Titul: Solitudes
Autor: Jája (+scénáristi)
Překladatel: -/-
Žánr: Epizoda/Romance
Páry: Sam/Jack, SGC
Hodnocení: Děti
Délka: Dlouhé
Časová osa: 1. řada, 17. epizoda
Stav: Kompletní
Synopse: Přepis epizody.

__________________________________________________________

Komplexem SGC se ozýval charakteristický a za ty měsíce, kdy byla v Hvězdná brána v provozu, už prakticky běžný zvuk. V pravidelných intervalech se opakující alarm.
Brána se pomalu ale jistě otáčela, jeden zámek za druhým do sebe zapadaly přesně tak, jak měly…
„Kontakt zvenčí! Kontakt zvenčí!“ ozývalo se z reproduktorů a několik vědců, kteří zrovna u brány pracovali, hbitě seskákali z rampy dolů, aby se tak vyhnuli případnému nebezpečí. Bílé pláště za nimi vlály, zdálo se, že neobvykle pospíchají. A taky bylo proč… Ten den a v tuto chvíli víc, než kdy jindy.
Do místnosti se vzápětí přihnalo několik ozbrojených mužů, připravených opětovat případný útok. Vědci urychleně sesbírali své nejdůležitější nástroje, ostatní nechali ležet a během několika vteřin byli pryč.
To už ale do řídící místnosti vpadl v neobvyklé rychlosti generál Hammond.
„Zavřete iris!“ vykřikl i navzdory tomu, že nevěděl, co se vlastně děje. Zastavil se u počítače sedícího Silera.
„V příštích 20 hodinách se nemá nikdo vrátit!“ poznamenal lehce zadýchaný. „Takže kdo je to?“
Na odpověď nemusel čekat dlouho. Siler mrkl na obrazovku, na které si už i generál mohl červenými písmeny přečíst, kdo že to přichází.
„Přístupový kód SG-1, pane!“ ohlásil i přesto pohotově.
„Cože?“ užasl Hammond. „Vždyť před chvilkou odešli!“
Nestačil to ale ani doříct a červí díra se aktivovala. Generál i seržant pohlédli přes sklo na bránu. Hammond se pak beze slova otočil pevně přesvědčen o tom, že Siler ví, co už má dělat, zamířil po schodech rychle dolů. Byl si jist, že se něco muselo přihodit…
„Otevřít iris!“ zavelel Siler a během sekundy už hleděl na modrou hladinu.
I přesto, že SG-1 přicházela až neobvykle časně, se až do tohoto okamžiku dělo všechno tak, jak se to dělo vždycky… Ovšem ve chvíli, kdy všichni netrpělivě hleděli na aktivovanou Hvězdnou bránu, se vše otočilo.
Obrovským a monumentálním kruhem začaly procházet zvláštní a naprosto neobvyklé elektrické výboje. Červí díra podivně blikala, až se zdálo, že se sama deaktivuje, aniž by jí kdokoli prošel. Všechno kolem se třáslo a všichni, včetně už přítomného generála u brány, se na toto představení dívali velice znepokojeně a zmateně…
„Pane, brána odebírá dvojnásobek energie!“ ozval se nervózní Silerův výkřik. „A odběr se zvyšuje!“
Hammond, stejně jako všichni ostatní, dobře slyšel, jak v místnosti cosi bzučí. Byl to šílený a děsivý zvuk… Jako by se nějaký větrák zrychloval a zrychloval, až hrozilo, že je všechny odfoukne. Ale nepohnulo se ve skutečnosti vůbec nic, naopak, u brány bylo tíživé dusno a špatný vzduch. Navíc se všude okolo vznášel ten podivný a absolutně nepopsatelný zápach, který pokaždé vyloudí aktivující se červí díra.
Nic z toho ale generál nevnímal, protože brána opět nestabilně blikla a v příští vteřině z ní doslova vylétl Daniel Jackson. Okamžitě na sebe strhl veškerou pozornost, protože jí neprošel dole, jak bývá obvyklé, ale jako kulku ho červí díra vystřelila až ze své nejsvrchnější části. Pak už se ozvala jen dutá rána a mohutný náraz. Daniel se omráčen dokutálel po rampě až ke generálovým nohám…
Hammond se k němu okamžitě sehnul a obrátil ho tak, aby mu viděl do tváře. První čeho si s podivem všiml bylo to, že navzdory ošklivému nárazu do hlavy, zůstaly jeho brýle bez ujmy… Jen několik milimetrů od nich se zřejmě musel Daniel uhodit, protože rána na čele mu ošklivě krvácela. Byl v bezvědomí.
To už ale z brány podobným stylem jako před tím Daniel vylétla další postava. Tentokrát to byl Teal’c.
Hammond k němu vzhlédl od Daniela a v tu chvíli spatřil, jak brána na některých místech jako by explodovala. Všechny kabely a dráty přivádějící do ní energii vybouchly nebo se zpřetrhaly. Skříňky na stěnách, ve kterých byla zavedena elektřina a jiné efektivní zdroje rovněž vybouchly.
„Systém je přetížen!“ slyšel někde za sebou.
Pak se vydal konečně k Teal’covi. Na rozdíl od Daniela nedopadl tolik krkolomně a možná že ani ne tak prudce, takže byl při vědomí.
Všude kolem se vznášel pach spáleniny a taky lehký opar.
„Červí díra se zhroutila!“ ozvalo se do nečekaného ticha z reproduktorů. Ano, najednou všude bylo až neobvyklé ticho. Ještě než stačil Siler vykřiknout onu poslední větu, modrá hladina naposledy zablikala a pak definitivně zmizela. Nakonec už přeskočilo jen pár jisker, nic dalšího se nedělo… Tedy nic tak velkolepého.
Hammond pomáhal Teal’covi alespoň se posadit. Siler mezitím hbitě vydával další příkazy.
„Zdravotnický tým a technický tým do prostoru brány! Opakuji zdravotnický a technický tým do prostoru brány!“
Vlastně ani nebylo příliš nutné, aby to opakoval, protože už při první výzvě začala do místnosti proudit spousta lidí připravených okamžitě pomoci. Většina z nich se seskupila okolo stále bezvládného Daniela.
„Teal’cu, jste v pořádku?“ zakřičel generál, aby tak přehlušil znovu nastalý šrum a hluk.
Teal’c se kolem sebe zmateně rozhlédl, jako by přemýšlel nad tím, co že se to vlastně stalo. Podíval se na bránu, na visící kabely, přes které ještě stále přeskakovaly jiskry.
„Ano, jsem,“ odpověděl pak konečně.
„Kde je plukovník O’Neill a kapitán Carterová?“ zeptal se netrpělivě Hammond.
Tentokrát vypadal Teal’c ještě zmateněji. Znovu se rozhlédl kolem sebe a se zjevným zděšením zjistil, že kromě něj a Daniela Jacksona tam už z SG-1 skutečně nikdo není.
„Šli hned za námi,“ odpověděl. „Nevím, kde jsou.“
Pokoušel se postavit na nohy a generál mu při tom pomáhal. Když se mu to konečně povedlo, jako by v očekávání se zahleděl na bránu. Pochopitelně se nic nedělo…

Tma. Všude byla jen tma, které ostře kontrastovala s bílým sněhem, pokrývajícím vše, co bylo v dohledu. A taky ticho! Hrobové a zdrcující ticho, které zčista jasna prolomil podivný skřípavý zvuk. Netrval dlouho, prostě se jen ozval a hned zase zmlkl, ale stačilo to k tomu, aby se Sam probrala. Nejprve jen zamrkala a pokoušela se zaostřit. Ale pak, jako by jí snad cosi píchlo, se posadila a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Její oči se pokoušely přivyknout té tmě, takže toho okamžik příliš neviděla… Zato cítila prostupující chlad, který ji postupně pohlcoval. Došlo jí, že musí ležet na něčem nesmírně studeném.
Sníh! Led!
Vyskočila na nohy a rychle si sundala helmu, aby tak měla ještě o něco lepší rozhled. Potřásla svými blonďatými vlasy a okamžitě cítila, jak jí na hlavě zastudilo. Rozhlížela se kolem sebe, ale neviděla nic jiného, než co už zaregistrovala ze své předchozí ležící polohy – tmu, led a sníh!

„Doktor Jackson je stále v bezvědomí, ale prý se z toho dostane,“ informoval při pohledu na bezvládného Daniela generál Teal’ce sedícího na vedlejšího posteli. Měl na obinadle zavěšenou zjevně zraněnou ruku a tvářil se, pokud něco takového u Teal’ca jen trochu šlo, velice znepokojeně. Ostatně ani generál Hammond nevypadal nikterak klidně.
„Potřebuji vědět, co se tam stalo?“ zeptal se a přešel od Danielovy postele k té Teal’cově.
„Byli jsme pod palbou,“ odpovídal Jaffa. „Pálili na nás z dálky z nějaké energické zbraně. Asi nějaká novější Goauldská technologie.“
„O’Neill a Carterová byli zasaženi?“ vyhrkl Hammond.
„To si nemyslím, generále,“ odporoval Teal’c. „Když jsem se chystal projít bránou, byli jen několik kroků za mnou…“
„Kolik tam bylo nepřátel?“ pokračoval Hammond.
„Byli od nás dost daleko, ale byli jsme obklíčeni. Plukovník O’Neill nařídil krýt Daniela Jacksona, který dostal rozkaz zadat adresu zpátky.“ Teal’c se na vteřinu či dvě odmlčel, ale pak pokračoval.
„Generále Hammonde, myslím, že měli stihnout projít. Nechápu, proč to nezvládli.“
Generál se nadechoval, zřejmě chtěl cosi dodat, ale v tu chvíli vešel do dveří seržant Siler se složkou papírů v ruce. Prosmýkl se kolem Teal’ca  a podával mu ji.
„To jsou hlášení o opravách na bráně, pane.“
Hammond si složku převzal a jen kývl a Siler zase odklusal.
„Opravách?“ zeptal se Teal’c.
„Během přenosu došlo k určitému přetížení,“ vysvětloval generál.
Teal’c na to nic neřekl, vrátil se k předchozímu tématu.
„Musím se tam vrátit, generále,“ prohlásil a okamžitě taky vstal z postele.
Hammond ho zadržel. Stiskl mu zdravé rameno a zase ho přinutil sednout si zpět.
„Ne, pokud tam na vás čeká celá armáda. To ne!“
Teal’c se nepokoušel dál protestovat. Alespoň ne teď.
„Potom navrhuji poslat tam další sondu,“ prohlásil.
„Ano, to uděláme,“ souhlasil generál. „Hned jak bude brána schopná provozu.“ S těmito slovy pak odešel. Teal’c tam zůstal sedět sám, tichou společnost mu dělal pouze Daniel, který byl pořád v bezvědomí.

Sam vydolovala ze svého batohu baterku. Děkovala přitom bohu za to, že je vždycky tak pořádná a dává si věci na stejné místo. V téhle tmě a ještě ke všemu s tak neuvěřitelně zkřehlými prsty, by ji hledala dvakrát tak déle.
Rozsvítila a ačkoli ani nedoufala, že uvidí něco víc než před tím, opět se rozhlédla kolem sebe a vše důkladněji prozkoumávala ne zrovna velkým kuželem světla.
Co se to stalo? A kde to, proboha, je?
Zdálo se jí to nebo tam napravo od ní skutečně zasténal? Zamířila tam světlem a za hromadou sněhu spatřila něčí nohy. Nepoznala, kdo to je, jen věděla, že ten dotyčný na sobě má uniformu, tudíž to musí být někdo od nich.
Ten člověk opět zasténal a Sam to skoro rvalo srdce. Nemusela toho dotyčného ani vědět a hned poznala, že má určitě velké bolesti.
Rozběhla se k němu tak rychle, jak jí to jen sníh a ztuhlé nohy dovolovaly. Konečně se k němu dostala na tu úroveň, kdy mu mohla posvítit do očí.
Proboha, vždyť to je plukovník! Okamžitě si všimla, jak má nepřirozeně zkroucenou pravou nohu.
„Klid, pane, nehýbejte se. Myslím, že máte zlomenou nohu.
„Ne,“ zaprotestoval a opět tiše hekl. „Tu nohu mám zlomenou určitě.“
Carterová jeho poznámce nevěnovala pozornost. Klekla si k němu a začala cosi lovit z kapes.
„Co se stalo?“ vydechl O’Neill a jako malé dítě, které vezmete do hračkářství, se rozhlížel kolem sebe. Jen to obrovské nadšení tam tak trochu scházelo… „Protože jestli nám někdo nově nevyzdobil bránu, tak už nejsme v Kansasu,“ dodal a nebýt té bolesti, možná by se tomu i sám zasmál.
„Daniel spletl adresu,“ odpověděla mu Sam a jeho poznámka jí náhle nepřipadala ani trochu vtipná, přestože by se teď něčemu potřebovala zasmát.
„Adresu?“ opakoval O’Neill nevěřícně. I navzdory tomu, že to pronesla Carterová, mu to nepřipadala zrovna dvakrát pravděpodobné… Pokud by tvrdila, že ji spletl on, jo, tomu by ještě možná věřil, ale Daniel?
„Chcete tím říct, že jsme na špatné adrese?“ zeptal se, aby si to ujasnil. Znovu se rozhlédl kolem, jako by si přál nalézt nějaký zip, který by stačilo rozepnout a on by mohl normálně vejít na základnu. Nebýt toho, že se Carterová tak mračila nad jeho nohou, možná by to pronesl nahlas jako další z mnoha vtípků…
„Kde je Daniel?“ zeptal se a znovu se kolem sebe začal rozhlížet.
„Není tu, pane. Ani Teal’c,“ odpověděla mu.
„Musí tu přece být,“ odporoval a poslepu nahmatal vysílačku. Zadržela ho dřív, než stihl otevřít pusu.
„To už jsem zkoušela,“ zašeptala a Jack až teprve teď zaznamenal skutečný neklid a dost možná i paniku v jejím hlase. Zase vysílačku pustil a ulehl zpátky na sníh. Nepříjemně ho studil, ale bolest v noze a taky na prsou ho chtě nechtě tlačila k zemi.
Zadíval se do její tváře, ale příliš toho neviděl. Spíš jen obrysy a do čela padající vlasy… I tak si ale uvědomoval, jak je krásná. Trhl s sebou a začal horečně uvažovat nad něčím jiným, jen ne nad ní.
„Musí tu někde být, procházeli přece bránou před námi,“ stočil svoje myšlenky zase tím správným směrem.
„Já vím, pane. Ale zkrátka a dobře tu kromě vás a mě nikdo jiný není. Ať jsme kdekoli, jsme tu sami…“
Ten obsah slov zní dost zajímavě, uvědomil si. Jen nebýt toho zneklidněného podtónu a téhle absurdní situace…
„Led!“ konstatoval spíš jen sám k sobě, protože se prostě potřeboval přinutit myslet na něco jiného. „No prima!“
Ona na to ale kupodivu reagovala. Dál se při tom přehrabovala jak v kapsách, tak ve svém batohu a on si všiml, že vyndává obvazy.
„Vypadá to, že jsme v nějaké ledovcové trhlině. Jestliže i bránu pokryl led, může být tahle planeta někde uprostřed doby ledové… Támhle nahoře sice prosvítá světlo, ale pukliny jsou příliš úzké, nedá se jimi projít.“ Až doteď se snažila mluvit profesionálně s důležitým nadhledem, který si každý voják musel zachovávat, ale najednou se odmlčela. Zdálo se, že tak trochu váhá, ale nakonec si potichu povzdechla a zašeptala:
„Jsme v pěkném průšvihu, pane.“ V očekávání na něj pohlédla a on jí pohled opětoval.
„Nesmysl,“ pronesl pak rázně. „Zadáme adresu domů a všechno bude v pořádku.“ Věděl, jistě že věděl, že to tak snadné nebude, protože jinak by tu nad ním Carterová takhle ztrápeně neseděla. Ale nemohl jí přece říct nic jiného… Musel ji nějak uklidnit. A sebe vlastně taky.
„Kde je ovládání?“ zeptal se ve zlé předtuše.
„To taky nemůžu nikde najít,“ odpověděla a vytrvale hleděla do jeho očí. Moc toho sice neviděla, spíš jeho pohled cítila…
„Ach, tak…,“ povzdechl si, netušíc, co k tomuhle dodat. Možná jen jediné: „Potom máme skutečně problém…“

