Titul: Spin Off
Autor: m.i.s.k.a, Sammie
Překladatel: -/-
Žánr: Romance/drama
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Dospělí
Délka: dlouhé (23873 slov)
Časová osa: Spoilery z 8. řady, alternativní realita
Stav: Kompletní
Synopse: Volné pokračování Záhadné výměny

__________________________________________________________

Jack si pyšně trádoval po chodbách SGC, blažený úsměv na tváři. Zdálo se mu to, nebo mu ten úsměv každý kolemjdoucí oplatil? Nebo to bylo tím, že si šel pro Sam na ošetrovnu, kde ji Janet vyšetřovala, aby zjistila, jak se daří jeho dítěti? Ať tak či tak, měl pocit, že se mu z toho štěsti brzy zatočí hlava. Měl oba chlapce u sebe a ještě bude mít za pár měsíců přídavek. Zrovna, když o dětech uvažoval, jedno z nich kolem něj proběhlo.
“No co co! Copak jsem vám několikrát neříkal, že se po chodbách neběhá?”
Chlapec se zastavil. Byl to Tom. Ještě nezvladál všechny povinnosti, tak jak by měl, ale byl stejně nezvladatelný, jako jeho bratr. Naštěstí se učil rychle. Máma s ním často seděla a učila ho číst, psát, počítat, dokonce si i hrát, aby byl aspoň trošku připravený na to, jít s bratrem zároveň do školy. Věnovala mu spostu času a vůbec to nebylo zbytečné.
“Jak se mají moje dvě zlatíčka?”, vešel s úsměvem na ošetřovnu.
“Mají se fajn.” Janet se musela při pohledu na něj straěně smát. Omládl. Všimla si už dřív. S dětma se cítí mladší a věřte nebo ne, i mladší vypadá. “Všechno je v pořádku.”, ujistila ho. “Jen dohlédněte na to, aby pořádně jedla, musí trochu přibrat. Co vám vlastně budu vykládat, vždyť vy to znáte sám moc dobře.”
Jack se ošil. “Ani mi to nepřipomínejte!” Otočil se na Sam. “Vůbec ti to období nezávidím, mě to vážně stačilo, víckrát bych do toho nešel!”
“Ještě, že já už nejsem ty.”, usmála se Sam a vlepila mu letmý polibek. Ani netušila, jak to na něj působilo. Už od rána byl jako nezkrotné zvíře, pasoucí po oběti, na které by se mohlo vyřádit. Dostal nápad. Blaženě se usmál a vzal ji za ruku.
“Pojď, něco ti ukážu.”, zubil se. Sam okamžitě pochopila, stejně tak Janet a musela si rýpnout.
“Můžu jít taky, plukovníku? Nemám beztak co dělat, ráda bych viděla, co máte tak fantastického.”
“Janet!”, vyřikli oba unisono.
“Hlavně to nepřehánějte. A ty Sam nezapomeň, co jsem ti řekla.”, zvedla doktorka varovně ukazováček.
“Já vím, já vím, neboj se.”
“Právě proto, že vás znám, se bojím.”
Když byli dost daleko od ošetrovny, Jack si ulevil. “Myslel jsem, že už nepřestane zdržovat!” Okamžitě Sam přitlačil ke zdi, jednu nohu vrazil mezi ty její a přisál své rty k jejímu citlivému krčku.
“Jacku”, vzdychla. “Tady ne.”
Sám Jack se chtě nechtě od ní odlepil a musel uznat, že tohle opravdu není místo na to, co chtěli udělat.
“Tvůj pokoj.”, zašeptala mu do ouška.
Na nic nečekal, drapl ji za ruku a doslova ji za sebou vlekl. Nemohla se ubránit smíchu. Byla sice pravda, že už si spolu dlouho neužili, protože je stále rušili kluci, ale nemusel to tak přehánět. Naštěstí po cestě nikoho nepotkali a jen co se za nimi zaklaply dveře, už na ní byl zase přisátý jak přísavka.
“Postel Jacku, postel!”, vykřikovala trhaně.
“No jo furt, pracuju na tom.”, vrčel. Kolena ho odmítla poslouchat, ztuhla mu a nemohl se pohnout.
“Tak co je? Ty sis to rozmyslel?”, nechápala.
“Já ne, ale ty zatracené kolena ano! Nemůžu se hnout.”
Sam se vyvlékla z jeho sevření, vzala ho pod paží a pomohla mu dokulhat k posteli. “Tak je to lepší.”, usmála se. Sedla si mu na klín a po chvíli líbání ho povalila na záda.
“Sam, nechej toho, nebo budeš mít po srandě!”, varoval ji, protože se až nebezpecně vrtěla.
