Titul: Souznění
Autor: SaMarBe
Překladatel: -/-
Žánr: Akce/romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Středně dlouhé
Časová osa: 8.sezóna
Stav: Kompletní
Synopse: Jack je zpět se Sarou, Sam se na misi ztratí a bude hodně trpět...

__________________________________________________________

Jack se obrátil v posteli a objal ženu ležící vedle sebe. Na chvíli jeho tělo zachvátil ten sám nepříjemný pocit, se kterým včera večer usínal... Otevřel oči a rozhlédl se po pokoji. Všude bylo ticho a závěsy pronikaly jen slabé paprsky ranního slunce. Mrkl na hodiny nad dveřmi, které do ztichlé místnosti vysílaly jen monotónní tikání. Bylo půl sedmé. SG-1 právě prošla Bránou. Povzdechl si, políbil Saru na tvář a vstal, aby se přemístil do koupelny. Sara se ani nezavrtěla a spala dál.
Jack vklouzl do koupelny a potom rovnou do sprchy, odtočil pořádně studenou vodu.
Jakmile se osprchoval, opatrně přešel přes ložnici do kuchyně, kde otevřel lednici. Mohl si to myslet, byla prázdná. Včera se Sarou přijeli dost pozdě a oba zalehli do postele. Jack si teprve teď vzpomněl, že by měl nakoupit na odpolední grilování. Našel papír, naškrábal vzkaz a vzal klíče od auta.
...
„Máš všechno?“ zeptala se Sara, když Jack vbalancoval s papírovými taškami dveřmi do srubu. Zavřela za ním dveře a dohnala ho, když už pokládal tašky na pult.
„Myslím, že jo.“ řekl a Sara zběžně nahlédla do všech tašek.
„Proč jsi nepočkal na mě? Šli bychom to koupit spolu.“ zeptala se a objala ho kolem pasu.
„Spala jsi a já spát nemohl.“
„Málo unavený?“ pozvedla Sara obočí.
„Řekněme, že už nepotřebuju tolik spát.“ pokrčil rameny.
„Jak generál myslí.“ poškádlila ho. Jack ji s úsměvem pohladil po ruce.
„Generál se strašně těší na Maxe a Philla.“ naoko se zašklebil a něžně ji políbil, Sara ho objala kolem krku, aby polibek prodloužila. Jack polibek přerušil, usmál se na ni a přešel k taškám. „To maso na grilování ještě strčím do mrazáku, zase přijedou pozdě. Ale ten salát už můžeme udělat, ne?“ zavedl řeč na jídlo a začal třídit obsah tašek. Sara se posadila a pozorovala ho. Jack všechno roztřídil a pohlédl na ni. „Děje se něco?“ pozvedl obočí.
„Možná bych se měla zeptat spíš já tebe.“ odvětila Sara.
„Nic se neděje, co by se mělo dít?“ zeptal se a rozhodil rukama.
„No... jako bys to nebyl ty... vlastně, od toho, co jsme se zase dali dohromady, jako bys byl někdo jiný.“
„Říkal jsem ti, jsem se dost změnil.“ řekl a odnesl náruč potravin do lednice. 
„Mohl bys toho nechat?“ Sara se zvedla a položila mu ruku na paži. Jack položil potraviny na stůl a zastavil se, tak jak Sara chtěla.
„Je tu někdo... nebo něco, o čem bych měla něco vědět?“ sevřela jeho paži, aby ho donutila podívat se jí do očí. Jack chvíli nereagoval, potom pomalu zakroutil hlavou.
„Jen pracovní problémy, však to znáš – mám zodpovědnost.“ pousmál se a políbil ji na čelo.
...
„...ne, teď totiž kecá. Jack potom...“
„Hej, Maxi, to by stačilo.“ utnul ho Jack zrovna v momentě, kdy to vypadalo obzvlášť zajímavě. Sara, Phill, Glorie a Jennifer zklamaně vydechli.
„No tak, Jacku, tuhle historku jsi mi ještě nevyprávěl.“ Sara mu položila dlaň na ruku a pohledem vyzvala Maxe, aby pokračoval. Jack se zvedl.
„Já jdu ještě pro pivo,“ prohlásil a vrátil se do chaty. Maxovi zmrzl úsměv na rtech.
„Co se děje? Tak moc jsem toho neřekl, ne?“ pohlédl tázavě na Saru.
„Ne, má nějaké starosti v práci. A trochu se změnil.“ usmála se. „Není lehké lepit vztah po tolika letech.“ pokrčila Sara rameny.
„A co Charlie? Ještě pořád to mezi vámi stojí?“ zeptala se tentokrát Jennifer.
„Už dávno ne. Před delším časem jsme si to vyříkali a myslím, že Jackovi jeho práce docela dost pomohla.“
Sara se ohlédla a spatřila, jak k nim míří Jack s několika pivy. Položil je na stůl.
„O něco jsem přišel?“ zajímal se. Všichni svorně zakroutili hlavou tak, že mu bylo jasné, že se něco děje.
„Aha.“ zamumlal.
„Poslyš, co teď vůbec děláš? Doma tě sotva bylo možný zastihnout.“ navázal Phill.
„Přísně tajné.“ zašklebil se Jack a napil se.
„No tak, nedělej fóry.“
„V NORADu.“ odpověděl Jack.
„V NORADu? Nedělá se tam i ten výzkum vesmíru tady v Coloradu?“ zamyslel se Max. Jack kývl.
„Přesně tam.“ přitakal Jack.
„Je to tam samej vědec.“ ušklíbl se Max. „Tohle tě nikdy nebavilo, ne?“
„Lidi se mění – taky už stárnu.“ pousmál se Jack.
„A jak jste se k sobě vlastně vy dva vrátili?“ zeptala se Glorie, aby přerušila sentimentální náladu. Jack pohlédl na Saru.
„Přišel a popovídali jsme si. Za pár dní mě navštívil zas a s kytkou.“ Sara ho chytila za ruku.
„Páni, Jacku, ty jsi romantik.“ zasmála se Jennifer.
„Vždycky jsem byl.“ namítl Jack s úsměvem. Zarazil se. „Omluvte mě.“ dodal a zase odešel zpět do chaty.
„Co s ním je?“ nechápala Glorie.
„Asi má potíže s prostatou.“ zachechtal se Max.
„Já to slyšel! Já ti dám prostatu!“ ozvalo se z chaty. Jeho výkřik dokonale pobavil okolí. Smáli se ještě, když se Jack vrátil a přešel k dřevěnému zábradlí, aby se o něj opřel. Něco se stalo, cítil to v kostech. Nakázal SGC, aby zavolali pokaždé, když se SG-1 ohlásí. Nevolali ani jednou.
Vevnitř se rozezvonil telefon, Jack vyrazil jako šíp. Ignoroval překvapené pohledy přátel a rychle vzal telefon.
Sara nevěděla, jak na tázavé pohledy okolo ní reagovat. A když Jack vykoukl, zamumlal, že musí jet a v rekordním čase se ozvalo prásknutí domovních dveří. Sara se jen rozpačitě  pousmála.
...
„Jacku?“ Daniel už na něj čekal u výtahu. Na čele měl náplast a nos měl odřený, brýle v kloubu převázané izolepou. Taky trošku napadal na jednu nohu.
„Danny? Jsi v pohodě?“ zeptal se, ale nebylo v tom tolik zájmu, kolik by si býval přál. Daniela už to neurazilo, zvykl si.
„Ne, jen pár škrábanců a zvrtl jsem si kotník, ale je to v pořádku, chodit můžu.“
„Jak je na tom Teal’c?“ zeptal se ještě Jack, než bude muset začít myslet na to, na co nechtěl.
„Ten je úplně v pořádku, čeká v zasedačce.“ odpověděl Daniel. Jack přikývl a přidal do kroku.

Do zasedačky se přihnal jako vítr a kývnutím pozdravil Jaffu. Sesypal se do křesla v čele stolu a pohlédl na oba přátele.
„Tak co se stalo?“ zeptal se. Slova se ujal Daniel.
„Všechno bylo v pořádku, v okolí Brány, aspoň do čtyř mil žádná vesnice ani známky osídlení, nic. Rozhodli jsme se jít dál, řekli jsme si, že třeba na někoho narazíme. Víš, že ta krajina byla skalnatá a tak, neviděli jsme moc do dálky.“ Jack netrpělivě přikyvoval. „Když jsem slezli z prvního kopce, začalo se stmívat, utábořili jsme se v údolí. Vzal jsem si první hlídku. Ani nevím, jak se to seběhlo, najednou tam byli, všude kolem nás. Neměli jsme ani šanci vyjednávat.“
„Měli jsme špatnou formaci.“ přerušil Daniela Teal’c. „Carterová se od nás oddělila a ta vřava jí úplně pohltila. Poslechli jsme její rozkaz v vrátili se pro posily. Nedalo se nic jiného dělat, O’Neille.“ Jack pokýval hlavou.
„Já vím, T. Je dobře, že jste se vrátili, kdyby jste tam zůstali, byl by z toho ještě větší průšvih.“ prohlásil.