Dveře do prostoru s bránou se otevřely a dovnitř vkročil generál Hammond. Panoval tam čilý ruch a dost možná i zmatek… Několik lidí se pokoušelo odklidit vzniklý nepořádek, ale nebylo to zrovna jednoduché, protože na svoji práce nastoupili také technici, kteří si s sebou přinesli další spoustu věcí. Jeden z nich zrovna stál na štaflích a svářel cosi nahoře na Hvězdné bráně. Všude okolo létala spousta jisker.
Generál přistoupil k Silerovi, který se jal okamžitě podávat hlášení.
„Už jsme vyměnili skoro všechny supravodivé části, pane. Ty původní se roztavily. Ale zkouška bude ještě chvilku trvat.“
„Dejte mi vědět, až budeme moci poslat sondu!“ zvýšil hlas Hammond, protože někdo další začal pracovat s poměrně hlučným přístrojem. Díky tomu ho nejspíš slyšel jeden z hlavních techniků momentálně zastupující kapitána Carterovou.
„Nebude to dřív, jak za 24 hodin, pane,“ prohlásil.
„Plukovník O’Neill a kapitán Carterová tolik času nemají,“ vložil se zčista jasna do diskuse také Teal’c, který se nervózně motal mezi techniky už od chvíle, kdy ho propustili z ošetřovny. Prostě někde nedokázal jen tak sedět, pokud jde jeho přátelům o život…
„Dávám vám polovinu!“ zakřičel generál, ale technik jen zakroutil hlavou.
„To nepůjde. 24 hodin je minimum.“
„Tak se vraťte k práci.“
„Ano, pane!“
Generál se otočil a zase odcházel. Technik rovněž ale na opačnou stranu. Jen Teal’c tam zůstal nerozhodně stát. Nakonec si usmyslel, že se zajde podívat na Daniela Jacksona…

Tentokrát tma uprostřed ledovce už nebyla tak definitivní. Sam měla po svojí pravé i levé straně položené dvě rozsvícené baterky a klečela u plukovníkovi pravé nohy… A koneckonců a to ticho se už také nezdálo být tichem. Například právě teď se od ledových stěn odrážel doznívají řev… A ještě ani nedozněl a ozval se další bolestivý výkřik.
„Tak a je to srovnané,“ řekla Sam a aniž by si vlastně uvědomovala co dělá, povzbudivě O’Neilla popleskala po zdravé noze. Bohužel, až tam už světlo moc nedosahovala, takže si ani neuvědomovala, jak to bylo vysoko. Jackovi se na okamžik až zatajil dech… Ne, tohle určitě nebylo úmyslné!
„Víte to jistě?“ zasténal a hlas mu doznívají bolestí přeskočil.
„Naprosto. Teď už zbývá jen dát na to dlahu a budete jako nový.“
Jindy by se tomu O’Neill nejspíš zasmál, ale tentokrát mu do smíchu skutečně nebylo.
„Opatrně, doktorko!“ skoro zaprosil, když viděl, jak bere do ruky obvazy a taky měkký kov, který tvaruje k jeho noze.
„Bohužel, mám jiný obor,“ ušklíbla se, jako by se ho pokoušela varovat před sebou samotnou. Tentokrát to byla ona, kdo byl v pokušení pronést nějaký vtípek a usmát se, ale když k němu zvedla oči a viděla, jak odevzdaně a bezmocně leží na tom sněhu, neřekla nakonec nic.
„Asi byste neřekla, jak taková zlomenina bolí, ale je to tak,“ zapitvořil se na ní nakonec sám, takže k tomu úsměvu přeci jen došlo.
Přemýšlela nad tím, jaké by to asi bylo a co by se stalo, kdyby ho pohladila po tváři a taky přes rty a řekla mu, aby se nechoval jako malý kluk… A pak si málem napohlavkovala! Bože, jak může nad něčím takovým vůbec uvažovat? Všimla si, že se trochu nadzdvihl na loktech, a že ji teď pozoruje. Najednou byla té tmě vděčná, protože si byla jistá, že musí být rudá jako rajče.

…

Odvrátila hlavu a znovu se začala plně věnovat jeho pochroumané noze. Děkovala přitom bohu, že ta zlomenina není otevřená. To by všechno ještě jenom víc zkomplikovalo…
„Promiňte, pane, ale nikdy jsem tohle nedělala,“ řekla, aby se trochu ospravedlnila. Pak by si za to ale nejraději vynadala. Sebe možná ospravedlnila, ale jeho tím určitě moc neuklidnila…
Podstrčila mu pod nohou pevný obvaz a pak ho pevně utáhla. A znovu. Snažila se při tom nevnímat, jak bolestivě sténá. Pokoušel se to sice všemožně potlačovat, dobře viděla, jak se kouše do rtů, ale příliš se mu to nedařilo.
„Je to vaše první zlomenina?“ pokoušela se ho trochu zabavit a přinutit tak, aby uvažoval a zaměstnával se jinak.
„Ach!“ vykřikl a skoro by se dalo říct, že až nadskočil.
Proboha, nechtěla mu ještě víc ubližovat! Ale co mohla jiného dělat?
Padl zpátky na sníh a pak znovu zasténal, když mu pod nohou opět provlékla obvaz. Stačil jen pouhý dotek a byla si jistá, že trpí jako zvíře…
„Měl… měl jsem jich už… devět,“ přistoupil vyčerpaným hlasem na její hru. „Počítám-li i fraktury lebky…,“ dodal a položil si ruku na čelo. Dýchal zhluboka a využíval několika málo vteřin, kdy se Carterová natahovala pro další obinadlo a tím pádem ho ani netrápila…
Kruci, ona mě přece netrápí!, okřikl se v duchu. Tedy ne účelně…
„Jak jste něco takového dokázal?“ užasla a jak jen nejopatrněji to dovedla, lehce jeho nohu nadzvedla a posunula o několik centimetrů doprava. Viděla při tom, jak pevně semknul rty a tentokrát se mu podařilo nevykřiknout.
„Nehoda… při seskoku,“ procedil skrze zaťaté zuby a Sam si náhle uvědomila víc než kdy jindy, jak moc tohohle člověka obdivuje. „Stalo se… to… na hranici Iráku. V osmdesátém…“
Na vteřinu či dvě si dovolila ten luxus, že se na něj podívala. Nechtěla to, ale byla si jistá, že je v její tváři znát, jak ho lituje…
„Tohle bude bolet, plukovníku,“ zašeptala nešťastně, jako by trpěla s ním. Na nic dalšího už nečekala, věděla, že bude nejlepší, když to budou mít oba za sebou. Prudce zvedla jeho zlomenou nohu a jak nejrychleji to jen dokázala, pod ni podsunula přikrývku, aby neležela jen na holé zemi.
„Já vím, já vím, já vím,“ opakoval stále dokola přes semknuté rty a Sam pochopila, že to dělá proto, aby znovu nevykřikl.
Zabalila mu do deky celou nohu a začala jí k ní opět přivazovat obvazy, aby byla co možná nejvíce zpevněná a zároveň taky v teple.
„Co se tam stalo?“ zeptala se a náhle sama sebe přistihla, že i ona zatíná zuby, jako by se bála, že vykřikne taky. Měla špatný pocit z toho, že mu teď nohu dala do nějaké nepřirozené polohy, protože hekal při každém jejím pohybu.
„Dopadl jsem… na zem. Představte si to a…“ Nedomluvil a znovu zasténal. Nemohl si prostě pomoc, bolelo to jako čert. Zakryl si rukou oči, jako by se bál na ni pohlédnout.
Najednou přestala. Ruku sundal a obličej, stažený v bolestivé křeči, obrátil k ní. To, co spatřil, ho neuvěřitelně překvapilo. Něco takového prostě nečekal! Dívala se na něj a pokud se nemýlil, a byl si jist, že se nemýlí, měla v očích slzy! Bylo to dílo okamžiku, protože jakmile se jejich oči střetly, rychle uhnula pohledem a zase se soustředila na jeho nohu.
Uvědomil si, že zmlkl takřka uprostřed věty, a že byl měl raději pokračovat, pokud se nechce dostat někam, kde by vůbec být neměl…
„Ach!“ neudržel ten výkřik. „Pozdě… se mi otevřel padák a bolelo to… přesně takhle.“
„Promiňte, plukovníku, dělám, co můžu,“ vyhrkla zoufale a on žasl sám nad sebou, co všechno je schopen na ní vnímat, i když má takovéhle bolesti. Třeba si všiml, jak ošklivé škrábance má na své jindy tak dokonalé a bezpochyby jemné tváři. Doufal, že jí to příliš neomrzne, léčily by se pak o to hůř… Byl v pokušení natáhnout před sebe ruku, dotknout se jí a zeptat se, jestli jí to nebolí a od čeho to vlastně má. Ale neudělal to. Nešlo to.
„Já vím, kapitáne!“ vydechl a ta věta se smísila s jeho dalším zasténáním. Uvědomil si, jaký zvláštní důraz dal na slovo kapitána a doufal, že to ona nezaregistrovala. To totiž nepatřilo jí, ale jeho já. „Už budete hotová?“ vykřikl zoufale a dost možná, že i vztekle. Začínal mít dojem, že omdlí.
„Takže jste dopadl,“ vyhrkla a on poznal, že se pokouší odvést jeho pozornost. Takže ještě hotová nebude… O, bože, už to nevydrží! „A co bylo pak?“
„Všichni žili šťastně až do smrti!“ zařval a už nemínil plýtvat silami nad tím, že se bude pokoušet v sobě ten křik udusit.
„Už to bude, pane…,“ pokoušela se ho uklidnit a sama sebe přesvědčovala o tom, že na slzy v jejích očích skutečně není ta správná příležitost.
„Ne, kapitáne!“ zavyl a jeho hlas přeskakoval ze zoufalého tónu do hlasu ne málo podobnému zuřivosti. „Už to je! Už to je! Přestaňte! Je to krásná dlaha, už přestaňte! Dost!!“
Pustila jeho nohu a on vydechl. Zmoženě padl zpátky na sníh a ona toho využila a začala rychle domotávat obvaz.
„Za jak dlouho vás našli?“ zeptala se a nespouštěla z jeho zakloněné hlavy oči. Co když omdlel? Ne, to teď nemohli potřebovat, nesměli spát… Ulevilo se jí, když tiše odpověděl:
„Nehledali mě. Nebyla to tak úplně… oficiální mise. Víte, co myslím… Takže jsem se z toho musel dostat sám. Devět dní…“
„Bože,“ zašeptala. A pak bez přemýšlení vyhrkla něco, čeho měla později litovat. „Co vás drželo naživu?“ Ještě než odpověděl, věděla, že tohle byla chyba. Podívala se na něj, dobře viděla, jak váhá s odpovědí. Přála si vyhrknout, ať mlčí, že to vlastně nechce slyšet, ale už to nemohla vzít zpět. Tentokrát se na ni nedíval a ona pochopila, že tady teď není… Že je někde daleko, všude jinde, jen ne tady. Přestože to byla jen bláhová myšlenka a dost možná i velice absurdní představa, najednou se cítila strašně sama… Pochopila, že kdyby tady nebyl s ní, bylo by pro ní všechno mnohem těžší. Ale i tak musela být natolik nesobecká, že věděla, že v jeho stavu by mu bylo lépe doma. Ale nemohla si pomoc, byla ráda, že je tu s ní právě on.
„Sára,“ ozvala se tichá odpověď, ale na ní, ač se děsila si to přiznat, to zapůsobilo jako bomba. Čekala to, tuhle odpověď vlastně čekala, tak proč… jí to tak… zasáhlo?
„Vaše žena…,“ zašeptala a vlastně ani nevěděla proč. Bylo to přece jasné.
„V té době,“ řekl tiše. Ani tentokrát ji nevěnoval ani sebekratší pohled a ona se stále ne a ne zbavit pocitu, že ji opustil, že je tu sama. „Chtěl jsem ji vidět,“ dodal pohnutým hlasem.
Cítila, jak jí i navzdory chladu, prostupuje nepříjemné horko. Od hlavy až k patě, jako by ji polévali kbelíkem vřelé vody… Dívala se na něj a nechápala, co se to s ní děje. Proč se jí tlačí do očí slzy? A tentokrát to nebylo tím, že by ho litovala, jak moc trpí… Záviděla mu snad? Nebo spíš záviděla jeho manželce? A pokud ano, tak co jí vlastně záviděla? Manžela, který kvůli tomu, aby jí ještě alespoň jednou spatřil, přežíval kdesi v pustinách, zraněný, na pokraji smrti? Nebo samotného Jacka O’Neilla? Nikdy neměla a ani nepoznala nikoho, kdo by něco takového udělal – žil pro toho druhého. Natož aby to pak poznala na vlastní kůži…
Zatřepala hlavou, chtěla ze sebe tyhle nečekané pocity dostat, ale k jejímu obrovskému překvapení to nešlo. Kruci, přece si vždycky dokázala poručit!
Konečně se na ni podíval, ale ona rychle uhnula, protože měla nepříjemný pocit z toho, že kdyby spatřil výraz v jejích očích, všechno by okamžitě prokoukl.
„Spočítala jste zásoby?“ zeptal se náhle úplně změněným tónem.
„Ano, pane,“ odvětila a zavázala poslední obvaz. Doufala, že z jejího hlasu nic nepoznal… „Zásoby na tři dny, ale v nutnosti vydrží i déle. Pak máme trochu pitné vody, ale led taje, takže s tím by neměl být problém… Ke všemu máme i prostředky na jeho rozpouštění. Pak taky thermo přikrývky.“
„To je fajn.“ Z jeho hlasu poznala, jak je vyčerpaný. „A mimochodem, kapitáne, musíme se odsud dostat – to je rozkaz!“
Pohlédla na něj a viděla v jeho očích nezkrotnou vůli. Chtěla ji mít taky, ale to bylo něco, čím nikdy příliš neoplývala. Obvzláště v takovýchto situacích… Ale za ty desítky misí, na kterých s ním už byla, pochopila, že na tohle tu bude mít vždycky jeho. Pokud něco chybělo jí, měl to on a zase naopak. V tu chvíli jí napadlo, jak by se k sobě hodili…
„Jaká je ta dlaha?“ zeptala se, očividně se pokoušejíc obrátit list. Ač se snažil znít přesvědčivě, ona nedokázala pohlížet na věci tak optimisticky jako on. A kdoví, jestli je jeho optimismus skutečně tak velký, jak se snaží, aby to vypadalo. Možná je to jen jeho práce, uklidňovat své podřízené…
„Kapitáne?“ oslovil ji neobvykle jemným hlasem, až jí to přinutilo k němu vzhlédnout. „Musíte mi věřit…“
„Ráda bych, pane. Jenom… netuším, jak odsud.“
„Měli bychom začít hledat cestu zpět, dobře?“ šeptal uklidňujícím hlasem a ona se najednou nemohla zbavit dojmu, že na ní jen uplatňuje nějaký psychologický postup, který je učili už na škole. Přesto se toho chytala jako tonoucí stébla… Je ráda, že je tu s ní!
„Protože já nemám ani náhodou v plánu umřít na nějakém pitomém ledovci vzdáleném miliony světelných let od domova,“ pokračoval.
„Ano, pane,“ přikývla a se zděšením zjišťovala, že se jí do očí zase tlačí slzy.
„Pomozte mi vstát!“ přikázal jí a natáhl k ní ruku.
„Já… já myslím, že byste se neměl hýbat,“ vykoktala a rychle si otřela obličej a promnula oči. Byla ráda, že dělá, že nic nevidí, přestože si jejích lesknoucích se očí musel všimnout.
„Možná ne,“ pousmál se na ni unaveně. „Ale už mi přimrzá zadek k zemi.“
Ať už chtěla nebo ne, tomuhle se prostě nemohla nezasmát. Jak to jen ten chlap dělá? Podala mu ruku a on jí v příští vteřině pevně sevřel. Snažila se nevnímat to příjemné teplo a pokoušela se sama sobě namluvit, že to je tím, že je jí zima…
Pořádně zabrala a on se s vypětím sil postavil. Opřel se o ni a svoji pravou ruku ji dal kolem ramen. Cítila, jak je jí hned tepleji. Tím spíš, když ji ovanul jeho horký dech…
„No…,“ pronesl svým obvyklým tónem a ona už předem věděla, co přijde. „Vymalujeme tu pár oken, možná i krb do rohu a budeme tu jako doma…“ Samotného ho překvapilo, jak ho potěšila, když se po jeho poznámce rozesmála. Nebyl to příliš veselý smích, ale důležité bylo, že zkrátka byl… Chytil se jí ještě pevněji, i když se nebyl zas tak úplně jist tím, že to bylo proto, aby neupadl…

