Titul: Slzy
Autor: BethinSq
Překladatel: Alis
Žánr: Drama/Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Středně dlouhé
Časová osa: asi 7. sezóna?
Stav: Kompletní
Synopse: Sam s Jackem při jedné akci uvíznou v jeskyni a objeví něco neskutečného...

______________________________________________________________

„Jacku.“ Volal na něj Daniel, který něco zkoumal v podřepu na zemi. Jeho brýle byly pokryté vrstvou prachu, tak jako celý povrch téhle planety. Rukama z něčeho na zemi odhrnoval písek a prach. Jeho ruce byly stejně šedé jako mraky, které pomalu zaplňovaly oblohu a hrozily, že bude pořádná bouřka.

„Co je Danieli?“ Zeptal se Jack unaveně. Nechtěl by tu být až ta bouřka začne. „Vyfoť to, já se na to potom podívám.“
„Kruhy!“ Řekl Daniel a Jacka zcela, jako obvykle ignoroval. Byl vzrušený, možná trochu nervózní. Naštěstí jeho poslední slova upoutala pozornost všech ostatních. A tak se na něho Jack ani nezamračil.
„Nejsou tu žádné známky nějaké civilizace nebo uctívání .. technologie….nechápu, proč by sem Goa´uldi vůbec chodili.“
„Já taky nevím, proč by tady někdo rád byl, Danieli.“ Řekl mu Jack a oprašoval si svoje oblečení. „Podíváme se na to později. Myslím, že právě teď je největším problémem počasí.“
„Počasí?“ Řekl nakonec Daniel zmateně a podíval se na oblohu. „Těch mraků se zase tak moc bát nemusíme. Dej mi deset minut.“
„Danieli,“ zavrčel na něho Jack hrozivě. „Sbal se, hned.“
Ale Daniel ho zcela ignoroval a chystal se očistit zbývající část prostoru, kde byly kruhy.
„Tohle je divné,“ zamumlal. Sam přešla k němu a dřepla si vedle něho.
„Co?“ Zeptala se.
„Tady vně kruhů je velká prasklina a směřuje doleva. Jen by mě zajímalo, co ji způsobilo.“
„Že by zemětřesení?“ Navrhla Sam.
„Možná, ale nebylo by tady potom víc takových prasklin, místo téhle jedné?“
Přímo před nimi se objevily těžké boty, jejich přemýšlení tak přerušily a oba dva úplně poskočili.
„Neříkal jsem vám, abyste se sbalili?“
„Uh…Jacku?“ Řekl Daniel vystrašeně. Hlasitý praskot Jacka probral. Zem pod ním se pohnula a on se začal propadat.
Ucítil, jak se mu zhoupnul žaludek, když se jeho nohy propadly. Kolenem se zastavil o okraj, aby se nepropadl dovnitř.
„Ahh!“Vykřikl bolestí, když cítil, jak mu v koleně zapraskalo. Zatmělo se mu před očima. Několikrát zamrkal, aby se zbavil náhlé nevolnosti. Podíval se na svoje koleno, bylo vidět, jak pomalu začíná otékat. Zem kolem se začala chvět a praskat.
„Pane!“ Sam vyskočila a chytila ho za paži, aby nespadl hlouběji a zkoušela ho vytáhnout zpátky.
Z místa, kde stál Teal´c se ozvalo hlasité zapraskání, jako kdyby někdo vystřelil z pistole. Teal´c rychle od praskliny, která se tu vytvořila, ustoupil. Vznikla zde pěkná propast.
Zem se divoce chvěla. Začaly se odlamovat jednotlivé kusy, které padaly dolů do hlubiny.

„Danieli! Běž k bráně a zadej adresu!“ Vyštěkl Jack přes zatnuté zuby. Daniel přikývl a rozběhl se k bráně, která odtud byla dobrých 15 minut.
„Ahh!“ Vykřikl Jack, když se mu propadla i druhá noha. Trvalo to jen chvíli a byl tam až po pás. Vypadalo to, jako by povrch, po kterém chodili, byl dutý. Ta obrovská prasklina, tam kde stál Teal´c, teď byla zející dírou. Takže pod sebou mohli vidět obrovskou jeskyni. Byla dlouhá jako fotbalové hřiště a široká dvakrát víc než je jeho šířka.
„Plukovníku!“ Vykřikla Sam a pevně ho chytila druhou rukou. Teal´c k nim přiběhl, ale raději se k nim moc blízko nepřibližoval, aby svou váhou nestabilní půdu pod nohama ještě víc nezatěžoval.
Kolem Jacka a Sam byla síť prasklin. A Teal´c se divil, že se zem už dávno nepropadla. Díra se díky zuřivému chvění planety dál rozšiřovala. A on tu jen bezmocně stál, když se Sam snažila plukovníka vytáhnout z téhle pasti.
Musela si kleknout, aby zůstala tam, kde byly kruhy a zdálo se, že zem je tu víc pevnější než v okolí.
„Pane! Nemůžu vás vytáhnout, aniž by se zem ještě víc neotevřela.“ Řekla Sam. Její hlas byl stále pevný a přesvědčivý.
„Je tam někde pod vámi něco, o co byste se mohl zapřít?“
„Pode mnou není vůbec nic, Carterová.“ Řekl Jack klidně. Teal´c často obdivoval to, jak jeho přátelé dokážou být v takovéhle situaci klidní. I když O´Neill byl bledý díky bolesti, kterou pociťoval a Major Carterová měla lehce zpocené čelo. Ale ani jeden z nich nepanikařil.
„Teal´cu, můžeš se podívat, jestli by ses dostal sem?“ Zeptal se Jack.
Teal´c opatrně centimetr po centimetru posouval nohu daným směrem. Cítil, jak je vrstva pod ním tenká, tak si klekl, aby zmírnil tlak. Od tam, kde se dotkl kolenem země, se začala šířit puklina. Zvedl obočí. Jack kývnul, že by se měl Teal´c posunout dál. Ten se vrátil ke své původní strategii a pomalu ověřoval každý svůj krok, dokud…
Když se víc přiblížil ke Jackovi a Sam, objevila se pod jeho nohama prasklina, která směřovala právě k těm dvěma. Zastavila se, právě když dosáhla k Jackovu pasu. Ten si oddechl.
„Myslím, že tentokrát nám asi nepomůžeš, Teal´cu.“ Usmíval se Jack. Jeho kůže měla popelavou barvu, na čele měl pot a těžce dýchal. Sam už ho za paži nedržela, ale on pevně svíral její zápěstí, až mu zbělely klouby a měly stejnou barvu jako jeho obličej.
Teal´c nevěděl, jestli to byl strach, že spadne dolů nebo potřeba v tuto chvíli uklidnit. Teal´c přikývl.
„Pomoz…Danielovi.“ Vydechl Jack. Dýchalo se mu hůř. Zem ho pevně svírala a on se neměl nohama o co zapřít. „Řekni v SGC, co se stalo. Oba dva. Je to příliš nebezpečné tady déle zůstat. a taky si nemyslím, že bych někam utekl.“ A tehdy se pustil Sam.
„Ne, pane,“ odpověděla mu Sam pevně.
„Prosím, Carterová, nehádejte se teď se mnou,“ řekl Jack. „To není fér, vy máte lepší přísun kyslíku,“ a usmíval se na ni, aby ji ujistil.
„O´Neille,“ ozval se Teal´c a ukázal na velkou puklinu, která se od něho směrem k nim rozšiřovala. Měla tvar obdelníku dlouhého 6-7 metrů a 2 metry širokého. A jeho délka se zvětšovala.
„Pro krista pána, Carterová, Teal´cu běžte!“ Přikázal jim.
Teal´c se okamžitě odkutálel pryč, ale Sam chytila Jacka znovu za zápěstí a pokoušela se ho vytáhnout nahoru. Teal´ c se široce otevřenýma očima díval na to, jak Jacka prasklina pohltila a on padal dolů. Zoufale se držel Sam, která si lehla na zem, aby se tak zmenšil tlak jejího těla na podloží. Jack slyšel, jak jí prasklo v rameni a jak jí ho jeho váha vymkla.
Sam vykřikla bolestí, ale nepustila ho.
„Teal´cu! Běžte pro pomoc!“ Zakřičela na něho Sam. V očích měla slzy a obličej a rty měla celé zaprášené.
Teal´c se ještě jednou pokusil se k nim dostat blíž, ale jakmile se prasklina dál rozšiřovala, okamžitě přestal.
„Budu brzy zpět, vydržte,“ řekl Teal´c a rozběhl se k bráně, doufal, že tu Daniel na něho čeká.

„Pane, nahoru vás nedostanu. Jak hluboko je pod vámi?“ Zeptala se Sam. Jack se podíval pod sebe, ale okamžitě toho litoval. Pevně zavřel oči.
„Carterová, dno vůbec není vidět.“
„Jste blízko stěny?“ Zeptala se Sam a rozkašlala se, jak jí do nosu a krku vnikl prach.
Viděl jen obrovskou jeskyni a žádnou naději. Podíval se na Sam a na jejich spojená zápěstí. Pomalu sklouzával dolů. Nechtěl se jí chytit i rukou rukou, aby ji ještě víc nezranil. Sam měla díky všude přítomnému prachu a písku červené a uslzené oči.
„Je to moc nebezpečné, tu zůstat, majore,“ řekl jí Jack hlasem velícího důstojníka. A potom už jen chraplavě dodal. „Běžte!“
„Ne, pane,“ zašeptala Sam. Její rameno zaprotestovalo. Skoro nic přes zvířený prach neviděla.
„Sam…“ podívala se přímo na Jacka. Prosil ji svýma očima, aby se dostala do bezpečí. „Prosím, pusťte mě.“
„Ne!“ Zakřičela na něho. Zem se pod ní začala pohybovat a její kusy padaly dolů. Bylo slyšet hlasitý zvuk a bylo to hodně blízko. Celé se to tu rozpadalo.
„Teal´c a Daniel budou brzy zpátky a pak vás odtud dostaneme. Musíte jen vydržet trochu déle, pane.“
„Carterová! Ta zem se pod vámi doslova propadá! Běžte odtud, než spadnete taky.“
„Tohle je přímý rozkaz majore. BĚŽTE!“ Jack se pustil a propadl se o něco hlouběji. Rychle klouzal dolů. Sam měla v očích zoufalství. Po tvářích jí stékaly slzy, když viděla, jak se Jack pomalu propadá hloub.
„Ne,“ zašeptala. Jeho oči se uzamkly s jejími.
Vyklouzl z jejího sevření a ztratil se jí z očí.
„PANE!“ Zakřičela a v krku měla okamžitě písek. Očima prohlížela temnotu pod sebou. A poslouchala, jestli se neozve jeho hlas a ona tak bude vědět, že je v pořádku. Ale nebylo slyšet nic jiného než praskání nestabilního povrchu.
„JACKU!“ Bylo slyšet jen ozvěnu jejího hlasu.