“No no, to bys mi přece neudělal.”, jemně ho pokárala.
“Myslíš?”, pozvedl obočí.
“Mami! Tati! Luc mi nechce vrátit autíčko!”, vtrhl tam bez klepání Tom.
Sam zavrčela. “Jak to dělá, že nás vždycky najde a vyruší zrovna z něčeho důležitého?”
“Mami!”, křičel Tom pořád víc a víc a začal ji tahat za triko.
Vzala ho do náručí, zvyk, který ho ještě nedokázali odnaučit, byl pěkně těžký. Jack vrčel a měl přesně stejný výraz jako Tom. Ten nechápal, z čeho jsou rodiče tak rozhořčení, nicméně se dožadoval svého autíčka.
“Je moje!”, vzlykal.
Sam ho vzala za ruku a on ji vedl k bratrovi. Jack se vztekal. Oni si snad nikdy neužijí! A tohle byla jediná možná chvilka, než půjdou na další misi. Vstal a naštval se ještě víc. Najednou ho kolena poslouchala, ale když měla, tak protestovala.
“Já vám to spočítám!”
“Jacku! Jacku prosím!”, žadonila.
“Ne, už jsem řekl. Doma budeš. Venku je to nebezpečné.”, kroutil nekompromisně hlavou.
“Generál mi to povolil! SG-15 už tam byla, je to pustá planeta! No tak, prosím!” Házela tak silné psí pohledy, že dokázal odolávat pouze 5 minut.
“Tak dobrá. Ale půjde tam s tebou i Daniel! Chci tě mít pod dohledem.”, kladl si podmínky.
Sam zkřížila ruce na hrudi. “Nejsem malá, dokážu se o sebe postarat.”
“To možná, ale nezapomeň, že se teď staráš i o toho malého.” Jemně se dotkl jejího bříška. “Nesnesl bych, kdyby se mu něco stalo.”
“Když už tak JI a nestane se nic, neměj strach.”
Měl k tomu ještě několik dalších výhrad, ale už ho odmítala poslouchat a kmitala do šatny se urychleně převléct, ať na ni 15tka nečeká.

Planeta to byla opravdu hodně pustá. Někde uprostřed brána, zadávací panel, jedna pitomá vysoká hromada hlíny a sem tam nějaké stromy. Kyslíku tu ale bylo dost. Aspoň dost na to, aby si vzali co potřebovali a zase zmizeli. Sam se cítila skvěle. Konečně změna! Potřebovala se odreagovat. Nechtěla si to přiznat, ale uvnitř moc chtěla vypadnout. Někam daleko od dětí a Jacka a chvíli být sama. Na Zemi to bylo nemyslitelné.
“Majore! Pojďte se na něco podívat!”, volala ji ihned kadetka.
Sam tam okamžitě naklusla. Mladá klečela na kolenách a civěla do země. Bodejť by ne, když se tam zem prazvláštně chovala. Určitý kousek se prostě měnil. Jak barevně, tak tvarově.
“Co to asi je?”
“Nevím, ale vezmeme vzorek domů. Běžte zpátky k bráně a přineste můj batoh, mám v něm všechny potřebné věci.”, nařídila jí.
“Rozkaz.”, zasalutovala kadet a zmizela.
Sam se zvedla a chodila ještě chvíli okolo ve snaze, najít ještě další kousek té podivné hlíny, země nebo co to vlastně bylo. Byl to zlomek vteřiny a najednou si uvědomila, že nechodí po zemi, ale po nějaké lodi. Vzhlédla a vzdychla. Po replikátorské lodi. Ještě víc byla překvapená, když za sebou uslyšela svůj hlas.
“Vítej.”
Sam zděšeně couvla. “Kdo jsi?”
“Jmenuji se Samantha Carterová. To bys ale měla sama vědět.”
“Co po me chceš?” Sam stále couvala. Čím víc se replikátor přibližoval, tím rychleji. Až už nebylo kam couvnout. Vyděšeně se podívala okolo, její neméně vyděšený pohled běhal po malých “puzzlíkách”, ze kterých byla celá loď.
“Jen jsem si přišla pro tvé informace. Procházím všechny reality a sestavuji všechny informace získané od vás, abych byla neporazitelná.”
“Kdo jsi?”
“Už jsem to jednou říkala. Jmenuji se..”
“Ne, odkud jsi, kde ses vzala, kdo tě..”
“Kdo mě stvořil?” Skákaly si vzájemně do řeči, ale rozuměly si až moc dobře.
“Říká ti něco jméno “Pátý?”
“Pátý?”, vytřeštila oči Sam. “Tak on už unikl tomu toku času...”