Na ošetřovně SGC se ozývalo pravidelné pípání dýchacích přístrojů. Daniel Jackson chvíli přemýšlel nad tím, jestli je na tom tak špatně a ty přístroje jsou jeho. Když ale naslouchal o trochu pozorněji, zjistil, že ten zvuk přichází z druhé strany místnosti. Napadlo ho, že by bylo dobré, alespoň se pokusit otevřít oči.
Hlava ho nesnesitelně bolela, měl dojem, jako by ho někdo praštil nejmíň kladivem. Nebo že by mu nebe spadlo na hlavu?
Chvilku neviděl takřka vůbec nic, jen rozmazané čmouhy… Pak se obraz začal vyostřovat. Jedna tmavá skvrna začala připomínat lidský obličej.
„Teal’cu?“ zašeptal a měl dojem, že mu hlava exploduje.
„Došlo k poruše brány,“ zahrnul ho Teal’c okamžitě informacemi. „Vrátili jsme se zpět velkou rychlostí…“
Daniel se to pokoušel vstřebat a šlo mu to kupodivu rychleji, než by sám čekal.
„Jack a Sam?“ zeptal se tichým hlasem.
„Nešli za námi,“ dostalo se mu odpovědi.
„Ale ano šli!“ zaprotestoval až příliš prudce. „Šli těsně za námi, tím jsem si jistý! To nedává smysl…“
„Taky si myslím,“ souhlasil Teal’c. „Za několik hodin tam pošlou sondu a pokusí se zjistit jejich osud.
Daniel rychle otevřel oči, které se mu zase začínaly klížit. Slyšel špatně nebo v Teal’cově hlase skutečně zazněla obava?

Po srdci obrovského ledovce se míhaly kužely světla – dva. Plukovník O’Neill stál s vypětím sil u jedné z jeho stěn a svítil kamsi nahoru. Do pukliny v ledovci, která sice nebyla příliš velká, ale v nouzi by se určitě dala použít.
„Mohli bychom odsud vyšplhat,“ pronesl zamyšleně. „Tedy vy určitě…“
„Co?“ zavolala na něj Sam, která stála na druhé straně. Tedy stála… Spíše klečela na obrovském kusu ledu, ze kterého vlastníma rukama shrabovala sníh.
O’Neill se k ní otočil, aby ho mohla lépe slyšet a svůj návrh zopakoval:
„Říkám, že byste odsud mohla vyšplhat!“
Neodpověděla. Na místo toho začala rychle odhrabovat sníh. Na něco narazila! Nebyla si jistá, ale když konečně odhrnula i tu nejslabší vrstvičku sněhu, nadšeně zavolala:
„Plukovníku, mám to!“ Její zvučný hlas plný nenadálé radosti a naděje se odrážel od ledových stěn a kroužil Jackovi kolem hlavy. Zněl nádherně…
„Co máte?“ zeptal se a ke své vlastní hrůze zjistil, že jeho hlas nezní znova dvakrát optimisticky.
„Ovládací panel!“ křikla vzrušeně a on sledoval, jak se po kusu ledovce pohybuje zmateně sem a tam odhrnuje poslední zbytky sněhu. Byl by radši u ní a ne tady dole…
„Myslím, že pohyb ledovce musel bránu od ostatního zařízení oddělit,“ pokračovala. „Ale panel se zdá být neporušený.“
Už to dole nemohl vydržet. Podepřel se o svoji vlastní zbraň a pokoušejíce se nebrat na vědomí urputnou bolest jak v noze, tak na prsou, začal pomalu stoupat k ní nahoru. Trvalo mu to déle, než se mu líbilo, ale nemohl se už dál přemoc. Jakmile se dostal na úroveň plošiny ledu, na které klečela ona, vyčerpaně se zhroutil. Vydal při tom jakési zachrčení a silou vůle se přemáhal, aby neomdlel.
Pohlédla na něj vyděšeně, ale nezmohla se ani na slovo. Nejradši by mu vynadala, že za ní chodí, a že by měl odpočívat, ale to prostě nemohla…
Když ho bolest přešla nebo se alespoň ustálila na snesitelné míře, sklopil hlavu a rukou přejel po ledě držící v sobě jako ve vězení jejich jedinou šanci na záchranu – ovládací panel.
„Můžeme to vyhrabat?“ zeptal se a hlas mu k jeho vlastní nelibosti bolestí přeskočil.
„I když nebude fungovat, můžeme alespoň ten led rozpustit.“ Vytáhla nůž a začala jím sekat do ledu. Začaly odletovat drobné i větší krystalky ledu a Jack doufal, že se věnuje své práci a ne jemu. Proto se chytil za hrudník a tiše zasténal.
„Co máte s hrudníkem?“ uslyšel vedle sebe ustaraný hlas a zdrceně vydechl. Nezklamala.
„Asi jsem si zlomil žebro,“ pokoušel se o lehký tón, až sám sobě připadal směšný.
„Proč jste mi to neřekl?“ zazněla naprosto očekávaná a šokovaná otázka.
„Bál jsem se, že mi na to budete chtít dát dlahu…,“ zavtipkoval s tím největším úsilím.
Zůstala na něj jen mlčky koukat. Nečeká, že se tomuhle zasměje, že ne? Proboha, najednou dostala chuť, něčím ho praštit!
„Bude to dobré,“ pronesl už vážnějším tónem, když uviděl výraz jejích očí. Tohle možná přestřelil…
Vytáhl taky nůž a jak nejlépe mu to šlo, začal Carterové pomáhat.
„Přemýšlela jsem, kde je Teal’c a Daniel,“ řekla po chvilce.
„Ano?“
„Zatím jsem přišla na tři možná řešení. Za prvé – Daniel zadal špatně adresu a jsou někde tady. Ale nevíme kde…“
„Nevidím je tu,“ pronesl O’Neill a obličej se mu proti jeho vůli zkřivil bolestí.
„Za druhé,“ pokračovala Sam. „Daniel nic nespletl, ale z jakého důvodu selhala při přenosu brána… Neptejte se jak, na to jsem ještě nepřišla,“ dodala rychle, když viděla, jak se plukovník nadechuje k otázce. „Takže oni jsou teď na Zemi, zatímco nás to omylem přemístilo sem.“
„A za třetí?“ hekl.
„Za třetí – brána měla poruchu. My jsme tady a Daniel s Teal’cem jsou na nějaké jiné neznámé planetě.“
„Za čtvrté?“
„Není žádné za čtvrté, pane.“
„Jak to? Vždycky bývá.“
„Tentokrát ne…“
O’Neill se odmlčel a pak se pokusil rozvést svoji případnou teorii.
„Dobrá, předpokládejme, že Teal’c a Daniel se dostali domů… Začnou posílat záchranné týmy.“
„A kam?“ narazila na větší či menší trhlinu v jeho odhadech.
„Sem! Doufám…,“ trval si na svém optimismu.
„A kde by měli začít?“ protestovala. „Při takovém počtu bran by namátkové pátrání mohlo trvat třeba deset let!“
„Třeba začnou právě tady…“
Už jí to začínalo vadit. Umí si tenhle chlap vůbec připustit realitu??
„I kdyby všechny týmy začaly pátrat právě teď,“ mluvila dál a nevědomky dokonce zvýšila hlas, „tak matematická pravděpodobnost se rovná…“
„Kapitáne!“ Tentokrát zvýšil hlas i on, ale spíše v dobrém úmyslu.
Zvedla k němu hlavu a jejich oči se střetly. Pak pomalu zakroutil hlavou…
„Moc přemýšlím…,“ zamumlala. Sklonila se zpátky k ledu a pokračovala ve své práci.

