Titul: Slipped away
Autor: ninja_girld
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Dlouhé
Časová osa: 8. řada
Stav: Kompletní
Synopse: Jack je na jedné akci, kdy se rozhodne SG-1 po dlouhé době doprovázet, těžce zraněn a umírá... Jsou nuceni ho tam nechat. Po návratu domů se Samanthě hroutí celý svět... Musí se znovu naučit žít a Vánoce se blíží... Ale její přání je nesplnitelné... Je to tak, nebo ne?
______________________________________________________________
Jack, SGC.
„Otevřete iris.“ Dal jsem rozkaz.
„Ano, pane.“ Odpověděl mi poručík Simmons a provedl. SG1 se vraceli z mise na P4R 259. Tři lidé prošli bránou: podplukovník Samantha Carterová, nový velitel SG1, doktor Daniel Jackson a Teal´c. Moji přátelé.
„Vítejte doma, SG1.“ Řekl jsem do mikrofonu. „Hlaste se na ošetřovně a potom se sejdeme v zasedačce.“ Musím říct, že jsem se dostal do role generála docela snadno. Myslel jsem si, že to bude dost nuda, sedět za stolem a dělat tuhle práci, ale nakonec to není tak hrozné. Stále mi chybí cestování bránou. A teď už vím, jak se generál Hammond vždycky cítil, když jsme procházeli tou třpytící se modrou hladinou.
Zasedačka, o hodinu později.
„Tak co jste se od obyvatel té planety dozvěděli, Danieli?“ zeptal jsem se.
„No, Sakkariani jsou velice zajímaví lidé, Jacku. Jejich kultura je tisíce let stará
a má v sobě prvky egyptské civilizace. Podle jejich dějin sem byli před tisíci lety
dopraveni bohem, kterého nazývali Cheops.“
„Goa´uld?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Možná.“ Odpověděl Daniel a pokračoval ve svém vysvětlování. „Cheops je řecký název a taky latinské jméno pro egyptského Chufeva. Tento faraón žil na zemi ve 26. století před Kristem. Zatím toho o něm moc nevíme. Archeologové našli v jedné z pyramid v pohřební komnatě jeho sarkofág, ale ten byl prázdný.“
„Takže odletěl někam ve své lodi a vzal tyhle lidi s sebou?“
„To je možné, O´Neille.“ Přerušil ticho Teal´c.
„Fajn. A pokud to byl had, kde je teď?“
„To nevím, Jacku. Jenom víme, že nepatří do systému vládců soustavy.“
„A co můžeme získat uzavřením partnerství se Sakkariany, Carterová?“
„No, jsou v jistém směru vyspělejší než my. Soudím podle jejich naqadahových min. Mají z něho vyrobené zbraně a jsou tam stále jeho velké zásoby. Ale neznají většinu našich nástrojů a také jejich medicína je na nízké úrovni. Myslím si, že naše vzájemné přátelství bude výhodné pro obě strany, pane.“
„Děkuji, podplukovníku. Kdy má dojít k podpisu dohody?“
„Pozítří. Požádali, abyste se toho také zúčastnil, pane.“
„Nádhera!“ řekl jsem vzrušeně a Sam se na mě usmála.
„Děkuji vám za hlášení. Zítra přesně v 9.00 odcházíme na P4R 259! Rozchod.“ Usmíval jsem se, když odcházeli za svou další prací.
Jackova kancelář, o dvě hodiny později.
Zrovna jsem si procházel hlášení SG3, když někdo zaklepal.
„Vstupte!“
„Pane, můžu?“ Zvedl jsem hlavu, ve dveřích stála Carterová.
„Samozřejmě, Carterová. Posaďte se.“ Nabídl jsem jí, ale ona zůstala stát.
„Ne, děkuji pane. Jenom jsem vám přinesla hlášení ze Sakkary.“ Usmívala se.
„Aha, díky majore...podplukovníku. Promiňte.“ A omluvně jsem se na ni usmál.
„Myslíte si, že je to dobrý nápad podepsat tu dohodu? Neskrývají před náma něco?“ A nakonec se přece jen podsadila na židli proti mně.
„Pane, Sakkariani jsou velice přátelští. A pokud jde o nějaká jejich tajemství….mluvila jsem s jejich představitelem, Goranem. Vysvětlila jsem mu, co se nám před několika lety stalo a on všechno pochopil. Ujistil mě, že oni jsou mírumilovní a nebojují, pokud to není nevyhnutelné. Myslím, že tohle je po Asgardech naše nejlepší spojenectví, pane.“
„Děkuji, Sam.“ A usmíval jsem se na ni. „Potřeboval jsem něčí názor.“
„Jsem ráda, že jsem vám pomohla. Mimochodem, jaké je to být velitelem SGC?
Zatím jsem neměla od vašeho povýšení s vámi možnost mluvit.“
„No, chybí mi naše výlety bránou. Chybí mi nějaké vzrušení. Chybíte mi vy jako tým.“ Na chvíli zmlkl a podíval se na Sam. Jako by ho chápala, ale současně ji to překvapilo. „Ale teď chápu, jak se generál Hammond pokaždé cítil, když jsme procházeli bránou.“
Sam se na mě usmála.
„Ale líbí se mi to. Je to fajn, rozhodovat o některých věcech, ačkoliv někdy je to těžké.“
Chvíli bylo ticho.
„No, měla bych už jít. Mám ještě nějakou práci.“ Sam vstala.
„Děkuji, podplukovníku.“
„Není zač, pane.“
Ještě jednou se na mě usmála, otočila se a odešla. Jak moc mi tohle popovídání si chybí!
Sam
Příští den, Sakkara, 22:32 pozemského času
„Je skvělé vědět, že tato vyspělá civilizace ráda večer sedává u ohně.“ Řekla jsem. A i když bylo venku docela teplo, skrčila jsem si nohy až pod bradu.
„To ano. Měla jste pravdu, že jsou to skvělí lidé.“ Generál, který seděl vedle mě, se na mě usmíval. I já jsem se na něho usmála a potom jsem se dál dívala do plamenů. Když jsem se rozhlédla kolem, uvědomila jsem si, že téměř všichni už spí. A až teprve nyní jsem si uvědomila, jak moc jsem unavená, ale příjemně unavená.
„Asi bychom měli jít spát. Zítra bude dlouhý den.“ Řekl generál, když mě viděl zívat.
Jenom jsem přikývla. Vstala jsem a šla jsem do našeho domku. Byly tady čtyři místnosti. Daniel a Teal´c obývali jednu, SG3 další dvě místnosti a já a generál jsme měli společnou tu poslední, byla tu jenom *jedna* postel. Stála uprostřed místnosti a byla opravdu obrovská, tak pro 3 až 4 lidi. Stěny měly barvu písku.
Na podlaze byl koberec stejné barvy jako přehoz na posteli, vínově červený. Nábytek byl pravděpodobně z mahagonu. U okna byl malý stolek se židlí.
Překvapivé bylo, že Sakkariani místo elektřiny používali raději svíčky. Takže v pokoji jich bylo opravdu hodně, různých barev a tvarů a také velikostí.
Díky tomu všemu to bylo velice romantické!
„Ah, bože!“ vydechla jsem, když jsem si to všechno uvědomila.
„To je úžasné.“ Dodal Jack. Posadili jsme se zády k sobě na kraj postele.
„Nebudu se dívat, když vy se nebudete dívat.“ Zašeptal generál. A já jsem se musela zasmát.
„A když se nebudete hihňat.“ Dodal.
„Dobře, žádné koukání, žádné hihňání. Přísahám.“ Takže jsem si sundala boty a ponožky a slyšela jsem ho, jak si rozepíná zip u kalhot. A představila jsem si, že bych tohle mohla udělat já….*Přestaň!Soustřeď se!*
Bylo teplo a tak jsem se rozhodla, že si nechám jen černé kalhotky a černé tričko.
Postel je dost velká, tak co by se mohlo stát?!! Sundala jsem si tričko a kalhoty a
vklouzla jsem pod přikrývky a zjistila jsem, že Jack leží dostatečně daleko. Byl přikrytý jen po okraj svých boxerek. A když jsem ho viděla, nevědomky jsem si olízla rty.
Přemýšlet o něm v tuto chvíli jako o generálovi, nebylo zrovna nejchytřejší.
K mému zklamání měl na sobě tílko.
Přitáhla jsem si přikrývku až pod bradu a lehla jsem si na bok, otočená směrem do středu postele. Jack udělal to samé, takže jsme nakonec leželi blízko sebe
a dívali jsme se na sebe.
„Tohle mi chybělo.“ zašeptal.
„Co?“ zeptala jsem se opatrně.
„Čas strávený s mými přáteli, bavit se, ale také zažít nějaké nebezpečné situace.“
Usmíval se a díval se přitom na mě.
„Taky jste nám chyběl.“ A málem jsem řekla *mně*. Usmíval se, po všech těch letech opravdu upřímně.
„Ale taky to nemám rád.“ V tiché otázce jsem se nadzvedla na loktech.
„Nelíbí se mi, že vám nemůžu krýt záda.“ Na chvíli zmlkl. „Pořád mám o vás strach, víte to, že.“
Někde v hloubi duše jsem věděla, že teď nemyslí ani Daniela ani Teal´ca. A když jsem si to uvědomila, pocítila jsem náhlou vlnu horka. Podle jeho výrazu bylo jasné, že to myslí vážně.
„Já vím.“ Zašeptala jsem a upřeně jsem se dívala do jeho čokoládových očí.
Naše ruce se pod přikrývkou setkali a naše prsty se propletli. Jeho ruka se najednou někam vytratila a já jsem si jen zklamaně povzdechla. Ale vzápětí jsem ji ucítila na své tváři. Jack mě hladil a stále se mě díval do očí. Skoro jsem nemohla dýchat, pohnout se nebo přemýšlet. Tak moc na mě jeho dotyk působil.
Jen jsem se na něho dál upřeně dívala. Jack si olízl rty, aby si je navlhčil. Potom se naklonil a zlehka mě políbil. Když jsem neprotestovala, své rty ještě víc přitiskl na moje. Ani jsem nevěděla, že takový polibek může být tak vášnivý. Proč jsme v sobě svoji touhu zadržovali celých osm let? Není to jen obyčejná tělesná přitažlivost, ale je to citové pouto. Věděla jsem, že milovat se s ním, bude nádherné, a že nepůjde pouze o sex. Oba jsme to věděli. Když už jsme nemohli dýchat, polibek jsme přerušili.
„Promiň.“ Zašeptal a jeho ruka se přesunula z mé tváře dolů.
„Není proč se omlouvat.“ Usmála jsem se na něho.
„Ale neměli bychom…“
„Já vím.“ Zklamaně jsem si povzdechla.
Náhle jeho ruka zase našla tu mou.
„Ale něco vymyslíme. Jakmile se vrátíme domů.“ Usmíval se a potom zavřel oči.
„Dobrou noc, Sam.“
„Dobrou noc.“ Řekla jsem chraplavě. To že bych teď měla spát, bylo to poslední, na co jsem zrovna myslela.
No nic, alespoň máme stále naději.
******************************
Druhý den ráno jsme se sešli v jídelně, abychom nejprve, než podepíšeme smlouvu, posnídali. My už jsme tu s Danielem a Teal´cem seděli, když jsem si všimla, že sem generál vešel a očima nás hledal. A když mě uviděl, krátce se na mě usmál.
„Dobré ráno výletníci.“ Pozdravil nás.
„Dobré, pane.“ Pozdravila jsem ho, dívala jsem se mu do očí a usmívala jsem se, když jsem viděla to jiskření v jeho očích.
„Dobré ráno, Jacku. Jsi připravený podepsat tu dohodu se Sakkariany? Vypadají jako velice milí lidé.“ řekl Daniel.
„Ano, Danieli. Jen co se najíme.“ Odpověděl mu Jack a zakousl se do svého sendviče.
Ten den později
„Jsme potěšeni, že jsme získali nové přátele.“ Prohlásil Goran a všichni Sakkariani tleskali.
„I my jsme rádi, Gorane.“ Řekl Jack a potřásl si s ním rukou. Dohoda byla podepsaná.
„Takže oslavme tento významný okamžik naší historie!“ Vykřikl Goran. Všichni se radovali. „Jééééj!“
Jack se na mě podíval a široce se usmíval.
„Tak pojďme oslavovat.“ řekl.
„Gorane! Gorane!“ Někdo volal ustrašeným hlasem.
„Co se děje, Folane?“
„Viděl jsem, jak se nebe otevírá. Cheops se na nás zlobí!“ Odpověděl mu mladík se široce otevřenýma očima, plnýma strachu.
„Kde?“ zeptal se ho Goran a Folan nás beze slov vedl k blízkému kopci, odkud před chvílí přiběhl. Tam v údolí stála goa´uldská mateřská loď a taky tu byla obrovská, opravdu obrovská armáda jaffů.