„Problém je v tom, že netušíme, jak daleko od Brány by se jejich vesnice mohla nacházet.“
„Chápu, Danieli. Asi bychom měli kontaktovat Jacoba, Tok’Rové mají k dispozici lodě, kterými by to mohli zmapovat. Potom si pro ni půjdeme.“ rozhodl Jack a odešel do své kanceláře. Daniel se jen pousmál, když Jack automaticky do záchranné mise zahrnul i sebe. Teal’c se zvedl a s nakloněnou hlavou Daniela pozoroval.
„Co je?“ zeptal se Daniel, posunul si brýle na nose a vstal také.
„Zdáš se mi ustaraný, Danieli Jacksone. Je zbytečné vinit se předčasně.“ pokusil se ho Teal’c trochu povzbudit. Daniel na něj vděčně, ale ne moc přesvědčeně podíval.
„Díky, Teal’cu.“ zamumlal a opustil zasedačku.        
...
Jack položil pero a promnul si oči. Unaveně zamžoural skrz hvězdnou mapu do zasedačky. Mariňáci z SG-10 se tam začali scházet a Jack věděl, že dřív nebo později bude muset zahájit poradu. Zoufale se mu nechtělo nic dělat. Rozhodně ne nic takového. Jacob ještě neodpověděl a on byl jako na trní. 
Povzdechl si, vzal složky a zamířil ze své kanceláře do zasedačky. Vojáci se postavili, aby mu zasalutovali. Jack jim zavelel pohov a dřív, než si stačil sednout, po schodech nahoru z řídící místnosti vyběhl Walter.
„Pane? Tok’Rové.“ oznámil. Jack mu okamžitě rozkázal, ať otevřou iris. Mariňáky v zasedačce požádal o stručnost a tak byla porada s otrávenými vojáky za čtvrt hodiny skončená.
Jack se otočil Jacobovi, který už dobrých deset minut postával u proskleného okna k Bráně.
„Jacobe? Sedněte si. Omlouvám se, musel jsem to dokončit.“
„V pořádku, Jacku. Co se tedy stalo?“
„SG-1 byla při poslední misi napadena domorodci a Sam unesli. Nemáme ponětí, jak daleko může být vesnice od Brány a vzhledem k tomu, jak agresivní jsou domorodci, je nanejvýš riskantní tam posílat jednotku. Potřebujeme tu oblast zmapovat a doufal jsem, že nám Tok’Raové pomůžou.“
„Samozřejmě, Jacku. Selmak má k dispozici loď, takže to můžu zařídit ještě dnes. Jak se to přesně stalo?“
„Napadli je v noci, nějak se od sebe oddálili a Carterovou unesli. Pokud zasáhneme rychle, určitě bude v pořádku.“ prohlásil Jack a na kousku listu podal Jacobovi souřadnice. Jacob si je vzal.
„Zavolám si.“ oznámil a cestou ke schodům si pomyslel, že je až neuvěřitelné, jak se Jack O’Neill v krizové situaci dokáže chovat dospěle. Bál se ale, že generálův optimismus nesdílí. Jestli je celý ten národ agresivní a uzavřený okolnímu světu a při vzpurné povaze své dcery se obával, že šance Sam na přežití se rapidně zmenšila. Sevřelo se mu srdce. Věděl ale, že O’Neillův plán je dobrý, že je lepší neunáhlit se. 
Proto myšlenky ponechal stranou a požádal Waltera, aby mu umožnil spojení se základnou Tok’Raů.
...
Probrala se. Chvíli neměla odvahu otevřít oči a bála se pohnout, věděla, že ji ten pohyb nejspíš bude bolet. S námahou hledala v paměti, co si vybavuje jako poslední. Vzpomínala na to, jak ji stáhli mezi sebe a jak se k ní Teal’c snažil dostat.Věděla, že ji poslechli a dali se na útěk a slyšela křičet Daniela, že se pro ni vrátí. Doufala, že to bude brzy, ať je, kde je.
Nyní se dostala k okamžiku, když už ty oči bude muset skutečně otevřít. Udělala to. Na chvilku ji slepilo ji prudké sluneční světlo. Otočila se na břicho, aby se před ním skryla a okamžitě toho pohybu litovala. Zatmělo se jí před očima a hlava se ji příšerně rozbolela. Pamatovala si jen, jak dostala ránu do břicha a pak jí kdosi srazil k zemi. Pak tma.
Malátně zvedla ruku a položila si ji na zátylek, sykla, když našla bouli. Pořádně si prohmatala celou hlavou a ulevilo se jí, že nikde nemá tržnou ránu. Zdálo se, že až na pár modřin,  škrábanců a tu zatracenou bouli byla v pořádku. Opatrně skrčila nohy pod břicho a zvedla se do kleku, zamrkala, aby přivykla světlu. Hlava se jí točila a špatně se jí zaostřovalo, takže se téměř okamžitě znovu převážila a sedla na zadek. Zasakrovala a aspoň se bezradně rozhlédla kolem. Cela byla světlá, zdi natřené na bílo. U stropu bylo malé zamřížované okýnko, které sem vhánělo trochu světla. Zem byla poměrně čistá. Nejspíš tu často neměli vězně – buď tu nebyla kriminalita a zdejší lidé byly mírumilovní nebo se rovnou popravovalo. Spíš se přikláněla k druhé možnosti, čímž jí vyvstávala na mysli otázka: proč ji rovnou nezabili?
Závora na dveřích se pohnula a odskočila, Sam bleskurychle spadla zpátky lehu a zavřela oči. Dveře vrzly a za chvíli bylo slyšet, jak ťukly od zeď. Směrem k Sam se vydaly lehoučké, šouravé kroky, doprovázené rytmickým šploucháním.
Nově příchozí osoba něco nemotorně položila na zem a ozvalo se mlasknutí vody o podlahu, následované tichounkým zafuněním a zašustila nějaká látka. Znovu zašplouchání a potom Sam cítila, jak jí na obličej dopadly kapky studené vody. Neubránila se, aby nezkrabatila obličej a vzápětí jí na něj dopadla další sprška. 
„No tak, vstávej.“ ozval se hlásek a Sam ohodila poslední sprška. Prudce se vyhoupla a než se jí podařilo zaostřit, sklouzla pohledem k lehké dřevěné misce plné vody. Máchala se v ní ruka, přesně taková, jakou si Sam k tomu hlasu přiřadila. Dětská. Zamrkala a pohlédla do dětské tváře. Zíraly z ní na ni velké modré oči, s tak bezelstným výrazem, jak jen dětské oči můžou být. Děvčátko vytáhlo ruku z misky, otřelo si ji do sukně lněných šatiček a vzalo misku do obou rukou. „Máš žízeň?“ Strčila misku do mezery mezi mřížemi a začala ji pečlivě vyvažovat. Nakonec, držíc ji jen špičkami prstů, znovu zvedla oči a zabodla pohled do těch Samanthiných. „Neboj, umývala jsem si ruce.“ poznamenala. Sam zvedla ruce a misku si od ní vzala. Chvíli vodu zkoumala a potom do ní ponořila rty – byla příjemně studená a Sam měla opravdu žízeň, vyprázdnila misku do poslední kapky a potom misku vrátila děvčeti.
„Díky.“ pokusila se vyloudit něco jako úsměv. Děvčátko pohodilo hlavou a misku si od ní vzalo.
„To nic. Viděla jsem, jak tě nesou do vesnice a nikoho takového jsem tu ještě neviděla. Co jsi provedla? Oblékla ses jako muž?“ loupla po ní malá zvědavě očima. Sam se změřila pohledem. Nechali jí jen kalhoty a tričko, bunda, vesta a veškerá výzbroj byla pryč, samozřejmě.
„Nejsem odsud, jsem z jiné planety. Přišli jsme v míru, jen vaši lidé to zřejmě nepochopili. Mohla bys mi někoho zavolat? Někoho dospělého?“ zeptala se a děvčátko ohrnulo ret.
„Zkusím to.“ řekla nakonec a vyběhla vraty ven. Sam si prohrábla vlasy a pokusila se vstát. Zjistila, že její nohy nejsou už tak vratké a podařilo se jí na nich udržet. Udělala pár kroků, aby našla rovnováhu. Dřív, než stačila přejít celu z jedné strany na druhou, dveře do vězení se znovu rozlétly.
Dovnitř vešli tři muži, postavili se přímo před Samanthinu celu a zůstali stát metr od mříží. Chvíli ji měřili pohledem, ze kterého nedokázala nic vyčíst.
„Kdo jsi?“
„Jsem podplukovník Carterová z planety zvané Země, obávám se, že došlo k omylu, my...“
„Pokusila ses o invazi naší země?“ přerušil ji bez mrknutí oka.
„Ne, říkám, že došlo k...“
„Pokus o invazi s pouhými dvěma muži, kteří utekli, jakmile došlo k boji. Tohle skutečně může napadnout jenom ženu...“
„Nepokusili jsme se o invazi. Jsme badatelé ze Země a přišli jsme v míru.“ Sam rychle využila chvilky, kdy se muž odmlčel, aby se mohl pohrdlivě zašklebit.
„Ano?“ pozvedl obočí. Sam semkla rty k sobě.