…

Generál Hammond stál spolu s Teal’cem a spoustou dalších lidí v řídící místnosti a netrpělivě hleděl přes sklo na mumraj probíhající u brány. Limit 24 hodin vypršel už před půl hodinou a on si musel přiznat, že začíná být velice nervózní… Pochopitelně to nemohl a ani nesměl dát najevo, ale kdesi hluboko v něm se něco svíralo. Koneckonců i když mu Jack O’Neill někdy doslova pil krev, byl to správný chlap. Nikdy by mu nedokázal přát nic špatného. A tím méně pak kapitánu Carterové… Měl dceru nemálo jí podobnou. I když se snažil, jak chtěl, někdy se prostě neubránil tomu, jako na dceru se na ní dívat. A v neposlední řadě to pak byli členové jeho nejlepšího týmu, absolutní špičky ve svých oborech.
„Napájecí obvod MX43,“ ozvalo se od brány a technik, zastupující kapitána Carterovou zalistoval papíry, aby mohl s přesvědčením vydat další pokyn. „Zapnout na 20%!“ rozkázal a mladá doktorka zasedla k počítači, aby rozkaz vyplnila.
V ten okamžik dorazil do řídící místnosti také Daniel Jackson. Ránu na čele měl zalepenou náplastí a přestože jasně cítil, že daleko lépe by mu bylo v posteli, zakázal si sobecky myslet na sebe a bolesti hlavy a občasné nevolnosti rázně a nekompromisně potlačoval.
Všichni v očekávání prakticky zadržely dech, když se jeden zámek pohnul a vzápětí zapadl. Ozvalo se lehké vydechnutí, ale vyhráno ještě neměli…
Vedoucí technik se zhluboka nadechl a pak vydal rozkaz, který definitivně rozhodne:
„100%!“
Tentokrát bylo napětí skutečně patrné, ale, jak se o vteřinu později ukázalo, zbytečné. Všichni přítomní hleděli na bránu a po technikově pokynu fungovala přesně tak, jak měla, a to při 100%.
„Obvod drží!“ zvolal technik a generál se otočil na Teal’ca a jen na něj kývl. Jako by snad doufal, že to nejhorší mají za sebou… Ve skutečnosti opak byl pravdou.
„Reset a restart!“ vydal technik poslední rozkaz, doktorka zmáčkla několik kláves a brána se opět uvedla do stavu relativního klidu. Technik se otočil a pohlédl nahoru přes sklo.
„Je vaše, generále!“ řekl pak Hammondovi.
„Dobrá práce!“ naklonil se generál k mikrofonu, aby ho pochválil.
Technik se s uspokojením zašklebil a zamířil pryč. Tady jeho práce skončila…
Hammond se, jakmile domluvil k technikovi, otočil okamžitě na Silera.
„Slyšel jste!“
„Ano, pane!“
Siler nepotřeboval nikdy žádné dlouhé vysvětlování, byla to taková dobrá duše, slyšící i to, co nikdy nebylo vysloveno. Okamžitě nastartoval svůj počítač a ještě než stihl kdokoli jen mrknout, červí díra na onu osudovou planetu se začala zadávat.
Dole pod ní se už připravoval tým SG-3 k záchranné misi. Byli v plné polní, připraveni okamžitě zasáhnout.
„Symbol jedna zadán!“ informoval Siler.
Teal’c se obrátil na Hammonda.
„Já i Daniel Jackson jsme připraveni okamžitě vyrazit.“
Daniel po téhle větě tak trochu překvapeně zamrkal, ale už vzápětí toho zalitoval a doufal, že si toho nikdo nevšiml… Teal’c s ním nic neprobíral, zjevně prostě automaticky počítal s tím, že ať se bude dít cokoli, půjde do toho s ním. Danielovi sice nebylo zrovna nejlépe, ale věděl, že má Teal’c pravdu, ať už se ho na něco ptal nebo neptal… I když mu bylo mizerně, asi by tu nedokázal jen tak sedět.
„Tuhle misi nepovolím dřív, dokud nám sonda nepošle ty správné snímky, Teal’cu!“ zazněla rázná odpověď a Daniel přemítal nad tím, proč se tomu vlastně diví…
„Symbol dva zadán!“
Hammond se opět naklonil k mikrofonu a už za moment se jeho autoritativní hlas rozléhal prostorem brány a i řídící místností.
„Záchranné týmy, poslouchejte! Tito nepřátelé mohou mít naši adresu i vysílací kódy.“
Teal’c se po této větě otočil zjevně šokován na Daniela. Ten měl sice ruce zastrčené furiantsky v kapsách, jak to odkoukal od Jacka, protože to v něm vyvolávalo dojem, jakéhosi povznesení nad situací, ale oči mu zmateně těkaly sem a tam. Vlastně ho dost možná tenhle výrok i pobouřil či dokonce naštval.
„Symbol tři zadán!“
„Nemyslíte si přece, že by řekli náš kód nepříteli, že ne?“ zeptal se generála.
„Dobrovolně ne,“ odvětil Hammond.
„Symbol čtyři zadán!“
Teal’c cítil, že i on by se měl svých přátel zastat.
„Nevěřím, že by to udělali, i kdyby je mučili.“
„Symbol pět zadán!“
Generál se k Teal’cově poznámce nijak nevyjádřil, ale všichni jasně viděli, že o tom pochybuje.
„Dokud neurčím jinak, budete vy a doktor Jackson spolupracovat na záchranné misi s majorem Castlemanem,“ řekl na místo toho.
„Symbol šest zadán!“
„Rozumím,“ přikývl Teal’c, ale nevypadal nikterak nadšeně. Což ostatně Teal’c nikdy…
„Symbol sedm a start!“
Červí díra se zaktivovala a konverzace tak byla přerušena. V místnosti opět zavládlo ticho a napětí, které by se dalo krájet… Všichni sledovali, jak po rampě vyjíždí průzkumná sonda a jak vzápětí mizí v horizontu událostí.
„Sonda projde bránou na P4A-771 za pět vteřin,“ prolomil ticho poručík. „Čtyři, tři, dva, jedna… teď!“
Generál Hammond, Teal’c a nejvíce asi Daniel nevědomky doslova vykulili oči na monitor počítače, jenž jim promítal obraz, který sonda zachycovala. Daniel i Teal’c tenhle pohled už dobře znali a generál vlastně taky, protože před několika hodinami tam posílali první výzvědnou sondu…
Krajina na téhle planetě nevypadala zrovna nejlépe a ani nijak pohostinně. Když se nad tím Daniel zamýšlel, nedokázal přijít na to, co zrovna tady mohou mít Gao’uldi tak vyjímečného, že to tak úzkostlivě brání? Ale tenhle problém byl teď druhořadý…
„Žádné stopy po Jackovi nebo Sam, ale ani žádné známky toho, že by se dostali do přestřelky,“ konstatoval s nosem přilepeným na monitor.
Ale jako by tu střelbu přivolal! Přesně v tu chvíli totiž začali směrem k jejich sondě vylétávat energetické výboje z Goa’udských zbraní. Chvilku sice trvalo, než sondu zasáhli, ale podařilo se jim to. Spojení bylo přerušeno.
„Čekali na nás!“ vyhrkl generál. Následující rozkaz byl jasný. „Zavřete iris a deaktivujte bránu!“
Jak řekl, tak se taky pochopitelně stalo.
„SG-3, zpátky! Záchranná mise se ruší!“ Hammond se otočil na podpatku a odcházel bez dalšího slova z místnosti. Danielovo zoufalé „Generále…“ nebral na vědomí.
Daniel si položil ruku přes ústa, jako by se snad pokoušel zastavit se od nějakého dalšího přívalu slov. Na svoji bolest hlavy už dávno zapomněl, teď tu bylo něco dočista jiného…
Společně s Teal’cem zůstali mlčky zírat na monitor počítače, na kterém blikal nápis „Transmission interrupt“.

Malý ohýnek se uprostřed obrovského ledovce vyjímal jaksi nepatřičně. A Jack si až moc dobře uvědomoval, že on musí působit ještě nepatřičněji… Ležel u něj na pravém boku a cítil se zatraceně mizerně, protože dobře slyšel, jak kousek za ním o něco výš tluče Carterová jako šílená do té hromady ledu a sněhu. Když ho asi před dvaceti minutami vyhnala s tím, že má hlad, pochopil, že to byla jen výmluva… Jeho stav se začínal prudce zhoršovat a on si už nemohl nic dál namlouvat. Měl zlomená minimálně dvě žebra a při každém nadechnutí cítil nepopsatelnou bolest. Věděl, že by si měl zachovávat tvář a to především kvůli ní, ale byly chvilky, kdy to nezvládal a obličej se mu pokaždé stáhl do bolestivé grimasy. Snažil se to skrývat, obracet od ní tvář, ale bylo to zbytečné… Jak už měl možnost poznat, kapitán Samantha Carterová nebyla vůbec hloupá a byla až zatraceně všímavá.
Takže na jednu stranu to uvítal a prohlásil, že půjde udělat polévku, protože na sekání ledu mu už vážně docházely síly. Ovšem na stranu druhou se jako chlap a taky velící důstojník prostě cítil pod psa, protože ji v tom chtě nechtě nechal samotnou…
„Polévka!“ zavolal na ni a sundal malý plecháček z dosti provizorního hořáku. Nemohl tvrdit, že by mu u toho ohně bylo nějak zvlášť tepleji…
„Moment, už to skoro mám!“ ozvalo se mu v odpověď. Nemohl si nevšimnout, jak unaveně ten hlas zazněl… Z nepochopitelných důvodů se mu stáhl žaludek.
„Pojďte nebo vám to vychladne,“ protestoval a uvědomil si, že ani jeho hlas nezní už tak pozitivně. Přelil část polévky do dalšího plecháčku, čímž tu podivně vyhlížející tekutinu, jež nazval polévkou jen proto, že to psali na obalu, rozdělil na dvě stejné části. Neměl na to chuť ani v nejmenším, ale bylo mu jasné, že něčím se prostě zahřát musí…
Spíše slyšel, než viděl, protože jakékoli pohyby mu činily stále větší a větší potíže, jak k němu přichází. Vedle něj se mihlo světlo její baterky a on jej pozoroval, jak se blíží… Když už stála těsně za ním, zeptala se:
„Vy umíte vařit?“
V první chvíli její otázku tak úplně nepochopil. Vždyť už přeci párkrát něco kuchtil na misích… Teprve pak mu došlo, že se pokouší o humor, o odvedení pozornosti. Líbilo se mu to.
„To ne,“ přistoupil na její hru, „ale ten rozpuštěný led je skvělý…“ Ještě chtěl dodat „v kombinaci s tím blafem v prášku“, ale pak to raději spolkl, protože mu došlo, že to budou jíst. Podal jí její plecháček a na hrudníku při tom opět ucítil bodavou bolest… Zřejmě se musel zase nějak zašklebit, protože se nad ním ozval její starostlivý hlas:
„Měla bych vás znovu prohlédnout, pane,“ řekla tichým hlasem a trochu usrkla polévky.
„Není třeba, je mi fajn… Jezte.“ Lhal! Lhal, jako když tiskne. Ale cítil, že ke všem těm problémům, co mají, je pro ní jen další komplikace. A on sám komplikace nesnášel, tím spíš, když jí byl on…
Přešla to a znovu hltavě polkla polévku.
„Přemýšlela jsem o tom, jak vlastně mohla brána selhat,“ pronesla a Jack okamžitě poznal, že o tom skutečně přemýšlela, ne-li ještě pořád přemýšlí… Tohle na ní prostě vždycky poznal.
„Ano?“ zeptal se, ale byl to spíše řečnický obrat.
„No, nevíme ještě úplně přesně, jak to funguje…,“ pokračovala bez zareagování na jeho dotaz, „ale zatím máme teorii, že brána vytváří jakousi umělou červí díru, která extradimensionálním kanálem v jednom směru přenáší aktivovaný pohyb hmoty.“
Jack žvýkal nějaký kousek, který v té polévce byl, a který měl zřejmě představovat maso. Ovšem pouze velice vzdáleně… Mračil se při tom, tím si byl jistý, ale zas tak úplně nevěděl, jestli je to tím hnusem v puse nebo bolestí na hrudníku. Nebo těmi řečmi, kterým ani trochu nerozuměl?
„Já myslím,“ mluvila dál, „že ten proud mezi branami prostě změnil směr. Něco jako když výboj blesku mířící na jeden bod, najednou přeskočí jinam. Myslím, že to muselo být tím útokem na P4A-771. Brána možná během té přestřelky pohltila až příliš energie a to ovlivnilo směr proudu hmoty dřív, než jsme se dostali na druhou stranu.“
Bože, ta polévka je tak hnusná!, říkal si Jack v duchu a zíral do svého plecháčku. Hnusná, odporná a jemu je pořád hůř a hůř. Umře tady a nikomu nebude chybět… A co je nejhorší – umře tady s ním i ona! Ta krásná, chytrá blondýnka, která určitě ani neměla tušení, do čeho jde. I přes svoje znalosti je na jednu stranu pořád neuvěřitelně naivní. Najednou cítil něco zvláštního a neobvyklého… Toužil, doslova měl potřebu, chránit ji, nedovolit nikomu, aby jí ublížil. Chtěl jí pomoc, ale nevěděl jak, místo toho mu hlavě hlodala pořád jedna a tatáž myšlenka – že je jí na obtíž. Nemohl jí dát nic jiného než jen hloupá a povzbudivá slova, která tak neobratně používal… Kruci, co se to s ním jenom děje? Proč ho prostě najednou daleko víc mrzí pomyšlení na to, že Carterová tu zůstane a dost možná i zemře, než pomyšlení na to, že on už nejspíš nikdy nespaří Sáru? Jak a proč ho ta blondýnka s uhrančivě modrýma očima totálně zmátla?
„Plukovníku?“ vytrhl ho zčista jasna její hlas ze zamyšlení.
„Ano?“ škubl s sebou a když spatřil její vyčítavý výraz, trochu se zastyděl. „Promiňte, neposlouchal jsem.“
Sklopila hlavu a on se najednou cítil, ještě hůř než před tím.
„Myslím tím tohle,“ řekla unaveně. „Museli jsme projít bránou, která je v síti bran relativně blízko Zemi. Někde mezi Zemí a P4A-771…“
Píchalo ho na prsou, až měl pocit, že musí každou chvíli vybuchnout nebo omdlít. Uvědomil si, že nebýt tady ona, nejspíš by to už dávno vzdal…
„Takže jestli záchranné týmy dojdou ke stejnému závěru, mohlo by to zúžit okruh pátrání,“ dodala.
„To je dobrá zpráva…,“ zašeptal mdlým hlasem.
„Snad ano,“ řekla tiše a nespouštěla z něj oči. Vypadal tak unaveně a taky zmoženě… Začínala se o něj skutečně bát. Ne o sebe, ne o to, jestli si ještě někdy doma zalije kytky. Prostě jen o něj…

…

Daniel Jackson stál hluboce zadumaný u „skleněné mapy“, jak někdy říkali z legrace plánu planet vyobrazených na skle v zasedací místnosti. Oči mu neustále těkaly z bílé tečky představující P4A-771 na další bílou tečku, jenž znamenala Zemi. Takhle se vzdálenost mezi nimi nezdála být nijak velká, ale ve skutečnosti ta dálka mezi nimi Daniela děsila. Čím víc se snažil přemýšlet, tím víc ho bolela hlava… Občas se mu až zatmívalo před očima, cítil se unavený. Už několikrát mu mnoho nechybělo a on by to vzdal. Aspoň na chvilku si lehnout a zavřít oči… NE! Nešlo to! Někde v podvědomí mu neustále hlodala myšlenka či tušení, že Jack a Sam jsou na tom mnohem hůře než on, a že jim musí pomoci. Protože měl dojem, že nikdo jiný se tu o to, jak je zachránit, nestará… Nebo se mu to jen zdálo? Možná všechno vidí zbytečně černě. A nebo taky ne… Už několikrát se mu vyplatilo dávat na svoje pocity a na svá tušení. A tentokrát jedno takové tušení měl. Nedokázal to dost dobře popsat, prostě jen podvědomě cítil, že se něco s jeho přáteli děje.
„Dobře, když nejsou támhle,“ pronesl nahlas a prst zabodl do bodu označený jako P4A-771.
Mluvil spíše sám k sobě, ale Teal’c, stojící mu za zády, napjatě poslouchal.
„A nejsou ani tady…“ pokračoval a ukázal na Zem.
Teal’c přistoupil blíže k Danielovi, stáli teď bok po boku, a zvláštním, v této chvíli absolutně nevhodně klidným hlasem, pronesl:
„Potom je možné, že zmizeli v červí díře…“
Daniel zůstal na vteřinu stát jako opařený. Hlavou mu proběhlo snad tisíc myšlenek a pak se pomalu obrátil na Teal’ca. Vypadal skutečně unaveně a teď ještě ke všemu zdrceně… Přesto jeho pohled vyzařoval nějaké pozitivum, nějakou naději, které se nejspíš sám chytal.
„Jo. Já vím…,“ zašeptal. „V tom případě jsou oba mrtví.“
Znovu se od Teal’ca odvrátil, možná nechtěl, aby mu viděl do tváře. Pohledem znovu a znovu přejížděl tu zdánlivě několikacentimetrovou vzdálenost mezi Zemí a tou planetou. Znovu a znovu… A pak řekl pevným hlasem, jako by tohle a nic jiného bral jako jedinou variantu:
„Ale jestli jsou naživu, jestli existuje byť i minimální možnost, že je ta porucha poslala k jiné bráně…“
„Nebyla to právě kapitán Carterová,“ přerušil ho Teal’c, tušíc, co se Daniel chystá říct, „kdo vypočítal, že možné kombinace znaků na bráně jdou do miliónů?“
Daniel věnoval Teal’covi unavený pohled. Nemohl se zbavit dojmu, že on je tu ten pan Pozitivní a Teal’c pan Pesimistický. Nebo jen vidí realitu? Zatracená práce…
„Jo,“ přikývl neochotně a zadíval se přes sklo na Hvězdnou bránu. A v tu chvíli ho to napadlo! „Tak to je musíme zúžit…,“ řekl pak a v očích se mu blýsklo.