Sam se zvedla z polohy na břiše a klekla si.
Nemohla tomu uvěřit. Všechno šlo tak pomalu, ta otevřená prasklina se přestala dál rozšiřovat, jen se tiše drolil její okraj. Vypadalo to, jako kdyby jí to nevadilo, že i kolem ní se zem otevírá a hrozí, že ji pohltí. Otřela si rukama oči, ale tím se jí do nich dostalo jen víc písku.
„Arrrgh!“ Vykřikla zklamáním sama nad sebou a udeřila do už tak nestabilní země pěstmi. Oči ji nesnesitelně pálily, v ústech měla sucho a pokaždé, když polkla a nadechla se, tak se jí do plic dostalo víc a víc prachu.
S námahou se postavila a rukou si přidržela druhou paži u hrudníku, aby jí bezvládně nevisela podél těla.
Vydala se na cestu po stále pohybujícím se povrchu, rozhodnutá, že se dostane k bráně. Každý její krok mohl být jejím posledním. Měla by se dostat do SGC, aby poslali záchranný tým. Skoro neviděla, všechno bylo zamlžené a zmatené. Měla by jít. Proč? On přece nemůže být mrtvý. Je na živu, ví to.
V zármutku spadla na kolena. Prostě nemůže být mrtvý, je tu pořád šance. Věděla, že tohle je risk jejich práce; bylo to nevyhnutelné, že jeden z nich bude vidět toho druhého, jak trpí bolestí a možná taky umřít. Celý tým to věděl, celá základna. Každý věděl, že se to stane, ale každý si myslel, že jemu se to nestane, plukovníkovi nikdy.
A bolí to. Sakra, tak moc to bolí. Slzy, které Sam cítila, neměly nic společného s prachem a pískem, kterými měla pokrytý obličej i oblečení. Začalo pršet, bylo jí to jedno.
„Majore Carterová!“ Zapraskalo ve vysílačce.
„Ano, Teal´cu,“ byla schopná odpovědět. Jeho hlas ji probral z jejího snění.
„O´Neill mi neodpovídá,“ a z jeho hlasu bylo znát, že má obavy.
„Spadl dolů, Teal´cu,“ řekla Sam skřípavým hlasem. „Já teď jdu zpátky – Ahh!“ Pod jejíma nohama se otevřela prasklina a Sam padala dolů. Nezraněnou rukou se chytila okraje, ale jen cítila, jak se jí ulomil pod rukou. „Ne,“ řekla sama sobě.
„Majore Carterová! Jste v pořádku?“
Na rádio nemohla dosáhnout, aby mu odpověděla. Její zraněná ruka jí jako bez života visela podél těla. Zhoupla se, aby se tak pokusila nohou zachytit něčeho, aby se mohla vytáhnout nahoru..
Nebylo tam nic.
Její ruka pomalu klouzala dolů. Nemohla přece spadnout, musí ho najít. Je zraněný. Kus země se odlomil a bylo to. Kapky deště jí dopadaly na hlavu a ramena a ona padala.
Spadla do vody. Nohama napřed.
Byla hluboká, alespoň dvacet stop. Dostala se pod hladinu a její tělo se překvapením otočilo. Bojovala, aby našla hladinu. Ale oči měla plné písku a prachu a nemohla se jich zbavit. Ani pod vodou. Pravou paži měla zcela k ničemu. Plíce ji pálily z nedostatku kyslíku a taky od prachu. Zmítala se ve vodě, bojovala o život….o vzduch.
Plavala směrem, kde doufala, že je hladina. Kolenem udeřila o dno jezera, byla zoufalá. Stálo ji to všechny síly, aby nepolykala vodu. Odrazila se ode dna a najednou byla na hladině, mnohem dřív, než čekala. Byla vyčerpaná a v rameni jí bolestivě škubalo, když se pokusila pravou rukou dosáhnout na břeh.
Bylo tam bahno. A když se snažila plazit dál, protékalo jí mezi prsty. Když dosáhla břehu, nejistě se postavila a rozhlédla se kolem a taky se podívala na horu, na ten otvor, kterým propadla. Když ona spadla do vody, možná se to stalo taky plukovníkovi. Mohl tady někde být. Pocítila naději, která zaplavila celé její nitro. Začala klouzat bahnem k pevné zemi, směrem k místu, kde byly kruhy.
„Plukovníku!“ Volala Sam. Její hlas se odrážel od stěn jeskyně. Tak zoufale cítila silnou potřebu ho najít, že jí až bolelo u srdce. „PANE!“ Rozhlédla se kolem. Všude byla tma, jen strop nad ní byl otevřený.
Klouzala po bahně a jak šla kolem jezera, zrychlila krok. „JACKU!“ Skoro křičela. Znovu se rozhlížela kolem sebe, jen aby nevynechala žádné místo. Nad sebou uslyšela skřípavý zvuk a okamžitě se na ni sesypala sprška suchých úlomků z okraje trhliny. Zasáhly ji do ramene a odřely ji paže a obličej. Navíc tu bylo zase spoustu prachu. Měla pocit, že jsou jí oči k ničemu. Přes šedá oblaka skoro nic neviděla. Prach se jí usadil na řasách i na víčkách. Měla ho na vlasech, takže dostaly šedivý odstín, ale hlavně byl všude kolem ní a spolu s vodou vytvářel další bahno a její hledání bylo beznadějné.
Tiše poděkovala tomu, kdo vymyslel tvar vojenských bot, protože když do nich vniklo bahno, nedaly se sundat.
Zvednout nohu bylo vyčerpávající, ale Sam pokračovala kolem okraje vody, aby alespoň něco uviděla.
Zraněnou paži měla přitisknutou na hrudník, takže mohla jít celkem rychle. Musela se dostat dál od toho hlubokého bahna, které bylo kolem jezera. Být dál od vody by bylo to nejlepší. Ale Sam měla strach, že když půjde dál, tak by se mohla ztratit nebo chodit v kruzích. Rozhlédla se kolem po stěnách jeskyně, byly dobrých 60 m daleko od vody, byly tam tunely, které se rozbíhaly do všech směrů.
Ať je kdekoliv, tohle vytvořil člověk a asi to tu taky obýval. Daniel by tu asi strávil celý den.
Myšlenka na Daniela ji přivedla k tomu, že sáhla po vysílačce, ale tu ztratila. Měla ji, když spadla, takže teď asi leží na dně toho jezera. Jenom doufala, že nějak přijdou na to, kde se propadla. Mezitím by mohla hledat plukovníka.
„PLUKOVNÍKU!“ Zavolala, ale ozvala se jen ozvěna.
Navzdory jejím výborným botám cítila Sam, jak jí do nich proniká bahno. Bylo studené a nepříjemné. Nad sebou viděla, jak se to na povrchu zklidňuje. Ve vzduchu už nebylo tolik prachu a písku a navzdory tomu, jak jí pálily oči, začínala vidět obrysy jeskyně.
Byla obrovská. Neviděla ani její konec. Tím otvorem ve stropě byla vidět obloha, ale denní světlo se sem do té temnoty vůbec nedostalo. Sam se podívala nahoru a uvědomila si, že se propadla mnohem hlouběji, než si v první moment myslela, to ji šokovalo. Měla štěstí, že tu byla ta voda. Co když plukovník neměl takové štěstí? Z té myšlenky se jí dělalo špatně. Tak daleko kam až dohlédla, viděla rozprostírající se jezero, dokonce sahalo ještě dál. Bylo možné, že to jezero bylo hluboké a třeba ještě hlubší po celé své délce. Ale i tak to nebylo místo vhodné pro zraněného člověka. I když mu dočasně zachránilo život. Sam pozorně sledovala hladinu. Pohybující se tělo by bylo dobře vidět. Byla by to úleva. Lepší tohle, než nevědět nic.
Potom si prohlížela okolní stěny, aby zjistila, jestli je tu možnost vyšplhat nahoru. Když uviděla několik dalších tunelů, které směřovaly nahoru, zamračila se. Některé dokonce měly schody, které byly samozřejmě po těch letech poškozené. Plukovník taky mohl ležet na některých z nich.
„PANE!“ Zavolala. Doufala, že ji odpoví. Byl to obrovský prostor, malý svět pod povrchem této planety. Jezero, listím pokryté stěny, bzučící hmyz nad hladinou šplouchající dešťové vody. A to, že tu v tunelech viděla nějaké živočichy, ji ani moc nepřekvapilo. Byl to celý ekosystém, tak odlišný od suché pustiny nahoře.
Zadívala se do dálky, vypadalo to, jako by jenom tahle ta část byla nestabilní. Dál bylo všechno ponořené do tmy. Podle toho co věděla, by se tahle jeskyně i jezero mohly táhnout na míle daleko. Zvedla nohu a pokračovala kolem okraje vody, napínala svaly, jak se probojovávala tím lepivým bahnem. Šancí by bylo, kdyby se plukovník propadl tam jako ona a podařilo se mu postavit perimetr, najít by ho potom bylo snazší. Buď spadl na zem nebo do vody. A vzhledem k tomu z jaké výšky, chovala by se voda jako beton. Nebo je pořád někde ve vodě a buď plave nebo se utopil. Takže raději věřila tomu prvnímu. Pokud bylo o plukovníkovi možné něco říct, pak to že by jeho smrt nebyla jednoduchá. Měli hodně nepřátel, kteří by tohle podpořili.

-----------------------------------------------------------------------

„Zemětřesení se uklidnilo, generále ale povrch je stále nestabilní. Místo, kde jsme našli kruhy, má hodně slabou vrstvu půdy.“ Mluvil Daniel přes sondu s generálem Hammondem. Nebyl ochotný odejít bez Sam a Jacka a Teal´c se cítil stejně. Zvlášť po tom děsivém rozhovoru s majorem Carterovou. Nevěděli, jestli je některý z nich naživu nebo jestli jsou oba zraněni, aby zvládli cestu zpátky.
„Odpovídají vám plukovník nebo major přes vysílačku?“ Zeptal se smutným a chraplavým hlasem generál Hammond.
„Ne pane. Ale je možné, že to, kam se propadli, není tak hluboko a jsou stále naživu.“ Řekl Daniel. „Potřebujeme záchranný tým. Ta jeskyně vypadá obrovská a je tam tma. Nevím, kam až sahá.“
„Doktore Jacksone, nemůžu poslat další lidi, dokud si nebudete jistý, že ty otřesy zcela přestaly a dokud mi nepodáte kompletní hlášení o té planetě.“ Řekl generál zarmouceně.
„Slibuji, že udělám všechno, abych je dostal domů, ale potřebuji, abyste se vy i Teal´c vrátili zpátky do SGC, abych si vyslechl, co se tam stalo.“ Nastalo ticho. „Je vám to jasné?“
„Ano generále,“ povzdechl si Daniel. „Budeme tam za deset minut,“ a brána se zavřela.
Daniel se posadil, byl zcela sklíčený. Ještě jednou zapnul svou vysílačku, než mu Teal´c pomohl zabalit jejich vybavení.
„Jacku, Sam… slyšíte mě? Pokud mě slyšíte….vydržte, jdeme pro pomoc.“

Sam se zašklebila, když jí ramenem projela bolest. Z toho tlumeného světla kolem už měla unavené oči. A z toho, jak se pořád musela potýkat s bahnem, byla zesláblá a měla žízeň. Sáhla pro láhev s vodou, ale ta byla otevřená a prázdná. Vynadala sama sobě a přešla blíž k jezeru, zadívala se do temné vody, nevypadala moc vábně. Vyndala z batohu tablety na čištění vody a spočítala je. Bylo jich šest. Jedna láhev vody na den. Takže by měla dost vody na týden. Dřepla si a ponořila otevřenou láhev do vody.
Záblesk pohybu ji přinutil podívat se dál na jezero. Voda se zčeřila, ale to nebylo nic neobvyklého. Muselo tady být asi hodně ryb. Znovu ten pohyb zahlédla a lehce znervózněla. Vyndala láhev z vody a zavřela ji. V jezeře bylo něco hodně velkého.
Pomalu se přesunula na pevnou zem, ale nespustila přitom oči z hladiny. Vpravo od ní se objevily bubliny a tmavý stín vklouzl dál do hloubky.