„Pro krista pána!“ slyšela jsem Jacka. A musím přiznat, že mně v tu chvíli napadlo to samé.
„Pane, ta armáda je obrovská, myslíte, že proti nim máme nějakou šanci?“ zeptala jsem se.
„To nevím, podplukovníku. Vypadá to špatně. Gorane, jsou vaši lidé připraveni bojovat? Možná bychom je mohli se Sakkariany porazit.“
„Myslím, že ano, generále O´Neille. Prosím, pojďte se mnou.“
Goran nás vedl do skladu zbraní. Dal svým lidem i nám jejich speciální zbraně. Zatím jsme nevěděli, čí je ta mateřská loď, ale chtěli jsme to, co nejdřív zjistit.
První jaffové se objevili na kopci a začali okamžitě pálit ze svých zbraní. My jsme palbu opětovali. Ale přicházelo stále víc a víc jaffů. Mezi jaffy a Sakkariany se objevili první mrtví.
„Sam, dostaňte je odsud, zpátky do SGC! Tohle nezvládneme!“ Křičel generál O´Neill.
„Danieli! Teal´cu!“ zakřičela jsem. Zřejmě nás slyšeli a tak jen přikývli, že je jim to jasné. Rozběhli se k bráně zadat adresu.
„Gorane, shromážděte se u brány, vezmeme vás na Zem!“ Zakřičel generál. Já, generál a několik Sakkarianů jsme je kryli. Kolem létaly goa´uldské kluzáky. Skvělé. Rychle jsem se podívala k bráně a viděla jsem Daniela, jak Sakkariany popohání, aby prošli co nejrychleji bránou.
„Pane! Už nemáme čas! Musíme jít!“ Když mi neodpověděl, otočila jsem se, ale nikde jsem ho neviděla. Se strachem jsem se rozhlédla kolem, ležel v kaluži krve.
„Ach bože, generále!“ Klekla jsem si vedle něho, abych zjistila rozsah jeho zranění. Bylo to mnohem horší, než jsem si myslela. Dostal zásah tyčovou zbraní do prsou a neměl vestu. Nikdo z nás si nemyslel….sakra, co jsme si vlastně mysleli!
„Sam….“ těžce dýchal, kašlal krev.
„Ššš, dostaneme vás domů.“ Snažila jsem se nepanikařit.
„Já umírám, Sam.“ Byl úplně klidný a veškerá má snaha nepodlehnout panice byla pryč.
„NE!“ Křičela jsem na něho a do očí se mi draly slzy. „Ne, Jacku, ty teď nemůžeš umřít, slyšíš mě? Já ti to nedovolím!“
„Sam…“ zašeptal. „Běž.“
„Ne, Jacku. Já tě tady nenechám! Nenechám tě odejít!“ Po tvářích mi stékaly slzy.
Dala jsem si jeho hlavu do klína.
„Sam…já…já…“
„Ššš, nemluv. Vezmeme tě s sebou domů.“ Jako bych tomu sama chtěla věřit.
„Miluju tě.“ Tahle slova mi zlomila srdce a já jsem začala ještě víc brečet. Všimla jsem si, že se mu zavírají oči.
„Ne, Jacku. Neopouštěj mě!“ Křičela jsem. A potom jsem potichu dodala: „Já tě taky miluju, Jacku.“ Usmál se na mne, měl velké bolesti. A potom zavřel oči.
Tu střelbu kolem a to, že se tady objevil Daniel, jsem vůbec nevnímala.
„Jacku?“ Když neotevřel oči, zachvátila mě panika. „Jacku!“ Zkusila jsem jeho puls. Nic. „Ne. Bože ne.“ Zašeptala jsem. Zkoušela jsem masáž srdce, ale jeho zranění bylo tak rozsáhlé, že ani to ani dýchání z úst do úst nepomohlo.
„NEEEE!“ Křičela jsem. Ovládl mě vztek a lítost. Opřela jsem si jeho hlavu o hrudník. Moje srdce se rozletělo na milion kousků.
„Sam!“ Slyšela jsem Daniela, jak na mě křičí, ale neodpověděla jsem mu.
Daniel mě postavil. „Sam! Musíme jít! No tak!“ A tlačil mě směrem k bráně.
„NE! Já ho tady nenechám!“ Snažila jsem se mu vytrhnout a vrátit se k Jackovi.
Mrtvému Jackovi.
„Sam! No tak! On je mrtvý! Vrátíme se pro něho!“ Podívala jsem se na jeho bezvládné tělo. Stále jsem se snažila dostat z Danielova sevření. Takže mě chytil jednou rukou kolem pasu a prohodil mě bránou. Přistáli jsme na druhé straně, doma, v bezpečí.
„Zavřete iris!“ Křičel Daniel. Omámeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Všude byli Sakkariani a zdravotníci. Viděla jsem, jak se Teal´c dívá na zavřenou iris. A Daniel na mě hleděl s lítostí v očích. Musela jsem se podívat jinam, jinak bych se znovu rozbrečela. Ne, teď nebudu brečet.
„Podplukovníku Carterová, kde je generál O´Neill?“ Zavřela jsem oči a polkla jsem, měla jsem úplně stažené hrdlo.
„Je mrtvý, Teal´cu.“
Protáhla jsem se kolem něho a po tvářích mi tekly slzy. Rozběhla jsem se do šaten. Podívala jsem se do zrcadla. Dnes ráno jsem byla šťastná. Konečně jsme měli nějakou naději. Jack to říkal. A teď jsem troska. Podívala jsem se na svoje maskáče, byly celé od krve…Jackovy krve. To přece nemůže být pravda! Nemůže být mrtvý, nebo ano?
„Podplukovníku Carterová?“ slyšela jsem Emmu Petersonovou, naši novou doktorku. „Ó můj bože, jste zraněná?“
„Ta …ta krev není moje.“ Řekla jsem chraplavě.
„Tak koho?“
„Generála O´Neilla.“ Zašeptal jsem. Emma si všimla mého šoku, lítosti a slz a objala mě.
„Je mi to tak líto.“ A tohle byla poslední věc, kterou jsem slyšela, než se všechno kolem mě propadlo do černé tmy.
Probudila jsem se na ošetřovně. Na chvíli jsem si přála, aby to byl jen sen. Čekala jsem, že Jack každou chvíli vejde a bude jako vždycky vtipkovat.
„Už je vzhůru.“ Slyšela jsem. Doktorka Petersonová přešla až ke mně a krátce mě prohlídla.
„Co…se stalo?“ Měla jsem strašně sucho v krku.
„Omdlela jste. Dali jsme vám nějaká sedativa.“
„Podplukovníku Carterová, jak se cítíte?“ zeptal se mě nějaký muž. Podívala jsem se na něho. To je přece generál Hammond.
„Generále, co tady děláte?“ Snažila jsem se posadit, usmál se na mě.
„Byl jsem dočasně jmenován velitelem SGC.“ Odpověděl mi.
„Takže je to pravda, nebyl to jen sen.“ A po tvářích mi zase tekly slzy.
„Obávám se, že ne, Sam. Jack je mrtvý.“ Zavřela jsem oči.
„Můžete…můžete mě nechat na chvíli o samotě?“ zašeptala jsem.
„Samozřejmě, Sam.“ Řekl generál a doktorka kolem mě zatáhla závěs. Slyšela jsem je, jak si povídají.
„Generále, co bych s ní měla dělat? Nemůžu ji držet na sedativech moc dlouho.“
„To chápu, doktorko. Ale dneska si prošla peklem. Ztratila nejen svého spolupracovníka, ale také přítele. Byli si velice blízcí.“
Měl by jim generál říkat Jacku a Sam nebo spíš generále a podplukovníku? Asi toho o nás věděl víc, než jsme si mysleli. Vzpomněla jsem si, jak mi Jack říkal *miluju tě* než ni umřel v náruči. Po tvářích mi tekly slzy proudem, polštář jsem už měla mokrý a nakonec jsem upadla do neklidného spánku.
O dva dny později mě doktorka propustila z ošetřovny. Poprvé po těch několika dnech jsem si uvědomila, že mám hlad. A když jsem vešla do kantýny, všichni přestali mluvit a otočili se směrem ke mně. Tak tohle nesnáším. Nesnáším, když si o vás lidé povídají a litují vás. Vzala jsem si nějaké jídlo a potom jsem zahlédla Daniela, který seděl v rohu.
„Ahoj, můžu?“ Zdvořile jsem se ho zeptala. Vypadá hrozně. Tmavé kruhy pod očima, na čele hlubokou vrásku. No, jsem si jistá, že nevypadám o nic lépe. Pravděpodobně ještě hůř. Jen přikývl.
„Jak se cítíte Sam?“
„Fyzicky dobře, ale jinak jsem troska.“ Posadila jsem se proti němu. Rozhlédl se kolem. Ostatní už zase začali mluvit. Jen by mě zajímalo, jestli mluví o nás.
„Tohle nesnáším. Jak nás litují.“ Řekl pomalu.
„Jo.“ A v očích mě zase pálily slzy. Musela jsem několikrát zamrkat, abych je zastavila. Ale stejně se mi to nepodařilo.
„Myslím, že si to sním raději v laboratoři.“ Řekl a vstal. Šla jsem s ním.
Jedli jsme v tichosti, potom někdo zaklepal.
„Danieli Jacksone, podplukovníku Carterová, můžu se k vám připojit?“
„Samozřejmě, Teal´cu.“ Řekla jsem mu. Vešel a posadil se na jednu z židlí u stolu.
Vždycky jsem věděla, že Teal´c je velice vážný člověk, ale nikdy jsem ho takto ještě neviděla. Byl zamračený a jeho pohled..neumím ho ani pojmenovat. Vypadal stejně jako, když se Daniel povznesl.
„O´Neill mě tímto pověřil, kdyby se mu něco stalo.“ A na stůl položil tři bílé obálky. Každá měla jeho rukopisem nadepsané jméno. Byla to naše jména.
„Co je to, Teal´cu?“
„Myslím si, že to je něco jako jeho sbohem. Řekl mi, abych vám to dal, kdyby náhle zemřel.“
Vzala jsem si obálku se svým jménem. Přejela jsem přes ně prsty.
Teal´c pokračoval. „Myslím, že bychom si to měli každý přečíst v soukromí.“ Daniel přikývl a já už jsem byla na půli cestě do své ubikace. Posadila jsem se na postel a třesoucí se rukou jsem roztrhla obálku. Vyndala jsem dopis a začala číst.
„Nejdražší Sam,
bože, nemůžu uvěřit tomu, že tohle píšu. Pokud jsi dostala tenhle dopis, tak to znamená, že už jsem mrtvý nebo skoro mrtvý. Nechci, abys kvůli tomu plakala nebo byla smutná. Chci, abys vzpomínala jenom na to dobré, co jsme spolu prožili a aby ses při těchto vzpomínkách na mě smála.
Tento dopis je něco jako moje zpověď o tom, co k tobě cítím/ nebo jsem cítil už od samého začátku.
Vstoupila jsi do mého života rychlostí světla. A přinesla jsi do něho světlo, za což ti budu navždy vděčný, opravdu. V jednu chvíli jsem přemýšlel o sebevraždě a za okamžik jsem se usmíval a blekotal jsem jako idiot. Změnila jsi celý můj život a udělala jsi ze mě lepšího člověka. Já vím, že to vypadalo, že nemám rád vědce a taky to byla pravda, dokud jsem tě nepoznal. Ty jsi nebyla stejná jako ti ostatní *šprti* na základně.
A tehdy, kdy jsi byla jedním z *nečistých*, jsem si uvědomil, že pro mě znamenáš mnohem víc. Tenkrát jsem tvou *nabídku*, kdy jsi se mě pokoušela svést, odmítl. Ale musím přiznat, že byla opravdu velice lákavá. Během všech těch let moje city jen zesílily a já jsem zjistil, že jsem se hluboce zamiloval a přemýšlel jsem o tobě tak, jak bych neměl. Nikdy jsi si toho nevšimla, ale vždycky když jsme někde mimo Zemi přespávali nebo když jsi byla nemocná a ležela jsi na ošetřovně, jsem tě pozoroval, jak spíš.
Lituji jediné věci, že jsem ti neřekl, že tě miluji. A teď je po všem. Nevím, jestli jsi tady byla, když jsem umíral a nevím, jestli jsem ti to řekl. Ale pro každý případ: MILUJU TĚ SAM. Nejsem ani Romeo ani Shakespeare, abych přesně vyjádřil, co mám na srdci, ale doufám, že tohle postačí.“
Když jsem si vzpomněla, jak mi tohle říkal, pořád to strašně bolelo. Lítost, láska, vztek a bolest z mého srdce se přesídlila do mé duše. *Já tě taky miluju.* Zašeptala jsem a po tvářích mi zase tekly slzy.