Tma ani zima se příliš nezměnila. Vlastně se nezměnila vůbec. Čas jako by v ledovci vůbec neběžel, všechno se zdálo být neměnné a až nudně stejné… Nebýt dvou lidí, kteří se na to chladné místo dostali úplně omylem a zcela náhodou. A nemohli se odsud dostat. Alespoň ne hned, jak by si to oba bezpochyby přáli…
Muž a žena či spíše v jejich situaci by bylo lépe použít plukovník a kapitán. Oba vyčerpaní a Jack navíc vážně zraněný. To oni dva narušili tenhle zdánlivě klidný koloběh v tomhle zasněženém království… Byl to osud nebo jen hloupá náhoda? A jestli to osud byl, tak co to na ně zkouší?
Ticho přerušovaly v pravidelných intervalech pouze rány kovu dopadající na tvrdý led a zrychlené dechy. Ani jeden z nich nemluvil. Činnost, kterou vykonávali je zaměstnávala až moc na to, aby stíhali mluvit.
Sam se sice pokoušela O’Neilla přesvědčit, že bude lepší, když bude odpočívat, ale on se opět vymluvil na přimrzající zadek a byl pevně rozhodnut ji pomáhat, ať už ho to stojí cokoli. Carterová z toho zpočátku nebyla nadšená. Jednak kvůli jeho zdravotnímu stavu a jednak proto, že potřebovala v klidu přemýšlet a byla si jistá, že to v jeho společnosti rozhodně nepůjde. Jak se později ukázalo, skutečně jí to příliš nešlo, ale z úplně jiných důvodů, než se kterými počítala. Čekala, že Jack povede svoje neúnavné a neutuchající pozitivní výklady, ale… bylo úplné ticho. Nic neříkal a ona si uvědomila, že je to ještě mnohem horší, než kdyby mluvil bez přestání. Dobře slyšela, jak těžko se mu dýchá a přesto tu s ní dřel jako kůň… Proč to dělal? Chtěl zase vidět Sáru? Ztuhla… Ne, Sam, tohle ne!, zakřičela v duchu. Jak můžeš nad něčím takovým vůbec uvažovat?
Najednou si pod vrstvou sněhu něčeho všimla. Hrábla rukou do krystalků ledu, který už rozdrtila a odhrnula je na stranu. Upřímně se zděsila, když si při tom všimla, jak silná vrstva zmrzlé vody jí ještě čeká. Ale momentálně jí upoutalo taky něco jiného… Skrze křišťálově čistý led byla totiž dobře vidět zamrzlá lidská ruka.
„Plukovníku, něco mám,“ vydechla a při tom pohledu se mimovolně otřásla. Možná skončí stejně… „Hadí muž!“
Jack zvedl baterku a posvítil na místo, kam se Carterová dívala. Lehký odraz světla dopadl i na jeho tvář a Sam si všimla, že je v obličeji až mrtvolně bledý.
„Zřejmě nepřežil,“ konstatovala spíše pro sebe, ale už v příští vteřině si uvědomila, jak nahlas to bylo, a jak nesmyslně ta věty vyzněla. To jí ostatně i plukovník okamžitě dokázal…
„Myslíte?“ zeptal se.
Zřejmě to tak bylo myšleno, ale ona jen marně hledala nějaké stopy po ironii v jeho hlase. Možná byl rád, že vůbec mluvil…

„Tohle je P4A-771.“ Daniel stál opět u skla a prstem stejně jako před tím ukázal do bodu, u kterého byly malým písmem napsány čísla a písmenka. „A tady je Země,“ dodal a ukázal na střed celé mapy. Tyto dva body byly pro tentokrát spojeny červenou čárou, zřejmě pro názornost.
Generál Hammond stále vedle doktora Jacksona a bedlivě naslouchal. Vlastně byl připraven chytit se sebemenší naděje, jak ty dva dostat zpátky domů. Jenže odkud? Ale nebyli v místnosti ani zdaleka sami. Teal’c tvořil nyní Danielova nezbytného partnera a kousek opodál se zdržoval i technik, který zpravoval bránu a poručík Siler, jenž vyjímečně opustil svoje klasické a stálé místo.
Daniel se otočil od mapy a pomalým krokem se vydal podél stolu. Když chodil, vždycky se mu přemýšlelo mnohem lépe.
„Takže brána se sama uzavřela okamžitě potom, co jsme jí prošli…,“ pronesl zamyšleně.
„Došlo k rázovému výboji,“ informoval ho generál a Daniel se za ním prudce otočil, jako by ho nějak vyrušil.
„Jo. Ale co to mohlo udělat s červí dírou?“ Tentokrát se obrátil na technika a mluvil přímo k němu.
„To nemám zdání,“ odpověděl technik upřímně.
„Mohla zmizet?“ domáhal se Daniel nějaké konkrétnější odpovědi.
„To si nemyslím, pane,“ řekl technik a Daniela v tu chvíli napadlo, že to zní tak trochu absurdně, když mu říká „pane“. „Červí díra by musela někam vyústit,“ dodal.
„Třeba v jiné bráně?“
„Ano, možná,“ zazněla nejistá odpověď. Nato se technik obrátil na Hammonda
„Pane, je to jen teorie, ale myslíme si, že brány jsou v podstatě obří supravodiče. Aktivovaná hmota mezi nimi proudí podél siločar.“
„Podobně jako elektřina, že?“ nenechal se Daniel vyšachovat z hovoru.
„Až na to, že se ten výlet odehrává mimo dimenzi, tak víceméně… ano,“ zadíval se technik zpátky na Daniela.
Jak se zdálo, tak přesně tohle bylo to, co chtěl Daniel slyšet.
„Fajn!“ vyhrkl a vrátil se zpátky k mapě. „A co když to přeskočilo? Přesměrovalo se to tím směrem. Nebo sem, a nebo sem…“ Jak mluvil, ukazoval při tom na další a další tečky představující planety. „Prostě někam sem,“ řekl nakonec a zatímco až doposud ukazoval jediným prstem, teď ruku rozevřel, prsty natáhl a naznačil tím tak, že myslí celou tu část okolo „jeho červené čáry“. Naštěstí stál ke generálovi zády, takže neviděl jeho zachmuřený výraz.
„Chcete je hledat na všech těchto planetách?“ zeptal se Hammond nevěřícně.
Daniel jen pokrčil rameny.
„No, alespoň jsem zúžil oblast celého vesmíru na hrstku reálných možností,“ řekl a snažil se při tom, aby to znělo skutečně optimisticky.
„Je-li to tak,“ protestoval generál, „proč už nepoužili bránu a nevrátili se zpátky sami?“
Daniel ztratil na vteřinu řeč. Ale skutečně jen na vteřinu.
„Nás vyplivla brána tak rychle, že si ani nevzpomínám, že jsem se praštil,“ argumentoval. „Mohou být těžce zranění, což znamená, že je ani nebudeme muset hledat daleko od brány… Myslím, že jim to dlužíme,“ řekl nakonec.

Sam nemohla ani uvěřit tomu, že se skutečně dotýká ovládacího panelu a nedělí je při tom vrstva ledu. Stálo je to spoustu hodin dřiny a jí teď nezbývalo než doufat, že to nebyla zbytečná práce. Zhruba poslední hodinu jí taky stále víc děsil plukovníkův stav. Nejen, že vypadal takřka jako živá mrtvola, ale začal kašlat. A on s hrůzou očekávala okamžik, kdy začne kašlat krev…
„Identifikovala jste sedmý symbol?“ zachraptěl Jack a vyčerpaně padl na hromadu sněhu. Už nevěděl, jak se hýbat, jak sedět, jak ležet, aby bolest alespoň trochu polevila.
„Ano, pane,“ slyšel a měl dojem, jako by byl pod vodou. Její hlas k němu doléhal nějak podivně… „Tohle musí být výchozí bod,“ řekla a ukázala na jeden ze symbolů. „Nikdy jsem ho neviděla.“
Znovu sklonila hlavu a zkoumala ovládací panel, když si všimla, jak světlo v její ruce pohasíná.
„Ach ne, baterky,“ zanaříkala a pozorovala, jak kužel světla rychle slábne. „Teď nebo nikdy!“
Jack se ušklíbl.
„Dal bych přednost tomu teď než nikdy,“ zašeptal a tvář se mu opět zkroutila od bolesti.
A pak to přišlo. Zase zakašlal, ale tentokrát úplně jinak než před tím. Celý se při tom podivně zkroutil. Sam se na něj zkroušeně zadívala a potom… Na bělostném sněhu spatřila první kapičky krve. Jak kašlal rozstříkly se do velké vzdálenosti. Na sněhu působily hrůzostrašně a Sam taky cítila, jak ji ta hrůza stravuje. Chtěla něco říct, ale dobře věděla, že k tomuhle žádná slova neexistují. Teď byla víc než slova potřeba jiná věc – dostat ho odsud. Musí ho odsud dostat!!
„Jdu na to,“ zašeptala, pokoušíc se nevnímat krev na sněhu a kašlajícího plukovníka, který se snaží za každou cenu přestat. Začala postupně jeden po druhém zadávat symboly. Po každém stisknutí se pak zadívala na bránu. Zdálo se, že vše probíhá normálně. Symbol byl zadán – zámek zapadl. A tak se to stalo přesně sedmkrát… Skoro začala jásat, věřila, že jsou z toho venku. Ovšem v okamžiku kdy se měla jako vždy vytvořit červí díra, se ozval zvuk „umírajícího vysavače“ a nestalo se vůbec nic.
„Sakra!“ zařvala Sam. Muselo to z ní ven.
Jack měl taky chuť si pořádně zařvat, ale síly k tomu skutečně neměl.
„Zadala jste správně adresu?“ zeptal se, i když věděl, že tahle otázka je zbytečná.
„Ano,“ odpověděla a hlas jí vzteky i zoufalstvím přeskočil. „Nespíš bude poškozen hlavní Interface,“ řekla pak. „Jestli se dostaneme ke spodnímu panelu, opravím to.“
„Zamítá se.“
Co? Ona snad špatně slyší!
„Pane, musím to přece zkusit!“
„Samozřejmě,“ přikývl a bojoval s dalším přívalem kašle. „Ale už… jsme hrozně… dlouho vzhůru. Do rána… to neuteče,“ vyrazil ze sebe a znovu se zkroutil bolestí. „Ach bože…,“ zasténal.
Dívala se na něj a v očích měla slzy. Ale byly to slzy vzteku, protože se jí nedaří je odsud dostat nebo to byly slzy lítosti?
„Pane, co je s vámi?“ zašeptala.
„Řekl jsem, že se odsud dostaneme,“ řekl a vůbec jí neodpověděl na její otázku. Zase ten jeho optimismus. V jeho případě teď tak trochu nemístný… „Jen to bude trvat trochu déle.“
Zaváhala. Chtělo se jí brečet.
„Ano, pane,“ řekla tiše. Sklopila při tom hlavu. Zdálo se jí, že je pohled pálí…
„Kapitáne?“ naléhal a přinutil jí tak, aby se na něj podívala.
Jeho i jindy tak tmavé oči teď vypadaly jako úplně černé. Působil najednou strašně bezbranně. Ten jindy nepřemožitelný plukovník plný síly a elánu, najednou vypadal jako vyplašené a k smrti unavené dítě. Znejišťovalo ji to, chtěla ho takového, jaký byl vždycky, protože jenom takový pro ni představoval skutečnou podporu. Věděla, že se teď snaží především kvůli ní, že se drží  z posledních sil jen proto, aby ji pomohl. Jakkoli, ale pomohl… Za těch pár měsíců, kdy spolu pracovali byla zvyklá na něj spoléhat, musela si přiznat, že ji uklidňovalo vědomí, že za ní stojí, že jí chytí, když bude padat. A teď poprvé cítila, že musí chytit ona jeho. Že se teď musí konečně postavit na vlastní nohy a dostat ho odsud. Měla dojem, že mu to dluží… Přepadla ji podivná touha oslovit ho křestním jménem a říct mu, že s ní může počítat, že udělá všechno proto, aby mu pomohla. Ale nakonec pouze hlesla:
„Ano, pane…“

Byla už hluboká noc… Tedy Daniel si to alespoň myslel. Tady, v SGC, to sice nemohl tvrdit podle tmy venku, hvězd na obloze či snad houkání sovy. Ale byla noc, věděl to. Protože i zde, několik kilometrů pod zemí, se za určitý čas dalo pár věcí vypozorovat. Tak například pozdě v noci nebylo na chodbách mnoho lidí, zůstávali jen nejnutnější hlídky. U počítačů v řídící místnosti posedávala jen noční služba a pokud probíhalo vše v klidu, občas lehce pospávala s hlavou položenou v dlaních. A pak – nikdo necoural přes zasedací místnost, kde se teď Daniel nacházel, do generálovy pracovny, což bylo přes den naprosto běžné.
Daniel u sebe neměl hodinky, rozbily se mu při tom pádu na kovovou rampu. Ale nepotřeboval je, i bez nich cítil, jak ho tlačí čas. Připadal si ztracený i ve svých vlastních myšlenkách a přitom se pokoušel orientovat v prakticky celém vesmíru. Nebylo tohle všechno absurdní? Občas měl chvíle, kdy měl chuť všechno to tu zabalit a jít si po svých v normálním životě. Jenže takovéhle pocity ho přepadaly v krizových chvílích a v těch většinou nesměl polevit. Musel vytrvat až dokonce. Ne pro sebe, ale pro lidi, kteří na něj spoléhali. A pak, když bylo zase vše dobré nebo alespoň v normálu, si to špatné už tak nepřipouštěl. Takže to byl vlastně začarovaný kruh a on pořád zůstával tam, kde byl – na začátku a bez cíle v dohledu.
A teď byli v průšvihu Sam a Jack. Nedokázal by opustit nikoho, natož pak tyhle dva. Přilepil další z mnoha papírků na skleněnou mapku jejich zmenšeného vesmíru. Za celé odpoledne mu jich tam přibylo skoro nepočítaně. Ke všemu přidal ještě několik „červených čar“, takže to všechno teď vypadalo jako nějaký strategický plán útoku. Všechno si to unavenýma očima prohlížel a nebýt toho zatraceného času v zádech, snad by si tu už dávno ustlal přímo ne zemi…
„Doktore Jacksone?“ ozvalo se mu za zády pronikavým a velitelským hlasem.
Tak trochu polekaně se ohlédl. V tuhle dobu tady už nikoho nečekal… Ve dveřích spatřil generála.  Už se chtěl skutečně divit, ale pak si ve své únavě vzpomněl, že generál mu říkal, že se tu ještě staví, aby zjistil výsledky některých průzkumných sond. Daniel byl rád, že si to uvědomil dřív, než provedl nějakou nevhodnou neuváženost.
Natáhl se a ze stolu sebral jedny z mnoha papírových desek.
„Pane, přišly údaje ze sond na planetách P5C-11 a 12…,“ A pak, jako by chtěl i beze slov sdělit, jaké ty údaje jsou, zase desky hodil zpátky na stůl.
„Není tam dýchatelná atmosféra,“ pokrčil rameny. „Pokud kdy vůbec byla…“
Hammond na to nic neřekl a Daniel se nemohl zbavit dojmu, že ty výsledky vlastně už předem tušil.
„Formálně jsem prohlásil plukovníka O’Neilla a kapitána Carterovou za nezvěstné,“ řekl generál a Danielovi ztuhly rysy.
„Proč?“ zeptal se a na čele mu při tom naskočila vráska.
Generál si zřejmě všiml jeho rozrušení a dost možná i podráždění, takže klidným a trpělivým hlasem dodal:
„Nezvěstní neznamená, že je přestaneme hledat, doktore.“ Pak se obrátil a zase z místnosti odešel.
Daniel se za ním několik vteřin díval, dokud jeho kroky neodezněly v dálce.
„Nezvěstní…,“ opakoval si tiše pro sebe, jako by se pokoušel sám si objasnit a upřesnit význam tohoto slova. Otočil se zpátky k mapě a jeho modré oči unaveně zmapovaly snad už posté „mezihvězdný terén“…
„Musel jsem něco přehlédnout!“ mumlal si pro sebe.