“Ve vaší realitě ještě ne, ale je to otázka měsíců. Nemám čas sbírat informace od mých alternativních já.”, její hlas začal být nezvykle drsný. Poslední, co Sam uviděla, byla ruka replikátorky, jak mizí v jejím čele. Pak pár rychlých záblesků vzpomínek, promítnutí pár měsíců života zpět a pak už jen tvrdý dopad na zem.

Zrovna když se probírala, přibíhala k ní Hayleiová. “Majore! Co je Vám? Jste v pořádku?”
Sam se chytla za hlavu. Bolela ji jak střep. Až pak si uvědomila, že na ni mladá mluvila.
“Ano, jsem v pořádku, teď už ano. Asi jsem omdlela.”
Haileiová jí pomohla na nohy a zvědavě se na ni dívala. Carterová a omdlít?? To je nějaké divné.
„Ráda bych se vrátila zpět.“
„Zpět?? Ale majore, co ta podlaha? To se přese musí prozkoumat. Třeba je to důležité!“ Nesouhlasila mladší členka týmu.
„Ano, máte pravdu, je to důležité. Je to z replikátorů. Není tady bezpečno. Musíme okamžitě pryč!“ Informovala kadetku a sama se iniciativně ujala vedení.“
Ta jenom zavrtěla hlavou, ale následovala ji. Tohle nebyla ta Carterová, kterou znala. Je pravda že o replikátorech toho přečetla hodně. Věděla, že jsou všechno jenom ne bezpeční, ale i tak ji její pasivní přístup zmátl. A navíc ty děcka věčně pobíhající po základně. Tomuhle říkají bezpečnost? Zvlášť když se pořád pohybují po spodních patrech kolem brány. Dokonce je několikrát viděla v prostoru s bránou když se vracela z mise.
„Vracíme se. Přepínám.“
To bylo jediné co uslyšela díky probíhajícím myšlenkám z vysílačky. Samozřejmě to byla Carterová a svolávala zbytek týmu.
„Majore, něco sme objevili.“ Vyšla z přístroje odpověď.
„Replikátoři?“ Skočila mu do řeči a ani nepočkala na to než jí oznámí, že skončil se svou větou.
„Ano, ale jenom podlaha. Je to zvláštní..“
„Možná je to divné, ale trvám na tom, že se vrátíme. Nechci čekat, než nás napadnou.“
„Rozumím, konec.“
Kontakt se přerušil a Sam se rozhlédla kolem. Nakonec její zrak zůstal u přešlapující Hayleiové. „Já vím, že sem vás možná nějak zmátla, ale je to jenom kvůli bezpečnosti. Nechci aby se ta zem zhmotnila a pozabíjela všechny členy týmu.“ Vysvětlila Sam.
„Já vím. Chápu to.“ Odpověděla jí na to ale vlastně si myslela něco úplně jiného. Za pár minut se k nim připojili zbývající lidi a prošli bránou zpět na základnu.

Ještě ani nesešli rampu a přiběhl Jack s tím, že se určitě muselo něco stát.
„Chci okamžitě hlášení!“ Nasupeně se ohlédl na velitele SG-15.
Ten se nechápavě podíval na Sam a ta jenom pokrčila rameny.
„Já vím, že se vracíme brzo, ale to není důvod takhle vyšilovat!“ Obořila se na něj Sam.
Všichni postávající kolem tu poznámku ignorovali. Byli zvyklí na takové jednání z jejich strany. Mezi nima už vztah velitel-podřízená dávno neplatil. Ačkoliv ono to bylo volnější už předtím než se spolu dali dohromady a vzali.
„No pokud počítáš, že je kontakt se základnou o 5 hodin později, než byl domluvený termín brzo, tak ti asi budu dlužit omluvu!“ Nervy v něm pracovaly. Tak se o ni ještě nebál.
„Cože?? Vždyť sme nebyli pryč víc jak hodinu!!“ vrtěla nesouhlasně hlavou.
Podíval se na hodinky. „Jistě, přidej k tomu dalších 9 a možná se máme o čem bavit.“
„Nebuď směšný.“
Ukázal jí svoje hodinky. Nemohla skrýt svoje udivení. Rychle se podívala na ty svoje a zjistila, že tam má stejný čas jako on!!
„To není možný, určitě sme tam tak dlouho nebyli!“ Omluvně se na něj podívala. Z jejích očí poznal, že to opravdu myslí vážně.
„Co se tam sakra stalo??“ Rozhlédl se po přítomných. Všichni se tvářili stejně nechápavě. „Dobře, hlášení za 15 minut.“ Ti radostně odešli. Poslouchat O’Neilla a Carterovou se jim opravdu nechtělo.