„Doufám, že jsi ke mně alespoň něco málo cítila. Nemohl jsem se tě zeptat a nemohl jsem se vyrovnat s tvým vztahem k Petovi. Nevím, jestli jsi ho milovala. Ale pokud opravdu ano, buď s ním šťastná. Můžeš mi to slíbit?“
Vzpomněla jsem si na Peta. Teď je asi v Denveru. Měla bych mu to dát vědět. Miluji ho? Mohla bych s ním být šťastná? Na to mám jednoduchou odpověď *ne*. Teprve teď jsem si uvědomila, že Jack nebyl ta jistota, ale že to byl právě Pete. Byl jen náhradou toho, co jsem vždycky chtěla-Jacka. Bože, nemůžu uvěřit tomu, jak jsem byla hloupá a naivní!
„Pamatuješ si, když jsem tě žádal, abys se mnou jela do srubu a ty jsi mi vždycky odpověděla *ne*? To mě zraňovalo, ale myslím si, že srub byla vždycky jen zástěrka. Pokaždé, když jsem se ptal *Jela byste se mnou na ryby?* to znamenalo *Chtěla byste si se mnou vyrazit?* a vždycky jsem doufal, že jednou řekneš *ano*. Myslím, že tak dlouho žít nebudu. A kdybys i teď souhlasila, už by to nic nezměnilo, je příliš pozdě. Jsem mrtvý. Nechci to říkat, ale je to pravda. Vrátím se jako duch a budu tě strašit, ano?
Víš, že jsem pro nás plánoval budoucnost? Není to bláznivé? Vždycky jsem si představoval, že tě vezmu do srubu, kde se budeme celý den milovat a potom se tě zeptám, jestli si mě vezmeš a ty mi odpovíš, že ano a po zbytek života budeme žít spolu se dvěma dětmi a psem ve velkém domě s bílým plotem.
Nevím, jestli bys se mnou chtěla být, když neznáš všechny moje temné stránky.
A věř mi, že bys je nechtěla poznat, děsily by tě. Dokonce i pro mě je těžké je zvládnout. Viděl jsem umírat tolik nevinných lidí, že moje vlastní smrt mě nijak neděsí. Naučil jsem se s tím žít.
Myslím, že už jsi přemýšlela, co bys udělala se všemi mými věcmi. Od Teal´ca víš, že jsem vám každému napsal dopis. A v něm se každý dozvíte, co vám odkazuji. Takže až bude notář číst mou závěť, nebudeš překvapená. Sam, chci, abys sis nechala můj dům a srub a moji sbírku Simpsonových. Běž do mého domu a v mé ložnici v poslední zásuvce mého prádelníku je malá sametová krabička. Chci, aby sis vzala to, co je uvnitř. Danielovi připadne moje knihovna a byt, který mám, ale nepoužíval jsem ho. Doufám, že v něm budou se Sarah šťastní. Teal´c dostane televizi, stereo, playstation, moje sci-fi časopisy, které tak miluje a moje auto.
Peníze, které mám budou rovným dílem rozděleny mezi tebe, Daniela, Teal´ca a Cassie na její studium. Žádné dluhy nemám. (Kupodivu!)
Sam,nevím, co se stane na základně po mé smrti. Mohou sem dosadit nějakého jiného generála. Ale ty jsi můj zástupce a máš právo si vybrat první. Prosím, nenech je zvítězit. Vezmi tu práci a buď velitelem celé základny. Není to tak nudné, jak se může zdát.
Myslím,že už raději budu končit. Začíná mně z toho běhat mráz po zádech.
Pamatuj si, že jsem tě vždycky miloval.
Tvůj
milující
Jack O´Neill
P.S. Vzpomínáš na Antarktidu? To nebyla moje osobní zbraň.:-p
S těžkým srdcem jsem dopis odložila. Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Tisíce vzpomínek mi vířilo v hlavě a potom jsem usnula bezesným spánkem.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Další den
Generál Hammond nám dal nějaké volno. Takže jsem toho využila a jela jsem domů, abych se trochu prospala a později mohla zajet k Jackovi.
Když jsem zaparkovala auto před mým domem, všimla jsem si nějakého muže, který právě vyšel ze dveří mého domu a nesl část mého nábytku. Sakra, co se to děje?
Vtrhla jsem dovnitř a uviděla jsem Peta.
„Pete, o co tady sakra jde?“
„Ahoj zlatíčko. Nechceš dát pusu svému budoucímu manželovi?“
„Ne, dokud mi to nevysvětlíš.“
„Koupil jsem pro nás dům a stěhuji tvůj nábytek.“
„A to ses mě neobtěžoval ani zeptat?“ začínala jsem být rozčílená.
„Sam, co je to s tebou?“ Snažila jsem se zakrýt slzy, ale Pete si toho všiml.
„Sammy, co se stalo?“ a dotkl se mé paže. Setřásla jsem jeho ruku dolů.
„Je mrtvý.“
„Kdo je mrtvý?“
Z jeho chování se mi dělalo špatně.
„Jack. Jack je mrtvý. A pokud ti to nebylo jasné, tak teď už snad ano.“ Stáhla jsem si z prstu zásnubní prstýnek a dala jsem mu ho do dlaně.
„Sam? Co se děje?“
„Je konec, to se děje. Nevezmu si tě, Pete. Ani dnes, ani zítra. Nikdy.“
„Zlato…“
„Ne, odejdi. Už tě nechci nikdy vidět!“ A tlačila jsem ho směrem ke dveřím.
„A vy!“ Křičela jsem na stěhováky. „Dejte to zpátky, co nejrychleji!“
A když viděli, že Pete přikývl, poslechli. Sakra, nemůžu ani uvěřit tomu, jak moc jsem rozčílená.
Ten den později
Přijela jsem k Jackovu domu. A abych se trochu uklidnila, zavřela jsem na chvíli oči.
Pořád ve mně byl vztek z toho, co se přihodilo s Petem.
Vešla jsem do tichého domu a zadržela jsem dech. Bylo tu všechno tak, jak to tu Jack nechal. Cítila jsem jeho vodu po holení, všude. Vešla jsem do obývacího pokoje a vzpomněla jsem si na to, když jsem tady byla naposledy. To bylo po tom, co do Jackova mozku přešly znalosti Antiků. Chtěla jsem mu tehdy říct, jak moc pro mě znamená, ale Daniel s Teal´cem mě přerušili a už jsem mu to potom nemohla říct.
Posadila jsem se na pohovku, dala si hlavu do dlaní a tiše jsem se rozplakala.
Potom jsem slyšela, že někdo otevřel dveře. A přála jsem si, aby to byl Jack…..
ale nebyl to on. Byla to Cassie, která přijela z koleje na víkend domů.
„Sam! Ahoj! Co tady děláš?“ objala mě. Od té doby, co byl Jack povýšen, bydlela u něho.
„Jenom tak, na návštěvu.“ Řekla jsem, ale Cassie si všimla mých slz. Okamžitě se mě zeptala.
„Sam, proč jsi plakala? A kde je strejda Jack?“
„Cassie, posaď se, prosím.“ Poslechla, ale zmateně se na mě podívala.
„Podepsali jsme dohodu se Sakkariany. Potom jeden z nich přiběhl a řekl, že viděl goa´ uldskou mateřskou loď. Byla tam obrovská armáda jaffů. Začali střílet.“ Hlas mě zradil a já jsem se dívala na svoje nohy.
„Sam, co se stalo?“
„Někteří naši lidé a Sakkariani zemřeli. Museli jsme je tam nechat.“
„Kdo?“
„Plukovník Gray a poručík Lewis z SG3….“ Začala jsem vzlykat.
„Sam, kdo umřel?“ Cassie se na mě podívala a v očích měla slzy.
„Jack.“ Zašeptala jsem a skoro to nebylo slyšet, po tvářích mě stékaly slzy.
„Ne.“ A začala plakat. „To nemůže být pravda! Řekni, že to není pravda!“
„Je mi to moc líto, Cassie, ale je to pravda.“ Objala jsem ji a držela tak dlouho, dokud se nevyplakala. Vlastně jsme brečely obě dvě.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-
O týden později, v den pohřbu, moje laboratoř
Ach bože, není to tak dlouho, co jsem tohle musela dělat. Cítila jsem se tak ztracená. Vzpomněla jsem si na pohřeb Janet. Tak moc mi chybí! Přála bych si, aby tady teď byla. Někdo zaklepal a vytrhl mě z mých myšlenek.
„Sam, jsi připravená?“ Zeptal se Daniel.
„A můžu někdy být?“ zeptala jsem se ho. Měl na sobě černý oblek a černou košili, v očích měl lítost.
„Chybí mi Danieli. Tak moc mi chybí.“ Věděla jsem, že nemá smysl nic předstírat.
Přišel až ke mně a pevně mě objal.
„Já vím, Sam. Mě taky.“ Po chvilce ticha jsem si otřela slzy a zeptala se.
„Našli jste ho?“
„Ne.“ Povzdychl si. „SG5 hledali všude. A dokonce ani mrtví Sakkariani a jaffové tam nebyli. Ani mateřská loď. Je mi to líto, Sam.“ Jen jsem přikývla a upravila jsem si uniformu.
„Tak pojďme, chci to mít co nejdřív za sebou.“ Řekla jsem, prošla jsem kolem Daniela a oba jsme šli k prostoru brány.
Celá základna stála v pozoru.
„Pohov!“ Zavelel generál Hammond, když jsme vešli. Daniel se postavil naproti Teal´covi a generálu Hammondovi, vedle majora Davise a poručíka Simmonse.
Já jsem šla přímo na malé pódium, které stálo na rampě. Kolem byla spousta věnců.
Jeden důstojník začal troubit na trubku velice smutnou píseň. Musela jsem několikrát polknout, abych vůbec mohla promluvit. Píseň skončila a já jsem začala mluvit.
„Sešli jsme se tu dnes proto, abychom vzdali hold těm, kteří zemřeli v boji proti goa´uldům. Brigádní generál Jack O´Neill, plukovník David Gray a poručík Sean Lewis.
Všichni byli velice stateční a navždy zůstanou v naší paměti.“
Na chvíli jsem přestala a rozhlédla jsem se kolem. Všechny ženy plakaly a i já jsem měla co dělat, abych se vůbec uklidnila a mohla pokračovat.
„Generál O´Neill byl výjimečný člověk. Těch několik měsíců, co velel základně, dokázal, že je velice schopný velitel. Pro nás, co jsme ho znali téměř osm let a déle,
byl skvělý spolupracovník a velitel SG1. A také výborný kamarád, který své přátele miloval a taky byl vždycky připraven jim pomoct.“ Najednou se mi všechno zamlžilo a přes slzy jsem nic neviděla. Hrdlo jsem měla stažené a už jsem nebyla schopná mluvit. Po tvářích mi tekly slzy. Teal´c mě odvedl na svoje místo vedle generála Hammonda a dokončil řeč. Když mi generál položil ruku na rameno, už jsem nebyla schopná se kontrolovat a rozbrečela jsem se naplno.
„Všichni tři jsou hrdinové. Zachránili tisíce lidí a nezdráhali se riskovat svůj život, aby ochránili Zemi a jiné planety.“ Skončil řeč Teal´c a někdo jiný přešel na pódium, aby promluvil o plukovníkovi Grayovi.
Podívala jsem se na Daniela a viděla jsem něco, co jsem neočekávala. Plakal, ale i přesto byl schopný se kontrolovat.
„Děkuji, Teal´cu.“ Řekla jsem tiše, když se zase postavil vedle mě. Jen mírně uklonil hlavu. Všechno ostatní jsem slyšela jako v omámení. Jsem si jistá, že si toho moc pamatovat nebudu.
Potom dva poručíci složili vlajku a podali ji generálu Hammondovi, který ji k mému překvapení předal mně.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Po obřadu jsem šla do své laboratoře. Nechtěla jsem na pohřební hostinu. Za několik minut za mnou přišel Daniel.
„Byla to nádherná řeč, Sam. Děkuji.“ Lehce jsem se na něj usmála. „Chybí mi, Sam. Je to hodně těžké. Čekám, že každou chvilku přijde a začne s tím svým sarkasmem nebo těmi svými vtipy. A i když to tak možná nevypadalo, hodně jsem se od něho naučil.“
„Já vím, Danieli.“ A pevně jsem ho objala.
„Ale alespoň zemřel jako šťastný muž.“ Zamumlal.
„Cože?“
„Zemřel v náruči ženy, kterou miloval, zemřel ve tvé náruči, Sam.“
A já jsem začala zase brečet. Ne že bych nemohla přestat, ale prostě si to někdy ani neuvědomím. Když jsem se trochu uklidnila, zavedl mě do kantýny, kde se konala
pohřební hostina.