Vlevo od ní se ozval děsivý skřek a Sam tím směrem prudce otočila hlavu. Z vody se neočekávaně vynořila bytost podobná obrovské rybě, měla široce otevřenou čelist a mířila na její obličej. Sam zahlédla strašlivé, rudé tesáky a studené modré oči. Rychle uskočila a rozběhla se pryč. Ta bytost natáhla svůj neuvěřitelně dlouhý jazyk a omotala jí ho kolem nohy, čímž jí nohy podrazila. Sam spadla obličejem do bahna a ucítila kolem svého kotníku vlhký, lepkavý provaz a něco ji táhlo zpět k vodě. Když se otočila na záda, zjistila, že ten provaz je jazyk té bytosti, která ji hladově táhla ke svým tesákům. Jazyk byl bílý, pokrytý zeleným lepkavým slizem, který ztékal z jejich čelistí. Ta bytost, spíše kreatura, byla obrovská ryba, jejíž jazyk připomínal elastický obvaz.
Sam kopla nohou a vzala si do ruky svou P90 a stiskla spoušť. A když to v ní jen cvaklo, byla zoufalá. Do mechanismu se dostalo to bahno, takže jí zbraň byla k ničemu. Vytáhla z pouzdra na svém boku nůž, kopla znovu nohou a zasáhla to zvíře mezi oči. To zuřivě sklaplo čelisti a znovu zakřičelo. Sam mu nožem přeřízla jazyk. Z hrdla toho zvířete se ozval výkřik, ze kterého tuhla krev v žilách. Z tlamy se tomu řinula krev. Zvíře poskočilo, škublo sebou a ponořilo se zpátky do hluboké vody.
Sam klopýtala od břehu, dokud se nedostala ke studené stěně a podél ní sklouzla dolů a opřela se o ni zády. Srdce měla až v krku. Podívala se na svůj kotník a to, že kolem něj byl stále omotaný jazyk toho zvířete, ji vyděsilo. Sundala ho dolů a hodila ho zpátky do vody. Kůže na kotníku a na noze ji pálila, jak ji zasáhla ta látka z toho jazyku. Cítila, jak jí na čele vyrazil pot. Cítila bolest, která prostupovala jejími žílami. Buď je alergická nebo sliny toho zvířete byly jedovaté, což bylo pravděpodobnější.
Znovu si opřela hlavu o stěnu a upřeně se zadívala skrz otvor ve stropu na oblohu. Stmívalo se, obloha byla zbarvena do růžova a objevily se na ní dva měsíce.
„Plukovníku!“ zakřičela znovu. Ale tentokrát odpověď ani neočekávala. Jenom prostě potřebovala slyšet nějaký hlas, i když třeba jen svůj vlastní. Jak slunce zapadalo, klesala rychle i teplota. A ona už neměla síly, aby šla dál.
Vstala. Několik minut to zvíře hledala a potom si dovolila na chvíli odpočinout. Uvědomila si, že nohu, kterou zasáhl jazyk, necítila, její svaly byly paralyzované. Zaklela, když ucítila slzy. Na to, aby brečela, už je velká. Zatla zuby a začala se pomalu pohybovat kolem jezera, opatrně našlapovala.
„Plukovníku!“ Zavolala přes jezero a naslouchala ozvěně. Když si protřela oči, aby se zbavila únavy, cítila, jak ji nepříjemně pálí. Takže se jí do nich dostalo ještě víc špíny.
„Pane!“ Zkusila to znovu. Podle svého odhadu se blížila víc a víc k místu, kde se propadl dolů. S trochou štěstí by možná podle toho, jak to tu vypadá mohla zjistit, co se mu stalo. Doufala, že nenajde jeho tělo tak, aby se potvrdily její největší obavy.
Dostala se k další stěně a jezero nechala za sebou. Šla tak daleko, jak jen mohla, ale po plukovníkovi tu nebylo ani stopy. Mrtvý nebo živý. Byla si jistá, že to zvládl na břeh, možná se pokusil najít cestu skrz tyhle tunely. Možná… možná ho dostala ta příšera, zatímco se to pokoušel zvládnout. Sam se posadila do bláta a tuhle noc to vzdala. Nikdy ho nenajde.
„Plukovníku!“ Zavolala skřípavým hlasem.
A když se ozval jenom její hlas, povzdechla si.
„Carterová?“ Ozvalo se chraplavě.
„Pane?“ Sam vstala a rozhlédla se kolem, ale všude byla jen neproniknutelná tma.
„Carterová…“ ozval se znovu. Jeho hlas byl tichý, ale bylo to blízko. „Carterová…kde jste?“
Vytáhla baterku a snažila se ji rozsvítit. Děkovala, že se jí to podařilo a potom přejela světlem po svém okolí.
„Pane, nevidím vás,“ řekla. „Mluvte dál.“ Spadl jí kámen ze srdce a nemohla si pomoct a zasmála se.
„Myslím, že jsem vám přikázal, abyste se vrátila k bráně, ne?“ Řekl jí Jack.
„No, ne úplně tak jasně, pane. Nařídil jste mi, abych odešla. A to jsem udělala. Takže technicky vzato, nejde o neuposlechnutí rozkazu.“ Znovu se rozhlédla kolem a baterkou zasvítila na stěnu, o kterou se opírala.
„No jako vždy chytrá,“ ozvalo se tlumeně.
„Myslela jsem, že jste mrtvý,“ přiznala Sam tiše.
„To já taky.“
Chvíli bylo ticho, než se Sam vzpamatovala z toho, co se mohlo stát.
„Pane, myslím, že jste na druhé straně téhle zdi,“ Sam si dřepla. „Pohnul jste se od té doby, co jste spadl?“
„Užil jsem si plavání, Carterová. Myslím, že tady je to lepší než ležet dole v bahně.“
„Musí tady být víc jak jedna místnost.“
„Místnost?“ Zeptal se Jack s podivem. „Tohle je budova?“
„No pane, jsou tady čtyři stěny, strop a podlaha,“ řekla Sam. „A dál jsou tu schody a chodby.“
„Opravdu?“ Zeptal se Jack unaveně. „Neměl jsem moc velkou možnost se kolem….“
„Pane?“ Volala na něho Sam, když přestal tak náhle mluvit. A když jí neodpověděl, zadržela dech.
„Carterová!“ Zašeptal, skoro ho nebylo slyšet. „V tom jezeře něco je.“
„Plukovníku, jste blízko břehu?“ Zeptala se ho rychle. „Pane, musíte se odtam dostat, hned teď!“
„Myslíte?“ Odpověděl jí se sarkasmem. „Je tady ale jeden problém. Mám nohu zaklíněnou pod nějakými sutinami.“ Začal trochu panikařit.
„Musí tady být nějaká cesta, dveře, možná chodba,“ řekla Sam spěšně.
„No Carterová, nechci na vás nijak spěchat, ale jde to sem,“ Sam slyšela skřípání kamene o kámen. „Nemůžu se odtud dostat, Carterová!“
Slyšela šplouchání vody. Ustoupila od stěny a podívala se kolem a hledala nějakou cestu, aby tam mohla posvítit.
„Žádnou cestu nevidím, plukovníku!“ Zakřičela zoufale.
„Carterová, nařizuji vám, abyste sem hned teď přišla!“ Zakřičel na ni Jack.
Sam přejížděla rukama po zdi, hledala něco, nějaké slabé místo, otvor. „Nemůžu!“
„Ale ano, můžete!“ Křičel Jack. Bylo slyšet, že i on se snaží odtam uniknout. „Už vidím ve vodě bubliny, Carterová!“
Sam přejížděla po zdi podél praskliny a potom našla díru,velkou tak akorát, aby jí prostrčila paži.
Když tam ruku zasunula, zjistila, že kámen je široký asi tak tři palce. „Něco jsem našla, pane!“
„To je skvělé, Carterová,“ řekl nervózně. „I já jsem něco zjistil, je to velké a dlouhé a má to obrovské červené zuby.“
„Už jdu, pane,“ začala do stěny narážet ramenem a když uslyšela, jak praská, byla spokojená.
„Carterová, nic to nedělá,“ vydechl prudce Jack. „Jenom to na mě zírá.“
Sam pokračovala ve své snaze rozbít zeď, musela se o něco opřít, protože její levá noha s postupem času byla víc a víc k ničemu. Svou P90 použila k tomu, aby rozšířila otvor ve zdi tak, aby jím mohla prostrčit rameno a hlavu. Když se jí to podařilo, obléhala situaci. Plukovník seděl před ní, nohu měl uvězněnou pod kameny a díval se, jak ta příšera plave ze strany na stranu, jako by chodila. Její kovově modré oči ho pozorně sledovaly, hrozivě vyplazovala svůj dlouhý jazyk. Jack byl bledý a na čele měl pot.
„Proč vás to nenapadlo?“ Ptala se ho Sam. Ten k ní pomalu otočil hlavu a nevěřícně se na ni zadíval.
„To nevím, Carterová!“ Zašeptal. „Nevím, jak takováhle hrozivá ryba přemýšlí!“
„Dobře,“ řekla Sam a rychle pokračovala ve zvětšování toho otvoru. Kopla do zdi pravou nohou a podařilo se jí uvolnit část stěny. Otvor sice nebyl nijak velký, ale mohla se jím protáhnout na druhou stranu. Když se tam dostala, pomalu dokulhala k plukovníkovi a položila mu ruku na rameno. Klekla si vedle něho a prohlédla mu nohu, stejně jako odhadovala váhu sesypaného kamení.
„Carterová,“ zašeptal Jack. A teprve tehdy si Sam uvědomila, jak jsou jejich obličeje blízko, když měl svoje ústa u jejího ucha. Jeho dech ji zašimral na ušním lalůčku.
„Je to pod vodou.“
Sam se na něho podívala a viděla, jak sleduje svoje okolí.
„Hned vás vytáhnu, pane.“ Zašeptala taky.
Přesunula se na druhou stranu a začala pomalu sundávat malé kusy kamene. Kolem nich se rozprostíralo ticho.
Jack byl napjatý, očekával, že uvidí, jak z hloubky vystřelí to obrovské monstrum. Sam postupně , kámen po kameni, osvobozovala jeho nohu.
„Bubliny,“ řekl, když se Sam snažila sundat těžší kus.
„Bubliny?“ Zeptal se ho a vzhlédla. Byly tam, byly velké a rychle se přibližovaly. Byly stejné, které viděla předtím, než ji to zvíře napadlo, ale ze zcela jiného směru. Rychle otočila hlavu. Ale bylo to o zlomek sekundy později a už jen viděla záblesk rudého jazyka.
„Pane!“ Zvedla paži, aby ho tak bránila a současně ho tak chránila, aby ho nebylo vidět. Jazyk toho zvířete vystřelil a mířil na její loket.
„CARTEROVÁ!“ Pohnul se pod ní Jack, když se jí ten jazyk omotal kolem zápěstí a táhl ji za ruku. Vytáhl svůj nůž a rozmáchl se dolů směrem k tomu jazyku. Jeskyní se opět rozlehl stejný bolestivý výkřik. To zvíře svůj jazyk stáhlo zpět a vrátilo se do vody, vztekle křičelo.
Sam na nic nečekala a jednou rukou pokračovala v odstraňování kamene. A přestože se snažila, nešlo jí tak dobře, jak čekala. Štěstí nebo ne.. . , záleží na tom, jak se na to díváte, její vyhozené rameno jí pomalu přestávalo bolet, jak se jí do krve dostával jed ze slin toho zvířete.
„Zase jsou tu ty bubliny, majore,“ řekl Jack a bylo jasné, že má opravdu strach. „Běžte, uhněte tomu z cesty!“
„Tentokrát ne, pane,“ řekla klidně. Vzdala to, že by ty kameny sundala jednou rukou a tak do nich kopla svou dobrou nohou. Jack se k ní přidal a snažil se volnou nohou posunout kameny.
Najednou se rozlehl jeskyní rozzuřený skřek a to zvíře ji udeřilo obrovskou silou do hlavy. Náhle jako by se kolem rozlilo bílé světlo a potom jako by se rychle setmělo.
„Carterová!“ A když se Sam pokusila potřesením hlavou zbavit rozmazaného vidění, ozval se další bolestný skřek. Snažila se, aby zůstala při vědomí. Ale bylo to strašně těžké.
„Carterová, vnímáte mě? No tak, ještě kousek a jsem volný.“ Jack vzal její tváře do svých rukou a přinutil ji, aby se na něho podívala. Na prstech měl krev a Sam cítila, jak jí po obličeji stéká pramínek.
„Sam,“ zašeptal.
Několikrát zamrkala a kopla do kusu kamene, který se o několik centimetrů posunul. Rozhlédla se kolem a zjistila, co je důvodem těch bolestných skřeků. Ta ryba se zoufale snažila dostat zpátky do vody. Házela sebou a naříkala, tahala svůj ocas z pod obrovského kamene.
„To jste udělal vy?“ Zeptala se Sam Jacka a znovu kopla do kamene.
„Říkala si o to,“ řekl Jack hrubě. „Potřebujeme zvednout tohle.“ Řekl, když viděl, že se jeho noha víc a víc uvolňuje.
„Ano, pane,“ vstala a opřela se o tu zdravou nohu, která už byla neustálým používáním hodně namožená a pokusila se ten kámen nadzvednout. Stačilo jen několik centimetrů a Jackova noha se úplně uvolnila a on ji mohl vlastními silami vytáhnout ven.
Jakmile si byla jistá, že má nohu venku, kámen pustila. Jack se postavil, i když s určitými obtížemi a dal ruku Sam kolem těla. Byl zřejmě přesvědčený, že se na něho zhroutí. Ještě jednou se podíval na naříkající zvíře. Zastavil se a překvapeně Sam pokynul, aby se na ně podívala taky. Pomalu otočila hlavu, tak aby se jí nezačala točit a podívala se před sebe.
Zvíře přestalo křičet a začalo vydávat hlasitý zvuk, podobný bublání. Vyskočilo a vypadalo to, jako by dostalo nějaký záchvat.
Umíralo? Snažilo se stále uniknout? To nevěděli. Sam se chystala, že se plukovníka zeptá, když to přestalo a zvíře těžce dýchalo. Dívala se, jak se žábra na krku toho zvířete zavírají, jako by někdo zavřel zip. Dělalo se jí špatně. Oči přestaly být černé a duhovka byla ohraničena bělmem a začaly vypadat spíš jako oči savce. Byly víc přizpůsobeny, aby mohlo vidět mimo vodu. Vypadalo to, že ty změny byly nepatrné, dokud se nezačal měnit tvar jeho těla. Objevily se kosti a svaly a nakonec se lesknoucí se šupiny změnily v šedou kůži. Dále se objevila noha, zakončená chodidlem s prsty, která vypadala skoro jako lidská noha. Lidské paže a ramena se vytvořily pod jeho krkem, prodloužily se, takže vypadaly jako přední končetiny opice. To zvíře prakticky dřepělo. Jeho hlava se stále podobala rybě, mělo to široce rozevřenou pusu, v níž byly vidět krvavě červené tesáky. Obličej se jako by stáhl dovnitř, když se vytvořil krk. Ocas se zkrátil a tak se sám vysvobodil z podkmene. Vznikl nový, pevný a silný ocas, který stále vypadal jako rybí. Začalo se to stavět na třesoucí se nohy jako právě narozené hříbě, které se pokouší udělat několik prvních kroků.
Sam tomu, co vidí, nemohla uvěřit. Jack ji probral z jejího snění tím, že ji nutil, aby se pomalým, kulhavým krokem vydala k jednomu z tunelů.
„Myslím, že to bylo právě včas, že jsme se odtud dostali,“ řekl Jack jednoduše.
„Ano pane,“ slyšeli, jak se zvíře snaží používat svoje nohy, když se dostalo na kluzké bahno blízko vody. Jeho řev připomínal křik člověka.
Sam a Jack se pohybovali pomalým tempem, oba dva byli zranění a oba se snažili podpírat jeden druhého, zatímco unikali před tím zvířetem do tmavého tunelu. Sam se stále ohlížela za sebe, aby se ujistila, že to … ta věc…je nepronásleduje. Vypadalo to, že to bylo vyčerpané a zkolabovalo to na zem. Ať se stalo cokoliv, stálo ho to hodně sil.
Pokračovali dál tunelem, který se zdál být bez konce, až do něj nakonec nepronikalo žádné světlo a to zvíře je tu nemohlo najít. Sam se snažila jejich cestu zapamatovat.
„Pane, musíme si najít místo, kde budeme spát,“ řekla potichu. Jack se na ni koutkem oka podíval a zastavil.
„Máte pravdu,“ řekl. Sam cítila, jak z jeho těla sálá teplo a taky bylo znát v jeho hlase, že má bolesti.
„A musím se podívat na tu vaši nohu,“ řekla a sundala si jeho ruku z ramene. Došli k dalšímu zákrutu a Jack se opřel o stěnu. Když na něho Sam posvítila baterkou, zamrkal a podíval se zpátky směrem,kterým přišli a modlil se, aby to zvíře už nikdy neviděli. Trpělivě čekal, až Sam vytáhne svůj nůž a rozřízne mu kalhoty. Sam se na něho omluvně podívala a on se přinutil na ni usmát, že je vše v pořádku. Dala si baterku do pusy, aby mohla jeho nohu lépe prohlédnout. Jack viděl, že má na spánku otevřenou ránu a jak jí po obličeji stéká krev. Sykl, cítil se provinile.
Neměla tu být a ošetřovat ho, neměla se vůbec potkat s tou věcí. Rozepnul kapsu na své vestě, vyndal svůj balíček s první pomocí a dal na gázu antiseptikum. A mezitím, co mu Sam ošetřovala nohu, držel gázu na její ráně.
„Děkuji, pane,“ ucukla, jak to zaštípalo.
„Musím vám vrátit to rameno zpátky,“ řekl tak nějak vážně.
Sam se na něho podívala a potom na své rameno, bylo jasné, že má z toho strach. Jemně jí otřel obličej. Opatrně jí vyčistil ránu, zatímco ona mu obvazovala jeho odřenou holeň. Vzhlédla a jejich pohledy se uzamkly. Bylo jasné, že mají jeden o druhého starost. Jack se díval dolů, ale nechtěl, aby se poddal hloubce jejích modrých očí. A tak si odkašlal.
„Myslím, že máte zlomený kotník,“ řekla Sam a pohodlněji se usadila. „Nemám tu nic, čím bych vám ho zpevnila. U jezera jsem viděla několik větví, mohla bych se tam vrátit….“
„Zamítá se, majore,“ řekl jí Jack. „Nikam blízko k jezeru nejdeme,“ a když se vzpomněl na to, jak se udeřila o skálu do hlavy, úplně se otřásl.
„Ale pane, potřebujeme se tam vrátit, aby nás nakonec Daniel a Teal´c našli.“
„A ví vůbec, že jsme stále naživu?“ Zeptal se Jack.
„To je nezastaví, aby nás přestali hledat, pane,“ dokončila bandážování jeho nohy.
„To je pravda,“ povzdechl si Jack. Jenom doufal, že by neudělali nějakou hloupost nebo něco nebezpečného, aby se je pokusili najít. Ani Sam sem neměla chodit.
Ta se právě opřela o stěnu vedle něho a zavřela oči.