Kašel. Zase ten hrozný kašel. Copak to nikdy aspoň trochu nepřestane? Tak tuhle otázku si nejspíš pokládal jak Jack, tak i Sam.
Jackovi se už klížily oči únavou, byl skutečně na pokraji svých sil. Chtělo se mu spát. Když nad tím později přemýšlel, uvědomil si, že už vlastně nejspíš spal, když se znovu probudil. Nikoli trhnutím, jak to míval za nastalých podmínek ve zvyku, ale jen pootevřel oči. Dýchalo se mu hůř než před tím a zase musel kašlat. Napadlo ho, že konec přichází rychleji, než si sám myslel. Nemohl dýchat…
A pak na sobě ucítil pohyb. Zvláštní. Byl tak ochromený, v rukách téměř neměl cit, že tenhle pohyb ho zaskočil. A nejen to. Na bradě ho zašimraly čísi vlasy. Voněly. Byl tak zesláblý, že tu vůni nedokázal k ničemu přiřadit, jen věděl, že se mu líbí. Byla opojná.
Další pohyb. Někdo na něm ležel! Ne, někdo ne, byla to Sam… Uvědomil si to mnohem později, než dokázal sám sobě poručit. A on se už v příští vteřině zděsil svých vlastních myšlenek i navzdory tomu, kde a jak na tom byl. Vzdor svému zdravotnímu stavu náhle až nečekaně jasně vnímal křivky jejích boků na svých, její ňadra na svém polámaném hrudníku… Sakra! Znovu se maličko pohnula, ale na něj to zapůsobilo, jako by po něm přejel parní válec.
„Kapitáne,“ zachraptěl. Dýchal zhluboka a přerývaně. Upřímně řečeno, vůbec nevěděl, jak z toho ven. Nedokázal sám sebe pochopit, ale i když měl dojem, že musí každou chvíli jednoduše zmrznout a prostě se změnit v kus ledu, někde dole cítil až nebezpečně příjemné teplo. Ne, tohle přeci není normální! Musí z toho ven! Nakonec to nedokázal vyřešit jinak, než jako vždycky – vtipem. „Jindy bych si možná myslel,“ zašeptal s vypětím sil, „že je to příjemné…“
Zrudla. Tím si byla jistá téměř stoprocentně.
„Ššš,“ řekla tichounce ve snaze zabránit dalším jeho vtípkům, které jí uváděly do rozpaků. „Zkuste spát,“ dodala.
„A nespíme snad?“ zafuněl a hladově opět zalapal po ledovém vzduchu.
„Jste vyčerpaný, omdlel jste.“
Aha, takže nespal. Omdlel…
„Tak jsem si myslela, že musíme společně využít tělesné teplo,“ řekla konečně to, čemu se až úzkostlivě snažila vyhnout.
„Tak fajn…“ Věděl, že kdyby mu bylo jen o trošku líp… Ach, bože! Takhle to nejde! „Já jen že se zlomenými žebry špatně spí, když na vás někdo leží…“ Doufal, že to řekl tak nejjemněji, jak jen to šlo. Nechtěl, aby se jí to dotklo, protože jasně věděl, že to myslela dobře. Jenže on začínal mít problém nejen s dýcháním, ale taky sám se sebou. Nenáviděl se za to, netušil, proč se to děje. Copak je na tom tak zoufale, že…
Zrudla podruhé. A byla si jistá, že tentokrát to bylo až ke kořínkům vlasů.
„Promiňte, pane…,“ zašeptala a posunula se.
Ano, posunula se. Jacka ten pohyb vynesl do nebes a hned na to tvrdě přistál nosem na zemi. Všechno ho strašně bolelo. A teď mu ke všemu ještě jedna bolest přibyla… Dostal chuť zavrtat se do sněhu a vylézt až o příštích Vánocích. Modlil se, aby si ničeho nevšimla. Vždyť tohle bylo tak pitomé, tak absurdní, tak nevhodné! A pak to přišlo…
„Trochu se prospíme a pak opravím ten panel,“ řekla a on měl dojem, že musela až cítit, jak se mu ulevilo.
„Tak jo,“ hekl. „Dobrou.“
„Dobrou noc.“
Pak bylo několik sekund ticho. Jack se i navzdory šílené únavě a bolesti na prsou i v noze, nedokázal soustředit na nic jiného, než na to teplo v tříslech a modlil se, aby to co nejrychleji přešlo. Už si myslel, že Carterová spí…
„Ehm… plukovníku…“
Promluvila na něj tiše, téměř to zaznělo jako vydechnutí, ale na něj to mělo účinek atomové bomby. A pak bezmyšlenkovitě vyhrkl první věc, která ho v unaveném mozku napadla. Jak absurdně a komicky zní, že se zcela jistě zapíše do historie jejich vztahu, si uvědomil až potom.
„To je moje zbraň, přísahám…“
Vyprskla smíchy, což zcela předčilo jeho očekávání. Cítil, jak zabořila obličej do jeho ramene. Nebolelo to. Tedy ne tak, jak čekal…
„Dost, prosím…,“ zasténal. Nebylo to proto, že by se mu chtělo smát s ní, i když to tak asi vyznělo. Mučilo ho, jak se ho dotýká a on… a on nemůže udělat vůbec nic. A pak řekla něco, co ho s definitivní platnosti přesvědčilo o tom, o čem už nějakou dobu přemýšlel.
„Jestli nevyvázneme,“ zaznělo mu u ucha, „nebudu ničeho litovat. A vy?“
Marně přemýšlel nad tím, jak to vlastně myslela. Jen cítil její dech na svém levém spánku a přitom si uvědomil svou odpověď.

„Litoval bych, že umírám…“

Daniel pozvedl k ústům už několikátý hrnek s kávou. Už se nenamáhal přemýšlet nad jeho pořadovým číslem… Stál v řídící místnosti a pomalým krokem, jako by se snad bál, přistupoval ke sklu. Díval se na bránu a ačkoli chtěl přemýšlet o tolika věcech, měl v hlavě úplně vymeteno.
Generál Hammond byl přesně v té samé pozici jako on, jen stál o jedno patro výše. A na rozdíl od Daniela měl hlavu na prasknutí… Nechtěl tím své podřízené znejišťovat a děsit, protože věděl, že mají dost starostí i tak. Ale shora začaly přicházet jednoznačné náznaky… Nikdo nemíní v Pentagonu plýtvat penězi za dva lidi, kteří se ztratili. Se ztrátami se prý musí počítat, řekl mu dnes kdosi do telefonu… Ten kdosi si ale stejně jako většina dalších neuvědomuje, že „těmhle dvěma lidem“ vděčí celá Země za život. Ale se ztrátami se musí počítat…
Na bránu se díval také poručík Harimman. Ovšem jeho pohled ve skutečnosti nespočíval jen na tom mohutném kruhu. Vlastně zničeným pohledem pozoroval další neúspěšný tým vracející se ze své průzkumné mise. Stejně jako Hammond a Daniel se tvářil zničeně…

„Bože, proč to nefunguje??“ ozval se zoufalý řev plný vzteku. Sam zuřivě bušila pěstmi do sněhu kolem sebe. Nenáviděla to tu! Nenáviděla!
A pak uslyšela ze své vysílačky unavený hlas.
„Carterová? Carterová…“
Ještě nikdy necítila takovou potřebu být u něj. Nenamáhala se s nějakým složitým sestupováním dolů. Jednoduše si sedla na zadek a sjela k němu. Bohužel to ale dopadlo trochu jinak a ona se poměrně bolestivě praštila… Bolestí sice zasténala, ale jinak tomu nevěnovala pozornost. Dva či tři metry, kterými se od něj díky nepřiměřenému pádu odchýlila, se k Jackovi doslova doplazila.
„Plukovníku?“ vyhrkla zadýchaně a bojovala s touhou vrhnout se mu kolem krku. Cítila se unavená, na pokraji sil a především měla dojem, že pro nic. Byli pořád tam, kde před tím, nepokročila ani o píď. Slíbila mu, že ten panel opraví, sobě přísahala, že ho odsud dostane… A nic z toho se jí nedařilo!
„Obvykle bývám vzhůru první,“ zamumlal a jí došlo i bez jakékoli prohlídky, že je na tom pořád hůř. Zlomil se jí hlas. Dokonce neměla daleko k vzlyknutí…
„Máte vnitřní krvácení, bude to vážné… A ta zlomená noha vám už možná omrzla.“ Popotáhla. „Pokoušela jsem se vám ji ohřívat naší poslední bombou na vaření…“
„A teď ty špatné zprávy?“ řekl tiše.
Tentokrát už neměla sílu se ani pousmát. Jen bojovala s neobyčejně silnou potřebou rozplakat se. Tolik mu chtěla pomoci, ale nešlo to. Neuměla to. Cítila se bezcenná, nemožná… Viděla, jak se Jack třese.
„Zvedněte mě,“ přikázal. Spíš než jako rozkaz to ale znělo jako zachrčení.
„Ne, pane, musíte ležet. To je rozkaz.“
„Rozkazy tady dávám já.“
Kruci, to se chce hašteřit o velení? Jacku, aspoň jednou se nechovej jako malý kluk…
„Lékařské ne,“ trvala si na svém. Bez dalšího slova se od něj otočila a z malého hořáčku sundala plechový hrneček. Vrátila se k němu, opatrně mu jednou rukou nadzvedla hlavu a hrneček položila k ústům.
„Tady. Vypijte toho co nejvíc. Až dojde bomba, nerozpustíme už žádný led.“
Napil se, ale ne mnoho. Vrátila hrnek zpět a bezmocně sklopila hlavu. Únavou měl sice zavřené oči, ale ona i tak chtěla mít jistotu, že neuvidí její oči plné slz.
„Musím vás odsud co nejdříve dostat,“ zašeptala. „Je mi to líto…“
Poslepu nahmatal její ruku a sevřel jí. Povzbudivě, ale ona i z toho pouhého stisku vycítila, jak zle na tom je.
„Půjde to…,“ řekl tiše.
Nechtěla mu zprvu nic říkat, ale najednou už prostě nemohla. Z očí ji vyhrkly slzy a bylo jí úplně jedno, že je vidí.
„Posledních 12 hodin jsem dělala na ovládacím zařízení,“ řekla a hlas jí skákal z hysterického podtónu do unaveného chrčení. „Nevím, proč to nepracuje! Mělo by to fungovat… Něco mi asi uteklo.“
„Kapitáne?“
„Pane?“
„Je načase přejít na plán B.“
Nechápala.
„Jaký je plán B?“ zamračila se. Únavou skoro padala…
Po dlouhé době konečně otevřel oči a pohlédl na ni. Kupodivu to tentokrát brala jako špatné znamení.
„Vezměte si zbytek zásob a vyšplhejte nahoru.“
Mimoděk pohlédla směrem vzhůru k puklině v ledu, o které Jack před tím mluvil, že by se dala případně použít. Ve tváři měla naprosto strhaný výraz… Přece po ní nemůže chtít, aby ho tu jen tak nechala? Ne, nemůže ho opustit!
„Zkuste štěstí na povrchu planety,“ dodal O’Neill.
Štěstí? Jak můžeš mluvit o štěstí, když tě tu mám nechat?, dostala chuť vykřiknout. Ale místo toho, jen opět sklopila hlavu.
„Jděte za světlem,“ pronesl nenadále naléhavým hlasem a ona k němu vzhlédla.
Ne, nemůže ho tu nechat.
„Jestli se mi nepodaří spustit bránu,“ řekla pak, „půjdeme oba.“ Byla to hloupost, věděla to. On nemá šanci kamkoli se dostat. Ne v tomhle stavu… Ale musela to říct.
Dobře viděla, jak přes jeho tvář přelétl jakýsi úšklebek, který měl dost možná představovat úsměv.
„Dám vám náskok,“ zašeptal.
Dívala se na něj. A úplně nevhodně jí při tom napadlo, že i jeho neoholená tvář unavená a strhaná bolestí má jakýsi šarm.
„Kapitáne, spusťte to,“ zaprosil.
„Ano, pane,“ špitla.