„Sam, právě přišel váš otec.“ Řekl mi generál Hammond, sotva jsem vešla.
„Tati.“ Zavolala jsem na něho. Otočil se a objal mě.
„Sammy. Když jsem to slyšel, snažil jsem se sem dostat co nejrychleji. Je mi to moc líto, zlatíčko.“ Měla jsem pocit, že budu zase brečet.
„Je to tak strašně těžké. Tak moc mi chybí, tati.“ Řekla jsem chraplavě.
„Já vím.“ A hladil mě po zádech.
„Co mám teď dělat? Co budu bez něho dělat?“ Zašeptala jsem.
„Musíš se přes to přenést. To jediné můžeme udělat.“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
O pět měsíců později
Nemůžu uvěřit, že už je to pět měsíců, co Jack zemřel. Když si vzpomenu na naše poslední dny, tak moc to pořád bolí. Mám pocit, že se mi srdce rozlomí na půl.
A jak si Jack přál, velím SGC. SG1 přestalo existovat. Teal´c a Daniel se stali členy SG2. Ale to neznamená, že bychom se přestali stýkat. Jeden den v týdnu se scházíme v Jackově domě. A také tu s námi bývá naše nová přítelkyně, naše doktorka na základně.
Po Jackově pohřbu nám jeho právník přečetl jeho poslední vůli. Prodala jsem svůj dům a přestěhovala jsem se do Jackova. A Cassie tu samozřejmě zůstala se mnou. I když vlastně většinu času trávila ve škole. Daniel a Sarah se vzali a přestěhovali se do Jackova bytu. Byl to velice pěkný obřad. Byli tu jenom nejbližší přátelé.
Do vánoc zbývají už jen čtyři dny. A mně je každým dnem čím dál hůř. Nemůžu uvěřit, jak moc to pořád bolí a jak mi v těchto dnech strašně chybí.
Pustila jsem si rádio, abych se trochu rozptýlila. Ale to, co jsem slyšela, mně ještě víc
rozlítostnilo.
Chybíš mi
tak moc mi chybíš
nemůžu na tebe zapomenout
je mi tak smutno.
Doufám, že mě slyšíš,
pamatuji si to přesně
ten den, co jsi zemřel
jsem si uvědomila
že už to nikdy nebude jako dřív.
Nemůžu tě políbit na rozloučenou
chtěla bych se s tebou zase setkat
ale vím, že už to není možné.
Doufám, že mě slyšíš
protože si to pamatuji přesně
ten den, co jsi zemřel
jsem si uvědomila
že už to nikdy nebude jako dřív.
Když se vzbudím,
vím že ty tu nejsi.
Pořád se ptám proč,
nemůžu to zvládnout
To není jen sen
to, že tu nejsi, je pravda.
A teď jsi odešel
odešel jsi někam
odkud tě nemůžu přivést zpět
A teď jsi odešel
odešel jsi někam
odkud tě nemůžu přivést zpět.
Ne, tentokrát tě opravdu nemůžu přivést zpět. Bože Jacku, jak moc mi chybíš.
Ten den, co jsi zemřel
jsem si uvědomila
že už to nikdy nebude jako dřív.
Chybíš mi.
Písnička skončila a já jsem byla tam, kde jsem chtěla být. Zhasla jsem rádio a vypnula jsem motor. Vystoupila jsem z auta do chladného poledne. Rozhlédla jsem se kolem a povzdychla jsem si, když jsem kráčela ke známému místu. Dřepla jsem si před Jackovým hrobem a zapálila jsem svíčku.
Na náhrobku bylo napsáno: * Brigádní generál Jack O´Neill, narozen 12.1.1952 – zemřel 2.8.2003. Milovaný přítel. Vždycky tě budeme milovat.*
Přejela jsem přes text na chladném kameni prsty.
„Ahoj, Jacku.“ Vzpomněla jsem si na písničku v rádiu.
Doufám, že mě slyšíš
protože si to pamatuji přesně
ten den, co jsi zemřel
jsem si uvědomila
že už to nikdy nebude jako dřív.
„Bez tebe už to nikdy nebude jako dřív, Jacku.“
Odešel jsi někam
odkud tě nemůžu přivést zpět
Odešel jsi někam
odkud tě nemůžu přivést zpět.
„Já tě tentokrát přivést nemohu a ty se vrátit nemůžeš. Bože, jak moc mi chybíš, Jacku. Doufám, že mě slyšíš a vidíš. Proč jsi musel odejít? Je to tak těžké. Co mám bez tebe dělat? Všichni mi říkají, abych se přes to přenesla. Ale tohle já prostě nemůžu.
Každý den si přeju, aby to byl jen zlý sen. Že projdeš dveřmi a usměješ se na mě a řekneš mi, že všechno bude zase v pořádku, ale ty nepřicházíš.“ Musela jsem si otřít slzy.
„Jestli tady někde jsi….“ Podívala jsem se na oblohu. „Miluju tě Jacku a vždycky budu. Víš co je nového? Daniel a Sarah se minulý měsíc vzali. Přeji jim jen to nejlepší. Všem nám moc chybíš. Poslechla jsem tě a vzala jsem tu práci, takže teď velím základně. Není to tak špatné.“
„Do vánoc už zbývají jen čtyři dny. Ale zdá se to, jako by se to stalo včera a ne před pěti měsíci, co jsi odešel. Ten den, kdy jsi zemřel, jsem se rozešla s Petem. Chceš, abych byla šťastná? Tak se vrať, protože bez tebe nikdy šťastná nebudu.“ Řekla jsem zoufale. „Moji přátelé mi říkají, abych se přes to přenesla a jela s nimi přes vánoce lyžovat, ale odmítla jsem to. Chci být sama ve tvém a teď mém domě.“ Všimla jsem si, že sem přichází nějaký starší pár.
„Budu muset jít, Jacku. Ale zase přijdu, slibuji. Miluju tě.“ Vstala jsem a vracela jsem se zpět k autu. A tentokrát jsem si rádio raději nepustila.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
24. prosince, 21:25
Zazvonil telefon.
„Haló?“
„Ahoj, Sam. Tady Cassie.“
„Ahoj Cassie. Jak se máš?“
„Skvěle! Je tu hodně legrace. Škoda, že jsi nemohla s námi jet. Celý den lyžujeme.“
„To jsem ráda, že si to užíváš.“
„Jo. Všichni ti přejeme šťastné a veselé vánoce.“
„Díky. Já vám taky.“
„Sam?“ Tak tohle je Emma.
„Ahoj Emmo. Šťastné a veselé.“
„Tobě taky. Jak je ti?“
„Je mi fajn.“
„Já myslím, jak se opravdu cítíš, Sam?“ Jen jsem si povzdechla. Moji přátelé mě znají moc dobře.
„Nic moc. Chybí mi.“
„Já vím. Přála bych si, abych ti mohla nějak pomoct.“
„Já vím, Ale já teď potřebuji být sama.“
„Dobře. Šťastné a veselé vánoce, Sam.“
„Jo. Pozdravuj Teal´ca a Daniela a Sarah, ano?“
„Jistě. Opatruj se Sam.“
„Ty taky. Ahoj.“ S těžkým srdcem jsem zavěsila a šla jsem do kuchyně dojíst svou skromnou štědrovečerní večeři.
Zapálila jsem oheň v krbu a posadila jsem se na pohovku, vzala jsem si teplou deku a znovu jsem začala číst Jackův dopis.
*Jdi do mého domu. A v ložnici, v poslední zásuvce mého prádelníku, je malá sametová krabička. Chci, aby sis to, co je uvnitř, vzala.*
Málem jsem na to zapomněla! Rozběhla jsem se do jeho…*mé* ložnice a otevřela jsem prádelník. Jeho věci jsem nevyhodila. Nevím proč, ale když mi je nejhůř, tak si obleču jeho tričko a usnu. Než jsem tu krabičku našla, chvíli mi to trvalo. Aha, už ji mám. A ještě je tu nějaký vzkaz. Třesoucí se rukou jsem je vyndala ze zásuvky. A nejprve jsem si přečetla ten vzkaz.
Sam,
tohle patřilo mé babičce, doufám, že se ti to bude líbit.
Milující Jack.
Pomalu jsem otevřela krabičku a když jsem uviděla, co v ní je, jen jsem zalapala po dechu.
Byl tam stříbrný zásnubní prstýnek s malým diamantem. A když jsem si ho pozorněji prohlédla, zjistila jsem, že je na jeho vnitřní straně vyryto: *Sam, má jediná. Miluji tě. Jack.*
Dala jsem si ho na prsteníček levé ruky. Úplně se mi sevřel žaludek a nemohla jsem dýchat.
Musela jsem na čerstvý vzduch. Vzala jsem si svůj dlouhý černý kabát, klíče od auta a vyšla jsem ven.
Hřbitov, 22:32
Za chvíli jsem byla na hřbitově, začalo sněžit, letos poprvé. Šla jsem rychle k jeho hrobu, poklekla jsem a v očích jsem zase měla slzy.
„Jacku….“ začal jsem zlomeným hlasem. „Děkuji ti ze ten prstýnek. Je nádherný. Přála bych si, abych ti mohla říct *ano*. Tohle je nejhezčí vánoční dárek. Ale víš, co jsem vždycky chtěla k vánocům?
Tebe, jenom tebe, Jacku. Všechno, co si přeju, je, aby ses ke mně vrátil. Moc mi chybíš, Jacku.“
A když jsem odcházela, s navždy zlomeným srdcem, zase jsem vzlykala.
------Sam-----
V domě Sam, o tři roky později, 19. června 2006, 8:00
*Vypadá to, že dnes to bude velice, velice špatný den.* Pomyslela jsem si , když jsem se na sebe dívala do zrcadla a snažila jsem si učesat vlasy. Spíš bych mohla říct vrabčí hnízdo. Nechala jsem si za ty tři roky vlasy trochu vyrůst.
„Cassie? Neviděla jsi moje boty?“ Volala jsem na ni. Byla ve svém pokoji přes chodbu.
„A který myslíš? Máš jich aspoň milion!“ Volala na mě zpátky. Musela jsem se usmát. Prohledala jsem ložnici a…voila, našla jsem je.
„Už nic, mám je!“ Obula jsem se a šla jsem ke Cassie do pokoje.
„Musím do SGC. Máme poradu s generálem Hammondem. Ty v poledne odjíždíš, že?“
„Ano. Budu pryč dva týdny. Příští týden mám zkoušky a potom mám domluvenou nějakou práci.“
„Dobře. Nezapomeň mi občas zavolat, ano? Opatruj se.“ Objala jsem ji.
„Ano, *mami*.“ Usmívala se. „Ahoj.“
Chodba v SGC, 9:00
„Sam!“ Slyšela jsem, že na mě někdo volá a otočila jsem se.
„Emmo! Ahoj! Jak ses celý týden měla?“
„Fajn. Byli jsme s Teal´cem v Denveru.“ A trochu se přitom červenala.
„Co se stalo?“ Zeptala jsem se. Emma se dívala na svoje boty.
„Emmo, vždyť víš, jak moc tě má rád. Vlastně si myslím, že je do tebe zamilovaný. Trávíte spolu hodně času. A ty ho máš taky ráda, že?“
Široce se usmála. „To ano, hodně. Dobře …no…my….jsme se líbali, to je všechno.“
A zase se červenala.
„To je fajn.“ Rozezněl se alarm, takže jsem jí všechno nestačila říct.
„Musím jít, popovídáme si později a řekneš mi všechno.“ Mrkla jsem na ni a spěchala jsem do řídící místnosti.
„Poručíku Davisi, co se děje?“
„Příchozí červí díra, madam. Obdrželi jsme kód….je to starý kód SG1, madam.“ Podíval se tázavě na mě.
„Ale kdo..? Kdo je to?“ Jenom jediný člověk by ho mohl znát, ale to je nemožné.
„Sam?“ Daniel stál vedle mě.
„Je to starý kód SG1, Danieli.“
„Madam, mám otevřít iris nebo ne? Kdo ví, kdo to může být.“
„Máte pravdu, poručíku.“ Chvíli jsem se rozhodovala. „Otevřete iris, poručíku.“
„Ano, madam.“ Kolem brány se rozestavilo asi deset plně vyzbrojených vojáků. Podívala jsem se na Daniela, ale ten jen pokrčil rameny.
Všichni se dívali na vlnící se hladinu. A přímo jste mohli úplně cítit to napětí ve vzduchu.
Náhle se mi sevřel žaludek, nemohla jsem dýchat, když jsem viděla, kdo prošel bránou.
Pevně se mi díval do očí. Slyšela jsem Daniela, jak zamumlal * Ó můj bože…* A potom mě obklopila tma.
Ošetřovna
Probudila jsem se na ošetřovně a měla jsem silný pocit, že tohle už tu bylo.