„Já věděl, že tě nemám nikam pouštět!!“ Stále se rozčiloval. Mnohem více se ale bál, že by se jí něco stalo.
„Prosímtě, děláš, jako bych se vrátila v několika kusech!!“
Jack se zamračil, ale raději to nekomentoval. „Tak řekneš mi konečně co se tam stalo??“ Zajímal se.
Chvilku se na něj dívala a pak zabodla oči do země.
„Sam! Pak se o tebe nemám bát, když se chováš, jak se chováš. Proč mi to nechceš říct?“ Zavrtěla hlavou.
„Tak dobře, ale na to si musíme najít klidnější místo.“ V Jackovi se trochu rozhostila panika, ale šel za ní jak beránek a radši mlčel. Velkým obloukem minuli ošetřovnu, kde byli kluci, aby je nerušili a zaparkovali u Jacka v pokoji. Sam posadil na jeho postel a sám si naproti ní přisunul židli. Tázavě k ní zvedl obočí a nechal to na ní samé, kdy začne.
Zhluboka se nadechla. „Haileyová mi chtěla něco ukázat.“ Přeskočila zbytečné kecy a šla přímo k věci. „Celá podlaha byla vytvořena z replikátorů. Poslala sem Haileyovou pro nějaké věci a pak se objevila..“ Ztichla.
Jack se ošil. Celé to mělo nádech nějakého opravdu nemístného hororu a zjistil, že se mu to vůbec nelíbí. Přítomně ji vzal za ruku. „Ona?“
„Vlastně sem to byla já!“ Zavrtěla hlavou a hleděla do země.
„Sam, já opravdu vůbec nevím, o čem to tu mluvíš.“
„Představila se jako Sam Carter. Vypadala přesně jako já. Z toho co mi řekla sem pochopila, že je z nějaké alternativní reality, která nás taky čeká. Prý sbírá nějaké informace o nás. Vlastně i mě.“
„Jak to myslíš, že sbírá?“
„Přesně tak, jak sem to řekla. Stoupla si těsně přede mě a její ruka se nějak změnila. Až příliš pozdě sem pochopila, co se snaží udělat. Vrazila mi ji do hlavy a doslova ze mě vysávala informace. V závěru mi před očima přeběhl celý můj osobní život až do dnešního rána, kdy sem odcházela bránou. Pak sem omdlela. Ale měla sem pocit, že to celé trvalo maximálně 10 minut. Prostě po tu dobu, co Haileyová odešla pro ty věci. Nechápu to, jak mohla udělat něco takového. Prostě zastavila čas. I pro ostatní.“ Stále vrtěla hlavou.
Jack se na ni starostlivě podíval a pak se najedou lekl. „Já nechci přilívat oleje do ohně, ale co když něco tímhle udělala dítěti??“
Sam byla až překvapivě klidná, když se na něj podívala. „Je v pořádku. To vím.“ Pokusila se usmát.
„Dobře, ale stejně musíš zajít za Janet. Nechci nic riskovat.“
Kývla hlavou. „Uvidíš, že je úplně v pořádku. Je jako ve vatě.“ Znova ho ujistila a ohlédla se na dveře.
V zápětí se rozletěly a vběhli kluci.
„Jak je možné, že nás vždycky tak rychle najdou??“ Stěžoval si Jack.
„Asi proto, že sme vždycky tady.“ Usmála se.
„Mami!!“ zakřičeli jednohlasně a vrhli se k ní.
„Co se tam stalo??“ Zeptal se Tom a tím zase znervóznil Jacka. Od té doby, co se vrátil z té hnusné planety měl nějak silně vyvinutý šestý smysl.
„Nic broučku, všechno je v pořádku.“ Pro Luca to bylo dost, ale Tom se na ni na chvíli nevěřícně díval. Sam si toho pohledu všimla a raději se otočila na druhého z dvojčat. Chvilku se s nima jenom tak bavila, než Jack znova vzal věci do svých rukou a šeptl jí do ucha, aby šla za Janet. Poslala děti skákající na posteli na zem a vstala.
„Opravdu to není nutné.“
 „Sam, s tebou vážně musí něco být. Stejně musíš jít na prohlídku po misi.“
Sam chvilku přemýšlela, ale nakonec se zvedla, rozešla se ke dveřím a postrkovala před sebou děti. Jack hned za ní. Když se blížili k ošetřovně, Sam poslala děti napřed a nějak výrazně se k němu měla. Ne, že by to Jackovi vadilo, těch 10 hodin pro něj byly muka. Když se k němu nakonec přitočila a políbila ho, vzdal to a rozhodl, že ošetřovna ještě chvilku počká.