V SGC zněl opět alarm a neutichl ani poté, co se aktivovala červí díra a poručík otevřel Iris. Skrze prošel Teal’c s mužem přehozeným přes rameno. Ten muž byl očividně raněný, obličej měl od krve a byl v bezvědomí. Následovali je pak ještě další členové pátracího týmu.
„Major Castleman potřebuje lékaře,“ informoval Teal’c.
„Zdravotnický tým do prostoru s bránou,“ zazněl následující rozkaz z amplionů a Teal’c co možná nejopatrněji položil majora Castlemana na zem.
V příští vteřině se otevřely dveře a dovnitř vpadli jako velká voda Daniel s generálem.
„Co se stalo?“ vyptával se Hammond.
Teal’c se narovnal od majora a pohlédl generálovi do očí.
„Prohledávali jsme jeskyně u brány. Major Castleman se zřítil ze skalní římsy…“
To už se k nim přihnal i Daniel a hladovým pohledem doslova visel na Teal’cových ústech.
„Po O’Neillovi a Carterové ani stopy…,“ ohlédl se Teal’c přímo na něj a měl možnost pozorovat, jak Daniel zklamaně vydechl.
„Jak jste na tom vy?“ zeptal se generál Teal’ca.
„Jsem připraven vyrazit,“ informoval ho Jaffa.
Daniel pohledem přejížděl po unaveném týmu majora Castlemana a majorovi samotném. Nevypadal zrovna nejlépe, nejspíš bude mít vážná zranění. Přinejmenším zlomenou ruku, kterou měl už teď podivně a nepřirozeně zkroucenou. Nejspíš proto, že si prohlížel ostatní, si nevšiml, jak generál váhá. Pak se zhluboka nadechuje a nakonec prohlašuje onu osudnou větu, která musela dřív nebo později stejně přijít. To si musel přiznat i Daniel.
„Odvolávám pátrání!“
Daniel s sebou trhl a zmateně na generála pohlédl. Vlastně měl dojem, že špatně slyší.
„Co??“ vyhrkl.
„Tohle byla poslední planeta, která odpovídala vaší teorii,“ odvětil Hammond.
„Ale… ale vždyť je to jen pár dní!“ bránil se horečně Daniel. „Třeba jsme se zastavili těsně před jejich nalezením.“
„Je mi líto!“ křikl generál, aby přehlušil Danielovo zmatené, ale i tak dost hlasité koktání. Pak se prostě jen otočil a odešel.
Daniel a Teal’c zůstali na rampě stát sami. SG-3 už dávno odešla, majora odvezli na ošetřovnu. Stáli tam jako kůly v plotě. Věděli, že se někde stala chyba. Ale nevěděli kde…

Sam poměrně hlasitě odfukovala nad ovládacím panelem. Už nemohla… Nemohla!
„Fajn, konektory jsou neporušené,“ opakovala si snad posté. Ale pak se nečekaně zarazila. Takřka ztuhla uprostřed pohybu… „Ach bože, reset! RESET!“ vykřikla. „Na to jsem nemyslela… Plukovníku!“ zavolala s novou nadějí v hlase.
Neozval se.
„Pane, přeruším přívod energie, všechno vypnu.“
Ani tentokrát k ní nedolehla žádná odpověď.
„A pak to nahodím znovu,“ dodala si proto už jen pro sebe. Napadlo, že ji O’Neill nejspíš znovu omdlel. Proboha, musí ho odsud dostat! Pro nic jiného snad teď ani nežila...
Přemístila se kousek vlevo a poklekla. Ohnula se a pak… stačilo jediné cvaknutí a všechno kolem zhaslo. Počkala několik vteřin a zase vše zapnula. Ještě nikdy v životě necítila takovou naději. Zavřela na chvilku oči. Potřebovala se soustředit.
Pak začala zadávat symboly. Jeden za druhým do sebe zámky zapadaly, dostala se až k sedmému. Ještě ale než stačila zmáčknout aktivační panel se všechno kolem začalo třást. Sníh i led začaly padat dolů, celý ledovec jako by se hýbal v základech. Schovala hlavu, jen kousek od ní dopadl kus ledu. Mohla jen doufat, že se Jack probral, a že i on se nějak chrání…

Daniel Jackson to nemínil jen tak vzdát. Alespoň ne tak, jak to vzdal generál. Znovu a znovu stál u své skleněné mapy poseté tečkami, červenými čárami a barevnými lístečky. Něco přece, sakra, musel přehlédnout!
Najednou měl dojem, že se všechno kolem zachvělo. V první chvíli si myslel, že už je jen unavený a že se s ním jednoduše houpe zem. Ale bylo to až příliš intenzivní, než aby to byla jen nějaká fata morgana.
Setinu vteřiny na to si uvědomil, že to bude nejspíš nějaký vracející se tým – zkrátka aktivace brány. Ale ani to nebylo to pravé, protože mu došlo, že na bránu byly umístěny tlumiče, které vibrace potlačují a co možná nejvíce usměrňují.
Pak tedy… Ohlédl se. Na stole stál džbán s vodou a dopola nalitá sklenice. I ze vzdálenosti několika metrů viděl, jak se na hladině tvoří malé kroužky. Slyšel, jak propiska na stole poskakuje. Nedávalo to smysl.
Došel až ke sklu, odkud měl výhled na bránu. Neviděl, jak se chvěje, ale dal by na to krk. A potom si všiml, jak se zčista jasna rozsvítily všechny symboly na ní. Byl to zlomek sekundy, protože hned zase zhasly, ale stalo se to!

Sam zmáčkla poslední hlavní panel. Nestalo se nic. Chvění ustalo, jen od stěn ledovce se odrážel zvuk, který znamenal jediné – zase to nevyšlo.
Padla vyčerpaně na panel, hlavu opřela o svou ruku.
„Sakra!“ Do blonďatých vlasů jí při tom stále padaly vločky sněhu. Byla jí zima.

Daniel zíral na sklenici s vodou jako u vytržení. Už se sice vůbec nechvěla, ale pořád ho vyloženě fascinovala. V hlavě mu to šrotovalo, jedna skutečnost zapadala do druhé.
„Danieli Jacksone?“ ozval se za ním hlas urostlého Jaffy.
Ani to ale nemohlo Daniela přimět odtrhnout pohled. Zmáčkl si čas na hodinkách, které si už stačil sehnat nové.
„Teal’cu, viděl jsi to?“ pronesl fascinovaně. Narovnal se a znovu se zadíval skrze sklo na bránu.
Teal’c vypadal trochu zmateně. Pohledem těkal z Daniela na sklenici s vodou a potom na Hvězdnou bránu. Napadlo ho, že Daniel už má dost…
„Proč jsi tady?“ optal se ho.
„Nemohl jsem spát,“ informoval ho Daniel, ale v myšlenkách byl stále očividně mimo. „Přemýšlel jsem, co jsme mohli vynechat a teď to vím.“ Otočil se na Teal’ca a konečně na něj pohlédl. Poté pronesl onu důležitou větu. „Vynechali jsme jednu planetu, Teal’cu!!“

Sam se opatrně přiblížila k Jackovi. Dávala při tom pozor, aby se ho nedotkla, už skoro nemohla koordinovat své pohyby. Myslela, že spí…
„Nevyšlo to, že?“ zeptal se. Spíš než jako otázka to ale znělo jako zasýpání.
„Je mi to líto,“ povzdychla si. Při pohledu na něj znovu cítila slzy v očích. Nenáviděla se za to, že mu nedokázala pomoc. Kašle na sebe, chce pomoc jemu!
„Nemůžete za to,“ řekl, jako by jí tím chtěl utěšit.
„Nechápu, proč to nepracuje,“ vydechla zoufale.
„Kapitáne… Plán B. Jděte.“
Dívala se na něj a přemýšlela o tom, jaké by to bylo políbit ho. Už si za tyhle myšlenky nenadávala, byly to jediné, pro co teď dýchala.
„Ne, pane,“ zakroutila hlavou.
„Sam…,“ zanaříkal.
Od hlavy až k patě, jako by jí polili kbelíkem vařící vody. Bylo to zvláštní slyšet svoje jméno z jeho úst.
„Sam, já umírám,“ zašeptal.
Ne, ne to ne!, křičelo něco v ní. Ale věděla, že je to pravda…
„Musíte se zkusit zachránit… Je to rozkaz.“
„Pane…“
„Prosím.“
„Ale plukovníku…“
„Prosím!“
Rty se jí chvěly. Má to snad brát jako jeho poslední přání? Ach, Jacku…
„Ano, pane,“ zašeptala. Vtiskla mu do ruky vysílačku, aby mohli být pořád v kontaktu. Otřela si tváře, už jí bylo jedno, že vidí její slzy.
Zamířila pomalým krokem k puklině v ledu, vedoucí někam nahoru. Nevěděla, co ji čeká a byla na smrt unavená. Vůbec si nebyla jistá, jestli to zvládne vyšplhat. Dala nohu na jakýsi stupínek, který vytvořila zmrzlá voda. Vzepřela se dlaněmi a dostala se kousek výš. Pořád si při tom říkala, že se nesmí ohlédnout. Bylo by to všechno jen horší, odcházelo se jí od něj víc než špatně… Ale nakonec neodolala. Otočila se. Jeho bezvládné tělo na bílém sněhu ji děsilo. Byla v pokušení vrátit se k němu a zůstat. Ale nemohla. Šla přece nahoru jen kvůli němu. Třeba je tam někde pomoc…

Generál Hammond se přihnal do své kanceláře takřka jako velká voda, která smetává všechno okolo. Taky mu pár lidí muselo odskočit z cesty… Jediný zdánlivě v bezpečí, protože se držel generálovi v patách, byl Daniel.
Doktor Jackson vešel do pracovny těsně za Hammondem a nenechal se nijak setřást nebo odradit.
„S kolika kulturami na jiných planetách jsme se setkali,“ hučel bez přestání, „které pocházely z předpokládaného zakopání brány?“
Generál jen pokrčil rameny. Neměl totiž tušení, kam tím Daniel míří.
„S několika,“ konstatoval prostě.
„Správně!“ vyhrkl Daniel a rozhodil při tom rukama. Takhle rozjařený a zaujatý sám sebou a svou teorií býval vždy, když na něco přišel. Snad jen proto zatím Hammond jeho řeči rádoby o ničem přecházel a snažil se pozorně naslouchat, i když chtěl už vlastně dávno vědět celou pointu. „A to jsme zatím nahlédli jen pod povrch toho všeho!“ pokračoval Daniel a do tváří se mu začala vkrádat nachově rudá barva. „Zatím jsme se tyto rozpory snažili vysvětlit různými teoriemi paralelního nebo urychleného…“ Nedomluvil.
Generál toho mě totiž nejspíš tak akorát dost a bez obalu či pardonu Daniela přerušil.
„O co vám jde, doktore?“
Do místnosti mezitím vstoupil i Teal’c. Neklepal, neupozorňoval na sebe, ale bedlivě všemu naslouchal. Ani on příliš nerozuměl tomu, o čem jeho přítel mluví, ale byl si jist, že Daniel není rozhorlen pro nic za nic. Možná je tu konečně šance na nalezení O’Neilla a Carterové.
Daniel zamával rukama, zrudl ještě víc, přešel několik kroků tam a zase zpět, tam. Zastavil se, vzhlédl od země, kam až doposud zavrtával pohled a pln nadšení významným hlasem pronesl:
„Co když existuje ještě jedna brána – tady?!“
Generál se už už nadechoval, že něco řekne, Teal’c udiveně pootočil hlavu, ale Daniel jim nedal k jejich jakémukoli vyjádření ani ten nejmenší prostor.
„Co když,“ pokračoval, „energetický žár způsobil, že červí díra přeskočila…“ Otočil se a prst zabodl do skleněné mapy za sebou. Ukázal jím do jediného místa v jeho středu, „… sem?“
Vteřinu či dvě bylo naprosté ticho, ale pak se generál vzmohl na šokovaný dotaz:
„Na Zem?“ podivil se.
„Ano!“ zazněla až moc prostá odpověď.
Zdálo se, že Hammond něčemu takovému není zrovna nakloněn věřit.
„Teal’cu,“ otočil se na až do teď rádoby nenápadného Jaffu. „Je možné, že by Goa’uldi dali na jednu planetu více než dvě brány?“
„Kdyby ztratili tu první, pak je to možné,“ odpověděl Teal’c bez sebemenšího zaváhání.
Generálovi se cosi blýsklo v očích. A tentokrát už to nebyla nedůvěra…
„Vždyť ta, kterou sem dal Ra, nemusela být první,“ vložil se do hovoru znovu Daniel. „Goa’uldi přece nepostavili systém Hvězdných bran!“
Generála nic z toho už ale očividně nezajímalo. Teď šlo jen o to, že pokud měl doktor pravdu, tak…
„Kde tedy ta druhá brána je?“ zazněla logická otázka, která měla teď zahýbat celým komplexem SGC.

Sam vylezla už několik desítek metrů neuvěřitelně těžkého terénu. Bolelo jí celé tělo, měla dojem, že vylezla už nejmíň Mount Everest, ruce i nohy měla promrzlé na kost. A cíl pořád v nedohlednu… Pramínky vlasů měla slepené od potu a vzápětí téměř okamžitě zmrzlé. Vytvořily ji na hlavě podivný možná až prazvláštní účes. Kdyby se Sam viděla v zrcadle, nejspíš by se svého odrazu zděsila. Ale teď bylo něco takového úplně druhořadé, nedůležité a vzhledem k situaci i absurdní. Vždyť koho by zajímalo, jak vypadá, když je zmrzlá a unavená k smrti? Proč by JÍ mělo zajímat, jak vypadá, když už si před několika hodinami uvědomila, že člověk, kterému by se chtěla líbit, leží někde dole neschopen pohybu a umírá. Proč by jí mělo zajímat, jak vypadá, když jediné, co teď chce, je zachránit ho?
Podívala se nahoru. Jako snad už posté. A pořád neviděla nic, co by jí vytrhlo z apatie, způsobené únavou a naprostým vyčerpáním… Sáhla po vysílačce. Musela slyšet jeho hlas. To jediné jí dávalo sílu.
„Ještě nevidím povrch, ale vede to pořád nahoru…“
Ve vysílačce se ozvalo krátké zapraskání a pak jeho šepot, který Samanthe mimoděk připomněl šum listí… Tatam byl jeho hluboký autoritativní hlas.
„Sam…“
„Ano, pane?“ vyhrkla honem a už nepokoušela skrýt, jako dobře jí dělá, když jí osloví křestním jménem. Tím spíš, když z jeho hlasu, i když zněl z posledních sil, jasně vycítila, že se jí chystá sdělit něco… něco…
„Bylo mi ctí s vámi sloužit…“
Ztuhla uprostřed pohybu, možná zapomněla i dýchat. Ne, tohle přeci nemůže být rozloučení! Ne takhle, ne teď… Moc tak jít za ním a říct mu, že… že… Nešlo to! Musela pro pomoc, nemohla se teď ohlížet na své kdovíjak a kdovíproč poblázněné city.
„Ano, pane,“ hlesla se slzami na krajíčku. Ještě chvilku váhala, otálela, ale nakonec se zase vydala na svou, jak se zdálo, cestu bez cíle a světélka naděje.