„Sam?“ Slyšela jsem Emmu. „Jak se cítíš?“
„Bolí mě hlava.“
„Jo, máš tam pěknou bouli. Řekneš mi, co se stalo? Proč jsi omdlela?“
„Tomu nebudeš věřit.“
„Tak to zkus.“
„Je zpátky.“ A protože se na mě tázavě podívala, dodala jsem. „Jack. Jack je zpátky.“
Otevřela pusu, ale nebyla schopná mi nic říct. Naštěstí se tady objevil Daniel.
„Sam? Jak se cítíš?“ Zeptal se mě.
„No, trochu mě to šokovalo. A bolí mě hlava.“
„Jo, to si dovedu představit.“
„Takže je to pravda?“ Vložila se do našeho hovoru Emma. Daniel se na ni podíval a přikývl.
„Oh bože! Jak je to možné?“
„Tak to je to, co potřebujeme zjistit. A to co nejdřív. Sam, chce nám všechno říct. Jsi na to připravená, setkat se s ním?“
„Nevím. Nevím, co mám očekávat. Vždyť to ani nemusí být on. Mohl by to být nějaký goa´uld v jeho těle.“
„Goa´uld to není, nemusíš mít obavy – Teal´c nic necítil. Prostě mu budeme muset věřit.“ Jen jsem přikývla.
„Dobře, nechej ji, aby se oblékla a ona za vámi přijde.“ Řekla Emma Danielovi.
„Budeme v zasedačce. Uvidíme se za chvíli.“
Oblékla jsem se a zhluboka jsem se nadechla.
„Jsi nervózní?“ Zeptala se mě Emma a trochu se přitom usmívala.
„Jo, to jsem.“
„Všechno bude dobrý, neměj obavy.“ Usmívala se, aby mě uklidnila a vystrčila mě z ošetřovny.
Než jsem vešla do zasedačky, znovu jsem se zhluboka nadechla. Teal´c a Daniel už seděli u stolu a Jack…. Jack měl na sobě černé tričko a modrou pracovní uniformu, stál ke mně zády a díval se přes sklo na bránu. Odkašlala jsem si, Jack se otočil. Dlouho jme se na sebe jen dívali a on potom udělal tři kroky, které nás od sebe dělily
a objal mě. A já jsem udělala totéž. Pevně jsem ho objala.
Všechno, co jsem k němu cítila vyplavalo na povrch, na chvíli jsem zavřela oči.
Myslela jsem si, že moje city k němu nebudou tak silné jako dřív, ale to jsem se mýlila. Hodně jsem se mýlila. Jsou ještě silnější.
„Sam…“ zašeptal a pevně mě držel. Zkousla jsem si dolní ret, abych se nezačala třást a na tvářích jsem ucítila slzy.
„Bože, jak moc jsi mi chyběl, Jacku.“ Zašeptala jsem, aby to nikdo jiný neslyšel.
„Ty jsi mi taky moc chyběla, Sam. Strašně moc.“ nechtěla jsem ho pustit, ale nedalo se nic dělat. Doufám , že později budeme moct být sami. Omluvně jsme se usmáli na ostatní a posadili se. A v tu chvíli vešel generál Hammond.
-------Jack------
„Vím, že to pro vás musí být šok. Když jsem se vrátil, po své smrti a to všechno.“
Rozhlédl jsem se kolem sebe.
„Takže jsi byl opravdu mrtvý?“ Zeptal se Daniel.
„Ano, Danieli.“ A než měl nějakou šanci se zase na něco zeptat, pokračoval jsem.
„A ne, nepřeměnil jsem se na žádnou energii. Byl jsem pravdu mrtvý, i když si to nepamatuji.“
„Probral jsem se na goa´uldské mateřské lodi. Nevěděl jsem, kdo jsem a kde jsem. Jediné, co jsem si pamatoval, jste byla vy.“ Podíval jsem se na Sam, která se zhluboka nadechla. „Nemohl jsem si vzpomenout na vaše jméno, ani na svoje.“
„A co se stalo potom?“ Zase se zeptal Daniel.
„Prohledal jsem svoje kapsy. Potom jsem našel svoje psí známky. Ale moje jméno mi nic neříkalo.“
„Mohl by to být vedlejší účinek pobytu v sarkofágu. Teal´cu?“ Podíval se na něho Daniel.
„To nevím, Danieli Jacksone. Ale viděl jsem spoustu lidí z Tau´ri, kteří tvrdili, že si nic nepamatují.“
„Takže to by mohlo být ono.“ Přikývl jsem. Podíval jsem se na Sam, která zatím vůbec nepromluvila. Celou dobu si hrála s prsty….sakra počkat! To je přece prstýnek! Na chvíli jsem si myslel, že je zasnoubená nebo vdaná. Ale potom jsem poznal, že je to prstýnek po mé babičce! Celý zmatený jsem pokračoval.
„Po několika dnech jsem se setkal s hadem, Cheopsem.“
„Opravdu? A co nám o něm můžeš říct?“ zeptal se zájmem historika Daniel.
„Nic moc. Je arogantní, sobecký atd. Je to had, Danieli. Přece je znáš.“ Daniel se jen usmíval a naznačil mi, ať pokračuji.
„Pozval si mě a vyptával se mě, co jsem děla v Sakkaře. Řekl jsem mu, že jsem jeden z vesničanů. Zeptal se mě na moje šaty a zbraně a tak jsem mu řekl, že jsem si je vypůjčil od ostatních. Samozřejmě byl zvědavý, kde ti ostatní jsou. A tak jsem mu řekl, že odešli. Vypadalo to, že mi uvěřil. Poslal mě do jedné z vesnic. Ale žádní vesničani ze Sakkary tam nebyli. Pořád jsem si na nic nemohl vzpomenout. Někdy se mi zdálo o mé minulosti, o SGC, o lidech, jejichž jména jsem si nepamatoval. Asi po roce byly ty sny častější a začal jsem si vzpomínat na jména. Později, zhruba před rokem, jsem byl schopen ke jménům přiřadit i obličeje. Takže se mi vracela paměť. Měl jsem radost. Když jsem si vzpomněl na bránu, ptal jsem se vesničanů, jestli ví, kde Chapa´ai je. Ale bohužel tohle nevěděli. Takže jsem si sbalil svoje věci, uniformu a vysílač kódu.“
„A jak sis pamatoval kód SG1? Pokud si vzpomínám, nikdy jsi ho nepoužíval.“
Zeptal se mě Daniel a já jsem musel přiznat, že tahle otázka mě nepřekvapila.
Byl jsem strašně unavený a chtěl jsem jet domů.
„Danieli, myslíš si, že jsem úplný idiot?“ Zatřásl jsem hlavou. „Naučil jsem se ho pro případ, že bych uvízl na nějaké planetě. Takže, jak už jsem řekl, sbalil jsem si svoje věci a vydal jsem se hledat bránu a vesnici Sakkariánů. Vesnici jsem našel. To bylo asi před 14 dny. Byl jsem hodně vyčerpaný, takže jsem tu nějaký ten den zůstal. Potom mě zavedli k bráně a tak jsem tady.“ Podíval jsem se na svoje přátele.
„Jacku, to musela být dost hrozná zkušenost. Jsem moc rád, že jsi zase zpátky.“
„Ano, Danieli Jacksone.“ Souhlasil s ním Teal´c. Sam a generál zatím stále neřekli ani slovo.
„Já jsem taky šťastný, že jsem zpět. Chtěl bych jet domů a vyspat se.“
„Dobře, Jacku. Nejprve byste měl zajít na ošetřovnu a potom můžete jet domů.“
Úplně jsem zapomněl, že generál Hammond je teď zase můj velitel.
„Dávám vám všem dva týdny volna. A potom se zase vrátíte do služby.“
„Dobře.“ A bez rozmýšlení jsem šel na ošetřovnu. Potom jsem se vydal k výtahu. Stála tam Sam.
„Hej.“ Usmál jsem se na ni.
„Ahoj.“ Odpověděla nesměle. Dveře u výtahu se otevřely a my jsme vešli dovnitř.
Když se zase zavřely, přitiskl jsem si ji k sobě. Cítil jsem, jak ztuhla. Tohle nečekala, ale po chvilce se uvolnila a objala mě. Nebylo třeba slov. A když se dveře otevřeli, odstoupili jsme od sebe a šli jsme směrem k autu.
„Sam? Můžete mě svést?“
„Samozřejmě. Vlastně jsem s tím počítala, pane.“ Nastoupili jsme do jejího auta, stříbrného jeepu značky Toyota a Sam nastartovala.
„Sam, myslíte, že je potřeba používat naše hodnosti? A kromě toho, já vlastně nejsem v armádě.“ Krátce se na mně podívala a vyjela z parkoviště a ven z prostoru hory.
„Myslím, že se mi to bude líbit, Jacku.“ Překvapilo mě, že nemá problém mě oslovovat jménem. Ale něčí smrt lidi změní. Položil jsem svou ruku na její a naše prsty se propletly. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem zase s ní. Je pro mě těžké pomyslet na to, kolik bolesti jí moje smrt přinesla. Ale jsem rád, že jsem zase doma.
---------Sam---------
Přijeli jsme před můj….jeho dům a vystoupili jsme z auta. Odemkla jsem dveře a nechala ho vejít. Zvědavě se rozhlížel kolem a potom si vzal jednu fotografii z poličky
nad krbem. Byla to fotka z nějakého grilování na zahradě. Seděli jsme vedle sebe a usmívali jsme se, ale nedívali jsme se na sebe, ale někam do dáli. Vypadali jme šťastně. A pokaždé, když jsem se na tu fotku podívala, musela jsem se usmát.
Jack jen zvědavě zvedl obočí a řekl:
„Tuhle fotku neznám.“
„Protože je to moje fotka. A *tohle* je můj dům.“A usmála jsem se na něj.
„To ano. Zapomněl jsem na to.“ Ještě jednou se rozhlédl kolem sebe. „Máte to tu pěkné. Lepší než jsem to měl já. Vypadá to tu víc jako domov.“ To mně zalichotilo.
Ale moc věcí jsem tu nezměnila, téměř všechen jeho nábytek tu zůstal, přidala jsem jen nějaké obrazy a několik kytek.
„Dobře, měl byste si odpočinout. Jedl jste vůbec něco?“ Zeptala jsem se, když jsem slyšela, jak se jeho žaludek ozval.
„Ne , od včerejšího večera.“
„Tak dobře. Něco připravím. Můžete se zatím vysprchovat a převléct se. Vaše oblečení je v pokoji pro hosty.“ Překvapeně se na mě podíval, ale nic neřekl a šel do koupelny.
Začala jsem připravovat oběd, rozhodla jsem se pro kuřecí prsa a rýži, doufám, že mu bude chutnat.
--------Jack--------
Když jsem se osprchoval, cítil jsem se nádherně. Měl jsem pocit, že jsem zase po dlouhé době čistý. A když jsem se na sebe podíval do zrcadla, uvědomil jsem si, že jsem se asi týden neholil. Otevřel jsem skříňku nad umyvadlem a byl jsem překvapený, co jsem tady našel za různé věcičky. Voňavé parfémy, deodoranty, make upy, tampony, pilulky a dokonce kondomy. S úlevou jsem si oddechl, když jsem našel svoje holení a další svoje věci. Byl jsem hodně překvapen, že tu Sam všechny moje věci nechala. Dokonce i všechno moje oblečení. Byl jsem zvědavý, jestli v jejím životě byl nějaký jiný muž kromě Peta. Oholil jsem se, převlékl se a šel jsem do kuchyně, protože se můj žaludek znovu hlasitě přihlásil.
Přesně na oběd! Sam právě dávala jídlo na talíře. Mm, voní to skvěle, kuře. Mňam, mňam!
„Dáte si něco k pití? Pivo, vodu, džus?“
„Vodu, ta mi bude stačit. Díky, Sam.“Během jídla jsme mluvili o spoustě věcí, které se staly, když jsem byl….pryč.
„Kde je Cassie?“
„Je na universitě, má zkoušky. A potom ještě nějakou práci. Bude pryč dva týdny.“
„Zavoláte jí a řeknete jí, co se stalo?“
„Zavolám jí, ale ne hned. Zatím nechci, aby to věděla.“
„Hm, dobře.“ Chvíli jsem mlčel a věnoval se jídlu. „Víte, co mě drželo tam venku při smyslech po celou tu dobu?“ Sam přestala jíst a dívala se na mě.
„Ne.“
„Vy. Váš obličej. Chtěl jsem vědět, komu patří a proč si pamatuji jenom vás.“
Upřeně a láskyplně se na mě dívala. Abych to ustál, musel jsem se napít. A potom jsem pokračoval. „Vidím, že nosíte ten prstýnek.“ Krátce se na něj podívala.
