Titul: Someone is watching
Autor: M.i.s.k.a a Sammie
Překladatel: -/-
Žánr: Romance/Drama
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Dospělí
Délka: Dlouhé
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse:

__________________________________________________________

Sam se rozhlédla po zasedací místnosti po svých kolezích. Po její pravici seděl Teal’c čtoucí si časopis, kterému by ona sama nevěnovala ani minutu svého času, naproti ní se houpal v židli O’Neill, očividně podrážděný, že musí čekat, než generál dokončí svůj rozhovor po telefonu. Vedle něj Daniel, zabraný do hlášení o nadcházející misi. Sam si byla jistá, že to četl už nejméně třikrát. Ostatně stejně jako ona, ačkoliv to byla její práce. Před třemi hodinami sonda objevila bránu na kraji lesa, nedaleko stěny s neznámými nápisy. Daniel byl přítomen v řídící místnosti tohoto nálezu a požádal o průzkumnou akci. Hammond byl zpočátku skeptický, ale po dodatkových údajích, že se na planetě spolu s touto jistě velmi důležitou památkou nachází i potencionální zdroj Naquadahu, svolil.

Sam byla u toho, když její nadřízený, velitel jejich týmu, plukovník Jack O’Neill, přijel na základnu o tři hodiny dříve, než původně měl, aby se dozvěděl, že Daniel se, zase jednou, honí za nějakým ego nabuzovačem v podobě pěkných obrázků vyrytých do kamene. Svou nespokojenost ventiloval docela rázně, ale nebylo mu to nic platné. Snažil se generálovi vysvětlit, že posledních pár misí bylo pro elitní tým, jakým byla SG-1, více než nudných. Generál s ním souhlasil a slíbil mu, že další planeta, která bude jevit známky nepřátel, je jejich. Sam si byla jistá, že padlo něco o přání smrti na O’Neillově straně, ale poznámka na to následující jí unikla, vzhledem k tomu, že se snažila co nejrychleji odejít z “palební čáry”. Plukovník ji může poctit nevkusnými poznámkami na misi, kde ho neuslyší polovina základny.

Sam se zavřela do své laborky a vypracovala detailní hlášení o postupu na misi s ohledem na Danielovy potřeby. Teal’c jí asi půl hodiny dělal společnost v podobě čtení v koutku na točící židli, jenom aby se vyhnul O’Neillovi. Ačkoliv by to nepřiznal nahlas, Sam si byla jistá, že měl na svého pozemského přítele stejnou náladu jako všichni ostatní.

Takže teď všichni čekali na generála, který měl na telefonu někoho z Pentagonu a očividně ten někdo nebral Hammondovo vysvětlování jako odpověď. Sam se zhluboka nadechla a opět zapíchla oči do své složky na stole, okraj perfektně zarovnaný s krajem stolu, v koženkovém obale vyrytý symbol SGC. Houpání naproti ní přestalo a Jack hlasitě složil ruce na stůl, hlava následovala hned za nimi. Sam se ani neobtěžovala vzhlédnout od svého bloku. Toto bylo už po třetí, co Jack tohle udělal. Ostatní se zachovali úplně stejně.

Z vedlejší kanceláře se ozvalo hlasité třísknutí sluchátka do telefonu, odkašlání a stisknutí kliky. Kromě Jacka všichni vzhlédli a soustředili svou pozornost na hlavu základny.

“Omlouvám se za to zdržení.” Hammond pronesl jenom co vstoupil do mísnosti. “Majore, byla byste tak laskavá a osvětlila nám nastávající misi?”

Sam se usmála, rázně odstrčila kolečkovou židli od stolu a vstala. Až tento pohyb vzbudil Jackovu pozornost a následoval příkladu ostatních a začal sledovat Samin výklad. To, že mu to šlo jedním uchem tam a druhým ven už byla skutečnost jiná. Musel ale uznat, že Carterová se tentokrát snažila velmi a zkrátila čas, po který ji museli poslouchat co nejvíce to šlo. Generál naplánoval jejich odchod za hodinu – 1700 a rozpustil je.

K Samině překvapení, Jack zůstal v zasedačce jako poslední a pomohl jí s materiály, které si sebou přinesla pro prezentaci. DHD na druhé straně totiž měl nějakou poruchu, takže potřebovala náhradní zdroj energie a pár dalších hraček.

“Pane, to opravdu není nutné. Byla jsem schopná sem všechno přinést bez pomoci, jsem stejně schopná to taky odnést.” Namítala Carterová, když jí Jack začal brát věci z rukou. “Carterová, do odchodu máme asi hodinu čas. Všichni se mi vyhýbají, tak mě nechejte alespoň pomoci vám.” Usmál se na ni. Věděl, že je v tuto chvíli i na její černé listině, ale Carterová ho v tomto nikdy nezklamala. U ní měl nekonečně šancí.

“Děkuji.” Opětovala mu úsměv a nahodila mu do náruče dalších pár věcí. “Pane, já vím, že nejste z této mise zrovna nadšený, ale zkuste to brát jako dovolenou. Víte stejně tak, jako já, že tento stav bezvětří nebude pokračovat moc dlouho a potom bude problém najít chvilku času. Jako tomu bylo už mnohokrát.” Snažila se mu ospravedlnit jejich výlet.

“Nedělejte si starosti. Pokusím se si to užít.” Pokrčil rameny. “Jak na to bude reagovat Daniel, to si netroufám odhadovat.” Mrkl na ni. Sam se pousmála, ale nijak to nekomentovala. Uvažovala, jestli má cenu Daniela varovat o Jackově rýpavé náladě, nebo ho prostě nechat, aby na to přišel sám. Hodila po Jackovi zvědavý pohled. Definitivně neřekne vůbec nic. Měla by jít s Teal’cem na průzkum Naquadahového zdroje, Jack měl za úkol dělat společnost Danielovi. Dnes by opravdu neocenila, kdyby se role nějak vyměnily.

Jack ji opustil jenom co si začala připravovat bedny s nářadím a tak si užívala chvilky klidu. V plánu bylo, že na planetě zůstanou 36 hodin. 36 hodin znuděného O’Neilla na vysílačce, to byl mor. Myšlenka na jejího nadřízeného ji přesto donutila k úsměvu. Míval i své kladné momenty a těch si užívala hodně. S proudem, kterým její myšlenky odběhly jí zabralo celou hodinu se připravit. S Danielem se potkala na cestě k již otevřené bráně a společně se přidali k jejich dvěma zbývajícím členům.

„SG-1, máte zelenou.“ Generál Hammond stál za oknem řídící místnosti a upřeně se na ně díval. Moc dobře věděl, jak jsou nadšení. Také to s nimi nijak nesdílel, ale bral to, jak major Carterová říkala, jako dovolenou. „Užijte si to.“ Řekl si spíš už jen tak pro sebe, červí díra se za nimi už dávno uzavřela.

Že to byla mise přímo lákavá poznali hned. Po pravé straně řidší lesík, před nimi ony bezvýznamné šutry, jak to Jack nazval, a po levici pole a nic než pole. Slunce svítilo, bylo poměrně teplo, vzduch příjemný a dýchatelný. A hlavně nikde nikdo.

Samanthě se začala pomalu zlepšovat nálada. I O´Neill se malinko usmíval. Vypadalo to, že si tu nakonec přece jen odpočine. Vyšle Carterovou s Teal‘cem na obhlídku okolí, sám si lehne do trávy a nechá Daniela, ať si pohraje. A přesně to udělal.
„Tak to bychom měli.“ Promnul si ruce. „Dáme se do toho, ať to máme rychle za sebou. Carterová s Teal’cem půjdou omrknout okolí a my s Dannym se vydáme k těm šutrům. Hlášení každé půl hodiny. Pro jistotu. Rozchod.“

„Ano, pane. Dávejte na sebe pozor a hlídejte Daniela.“ Usmála se Sam.
„Nemějte obavy, majore.“ Opětoval jí úsměv Jack. „Mějte se.“
„Vy taky.“ Otočila se a rychlým krokem doběhla Teal’ca, který už byl vyšlápnutý. Měla co dělat, aby ho dohnala.

Po pár minutách už to nevydržela a začala konverzovat. Tedy aspoň se o to snažila. „Tak co myslíte, že najdeme?“ „Netuším, majore.“ Odpověděl klasicky Jaffa. „Zdá se, že nejste z této mise nadšený.“ „Cítím se fajn.“ Po této odpovědi se Sam snažit přestala. Nechápala, proč s Teal’cem nešel O´Neill. Ten by donutil mluvit snad i mrtvého.

Do lesíka dorazili za pár minut. Klasický les jako na Zemi. Hned na začátku je přivítali malincí hříbci. Sam se pro jeden okamžitě sehnula a sebrala ho. „Nemyslím si, že je to moudré.“ Začal Teal’c. „Ale no tak, nehodlám je jíst, chci se jen podívat.“

Vypadal jako normální žampion a dokonce tak i voněl. „Myslím, že bychom ho měli vzít domů a otestovat.“ Rozhodla se a hned ho taky dávala do tašky. Hlouběji v lese našli mnoho dalších. Jediné, co na tom bylo divné, bylo to, že všechny vypadaly úplně stejně. Sam jich nikdy tolik pohromadě neviděla.

„Jé hele! Beruška!“ Zvolala a přistoupila k jednomu ze stromů. Vzala ji do ruky a prohlížela ji. Když od ní zvedla pohled, zjistila, že je jich tam další hromada. Začaly se na kůře stromu formovat do nějakého tvaru, jako by chtěly ochránit tu jednu, kterou držela.
„Majore Carterová..“ Začal Teal’c varovně. Sam zvedla oči a zděsila se. Přímo před ní se rojilo hejno berušek osmitečných, jak si stihla všimnout, a vypadalo to, že zaútočí.

„Utíkejte!“ Uslyšela odněkud z dálky Teal’cův hlas. Na nic nečekala a vzala nohy na ramena. Teal’c už dávno kontaktoval O´Neilla, co se děje. Připadalo jim to jako věčnost, než vyběhli z lesa. Sam se stačila za běhu otočit a zjistila, že se prostě zastavily. Jako by nemohly z lesa. Vyčerpaně se zastavila a chytala dech. To byl ale sprint.

„Zastavily se.“ Oznámila Jackovi, který už byl na doslech. Běžel k nim jakoby mu šlo o život. „Co se stalo?“ Křičel, ještě se ani nezastavil. „Napadlo nás hejno berušek.“ „Čeho?“ Jack se prudce otočil na Teal’ca. Ještě stále vydýchával ten běh.

„Vypadaly jako naše berušky. Všimla jsem si, že měly osm teček.“ Vysvětlovala Carterová. „O čem to tu proboha vy dva mluvíte?“ O´Neill byl absolutně zmatený. Ostatně jako vždy.

„Byli jsme se podívat v tom lese. Našla jsem na stromě berušku, aspoň tak vypadala, a vzala ji do ruky. Hned na to se jich tam objevilo nejmíň sto a šly po nás. To je všechno, pane.“ „Měli bychom vypadnout. Bůhví, co je to zač. My s Danielem jsme měli zase problémy s mravenci. Byli na můj vkus moc rychlí. Jdeme.“

Carterová poslušně následovala Jacka a Teal’ca v jejich svižném kroku k bráně. Sice měla z útoku hmyzem smíšené pocity, převažovaly hlavně ty negativní, přesto se jí opouštět tuto planetu nechtělo. Zrodil se v ní nadšený entomolog a měla zájem prostudovat chování jak zvláštních berušek, tak O’Neillových mravenců. Zakývala hlavou. Pravděpodobně jejich velitel jenom přeháněl. S největší pravděpodobností jenom někde usnul a mravenci ho považovali za snadnou kořist. Ačkoliv věděla o přírodě nemnoho, stačilo jí to na to, aby věděla, že určité druhy mravenců mají odlišné chování a nemají problém zaútočit na člověka a snažit se ho použít jako svou večeři. A taky věděla, že po takovýchto zásazích na těle zůstaly ošklivé skvrny. Tedy alespoň po čas, než se rány od malinkatých kusadel zahojily. Vzhledem k tomu, že po rychlém pohledu na Jackův zevnějšek neodhalila žádné takové památky, usoudila, že Jacka to možná tak výsostně naštvalo, ale to byla asi tak největší škoda spáchaná na jeho straně.

“Danieli, už jsi hotov?” Zeptal se Jack jenom co dorazili na místo. Daniel se na něj podíval skrz brýle sešoupnuté téměř u špičky nosu a zamračil se. “Ne, potřebuju víc času.”

“Myslím, že jsem se vyjádřil dost jasně. Jenom co přivedu Teal’ca a Carterovou, tak to balíme a jdeme domů.” Podrážděně hodil pohledem po mladém archeologovi.

“Ano, vyjádřil si se jasně, neznamená to ovšem, že to beru na vědomí. Chci to dokončit. Jak jsem ti řekl, jenom co pořídím dostatek snímků, můžeme jít.”

“Asi si nepochopil, co jsem tím chtěl říct. Prostě mě poslechneš, ať se ti to líbí nebo ne. Pokud vím, tak plukovník sem tu já, stejně tak jako velitel tohoto týmu. Moje slovo platí.” Začal uplatňovat své postavení Jack, snažící se držet svůj hlas v normální úrovni. Sam na tento jeho výlev zareagovala tichým přešlápnutím a raději měla zrak upřený na svých dokonale naleštěných botách. Dříve nebo později bude Jack hledat podporu u ní a Teal’ca a ona se rozhodně nechtěla stavit na stanu jednoho nebo druhého.

“To, že tě pokousalo pár mravenců, když si ležel na zemi, zírající na oblohu není moje vina.” Už se chtěl nadechnout k nějakému dalšímu poznatku, ale Jack mu úspěšně vskočil do řeči. “Připadá ti tohle..” Vyhrnul si rukávy a odkryl tím nejméně deset zarudlých a napuchlých fleků. “jako nic?”

Daniel se pokoušel neztrácet trpělivost. “Podívej, já sám jsem schytal pár takových, ale důvod, proč jsme přišli na tuto planetu stojí za mnou. Pokud vím, chtěl si akčnější misi. Teď ji máš. Můžeš se pokusit zastřelit každého mravence, co ti přijde pod ruku.” Usmál se. “Navíc Sam bude nějakou chvilku trvat, než zprovozní bránu, do té doby snad budu hotov s dokumentací.”

Jack si naštvaně odfrkl, ale nechal Daniela být Danielem a spolu s Carterovou odešel o kus dál k ovládacímu panelu. Teal’c zůstal a dělal Danielovi společnost. “Nevím, jestli je moudré píchat holí do včelího úlu.” Poznamenal suše Jaffa a mrkl na Jacka. Daniel se neobtěžoval s pohledem na něj. “Vosího hnízda a já ho nijak nedráždil. Jack je znuděný a snaží se to vybít na nás ostatních. Kvůli jeho arogantnímu přístupu k archeologii jako takové si já nenechám ujít příležitost prozkoumat tohle místo.” Teal’c jenom pokývl hlavou a dál se tomuto tématu nevěnoval.

“Jak dlouho ještě, majore?” Ptal se nedočkavý Jack. “Asi se tu uškrábu.”

Sam se na něj podívala, nechala všeho a začala se přehrabovat ve své výstroji. Po chvilce šramocení se jí podařilo vyprodukovat poloprázdnou tubu od krému a podala mu ji. “Mělo by to utišit bolest a svědění po kousnutí hmyzem. Nevím, do jaké míry to bude účinkovat na tento druh mravenců, ale lepší něco, než nic.” Pokrčila rameny a stáhla prázdnou ruku.

Jack si to s úsměvem na rtech převzal a aplikoval na postižená místa. Do pěti minut jeho snahy škrábat se přestaly. Za dalších deset minut jeho klid opět zmizel, protože zpozoroval ony malé červené potvůrky, které na něj zaútočily nedlouho před tím. “Carterová, nechci nijak spěchat, ale máme tu opět Danielovy kamarády. Pohybují se rychle, takže pokud nechcete dopadnout stejně jako já a Daniel, tak si pospěšte.” Oznámil jí a snažil se pohybovat kolem, aby mravencům přístup k jeho tělu co nejvíce zabránil.

„Carterová!“ Zvýšil Jack po půl hodině poskakování kolem hlas.
„Už to skoro mám, pane! Ještě minutku.“
Jack už chtěl zase něco dodat, ale naštěstí mluvila Sam pravdu a ještě nestačil ani otevřít pusu a brána už se vytáčela.
„No konečně! Na takové tancovaní už jsem starý.“ Brblal. Jeho kolena opravdu dostala zabrat. Nemohl se dočkat, až si sedne, lehne, prostě cokoliv.

„Danieli, jdeme!“ Rozkázal a sám si to šinul k horizontu událostí.
„Ale..!“ Snažil se mladý archeolog něco namítat. Jackův pohled stačil za všechno. Jasně mu dal najevo, že na téhle planetě nezůstane ani o minutu déle. Sam a Teal‘c už byli dávno nachystaní a čekalo se jen na něj. Uraženě se teda posbíral a při průchodu bránou se ani na jednoho nepodíval. Na Jacka z důvodu odchodu a na ty dva, že ho ani nepodpořili.

“Jste tu nějak brzo, plukovníku.” Generál Hammond byl překvapen. Málokdy se stávalo, že se SG-1 vrátila dřív, spíš později, než bylo původně plánováno. “Běžte se umýt a nahlásit na ošetřovně. Za hodinu podáte hlášení.”
“Rozkaz, pane!”

Za hodinu se všichni sešli v zasedačce. Ještě čekali na generála, než domluví. Opět mu to trvalo dobrých 20 minut, Jack už začínal být nervózní.
“Co mu tak dlouho trvá?” Než stačil ještě něco dodat, Hammond už otvíral dveře.
“Klid, plukovníku. Šetřete dechem.” Otočil se k ostatním. “Tak kdo začne?”

Sam se ujala slova. “Když jsme přišli na tu planetu, nic zvláštního jsme nezpozorovali. Plukovník zůstal s Danielem u kamenů a já s Teal‘cem jsme se šli poohlédnout po okolí. Vešli jsme do menšího lesíka, kde nás napadly berušky osmitečné.”
“Osmitečné?”
“Ano, měly osm teček.” Přitakal Teal‘c. Hammond pozvedl obočí. “Pokračujte, majore.”
“Podařilo se nám před nimi uniknout. Zjistili jsme, že byly zřejmě omezeny v pohybu. Zastavily se těsně u konce lesa, vypadalo, že ho nemůžou opustit. V tom k nám přibíhal plukovník O´Neill s tím, že je napadli mravenci.”

“Mravenci?” Hammond byl úplně mimo. “O čem to tu prosím vás vykládáte? Napadli vás mravenci a berušky? Děláte si ze mě legraci?”
“To určitě ne, jak bychom mohli.” Kroutil hlavou Jack. “Prostě se tam nedalo vydržet. Kousali úplně všude.” Na důkaz svých slov mu ukázal svou ruku a fleky po kousancích.
“To je všechno?”
“Ano, pak už jsme jen čekali, až Carterová zprovozní bránu a Daniel se sbalí.”
Hammond se otočil na mladého archelologa. “Co jste zjistil, doktore,”
“Celkem nic moc, generále. Zrovna když jsem rozluštil ten jazyk, Jack zavelel a šli jsme domů. Pokud bych mohl, pane, rád bych se tam zase vrátil. Zdá se, že je to nějaký zašifrovaný odkaz Antiků. Myslím si, že by to stálo za to prozkoumat.”
“Uvidíme, jak se budete cítit a podle toho se zařídíme.” Poukazoval tím na Jacka, který se ustavičně škrábal. Zdálo se, že je to čím dál tím horší.

“Jste v pořádku, pane?” Ozvala se Sam, která si toho také všimla.
“Je mi fajn.” Odsekl a škrábat se nepřestal.
“Možná byste měl znovu zajít za Janet...”
“Řekl jsem, že je mi fajn!”
To jak ji okřikl se jí vůbec nelíbilo, ale mlčela. Jakmile jim dal generál rozchod, byla první, kdo odešel.

Jack věděl, že to přepískl a tak se rozhodl, že za ní později zajde a omluví se. Když se zastavil v šatně, všiml si něčeho malého na zemi. Sehnul se a překvapeně vydechl. Byla to ta beruška, která napadla Carterovou a Teal‘ca. Než se stačil vzpamatovat, vzlétla, obletěla ho a přistála mu na rameni.
“Hej! Zmizni!” Snažil se jí setřást. Chvíli mu to trvalo, vypadalo to, jako by k němu byla přímo nalepená, ale po pár minutách snažení se mu ji podařilo setřást. Smetl ji na zem a okamžitě rozšlápnul.
“Mrcho.” Ulevil si nahlas.
Hodil si potřebné věci do šatny a mířil si to ke Carterové do laboratoře.

Seděla za stolem a psala hlášení. Vypadala unaveně. Přemýšlel, jak si to vyžehlit. Rozhodl se, že ji pozve na něco dobrého na zub do kantýny. Párkrát klepl na dveře, jen aby se neřeklo, že tam tak vlezl.
Zvedla hlavu. Jakmile zjistila, kdo tam stojí, zase se začala věnovat své práci.
“Carterová.”
“Pane.”
“Co děláte?”
“Píšu hlášení, pane. Potřebujete něco?”
“No..chtěl jsem...chtěl jsem se vám omluvit za ten výstup v zasedačce. Mrzí mě to.”
Sam neveřila vlastním uším. On se jí omlouvá? To je snad poprvé.
“To je v pořádku pane. Už jsem na to zapomněla.”
Usmál se. “Děkuji. Každopádně jsem se vás přišel zeptat, jestli nemáte volnou chvíli, že bychom si zašli do kantýny pro něco na zub? Nevím jak vy, ale ještě jsem nic od příchodu z té planety nejedl.”
Bylo na ní vidět, že váhá.
“No tak, vsadím se, že máte taky hlad.” Stále váhala. “Platím já.”
Na to už nemohla udělat nic jiného, než zaklapnout laptop, zvednout se a jít.

Jejich cesta do kantýny proběhla v tichosti. Sam se snažila vyvarovat jakékoliv poznámce o jejich poslední misi, protože věděla, že by to jejího velitele opět naštvalo a ona neměla na jeho výstup náladu. A popravdě jiné téma, které by s ním mohla diskutovat ji nenapadlo. Zamračila se. Pracovala s ním téměř každý den, bývali v situacích, o kterých se normálním lidem nezdálo a přesto nebyli schopní vést civilní konverzaci?

Jack udělal otočku vlevo a rozrazil dveře do kantýny. Podržel jedny lítačky a vpustil Sam první. Ta mu cudným úsměvem poděkovala a vstoupila. Hned jí do nosu vrazila směsice vůní z připravených jídel. Ukázala Jackovi, co si její srdce přeje a usedla na jednu z volných židlí v poloprázdné místnosti. Jack byl do dvou minut u stolu, na svém talíři měl makarony se sýrem a koláč na dezertním talířku vedle, Sam předal její zeleninový salát a velkou sklenici želé.

Sam zapíchla vidličku do salátu a ochutnala. “Omluvte mě.” Řekla a zvedla se. U baru si vyžádala plastovou láhev s dressingem, nalila si slušné množství na svůj pokrm a radostně se zahryzla.

“Jak můžete mít tak nadšený výraz při jídle z kantýny, to nepochopím. Moje nudle chutnají, jako by je připravovali nejméně minulý týden.” Stěžoval si Jack, ale přesto si dal další vidličku do pusy.

Sam jenom pokrčila rameny. “Je to salát, nemůžou na tom nic zkazit. Dressing je to, co tomu dodává tu pravou chuť.” Řekla a jazykem si očistila pravý koutek pusy, na kterém trocha toho zmiňovaného dressingu zůstala.

“Když to říkáte.” Pokrčil rameny.

Opět se mezi ně sneslo mírně nepříjemné ticho. Každý se úpěnlivě věnoval svému talíři a snažili se vyhýbat očím druhého. Jack to jejich ticho prokládal občasným škrábáním jakéhokoliv, pro běžné oči, vhodného místa. “Pojedete domů, nebo zůstanete na základně do další mise?” Nahodil ve snaze odpoutat její pohled ze svého drbání.

“Chtěla jsem zůstat tady, ale pravděpodobně pojedu domů. Generál nám jistě zavolá, když se něco objeví. Potřebuji si vyprat. Za tu dobu, co jsem tady na základně se mi toho pořádně nahromadilo. Ne zrovna ideální plán na trávení volné chvilky, ale někdo to udělat musí.” Usmála se a snažila se zakrýt ruměnec, který se jí začínal tvořit na tvářích. Ano, špinavé prádlo, Samantho, ty víš, jak zabít rozhovor. “Co vy?” Rychle dodala a doufala, že zapomene, co mu právě sdělila.

“Pojedu domů. Nemůže být více depresivní věc, jako je dívat se na Daniela snažícího se něco vyřešit. Přísahám, že on má na mě nějaký radar, protože pokaždé, když projdu kolem jeho laboratoře, tak aniž by zvedl hlavu, volá mě a chce mi něco ukázat. Při poslední takové přednášce sem měl problém udržet oči otevřené.” Vzdychl dramaticky a nabral další vidličku jídla.

Sam si radši odpustila poznámku s tím, že on usíná u přednášek kohokoliv, takže to není jenom věc Daniela, ale uvědomila si, že jako její nadřízený, nemusel by to brát s humorem. A pokud by to nebral jako insubordinaci on, tak jistě skupina strávníků u vedlejšího stolu ano. Vypadali, že jsou pohlceni jejich rozhovorem, ale tady na základně nikdy nikdo neví. Ačkoliv bylo toto místo přísně tajné, tak to byla rozhodně pořádná drbárna. Sam si byla vědoma různých pomluv, co lítaly po základně o vztahu jejím a Jackovým, jejím a Teal’covým, dokonce slyšela něco o generálovi a veliteli SG-2. Tak to dopadá, když je nedostatek práce.

Jack polkl a pokračoval. “Ale s tím prádlem je to velice dobrý nápad. Měl bych se naučit organizovat svůj volný čas stejně jako vy. Většinou po příchodu domů otevřu pivo, sednu si na gauč, pustím televizi, která nenabízí žádné sledovatelné programy a pak jsem líný se zvednout.” Pokrčil rameny.

Sam odsunula prázdný talíř od salátu a pustila se do želé. Vážně ji bral za takový nudný případ? Že přijde domů a všechno má naplánované do poslední minuty? Je pravda, že měla ráda svůj čas zorganizovaný, ale přesto.. “Já si většinou půjčím nějaký film z videopůjčovny. Je to po cestě na základnu, takže když mě zavolají, nemusím se bát, že mi to zůstane doma ležet na stole bůhví jak dlouho.” Opět úsměv a opět byl stydlivý. Byla zvědavá, kolik nezajímavostí ze sebe ještě vydá. Už aby bylo to jejich jídlo u konce, aby se mohla vypařit.

“Tak o tohle já strach nemám. Na stole vedle televize mi stále sedí kazeta s Hvězdnými válkami. Nikdy mi nikdo nevolal a nepožadoval to zpátky. Vypadá to, že bunda s nápisem plukovník dělá dojem.” Zakřenil se a taktéž vyměnil své talíře.

Sam jeho úsměv opětovala a tímto jejich konverzace skončila úplně. Každý se věnoval svému dezertu. Jenom co se zaplnili, odešli si každý svou cestou, posbírali potřebné věci a vyrazili domů.

Pozoroval ji jak vyjela z hory, kde pracovala. Uvažoval o tom, že ji bude sledovat až domů, ale nebyl na to ten pravý čas. Venku byla už tma a tak by jí jistě neušlo, že za ní jede stále to samé auto. Bude mít jistě jinou příležitost. Vyhodil blinkr na prvních světlech a pokračoval ve vlastní cestě.

Sam dorazila domů o 35 minut později. Potřebovala si ještě skočit do obchodu, protože její lednice toho k jídlu opravdu moc nenabízela. Napakovala si mrazák hotovými jídly, aby příště nemusela v tuto hodinu lítat po obchodech, otevřela si sklínku s pivem a usedla na gauč. Shodila ze sebe boty a vyhodila nohy nahoru.

Po deseti minutách a půlce piva se zvedla a vyrazila směrem k pračce. Jenom co do ní naházela převážně tmavě zelené věci, se odebrala k sobě do ložnice. Dala si dlouhou horkou sprchu a po rychlém vyčištění zubů se odnesla do postele.

Tentokrát přijel až k jejímu domu. Byla tma, nikdo si ho nevšiml. Zkusil kliku. Bylo zamčeno. Samozřejmě nenechávala nic náhodě a jako dobře vychovaná holčička poslouchala tatínka, když jí říkával o takových pánech, jako je zrovna on. Musel se pousmát. Dvakrát obešel dům a nakonec se zastavil u okna do ložnice. Měsíc jasně osvětloval celý pokoj. Byla tak krásná.

Jack se ráno probudil na zemi před televizí.
„Au.“ Skuhral, když se drápal na nohy. Tohle nesnášel. Poslední dobou se mu to stávalo pořád a jeho záda tím pak trpěly. Taky to kapánek přehnal s pitím, tak měl mírnou kocovinku.
Odkopl flašku od piva, která mu bránila v cestě do kuchyně, aby o ní později, když se vracel, uklouznul. Nadával jak špaček. Nakonec se přece jen dostal k jeho špinavým věcem a šel příkladu Carterové. Všechny naházel do pračky, barva nebarva, nasypal potřebné množství pracího prášku, ještě aviváž, aby se neřeklo a nahodil program č. 2.

O deset minut později už se příšerně nudil. Další mise byla plánovaná na pátek. Bylo úterý. Na základně měl všechno hotové, kupodivu i veškeré hlášení. Kdyby se tam alespoň mohl vrátit a trajdat kolem. Generál měl ale jiný názor. Nakázal jim volno s tím, že se tam do pátku neukážou. To bylo něco na ně. Danielovi dokonce zakázal vzít papíry z poslední mise, chtěl to dokončit doma. Takže se asi taky nudil. Měl nutkání mu zavolat, ale pak to zamítl. Vidí se téměř každý den a když mají pár dní volna, pochyboval, že by se jim chtělo trávit jejich volný čas spolu.
Nakonec veškeré přemýšlení vzdal, nahodil konečně ty hvězdné války, otevřel pivo a vyhodil nohy nahoru.

Sam ve stejnou dobu přemýšlela o tom samém. Ani jí nebylo dovoleno si vzít část práce domů, tak se kvalitně nudila. Ve fitku už byla, pořádně se protáhla. Tělo žádalo odpočinek, ona však měla jiný názor.
„Nebudu přece sedět doma.“ Měla chuť něco podniknout, někam si zajít, ale nebylo s kým. Přece nebude volat Jackovi. Kam by taky šli. Kde už dlouho nebyla? No jasně, přece v kině! Shrábla telefon a volala.

Jack poklimbával v křesle, takže když mu přímo u ucha zazvonil telefon, příšerně se lekl a nedopité pivo na sebe vylil.
„Krucifix!“ Natáhl se k telefonu, snažíc se jednou rukou trochu utřít.
„O´Neill!“
Osoba na druhém konci ztratila odvahu mluvit. Viditelně nebyl v dobré náladě.
„Kdo je tam? Hele, nejsem žádný šašek a už taky nejsem nejmladší, abych pořád skákal k telefonu, takže jestli něco chceš, řekni to teď nebo mi dej pokoj.“
„P..pane, to jsem já, Carterová.“ Sam nakonec chytila druhý dech.
„Uch..Carterová, promiňte, nechtěl jsem na vás tak vyjet.“ V jeho hlase byla opravdu poznat lítost.
„V pořádku, pane.“
„Potřebovala jste něco?“
„Ehm.. no..tak mě napadlo. Nemáte dnes večer čas? Nevím jak vy, ale já se docela nudím, tak mě napadlo, že bychom si mohli zajít třeba na večeři a pak do kina. Co vy na to? Zavolám ještě Dannymu a Teal‘covi, vsadím se, že stejně nemají nic lepšího v plánu.“ Úplně zatajila dech nad jeho reakcí. Začala litovat, že vůbec volala, teď jí vynadá, že už je na to starý a raději bude sedět doma u televize s pivem v ruce. Takže ji příjemně překvapil, když řekl.
„To je docela dobrý nápad, Sam. Šel bych moc rád. Tak v šest všichni u vás?“
Málem se uskákala radostí. „Šest mi vyhovuje. Tak se vidíme. Naschle.“
„Mějte se, majore.“ Usmál se Jack, ale sluchátko už bylo hluché, zavěsila.

Takže kino. Další příležitost ji vidět. Toho musím nějak využít. Chvíli přemýšlel, pak se usmál, otočil se a spokojeně odcházel.

Šestá hodina večerní se nezadržitelně blížila. Sam byla nervózní už několik hodin a to proto, že Daniel odmítnul, měli už s Teal‘cem svůj vlastní program, na který se oba těšili, takže to znamenalo, že bude celý večer trávit jen s Jackem. Teda s plukovníkem O´Neillem. Ten to ale nevěděl. Už neměla odvahu mu znovu volat a všechno rušit. Hold si to budou muset užít sami. Sama o sobě vůbec nepochybovala, v plukovníkově společnosti jí bylo fajn, vlastně výborně. Chovala k němu city, které by neměla a zatím je úspěšně držela pod povrchem, hluboko v její mysli.

Jack to přijal velice zdatně. Spoléhal na ty dva, že budou stát mezi nimi. Protože jinak nevěděl, jak by to mohlo dopadnout. Jenže když mu oznámila, že jdou sami, nebylo už taktní říct, že teda ani on nikam nejde, zvlášť když uviděl ty jiskřičky v jejích očích. Čekal, než na sobě udělá poslední úpravy a musel uznat, že jí to velice slušelo.
„Wow! Vypadáte skvěle.“ Nemohl si to odpustit.
Sam okamžitě zčervenala. „Děkuji pane, taky vám to sekne.“
A tím jejich veškerá konverzace skončila. Oba se báli promluvit, hlavně Sam, která začínala mít ze všeho špatný pocit. Asi to nebyl moc dobrý nápad. Samozřejmě netušila, že Daniel s Teal‘cem odmítnou, ale asi měla plukovníkovi zavolat a celé to zrušit. Neudělala to a teď bude muset zápasit se svými city a myšlenkami, které se pomalu ale jistě draly napovrch.

Jack si ještě v rychlosti, s dovolením Sam, odskočil a potom už oba dva naskočili do Jackova auta, Jack otočil klíček v zapalování a vmanévroval auto na silnici.

“Řekl Danny, co měl tak důležitého na práci s Teal’cem?” Zeptal se po chvilce Jack a doufal, že to neznělo, jakoby si nehodlal užít chvilku klidu jenom se Sam.

“Říkal něco o návštěvě nějakého muzea. Teal’c zdá se projevil zájem o pozemské malířství. A Daniel byl více než nadšený mu udělat okružní jízdu v muzeu.” Sam pokrčila rameny. Daniel ji dokonce pozval, aby se přidala, ale potom, jakou scénu vyvedl Jack, když mu zavolala, tak si řekla, že půjde někdy jindy. Navíc se na Jacka opravdu těšila.

“Mám pocit, že Daniel začíná mít na Teal’ca moc velký vliv. Nemohlo by se stát nic horšího, než aby byl v našem týmu další šílený vědátor.” Poznamenal Jack a samozřejmě litoval svých slov jenom co je vypustil z pusy. Radši se na Sam nepodíval, ale byl si vědom pohledu, který po něm hodila a bylo mu jasné, že jeho poznámka jí tentokrát úsměv na rty nepřinese. “Nemyslel jsem to tak.” Řekl po chvilce. “To jenomže vy si dokážete povídat hodiny o kravinkách, které mě neskutečně nudí a když se pokusím něco přidat, tak se na mě dívá jako na absolutního idiota.”

“Já to chápu, pane.” Ovšem v jejím hlase neslyšel její tradiční akceptování jeho omluvy.

“Víte, já znám pár věcí, jenom není nikdy vhodná chvíle je použít. A když už bych i mohl něco dodat, vždycky mi skočí do řeči, nebo před řeč, někdo další a samozřejmě ještě ke svému proslovu přidá další pikantnosti, o kterých bych já už povídat nedokázal.”

“Opravdu, není třeba nic vysvětlovat, já to chápu. Popravdě si i dokážu představit, jak se asi cítíte.” Ujistila ho Sam a zatahala za pás omotaný bezpečně kolem jejího hrudníku.

“Vy? Nevěřím!” Mrkl na ni Jack a usmál se. “Vy máte odpověď na všechno.”

“To je možná pravda, ale nebývalo to tak. Ve škole jsem bývala považována za neskutečného šprta, takže jsem nepatřila mezi nejoblíbenější. Pokaždé u oběda u stolu vedle mě se shromáždila skupinka holek mého věku a rozebíraly poslední módu, nejnovější filmy, takové věci. Jednou se mi podařilo přihodit větu nebo dvě k diskuzi a okamžitě sem byla obdarována několika páry očí, které mi říkaly, abych si uvědomila, že ať řeknu cokoliv, nikdy to nezmění jejich názor na mě. Já vím, že je to vlastně úplně jiná situace, ale mám pocit, že vy se asi cítíte podobně jako jsem se cítila já.”

“Carterová, to mě mrzí.”

Sam se usmála. “Nemusí. Byla to střední škola, první rok vysoké. Tohle jsou těžké roky pro každého náctiletého. Navíc já si dokázala vždycky najít něco, co mě odreagovalo, takže jsem si to tak moc k srdci nebrala. Navíc můj otec by mi nedovolil upadat do depresí kvůli ne zrovna přátelským lidem ve škole.”

“Syndrom armádních otců.” Jack poznamenal a v hlavě mu proběhla myšlenka o jeho synovi a jak se mu dařilo jeho pracovní život úplně oddělit od osobního. Jediná věc, která ho spojovala s prací byla pistole, kterou měl doma a kterou se taky jeho syn zastřelil.

“Přesně tak.” Potvrdila Sam a zastavila jeho tok myšlenek.

Jejich konverzace utichla, když se Jack snažil najít volné místo k zaparkování auta před kinem. Sam nechala veškeré rozhlížení na něm a uspořádala si věci ve své kabelce, hledajíc peněženku. Jackovi se podařilo vlomit auto do mezery vcelku blízko vchodu a vypnul motor. Shrábnul svoji bundu ze zadního sedadla, vyskočil z auta a otevřel dveře pro Sam. Ta se na něj děkovně usmála a s velkým překvapením akceptovala jeho napřaženou ruku pokrčenou v lokti. Provlékla svou ruku s jeho a nechala ho udat rychlost ke vchodu. Před pokladnou se rozhlédli po nabídce filmů v různých kinosálech, nakonec si odsouhlasili film Válka světů s tím, že chtějí vidět, jak zachraňuje svět někdo jiný, než oni dva. Sam samozřejmě svou peněženku nepotřebovala, Jack jako správný gentleman lístky zaplatil a přidal k tomu i občerstvení v podobě dvou papírových nádob s popcornem, dva papírové kelímky s colou – dietní pro Sam a balíček sladkostí. Usedli do jedné ze zadnějších řad a za zvuku chroupání začali sledovat ukázky na nadcházející filmy.

Válka světů. Ne zrovna nejromantičtější film. Že by s ním šla do kina jenom ze soucitu? Měl na ni dokonalý výhled. To, jak si dávala malé kousky popcornu do pusy, jak si občas olízla slané prsty, jak usrkávala svůj nápoj.. Když její ukazováček zůstal v puse trochu déle, než bylo potřeba, málem to nevydržel. Copak nevěděla, jak ho tím povzbuzovala? Zakroutil hlavou. Ovšem, že ne. Ale už brzy dá o své přítomnosti a o svých citech vědět. Bylo mu vcelku jedno, co na to řekne ona. Pokud by měla tu drzost ho odmítnout, tak jí udělá ze života peklo. Taková přichází cena s jeho odmítnutím. Byla to moc dlouhá doba, kdy naposledy něco takového cítil. Věděl, že Samantha Carterová je ta pravá. Naučí se chovat jako poslušná a milující družka.

“Tak co, pane?” Zeptala se Sam, jenom co vystoupili do tmy noci, pryč z toho hluku.

“Carterová, nepracujeme, přestanete mě prosím oslovovat pane, plukovníku nebo nějak podobně?” Usmál se a pokračoval. “Vím, že to bude znít divně od někoho, jako jsem já, ale připadalo mi to moc fantastické. Vím, že čekám, kdy nám Goauldi zaklepou na dveře s něčím opravdu nebezpečným, ale praskání země? To je moc i na mě. A víte co? I goauldi mají trochu smyslu pro komunikaci a pokaždé nám řekli, co od nás chtěli před tím, než se nás pokusili zabít.” Pokrčil rameny a vysloužil si tím zahihňání z její strany.

“Já se bavila. Byl to oddech proti tomu, co musíme denně řešit na základně.”

“Poslední dobou se tam nic neděje, ale zapomeňme na práci. Jaké máte další plány na večer?” Zeptal se, když pro ni otevřel dveře od auta.

Sam vlezla dovnitř, nechala ho zavřít dveře, zapásala se a trpělivě čekala se svou odpovědí, než byl sám vevnitř a nachystaný k odjezdu. “Nepřemýšlela jsem o tom. Nic moc, nechcete se stavit na pivo? Ehm.. Samozřejmě vás nechci do ničeho nutit, pokud máte další plány..” Začervenala se a usilovně si začala hrát s uchem kabelky.

“Zní dobře.” Souhlasil s úsměvem. “Navíc včera jsem dopil poslední láhev ze své zásoby.” Vyculil na ni zuby. Ze Sam po tomto spadla veškerá nervozita, uvolnila stisk na kabelce a vyhlédla z okna na míhající se světla obchodů.

Tohle sledování je docela zábava. Ale zdá se, že ten O´Neill má o ni taky zájem. Ne, to nemůžu připustit. Pokud ji nebudu mít já, tak nikdo! Zíral na ni s otevřenou pusou, když s O´Neillem v zádech vešla do jejího domu. To, že si začali dokonce i říkat jménem, to se mu taky moc nelíbilo.
Je moje!

Sam sebou unaveně práskla na pohovku a na moment zavřela oči. Co to vlastně dělá? To by vůbec neměla, zvát svého nadřízeného na pivo! To, čeho se chtěla léta vyvarovat je zpět a v plné síle. A to mají ještě zítra volno! Co když se něco stane? Pak se na něj nebude moct ani podívat.

Její myšlenky přerušil Jack. „Juhuu, Země volá majora Carterovou!“ Mával jí rukou před obličejem tak zběsile, že se až lekla.
„Jste v pořádku? Víte, já jsem sem nepřišel meditovat. Kde máte to pivo?“ Mrkl na ni.
Vyskočila jak čertík z krabičky. „Promiňte pane, hned vám to donesu.“
„Carterová, co jsem řekl o…“
„Promiňte, Jacku.“ Opravila se urychleně, jen aby ho nemusela poslouchat a odnesla se do kuchyně. Hned se vrátila s dvěma půllitry piva a jedno mu podala.
„Díky, už jsem měl žízeň.“ Obrátil do sebe minimálně půlku a spokojeně zamlaskal. Sam se zahihňala.
„No co co, musím dodržovat pitný režim.“ Pak ale změnil téma. „Tak co budeme dělat? Zahrajeme si karty, pustíme televizi nebo…“ Zbytek věty nechal schválně viset ve vzduchu.
Sam se narovnala jak pravítko, srdce jí začalo zběsile mlátit a zřejmě i bledla, protože Jack začínal mít vážný výraz. „Je vám dobře Car…“
„Nic mi není, jen si musím odskočit. Hned jsem zpět.“
Než se stačil vzpamatovat, byla pryč.

V ložnici se zastavila a opřela o zeď. Proboha Samantho, vzpamatuj se! Jsi už dost velká na to, abys odolala, nejsi žádný puberťák!
Puberťák sice nebyla, ale odolávat taky nezvládala. Pravda byla, že ještě nikoho nemilovala tak, jako jeho a opravdu měla co dělat, aby po něm nevyjela. Když si uvědomila, že je v ložnici a ještě ke všemu přemýšlí o tomhle, musela se nahlas rozesmát. Kdyby jí někdo pozoroval, musel by si myslet, že je šílená. Ale ona nebyla, byla jen šíleně zamilovaná do někoho, kdo byl zakázaný, koho mít prostě nemohla a to bylo horší, než cokoliv jiného.

Po chvíli stání si uvědomila, že by se měla pohnout, než ji začne Jack hledat. Jack. Ano, tak přesně tohle byl ten bod. Bod, kde překročila tu svoji pomyslnou hranici a teď už nebylo cesty zpět.
Nejistě si prohrábla vlasy a mířila do koupelny.

Teda tohle je lepší, než jakékoliv kino. Takový zapeklitý vztah se jen tak nevidí. Dobře pro mě. Ale nevadí. Já ji naučím mě milovat a pak se mnou bude šťastná jako s nikým jiným. Naučí se mě milovat. Budeme spolu a nic a nikdo nás nikdy nerozdělí.

Jack se stále díval na dveře, za kterými před chvílí zmizela. Co tady on vlastně dělá? Nemůže to mít v hlavě v pořádku. Jistě, že to nemám v hlavě v pořádku, když jsem s ní. Kdo by měl?
Napadlo ho, že možná by měl napsat lístek a prostě odejít, vymluvit se, třeba že dávají v televizi fotbal nebo hokej. Na výmluvy je přece mistr. A ejhle, najednou ho žádná slušná nenapadla.
„Ženská zatracená!“ Ulevil si nahlas. Byl si jistý, že ho neslyšela a i kdyby, nemyslel to nijak zle.

Najednou uslyšel její výkřik. A vyděsil se, protože jedno je jisté. Carterová nikdy nekřičí.

„Carterová! Co se děje? Kde jste?“ Křičel, ale jeho kroky spolehlivě vedly do ložnice. Instinkt.
Sam se krčila u dveří ložnice a plakala.
Přiklekl k ní. „Sam. Sam, co se děje. Co se stalo?“ Opravdu ho děsila, takhle ji snad ještě nikdy neviděl. Když viděl, že z ní nic nedostane, rozhlédl se po pokoji. První věc ho praštila hned z kraje. Celá postel byla polétá krví. Ta červená se na bílém povlečení pěkně vyjímala. A to nebylo všechno. V koupelně to ještě pokračovalo. Tady už se ale pachatel zmohl jen na vzkaz rtěnkou. Na zrcadle nad umyvadlem.
„Takhle dopadneš, pokud nebudeš spolupracovat. Jsi má.“ Četl nahlas. Hned na to se Sam znovu rozplakala.