„Plukovníku?“ Zeptala se Sam, zmateně. Jack se na ni podíval s obavami. „Co se mi stalo s hlavou?“
„Nevzpomínáte si?“ zeptal se Jack a posunul se k ní blíž, aby se mohl podívat na její zranění. Stále krvácelo, ale už ne tolik jako předtím. Měla rozšířené zorničky a zastřený pohled, ale nebyl si jistý, jestli to není jen tím tlumeným světlem.
„Vzpomínám si, že jsem se vás snažila dostat ven a další, co si pamatuji, je, že jsme stáli a dívali jsme se na to …. zvíře.“
„Máte otřes mozku,“ řekl Jack a rozbaloval obvaz za svého batohu a jemně jí ho přiložil na čelo. Sam si rezignovaně povzdechla a nechala ho, ať to udělá.
„Nechte mě se podívat na to vaše rameno,“ řekl a zlehka se dotkl její paže. Sam se na něho prosebně zadívala. „Bude to rychle, slibuji.“
„Ano pane,“ a zavřela oči, čekala na bolest, která přijde. Když nic necítila, oči opět otevřela. Jack se na ni podíval, něco tady nehrálo.
„Vy jste nic necítila?“ Zeptal se.
„Ne.“
„Opravdu? Nic?“ Zeptal se znovu. „Páni, přál bych si mít takové štěstí.“ Chtěl tím trochu zlehčit situaci a zlepšit náladu, ale bylo znát, že ho to zneklidnilo.
„Myslím, že v jedu toho zvířete jsou sliny, které způsobují, že jeho oběti znecitliví nervová zakončení.“ Řekla Sam a měla při tom potíže s výslovností.
„Sliny v jedu, eh?“ Usmíval se Jack, když se Sam podařilo zaměnit slova.
„Zmlkněte, mám zraněnou hlavu,“ řekla Sam ospale. Jack se zachechtal, tohle byla jasná subordinace. Ale potom začal zase mít obavy, protože takováto slova nebyla pro jeho vzorného majora typická.
„Není to nebezpečné, být otrávený?“ Zeptal se.
„No, v tomto případě si myslím, že mě to jen paralyzovalo,“ řekla Sam. Všimla si jeho výrazu a dodala. „Budu v pořádku, už se mi předtím dostal do nohy.“
„Do nohy?“ Zeptal se Jack. „Vy už jste tu věc viděla předtím?“
„Ano…“ bylo jediné, co Sam, řekla, protože zase ztratila vědomí.