„Ano. Já…já…“ Vzal jsem ji za ruku, abych ji uklidnil a Sam okamžitě přestala mluvit.
„Nemusíte mi nic říkat.“ Na chvíli zavřela oči a zhluboka se nadechla.
„Nechci, abyste se kvůli tomu cítila nepříjemně, Sam.“
„Ne, to ne. Já jenom…“ Otevřela oči a měla v nich slzy. Vytrhla svou ruku z mé, vstala od stolu, šla k oknu a dívala se ven.
Váhavě jsem šel za ní a stiskl jsem její paži, aby věděla, že stojím vedle ní. Slyšel jsem, jak posmrkla. Potom se na mě podívala uslzenýma očima.
„Já jenom…nemůžu uvěřit, že jste zase tady.“ A zase posmrkla.
„Pojď sem.“ Udělala krok a měl jsem ji v náruči a pevně jsme se objali a Sam mi vzlykala na rameni.
„Ššš, už je to dobrý. Jsem tady.“ Snažil jsem se ji uklidnit.
„Já vím.“ Zamumlala. „Proč já?“ Zavzlykala. „Proč jsem tak šťastná?“
„Sam, podívej se na mě.“ Ale ona se pořád dívala jen na můj hrudník. Vzal jsem její obličej do dlaní a zvedl jsem jí hlavu, aby se na mě podívala.
„Když *ty* jsi šťastná, tak co bych potom měl říkat já? Já potom musím být nejšťastnější muž v celém vesmíru.“ A Sam se na mě usmála s uslzenýma očima.
„A jestli ti to potěší, tak to kuře bylo vynikající.“
Sam se zasmála a to bylo to nejkrásnější, co jsem slyšel. Chvíli jsme se na sebe tiše dívali. Tak proč bych ji hned teď nepolíbil?
„Jsem moc ráda, že jsem nechala otevřít iris nebo….“ Větu nedokončila, ani nemusela. Po krátké nepříjemné pauze, si povzdechla. „Myslím, že by ses měl jít prospat. Mám ještě nějakou práci, takže tě nebudu rušit.“
„Tak dobře. A díky. Šel jsem do pokoje pro hosty, svlékl jsem se a nechal jsem si jen boxerky a když jsem si lehl do postele, okamžitě jsem usnul.
------Sam------
U Sam doma, 15:00
Zazvonil telefon a tak jsem se rozběhla do ložnice, aby to Jacka nevzbudilo.
„Haló?“
„Sam? Ahoj, tady Daniel.“
„Ahoj Danieli! Potřebuješ něco?“
„No, se Sárou bychom byli rádi, kdybyste přišli s Jackem dnes na večeři.“
„Já nevím, Danieli. Jack teď spí a nevím, jak ještě dlouho bude spát.“
„Jack?“ Zopakoval to jaksi nevěřícně.
„Hm.“ Zachechtal se Daniel.
„Takže až se vyspí, tak se ho zeptej a potom mi zavolej, ano?“
„Dobře Danieli. Měj se. Ahoj.“
„Ty taky. Ahoj.“
Myslím, že to by bylo skvělé. Takže až se Jack vyspí….otočila jsem se a úplně jsem poskočila, Jack stál ve dveřích a ospale se na mě díval.
„Sakra, vyděsil jsi mě.“ Řekla jsem mu, ale usmívala jsem se.
„Promiň.“ Jako vždy měl vlasy úplně rozcuchané. Ale vypadal skvěle. Myslím, že si ani neuvědomil, že má na sobě jenom boxerky. A já jsem si neúmyslně olízla rty.
„Vzbudila jsem tě?“
„To ne. Nepotřeboval jsem spát celý den. Kdo to byl?“
„Daniel. Chtěl, abychom k nim dnes večer přišli na večeři.“
„K nim?“
„No, ty to vlastně nevíš. On a Sára se vzali, krátce po tom…neštěstí.“ Zlehka se usmál, když to slyšel a já jsem udělala totéž.
„Takže jdeme?“ Zeptal se zvědavě.
„Pokud chceš.“
„Jo, to bude skvělé.“
„Fajn, jenom mu zavolám.“ Jack přikývl a vrátil se do svého pokoje., aby se oblékl.
„Haló, tady Daniel Jackson.“
„Ahoj Danieli, tady Sam.“
„Neměla jsi ho budit.“ Zasmál se.
„Ne, byl už vzhůru, když jsme spolu mluvili. Takže, kdy máme přijít?“
„Výborně! Počkej, domluvím se se Sárou.“
„Sára říkala, že by to bylo nejlepší tak kolem osmé.“
„Dobře. A jak se máme obléknout?“
„Nic formálního, Sam.“
„Fajn, takže se uvidíme v osm.“
„Tak zatím, Sam. Ahoj.“ A i já jsem zavěsila.
„Takže kdy jdeme?“ Otočila jsem se po hlase a Jack stál těsně za mnou.
„V osm. A přestaň takhle slídit.“
„Promiň.“ Řekl a usmíval se. „A co budeme dělat teď?“
„Chceš se dívat na televizi? Mám nahrané nějaké Simpsonovi.“
„Opravdu? To je skvělé! Tak se podíváme!“ Byl jak malý kluk v obchodě plném bonbónů.
-----Jack----
U Sam doma, 19:30
„Sam, co bych si měl obléknout?“ Volal jsem na ni ze svého pokoje do její ložnice.
„Stačí džíny.“ Odpověděla mi. Tak jsem si vzal tmavě modrý džíny a pískově žlutou propínací košili.
Čekal jsem na Sam v hale. Slyšel jsem její podpatky. A když se objevila úplně mi vzala dech. Byla prostě k sežrání. Měla na sobě černou sukni s červenými květy, která jí sahala skoro až ke kolenům a černé tričko do véčka bez rukávů, které zvýrazňovalo její ženské křivky, zvláště její ňadra. No a ještě měla lehký bleděmodrý svetřík a boty s vysokými podpatky, tak jak jsem předpokládal.
„Wow! Sam! Jsi nádherná.“
Za tuhle mou poklonu se na mě zářivě usmála.
„Taky nevypadáš špatně.“ A zvedla jedno obočí a prohlížela si mě od hlavy až k patě.
Nemohl jsem si pomoct, ale pod jejím zkoumavým pohledem jsem se necítil moc sebejistě.
„Můžeme, dámo?“ Zeptal jsem se a nabídl jsem jí rámě.
„Skutečný džentlmen.“ A oba jsme se usmívali.
„Můžeš prosím tě řídit, v mých botech by mi to asi moc nešlo.“
„S radostí, madam.“ A stále se na mě usmívala, když jsme odjížděli k Danielovi.
Danielův dům, 19:59
Stáli jsme přede dveřmi a zazvonili jsme.
„Já tam jdu, zlato.“ Ozvalo se uvnitř domu a za okamžik nám Sára Jacksonová otevřela.
„Oh, generále O´Neille, ráda vás zase vidím! Daniel mi řekl, co se stalo. Nemohla jsem tomu uvěřit.“
„Ahoj Sáro, jsem moc ráda, že tě zase vidím.“ A zlehka se usmála.
„Sam!“ Vykřikla Sára a objala ji.
„Ahoj Sáro.“
„Pojďte dál. Venku začíná být zima.“
„Ahoj Jacku, Sam.“ Objevil se Daniel.
„Ahoj Danieli.“ Odpověděli jsme současně. A najednou se ozval nějaký zvuk. Ještě někdo za námi přišel.
„Teto ´am!“ byl to malý chlapec.
„Ahoj zlatíčko!“ Sam ho zvedla a povídala si s ním tou jeho řečí. Tak tohle bylo naprosto úžasné.
„Danieli?“ Zeptal jsem se.
„Jacku, tohle je Jack nebo taky Johnny. Náš syn.“ Odpověděl mi Daniel a Sam se na mě podívala a zase se usmívala. Jack? Tak to je fajn!
„Doufám, že ti nevadí, že jsme ho pojmenovali po tobě.“
„Ne, ani ne.“ A usmíval jsem se.
„Johnny, tohle je tvůj strejda Jack.“ Představila mě Sam mému jmenovci.
„Strejda ´ack?“ Zeptal se chlapeček s palcem v puse.
„Ano, strejda Jack.“ Potvrdila mu Sam. A když mi podával ruku, vzal jsem si ho od Sam a roztočil jsem se s ním. Takže se začal chechtat.
„Doufám, že máte hlad, protože Sára udělala spoustu skvělých těstovin.“ Usmíval se Daniel a vzal si ode mě svého syna.
„A ty, pane, by ses měl taky najíst.“
A odcházeli se Sárou do jídelny. A já už jsem taky chtěl jít, když jsem se podíval na Sam, zastavil jsem se.
„Sam? Jdeš?“ Široce se na mě usmívala. „Proč se usmíváš?“
„Jen tak.“ Přešla až ke mně, vzala mou hlavu do dlaní a políbila mě. Na chvíli jsem byl jako přimražený, neschopný jakéhokoliv pohybu.
A než jsem stačil zareagovat, Sam odcházela.
Teda! Co ten polibek měl znamenat!
Když jsme večeřeli, dost jsme se nasmáli. Daniel se totiž snažil svého syna krmit. Ale Johnny toho měl víc na sobě, než toho snědl. A když od něj Daniel dostal přímý zásah jídlem do obličeje, tak se i ten malý začal smát jako nakonec všichni u stolu. Danielovi se to ale moc nelíbilo.
„Myslím, že už má dost, Danieli.“ řekla Sára a snažila se u toho moc nesmát.
„Jo. Napřed se převleču a potom umyju nádobí.“
„Já ti pomůžu.“ Nabídl jsem se a začal jsem uklízet nádobí ze stolu.
„Díky hoši.“ Usmívala se Sára.
„Takže Jacku, jak je to s tebou a Sam?“ Zeptal se mě Daniel hned, jak jsme přišli do kuchyně.
„Cože?“
„Říká ti Jacku.“
„To ano. A co máš přesně na mysli?“
„Tak jste to dali konečně dohromady?“
„Ještě ne. Ale myslím si, že je to na správné cestě.“
„Pro krista pána!“ Tak tím mě překvapil. „A kdy? Jacku, je to už 11let! Nebude přece na tebe čekat donekonečna.“
„Já vím Danieli. Jenom nevím, jestli mě ještě chce.“
„Jacku a to je ten problém? Proč se jí prostě nezeptáš? Vždyť se milujete! Oba jste to řekli, když jsi umíral. Tak na co ještě čekáš? Prostě ji obejmi a polib.“
Jeho poznámce jsem se jen usmál a dál jsem umýval nádobí.
------Sam------
Mezitím v obývacím pokoji.
„Takže Sam, jste tedy konečně spolu?“ Zeptala se mě Sára, když dávala Johnnymu plínu.
„Ne.“ Podívala se na mě. „Zatím ne.“
„A kdy? Až peklo zamrzne? Sam, Daniel mi o vás dvou řekl a o vašem*vztahu*. Myslím, že jste byli zamilovaní asi tak 8 let a k tomu ještě ty tři roky . Takže to je 11 let. Bože, teď už byste měli být manželé.“
„Sáro, ale mezi námi stejně žádný vztah být nemůže.“
„Ale teď je vhodná doba. Není v armádě. Proti vám nestojí žádná vojenská pravidla. Měli byste té šance využít.“
„Zkusím to. Jenom ho nechci vylekat.“ Neslyšela jsem, že Jack přišel do pokoje.
„Dámy.“ Usmíval se na nás a já jsem se na něj provinile usmála. Celkem by mě zajímalo, co všechno slyšel. Sára dala Johnnyho do postele a potom za námi přišla do pokoje. Čas rychle utíkal a bylo vidět, že Jack je už unavený.
„Myslím, že bychom měli jet, že Jacku?“ Jen zamumlal svoje ano.
„Díky za výbornou večeři. Doufám, že se brzy uvidíme. Mějte se.“
Tentokrát jsem řídila já. Ale Jack najednou nebyl vůbec unavený. Když jsme přijeli k našemu domu, vyskočil z auta a táhl mě do domu a přitom se bláznivě usmíval.
„Copak se děje Jacku?“ Zeptala jsem se ho zvědavě.
„Nic.“ Hrál si se mnou a dál se uličnicky usmíval. Vedl mě do obývacího pokoje a pustil moje stereo. Ozvaly se první tóny mé oblíbené písničky.
„Zatancujeme si?“ Zeptal se a nabídl mi ruku. Usmála jsem se na něho. Dal mi svou pravou ruku kolem pasu, v podstatě těsně nad můj zadek a tu druhou, ve které držel mou ruku, si položil na hrudník. Cítila jsem, jak mu tluče srdce. Položila jsem si hlavu na jeho rameno, byla jsem spokojená a šťastná. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsme se začali pohupovat v rytmu písně.