Tohle bylo stupidní. Který kretén je tohohle schopný? No, jeho úkol byl jasný: chránit Carterovou.
Poklekl k ní. Celá se třepala.
„Sam, slyšíte mě? Je to v pořádku, nikdo tu není.“
„Není to v pořádku!“
„Viditelně vás to vyděsilo. Řeknete mi, co se stalo? Já vás znám a vím, že vás jen tak něco nerozhází.“
Sam se na něj podívala uslzenýma očima a začala vyprávět. „Když jsem byla na střední, chodily jsme s kamarádkou cvičit každý den aspoň hodinu. Nebylo to blízko a tak jsme jezdily stopem. Nějaký ten výcvik už jsme měly za sebou, tak jsme si myslely, že nás jen tak někdo nepřekvapí. Ale mýlily jsme se. Jeden den po cestě z fitka opět někdo zastavil.“ Posmrkla. „Ještě teď si vzpomínám, jak jsme byly nadšené, že nemusíme šlapat těch 5 kilometrů pěšky. Zřejmě ho to taky nadchlo a tam kde měl nám nezastavil. Zavřel zevnitř auto a ujížděl dál. Křičely jsme, ať nás pustí, ale smál se. Byla jsem vystrašená k smrti.“
Jack ji jemně hladil po zádech, tiše ji podporujíc k pokračování.
„Zastavil až u lesa. Mohli jsme tehdy přejet asi 3 kilometry. Vytáhl nás ven z auta a držel v ruce nůž. Já, coby hrdinka, jsem se ho snažila napadnout, ale byl lepší. Nesetřásla jsem ho a ještě mě ke všemu bodl do ruky. A tehdy jsme pochopily, že je to vážné. Vzal si první Kim, zastával názor, že mu asi nebude odporovat, na rozdíl ode mě. Ale mýlil se i on. Snažila se ho ze sebe setřást, chtěl ji znásilnit. Křičela, ať utíkám a přivedu pomoc. Ani mě nenapadlo o tom pochybovat.“ Zavrtěla hlavou.“ Který voják opustí své přátele v nejhorším momentě?“ Nahodila řečnickou otázku a pokračovala. „Využila jsem jeho nepozornosti, rozvázala ruce, které mi předtím svázal a ukradla mu auto. Jela jsem jako zběsilá k nejbližší obydlené budově, což se ukázala být škola a všechno nahlásila.“
Začala znovu vzlykat. „A co se stalo pak?“
„Zavedla jsem učitele, včetně policie na ono místo, ale on už tam nebyl. A Kim…Kim, ta…“
Nemohla to vyslovit, bylo to už několik let zpátky, ale stále to bylo velice čerstvé. Jack pochopil.
„Byla mrtvá, že ano.“
„Ano.“, vzlykla. „A já si to do teď vyčítám, měla jsem jí pomoct, místo toho jsem zbaběle utekla.“
„Takhle to nesmíte brát.“ Konejšil ji Jack. „Kdybyste tam zůstala, byla byste mrtvá taky. Kdo by nám zprovoznil bránu? Uvědomujete si, že bez vás bychom tu teď nebyli? Nic z tohohle. Kdo by smál mým příšerným vtipům?“ Objal ji. „Co já bych bez tebe dělal.“ Zašeptal tak, aby ho neslyšela.
„Pojďte, vezmu vás ke mně a pošleme sem někoho, kdo to tu uklidí a zajistí. Určitě ho dopadnou.“

Ani se nebránila, jen se rozhlédla kolem a řekla. „Víte, co si myslím. Myslím si, že mě po letech našel a pokouší se mě znovu dostat.“
Ještě pevněji ji objal. „Ale to se mu nepovede, slibuji.“

Sam se na něj podívala svýma červenýma uslzenýma očima a dovolila své hlavě mu uvěřit. Něco v jeho očích jí prostě říkalo, že se všechno vyřeší a za nějakou dobu se tomu nad pivem a dobrou večeří zasmějí. Jack ji nechal stát třesoucí se u dveří a sám se vrátil do její ložnice, otevřel dveře od šatny, našel tam tašku a velice rychle naházel nějaké oblečení dovnitř. Ještě jednou se rozhlédl po její zničené ložnici. Polilo ho horko. Měl z toho všeho opravdu nepříjemný pocit.

S taškou v jedné ruce přistoupil k Sam, volnou rukou ji objal kolem ramen a vyvedl ji z domu. Ani se neobtěžoval se zamykáním, protože velice brzo se její byt naplní policií. Je zbytečné, aby jí vylomili dveře a zničili tak její byt ještě více. I když sám pochyboval, že Sam bude ještě někdy schopná se do toho bytu vrátit bez toho, aby viděla tyto odporné obrazy v její mysli.
Cesta k němu domů proběhla tak nějak v tichosti, Sam občas vzlykla nebo vydala vzlykání hodně podobný zvuk, čas od času si utřela nos do rukávu. Měl nutkání k tomu něco poznamenat, ale asi by to v této situaci nebylo moc vhodné. Sam sledovala světla po cestě a přemýšlela o rodinách žijících tam. Rodiče a děti, sedící u stolu s večeří, mluvící o věcech, co se staly ten den. Proč se život obracel proti ní? Věděla, že na světě se lidé mají hůř než ona a zase nežila v takové tragédii, ale v tuto chvíli se cítila docela na dně. Umřela jí matka a díky ní umřela její nejlepší kamarádka. Jenom co se jí tato myšlenka vybavila, spustily se jí z očí znova slzy. Snažila se nějak limitovat vzlyky, ale moc jí to nešlo. Rozhodně nechtěla být Jackovi velkou přítěží.

Jack ji nechal v jejím světě s těžkým srdcem. Hrozně moc jí chtěl říct, že už nikdy nebude muset projít ničím podobným, ale asi by mu neuvěřila. Rozhodl se, že u něj zůstane hodně dlouho. Musel si být jistý, že je úplně v pořádku a že sama v domě nebude vystrašeně sedět v koutku. Vyjel se svým autem po příjezdové cestě a vypnul motor. Pomohl Sam ven, opět ji ochranitelsky objal kolem ramen a zavedl k sobě domů.

Jenom co se za nimi zavřely dveře, Jack se zamračil a rozhlédl po svém ne zrovna uklizeném obýváku. Tady triko, tam ponožka.. Sam byla ale v mírném transu, takže si toho vůbec nevšimla, nebo tomu nevěnovala žádnou pozornost. Usadil ji na gauč a postavil na kafe. Sedl si vedle ní a vzal její ruce do svých.

“Sam, kdykoliv o tom chcete mluvit, tak se ozvěte. Ve dne, v noci. Pokud budu spát, tak se mnou tvrdě zatřást a zařvat mi do ucha.” Usmál se. Úsměv mu neopětovala, ale podívala se na něj. “Chci ale, abyste si něco zapamatovala. Se mnou se vám nemůže nic stát. Jste tady v bezpečí.” Ujistil ji.

Sam kývla a měl pocit, že se její rty mírně zvlnily do úsměvu. Ovšem, že s Jackem byla v bezpečí. “Pane, já vám nechci být nějak na obtíž, můžu si najít nějaký jiný příbytek. Věřím tomu, že Janet by nevadilo, kdybych s ní na chvíli zůstala.” Vydala ze sebe nakonec.

“Nesmysl, žádné obtěžování. Navíc i já se budu cítit lépe, když budu vědět, kde prozatím jste. Mám tu náhradní pokoj, takže se nemusíte bát, že byste mi nějak překážela. A přiznejme si, stejně spolu trávíme většinu času, když jsme na základně nebo na misích, takže si nemyslím, že by jsme si zase až tak moc lezli po krcích. Teda kromě toho nepořádku, co mám tak rád.” Usmál se a rozhlédl se kolem. Sam udělala to samé a tentokrát mu úsměv vrátila. Čisto v bytě měl, jenom měl věci porůznu poházené kolem.

Oba je vyrušil pípot překapávače, který už vytvořil kávu. Jack se zvedl a oběma nalil plný hrnek černého moku. Sam si teplý hrnek převzala s nadšením, káva byla přesně to, co potřebovala. “Když mě odvezli na stanici, okamžitě ze mě svlékli všechno moje oblečení, naházeli to do velkého pytle na evidenci a na výměnu mi dali kousavou tmavě modrou kombinézu. Byla jsem posazena na nepohodlnou židli za studený plechový stůl.” Začala a tím dosti překvapila Jacka, ale nijak ji nepřerušoval a nechal ji mluvit vlastním tempem. “Detektiv, který byl přidělen k tomuto případu se snažil být milý, ale tak nějak mě ty jeho starostlivé projevy více znervózňovaly. Byl už na konci své kariéry, za tu dobu musel vidět snad všechno, takže měl všechny ty pobídky, jako ‘nemohla jste dělat nic jiného’, ‘to bylo dobré rozhodnutí’ a podobné, dokonale nacvičené a skoro jsem mu i věřila. Skoro. Drželi mě tam asi tak dvě hodiny. Musela jsem všechno zopakovat nejméně třikrát a jenom co se mnou skončili, tak přede mě byla hozena obrovská kniha s fotkama. Listovala jsem tím další dvě hodiny, ale nepodařilo se mi najít obličej toho parchanta. Popravdě jsem měla totální okno. Seděla jsem s tím člověkem v autě kolem deseti minut a nebyla si schopná zapamatovat jeho obličej. Napadl mě a já si nemohla vybavit jeho tvář.” Zavrtěla hlavou.

“Nebuďte na sebe tak tvrdá. Byla to traumatizující událost, tělo se proti tomu snaží obrnit. Nejste zdaleka první a ani poslední, kdo si nemůže vybavit tvář útočníka.” Ujistil ji.

“Podle auta se detektivům podařilo někoho najít. Když přišlo na identifikaci, tak jsem zamrzla. Všechny ty tváře se mi zdály tak stejné. A nechtěla jsem poslat za mříže někoho, o kom jsem si nebyla stoprocentně jistá. Tímto pro mě celá tato událost skončila. Vím, že pokračovali dále ve vyšetřování, nemohli to jenom tak přejít, přece jenom to byla vražda, ale o výsledku už já nevím. Můj otec mě okamžitě stáhl ze školy a přestěhovali jsme se. Snad poprvé v životě jsem byla ráda za to, že byl voják.” Posmrkla a snad poprvé zalovila v kapse a utřela si nos do kapesníku. “V tu dobu jsme bydleli v Oregonu, takže pokud ho dopadli, tak dostal doživotí nebo křeslo. Já nevím, asi moc analyzuji. Je to už dvacet let..” Pokrčila rameny a napila se kávy.

“Vím, že se to snadno řekne, ale zkuste myslet na něco jiného, takto se budete jenom užírat a k ničemu to nepovede. Chcete, abych zavolal na policii a nechal si vyhrabat tento případ?” Zeptal se jí.

Chvilku se na něj dívala, ale nakonec zakroutila hlavou. “Nemyslím si, že jsem připravená to teď vědět.”

“Dobrá, respektuji to, ale přesto na policii zavolám a nahlásím, co se stalo dnes. Vím, že asi nechcete procházet žádnými výslechy, ale vzhledem k tomu, že jste nebyla doma a já byl snad celou dobu s vámi, tak by to mělo být rychlé a oni by měli nakládat jenom s tím, co najdou u vás.”

“Zní jako plán.” Nuceně odpověděla a dopila svou kávu. To, že byla hodně teplá a téměř jí spálila hrdlo, jí bylo v tu chvíli úplně jedno.

Jack se usmál. “Výborně. Co kdybychom vás ale první trochu zabydleli? Věřím, že jste zralá na trochu spánku, i když nebude nijak lehký.”

Sam jenom kývla hlavou na souhlas a nechala se odvést do pokoje pro hosty. Bylo vidět, že tento pokoj opravdu nepoužíval, uprostřed byla dvoupostel, přes povlečení hozený přehoz, na jedné straně byla skříňka s několika šuplíky a vedle ní dveře, patrně do šatny. Z jedné strany postele byl noční stolek, na něm lampa, která byla veškerým zdrojem světla pro tento pokoj. Svůj účel ovšem plnila velice dobře. Vedle dveří do pokoje byl menší stolek s židlí, na zdi ve výši hrany stolu bylo přimontované zrcadlo. Na stěnách viselo pár špatných obrazů a jednu stěnu zdobily tři okna.

“Já vím, že to není nic moc, ale svůj účel to splní.” Oznámil Jack a prošel kolem ní dovnitř a hodil její tašku na postel, blíže k šatně. “Bohužel tu mám jenom jednu koupelnu, ale to víte kde je.”

“Vím, pane..” Nadechla se.

“Jack, Carterová. Nepracujeme.” Opravil ji.

“Jacku.” Řekla váhavě a pokračovala. “Opravdu si toho všeho moc cením. Děkuji.” Řekla tiše. “A když už jsme u těch jmen, tak taky můžete používat mé křestní.” Usmála se.

Jack jí na to kývl. “No nechám vás si zajít do sprchy nebo něco takového, vyřídím potřebné telefonáty a pokusím se nějak uklidit tady. Když budete něco potřebovat, tak mě zavolejte, budu u sebe.” Vyslal jejím směrem ještě jeden ujišťující úsměv a zmizel.

Sam se rozhlédla po pokoji. Sice to byl náhradní pokoj, ale docela se jí zamlouval. Sedla na postel a nahlas vzdychla. Chtělo se jí zase plakat. Proč se tohle muselo dít zrovna jí?

Je ještě krásnější, když pláče. Kdy ona vlastně není krásná? Ještě chvíli vydrž, zlatíčko. Až nad vším získám kontrolu, budeme konečně spolu, slibuji. Odtrhnul od ní svůj nenasytný pohled a odcházel. Pravda, venku už se stmívalo a začala být zima.

Jack seděl v kuchyni a dumal nad vším, co se stalo. Od teď si bude hlídat záda. Kdo mu zaručí, že on sám je taky v bezpečí? Teď, když hlídá Carterovou, může být lehký cíl i on. S tímhle už se několikrát setkal, nikdy však nešlo o jeho blízké. Blízké? Jaký je vlastně vztah mezi ním a Carterovou? Opravdový vztah? Jistě, byli přátelé, to bez jakýchkoliv pochyb. A dál?
„Co dál? Dál nic, jste jen přátelé, kolegové. To je všechno.“ Říkal si nahlas. „A tak to musí i zůstat.“ Neuhoveně se vrtěl na židli. „Zatím.“ Dodal tiše a sledoval, jak za okny vlají stromy.

„Pane?“ Tohle, teď už pro něj velice nepřirozené, oslovení ho vrátilo zpět do reality. Ani si neuvědomil, jak dlouho tam vlastně seděl. Rychle mrknul na hodinky. Bylo něco kolem půlnoci.
Sam stála ve dveřích kuchyně a váhala, má-li vstoupit či ne. Nakonec se přemohla a udělala pár kroků vpřed. Nemohla si zvyknout, že je u něj. Něco jí říkalo, že takhle to prostě nemá být.
„Proč nespíte? Je půlnoc.“
„Nemůžu. Nejde to. To víte, když po vás někdo jde, není lehké usnout.“ Nemohl přeslechnout ten kousavý tón.
„Promiňte, nechtěl jsem. Neuvědomil jsem si to.“ Promnul si oči. Snad aby na ni lépe viděl.
„To je v pořádku, pane.“
„Carterová. Sam, přestaňte mi říkat pane. Nejsme ve službě, máme volno, jste u mě doma. Uvolněte se, tady vám za to nikdo hlavu neutrhne, ani nepošle před soud.“
Musela se usmát. Zatřepala hlavou ve snaze zahnat myšlenky o tom, jak je sladký a zeptala se. „Vy si nepůjdete lehnout, Jacku?“
To je hned lepší, řekl si v duchu. Bylo to maximálně erotické. To, jak jeho jméno znělo z jejích úst, všechno hned dostávalo jiný smysl.
„Právě jsem byl na odchodu, jen jsem potřeboval klid na přemýšlení.“
Udělala mlčky gesto „aha“ a začala se zvedat. Jack ji pozoroval a nedalo mu to se nezeptat.
„Jestli chcete, můžete spát dnes večer se mnou u mě.“
Sam se zprudka otočila a on svých slov okamžitě litoval. Samozřejmě nechtěl dělat nic nepřístojného, jen nechtěl, aby byla sama. Myslel si, že by jí pomohlo usnout, když vedle ní bude a bude ji chránit. Hned to taky uvedl na pravou míru. „Myslel jsem, že byste se cítila lépe. Mám samozřejmě ty nejčistší úmysly.“ Zubil se.

Musela se usmát. Nakonec, nebyl to vůbec špatný nápad. Potřebovala se vyspat a byla si jistá, že s ním po boku to půjde nejlíp.
„Ráda bych…“
Jack pochopil. „To je v pořádku, Sam. Byl to jen návrh. Pojďte, odvedu vás do postele. Aspoň se ujistím, že je všechno v pořádku.“ Vzal ji kolem ramen a vedl nahoru. Před pokojem se zastavila a podívala se mu do očí.
„Vlastně, tam dole jsem myslela…chtěla jsem říct…že..“ Koktala jak puberťačka. „Že by to bylo fajn.“
Jack pozvedl obočí. „V pořádku. Výborně. Aspoň budu klidnější.“

Dál už to proběhlo bez jakýchkoliv řečí. O´Neill jí dal prostor na to, aby se převlékla a první vlezla do postele. Pak už jen obešel dům, všude, kromě světla nad vchodovými dveřmi, pozhasínal a všechno zajistil. Chtěl si být stoprocentně jistý, že se do domu nikdo nedostane. Pochyboval, že i kdyby byl pronásledovatel sebeoprsklejší, nešel by po ní v noci a zvlášť tehdy, když on je doma. Proto se zařekl, že se od ní nepohne ani na krok.

Rozsvítil lampičku na stolku vedle postele na jeho straně a sám se převlékl do pyžama. Moc dobře věděl, co to se Sam dělá a schválně při tom zdržoval, jak mohl. Sam nezklamala. Byla růžová snad až na zadečku. To on naštěstí vidět nemohl. Byla přikrytá peřinou až po bradu, jakoby se bála, že z ní kousíček zahlédne. Tohle bylo velice špatné, uvědomil si. S Carterovou v posteli. Jak dlouho o tomhle snil? No, hodně dlouho. Od prvního dne, co ji potkal. Problém byl v tom, že v jeho snu to bylo úplně za jiných okolností. Nemohl popřít, že se mu to líbilo. Byl to přece chlap. Ale udělat by to nemohl. Ne teď. Ne po tom, co se stalo. Ona teď potřebuje, aby ji chránil.

Hlasitě si odkašlal a odhrnul svou část peřiny. Okamžitě tím tak odhalil její dlouhé sexy nožky. Na sucho polkl a vlezl pod ni. Zakryl se zprvu taky až po bradu, pak si to ale rozmyslel. Přišoupnul se k ní a jednou rukou ji objal. Pochopila tohle gesto a otočila se na bok, čelem k němu. Jednu ruku měla pod sebou a druhou jemně položila okolo jeho pasu. Hlavu si položila na jeho hruď a snad nemohla být spokojenější. Jen kdyby to bylo za jiných okolností.

Tlukot jeho srdce ji spolehlivě uspával a do deseti minut byla v říši snů. Jack se usmál, zavřel oči a spokojeně ji následoval.

Jste tak sladcí, až se mi z toho dělá mdlo. Ale už brzy, brzy tak budeme lehávat spolu, miláčku.

Ráno se Sam vzbudila jako první. Jack ještě spal. Nebo tak aspoň vypadal. Usmála se. Takhle se nevyspala už dlouho. Mrkla na hodinky. Ukazovaly něco kolem půl desáté. To je ještě brzo, pomyslela si. Mají přeci dovolenou, dnes žádné zachraňování Země. Položila hlavu zpět na jeho hruď a zavřela oči. Usnout se jí už ale nepodařilo.

Jacka probudil pohyb na jeho hrudi. Otevřel oči a na chvíli se vyděsil, co vlastně dělá jeho podřízená v jeho posteli, než mu to došlo. Musel se usmát. Tohle bylo velice příjemné. Z přemýšlení ho vytrhl zvuk škrundání v břiše. Nebyl zvyklý ráno snídat, takže jeho to nebylo.
„Máme hlad?“
Sam se na něj podívala. „Promiňte, nechtěla jsem vás vzbudit.“
„To je v pořádku, stejně už jsem nespal. Tak co byste si dala k snídani? Sice nabízím a ani nevím, co mám v ledničce, ale pro vás cokoliv.“
Byl tak sladký. „Nejsem náročná, Jacku. Dám si to co vy.“
„Výborně. Teď ještě aby mě někdo zvedl z postele.“
Sam se okamžitě zvedla. „Pomůžu vám.“
Jack protočil panenky. „Dělal jsem si legraci. Vstanu sám. Tak starý snad ještě nejsem. Nebo ano?“ Mrkl na ni. Okamžitě zčervenala.
„Nechte toho červenání a běžte se převléct. Než budete hotová, bude hotová i snídaně.“ S tím se zvednul, hodil na sebe džíny, které měl na židli a hnal se do kuchyně, zjistit stav zásob.

Když Sam dorazila po dvaceti minutách do kuchyně, snídaně nikde. Na stole stál jen hrnek s kávou a u něj Jack s omluvou.
„Promiňte, nemám tu vůbec nic. To víte, když člověk tráví většinu svého času pod zemí. Na druhé straně ulice je obchod, skočím pro něco. Jestli chcete, pusťte si televizi, mám i spoustu filmů, kupodivu. Udělejte si pohodlí, za minutku jsem zpátky. Zvládnete to?“
„Samozřejmě, nejsem přece malá.“ Tak trochu ji urazil. Co si o ní vlastně myslel? Že si po tom incidentu nedojde ani sama na záchod?
„Hned jsem zpět.“ Křikl na ni ode dveří a už ho nebylo.

Sam se usadila před televizí. Vedle byla skříňka plná dvdček, kazet, a všeho možného. Začala se tím probírat, když v tom uslyšela ode dveří šramot. Že by byl tak rychle zpátky? Asi si něco zapomněl. Vyrazila ke dveřím. Někdo tam stál, viditelně zápasil s klíčkem, slyšela nějaký šramot.
S úsměvem otvírala dveře. „Zapomněl jste si peněženku?“

Její úsměv okamžitě ztuhnul. Zrovna když chtěla něco vyslovit, tak se jí objevila před pusou ruka a zabránila jí v jakékoliv komunikaci. Byla natlačená zpět dovnitř, její záda se setkaly se zdí. Se zmatením a panikou se dívala na svého útočníka a snažila se vytrhnout jeho sevření. Bohužel byl silnější než ona. Otočil ji k sobě zády, čímž nad ní dostal ještě větší kontrolu než před tím. Kopala a vydávala tlumené výkřiky, ale nebylo jí to nic platné. Z očí jí začaly téct slzy. Věděla, že právě v tuto chvíli se její život dokonale obrátil a i když nějakou náhodou přežije, tak se nebude schopná vzpamatovat.

Strkal ji před sebou směrem k obývacímu pokoji. Sam stále bojovala, se vší silou mu dupla na nohu a to zapříčinilo, že mírně uvolnil svůj stisk. To jí stačilo natolik, aby se vykroutila z jeho sevření, odskočila kousek vedle a otočila se k němu čelem. Dříve, než stačila udělat cokoliv dalšího, koutkem oka zahlédla předmět blížící se k její hlavě. Uvědomila si, že právě tímto svůj boj prohrála a těsně před tím, než se její svět zahalil do tmy, pocítila ostrou bolest na levém spánku.

“Vidíš, k čemu si mě přinutila?” Zeptal se bezvládného těla ležícího na zemi. Z rány na hlavě jí pomalu vytékala krev. Dřepl si k ní a s láskou v očích jí odhrnul vlasy z čela. Dotkl se postiženého místa, vytáhl střep, který jí v ráně od lampy zůstal. To samozřejmě vyvolalo silnější krvácení. Na nic nečekal, sundal svou bundu, z košile, kterou měl pod ní utrhl rukáv a vytvořil tím obvaz. S největší jemností jí to ovázal kolem hlavy a vstal, aby zkontroloval své dílo z výšky. Vypadala prostě rozkošně. I s kusem hadru kolem hlavy a viditelnými otisky ruky kolem úst z toho, jak ji držel byla to nejkrásnější, na co se kdy podíval. Usmál se. A teď byla konečně jeho. Nikdo jiný ji už nemohl od něj odloučit. Teď bylo ovšem na čase ji přemístit.

Jack vyděšeně chodil po obýváku, s mobilem v ruce. Zrovna když chtěl udělat další kolečko kolem gauče a červeného fleku na podlaze, zazvonil zvonek u dveří. Otevřel dveře a za nimi stáli dva policisté, teda soudil, že jsou to policisté, oba měli na sobě oblek, ale za nimi stálo černé auto, vedle něho další s majáčky, které zuřivě svítily červeně a modře. I za denního světla byl pohled na ně oslepující. Mlčky vpustil ty dva dovnitř, okamžitě k němu přistoupil někdo další, kdo ho vyvedl z domu, nynějšího místa činu. Ještě se ohlédl na ty dva, jak se opatrně pohybovali jeho chodbou k červené skvrně na koberci. Zaslechl, jak jeden říká, že to bylo místo útoku, druhý se snažil zrekapitulovat útočníkův postup. Z věty otevřela mu dveře více neslyšel, protože k němu přistoupil další člověk, žádající jeho přítomnost na stanici.

Jack sledoval prázdným pohledem, jak mu ubíhá krajina v okýnku zadního sedadla. Jenom, co přijeli na stanici, byl usazen do jedné z výslechových místností. Ihned měl před očima třesoucí se Sam, když mu vyprávěla její příhodu z policejního velitelství.

“Dobrý den, jsem detektiv Derek Conrad. Budu se zabývat tímto případem, ale nejdříve od vás potřebuji veškeré informace.” Usmál se muž stojící naproti němu. Tipoval, že je tak o deset let mladší než on sám, ovšem rysy v jeho tváři naznačovaly, že i za tuto dobu se setkal s kde čím.

“Nevím, co k tomu říct, přišel jsem domů a nenašel ji tam. Všiml jsem si krve na podlaze a okamžitě volal vám.” Pokrčil rameny. Pomalu, ale jistě ztrácel trpělivost.

Conrad kývl hlavou a usadil se na židli. Vyprodukoval složku s papíry, rozložil ji před sebe a zadíval se do ní. Jackovi to okamžitě připomnělo mnohé výslechy pochybných návštěvníků v SGC, pátrajících po důvodu zavřít komplex nadobro.

“Jestli tomu rozumím dobře, tak včera večer jste šli s majorem Carterovou do kina, po příchodu domů jste objevili krev na její posteli s výhružným vzkazem na zrcadle v koupelně. Po tomto jste se rozhodl, že majora vezmete k sobě domů, aby byla v bezpečí.” Detektiv zopakoval kousek telefonátu, který Jack učinil předchozího večera.

“Ano, Carterovou to dost vyděsilo, rozhodl jsem se, že nebylo vhodné, aby zůstala sama doma, zvláště potom, co se k ní někdo vloupal.” Jack pokrčil rameny a nevědomky si hrál s umělohmotnou nádobkou plnou vody, která mu byla nabídnuta jenom co si sedl.

“Vidím tady, že jste požádal, jestli by bylo možné učinit výpověď až dalšího dne. Že major nebyla schopná souvislé věty.” Pokračoval dál ve čtení.

Jack pokývl. “Myslel jsem, že se jí bude mluvit lépe až druhý den s trochu čistější hlavou. Vždy nejprve analyzuje a pak mluví.”

“Jaký je váš vztah s obětí?”

Jackovi se vůbec nelíbilo slovo oběť, ale vyšilovat tu asi nemělo teď cenu. “Pracujeme spolu. Už několik let. Jsme přátelé. Dostali jsme volno ze základny do pátku, oba dva se nudili a tak jsme se rozhodli, že zajdeme do kina. Carterová pozvala i dva naše další kolegy, ale ti už měli jiné plány a tak jsme šli sami dva.”

“Zdála se vám major Carterová nějak nesvá?” Následovala další otázka.

“Ne, vůbec. Když jsme potom přišli zpět, tak byla velmi vyděšená, ale před tím byla absolutně v pořádku.” Odpověděl Jack.

“Po vašem telefonátu na stanici včera večer jsme do jejího bytu vyslali několik vyšetřovatelů. Prošli to místo křížem, krážem, posbírali vzorky a otisky. Na místě činu byly jenom dvoje otisky. Jedny patřící oběti a v koupelně vaše.” Zvedl obočí Conrad.

Jack zamhouřil oči, vůbec se mu nelíbilo, kam touto otázkou mířil. “Než jsme odešli, odskočil jsem si u ní. To je vše.” Osvětlil situaci se zamračením.

Detektiv kývl a pokračoval ve výslechu, prošli si spolu ten večer, nadcházející ráno až do doby, kdy Jack odešel z domu a nechal ji samotnou. Shodli se na tom, že ať už to byl kdokoliv, pravděpodobně Sam sledoval. Jistě musel být chytrý natolik, aby nevrazil do neznámého domu. Conrad O’Neillovi řekl, že krev, kterou našli na Samině posteli identifikovali jako psí, pravděpodobně z nějakého většího plemene, protože se jednalo pouze o jeden typ a bylo jí docela hodně. Rtěnka na zrcadle patřila Sam. Jack byl propuštěn asi tak po hodině a půl. V té době už byli kriminalisté v jeho domě hotovi, místo činu bylo otevřené. Rozloučil se s nimi, z okna sledoval, jak několikero aut odjíždí pryč od jeho domu. Jeho zrak spočinul na jediné stopě po Sam. Koberec, na kterém pravděpodobně leželo její tělo byl samozřejmě zničený, uprostřed skvrny byl vyřezaný pravidelný čtverec. Jack se k tomu okamžitě sehnul, kobereček sroloval a odnesl ho do popelnice. Znova se rozhlédl po bytě. Všude kolem daktyloskopický prášek. Musel uznat, že se opravdu snažili. Po lampě, která pravděpodobně uhodila Carterovou, ani památky. Museli to vzít s sebou. Nemohl jenom tak stát a dívat se kolem. Začal všechno uklízet.

Podíval se na ni, jak leží v bezvědomí na staré železné posteli v jeho sklepě. Vlastně to bylo pod jeho garáží. Na jednom kraji garáže byly dvířka v zemi, které vedly pod zem. Sám nevěděl, na co to předchozím majitelům bylo, ale momentálně to svému účelu posloužilo dokonale. Neměl pro ni nic moc připravené. Jenom tuto postel, v jednom rohu měla kýbl na vylučování, byla přivázaná za jednu nohu řetězem k posteli. Před postelí ji čekala láhev s vodou. Musel ji uspat před tím, než ji přesunul, takže až se probudí, tak bude mít pravděpodobně pořádnou žízeň. Rozhlédl se kolem ještě jednou, aby se ujistil, že nemůže nijak utéct. Okna kolem neměla, jediná cesta ven byla skrz dřevěná dvířka ve stropě. Vedly k nim schody, ale její řetěz tak daleko nedostal a postel byla moc těžká na to, aby s ní pohnula. O vyšplhání po schodech už nebyla řeč. Navíc by postel musela rozložit, aby ji mohla provléct tím malým otvorem. Potřebné nástroje jí na to tady samozřejmě nenechá. Hodil po ní ještě jedním pohledem a zmizel. Nechal jí mírné světlo, aby nebyla úplně zmatená, až přijde k sobě, pořádně zabarikádoval vchod a šel se mrknout, co je v televizi.

Nemohl na ni ale přestat myslet. Byl štěstím bez sebe. Konečně ji měl. Sice to dost přehnal, ale byl to jediný způsob jak ji umlčet. Chtěl s ní mluvit, ale věděl, že bude ještě několik hodin po tom jeho zásahu mimo. Doktora to ale snad potřebovat nebude. Ubližovat jí už dál nehodlal. Teda pokud to nebude nezbytně nutné. Plánoval si, jak spolu někam odjedou, kde je nikdy nikdo nenajde. Teď už si ale nebyl tak jist, že se mu to povede.

Sam se probrala o 4 hodiny později. Byla zmatená a třeštila jí hlava. Chtěla vstát, ale projela jí tělem ostrá bolest. Sykla a chytla se za poraněnou oblast.
„Proboha, co se stalo.“
Nemohla si uvědomit kde je a co tam dělá. Samozřejmě byla v bezvědomí, když ji sem dotáhnul, takže všechno bylo v mlze. Zhluboka se nadechla a pokusila se znovu zvednout. Aspoň do sedu, aby se mohla pořádně rozhlédnout. Po pár minutách se jí to podařilo za účasti příšerných bolestí. Zmateně hleděla kolem. Vypadalo to jako sklepení. Že by byla ve sklepě? Ale kudy se leze ven? Ha! Dvířka ve stropu. No, to bude muset nechat na později, až jí bude trochu lépe. Vedle postele zpozorovala láhev s vodou. Hned se po ní nenasytně vrhla a následně svého prudkého pohybu velice litovala. Jakmile jí bylo lépe a bolest ustoupila, konečně se napila. Žízeň byla jedna věc, ale měla i hlad. Jelikož byla zavřena mezi čtyřmi stěnami bez jediného okna, ztratila pojem o čase. Vůbec si ani netroufala hádat, jak dlouho byla mimo.

Po několika minutách se pokusila postavit. Podařilo se jí to celkem bez problémů. Chtěla se projít okolo a vyzkoušet ty dveře, ale s hrůzou zjistila, že je přivázaná k posteli. Posteli, která i když byla rozkladatelná, byla velice těžká. Nic nenechal náhodě.
„Haló! Slyší mě někdo? Jsem tady! Pomozte mi!“ Snažila se, leč marně. Nikdo ji neslyšel. Tedy skoro nikdo.
„Ale, princezna se nám vzbudila.“ Usmál se a neváhal ji hned poctít svou návštěvou. Po cestě do garáže mu pohled sjel na hodiny. Bylo něco před třetí. Zřejmě bude hladová. Otočil se tedy a mířil do kuchyně. Vybral pár věcí z ledničky, naházel je do tašky, nabral ještě jednu láhev s vodou a mířil za svým nádherným cílem.

Asi po dvaceti minutách Sam uslyšela z hora nějaký šramot. Její první instinkt byl jasný: utéct. Ovšem nebylo kam. Aby tomu nějak unikla, schoulila se v rohu postele. Moc dobře věděla, že jí to nepomůže, ale pro klid svědomí se po krk zakryla prostěradlem, které na posteli bylo v naději, že ji to před ním aspoň trochu ochrání.

Bylo vidět, jak chvíli zápasí s dvířky, dokonce slyšela, jak nahlas kleje. V tu ránu se rozplakala. Tohle se přece děje jen ve filmech, tohle je jen sen. Tolik si přála, aby se z toho mohla probudit pěkně u sebe doma v posteli. Hned jako další se jí zjevil obraz postele plné krve. Bůhví, koho zabil. Otřepala se a zakryla si rukama obličej, zrovna když slézal po schodech.

„Dobré ráno! Vlastně teda odpoledne. Nesu ti oběd.“ Zamával před ní taškou.
Nereagovala. Nemohla se na něj podívat, prostě to nešlo. Nevěřila tomu, tohle prostě nemohlo být opravdové.
Zkusil to znovu. „Ty vážně nemáš hlad? A jak se ti líbí tvůj nový pokoj? Není to jako tvoje ložnice, ale mohlo by to být ještě horší, ne?“
Nic. Začínala ho štvát. „Nenuť mě použít násilí. Copak nechápeš, že se tě snažím chránit? Víš, kolik vrahů je tam venku? Buď ráda, že jsem to udělal já. Ten břídil O´Neill to podělal.“

Při zmínce o Jackovi nahlas vzlykla. Nedalo jí to a zvedla hlavu. Do očí se jí draly stále nové a nové slzy.
Nemilosrdně pokračoval. „Co na něm vidíš? Je starý a hloupý. Já jsem pravý opak. Se mnou budeš šťastná jako s nikým jiným, to ti slibuji.“ Hodil po ní tašku s jídlem. „Jez, ať si silná. Máme toho ještě spoustu před sebou.“

Otočil se a chystal se k odchodu. Sam neváhala ani minutu. Rychle k němu přiskočila a vzala ho tou taškou ze zadu po hlavě. Nic jiného po ruce zrovna neměla. Využila moment překvapení a srazila ho na kolena. Vzpamatoval se velice rychle, rukama jí podrazil nohy. Upadla na záda a málem si vyrazila dech, přesto se nevzdávala. Když se k ní přitočil, aby ji neutralizoval, uštědřila mu pravý hák jak vyšitý. Svalil se ke zdi a mnul si postižené místo. Vzhledem k tomu, že byl na druhé straně onoho pokoje a ona byla jednou nohou přivázaná k řetězu, byl od ní dostatečně daleko.

„Tak to jsi holčičko neměla. Nu, jak myslíš. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém.“
Na důkaz svých slov vytáhnul z kapsy příruční nůž. Jeho ostří se ve světle lampičky vesele lesklo. Přišel k ní a zprudka ji chytl za vlasy. Donutil jí tak před ním kleknout na kolena a tak na ni měl pohled z výšky, což se mu nesmírně zamlouvalo.

„Tohle bylo naposledy, děvenko.“ Sykl a zamával jí nožem nebezpečně blízko obličeje. „Budeš dělat co chci já, ne to, co si usmyslíš ty. Jasné?“ Když nedostal žádnou odpověď, zesílil svůj stisk v jejích vlasech a znovu se zeptal, tentokrát s větším důrazem. „Jasný?!“
„Jo.“ Odsekla. Ani nevěděla, kde se v ní bere ta odvaha.
„Hodná. Ale přece jen tě čeká trest za napadení. To nemůžu jen tak přejít.“ Chvíli přemýšlel a nakonec nůž schoval. Měl pro ni něco lepšího.

Jedním jediným pohybem s ní mrkl na postel a donutil ji se otočit. Sam mlčela. Nehodlala ze sebe vydat už ani hlásku, i kdyby ji sebevíc mučil. Musela přiznat, že měla strach a ne malý, ale nebyla zbabělá. Každý únosce je jiný a každý má své bolavé místo. Stačilo jen najít jaké.
Pozorně sledovala každý jeho pohyb. Štrachal a lovil něco v kapse. Po pár minutách se mu to s vítězným úsměvem přeci jen podařilo z kapse vyjmout. Krásný nový bič. Sam moc dobře věděla, která bije. V životě už prošla lecčím, ale zbičovaná ještě nikdy nebyla.

„Je nový, pořídil jsem si ho před pár dny. Doufám, že je kvalitní. Hned to vyzkoušíme.“ Usmál se na ni. Bože, jak ten úsměv nesnášela. Všechno bylo jinak, měla v hlavě příšerný zmatek. Nedal jí ale ani moc času se připravit, první rána na sebe nenechala dlouho čekat. Sam stěží potlačila výkřik. Okamžitě jí bolel veškerý sval na zádech. Druhý zásah. Úplně do stejného místa. Tentokrát už to v sobě držet nemohla, ta bolest byla příšerná. Její výkřiky jako by byly rajskou hudbou pro jeho uši. Třetí rána. Tentokrát přes lýtka. Bylo jí jasné, že se zřejmě chvíli nepostaví. A další do stejného místa, jako by se chtěl ujistit, že opravdu neodejde. Čtvrtá a pátá šly přes zadek, takže se ani neposadí. Nemohla už ani křičet, těch šest ran jí spolehlivě zajistilo dočasnou němotu.

„Tak to by bylo.“ Mrkl rychle na hodinky. „Zdržel bych se ještě déle, zlato, ale musím si ještě něco zařídit. Stavím se za tebou večer, doufám, že budeš v lepší náladě.“

Když se za ním zavřely dveře, naplno se rozplakala. Nemohla se ani pohnout, každý sval na těle ji bolel, pálil, svrběl. Co udělala tak hrozného, že ji bůh takhle trestá? Nezachránila už několikrát životy milionům lidí? A tohle je vděk? S vynaložením všech sil, co jí zbývaly, se na posteli posunula tak, aby měla tu nejpříjemnější pozici, jak jen to její tělo dovolovalo a zavřela oči. Snažila se usnout, všechno tohle zaspat a probudit se úplně někde jinde.

Jacka vyloudilo z říše snů zaklepání na dveře. Usnul před televizí. Chtěl se jenom podívat na nějaké zprávy, ale podařilo se mu u toho dokonale vytuhnout. Znechuceně vstal a ovladačem televizi vypnul. Prohrábl si rukou rozčepýřené vlasy, upravil košili a šel se podívat, kdo ho v tuto dobu otravuje. Zkontroloval čas a zjistil, že ještě není ani čas na večeři. Potlačil zívnutí a otevřel dveře. Za nimi stál Daniel s Teal’cem, oba na tváři velice znepokojené výrazy. Beze slova otevřel dveře dokořán a kývl jim, aby vešli dovnitř. Tak udělali a Jack za nimi zabouchl dveře.

Daniel si první všiml toho, jak bylo kolem uklizeno. Jako by mu bytem proběhl arzenál uklizečů. Nejméně třikrát. Usadil se na nabídnutý gauč a počkal, až mu Jack přinese pivo. Před nosem mu chvilku na to proletěla plechovka coca-coly, kterou Jack hodil po Teal’covi. Jaffa ji samozřejmě bez mrknutí oka zachytil a v rychlosti otevřel.

“Víš něco nového?” Začal Daniel. Věděl, že tohle nebude vůbec jednoduché.

Jack zavrtěl hlavou. “Potom, co mi udělali v bytě bordel, se už neozvali. Nějaký ten detektiv, jeho jméno si nepamatuji a je mi to vlastně i jedno, mi řekl, že jakmile budou nějaké stopy, tak mi dá vědět.” Upřesnil a napil se piva. Hodně piva.

“A jak se držíš ty?” Položil další otázku a sám si také usrkl z podané lahve.

“Danieli, prosím tě ušetři mě psychologických dotazů a přednášek. Jak si asi myslíš, že se cítím? Přivezl jsem ji k sobě domů, aby se cítila aspoň trochu v bezpečí, přece jenom mimo Zemi nám přítomnost, řekněme přátel, pokaždé pomohla a namísto toho zmizím pryč. A v té době, kdy mám práci s výběrem značky piva u regálu v obchodě, mi někdo vleze do bytu a udělá s ní bůhví co.”

“Jacku..” Nadechl se Daniel. “Pokud ji ten chlap sledoval, tak bylo jenom otázkou času, kdy se něco takového stalo. Nebyla by v bezpečí nikde.” Poznamenal. “Zkusme být pozitivní. Když ji unesli posledně, tak se nám ji podařilo najít a byla v pořádku.”

“Ano, Danieli, to je právě to. Už se jí to stalo jednou. Neměla by tím procházet. Kdo by řekl, že po letech, co se setkáváme s různými formami nebezpečí na různých planetách ji někdo zabije na Zemi.” Odfrkl si Jack a švihl se svou poloprázdnou sklenicí od piva.

Daniel s Teal’cem sledovali, jak flaška skončila na půl cesty u kuchyňského koutu, roztříštěná o barovou stoličku. “Jacku, nevíš že je mrtvá. Kdyby byla, věřím tomu, že by se její tělo někde objevilo.” Všichni tři byli po této poznámce potichu, každý ve své hlavě přehrávající myšlenku na zkroucené tělo Sam, ležící někde v příkopu u cesty.

“Myslím, že podle krve nalezené na mém koberci je docela jasné, že ať už je to kdokoliv, pro ránu se nebojí jít daleko.” Zhnuseně mu řekl a schoval si hlavu do dlaní.

“Major Carterová je více než schopný bojovník. I ve stresové situaci dokáže přemýšlet s chladnou hlavou.” Promluvil Teal’c poprvé od doby, co překročil práh jeho domu.

“Nemusím vám snad říkat, co s ní pravděpodobně zamýšlí, že? Takže ať už je na tom psychicky jakkoliv dobře, po tomto zážitku už to asi nebudeme moci říct.” Zakroutil hlavou. “Jestli ji teda najdeme.”

“Jacku..”

“Ne, Danieli. Mám dost těchto keců. Není nic, co teď můžeme dělat. Prosím tě udělej mi tu radost a vyprovoď se sám, než mě ty tvoje bláboly přivedou k šílenství a něco ti udělám.”

Daniel nebyl tímto proslovem vůbec překvapený a hlavně si ho ani nezkoušel brát k srdci. Jack měl pro Carterovou vždycky slabost a v situaci jako je tato bylo jasné, že se bude mlátit hlavou do zdi. “Dobře, Jacku, necháme tě na pokoji, ale chci, aby si věděl dvě věci. První, nejsi jediný, komu Sam chybí a má o ni strach. A je mi jedno, jaký důvod nebo výmluvu mi řekneš. Druhá, cokoliv ti přijde na mysl, zavolej mi. Vím, že nejsi zrovna typ na vykecávání se, ale občas to pomůže. I někomu, jako jsi ty.” Dokončil Daniel a zvedl se. Teal’c následoval jeho příkladu a rovněž se postavil na nohy, pokládajíc plechovku od nápoje na stolek před gaučem.

Jack je oba vyprovodil bez jakéhokoliv dalšího slova, zavřel za nimi dveře a znova se šel usadit na gauč. Tentokrát ale televizi nezapnul, pouze se zadíval na černou obrazovku a začal se hlouběji ubírat do svých pocitů viny.

Sam probudila z neklidného spánku nezvladatelná bolest zad. Nějak se jí podařilo otočit na záda a její tělo okamžitě protestovalo. Zasyčela, co nejrychleji se znova otočila na břicho a nechala z očí vytéct slzy bolesti. Po nějaké chvilce se osmělila natolik, že pohnula pravou rukou a jemně se s ní vydala na cestu po zádech, aby zjistila míru poškození. Vypadalo to, že ji její násilnický kamarád zase tak moc neuhodil, protože se zdálo, že na zádech není žádná krev. Nebo prostě spala tak dlouho, že všechna zaschla a ona si teď možná tak zadělává na pěknou infekci. Proč ji to ale vlastně zajímalo? Bylo jasné, že infekce byla zrovna v tuto chvíli jeji poslední starost. Po deseti minutách ležení si uvědomila, že se jí chce na záchod. Opatrně se rozhlédla kolem. Jediná věc, která se dala k tomuto účelu použít byl plechový kyblík nedaleko postele. V délce, kam její řetěz dosáhl. S bolestí v celém těle se jí podařilo zvednout a udělat pár malinkých krůčků k nádobě. Udělala, co udělat potřebovala a vrátila se ke své posteli a těžce na ni dopadla.

Do deseti minut se ozval známý šramot. Sam se začala okamžitě klepat. Připadala si jako Pavlův pes. Jenom v jejím případě se jí neneslo jídlo, nad kterým by musela slinit. A rozhodně neuvidí svého věznitele ráda. Když se konečně zápas s dvířky povedl a uslyšela kroky na schodech, musela přehodnotit první myšlenku. Ucítila jasnou vůni právě udělaného masa. Pan Pavlov by byl jistě pyšný, protože ji její tělo zklamalo a ona si uvědomila, že už nejedla bůhví jakou dobu a že opravdu ten hlad má.

“Jak se cítíš?” Zeptal se jí, když přišel až k posteli. Ačkoliv měla zavřené oči, podle jejího dechu věděl, že nespí. Jak se dalo očekávat, neodpověděla. “Ty rány vypadají docela ošklivě. Vyčistím je a ovážu a hned se budeš cítit lépe.” Starostlivě jí řekl.

“Cítila bych se mnohem lépe, kdybych mohla jít domů.” Nebojácně pronesla a hned se zamyslela. Kde byl vlastně její domov?