„Carterová?“ Ozval se Jack a mhouřil oči do tmy. „Sam?“
Sundal si bundu, Sam pořádně uložil na zem.. Když se opřel o zraněný kotník, sykl bolestí. Bundu smotal a udělal z ní jakýsi polštář, aby jí ji dal pod hlavu. Vzal ji do náruče a opatrně ji na něj položil, aby se jí leželo pohodlněji. Díval se na ni, na obličeji měla zaschlou krev, bláto a prach….ale vypadala nádherně. Usmíval se sám sobě, normální člověk by řekl, že je Sam pořádně špinavá. Děkoval tomu, kdo je shora sleduje, ať už je to kdokoliv, že ho Sam přišla zachránit.
A když si uvědomil, že pokud by tu nebyla, byl by teď zřejmě v břiše té velké ryby, ztěžka polknul.
Když pomyslel na to, že byla zraněná, bylo mu najednou tak nějak z toho smutno. A když si vzpomněl na to, jak se zatvářila, když zvedla ruku, aby ho chránila, jen se bolestně zašklebil.
Když byl doma a sám a nechal svoje myšlenky volně plynout, přičemž mu pomáhalo vypité pivo, vzpomínal na tyhle okamžiky s lítostí. Jejich testování jako zat´arců; to zatracené silové pole! Když byla nadrogovaná v té napodobenině SGC (díky Hathor). Každý tento okamžik měl ve své paměti a každý si pohrával s jeho unaveným srdcem.
Jednoho dne projde bránou a jeden z nich opustí toho druhého navždy, aniž by věděla, co k ní opravdu cítí. Natáhl ruku a odhrnul jí z tváře pramínek vlasů. Sam otevřela pomalu oči a on svou ruku rychle stáhl zpět. Sám sobě tiše nadával, že svého 2IC takto využil. Zapomeň na to, Jacku! Ona se přes tohle dostane.
„Pane?“ Zašeptala.
„Ššš,“ uklidňoval ji. „Spěte dál Sam, měla jste hodně těžký den.“
Přikývla a rukou si přejela po čele.
„Vzbuďte mě za pár hodin, potom budu hlídat já, pane.“ Řekla.
„Carterová?“
„Hmm?“ řekla unaveně.
Co? Co teď řekneš, Jacku? Vykašleme se na předpisy? Opravdu si myslíš, že tohle je nejlepší doba pro takový rozhovor? Myslíš, že jsi připravený na takový rozhovor? Sam je sotva při vědomí, pro krista pána. Podívej se na to zpříma, víš, že Sam by nikdy pravidla nepřekročila a ty jsi moc zbabělý, abys s tím něco udělal.
„Nic.“
„Ok, pane.“
A uběhla jen chvilička, než se její dech opět zpomalil a pohyb jejího hrudníku byl ten jediný, který byl v tom tmavém, vlhkém tunelu vidět. Jack si nemohl pomoct, ale musel se na ni dívat. Vypadla tak klidně. Potřásl hlavou, jako kdyby se tím chtěl zbavit nepatřičných myšlenek a zadíval se dolů tím tunelem na cestu, kterou sem přišli. Tohle se nestane.
----------------------------------------------------------------------
„Pane, já chápu, že váháte, abychom se na tu planetu vrátili, ale žádám vás, aby tým, který tam pro ně pošlete, se tam vydal rychle.“ Naléhal Daniel na generála.
Janet se propracovávala k jeho řezným ránám a podlitinám, i když žádná z nich nevypadala na nic vážného. Ale neposlouchat přitom jejich hovor, bylo hodně těžké.
Teal´c udělal krok kupředu, aby vyslovil svůj názor. „Věřím, že ta propast, do které spadli, možná už další zemětřesení nevydrží.“
„A to je právě to, čeho se bojím, Teal´cu,“ povzdechl si Hammond a zavřel oči. „Chci, aby SG3 a SG6 byli do půl hodiny připraveni. Doktorko,“ řekl Hammond a obrátil se na ni. „Chci, abyste vy a vaši lidé byli připraveni na výlet mimo Zemi.“
Janet přikývla.
Daniel otevřel pusu, aby zase začal mluvit.
„Samozřejmě doktore Jacksone, vy a Teal´c se také připravte.“
„Děkuji, pane,“ řekl Daniel a seskočil z postele.
„Přiveďte je domů.“
O několik hodin později Jackovy obavy, jestli je Sam v bezvědomí, vzrostly. Zranění hlavy nelze brát na lehkou váhu. Její obličej byl hodně bledý, což vytvářelo kontrast s barvou krve na jejím spánku. A to ho nijak neuklidňovalo. Zajel si rukou do vlasů, pokoušel se tak zbavit své vlastní únavy, která, jak se zdálo, čím byl starší, tím víc ho ovládala. Lehl si vedle Sam, podepřel si hlavu rukou, aby byl blíž k jejímu uchu.
„Carterová,“ zašeptal a lehce jí zatřásl ramenem. Její víčka se zachvěla a pomalu začala otvírat oči, aby si přivykly na tlumené světlo. Jack si všiml rychlého pohybu jejích očí a taky toho, že byla jako omámená, to bylo bolestí, kterou musela pociťovat.
„Dobré ráno výletníci, tady váš plukovník, předpověď počasí na dnešní den – bude vlhko a možná se bude vytvářet rez.“
Sam to ocenila úsměvem, ale okamžitě bylo na jejím výrazu vidět, že má bolesti.
„Jak je vám?“ Zeptal se Jack.
„Bolí mě hlava,“ řekla jednoduše.
„Co? Tohle?“ Ukazoval Jack na ošklivou ránu. „To je jenom škrábnutí.“
„Ano pane,“ usmála se jeho úsilí o povzbuzení Sam. „A co vy?“
Jack si povzdechl a zadívala se na svoji nohu a vzpomněl si na tu strašnou bolest, když mu ty kusy kamene drtily jeho kotník, roztrhly mu stehno. Otok na jeho koleně se díkybohu zmenšoval, ale stejně pochyboval, že to nějak pomůže tomu, že jeho koleno dostalo opět zásah.
„Začínám být na tohle starý, Carterová,“ přiznal.
Sam se jen usmála; zdálo se, jako by tuhle větu říkal snad každý týden.
„Jaký je plán?“ Zeptala se a pokusila se posadit. Jack ji položil ruku pod rameno a tak jí pomohl se zvednout.
„Neříkejte, že jste zatím o žádném nepřemýšlela?“ Zavtipkoval.
„Asi bychom měli zkusit kontaktovat Daniela nebo Teal´ca, pane.“
Jack přikývnul.
„Máte vysílačku?“ Zeptal se.
„Ne a ani vy ne, že?“
„Rozbila se o skálu,“ Jack se zamračil, tohle nebude jednoduché. „Myslíte, že skrz ty tunely vede cesta ven?“
„No, pokud je tohle budova, tak si můžeme být celkem jistí, že to má nějaký vchod. Ale jestli stále existuje, to nevím.“ Řekla Sam a zavřela oči, aby tak ulevila pulsující bolesti v hlavě.
„Ty tunely vypadají dost složitě, nemyslím si, že odhadovat naši cestu ven, je ten nejlepší nápad.“
„Zpátky k jezeru jít nemůžeme, tam bychom se mohli setkat tváří v tvář té rybě. Alespoň dokud se trochu nezotavíme.“ Řekl Jack a ukazoval přitom na svoji nohu a její hlavu.
„A vůbec co to bylo za věc?“
„Váš tip je stejně dobrý jako můj, pane.“
„O tom pochybuji majore.“
Sam úplně ožila, když se snažila něco vyřešit.
„Skoro to vypadalo, jako by převzala něco z naší DNA a zkopírovala to, aby se adaptovala na život na souši. Jako by velmi rychle proběhla evoluce a zvládla několik stupňů vývoje. Její tvar se začal podobat humanoidu, zatímco stále zůstávaly některé její dřívější znaky jako zuby, velké oči přivyklé na málo světla a ocas, který byl impozantní zbraní.“
Jack se na ni užasle díval, když mluvila o biologii, která nebyla jejím polem působnosti. Tolik on se toho nenaučil za celý svůj život.
„Co?“ Zeptala se.
Jack úplně poskočil, jako by ho zasáhl elektrický výboj, uvědomil si, že na ni vlastně zíral.
„Myslel jsem, že máte zraněnou hlavu.“
„Ale to nepůsobí na moji schopnost myslet, pane.“
„No byl bych asi překvapený, kdyby něco takového bylo, Carterová,“ řekl. „Takže tahle ta ryba nám vzala naši DNA, rozhodla se, že se jí líbí dnes nohy a tak si je udělala?“
Sam přikývla. „Spíš to vypadá jako reakce těla, které se ocitlo v blízkosti smrti. Pokud si vzpomínáte, kvůli vám uvízla mimo vodu. Nějak si to zřejmě uvědomilo, že umírá a změnilo se tak, aby přežilo.“
„Takže kdybych to nechal na pokoji, bylo by to bezpečně ve vodě a nehrozilo by, že nás to bude každou chvíli pronásledovat?“
„No asi by se i tak změnilo, teď má prostě větší šanci chytit svou oběť, pane.“
„Tak to se cítím o moc líp, Carterová,“ odpověděl jí se sarkasmem. „Tak si to zopakujeme, ano? Nemůžeme jít hlouběji do těch tunelů pro případ, že bychom se zabloudili a tak ztratili šanci dostat se na povrch. Nemůžeme jít zpátky k jezeru, protože tam je ten rybí kluk, který má se svými zuby hodně špatný plán. A nemůžeme tady zůstat, protože ta věc nás určitě dohoní. Vynechal jsem něco?“
„No ve skutečnosti pane, se musíme dostat do jeskyně a čekat na záchranu. Tak jak moc to v našem stavu nechci, je to nevyhnutelné.“
Měla pravdu. Jako obvykle. „Dobře,“ potvrdil to Jack. „Máte zbraň, která není plná bahna?“
„Zaty pane, světlice, granáty, nože a mohli bychom zkusit jednu z nich vyčistit.“
„Nemyslím si, že čistit zbraň v tomto prostředí, by nám k něčemu bylo, stejně by se zase asi zasekla,“ povzdechl si Jack. „Granáty použít nechci, aby se tahle stavba na nás nezřítila a nože jsou na boj zblízka.“
„Takže zaty, pane?“
Jack přikývnul a když si vzpomněl na to, jak se tomu zvířeti objevila nová kůže, mírně se mu zvedl žaludek. Moc se mu tohle nepozdávalo. Vlastně čím víc o tom přemýšlel, tím víc jejich situace smrděla. Nevěděli proti čemu by se museli postavit. Co na sobě to zvíře změnilo a co se rozhodlo si ponechat. Všechno, co věděli, bylo, že je to nebezpečné a hladové.
„Moje pistole je zatím určitě čistá, když bychom vystřelili světlici a použili pistoli, tak by aspoň věděli, že jsme stále naživu a hledali by nás.“ Řekl Jack. Cítil, jak se potí. A měl z toho špatný pocit. Otřel si čelo rukávem a opřel si je o chladnou skálu, aby si je tak zchladil.
Sam mu položila ruku na rameno a dívala se na něho, když se snažil skrýt bolest, kterou pociťoval. „Je mi fajn, Carterová, přestaňte se o mě starat, jako bych byl malé dítě.“
„Ano pane,“ řekla a stáhla svou ruku. „Budu hlídat.“ Posadila se a opřela se zády o vlhkou stěnu. Zaregistrovala, jak se Jack vděčně usmívá a přinutila se od něj odvrátit svůj pohled a zadívala se dolů do chodby.
Sam měla opřená kolena o hrudník, takže si na ně mohla položit bradu a pohupovala se sem a tam. Byla zmatená. Oči měla unavené. Noha a ruka ji brněly, ale aspoň už nebyly ztuhlé. Zůstat ve střehu bylo těžké. Její myšlenky se ubíraly k tomu, jaké domácí práce bude muset udělat, až se vrátí zpět. Potraviny v ledničce budou asi na vyhození, pokud odtud brzy nenajdou cestu ven. Podívala se na plukovníka, měl pořád otevřené oči. Rychle od ní odvrátil pohled, aby na ni přestal upřeně hledět. Tohle nenáviděla, když ji stále kontroluje. Konec konců je schopná postarat se o sebe sama. Je to asi tím, jak dobrý CO je. Aby mu jeho podřízený nezkolaboval. Ať je to cokoliv, doufala,že ta starost, kterou má vepsanou ve svých očích, není jen její představa. Udržuje tak její sebejistotu, posiluje ji to, když ví, že se o ni někdo stará, hlídá jí záda.
Jack se pohnul a zavrčel do svého polštáře, který si udělal z bundy. Když se zklidnil, ležel chvíli bez pohnutí, povzdechl si. Potom se znovu zavrtěl…. a znovu a nakonec to vzdal a posadil se na kámen vedle Sam. Ta se zoufale snažila, aby se neusmívala tomu, jak se stále vrtěl a podívala se na něho s pochopením.
„To není žádná legrace, Carterová,“ takže to nebylo dostatečně soucitně.
„Já jsem se nesmála, pane.“
„Jistě že ne,“ řekl skepticky. Sam se usmála a jeho srdce úplně poskočilo. Byl rád, když se díky němu smála. I když to bylo na jeho účet a i když byli uvězněni miliony mil od domova
a čekali na to, že je zachrání.
„Proč se ještě trochu neprospíte, vypadá to, že já asi neusnu.“
„Raději ne, pane,“ řekla Sam potichu.
Otočil k ní hlavu a podíval se na ni. Důkladně si ji prohlížel, jestli předtím náhodou nepřehlédl nějaké zranění.
„Proč ne?“ Zeptal se nevinně.
„Dělat vám společnost, pane?“ Zkusila to, jestli tomu uvěří. Měla vědět, že na tohle je dost chytrý.
„Carterová, jsem nevyspalý, hladový starý chlap, mám bolesti a neměl jsem celý den kafe. Nikdo normální by mi společnost dělat nechtěl,“ zavtipkoval a Sam se provinile usmála.
„No tak, co je v tom?“
Pozorně se na něho zadívala, viděla, že má starost. Seděli s rameny u sebe, spokojeně jako by to tak bylo vždycky a taky vždycky bude. Kamarádi, přátelé, kolegové. Sam se odvrátila a najednou shledala svoje ruce hrozně zajímavými.
„Nic,“ skoro zašeptala. Pravdou bylo to, že se bála. Bála se, že když usne, že by se nemusela probudit nebo že nebude natolik vzhůru, aby ho upozornila nebo on ji. A spát s tou věcí, která je jim tak nablízku, tak jsou tyhle pocity ještě silnější. „Prostě chci být v pohotovosti, pane.“
„No, i když si toho moc cením, že jste teď ve střehu, byl bych radši, kdyby to tak bylo, až se budeme vracet.“
„Ano, pane.“
„Takže budete spát?“
„Ne, pane.“
„Ne pane?“ Řekl překvapeně. „To je ono! Hned jak se vrátíme zpátky, přísahám, že koupím ten největší odznak, který má na sobě napsáno velkými písmeny ´plukovník´.“
Sam se tomuhle známému vtipu zasmála, Jacka to povzbudilo a tak pokračoval. „Nebo ještě lepší bude, nechat si to vytetovat na čelo. Funguje to u Teal´ca, tak nevím, proč bych i já neměl mít pořádný respekt.“
„To je asi pro to, že vypadá velký natolik, že by mohl většinu lidí přerazit vejpůl, pane. A ohledně toho tetování, když budete povýšen, tak to bude mrzuté.“
„Pravda,“ souhlasně přikývl Jack. „Zkusit to, by za to stálo, že?“
„Ne pane.“
„Ne pane?“ Skoro vypískl. „Takže to uzavřeme, tetování a velký neonový nápis na zádech.“
„Ano pane.“ Řekla Sam a oči jí jen zářily, jak ji tohle pobavilo a taky projasnilo jejich ponuré okolí.
„Tohle je lepší.“
Jejich pozornost náhle upoutal rachot kamenů dole na cestě . Z kaluží před nimi stříkala voda. Jack si dal prst na ústa, aby byli potichu a dřepnul si. Snažil se neopírat se o zraněnou nohu. Signalizoval Sam, aby couvla, aby ji nebylo vidět. Sám se schoval v temném rohu, připravil si zat, ale neaktivoval ho, aby na sebe neupozornil.
Všude se rozléhalo nervózní syčení a potom se objevil stín. To zvíře otočilo hlavu vlevo a potom vpravo, hledalo záblesk pohybu, nějaký zvuk. I když to byl humanoid, ruce mu visely podél těla, jako by je snad ani nechtěl používat. Jackovi to připomínalo Tyrannosaura Rex, kterého viděl.
Ztěžka se nakláněl dopředu a jeho ocas mu pomáhal udržovat rovnováhu. Hlavu to mělo vystrčenou vpřed a ukazovalo to své nechutné zuby. Jack zadržel dech a naslouchal, jak to zvíře zvláštně dýchá. Vzduch, který procházel mezi zuby, způsoboval hvízdání, když vydechlo a syčení, když se to nadechlo.
Jack stál bez pohnutí a byl napjatý, když to zvíře sklonilo hlavu k zemi a čenichalo a taky se široce otevřenýma očima dívalo do tunelů. Jeho tvář byla deformovaná, ale byla lidská. Jeho pusa byla pro ten obličej moc velká, takže jeho kůže byla stažená do strašidelného úsměvu. Kolem jeho velkých modrých očí se vytvářely záhyby. Modré oči.
Jack se podíval na Sam, která poslušně stála mimo dohled, v ruce měla zat, pro případ, kdyby se to zvrtlo. Její oči měly ocelově modrou barvu, měla strach a paže jí volně vysela podél těla.
Jack se otočil zpátky, aby se podíval zase na to zvíře a najednou se díval do jemu známých očí. Nemohlo ho to vidět nebo ano?
Otočilo to své podivné nohy směrem k jejich tunelu. Hledalo, nos mělo nahoře a bylo jen několik metrů od nich. Musí něco udělat, ještě kousek a určitě je to najde. Mohl by si dovolit změnit jejich pozici?
Náhle se to zastavilo a naklonilo to hlavu, jako by za sebou něco zaslechlo. Na chvíli vypadalo hrozně smutně a zmateně, jako by nerozumělo, co dělá a proč.
Prudce otočilo hlavu jiným směrem, vypadalo znepokojeně, potom potřáslo vzdorovitě hlavou a zase se tak odporně usmívalo. Jeho dech se zrychlil a rozběhlo se to dál do budovy. Cestou poskakovalo, už si víc přivyklo na bláto a vlhkost.
„Carterová, jste v pořádku?“ Zašeptal Jack, když slyšel, jak se ty kroky vzdalují. Jeho oči byly stále upřené na místo, kde to zvíře zmizelo. Ztěžka polknul a přiznal sám sobě, kde tyhle rysy předtím viděl, u Sam.
Cítil, jak to v něm vře, že si tahle ta věc vzala něco tak krásného a udělala z nich něco, co ho vystrašilo.
„ARRGGGGGHHHHHH!“ Vykřikla Sam a Jackovi se sevřelo srdce, když se prudce otočil a viděl, že se na něho dívají dva zcela identické páry modrých očí.
Jedny ho prosily a ty druhé zlomyslně svítily, když se jeho zuby hlouběji zakously do jejího ramene. Svýma pevnýma rukama ji držel kolem pasu, její ruce jí přitiskl k bokům, takže jedině její nohy se divoce zmítaly. Použilo to Sam proti němu jako štít. Jeho pohled vyzařoval jeho inteligenci. Oči zřejmě nebyly to jediné, co od Sam převzalo. Jack zvedl svůj zat a to zvíře přesunulo svoje zuby k jejímu krku. Stačilo by jediné kousnutí. A byl by konec. Drží ji jako své rukojmí? A z jakého důvodu? Kdyby ji to chtělo zabít, tak by to už asi udělalo. Teď ale to zvíře vypadalo víc než jen trochu nejistě, když se v jeho mozku rozvinul intelekt.
Sam ztratila vědomí a její tělo bylo bezvládné. Ty paralyzující sliny jí stékaly po krku. A když ji Jack viděl, jak s tím zvířetem přestala bojovat, cítil ve svém žaludku nenávist. To zvíře se začalo pohybovat směrem pryč. Zvědavě Jacka pozorovalo, jako by čekalo, co udělá. Nemohl je nechat, aby si Sam odneslo. Namířil na ně zat, vystřelil a zasáhl je do hlavy. Zase se usmívalo, ještě víc než předtím a navíc se začalo smát. No Jack považoval ten jeho kašlavý skřek za smích. Zvedlo to rychle hlavu, příliš rychle, aby to Jack zaregistroval. Jeho jazyk vystřelil a slinami zasáhl Jacka do očí.
„AHH!“ Pálilo to, příšerně. Zoufale se snažil je setřít ze svého obličeje. Cítil, jak mu oči otékají, nakonec se mu je podařilo otevřít. Sice to byly jen štěrbiny, ale bylo to právě včas, aby viděl, jak to zvíře táhne Sam za roh.
„Oh, tak to ne!“ Zavrčel.
---------------------------------------------------