„Ano. Nedali jste nám šanci se představit, nic...“
„Nikdo, kdo chodí tím kruhem, nepřišel v míru. Pak ani vy. Lžeš, žádným tvým slovům se nedá věřit. Už to, že chodíš v mužském oblečení a mluvíš bez dovolení o něčem vypovídá. Proč jste sem přišli?“
„Jsme badatelé, prozkoumáváme planety a přicházíme v míru.“
„Dobře. Věřím, že tvoje zatvrzelost časem povolí a že mi časem prozradíš jejich slabiny. A věřím, že to bude brzo.“ Sam se už nesnažila nic namítnout, muž po ní mrskl pohledem a spolu s doprovodem odešel. Sam si povzdechla a znovu se posadila.
...
Jack se ani neobtěžoval na noc odjet domů, protože Jacob čekal zprávy od Tok’Raů každou chvíli. Zůstal ve své kanceláři a když na něj přišla největší únava, položil čelo na ruce a na chvíli zavřel oči. Usnul celkem rychle.
V takovémto stavu ho nalezl Jacob. Když přes skleněnou mapu pohlédl do kanceláře, pochopil, že klepat je zbytečné. Vešel do kanceláře a stiskl Jackovi rameno.
„Jacku, vstávejte, no tak.“ zatřásl s ním. Jack zamručel a zakroutil hlavou.
„Ještě chvíli, tati.“ zabrblal. Jacob se pousmál.
„Mám právy od Tok’Raů.“ Jakmile Jacob dořekl, Jack byl najednou úplně vzhůru. Vymrštil hlavu, zamrkal a pozvedl obočí.
„Ano?“ pobídl Jacoba.
„Brána je od vesnice několik mil, leží v prohlubni. Kolem je pahorkatá krajina, takže přístup bude nejspíš značně problematický. Ale nic, co se nedá zvládnout.“
„Dobře. Pošlou nám mapu?“
„Už poslali, Walter ji nechává tisknout.“
„Dobře. Zítra ráno vyrazíme. Můžu na to uvolnit jen jeden tým navíc, ale nic, co se nedá zvládnout.“ Jack zopakoval Jacobova slova. 
„Půjdu s vámi, k dispozici dostanu jednotku Tok’Raů.“
„Díky, Jacobe.“ pousmál se Jack.
„Není nic, co bych pro svou dceru neudělal.“ odvětil Jacob a zvedl se. „Půjdu se trochu prospat.“
„Prospat?“ pozvedl obočí Jack a hodil na Jacoba překvapený kukuč.
„Ano a vy by jste měl také.“ podotkl generál Carter. Jack přikývl.
„Popřemýšlím o tom.“ Jacob se usmál, popřál Jackovi dobrou noc a odešel. Sotva vytáhl paty zpět do zasedačky, druhými dveřmi vpadli dovnitř Daniel a Teal’c.
„Slyšeli jsme o aktivaci Brány. Nějaké zprávy?“
„Ano, máme mapu a vyrážíme zítra ráno. Teď bychom se měli trochu prospat.“ odpověděl Jack a zvedl se. Společně zamířili ven z Jackovi kanceláře a Teal’c se po kousku cesty odpojil na pozdní večeři.
„Chtěl bych mít jeho žaludek.“ prohodil Jack. Když Daniel neodpovídal, podíval se na něj. Chvíli ho měřil pohledem a nakonec se uchýlil jen k lehkému ‘hej‘.
„Hej.“ zareagoval klasicky Daniel. „Já... promiň, zamyslel jsem se.“
„Aha.“ přikývl vědoucně Jack. Dál šli tiše. Daniel byl ponořen ve vlastních myšlenkách a pocitech. Jack přemýšlel, co s ním.
Jakmile došli k Danielově ubikaci, Daniel se hodlal vytratit, ale Jack ho zastavil.
„Není to tvoje chyba.“
„Já jsem na tom trval.“ namítl Daniel.
„Ale já jsem to povolil, takže buď klidný. Carterová bude v pořádku, ano? Dobrou noc, Danieli a pořádně se vyspi.“ Jack nedal prostor žádným námitkám a i kdyby dal, Daniel by se o ně nesnažil.
„I tobě, Jacku.“ prohodil tiše a zapadl k sobě.
...
Sam věděla, že nemá cenu odporovat. Nemohla jim říct nic, co by změnilo jejich ortel, vyvrátilo jejich názor. Ať chtěla, jak chtěla, neposlouchali ji. I když ji nechali mluvit, opakovala jen to, co řekla a oni to považovali jen za marnou snahu vyhnout se fyzické bolesti a potupě.
Ucítila, jak se jí nehty strážných zaryly do paží a uslyšela praskot trhané látky. Záda jí ovanul chladný vzduch a poškrábaná ramena jí začala okamžitě pálit. Praštili ji tyčí ze zadu přes kolena a Sam se podlomily nohy, rýpancem pod žebra si ještě pojistili její tvrdý pád na kolena. Sam přepadla do předu a zarazila se dlaněmi. Roztrhané tričko se jí sesunulo na jedné straně kolem ramen, podprsenka vzápětí polevila taktéž.
Vzduchem prolétl ostrý svist a Sam vykřikla bolestí a podlomily se jí lokty. Ten, jenž ji soudil, se pohodlně usadil, aby se kochal jejím mučením, její bolestný výkřik jej navnadil a Sam to dobře věděla. Něco se v ní vzepřelo. Možná, že je odsouzená k mučení, ponížení a snad i k smrti, ale nikomu tím neudělá radost.
Zatnula zuby a zpevnila ruce, ani necekla, když dopadla další ostrá rána. Bolest, která jí projela tělem, byla horší než prve. U třetí rány už se sotva držela. Rákoska zasvištěla vzduchem a Sam se rychle zakousla do torza rukávu trička. Trhla sebou, když dopadla čtvrtá. Svist, svist – Sam se naučila rozeznávat, kdy se kat napřahuje a kdy rákoska letí k jejím zádům. Vyhrkly jí slzy do očí. Při dalších dvou ranách měla už tváře mokré, jen sotva se držela, aby nezačala brečet. Snažila se myslet na něco jiného, na cokoliv, ale každá další rána ji jen vracela do kruté reality a odháněla její naději. Nemohla odpoutat mysl, hlavou jí projelo jen zoufalé ‘devět‘. 
Opouštěly jí síly, tělo zachvacovala šílená bolest a mozek zkratoval. Před další ranou prohnula záda, zdálo se jí to, nebo ji praštily silněji? Podlomily se jí lokty a dopadla na podlahu. Do rtu se kousala tak silně, až ucítila na jazyku krev. Neměla sílu se zvednout a kat zaváhal, jako by čekal na svolení, jestli pokračovat.
„Stop.“ rozhodl muž. Vstal, přešel k Sam a dřepl si. „Přemýšlej, ženo. Příště dostaneš plnou míru a tentokrát bičem a já se postarám, aby tvá záda zůstala zjizvená. Co je pro tebe výhodnější? Podrobit se, říct co víš a zemřít bezbolestně nebo bít zahubena vlastní pošetilostí a bolestí? Říkám ti: rozmysli si to.“ sykl výhružně a prstem přejel přes napuchlé rýhy na jejích zádech. Sam zadusila bolestivý vzlyk a trpělivě čekala, až se cela vyprázdní.
Konečně cvakla dřevěná vrata a rozhostilo se ticho. Sam se trochu pohnula, ale tělem jí projela ještě větší bolest, záda měla v jednom ohni a třásla se po celém těle. Přidušeně vzlykla a pod hlavu si posunula ruce.
Vrata znovu zavrzala a ozvaly se lehounké kroky, které tu Sam přivítaly hned první den. Znovu je doprovázelo šplouchání. Malá přišla k mřížím, odložila misku a zase se jí podařilo přelít.
„Neboj, to přestane. Když mrskají poprvé, vždycky mrskají méně, neví, kolik toho vydržíš. Proto taky ta rákoska a ne bič. Mámu ke konci mrskali mnohem víc.“ prohlásila dívenka posmutněle, zatímco namáčela hadr. Prostrčila malou ručku mřížemi a Sam pocítila na zmučených zádech aspoň malou úlevu. Děvčátko jí - s mírným funěním, protože muselo střídavě prostrkovat ruce mřížemi a hodně se natahovat - osvěžilo a omylo celá záda. Sam se konečně odhodlala posadit. Záda ji začala zase pálit naprosto nesnesitelně a předešlá úleva jako by nebyla, ale nehodlala tu zůstat ležet jako hromádka neštěstí. Pokusila se na děvče usmát.
„Nebudeš mít problémy, protože mi pomáháš?“ zeptala se jí, ale děvče zakroutilo hlavou, až se jí černočerné prstýnky roztančily kolem hlavy.
„Jsem otrok, horší už to být nemůže. Jmenuji se Aieshy a ty?“ Zeptala se, vymáchala hadr a podala ho znovu Sam. Ta si vzala, omyla si obličej, rozdrásaný ret, pak si přejela přes poškrábaná ramena a vrátila ho Aieshy.
„Děkuji. Jsem Samantha.“
„Je to hezké, ale je to moc dlouhé.“
„Přátelé mi říkají Sam.“
„Ti, co utekli?“ zeptala se Aieshy. Sam se na ni shovívavě pousmála.