“Proč by si chodila pryč? Postarám se o tebe, podívej, uvařil jsem ti večeři. Tvoje oblíbené, vepřový steak, rýže a fazolky.” Pronesl ublíženě.

Sam nechala tuto poznámku bez odezvy a poslouchala jeho pohyby. Odložil plastový talíř na zem a začal šustit oblečením. Jenom co tohle přestalo, pravá strana postele vedle jejího lýtka se prohnula. Sam se začala třepat.

“Nemusíš se bát.” Poznamenal, když zpozoroval její reakci. “Chci se ti jenom podívat na ty záda. Víš, nikdy bych ti neublížil, pokud by si mě poslouchala. Já tě přece miluji!”

Sam se z očí spustily nové slzy. Jeho ruce jí začaly pomalu prozkoumávat záda a ačkoliv to s nechutí přiznávala, bolest mírně ustupovala.

“Vidím, že dnes nejsi moc upovídaná. Co kdybych začal já? Řeknu ti něco o sobě.” Usmál se, vmasírujíc desinfekční krém do její přecitlivělé pokožky.

Tak to jsem teda zvědavá, řekla si Sam v duchu. Znovu sykla, když jeho ruka přejela po ráně. Snažil se být šetrný a jemný jak jen to šlo.

„Není v tom žádná věda, má zlatá. Byl jsem na té planetě uvězněný několik tisíc let, dokud jste nepřišli vy.“
Samina hlava se na něj prudce otočila. Nevěřila vlastním uším. Takže je to mimozemšťan. Její prvotní odhad byl správný.

„Když jsem tě poprvé spatřil, věděl jsem, že jsi ta pravá. To, jak tvé zlaté vlasy vlály, když jsem kolem tebe prošel, nezpozorován. Díky vám jsem se odtud dostal. Chvíli jsem se potuloval po základně, snažil jsem se přijít na to, jakou řečí mluvíte a pár hodin mi trvalo, než jsem se ji naučil. Prošel jsem vaši databázi, přečetl všechna hlášení. Musím uznat, že toho máte za sebou už mnoho.“
Podíval se jí přímo do očí. „Jsi úžasný voják, Samantho. Jsi hodná, krásná a jedna z nejinteligentnějších lidí na vaší planetě. Tohle učaruje snad každého. Stačí jediný pohled na tvou tvář a ta krása tě úplně pohltí. Není divu, že je do tebe O´Neill zamilovaný. Naštěstí pro mě, mezi vámi stojí psaná pravidla. Vím, že i ty jeho miluješ. To, jak jsi se na něj dívala, vypovídalo o všem. Něco ti ale můžu slíbit. Se mnou se budeš mít stokrát lépe. Můžeš mít všechno, co si jen budeš přát.“

„Chci domů. Nech mě jít. Víš, že miluji jiného, nikdy s tebou nebudu šťastná. Zvlášť po tom, co se stalo. Nechci…nemůžu..“ Vzlykala a slovo po slově nabíraly její vzlyky na síle. Raději by umřela, než tu s ním zůstat. Měl pravdu, milovala svého plukovníka. Ale on nebyl Jack, nikdy nebude, i kdyby se sebevíc snažil.

Tohle prostě odmítal. Zprudka ji chytl za bradu, nutíc ji, aby se mu dívala do očí. „Ty mě budeš milovat.“ Syčel. „Naučíš se to. A doporučoval bych ti si pohnout. Má trpělivost není věčná.“

Už nemohl déle sedět a nic nedělat. Cítil se příšerně. Musel odtud zmizet. Nasedl do auta a mířil na základnu. Musel přijít na jiné myšlenky.
„Zdravím Jacku.“ Usmál se na něj smutně Daniel. „Něco nového?“
„Vůbec nic.“
Aha, odpověď na úrovni, to miluji. Daniel vyvřel. „Tak mě laskavě poslouchej. Nejsi jediný, koho to bolí a kdo má strach, ale nemusíš tu po nás všech kousavě štěkat. Snažíme se ti pomoct, víme, jaké to pro tebe musí být, zvlášť, když se to stalo u tebe doma, ale takhle jí rozhodně nepomůžeš.“
„Ušetři si těch keců, Danieli. Já se můžu chovat jak chci a kdy chci a pokud mám chuť po tobě štěkat, jak tvrdíš, tak po tobě štěkat budu. Vůbec nevíš, jaké to je. Víš, jaký mám pocit viny? Měl jsem ji chránit! Jela se mnou ke mně přesvědčená, že se jí nemůže nic stát, že ji ohlídám a budu chránit a já selhal! Tohle mě nejvíc štve! Selhal jsem a bojím se, že až ji najdeme, už se mi nebude schopná nikdy podívat do očí, protože jsem ji zklamal. A to je horší, než cokoliv jiného.“
Promnul si unaveně spánky. „Byla chyba sem jezdit. Jedu domů.“ Otočil se a šel zpět k výtahům. Daniel za ním hleděl s otevřenou pusou. Věděl, co ho žere, ale nikdy nepočítal s tím, že mu to takhle vysype před očima. Zakroutil hlavou a dál pokračoval v cestě za Hammondem. Museli něco udělat. Vyslat tým nebo tak něco, přece to nemohli jen tak nechat na policii. Vždyť ti málokdy něco najdou.

Jack ujížděl až nebezpečně po silnici domů a v hlavě měl pořád obraz Sam, jak leží v kaluži krve na jeho koberci. Jeho fantazie pracovala na plné obrátky. Nevěděl proč, ale živě to viděl. Začala ho z toho bolet šíleně hlava. Přidal na plyn a byl za pár minut doma. Auto zaparkoval před dům a zašel si do svého oblíbeného podniku na konci ulice na něco k pití. Potřeboval se nějak zbavit těch příšerných představ. Pronásledovaly ho všude. Nemohl jíst, nemohl spát, musel na ni pořád myslet. Dohánělo ho to k šílenství. Když už nevěděl kudy kam, hodlal to vyřešit starým dobrým způsobem. Opije se do zapomnění. Již několikrát takhle unikl realitě. Sice věděl, že ráno to bude o to horší, ale alespoň se mu bude klidně spát. A spánek on potřeboval jako sůl.

Objednal si dvojitou whisky a usedl ke stolečku do rohu hospody. Bylo to docela ucházející místo. Nehodlal se opíjet přímo u baru. Zíral dobré půl hodiny z okna než do sebe hodil první sklenku. Pak přišla další a další, jedna za druhou. Po desíti už přestal počítat. Bylo mu mizerně už jen z pocitu, že neví, kde vlastně Sam je. Spoléhá na něj, čeká, že pro ni přijde a on byl bezradný. Neměl ani ponětí, kde ji hledat, kam ji mohl odvést. Nevěděl ani ň o pachateli. Prostě stopa žádná, nenechal ani otisky prstů. Nic, čeho by se dalo chytit. Chtělo se mu brečet. Takhle se ještě nikdy necítil. Ta bezmocnost ho ubíjela. Objednal si dalších pár a pak už mu to bylo jedno.

Ráno se probral přede dveřmi svého domu. Ani nevěděl, jak se tam dostal. Byla mu zima, zřejmě prochladl. Zaklel a zaštrachal pro klíče. Chvíli s nimi zápasil, než konečně dveře povolily a on vlétl dovnitř. Rychle zabouchnul dveře, vyzul boty a letěl do koupelny si napustit horkou vanu. V obýváku na něj zase dolehla deprese. Podíval se bezděky na místo, kde se to všechno událo. Na stolek, kde lampa už nestála, na zem, kde nebyl ani jeho oblíbený koberec. Zbyl tam jen mírně červený flek. Krev, která prosákla skrz koberec až na parkety. Nemohl to už déle snášet. Rozhodl se, že po koupeli nasedne do auta a zajede pro nový koberec.

„Kolik je asi hodin.“ Zeptala se smutně Sam sama sebe. Neměla u sebe nic, čím by se to dalo poznat. Už chvíli za ní nepřišel. Ne, že by si stěžovala, ale začínala mít hlad a i když se cítila trapně, tak potřebovala vyměnit kýbl. Takhle ji tu přece nemohl pořád držet. Začínalo jí to jít na nervy, žít o čtyřech stěnách bylo nad její síly. Nikdy netrpěla klaustrofobií, ale teď zřejmě začala. Vyzkoušela už všechno, dokonce se snažila i rozložit postel. Holýma rukama to šlo ale těžko. Řetěz, uvázaný kolem její nohy a nohy postele se jí taky nepodařilo zlikvidovat. Myslel opravdu na všechno. Na to, že byl na Zemi jen pár dní, se učil rychle. Podle toho, co jí řekl, si domyslela, že je, stejně jako Orlin, antik. Jen vyspělejší, vzhledem k tomu, že si mohl vybrat hostitele, teda vlastně tělo. O žádném splynutí duší nepadlo ani slovo. Orlin. Musela se usmát při představě na něj. Tahle rasa je opravdu zvláštní. Na Zemi je tolik žen, ale oni si museli vybírat zrovna ji. Pravda je, že těch žen se na planety, vzdálené tisíc světelných let, moc nedostalo. Nějak podvědomě věděla, tušila, doufala, že by jí víc neublížil. Pokud ji opravdu miloval a tak rychle se učil jejich zvyky, musel pochopit, že pokud někdo někoho miluje, ubližovat je to poslední, co by měl.

Když ho uslyšela šramotit nahoře, už si svou myšlenkou nebyla tak úplně jistá. Co jí chce tentokrát?

Pomalu sestoupil ze schodů. V ruce držel středně velký lavór, přes rameno měl přehozený malinký ručník na umývání, přes druhé rameno čisté oblečení. “Myslel jsem, že by si se ráda osvěžila. Ta zaschlá krev na tvé tváři ti nesluší.” Oznámil a položil nádobu před ni. “Říkám ti dopředu, aby si nic nezkoušela.” Hodil po ní pohledem a vyhnul si košili, aby jí ukázal pistoli za pasem.

Sam po tomto gestu nasucho polkla a kývla hlavou. Rozhodně nebyla v takovém stavu, aby se mu postavila a pokusila se zmocnit zbraně. Byla ráda, že se udržela na nohou. Sledovala, jak vytáhl z kapsy u kalhot nádobu s mýdlem, z druhé šampón. Na postel odložil čisté oblečení. Bylo jí jasné, že s tričkem nebude problém, ale kalhoty díky řetězu asi na nohy neobleče. Přiblížil se k ní a vyprodukoval malý nožík. Sam seděla jako opařená a čekala, co s tím udělá.

“Proč mi nevěříš?” Zeptal se jí, když čepel zasadil za její pás a jedním mocným švihem rozřízl látku až k ke kolenu. Asi to byla právě její poslední starost, ale tohle pyžamo měla opravdu ráda. “Teď už nebudeš mít problém zbavit se zbytku. Vrátím se za deset minut a pokud budeš chtít, vyměním ti vodu za čistou.” Ještě přešel k její toaletě, vzal ji sebou a odešel.

Sam vzdychla. Tohle začíná být horší a horší. Roztrhla zbytek pyžamových spodků, z druhé nohy je stáhla i s kalhotkami, které se mu podařily taky utrhnout. Podívala se na postel na oblečení vedle ní. Tričko bylo s dlouhým rukávem, tmavé barvy a bylo její. Kalhoty byly vybrány asi speciálně pro tuto událost, protože po obou stranách měly cvočky, které sahaly až k pasu a vlastně kalhoty rozdělovaly na dvě části. Uvědomila si, že první si v čisté vodě potřebuje umýt hlavu, tak na sebe nahodila čisté kalhoty, v rychlosti se sehnula k lavóru, namočila vlasy a vmasírovala do nich šampón. Po rychlém šudlání si je omyla, vzala do ruky malý ručníček a umyla si řádně obličej. Jenom co byla s tímto hotová, tak kolem si kolem hlavy uvázala velký ručník, který ležel na hromádce se zbytkem jejího oblečení. Sundala vrch od pyžama, stejně tak jako její nové tepláky a rychle si umyla zbytek těla. Rozhodně nechtěla, aby ji našel nahou. Řekl deset minut a věřila, že taky do těch deseti minut bude sestupovat ze schodů. Se zády se neobtěžovala, věděla, že jí je vyčistil den před tím. Navíc by jí asi ta mydlinková voda způsobila spoustu bolesti a to opravdu teď nechtěla podstupovat. Sundala ručník z hlavy, pokusila se vysušit si vlasy co nejvíce to šlo a pak tím samým ručníkem utřela zbytek těla. Než se jí to podařilo, tak se samozřejmě klepala jako osika, protože sklep nebyl zrovna nejteplejší místností v domě. Hodila na sebe tričko, spodky a posadila se na postel, prohrabávajíc stále mokré vlasy.

Trpělivě čekala, až se znova objeví. Tomu se stalo za pár momentů. “Potřebuješ víc vody?” Zeptal se, i když viděl, že už je oblečená a čistá.

Zavrtěla hlavou. Položil prázdný kýbl na místo, odsunul lavór do uctivé vzdálenosti a posadil se vedle ní. Chytl ji za ramena a donutil ji se otočit k němu zády. Ačkoliv se jí poloha, kdy na něho neviděla, vůbec nelíbila, nechala se vést. Chvilku na to ucítila hřebínek probíhající jejími vlasy.

“Máš krásné vlasy.” Poznamenal. “Budou ještě krásnější, když si je necháš trochu povyrůst. Ale to musíme počkat. Neboj, já jsem trpělivý.” Naklonil se k ní blíže a vdechnul vůni šampónu. Sam se okamžitě zvedl žaludek.

“Zapomněl jsem na jednu věc, Sam. Neřekl jsem ti své jméno. Adrian. Chtěl bych slyšet, jak to vychází z tvých úst.” Řekl, stále projíždějící její vlhké vlasy.

Sam ale zůstala potichu. Ani nevěděla proč. Prostě nemohla toto jméno přenést přes srdce, respektive přes pusu. V tu ránu jedna jeho ruka chytla pořádný kus vlasů a zatáhla. “Adriane..” Zasyčela bolestí.

“Hudba pro moje uši. Nedokážeš si představit jaké to je, být tolik let jenom sám se sebou. Po tomto momentu jsem toužil déle, než je pro živou bytost únosné.”

“Jak je to s tvým hostitelem?” Zeptala se, slzy v očích.

“Nehodlám se bavit o nějakém hostiteli. Tohle tělo je mé. Proč ti na tom vůbec záleží?”

Sam pokrčila rameny. Jenom tak. Řekla si pro sebe. Přece jenom to byla i její vina, že se tohle stalo. Tlak na její hlavě zmizel a ona se odvážila otočit. Adrian vstal a vsunul malý hřebínek do zadní kapsy u kalhot. “Je mi tady zima.” Poznamenala najednou. Sice nečekala, že by ji přesunul někam jinam, ale mohl by být té lásky a přinést jí něco teplejšího na oblečení. Možná i nějakou pořádnou deku na spaní. Nechtěla se tady moc uvelebovat, ale pokud chytne nějakou nemoc, tak jí to v její situaci rozhodně moc nepomůže.

“S tím se dá něco udělat. Určitě máš i hlad. Co takhle trochu polívky? Mám několik druhů. Co by si radši? Zeleninovou, kuřecí, zeleninovou s kousky kuřete, nudlovou,s masovými knedlíčky..” Zeptal se s úsměvem na rtech. Začala se mu ta její domácká nálada líbit. Přece jenom jí na něm záleželo a měla ho ráda. Jestli to tak půjde dál a nebude ho rozčilovat, měli by naplnit jejich vztah ve všech bodech. Zakroutil hlavou. K naplnění jejich vztahu dojde tak jako tak.

“Kuřecí zní dobře.” Pronesla plaše a sledovala, jak jí mizí z dohledu společně se všemi umývacími pomůckami. Opět se ji chtělo brečet, ale zjistila, že už jí nezbývají skoro žádné slzy. A hlavně byla už unavená z toho sebe litování. Měla by radši uvažovat o tom jak se z této špíny dostat. Než se Adrian vrátil, tak ji samozřejmě nic kloudného nenapadlo.

“Jedna kuřecí, podle rozkazu.” Usmál se a podal jí misku s horkým obsahem.

Sam si s tichým poděkováním vzala misku a lžíci a vdechla vůni. Rozhodně to nebyla domácí polévka, ale nějaká z plechovky v obchodě, ale voněla úžasně. Hladově do ní zabořila lžíci a začala foukat. Adrian položil na postel teplou deku a jednu z jeho mikin. Takto to vypadalo mnohem domáčtěji. Ženy měly nosit oblečení svých partnerů. Teda pokud se jednalo o oblečení, které je mělo zahrát. Kabát, pokud se konala procházka po nočních ulicích či parku a ženě začala být zima, mikina doma, pokud žena pocítila chlad, košile, když se zrovna probudila po noci strávené se svým mužem a potřebovala rychle něco na sebe, aby si odskočila na záchod, či šla uvařit kávu.

“Jestli chceš, můžu sem přinést malou televizi z mé ložnice, zapojit ji tamhle do zásuvky.” Ukázal ke vzdálené stěně, samozřejmě že to bylo mimo její dosah. “A můžeme se spolu podívat na nějaký film. Je v ní zabudovaný přehrávač..” Navrhl s radostí v hlase.

Sam jenom pokrčila rameny v gestu, že je jí úplně jedno, co chce nebo ne. Adrian to samozřejmě ale vzal jako souhlas a zmizel, aby přinesl vše potřebné a mohl s ní sdílet chvilku domácí pohody.

Nenechal na sebe dlouho čekat. Do dvaceti minut byl zpět i s televizí. Co ale Sam zarazilo bylo to, jak byl oblečený. Shodil džíny, místo toho si oblékl domácí tepláky. Nebyla si jistá, jestli to je domácí oblečení nebo pyžamo. Jen z představy, že by s ním měla strávit noc na téhle mini posteli, se jí zvedal žaludek.

Televize to byla opravdu malá, ale svůj účel splnila. Samozřejmě dole žádný signál nebyl, ale to vůbec nevadilo. Jak řekl, měla zabudovaný přehrávač, tak s sebou nesl pár dvdček. Přesněji deset. A zřejmě je hodlal všechny shlédnout. Sam se zděsila. Nejen, že všechny viděla, jak po chvíli zjistila, ale on opravdu hodlal zůstat a dívat se na ně s ní.

Zapojit televizi a nastavit všechno na první film se mu podařilo za pár minut. Ještě nastavil televizi tak, aby na ni měli oba pěkný výhled a s vítězným úsměvem se na ni otočil. Došel pomalu až k posteli a sedl si na ni.
„Rád bych si sedl vedle tebe.“ Oznámil a hned to také udělal. Seděla v rohu postele, krčila se co nejvíc ke stěně, jen aby se ho nemusela nijak dotýkat. On měl však jiné představy.
„Tohle je romantický film. Podle toho, co jsem četl, by se měli partneři uvolnit, chytnout za ruce a v příjemné poloze film sledovat. A to taky chci.“
Nečekal na její reakci a strhnul ji k sobě. Neunikl jí vyděšený výkřik. Objal ji okolo ramen a políbil do vlasů. Nádherně voněla. „Nemusíš se mě bát, neublížím ti.“
Ať sebevíc chtěla, v jeho objetí se prostě uvolnit nedokázala. Ať už měl tělo kohokoliv, byť se jí líbil, nebyl to on. Byl to mimozemšťan, který po ní chtěl něco, co nechtěla. A aby toho nebylo málo, vzal ji za ruku a propletl své prsty s jejími. Hned na to se rozplakala. Tak strašně jí ubližoval! Ne fyzicky, ale psychicky. Tohle si přece vždy přála. Sedět takhle s přítelem u televize a užívat si rodinné pohody.

„Líbí se ti to?“ Ptal se s očekáváním v hlase.
Na to mu neodpověděla. Co mu asi tak měla říct? Jakmile nedošla odpověď, jeho stisk zesílil a to hodně. Sykla bolestí a vydechla skoro neslyšitelné „Ano…“
Spokojeně se usmál a zadíval se na obrazovku. Zrovna se stovky lidí naloďovaly na obrovský parník. Opravdu nemohl vybrat lepší film. Titanic. Viděla to nejméně desetkrát. Zavřela oči a snažila se usnout. Prostě udělat něco, nějakým způsobem zmizet.

Po půl hodině zjistil, že usnula. Tohle zrovna nebyla jedna z jeho představ, jak trávit večery v její společnosti, ale usoudil, že byla asi hodně unavená. Jemně ji položil vedle sebe. Odhrnul jí pramen vlasů z obličeje a zadíval se na ni. Byla opravdu nádherná. Na jejím sladkém obličeji nebyla ani jedna vráska starosti, dokonce se usmívala. Zajímalo ho, o čem se jí asi tak zdá. Pak ho napadlo, že určitě o O´Neillovi a hned ho úsměv přešel. A v té jeho mikině vypadala extrémně sexy.

Ani vlastně nepřemýšlel, co dělá, po chvíli si uvědomil, že jeho ruka zmizela pod její mikinou. Tohle ještě nezažil. Její kůže byla tak jemná a hebká. On sám bojoval s novými pocity. Samozřejmě nebyl hlupák, i takové filmy už si shlédnul. Věděl kam sáhnout a co udělat. Jen si nikdy nemyslel, že se mu to poštěstí tak rychle. Plánoval si to jinak. Chtěl s ní strávit nějaký čas, poznat ji, vyzkoušet si, jak to na Zemi chodí. A ke všemu spala, neměl to srdce ji budit. Nicméně jeho ruka pokračovala výš a výš.

Sam vzbudil chlad. Ani nevěděla, jak rychle usnula. Chvíli byla zmatená, kde je a co se děje. Jakmile jí to došlo, příšerně se vyděsila. Ztuhla jako prkno a dál dělala, že spí. Nepoznal to na ní, ona se ani nehnula, v naději, že jí dá pokoj. Jeho dotek byl teplý a jemný, zkušený. Přece jen jeho hostitel s tím měl nějaké zkušenosti a nebylo vyloučeno, že ho do toho taky nezasvětil. Okamžitě myslela na to nejhorší a když se jeho ruka dotkla jejího ňadra, odpočítávala vteřiny k napadnutí. Byla rozhodnutá se bránit zuby nehty. Věděla, že k tomuhle dojde. Byla si vědomá svého atraktivního těla, navíc jí sám řekl, co by chtěl zažít. Považoval ji za svou družku, tohle k tomu rozhodně patřilo.

Ještě chvíli rukou šmejdil pod její mikinou, než to vzdal. Spadl jí kámen ze srdce. Potichu si odfoukla a ještě větší radost jí udělal tím, že se pomalu zvedl a chystal se odejít. Jemně ji ještě pohladil po vlasech a políbil na tvář. Pak uslyšela už jen šramot a zabouchnutí dvířek.
Pomalu otevřela oči a přimhouřenými víčky se ujistila, že je opravdu pryč. Byl. Pomalu se posadila na posteli a rozhlédla okolo. Už jen z principu, nic nového samozřejmě neobjevila. Televize byla stále zapnutá, ale Titanic už dávno skončil. Věděla, že na ni nedosáhne, tak se ani neobtěžovala vstát a vypínat ji.

Znovu si lehla a zavřela oči. Cítila ho. Jeho vůně byla všude. Nemohla se zbavit myšlenek na to, co se všechno ještě může stát. Pokud bude odporovat, fyzicky ji napadne a pokud ne? Udělá to samé. Vlastně neměla na výběr. Rozhodla se tím zabývat až nastane čas. Ani netušila, že je to doslova za dveřmi.

Ještě ani nestihla usnout a byl zpátky. Tentokrát jí to už neprošlo.
„Můžeš ty oči otevřít. Vím, že nespíš.“
Bylo zbytečné odporovat. Otevřela oči zrovna když slézal po žebříku dolů. Narovnal se, promnul si záda a nohy a usmál se na ni.
„Připravena na další film? Tentokrát ale nezkoušej usnout.“ Varoval ji předem. Na sucho polkla a kývla.
Přešel k televizi a přehodil disky. Spokojeně se za ní vrátil a natáhl se vedle ní. Očekával od ní to, co před pár hodinami. Ona se ovšem ani nehnula. Naštval se a chytnul ji za vlasy.
„Budeš dělat, co já budu chtít, jasné? Nebudu naše pravidla nikdy opakovat dvakrát.“
Jakmile jeho stisk povolil, sedla si vedle něj a zkřížila paže na hrudi. Měla toho akorát dost. Házel s ní jako s nějakou hadrovou panenkou. Copak nechápal, že takovým chováním nikdy nedosáhne toho, co chce? Nikdy ho nebude milovat, nikdy.
„Ale, ale! Tak miláček nám trucuje? Tak to teda ne. Potřebuješ k tomu důvod. Mile rád ti ho poskytnu.“

Než se nadála, převalil se na ni. Z kapsy vytáhnul pevný kožený řetaz, kterým jí zajistil obě ruce. Ty pak přivázal k čelu postele, stejně tak i nohy. Snažila se bránit, ale byla slabá. Když si byl jist, že je ostatně zajištěná, vstal. Prohlédl si ji od hlavy až k patě a kochal se svým dílem.

Sam se cukala, co jí síly stačily. Testovala pevnost jejích pout vší silou. Škubala uvázanými zápěstími, že se jí zarývala ta tvrdá kůže do rukou. Nesnesitelně to bolelo a byla si jistá, že si vytváří na rukou krvavé šrámy, ale v tomto momentě to bylo její poslední starostí. Stejnou proceduru vytvářela i s nohama, ovšem se stejnými výsledky. Začala nekontrolovatelně vzlykat, když si uvědomila, že její pouta jí nedají šanci k úniku.

“Přestaň už konečně řvát!” Zakřičel na ni a ona v tu ránu opravdu přestala, šokována silou jeho hlasu. “Já pro tebe chtěl jenom to nejlepší a ty jak se chováš? Jenom co můžeš, tak se ode mě odtahuješ, kdybych k tobě záda otočil, tak mi do nich zabodneš kudlu!!” Zaburácel znova a přiblížil se k ní.

Sam začala brečet znova, snažíc se opět vymanit z pout. On si ji jenom s nadšením prohlížel. Když ovšem ve svém vrtění nepřestala, rychlým skokem se k ní přiblížil a vší silou ji uhodil přes obličej. Sam kvíkla bolestí a cítila, jak jí okamžitě natéká tvář. Taky si byla vědoma teplé tekutiny vytékající z jejího nosu. Nepotřebovala mozek génia, aby přišla na to, že je to krev. Adrian zůstal stát přímo nad ní, ukazováčkem se dotkl kůže pod jejím nosem a pomalu metodicky začal roztírat krev po její tváři. Začal u jejích očí. Nebylo to těžké, protože při jeho doteku oči okamžitě zavřela. Rozetřel jí krev po víčkách, znova si omočil prst v lepkavé tekutině a z obou víček vytvořil čáru přes její tvář až k čelisti.

Ze Sam při tomto vycházely jenom hysterické vzlyky, které se jí podařilo utlumovat za zavřenou pusou. Ucítila, jak se jeho prst znova smočil v krvi, tentokrát obrýsoval její perfektně vytvořené obočí. Zavzlykala silněji, když se jeho prst přesunul k jejím rtům a obkreslil jejich tvar. Polkla krev, co měla v puse, která se jí vytvořila potom, co se její tvář natrhla o zuby a odolala pokušení si krvavé rty přejet jazykem. Uslyšela mlaskavý zvuk, což znamenalo, že svůj malířský nástroj olízl. Tak, tak se ubránila tomu se nepozvracet.

V hlavě se jí honilo tisíc myšlenek. Doufala, že zůstane jenom u této perverzní hry. Popravdě do toho vkládala všechny svoje naděje. Znova se jí v hlavě vybavila Kim. Vždycky si říkala, že měla zůstat s ní a v hlavě si stále promítala tuto událost a uvažovala, jak se asi Kim cítila v posledních momentech jejího života a teď měla docela slušnou představu. Vystrašená k smrti, nikde nikdo, kdo by jí mohl pomoct. Jako Kimina nejlepší kamarádka a jediný člověk, který ji mohl v rychlosti identifikovat, byla zavedena po jejím výslechu do márnice. Ještě teď si vybavovala ten pach, který sebou každé takové místo nese – čistící prostředky na bázi chloru. Jenom co vešla dovnitř a rozhlédla se kolem, všimla si velké stěny s boxy, které se táhly přes celou jednu stranu místnosti. Byla tam spousta malých dvířek, které ukrývaly těla mrtvol. Uprostřed místnosti stál stolek, na kterém byla sprcha, stolek byl vevnitř svažený, aby voda, kterou se mrtvola omývá měla jak odtékat, na jedné straně byl odtok. Vedle něj bylo další místo, které bylo vyskládané kovovými miskami na orgány.

Byla chycena za loket a odvedena před onu velkou stěnu. Byla dotázána, jestli je připravená. Chvilku tam jenom tak stála a prázdně se dívala do země, ale nakonec kývla. Patolog obsluhující tuto místnost zmáčkl kliku příslušného boxu a otevřel dvířka. Sam se neobtěžovala uhnout pohledem z místa na zemi, které si našla o pár momentů před tím. Její oči se ani nepohnuly, když před ni vyjela kovová plocha s tělem schovaným pod bílou plachtou. Teprve až patolog začal oddělávat hadr, uhnula pohledem z jejího místa a pozorovala jeho pohyby. Zastavil se v blízkosti místa, kde se její hrudník začal vzdouvat a látku pečlivě složil. Sam hleděla na zmlácený obličej své kamarádky. Byla už umytá, na jejím obličeji nebyla ani stopa po krvi. Celý obličej byl víceméně modro-červeno hnědý z četného počtu ran. Postupovala dále k jejímu krku a hrudníku. Byla už po pitvě. Pod oběma rameny byly pečlivě zastehované rány ypsilonového stylu vedoucí dále pod přikrývku. Začala se mírně klepat, když viděla, že modřiny pokračovaly i na jejím hrudníku. Na obou ramenou byly jasné otisky rukou, které se ji snažily držet v klidu, když ji její útočník znásilňoval. Z obou očí jí při této představě začaly proudit slzy a jemně kývla hlavou, dávající detektivovi a patologovi najevo, že se opravdu jedná o její přítelkyni. Po tomto gestu jí Kimin obličej opět zmizel za bílou plachtou, plocha byla zasunuta zpět do boxu a dvířka zavřeny. Cítila, jak ji někdo jemně táhne za loket pryč, ale nevěnovala tomu pozornost, před očima měla klidný výraz své mrtvé kamarádky.

Uvažovala, kdo asi půjde identifikovat ji. Pravděpodobně někdo z SGC. Mark bydlel daleko, další šance byl její otec, pokud by se generálovi nějak podařilo se s ním spojit. Dost o tom pochybovala. Posledních pár týdnů byli Tok’rové tak nějak vytížení, zaobírali se jejich vlastními problémy a na jejich volání odpovídali s velkým zpožděním.

Prudce vdechla nosem, když se jeho rty objevily na jejích. Nešlo to nazvat ani polibkem. Jeho rty ji doslova přišpendlily k matraci a drtily ty její. Jenom co se od ní odlepil, otevřela oči a tentokrát pusou vydechla. Z úst jí vyšel srdceryvný vzlyk a to se zdálo ho ještě povzbudilo. Jeho oči byly zakalené a bylo vidět, že pro něj s největší pravděpodobností není cesty zpět. Znova se k ní přiblížil k surovému polibku a ona tentokrát nestačila svou pusu zavřít. Okamžitě ucítila jeho jazyk, jak se jí prohnal kolem předních zubů. Podařilo se jí nakonec rty uzamknout, ale on ve svém gestu pokračoval, tentokrát jazykem očistil krev z jejich rtů, kterou tam rozetřel dříve.

Saminy vzlyky se přeměnily v pláč, jenom co ji opustil. Vytáhl svůj nůž a jemně ho přiložil k jejímu krku, kde začínala mikina a velmi pomalu postupoval dolů. Když se dostal na úroveň jejích prsou, dal si na čas a kolem obou vytvořil kolečko. Pak pokračoval níže a dostal se až k pasu. Pod jejím pupíkem se vydal vpravo, kolem její pánevní kosti a dále na stehno. Vydal ze sebe vzrušený výdech a Sam se otřásla. Snažila se v tuto chvíli hýbat co nejméně, aby zamezila jakémukoliv pobízení a hlavně aby jí tím nožem neublížil. Když pokračoval po její noze, byla si více vědoma zbraně v jeho ruce. Přes mikinu a triko to vnímala spíše jako lechtivý pocit, ale teď jí nůž vytvářel téměř čáru na noze. Jenom co dojel až k ke kotníku, kde byla umístěna její pouta, posunul se na noze směrem k vnitřní části a stejným pomalým pohybem se sunul nahoru. Když se blížil k jejímu tříslu ztuhla. Jemně jí přejel přes stydkou kost na druhou nohu a začal celou proceduru znova, tentokrát v opačném pořadí.

Sam položila hlavu na postel a zavřela oči. Pokud chtěla něco vymyslet, musela to udělat hned. Panika jí ale nedovolila myslet čistě. Nevědomky zavrtěla prsty u nohou, když se k nim Adrian svým nožem dostal a pokračoval ve své cestě vzhůru.

“Prosím..” Zašeptala. To bylo opravdu jediné, co její hlava v tuto chvíli byla schopná vymyslet.

Podíval se na ni tím stejným šíleným pohledem a usmál se. “Nemusíš prosit. Udělám tě šťastnou.” Pronesl a začal se znova věnovat své činnosti.

Sam zavrtěla hlavou. Tohle rozhodně na mysli neměla, když promluvila. Cítila, jak se její mikina spolu s trikem zvedá, bohužel taky ucítila ostrou a studenou čepel nože. Jednou rukou jí vyhrnoval oděv a druhou vytvářel vlnité pohyby na její nahé kůži. Užíval si, když její kůže na dotek reagovala zachvěním a hned potom se její bříško stáhlo dolů, co nejvíce to šlo. Už to nevydržel, sehnul hlavu dolů a vtiskl jí jemnou pusu na její pupík. Při pocitu vlhkých rtů na její kůži se pokusila stáhnout ještě více, ale samozřejmě nebylo úniku. Vydala kňučivý zvuk a nedbajíc nože, znova se začala vrtět ve snaze uvolnit pouta.

Tlak nože se při tomto jejím gestu zvýšil a byla si jistá, že ji i pořezal. Co bylo ale nejhorší, nepovolil a cítila, jak se jí pocit pálící kůže rozléval napříč břichem. Věděla, že rána to nebyla nijak hluboká, ale přesto bolela pořádně. Jeho rty ihned nahradily nůž očistily postižené místo. Sam zavrtěla hlavou. Tohle musel být jenom zlý sen. Tohle by jí přece neudělal!!

„O tomhle jsem snil od doby, co jsem tě poprvé uviděl.“ Zašeptal oproti její kůži. „Přestaň mi odporovat, já vím, že to taky chceš, tohle tělo se ti přece líbí.“

„Ne..prosím..“ Chtěla ještě něco dodat, ale slzy ji úplně dusily. Zvedla hlavu, aby se mu podívala do čí. Doufala, že snad obrátí, že se slituje. Jeden jediný pohled do jeho očí jí stačil, slitování u něj nenajde.

Posunul se ještě o kousek níž a její pláč znovu nabral na intenzitě. Její první instinkt byl co nejrychleji se zahalit. Jakmile pohnula rukama a uvědomila si, že to nepůjde, protože je vlastně přivázaná, začala hystericky křičet. Po chvíli už vydávala těžko popsatelné zvuky a díky nim se nemohl soustředit. Jedním rychlým dechem nasál její vůni a pak vstal.

Sam trochu utlumila své vzlyky a čekala, co se bude dít. Přes slzy toho moc neviděla, ale po chvíli jí došlo, že couvnout on určitě nehodlá a tak začala vzlykat znovu v naději, že ji někdo možná uslyší. Věděla, že ne, nebyla hloupá, ale teď už jí bylo všechno jedno, chtěla se odsud co nejrychleji dostat a bylo jí jedno jak.

„Nech toho!“ Zaburácel a nahnul se nad ní. Pevně ji chytl za bradu. Tak jí dal jasně najevo, ať ho poslouchá. „Jak jsem řekl. Hrajeme moje pravidla. Nic nebudu opakovat dvakrát a radím ti, abys mě poslouchala. A už nechci slyšet jediný vzlyk, vidět jedinou slzu. Měla by sis to užívat.“

Přestala jako když utne. Co se tu s ním naučila bylo to jeho zacházení. Pokud dělala co chtěl, choval se k ní mile. Jakmile si postavila hlavu, ublížil jí. Bylo jí jasné, že to, co se chystal udělat, udělá, že ji to nemine, ale doufala v jemnost. Nemohl jí přece jen tak znásilnit. Rozhodla se zkusit jinou taktiku. Zmlkla a pozorně ho sledovala. Pokud bude dělat co chce, možná k ničemu nedojde.

To, že se mýlila, poznala vzápětí. Stál u postele a shazoval ze sebe jeden kus oblečení za druhým. Ani se neobtěžoval na sobě něco nechat. Její zděšený pohled okamžitě přistál na jeho mužství. Opravdu nebyl nic malého. Polkla a začala zase slzet. Nemohla to zadržet, hlavně při myšlence, že to nebude asi nic příjemného. Kdy naposledy vlastně měla sex? Musela si přiznat, že hodně dávno. Probdělé noci, kdy uspokojovala sama sebe se samozřejmě nepočítaly. Zavřela oči a v tu ránu jí bylo všechno jedno. Ať už si s ní dělá co chce. Kapitulovala. Zkusila vše, nebylo úniku. Nebude si to dělat ještě horší.

„Otevři oči.“ Uslyšela nad sebou. „Chci, abys to všechno viděla. Nemysli si, že tomu utečeš. Spojení našich těl si budeš pamatovat do smrti.“
Tak to máš pravdu, řekla si v duchu. Opatrně je otevřela. Uviděla ho přímo nad ní. Díval se na ni s takovou láskou, až tomu odmítala uvěřit.
Pohladil ji po tváři. „Bude se ti to líbit, uvidíš. Budu jemný.“
Neznatelně kývla hlavou a zaměřila se pohledem na strop. Prostě mimo něj, pokud musela mít otevřené oči, nehodlala ho ani omylem sledovat. Upřela svůj zrak na dřevěné dvířka a snažila se nevnímat jeho ruce na svém těle. Rychle jí zbavil veškerého oblečení a nemohl si upřít chvíli si ji pořádně prohlédnout. Byla nádherná. Okamžitě se na ni přisál. Jeho rty drtily ty její, chtělo se jí zvracet. Tomu se snad ani nedaly říkat polibky. Jeho jazyk ji dusil, cítila ho až v krku. Nemohla se skoro ani nadechnout, ale neodvažovala se ceknout.
Po chvíli její rty opustil a oblíbal si cestu po krku dolů k její vyvinuté hrudi. Vzal jedno prso do ruky, druhé do úst a sál jako kojenec. Bylo mu jedno, jestli ji to bolí nebo ne. Její bolestné syčení úmyslně přeslechnul.
Opustil jedno jen aby se přisál na to druhé. Znovu sykla. Zvedl překvapeně hlavu.
„Tobě se to nelíbí?“
Tentokrát se nezdráhala s odpovědí. „Ne.“

Nahodil kamenný výraz. „Tak možná tohle se ti už líbit bude.“ Rychle si prolíbal cestu po břiše k jejímu klínu. Vdechl nenasytně její vůni. „Nádherně voníš.“ Sam protočila panenkami. Takové řeči nesnášela. Kousala se do rtů, musela přiznat, že i když byla znechucená, jeho dech ji vzrušoval. Nechtěla si to přiznat, ale byla vzrušená. Její tělo ji zradilo, cítila tu vlhkost a o to víc jí to štvalo.

„Já to věděl. Líbí se ti to. Vidím to. Jsi nádherně vlhká.“ Jako by jí četl myšlenky. Jistěže se jí to líbilo. Její tělo reagovalo na tělo jeho hostitele po svém. Zradilo ji. Byla naštvaná sama na sebe.

Už to nemohl déle vydržet, sklonil své rty k ní. Překvapeně vyjekla, vůbec to nečekala. Nenasytně ji doslova jedl, jeho jazyk byl všude. Snažila se nevydávat žádný zvuk, aby ho v tom už víc nepodporovala, ale nemohla to vydržet. I když se tomu bránila, nešlo to necítit. Byl skvělý. Na jednu stranu se cítila skvěle, na druhou se strašně styděla. I když si to zakázala, přesto zvedla hlavu, aby na něj viděla. Její pohled se setkal s jeho a ona začala okamžitě plakat. Ta jeho tvář ji doháněla k šílenství. Pokud si myslela, že se její život převrátil naruby už tehdy, kdy ji unesl, mýlila se. Bylo to teď. Byla rozhodnutá mu odpustit, pokud by nedošlo na tohle. Teď ale věděla, že toho nikdy nebude schopná.

Zrovna ve chvíli, kdy už cítila tu známou vlnu tepla, ty motýlky v břiše, přestal. Jeho ústa ji opustily s mlasknutím. Olíznul si labužnicky rty a usmál se.
„Vynikající. Ovšem nemohl jsem tě nechat vyvrcholit už teď, to uděláme za minutku společně.“

Nahodila zděšený výraz. Jistě, byla dost vlhká na to, aby ho pohltila, ale neměla v sobě nic tak velkého přes pět let.
„Ne, prosím…rozmysli si to ještě, prosím..“ Její prvotní taktika selhala. Dala se na tu žadonící. Třeba se jí ho podaří obměkčit.
„Proč bych to dělal. Líbí se to mě, stejně tak i tobě. Neboj, budu jemný.“
Nečekal na žádnou odpověď a zaujal příslušnou polohu. „Otevři oči.“ Rozkázal. Polkla slzy a zakroutila hlavou. Na tohle se rozhodně dívat nechtěla.
„Jak chceš.“ Kapituloval.
Nečekala takový nálet. Nebral si vůbec servítky, vniknul do ní prudce a rychle. Jemnost byla ta tam. Byl drsný a opravdu velký. Vykřikla bolestí. Nevěnoval jí sebemenší pozornost. Celý se vytáhnul a znovu do ní pronikl, ještě prudčeji, rychleji. Aby se mu lépe přiráželo, celý se na ni položil a aby toho nebylo málo, funěl jí do ucha. Snažil se jí šeptat všelijaká slovíčka lásky, ale neposlouchala ho. V hlavě měla jen jedno. Proč ho nezadržel? Musel tam uvnitř přece být. Tohle by nikdy nedovolil. Zklamal ji. Posmrkla.
„Jacku…prosím…“
Přerušil svůj pohyb pánví a podíval se na ni. V jejích očích byla hrůza a zklamání. Tiše ho prosila, aby to zastavil. Jeho pohled ovšem zračil zuřivost. Sam bylo jasné, že ať už je vlastně zač cokoliv, Jack s ním nemá ani špetku společného, jeho vědomí musí být potlačeno nebo úplně smazáno, jinak by už dávno zasáhl a nenechal z ní dělat boxovací pytel. Jenom co jí v hlavě tohle prolétlo, ucítila silnou ránu na obličeji, když jí vrazil další facku. Sam nechala hlavu otočenou na straně, na kterou jí úderem odletěla a pevně sevřela oční víčka.

“Adrian, jmenuji se Adrian!!” Vydal ze sebe mezi zrychlenými výdechy. “Ještě jednou mě oslovíš jménem toho chudáka, jakým je O’Neill, tak i ta nejhorší představa, co máš v hlavě nebude ani zlomek v porovnání s tím, co ti udělám.” Výhružně oznámil a znova pokračoval ve svém pohybu dovnitř a ven.

Sam nechala oči zavřené a čekala, až bude všechno u konce. Nechtěla nic víc, než se schoulit do klubíčka a vybrečet si oči. Poslouchala, jak se jeho dech začíná zrychlovat, jeho pohyby zrychlily také. Po pár dalších dovnitř a ven hluboce vydechl a vyprázdnil se do ní do poslední kapky. Jenom, co se jeho pohyby zastavily, svalil se na ni. Jeho těžké tělo ji přitlačilo k matraci a ozvaly se tímto její rány z předešlých dní. Vždycky si představovala její ‘poprvé’ s Jackem. Jednou se objeví na jejím prahu po těžké misi. Pozve ho dál, jako to udělala už několikrát a hodí po něm pivo. Jack se nakonec nabídne, že ji vezme ven na večeři a ona samozřejmě s radostí přijde. Jack řídí. Zapadnou samozřejmě k O’Malleymu. Pro ně dva dokonalé místo, protože ho znají oba dva a alespoň tak odbourají kousek nervozity. Ona si objedná bílé víno ke svému steaku, Jack si poručí lehké pivo. Celá jejich večeře proběhne v duchu vzpomínek na jejich misi a na myšlenky při nich. Oba dva se pokusí utěšit jeden druhého při jejich nesnadných pocitech.

Jack zaplatí za večeři a vezme jí domů. Sam ho pozve dál na detailnější konverzaci a více piva. Sednou si k ní gauč a Sam nabídne nějaký film. Nechá Jacka prošmejdit její nevelkou zásobu a bude ho sledovat, jak si sedne vedle ní na gauč. Samozřejmě zaujme uctivou vzdálenost, která se bude během filmu zmenšovat, nakonec skončí její hlava na jeho rameni. Někde u konce oba usnou, ovšem po nějaké době se Sam probere. Jacka její pohyb taky vyruší z říše spánku a oni se na sebe v šeru světla z obrazovky z pobíhajícího textu DVD dlouze podívají. Pravděpodobně by bylo úplně jedno, kdo by udělal další pohyb, věděla, že by to bylo neodvratitelné, jejich rty by se spojily. Nejprve jenom taková testovací pusa. Oba by zjistili, že už nemůžou dál a že jim tohle pouze nestačí, takže další dotek jejich rtů by vyvrcholil ve vášnivý polibek za pomoci zkoumavých jazyků, bádajících v neznámém prostředí. Jejich ruce by zkoumaly tělo toho druhého. Jack je ten, kdo navrhne, aby se přemístili někde pohodlněji. Sam se usměje, vstane z gauče, chytne ho za ruku a zavede do své ložnice. Jack na nic nečeká, přistoupí k ní, obejme ji a znovu ji začne líbat. Ani neví jak a je bez trička a stojí před ním jenom v podprsence. Jakmile se jeho rty přesunou k jejímu krku a klíční kosti, uvědomí si svou polonahotu a zaútočí na jeho košili. Vytáhne ji z jeho kalhot a vsune ruce pod ni, zkoumajíc nahou kůži. Jack hlasitě sykne, jakmile mu přejede nehty po zádech, ale pokračuje ve své činnosti. Jednou rukou zdatně uvolní sponu na podprsence a Sam ji s radostí setřese dolů. Jack se zastaví ve své činnosti, aby si mohl prohlédnout její tělo. Jeho pohled samozřejmě zůstane na jejích prsou a než se stačí vzpamatovat, jeho ústa se uzamknou kolem její, už teď vzrušením vztyčené bradavky. Druhá jeho ruka se pokusí vynahradit nepřítomnost jeho jazyka na prsu vedle. Vyvine tlak na její tělo a jenom co se její nohy dotknou kraje postele, sama se na ni zády položí. Jack nečeká na nic jiného a rychle ze sebe shodí všechno oblečení a připojuje se k ní. Věnuje stejnou pozornost i druhé bradavce a potom se jeho zvědavý jazyk vydá na cestu dolů. Jakmile dorazí k pasu jejich kalhot, s nesnesitelnou pomalostí je rozepne a společně i s jejími kalhotkami stáhne. Opět je na řadě zkoumavý pohled. Tentokrát i Sam projede očima jeho dokonalé tělo, vpíjí si do hlavy každý jeho záhyb. Pohledem zavadí o jeho jistě bolestivou erekci. Nevědomky se usměje při představě, co všechno jí s tímto nástrojem může udělat. Tento úsměv vyloudí i jeden na Jackově tváři a pomalu se k ní přiblíží a jeho rty znova potkají ty její. Jejich nahé těla se poprvé dotknou v celé délce. U obou to vyvolá vzrušený nádech.