„Tak co, změnil si na chvilku názor??“ Usmála se po polibku.
„Stoprocentně. Takže teď nám zbývá otázka, tvůj pokoj, nebo můj?“ Mrkl na ni.
Vypadala, že přemýšlí a pak se usmála. „No, dneska bych udělala trochu změnu. Protože nás kluci vždycky najdou, zapadla bych do nějakého erárního pokoje. A hlavně ho zamkla!“
Úsměv jí oplatil. „To vůbec není špatný nápad. Navíc tu nejsou žádní uprchlíci nebo tak, takže si můžeme vybrat to nejluxusnější apartmá.“
Při spojení luxusní apartmá se zakřenila. Základna byla vyloženě domácky zařízená. Přesunuli se k výtahu a Jack zmáčkl tlačítko s příslušným podlažím.

Jen co se za nimi zaklaply dveře, už byl na ní zase nalepený. „Měl jsem o tebe takový strach! To už mi nikdy nedělej!“, káral ji, když se od ní odlepil.
„Neboj se, nic takového už se nestane. Mrzí mě, že jsem tě tak vylekala. Už je to pryč, teď už budu jen a jen s tebou.“
„To mi vyhovuje.“ Zakřenil se na ni a začal její tělo prozkoumávat rukama.
Praštila hlavou o zeď a zavřela oči. Než se výtah zastavil, Sam už byla skoro na vrcholu. Jack byl hodně šikovný chlapec. Nějak to dohopsali na chodbu a zapadli do prvního pokoje. K posteli se ani nedostali. Oba se shodli na tom, že zem jim dostatečně vyhovuje. Strhal z ní oblečení v rekordním čase a ani nečekal, až si uvědomí, co se vlastně děje. Prudce do ní vstoupil a blaženě zavzdychal, když se kolem něj uzavřela. Byla tak těsná, že si myslel, že se udělá hned, ještě ani pořádně nezačal.
„Tak co je.“, vzdychla. „Zase ty kolena?“ Touhle otázkou ho rozesmála. „Co?“, ptala se pobaveně a zavrtěla boky. Tím ho dostala.
„Sam, už několikrát jsem ti říkal, abys to nedělala!“
Udělala to znovu.
„Sam!“ Rozpustile se usmála. Nahnul se, aby ji políbil. Udělala to potřetí. „Už to déle neudržím!“, varoval ji. Jejich nosy se skoro dotýkaly. Její dech mu vůbec nepomáhal. Zazubila se tak lišácky, až mu naskočila husí kůže.
„Tak to pusť.“, zašeptala oproti jeho rtům a opět začala vrtět boky. Tentokrát rychleji a déle. Jack se kousal do spodního rtu, snažil se, ale bylo toho na něj moc. Ta několika týdenní sexuální absence udělala své.
„Sam!“ Oči měl pevně zavřené, klidně by mohl přísahat, že takové hvězdičky ještě neviděl. Trvalo to snad věčně. Padl na ni a zhluboka dýchal. Sam ho spokojeně hladila po zádech a měla na tváři blažený úsměv.
„Díky.“, zašeptala, ale on ji neslyšel. Když se dal dohromady, podíval se jí do očí. Miloval ty jiskřičky.
„Spokojený?“
„Mm-hm“, pokýval hlavou a políbil ji. Pak si to uvědomil. „Ale co ty, ty musíš..“
Přerušila ho rychlým polibkem. „Se mnou si nedělej starosti. Udělala jsem to pro tebe.“, pohladila ho po tváři a vlepila mu další polibek. „Miluji tě.“
Jack se zmohl jen na pitomý úsměv.
Z intercomu se ozvalo: „O´Neillovi do řídící místnosti!“
Oba se jako na povel rozesmáli. „Člověk nemůže ani být chvíli mimo, aby se po něm hned nesháněli. Jak pak může vypadat jeho sexuální život?“, vztekal se.
To Sam rozesmálo ještě víc. „Ale no tak, Jacku. Ještě nejsme tak staří, abychom nestihli nějakou tu rychlovku. Táhlý sex v posteli už se dávno nenosí.“
„O´Neillovi prosím do řídící místnosti!“ Ozvalo se znovu.
Jack vstal. „No jo, vždyť už jdem! To tam máme přijít jako nazí nebo co?“

Posbírali svých pár švestek a vydali se do řídící místnosti. Po cestě se k nim přidali děti a Luc si stěžoval.
„To se nedělá!“
„Copak?“ Vzala ho máma do náručí.
