Titul: Solitudes - After all
Autor: Jája
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Děti
Délka: Krátké
Časová osa: Přímo navazuje na epizodu Solitudes
Stav: Kompletní
Synopse: Episoda končí, ale všechno ostatní začíná.

__________________________________________________________

Na ošetřovně v SGC bylo ticho, klid a… teplo, jak si Sam s potěšením uvědomila téměř vzápětí. Byl to balzám jak na její zubožené a stále ještě unavené tělo, tak pochroumanou a novými dojmy nabytou mysl. Ještě než se ale stačila pořádně rozkoukat a vše si uvědomit, objevil se v jejím zorném poli obličej.
„Sam? Už jste vzhůru? To je báječné…,“ Hlas doktorky Fraiserové zněl upřímně a hladil po duši. Sam cítila, jak jí měří puls a kontroluje, jestli nemá horečku.
„Jak se cítíte?“ zeptala se.
„Unavená…,“ zazněla chabá odpověď.
„Ano, to je pochopitelné… Pořádně jste nespala několik dní, byla jste podchlazená. Ale dostanete se z toho,“ usmála se nakonec své řeči a poplácala Sam povzbudivě po rameni.
Samantha přikývla. Měla hlavou napěchovanou otázkami, ale cítila se hrozně na to, aby se je právě teď pokoušela zodpovědět. Snad jen pouze jediná…
„Jak je na tom plukovník?“
Janet se očividně zarazila, ale pak rovněž nasadila přívětivý úsměv.
„Nebudu lhát, Sam. Plukovník O’Neill na tom není nejlépe, ale dostane se z toho…“
„Opravdu?“ zapochybovala Sam nedůvěřivě a s hrůzou zjistila, že se jí do očí tlačí slzy.
„Opravdu, můžete mi věřit,“ řekla doktorka povzbudivě a stiskla Sam ruku.
„Jak dlouho jsme vlastně byli pryč?“
„Několik dní… Ale tímhle byste se teď neměla zabývat, musíte odpočívat. Bude půlnoc, řekla jsem generálovi, že vás nebude možné vyslechnout dřív, jak zítra ráno.“ Jen to dořekla, objevil se ve dveřích Daniel.
„Doktore Jacksone!“ vykřikla Janet podrážděně. „Řekla jsem vám, že si máte jít lehnout, potřebujete také odpočívat! Nespal jste celé noci a…“ Doktorka zmlkla, protože Daniel zvedla jako by v obraně ruce a začal se tvářit velice pokorně. Sam to pobavilo, nemohla se neusmát.
„Omlouvám se, ale nemohl jsem usnout, pokud nevím, jak na tom jsou… A jak koukám, Sam je už vzhůru. Můžu s ní mluvit?“
Janet se zatvářila jako bůh pomsty, ale Daniel nahodil prosebný obličejík. Nakonec to zabralo.
„Pět minut, víc ne! Pak vás odsud přijdu osobně vykopat!“ zahrozila prstem a zmizela ve dveřích.
„Občas mě trochu děsí,“ zapitvořil se Daniel a Sam se unaveně usmála. Pochopitelně to myslel z legrace… Pak ovšem oba dva zvážněli a Daniel si přitáhl blíž k její posteli židli.
„Tak jak je vám?“ zeptal se.
„Jsem jen hodně vyčerpaná, ale jinak jsem v pořádku… Danieli, co se vlastně stalo? Vůbec nic jsem nepochopila.“
„Je to trochu složité Sam, ale snad vám bude prozatím stačit toto stručné vysvětlení – na planetě, kde jsme byli na průzkumné misi a kde nás přepadli ti Jaffové, se strhla tak velká přestřelka, že když jsme procházeli, vzala si brána více energie, než je běžné a přetížila se. Já a Teal’c jsme ještě zvládli projít, ale vás to vyklopilo někde jinde. Na tohle jsem přišli poměrně brzy, ale nedařilo se nám vás najít. Chodili jsme na pátrací mise na všechny možné planety mezi P4A-771 a Zemí, protože jsme si mysleli, že budete na některé z nich, ale…“
„Ano, taková byla i moje teorie,“ konstatovala Sam.
„Jenže to bylo všechno tak trochu složitější a zároveň jednoduší…,“ pokračoval Daniel.
Zamračila se.
„Tak kde jsme byli celé ty dny?“ zeptala se netrpělivě.
„Tady.“
„Tady?“ opakovala užasle.
„Tedy ne přímo tady, ale na Zemi. Přesněji řečeno na Antarktidě…“
„Takže na Zemi jsou dvě Hvězdné brány?“
„Ano. Já vím, je to divné, proto nás to nejdřív vůbec nenapadlo. Ale Teal’c říkal, že Goa’uldi mohli dát na planetu druhou bránu, pokud nějakým způsobem přišli o tu první…“
Zamyšleně přikývla a pak nečekaně vykulila na Daniela oči.