Ucítila, jak se z ní už povadlý vytáhl. Slezl z postele a našel v jeho kalhotách svůj oblíbený nůž. Sam se ani neobtěžovala s tím ho sledovat. Její tělo se mírně zavlnilo, když se jedna strana postele opět snížila. Naklonil se přes její tělo a jedním švihem přeřezal kožené provazy za její hlavou. To samé udělal i u jejích kotníků, v rychlosti na sebe nahodil oblečení a beze slova odešel.

Sam se převalila na břicho, sjela z postele, dopadla na kolena a po čtyřech se odplazila ke svému kýblu. Tak, tak to stihla před tím, než se z jejího žaludku začaly valit zbytky potravy. Dávila se ještě dalších dobrých pět minut, než se zase po čtyřech vydala zpátky,vyšplhala se na postel, schoulila se do svého vysněného klubka, přetáhla přes sebe jednou rukou teplou deku a zavřela oči v naději úniku do říše snů před realitou. Samozřejmě, že se jí to hned nevydařilo, tak začala plakat. Slzy, které myslela, že už nevlastní. Nakonec ji únava přece jenom pohltila.

Adrianova první cesta byla do Jackovy sprchy. V tuhle chvíli většinou nechal svého hostitele vstoupit zpět do jeho hlavy, přeměnil jeho vzpomínky a čekal opět na vhodnou chvíli na objevení. Tentokrát o to ale nestál. Rozhodl se, už má dost Jacka O’Neilla. Navíc byl s ním už nějakou dobu, takže leccos odkoukal, tudíž snad nebudou problémy, když se náhodně ukáže někdo známý. Třeba takový strkám-nos-do-čeho-mi-nic-není Daniel. Usmál se nad představou, co by tomu asi tento mladý archeolog asi řekl. Všichni si cenili svého vzájemného přátelství a podle toho, jak je pozoroval, tak k sobě chovali velice hluboké city. Ne romantické, jako tomu bylo mezi O’Neillem a Sam, ale jejich silné přátelské pouto bylo nezničitelné. Jeho úsměv se začal měnit v řehot, když si uvědomil, že toto pouto vlastně teď překazil. I když s tímto nemá O’Neill nic společného, pokud se tohle náhodou někdy dozví, nebudou mu nikdy věřit. Byl o tom alespoň přesvědčený. Žádné přátelství netrvá věčně. On měl sám taky několik přátel a jak dopadl? Po jedné malé chybě byl odsouzen na život o samotě bez šance se někdy navrátit k společenství.

Smyl ze sebe všechny stopy po právě proběhnutém sexu. Jeho ruka jo stále bolela od toho, jak uhodil Sam. Dělal to nerad, ale mohla si za to sama. Měla neuvěřitelnou schopnost ho rozčilovat. Občas to bylo to, co řekla, jindy jenom gesto. Trpělivost nebyla jeho nejsilnější stránka. Ano, dokázal čekat, ale jakmile se dočkal, chtěl všechno hned a netoleroval uklouznutí na druhé straně. Usušil se ručníkem, ovázal ho kolem pasu a vydal se do ložnice najít nějaký vhodný oděv.

Jenom co se mu podařilo ustrojit a hodit jídlo do mikrovlnky, uslyšel zvuk domovního zvonku. Naštvaně se odvrátil od jídla točícího se na skleněném talíři mikrovlnné trouby a šel se podívat, kdo ho poctil svou nečekanou a nemilou návštěvou.

“Ahoj, Jacku.” Ozval se přespříliš nadšený hlas Daniela, Teal’c se opět omezil na pokývnutí.

S tou velkou horou svalů musí něco být, že není schopný prohodit dvě souvislé věty. “Danieli.” Pozdravil ho ve velice Jackovském stylu a vpustil je dovnitř. Dveře se dovřely v tu chvíli, kdy se ohřálo jídlo v mikrovlnce, takže Adrian přešel zrovna k přístroji, vyhodil jídlo z vaničky na talíř a posadil se s vidličkou do křesla naproti těm dvěma.

“Pokud chcete něco k pití, obslužte se sami.” Oznámil, dofoukal na kouřící se pokrm na vidličce a vrazil ho do pusy.

„Ne díky. Nemáme žízeň.“ Zamračil se Daniel a hned nahodil aktuální téma. „Nevíš něco nového o Sam?“
Adrian se zakřenil typicky nejackovsky. „Když jsem odjel ze základny včera domů, opil jsem se v baru tady na ulici. Probral jsem se přede dveřmi, otevřel si je, vlétl do vany a pak do postele. Sam jsem nikde nepotkal. Takže jsem ji asi neviděl, nemyslíš? Pokud teda nemáte něco nového vy.“
Daniel pozvedl obočí, nadechl se k proslovu, ale nakonec si to rozmyslel. „Včera jsem mluvil s detektivem Conradem. Zanalyzovali Samin dům od vrchu dolů, ale tam nenašli. Jak už se ví, krev na posteli byla psí. Psa našel jeho majitel zakopaného za svým domem. Patřil sousedům Sam. Paní Ryanová to strašně oplakala.“
Všiml si Jackova výrazu a hned pochopil, že slzy Saminy milé sousedky ho vůbec nezajímají a tak pokračoval. „Snad by se dalo něco zjistit z kůže toho psa, ještě nebyla tak úplně v rozkladu. Přece jen tam byl zakopaný jen pár dní. U Sam v koupelně všechno vyčistili, jediné otisky, co tam našly byly tvoje a samozřejmě její.“ Nahodil pronikavý pohled. Adrian usoudil, že bude opravdu možná lepší nechat mluvit O´Neilla.

Jack vyletěl. „No copak si nemyslíš, že jsem ji unesl! Danieli, poslouchej mě, moc dobře víš, jak mi na ní záleží.“ Chvíli se zarazil a pak pokračoval. „Mnohem víc, než by mělo. Nevím, jestli sis všiml, ale já tím trpím nejvíc. Myslel jsem, že zrovna ty bys to mohl vědět. Víš jaké to je, sedět tu na prdeli a vědět, že ona se tam někde venku trápí a čeká, až ji přijdeme zachránit?“
Aniž by si to uvědomil, víc a víc se při své řeči blížil k mladému archeologovi, až mu ve finále křičel posledních pár slov přímo do obličeje. Teal‘c zakročil. Vstal a postavil se k němu. „O´Neille.“ Napomenul ho.

Když si Jack uvědomil, v jaké je pozici, rychle se stáhnul. „Promiň, Danieli, nevím, co to do mě vjelo.“ Jeho tvář se zachmuřila. Daniel si všiml, že zestárl. Den ode dne, kdy Sam zmizela, jeho tvář se začala propadat. Zřejmě ani nejedl, sotva pil. Byl pořád sám, stranil se společnosti, nechtěl s nikým mluvit. Generál Hammond dočasně pozastavil činnost SG-1, než se všechno vyřeší. Nebyl hloupý. Jeden člen byl unesen a dalším třem to změnilo život. Nebyli by ani z daleka tak výkonní, nehledě na to, že jim tento incident s majorem Carterovou tak trochu ovlivnil možnost rozhodování se. Nechtěl je poslat na misi, kde by se díky špatnému rozhodnutí nechali zajmout Goauldem. SG týmů bylo na základně přece dost. SG-2 zastoupila po dobu vyšetřování a hledání činnost SG-1. Nebyli špatní. Sice to nebyl elitní tým, vyjednávací schopnosti neměl ani jeden na výbornou, ale nemohl si dovolit sejít z plánovaného pracovního programu.

Daniel se rozhlédl okolo, chtěl navodit jiné téma a strávit tak s Jackem nějaký ten čas, když je tu pořád sám. Sice to bylo jeho rozhodnutí, stranit se společnosti, ale byl přeci jen jeho přítel. Najednou se zastavil, jeho pohled padl na oblečení přehozené v kuchyni přes židli. Měl docela dobrý výhled. Pak zatřepetal hlavou. Blbost, co by to tu dělalo. Otočil se zpátky a nadhodil otázku.
„Co jsi dělal těch pár dní?“
Jack se zarazil. Uvědomil si, že si to vlastně nepamatuje. Vybavoval si sprchu a vanu, pak možná usnul na gauči. Zatřepal hlavou ve snaze urovnat si myšlenky. „Abych pravdu řekl, tak jsem se tu asi jen tak poflakoval.“
„Asi?“ Pozvedl Daniel obočí.
O´Neill pokrčil rameny. „Moc si toho nepamatuji, asi jsem hodněkrát přebral.“ Promnul si spánky. Cítil se fyzicky velmi unavený.
„Hoši, nerad bych, abyste si to vzali nějak osobně, ale jsem unavený, rád bych si šel lehnout.“

Daniel i Teal‘c pochopili. Oba se unisono zvedli a otočili k odchodu.
„Kdybys něco potřeboval, O´Neille, ozvi se. Budeme připraveni.“ Ozval se Jaffa mezi dveřmi. Měl o O´Neilla starost.
„Díky, vážím si toho.“ Usmál se Jack. Teal‘c jen klasicky pokývnul hlavou a zavřel za sebou dveře.

Jakmile Adrian zaslechl bouchnutí, převzal nad Jackem okamžitě kontrolu. „Rýpáci, šmejdí jako policajti. Strkají nos, do čeho jim nic není. Ještě, že tomu staroušovi věří.“ Smál se a mnul si radostí ruce.

Čeho si ale nevšiml bylo to, že ho ti dva pozorují skrz okno.
„S O´Neillem je něco v nepořádku.“ Nechal se slyšet Teal‘c.
„To mi povídej.“ Odpověděl Daniel a nechápavě sledoval, jak si Jack mne s úsměvem ruce. „Nevím proč, ale zdálo se mi, že jsem viděl v kuchyni pár Saminých triček.“
„Indeed.“ Souhlasil Teal‘c, dávajíc najevo, že si taky všimnul.
Daniel překročil z nohy na nohu. „Měli bychom informovat generála Hammonda. Možná by nebylo od věci zapnout v jeho domě staré kamery.“
„Není to proti předpisům, Danieli Jacksone?“
„Máš pravdu, je. Ale byly tam nainstalovány proto, aby se předešlo zřejmě právě tomuhle. Pokud tam s ním žije někdo, něco, co ho ovládá, musí to být zneškodněno.“
Teal‘c jen souhlasně kýval hlavou.

Sam se vzbudila po několika hodinách. Byla jí strašná zima. Rozhlédla se okolo. Deka ležela složená na posteli u jejích nohou. Okamžitě po ní chňapla a přikryla se až po bradu. Celá se klepala, určitě nastydla. Bylo jí to ale jedno. Už jí bylo všechno jedno. Bolelo ji celé tělo. Nemohla ani pohnout nohama, pořád ho v sobě cítila.
Zase se rozplakala. Zřejmě ve spánku nabrala pár nových slz, protože se jí koulely jako hrachy po tvářích. Ten jeho pohled, než ji uhodil. Byl to Jack, přesto byl tak vzdálený. Představa jejich ‘poprvé‘ se rozplynula jako pára nad hrncem. Ať se snažila sebevíc, viděla už jen to znásilnění. Kdyby býval nechal Jacka a prostě jen vnímal skrze něho, dokonce by k tomu i souhlasila. Věřila, že by Jackův styl milování poznala, i když k tomu mezi nimi nikdy nedošlo.
Chtělo se jí zase zvracet. Po kolenou se doplazila ke kýblu, který byl už z poloviny zaplněný. Kdyby nebyl, možná by to v sobě nějak udržela, ale když to uviděla, připomnělo jí to toho parchanta a všechno to šlo samo. Neměla už ani co zvracet, jen se nadavovala.

Díky tomu ho neslyšela ani přicházet. Jen co zaslechla jeho hlas, zase ji nadrapovalo.
„Ale, ale, copak se děje?“
Přišel k ní a pohladil ji po zádech. Ucukla jako by ji popálil. To mělo za následek to, že na kolenou zavrávorala a převalila se na záda. Dotek její zraněné kůže s tvrdou zemí nebylo nic příjemného. Zakroutil nad ní s úsměvem hlavou a jemně ji zvedl. Přenesl ji do postele, zakryl až po bradu dekou a pohladil ji po vlasech. Sehnul se a letmo ji políbil na rty. Pak se otočil ke kýblu, ohrnul nad ním nos a vzal ho s sebou nahoru.

Jakmile odešel, Sam si okamžitě otřela pusu kouskem deky. Zavřela oči a snažila se usnout.

Do pěti minut ho znova uslyšela a už ji tato hra přestávala bavit. Ležela na posteli a zaujala stabilní nádechy a výdechy, předstírajíc spánek. Naštěstí nic z toho nebylo potřeba, protože jenom odhodil kýbl a zase zmizel. Sam si hlasitě oddechla a znova se pokusila usnout. Tentokrát se jí to povedlo velice rychle, jenom bohužel její spánek byl neklidný, plný obrazů Jacka.

Adrian se zbavil špinavého oblečení od Sam ve svém obýváku, ano už to považoval za jeho bydlení a sám se šel uložit ke spánku. Veškeré to vyměňování postav ho začalo vyžírat. Bylo čím dál horší a horší se vrátit zpět jako Adrian potom, co nechal kontrolu O’Neillovi. Rozhodně by bylo jednodušší, kdyby nemusel potlačovat a pozměňovat jeho vzpomínky. Nemohl si ale zatím dovolit, aby na něj přišli. Jeho plán pomalu vycházel. Sam se mu začala podřizovat. Věřil že maximálně do dvou týdnů bude sedět po jeho boku u televize a necekne ani slovo a ocení jeho přítomnost. Skutečně ocení. Těšil se na dobu, kdy mu Sam sama dá ruku kolem pasu, sama své prsty proplete s jeho.. Možná by pro ni bylo snazší, kdyby si přece jenom vybral jiného hostitele. Ale teď už na to bylo pozdě.

Když poprvé uviděl O’Neilla a zpozoroval reakci mezi ním a Sam, věděl, že přes něj to bude jednodušší. Tedy alespoň se dostat do těsné blízkosti k Sam. Viděl mezi nimi pouto, kterého si byli oni oba vědomi, jenom se báli to přiznat jeden druhému či nějaké třetí osobě. Po tolika letech to vzal jako výzvu a chopil se jí za pačesy. Ovšem teď mu to přidělávalo jenom problémy. Kdyby to byl kdokoliv jiný, tak by zničil její bariéry jistě mnohem rychleji. Jediná věc, co by v takovém případě vadila by byl právě zmiňovaný nadřízený. Ale on nebyl ze svého společenství vyloučen pro nic za nic, takže nějaká vražda osoby, kterou navíc vůbec neznal ho nemohla rozhodit. Vzdychl. Teď už bylo na nějaké litování pozdě. Zamířil do své prázdné ložnice a ulehl do postele. Spánek ho pohltil okamžitě.

Teal’c seděl před středně velkou obrazovkou, která byla rozdělena do několika částí skládajících se z různých místnosti Jackova bytu. Pozoroval, jak Jack uléhá do postele. Zhasl lampu na nočním stolku a převalil se na druhý bok. Bohužel mu unikly události tomu předcházející. Daniel se k němu záhy připojil, mnoucí si oči pod brýlemi.

“Tak co?” Zeptal se.

“Vypadá to, že všechny kamery jsou stále funkční.” Oznámil mu Jaffa a otočil svůj zrak k přítomnému archeologovi. “O’Neill právě odešel do postele. Žádné zvláštní chování jsem zatím nezaznamenal.” Upřesnil.

“No jede to asi tak pět minut.” Řekl lehkým tónem Daniel a usedl na židli vedle něj.

“Je zbytečné, aby jsi tady zůstal, Danieli Jacksone. Mám vše pod kontrolou.” Znovu spustil Teal’c.

Daniel se na něj zkoumavě podíval a přemýšlel, jestli tou poznámkou chtěl naznačit, že mu nevěří. Nakonec zavrtěl hlavou a vstal. Bylo opravdu zbytečné, aby dva lidi pozorovali, jak Jack spí. “Jak myslíš, půjdu si sám lehnout, byl to dlouhý den, budu tu hned ráno, aby jsi si taky mohl trochu oddechnout. Jenom pozorování Jacka je o nervy.” Usmál se a odešel.

Teal’c se zhluboka nadechl a přes přimhouřené oči začal sledovat nehýbající se obrazy na obrazovce.

Adrian vstal asi po devíti hodinách, venku už bylo krásné světlo, dokonce viděl i pár slunečních paprsků. Vylezl z postele, hodil na sebe trochu slušné oblečení a vydal se ven. Neměl zrovna teď náladu na řvoucí a nespolupracující Samanthu Carterovou. Věděl, že bude mít asi hlad, ale v tuto chvíli to byla jeho poslední starost.

Za pár hodin byl zpět, myšlenky trochu srovnané a popravdě už se nemohl dočkat, až ji zase uvidí. Výlet ven po ulicích města ho ovlivnil. Všude kolem sebe viděl páry a v určitou dobu si uvědomil, že by byl velice rád jenom tak chodit se Sam kolem obchodů, dávat svou lásku najevo. Vytvořil pro Sam pozdní snídani skládající se z palačinek a slaniny, uložil to na podnos a zanesl k ní.

Teal’c se právě vrátil ze své rychlé meditace. Daniel dodržel své slovo a byl v sledovací místnosti za sedm hodin, hned na to se Jaffa zvedl a šel si sám odpočinout. Uviděl jejich nejmladšího člena, jak sedí doslova přilepený na obrazovce a něco s velkým zájmem sleduje. Byl si jist, že jeho ústa byly pootevřené.

“Danieli Jacksone?” Zeptal se Teal’c, když Daniel neprojevil žádnou starost o to zjistit, kdo vlastně do místnosti přišel. Tedy ne že by bylo moc možností, o tomto věděli jenom oni dva a generál.

Daniel se na něj podíval, na tváři velice zmatený výraz. “Jack se právě vrátil domů, udělal palačinky z prášku, k tomu nějakou slaninu a odnesl to do garáže. Bohužel garáž je jediné místo, tedy kromě toalety, kde nejsou nainstalované kamery.” Zakýval hlavou.

“Proč by nesl jídlo do garáže?” Otázal se Teal’c a usedl vedle něj.

“To je velice dobrá otázka.” Odpověděl zamyšleně Danny, otočil se zpět k jejich černobílým obrazům a čekal, až se znova vynoří tělo jejich přítele.

„Promiň zlato, dřív jsem nemohl. Včera tu čmuchali ti tví takříkajíc přátelé, měl jsem plné ruce práce.“ Omlouval se jen otevřel dveře. Sam na to nereagovala. Seděla apaticky na posteli a zírala před sebe.
Přisedl si k ní.
„Zlato?“ Na moment si myslela, připadalo jí, jako by to říkal sám Jack. Znělo to opravdově, bylo v tom mnoho lásky. Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Hledala ho tam, přesto si nemohla být jistá, zda tam vůbec je a má-li něco zkoušet.
Adrian po chvíli oční kontakt přerušil a sklopil hlavu. V Sam svitla naděje. Že by přece jen Jack bojoval? Pohladila ho jemně po tváři. Ani se nepohnul.
Pohladila ho znovu. „Jacku?“
Adrianova hlava vystřelila a z očí mu sršely blesky. Ihned stáhla ruku jakoby se popálila. Že přestřelila poznala ihned. Posmrkla. Zase se jí chtělo plakat. Tímto si potvrdila, že Jack je pryč. Nikde tam není, ztratila všechny naděje.

V očích se jí začaly formovat slzy. Nechtěla plakat, ale nešlo to zastavit. A Adriana to samozřejmě ještě víc rozčílilo. Než se stačila vzpamatovat, jedna jí přistála.
„Na tohle dnes opravdu nemám náladu! Kdy konečně přestaneš řvát? Copak se tu o tebe starám špatně? Máš všechno co chceš, a kdyby ses mi bývala podřídila už před týdnem, mohlo být všechno ještě krásnější! Chtěl jsem pro nás krásnou budoucnost! Chtěl jsem tě vzít nahoru, utéct a žít s tebou jako každý jiný pár na Zemi. Chtěl jsem kvůli tobě opustit O´Neillovo tělo a najít si jiného, takového, kterého by sis vybrala sama, který by se ti líbil a ušetřit tak O´Neillův život. Díky němu jsem se k tobě dostal, za to mu děkuji. Teď už ho ale k ničemu nepotřebuji. Jen mi překáží.“
„Ne! Co s ním chceš udělat? Prosím, nezabíjej ho, půjdu s tebou kam jen chceš!“ Vzlykala Sam.
„Kvůli němu? Půjdeš se mnou jen proto, abych ho ušetřil. Přesně tohle jsem nechtěl! Chtěl jsem, abys šla se mnou kvůli mně, kvůli tomu, že mě miluješ!“ Křičel a bylo na něm poznat, že nad sebou pomalu a jistě ztrácí kontrolu. Ještě chvíli tady zůstane a skončí to tak, že ji snad zabije.

Musel jít ven. Měl neuvěřitelný vztek. Vzlykající Carterová za jeho zády tomu moc nepřidávala. Vyskládal jí jídlo z tácu, položil ho na postel a zmizel.
Daniel se nudil. Měl sice nutkání okamžitě jet za ním, ale Teal‘c i Hammond ho přesvědčili, aby ještě chvíli počkal. Jack neudělal zatím nic zvláštního, nic, co by upoutalo pozornost, kromě toho, že šel do garáže. S tácem jídla. Třeba opravuje auto a bere si s sebou svačinu, uvažoval.
Z ničeho nic se Jack objevil na obrazovce. Daniel poskočil. „Jde zpátky do kuchyně a pokládá tác.“ Mluvil si sám pro sebe.
Jack byl viditelně nahněvaný. Vzal do ruky sklenici, co stála na stole a mrštil jí o zem. Pak se sedl ke stolu a složil hlavu do dlaní. Po chvíli přel do obýváku a pustil televizi. Vydržel to ale jen několik minut. Něco ho viditelně žralo. Přešel do ložnice a z jednoho šuplíku vytáhl modré negližé.

Daniel se napřímil. Na co by mu to proboha bylo? Kde se to tam vzalo? Kam s tím jde? Zmizel zase v garáži. Tentokrát už čekat nehodlal. Vyběhl z místnosti jako kulka z pistole. Jestli tohle nebylo divné, tak už opravdu nic jiného. Jack dělal hromadu divných věcí, ale takhle byla bezpochyby ta největší. V rychlosti informoval Teal‘ca a generála. Ten ho vybavil dalšími vojáky a poslal k Jackovi domů.

Sam zrovna upadala do spánku. Pomalu, ale jistě. Byla unavená, za tu půlhodinku, co byl pryč, vyplakala snad moře slz. Její tváře byly úplně smáčené, vydávala ze sebe štkavé zvuky.

Byla v polospánku, když nad sebou uslyšela šramot. Pomalu otevřela oči a uviděla ho stát před sebou.
„Co zase ch…“ Chtěla se zeptat, co tu dělá, ale nedořekla ani větu a on ji uhodil. A dost silně.
„Obleč si to.“ Hodil po ní to sexy prádélko a čekal. Její reakci očekával. Zdráhala se, nechtěla. Neměl čas s ní takhle ztrácet čas. Pevně ji chytl za paže a donutil ji se na něj podívat.
„Už jsem ti to několikrát řekl, nic neopakuji dvakrát. Tak udělej co máš nebo to nedopadne dobře.“ Na důkaz svých slov z kapsy vytáhnul nůž a čepel jí přiložil ke krku. Třepala se jako osika. Došlo jí, že nemá cenu odporovat. Bez jediného pípnutí si to rychle oblékla.
Nemohl si odpustit se na ni podívat, prohlédnout si ji. Modrá barva ladila k barvě jejích nádherných očí. Byla překrásná. Byl si jist, že kdyby jen na chvíli ztratil hlavu, její krása ho úplně odzbrojí. To se samozřejmě nemohlo stát. Zakroutil hlavou ve snaze zapomenout na takové myšlenky. Znovu na ni namířil nožem, jen aby si nemyslela, že je konec a rozkázal.
„Sundej mi oblečení.“
Rozhodl si to užít. Proč by se měl on snažit? Na něm to bylo minule, tentokrát nehne ani brvou. Měl ji v hrsti, on nařizoval. Tak ať se snaží.
„Tak bude to? Nemám čas do večera, tak sebou hni.“

Sam zase spustila vodopád slz. Po kolikáté už? Udělala k němu dva kroky. Čepel jeho nože se teď jemně tiskla k jejímu útlému krčku. Aniž by z něj spustila oči, rozepínala mu poklopec u kalhot. Jestliže ji to zase čeká, tak ať je to rychle za ní, pokud možno bez další újmy na zdraví. Když si vzpomněla na to, jak ji nabral minule, posmrkla.

Byla se zipem jeho kalhot hotová. Poklekla, aby mu rozvázala tkaničky u bot a sundala mu je. Po té přišly na řadu kalhoty. Jakmile byla hotová, vstala a čekala, co bude dál.
„A teď triko.“
Bez řeči mu sundala i tričko. Zbýval už jen jeden kus oblečení. „No tak.“
Zavřela oči a vykonala to. Už se chtěla zvednout, když v tom nad sebou uslyšela jeho hluboký hlas.
„Neobtěžuj se vstávat. Tentokrát vyvrcholím v tvých ústech, tak se snaž.“

Zhluboka se nadechla. Věděla, tušila, že k tomuhle dojde, jen doufala v pravý opak. Znovu se nadechla a vzala ho do ruky. Bylo to vlastně poprvé, co se ho dotýkala. Byl velký, to ano, ohromil ji hned napoprvé. Vlastně tohle chtěla vždycky udělat. Tajně se proplížit do jeho kanceláře, vlézt pod stůl a ve vhodné příležitosti ho efektivně udělat. Její fantazie opravdu neměla hranic. Takhle si to ale nepředstavovala.
„Tak bude to?!“
Přestala o všem přemýšlet, vypnula mozek a vzala ho do úst. Okamžitě hluboce zasténal. Ano, tohle bylo přesně to, co potřeboval. Pečlivě ho opracovávala jazykem, jemně kousala, sála. Byla tak jemná, až ho to zaráželo, spíše od ní čekal nějaký podraz. Nebyl zase tak hloupý a ihned mu došlo, že O´Neill je podle ní ten, komu tohle dělá. Musel jí to překazil, ale nechtěl její ústa opustit. Zvlášť teď, když si to i ona užívala.
Nemusel nad tím ale dlouho přemýšlet. Cítil, že za chvíli vybuchne. Zatnul zuby. Sam to vycítila a zrychlila. Uvědomila si, kdo to vlastně je a chtěla to už mít všechno za sebou. Nemusela čekat dlouho, za pár vteřin už cítila, jak jí stříká do pusy. Vyplnil ji celou, nestačila ani polykat. Musela přiznat, že chutnal báječně.

Vytáhnul se z jejích úst a donutil ji vstát. Vzal jí do náruče a přešel s ní těch pár kroků k posteli, na kterou ji položil.

Sam čekala nevyhnutelné. Jako tradičně otočila hlavu stranou a zavřela oči. Její ruce jí jenom tak volně ležely podél těla. Adrian rozhodně nebyl spokojený s tímto jejím pasivním chováním, ale věděl, že s tímto bohužel nic nezmůže. Kdyby ji mlátil čím dál více, tak si tím taky moc nepomůže, protože by mu asi velice brzo upadla do bezvědomí. Vlastně byl docela překvapený, že se tak po poslední ráně nestalo. Její obličej už po jeho mnoha zásazích hrál několika barvami, obě tváře byly jasně napuchlé a její pravé oko bylo viditelně menší než levé. Ovšem jemu se líbila i tak. Prostě se mu nějak dařilo ji vidět bez tohoto všeho.

Na sobě měla tu krásnou noční košilku, která byla průsvitná na těch pravých místech a jemu se při tomto pohledu téměř zalila pusa slinami. Prsa přizakrývala zdvojená látka, ale pod nimi už bylo vidět skoro vše. Řez nožem, který na jejím těle vytvořil dříve, byl pokryt jedním dlouhým strupem. Usmál se. Jistě nebude mít ani jizvu – její tělo pro něj zůstalo nepoškozené. Kdyby jizva zůstala, tak by ji musel potrestat za to, že ho donutila k tak drastickým opatřením a teď už by nebyla ‘stoprocentní’.

Jenom co se jeho ruce dotkly jejího skoro nahého těla, tak sebou mírně trhla a pod rukama cítil její zachvění. Řekl si, že tentokrát se bude jejímu tělu věnovat o trochu více a hlavně za nepřítomnosti nože. Jemně jí projel rukama od krku, přes prsa až k jemným chloupkům mezi jejíma nohama, ale ji to nechalo absolutně chladnou. Kromě pravidelného dýchání a občasného posmrknutí nejevila žádnou reakci na jeho ‘něžnosti’. Ztrácel trpělivost a to opravdu hodně. Rozhodl se, že pro tuto chvíli jí má opravdu dost, navíc on si už na svoje alespoň trochu přišel, tak může počkat pár hodin, než bude mít i náladu ona. Ostatně jak pochopil z televize, občas byly doby, kdy jeden z partnerů na intimnosti neměl náladu. Dnes dá Sam chvilku odpočinku, ale pokud tohle bude přetrvávat, připojí k příštímu sezení svůj nůž. Jenom se vyhne jejímu hrudníku, tohle místo by měl nerad zničené jizvami.

“Dám ti trochu času na uspořádání myšlenek.” Oznámil jí, ještě na ní ležící.

Sam projevila snahu a otočila hlavu, otevřela oči a podívala se na něj. Doufala, že tím myslí to, co měla v hlavě ona. Tedy dnes už žádné ponížení na její straně. Už tak si připadala jako ta nejlacinější děvka, která pracovala v nějakém místním zakouřeném lokále a dala každému, kdo si na ni jenom prstem ukázal. Omezila své otázky na pozvednutí obočí, což sebou samozřejmě přineslo mírnou bolest, ale vydržela ji a svůj tázavý pohled udržela.

Usmál se na ni. “Chci, aby si byla na naše příští pořádně odpočatá a hlavně aby si i měla náladu. To je v pořádku, pokud potřebuješ trochu spánku. Všiml jsem si, že si trochu nastydlá. Příště mi mé něžnosti opětuješ.” Poslední větu řekl takovým tónem hlasu, že si byla jistá, že pokud nesplní jeho požadavky, bude za to následovat tvrdá odplata.

Odolala touze zavrtět nevěřícně hlavou. Tento člověk, nebo cokoliv byla ta bytost v Jackovi, byl schizofrenik první třídy. Jeho nálady se měnily jako dubnové počasí. Bohužel jak lehce se uklidnil, tak ho i lehce dokázal chytit amok. Jenom mu na to kývla a sledovala, jak se z ní zvedl, jeho mužství stále hrdě vztyčené. Posbíral věci, které z něj před několika chvilkami shodila a oblekl si je. Se vzdušným polibkem opustil její temné království. Zůstala ještě chvilku jenom tak zmateně ležet ve stejné poloze, ale nakonec ji zima přece jenom vytrhla z jejích myšlenek a tak se natáhla pro deku a přikryla se s ní. Z její touhy spát nezbylo už vůbec nic, ale přesto zavřela oči, jenom aby se nemusela dívat na ty už velice známé čtyři stěny.

Daniel byl jako na trní. Cesta k Jackovi domů trvala asi tak dvacet minut, ale díky provozu na silnicích byla skoro dvakrát tak dlouhá. Teal’c vedle něj držel svou kamennou tvář a Daniel mu velice záviděl jeho klidnou povahu. Respektive to, že svůj neklid neukazoval navenek. Teal’c vycítil jeho pohled a otočil se jeho směrem, v očích tázavý výraz. Daniel jenom zakroutil hlavou a pokračoval ve sledování krajiny z okýnka a klepání prsty do kolena.

Jackovo auto před domem signalizovalo, že buď byl doma nebo šel někam pěšky a bude brzy zpět, vzhledem k tomu, že v jeho okolí toho moc ve vzdálenosti, kterou by hodlal ujít nebylo. Jako první samozřejmě z auta vyskočil Danny, ovšem před dveřmi do domu ho vystřídal Teal’c. Kdyby náhodou s Jackem něco bylo, Danny by byl velice snadná kořist. Teal’ca jenom tak něco nerozhodilo. Zvláště ne postarší plukovník, kterého už několikrát pořádně nafackoval při společném boxu. Vojáci trpělivě postávali o pár kroků dále, všichni tak nějak připravení na bůhví co, přesto ale nabývali dojem, že jsou opravdu jenom jako doprovod.

Jaffa zaklepal na dveře a vyčkával na odezvu. Chvilku to trvalo, ale nakonec jim přišel Jack otevřít. Oba dva byli tak trochu překvapeni jeho vzhledem. Oblečení, které měl na sobě vypadalo, že na sebe hodil ve spěchu. Pozvali se dál, aniž by se otázali a zastavili se uprostřed jeho obýváku.

“Co tu chcete?” Zeptal se Adrian. Na tyhle dva opravdu neměl teďka náladu, ty jejich stálé návštěvy ho začaly velice obtěžovat a už si říkal, že by se jich snad mohl i zbavit. Teď to ale udělat nemohl, protože u dveří postávalo hejno dalších uniforem. Proč, to mu bylo záhadou. Rozhodně to nemohlo věstit nic dobrého.

“Mohl by si odejít ven za našimi přáteli?” Zeptal se Daniel a jeho tón spíš naznačoval příkaz než otázku.

“To teda nemohl, Danieli. Co tu k sakru děláš? Tohle je můj dům a já si tady můžu dělat co chci, navíc pokud vím, tak ty nemáš žádný nárok mi šmejdit po domě.” Naštvaně mu oznámil a odolal pokušení po něm hodit nůž, který mu ležel složený v kapse, popřípadě si najít pistoli a zrovna mu pročistit hlavu jednou pěknou kulkou mezi oči.

Daniela toto nechalo naprosto klidným a znova svůj požadavek zopakoval. Na Jackovo razantní vrtění hlavou a několika nadávkami jemně pokynul na kamarády venku. Všichni se nahrnuli dovnitř. Dva z nich chytli Jacka za paže a znemožnili mu jakýkoliv pohyb. Jack se snažil vytrhnout z jejich sevření, ale vůbec mu to nepomohlo. Daniel se na něj bezmocně díval a teď víc, než kdy před tím věřil, že je něco ve velkém nepořádku. To, co viděl v očích svého kamaráda se mu vůbec nezdálo.

“Jacku, co schováváš v garáži?” Šel nakonec k věci a podíval se mu přímo do očí.

“Auto!” Křikl na něj Adrian zpět, ovšem jeho pohledu se vyhýbal.

Daniel nikdy nechápal, na co byly Jackovi auta dvě. Kývl hlavou a spolu s Teal’cem se vydali na hledání jeho pokladu. Prošli domem do garáže a skutečně tam bylo jenom jeho auto a pár věcí, které tradiční garáže uchovávají. Ani jednomu se to ovšem nezdálo a tak začali s trochu detailnějším prohledáváním. Teal’c obešel auto a do očí mu padla velká dřevěná krabice ležící na nějaké další dřevěné věci. Bez větších problémů ji odsunul stranou a odhalil tím dřevěné dveře v podlaze.

“Danieli Jacksone..” Tiše ho zavolal a počkal, až k němu archeolog přijde.

“Jackpot?” Zeptal se Daniel a sám se dal na zvedání poklopu.

Sam uslyšela známý šramot a myslela si, že nad ní opravdu musí někdo stát a smát se, protože tohle už nebylo možné. Sotva odešel, už byl zase zpátky, znamenalo to, že došlo k další změně nálady a ona bude ten, kdo si to odnese. Otočila se na bok ode dveří a zachumlala se více do deky. Momentálně jí bylo líto, že si nepřehodila tu příšernou košilku. Takto mu byla k ruce velice snadno a velice rychle.

Teal’c sestoupil do neznámého prostoru jako první a hned ho udeřily do nosu výpary moči a kyselý zápach po zvracení. Postel v místnosti byla jediný pořádný předmět, takže si jí Jaffa všiml jako první. A taky mu neušlo, že na posteli je pod přikrývkou orýsovaná postava člověka. Udělal k posteli potřebný počet kroků a sklonil se nad osobu ležící na ní. Jenom co se dotkl jejího ramena, tak ze sebe Sam vydala vyděšený vzlyk. Teal’c, coby člověk, který se Sam už nějaký ten pátek dělal a byl přítomen ledajakých stavů, ve kterých byla, ji okamžitě poznal.

“Majore Carterová?” Tiše pronesl a v tu ránu měl vedle sebe i Daniela.

Sam se otočila po zvuku známého hlasu a myslela si, že se jí snad nějak podařilo spát s otevřenýma očima. Podívala se svýma červenýma očima do těch tmavých svého přítele a okamžitě začala naplno brečet. Teal’c na nic nečekal a objal její slabé tělo ve snaze ji uklidnit. Daniel si ihned všiml stavu jejího ošacení, když se deka sesunula až k jejímu pasu a sundal ze sebe svoji bundu a čekal, jestli uvolní svůj křečovitý stisk na Teal’covi, aby ji mohl trochu zahalit.

„Pane bože, co vám to udělal.“ Vzdychnul Daniel, když se mu schopnost mluvit zase vrátila. Vypadala strašně. Na jejím těle bylo několik šrámů, hodně podlitin a modřin. Její obličej hrál všemi možnými barvami. Na jedno oko snad ani neviděla. Byla ušmudlaná, podvyživená a psychicky na dně. Cloumala s ní nejspíše chřipka. Tiše vzlykala Teal’covi na rameni a strašně se styděla.

„Vezmeme ji domů, Teal’cu.“ Rozhodl po chvíli archeolog.
„Indeed.“ Kývl hlavou Jaffa. Jemně ji zvedl a přehodil si ji přes rameno. Vůbec neprotestovala.

Daniel lezl první. Teal’c mu ji nahoře podal a on ji vytáhnul jak nejjemněji to šlo. Automaticky se k němu přitiskla a nechtěla se ho pustit.
„Mám Vás a nepustím vás.“ Ujišťoval ji. Shrábl jednu deku, kterou našel v garáži a celou ji do ní zabalil. Chtěl, aby jí byla co nejmenší zima.

Jack seděl vzpupně na pohovce v obýváku. Kolem něj bylo několik vojáků a viditelně ho hlídali. Nechápal. Co se stalo? Několikrát se ptal, ale nikdo mu neodpověděl. Z toho, jak byl oblečený usoudil, že ho před chvílí vzbudili. Už ho to opravdu štvalo. Vstal a dožadoval se odpovědi.
„Tak vysvětlí mi už konečně někdo, co se stalo?“

Jen to dořekl, na scéně se objevil Teal’c, za ním Daniel a překvapivě i Sam. Vlastně oba ji mírně přidržovali. Hned se k ní chtěl rozběhnout, ale byl efektivně zadržen.
„Carterová! Sam! Hej! Pusťte mě k ní!“ Snažil se jimi prodrat.
„Drž se od ní dál, Jacku!“ Zavolal na něj varovně Daniel.
„Ale proč?“ Nechápal. „Sam! To jsem já, Jack!“

Byl velice překvapen její reakcí. Začala hystericky křičet a snažila se mu uniknout, přestože ji tentokrát nemohl dostat. Vymanila se Teal’covi ze sevření a rozběhla se zpět do garáže. Než se stačili ostatní rozběhnout za ní, zavřela se zpět do sklepa. Sedla si do rohu postele a třásla se jako osika.
Jack se za ní jen překvapeně ohlédnul.
„Co se to s ní děje? Kde jste ji vlastně našli? Proč byla tak oblečená?“
„Ty si z nás snad děláš legraci!“ Křičel na něj Daniel. „Uvědomuješ si, jak jí asi je? Nevím, jestli jsi za posledních pár minut spadl na hlavu, ale dovol mi, abych ti připomenul, že celý ten týden byla zavřená u tebe ve tvém sklepě pod garáží. Budeš mi dál tvrdit, že nevíš, kde byla?“
„Co to tu meleš?!“ Řval O´Neill. „To přece není pravda! Proč bych ji tu někde zavíral? Proč bych ji proboha unášel? Jsem její nadřízený, pracujeme spolu už spoustu let, mám ji rád! Ne.“ Odmítal. „To co říkáš je blbost. Nevěřím ti ani slovo.“
„Ne? Tak pojď se mnou. To je dobré, beru si ho na starost.“ Kývl na vojáky, kteří se už, už chystali Jacka znovu zabrzdit. Po Danielově rozkazu poslušně ustoupili a nechali ho dělat co sám uzná za vhodné.
Jack tomu nehodlal uvěřit. Proč by to dělal?

Jenom co se přiblížili ke dveřím do garáže, stoupl si před ty dva statný Jaffa a rukou je zadržel. Naklonil se k Danielovi a něco mu sdělil do ucha. Na Danielovi bylo vidět, že si v hlavě nadává. Kývl na Teal’ca a sledoval, jak mizí za dveřmi garáže.

“O co vám jde tentokrát?” Zeptal se Jack netrpělivě, když shlédl jejich soukromou konverzaci a byl přinucen zůstat na místě.

“Vzhledem k tomu, v jakém stavu byla Sam nalezena v tvém sklepě a jak na tebe zareagovala, tak by asi nebylo zrovna nejlepší, aby si strávil v její blízkosti více času. Teal’c ji zavede do bezpečí a potom ti ukážu, o čem všichni mluvíme. Jacku, chtěl bych ti věřit, ale všechno je proti tobě.” Zadíval se na něj mladý archeolog s nejistotou v očích.

“Připadám si, jako bych se probudil z jedné noční můry do druhé. První věc, kterou si pamatuji je, že sedím na svém gauči a kolem mě delegace zelených uniforem, připravená mě zastřelit, kdybych hýbl jenom prstem. Rád bych slyšel nějaké vysvětlení toho, o co tady jde. Zatím se na mě každý dívá skrz prsty a já nevím proč!” Pronesl Jack klidněji a pohlédl na zavřené dveře garáže.

Teal’c se snesl po schodech do sklepa a rozhlédl se kolem. Jenom co si jeho oči přivykly tmě, zahlédl Sam třesoucí se na rohu postele. Sam nemusela zvedat hlavu, aby poznala, kdo se to k ní blíží. Léta strávená bok po boku ji naučila rozlišit každého člena jejich týmu. Na místě tedy nebyly žádné velké obavy.

“Majore Carterová.” Potichu se na sebe pokusil Teal’c upoutat pozornost.

Sam pohlédla na postavu před sebou a pokusila se více zakrýt dekou, kterou ji dříve podaroval Daniel. Teal’c jí nabídl nataženou ruku. Chvilku na ni hleděla, pak zvedla svůj zrak až k očím svého kolegy a přijala jeho tichou nabídku. Opět se přitiskla na jeho hrudník ve snaze najít pocit bezpečí. Teal’c toto gesto prohlédl a pevně ji objal. Sam se v hlavě objevila vzpomínka, kdy se takto nechala od svého přítele utěšit naposledy. Do očí se jí znova nahrnuly slzy, které ovšem podařila udržet. Bylo to, když Jack zůstal uvězněn s Maybournem na planetě/měsíci, při hledání zbraně sestrojené Furlingy. A teď? Byla by radši, kdyby na té planetě zůstal. Ano, trvalo by jí hodně dlouho, než by se z toho vzpamatovala, ale alespoň by měla v hlavě příjemné vzpomínky na svého nadřízeného. Hlava jí říkala, že to, čím prošla za posledních pár dní nebyla zásluha Jacka, ale Adriana, ovšem před jejíma očima byla Jackova tvář sklánějící se nad ní. Zhluboka se nadechla a mírně se od Teal’ca oddálila.

“Přejete si odejít?” Zeptal se Jaffa a starostlivě se na ni podíval.

“Prosím.” Zašeptala a nechala se vyvést ze tmy.

Teal’c to tentokrát vzal ven garáží, aby se neopakovala dřívější scéna. Zalovil v kapse a našel Danielovy klíče od auta. Venku hlídající vojáci na něj pokývli na srozuměnou a sledovali, jak s ní odjíždí pryč.

“Major Carterová byla odvezena.” Oznámil Danielovi a Jackovi jeden z uniforem a opět se vzdálil.

Daniel kývl na Jacka a ten otevřel dveře do garáže, obešel své auto a podíval se na otevřený poklop do sklepa. Daniel ho pohledem a pokývnutím povzbudil k dalšímu pohybu a tak se Jack rozešel směrem k díře v zemi a pomalu sestoupil dolů, Daniel v závěsu. Jack se rozhlédl s hrůzou kolem.

“Danieli?” Otočil se na něj nechápavě Jack, doufající v nějaké vysvětlení. Když se mu nedostalo odpovědi do minuty, zhluboka se nadechl. “Přísahám, nevím, co se tady děje. Nevím, jak se sem ty věci dostaly, nevím, jak se sem dostala Carterová. Sám jsem tady nebyl snad ode dne, co jsem koupil tento dům.”

Daniel si byl jistý, že v Jackově výrazu viděl totální zmatek. Vypadalo to, jako by opravdu nevěděl, co se v této místnosti událo. Danielovi samotnému se jenom při vzpomínce na Samin vzhled zvedl žaludek. Bude muset projít výslechem, stejně jako Jack a rozhodně to nebude nic příjemného. Věřil, že se toho bude účastnit někdo ne zrovna blízký Sam, protože by pravděpodobně asi moc neřekla před známou tváři. “Pojď, pojedeme na základnu a tam se pokusíme všechno vyřešit. Musím tě ale upozornit, že tě nečeká zrovna příjemné zacházení.” Ujistil ho Daniel.

“Jo, to jsem už pochopil. Možná se pak konečně dozvím, co se děje.” Kývl Jack a následoval Dannyho ven. Ihned se po jeho boku objevili vojáci a přidržovali ho za paže při odchodu. Jack se tentokrát ani nepokoušel protestovat. I jemu se před očima zjevila Carterová. Zažila určitě mnoho, nechtěl ani domýšlet, co vše, nejhorší na tom bylo to, že to vypadalo, že on byl příčinou. Kdyby si jenom mohl na něco vzpomenout. Podle něj byl po celý čas Samina zmizení doma, díval se na televizi. Právě proto bylo divné, že by Sam přebývala v jeho domě. Jediný výpadek paměti byl z rána. Opravdu nevěděl, jak se dostal z postele na gauč a jak se tam dostali všichni ostatní. Zatřásl hlavou. Brzo bude na základně a tam se jistě všechno dozví. Bohužel měl neblahý pocit, že se mu ono zjištění nebude vůbec líbit.