Týmy, které Hammond vyslal, byly na planetě asi půl hodiny. Prach se usadil a nevypadalo to, že by tu bylo další zemětřesení. Když přišli k té jeskyni, řekli ostatním, aby se nepřibližovali k okraji a nestoupali na žádnou prasklinu. Velitel záchranných týmů, plukovník Reynolds, štěkal své rozkazy a okamžitě začali pracovat, hledat nějakou cestu dolů, zatímco Daniel a zdravotníci trpělivě čekali a bezvýsledně mluvili do vysílaček, jestli se někdo z jejich ztracených kolegů neozve.
Jak čas běžel, byli víc a víc nervózní a Daniel předstoupil před velitele.
„Můžeme zavolat dolů do té jeskyně, jestli třeba neuslyšíme jejich odpověď? Potřebujeme vědět, jaká je situace,“ zeptal se Daniel.
„To udělat nemůžeme, doktore Jacksone. Ne dokud nebudeme vědět, jestli se jim tohle nezřítí na hlavu.“
„Nešel bych tak blízko, jen mě nechte zavolat.“
„Je mi líto doktore. Nemůžu vám dovolit ani tohle.“
„Můžeme se aspoň podívat, jak to tam vypadá?“
„Později, doktore Jacksone,“ zavrčel plukovník varovně.
Daniel zvedl ruce, jako že se vzdává a šel zpátky ke skupince diváků. Čekání nenáviděl.

Přišel k nim jeden ze členů SG3, byl nadšený. „U jednoho otvoru jsme našli stěny té jeskyně, což znamená, že bychom se dostali dovnitř, ale trvalo by to dlouho.“ Nadechl se. „Je tu jiná cesta, možná snadnější. Kdyby byli zranění.“
„Jaká?“ Zeptala se Janet.
„No, celé to vypadá jako nějaká budova. Jsou tu schody a jednotlivá poschodí a vchody.“
„Zjistili jsme, že některé cesty, které ukázala sonda, jsou odtud jen několik kilometrů západně.“
„A posíláte tam tým?“ Zeptal se Daniel. „Můžeme odtam teď zavolat dolů? Bylo by nejlepší, kdybychom věděli, jak se dostaneme dovnitř.“
„Přesně jako plukovník, doktore,“ usmíval se voják. „Když mě budete následovat.“
Jack se pohyboval dolů tou chodbou tak rychle, jak jen mohl. Občas zakopl, zanadával svému kotníku a občas se opřel o stěnu, když se snažil zbavit své oči lepkavého svinstva.
To zvíře bylo tím, jak reagoval zmatené a to, jak byl Jack pevně rozhodnutý Sam získat zpět, vyprovokovalo jeho zvědavost. Takže na něho na každé odbočce čekalo. Jack byl vždy jeden zákrut za ním. A jen letmo zahlédl její bezvládné tělo v jeho náruči. A strašidelné skřeky toho zvířete se ozývaly chodbami.
Nemohl na to vystřelit, mohl by zasáhnout Sam. Nemohl použít zat, protože už na ně jednou vystřelil a taky se k nim nemohl dostat tak blízko, aby použil nůž, protože klopýtal a ztrácel směr cesty. Jeho noha s ním prostě nespolupracovala. Začínal být víc a víc nervózní, vyhovovalo mu prostě jednat a teď ji nemohl zachránit. Nezachrání jí. Prostě to nezvládne.
„NE!“ zakřičel rozzlobeně. Ale odpovědí mu byl jen jakýsi tázavý skřek.
„Nech ji jít, prosím!“ Věděl, že to nemá smysl.
To zvíře se poprvé při tom jejich pronásledování zastavilo a pozorně se na něho zadívalo inteligentníma očima. Viděl to v nich jen proto, že mu tak strašně připomínaly někoho velice chytrého nebo to bylo ještě něco jiného?
Pustilo to Sam na zem, jako když se otevřou čelisti bagru, bylo slyšet žuchnutí, když dopadla. Odtam, kam jí to zvíře kouslo do krku, jí tekla krev. Je snad už pozdě?
„Rozumíš mi?“ Zkusil to Jack a posunul se k němu blíž.
„Sssssstůj!“ Bylo to těžko rozpoznatelné. Jeho zuby to ztěžovaly a navíc to syčení a jakési polknutí, když se snažilo pohnout svým velkým jazykem, aby to slovo vyslovilo.
„Moje!“ Jako by zalapalo po dechu, jak to dělá ryba bez vody.
Jack si konečně uvědomil, kde teď jsou. Byli u jezera a on zaregistroval nejasné hlasy, které sem doléhaly shora. Že by už tu byli z SGC?
„Ona není tvoje,“ zavrčel Jack. „Ty jsi mi ji vzal!“
„Moje!“ Hádalo se to s Jackem jako malé umíněné dítě. Bylo zmatené, jako by si nebylo zcela jisté, že to co dělá, je správné. Vždycky lovilo svou potravu, celý jeho život byl jen o získání dalšího jídla. A teď mělo v hlavě nové myšlenky a pocity, které nebyly jeho. Kdo jsou ta podivná stvoření, která pronikla do jeho domova?
„Hlad!“ Vyprsklo, aby ujistilo samo sebe. „Kořist!“ A ukázalo na Sam.
„Jacku?“ Ozval se jeskyní Danielův hlas. Jack se podíval nahoru ke stropu.
„Danieli?“ Ozval se chraplavě, ale s úlevou. „Danieli, prosím! Sam je zraněná!“ Zakřičel.
„Už jdeme Jacku,“ i v Danielově hlase byla znát úleva. „Našli jsme ještě jinou cestu dolů. Vydržte!“ A byl pryč.
Když to zvíře slyšelo ještě další bytosti, oči se mu rozšířily a začalo být zase znepokojené.
„Ona není kořist!“ Řekl mu Jack. Když promluvil, zvíře poskočilo a začalo kroutit rukama, poprvé si uvědomilo, že má prsty.
„Ne,“ zasyčelo. „Kořist?“ Namáhavě dýchalo, začínalo si být samo sebou nejisté.
Jack se odvážil pohnout se blíž k tomu, teď zmatenému zvířeti. Jeho obličej se zase začal měnit, zuby se zmenšily, ocas se ztenčil a zmenšil, takže se teď víc podobalo lidskému tělu. Vypadalo vystrašeně, udělalo něco špatného?
„Ne, není,“ řekl Jack. „Podívej se na ni.“
To zvíře ohnulo svůj vyzáblý krk, aby si Sam prohlédlo. Její bledý obličej, jemné rysy, zlaté vlasy.
„Nádherná,“ polklo. V jeho hlase byla jakási něžnost. Zvedlo svou vlhkou ruku, aby se dotklo její tváře a přejelo po rysech jejího obličeje. A potom prstem dolů po jejím krku až se dostalo k rameni.
„Oh!“ Vydechlo a zvedlo vyděšeně ruku ke svým ústům, když si prohlíželo, co Sam svými tesáky udělalo.
„To jsi jí udělal ty,“ rozzlobeně odpověděl Jack.
„Ne…“ v obličeji bylo znát jeho pohnutí a v očích se mu objevily slzy, když se podíval na krvavé stopy na jejím rameni.
„Ty jsi ji zabil,“ řekl Jack A i on měl v očích slzy.
„Ne!“ Zavzlykalo to zvíře skrz zuby a odtrhlo od jejího těla svoje oči.
„Ty!“ Zasyčelo. „Jsi to udělal!“ Znovu se nadechlo. „Mně!“
„Je nepříjemné mít svědomí, že?“ Řekl Jack solidárně. „Ty jsi ji asi zabil a budeš s tím muset žít po zbytek svého ubohého života!“ Křičel jedovatě.
„NE!“ Vykřiklo to zvíře. „Oona není mrtvá! Oona není mrtvá!“ Pokoušelo se to zvednout Sam a snažilo se ji oživit. „Vvvidíš!“ Vyprsklo. „Žije!“
„Běž od ní!“ Zakřičel na něho Jack, teď už se užvaněné bytosti nebál a co nejrychleji se k nim chtěl dostat. „Prosím, prostě odejdi!“
Strachy to poskočilo a ustoupilo, když uvidělo impozantní postavu. Jeho velké oči byly plné slz a nezvladatelně vzlykalo. „Je…mi líto!“ Křičelo na Jacka. „Líto!“ Opakovalo pořád dokola.
„BĚŽ PRYČ!“ Křičel Jack.
„AAAHHHHHH!“ Křičelo to zvíře. „AHHHHH!“
„ZMLKNI!“
„AHHH!“ Skočilo do vody a bouchalo do bahna. „JE MI LÍTO!“
„Přestaň!“ Řekl Jack přísně.
Přestalo to a podívalo se na Jacka. Vidělo, jak moc je rozzlobený a přikrčilo se ve studené vodě a úplně se přitom otřáslo.
Smutně se dívalo, bylo zlomené a něco si mumlalo, tekly mu proudy slz. A i když se to Jackovi vůbec nelíbilo, bylo mu ho náhle líto. Najednou vnímat smysl, co je dobré a co špatné, bylo i pro tohle zvíře nespravedlivé.
„Možná není mrtvá,“ řekl Jack.
„Ne. Mrtvá?“ Zašeptalo to.
„Zůstaň tam,“ řekl Jack a ukázal tomu směrem ke stěně, vzdálené několik metrů. „Zavolám tě, až budu něco vědět, ano?“
„Líto,“ zašeptalo zase.
„Já vím,“ řekl Jack a zatím nechtěl té bytosti ukázat žádné své pocity. „Jenom,“ povzdechl si. „Jenom…zůstaň kousek ode mě.“
Sam tu ležela. Bez pohnutí. Nebylo ani poznat, jestli dýchá. Je už opravdu příliš pozdě? Jack se rychle pohnul, aby byl co nejdřív u ní. Na ruce ucítil něco vlhkého, teplého a tmavého. Krev.
„Sam,“ zavolal na ni. Ale pořád po očku sledoval tu bytost. „Sam, probuď se.“
Pomalu otevřela oči a Jack pocítil obrovskou úlevu. Najednou měl v očích slzy.
„Jacku?“ Promluvila tiše, její hlas zněl jako odněkud z velké dálky. Jack ji vzal za ruku; byla studená. Pravděpodobně díky té ztrátě krve.
„Vydrž Sam,“ řekl. A tiše proklel svou bezmocnost. Neměl jí jak pomoct. Všechno, co měli v balíčku první pomoci, už použili předtím.
„Daniel už tu brzy bude, je už někde tam nahoře.“
„Nemůžu….“ Jasně v jejím hlase slyšel utrpení.
„Ale můžeš, Sam,“ zvedl ruku a pohladil ji po zakrvácených vlasech. „Musíš.“
„Je mi to líto….“ plakala
„Tohle mi neříkejte, majore,“ řekl hlasem velícího důstojníka. Cítil, že pokud se zase nevrátí k chování plukovníka, nemusel by být dost silný. „Z tohohle se dostanete a já přísahám, že na konci tohoto týdne mi zase řeknete, abych si nehrál s těmi vašimi hračičkami a vypadl z vaší laboratoře, je to jasné?“
Sam vypadala, jako by se chtěla zasmát, ale jediné, čeho byla schopná, byl jen jakýsi chabý úsměv. Začaly se jí zavírat oči.
„Carterová, podívejte se na mě,“ řekl jemně. Sam se přinutila otevřít oči.
„Neopouštějte mě,“ zašeptal Jack.
„To nedělám…“
„Prosím, Sam, nepouštěj mě,“ opakoval. „To nemůžeš….já…..“ bojoval se slovy a ještě pevněji ji držel za ruku. „Pokud odejdete….kdo mě bude bavit těmi techno řečičkami? A kdo mě zastaví, abych nezabil Daniela, eh? Přemýšlela jste o tomhle?“
Sam se zasmála, ale její smích byl podbarvený bolestí. V té uniformě potřísněné krví a vlasech, které měla taky zakrvácené, vypadala hrozně.. Její pohled byl díky bolesti zastřený, byla špinavá a od bláta, takže se ani nedalo poznat, jak je bledá.
„A kdo mě rozesměje, až se budu cítit hrozně? A kdo mě bude hřát, aniž by se mě dotknul? A kdo se bude smát mým stupidním vtipům?“
„Ostatní, pane,“ řekla Sam chraptivě. Úžasné. Sam tu leží a umírá, protože on ani nezvládl ji ochránit a ona ho pořád chce ujistit, že je zábavný.
„Ale vy jste jediná, která si troufáte se jím smát nahlas a vy to víte,“ řekl Jack.
Sam se usmála a stiskla mu ruku. Ale nebyla už schopná mít déle otevřené oči.
„Sam?“ Její stisk ochabl.
„Sam!“ Vykřikl. Lehce ji plácl po tváři a jemně s ní zatřásl.
„Carterová!“ Křičel. „Vzbuďte se majore!“
„Jacku!“ Bylo slyšet zdola chodby Danielův hlas.
„Plukovníku!“ Díky bože, Janet je tady taky.
„Doktorko! Sam potřebuje pomoc, prosím!“ Prosil ji.
Všichni spěchali k malému vchodu. Záchranáři, sestry, SG3, Daniel a Teal´c. Všichni vypadali tak čistě. Jejich uniformy byli jen zaprášené. Maskovaní andělé.
„Plukovníku!“ Ozvala se tiše vedle něho Janet. Vytáhla jeho ruku z ruky Sam a posunula ho stranou. V první chvíli zpanikařil. Oddělují ho od ní! A zase měl na obličeji obvyklý výraz. Nikoho nepustit blíž. Janet začala pracovat, vydávala jednotlivé příkazy, pokoušela se zastavit krvácení, zavedli Sam kapačku. Viděl, jak udeřila Sam do hrudníku. Nemohl svůj pohled odtrhnout, ta hrůznost toho všeho jeho oči přitahovala. Tiše stál opodál. Podíval se do rohu, kam poslal tu bytost, která se pohupovala sem a tam, oči měla široce otevřené. Byla vyděšená.
Vypadala teď mnohem víc jako člověk. Jako vyděšené dítě. Její ocas zcela zmizel a zuby vypadaly mnohem menší a mnohem méně hrozivěji. Měla velké a zapadlé oči.
Jack se zase podíval na to, co se odehrávalo před ním. Sam měla na obličeji kyslíkovou masku, byla strašně bledá.
„No tak, Jacku. Musíme jít.“ Řekl mu do ucha zlehka Daniel. Vzal ho za paži a vedl ho pryč tím tunelem, kterým sem oni přišli.
„Ne!“ Řekl Jack.
„Co se děje, Jacku?“ Zeptal se Daniel zvědavě.
„Um…“ jeho mozek pořádně zatím nefungoval. Byl utlumený. Někdo mu podal hůl a další mu čistil mu zranění, než je Jack od sebe odehnal.
„Musíme vzít i ho,“ řekl a ukázal na bytost, která se skrývala ve stínu. Prudce otočila hlavu a začala se strachy třást.
„Ne!“ řekla. A znělo to víc lidsky, když se jí zmenšily zuby. „Je mi líto! Je mi líto!“
„Kdo je to?“ Zeptal se zase Daniel zvědavě a trochu odmítavě.
„Nechtěl jsem…je mi líto! Neubližujte, prosím!“ Prosila.
„My ti neublížíme,“ řekl Daniel.
Plukovník Reynolds začal shánět svoje muže a přikázal jim, aby té bytosti nasadili želízka a vzali ji s sebou.
Cesta zpátky k bráně byla pro Jacka jako by v mlze. Byl v šoku. Procházeli tunely a ven z jeskyně se dostali jen několik metrů od brány. Ta bytost celou cestu křičela a zmlkla až hrůzou ze slunečních paprsků. Zatahala Jacka za rukáv. Podíval se na skrčenou postavu; přes
bledou kůži byly vidět kosti. Potom se kradmo podíval před sebe na věc, která pro něj byla těžko přijatelná.
Brána už byla aktivovaná. Janet a její tým spěchali se Sam skrz lesknoucí se hladinu. Doktorka vypadala odhodlaně a taky měla evidentně obavy. Jack jí tiše děkoval za její znalosti. Pokud může někdo Sam pomoct, tak jedině tahle drobná žena a její silná vůle.
Jack cítil prázdnotu a uklidnění. Takhle to chtěl. Nebyl nakloněný záplavě všech těch pocitů, ještě ne.
„Láska,“ zaskřehotala ta podivná bytost a tak odvedla Jackovu pozornost od brány. Bylo to prosté konstatování, jako by ta bytost objevila nový vědecký fakt. A asi to tak bylo.
„Ano,“ řekl Jack stejně chraplavě jako ta bytost, nechtěl se těm citům poddat.
„Bolest?“ řekla a vzala Jackovu ruku svými křehkými prsty.
„Ano.“
Daniel, který stál za nimi, to všechno zvědavě sledoval. Nebyli tam žádní vojáci a zdravotníci byli daleko.
„Je mi líto,“ řekla ta bytost znovu, tiše a smutně. Jack se na ni podíval a položil svou druhou ruku na její.
„Já ti odpouštím,“ řekl chraplavě.
Ústa té bytosti se roztáhla do širokého, radostného úsměvu a v očích měla zase slzy.
„Děkuji,“ zaskřehotala.
--------------------------------------------------------