„Chcete tím říct, že… pokud bych pořád nezkoušela zadávat adresu na Zem, kdybych zkusila nějakou jinou, tak… jsme tam nemuseli trčet tak dlouho?“ Oči se jí zaleskly a Daniel tak trochu zazmatkoval.
„Sam, není to vaše vina! Nemůžete přece za to, že…“
„Plukovník na tom byl od počátku zle, potřeboval lékařské ošetření a teď je na tom tak, jak je jen proto, že mě nenapadla taková banalita, jakou je jiná adresa?“
Daniel se na ni zadíval, ten pohled ale nic neříkal.
„To je hloupé, Sam! Namouduši hloupé, když takhle uvažujete,“ řekl pak tichým hlasem.
Prudce od něj odvrátila hlavu, tvářila se vzdorovitě.
„Jack by vám to nikdy nevyčetl. A vy to víte!“ dodal nekompromisním hlasem. „A jak říkám, nemůžete si to vyčítat ani vy, protože to prostě není vaše vina! Jasné?“
Stále se na něj neotočila, propalovala pohledem strop. Trvalo to nekonečně dlouho, než se znovu pohnula a než promluvila.
„Jak vás vůbec napadlo, že jsme tady na Zemi?“ zeptala se tichým hlasem.
Teprve až teď Daniel pochopil, jak se asi musí cítit. Jak mizerně na tom asi musí být… Byla k smrti unavená a vysílená, Jack umíral a ona… Ale nemohla si to přece dávat takhle za vinu! Ne teď, když už to má za sebou! Nebo ne?
„Jednou, když jste se pokoušela zadávat adresu, jsem byl sám v zasedací místnosti. Přemýšlel jsem a najednou se všechno začalo chvět. Nejdříve mě napadlo, že přichází nějaký tým zvenčí, protože se brána rozsvítila, ale nic dalšího se nedělo. Tehdy mi to došlo…“
Kývla. Nepatrně pohnula hlavou, jako že rozumí, ale nic víc.
Daniel se na ni chvilku díval a ruce si při tom překřížil na prsou. Měla kruhy pod očima, na tváři byla ošklivě popálená od mrazu, pokožka jí vytvořila jakousi škrabošku… Janet sice říkala, že to za několik dní zmizí, ale Samině výrazu v obličeji to teď dodávalo jakousi zlomenost, dost možná že i poraženost.
„Jste v pořádku, Sam, a Jack v pořádku bude,“ řekl po chvilce jasným hlasem. „To by mělo být to jediné, na co byste teď, v tuhle chvíli, měla myslet…“
„Když vy to vůbec nechápete, Danieli,“ zaštkala a rukou si zakryla obličej. Její sebeovládání bylo u konce…
Snažil se nedat na sobě znát, jak moc ho její chování překvapilo a rozrušilo.
„Co nechápu, Sam?“ zeptal se měkce a naklonil se k ní blíž. „Tak co nechápu?“ naléhal, když Sam neodpovídala.
„Že jsem ho zklamala,“ dostala ze sebe konečně. „Zklamala jsem jeho a nejvíc sebe…“
„To mluvíte o Jackovi?“ neskrýval Daniel svůj údiv.
Zakývala hlavou.
„Ale Sam!“ vyhrkl. „To je přece absurdní! Znám Jacka moc dobře, říkám vám, že to pochopí a nikdy vám nic nevyčte…“
„Já vím!“ vykřikla nečekaně. „A to je na tom možná to nejhorší! Kdyby mi vynadal, bylo by to lepší…“
„O čem to tu, sakra, mluvíte?“ zamračil se Daniel. „Já vás vážně nechápu. To, co říkáte, je hloupost, on by…“
„Začali jsme spolu pracovat, není to ještě ani rok, Danieli,“ řekla nečekaně jasným a chladným hlasem. „Celou tu dobu byl mým velitelem, celou tu dobu byl jakýmsi vzorem, jakýmsi průvodcem v tomhle novém světě. Vy to asi tak necítíte, Danieli, protože jste do tohohle všeho zasvěcen a pohybuje se na téhle neuvěřitelně ostré hraně mnohem déle než já, ale já… Jack O’Neill pro mě byl od začátku někdo, kdo mě chytil, když jsem padala. Chápete, jak to myslím? Pořád tu byl pro mě, pořád mi pomáhal… A teď, když jsem mu měla pomoc já, když byl odkázaný na mě, jsem prostě selhala.“
Najednou umlkla a téměř zděšeně se na Daniela podívala. Koukal se na ni, neříkal vůbec nic, ale ona mu to jasně viděla v očích – poznal TO. Kruci, ulevila si v duchu…
Daniel ji sledoval a snažil se v hlavě si utřídit vše, co právě slyšel. Bedlivě ji zkoumal pohledem, tím si byl jistý. Ale nemohl si pomoc. Doslova ho fascinovaly její červené tváře, které chytly nečekaně jasnou barvu, jiskřičky v jejích očí a pootevřené rty, jak se při své řeči zadýchala. Dívala se na něj v tom největším očekávání, věděl, že čeká, co z něj vypadne… A co měl vlastně říct?