Teal’c chvíli přemýšlel, kam Sam transportovat. Bylo mu jasné, že výslech bude na místě, ale Sam nevypadala, že je na něco takového zrovna připravena. Její dům nepřicházel v úvahu, Teal’c sám bydlel na základně. Jediné možné místo byl Danielův byt, ke kterému klíče měl, byly spolu s klíčky od auta v jeho držení, ale při pohledu na Sam si uvědomil, že potřebuje prohlídku od lékaře.

“Odvezu vás na základnu.” Oznámil Teal’c.

Sam kývla. “Nemám ani kam jinam jít.” Dodala potichu aniž by se na něj podívala. Věděla, že ji Teal’c na nejbližší dobu nepustí z očí, takže věřila, že základna pro ni, i za přítomnosti O’Neilla, bude bezpečná. Adriana, připomněla si.

Jenom co dorazili na základnu, tak ji Teal’c doprovodil za co nejmenšího rozruchu na ošetřovnu. K jejímu štěstí tam nebyl nikdo kromě doktorky. Janet se na ni s hrůzou podívala, ale nechala si veškeré dotazy prozatím pro sebe. Ukázala na nejbližší postel, zavřela dveře ošetřovny, zatáhla závěs kolem její postele, kdyby náhodou přece jenom někdo do místnosti přišel a soustředila svou pozornost na svou přítelkyni.

“Já vím, že to bude znít příšerně, ale jak se cítíš?” Zeptala se Janet a pomalu ze Sam sundala deku, kterou se snažila křečovitě držet. Pod ní se skrývala Danielova bunda. Sundala i tu a tak, tak se jí podařilo skrýt zděšení v očích nad její průsvitnou noční košilkou. Zakrývala pramálo, čímž umožnila Janet pohled na její zmlácené tělo. Díky ostrému světlu viděla škrábanec, který se táhl z jedné strany jejího břicha na druhý.

“Žádné zlomeniny, pokud se ptáš na tohle.” Odpověděla jí Sam, zírající do bílého plátna. Posmrkla. “Ráda bych se osprchovala.” Odpověděla bez jakéhokoliv tónu v hlase.

“Jenom co tě prohlédnu.” Odvětila doktorka.

“Ne, ošetři mě po sprše, stejně by si to potom musela dělat znovu.” Odporovala Sam.

“Sam, musím posbírat vzorky pro..”

“Janet, já vím, kdo se mnou byl. Nepotřebuji to mít černé na bílém.” Pronesla s mírným rozladěním.

“Sam..”

“Janet!” Zvedla hlas a poprvé se jí podívala do očí.

Janet s ní udržela oční kontakt a pochopila, že není možnost ji přesvědčit. Ačkoliv to byl předepsaný postup, nechtěla svou kamarádku ještě více ponížit. Kývla tedy a odvedla Sam k malému sprchovému koutu, který se na ošetřovně nacházel.

Sam si dávala na čas, chtěla ze sebe smýt úplně všechno. Nejraději by odplavila poslední týden. Zuřivě drhla svou kůži, až se jí tam dělaly červené fleky. Chtěla si být jistá, že bude dokonale čistá.

Janet to po hodině nedalo a zaklepala na dveře.
„Sam, jsi v pořádku?“
Přilepila ucho na sklo a poslouchala. Slyšela slabé vzlykání, žádný velký pohyb a tak se rozhodla, že vejde. Tohle by byla Samina poslední starost. Našla ji sedět v rohu koutu, na hlavu jí padaly kapky jedna za druhou, ale ona to nevnímala. Janet zastavila vodu, vyzula si boty, shodila plášť a vešla dovnitř. Tentokrát tam nešla jako doktorka, ale jako přítelkyně. Poklekla k ní a objala ji.
„Pojď, odvedu tě do pokoje.“
Nedočkala se žádné odpovědi a tak ji prostě vytáhla ven, oblékla jí župan a za doprovodu jedné z momentálně přítomných sester ji odvedla do její ubikace. U dveří se otočila na sestru. „Už to zvládnu sama, díky. Doneste mi prosím moje věci, ráda bych ji vyšetřila.“ Šeptala. Nechtěla, aby to Sam slyšela, mohla by se vyděsit. Sestra kývla a odběhla.

Janet posadila Sam na postel a vrhla se na její skříně, aby pro ni našla něco teplého na sebe. Nutno podotknout, že tam toho opravdu mnoho neměla. Její skříň byla plná pracovních pomůcek a papírů s výpočty. Chvíli jí trvalo, než něco našla, ale po nakonec se jí podařilo vyhrabat nějaké tričko s dlouhým rukávem, domácí tepláky a teplé armádní ponožky. Všechno to položila vedle ní zrovna ve chvíli, kdy se sestra vrátila s jejími pomůckami. Doktorka jí tiše poděkovala a vrátila se k Sam.

Ta stále zírala před sebe, mírně se třepala a sem tam jí unikl nějaký ten vzlyk. Janet jí položila jemně ruku na ramena a podívala se jí do očí.
„Musím tě vyšetřit, Sam. U generála bych to opravdu neuhrála. Budu rychlá, slibuji.“
Opět nedostala odpověď a jen si povzdechla. Vypadalo to, že větší starosti bude mít s jejím psychickým stavem, ne fyzickým, jak si myslela.

Sam jen apaticky seděla na posteli a nechala Janet, ať dělá, co uzná za vhodné. Po chvíli ji Janetiny pohyby začaly vadit, vracely se jí vzpomínky.
„Ne, stačí. Už ne, prosím!“ Začala se bránit zuby nehty.
„Sam! To je v pořádku, to jsem já, Janet!“
„Ne, nech mě být! Udělám co budeš chtít!“ Kvílela a snažila se vymanit s Janetina sevření.
Janet kapitulovala. Nebyla sice s prohlídkou hotová, ale byla si jistá, že prohlídnout ji z gynekologického hlediska by bylo stejně nemožné.
„Dobrá.“ Zvedla ruce nahoru. „Už jsem skončila. Vidíš? Pomůžu ti se obléct, měla by ses pořádně vyspat.“
Sam se zmohla jen na kývnutí a nechala Janet ji obléct. Byla jako hadrová panenka a doktorka z toho měla špatný pocit. Jasně si vybavovala Sam jako jednoho z nejodolnějších z jejího týmu a teď? Zbortilo se to jako domeček z karet.

Jen co doktorka skončila s převlékáním, Sam se zahrabala do peřin, přikryla se až po hlavu a otočila se zády ke dveřím i doktorce. Bála se usnout, věděla, že ji budou pronásledovat všechny ty obrazy, všechno, co se za poslední týden událo. Jen co zavřela oči, vybavila se jí tvář Jacka. Nebo vlastně Adriana. Začala okamžitě vzlykat.

Jack v tu dobu neměl ke vzlykání daleko. Hned jak ho doslova dovlekli na základnu, bez jakýchkoliv řečí ho vhodili do cely, zavřeli dveře a nehodlali se s ním bavit.
„Hej!! Jsem plukovník! Když už mě musíte zavírat, tak se mnou aspoň zacházejte slušně! Počkejte, až se dostanu ven! Všechny si vás pamatuji!“
Samozřejmě na něj nikdo nereagoval. Ani trochu se mu to nelíbilo. Co vlastně udělal? Carterovou sice našli v jeho sklepě, ale on o tom nevěděl! Neměl ani potuchy, co se vlastně stalo!

Po dvaceti minutách mlácení na dveře se konečně otevřely a v nich se objevil Daniel.
„Jestli mi neneseš vysvětlení, tak laskavě zase odejdi.“
„Chci ti něco ukázat.“ Zamával Daniel videokazetou v ruce. Přešel k přehrávači, který stálo v rohu místnosti a vložil do něj černý objetk.
„Co to je?“ Zajímal se Jack s očima až na vrch hlavy.
„To vysvětlení, které jsi chtěl.“
Jack otevřel pusu, že se ještě na něco zeptá, ale Daniel ho zadržel. „Mlč a sleduj.“

Na obrazovce se objevil obrázek Sam. Daniel byl zásadně proti tomu, ale generál měl zdá se jiné představy. Chtěl, aby Jack věděl, za co ho drží v cele a aby to vysvětlil.
„Co to..“ Jack nechápal. Neměl ani sílu se dál ptát. Otvíral a zavíral pusu na prázdno. Dál pozoroval Janet, jak narychlo vyšetřuje jeho podřízenou, která vypadala…. no… strašně. Byla podvyživená, na těle několik velkých modřin, nemohl přehlédnout ani tu ránu na břiše. To jak na doktorku reagovala. Byla viditelně úplně někde jinde. Jako hadrový panák.
„Kdo jí to udělal? Jak to, že jsem si ničeho nevšimnul?“
Daniel mlčel.
„No snad si nemyslíš, že jsem jí to udělal já? Copak jsi mě někdy viděl na ni sáhnout? Vždyť já jí mám rád!“
Daniel stále mlčel, ani se na něj nepodíval.
„No to se mi snad jen zdá. To je snad zlý sen! Danieli, ty mi nevěříš? Pracujeme spolu už tolik let! Ženu bych ani květinou neuhodil! Vždycky jsem se jí snažil pomoct. Když jí ten hajzl nechal vzkaz v ložnici, vzal jsem ji k sobě, abych ji chránil! Věřila mi! Jednou jsem odešel koupit snídani a když jsem se vrátil, byla pryč! Hledal jsem ji, proboha, o tom sklepení jsem ani nevěděl! Musíš mi věřit! Podívej se, udělejte mi testy, hoďte mě klidně na detektor lži. Říkám ti, že já, Jack O´Neill, jsem jí neublížil. Vždyť já ji miluji!“

Daniel se na něj po tomto přiznání, které stejně už nějakou dobu tušil, podíval a pořádně se zahleděl do jeho očí. Přesně, jak Jack přiznal, pracovali spolu už nějaký ten pátek a zažili všechno možné, tak věděl podle Jackovy řeči těla a hlavně jeho očí, kdy mluvil pravdu. Teď v jeho očích viděl totální frustraci. Jako malé dítě, které se po rodičích snaží vyzvědět název filmu, který viděly před nějakou dobou a který by chtěly znova shlédnout ten den před spaním, ale rodiče z jejich vyprávění nemůžou pochopit, co má jejich dítko na mysli. Jack to navíc prokládal notným máváním rukama.

Jack si i ve svém stavu všiml změny přístupu Daniela, ale už ho více nepovzbuzoval k mluvení a držel jazyk za zuby, nechávajíc ho projít si vše hlavou. Skoro viděl, jak mu v hlavě rotují kolečka, až mu pára z uší vychází. Odtrhl z něj svůj zrak a přešel ke své posteli, na kterou tvrdě dosedl. Tento jev vyhodil Daniela z jeho transu, zamrkal a přesunul se ke svému příteli. Usadil se na druhou stranu postele a znova se zkoumavě podíval na svého přítele. Jack se pod jeho úpěnlivým pohledem cítil nesvůj, sjel po krátké posteli až ke zdi, krčíc jednu nohu v koleni. Takto bych alespoň trochu pryč z přímého světla, které blokovala postel nad ním.

Daniel se zhluboka nadechl. “Ať už je náš vztah sebevíc zvláštní, vždycky jsem tě považoval za svého přítele. Myslím, že by si měl dostat příležitost vyslechnout si vysvětlení stejně tak, jako já.”

Jack mu na to kývl, ale čekal, na postup, který bude v rozhovoru Daniel chtít použít. Cesta odporu neměla v této fázi už žádný smysl. Už se mu dostalo dost ponížení za posledních pár hodin. Potřeboval nutně vědět proč.

“Rád bych začal u tebe. Slibuji, že ti řeknu všechno, zodpovím otázky, ale chci začít od začátku a tebou. Řekni mi všechno, v detailech, od večera, co jsi šel se Sam do kina.” Vysvětlil Daniel a hledal jakýkoliv výraz nespokojenosti na Jackově napůl ve stínu skryté tváři.

K jeho nevelkému překvapení Jack opět kývl na souhlas a začal se svým vypravováním od bodu, kdy zastavil před Saminým domem. Nasadil poměrně klidný tón, který neušel Danielovi. Rozhodně změna od toho, co předváděl před pár minutami. Jack provedl Daniela co nejpodrobnějšími vzpomínkami svých činů, místy měl problém si vybavit všechny detaily, ale něco v jeho hlavě mu nakonec našeptalo správnou odpověď a on byl schopen pro svého kamaráda shrnout všechno, co mu přišlo na mysl. Daniela hodně překvapila a znepokojila pasáž o jeho totálním výpadku z dnešního rána a poté nastalo ticho. Oba věděli, co se dělo potom, nebylo třeba si dále osvěžovat paměť.

“Teď je řada na tobě.” Pokrčil rameny Jack a kývl hlavou jeho směrem v povzbudivém gestu.

Danielovi se nezačínalo dobře. Pokud Jack mluvil pravdu, jakože to vypadalo, že opravdu nemá o ničem tušení, Jack vyletí z kůže. V části, kdy Daniel popisoval jejich sledování Jacka přes skryté kamery se ozval šustivý zvuk toho, jak Jack vyjel ze své pozice na přímé světlo a začal nervózně pochodovat v kruzích po pokoji. Danielovi stále věnoval pozornost, ale v hlavě mu lítaly i vlastní myšlenky. Jenom z představy, že ho někdo, i přátelé, sledoval až na záchod, se mu dělalo hodně nevolno. Nikdy neměl rád, když se mu věnovalo moc pozornosti, ačkoliv ji na sebe s lehkostí snášel. Daniela jeho reakce nepřekvapila a bez mrknutí oka pokračoval, končíc sebráním videokazety se Saminou prohlídkou. V určitou dobu Jack zastavil své lítání dokola a zarazil se vprostřed malé místnosti a jenom na Daniela hleděl, velký problém mu dělalo udržet pusu zavřenou. Co se o sobě dozvídal se mu ani za mák nelíbilo a teď už vlastně chápal nepřátelskou reakci všech kolem něj.

“Danieli, já si z toho nic nepamatuji.” Nevěřícně pronesl, jakmile se v pokoji rozhostilo ticho značící konec příběhu. “Nemyslíš si, že kdybych..” Zastavil se. Jistě, že nemyslel. “Můžu tě o něco požádat?” Zeptal se namísto dokončení své předešlé věty.

“Nevím, do jaké míry budu nápomocný, ale zkusit to můžeš.” Zazněla Danielova odpověď.

“Zjisti, co se stalo. Chci to vědět, ať už by to pro mě znamenalo cokoliv. Znám Carterovou dost dobře na to, abych poznal, že je s ní něco ve velkém nepořádku. I pokud bych toho byl já viníkem, chci to vědět. Pořád mám v hlavě ten její výraz, když mě uviděla u mě v obýváku. Hned po tom výrazu vidím to, v jakém byla stavu.” Požádal Jack.

“Nevím, jak moc bude generál ochoten sdílet všechny poznatky, ale rozhodně se pokusím tě informovat o všem. Myslím, že tak moc si zasloužíš.” Souhlasil.

“Díky.” Vyslovil Jack ještě před tím, než byl znova ponechán sám sobě v cele 3x3 metry.

Sam ležela na posteli a prázdnýma očima zírala do stropu. Noc na základně uběhla k jejímu překvapení rychle, ale pro ni to nepřineslo žádnou úlevu. I ty hodiny strávené v bezesném spánku díky Janetině injekci sedativ, kterou do ní vpravila, když se Sam začala třepat a nebylo možné ji uklidnit, nepřinesly klid. Stále si připadala, že je v Jackově sklepě a každým zvukem, co uslyšela za železnými dveřmi svého pokoje, očekávala jeho tvář zkřivenou vzrušením a dalšími pocity, které nemohla v tomto momentě popsat. Když se ale dveře skutečně otevřely a v nich se objevila doktorka s podnosem jídla, ani nemrkla. Na veškeré Janetiny snahy z ní dostat pár slov, či pohyb, nereagovala. Janet to nakonec vzdala, zkontrolovala rány své apatické kamarádky a zase odešla.

Sam ucítila vůni z talíře, který jí byl postaven na noční stolek, ale touze svého prázdného žaludku se nepoddala a stále zírala na tmavý flíček na jejím stropě. Byla si vědoma toho, že má neskutečnou žízeň, ale nebyla schopná se pohnout a napít se sklenice vody. Téměř nad touto myšlenkou pokrčila rameny. Pokud bude tekutiny nutně potřebovat, můžou jí zavést kapačku. Nehodlala se pohnout ani o milimetr na své posteli, kde se cítila kupodivu docela bezpečně.

Rutina s jídlem se opakovala za pár hodin, stejně tak jako Janetina kontrola Saminých funkcí, pokaždé se stejnými výsledky. Když Sam ve večerních hodinách konečně přemohla únava a její oči opustily vyhlédnutou skvrnu, aby byly zahlceny tmou, přišel do pokoje Daniel a dlouho u ní stál, uvažujíc co se jí asi tak muselo honit v hlavě. V jeden okamžik sobecky přemýšlel, jestli se podobně cítila i jeho mrtvá manželka, když na pár měsíců, vlivem těhotenství, přebrala kontrolu nad svým vědomím.

Zůstal u Sam celou noc, potřebovala vědět, že se může spolehnout na své přátele. Uvažoval, jestli se bude cítit v bezpečí v přítomnosti muže, ale při vzpomínce, jak se nemohla pustit Teal’ca tuto myšlenku propustil. Ráno ho vystřídal Jaffský přítel.

Sam ze zavrtěla a Teal’c pochopil, že zanedlouho se její tělo vymaní z říše snů. Ať už tyto sny byly jakékoliv. Ležela stále ve stejné poloze na zádech a jenom co se její oči otevřely, zaměřily se na nějaký, pro něj neviditelný, bod na stropě. Věděl, že tohle byl jediný příznak toho, že je živá. Svůj trans neopouštěla ani při kontrole a podle slov doktorky už nevykazovala žádnou reakci ani když se jí doktorka dotkla na jiných místech, než její paže či hlava.

Sam si byla vědoma přítomnosti osoby v jejím pokoji. Vzhledem k tomu, že spala, když tato osoba přišla, nebyla si hned jistá, kdo to je. Jakmile se ale zaměřila na rytmické dýchání, poznala, že ta osoba je Teal’c. Bylo to poprvé od doby, co ji přivezli na základnu, kdy se za ní přišel podívat. Očima pomalu začala sjíždět po stropě směrem ke dveřím, po zdi dolů až k židli, na které byl usazený a ostražitě ji pozoroval. Ihned si byl vědom změny jejího chování a jakmile se mu podívala do očí a začaly se jí v nich tvořit slzy, na nic nečekal, ze své židle se zvedl a přistoupil k ní. Přisedl si opatrně na kraj postele, Sam se vynořily obě paže z pod deky a pevně ho objala. Její postel neměla nad sebou již žádnou další, takže pro něj posezení nebylo nijak nepříjemně stísněné. Pomalu se s ní odsunul ke stěně, aby se opřel a tak vytvořil mnohem stabilnější “polštář”. Sam také pozměnila svou pozici, vyhrabala nohy z pod přikrývky a plně nalehla na jeho hrudník, znamenající bezpečí, čímž obrátila svou pozici na posteli. Teal’c se natáhl pro tenkou deku, za překvapivé pomoci Sam ji byl schopen uvolnit v místě, na kterém na ní seděla a přikryl ji. Sam si opět našla vhodný bod pro svůj zrak, ovšem tentokrát se v náručí statného přítele cítila o mnoho lépe.

Za pár hodin tam vešel Daniel, měl střídat Teal‘ca. To, v jaké je našel pozici ho velice překvapilo, ale musel se usmát. Znamenalo to, že Sam se posunula o krůček dopředu, byť o nepatrný.
Teal‘c ucítil něčí přítomnost a otevřel oči. Když spatřil Daniela, mírně se pousmál. Sam stále spala a tak ji nechtěl rušit svým pohybem.
Daniel si k nim přisedl a chvíli je pozoroval. Respektive Sam. Takhle klidně ji už spát dlouho neviděl. Dokonce i několik týdnů před tímto incidentem ji často na misích pozoroval. Nikdy nebyla tak klidná jako teď. Došlo mu, že se v blízkosti Teal‘ca cítí momentálně asi nejbezpečněji a chápal ji. I on sám by se po boku statného Jaffského přítele cítil klidně.

Ani si to neuvědomil a jeho ruka najednou hladila Saminy záda. Jemně, aby ji nevzbudil, chtěl jí tak dát najevo, že i na něj se může spolehnout, že je s ní a ochrání ji. Bylo mu jí strašně líto. Janet je ujistila, že po fyzické stránce je naprosto v pořádku. Rána na břiše se pěkně hojí, i když jizva ji asi nemine. Její tvář už je zase krásná jako před tím, modřiny a podlitiny ustupují. Ale její psychický stav byl docela vážný. Dříve nedotknutelná Samantha Carterová je teď doslova troska. Úplně se otřepal při doteku její paže. Tím, že nejedla dost pohubla a bylo to znát i okem. A taky dotekem, pomyslel si Daniel. Byl pevně rozhodnutý jí pomoci jak jen to půjde, ale věděl, že teď ho čeká nelehký úkol. Ba snad až nadlidský. Generál ho pověřil jejím výslechem. Byly to už dva dny a oni nutně potřebovali její svědectví. Ona byla ta jediná, kdo jim do toho mohl vnést trochu světla, protože ať už je to jakkoliv, Jack byl tím vším opravdu zmaten. Daniel ale neměl důvod mu nevěřit, tohle bylo vážné a i když byl Jack často prostořeký a jízlivý, nedovolil by si v tomto případě lhát.

„Probouzí se, Danieli Jacksone.“ Upozornil ho Teal‘c, který si jako první všiml jejího nepravidelného dechu. Hned na to se začala mírně hýbat, než konečně otevřela oči. Podívala se Danielovi přímo do očí a ten se zhluboka nadechl. Tohle nebude vůbec lehké.

Sam jakoby věděla, proč za ní přišel. Jen na něj ale zírala, ani se nepohnula. Nahánělo mu to doslova husí kůži. Tohle nebyla Sam, kterou znal. A asi už nikdy nebude. Ještě jednou se nadechnul a opatrně se zeptal.
„Jak se cítíš?“ Aby ještě umocnil své slova a nějak ji uklidnil, hladil ji jemně po lýtku.
Nečekal ani odpověď, takže ho Samino „Mám hlad.“ Hodně překvapilo. Stejně tak Teal‘ca. Pozvedl obočí a mírně uklonil hlavu. Sice odpověď na jeho otázku to nebyla, ale byl to pokrok.
„Něco ti přinesu.“ Nabídl se a v momentě byl pryč.

„Je mi zima.“ Posmrkla a přitiskla se k Teal‘covi jak nejvíce to šlo. Ten ji duchapřítomně objal a přitáhnul jí deku co nejvíc ke krku, aby tak zamezil chladu, vnikajícímu pod ni.
„Děkuji.“ Pípla a zavřela oči.
„Není zač, majore.“ Odpověděl slušně Teal‘c a upevnil svůj stisk.
Setrvali tak mlčky do té doby, než se Daniel vrátil s tácem plným jídla.
„Chtěl jsem vám vzít vaše oblíbené fazolky…“ Pak se zarazil. Samin klidný pohled se najednou změnil ve vyděšený.
„To ne..“ Vzdychla a v očích se jí začaly opět formovat slzy.
Daniel nevěděl, co si o tom myslet. Položil tác na postel vedle nich a poklekl k ní.
„Klid Sam, uklidněte se. Nenesu je. Přinesl jsem vám kousek kuřete s chlebem a koláč.“ Pohladil jí po tváři. „Proboha, co to s vámi udělal.“ Zašeptal.

Odvrátila od něj hlavu a zaměřila se na jídlo. Po pár dnech bez potravy byla jako lev. Bez řeči si tác vzala a začala pomalu jíst. Stále přitisknutá zády k Teal‘covi. Jedině u něj byla v bezpečí před celým světem.

Daniel to celé sledoval se slzami v očích. Ne, nebude brečet, tím jí vůbec nepomůže. Zatřepal hlavou ve snaze zahnat všechny myšlenky a hlavně slzy v očích. Pohladil Sam po ruce a zhluboka se nadechnul.
„Sam, já vím, že to pro vás bylo těžké, opravdu to vím, ale pořád nevíme, co se tam vlastně stalo. Generál už je jak na pérkách, chtěl by vysvětlení. Jack tvrdí, že si nic nepamatuje, je z toho v šoku stejně tak jako my. Prosím, řekněte mi, co se stalo.“

Sam ukápla další slza. Nechtěla na to vzpomínat, proč jí teď takhle ubližovali? Nezažila toho snad už dost?

„Ujišťuji vás, majore, nic se vám nestane. Jsem tu abych vás chránil.“ Ozval se po chvíli Teal‘c, dávajíc jí najevo, že ať už řekne cokoliv, on bude s ní. To jí tak trochu dodalo odvahy.

„Adrian.“
Danielova hlava vystřelila. „Adrian? Kdo je Adrian?“
Sam se místo odpovědi zase rozplakala.
„To je ten, kdo vám to udělal? Jmenuje se tak?“
Omezila se jen na slabé kývnutí.
„Neznám nikoho pod takovým jménem.“ Řekl Teal‘c.
„On…šel pro snídani…vrátil se Adrian.“ Vydávala ze sebe mezi vzlyky.
Daniel si bezradně mnul tvář. „Sam, já opravdu nechápu, o čem to tu mluvíte. Snažíte se mi tu něco říct, ale nechápu. Jak ten Adrian vypadá? Přišel a unesl vás?“
Opět slabé kývnutí. Došlo mu, že takovým tempem se to dozví tak nejdřív za měsíc.
„Uhodil mě.“ Pokračovala Sam. „Zavřel mě. Byla mi zima.“ Kňučela. Nedokázala ze sebe vyloudit souvislou větu a tím, že Daniel nechápal, ji strašně rozčiloval.
„Zavřel vás u Jacka ve sklepení? A kde byl Jack? Jak to, že o tom nevěděl? Vždyť mi tvrdil, že byl celou dobu doma.“
„Jack je Adrian!“ Vykřikla hystericky Sam. Znělo to jako vytí zraněného zvířete. V euforii, kterou jí Daniel přivodil svou zabedněností, převrhla tác s jídlem, vytrhla se Teal‘covi z náruče a se srdceryvným pláčem utekla z místnosti, zanechávajíc své překvapené přátele sedět s otevřenou pusou.

Nedoběhla daleko. Za první zatáčkou se sesula k zemi a vzlykala. Vojáci, kolem kterých proběhla, běželi za ní a snažili se ji zvednout. Odmítala.
„Ne, nechte mě být.“ Křičela.
Za zády se jim objevil Teal‘c. „V pořádku, beru si ji na starost. Můžete jít.“
Vojíni kývli a s překvapenými výrazy odešli.

„No tak, majore. Pojďte, vrátíme se zpět do pokoje. Pomůžu vám.“
„Ne! Chci vidět plukovníka O´Neilla!“
Tohle Teal‘ca hodně překvapilo. „Nemyslím si, že jednáte správně.“ Vyslovil svoje pochyby nahlas.
Sam zvedla hlavu a podívala se mu přímo do očí. „Prosím..“
„Když si to přejete.“ Nahodil svou klasickou grimasu a pomohl jí vstát.

Po cestě se k nim připojil Daniel se sklopenou hlavou. Sam mlčela, mlčel i on. Styděl se. Byl tak zaslepen touhou dostat toho z ní co nejvíc, že zapomněl přemýšlet. Pořád ale nevěděl, kdo nebo co je ten Adrian zač. Je to Goauld? Podle doktorky v sobě ale nic nemá. Nějaká temná síla, co ho posedla? To by si toho snad ale všimnul. V hlavě mu to šrotovalo. Hlavně ho šokovalo, že po tom všem, co prožila, byli právě teď na cestě za viníkem. Bodali do vosího hnízda.

Sam šla celkem jistě. Čím víc se blížili k plukovníkově cele, tím víc se jí třepaly kolena. Co blázní? Proč tam vlastně jde? Jedna její část jí radila se otočit a utéct dokud je ještě čas. Druhá jí naopak našeptávala, že dělá správnou věc. Věděla, že to, co se stalo nebyla Jackova vina. Na druhou stranu na něj byla nahněvaná, že Adriana nezastavil. Určitě tam někde byl, díval se, co s ní dělá a nijak nezakročil. A třeba taky nemohl. Podle toho, co jí Daniel vykládal to vypadalo, že Jackova paměť byla potlačena a on si opravdu nic nepamatoval, tudíž jí nemohl nijak pomoci.

„Doktore. Madam. Pane.“ Uslyšel Jack zdravit vojína, který měl zrovna službu u jeho dveří.
„Připravena?“ Zeptal se Teal‘c.
Sam se chvíli rozmýšlela. Jednu dobu to vypadalo, jako by se chtěla obrátit. Nakonec ale kývla. „Ano.“

„Sam..“ Vzdychnul Jack, když uslyšel její hlas. Musel se štípnout, ujistit se, že nespí, že je vzhůru a ona je opravdu za dveřmi.

Teal‘c kývnul na vojína a ten jim otevřel. Daniel dokonce přestal dýchat. Vzpomínka toho, jak na něj Sam reagovala naposledy byla stále živá. Teal‘c byl také v pozoru, připraven kdykoliv zasáhnout. Pevně svíral Saminu paži, aby jí dal najevo, že je s ní a nemusí se bát.

Jackovi se málem podlomily kolena. Byla nádherná. Stála metr od něj, dívala se na něj se slzami v očích a nevěděla, co říct. Její obličej, až na pár menších flíčků, byl opět jako dřív. Jen její oči ztratily ten třpyt. To ho mrzelo nejvíc.
„Sam..“ Zašeptal a bál se pohnout, aby ji náhodou nevyděsil.
„Jacku…plukovníku…“ Vzdychla vteřinu poté.

Hleděli si vzájemně do očí asi deset minut, než se Jackův pohled změnil. Daniel ani Teal‘c si toho nevšimli, ale Sam ten pohled velice dobře znala. Adrian. Byl zpátky. Hleděl na ni nenasytným pohledem a usmíval se. Jack byl pryč. Hleděl na ni a jeho výraz se měnil. Přivřel oči, stáhnul rty do úzké čárky. Doslova ji drtil pohledem.

Sam vyděšeně uskočila vzad, přestože on se nepohnul ani o milimetr. Než se stačil Teal‘c s Danielem vzpamatovat, Adrian spustil.
„Přišla ses na mě podívat? Chyběl jsem ti. Já věděl, že ti na mě záleží. Jen mě mrzí, že jsme nedokončili to, co jsme začali. Ale můžeme to napravit. Pošli své přátele pryč a promluvíme si.“ Udělal krok vpřed, Sam zděšeně krok vzad.
„Chci tě a dostanu tě, rozumíš? Ti tví takříkajíc kamarádi ti nepomůžou. Mě se nezbavíš.“ Strašil ji a pásl se na jejím upřímném zděšení. A nejen na jejím. Jak Teal‘c, tak Daniel otvírali a zavírali pusu naprázdno, ani jeden z nich nechápal. Oba couvali zároveň se Sam až se octli venku. Daniel rychle a duchapřítomně zavřel dveře. Jakmile to udělal, ozvaly se rány a křik.
„Sam! Sam, to jsem já, Jack! Nechoď pryč, chtěl jsem s tebou mluvit! Danieli, Teal‘cu, otevřete ty dveře! Co se stalo, proč jste utekli? Vraťte se!“

Všichni se dívali na, pod Jackovým zásahem, jemně se vrnící dveře. Sam se stále mírně klepala, ale naštěstí tu byl její velký společník, který jí nabízel podporu. K údivu obou mužů, vojín, který stál na stráži předstíral, že se ho nic z toho netýká, jako by ani neslyšel tu výměnu, Sam zůstala stát na místě a nesnažila se uniknout. Jestli věděla, že před zamčenými dveřmi je v bezpečí, nebo že už se nebylo čeho bát si nebyli jistí. Zhluboka se nadechla a otočila na své kolegy. Oba poznali, že očekává dotazy z jejich stran a výraz v očích napovídal, že je právě ve stavu, kdy jim nějaké to vysvětlení dá.

Ani jeden ale nebyl schopen zformulovat větu. Sam nakonec zavrtěla hlavou a jala se krátkého vysvětlení. “Do plukovníka vstoupila nějaká entita a ovládá ho. Něco jako Goauld, jenom na vyspělejší úrovni. Zdá se, že nejenom potlačuje hostitelovo vědomí, ale také je schopen nahradit vlastní vzpomínky falešnými.” Pronesla s mrazící klidností v hlase. Bylo na ní vidět, že má do klidu velice daleko, ale v její hlavě se něco přepnulo a byla schopná komunikovat.

“Takže když mluvím s Jackem, tak je to opravdu Jack a říká pravdu, že si nic nepamatuje.” Zrekapituloval Daniel.

“Neměl by.” Pokrčila rameny. I přesto si ale nemohla odpustit ten svíravý pocit v srdci, který se ji snažil přesvědčit, že kdyby ji Jack měl alespoň z poloviny rád, jako ona jeho, tak tomu zabránil. Myslela si, že jeho city jsou silnější. Nevědomky se otřásla. Znova o tom přemýšlet a uvažovat o všech možných co by bylo kdyby, bylo moc vyčerpávající, bolestivé a hlavně to nikam nevedlo.

Mlčky postávali před Jackovými vibrujícími dveřmi poslouchající jeho volání, než se Teal’c vzpamatoval a jako první vyrazil směrem k Samině laborce. Vzhledem k tomu, že už byla na nohou, věřil, že se potřebuje zabavit něčím, ne jenom bezcílně hledět do stropu. Sam ho okamžitě následovala a bylo jí vcelku jedno, kam ji právě vede. Daniel se k nim přidal, ale na prvním rohu se otočil na podpatku a zamířil zpět do Jackovy cely.

Jeho křik už dávno ustal, protože uslyšel zvuk vzdalujících se kroků a tak bylo zbytečné pokračovat v jeho tirádě. Otočil se za zvukem otevírajících se dveří a pohlédl na svého návštěvníka. Kývl na srozuměnou, když do místnosti vešel Daniel. Vlastně to měl očekávat.

Daniel poznal, že Jack je velmi klidný a v očích měl onen zdrcující pocit viny jako před tím, než se jeho těla chopilo jiné vědomí. Postavil se před něj, nohy mírně roznožené a ruce za zády. Celkově tento pohled byl docela zvláštní, jako by byl rodič, který vytýká svému neposlušnému potomkovi. “Mám pro tebe špatnou zprávu.” Pronesl dramaticky.

Jack si neodpustil protočení panenek. Nechápal, proč lidi tyhle věci dělali. On rád říkal věci rovnou, nějaké trapné vsuvky před hlavní pointu o tom, že je něco špatně, si klidně mohli nechat od cesty. Jenom mu to zvyšovalo zlost. Nakonec ale zvedl jedno obočí a pozoroval Daniela při jeho neskutečně důležité pauze, kterou vytvořil před aktuálním sdělení. Už měl chuť mu skočit po krku a vytřepat z něj zbytek, když se Daniel nadechl a spustil.

“Podle Sam do tebe pronikl nějaký neznámý parazit, či něco, nevím detaily, vzhledem k tomu, že nemáš v těle žádný cizí objekt bude tento parazit nehmotný. Nevím žádné detaily, ale měl by si ti hrát s vědomím a vyplouvat na povrch s cílem ovládnout tvé tělo a to vše kdy se mu zachce. Je schopen ti potláčet a měnit vzpomínky, proto nevíš nic o tom, že Sam byla po celou tu dobu u tebe a co se jí dělo.” Přerušil a sledoval jeho prozatímní reakci. Jak očekával nebyla jinak bouřlivá. Opět jenom zápas v očích, bylo mu jasné, že si přehrává všechno znovu dokola až do doby, kdy Sam našli a jak na tom byla. Na konci tohoto se mu rozšířily čočky takovým způsobem, že z jeho hnědých duhovek zůstaly jenom tenké kroužky na okraji. Uvědomil si konečně, co se stalo a ačkoliv nebyl pánem svého těla, jeho tělo se stalo nástrojem těchto nechutných událostí. Veškeré rány byly způsobeny jeho rukama. Podíval se po této myšlence na své ruce a na obou zatnul pěst, zkoumající jakékoliv fyzické následky. Žádné nenašel. Jeho ruce už leccos zažily, takže nějaké bouchnutí někoho tak jemného, jako byla Sam na něm nemohly nechat moc stop. Znova ruce rozložil a podíval se na své dlaně.

“Byla, byla…” Nemohl ze sebe Jack vydat.

Daniel bohužel, nebo možná díky bohu, pochopil, jakou otázku se Jack snažil zeptat a krátce pokývl hlavou, oči lesklé. Po souhlasné odpovědi se i Jackovi objevila v očích lesklost a jemné zčervenání. Podíval se do země. “Jdi pryč.”

Mladý archeolog uvažoval, že by se s Jackem chvíli hádal a trval na své přítomnosti ve snaze trochu ulehčit jeho svědomí, ale bylo mu jasné, že Jack se cítil neskutečně zneužit a hlavně slabý, protože nebyl schopen zabránit takto ponižující a traumatické události. Zvláště na ženě, o které prohlásil, že k ní chová zakázané city. Znova kývl, ačkoliv Jack toto gesto nemohl vidět, a opustit jeho koutek. Jenom co se za ním zavřely dveře, uslyšel hlasitý rachot kovu narážejícího na tvrdou podlahu. Jackovi se podařilo převrhnout jeho dvoupatrovou železnou postel a ta letěla asi přes celý pokoj a zastavila se až na zemi u dveří. Daniel zavrtěl hlavou nad hlasitým sténáním, když Jack kopal do přidělané matrace na posteli a odešel. Jack potřeboval nějak dostat svůj hněv ven. Bylo mu jasné, že to ani zdaleka nepomůže, ale Jacka to možná unaví natolik, že bude moc v noci zavřít oči a usnout, aniž by se mu v hlavě neustále vybavoval obrázek hysterické Sam, zoufale se snažící dostat z jeho přítomnosti.

Sam se usadila do své točící židle v laborce a zadívala se na stůl překypující papíry a různými předměty, vše urovnané tak, aby našla, co potřebovala. Teal’c zaujal svou klasickou pozici v rohu pokoje a dával na ni pozor. Sam věděla, proč sem byla přivedena, ale tak nějak jí nápad prací přijít na jiné myšlenky nepřipadal vhodný. Nemohla se na nic soustředit a ať dělala cokoliv, tak stále cítila jeho ruce na ní, jeho, jeho.. Oklepala se nad vzpomínkou prvního spojení jejich těl. Ještě včera nebyla schopná z šoku říct ani slovo a teď od ní očekávají pracovní nasazení? Zavrtěla hlavou. Ne, to nebylo ono, Teal’c ji prostě odmítl vzít zpět do jejího pokoje, kde by se utápěla v depresích, hledící na přespříliš známé věci. Ovšem dlouho se jí nedařilo zkoumat věci kolem sebe a zaměřila se na miniaturní šroubovák, zdobící její nádobu na propisky a přešla do svého transu. Jedině tak se její mysl úplně zastavila a očistila od všeho zlého a ona byla ušetřena jakéhokoliv analyzování. Bylo to velice únavné, ale fungovalo to. Pár hodin, co byla schopná tento stav udržet rozhodně vydalo za dvakrát tolik hodin spánku prolezlého nočními můrami. Teal’c si ihned všiml jejího ztuhnutí, ale nesnažil se proti tomu nic dělat. Jeho plán ji rozptýlit nefungoval. Přesunul svou židli k té její a vzal její ruku do své mohutné dlaně. Bylo to jako jednat s komatózním pacientem. Mohlo se mluvit, dotýkat, ale nebyla jistota, že druhá osoba něco vnímala.

Janet seděla na židli v generálově kanceláři, Daniel stál za ní a zoufale se snažil nepoddat touze položit jí obě ruce na ramena v chlácholivém gestu. Generál vyslechl jak doktorčinu v podstatě neměnící se zprávu o Samině stavu, tak Danielovo vysvětlení, proč se Jack choval tak, jak se choval. Hammond nebyl nijak nadšen ze zpráv, které se dovídal. Nejhorší na tom bylo to, že nebyl schopný přijít na plán, jak oběma svým blízkým spolupracovníkům pomoci. Nejdůležitější bylo z O’Neilla dostat tu věc, ať už to bylo cokoliv. Uzdravení Majora Carterové záviselo na trochu jiných faktorech. Pokud vůbec v jejím případě k něčemu takovému, jako uzdravení může dojít. Danielovi taky rotovala kolečka v hlavě, ale dokud nevěděli přesně, proti komu stojí, nebylo možné s tím něco udělat. Jediná možnost byla zeptat se Adriana na jeho původ. Nevěřil tomu, že by mu něco důležitého řekl,ale když bude vybírat své otázky pečlivě možná zjistí, co je zač. Jak ho dostat z Jackova těla bude jiný oříšek, ale museli postupovat krok za krokem. Pomyslné schody byly moc velké na to, aby šlo vyskočit na vrcholek.

Hammond si promnul spánky. Bylo na něm vidět, jak moc ho to unavuje. Naposledy to s cizí entitou nedopadlo moc dobře a přijít o člena týmu rozhodně nechtěl. Ještě jednou se podíval na oba své podřízené a pak do doktorčina hlášení, které četl už nesčetněkrát. Jakoby doufal, že něco přehlídnul, něco, co to všechno vyřeší. Přál si lusknout prsty a všechno smazat. Nebavilo ho řešit nevyřešitelné. Jedno ale bylo jasné, museli to z Jacka dostat a to co nejdřív.

„Máte někdo nějaké návrhy, jak se toho Adriana zbavit?“
„Mohli bychom s ním promluvit.“ Začal Daniel. To byl jeho klasický postup. První mluvit a pak jednat. Hammond kývl, jakože to bere na vědomí a zaměřil se na doktorku. Ta pokrčila rameny.
„Netuším, pane. Co se mě týče, jsem bezradná. Ani jsem při prohlídce nepoznala, že tam někde je. Co můžeme maximálně zkusit je hypnóza, ale nezaručuji úspěch.“
„A co dát vědět Tok‘rům? Měli by nám pomoci, vždyť je toho tolik, co…“
„Nechci, aby se o tom dozvěděl Jacob.“ Přerušil ho generál. „Při posledním kontaktu jsem zjistil, že má problémů až dost, nechci mu přidělávat další. Vidět svou dceru v takovém stavu bych nechtěl ani já.“ Podrbal se na hlavě.
„Uděláme to takhle. Pokusíme se ho vyslechnout. Půjdete tam vy, doktore Jacksone, a vezměte si s sebou Teal‘ca. Pro všechny případy, kdyby se chtěl vzbouřit. Pokud to nezabere, zkusíme hypnózu a uvidíme, co se dovíme. Rozchod!“
„Ano, pane.“ Řekli unisono a oba ihned odešli.

Daniel odcházel se smíšenými pocity. Nechápal, proč se bral na Jacoba ohled. Vždyť jim mohl pomoci. Zakroutil nechápavě hlavou. Jeho kroky ho vedly do Saminy laboratoře. To, že je něco špatně poznal hned ode dveří. Sam seděla nehybně na své židli, Teal‘c vedle ní a oba hleděli do zdi.
„Ne, neříkej mi, že je to tu zase.“ Vzdychl Daniel a doufal v kladnou odpověď.
„Musím tě zklamat, Danieli Jacksone. Major Carterová opět nereaguje.“ Na důkaz svých slov Sam zvednul a zase posadil. Byla jako hadrový panák.
„Potřeboval bych její pomoc. Generál souhlasil, abychom toho Adriana vyslechli. Ale netuším, jak ho donutím promluvit. Kdyby tam se mnou šla, určitě by se ozval.“
Teal‘c naklonil hlavu a nahodil nechápavý pohled.
„Ano, já vím, asi by nebylo dobré tam Sam znovu brát. Jen by mi to ulehčila. A abych pravdu řekl, vlastně nevím, na co se ho ptát.“
„Zeptej se, jak se sem dostal a jaké jsou jeho úmysly.“ Radil klidně Teal‘c.
Daniel se musel zasmát. Ano, na to se ho zeptat chce, ale nedoufal, že by mu odpověděl. Možná Jack zažil něco zvláštního a mohl by mu nějak pomoci. Věděl, že Adrian o všem ví, i když zrovna mluví Jack, tak musel být opatrný. Pomohl Teal‘covi odvést Sam k ní do pokoje, kde už čekala Janet. Položili ji na postel, naposledy se na ni otočili a doufali, že rozhovor s Adrianem něco přinese. Pohled na apatickou přítelkyni je bolel.

Teal‘c po cestě shrábnul zat, jen pro jistotu. Před Jackovým pokojem se zastavili. Mlácení, které Daniel slyšel při odchodu bylo to tam. Přemýšlel, co asi Jack dělá. Pokývnul vojínovi a ten jim otevřel dveře. To, co uviděli jim doslova vyrazilo dech. Pokoj byl zdemolovaný, matrace z postelí roztrhaná, všude molitan. Tác s jídlem se válel po zemi, na pomyslném lustru viselo Jackovo roztrhané tričko. Bylo na cucky.
„O´Neille!“ zvolal Teal‘c, když si svého přítele všimnul. Seděl v jednom z rohů pokoje, za postelí, kde ho nebylo vidět. Byl zpocený, do půl těla nahý, poškrábaný a něco si mumlal. Ruce měl zabořené ve vlasech a mírně se za ně tahal.
„Jacku! Co se stalo?“ Zajímal se Daniel.
Jack na ně nereagoval, jen se kymácel ze strany na stranu a mumlal „Nech mě být, běž pryč, už nechci, dost. Dej mi pokoj.“

Nemohl se těch představ zbavit. Začalo to jen co Daniel odešel. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že to nejsou představy, ale události, které se opravdu staly. Vrátilo se to všechno na začátek.

„Mohu si ještě odskočit, než půjdeme?“ Zeptal se Sam, která už byla nachystaná k odchodu, ruku na klice.
„Jistě, toaleta je na konci chodby a pak druhé dveře vpravo, hned vedle ložnice.“
Jen pokývnul hlavou a zmizel. Jeho kroky ale nevedly na toaletu, nýbrž do ložnice. Otevřel okno a natáhnul se pro pytel, který si tam předtím schoval. Vytáhl z něj mrtvého sousedovic psa a přeřízl krční tepnu, okamžitě z ní začala stříkat krev. Nechal ji spadnout na postel a rukou ji rozetřel. Psa dal zpět do pytle a vyhodil z okna. Vezme si ho až se vrátí a někde ho zakope.