Podíval se na ni ublíženým pohledem. „Poslali jste nás za tetou Janet, ale sami někam zmizeli. Tom mě pořád nutil, ať vás jdeme najít, ale nešel jsem.“, vykládal s dětskou důležitostí v hlase.
„Tak to jsi udělal správně. Hodný chlapec.“ Pohladila ho po jeho světlých vláskách. Otočila se na Toma, kterého držel Jack.
„Copak je s tebou?“ Zkusila mu čelo. „Je ti dobře, zlatíčko? Poslední dobou se chováš divně.“
Jack zbystřil.
Tom ho ještě víc objal. „Nic mi není.“
Sam si nemohla nevšimnout jeho nevraživých pohledů, které na ni neustále házel a mrzelo ji, že se k ní takhle chová. Omlouvala mu to ale tím, co se mu stalo a Jack ten jeho šestý smysl považoval za dar od Omy. Beztak mu to vtloukl do hlavy Daniel.
„Co se děje?“, ptal se zvědavě, když se konečně dostali do řídící místnosti.
„Thore!“, vzdychla Sam, když ho uviděla přicházet.
„Rád vás zase vidím, O´Neille.“ Oba pustili děcka na zem, které byly vizáží Thora uneseni.
„Tati, kdo je to?“, zajímal se Luc.
Sam se usmála. „Tohle je Thor. Je to náš přítel.“
„Vážně?“ Trochu se ho bál. Zato Tom byl oprsklý dost a přicupital blíž ke kamarádovi jeho rodičů.
„Nemusíte se mě bát.“
„Já se nebojím.“, odpověděl Tom a udělal k němu dalších pár kroků. Docela ho pobavilo, že je větší. A nejen jeho.
„Thore, měl byste se sebou něco udělat, už i naše děti vás předrostly!“, smál se Jack.
Thor se na něj otočil. „Vtipné, O´Neille. Ale proto tu nejsem. Zjistil jsem, že se jeden z replikátorů zmocnil kvantového zrcadla a cestuje v realitách.“, díval se přitom na Sam.
„Co?“, nechápala.
„Nechcete mi něco říct, majore?“
„Jak o ní víte?“
„To vás nemusí zajímat. Důležité je, že známe její záměr. Sbírá informace od všech Carterových ze všech realit. Chce vytvořit armádu neporazitelných replikátorů a stát jim v čele. To nemůžeme dopustit. Nepodařilo se nám ji ale neutralizovat. Pokaždé nám unikla a ani mi nejsme schopní neustále cestovat v realitách.“
„My už se s ní setkali.“, skočil mu do řeči Jack.
„Jacku!“
„Jaképak Jacku? Je to pravda, Thor je náš přítel, má právo to vědět! Ublížila ti Sam!“
„Co se stalo, majore?“, zajímal se Thor.
„Přenesla mě na svou loď a vysávala ze mě informace. Nechci na to vzpomínat.“ Začala slzet.
Jack pohotově přiskočil a objal ji.
„Nemohla jsem tomu zabránit. Moc mě to mrzí.“ Rozplakala se naplno.
„Ale no tak, není to tvoje chyba. Nemůžeš za to.“, snažil se ji uklidnit.
„Plukovník má pravdu. Přišel jsem vás varovat, ale jak vidím, přišel jsem pozdě.“ Thor párkrát zamrkal.
„Kdyby se ještě ukázala, dáme vám určitě vědět.“ Vložil se do toho Hammond.
„Děkuji. Musím se teď vrátit. Kdyby se cokoliv dělo, vy měli problémy nebo se tu ukázala, kontaktujte nás.“
„Díky“, poděkoval Jack, ale Thor už tam dávno nebyl.
„Jste v pořádku, majore?“, ptal se jí Hammond.
„Ano.“, vzlykla a odstrčila překvapeného Jacka od sebe. „Musím jen na vzduch.“ Odklusala tak rychle, že se za ní všichni stihli jen ohlédnout.
„Už jsme tímhle jednou prošli. Vím, co si tam musela prožít.“, omlouval ji Jack, který ji jako jediný chápal.
Generál jen pokýval hlavou. „Mám ještě nějaké povinnosti. A vy taky, plukovníku. Jdete na misi přesně za..“, podíval se na hodinky. „..půl hodiny.“
„Samozřejmě pane.“ Vzal každého syna za ruku a vedl je zase na ošetřovnu.
„Kde je Sam? Čekám tu na ni. Měla tu už dávno být na prohlídku.“ Divila se Janet, když uviděla přicházet jen Jacka s dětmi.
„Šla na vzduch.“
„Co se stalo?“, děsila se doktorka.