„Ta brána musí být v nějaké nepřístupné oblasti…,“ uvažoval Daniel nahlas a pochodoval při tom po místnosti sem a tam, tam a sem. Všichni už dávno věděli, že chození mu pomáhá přemýšlet. Něco takového se prostě dalo vypozorovat… „Mohla být dokonce donedávna pohřbená.“ Došel na konec, otočil se a vydal se nazpátek. „Jinak by ji Goa’uldi nepřestali používat.“ Při této větě se otočil na Teal’ca, jako by snad očekával nějaký protest z jeho strany. Obrovitý Jaffa nic neřekl a Daniel to bral jako souhlas.
„Doufejme, že už pohřbená není,“ ozval se po kratičké chviličce přeci jen Teal’c a přistoupil k monitoru počítače, u kterého seděl poručík Herimmnan a stál generál Hammond. Ten také vzápětí vysvětlil, o co se to poručík pokouší.
„Snažíme se zachytit rádiové vysílání na nouzové frekvenci, spolupracujeme s vojenskými odposlouchávacími stanovišti.“
Nikdo si při tom nevšiml Daniela, stojícího od toho všeho kousek stranou a jako by v největším očekávání zírá na Hvězdnou bránu.
„Generále…,“ zalapal pak po dechu. Konečně, konečně to má!!
Hammond se na něj ohlédl. Když zjistil, jak vítězně a zároveň bojovně září doktorovy oči, zaměřil na něj veškerou svou pozornost, protože věděl, že to nebude jen tak pro nic za nic.
„Při prvním spuštění se brána hodně třásla. S ní i podlaha a celé zařízení!“
Generál sice nejspíš opět nechápal, kam tím míří, ale odpověděl poměrně ochotně.
„Máte pravdu. Od té doby byly ale na bránu namontovány frekvenční tlumiče, které to omezují jen na slabé vibrace.“
„Dobře,“ vyhrkl Daniel. „Pak je ale více než pravděpodobné, že ta druhá brána je nemá.“ Oči se mu rozzářily a on opět divoce zagestikuloval rukama. „Třásla by se tak, že by to dokázal lokalizovat seismometr?“
Po tváři George Hammonda se rozlil skutečný a nepříliš častý úsměv.
„Máte pravdu!“ Otočil se na Harimmana. „Zjistěte nedávnou seismologickou činnost po celém světě!“
„A porovnejte, jestli se některá neshoduje s časem poruchy naší brány,“ doplnil ho bleskově Daniel. „Nebo s nečekanou a nedokončenou aktivaci naší brány.“
Hammond se zatvářil nechápavě, nevěděl, o co jde.
„Jde o čtyři hodiny místního času. Byl jsem tady a myslel jsem, že se někdo pokouší o aktivaci brány zvenčí. Ale nic se nestalo. Až na to, že brána svítila a byly cítit vibrace.“
K rozrušené dvojici stojící u „okna“ odkud byla brána vidět se přidal i Teal’c.
„Carterová a O’Neill,“ konstatoval prostě, leč úplně výstižně.
„Jako když zatelefonuješ sám sobě,“ zamával Daniel rozzuřeně rukama tentokrát před jeho obličejem. Pak si ale nejspíš uvědomil, že zrovna Teal’c by tohle pochopit nemusel a obrátil se zpátky na generála.
„Co se stane, když zavoláte sám sobě?“ vyhrkl.
 „Bude obsazeno,“ odvětil Hammond s úsměvem, který mohl znamenat stejně tak, že objevil Ameriku jako své dva nejlepší lidi.
„Přesně tak!“ vybafl Daniel. „Ty vibrace asi způsobilo to, že zadali adresu domů – nemohli se dovolat!“ Natočil se a prstem ukázal na bránu. „I kdyby jejich sedmý symbol vypadal jinak, koordináty budou přesně tytéž.“

Sam dorazila do slepé uličky. Nebo že by to byl konečně vysněný vrcholek? Tak proč je tu taková tma? A zima? A proč se nemůže dostat ven?
Ve svém zoufalství nakonec zkusila jedinou možnou variantu, kterou mohla vyzkoušet, pokud se nechtěla vrátit dolů s nepořízenou. Přistoupila k jedné z ledových stěn a začala do ní nožem sekat a tlouct zkřehlýma rukama. Kupodivu povolila, což Sam při vší smůle snad už ani nečekala. Pak jí došlo, že to není led, ale nejspíš čerstvě napadaný sníh. Dobré nebo zlé znamení?
Netrvalo to ani moc dlouho a do očí ji uhodilo světlo. Nebylo moc ostré, spíš velice kalné, jak to bývá na místech, kde je zima už dlouhou dobu. Ale pořád to světlo bylo ostřejší a pro její oči řezavější, než jaké bylo  uprostřed ledovce.
„Plukovníku,“ vydechla do vysílačky a hlas jí zněl unaveně, vysíleně. „Už jsem nahoře. Pokusím se přivést pomoc. Chci abyste si to opakoval, pane!“ dodala tím nejjasnějším hlasem, jakým to jen dokázala. Jen marně však čekala na odpověď a u srdce jí při tom zabolelo… Snad ještě není příliš pozdě!
Úzkým otvorem, jaký se jí podařilo vysekat do ledu a sněhu vyhodila ven svůj batoh a výstroj. Pak se s vypětím sil vyhoupla nahoru sama. Nohy se jí při tom podlamovaly a ona byla v pokušení lehnout si a už se nezvednout.
Přemohla se a opatrně postavila na vratké nohy. Jako ledová břitva jí ovanul chladný vzduch – mnohem chladnější než jaký byl uvnitř. Propadla se při tom nejmíň po kolena do sněhu. Děsilo jí, jak velkou moc nad ní má. Ušla několik kroků, cítila závrať… Rozhlížela se kolem sebe, ale neviděla nic jiného než jen led a sníh. Ledový vítr jí opět pocuchal vlasy a Sam nabyla dojmu, že jestli foukne ještě jednou, srazí ji to na kolena a už se nezvedne.
Rozhlédla se znovu, doufala že důkladněji, ale bylo to zbytečné. Ledové pláně se táhly míle a míle, neviděla nic jiného kromě nich. Cítila, jak ji pohlcuje slabost, připadala si tu strašně malá a bezmocná. Měla chuť zařvat si, padnout na kolena a vzdát to – teď a tady! Ale Jack… je tam dole. Pokud vážně nemají žádnou šanci, pokud se odsud nedostanou, pak musí být s ním. Musí za ním…

Hlas poručíka Harimmana, který upíral už dobrou půl hodinu svoje zraky na počítač se rozlehl řídící místností jako vítězný pokřik vítěze, jenže právě vyhrál sám nad sebou.
„Máme to – Antarktida!“
Daniel, který se teď držel v pozadí, zbystřil a spolu s ním i Teal’c.
„Čas událostí na vteřinu souhlasí,“ dodal poručík, aby tak případně odvrátil jakékoli možné protesty či dotazy. „Včetně té, kterou udal doktor Jackson před několika hodinami,“ řekl ještě pro upřesnění, když se k němu přihnal i generál Hammond.
„Souřadnice?“
„Ano, pane – je to 50 mil od McMurdo!“ Poručík se tvářil skutečně jako vítěz a dost možná, že jím i byl.
Hammond se od něj bleskově odvrátil a skoro vrazil do Daniela a Teal’ca, stojící hned za ním.
„Generále, povolení…,“ řekli oba okamžitě, ale generál je nenechal domluvit.
„Uděleno!“ vykřikl. Pak se ještě otočil zpět na poručíka a vyhrkl: „Kontaktujte stanici v McMurdo, ať okamžitě zahájí pátrání!“ Už při tom neviděl, jak Daniel s Teal’cem sbíhají několik schůdků a mizí ve spleti chodeb SGC, aby se co nejrychleji připravili na cestu. Generál zaváhal, ale trvalo to vteřinu… Jednou by odsud už přece taky mohl vypadnout, ne?

Sam se spustila zase zpátky do díry v ledovci a dopadla na hromadu sněhu. Nohy už jí prostě nenesly…
Při dopadu si uvědomila, že tam venku nechala výstroj. Chvilku byla v pokušení se pro ní vrátit, ale pak to zamítla… Stejně jí už nebude k ničemu. Sáhla po vysílačce.
„Plukovníku… Je to ledová planeta, led je všude, kam jen oko dohlédne. Jsme bez šance…“ Do očí se jí nahrnuly slzy, ale nebyla si dost dobře jistá, jestli je to tím, co teď právě zjistila o jejich osudu nebo tím, že se jí už neozval. Vysílačka zůstala hluchá… Musí za ním!
Pomalu se dosunula k okraji sešupu, kterým sem před tím vylezla. Vlastně to byla taková ledová klouzačka, nahoru se po ní lezlo nesmírně obtížně.
„Plukovníku!“ zavolala dolů a ozvěna jí vracela pouze vlastní hlas. Žádnou odpověď. „Vracím se…,“ dodala proto už o poznání tišeji. Sedla si na okraj a pomalu posunula nohu dolů. Zachytila se jí na ledovém výstupku a zastavila se, aby se trochu vydýchala. Pak chtěla popolézt ještě kousek níž, ale… noha jí uklouzla a ona se po zádech vydala až nebezpečným tempem dolů, zpátky do útrob ledovce. Na její rozbolavěné tělo byla tahle jízda ta poslední kapka… Narážela do ledovcových útvarů a výstupků, chvilku měla dokonce dojem, že si vyrazila dech. A pak to najednou všechno přestalo. Led, po němž jela, najednou zmizel a ona dopadla kus od plukovníkova nehybného těla. Obličej při tom zabořila do ledového sněhu a chvilku jí trvalo, než se dokázala alespoň trochu pohnout. Ovšem už se nezvedla. Neměla na to síly…
„Plukovníku…,“ zašeptala a hlas jí zněl čirým zoufalstvím. Co když je už mrtvý? Posunula se, pomalu se k němu plazila po břiše. A pak už byla u něj. A ucítila něco zvláštního… I když věděla, že je konec, že tu umřou, stejně cítila nepopsatelnou úlevu, když rukou zajela pod thermo přikrývku a vyhledala tu jeho. Ještě pořád byla teplá. Srdce se jí rozběhlo a duší projel jako blesk určitý pocit naplnění. Jejich prsty se propletly, cítila, jak jí sevřel.
„Plukovníku…,“ zašeptala mdlým hlasem a přitulila se k němu tak těsně, jak jen to šlo. Věděla, že už si nebude stěžovat na bolest, jasně v jeho mrtvolně bledém obličeji viděla, že už žádnou necítí, že je… konec. Ale přesto žil, počkal na ni!
„Sam…,“ vydechl tichoučce a jí z tak těsné vzdálenosti ovanul jeho dech. Hřál… A za chvíli už možná nebude. Bylo tak neuvěřitelně těžké, tak bolestivé se s tím smířit!
Přitiskla svoji tvář k té jeho a ucítila, jak ji lehce škrábají jeho vousy. A pak to řekla! Alespoň jednou ho oslovit křestním jménem…
„Jsem tady, Jacku,“ zašeptala a i když se strašně moc chtělo plakat, už to prostě nešlo. Byla tak moc vyčerpaná, chtělo se jí spát…
„Zima…,“ zaznělo z jeho úst. „Zima…“
„Já vím,“ vzlykla. „To je dobré… Teď můžete spát.“ Řekla to a všechno přitom skončilo. S vypětím sil pootevřela svoje oči a zadívala se zblízka na jeho profil. Ostře řezaný nos, uvolněná tvář… Zemře a nebude o ničem vědět. Nebylo to tak lepší? Ano, dost možná, že ano, ale přesto se s tím nemohla smířit… Chtěla se jeho tváře dotknout, ale už se nemohla pohnout. Ruce měla jako z olova, víčka jí padala.
„I mě bylo ctí s vámi sloužit, plukovníku,“ zaštkala a přitiskla se k němu ještě blíže. Pevně sevřela ve své dlani jeho ruku, ale… tentokrát ji už stisk neopětoval. Ještě před tím, než definitivně zavřela oči, si vzpomněla na tátu, na Daniela, na bráchu a… pak se jí vybavil plukovníkův úsměv, jeho výraz ve tváři, když nad něčím přemýšlel, když se vztekal, když byl unavený. Vybavila se jí jeho vůně, která vždycky vyplnila celou místnost, ve které se nacházel. A pak ji napadlo, že jí osud nemohl dopřát krásnější smrt. Zemře v náručí muže, kterého miluje…

Nad zasněženými pláněmi se jako sokol vznášel vrtulník – majetek letectva Spojených států amerických. Do krajiny, které vládlo jen ticho a chlad, tak přinesl vzruch, ale především záchranu pro dva lidi. Možná bylo pozdě, ale možná to bylo právě včas…
Až do středu samého ledovce se spustil tým záchranářů. Jacka a Sam, kteří leželi v těsném objetí, zaznamenali už zdálky… Proto také do vysílačky pohotově hlásili:
„Základno, tady záchranný tým C. Našli jsme je!“

„Sam! Sam!“
Samantha měla dojem, že se jí to jen zdá. Nebo skutečně někdo volá její jméno? Možná, že je už v nebi… Proč jí pak ale ten hlas připadá tak známý? Patří někomu, kdo určitě žije…
„Sam, jsme tu! Budete v pořádku!“ Daniel si tím sice nemohl být ani trochu jistý, ale říct to musel. Co když bylo pozdě? Co když na to všechno sice nakonec přišel, ale bylo pozdě??
„Plukovník také…,“ ozval se druhý neméně známý hlas, ale Sam bylo úplně jedno, komu patřil. Důležité bylo pouze to, co sděloval – že Jack bude v pořádku! Přinutila se otevřít oči. Vlastně jen pootevřít… Spatřila nad sebou generála.
„Plukovník má vnitřní krvácení,“ zachraptěla.
„My víme, kapitáne. Nebojte se, dáme ho do pořádku.“
Chtěla tomu věřit. Musela tomu věřit! Nesnesla by, kdyby se mu cokoli stalo, zatímco ona by žila. Přemýšlela nad tím, co že si to uvědomila, než před tím definitivně zavřela oči… Nemohla si vzpomenout, mozek jí odmítal poslouchat. Jen věděla, že je to něco moc důležitého a už jen při pomyšlení na tu věc se jí po těle rozlévalo horko, za která zcela určitě nemohly deky, do kterých ji zabalily.
A pak – ještě jedna věc jí tu nehrála.
„Generále, vy jste kvůli nám prošel bránou?“ zeptala se. Víčka už opět pomalu klesala, snad v životě ještě necítila takovou únavu. Snad proto už neslyšela jeho odpověď:
„Ne tak docela, kapitáne.“ Pak se obrátil na muže, který držel Samina nosítka. „Do hodiny sem dorazí tým z velitelství StarGate, aby to tu zabezpečili. A mezitím je odvezeme domů…“
Ne, tohle už Sam neslyšela. Oči se jí zavřely a ona se propadla do sladkého spánku. Ale ještě před tím než usnula, si TO uvědomila znovu… TO, co jí bude bezpochyby komplikovat a zároveň zpříjemňovat život – láska.

Generál Hammond se ještě naposledy ohlédl na bránu na jejímž pozadí se mohutně vypínaly hradby ledu. Bylo to zvláštní, ale něco podvědomě cítil nebo tušil. I když tu byl jen sníh, led a chlad, možná tu vzplálo něco horkého jako kalifornské slunce…

KONEC