„Nařídila jsem jim to, aby přivedli pomoc.“
„Takže se vrátí?“
„Určitě.“
„A vezmeš mě sebou? Jsem otrokyně a mámu umučili. Nemám tu nikoho a s tebou budu v bezpečí. Jsi odvážná a statečná.“ vyhrkla holčička naléhavě a hleděla jí do očí s takovou úctou a prosíkem, že Sam ani na minutu nenapadlo odmítnout. Usmála se a přikývla.
„Jak jsi se sem vůbec dostala?“ zeptala se jí.
„Nechali mě tu Goa’uldi, když prchali. Mě a mámu, zdejší lidé je vyhnali. Proto teď ničí každého, kdo přijde Hvězdnou bránou, Nejvyšší si myslí, že jim prozradí tajemství Goa’uldů, jak udělat jejich zbraně...“ Aieshy pokrčila rameny.
„Jsi na svůj věk hodně chytrá, víš to?“ Sam prostrčila ruku skrz mříže a cvrnkla ji do nosu. Dívenka se na ni pousmála a než Sam stačila stáhnout ruku, opřela se tváří do její dlaně.
„To mi říkávala maminka.“ šeptla. Sam tělem projel dosud neznámý pocit, něco podobného cítila s Cassie, ale ne tak silně. Aieshy se náhle odtrhla.
„Musím jít.“ houkla, vzala misku a už jí nebylo. Sam za ní zůstala hledět, plná smíšených pocitů, kterých se děsila. Pohnula se a téměř vykřikla, jak ji bolest znovu upozornila na nynější situaci. Věděla, že tu nemůže zůstat, jak je, s roztrženým tričkem a stejně zničenou podprsenkou. S veškerým sebezapřením shodila tričko, zatnula zuby a natáhla ruce do zadu. Znovu jí vyhrkly slzy bolesti, ale pokračovala, opatrnými pohyby zavázala oba konce podprsenky a potom si tričko oblékla naopak, ve předu zavázala. Záda ji sice stále pálila jako čert, ale cítila se teď lépe.
Otřela si hřbetem ruky slzy a znovu si prohrábla vlasy, shrnula je z čela. Přitáhla si kolena k tělu a opřela se o ně lokty rukou a s dlaněmi spojenými na zátylku. Snažila se zoufale nemyslet na co, co ji ještě čeká.
...
Toho rána bylo na planetě pochmurno, dokonale odráželo náladu skupiny mužů, jež právě opustili červí díru. Jack si narazil kšiltovku na hlavu a nasadil si sluneční brýle, ačkoli po slunci nebylo ani památky. Jakmile sem vkročil, dopadla na něj podivná nálada a nutkavý pocit, strach, že ji nenajdou včas. Strach, že už nikdy neuvidí její oči usmívat se, nikdy neuslyší její hlas. Strach, že nesplní úkol, který si sám zadal a že zničí její naději. Nechtěl, aby se mu Daniel nebo Jacob zkoumavě dívali do očí a snažili se ho analyzovat.
„Reynoldsi, zůstanete u Brány a budete držet stanoviště, kdyby něco, dejte neprodleně vědět. Hlášení každou hodinu.“ Jedna z dalších věcí, které Jack nechtěl, bylo nechat si krýt záda Tok’Ray. Kdyby měl k dispozici ještě aspoň jeden tým, asi by Jacoba odmítl. Ale neměl na vybranou a nemohl čekat.
„Rozkaz, pane.“ Reynolds srazil podpatky a SG-1 spolu s Jacobem a jeho týmem statečně vyšlápli.
...
Slunce se pomalu vyhouplo nad obzor a zalilo kraj váhavým, spíš jen sporadickým světlem. Ztichlým náměstíčkem se prohnal chladný vítr a Sam se otřásla zimou. Když včera seděla v cele, čekala, že se v noci vrátí. Čekala, že ji znovu srazí na kolena nebo přivážou ke kůlu a vytáhnou zase rákosku či bič, ale nic takového neudělali. Pootevírali dveře, aby celým vězením táhlo a polili ji vědrem studené vody. Křičeli na ni, aby jim prozradila tajemství goa’uldské moci, chtěli znát návod, jak si vyrobit zbraně a odmítali cokoliv, co jim skrz drkotající zuby řekla. Snažila jsem jim vysvětlit, že Goa’uldi jsou pro ni a pro Zemi stejnou hrozbou jako této planetě a že ona s nimi nemá nic společného, ale Nejvyššího to jen rozzuřilo. Téměř už cítila, jak se jí jeho dlaň na otiskla tváři, ale na poslední chvíli se udržel. Přivolal služku, která donesla lehkou bílou košili, pod ňadry byla zabíraná a strašně tenká. Trochu vypadala jako Samanthina krajková noční košile. Hodil ji po ní a nakázal, ať si to obleče, sám se znechuceně otočil. Sam za to byla vděčná. Když už nic, měla aspoň jistotu, že jí nechají její čest, když už je hrdost pošlapaná. Oblékla si to, možná byla zbabělá, ale bála se dalších ran rákoskou a co víc, byla jí strašná zima a mokré oblečení se jí lepilo na tělo.
Jakmile byla hotová, zeptal se jí Nejvyšší naposledy, zda nechce říct pravdu. Znovu se pokusila mu to vysvětlit, ale odbyl to jako ohranou písničku a nechal ji vyvést ven. Sam se okamžitě roztřásla zimou, snad ještě víc, než když stála mokrá v cele.
Vedli ji přes náměstí až k pranýři. Věděla, co ji čeká. Zavřela oči a na chvíli si přála, aby to byl jen ošklivý sen. Nebyl. Srazili ji na kolena a tělo převázali řetězem. K dovršení všeho ponížení nechal znovu donést vědro s vodou a polít ji.
Nechal ji tam mokrou sedět celou noc. Sam cítila, jak prochladla, věděla, že z tohohle nevyvázne jen s rýmou. K ránu, když padala rosa, měla Sam pocit, že už to snad ani horší být nemůže. Pochopila, že může, jakmile se městečko zaplnilo ranním ruchem. Pranýř byl na drobné vyvýšenině a ona byla všem na očích. Někdo na ni hleděl vilně, někdo s účastí, někdo se jí bál, ale nikdo se neodvážil blíž než na délku dvou metrů. Až na jedinou osůbku. Mladičká Aieshy se prodrala davem, klekla na kolena, opřela si hlavu o Samanthinu hruď a objala ji. 
„Chtěla jsem ti donést deku, ale už tak dostávám výprask za to, že za tebou chodím. Můžu jenom na chviličku, snad mě nikdo neuvidí.“ zamumlala. Sam se na ni unaveně usmála.
„Díky...“ zašeptala, dobře pochopila, že se ji maličká snaží zahřát. Aieshy vyděsilo, jak Sam selhával hlas.
„Jsi nemocná.“ konstatovala.
„Jen trošku.“ šeptla Sam a zoufale si přála, aby to byla pravda. Děvče ji pustilo a sedlo si na paty, Sam měla možnost prohlédnout si ji na denním světle.
Aieshy vykukovaly z krátké sukýnky a rukávů modřiny, některé byly čerstvé, některé už se ztrácely. Zřejmě byla bitá jako žito. Ucho měla natržené, byla to čerstvá rána.
„To máš kvůli mně?“
„Tak trochu, ale spíš jsem vyplázla na dcerušku pána jazyk. Je starší než já, ale o moc hloupější.“ Sam se musela usmát.
„Budu muset jít, pán je dneska strašně nervózní. Skupina jeho lovců se nevrátila z lovu a když mě tu uvidí on sám, zavře mě do sklepa. Určitě za tebou přijdu.“
„Nemusíš za mnou chodit.“ namítla Sam.
„Ale já chci.“ Děvčátko jí vtisklo váhavou pusu na tvář. „Mám tě ráda, Sam.“ špitlo a vmísilo se do davu.
...
Daniel už pomalu necítil nohy. Neměl odvahu si sednout na pařez, protože měl strach, že by už nevstal. Jack s Jacobem hleděli do mapy a snažili se přijít na to, jak daleko ještě vesnice může být. Teal‘c držel hlídku na jedné straně do skupinky a zbývající dva Tok’Raové na druhé.
Daniel se napil ze své čutory a potom ji položil do natažené Jackovy ruky. „Jak daleko ještě?“ zeptal se.
„Už ne moc daleko, odhaduji to tak na dvě hodiny cesty.“ odpověděl Jacob a mapu schoval. Vysílačka zapraskala.
„Pane?“
„Ano, Reynoldsi, jak to jde?“
„Vzduch čistý, nikde nikdo.“
„Dobře, hlaste se zase za hodinu, dáme vědět, až se budeme vracet.“
„Ano, pane. Zlomte vaz.“
„O’Neill končí.“ Jack si upravil sluchátko v uchu. „Pokračujeme.“ rozhodl a skupina se znovu dala do pohybu.
Ušli sotva půl kilometru, když Teal’c dal signál. Schovali se. Ze stromoví vyšla skupinka lovců a na ramenou táhli obrovský skot. Jack se zamračil a pohlédl na Daniela, který mu vrátil stejně udivený pohled. Nebe nad jejich hlavami zabouřilo. Jack si pomyslel, že to, že lovci dokážou odhadnout počasí, bude asi nějaká pověra, co nevidět bude bouřka a tihle to zjevně nevychytali.