Something in your eyes, makes me wanna lose myself
Makes me wanna lose myself, in your arms
There´s somethin´in your voice, makes my heart beat fast
Hope this feeling lasts, the rest of my life
If you knew how lonely my life has been
And how long I´ve been so alone
And if you knew how I wantwd someone to come along
And change my life the way you´ve done
It feels like home to me, it feels like home to me
It feels like I´m all the way back where I come from
It feels like home to me, it feels like home to me
It feels like I´m all the way back where I belong
A windows breaks, down a long, dark street
And a siren wails in the night
But I´m alright, ´cause I have you here with me
And I can almost see, through the dark there is light
Well, if you knew how much this moment means to me
And how long I´ve waited for your touch
And if you knew how happy you are making me
I never thought that I´d love anyone so much
It feels like home to me, it feels like home to me
It feels like I´m all the way back where I come from
It feels like home to me, it feels like home to me
It feels like I´m all the way back where I come from
It feels like I´m all the way back where I come from.
Uvědomila jsem si, že ta slova jsou pravdivá. A myslím si, že i Jack to tak cítil, když se na mě podíval láskyplným pohledem a než jsem si to stačila uvědomit, cítila jsem jeho rty na svých. Jeho rty hledaly, mazlily se a zkoumaly. Jeho jazyk
pronikl přes moje rty a setkal se s mým. Podlomila se mi kolena a Jack mě pevněji objal. Jednou rukou jsem mu stiskla paži a druhou jsem mu prakticky rozcuchala vlasy.
„Jacku…“ Vydechla jsem a pořád jsme se líbali. Něco zamumlal, co znělo jako moje jméno, ale nebyla jsem si moc jistá. Jen zasténal a vedl mě k pohovce, kde mě položil na záda. Stále jsme zkoumali svoje ústa. Jeho ruka přejížděla po celém mém těle. Já jsem ho hladila po zádech až k jeho pevnému zadku. Sundal mi svetr z ramen a v tom zazvonil telefon. Natáhla jsem se, abych ho zvedla.
„Haló?“ řekla jsem trochu nepřirozeným hlasem.
„Ahoj Sam, tady Cassie.“
„Cassie! Ahoj!“ Podívala jsem se na Jacka. „Děje se něco?“
„Nic. Jenom jsem chtěla vědět, jak se máš.“
„Všechno je v pořádku. Vlastně je všechno skvělé.“
„Opravdu? Sam, jsi v pořádku?“
„Samozřejmě, proč bych neměla být?“
„Jenom jsem si vzpomněla, že to budou brzy tři roky.“
„Aha.“ Podívala jsem se na Jacka, který se na mě zvědavě díval. Potom se sklonil a políbil mě na ušní lalůček a jemně ho začal sát. Takže jsem zasténala.
„Sam? Je ti dobře?“ Zeptala se Cassie starostlivě.
„Ano, jenom jsem se bouchla o stůl do nohy. Cassie, generál nám dal na dva týdny volno. Tento týden pojedu do srubu, ale příští týden budu doma. Kdy přijedeš?“ A plácla jsem Jacka po ruce, ten se jen široce usmíval.
„Za dva týdny.“
„Dobře. Jenom jsem chtěla, abys věděla, že nebudu v dosahu, ve srubu není signál.“
„Dobře, užij si to.“ Zahihňala se.
„To si piš. Opatruj se. Ahoj.“ Zavěsila jsem a dívala jsem se na Jacka, který se tvářil strašně zvědavě.
„Co?“
„Ty pojedeš do srubu?“ Jen jsem přikývla. „Myslel jsem,že jsi ho prodala.“
„To nikdy.“ Usmála jsem se na něho a on se sklonil a zase mě políbil.
„Pojedeš se mnou?“
„Tak to si piš!“ Mrkl na mě a potom se zvedl z pohovky, což mě trochu zklamalo.
Udělala jsem totéž, urovnala jsem si sukni a svetr.
„Myslím, že se půjdu převléct do něčeho pohodlnějšího.“ Řekla jsem mu a šla jsem do svého pokoje. Kolena se mi stále trochu třásla. Musela jsem se sama sobě zasmát.
------Jack------
Sakra, co to se mnou Sam dělá? Nejprve mě svádí tím, jak je oblečená, potom mě líbá! Vždyť já už jsem starší pán, pro krista pána! Zapnul jsem televizi a video a šel jsem se taky převléct.
Když jsem se vrátil zpátky, Sam už seděla na pohovce, byla v domácím a bosá a jedla popcorn.
„Simpsonovi?“ Zeptal jsem se s nadějí.
„Samozřejmě.“ A usmála se na mě. Posadil jsem se vedle ní a k mému překvapení se Sam ke mně přitulila a nabídla mi popcorn. Super! Dívali jsme se na Simpsonovi, užívali jsme si to, smáli jsme se a jedli jsme popcorn. Nabídl jsem jí, že jí namasážuju nohy a ona souhlasila. Bylo vidět, že je jí to příjemné. Potom se
ke mně zase přitulila. Asi za hodinu, jsem zjistil, že mi Sam usnula na rameni. I já jsem byl unavený, takže jsem vypnul televizi a video. Vzal jsem ji do náruče a odnesl jsem ji do ložnice, dal jsem jí pusu na čelo, zakryl jsem ji a šel jsem si lehnout.
Druhý den ráno, 7:00
Vzbudil mě nějaký hluk. Ospale jsem si protřel oči a v tom se prudce otevřely dveře a v nich stála Sam, byla plná energie. A usmívala se na mě.
„Sam? Co je? Proč jsi vzhůru, když…“ podíval jsem se na budík. „…je teprve 7 ráno?“
„Zapomněl jsi? Jedeme přece do srubu!“
„Dneska?“
„Ano, dneska! No tak, vstávej!“ A začal ze mě stahovat přikrývku. Jenomže já jsem byl nahý, což ona samozřejmě nevěděla.
„Umm, Sam…myslím, že tohle není zrovna dobrý nápad!“ A tahal jsem přikrývku zpět, abych tak skryl své nahé tělo.
„Proč ne? No tak, starý pane!“ Ještě víc zatáhla a stále se usmívala. A já jsem začal panikařit.
„Sam…“
„Ne, tak dělej!“ Přikazovala mi a znovu zatahala za přikrývku. Teď už jsem se začal smát. „A proč se směješ?“
„Sam, já jsem totiž nahý.“ Její úsměv zmizel, pustila přikrývku a vyběhla z místnosti s takovou rychlostí, že tohle mě opravdu překvapilo.
Musel jsem se tomu, jak zareagovala smát. Rychle jsem se oblékl a šel do kuchyně.
Sam seděla na kufru a strašně se smála. Když jsem ji viděl, jak jí tečou slzy po tvářích, musel jsem se začít taky smát.
„Promiň Jacku. Opravdu je mi to líto. Ale je to děsně legrační!“
„Cože? Že jsem byl nahý, tak to je legrační?“ Na oko jsem se zlobil.
„Ne, to ne. Já jenom, kdybych zatáhla ještě víc, tak by z toho byl pěkný trapas.“
A usmívala se na mě. „Pro nás oba.“
„To ano. Takže, kdy odjíždíme?“ Zeptal jsem se.
„Za hodinu. Sbal si nějaké oblečení a to, co potřebuješ. Já už jsem všechno připravila.“
Takže jsem se rychle vrátil do svého pokoje. Nějaké oblečení, holení, zubní kartáček a když už jsem chtěl odejít, ještě jsem si na něco vzpomněl. Vzal jsem z toaletní skříňky v koupelně krabičku a dal si ji do kapsy a šel jsem k autu.
----------Sam------------
Jack zamknul dům a šel ke kufru auta, kam si dal svou tašku. Nastoupil do auta a nastartoval. Vsadím se, že tomu, že ho nechám řídit moje nové perfektní auto, nemohl uvěřit. Usmívala jsem se, ale on si toho nevšiml.
Jeli jsme do Denveru koupit nějaké potravin, abychom měli něco k jídlu, až budeme ve srubu.
Zastavili jsme na letišti v Denveru a letadlem jsme pokračovali do Minnesoty.
Ten den později, ve srubu
Když jsme přijeli ke srubu, slunce pomalu zapadalo a začínalo být trochu zima.
„Konečně! Tak na tohle jsem se těšila celý rok!“
„Ty jsi tady byla už dřív?“ Zeptal se mě zvědavě Jack.
„Jo. Několikrát. Když…když jsem potřebovala přemýšlet a být sama.“ Přiznala jsem a když jsem si vzpomněla na to, co se před třemi roky stalo, úplně jsem se otřásla.
„Pojď sem, úplně se třeseš. Udělám ti čaj.“ Vedl mě dovnitř a připravil mi bylinkový čaj.
„Díky.“ Jen se na mě usmál.
„Půjdu pro tašky.“
„Dobře.“ A když odešel k autu, vzala jsem si z pohovky deku, šla jsem ven a posadila jsem se na lavečku u jezera. Za chvíli přišel Jack za mnou. Posadil se těsně vedle mě a dotkl se mého ramene.
„Sam? Co je?“
„Nic. Jen jsem si vzpomněla na to, když jsem tady byla sama.“ Hladil mě po zádech.
„Chceš mi o tom říct?“ Váhala jsem, ale to, že jsem to všechno v sobě držela tak dlouho, mě nakonec donutilo, abych mu to řekla.
„Když jsi….umřel…bylo to pro mě hodně těžké. Pro nás pro všechny. Začala jsem mít noční můry o tom, že umíráš a já nic nemůžu udělat, abych tě zachránila. A tvůj dopis mi moc nepomohl.“ Napila jsem se čaje. „Byla jsem tak zoufalá, že jsem nevěděla, co mám dělat dál. Dostali jsme dva týdny volno. Ale já jsem byla pořád unavená, protože jsem nemohla spát.“
„Bože, Sam…“
„Následující den po tom, co jsi….“ Už jsem nemohla to slovo *zemřel* znovu vyslovit. „…jsem se rozešla s Petem. Řekl mi, že pro nás našel dům a bez mého vědomí zavolal stěhováky a ti začali stěhovat můj nábytek. Naštěstí jsem je stihla zastavit a Peta jsem vyhodila. Nejprve to nechápal, ale když jsem mu řekla, že ho nemiluji….tak to pochopil a odešel. A už jsem ho nikdy neviděla. A potom byl pohřeb. Musela jsem pronést řeč. Bylo to pro mě moc těžké, myslela jsem, že to tam nevydržím a bála jsem se, že se přímo tam zhroutím.
Ptala jsem se sama sebe, co budu bez tebe dělat. Každý mi říkal, že se přes to musím přenést, ale to jsem prostě nemohla. Každý den jsem si přála, aby to byl jen zlý sen, ty vejdeš do dveří, usměješ se na mě a řekneš mi, že všechno bude zase v pořádku. Ale nic takového se samozřejmě nestalo.“ Musela jsem si otřít slzy. Jack mě napjatě poslouchal.
„Vím, že jsi zvědavý, proč jsem si nechala všechno tvoje oblečení. Je to možná směšné. Ale když mi bylo nejhůř, oblékla jsem si tvoje tričko a šla jsem spát. Jeho vůně mě spolehlivě uspala. A potom se mi vždycky zdálo o tobě.“ Podívala jsem se mu do očí a uvědomila jsem si, že jsou neskutečně tmavé.
„Na štědrý den jsem byla sama doma a četla jsem si tvůj dopis. A díky němu jsem našla tvůj prstýnek. Je nádherný, Jacku. Děkuji.“ Usmál se na mě, vzal mou ruku do své , palcem mě hladil a pokynul mi, abych pokračovala.
„A potom to šlo z kopce. Začala jsem mít ty hrozné sny stále častěji a tvoje tričko mi už nepomáhalo.“ Taky jsem se na něho usmála, což se mi zdálo v dané situaci docela směšné.
„Emma mi doporučila svou přítelkyni, psychologa. A ta mi pomohla se s tím vyrovnat. Ale stejně byly okamžiky, kdy na mě všechno zase dolehlo. Takže se nediv, že se chovám tak divně. Jsem neuvěřitelně unavená. Nestává se každý den, že ten, koho miluješ, se vrátí po smrti zpět.“ Položila jsem hrníček s čajem a podívala jsem na něho. Všimla jsem si, že má v očích slzy, několikrát rychle zamrkal, aby je zahnal.
„Bože, Sammy…“ Opravdu mi řekl Sammy? Ale když mě objal, všechny moje myšlenky se rozplynuly.
„Je mi to moc líto.“
„To přece nebyla tvoje chyba.“ Usmála jsem se na něho, ale už jsem nestačila potlačit zívnutí.