Jack ležel na ošetřovně, byl netrpělivý a neklidný, měl strach. Byla to už hodina, co vzali Sam na operační sál a nikdo mu zatím nedal informace. Sestra, která se o něj starala, mu řekla, že o té operaci nic neví. A Janet, která by tu měla být s ním, byla tam.
Kotník mu dali do sádry a zvedli nahoru. A protože byl předtím dlouho ve tmě, dostal ještě jakési obvazy, které svědily. Ani nevěděl, kam dali tu bytost, jestli s ní zachází pořádně. Bylo to opravdu hloupé, byla to bytost, která je napadla a ne jednou, plánovala, že zabije a sní Sam. Ženu, která ho zachránila; ženu, kterou….
Jack vyhnal tyhle myšlenky z hlavy. Odpustil té bytosti. On, Jack O´Neill. A přestože měl starost, mohl klidně říct, že se to změnilo a nejenom fyzicky. Změnila se jeho mysl, dokázal rozpoznat lásku. Možná to byla duše dítěte. Někoho, kdo něčeho hluboce litoval a zoufal si a působilo mu to muka. Nebo to bylo proto, že v něm viděl něco ze Sam.
Vešla sestra a zabývala se jeho kartou.
„Něco nového?“ zeptal se.
Chápavě se usmála. „Zatím nic, pane,“ řekla.
„Hammond?“
„Je na cestě, pane.“
„Děkuji.“
----------------------------------------------------------------

Jack se otočil a viděl, jak Janet právě vešla do pokoje. Za ní šel pochmurně se tvářící generál Hammond. Oba vypadali, jako by raději chroupali sklo, než aby Jackovi řekli to, co museli.
„Tak to řekněte,“ povzdechl si Jack. Janet se vzchopila a začala.
„Je stabilní. Ztratila spoustu krve, ale zvládli jsme to,“ řekla. „Svaly na rameni a v horní části paže jsou roztržené a na hlavě má hlubokou ránu. Tohle se časem všechno vyléčí. Jed z ..um…té bytosti nám neumožňuje udělat nezbytné úpravy,“ řekla Janet a byla rozrušená, když tohle říkala.
„Nemůžu nic dělat. Můžeme jenom čekat, že se ten jed vyplaví z těla ven. Můžeme té bytosti odebrat vzorek jedu, abychom zkusili vytvořit protijed, ale to může trvat týdny.“
K jejímu překvapení se s ní Jack nijak nedohadoval, aby něco udělali. Jenom zavřel oči a položil si ruku na čelo. Byl tak klidný, že to obvykle prudkou doktorku deprimovalo.
„Zeptali jste se toho, jestli by nám to mohlo pomoct?“ Zeptal se náhle Jack.
„Synu, ta věc je šílená. Překvapilo mě, že jste ji sem bránou přivedli.“
„Není to šílené, je to jen zmatené, pane.“
„Ať je to cokoliv, nenechá to nikoho, aby se k ní přiblížil.“
„Nechte mě s tím promluvit.“ Řekl Jack pevně.
„Nejste ve stavu, abyste někam šel, plukovníku.“ Řekla Janet.
„Se mnou to mluví!“ Zakřičel Jack. „Jen mě to nechte zkusit! Nemůžu ji nechat… Carterová to potřebuje.“
Generál si povzdechl a rezignoval, stejně ho nic nezastaví.
„Tak běžte, synu.“
---------------------------------------------------