„Ona Vám to určitě poví sama. Dojdu pro ni. Pohlídáte mi je?“
„Já tu nechci zůstat!“, začal se vztekat Luc. „Chci za mámou!“
Jack k němu poklekl. „Mámu jdu hledat a přivedu ji sem. Není jí dobře. Nesmíte ji zlobit. Má toho až nad hlavu. Slib mi, že na ni budete hodní. Zvlášť ty.“, otočil se na Toma. „Poslední dobou se k ní nechováš moc hezky a ji to mrzí. Slib mi, že se dáte oba dohromady. Jste moc chytří kluci a věřím, že mě poslechnete. Navíc, maminka je teď dvakrát tak zranitelná, protože čeká miminko. Měli byste se o ni starat, ne jí starosti přidělávat. Musíte mi ji hlídat, zatím co budu pryč. Slibujete?“
Luc aktivně mával hlavičkou nahoru a dolů. Tom se omezil na jemné pokývnutí. V jeho maličké hlavě lítala spousta myšlenek. Sám nevěděl co se děje, ale s maminkou muselo něco být. Prostě nebyla jako dřív. Jack je oba pohladil po vlasech a zmizel pryč. Janet jim oběma podala nějaké papíry aby nakreslili celou základnu a tak od nich měla na chvilku pokoj. Jack dorazil na povrch a uviděl Sam rozhlížející se kolem. „Ahoj..“ Dal jí na vědomí svou přítomnost a přistoupil k ní.
„Ahoj, je tu nádherně.“ Vzdychla ani se k němu neotočila.
Jack se na moment usmál a přemýšlel, co je tu tak hezkého. Za nima vlez do komplexu a ve všech směrech plot s ostnatým drátem. „Když to říkáš.“ Pronesl a zezadu ji objal.
Chytla se ho. „Víš přece jak to myslím.“
„Samozřejmě.. Jsi v pořádku??“ Zeptal se po chvilce.
Kývla hlavou. „Víš, já se tam jenom necítila dobře. Všechny ty hloupé otázky a ty Thorovy pohledy.“
„Vždyť on se dívá pokaždé stejně.“
„Jacku!! Přestaň si ze mě dělat legraci!!“ Napomenula ho a plácla přes jednu ruku.
„Chci tě jenom rozveselit.“
„Hmm, zvláštní způsob.“
„No, změňme téma. Janet už se na tebe zase ptala, měla by si jít na tu ošetřovnu, nebo tě bude pronásledovat jako divou zvěř. A já..“ Podíval se na hodinky. „Mám za deset minut misi. Musím jít. Jeď s dětma domů, ať zase nespí na základně. Myslím že jsou oba dost unavení. Celou dobu, co na tebe čekali nespali.“
Sam zase kývla a jenom cítila jak ji opět zalila zima, protože Jack se jí pustil a odešel zpátky. Naposledy se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu a vrátila se taky.

Jack už byl pryč, tak jela výtahem sama. Když se blížila k ošetřovně, už z dálky slyšela hádající se děcka. Řvali po sobě kvůli nějakému obrázku nebo co. Vstoupila tam a okamžitě ztichli. Jako na povel, usmála se Sam a přešla k Janet. Té už z nich musela praskat hlava.
„Ahoj Janet, Jack říkal, že už se po mě nějakou dobu sháníš.“
„Sam, konečně. Ne že bych tu s nima nebyla ráda, ale už nevím čím je zabavit.“ Podívala se směrem k dětem, které byly stále podezřele tiché.
„Vezmu je hned domů. Jack říkal. Že nic nenaspali, tak musí být hodně otravní.“ Už se chystala odejít, když ji Janet stopla.
„Ale prohlídce neutečeš.“ Zasmála se. Dožduchala ji k nejbližší posteli a zatáhla kolem ní závěs.
Kluci jí ochotně, sami od sebe, přinesli potřebné nástroje, zatímco ona se táhla s ultrazvukem.
„Myslím, že tady tráví až moc času.“ Pronesla Sam když naskládali všechno na stoleček vedle postele a zase zmizeli.
„A kde by asi měli být, když vy dva jste tady taky pečení vaření. By mě zajímalo, jak by se asi doma uživili sami, když vy tu trávíte i několik dní v kuse!!“
„Není něco jako celodenní školka??“ Zasmála se Sam. „Neříkej, že už jich máš dost. Jsou tak rozkošní.“
„Ano, rozkošní sou, ale když se oba začnou vztekat, tak je to o život. A já jdu dobrovolně do dalšího.“
Janet se usmála, vyhrnula jí triko a napatlala hnusný studený gel. Rozetřela to po celém břiše a začala zkoumat černobílý obrázek. Sam se chvilku nervózně vrtěla, ale nakonec sama uviděla tříměsíční plod.