Pak se nahrnul do koupelny v její ložnici. Rozhlédnul se kolem a do oka mu spadla rtěnka, kterou měla položenou na zrcadle. Umyl si prvně ruce od krve, pořádně mýdlem, a pak vzal zkrášlující potřebu, aby jí napsal vzkaz na zrcadlo. Mrskl jí do umyvadla, v rychlosti se pokochal svým dílem a rychle vyšel z pokoje. Tvářil se jako svatoušek a jakmile ji měl na dohled, začal se umívat.

Jack všechno viděl. Vlastníma očima, jeho ruce toho byly hlavním svědkem, všechno to dělal on! Adrian se mstil.

„Ne, už dost!“ Křičel, ale tím jakoby dával popud Adrianovi k dalšímu mučení.

Jacka probudil pohyb na jeho hrudi. Otevřel oči a na chvíli se vyděsil, co vlastně dělá jeho podřízená v jeho posteli, než mu to došlo. Musel se usmát. Tohle bylo velice příjemné. Z přemýšlení ho vytrhl zvuk škrundání v břiše. Nebyl zvyklý ráno snídat, takže jeho to nebylo.
„Máme hlad?“
Sam se na něj podívala. „Promiňte, nechtěla jsem vás vzbudit.“
„To je v pořádku, stejně už jsem nespal. Tak co byste si dala k snídani? Sice nabízím a ani nevím, co mám v ledničce, ale pro vás cokoliv.“
Byl tak sladký. „Nejsem náročná, Jacku. Dám si to co vy.“
„Výborně. Teď ještě aby mě někdo zvedl z postele.“
Sam se okamžitě zvedla. „Pomůžu vám.“
Jack protočil panenky. „Dělal jsem si legraci. Vstanu sám. Tak starý snad ještě nejsem. Nebo ano?“ Mrkl na ni. Okamžitě zčervenala.
„Nechte toho červenání a běžte se převléct. Než budete hotová, bude hotová i snídaně.“ S tím se zvednul, hodil na sebe džíny, které měl na židli a hnal se do kuchyně, zjistit stav zásob.

Kuchyni se ale vyhnul velkým obloukem. Místo toho běžel do garáže. Vypadalo to, že si Sam ještě chvíli poleží a tak měl možnost si to připravit. Vyparkoval auto vedle druhého venku, a usmál se na malé dřevěné dvířka v zemi. S menší námahou je otevřel a vešel dolů. Rozhlédnul se po místnosti 2x2 metry a usmál se. Výborně, postel už tu byla. S tím si nemusel dělat starosti. Přinesl jen kýbl, nějaké povlečení a hlavně řetaz. Škodolibě se usmál a odešel. Musel si pohnout, aby byl v domě dřív, než se Sam vzbudila. Slíbil ji přece snídani.

Z dalšího flashbacku se Jackovi udělalo skoro až nevolno. „Ne, Sam..“ šeptal. „Neotvírej ty dveře…“
Daniel s Tealcem na sebe nechápavě hleděli, ani jednomu nedocházelo, co se to vlastně děje. Jack je nevnímal, žil si momentálně ve vlastním světě.

Když Sam s úsměvem otevřela dveře, spatřila v nich Jacka. „Zapomněl jste si peněženku?“

„Ne!“ Křičel Jack. „Nech ji být!“
Bylo mu mizerně. Viděl všechno. Jak ji natlačil zpět do domu, jak jí zacpal pusu. Co mu ale trhalo srdce nejvíc byl ten její pohled. Byla tak zmatená, dožadovala se vysvětlení. Když se v jejích očích začaly formovat slzy, došlo mu, jak moc se jejich vztah změnil. Všechno to v hlavě viděl, jak se to stalo a nemohl tomu zabránit. Viděl jí v očích, jak ho tiše prosí, aby ho zastavil, aby se mu postavil a pomohl jí. Strašně ho drásal pocit, že on tam byl, jen o tom nevěděl, tak jí pomoct nemohl.

Když ji Adrian uhodil lampou, aby ji neutralizoval, Jack se rozvzlykal nahlas. Tolik ho to bolelo, proč mu to dělá, co tím chce dokázat? Ano, předtím se dožadoval vysvětlení, chtěl vědět, co se s Carterovou dělo, ale kdyby býval věděl jak s ní zacházel, nikdy by to vědět nechtěl.

Daniel už to nevydržel a k Jackovi přistoupil. Pevně ho chytl za ramena a pořádně s ním zatřásl. “Jacku, prober se z toho!” Křikl na něj.

Jack se po tomto zastavil a podíval se do Danielových očí. “Ten hajlz..” Vydal ze sebe, jenom co ho vzpomínky znenadání opustily. Nestačil už ale říct nic jiného, Danielovy ruce byly prudce rozraženy, bylo do něj silně strčeno, že skončil téměř Teal’covi v náručí, když se ho Jaffa pokusil zachytit.

“A museli jste mi to zkazit, že ano?” Zeptal se hlas patřící Jackovi, ale z jeho tónu bylo jasné, že se o Jacka nejedná.

“Zkazit co přesně?” Zeptal se Daniel, ačkoliv měl docela dobrou představu.

“Byl jsem slaboch a poddal se jeho touze si vzpomenout, co se stalo.” Zakřenil se a usadil se na bok shozené postele. Nijak zvlášť komfortu to nevytvořilo, ale stát se mu taky nechtělo.

Daniel si myslel své. Rozhodně to Adrian nepovažoval jako slabost, ale náramně si Jackovu reakci za těch pár dní užíval. Nevěděl, jak dalece si Jack vzpomněl, ale teď to musel pustit. Měl na práci mnohem důležitější věci. “Zapomeňme teď na Jacka. Přišli jsme si popovídat s tebou.”

Adrian se usmál a pohlédl i na Teal’ca. Ten stál s klidnou tváří za Danielem, Adrian nepředpokládal, že od něj uslyší jedinou větu, pouze kdyby došlo z jeho strany k násilí. “Věděl jsem, že k tomu dříve nebo později přijde. Musí vám být ale jasné, že vám nic důležitého neřeknu.”

“Třeba každý považujeme pod pojmem důležité něco jiného.” Pokrčil rameny Daniel.

Adrian ho opět poctil jedním ze svých úlisných úsměvů. Byl v O’Neillově hlavě dost dlouho na to, aby věděl, že tady se s mimozemšťany nevyjednává. Tedy co se nových zdrojů – v jeho případě těla, týče. Na jejich drahocenného plukovníka by nedali dopustit, ale ani kvůli němu neobětují život někoho dalšího, kam by se mohl uchýlit. Tedy ne že by někoho ke svému přežití potřeboval. Bohužel na sebe sám nemohl vzít lidskou podobu, jeho původní tělo, ale byl schopen se spokojit s tím co má. Jeho momentální hostitel nebyl nejmladší, rozhodně by mu bylo lépe v někom “později narozeném”, ale on rád působil problémy. “Dobrá, popovídat si můžeme, stejně už jsem se tu nudil.”

“Jsem si vědom toho, že asi největší trest by pro tebe byl tě tu prostě zavřít a zahodit klíč.” Začal Daniel.

“Nemožné, vždy by se mnou musel mít někdo kontakt. Navíc já tělo k přežití nepotřebuji, je to jenom příjemná výhoda.” Pokrčil rameny.

Toho se Daniel samozřejmě chytil jako topící se záchranné ruky. “Co si vlastně zač? To asi nebude klasické splynutí..” Poznamenal.

“Nevím, podle čeho berete to klasické. Znáte pořádně jenom Goauldy.”

“To máš asi pravdu. Ale pokud Jackovi opravdu vidíš do hlavy, což asi ano, tak víš, že já se rád učím.” Nabídl Daniel a čekal.

“Tebe zrovna o mě moc učit nemusím.” Opět odpověděl, stále se vyhýbajíc odpovědi.

Daniel pozvedl zvědavě obě obočí a čekal na nějaké vysvětlení.

Adrianův úsměv neopouštěl jeho tvář, když konečně pokračoval. “Ty máš vlastně ke mě nejblíže. Byl jsi v mých botách..”

Danielovi se okamžitě rozsvítilo. “Antik...” Pronesl. “Věřím, že já sám jsem tě nepoznal.”

“To ne, na té planetě jsem byl už nějakou dobu. I mezi povznesenými se najde jenom hrstka, která mě znala osobně.”

“Musel jsi udělat dojem. Co se stalo?” Předstíral zájem.

“Byl jsem poslán na tu planetu za trest, bez možnosti odchodu, bez možnosti se vrátit zpět do lidské podoby. Ale jako forma energie to s možností hostitele nebyl problém. Když jsem viděl, že někdo přišel na planetu, tak jsem se usadil do těla jedné z těch berušek a prostě se nechal přenést k lidem. O’Neill byl jasná volba. Jako velitel má největší cenu. Sice jsem nevěděl, jakým způsobem funguje vaše hierarchie, ale vsadil jsem na to, že si velitele váží. A měl jsem pravdu. A ještě jsem se byl schopen pobavit.”

Danielovi se nad touto poznámkou zvedl žaludek. Otočil se na Teal’ca, kývl a odešel. Věřil, že by se Adrian netajil s detaily Samina únosu. Jenom co se dveře zavřely na Adrianově tváři se objevil výsměšný škleb a hned potom nechal kontrolu opět na Jackovi, ovšem s pěkným domácím videem.

Ještě než se opět ponořil do Adrianovy hry na „co se vlastně stalo“, zašeptal. „Danieli, pomoz mi..“ Ten ho ale samozřejmě neslyšel .

“Vidíš, k čemu si mě přinutila?” Hladil ji Adrian po zádech a pak vstal. Hleděl na ni z vrchu, na polohu, ve které po úderu skončila. Byla nádherná. Po chvíli kochání ji zvednul a odnesl do jejího nového příbytku. Musel se celou dobu škodolibě usmívat.
„To jsem to vymyslel.“ Kochal se. Položil ji jemně na postel a připoutal ji k ní řetazem. Zkontroloval jeho konstrukci, aby mu náhodou neutekla a pohledem přejel přes pokoj. Měla všechno, co potřebovala. Počká, až se vzbudí a pak jí přijde navštívit.

„Ty prevíte.“ Skuhral Jack, jakmile se možnost mluvit vrátila. „Už s tím přestaň!“

Adrian byl neúprosný. Hned další ukázka na sebe nenechala dlouho čekat. Jeho první návštěva. Samin pohled. Byla zmatená. Viděla jeho, ale on to nebyl. Adrian se na ni zašklebil.

„Dobré ráno! Vlastně teda odpoledne. Nesu ti oběd.“ Zamával před ní taškou.
Nereagovala. Nemohla se na něj podívat, prostě to nešlo. Nevěřila tomu, tohle prostě nemohlo být opravdové.
Zkusil to znovu. „Ty vážně nemáš hlad? A jak se ti líbí tvůj nový pokoj? Není to jako tvoje ložnice, ale mohlo by to být ještě horší, ne?“
Nic. Začínala ho štvát. „Nenuť mě použít násilí. Copak nechápeš, že se tě snažím chránit? Víš, kolik vrahů je tam venku? Buď ráda, že jsem to udělal já. Ten břídil O´Neill to podělal.“

To, jak začala plakat po vyslovení jeho jména mu drásalo srdce. Byly to tak živé ukázky! Chtěl ji utěšit a říct jí, ať se nebojí, že je tam s ní. Snažil se, ale nešlo to. Hned na to si uvědomil, že už se to vlastně stalo a nedá se na tom nic měnit. Vyhrožoval jí, fackoval ji. Nedalo se na to ani dívat, ale nemohl jinak. V jeho hlavě to prostě bylo a nemohl tomu uniknout.

„Ne, Sam to ne!“ Snažil se ji varovat, ale nebylo to nic platné. Jen ucítil mírnou bolest vzadu na hlavě. Praštila ho taškou s jídlem, které jí přinesl. Neměla to dělat. Aniž by chtěl, tak se otočil a vytasil na ni nůž a to hodně ostrý. Jack se v ten moment strašně lekl, že jí snad chce ublížit, ale to už mu tekla krev z nosu, jak mu uštědřila ránu do obličeje. Bolest, tu cítil jako by ho praštil někdo právě teď. Chytl se za čelist a zaskuhral. Lepkavou tekutinu vytékající z nosu přehlížel.

„Tohle bylo naposledy, děvenko.“ Sykl a zamával jí nožem nebezpečně blízko obličeje. „Budeš dělat co chci já, ne to, co si usmyslíš ty. Jasné?“ Když nedostal žádnou odpověď, zesílil svůj stisk v jejích vlasech a znovu se zeptal, tentokrát s větším důrazem. „Jasný?!“
„Jo.“ Odsekla.
„Hodná. Ale přece jen tě čeká trest za napadení. To nemůžu jen tak přejít.“ Chvíli přemýšlel a nakonec nůž schoval.

Jack si oddechl. Opravdu si myslel, že jí tím nožem přejede po krku. To by nepřežil. Jakmile ale sklonil hlavu a podíval se, co vlastně drží v ruce, polekal se. Nemusel být genius, aby mu došlo, k čemu ten bič vlastně měl. Při první ráně zavyl jako raněné zvíře. Bolelo ho to snad víc než ji. A další. Nejhorší bylo, že se na to musel dívat. Adrian jí uštědřil dobrých 6 ran a vůbec ji nešetřil. Pokaždé dvakrát do stejného místa.

Jack brečel jako malé mimino. Jeho pláč nedal vojínovi, který měl zrovna službu u jeho cely. Rozešel se k zasedací místnosti ohlásit, co se děje.

Hammond byl velice překvapený. „Díky vojíne. Někoho tam pošlu. Můžete se zase vrátit ke své práci.“ Otočil se na doktorku. „Vezměte si s sebou Teal‘ca a vyšetřete ho. Pochybuji, že po jeho posledním zásahu si neuštědřil ani jednu odřeninu.“
„Rozkaz, pane!“ Janet se vytočila na patě a odešla hledat Teal‘ca.

Na ošetřovně se bezúspěšně snažil Daniel dostat něco do své přítelkyně. Jídlo bylo jedna věc, ale dostat jí z toho transu byla věc druhá. Byly tu chvíle, kdy reagovala, ale to většinou proplakala a jídlo stejně odmítala. Janet jí nakonec zavedla kapačku a cpala do ní jídlo nitrožilně. Jinak by nastal ještě další problém a už tak jich bylo dost.
„No tak, Sam. Musíte něco jíst.“
Nedostal samozřejmě žádnou odpověď. Stále zírala do jednoho místa na stropě a nereagovala. Ani když jí stoupnul do výhledu. Dívala se skrz něj.
„Sam, prosím vás. My vás tu potřebujeme, takhle se to nevyřeší.“ Pohladil jí po tváři. „Co se to s vámi stalo? Vždyť pokaždé jste to byla vy, která nás držela všechny nad vodou. Bez vás to tu prostě není ono. Já vím, že mě slyšíte. Možná vaše vědomí lítá bůhví kde, ale já vím, že byste se nikdy nevzdala. Bojujte s tím, potřebujeme vaši pomoc. Jack nám toho moc neřekne.“ Na chvíli se zamyslel. Nakonec si ale řekl, proč ne. Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „Adrian vás dostane, pokud nám nepomůžete vy dostat jeho.“
Přesně jak očekával. Její oči opustily oblíbený bod na stropě a zaměřily se na něj. Začaly se jí samovolně formovat slzy a jedna po druhé jí stékaly po tváři.
„Ne.“ Zaštkala.
Daniel se usmál. „Já věděl, že tam někde jste. Slibuji, že se to nestane, ale musíte nám pomoct.“ Vzal její ruku do svých. „Já vím, že je to pro vás těžké, ale je na čase skoncovat se sebelítostí a vzít to do vlastních rukou, nemyslíte? Jsme tu s vámi. Já, Janet, Teal‘c, generál. Všichni. A abych byl upřímný, Siler už se nemůže dočkat, až s vámi zase začne pracovat, pořád se na vás vyptává a rád by vás viděl.“
Sam se musela usmát. Asi by opravdu měla změnit svůj postoj. Ne, že by se litovala, ale tím, jak zírala na jedno místo, utíkala od reality. Jakmile začala myslet, první, kdo jí přisel na mysl, byl Jack. Adrian. Oba. Byla zmatená a nevěděla, co dělat.
„V první řadě.“ Přerušil Daniel tok jejích myšlenek. „Zrušíme tohle.“ Usmál se. Vytáhl jí kapačku z ruky a položil před ní tác s jídlem. „A začneme s tímhle. Musíte zase nabrat trochu síly a tou tekutinou toho moc nenaberete.“ Vložil jí do ruky vidličku a pomohl jí nabrat první sousto. Byla slabá a opravdu měla hlad. Vložil jí jemně první vidličku do úst a pak pustil její ruku.
„Uvidíte, že to půjde. Za pár dní budete zase jako rybička. Budu vám dělat společnost buď já nebo Teal‘c. Nikdy tu nebudete sama se svými myšlenkami, to slibuji.“
„Pusťte nás dovnitř.“ Řekl Teal‘c. Stáli spolu s doktorkou před Jackovou celou. Rozhodl se jít první, jen pro případ. Sice věděl, že zrovna teď není O‘Neill schopen nějaké akce, ale doktorku potřebovali, nemohl si dovolit, aby se jí něco stalo.

Našli ho sedět v klubíčku na zemi v rohu a třepat se jako osiku. Janet k němu hned přiběhla, nemusela být ani doktorka, aby poznala, že jí neublíží a že potřebuje její pomoc. Jediné, v čem byl problém bylo to, že opravdu netušila, jak mu pomoci.
„Plukovníku, slyšíte mě?“ poklekla k němu a zkoušela mu tep. Zrychlený, to se dalo čekat.
„O´Neille.“ Připojil se Jaffa.
Jack ale nechtěl nic slyšet. „Jděte pryč, nechte mě být. Je to jen moje vina. Nemůžete s tím nic udělat.“
„Pane, řekněte mi, co se děje?“ Janet se mu podívala do očí a ten pohled ji vyděsil. Chvíli jakoby to nebyl plukovník, kterého znala a na druhou stranu to byl on, ale byl tak slabý, bezbranný a plný bolesti, že měla pocit, jako by se měl každou chvíli zhroutit.
„Vypadněte!“ Zařval.
„Nech je být!“ Zšeptal hned na to.
„Adrian.“ Odpověděl Teal‘c na doktorčinu nevyřčenou otázku. Narozdíl od ní už je dokázal rozlišit.

Než se stačil jeden z nich rozkoukat, Jack vstal a hnal se po doktorce. Ta s výkřikem uskočila. Teal‘c neváhal a jedním pohybem ho od ní odtrhnul a přirazil ke zdi. Moc dobře věděl, co tím O´Neillovi způsobuje za bolest, ale rozhodně to nemohl tolerovat.

„Ještě jednou se o něco pokusíš, tak za sebe neručím.“ Zaburácel.
„No tak, Teal‘cu! Pusť mě. Bolí to.“ Skuhral Jack.
Jakmile Jaffa poznal hlas svého přítele, odstoupil od něj, ale tak, aby se ujistil, že se opakovaně o nic nepokusí.
„Promiňte, mrzí mě to.“ Vzdychal. „Vidím, co chce udělat ,ale nedokážu tomu vůbec zabránit, strašně mě to mrzí.“ Rozvzlykal se.
Janet překonala všechny své zábrany, opět k němu poklekla a opatrně ho objala. Tohle zřejmě bylo gesto, které mu chybělo. Přitiskl se na ni, zabořil svůj obličej do jejích vlasů a fňukal.
Teal‘c si s ní nestačil vyměňovat překvapené pohledy. Zdálo se, že v takové chvíli nad ním Adrian moc prostě nezískal a možná tohle bylo klíčem. Možná, pokud se jim plukovníka povede udržet v takovém stavu několik desítek minut, mohli by se dovědět to, co potřebují.

Jen co odešli, Adrian se opět přihlásil o slovo. Měl toho akorát dost. Tentokrát vynechal zbytečné hádky a rovnou O´Neillovi naservíroval zlatý hřeb dne.

Jack zíral upřeně do zdi. Stejně jako Sam vypadal, že je v transu. Věděl, proč Adrian jde zpět k Sam, Adrian mu udělal to potěšení a nechal v Jackově hlavě proplout pár svých myšlenek. Jack se tiše modlil, aby se Sam nějakou záhadou ho podařilo přesvědčit, aby se jí nedotkl. Bohužel jeho tušení, že Sam byla moc slabá se mu vtíralo do vědomí a on se začal jemně třást. Veškeré její poutání, pořezání Jackovi zanechávalo hluboké rány na srdci. Ovšem až její srdceryvné pronesení jeho jména ve snaze ho přimět nastavit Adriana mu srdce rozdrtilo na tisíce malých kousíčků. Už se nedivil, že se na něj Sam nemohla ani podívat a snažila se být od něj co nejdál. Adrian mu ještě udělal rychlokurz událostí po, do té doby, než přišli Daniel a Teal’c. Jenom co došlo na tyto události, Adrianova kontrola zmizela a zůstal jenom Jack.

Rychlým krokem přešel ke dveřím a vší silou na ně zabušil. “Hej, musím na záchod.”

Dveře se s tímto okamžitě otevřely a jeho ostraha ho eskortovala na velmi blízké toalety. Pisoáru se ale vyhnul obloukem a zalezl do kabinky. Ještě se za ním ani nezavřely dveře a byl slyšet zvuk zvracení. Tohle trvalo dobrých 20 minut, kdy po asi tak dvou byl Jackův žaludek oproštěn od veškerých nestrávených zbytků potravy, zbytek času se dávil na prázdno. Litoval, že nemá po ruce žádnou zbraň, rozhodně si nezasloužil chodit po tomto světě. Když se Charlie zastřelil, tak svůj život málem ukončil. Ovšem podařilo se mu najít nový smysl života. Teď ale už nemá ani to. Sam se velice rychle stala z přítelkyně objektem jeho milostné touhy. Věděl, že ona na tom byla ve svých citech velice podobně, bohužel oba si vážili své práce natolik, že pro to odmítali cokoliv udělat. Utěšoval je pocit, že jsou spolu stejně většinu času. Tohle se ale teď změnilo. Zabít se mu umožněno nebude, ale může se do konce svého života sžírat pocitem viny v nějaké zatuchlé cele, kde k němu nikdo nebude moct. Rozhodně už se neukáže na očích Sam. Tohle by jí nemohl udělat, už jí způsobil tolik bolesti…

Když Jackovo nadavování skončilo, vyšel z kabinky, tentokrát i použil pisoár, omyl si ruce a nechal se eskortovat do své prozatímní ubikace. Až se u něj někdo další objeví, tak je musí požádat, aby ho odvezli ze základny co nejdál. Po zavření dveří se rozhlédl po místnosti a dal se do uspořádávání nepořádku, který před tím způsobil. Musel se něčím zabavit. Bohužel ať dělal cokoliv, před očima se mu stále ukazovalo nahé tělo Sam s ránou na břiše. Uvažoval, jestli jí tam zůstane jizva. Jakoby nestačilo, že bude mít jizvy na srdci, musela mít i ty viditelného rázu. Úplně zapomněl na její záda. Jak mohl? Tam jí určitě nějaké následky zůstanou.

Daniel strávil velice neklidnou noc. Potom, co se mu podařilo přesvědčit Sam, aby si šla odpočinout (nakonec tak, s pomocí injekce od doktorky, udělala), vyslechl, co se stalo s Jackem. Teal’c zůstal se Sam v pokoji, aby na ni dával pozor a aby se necítila vyděšeně, kdyby se nějakou náhodou probudila během noci a byla sama. Bylo mu jasné, že nikdo z Antiků jim nepomůže. Ačkoliv se nedozvěděl, co tak strašného Adrian udělal, že mu to vysloužilo takový trest, ostatní jistě nezajímalo, jak je na tom teď a kolik problémů tvoří. Navíc jak Adrian sám řekl, jen málo z nich si ho pamatuje.

Museli teda zahrabat do vlastních zdrojů. Generál řekl, že nechce kontaktovat Tok’ry, ale mu se v hlavě něco zrodilo a rozhodně to mohlo pomoct.

Hned ráno si to namířil do generálovy kanceláře. Jeho plešatý nadřízený v modré košili s krátkým rukávem tam už dávno seděl, usuzujíce podle poloprázdného hrnku kávy. Na Hammondovo pokývnutí se Daniel usadil do židle naproti jemu a rozhlédl se po masivním stole pokrytém všemožnými papíry a složkami – všechny obsahující znak SGC. Daniel občas uvažoval, kolik musí stát jenom natisknutí symbolu na každý papír, který jim prošel rukama.

“Doktore, děje se něco?” Zeptal se generál s jeho typickou starostí v hlase.

“Generále, uvažoval jsem, jak pomoci Jackovi. Ačkoliv si ze svého pobytu mezi povznesenými nic nepamatuji, tak vím, že nám nikdo z nich v Adrianově neutralizaci nepomůže. Přišli mi na mysli Tok’rové..” Oznámil a čekal na reakci. Věděl, že se to Hammondovi líbit nebude.

“Myslím, že jsem se vyjádřil jasně, když jsem řekl, že nechci, aby Jacob majora viděl ve stavu, v jakém právě je.” Nesouhlasně pronesl generál.

“Neměl jsem na mysli Jacoba. S trochou štěstí ani nebude vědět, že jsme Tok’ry kontaktovali. S jejich momentálním vytížením by stejně neměl čas. Mám na mysli Anise. Byl jsem s ní v kontaktu od poslední události na základně a svěřila se mi, že dělá jisté pokroky se Zatarc detektorem. Možná by bylo možné ho naprogramovat tak, že by Jacka zbavil toho parazita.” Vysvětlil Daniel. “Mohl bych s ní spolupracovat a pokud se zlepší stav Sam, třeba by taky měla co přidat.” Pokrčil rameny a čekal na generálovu odpověď.

Hammond vzdychl. “Jsem dost zoufalý na to, abych k tomu svolil. Nevím jak jinak tuto situaci řešit. Jste si ale jistý, že se nebude opakovat událost s poručíkem Astorovou?”

“Ne, nic takového nemůžu zaručit, ale jak už jsem řekl, Anise učinila určitý pokrok. Nevím v jakém smyslu, ale pokud se nám ji podaří přivést, mohla by se s námi podělit. Co se týče Sam, nemusíme Anise odhalit všechny detaily skrývající se za naším snažením. Věřím, že Anise bude více než ráda na nějaký čas změnit prostředí. Její expertízy nejsou momentálně Tok’rům nijak nápomocné, když všude probíhá válka s Goauldy.”

“Dobrá, za pokus to stojí. Ještě dnes se pokusím Tok’ry zavolat a vyžádám její přítomnost. Jak dlouho ovšem bude trvat, než se od nich někdo ozve, to nedokážu posoudit.” Přiznal.

“Alespoň se snažíme něco dělat a jenom tak neposedáváme s rukama v klíně.” Poznamenal Daniel.

“Souhlasím.” Odpověděl generál a zvedl se ze židle. Daniel následoval jeho příkladu, co by taky v jeho kanceláři dělal jenom tak sám a následoval ho z místnosti ven. Hammond si to namířil k Davisovi a zadal mu instrukce. Ihned potom se zase odnesl zpět do klidu své kanceláře. Daniel vyčkal až do doby, než byla vyslána jejich zpráva a brána byla uzavřena.

Uvažoval, že by o svém plánu řekl Jackovi, ale ten se s nikým nehodlal bavit a byl ponořený do svých myšlenek. Nebo do Adrianových, každopádně to na něm nechávalo následky. Od včerejší události vypadal, jako by zestárl alespoň o pět let. A v jeho věku už to bylo co říct. Vypadalo to, že Adrian Jackovi odkryl všechno, co se stalo mezi ním a Sam a Jack to bral stejně špatně jako Sam. Možná ještě hůř. Daniel se obával, že i když by se jim podařilo Jackovi pomoci, nepodaří se jim v něm vyvolat toho starého O’Neilla, který byl schopný vtipkovat i v té nejnevhodnější situaci.

Tok’rové se ozvali kupodivu ještě ten den, za pár hodin. Anise měla spoustu dotazů, ale Daniel odmítal odpovídat na něco podrobnějšího přes rádio skrz červí díru. Anise slíbila, že promluví s radou a požádá je o svolení odejít. Potřebovali teď každou volnou ruku, ale bohužel ona nebyla žádný bojovník, její důležitost se skrývala ve znalostech. Momentálně nebyly Tok’rům k moc velkému užitku.

Po třech hodinách se vytvořila červí díra z venčí, nesoucí Anise a dva další nejmenované Tok’ry, kteří jí pomohli se Zatarc detektorem. Daniel se usmál, když sledoval, jak sestupuje po rampě dolů, na tváři jemný úsměv, zvědavost napsanou v očích. Styl svého oblékání i po takové době nezměnila. Daniel nikdy nevěnoval moc pozornosti oblečení, ale zajímalo ho, za jak dlouho by ho omrzelo nosit stále tu samou věc.

“Ráda tě znova vidím, Danieli.” Pronesla na uvítanou. Za tu dobu, co spolu byli v kontaktu si vytvořili tak nějak kamarádský vztah, hlavně díky jejich společné vášni, archeologii. Nikdy spolu nesdíleli nějaké bližší informace o věcech, které jedna, nebo druhá strana při svých toulkách objevila, ale i rozhovory na obecné téma dokázali vést hodiny.

“Já také, mrzí mě ale, že se nesetkáváme za příjemnějších okolností.” Pokynul směrem k jedněm dveřím a sám vedl cestu, následován dvěmi tichými společníky. Zaparkoval u sebe v kanceláři, ukázal na stolek, kam chtěl, aby zařízení postavili. Jenom, co jim Anise kývla, že je v pořádku, aby odešli, obrátila svou pozornost plně na Daniela.

“Stále nejsem s těmito okolnostmi obeznámena.” Řekla bez jakékoliv emoce v hlase. Naznačila tím Danielovi, že teď je ta správná doba vyložit karty na stůl, aby se mohli dát do práce. Bylo jí totiž jasné, že čas je jejich nepřítelem.

Daniel v rychlosti vysvětlil nejpodstatnější detaily, vyhýbající se Samině příhodě. Když se Anise sama na Sam zeptala v naději, že by jim tato nadaná pozemská žena mohla pomoci, Daniel se odvolal na to, že se necítí dobře a dále to přešel. To v Anise rozhodně zanechalo pocit zvědavosti, ale dál se nesnažila pátrat. Pokud to měla vědět, tak se to dozví, teď na ně ale čekal mnohem těžší úkol. Rozložila na Danielův psací stůl všechny své poznámky o svých objevech a pokrocích a postupně jimi procházela, aby měl Daniel možnost pochopit o čem mluví a později i přidat něco z vlastní hlavy. Bohužel ona pracovala na tomto zařízení téměř dva roky, takže bylo mnoho informací, které bylo nutno sdílet. Daniel počítal s tím, že to bude delší proces, jen doufal, že v době, kdy se jim podaří konečně něčeho dospět, nebude Jack úplně na dně.

Jack jenom tak schlíple seděl na už nové dvojpatrové posteli a odmítal jak společnost, tak potravu. Daniel se ho snažil přesvědčit o jídle a vodě, stejně tak jako Teal’c, ovšem bez úspěchu. Adrian si neskutečně užíval stavu, ve kterém Jack byl a doufal, že ho může ještě nějak ovlivnit. Jackovi už nebylo cizí, co se kde stalo, ale Adriana prostě tato absence jakéhokoliv trýznění jeho hostitele nudila. Kdyby měl kontrolu nad O’Neillem, tak by se teď právě usmál. Měl nápad, jak rozvinout Jackův amok.

Jackovi se zatmělo před očima. Myslel si, že se Adrian pokouší o převahu nad jeho tělem, ale nakonec skončil u tupého zírání do plátna v kině. Film, který mu jel před očima poznal hned, Válka světů, kterou viděl se Sam. Jen to ne!! Copak jí ten hajzl udělal ještě něco jiného? Jeho ruka se dotkla Saminy v kině a ta se na něj zmateně podívala. Jackovi najedou bylo jasné, která bije. Jedna z Adrianových představ. Staré dobré co by bylo, kdyby.

Usmál se na Sam a sdělil jí, že musí jít na záchod. Vypadalo to trochu trapně, že musel jít navštívit pány dvakrát během hodiny, ale Sam na tom nepřipadalo nic zvláštního a jenom kývla na srozuměnou. Adrian vstal, jemně se otřel o její kolena, když se snažil projít kolem ní a zmizel za dveřmi sálu. Asi tak patnáct minut postával za lítačkami a vyhlížel ji. Nezklamala a po nějaké době se její postava vynořila z temného sálu a zamířila k pánským záchodům. Vzhledem k tomu, že všechny sály promítaly, tak na chodbách nebylo ani živáčka. Jenom, co se dostavila dost blízko, Adrian vylezl ze záchodu.

“Jste v pořádku, pane?” Zeptala se. Jeden pohled do jeho očí a výraz na její tváři se změnil. Adrian se usmál, protože pochopila, že se nedívá do očí O’Neilla, ale do Adrianových. Hned potom se jí tvář zkřivila vyplašením, snažila se udělat krok zpět, ale Adrian byl rychlejší a chytil ji pevně za zápěstí.

“Naprosto.” Zakřenil se zlomyslně, v jeho očích známky mírného šílenství.

Jeho pevný stisk ještě zesílil a stáhl ji do místnosti se záchody. Začala sebou škubat, její děs absolutně pohlcující nutnost zavolat o pomoc. Sotva se za nimi zavřely lítací dveře, volnou rukou přetáhl Sam přes obličej. Okamžitě jí to na tváři zanechalo známky a z nosu jí pomalu začala vytékat krev. Hystericky kvíkla a pokusila si dát ruku před obličej, když se před ni opět snesla jeho ruka. Nebylo jí to moc platné, jeho úder byl tak silný, že se namísto ochrany bouchla díky odrazu vlastní rukou. Zasyčela bolestí, ale opět to byl jediný zvuk, který vydala.

“Přestaň!” Křikl na ni, ale ona byla tak hnána strachem, že se stále svíjela.

Adriana to samozřejmě popudilo a vší silou do ní strčil. Setkala se zády se zdí, její hlava se odrazila od béžových dlaždic s dunivým zvukem. Tato rána na ni byla trochu moc, ihned se svinula k zemi a zůstala v nepřirozené poloze. Adrian na nic nečekal a přidřepl si k ní. Začal ji jemně propleskávat ve snaze ji probudit a to se mu taky během pár minut podařilo. Podívala se na něj, pohled zamlžený. Hlava jí musela třeštit, ale Adrian tomu nevěnoval pozornost. Alespoň byla v klidu. Na nic víc nečekal a rozepnul jí kalhoty a stáhl je dolů společně s jejím spodním prádlem. Sam pochopila, co se s ní děje, ale její protesty nebyly nic, co by nezvládl, nebo co by ho nějak více podráždilo, protože jí zřejmě způsobil menší otřes mozku a ona nebyla plným pánem svého těla.

Po jejím oblečení následovalo to jeho. Moc si s tím záležet nedal, býti mužského pohlaví pouze rozepnul zip a stáhl kalhoty do takové polohy, že mu nepřekážely. Přidřepl si k Sam, ale ta znova zápasila s vědomím a přestala mu věnovat pozornost. S erekcí problém neměl, byl připravený už od doby, kdy ji chytil za zápěstí a vtáhl na záchod. Nedbajíc Samina stavu do ní pronikl jedním silným nárazem. Sam zacítila bolest mezi svými stehny, vzlykla, když se z ní vytáhl a znova přirazil a znova omdlela. Adrianovi to bylo úplně jedno a pokračoval ve svém snažení, ačkoliv její tělo nejevilo známky pohybu. Jenom co uspokojil svoji touhu, zvedl se z ní, upravil si kalhoty do správné pozice a zapnul knoflík se zipem. Podíval se na Sam ležící na zemi, její hlava byla mírně otočená na pravou stranu, ruce měla rozpažené, stejně jako nohy. Mezi jejíma nohama viděl známky jeho spermatu smíchaného s trochou krve, způsobenou tvrdým sexem. Usmál se.

Jack prudce vydechl, jenom ho tyto představy opustily. Děkoval Bohu, že tohle byly opravdu jenom představy a že Sam nečekalo takové ponížení. Nalezená polonahá na pánských záchodech v bezvědomí. Potom se ale oklepal. Vždyť ji to ponížení čekalo tak, jako tak. Nebylo to na ušmudlaných toaletách, ale v jeho sklepě. A našli ji tak její přátelé. Doufal, že se těm mozkům tady na základně podaří přijít s něčím, co by Sam nějak odlehčilo.

Sam se zrovna procházela po chodbách SGC a přemýšlela. Nějakou tu sílu už nabrala a tak se snažila trochu pohybovat. Šlo to ztuha a vratce, ale odmítla jakoukoliv pomoc. Čím víc jedla, tím to bylo lepší. Chůze a jakýkoli pohyb jí momentálně nedělal starosti, vlastně se pohybovala jen proto, aby mohla v klidu přemýšlet a byla sama. Teal‘c se sice nabídnul jako doprovod, ale s díky mu sdělila, že pro ni udělal už dost.

Ať chtěla nebo ne, neustále se jí jevily v hlavě vzpomínky na Jacka. Nebo Adriana. Mluvila už s Danielem a tak byla obeznámena, co s tím hodlají dělat. Doufala, že se to podaří. Vlastně nevěděla jak se k němu zachovat. Moc dobře si byla vědoma toho, že to, co se stalo není Jackova chyba. Podle toho co jí řekl Adrian bylo jasné, že viníkem je vlastně ona sama. Kdyby bývala nebyla s Teal’cem chodila do toho lesa na té planetě, žádné berušky by nepotkali, nepřivlekli jednu a Adrian by se do Jacka nikdy nedostal. Tahle myšlenka jí vehnala slzy do očí. Jakoby si to najednou všechno uvědomila. Musela se zastavit a zhluboka se nadechnout. Veškerá nenávist k Jackovi byla ta tam. Jedinou osobou, kterou nenáviděla, byla ona sama.

Rozběhla se chodbou jak nejrychleji to její tělo umožňovalo a zastavila se až několik metrů od Jackovy cely. Vojín co měl službu jen nechápavě pozvedl obočí a dále si jí nevšímal. Dala si minutu na oddech a pomalu, krok po kroku se blížila ke dveřím. Nehodlala jít dovnitř, jen se chtěla podívat, jak na tom je. Od té doby, co s ním chtěla mluvit a co po ní Adrian vyjel, jej neviděla. Bojácně nakoukla okýnkem. Jack seděl v rohu na posteli a kymácel se ze strany na stranu. Držel se za hlavu a v obličeji se mu zračila bolest. Všimla si několika šrámů na jeho pažích a zaschlou krev na tváři. Zřejmě nehodlal s Janet spolupracovat. Ten pohled ji strašně bolel, tohle si přece nezasloužil. Pohled se jí okamžitě zamlžil slzami, musela se otočit a nadechnout.

„Sam. Ne..“ vzdychnul Jack. Otočila se a chtěla něco říct, když v tom si všimla, že Jack zřejmě blouzní. O tom, jak ho Adrian trápí nevěděla. Opřela se těžce o železné dveře a pozorovala ho.

Jack se probudil uprostřed noci. Chvíli se divil co se děje a kde je, než si uvědomil, že je doma v ložnici. Vedle něj spokojeně odpočívala Sam. Láskyplně ji pohladil a v ten moment věděl, že své tělo už neřídí. Otočil se a otevřel šuplík u nočního stolku na své straně postele. Vytáhnul z něj 4 sady policejních želízek a potichu, aby ji nevzbudil jí je nasadil. Dvě na zápěstí, dvě nad kotníky u nohou. Věděl, že mu neuteče, ale stejně chtěl mít stoprocentní jistotu. Aby je náhodou někdo neslyšel, vytáhl kousek lepenky a zalepil jí pusu, což ji samozřejmě vzbudilo. Zmateně se rozhlížela a chtěla zakřičet. Z hrdla se jí vydal jen chabý výkřik, tlumený páskou přes rty. Okamžitě spustila vodopád slz, pohledem se ho ptala co se děje, proč to vlastně dělá. Adrian se na ni ušklíbnul typicky Jackovým stylem a začal jí rozepínat vrch od pyžama.

„Nech ji být, ty hajzle!“ zakřičel Jack, jakmile dostal na moment svou mysl pod kontrolou. „Jdi od ní!“

Adrian samozřejmě neměl nic takového v úmyslu. Sice to byly představy, protože Jack moc dobře věděl, jak to bylo. Nebo ne? Co je vlastně pravda? Byl tak zmatený, že si začínal myslet opak. Tohle byla podle něj skutečnost a to, co se údajně stalo a co si pamatoval, byl jen další výplod Adrianovy zkažené mysli.

Sam se snažila bránit, ale nanejvýš jí to přivedlo krvavé šrámy na rukou i nohou, z pout prostě nebylo úniku.
„Radil bych ti se nehýbat.“ Promluvil k ní po několika minutách jejího snažení Adrian. „Může to být nebezpečné.“ Zakřenil se, až ji z toho naskočila husí kůže.

Jack se začal kolébat čím dál tím víc a v přestávkách mlátil hlavou o zeď. Ubližoval si. Sam věděla, že dovnitř nesmí. Jakmile by ji zpozoroval, Adrian by na sebe nenechal dlouho čekat.
„Zavolejte doktorku a Teal‘ca!“ Křikla na vojína stojícího vedle ní. Pak se otočila zpět na Jacka. Ubližoval si čím dál tím víc, viditelně to, co se mu zdálo, ho bolelo.
Opřela se čelem o sklo a zašeptala. „Vydrž Jacku…“

Doktorka tam vlétla za pár vteřin. Byla na něco takového přichystaná, věděla, že ten tlak dlouho nevydrží. Ať už mu v hlavě probíhalo cokoliv, muselo to být nad jeho fyzické i psychické síly. Nijak neprotestoval a nechal se odvést na ošetřovnu. Zmítal se sem a tam, muselo ho držet několik vojáků. Adrian ho nešetřil a zatímco mu vyprávěl pohádky, Janet mu ošetřila veškeré poranění a udělala EEG.

„Co se děje, doktorko?“ Zajímal se generál, když pro něj bylo posláno.
Janet se tvářila všelijak jen ne tak, aby se dalo z její tváře něco určitého vyčíst a to se ve většině případů dalo. Tentokrát ne.
„Rozhodla jsem se udělat plukovníkovi EEG.“ Začala Janet, aniž by spustila oči z jeho složky, kterou si pečlivě vedla. „Byla jsem schopná izolovat dva odlišné zdroje vědomí. Jedno plukovníkovo a druhé Adrianovo. Tváří se to stejně, jako když je v těle Goauld. Bohužel jsem ale zaznamenala jemné slábnutí jednoho z nich. Věřím tomu, že je to plukovník. Jak jsme si za poslední dobu mohli všimnout, Adrian se stává silnějším. Pokud něco neuděláme velice rychle, Jack O’Neill jakého známe, by mohl ze svého těla odejít navždy.“ Povzdechla si. „Druhou možností je, že si ublíží za meze léčení. Dnešní rány na hlavě jsem neměla problém ošetřit, příště by tomu ale tak nemuselo být.“

Hammond si povzdechl a otočil se, chtíc poslat vojíny pro doktora Jacksona. Ten ale zrovna vbíhal na ošetřovnu, hledající pohledem Jacka.
„Co se stalo? Sam mi říkala, že jste Jacka převezli sem.“
„Jdete právě včas, doktore Jacksone. Tady s doktorkou Fraiserovou jsme došli k závěru, že už nelze déle čekat. Plukovník je na tom velice zle a pokud s tím něco neuděláme, mohlo by to dopadnout katastrofálně.“

Daniel konečně spočinul pohledem na Jackovi a nasucho polknul. Jack byl sice konečně v klidu, pod sedativy, které mu doktorka ihned vpíchla, přesto na něm bylo vidět, že něco prožívá. Strašně si teď přál vzít část jeho vzpomínek a bolesti na sebe a pomoci mu bojovat proti Adrianovi. Věděl však, že tohle je jen Jackův boj. Jeho pohled sjel na Sam, krčící se za Teal‘cem. Vlastně i Samin. Podle toho, co všechno jim řekla, to byly velice traumatizující události. Pro ni jako oběť a Jacka, jakožto nedobrovolného násilníka. Ano, museli s tím už konečně něco udělat. Vkládal do Anise a jejího výzkumu hodně naděje, protože pokud ani tohle nepomůže, opravdu netuší, na koho se obrátit.

„Ihned připravím svůj detektor, generále. Upřímně doufám, že to plukovníkovi pomůže.“ Kývla Anise hlavou a s Danielem v závěsu odešla. Janet už měla nachystanou injekci, aby Jacka nějakým způsobem dostala zase k sobě. Sam ani nemrkla a už ji měl v sobě.
„Mělo by to začít působit do deseti minut.“

Za půl hodiny už bylo všechno připraveno. Kupodivu i Jack, kterému se hned jak se probral osvětlila situace. Využili momentu, kdy to byl opravdu Jack a všechno na něj vychrlili. Stihnul jen kývnout hlavou, než nadvládu nad jeho tělem získal opět Adrian.
„Tsss! Mě se nezbavíte, slyšíte? Já ji dostanu, bude moje!“ vřískal.
„Šetři dechem! Co bude si povíme za půl hodiny.“ Odvětil Daniel a byl vděčný tomu, že Sam odběhla a Adrianova slova neslyšela. Byl pyšný na její pokroky a věděl, že to by jí na snaze moc nepřidalo.

Upoutali ho na lůžku a převezli na izolovaný pokoj v odlehlé části základny, kde se málokdy chodilo. Jen pro jistotu, pomyslel si Daniel.
Dali ho do sedací pozice, tudíž tak, aby ho mohla Anise pěkně zaměřit. Měli jen jednu šanci, druhou by Jack asi nezvládnul, takže muselo všechno klapnout. Upevnili mu hlavu a znovu překontrolovali upevnění rukou a nohou. Jistota je jistota, pomyslela si Anise.

Samantha si to samozřejmě nemohla nechat ujít. Stoupla si tak, aby na ni nemohl. Sice na ni opravdu nemohl, ale jen jeho přítomnost jí vytvářela husí kůži po celém těle.

„Tak plukovníku, můžeme?“ Zeptala se Anise pro jistotu, přitom věděla, že ať už kývne jakkoliv, ona to stejně udělá.
Ještě než to spustila, Jack vyhledal pohledem Sam. Jeho oči byly smutné a plné bolesti. Došlo jí, že právě tohle je Jack. Její Jack. Pohled se jí zamlžil slzami, odvrátila na moment hlavu. Její pohled se po půl minutě s Jackovým už nesetkal, protože Anise zahájila svou „léčbu.“

Místností se rozlehly prudké výdechy doprovázené jemnými výkřiky. Sam pozorně sledovala proces Jackova “vymývání mozku”. Musela to být neskutečně bolestivá záležitost, Jack se v křesle svíjel, ovšem Anise nevypadala, že by přerušila své počínání. Navíc pokud by se jim nepodařilo Adriana dostat pryč, tak by tato bolest byla k ničemu. Pohlédla na ostatní postávající kolem. Na jejich tvářích byl stejný pohled, jako na té její. I přes věci, které se jí staly za posledních pár dní nebyla schopná vidět Jacka v takovém stavu. Ano, v hlavě měla stále jeho obličej, ale podařilo se jí v hlavě tak nějak separovat tyto dvě osoby. Ostatní o ni měli neskutečnou starost, ale jí ty hodiny strávené v transu vlastně pomohly. Očistilo jí to hlavu. Podařilo se jí udržet slzy v očích a neslyšně se vyplížila z místnosti. Nikdo jí nevěnoval ani špetku pozornosti, ale byla si jistá, že nejméně Teal’c si byl jejího odchodu vědom.