„Snad za to zpoždění nedostaneme, tohle stojí za to.“ poznamenal jeden z mužů.
„Když si potrpí na čerstvě ulovené maso a nestačí mu to z pastvin, musí občas počítat s drobným zpožděním.“ odplivl si další z mužů. Jack dal signál Teal’covi a Danielovi a za chvíli všichni muži až na jednoho leželi na zemi po ráně zakňaktelem. Ten teď vypadal poněkud vyděšeně.
„Co... co ode mě chcete?“ svíral svůj luk s oštěpem a byl vyloženě vyveden z konceptu.
„Dovedeš nás do vesnice?“ zeptal se ho Teal’c.
„Pokud možno nějakou zkratkou.“ připomenul Jack. Muži bylo jasné, že nemá moc na výběr a tak pomalu přikývl.
...
Sam měla zakloněnou hlavu opřenou o pranýř, ke kterému byla přivázaná. Hleděla na šedé nebe a přemýšlela, vypočítávala, za jak dlouho by se sem dostali. Ať chtěla, jak chtěla, vycházelo jí z toho, že už tu mohli dávno být. Propadala beznaději.
Docházely jí síly, nevěděla, kolik toho ještě vydrží a bude muset snést. Nechtělo se jí věřit, že by se pro ni jen nepokusili vrátit. Držela se, aby jí do očí nevstoupily slzy. Věřila, že přijde, že ji najde a odnese odsud...
Na tvář jí dopadl stín. Obrátila pohled a znovu hleděla do tváře Nejvyššího. „Rada se usnesla. Pokud stále odmítáš říct co víš, pomoci nám... Jsi zrádce. Zatracuješ naše životy a odsuzuješ je k utrpení, až sem Goa‘uldi znovu přijdou. K mnohem většímu utrpení, než my odsoudili tebe. Jak se rozhodneš? Prozradíš nám, co chceme vědět?“
„Nemůžu vám říct, co chcete vědět, protože to nevím.“ odvětila Sam nejpevněji, jak dokázala.
„Dobře.“ přikývl Nejvyšší, ale jeho tvář zůstala pro tentokrát nečitelná. „Rozvázat.“ nakázal.
...
„Už jen přejdeme ten kopec a jsme ve vesnici.“ prohodil muž váhavě a pootočil se. Z tváří těch, co ho zajali, se nedalo nic vyčíst. Pokynuli mu a on šel dál.
Převedl je tedy přes kopec. Sotva vkročili do vesnice, spustil se liják a přidal se tam k podmračenému nebi a studenému větru a hřmění, které provázelo celou jejich cestu.
Muž se hroutil k nohám skupinky, Teal’c ho zachytil za rameno a odklidil z cesty. Daniel nechal zakňaktel k pohotovostní poloze a rozhlédl se kolem.
„Vidím tam nějaké shromáždění.“ poznamenal Teal’c.
„Nejspíš jsou všichni tam.“ přitakal Daniel.
„Dobře. Potřebujeme někoho, kdo nám bude krýt záda.“ rozhodl Jack. „Nevypadá to tam dobře.“ Jack sundal batoh a pohlédl na Tok’Ray. „Umíte se snipery?“ Oba Tok’Raové přikývli, Jack jim podal batoh a oni vklouzli do jednoho domu, odkud vylezli na střechu a zaujali pozici.
„Jsou připravení.“ prohlásil Jacob.
„Dobře, možná, že to naše spojenectví nebyl tak špatný nápad.“ prohodil Jack a Jacob si jen povzdechl.
...
Ostré dešťové kapky a vítr ji šlehaly do tváře. Zavřela oči a nechala je, aby s ní smýkli na bok a znovu jí roztrhli košili na zádech. Tentokrát si ovšem dávali sakra pozor, aby ji nezranili.
„Včera večer tato žena dostala deset ostrých ran rákoskou, ale na jejích zádech nejsou ani stopy po šrámech ani ranách!“ křikl Nejvyšší na shromáždění pod podiem. Zase se Sam trhl a otočil ji zády k davu. Sam slyšela, jak to za jejími zády zašumělo, byla to směsice šokovaných vzdechů a ustaraného šeptání. Neměla sílu se hájit, věděla, že tuhle válku nemůže vyhrát, byl to komplot jednoho šílence a ona neměla dost prostředků ani síly se tomu postavit. Jektala zuby a třásla se po celém těle. Jen na chvíli otevřela oči a spatřila něco, co ji vyděsilo. Tyčila se před ní hranice obalená chrastím, bylo tam toho tolik, že to chytí i v tomhle počasí. „Vidíte sami. Ďáblova žena se vzezřením anděla. Je potřeba ji zničit.“ Znovu ji prudce otočili a Sam se zatočila hlava. Bylo jí jasné, že z větší části jí je zima kvůli horečce, celá hořela. Neustála to a klesla na kolena. Nezajímalo ji, co si ostatní myslí. Chtěla to mít za sebou, aby už byl konec. Ačkoli by ji nikdy nenapadlo, že zemře v plamenech, jako Ďáblova žena, teď se nemohla dočkat, až ji kouř zbaví navždy vědomí. Měla výčitky. Kvůli Aieshy, které slíbila pomoc. Kvůli Danielovi a generálovi... Jackovi, protože se za její smrt budou vinit. A kvůli sobě... kdyby dala průchod citům, umírala by teď naplněná.
Dav začal něco skandovat. Silněji a silněji. Sam se unaveným očima po něm ohlédla.Už se nedívala tvrdě, vzpurně, byla zničená, sražená na kolena, unavená. V očích těch v davu bylo vidět zmatení, zděšení, nesouhlas a fanatická touha pro krvi a bolesti.
„Odsouzená, slyš! Bude ti vypálen cejch obcovačky se zlem a budeš upálená na hranici. Nyní máš možnost něco říct, poslední možnost, jak skončit s tou zatvrzelostí a obhájit se.“
„Nejsem obcovačka se zlem, jsem podplukovník Samantha Carterová ze Země...“
„Takže nám odmítáš říct pravdu i na prahu smrti.“
„Říkala jsem...“ zašeptala Sam. Hlas jí selhával, určitě je ošklivě nachlazená. „Neposloucháte mě.“ dodala. Zavřela oči, strašně ji pálily, hlava jakoby se chtěla rozskočit. Cítila každičký nerv svého zmučeného těla, každé místo, kterému bylo tady na té proklaté planetě ublíženo.
„Jak myslíš.“ Nejvyšší zkroutil rty škodolibého úsměvu. Mávl rukou.
Horkost výhně Sam ovanula záda, slyšela, jak syčící kapky deště dopadaly na rozpálené železo a měnily se v zanedbatelné obláčky páry. Sam otevřela oči a zahleděla se do prázdna. V podloubí jednoho domu spatřila krčit se Aieshy. Děvčátko plakalo. Slzy jako hrachy se jí koulely po tvářích a mísily s deštěm, který hnal vítr i pod střechu.
Sam cítila, jak se k jejím zádům přibližuje rozpálené železo, pootevřenými rty zhluboka dýchala.
„Promiň...“ naznačila rty maličké a ta se na ni pokusila usmát. Sam ucítila slanost v ústech... Tak už pláče i ona. Cítila, jak ji chytili za ramena a pevně drželi a pak se rozpálené železo dotklo kůže na lopatce. Byla to ta nejhorší bolest, co kdy zažila. Nic proti goa’uldským mučícím hračičkám, nic proti replikátorské ruce v hlavě, nic proti tomu, co už tu zažila. Její bolestný vřískot se rozlehl široko daleko, Aieshy se rozplakala a svoje vzlyky schovala do zástěrky.
Sam jim zůstala bezvládně viset v rukou, z úst jí plynuly jen bolestné steny. Slzy jí kanuly z očí, jedna za druhou a spálenina neuvěřitelnou pulsující bolestí potlačila všechny pocity a touhy, kromě té po smrti. Nejvyšší nechal zažehnout pochodně, které okamžitě vzplály jasným ohněm. Zvedli ji na nohy a hodlali táhnout k hranici, téměř nahou a na kost promoklou, ale něco jim v tom zabránilo. Oba muži se s drobným výkřikem najednou sesunuly k zemi, z hlavy jim tryskal gejzír krve. Zavládl zmatek. Sam znovu dopadla na kolena, odhodlala se znovu zvednout oči. Měla pocit, že ji šálí zrak, že si její utrápená duše dělá jen marné naděje. Ale přesto to bylo tak skutečné a zapadalo to do sebe.
Třeskla série výstřelů a muži, držíc stráž v davu, se zhroutili mrtví nebo umírající k zemi. Dav se ustrašeně rozestoupil, ženy tiskly děcka k sobě před tou hrubou silou, dav se choulil a upíral oči střídavě k příchozím, střídavě k Nejvyššímu, který jako by ztratil všechnu svou odvahu a moc. Jen stál a snad i vyděšeně hleděl do tváře muže, před kterým se dav sám rozestupoval.