„No tak, půjdeme spát.“ Vstal, vzal mě za ruku a vedl mě do srubu. Nechal mě převléct se do pyžama, a dokonce se při tom na mě nedíval. A potom mě uložil do postele. Dal mi pusu na čelo a když chtěl odejít, chytila jsem ho za zápěstí.
„Jacku…“ otočil se a podíval se na mě. „Zůstaň tady.“ Prosila jsem ho, vlastně jsem žadonila, aby tady zůstal se mnou. Jen si povzdechl a beze slov zavřel dveře, svlékl se, nechal si na sobě jen boxerky a tílko a lehl si vedle mě.
„Já tě neukousnu.“ Řekla jsem mu. Usmál se a přitáhl si mě k sobě. To, že jsem cítila jeho teplé tělo, jeho vypracované svaly, jsem si patřičně užívala a přitulila jsem se k němu. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a začala jsem ho hladit.
„Miluju tě, Jacku.“ mumlala jsem a vyjádřila jsem, jak se právě teď cítím a on mě okamžitě ještě pevněji objal.
„Já tě taky miluju.“ Zašeptal a políbil mě do vlasů. Usmála jsem se a zavřela jsem oči.
Neděle, o týden později.
Vzbudila jsem se první. A i když Jack ještě spal, dotkla jsem se jeho obličeje. Přejížděla jsem prsty po jeho obočí, nosu, rtech a zavřených očích. Je prostě úžasný. Když otevřel oči a podíval se na mě, vylekalo mě to.
„Co to děláš?“ zeptal se mě a na rtech mu pohrával úsměv.
„Nic.“ Odpověděla jsem mu nevinně. Cítila jsem, jak se pod přikrývkou jeho ruce pohybují a jak mě chytil kolem pasu. Zlehka mě políbil, potom víc vášnivě. Naše jazyky spolu sváděly boj. A když jsem mu stiskla zadek, jen zasténal. Naše těla se vzájemně dotkla a oba jsme zasténali.
„Sam…“ nadzvedl se a podíval se na mě. „Jsi si tím jistá?“
„V životě jsem si nebyla ničím víc jistější.“ Odpověděla jsem mu bez zaváhání.
Sklonil se a vzal do úst můj ušní lalůček. Pro něco se natáhl a viděla jsem, že vyndal balíček kondomů. Naše ruce začaly se zkoumáním těla toho druhého. Vzájemně jsme se svlékli. A potom se stalo to, co bylo nevyhnutelné.
-------------Jack--------------
Měl jsem pocit, že jsem umřel a dostal se do nebe. Co jiného by to mohlo být? Milovat se se Sam, to byl fantastický pocit. Bylo to mnohem víc, než jsem si kdy představoval. Takže jsem byl rád, že jsem si s sebou vzal ty kondomy! Sam se na mě ospale podívala a usmívala se. Usmál jsem se taky a pevně jsem objal její nahé a uspokojené tělo. Jen jsem si povzdechl a zavřel jsem oči. A téměř okamžitě jsem usnul.
Když jsem se později vzbudil, rozhlédl jsem se po místnosti a hledal jsem hodiny.
Bylo 11:32. A můj žaludek se hlasitě ozval. Podíval jsem se na Sam, která stále spala a usmál jsem se. Dal jsem jí pusu na čelo, pomalu jsem se vysoukal z jejího objetí, oblékl jsem se a šel jsem do kuchyně.
Když jsem viděl Sam, jak leží napříč postele, přikrývka teď byla na podlaze, takže tam ležela úplně nahá, raději jsem si šel dát studenou sprchu. A přestože už uplynula půl hodina, Sam stále spala. Zvedl jsem přikrývku a zakryl jsem ji. Ve spánku se usmála a přitulila se k polštáři.
Byl čas, dát si oběd.
Právě když jsem chtěl Sam vzbudit, přišla do kuchyně a objala mě. Už byla vysprchovaná a oblečená. Je nádherná.
„Ahoj.“ A zlehka, ale dlouze jsem ji políbil.
„Ahoj.“ Odpověděla mi a usmívala se.
„Máš hlad?“ Zeptal jsem se a díval jsem se do jejích hlubokých modrých očí.
Sam se svůdně usmála.
„No já myslím jídlo.“ A Sam se rozesmála.
„Tak to si piš!“
Položil jsem talíře na stůl a začali jsme jíst. „Hm, to je vynikající, Jacku.“
„Jsem rád, že ti chutná.“ A usmál jsem se na ni. Udělal jsem ravioli se sýrem a šunkovou omáčkou.
„Nebudeme se mě chtít odtud odjet. Moc se mi tu líbí.“
„Jo, mě taky.“ Vzal jsem ji za ruku a naše prsty se propletly.
„Teď vím, proč jsi chtěl, abych sem s tebou jela. Je tu nádherně. A to, že musíme odjet, se mi vůbec nelíbí.“
„Mně taky ne. Ale můžeme sem zajet o víkendu. Nejsem si jistý, že se chci vrátit k letectvu. Můžu přece pracovat jako civilista a velet základně, pokud se bude chtít Hammond vrátit zpět k Prométheovi.“
„A to je možné, Jacku?“
„Ano. A teď mě napadá, proč jsem o tom neuvažoval už dřív.“
Sam se na mě usmála a pokračovali jsme v jídle.
Dobře jsme se bavili a náhle jsme si uvědomili, že nám letadlo z Minneapolois odlétá v 16:30, takže bylo načase, abychom se sbalili.
„Sam?“ Zavolal jsem na ni.
„Ano?“ Šel jsem tedy do obývacího pokoje a nesl jsem s sebou část oblečení, která evidentně nebyla moje.
„Předpokládám, že je to tvoje.“ S úsměvem se natáhla po tom kousku oblečení, tedy její černé saténové podprsence. „Jak se ta *věc* dostala do mé tašky?“
„To nevím. Možná jsi si zabalil nějaký úlovek.“
„Já?“ A nevěřícně jsem se na ni podíval. „Úlovek?“ Dělal jsem uraženého. Nakonec jsem udělal tři rychlé kroky, abych překonal vzdálenost, která nás dělila a začal jsem ji lechtat. Začala se smát, až jí po tvářích tekly slzy. A najednou jsme skončili na podlaze. Vlastně jsem na ní ležel. Sklonil jsem se a políbil jsem ji.
A ona okamžitě reagovala.
„Jacku…“ zasténala mi do úst, jazykem mi přejela přes rty a já ji nechal proniknout do mých úst. Sakra, cítil jsem napětí v příslušné části mého těla. Tak tomuhle jsem se chtěl zrovna teď, těsně před odjezdem, vyhnout.
„Sam…“ přerušil jsem polibek a ona se na mě rozmrzele podívala. „Musíme jet.“
„Já vím. A ty začneš s tímhle.“
„Já?“ Jen přikývla a usmívala se. „A kdo mi dal do tašky svoje spodní prádlo a předstíral, že o tom neví?“
„Jacku, nebuď jak malé dítě. No tak. Takže jedeme domů.“
No dobře, pro tentokrát jsem ji nechal jít. Ale jen pro tentokrát.
Ten den později, 21:10
Konečně jsme přijeli k mému…Saminu…sakra…našemu domu a oba jsme byli strašně unavení. Svalili jsme se od postele. A ani jsme neměli sílu se svléknout a v podstatě jsme okamžitě usnuli.
Pondělí, 10:25
Pomalu jsem se probouzel, na chvíli jsem byl poněkud zmatený a snažil jsem si vzpomenout, kde jsem, ale…
Sam se pohnula v mé náruči(počkat, jak se sem dostala?) a potom jsem si všechno uvědomil. Usmál jsem se a pevněji jsem ji objal. Zabořil jsem svůj obličej do jejích vlasů, voněly po avokádu. A zlehka jsem ji políbil na krk. Sam se znovu pohnula a zkoušela se otočit. Pomalu se obrátila na záda a otevřela oči.
„Dobré ráno.“ Zamumlala ospale.
„Dobré.“ Odpověděl jsem jí a znovu jsem ji políbil, tentokrát na ústa. To, že na můj polibek hned zareagovala, mě potěšilo. Otočil jsem nás, takže teď ležela přese mě.
Vzala můj obličej do dlaní a zlehka mě políbila, potom víc vášnivě a naše jazyky se setkaly. Svou ruku mi vsunula pod opasek mých džínsů a jen se na mě usmívala.
A ani moje ruce nezahálely. A než si to Sam uvědomila, byla bez trička a podprsenky.
„Tohle není fér. Ty jsi pořád oblečený. Tak s tím musíme něco udělat.“
Rychle jsme ze sebe shodili zbytek oblečení. Naše ruce se mazlily s tělem toho druhého a zkoumaly je.
„Sam, jsi tak nádherná. Miluju tě.“ Řekl jsem jí a obdivoval jsem její nahé tělo.
„Já tě taky miluju, Jacku.“ A zavřela oči, když jsem rukou přejížděl po jejím těle.
Vzal jsem ji za ruku a sundal jsem jí z prstu prstýnek po babičce. Zvědavě se na mě podívala *Co to děláš?*, ale nic neřekla.
„Vezmi si mě.“ A zvedl jsem prstýnek. Dívala se na mě široce otevřenýma očima, byla zjevně překvapená. A najednou se začala usmívat.
„Ano.“ Navlékl jsem jí prstýnek zpátky. Políbil jsem ji. A když se naše těla spojila v jedno a pohybovala se jako jedno tělo, zasténala mi do úst. Byl to vlastně prostý akt starší než lidstvo samo.
Po tom, co jsme se něžně,ale současně i vášnivě, milovali, jsme leželi v posteli.
Najednou jsme slyšeli, že někdo zavírá venkovní dveře. Vyděšeně jsme se na sebe podívali a Sam vyskočila z postele. Oblékla si to, jsem jí před chvílí svlékl, ale tentokrát se nezdržovala s tím, aby si vzala spodní prádlo.
Takže i já jsem se rychle oblékl. Sakra! Kdo to může být? Sam už byla v obývacím pokoji. A slyšel jsem jejich rozhovor.
„Cassie! Co tady děláš?“
„No, z té práce sešlo, takže mám týden volno.“
„To je skvělé, Cass.“
„To ano. Můžeme zajít na hřbitov, za Jackem. Za pár dní to budou tři roky.“
A jé! Pomyslel jsem si.
„Cassie, musíme si promluvit.“ No konečně.
„Co je , Sam? Co se stalo?“
„Něco, o čem jsem nesnila ani v těch nejdivočejších snech. Ale stalo se to a já jsem nejšťastnější žena v celém vesmíru.“
„Sam? Snad jsi nepotkala prince z pohádky?“
„Ano. Přišel přímo sem.“
„A? Jak vypadá? Je tady?“
“Ano, je.“ Fajn, teď je ten správný okamžik, abych se objevil na scéně. Vešel jsem do pokoje a zůstal jsem stát přesně za Sam. Vyděl jsem, jak se Cassie oči rozšířily údivem a stála jako přimražená.
„Jacku?“ Jen jsem přikývl a okamžitě byla v mé náruči a plakala.
„Bože, jak se to stalo? Bože…“ Opakovala stále dokola. A když se uklidnila, Sam a já jsme se posadili na pohovku a Cassie do křesla.
„Jak to, že jsi naživu?“
„Tak to je dlouhá historie. Takže to zkrátím. Goa´uldi mě dali do sarkofágu a tak jsem se vrátil ze záhrobí. Ztratil jsem paměť, ale během těch tří let se mi postupně vrátila, použil jsem kód SG1 a Sam, naštěstí, nechala iris otevřít a tak jsem se vrátil zpět.“
„Jsem moc ráda, že jsi naživu.“ Široce se na mě usmívala.
„To já taky.“ Řekla Sam. A najednou to Cassie došlo. „To znamená?“
„Znamená to, že budete konečně spolu?“ Oba jsme se na sebe usmáli a potom jsme se otočili na Cassie.
„Jo.“ Odpověděli jsme jí současně a stále jsme se bláznivě usmívali.
„Jack mě dnes požádal o ruku.“ Cassie radostně zavýskla. „A já jsem řekla ano.“
A potom Cassie Sam objala.
Že jsme se zasnoubili, jsem všem nejbližším přátelům dali vědět ještě ten den. A když jsme slyšeli několikrát * Bylo na čase.*, tak jsme se rozhodli udělat oslavu mého návratu v SGC.
Po tom všem, co jsme spolu během těch let prožili. Všechny ty nehody, naši *smrt*, zlomená srdce a ta hloupá nařízení. Nakonec jsem byl šťastný, že jsem se sem vrátil. Miluji Sam a teď vím, že ona miluje mě. Už jsme se taky bavili o dětech. Sam mi řekla, že by ráda měla dvě děti a tahle myšlenka, že bych mohl být znovu táta se mi moc líbí, zvlášť když ty děti budu mít se Sam.
Nikdy jsem se v životě necítil šťastnější
KONEC!!!