Potichu se procházela chodbami SGC, pozorovala všechno kolem a uvažovala, co se stalo za posledních těch pár let. Kolik toho prožili, kolik pro sebe znamenali. Bohužel ať se snažila myslet na celý tým, tak se jí do mysli draly myšlenky na jejího nadřízeného. I hloupá stěna, na kterou se podívala mu ho připomínala. Jeho stupidní vtipy, poznámky. Ať už byl sebevíc mimo, vždycky se musela usmát. I v těch nejsložitějších situacích jí svou arogancí dokázal přinést úsměv na rty. Bude to zase pokračovat? Nemyslela si. Znala Jacka O’Neilla dobře natolik, že věděla, že i když se vše zdaří, Jack se jí pořádně nebude moci podívat do očí a bude se jí stranit. To znamená jasný zánik SG-1, respektive jejich původních členů. Uvažovala, jestli vůbec bude plukovník ochoten pokračovat ve své službě vlasti. Pravděpodobně ne. Už několikrát se pokoušel odejít do důchodu a pokaždé ho někdo vytáhl. Teď ho asi, díky tomu, co se stalo, nechají všichni na pokoji. Nemohl od něj nikdo očekávat, že po takovém zásahu do osobního života bude ještě někdy schopen pokračovat s možností, že se to stane znova.

Její kroky ji zavedly do jejího pokoje. Bylo to asi tím, že tuto cestu za dobu po útoku – ano nazývala to útokem a ničím jiným, prošla nesčetněkrát. V mnoha formách vědomí. Usadila se na postel a hluboce vzdechla. Nemohla jenom tak sedět a opět zírat do zdi, jenom tak čekat, ale taky nemohla pozorovat Jacka. Otevřela šuplík u svého nočního stolku a zalovila v něm. Podařilo se jí dostat až na dno a vylovit fotku, která tam ležela. Na fotce byli všichni čtyři členové SG-1 a generál při jejím povýšení na majora. Ještě teď si vybavovala, v jakém šoku byla po oznámení jejího jména. Tohle opravdu nečekala. Bohužel jejich jakoukoliv oslavu zničil příchod Goauldů, ale tohle byla prostě píseň jejich života na základně. Popravdě jí plukovník slíbil oslavu někdy později, ale bohužel do toho přicházely nové a nové mise a nakonec se na to nějak zapomnělo. Ne z její strany, ale byla natolik stydlivá, aby něco poznamenala. Jak by to asi vypadalo? ‘Hej, pane, víte, jak jste mi slíbil, že mě vytáhnete ven z této hory na oslavu mého povýšení? Dnes se mi to hodí, takže oprašte peněženku a půjdeme.’ U Jacka by tím jistě sklidila obdiv, toto nebyl její styl, ale ona sama by se asi propadla studem. Zakývala hlavou a musela se usmát. Jistě by to na jeho tváři vyvolalo jeden z jeho zmatených výrazů. V jejím řebříčku byly na nejvyšších pozicích.

Položila fotku zpátky vytáhla knihu, co se v šuplíku povalovala. Záložku měla někde v polovině a vůbec si nevzpomínala, kdy naposledy to četla. A hlavně ani o čem. Otevřela na příslušné stránce a opět na ni vyskočila fotografie. Proč zakládala knížku fotkou, to si nemohla vzpomenout. Tentokrát to byla jenom ona a Jack. Bylo to mnohem novějšího data. Daniel měl narozeniny a oni měli zrovna na základně klid. Dostali volno, šli si sednout do restaurace na jídlo a potom skončili u Daniela doma s hromadou popcornu a filmem. Danielova obsese s dokumentováním všeho kolem něj ho bohužel neopouštěla ani v soukromí. Na fotce nebylo nic, co by jí vehnalo ruměnec na tváře, přesto k ní měla hluboký vztah. Seděli na gauči u Daniela doma, Jack měl na klíně velkou papírovou nádobu na popcorn, která byla z poloviny snězená, zrovna v ní lovil, stejně tak jako ona, sedící vedle něj a oba upřeně sledovali obrazovku a Danielovi tak vůbec nevěnovali pozornost. Vzpomínala, jak se na něj oba vražedně podívali, když je z dívání na video vytrhl blesk foťáku. Daniel byl pohotový a podařilo se mu zachytit i toto, ale odmítl tento obrázek vydat s tím, že tohle si prostě musí nechat a bavit s tím příští generace. Ačkoliv v době fotky z ní zrovna unešená nebyla, teď byla moc ráda, že ji má ve svém vlastnictví. Věděla, že Jack měl kopii, kde ji schovával, jestli teda vůbec, jí bylo záhadou. Z obrázku přímo zářila domáckost. Proto ji měla Sam tak ráda. Teal’c na záběru nebyl vidět, takže to vypadalo, že je to opravdu jenom intimní chvilka mezi ní a Jackem u ní, nebo něj doma. Prostě po těžkém dni se partneři rozhodli uvolnit u televize.

Položila fotku na své místo a knihu zavřela. Ne, opravdu neměla náladu číst. Navíc kniha byla fyzikálního zaměření a když by ji četla, tak by i chtěla si z ní něco zapamatovat. V jejím momentálním stavu to samozřejmě nebylo možné. Přesto ale knížku do šuplíku zpět neuložila. Lehla si na postel a položila si ji na břicho, pomalu obkreslující hrany. Její strop se jí stal velkým přítelem, přesto v něm dnes nenašla klid. Neodradilo ji to a civěla dál.

V jejích dveřích se objevil Teal’c. Jenom co ho uslyšela vstoupit do jejích otevřených dveří a jemně si odkašlat, usmála se. On na ni snad musel mít radar, jinak nebylo možné, že by ji jenom tak našel. Na druhé straně na základně byly jenom tři místa, kde se zdržovala. Zadávací místnost, její laborka a pokoj. Posadila se na posteli, odložila svůj nepoužitý čtecí materiál a tázavě se na něj zadívala. Nebylo třeba vyslovovat otázku, její Jaffský přítel moc dobře věděl, co chce vědět.

“Anise právě ukončila O’Neillovu léčbu. Doktorka Fraserová ho nechala odvést na ošetřovnu, kde mu udělá několik testů, které prozradí, zda-li je O’Neill sám sebou.” Objasnil a vešel hlouběji do pokoje.

Sam se podívala na hodinky. Nemohla uvěřit tomu, že uběhla skoro hodina od toho, co odešla. “Děkuji, Teal’cu.” Usmála se. Bylo zbytečné se ptát, co si o tom Jaffa myslel a jestli si myslí, že je Jack v pořádku. Testy budou hotové snad rychle, tak není třeba spekulovat. Navíc pokud šlo o Adriana, člověk nikdy nevěděl.

“Jste v pořádku?” Zeptal se starostlivě, když se sám přizval k sednutí do židle vedle postele.

“Ano, nemějte starosti. Jenom jsem tam prostě nemohla tak stát a přihlížet.” Pokrčila rameny. Rozhodně to teď nehodlala nějak hlouběji rozebírat. Teal’c to naštěstí nepitval, za což mu byla neskutečně vděčná a omezil se pouze na mírné pokývnutí hlavy. Znova po něm hodila slabým úsměvem.

“Můžu pro vás něco udělat?” Ještě jednou to zkusil.

Sam zakývala negativně hlavou. “Ne, děkuji.” Odvětila. “Co takhle trochu kávy?” Nadhodila. Bylo jí známo, že Teal’c nic takového do svého hrdla nevpraví, ale byla to dobra záminka odejít z jejího pokoje. Teal’c jí pomohl neskutečně, v jeho přítomnosti se cítila bezpečněji, než dříve, ale nebylo třeba se na sebe dívat v šeru pokoje.

“Jistě.” Odpověděl. Záměr jejího pozvání mu byl zřejmý. Vztyčil své tělo, počkal, než udělá Sam totéž a společně se vydali do kantýny.

„Jack už to má za sebou.“ Přiletěl za nimi Daniel. Byl uřícený, zřejmě už je nějakou chvíli hledal.

Sam vzhlédla od jídla. Nakonec si dala obyčejný crossaint. Měla hlad, ale v téhle náladě by nepozřela nic většího.Teal‘c už jí oznámil konec O´Neillova trápení, ale ona prostě neměla odvahu tam jít nebo se zeptat jak to vypadá. Ostatně ani nemusela, Daniel to vyklopil sám od sebe.

Přisedl si k nim a spustil. „Janet udělala EEG. Zdá se, že je čistý.“ Podíval se Sam do očí. „Adrian je pryč.“
„To je dobře.“ Vzdychla a ukousla si další kus.
Daniel byl překvapený. Čekal od ní další a další otázky, ale ona mlčela. „Myslel jsem, že vás to bude nejvíc zajímat.“ Přiznal.
Sam pokrčila rameny. „Zajímá mě to, jen nevím, jak se k tomu mám postavit.“
„Vy za ním nepůjdete?“
„Co po mě vlastně chcete, Danieli?“ Její tón se mírně změnil. Co od ní vlastně očekával. „Že mu padnu k nohám? Že budu dělat, jakoby se nic nestalo? Věřím, že by se vám to líbilo, ale nejde to. Není to tak jednoduché, víte?“
„Já po vás nic nechci. Je to vaše věc.“ Nahodil Danny stejný tón. „Myslím, že oba víme, jak se bude Jack chovat. Bude se vám vyhýbat jak jen to půjde. Viděl jsem ten jeho pohled, dokázal jsem z něj všechno vyčíst jedním pohledem. Strašně ho to mrzí a vy to víte. Chtělo by to aspoň náznak, že se na něj nezlobíte a že to není jeho vina. Možná by se cítil lépe.“
„Vy to nechápete. Samozřejmě, že tu není co odpouštět, ale je to všechno ještě stále moc živé na to, abych tam jen tak napochodovala. Ať už se vám to líbí nebo ne, byl to on, jeho tělo. Pokaždé co ho vidím, všechno se mi to vrací.“ Oči se jí zalily slzami.
„Nejste tu sama, majore Carterová.“ Ozval se konečně Teal‘c, který všemu do teď jen naslouchal.
Sam ho pohladila po ruce. „Já vím, Teal‘cu a děkuji vám za všechno. Tohle ale musím udělat sama.“ Vzdychla a rychle vstala. „Omluvte mě.“

Oba se jen dívali na dveře, kterými zmizela.
„Tak jsem to nemyslel.“ Snažil se Daniel nějak omluvit za své chování. „Ty jsi ho ještě neviděl, ale je z něj hromádka neštěstí. Mám takový pocit, že pokud Sam nezasáhne, ztratíme Jacka O´Neilla navždy.“
„Indeed.“ Souhlasil Jaffa.

„Pane, slyšíte mě?“ Doktorka se všemožnými způsoby snažila získat O´Neillovu pozornost. Marně. Stejně jako před pár dny Carterová, i on sklouznul do svého transu a odmítal se s kýmkoliv bavit. Jeho fyzický stav byl v pořádku, až na pár šrámů, způsobených jeho výstupem v cele. Ale jeho psychika byla natrvalo poškozená. Nemusel ani mluvit a každý poznal, jak moc se obviňuje. Vystřídali se na ošetřovně snad všichni, snažíc se mu domluvit, rozmluvit mu jeho chování. Bez úspěchu. Stále k nim ležel zády a zíral do jednoho místa. Chtěl už být propuštěn, aby mohl odjet do Minnesoty a být sám. Chtěl být pryč ze základny. Z místa, které mu neustále kazilo život. Jedno jediné plus bylo to, že tu potkal Sam. Sam. Jak se jí bude moc zase podívat do očí? Nemyslitelné. A on věřil, že ona sama jej taky nebude chtít nikdy vidět. Po tom, co jí udělal? Sám by se divil. Stále čekal, kdy mu začne Adrian zase rejdit v hlavě a ukáže mu jeho nechutné představy týkající se jeho podřízené.

„Pane, musíte jíst, no tak!“
„Jacku, neblázni. Teď, když už je po všem a máš klid, se přece nebudeš trápit hlady. Ztratíš se nám před očima.“ Přidal se Daniel. Ani on na něj neměl vliv. Sam byla v tomhle měkčí oříšek. Vyhrožovat Jackovi nemělo smysl.

„Jestli nebudete jíst, zdržíte se tu pěkně dlouho.“ Strašila ho Janet tentokrát oprávněně. Strčila mu plato pod nos a zatáhla kolem něj závěs. Ještě než odešla, hodila na něj nesmlouvavý pohled stylu. ‚počítám s tím, že až se vrátím, bude to snězené.‘

Jack je nevnímal. ‘Dejte mi všichni pokoj’, Křičel v duchu. V klidu si ležel a klimbal. Nebyl úplně mimo, ale pomalu zabíral. Ani nezpozoroval, kdo vešel na ošetřovnu.

Byla to Sam. Přehodnotila svůj postoj. Jen pouhý pohled na něj ji bolel. Daniel měl naprostou pravdu. On se jí bude vyhýbat a to by nepřežila. Nenechá ho odejít, to ani náhodou.

Chvíli stála a pozorovala ho, než si jí všimnul. Najednou vycítil, že v místnosti není sám. Přestal hledět do zdi a otočil se. Překvapila ho. Ona byla ta poslední, kterou by tam očekával. To, že se jí vlastně leknul si uvědomil, až sebou mírně trhnul. Těkal po ní pohledem a jeho oči se pomalu zalévaly slzami. To se mu jen zdá. Co by tam dělala. Zase další výplod Adrianovy fantazie.
„Už dost.“ Vzlykl a otočil se k ní zpět zády.
„Tak to ne.“ Překvapila je Sam oba. Šlo to z ní samo, úplně se divila. „Jacku…“

„Zase další výplod tvé hnusné fantazie.“ Bránil se, nehodlal spolupracovat.
„Nejsem žádný výplod fantazie.“ Zakroutila hlavou Sam. „Přišla jsem si s tebou promluvit.“
„Ať už jsi výplod nebo realita, není tu o čem diskutovat.“
„Tak to se pleteš. Nemůžeme to jen tak přejít. Stalo se to, nedá se to vrátit zpět a nedá se na to ani zapomenout.“

Otočil se k ní čelem a prohlížel si ji od hlavy až k patě. Popošla k němu několik kroků tak, aby byla na dotek. Jemně jej pohladila po tváři. Při tom doteku přestal i dýchat.
„Jsem to já, Jacku.“
„Promiň, Sam. Já..nemohl jsem nic dělat, nevěděl jsem…Mrzí mě to..“ Rozvzlykal se naplno. To ji překvapilo. Jak to, že věděl, co se stalo? Myslela si, že jeho paměť a vzpomínky byly v danou chvíli potlačeny. Nenechala se tím ale vyvézt z rovnováhy.

“Není to tvoje vina.” Trvala na svém, ruku stále na jeho obličeji. Co vlastně čekala že uvidí? Věděla, že Jack to jenom tak nepřejde, ale že jí tu bude brečet, BREČET!, opravdu netušila. Myslela si, že mu Daniel řekl podstatné detaily, ale z jeho tváře čišelo poznání.

“Mluv se mnou, prosím..” Ozvala se, když se neutišil ani po pěti minutách.

Jack zavrtěl hlavou a jemně odsunul její ruku. Jeho pláč po tomto zanikl jako lusknutím prstu. “Sam, není o čem mluvit, mrzí mě, co se stalo, nikdy si neodpustím, že jsem nic neudělal. To co ten bastard udělal.. Viděl jsem to na vlastní oči..” Sam se na něj zmateně podívala a on kývl, sice se jí nedíval do očí, jeho pohled zůstával ve výšce jejího pasu, ale znal ji dost na to, aby rozpoznal její reakce a na tuto jeho větu mírně ztuhla. “Ano, ten hajzl mi uspořádal výlet do minulosti, vím přesně co se stalo a nehodlám to jenom tak zapomenout. Nebyl jsem dost silný to, to zastavit, ale teď už něco dělat můžu. Živit ve vás vzpomínky nechci, takže jenom co mě doktorka propustí, odjedu do Minnessoty.” Dokončil a převalil se na záda, hledíc na strop.

Sam byla na chvilku neschopná slova. Jedna věc byla, že věděl, co se stalo, ale druhá, že to viděl na vlastní oči. Ona byla dokonale zlomená těch prvních pár dní poté, než si urovnala myšlenky. Nic to ale nezměnilo na jejích citech k němu. Věděla, že Jack je se svými city k ní na stejné vlně, proto to pro něj bylo a bude tak těžké. Věděla, že je před nimi ještě dlouhá cesta. Znova se ho pokusila dotknout, ale úspěšně trhnul ramenem, jenom co se její jemné prsty dotkly materiálu košile. Svou ruku tedy stáhla a přenesla váhu z jedné nohy na druhou.

“Majore, prosím, odejděte z mého pokoje.” Pronesl chladným tónem, při kterém Sam přeběhl mráz po zádech. Podíval se jí do očí, všechna ta bolest v nich byla přítomná, ale taky tam viděla něco jiného. Neochotu se s tímto problémem poprat. Sam to rozhodně takto nehodlala nechat, ale v tuto chvíli ho nechala vyhrát. Kývla a otočila se na podpatku.

Jack poslouchal jak se její kroky vzdalovaly. Jenom co si byl jistý, že je pryč a nevrátí se, podíval se na svůj tác s jídlem a vytvořil znechucený obličej. Přisunul si ho k sobě a dal do pusy první sousto. Jak řekla doktorka, pokud chtěl pryč, musel pro to něco udělat. Neřešil to proto, že nepředpokládal, že se Sam ukáže na prahu jeho pokoje. Pokud byla možnost, že se to stane znova, musí tomu nějak zabránit.

Když Janet přišla plukovníka zkontrolovat, k její radosti bylo jídlo pryč, nezbyl ani drobeček, sklenice vody také prázdná. “Vidím, že se vám nakonec apetit vrátil.” Pochválila ho a odnesla prázdné nádobí o kus pryč.

“Jak vidíte, nehodlám vyhladovět.” Odfrkl. “Teď, když jsem to dokázal, chystám se odejít.” Oznámil, vzpřímil se do sedu a přehodil nohy přes kraj postele.

“Nesouhlasím, chci si vás tu nechat na pozorování alespoň přes noc.” Rázně mu odvětila.

“Doktorko, je mi jedno, co chcete, odcházím.” S tímto se zvedl, sebral své oblečení ze židle vedle postele a zmizel v mini koupelně, aby se převlékl. Jenom co byl plně ustrojen, vyběhl z ošetřovny a zamířil do svého pokoje, nechávajíc stát doktorku uprostřed místnosti s mírně podrážděným, ovšem chápajícím pohledem.

Jack dorazil do svého pokoje a přistoupil k menšímu stolu, co se v místnosti nacházel. Otevřel jediný přítomný šuplík a zahrabal ve stohu papírů. Vylovil ten, co potřeboval, proletěl jím očima, zvedl propisku a doplnil nějaké údaje. Vše, kromě papíru, vrátil zase na místo a vydal se ven. Před tím, než zhasl světlo a zavřel dveře, podíval se kolem.

Cesta do Hammondovy kanceláře byla poklidná a když už někoho potkal, tak mu nevěnoval pozornost. Ze zasedačky viděl, že generál není přítomen, možná to bylo i lepší. Dveře samozřejmě zamčené nebyly, ostatně jako vždy, generál svým podřízeným věřil. Vklouzl dovnitř, odložil svoji rezignaci doprostřed uklizeného stolu, aby to bylo to první, co Hammond uvidí, až se vrátí a zmizel ze základny.

Sam unaveně zívla a několikrát zamrkala. Jemně protočila ruce na volantu a poposedla v sedadle. Po tolika hodinách v autě už pomalu ani nevěděla, jak se jmenuje. S úsměvem se podívala na zadní sedadlo a zkontrolovala umělohmotný koš pečlivě zabezpečený proti pohybu. Znova se zaměřila na silnici a její mysl se, už po několikáté, vrátila v čase. Sama se dozvěděla novinky o Jackově odchodu až druhý den ráno poté, co generál přišel zpět na základnu po nějakém meetingu a noci strávené doma. Nejdříve ji jeho odchod neskutečně naštval, ale potom si uvědomila, že to vlastně očekávala. Věděla, že odjel na svoji chatu, kde ho nebude nikdo rušit, přece jenom Minnesota byla trochu z ruky. Ona sama už byla na cestě přes den. Samozřejmě v tom byla i zastávka v motelu u dálnice, kde složila hlavu na noc. Navíc její malý pasažér potřeboval docela často protáhnout malé nožky a ulevit si.

Jackovi se všichni snažili volat, ona sama byla asi nejfrekventovanější volající, ale on buď neodpovídal, nebo si sebou ani mobil nevzal. Druhá možnost se jí zdála pravděpodobnější. Sam si chvilku hrála s myšlenkou, že to vzdá, že ho nechá se užírat a sama se pohne se svým životem, ale už po týdnu jí bylo jasné, že to nepůjde. Jack O’Neill byl zarytý pod její kůží. Navíc ona sama neměla co dělat, protože nebyla doktorkou propuštěna do aktivní služby, takže měla na přemýšlení spoustu času. Po deseti dnech už měla na základně ponorkovou nemoc, ale generál souhlasil s doktorčiným závěrem a nedovolil jí chodit na mise. Navíc činnost SG-1 byla už pár týdnů pozastavena, Daniel se věnoval analýze artefaktů z různých misí a Teal’c fungoval jako pomocník, když byla potřeba trocha svalů v jiném, již existujícím SG týmu. Sam si tedy požádala o osobní volno a jak Hammond, tak Janet toto uvítali. 14 dní bylo pro ně uspokojující. Neměla zrovna příjemné pocity z navrácení do svého domu, ale jenom co otevřela dveře, do nosu jí vrazil zápach čistících prostředků a obavy, že by mohla najít krev na zdi se vytratily. Musela potom poděkovat Danielovi za toto gesto. Věřila, že to bylo jeho dočiněním. I přesto ale do ložnice šla jenom když musela a spala tu noc na gauči. Druhý den jí hlava vytvořila plán, jak Jacka přesvědčit, aby se vrátil zpět do jejich životů. Sbalila si dvě tašky potřebných věcí a připojila se na internet hledající nabídky se zvířaty. Netrvalo dlouho a podařilo se jí najít inzerát se štěňaty ihned k odběru. Cesta tam jí trvala asi hodinku a upřímně se nemohla dočkat. Po dvou hodinách příjemné konverzace s chovatelkou měla na svém zadním sedadle téměř osmitýdenní hnědé štěně labradora. Na cestě domů se zastavila v obchodě se zvířecími potřebami a nakoupila spoustu potřebných i nepotřebných věcí pro malou kuličku, která jí po celou dobu nakupování poklidně spala v náručí.

Druhý den dopoledne byla na cestě směr Minnesota. Netušila v jakém stavu její bývalý nadřízený bude, ale nic ji nemohlo od tohoto plánu odradit. Dělala to jak pro něj, tak pro sebe. Nemohla by se sebou žít, kdyby si s ním pořádně nepromluvila. Zhruba dvě hodiny od svého cíle se zastavila v menším obchodě a nakoupila zásobu potravin.

Najít přesné místo Jackovy chaty byl trochu oříšek, ale s pomocí mapy a chabých instrukcí od Teal’ca byla schopná příbytek u menšího jezera najít. Zaparkovala vedle Jackova auta, vypnula motor a čekala. Když se ani po deseti minutách nikde nic nepohnulo, vylezla z auta a přešla k jeho. Otevřela kapotu, vytáhla malý předmět, dala ho do kapsy a zase kapotu zabouchla. Vrátila se ke svému autu, vzala štěně do náručí a vratkým krokem se vydala ke vstupním dveřím. Neobtěžovala se s klepáním a rovnou vstoupila. Na první pohled si ničeho nevšimla, ale po chvilce zpozorovala jeho postavu v křesle, otočenou k nehořícímu krbu.

“Nechal jsem svůj mobil v Colorado Springs, jeden by řekl, že tě napadne mě neotravovat, Danieli.” Pronesl Jack aniž by se otočil.

“Daniel to pochopil.” Odpověděla a jasně viděla, jak ztuhnul.

V místnosti se rozhostilo ticho. Sam se nepokoušela o žádnou další konverzaci a nechala všechno na Jackovi. Po nějaké době se zvedl ze svého křesla a otočil se k ní. Sam si ho pořádně prohlédla, díky odpolednímu světlu přicházejícímu z oken to nebyl úkon složitý. V ruce měl sklenici s nějakým pitím, ale z jeho postoje poznala, že opilý nebyl. Vlasy měl rozcuchané a jeho tvář neviděla žiletku dobrý týden. S oblečením si starosti taky zjevně nedělal.

“Sam..” Zašeptal a zavrtěl hlavou, ve snaze zničit halucinogenní představy. Nakonec ale pochopil, že je to opravdu ona stojící uprostřed jeho obýváku. Hodil do sebe obsah skleničky a položil ji na krb. “Majore..” Řekl s větší jistotou v hlase. “Co tu děláte?” Zeptal se.

“Chci s vámi mluvit, pane. Takhle to s námi nemůže pokračovat do nekonečna.”

Jacka tohle očividně nepotěšilo. “Není o čem mluvit, je to všechno moje vina. Díky mě jste byla zneužitá, tečka.”

Sam po tomto mírně zavřela krev. “Vaše vina? Kdy se přestanete obviňovat za něco, co jste neudělal? Už mě tento váš přístup vážně nebaví, pane. Namísto toho, abyste se něco snažil řešit, tak se stáhnete do sebe a čekáte, až za vámi někdo přijde a bude se doprošovat vaší pozornosti. Samozřejmě vina je i na mé straně, protože já vás nedokážu jenom tak nechat užírat se. Já tam byla taky. Vím co se stalo a vím, kdo mi to udělal. Je to stejný případ jako s Goauldy. Na každé druhé planetě se snažíme obyvatele přesvědčit, že hadi jsou ti, kdo jim ubližují, že hostitel nemá žádnou vůli. Co třeba Sha’re? Ta byla taky oběť. Ublížil by jste jí za to, co Amonet dělala? Nemyslím si.”

“To je úplně jiný případ!” Zvedl na ni hlas Jack a rozhodil rukama.

“Ne, je to úplně to samé. Znám vás tolik let, ale nikdy jsem si nemyslela, že jste takový slaboch.” Zavrtěla hlavou.

“Támhle jsou dveře, vyprovoďte se sama.” Řekl jí a otočil se k ní zády.

“Hodláte mě odnést k autu a odvézt mě domů? Protože jinak se nehodlám hnout.”

Jack si odfrkl, otočil se a rychlým krokem vyletěl z chaty. Zašátral v kapse a vyprodukoval klíče, nasedl do auta a vrazil je do zapalování. Sam vyšla ven, Jackovo nezpozorované štěně stále v náručí. Uzlíček se ale díky jejich hlasité konverzaci probudil a dožadoval se položení na zem. Tak udělala a znova přesunula svou pozornost na svého nadřízeného. Snažil se nastartovat auto, které jenom škytalo, skoro to vypadalo, že zalomí klíč. Nakonec to vzdal a párkrát třískl rukama do volantu. Pomalu se vyštrachal ven a podíval se na ni.

“Spravte to.” Potichu jí řekl. “Prosím. Nemám na to sílu..”

Zavrtěla hlavou. “Já zase nemám sílu to přejít a dělat, že neexistujete.”

Zadívali se jeden druhému do očí. U obou se v nich zobrazovala bolest. Dokonce i Jack si v tuto chvíli uvědomil, že se nemůže uzavřít do sebe a doufat, že všechno odejde. Za ta léta se z něj stal srab, který si ani nedokázal ublížit. Jeho osobní pistole ležela na nočním stolku, kam ji hned první den odložil po dvaceti minutách, co si ji držel u spánku. Nebyl se schopný zastřelit. Sam by to jistě viděla jako pozitivum, ale on byl jiného názoru.

“Nevěřím, že je možné mě přesvědčit, že život, jako takový stojí za to..” Pokrčil rameny. “Nebo že to, co se stalo není i moje vina.”

“Přivezla jsem si na to pomocníka.” Sklonila se a zvedla z trávy hnědé vrtící se štěně. Podívala se na Jacka a na tváři viděla mírný úsměv. To byl dobrý začátek. “Je pro tebe.” Přešla na tykání, přistoupila k němu a předala mu psa. Ten se okamžitě dal do olizování veškeré holé kůže, na kterou dosáhl.

“Jacku, vždycky mezi námi bylo trochu více, než přátelství. Nechci to zahodit. Chci vědět, co by se mohlo stát. Tragédie provází život, ale člověk by se z nich měl učit, ne se jim poddávat. Nechej mě ti dokázat, že jsi pořád ten stejný člověk, jako jsi byl před několika týdny.” V očích se jí objevily slzy. “Prosím..”

Přesně tohle bylo to, čeho se obával. Saminy slzy. Netušil, že se tu tak rychle ukáže, ale věděl, že tohle ho srazí na kolena. A to doslova. Klečel před ní se štěnětem stále v náruči a k slzám neměl daleko.
„Já to prostě nezvládnu, Sam. Promiň.“

„Pomůžu ti.“ Nabídla se už podruhé a poklekla k němu. Dívala se mu přímo do očí a snažila se z nich vyčíst alespoň nějakou tu naději. „Nezlobím se na tebe, dokážeš to pochopit? Přes tohle se přeneseme, oba dva. Prosím, chtěla bych, aby bylo všechno tak, jako dřív.“

Hned jak položil psa, na nic nečekala a pevně ho objala. Bála se, že ji zase odmítne. Vždyť co je na tom k nepochopení? Týkalo se to jen jich dvou, jen oni dva to mohou vyřešit, promluvit si, vyříkat si to. Byla ochotná na všechno zapomenout. Prostě smazat minulost a začít znovu. Ona by měla být ta, která by to měla odmítat. Ale ona by to nemohla udělat. Z jednoho prostého důvodu. Váží si ho víc, než by měla. Miluje ho a nehodlá se ho jen tak lehce bez boje vzdát. Ať už ji to bude stát cokoliv. Odejde z armády, rezignuje na svůj post majora a klidně se nastěhuje sem do Minnesoty. Za ním. Dala by za to cokoliv, ale věděla, že probít se jeho obranou bude těžký oříšek.

„Nech mě ti pomoct. Postarám se o tebe. Přemýšlej o tom, prosím.“ Zašeptala mu do ouška a vstala, aby pro novému přírůstku nachystala jeho pelíšek. Ani se Jacka neptala, zda-li ji tam chce nebo ne. Nehodlala se odtud hnout dokud si to nevyříkají. Pejsek už nadšeně vrtěl ocáskem a čekal, co se bude dít. Posadila košík do rohu kuchyně a hned vedle přistavila dvě misky. Jednu na granule, druhou na vodu. Ještě mu nezapomněla rozbalit nějaké ty hračky, které mu v krámě koupila na hraní. Vesele po nich skočil a dal se do jejich trhání. Hned pochopila, že dlouho odolávat nevydrží. Rozhodla se koupit mu toho víc, hned jak bude čas.

Stejně jako štěněti, tak i jim nachystala nějaké to jídlo. Po rychlém prohlédnutí kuchyně zjistila, že Jack toho asi moc za tu dobu tady nesnědl, protože lednička byla prázdná. Na stole leželo jen pár kousků chleba, beztak už tvrdého. Dala se hned do uklízení. Pečlivě setřela pracovní plochu a všechny nepoživatelné potraviny vyhodila. Místo nich mu tam vyskládala nové a jedlé věci. Počítala s tím, že se nějaký ten den zdrží. Utratila dost velkou sumu za jídlo a hodlala to tu zkonzumovat. Připravila nějaké tuňákové sendviče, k tomu trochu čaje na zahřátí.

„Už se to nese.“ Usmála se. Seděl v křesle a pozoroval krb. Nechápala, co tam tak zajímavého asi může vidět.

Samozřejmě se ani neotočil, ani nepoděkoval. Nechtěl ji tam. Chtěl být sám, chtěl, aby jela domů a všechno, co přivezla si zase vzala s sebou. Včetně toho psa. Bylo to od ní milé, ale zase na něj dopadla ta melancholická nálada a chtěl trpět pěkně sám.

Sam už to opravdu zvedalo mandle. Drapla ho za ruku a vytáhla jedním švihem z křesla. Její „jdeme se projít!“ znělo opravdu nekompromisně. Jack byl navíc tak překvapený, že neodporoval. Co se vlastně stalo si uvědomil až venku. Pejsek okolo nich nadšeně běhal a nevěděl u kterého stromu se zastavit dřív.

„Chtěl bych, abys odjela domů. A to ještě dnes.“ Začal Jack po pár minutách.
„Tak to se nestane.“ Zazněla okamžitá odpověď. „ Nehodlám tě tu nechat sedět a užírat se. To neprospěje ani tobě, ani mně.“
„A co ode mě čekáš? Že na to všechno zapomenu, budu dělat, jako by se to nestalo?“
„Ano.“ Zadívala se mu do očí. „Proč si to vyčítáš, když za to nemůžeš?“
Jack se zastavil a prudce si ji otočil k sobě. „Já ti vůbec nerozumím!“ Křičel. „Jak se na mě vůbec můžeš podívat? Jak se mě vůbec můžeš dotknout po tom všem, co se stalo? Vůbec tě nechápu!“
„Protože tě miluji! Tebe, Jacka O´Neilla! Pro to, jaký jsi ty! Ty jsi to ještě nepochopil? Nezajímá mě to, co se stalo, nezměnilo to mé city k tobě. Protože to, co se stalo je výhradně má vina!“ ¨
„Co to tu meleš?“ Jack byl dokonale zmatený a přestávalo ho to bavit.
„Adrian se do tebe dostal díky té berušce. Berušce, kterou jsem objevila já a která se díky mě dostala skrz bránu na základnu. Je to jen moje vina, tak se pořád přestaň obviňovat! Já už to dávno udělala!“ Křičela na něj. Bože, proč to nechápal, bylo to tak jednoduché.

Stál jako přikovaný a zíral na ni. Na chvíli tomu i uvěřil, než mu svitlo. Proboha, vždyť tohle je naprosto absurdní. Obviňovat jeden druhého nebo sebe samotného nemělo smysl. Ani se nad tím pořádně nerozmýšlel a políbil ji. Přitáhl si ji k sobě a přisál se na její rty.

První moment si myslela, že se jí to snad zdá. Líbal ji. Jak dlouho na tohle čekala. Přitiskla se k němu ještě pevněji a obtočila ruce kolem jeho krku. Bylo to tak spontánní, tak přirozené. Smutně zakňourala, když její rty opustil.
„Možná bychom se měli přemístit jinam.“ Navrhl chraptivě. Nečekal ani na odpověď a táhnul ji zpět do chatky. Těsně přede dveřmi se ohlédnul a písknul na psíka.

To, jak se dostali do ložnice, vůbec nevěděl. Hlavní bylo to teplo, které z ní sálalo. Odtrhnul se od ní jen na minutku, aby se mohl zbavit toho příšerného trička, které mu bránilo v přímém doteku s její hebkou kůží. Strašně moc ji chtěl. Moc. A stejně tak i ona jeho.

Ani ona nechtěla být pozadu. Jeho tričko se brzy setkalo se zemí a přistálo těsně vedle toho jejího. Přesně takhle si to vždycky představovala. Na jeho chatě, sami, nikdo je neruší, žádné zachraňování světa. Děkovala Hammondovi a Fraiserové za osobní volno. Přesně takhle ho chtěla vždycky využít.

„Promiň..“ začal Jack, když líbal její krk. „Kdybych býval mohl, zastavil bych ho.“ Dostal se až k lemu její podprsenky. A protože mu tam překážela, jedním jediným pohybem ji z ní strhnul. Okamžitě zajal jednu bradavku svými ústy a druhou opracovával prsty.

„Já vím.“ Vzdychla Sam. Prohnula se oproti němu, říkajíc si tak o další dotek. Jack na to hbitě reagoval. Jemně ji položil na postel, přímo do středu a vrhl se na její kalhoty. Chvíli zápasil se zipem u kalhot, než se mu ho podařilo s vítězným úsměvem zneškodnit.

Stáhnul z ní kalhoty i s kalhotkami a vstal, aby si ji prohlédnul. Byla nádherná. Její hruď se rapidně zvedala, její prsa byly plné a doslova ho lákaly, volaly, aby se jich dotýkal. A její boky, nemluvě o nádherně dlouhých nohách. Hlavní místečko, které ho však zajímalo bylo jinde. Na to se těšil nejvíc.

Z úvah ho probral její hlásek. „Přidáš se ke mně nebo budeš jen tak zírat?“

Nenechal se dvakrát pobízet. Rychle ze sebe shodil své zbylé oblečení a přilehnul si k ní. Pohladil ji po tváři a zamilovaně se jí zadíval do očí. Jak se sem proboha dostali? Ještě před hodinou s ní odmítal mluvit. Tahle žena to s ním prostě uměla, o tom žádná. Díval se jí do očí, jakoby čekal na pokyn či souhlas. Sam se usmála a jakoby četla jeho myšlenky, mírně kývla. Přitáhla si ho k sobě a vášnivě ho políbila. Přetočil se na ni, mohla jeho erekci cítit na bříšku a to jí příšerně vzrušovalo. Zvedla svou levou nohu a omotala ji okolo jeho pasu, snažíc se k němu co nejblíže dostat. Její tělo doslova prahlo po jeho dotecích.

Za neustálého líbání se jeho ruka začala po jejím těle pohybovat. Přes hruď až na bříško, kde se chvíli zastavila. Prsty jí kroužil kolem pupíku a užíval si, jak na něj její tělo reagovalo. Při každém pohybu se stáhlo. Musel se usmát, což mělo za následek, že se usmála i ona. Na chvíli se od ní odlepil a zadíval se jí opět do očí.

„Miluji tě, víš to?“

Sam se v ten moment zalily oči slzami. Přikývla. „Taky tě miluji.“

Jemně jí všechny slzičky z tváře slíbal a pokračoval směrem dolů, zatímco jeho ruka dorazila ke svému vytouženému cíli. Při prvním doteku Sam přidušeně vykřikla, při druhém se prohnula, čekajíc další. Jack nezklamal. Bez dalšího otálení do ní vsunul hned dva prsty a palcem jí masíroval klitoris. Její výkřiky byly jako rajská hudba pro jeho uši. On sám už byl maximálně vzrušený a nemohl se dočkat, až do ní poprvé vstoupí.

Jakmile se začala mírně stahovat kolem jeho prstů, palec vystřídal jeho jazyk a to už bylo na Sam moc.
„Jacku!“ vykřikla tak hlasitě až si myslel, že je určitě někdo musel slyšet.

Prolíbal si cestu zpět k jejím rtům a zajal je v nádherném polibku. Nedal jí ani možnost si nějak vydechnout a dychtivě do ní vstoupil. Oba zavzdychali. Bylo to nádherné. Byl pro ni přímo stvořený. Bylo to pro něj něco neuvěřitelného. A i přes svou touhu pamatoval, co se před pár týdny stalo a snažil se být co nejněžnější. Sam se naopak dožadovala rychlejší akce. Ačkoliv s Adrianem to nebylo nic příjemného, fyzicky byla v pořádku.

„Chci tě.“ Zakňourala a Jack v ten moment myslel, že se okamžitě udělá. Už jen ten tón ho strašně vzrušoval.

Bylo vidět, že byla spokojená a tak přidal na rychlosti. Její vzdechy a výkřiky nabývaly na hlasitosti v čím dál kratších intervalech. Věděl, že je blízko a tak maximálně zrychlil. Ani ne za minutu se oba společně udělali. Jack na ni padl a dýchal jí za krk. Nechtěl se hned hnout, být v ní bylo strašně příjemné. Tak nějak se bál, že pokud se z ní vytáhne, ona zmizí. Pořád tomu nemohl uvěřit. Vážně se to stalo?

„Jacku?“ ozval se po chvíli Samin hlásek.
Ten se zmohl jen na chabé: „Hm?“
„Miluji tě.“
„Já tebe taky.“ Zvedl mírně hlavu, aby na ni viděl. Zdála se mu krásnější než kdy jindy. „Dokážeš mi někdy odpustit?“
Pohladila ho po tváři. „Ale já ti nemám co odpouštět. Dokážeš to někdy pochopit? Přenes se přes to, prosím. Hoďme to za hlavu, pro nás oba bude lepší, když budeme dělat, že se nic nestalo.“
Odvrátil od ní hlavu. Chytla ho za bradu a tím ho donutila se jí podívat zpět do očí. „Prosím..“

Jack se jí podíval do očí, ale nic neřekl. Přerušil jejich oční spojení mrknutím a uložil si hlavu na její rameno. Sam se zmohla jenom na jemné hlazení jeho zad. Po půl hodině se jeho dech značně zpomalil a pochopila, že usnul. Jeho váha pro ni byla tak nějak uklidňující, pocit bezpečí. Usmála se, když si uvědomila, že jsou stále spojení. Najednou se ale zamračila a uvědomila si, že díky celé události s Adrianem a potom na základně vysadila prášky. Nepředpokládala, že s Jackem skončí za její pobyt v posteli, rozhodně ne hned po pár hodinách od příjezdu. Jedinou její útěchou bylo, že byla špatná doba v měsíci, i když to taky nebylo nijak spolehlivé. Ne, rozhodně teď nemohla mít dítě s Jackem O’Neillem. Potřebovali spolu být nějakou dobu sami a zjistit, jestli to mezi nimi vůbec bude fungovat. Momentálně stál jejich vztah na velice křehkých základech.

Po další půlhodině přemýšlení i ona usnula, ačkoliv se ještě nezačalo stmívat. Stejně jako Jack byla ale úplně vycucnutá posledními událostmi a tak spánek nebyl zase tak těžký.

Jacka probudily zvláštní kníkavé zvuky. Chvilku mu trvalo, než se úplně dostal z krajiny spánku a zvuk identifikoval. Byl to jeho dárek. Volnou rukou si promnul oči a podíval se na osobu ležící pod ním. Opravdu se stalo, co se stalo? Jak je možné, že mu i po tom všem věřila? Znova na své tělo nechala sáhnout a věděl, že si to užívala stejně jako on. Zavrtěl hlavou. Co udělal tak dobrého v životě, že mu to sneslo Samanthu Carterovou k nohám? Usmál se, když si všiml, jak poklidně její obličej vypadal. Její hlava byla mírně skloněná na levou stranu, rty pevně uzamknuté, jemné výdechy nosem ho lechtaly na rameni. Teď teprve si uvědomil, že na ni doléhá celou svou váhou a nechápal, jak bylo vůbec možné, že dýchala. Chtěl se trochu posunout, ale v pohybu mu zabránila její ruka na jeho zádech s téměř křečovitým stiskem. Kníkání se zintenzivnělo a Jack se obával, že Samin malý kamarád ji probudí. Nechtěl ji rušit, věřil, že spánek potřebovala stejně tak jako on, takže se s velkým úsilím vymanil z jejího sevření a nazvedl se. Samozřejmě to způsobilo přerušení jejich spojení. Sam na to zareagovala jemným zakňučením, ale jinak spala dál. Jakmile se zvedl, stočila se na bok do klubíčka a Jack jí okamžitě přikryl dekou. Samin dech se znova ustálil a tak Jack našel svoje kalhoty, navlékl si je na sebe jenom tak, bez spodků, shrábl košili a šel se podívat, co ten její malý zázrak provádí. Ještě to bylo moc malé štěně na to, aby zůstalo úplně samo na delší dobu, tipoval, že mu nebudou více jak dva měsíce. Jedno ale musel Sam nechat, byl opravdu roztomilý.

Jenom co se psovi ukázal na očích, ten se k němu rozběhl a zaútočil mu na bosé nohy. Jemnými zoubky se mu zakousl do palce. Jack tak, tak nevykřikl bolestí. Malá potvůrka měla pěkně ostré kusadla. Sehnul se k němu a zvedl ho. Konečně měl možnosti si ho trochu prohlédnout. Přešel k lampě, zapnul ji a prozkoumal zvíře. Celou dobu se musel usmívat. Měl pořádné tlapky na tak malé štěně. Ale to bylo vlastně u labradorů normální. Jeho srst byla stále velice jemná na dotek a Jack si nemohl pomoct a musel ho stále hladit. Přešel k místu, kde Sam naaranžovala misky a málem se rozplácl na zem. Malá potvora rozlila svoji vodu a ta byla teď všude. Druhá miska byla prázdná. Nasypal mu tedy trochu granulí a doplnil vodu. Jenom co se štěně k vodě přihnalo, opět většina skončila na zemi. Jack ji setřel a nechal v misce jenom trošičku, která naplní malý žaludek, ale nezpůsobí potopu v jeho chatě.

Nechal psa pobíhat kolem a sám postavil na kávu. Věděl, že Sam se určitě brzo probere a měli spolu o čem mluvit. Sice měla pravdu, že musí všechno hodit za hlavu a začít od začátku, ale museli si vyjasnit, co Adrian udělal, jinak by se to jednoho dne pěkně vrátilo a pořádně je kouslo do zadku. Zarazil se. Opravdu uvažoval o tom, že bude v tomto vztahu pokračovat? Ještě před pár hodinami se nechal doprošovat od Sam za druhou šanci a teď ji bral jako samozřejmost.

Sam se převalila na druhý bok a pochopila proč se jí tak špatně spí. Jack ji nechal v posteli samotnou. Z myšlenky, že ji nechal jenom tak a odešel, se jí zvedl žaludek. Rozhlédla se kolem. Podařilo se jí lokalizovat svoje oblečení, Jackovo bylo skutečně pryč, tedy svrchní vrstva. Sama se vyhrabala z postele a nahodila na sebe, po vzoru Jacka, kalhoty a triko a vydala se ho najít.

Téměř se spolu srazili, když otevřela dveře a on za nimi stál se dvěma hrnky kávy. Zmateně se na něj podívala a on jí pohled opětovat.

“Uvařil jsem kávu.” Poznamenal a předal jí jeden z hrnků. Právě uvolněnou rukou si setřel zbytky rozlité kávy z ruky, způsobenou střetem a sám se vpustil do pokoje a usadil se na postel.

Sam jej zmateně pozorovala, ale nakonec následovala jeho příkladu a sedla si vedle něj. “Nečekala jsem, že se to stane. Opravdu ne, nechci, aby to vypadalo, že se kupuji vlastním tělem. V danou chvíli jsem se ale nemohla ovládat..” Blábolila, zkoumající tmavou tekutinu v hrnku.

“Sam..” Přerušil ji a položil jí ruku na rameno.

Podívala se na něj a usmála se. “Nechala jsem se trochu unést.” Přiznala.