Jack O’Neill vypadal hrozivě. Oči měl neprostupně černé vztekem, uniformu úplně mokrou. Neměl na sobě ani vestu, v ruce jen svou P9-ku, kapky jakoby se od něj odrážely. „Ustup.“ zasyčel na Nejvyššího a ten to udělal, stále ještě neschopen slova. Jack vyběhl ty shody, jež ho dělily od podia přiklekl k Sam. Ucítila, jak se špičky jeho prstů dotkly její tváře a ze rtů se mu vydralo vše říkající: „Panebože.“ Rychle obhlédl její zranění a jeho výraz ztvrdl ještě víc. Sevřel rty k sobě tak silně, že z nich zůstala pouze světlounká čárka. Sam zvedla zrak a pohlédla mu do očí. Pootevřela rty, aby něco řekla, ale hlas se jí vytratil, byla silně podchlazená. Jack jen zakroutil hlavou a sundal bundu, jednu ruku jí do ni navlékl a druhý rukáv ji podvlékl pod paží, aby ji nepřilepil k ráně. Nějak to zavázal ve předu, aby překryl promoklou tenkou košili a tím téměř obnaženou hruď. Sam mu opřela hlavu o rameno, čelo o jeho krk. Jack se vyděsil, když ucítil, jak je horká. Třásla se zimou, měla horečku a to nechtěl myslet na její záda a ramena. Prvně ji přitiskl k sobě a vzal do náruče, svoji P9 uložil ze zadu za pas, aby ji netlačila. Sam se k němu přitiskla veškerou silou, která jí zbyla a ovinula mu slabé paže okolo krku. Pohlédla směrem, kde naposledy spatřila Aieshy. Srdce se jí rozbušilo mnohem silněji, když ji nikde neviděla. Jackovy rty se dotkly jejího ucha.
„Klid, už jste v pořádku.“ Jack si vyložil si její reakci jako strach z toho, že je znovu obstoupí stráže. Sam jemně zakroutila hlavou a natáhla svoje rty k jeho uchu.
„Ai... Aieshy...“ zašeptala. „Musím ji vzít sebou, prosím... pane, prosím...“ šeptala.
„Klid, Sam.“ opověděl Jack a šel dál. Sam se v jeho náručí nespokojeně zavrtěla, nemohla ji nechat tady.
„Nenechám ji...“ hlas jí znovu selhal. Jack se začal naléhavě rozhlížet kolem sebe. Měla horečku, blouznila? Jak měl sakra vědět, že nějaká Aieshy existuje? A potom si něčeho všiml. Zhruba šestileté, možná sedmileté děvče šlo jeho tempem, prodíralo se podloubím a viselo očima na Sam.
„Napravo. Je to ona?“ šeptl k Sam. Sam se otočila a usmála se na Aieshy. Přikývl a použil drobné sluchátko, které měl zastrčené v uchu.
„Teal’cu? Vezmi tu malou sebou, ale nevyděs ji.“ Z vysílačky se ozvalo typické ‘vskutku‘ a Sam spokojeně zavřela oči, přitisknutá k Jackovi. Veškerá bolest a horečka ji porazila, propadla se do tmy.

Aieshy zacouvala za sloup, když se k ní Teal’c přiblížil. „Ty jsi od Goa’uldů...“ vyjekla.
„Ne, jsem přítel Samanthy Carterové.“ odpověděl Teal’c. Aieshy na něj chvíli hleděla. Přišel s nimi, byl oblečený jako oni... Váhavě vylezla ze stínu a potom přešla až k Teal’covi. Teal’c se sklonil a vzal ji do náruče. A Aieshy najednou cítila, že mu může věřit. Přitulila se k němu a očima se pevně pověsila na siluetu muže, který v náručí nesl jejího anděla.
...
Daniel zvedl ruku a mávl na Reynoldse, který se na ně jen pousmál a zdržel se jakéhokoliv pohledu a komentáře k chumlu nahého těla a bílé a zelené látky v Teal’cově náručí. Nekomentoval ani děvčátko, které spalo v náručí O’Neillově. Koneckonců, on je generál.
Přijal signál a začal vytáčet Bránu.
Teal’c se najednou zarazil, stále pevně držíc tělo své přítelkyně a po chvilce pohlédl na Jacka.
„Útočné letouny, O’Neille.“ poznamenal.
„Díky, Radare.“ povzdechl si Jack a zařval na Reynoldse, ať si pohne. Poněkud přidali do kroku, ale nad hlavami jim proletěl první letoun. Zem se otřásla a oni se jen tak, tak vyhnuli prvním střelám. Přilétli další dva, Jack ucítil, jak se k němu Aieshy vyděšeně tiskne. Červí díra se otevřela a Reynolds ukazoval, že můžou jít. Jack pořádně šlápl do bot, Teal’c se mu zařadil po boku. Těsně za nimi dopadlo dalších pár ran. Daniel proběhl hladinou, Jacob a jeho tým také, Reynolds stál a držel ruku v díře. Jack na něj mávl, ať jde a on poslechl.
Jack i Teal’c překonali ten kousek na stupínek k bráně, když palba najednou ustala. Nad ně se vznesla loď a aktivovali se kruhy, umístěné před bránou. Ani jeden z mužů se nepohnul, aby udělal dva poslední kroky a nechal se zanést přes miliony světelných let domů. Čekali, co se stane.
Před nimi stanul Ba’al a dva Jaffové za ním. On, Teal’c a Jack se chvíli měřili pohledem. Jack cítil, jak se k němu Aieshy přitiskla ještě silněji a odvrátila od Ba’alovy skupinky hlavu. Pozoroval Ba’ala. Čekal, že se ten had spokojeně usměje, když uvidí, jaký strach vzbudil v té malé, ale on nic takového neudělal. S kamenným výrazem zíral napřed na Jacka a potom na Sam, kterou Teal’c nesl v náručí. Nakonec se očima opět vrátil k Jackovi, ale to už se Jack otočil na podpatku a proběhl bránou, Teal’c o několik vteřin později. 
...
Daniel se opíral zády o zeď a nepřítomně hleděl na nemocniční postel. Sam spala. Vlasy měla rozcuchané, rozpraskaný ret se jí hojil celkem rychle. Ležela na boku, otočená k němu čelem, takže na záda naštěstí neviděl. Nevěděl, kolik zranění utrpěla ani jak je to vážné, ale Jackův výraz hovořil za vše. A její křik, stačilo mu to jen slyšet.
Cítil se mizerně...

„Ale no tak, Sam...“
„Danieli, nezlob se na mě, ale... Sonda nedokázala ani pořádně zaostřit a to písmo vypadá úplně jako to ostatní.“
„Ne, ne! Vypadá jako mnohem pozdní goa’uldština a z toho, co jsem tam viděl, jsme se s tímhle nářečím ještě nesetkali...“
„Kde je goa’uldské písmo, tam jsou Goa’uldi. Nelíbí se mi, že bychom měli lézt na goa’uldské území jenom kvůli pár rozmazaným fotkám.“ Sam už začínala být evidentně naštvaná.
„Nelíbí se ti to jen proto, že to nemá anténky a nepípá to. Kdyby to mělo barvu jako naquadah a pár kontrolek...“
„Danieli! Dost.“ Daniel sklapl a zůstal zírat na Jacka. Byl tak rozhorlený, až se mu téměř mlžily brýle. „Sedni si.“ řekl pomalu Jack, téměř vyhláskoval. Daniel ho poslechl. „Danieli, podívej, já vím, že tam hrozně moc chceš jít, ale Carterová má pravdu. Ta planeta vážně není...“
„Jacku, poslouchej. Byli tam Goua’uldi, třeba tam něco důležitého nechali. Jsou tam nápisy v dialektu, který ještě neznáme.“
Jack se podrbal na hlavě.
„Pane, nemám z toho dobrý pocit. Připadá mi to jako ztráta času.“
„To už jsme to několikrát měli. Pocity stranou, ano?“ odsekl Daniel.
„Můžeš mi říct, co tě štve? Nepoznávám tě!“ reagovala Sam.
„Dost, oba!“ Jack začínal být také naštvaný. „Dobře. Povolím ti to, Danieli. Dám vám na tu misi dvanáct hodin, každé dvě se budete hlásit. Ani o hodinu víc, jasné?“ Jack hleděl většinu času na Daniela, když egyptolog spokojeně přikývl a zatvářil se, jako že naprosto chápe, Jack se otočil na Sam. „Carterová?“
„Rozumím, pane.“
„Dobře, rozchod.“ Daniel byl v mžiku venku ze zasedačky, nechajíc Jacka, Teal’ca a Sam hluboko za sebou.

Sam se pohnula a víčka se jí zatřásla. Daniel se odlepil od zdi, rychle přešel na druhou stranu ošetřovny a nakoukl do kanceláře Janet. Upozornil ji, že se Sam probírá a opustil ošetřovnu. Bál se přítelkyni podívat do očí.
Na chodbě se srazil s Jackem. O’Neill se nadechl k otázce, ale Daniel byl téměř okamžitě pryč. Jack si povzdechl a zvolnil kroky. Mířil už domů, vysvětlit Saře, proč se tam tak dlouho neukázal, věděl, že se k ní choval nefér, ale... musel Sam vidět, přesvědčit se na vlastní oči, že je v pořádku.
Váhavě vešel na ošetřovnu. Od Samanthiny postele právě odcházela Janet, usmála se na příchozího generála a vyšla mu vstříc.