Bylo to dalších několik týdnů, kdy je tahle bytost, kterou Jack pojmenoval ´Ralph´ překvapila a pozvedla jejich mysl, když přiznala, že protijed produkuje ve žlázách za ušima.
Doktorka na tom začala okamžitě pracovat, nejprve zkontrolovala, že o ty žlázy při své přeměně Ralph nepřišel a potom pravou vyjmula, aby pomohla Sam.
K Jackovu a Ralphovu zoufalství, nejprve k ničemu nedošlo. Ale potom během posledních dní, se Sam snížila horečka a zase nabyla vědomí. Jack měl pocit, že vybuchne, když mu tyhle novinky Daniel řekl a přestal se skrývat ve své kanceláři a dodal si odvahy, aby Sam na chvíli navštívil. Když přišel na ošetřovnu, nebyla vzhůru, ale to mu nevadilo. Konečně byly její tváře teplé, když se jich dotkl. Ne jako poslední dny horké ani tak ledové, jako tehdy než je zachránili. A Jack byl spokojený, že se na ni může dívat, jak spí.
Další týden vypadal Ralph skoro jako člověk a Sam se s ním poprvé měla setkat. Jack ho přivedl na ošetřovnu. Oba dva už měli ve tvářích barvu a Ralphovy byly pěkně naducané, jak ho Jack neustále krmil dorty a želém.
„Ahoj,“ řekl Ralph, jeho hlas už nebyl tak hrubý, ale třásl se, jak byl z tohoto setkání nervózní. V uniformě vypadal zvláštně.
„Ahoj,“ odpověděla Sam. Jackovi se ulevilo, když si všiml, že její hlas je zase pevný jako předtím. Ralph se hodně změnil. Jeho kůže vypadala skoro jako lidská, už na ní nebyla rybí tkáň. Uši měl pořád malé a oči zase abnormálně velké. Narostlo mu obočí a špinavě blond vlasy. Jeho postoj se víc narovnal. Zuby byly skoro normální velikosti, ale byly špičaté a červeně zbarvené.
Sam se na něj ostražitě zadívala a potom se podívala na Jacka, aby se ujistila. Ale setkala se jen s vážným, zamyšleným výrazem.
„Já jsem Sam,“ řekla přívětivě a podala tomu ruku. Ralph ji zlehka vzal do své, jako by se bál, že by jí mohl ublížit a v očích se mu zaleskly slzy.
„Já jsem…Ralph,“ řekl. „Je mi líto, co jsem udělal, nevěděl jsem, nerozuměl jsem. Tehdy ne.“
„A teď?“ Zeptala se Sam chladně.
„Ano,“ zněl zlomeně, byl smutný a litoval toho. „Chci vám poděkovat. Poděkovat, že díky vám jsem porozuměl.“
Sam stáhla svoji ruku a pozorně se na něho zadívala. „A kam teď půjdete?“
„Zůstane tu s námi, Carterová,“ přerušil je Jack. „Zpátky se vrátit nemůže, nepatří tam. Bude se od toho, s kým bude, učit.“
„Budeme rádi, když to budeme my, Ralphe,“ řekla Sam vřele.
Z očí mu začaly téct slzy a v rozpacích odvrátil pohled.
„Děkuji,“ zašeptal.
Ještě ten den Sam z ošetřovny propustili s tím, že si má dát sprchu a odpočívat doma a nevracet se sem dřív než za týden. S čímž ráda souhlasila. A vydala se rovnou do šaten.
Tak jak Janet přikázala, ten později byla Sam propuštěna. A protože neunikla velmi pečlivému pohledu Janet, vydala se do šatny, aby se převlékla. V očích ji pálily slzy; nebyla daleko od toho, aby se rozplakala. Posadila se na lavečku, ale jako by neměla žádný důvod, aby vstala nebo se svlékla a šla do sprchy. Unaveně si zajela rukou do vlasů a zatahala si za jeden ze zauzlených pramínků. Bolest v nohou se zmírnila a změnila se v tupou. A páska, kterou měla kolem paže, ji omezovala a škrábala. Jak mohla té věci, která ji bez lítosti napadla, úplně odpustit?
Proč byla na něj na oplátku laskavá? Protože ji nakonec zachránil život? Opřela si hlavu o ruce a dívala se na podlahu, soustředila se na to, jak nepravidelně dýchá.
Některé dny byly prostě hodně náročné. Být silným člověkem je těžké; je to jako by jste měli nést větší břímě než na které jste stavění. Některé dny jsou prostě namáhavé a nakonec jako by ze Sam vytrhly malý kousek jejího já. Část její mysli, která už se nikdy nevrátí zpět.
Povzdychla si a podívala se na strop a pokusila se, slzy zahnat, alespoň do té doby, než bude sama ve svém prázdném domě. Její dnešní laskavost nijak nepodpoří. Čím je starší, tak takové dny jsou častější a neočekávané. A beznaděj, kterou pociťuje, mnohem víc zasáhne její srdce. A takové dny jsou stále častější.
První slza vyklouzla a kutálela se Sam dolů po tváři a nechávala za sebou lesklou stopu. Neměla by brečet, ženám jako je ona to není dovoleno. Ženy jako je ona jsou silné, nezávislé, rozhodné, chladné… a nevyhnutelně zůstávají osamocené. Stále si pamatovala slova, která jí Jack říkal, když měla velké bolesti. Opravdu pro něj všechno to udělala? A ačkoliv on byl s tím, co má, spokojený, jí to nestačilo. Ale on by pro to nikdy nic neudělal, stejně jako i ona.
Takže nechala svým slzám volnou cestu. Nikdo jiný tady nebyl, od zbytku základny byla pořád izolovaná. Byly jen týmem, který byl mimo Zemi a který podle generála měli rychle najít a vytáhnout je z jejich posledního průšvihu. Generál pozastavil běžnou činnost brány a stále prováděli její diagnostiku. Většina lidí ze základny už odešla domů, bylo pozdě.
Když plakala, nebylo to nahlas a ani jí po tvářích nestékaly proudy slz. Tento pláč byl ale nevyhnutelný. Potřebovala se vyplakat. A jako všechno ostatní ve svém životě to dělala efektivně a věcně. Tvářila se neutrálně a nechala slzy volně stékat po tvářích. Už se je nesnažila zadržet. Nebyla rozrušená nebo zarmoucená a nebyla ani nešťastná. Byla jen smutná.
„Carterová?“ Plukovník přišel k šatně! Okamžitě si otřela rukou oči, aby zastavila slzy. Bože! Nemůže sem přijít a vidět ji takhle.
„Carterová, jste oblečená?“
„Je mi fajn, pane,“ řekla a vstala, byla otočená obličejem ke své skříňce. Předstírala, že si vyndává ven věci. Doufala, že jí neuvidí do tváře. Po té, co Jack vešel a stopnul si za ni, zavládlo ticho. Rychle se podívala za sebe a viděla jeho boty a to, jak díky své nedávnému zranění kulhá.¨
„Měli jsme….“ pak si odkašlal. „Byla to obtížná mise,“ řekl. „Hammond chce, aby nás ještě jednou prohlídli, než dnes půjdeme domů a Fraiserová by vyváděla….“ a pak zmlkl, když viděl, že Sam opakovaně věci, které do skříňky dala, hned zase vyndala ven.
„Carterová?“
„Ano, pane,“ řekla Sam a nakonec se rozhodla dát všechno nazpátek.
„Budu hned hotová,“ a otočila se, aby si vzala tašku a dala ji do skříňky.
Jack zahlédl na chvíli její tvář. Její rozcuchané vlasy a přepadlý výraz, který ještě podtrhly vlhké šmouhy od slz. A její oči byly ještě teď vlhké. To mu zlomilo srdce, úplně cítil na prsou fyzickou bolest, když viděl její slzy. Nebylo to fér, že nemůže její slzy prostě slíbat a pevně ji držet v náruči. Jediné, co mohl, bylo tu jen stát. Takový pocit bezmoci nenáviděl. Ani nevěděl, jakým vhodným způsobem Sam utěšit. Blízkost mu nebyla dovolena, konejšit ji, by jen potvrdilo jeho pocity, což by způsobilo jen víc bolesti. Prostě bude muset odejít.
„Uvidíme se tam,“ řekl a cítil, že má stažené hrdlo. A bojoval se svým vnitřním hlasem, který na něho křičel, aby něco udělal. Udělat první krok zpátky, byla ta nejtěžší věc, kterou musel udělat. Pomalu couval ke dveřím a díval se na Sam, jak končí s balením svých věcí. Otočil se a viděl jak dolů chodbou, směrem k šatnám kráčí Daniel. Byl unavený a nezdravě bledý.
„Hej, Danny,“ řekl Jack potichu. Daniel se zastavil a vzhlédl, vypadal jako obvykle trochu překvapeně a koukal jako nějaký ňouma.
„Podíval by ses na Carterovou, ano? Je v šatně,“ a ukázal na dveře.
„Jistě, Jacku,“ usmál se chabě Daniel.
„Trochu si odpočiň, Danny,“ usmál se Jack.
Daniel přikývl a šel do šatny k Sam, která stála v rohu a položil jí ruku na rameno a něco jí zašeptal. Jack se na ně ode dveří díval, ale schovával se za jejich rám. Sam se otočila a on viděl, jak jí po tvářích tečou slzy smutku. A potom se prostě zhroutila Danielovi do náruče a rozplakala se.
Jack cítil, jak mu v očích pálí slzy. Odtrhl od nich pohled a pokračoval ve své cestě směrem k ošetřovně.
Když Jack odešel za základny, byl naštvaný sám na sebe. Jel domů, pršelo a on přemýšlel o posledních dvou měsících a o tom, jak měl nepočítaně krát srdce až v krku. Byl unavený, jeho staré srdce toho může zvládnout jen tolik, aby se přesto dostal, ale snaží se. Nemohl obraz její tváře dostat z hlavy. To, jak se tvářila, nemohlo zakrýt ten hluboký smutek, který měla vepsaný ve tváři. Všechno, co kdy chtěl, byla, aby byla šťastná a to se nestalo.
Vždycky to mohl omluvit tím, že Sam měla špatný týden, měsíc …. rok. Lámal si hlavu nad tím, jak to vyřešit. Strávit noc společně s Danielem a Teal´cem, návštěva jejího otce, nějaká její nová hračka. Tak tohle by mohlo být tím, co by zase rozjasnilo její pohled. Tohle se ale v poslední době nestalo. Každý další projekt byl jen další věcí k vyřešení a zařazení mezi ostatní složky.
Dal byl cokoliv, aby její oči zase tak zářily.Aby viděl, jak protočila panenkami, když řekl nějaký svůj hrozný vtip. Potřebuje víc, než jí dával. Možná by se jí měl vzdát, aby ji někdo vzal na schůzku, aby cítila, že je to něco výjimečného. Aby dostala to, co si zaslouží, ale…
chce, aby byla šťastná s někým jiným? Ale kdy na tom, co on chtěl, záleželo? Chtěl ji. Bože…ano, chtěl ji.
Rozčíleně udeřil dlaní o volant a prudce zabočil do známé ulice.
Než si to uvědomil, zastavil u jejího domu. Co to dělá? Je blázen! Vypadalo to, že jeho mozek není na stejné vlně jako jeho tělo. Co jeho tělo chce, nemohl si pomoct. Venku hustě pršelo. Rozběhl se od auta k jejím domovním dveřím. A pěstmi na ně zabouchal. A teprve potom si uvědomil, že zapomněl na svůj kotník, když si uvědomil bolest, která mu projela nohou.

„Pane?“ Řekla Sam, když otevřela dveře.
Teď! Teď si uvědomil, jak hloupý, pitomý nápad to byl!
„Uh…“ řekl. No to zní inteligentně, Jacku O´Neille. Jsi opravdu třída. Byl jsi idiot, když jsi si myslel, že tohle by mohlo být to, co ona chce…po pravdě Jacku, to co ty chceš, je vždycky něco, co si ani nerozmyslíš. Co chce ona, je být tvůj svět. Jak se chceš s tímhle vypořádat?
„Pane, jste v pořádku?“ Zeptala se Sam.
Skvělé, tak teď má ona strach o něho.
„Ne,“ podařilo se mu odpovědět.
„Pane?“
„Nikdy jsem vás nechtěl zklamat, Carterová. Je mi to líto.“
„Vy jste nikdy….“
„Ne! Přestaňte!“ Zakřičel. A pak si uvědomil, že tu stojí a dívá se na svoje boty jako nějaký provinilý školák Přinutil se na ni podívat. „Nechte mě tohle říct.“
Sam přikývla a pustila ho do domu.Zavřel za sebou dveře a pokračoval.
„Zklamal jsem vás, nedával jsem dost pozor,“ řekl. „Kdyby ano, tak by vás to zvíře nikdy nedostalo, nemusela byste se tak dlouho a sama zotavovat, zatímco já jsem se schovával jako zbabělec ve své kanceláři.“ Intenzita jeho hlasu narůstala. Sam otevřela pusu, aby zaprotestovala.
„Ah!“ Umlčel ji zvednutým prstem. „Kdybych si víc všímal okolí ….tak byste nebyla….“ hledal vhodná slova. Konec konců vyjádřit svoje pocity nebyla jeho silná stránka. „…smutná.“
Jeho slova Sam těžce zasáhla.
„Budu v pořádku, pane,“ řekla chraplavě.
„To, co jsem vám řekl v té jeskyni, to jsem všechno myslel vážně! Vy možná nakonec budete v pořádku, ale já ne!“ Zakřičel. „Fajn,“ objasnil všechno a trochu se ztišil. „Kdyby se ….kdyby se vám něco… na další misi nebo na nějaké jiné. Nevím, co bych dělal.“
„Pane!“ Vykřikla Sam. Nechtěla to slyšet. Proč jí tohle dělá?
„JÁ TĚ POTŘEBUJI SAM!“
„Ne!“ Řekla.
„Už jsem tě omrzel!“ Zakřičel. „Ani jsi si to neuvědomila! Skoro vždycky, když jsem se probudil, chtěl jsem vědět, jestli jsi v bezpečí, jestli jsi spokojená a šťastná! Nesnáším to!“
Sam tohle nemohla poslouchat, byla na pokraji sil. Copak neví, co jí tímhle dělá?
Jack překonal vzdálenost, která je dělila. Byl tak blízko, že Sam viděla pod jeho očima tmavé kruhy, jak byl vyčerpaný.
„Nenávidím to, tolik tě milovat a nesmět s tím něco udělat,“ zašeptal.
Sam se mu přes slzy podívala do očí.
„Tak s tím něco udělej,“ řekla.
Zavřel oči a dal jí ruce kolem těla a pevně ji objal.
„Mohl bych rezignovat,“ zašeptal jí do ucha.
„Ne,“ řekla Sam rychle.
„Tak potom co?“
„Něco mi slib.“
„Cokoliv.“
„Slib mi, že na mě budeš čekat.“
„Vždycky.“
„To je všechno, co chci.“
Jack zvedl ruku a palcem ji pohladil po tváři.
„Co když to bude trvat roky?“ Zeptala se Sam.
„Bude to za to stát.“
Dala mu ruku kolem krku a prsty mu přejela podél vlasů vzadu na krku. Jack tak sklonil hlavu a Sam mu zlehka přejela svými rty po jeho. Dal jí ruku kolem pasu, chtěl cítit teplo jejího těla. Nemohl uvěřit tomu, že tohle dělá. Je to sen? Na nic nespěchal. Bylo to uklidňující. Tohle jí chtěl dát. Chtěl, aby zcela jistě věděla, že ji bude milovat a bude tu pro ni.
Sam mu přejela jazykem podél rtů a on pro ni svá ústa otevřel a nechal ji, aby je zkoumala.
Zlehka jí položil ruku pod hlavu a pohladil ji na krku a ramenech. Opatrně, aby nezavadil o pásku. A doufal, že se mu tohle opravdu jen nezdá. Když polibek přerušili, okamžitě mu její měkké ty chyběly.
„Jednoho dne tohle budeme moct dělat, aniž by proti nám stály předpisy. Slibuji, že tady pořád budu, až ten den nastane,“ řekl Jack s jistotou a opřel si svoje čelo o její. „Kdo by na tohle nechtěl počkat?“
Sam se zasmála. „Já, kdepak!“
K O N E C !!!