“Přemýšlel jsem.” Šel zrovna k věci Jack. “Souhlasím s tím, že musíme všechno hodit za hlavu, ale nepůjde to, pokud neprobereme každý detail. Nechci se hrabat v minulosti, ale nemůžu udělat krok vpřed, když mě sžírá to, co se stalo. Jsem sobecký, vím..” Vzdychl.

“Ne.” Tentokrát přerušila ona jeho. “Souhlasím, musíme si to projít minutu po minutě a všechno to prožít znova. Vím, že to nebude snadné ani pro jednoho z nás, ale je to jediná cesta. Mám dva týdny volna. Za tu dobu se dá už něco udělat.” Usmála se.

Jack kývl a usrkl svého nápoje. “Nikdy nepochopím, že jsem nad ním nemohl získat kontrolu. Vlastně po celou tu dobu jsem myslel, že spím nebo se snažím na tvé zmizení zapomenout alkoholem. Ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že tě mám tak blízko. Sam, moc mě to mrzí..” Oči se mu zaleskly.

“Jestli má tohle fungovat, musíme se přestat jeden druhému omlouvat.” Řekla mu. “Začněme od začátku..”

Další dvě hodiny strávili vzpomínkami na jejich společný večer v kině, na jejich pocity, věci vyslovené i nevyslovené. Sam se musela usmívat po dobu, kdy vyprávěla svůj kousek o čekání na jeho příjezd, co si myslela a jak se bála, jak bude reagovat, když se dozví, že zbytek z jejich týmu odřekl a ona neměla nervy na to, mu to říct. Těsně před tím, než se dostali k ránu poté si dali pauzu na jídlo a na zkontrolování jejich štěněte. Jenom co byla jejich potřeba naplnění žaludku uspokojena, vrátili se zpátky do ložnice, Sam tentokrát nesla i psa, aby přestal kňučet a cítil se v bezpečí. Uložila si ho na klín a Jack nemohl odolat a začal hladit jeho jemnou srst.

Po chvíli se dostali až k její zkrvavené ložnici. Jack si všimnul, jak Sam znervózněla. Věděl, že to pro ni nebude moc příjemná zkušenost, ale pokud se chtěli pohnout vpřed, museli tím projít.

„Než jsem jela sem, přespala jsem jednu noc doma.“ Začala. „I když jsem v ložnici několikrát byla a Daniel všechno vyčistil, nemohla jsem tam spát. Spala jsem v obýváku na gauči.“ Přiznala a sklopila zrak. Po chvíli ucítila Jackovu ruku na svém rameni.
„Sam, to je pochopitelné. Nic za co by ses musela omlouvat. Já bych se zachoval stejně.“ Tentokrát sklopil hlavu on. „Zabil psa ze sousedství a schoval ho v pytli pod oknem ložnice. Všechno se to odehrálo když jsem si u tebe odskočil na záchod. Potlačil mé vzpomínky, převzal nade mnou kontrolu a jakmile byl hotov, vzpomínky mi přepsal. Opravdu jsem si myslel, že jsem byl na záchodě.“ Kroutil nechápavě hlavou.

Začínalo přituhovat a to se nelíbilo nikomu. Kupodivu ani psíkovi, který ještě stále neměl jméno, uvědomila si najednou Sam. Momentálně to byla její poslední starost, protože právě se dostali k zásadnímu zvratu. Jack odešel koupit snídani. Podle něj stále spal, ale moc dobře věděl, že je to lež. Od této chvíle se na ni nemohl podívat. Jelikož mu Adrian nakonec otevřel dveře k minulosti, živě si vybavoval Samin zmatený výraz, když ji cpal zpět do domu.

„Měla jsem strašný strach. Vůbec jsem to nechápala.“ Jack si zakryl obličej dlaněmi. Měl sto chutí zacpat si i uši, ale tohle si bohužel musel vyslechnout.
„Myslela jsem si, že sis zapomněl peněženku. Vůbec jsem nečekala, že mě přepadne.“ Záměrně mluvila rovnou o Adrianovi, pro Jacka tohle muselo být mučení a tak to nechtěla referovat na něj. Začala mu popisovat její pocity a nakonec po něm chtěla vysvětlení. Chtěla vědět, co s ní dělal, když byla v bezvědomí.

„Sam, nemyslím si, že je to dobrý nápad.“ Začal se kroutit Jack.
Vzala ho za ruku. „Jacku, já to musím vědět, ať už to je cokoliv. Souhlasil jsi s tím, tak mluv.“
„Chvíli na tebe zíral a přemýšlel, jestli tě nemá převléknout, ale nakonec to vzdal. Vzal tě do náručí a odnesl do toho příšerného sklepení. Věř mi, nikdy jsem to nepoužil, ani nevím, na co to předešlým majitelům bylo a nejsem si jist, zda vůbec chci vědět.“ Úplně mu jezdil mráz po zádech, když si vybavil onu místnost. Sam jen kývla, jakože bere na vědomí a rozpovídala se o tom, co se jí zdálo, když byla v bezvědomí, o veškerých jejích pocitech, o klaustrofobii, o které si myslela, že nikdy nemá. Jack se otřepal. Za svého vědomí byl v té místnosti jen dvakrát. Když ten dům koupil a pak až po té hrozné události. Rozhodl se ten dům prodat. Nemohl by v něm zůstat. Ne po tom, co se stalo. Dost ho to mrzelo, prožil v něm pár pěkných let. Vyhovoval mu skvěle, ale po tomhle incidentu se v něm nehodlal nadále zdržovat.

Po další hodince se dostali až ke konci. Tedy k události, kterou si Jack bude vyčítat do konce života a kterou Sam zřejmě nikdy nezapomene a která se jí bude ve snech věčně vracet. Znásilnění. Tentokrát to byla Sam, kdo se kroutil, ale musela mu to říct. Chtěla, aby věděl, že myslela stále jen na něj. Přece ho oslovila, tehdy doufala, že tam někde je a že tomu ještě zabrání.

„Mrzí mě to.“ Omlouval se znovu a znovu. „Přeji si vrátit čas a zabránit mu. Co zabránit, přeji si tu hnusnou planetu vymazat z počítače. Kéž bychom tam nikdy nešli.“ Vzdychal, ale bylo mu jasné, že čas prostě vrátit nelze.

„Přestaň si to pořád vyčítat. Není to tvoje chyba. Tohle nemohl nikdo z nás vědět. Já si jen přeji, aby to býval byl někdo jiný. Ale on si vybral tebe právě proto, aby se ke mně co nejlépe dostal. A to se mu povedlo.“ Zadívala se někam na zeď před ni a pozorovala obraz, co na ní visel. „Možná se to prostě mělo stát.“

„Tak to teda nemělo!“ Vykřikl a donutil ji se na něj podívat. „Tohle se nikdy nemělo stát. Takhle trpět si nezasloužil ani jeden z nás. Několikrát jsme zachránili celou planetu a tohle je vděk? Co jsme proboha komu udělali, že se nám teď tak mstí?“
„Ale tohle je riziko, které na sebe bereme s každým průchodem bránou. Tohle neovlivníme!“
„Ale ano, ovlivníme! Alespoň já už se rozhodl. Generál dostal moji rezignaci, už se tam dolů nikdy nevrátím. Dívat se na to, jak po průchodu bránou zase jeden z nás umírá. Ne, myslím si, že jsem toho viděl už dost. Tady je mi dobře. Mám všechno co potřebuji, teď i společníka. To mi vyhovuje.“ Vstal a ve dveřích se ještě na moment otočil. „Myslím, že jsme skončili. Teď se můžeš sbalit a zase odejít.“

Sam tam ještě chvíli seděla, neschopná slova. Takhle to dopadnout nemělo. Jela sem za ním aby ho přesvědčila k návratu, ne přimět, aby zůstal. Zprudka vstala a rozešla se dolů. Našla ho sedět na křesle oproti krbu. Jemně se houpal a zíral na dřevo v koši. Jeho momentální starost byla ta, zda si zatopit či ne. Nic jiného ho nezajímalo.

„Chci jen, abys věděl, že já se odtud nehnu. Takže si začni zvykat i na mou společnost.“ Oznámila mu a rozešla se rázně do kuchyně, aby se nějak zabavila. Začalo jí škrundat v břiše a tak se začala věnovat jídlu. Vzhledem k tomu, že měli celých 14 dní před sebou, rozhodla se uvařit něco pořádného. Kuchyňka jí základní pomůcky poskytla, víc nic nepotřebovala.
Ani si nevšimla kolik je hodin. Bylo něco kolem druhé. Jack v chatce nebyl, ani nevěděla, kdy odešel. Pes byl pryč také, takže usoudila, že ho vzal na procházku. Nemohla si pomoct, musela se usmát. Tohle si už dávno představovala. Být tu s ním o samotě, vařit a užívat si klidu. Jen kdyby to bylo za jiných okolností. Rozhodla se si ty okolnosti vytvořit. Uklidila všechny věci na stole a pěkně jej prostřela. Doprostřed postavila svíčku, kterou našla na chodbě ve skříni a zapálila ji. Byla mile překvapená její vůní. Netušila, že tu Jack skladuje zrovna vonné svíčky. Ze skříní v kuchyni vylovila nějaké lepší talíře a naaranžovala na ně zeleninu, jakožto oblohu. Zakryla je průsvitnou fólií a dala do mini ledničky, která stála v rohu. Hrnec s bramborovou kaší a druhý s kuřecím masem nechala stát na plotně a doufala, že se Jack vrátí dřív, než to vystydne. Mezitím se dala do úklidu obýváku.

Jack se vrátil za hodinu a byl překvapený. Myslel si, že to Sam vzdá a odjede, ale opak byl pravdou. Vrátil se do uklizené chatky, provoněné zřejmě výbornou pochoutkou. V ten moment se jeho žaludek ozval. Vzhledem k tomu, že toho ke svačině moc nesnědl, měl ten obrovský hlad. Jeho kroky se samy, aniž by chtěl, ubíraly ke kuchyni, kde na něj kromě jídla čekala i mírně rozzlobená Samantha Carterová.
„Kde jsi byl tak dlouho? Měla jsem strach!“
„Byl jsem provětrat Houmra.“ Oznámil a sedl si naproti ní.
Chvíli tápala, kdo je Houmr, než jí došlo, že tak pojmenoval štěně labradora, které mu přivezla. On a Simpsonovi. Musela se nad tím usmát.
„Uvařila jsem kuře s bramborovou kaší, doufám, že to máš rád.“ Usmála se a strach o něj byl ten tam. Otevřela ledničku, vytáhla oba talíře a nandala na ně zbytek jídla. Samozřejmě nezapomněla ani na psího mazlíčka, kterému z procházky taky pěkně vyhládlo a dožadoval se svého jídla. Nasypala mu plnou misku a sama usedla ke svému talíři.

Jack musel mít opravdu hlad. Svou porci snědl v rekordním čase a ještě si s jejím svolením přidal. Vařila minimálně, ale tohle jídlo patřilo k jejím nejlepším. Zatím tím nikoho neotrávila, naopak se všichni tvářili náramně spokojeně. Vsadila na dobrou kartu, zdálo se, že Jackova nálada se zlepšila. Omezil to jen na lepší komunikaci, ale i tak to pro ni bylo hodně. Nehodlala tu celých 14 dní prosedět a zírat na jeho provinilý obličej.

„Zahrajeme si karty?“ navrhla o pár minut později, kdy už oba seděli u plápolajícího ohně, který se Jack nakonec rozhodl rozdělat. Bylo sice léto, ale v chatce bez topení bylo přece jen chladněji.

„Proč ne.“ Kývl a přešel ke komodě v rohu pokoje. Z prvního šuplíku vytáhl balíček starších karet a znovu si přisedl k Sam. „Žolíky?“
Sam se chvíli zamyslela a pak odpověděla. „Co takhle oko bere?“
Jack pozvedl obočí, ale kývnul. Tuhle hru už dlouho nehrál. Zamíchal hromádku a každému rozdal po dvou kartách.
Sam měla štěstí, hned první hra a ona dostala eso a desítku. To byla jasná výhra. Naopak Jack přibral ještě dvě karty a přestřelil.
„Mám třicet.“ Položil karty na stůl.
Jeho společnice se zazubila. „Dvacet jedna. Vyhrála jsem.“ Na důkaz svých slov mu ukázala své karty. Uznaně kývl hlavou a znovu karty zamíchal, aniž by si všimnul Sam, která si v tichosti sundala boty.

Při další hře měl štěstí Jack. Zazubil se na ni. „Ha, tak přeci jen dokážu Samanthu Carterovou porazit.“
„Moc si nefandi, teprve jsme začali. Tohle byla jen náhoda. Příští hra je moje.“ Usmála se na něj mile. A opravdu, další hra se jí povedla. Rozhodla se riskovat a vyplatilo se to. Vyzula si ponožky.

Tahle hra je zabavila na další hodinu a kupodivu převážně vyhrával Jack. Byl ale tak zaslepený výhrou, že si nevšimnul vedle něj sedící Sam už jen v tílku. Systematicky, při každé Jackově prohře sundávala část oblečení. On si toho z neznámého důvodu ani nevšiml. Snažil se na ni dívat co nejméně. O to víc byl překvapený, když mu před očima proletěla její podprsenka. Tentokrát už mu to nedalo a musel se na ni podívat. Zubila se na něj tím svým neodolatelným způsobem a hrdě k němu vztyčila hruď. Až teď mu došel účel této hry a proč ji vlastně navrhla.

„Tak co, plukovníku. Další moje výhra bude i vaše výhra. Hrajeme dál?“

Jack se na ni zakřenil. "Myslím, že není třeba." Jedním mávnutím ruky smetl karty ze stolu a přešel kolem něj k Sam. Ta nějak nemohla zničit úsměv ze rtů, když sledovala jeho počiny. Jakmile dorazil až k ní, obtočila mu ruce kolem krku.

"To je dobře, začínám se cítit trochu osamocená a hlavně se zoufale potřebuji zahřát." Spiklenecky na něj mrkla a přiblížila své rty k jeho až byla mezi nimi pouze centimetrová mezera. "Nějaké návrhy?" Šeptla.

"Nejsem si jist, o čem mluvíte, majore." Odpověděl jí stejným tónem a jemně ji nadzvedl a posadil na stůl. Sam mu obtočila její obnažené nožky kolem pasu. Jack nečekal na další výzvy, zvedl ji ze stolu a odnesl do ložnice. Nehodlal jejich druhou společnou intimní chvilku prožít na stole v obýváku. V půlce cesty si uvědomil, že posledně se vůbec nezabývali ochranou, vzpomněl si, že mu balík leží v koupelně, tak tam s ní zašel, pár kousků vyndal a přesunul se s ní k posteli.

Sam probudily paprsky slunce procházející oknem dovnitř. Zkřivila obličej a otočila se na druhý bok. Samozřejmě se hned potkala s hromadou masa, která ležela vedle ní. Jack ležel na boku zády k ní a jemně oddychoval. Sam mu obtočila ruku kolem pasu a přisunula se k němu co nejblíže. S Jackem to vůbec nic neudělalo a spal dál. Usmála se. Ona sama by spala ještě pár dalších hodin nebýt jejich otravné hvězdy. Zavřela oči a vydechla. Ano, rozdíl mezi Jackem a Adrianem byl více než patrný. Jack ji stavil na první místo a až potom řešil svoje potřeby. Na to si bude velice ráda zvykat. Jestli se jí teda podaří Jacka dostat z jeho chaty zpět do Colorado Springs a začít normální vztah. Přesně to bylo to, co potřebovala. Konečně po všech těch letech mít v životě nějakou tu stabilitu. Pak se ale její myšlenky rozplynuly, když ji znova přemohl více než potřebný spánek.

Opět to byla Sam, kdo se probudil. Věděla, že to není moc dlouho od posledního procitnutí, ale cítila se mnohem odpočatěji. Nechtěla Jacka jenom tak nechat v posteli a odejít, ale ona mohla za to, že jim hladověla jiná živá bytost na chatě, tak bylo potřeba se o něj postarat. Uklidila všechen nepořádek co Houmr v kuchyni způsobil a postavila na kafe. Ona sama ho potřebovala jako sůl, tak věřila, že jakmile se Jack probudí, bude ho hnát podobný pocit. Když už byla v tom, splácla i jednoduchou snídani složenou z míchaných vajíček a slaniny, nalila dvě plné sklenice pomerančového džusu, všechno i s kávou to uložila na tác a odnesla do ložnice. Jack její čtvrthodinovou absenci vůbec nezaregistroval a spokojeně si spal dál. Odložila tác na stolek vedle postele a vlezla za ním. Začala ho zasypávat jemnými polibky na krku a to ho konečně dostalo. Sam to brala jako výzvu a zaútočila na jeho rty. Jack jí vášnivý polibek s radostí opětoval. Až když se od něj odtáhla otevřel oči a usmál se.

"Udělala jsem snídani." Přiznala a kývla hlavou směrem k podnosu.

"Voní to skvěle. Navíc mám takový hlad, že bych snědl i krávu. Prosím, řekni mi, že kafe je obsažené v těchto hodech." Kníkl a protřel si oči oběma rukama.

"Samozřejmě!" Potvrdila, převalila se kousek vedle a podala mu jeden z hrnků. Káva byla ještě dost teplá, ale Jackovi to, zdá se, nevadilo a natáhl do sebe pár slušných loků.

Sam jejich domáckost skoro až zarazila. Oba dva se chovali, jako by snídaně v posteli byla absolutně normální věc. Zdá se, že přesvědčit Jacka o její náklonnosti a odpuštění nebylo tak těžké, jak si myslela. Rozhodně na ni čekaly příjemné dva týdny. Věděla, že to nebude procházka růžovým sadem, že budou chvíle, kdy jeden nebo druhý bude vzpomínat na jejich společný problém, ale jak to tak vypadalo, spolu se tomu nějak postaví. Pravděpodobně ona sama bude muset projevit větší snahu, protože Jack byl prostě zatvrzelý a nehodlal to jenom tak být. Ještě že ona měla výhodu ženského pohlaví a její přesvědčování bylo rozhodně lehčí, než kdyby to bylo obráceně.

"Co jsi vůbec udělala s mým autem?" Zeptal se Jack den před tím, než se měli vrátit zpět. Samina dovolená byla u konce a on se nechal přesvědčit o návratu. Musel uznat, že její přesvědčovací metody byly více než účinné, v hlavě si udělal poznámku o nákupu nové krabice kondomů do jeho koupelny. Jak je možné, že ještě před pár týdny by při myšlence přijít do blízkého kontaktu se Sam (nedej Bože se s ní milovat) totálně zpanikařil a teď mu to připadalo jako nejpřirozenější věc na světě? Nechtěl se bez ní probouzet už ani jeden další den. Jak to vyřeší na základně, to nevěděl. Za svým rozhodnutím si stál, nechtěl už lítat po misích a stejně tak nechtěl, aby se Sam vrátila do SG-1, ale to jí neřekl. Nechtěl, aby to vypadalo, že si na ni dělá nějaký nárok. To by jejich novému vztahu rozhodně nepomohlo. Sám měl spoustu možností, jak pracovat v SGC, aniž by chodil na mise. Když o tom před pár dny uvažoval, tak by mu opravdu tento život scházel.

Sam odešla z pokoje, našla svou tašku s věcmi a vytáhla malou věc. Zamávala mu s tím před obličejem a opět odešla. Nevydržel to a šel se za ní podívat. Měla otevřenou kapotu, hlavu vevnitř a s něčím si hrála. Pravděpodobně instalovala chybějící zařízení. Do pěti minut byla hotová a mávla na něj v gestu, že chce klíče. To jí poskytl, zalovil v kapse, nechápavě zakroutila hlavou, na co je nosil po kapsách na chatě, kde nikdo není a hlavně kde on nevylézá ani ven, to jí bylo záhadou, a hodil po ní svůl svazek. Bez problémů ho zachytila a usadila se na přední sedadlo za volant. Otočila klíčem v zapalování a auto po chvilce nesouhlasného škytání nastartovalo a spokojeně předlo. Sam se usmála malinko pro sebe, opustila stále běžící automobil a hodila po Jackovi úsměv od ucha k uchu. "Věděla jsem, že se pokusíš nějak se mi vyhnout, tak sem se chtěla pojistit."

"Mohl jsem si vzít tvoje auto." Poznamenal a kývl rameny.

"Jacku, to jsem já, s kým mluvíš. Znám tě. Za prvé by si mi za žádnou cenu neukradl moje klíče, protože by to znamenalo se mnou přijít do blízkého kontaktu a za druhé by si mi nemohl jenom tak ukradnout auto. A i kdyby se tak náhodou stalo, tak by si se stejně po pár hodinách vrátil s pocitem viny." Zakřenila se na něj, utišila motor a hodila mu zpátky jeho kovové těžítko.

Jack to nakonec dále neřešil a vrátil se do chaty. Sam si všimla, že mu přes obličej přeletěla nějaká zvláštní grimasa a tak ho svižným krokem následovala.

"Jacku?" Zeptala se a usadila se na menší gauč. Hned na to jí k nohám docválela hnědá kulička a uložila svoji hlavu na Saminu pravou nohu. Sam se na psa usmála, ale nesnažila se ho pohladit. Znamenalo by to totiž, že by se pejsek dožadoval zvednutí a položení na klín. Sama nemohla uvěřit tomu, jak moc za těch 14 dní vyrostl a hlavně jak moc si na ně oba zvykl. Bohužel to věčné poponášení muselo skončit, protože brzo z něj bude pořádný hafan. Ještě byl malý na nějaký pořádný výcvik, ale pokud chtěli, aby je poslouchal, museli začít se slovem ne už teď.

"Přemýšlel jsem, co budu dělat.. Co budeme dělat.." Opravil se. "Jakmile se vrátíme zpět. Já se do svého domu nehodlám vracet pro nic jiného než své věci. Ze základny si nemůžu udělat hotel, zvláště potom, co jsem podal rezignaci. A vím, že ty se do svého bytu taky nijak moc nehrneš, takže vlastně nemáme kam jít."

Sam se mírně pousmála. Opravdu o nich smýšlel bydlící v jednom době, bytě nebo něčem podobném? "Věřím, že generálovi vadit nebude, pokud zůstaneme na základně, teda já můžu zůstat rozhodně. Když se nebudeš cítit dobře, můžeš zůstat u Daniela, jistě by mu to nevadilo, pokud by si tam nezůstal moc dlouho." Mrkla na něj. "Můžeme se podívat po nějakém bydlení společně.." Navrhla a mírně znejistěla. Pokud se mýlila s výkladem Jackových slov, rozhodně ho do ničeho nechtěla nutit. Bylo jí vcelku jedno, jestli Jacka uháněla v jednom bytě, nebo k němu jezdila velice často na návštěvy. Výsledek by byl vlastně stejný.

Jak se zhluboka nadechl. "Neskáčeme do toho trochu moc po hlavě?" Zeptal se. "Za dva týdny jsme byli schopní tak nějak vyřešit Adriana, ale jsme připravení na společné bydlení? Navíc co na to řeknou na základně?"

"Podívej se na to z téhle stránky. Léta spolu trávíme téměř každý den, když spolu nejsme někde na planetě v jedné místnosti nebo něčem podobném, tak jsme na základně a taky spolu. Za posledních 14 dní jsme žili pod jednou střechou a dovolila bych si říci, že velice úspěšně. Nevím jak ty, ale já si tyto společné chvíle o samotě užila. Neřekl jsi mi několikrát, abych začala žít? Tak právě začínám. Kdo v životě neriskuje, nic nezíská. Vím, že mi práce pohlcuje spoustu volného času, ale ty jsi asi jediný člověk na světě, který tomu rozumí a neodsuzuje mě za to." Zamračila se. "Dobře, tak trochu odsuzuje, ale nedrží to proti mně."

"Nebojím o zklamání z tvé strany. Bojím se, že já něco zkazím." Zavrtěl hlavou a posadil se vedle ní, dávajíc pozor na Houmrovy různé končetiny rozpláclé na zemi.

Sam zvedla ruku a pohladila ho po tváři. Prstem objela linii jeho čelisti a v místě brady nechala ruku spadnout na jeho hrudník, kde ji jemně odložila. "Nejde o to, jestli něco zkazíš, nebo zkazím já, jde o to, jak se nám podaří s tím vyrovnat. A když se tak ohlédnu zpátky, tak se nám většina prozatím dařila velice úspěšně. Nehledám perfektní vztah. Chci pracovat na jednom s člověkem, kterého miluji už několik let." Dodala a vtiskla mu jemný polibek na rty.

Jack ji objal, opírajíc si bradu o její hlavu. "Dokážu být nesnesitelný." Poznamenal. Od Sam si to vysloužilo tlumené zahihňání. "Myslím, že tuto oblast už máme pokrytou." Šeptla. Jack zvedl obočí. Dělala si z něj legraci? Takto to nemohl nechat. Houmr neHoumr, pustil se do lechtání Samanthy Carterové. Naštěstí štěně při prvním šťouchnutí do svého břicha uteklo do uctivé vzdálenosti, takže Jack si tuto volnost náležitě užil.

Sam se mu vzpírala, ale setřást ze sebe Jacka O´Neilla prostě nedokázala.
„Jacku! Přestaň! Už nemůžu!“ svíjela se v záchvatech smíchu a tekly jí slzy proudem. Tentokrát ale slzy štěstí. Sám Jack se přistihnul, že už dávno nemyslí na Adriana a na to ,co se stalo. Užíval si jí, konečně ji měl a nikdo už ho od ní nikdy nedostane.

„Už dost!“ Křičela. Povedlo se jí trochu vyprostit z jeho sevření. Chtěla toho využít a vstrčit mezi ně svou nohu tak, aby na ni znovu nemohl, ale nějak to přehnala s pohybem a prudce ho kopla omylem do rozkroku. To mělo požadovaný účinek. Jack se z ní odvalil přímo na zem a rukou se držel mezi nohama. Sílu opravdu měla, to ano. Pochyboval o své schopnosti mít někdy ještě děti.

„Bože Jacku, promiň! Nechtěla jsem!“ Vrhla se k němu na zem a při snaze mu nějak pomoct se ohnala rukou. To mělo za následek další katastrofu. Její loket se setkal s jeho okem, protože ve stejném okamžiku se snažil zvednout. Náraz ho donutil se opět svalit na podlahu a skučet. To snad není pravda. Takovou ránu snad nedostal za celý svůj život. Nebyla nijak extra prudká, jen ten úhel nebyl nijak příjemný.

Na Sam toho bylo moc. Nemohla si pomoct, ale musela se smát. Smích přešel brzy v řehot, takhle od srdce už se dlouho nenasmála. Složila se na zem vedle Jacka a doslova hýkala smíchy. Takovou ji ještě neviděl. Na rozdíl od ní mu to rozhodně nepřipadalo nijak vtipné, ale Samin srdečný smích ho donutil k úsměvu.
„To jsem teda dopadl. Zbiješ mě a ještě se mi směješ.“ Nahodil svůj nejroztomilejší dětský obličejík a našpulil rty. Tohle Sam dostalo. Teprve teď si uvědomila, jaké má štěstí, že ve svém nudném životě narazila právě na tohohle muže. Nebyl nijak zvlášť výrazný, ani její vysněný, snad ani její typ. Myslela si o svém budoucím manželi úplně něco jiného. Ano, svatba. Chce si ho vzít a pokud se on k ničemu mít nebude, požádá ho ona. Nepřišlo jí to ponižující, jen ho nechtěla ztratit, chtěla s ním strávit zbytek života, mít jeho děti, umřít zároveň s ním.

Její tok myšlenek přerušila Jackova jemná věta. „Na co myslíš, zlato?“ Překvapilo, jak najednou ztichla. Chtěl vědět, co se jí honí hlavou.
„O naší budoucnosti.“ Přiznala. Neměla v úmyslu mu o tom říkat víc. Přece jen byl jejich vztah položen na velice křehkých základech a navíc v začátcích.
„Příjemné myšlenky. Schvaluji.“ Zazubil se a políbil ji něžně na rty.

„Bolí tě to moc?“ Starala se. Opravdu ji to mrzelo.
„Ne, to je dobrý. Pusa to spraví.“ Usmál se.
Sam mu úsměv oplatila, pohladila mu zraněné oko, na kterém se pomalu, ale jistě klubala modřina a políbila ho na víčko. Pak se s ďábelským úsměvem sehnula a políbila ho na druhém poraněném místě. Jack zaskuhral. Ne bolestí, ale tou nečekanou rozkoší, kterou pocítil jen co mu došlo, co chce vlastně udělat.

Večer si dali společnou koupel a zalezli do postele.
„Škoda, že už musíme domů. Chtěla bych tu zůstat pořád.“ Vzdychla Sam a přitulila se k Jackovi ještě víc.
„To se dá zařídit.“
„To ne. Máme práci. Nemůžeme to jen tak hodit za hlavu.“
„Myslím, že už jsme toho pro zemi udělali víc než dost. Máme taky právo na trochu toho osobního štěstí, ne?“
Sam s ním tiše souhlasila, ale nemohla si odpustit říct opak. „Ta práce je pro nás dva důležitá, moc dobře to víš. Vydrželi jsme více jak 5 let, ještě pár..“
„To snad nemyslíš vážně!“ Přerušil ji naštvaně. „Po tom všem, čím jsme prošli se nás jen tak na pár dalších let hodláš vzdát?!“
„Takhle jsem to nemyslela!“ Bránila se.
„Jiný význam to nemá.“ Jeho hlas byl mrazivě klidný. „V tom případě nechápu pointu toho, proč jsi tady.“ Okamžitě na to ji odstrčil a vstal z postele.

Tak takhle to dopadnout nemělo. Nechtěla mu říct, aby ještě pár let počkali, ale aby si promluvili s Hammondem, třeba by se to dalo nějak vyřešit. Navíc to bylo po událostech posledních pár týdnů jasné. Byla si jistá generálovým požehnáním, moc dobře si byla vědoma toho, že pro ně oba měl od začátku slabost. Jen do toho nechtěla rovnou praštit. Myslela, že budou oba stále v SGC pracovat jako dosud, jen s tím rozdílem, že se nebudou muset schovávat. Teď na to nebylo vhodné myslet, ale nemohla si pomoct. Vždycky si přestavovala, jak se spolu promenádují po chodbách základny ruku v ruce, sem tam se políbí, nebo si to rozdají přímo v zasedačce na stole třeba i před samotným Hammondem. Tohle bylo něco, čeho chtěla v budoucnu opravdu dosáhnout. Jen tím přihlížejícím tlouštíkem si nebyla tak jistá. A popravdě, momentálně si tím nebyla jistá vůbec.

„Jacku, počkej! Nech si to vysvětlit. Vůbec si mě nenechal domluvit!“
„To ani nebylo potřeba, je mi jasné, cos mi chtěla říct. Teď ti něco řeknu já. Těch několik dní s tebou, to byl pro mě přímo ráj. Chtěl jsem, aby to tak bylo pořád. Ale asi z toho nic nebude. Tohle opravdu bolelo, zvlášť po tom, co jsme prožili. Prostě tohle všechno mělo zůstat za dveřmi, jak jsme si před dvěma lety řekli. Teď jsme ale ty dveře otevřeli a je z toho jeden problém za druhým. Asi je na čase je zase zavřít.“ Díval se do země, když tohle říkal. Za žádnou cenu se jí nemohl podívat do očí. Zjistila by totiž, že to tak vůbec nemyslí. Právě naopak. Měl sto chutí ty otevřené dveře vyrvat z pantů, panty zdemolovat a postavit k nim stráž o milionech vojáků, aby už je nikdy nikdo nemohl zavřít. Ani oni sami.

Sam se tak, tak držela, aby nezačala plakat. Ne před ním. Už kvůli němu vybrečela celý potok, nehodlá už uronit ani jednu slzu. Ne kvůli němu. Prudce se posadila na posteli. Proč ona by měla brečet? Ona byla přece ta, která odhodila svou hrdost a šla za ním. Podruhé už to neudělá.
„Ještě řekni, že jsem tě do něčeho natlačila a neudržím se smíchy. Jsi tak strašně hrdý! Občas není na škodu trochu ubrat a podřídit se. Já jsem taky hrdá a taky jsem dala hrdost bokem. Protože to je přesně to, co nám brání. Navíc jsi mě ani nenechal domluvit. Vůbec nevíš, co jsem chtěla říct. A už vůbec ne takovou pitomost, kterou jsi mi teď vyčetl. Proboha, jak si můžeš myslet, že bych náš vztah mohla zahodit? Myslíš si, že si tu s tebou jen hraji? Koneckonců sama jsem měla co dělat, abych smáznula vzpomínky na to, jak jsi se mě dotýkal, ale vlastně jsi to nebyl ty. Ale zvládla jsem to. A víš proč? Protože tě miluji, protože mi na tobě záleží. Myslím si, že jsem toho pro náš vztah obětovala dost. A čím se mi odvděčíš? Prvně mě od sebe odháníš a teď mě nařkneš z tohohle. Máš mě vůbec rád? Protože teď o tom pochybuji. Bůhví, jestli sis těchto 14 dní nechtěl jen užít a teď mě prostě jako použitou a dále nepotřebnou věc vyhazuješ. Ale já nejsem věc, Jacku. Je na čase, aby sis to uvědomil. Jsem člověk, žijící bytost, která má city a cítí, miluje tebe. A jestli to nevidíš, jestli jsi opravdu tak zabedněný a necháš svou hrdost přebrat kontrolu, tak máš pravdu. Asi je na čase ty dveře zavřít. A to zavčasu, dokud není naděláno příliš škody.“ S tím se zvedla a odešla.

Po každé větě ji chtěl přerušit a říct jí, že to přehnal, že ho to mrzí, ale nenašel odvahu. Měl strach, ale zároveň ho zajímalo, co řekne. A měla pravdu. Byl to zbabělec, nedokázal se vyrovnat s tím, co se stalo, i když se o to snažil. Adriana si možná vyříkali, ale on si musel nejdříve udělat pořádek sám v sobě. Věděl ale, že sám to nedokáže.

Rozběhl se dolů po schodech. Ať už šla kamkoliv, chtěl ji najít, omluvit se, odprosit ji a hlavně ji požádat o pomoc, kterou opravdu hodně potřeboval.

Sam hrála tma venku do noty. Rozhodně neměla problém se před Jackem skrýt, navíc jako voják speciálních jednotek to byl její denní chléb. Slyšela Jacka jak vyběhl z chaty, volající její jméno. Ani nepípla a čekala, až se jeho zoufalý hlas vzdálí a ona bude moci nepozorovaně vtrhnout zpět do domku, sebrat klíče od auta a zmizet. Toto rozhodnutí pravděpodobně nebylo jedno z jejích nejchytřejších, ale už neměla sílu na to, opakovat pořád ty stejné věci dokola. Byla si schopná tak nějak uvědomit, že Jack všechny tyto řeči vedl jen kvůli tomu, že o ni měl přehnanou starost, ovšem musel pochopit, že ona si zachovala mozek i po prohloubení jejich vztahu.

Jack zastavil své křičení a zaposlouchal se. V lese bylo všechno slyšet, tak doufal, že nějaký zvuk prozradí pozici Sam. Po zhruba dvou minutách uslyšel neomylné bouchnutí dveří od auta a nastartování motoru. Pomyslně se bouchl do hlavy a dal se na útěk zpět. Než se mu ale podařilo dostat k chatě, ze Samina auta už viděl jenom vzdalující se zadní světla. Podrážděně kopl nohou do země a rozvířil tak prach kolem. Obě ruce mu rychle přistály na stehnech, kde zjistil, že nemá své tradiční džíny, ale pouze župan, který v rychlosti chytl, když se vydal za Sam, tudíž klíče od svého auta nevlastnil. Rychle vrazil do domu a začal hledat. Po několika minutách se mu podařilo lokalizovat jeho kalhoty, ovšem klíče v nich nenašel. Okamžitě letěly přes celý pokoj. Že by mu Sam zabránila v jejím sledování? Zavrtěl hlavou. Nenechala by ho tady jenom tak bez auta a telefonu, navíc na to ani neměla čas. Těžce dosedl na postel a dal si hlavu do dlaní.

Sam se dívala více do zpětného zrcátka než na cestu. Čekala, kdy ji začnou pronásledovat světla Jackova auta. Rozhodně nebyla natěšená na nějakou noční honičku, ale její bývalý nadřízený měl tvrdou hlavu. Doufala, že bude možné, aby jela v kuse až do Colorado Springs. Sice s sebou tentokrát neměla psa, ale bylo pozdě a ona byla unavená. Ještě štěstí, že byli opravdu nachystaní odjet, v jejím kufru ležela taška s věcmi, které si přivezla. Plánovali odjet hned ráno, aby se dostali zpět co nejdřív, s trochou štěstí ještě ten den dorazí do cíle, bez potřeby přespávat v motelu. Kam půjde po příjezdu domů, to nevěděla. Do jejího bytu se jí opravdu nechtělo a nebyla zvědavá na nikoho ze základny a jejich zvídavých poznámek. Tento most překročí, až se k němu dostane. Nic jiného jí ani nezbývalo.

Jack se podíval na hodinky a zjistil, že už je to hodina od toho, co Sam odjela. Vzdal hledání klíčů, nemělo to smysl. Přešel do kuchyně a udělal si kávu. Ne že by mu tedy hrozila únava. Jeho myšlenky mu v hlavě lítaly takovou rychlostí, že to muselo být slyšet běžným uchem. Kdy se jejich konverzace tak zvrhla? Proč si nemohl pomoct a jednal jako ten největší ignorant? Sam rozhodně dokázala svého a ukázala mu, že se sebou nenechá mávat. To si musel pro příště zapamatovat. Líbit se mu to v budoucnu jistě nebude, ale musel s tím počítat.

Houmra probudilo Jackovo pochodování a vzdychání, tak se zvedl ze svého pelechu a rozběhl se k němu. Těsně před Jackem ale jeho malé nožky nezvládly brzdění a tak se rozplácl před gaučem a téměř pod něj zajel. Tento zvuk doprovodil ještě další, kdy se kov tře o kov. Jack zbystřil, rychle se sklonil, odsunul psa stranou a vrazil ruku pod gauč. Do pár vteřin mu ruce našly studený předmět. Usmál se a rozběhl se k autu. Nastartoval a už šlapal po plynu, když si uvědomil, že nemůže opustit chatu jenom tak. Sam nad ním stejně měla slušný náskok, tak ho pár minut navíc nezabije. Nechal běžet motor a vrátil se. Pozhasínal všechna světla, ujistil se, že je všechno zabezpečené, sebral psa i s jeho věcmi a nasedl do auta.

Sam se snažila jet co nejrychleji jí to stav na silnicích dovoloval. Jezdit v noci mělo velkou výhodu, úspěšně se vyhýbala veškerým dopravním zácpám. Do Colorada Springs to měla zhruba dvě hodiny a pomalu se začínalo rozednívat. Cesty se začaly pomalu plnit auty nešťastníků, kteří museli do práce brzo ráno. Sam zívla, promnula si oči a doufala, že jí ten zbytek cesty uteče. Rozhodla se, že pojede k sobě domů. Asi to nebylo nejmoudřejší, ovšem tam ji alespoň Jack nebude hned hledat. Stále na něj neměla náladu. Potřebovali vychladnout oba.

Kolona aut se už nemohla pohybovat pomaleji. Houmr seděl na zadním sedadle v kleci a spokojeně klimbal, naprosto neřešil hlučné klaksony vozidel kolem. Jack nutně potřeboval postel. Měl co dělat, aby neusnul za volantem, zvláště posledních 20 minut bylo krizových, kdy se auta pohybovala velmi pomalu. Jack normálně nevěnoval dopravní situaci kolem velký pozor, ale najednou mu hlava škubla vpravo, současně šly obě nohy na brzdy. Jeho auto se totiž právě pohybovalo kolem důvodu zdržení – vozidla zaraženého z boku do svodidla. Srdce mu okamžitě přestalo bít, protože auto zdemolované ze strany spolujezdce nepatřilo nikomu jinému než Sam. Měl štěstí, že kolona se opět zastavila a on nevytvořil další problém. Vyskočil z auta pokusil se přeběhnout k Saminu. Těsně před autem byl zadržen člověkem, který se právě pokoušel nepořádek po nehodě odklízet.

„Pane..“ Přistála Jackovi ruka na lokti. „Sem nemůžete..“

Jack si povšiml vyfouknutého airbagu, na kterém byl červený flek. Bylo mu jasné, že se jedná o krev. Začal panikařit. „Co se stalo? Kde je Carterová?“ Zmateně se na odklízeče podíval.

Chlápek nevěřícně zavrtěl hlavou. „Vy znáte řidiče toho vozidla?“

Jack vyděšeně kývl. „Pracujeme spolu, co se sakra stalo? Je v pořádku?“ Zoufale se ptal, přešlapoval z nohy na nohu a mírně se třásl.

„Bohužel nevím, jestli byla nějaká zranění, přijel jsem až poté, co odvezli první auto.“ Jack mezitím vyndal mobil z kapsy a vytočil číslo Sam. „Podle toho jak vypadalo druhé auto, tak sanitka s největší pravděpodobností přijela. Dám vám adresu na místní nemocnici, jestli máte zájem.“ Jack kývl hlavou a oba muži se otočili za zvukem zvonícího mobilu přicházejícího ze Samina auta. Jack zoufale zaklel a nechal si popsat směr cesty k nemocnici.

Vyhrabání z kolony aut mu trvalo další půl hodinu, kterou strávil bubnováním prstů do volantu a přemítáním těch nejhorších myšlenek. Po příjezdu na místo už chtěl být agresivní na ženu za pultem a vyžadovat informace, ale zastavil ho hlas volající jeho jméno. Otočil se a uviděl Sam sedící na židli, živou, zdravou. Rychle k ní přiskočil a objal ji.

„Proboha Sam!! Jsi v pořádku?“

Kývla hlavou a obětí mu se stejnou křečovitostí opětovala. Jack ji oddálil a pořádně se na ni podíval. Byla bledá, měla kruhy pod očima, namodralý nos, ale jinak vypadala nepoškozená.

„Co se stalo? Jel jsem kolem, uviděl tvoje auto a..“

Sam se jemně usmála a pohladila ho po tváři. „Za zatáčkou se mi do protisměru vyřítilo auto a nemohla jsem nic jiného, než se snažit uhnout na bok. Neměl rozsvícená světla, tak jsem si ho nevšimla dostatečně brzo. Narazila jsem do svodidel, airbag se postaral o všechno. Naštěstí jsem nejela moc rychle.. Druhé auto mi pouze urazilo boční zrcátko. Sám potom narazil téměř čelem do svodidel kus za mnou. Úplně jsem zapomněla někomu zavolat, čekám, co s ním je. Odvezli ho na operaci.“

„A co ty?“ Jemně jí dal vlasy za ucho.

„Pouze mi tekla krev z nosu, nic vážného. Trochu to bolí, ale není to konec světa.“ Dotkla se postiženého místa a udělala bolavou grimasu. Jack ji znova objal a takto zůstali stát několik minut v tichosti.

„Mrzí mě to. Všechno, je to moje vina. Chtěl jsem tě chránit před mimozemskými nepřáteli, ale teď vím, že nebezpečí je všude a já nesmím být tak paranoidní. Prostě tě nechci ztratit jenom co tě konečně mám..“ Promluvil tiše. „Omlouvám se. Můžeš mi prosím odpustit?“

Sam posmrkla. „Měla jsem takový strach, když jsem se snažila vyhnout tomu autu. V těch pár vteřinách jsem si uvědomila, že se hádáme o zbytečnostech a život nám utíká mezi prsty. Unavuje mě to. Chci být s tebou, nechci se hádat.“

„Souhlasím.“ Pronesl Jack. V tu chvíli se mu vymazaly všechny vzpomínky na Adriana a události z posledních pár týdnů z hlavy, zůstal pouze jejich společný čas na jeho chatě a myšlenky na zítřek. Společně počkali na výsledky operace druhého řidiče, které vypadaly velice slibně. Ačkoliv nebyli příbuzní, doktor jim základní fakta sdělil, přiznal, že řidič upadl do mikrospánku. Sam po tomto přejel mráz po zádech, protože si uvědomila, jak ona sama byla unavená a že se totéž mohlo velice lehce stát jí. Pro jistotu si zavolali na odvoz Daniela. Cesta mu trvala asi hodinu, což bylo zrovna v tu dobu, kdy byla u konce operace. Měl spoustu otázek, ty kousky, které mu byly sděleny, mu nestačily, ale pohled na ty dva ho přesvědčil o tom, že to počká. Jack a Sam se usadili na zadním sedadle, Daniel se ani nestačil vymotat z parkoviště a oba spali, Jack opřenou hlavu o okýnko, Sam hlavu na jeho rameni, jejich ruce v povadlém sevření.

Daniel se rozhodl je odvézt k sobě domů. Věřil, že ani jeden nechtěl na základnu a podle něj ani jeden z jejich bytů nepřicházel v úvahu. Cesta byla klidná, u něj doma se oba dva tak nějak probrali, s mírnými nesouhlasnými poznámkami odpadli, tak jak byli, do jeho postele a prospali dalších pár hodin.

Příštích pár týdnů proběhlo v duchu zařizování na základně, aby jejich vztah nepůsobil problémy v předpisech, stejně tak jako zařizování jejich společného bydlení. Našli si domek nedaleko Danielova bytu a s Danielovou a Teal’covou pomocí se přestěhovali. Sam stále pracovala na základně a chodila na mise, Jack se stal velkou hlavou ve Washingtonu, jak to nazýval, a pendloval tam a zpátky mezi Coloradem a DC. Tohle byla bohužel cena, kterou musel za jejich vztah zaplatit. Udělal to rád, k jejich štěstí byl více v Coloradu než v Hlavním městě. V tomto případě si moderní techniku nemohl vynachválit, umožňovala mu pracovat z druhé strany Ameriky.

Sam seděla doma u svého laptopu a zuřivě bouchala do klávesnice. Zvenčí uslyšela zvuk brzdění auta a pohlédla ven. Byla sobota, ona měla volno, Jack také a zrovna čekala, než se vrátí z města a přiveze něco k obědu. Před domem se ale zjevilo auto červené, z okýnka se vytáhla ruka, otevřela poštovní schránku, vsunula do ní obálky, zmizela a auto odjelo k domu vedle a řidič opakoval stejnou proceduru.

Sam se zvedla od své práce, kterou vlastně dělat ani neměla a šla vyzvednout poštu. Mezi několika obálkami a spoustou nabídek zboží našla dvě obálky s adresou policie. Otevřela první, která byla z místní stanice, rychle prostudovala obsah, aby se dozvěděla, že dopravní nehoda nebyla její vina. Nebyla to pro ni žádná novinka, takže dopis odložila. Zhluboka se nadechla a hrábla po obálce s adresou Oregonské policejní stanice. V hlavičce bylo jméno Kimberley Reynolds. Přelétla obsah a dostala se k podstatnému. Poslední věta zněla: Pachatel zemřel při výkonu trestu – 09/16/93. Sam se usmála, na moment zavřela oči a po jejich otevření se jí po tvářích skutálely slzy.

Tyto slzy jistě patří mně! Neboj se, jsi pro mě navždy ta jediná! Nevzdám se tě tak snadno! Opět budeme spolu..

Konec