„Jak je jí?“ zeptal se okamžitě Jack.
„Před chviličkou se na chvilku probrala, ale zase spí. Dáváme jí léky proti bolesti, tak je ospalá. Dneska už se nejspíš asi neprobere.“
„Díky, doktorko.“
„Rádo se stalo, pane.“ opáčila Janet, stiskla mu paži a zmizela v útrobách ošetřovny. Jack zamířil k Samanthině posteli, chvíli na ni koukal a potom si přitáhl židli a posadil se. Pátravě jí hleděl do tváře. Spala klidně, její tvář se teď tolik lišila od okamžiku, kdy ji našli, zlomenou bolestí a beznadějí. Kdyby věděl, jak trpí, sakra by si pohnul. Povzdechl si, natáhl ruku a odhrnul jí z tváře zatoulaný pramen.
„Zase bude dobře, Sam.“ zašeptal a pevně sevřel rty k sobě, aby odolal touze políbit ji na čelo. On své nervy utišil, když si ji odnášel v náručí z té jámy lvové. Doufal, že se k ní nedostane, jak ho museli přemlouvat, aby ulevil rukám a přenechal ji Teal’covi. Neměl právo ani na ty uloupené chvilky, kdy jí mohl být tak blízko, jak chtěl. On si vybral.
Tiše si povzdechl, stále pátravě pozorujíc její tvář. Zdálo se mu to nebo se její víčka zachvěla? Najednou se díval do těch nádherně modrých očí. Pousmál se na ni. Sam hleděla chvíli zmateně, nakrabatila čelo a pootevřela rty, ale Jack jí přes ně položil prst.
„Hej, klid, Carterová. Jste doma, v bezpečí. Ta vaše Aes.. Ai...“
„Aieshy...“ hlesla Sam proti Jackově prstu. Jack se usmál.
„Ano, ta. Je úplně v pořádku a je s Teal’cem, zamilovala si ho. Klidně spěte. Doktorka říká, že budete v pořádku, záda a ramena se zahojí, i ta... značka.“ Jack trochu zkrabatil čelo a sundal prst z jejích rtů. „Pořádně jste se nachladila, ale prý to vyležíte.“ Sam přikývla a olízla si suché rty.
„Díky, pane.“ šeptla. Jack si vzpomenul, jak tu ležela před nějakou dobou, úplně stejně. Po tom, co strávila čtyři dny úplně sama na Prometheovi.
„Teď už máte za co, Carterová.“ poznamenal a Sam se pousmála, potom znovu unaveně zavřela oči. Za chviličku začala dýchat pravidelně a Jack se zvedl. Nechal ji tu jen s jejími sny.
...
Opatrně položil klíče na stolek a sundal si bundu, aby ji odnesl na věšák. Sešlápl boty a rozhodl se vydat pomalu do koupelny. Když vstoupil do kuchyně, zarazil se. Sara seděla u stolu, dlaně obtočené okolo hrnku s vychladlou kávou. Zvedla oči, když přišel.
„Když jsem ti volala, nechal ses zapřít.“
„Ne, nenechal. Nebyl jsem tam.“ odpověděl Jack.
„Mohl jsi aspoň zavolat... že jsi v pořádku, že jsi se vrátil tou svou Bránou... nebo co v té zatracené hoře děláte.“ Jack si povzdechl, přitáhl si židli vedle Sary, sundal její ruce z hrnku a stiskl je ve svých.
„Omlouvám se. Jeden voják byl pohřešovaný a měl jsem o něj strach. Měl jsem ti dát vědět, vím.“ Sara jemně zakroutila hlavou.
„A už je jí lépe?“ zeptala se. Jack vydechl. Sara to na něm poznala. Vždycky všechno věděla a nemusel jí to ani říkat. „Žádala jsem tě, aby jsi mi řekl, pokud je tu někdo jiný, kdokoliv jiný...“ Jack na chviličku zavřel oči.
„Jsem sobec, já vím, prostě jsem jen chtěl žít normálně... Saro, cokoliv, co se stalo, nebylo kvůli tobě. Nechtěl jsem, aby sis myslela, že jsem odešel, protože Charlie bylo to jediné, co mě u tebe drželo. Utíkal jsem sám před sebou. Chtěl jsem to napravit, ale zase jsem to jen zkazil.“
„Jacku...“
„Ne, nech mě domluvit. Byl jsem sakra špatný manžel a ještě horší otec, vzal jsem dítě nejenom sobě, ale i tobě. A nápravu jsem vzal za špatný konec. Odpusť mi to, prosím.“ Sara natáhla ruku a pohladila ho po tváři.
„Nemusíš se omlouvat, Jacku. Možná to tak mělo být, prostě k sobě nepatříme...“ Sara se nahnula a políbila ho na čelo. „Díky.“ zašeptala. Jack k ní vzhlédl.
„Za co?“
„Za všechno.“ odvětila Sára neurčitě. Jack se jen pousmál a objal ji. A po dlouhé době měl pocit, že ji objímá skutečně upřímně. Věděl, že ji vždycky bude milovat jako součást svého života, jako ženu, která mu dala dítě. Ale potřeboval mnohem víc a tomu mohla dát jen jedna jediná osoba.
...
„Teal’cu...“ Sam se na právě příchozí Jaffu unaveně usmála.
„Podplukovníku Carterová? Jak vám je?“ zeptal se Teal’c.
„Teď už fajn. Nesl jste mě prý pěkný kus cesty, děkuji.“ řekla. Teal’c jen lehce uklonil hlavu na stranu.
„Ne méně než O’Neill.“ odpověděl potom.
„Kde je Daniel?“ zeptala se Sam. Už byla na ošetřovně třetí den po návratu z planety a Daniel se tu ještě neukázal. Aieshy tu byla už několikrát, zatím se rozkoukávala a O’Neill tu byl od té noci, co se probrala, jen jednou.
„Byl tu už několikrát.“ oznámila Janet, která přikráčela k Samanthině posteli.
„Cítí se vinen za váš stav.“ osvětlil Teal’c. „A myslím, že O’Neill částečně také.“ podotknul potom.
„Aspoň, že vy máte rozum a víte, že to ovlivnit nešlo.“
„To si nemyslím, ale podpora je na místě víc než výčitky svědomí.“ Sam se jen pousmála.
„Kde je Aieshy?“ zeptala se.
„Je s Danielem Jacksonem. Dalo mi velkou práci odtrhnout ji od sebe. Zdá se, že si mě oblíbila.“
„Zdá se, že jste se stal mazlíčkem malého děvčete.“ prohlásila Sam škádlivě a Teal’c jen uklonil hlavu na stranu.
„Jak vám dnes je?“ optal se Teal’c.
„Skvěle, ani ten cejch už moc nebolí.“ odpověděla Sam a úkosem pohlédla na Janet. „Myslím, že už bych klidně mohla z postele.“ nadhodila. Janet zvedla oči od složky, kterou četla a zatvářila se přísně, ale cuknul jí koutek.
„Jedině, když mi někdo zaručí, že strávíš aspoň čtrnáct dní pod dekou s horkým čajem a dobereš antibiotika. Mohlo to být hodně ošklivé, Sam.“ Sam se zašklebila a v očích jí rošťácky hrálo. Vedle Janet se objevil generál O’Neill, kývnutím je pozdravil.
„Slibuji, že už nikdy nebudu běhat téměř nahá v dešti.“ Sam slova rozpustile převalila v ústech.
„Whoa, Carterová, nějak jste nám ožila. Neříkám, že je to špatně, ale... Chtělo by to ještě chvíli si poležet.“
„Slyšíš generála?“ poznamenala Janet. Sam se pousmála. „Promyslím si to.“ řekla nakonec Janet a odešla. Sam si povzdechla, posunula se v posteli trochu dolů a téměř okamžitě zasykla a chytila se za rameno.
„Půjdu se poohlédnout po Danielu Jacksonovi a Aieshy.“ rozhodl se Teal’c.
„Fajn nápad, T., dej pozor, aby jí z Daniela nepraskla hlava.“ poznamenal Jack, Teal’c jen lehce uklonil hlavu na rozloučenou. Potom je opustil.
Jack chvíli postával, ruce zastrčené v kapsách, a potom poodešel, přitáhl si k židli a posadil se k Sam.
„Co bude s tou malou?“ zeptal se. Sam pokrčila rameny, znervózněla a prohrábla si vlasy.
„Já... chci ji adoptovat, pane.“ řekla. Jackova reakce byla typická.
„Huh... adoptovat? Aieshy? A jste si jistá?“
„Já... cítila jsem... víte, tehdy s Cassie jsem možná udělala chybu a nevzala jsem Aieshy na Zem proto, abych ji poslala do nějakého dětského domova... Když jsem ji lépe poznala, cítila jsem něco mnohem silnějšího, než s Cassandrou... Chci to udělat.“
„Dobře. Jen... asi odpadnou veškeré přesčasy a přespávání v SGC.“ řekl ještě, ale na rtech s lehkým úsměvem.
„Tohle je přece důležitější.“ odpověděla Sam. Jack přikývl, natáhl se a stiskl jí ruku.
„Kdyby jste cokoliv potřebovala...“ Nemusel ani dokončit, Sam věděla, co chce říct. Pousmála se a přejela lehce palcem přes jeho prsty.