Střelil pohledem o dvě postele dál a k jeho neskrývanému překvapení se jeho oči střetly s hnědými. Překvapil Jacka, tím si byl jist…
„O tomhle byste si měla promluvit asi s ním…,“ řekl nakonec tiše a kývl hlavou směrem k O’Neillovi.
Sam poplašeně trhla hlavou. Už si myslela, že… Ne, plukovník O’Neill tvrdě spal. Měl zavřené oči, jeho tvář byla klidná.
Daniel dobře viděl, jak Jack rychle pevně semknul víčka a už se ani nehnul. Neřekl na to nic, neměl na to právo… Snad bude lepší prostě sebrat se a jít. Tohle není jeho věc.
„Tak já půjdu, Sam,“ stiskl ji ruku a zvedal se ze židle. „Měla byste odpočívat. A já asi taky nebo mě Janet přiváže k posteli…“ Usmál se na Sam a ta mu úsměv oplatila.
„Díky, Danieli,“ zašeptala unyle.
„Ne, já děkuji vám…,“ mrkl na ni a než se stačila na cokoli zeptat, zmizel na chodbě.
Sam si povzdechla a pohled upřela ke stropu. Byla k smrti unavená, ale spánek náhle ne a ne přijít… Namísto toho až příliš jasně vnímala plukovníkovo pravidelné oddechování na posteli jen kousek od té její.

Jack vyslechl celý hovor mezi Danielem a Carterovou takřka se zatajeným dechem. Ani v nejmenším ho nenapadlo, že to, co dělá, je nečestné a zbabělé…
Teprve v okamžiku, kdy po něm Daniel nečekaně střelil pohledem a všiml si, že nespí, se v něm ozvalo svědomí. Nebylo dobře, že něco takového vyslechl. Ne, bylo to špatné… Zachoval se jako pitomec a měl dojem, že Daniel mu to dal v tom jediném kratičkém pohledu patřičně najevo. A bylo vůbec dobře, že pak předstíral spánek? Nemohl přece Sam bez obalu přiznat, že to všechno slyšel. Už kvůli ní… Přivedl by jí tím akorát do trapné situace.
A Daniel ho neprozradil. Proč? Těžko říct.
Najednou slyšel šustění peřin a pak tiché kroky po podlaze. Bosé kroky… Polilo ho horko, protože ty kroky zamířily jednoznačně k němu. Pak cítil, jak si někdo přisedá k němu na postel a ovanula ho její svěží vůně. Křečovitě tiskl víčka. Co chce dělat?
Chvilku se nedělo nic. Nemluvila, nehýbala se. Pochopil, že ho prostě jen pozoruje. Už se to nedalo vydržet…
Pomalu otevřel oči. Její obličej měl přímo před sebou, dobře viděl, jak zrudla a vytřeštila na něj oči. Nečekala, že se probudí. Tím míň, že už vzhůru je…
„Promiňte, pane, nechtěla jsem vás probudit,“ vykoktala a rychle se zvedala z jeho postele.
Dřív, než si stačil uvědomit co vlastně dělá, ji chytil za ruku a přinutil ji tak, zase si sednout.
„To je v pořádku,“ zachraptěl a zvuk vlastního hlasu ho překvapil. Nemohl ji říct pravdu, takhle to bude lepší…
Okamžik bylo ticho a on si uvědomil, že má svou dlaň pořád na té její. Nepokoušela se ho setřást, takže tuhle myšlenku brzy zapudil i on.
„Jak je vám?“ zeptala se po chvilce.
„Jako by mě přejel parní válec,“ pokusil se o vtip a samotnému mu zaškubaly koutky úst. Hned ale zase přestal, protože smích ho skoro zabíjel. „A vám?“
„Doktorka říkala, že mi vcelku nic není… Plukovníku, je mi to všechno moc líto,“ vyhrkla nečekaně.
„To nemusí, Sam,“ řekl tiše a dobře si všiml, jak s sebou škubla, když ji oslovil křestním jménem.