„Už jste mi pomohl, pane. Možná je někdo další, kdo potřebuje vaši pozornost... víc, než já.“ Sam se na chvíli zarazila, ale nakonec přece jen řekla, co měla na srdci. „Někdo, komu svoji pozornost smíte věnovat.“ dořekla potom. Jackova ruka se vyvlékla z té její a zvedl se.
„Dobře.“ řekl tiše. Ještě než odešel, zastavil se.
„Nikdo další už není.“ řekl, lehce se pousmál a potom odešel. Sam se sevřelo srdce. Věděla, že mu nejspíš ublížila, ale také věděla, že nemohla jinak. Na jednu stranu jí při jeho posledních slovech poskočilo srdce, ale na druhou ji posedl sžíravý pocit viny. Věděla, že O’Neillovi nemůže dát nic víc, než přátelství. A bylo zbytečné cokoliv si nalhávat.
Sam ucítila jemný stisk na rameni. Janet se na ni zkoumavě dívala.
„Nechtěla jsem rušit, Sam, ale měly bychom to převázat.“ Sam přikývla, otočila se k Janet zády a nechala ji, aby vyhrnula košili a sundala náplast. „Hojí se to velice dobře, ale jizvě se bohužel asi nevyhneš.“
„V to jsem ani nedoufala.“ ujistila ji Sam a sykla, když jí Janet natřela ránu hojivou mastí. Potom ji překryla novou náplastí a shrnula ji košili.
„Vypadá to, že kůže už se úplně zahojila. Jakmile přeléčíme to ‘nachlazení‘, myslím, že můžeš zase do aktivní služby.“ prohlásila.
„Díky, Janet. Radši bych ale ještě týden dovolené, víš...“
„Já to plně chápu, Sam. Možná by nebylo špatné zajít za doktorem McKenziem a...“
„Ne, Janet, špatně jsi mě pochopila. Chci zařídit všechno potřebné na adopci Aieshy.“ přerušila ji Sam. Janet se na chvíli zarazila. „S Cassie o tom promluvím.“ dodala. Janet nakonec přikývla.
„Dobře.“ řekla, znovu jí lehce stiskla rameno a odešla. Sam si lehla na nezraněný bok a zavřela oči. Byla unavená. Z toho, co se stalo na planetě, z rozhovoru s generálem, z toho, co se děje teď, ohledně Daniela a z toho, co ji čeká ohledně Aieshy a Cassie. Chtěla spát a doufala, že spánek přijde brzy. Ať může se svým životem něco dělat.
...
„Hej.“ Sam nakoukla do Danielovi kanceláře.
„Hej,“ odpověděl Daniel automaticky a potom vzhlédl přes obroučky brýlí. Jeho pohled ihned znejistěl, teprve teď si uvědomil, kdo ho oslovil. „Sam.“ dodal.
„Máš práci?“ zeptala se.
„Uh... trochu, nic důležitého.“ mávl rukou nad stolem s rozloženými knihami. „Co potřebuješ?“
„Mluvit s tebou. Zdá se mi to nebo se mi vyhýbáš?“
„Ne, jen jsem měl...“ Daniel zachytil pohled Sam, který signalizoval, že mu to nevěří. „Dobře, já... Sam, mrzí mě to. Choval jsem se jako idiot, v hlavě jsem měl jen ty nápisy a... Měl jsem na tebe víc dát.“
„Nic se nestalo,“ pousmála se Sam.
„Nic se nestalo?“ zopakoval nevěřícně Daniel. „Stalo se, Sam, ty si vzpomeneš pokaždé, když se podíváš do zrcadla a já pokaždé, když se podívám na tebe.“
„Ne, Danieli, tak strašné to není. Ten cejch má velikost zhruba mandarinky a už skoro nebolí, nedělá to ze mě ropuchu. Smířila jsem se s tím, všechno je v pořádku. Ta mise mi víc dala než vzala, nezlobím se na tebe.“ ujistila ho Sam. Daniel se neurčitě pousmál.
„Můžu... udělat něco na oplátku?“ zeptal se po chvíli. Sam ho plácla přes ruku.
„Ty mě neposloucháš?“ zeptala se s úsměvem.
„Dobře, dobře...“ Daniel zvedl ruce, jakože se vzdává. „Já... no, všiml jsem si toho železa, kterým ti... však víš...“
„Kterým mi pálili cejch.“ odpověděla za něj Sam. Daniel na chvíli zavřel oči.
„Ano, kterým ti pálili cejch a... hledal jsem ten znak snad ve všech na Zemi dostupných dokumentech a zatím jsem ho nikde nenašel. Může se vnímat jako složení znaků pro Peklo a Nebe v jednom hodně starém a zcela potlačeném antickém kultu, ale jinak nic.“
„Ah, to jsem asi anděl s ďáblem v těle.“ mrkla na něj Sam. „Danieli, nezatěžuj se s tím, stalo se, co se stalo. Když jsem šla sem, počítala jsem s tím, že se může stát cokoliv a nevinním tebe ani generála ani Teal’ca, nikoho. Stalo se.“ dořekla a znovu mu stiskla ruku. „Ale nevěřím, že by v tom byly jenom ty nápisy, tak zaslepený zase nejsi, ač...“
„...to o mně Jack říká, vím...“ Daniel si povzdechl, sundal si brýle a promnul si oči, brýle si znovu nasadil a zamrkal. „Výročí Sha’reiny smrti. Já... potřeboval jsem vypadnout...“
„Chápu.“ přerušila ho Sam a Daniel na ni vděčně pohlédl. Sam mu stiskla ruku ještě pevněji.
„Někam se chystáš?“ zeptal se Daniel, když se jejich ruce od sebe vzdálily a on se na ni zadíval pozorněji. Sam byla v civilu a přes ruku měla přehozený kabát.
„Jo, jdeme z Aieshy nakupovat nějaký nábytek. Já ji chci totiž...“
„Už se to ke mě doneslo. Wow, ty budeš máma.“
„Jo,“ Sam se pousmála. Daniel ani nestihl zachytit, co se jí zalesklo v očích, když ta slova řekla, protože byla téměř okamžitě nahrazena veselým pohledem. Daniel ale pochopil, že něco není úplně tak, jak by si Sam přála. Jen se jí vpil pohledem do očí a Sam po chvilce lehce přikývla a pousmála se.
„Sam? Už půjdeme?“ Dovnitř vešla Aieshy. Měla na sobě rolák a džíny, ačkoli si ještě nesla fialový kabátek. Daniel, který s ní strávil nějaký čas, když byla Sam na ošetřovně, pochopil, že se stydí za své modřiny a nedivil se jí.
„Už jdeme.“ ujistila ji Sam a vzala za ruku. Rychle odcházely z Danielovy kanceláře.
„Sam? Neutíkáš z ošetřovny, že ne?“ zeptal se Daniel. Sam si skousla spodní ret, potom se usmála a položila si ukazováček na rty.
Daniel se také nemohl, než jen usmát a usmíval se dlouho po tom, co Sam i s Aieshy byly určitě dávno na povrchu.
Měl radost – z toho, že Sam je šťastná, z toho, že je živá a z toho, že už nebude jen ona a její práce.
...
Dveře výtahu se zavíraly. Aieshy měla oči navrch a plnou hlavu toho, jak to vypadá venku, jaká je Země, ale Sam od poloviny její věty nevnímala. Její oči se setkaly s očima Jacka. Stál na druhém konci chodby před výtahem a jen se na ni díval. Nerozeznala výraz na jeho tváři a znervóznilo ji to. Tak už se obrnil i před ní? Neviděla mu očima do duše - ani nevěděla, co se mu honí hlavou. Těsně před tím, než se dveře výtahu sevřely a klec se dala do pohybu, Jackovy rty se zkroutily do úsměvu. Samanthin napjatý výraz polevil, pochopila. Odpověděla mu drobným úsměvem a pak se výtah dovřel.
„...stromy a ptáci nebo jen poušť?“ dořekla Aieshy a vypoulila na Sam své modré oči. Sam k ní sklonila pohled a několikrát zamrkala.
„Promiň, co jsi říkala?“ zeptala se. Aieshy se jen rozesmála, až se jí černé  kudrlinky znovu roztančily kolem hlavy a v očích se jí pobaveně blýsklo.
„Že jsem moc ráda, že jsem tady.“ Objala Sam kolem pasu a přitiskla hlavu a jejímu břichu. Sam ji pohladila po vlasech a pousmála se. Taky byla strašně ráda, že je Aieshy tady – znamenala pro ni nový život.
Tehdy, když si nechala utéct šanci být matkou Cassandře, věděla, že udělala velkou chybu, ale byla odhodlaná věnovat se jen své práci. Trvalo jí dlouho, než pochopila, že to nikdy stoprocentně nepůjde – že tu bude vždycky někdo, jako celých osm let, kdo jí bude neustále dávat podmět snít o plnohodnotném životě ‘normálního smrtelníka‘ i přes to, že jí ho nemůže dát.
Ale teď té touze nečelila sama a nutkání bylo jen poloviční. A nikdy neví, co jí zítřek přinese. Přesvědčila se o tom před nedávnem a stokrát před tím.