Dívala se na něj takřka zoufale.
„Jak to myslíte, pane?“
„Chtěl jsem tím jen říct, abyste si nic nevyčítala. Určitě si myslíte, že jste neudělala všechno, co jste mohla a tak… Ale to je hloupost.“
Zakroutila hlavou.
„Promiňte, pane, ale vy to nechápete,“ zašeptala a Jacka při tom napadlo, že přesně tohle před chvilkou říkala Danielovi. Ale on jí na rozdíl od něj chápal. Chápal jí až moc dobře… „Celou tu dobu jsme byli na Zemi – na Antarktidě, plukovníku. Stačilo, abych zadala jinou adresu a…“
Nečekaně zvedl svou ruku z její a jí v tu chvíli zalil pocit osamění. Umlkla. Ten pocit ale netrval dlouho. Zvedl ruku a jeho prsty se v příští vteřině dotkly její tváře…
„Bude to znít hodně lacině, když řeknu, že jsem rád, že se to stalo?“ zeptal se.
Vyhrkly jí slzy do očí a najednou jako by si uvědomila, kde je a co dělá couvla, takže na ni už nedosáhl. Ani nemrkl a ruku pomalu zase položil.
Zvedla se z postele a on už jí nebránil. Děsila se toho, co tak nečekaně pocítila. Bylo to tak silné, že měla dojem, že to musí přežít a překonat úplně všechno… Cítil totéž? Možná by bylo lepší, kdyby ne.
Náhle k němu prudce vzhlédla.
„Změní se něco?“ Samin hlas zněl vyděšeně. Všiml si toho. Pomalu zakroutil hlavou.
„Navenek určitě nic,“ zašeptal a Sam překvapilo, že ví, o čem mluví. Takže to musí taky cítit…
„A jinak?“ vydechla a oči jí zvláštně zářily.
Hlavu měl položenou na polštáři, vzhlížel k ní jako k andělovi. S odpovědí očividně váhala, ale pak šel s pravdou ven… Dobře věděl, že tohle je luxus, který si už později nebude moci dopřát.
„Jinak se změní všechno. Alespoň pro mě.“ Všiml si, jak jí jeho upřímnost překvapila. Vzápětí se jí lehce zachvěla brada…
„Je to příliš nové, než aby se s tím dalo něco dělat, že?“
Mlčky přikývl.
„Možná časem...“
Přerušil ji.
„Může se stát spousta věcí, Sam. A já se budu modlit, aby se stala nějaká, která pro vás nebude mít co dočinění se mnou…“
Nechápavě se zamračila.
„Proč?“
„Protože si zasloužíte něco lepšího.“ Ta odpověď zněla definitivně a až příliš snadně.
„Tohle nemůžete vědět…“
„Vím to, Sam, věřte mi. Bude lepší, kdyby se tu objevil někdo, kdo…“
„Nemůže tu být nikdo jiný, dokud vidím vás.“
Pousmál se. Ale byl to zvláštní úsměv.
„Dobrou noc, Sam,“ zašeptal. Litoval jediné věci – že tu jsou kamery.
Vyhazuje ji? Možná je to tak lepší…
„Dobrou noc, Jacku,“ řekla tiše.
Projel jím blesk. Od hlavy až k patě, jako by jím běhali mravenci… Měl dojem, že svoje jméno z jejích úst slyšel už tam, v té strašlivé zimě. Ale dost možná to bylo jen jeho vroucné přání…
Sledoval, jak se otáčí a odchází ke své posteli.
„Sam!“
Zastavila se a ohlédla.
„I kdyby to nemělo změnit vůbec nic – ani časem – stejně si budu moci jednou s klidným svědomím a jasnou myslí odpovědět na jednu otázku…“
Neříkala nic, jen čekala.
„A tou je *Od kdy? Kdy se mi to přihodilo?*“
Kývla, jako že rozumí.
„Já taky,“ zašeptala poté. Udělala zbývající dva kroky a zalezla zpátky do své postele. Přetáhla si přes hlavu peřinu a už se po něm nepodívala. Stačil jí pocit, že je tam s ní. Měla hlavu napěchovanou dojmy a poznáním, byla si jistá, že nezamhouří oka… Ale k jejímu pozdějšímu překvapení usnula rychle. Snad jí hřálo a uklidňovalo vědomí, že k ní cítí to samé, že je tím zmatený stejně jako ona, a že se taky bojí.
Zbývalo jen přemýšlet nad tím, co přinese osud spolu s časem. Ale teď byla jedna věc více než jasná – je to daleká a nejistá budoucnost. Ale někde tam je a jednoho dne, až na to budou připraveni, přijde…

KONEC!!!