„Jak to tak vypadá, tak je všechno úplně pořádku. Děťátku se daří moc dobře. Ještě ti vytisknu fotku.“ Otočila se a začala ťukat do stroje. Vyjela fotka, podala ji Sam a hned potom jí utřela břicho a začala s běžnou prohlídkou.
„Doufám, že ti nemusím říkat, že na žádnou misi už nepůjdeš. Už tohle byla ta největší hloupost, co si kdy udělala!“ Domlouvala jí.
Nevypadala ale, že ji poslouchá, detailně si prohlížela obrázek. Nakonec ale zvedla hlavu a suše jí odpověděla.
„Janet, jsem těhotná, ne nemocná. V ničem mě to neomezuje. Zvlášť teď, když zatím nejde nic poznat.“
Janet pokývala hlavou. „Nechápu, jak můžeš být tak nerozvážná, zvlášť ty, když si svoje první těhotenství prožila jako přihlížející. První tři měsíce jsou pro dítě hrozně důležité. Můžeš o něj lehce přijít, když se budeš tak arogantně chovat!“ Už skoro zvyšovala hlas.
Sam se na ni udiven podívala.
„Promiň, dneska toho na mě bylo moc.“ Omlouvala se. „Ale za tím zákazem si stojím. Příštích 6 měsíců se nikam nedostaneš.“ Rozhodla.
Sam se pousmála, nakonec kývla a seskočila z postele. „No myslím, že už opravdu půjdeme. Jack už stejně odešel a jak tě tak vidím, tak si taky potřebuješ od odpočinout. Kdy ti konči služba?“
„Až za pár hodin, klidně jeďte, na mě čekat nemusíš.“
Sam kývla a otočila se na děti. „Tak pojďte kluci, je čas jít konečně domů.“
Ani jeden z nich nevypadal nijak nadšeně. „Ale mami..“ Začal Luc.
Setřela ho pohledem. „Žádné ale, tatínek říkal, že jste dneska nespali a já si potřebuju taky odpočinout. Takže prosím bez odmlouvání, nebo vás domů potáhnu za uši.“ Smála se.
Oba dva nasadili hrozně ublížené pohledy, ale nakonec se zvedli od svých obrázků. Mávli Janet na rozloučenou a vydali se na cestu. Ještě posbírala jejich věci a vydali se na povrch. Posadila je do auta a rozjela se.

Celá cesta proběhla v klidu. Kluci byli nějak podezřele tiší. Po pohledu do zrcátka zjistila proč. Oba vytuhli. Na příjezdové cestě domu zastavila a vypla motor. Unaveně si promnula oči a vysedla z auta. Chtěla vzít první Toma do náruče, aby ho neprobrala, ale sotva co se k němu přiblížila, probudil se.
„Půjdu sám.“ Tiše jí oznámil s začal se drápat ze sedačky.
Jenom kývla a přešla na druhou stranu aby vzala druhého. Ten se nevzbudil, tak ho vzala, nakázala Tomovi zamknout auto a otevřít jí dveře. Všechno bez reptání udělal a zrovna si to namířil do pokoje. Uložila Luca a otočila se na něj.
„Žádné takové, mladý pane, pěkně se běž umýt.“
„Ale Luc taky nemusí.“ Smrkl.
„Ano, ale on spí. Přece ho nebudu budit. Tak šup, nebudeme se o tom hádat.“ Rozkázala.
Velice neochotně se zvedl z postele a odšoural se do koupelny. Jeho sprcha byla velice rychlá a čištění zubů ještě rychlejší. Okamžitě zapadl do postele.
Sam k němu přišla a políbila ho na čelo. „Dobrou noc, miláčku.“
„Dobrou mami.“ Odpověděl jí a zavřel oči.
Zhasla světlo a šla se sama trochu umýt a hlavně si lehnout. Byl to až moc dlouhý den. Chvilku před tím, než usnula, přemýšlela o tom, co se jí dneska stalo. Celé to bylo nějaké podivné. Nakonec se její myšlenky stočily k Jackovi a jeho misi. Jenom doufala, že se mu nestane něco podobného jako jí.

Ani nevěděla jak a usnula. Ráno ji probudila strašná rána. Vyletěla z postele jak kulka z pistole. “Co se děje!?”, křičela na všechny strany.
V obýváku se krčili oba kluci, stále ještě v pyžamu a okolo nich plno střepů z Jackovy vytrínky s věcma na rybaření. Na tomhle si hodně zakládal. Nakázal všem, ne jen jim, že se okolo toho musí chodit doslova po špičkách a ne jednou dostali oba na prdel, když se až nebezpečně blízko honili. A teď? Jeho drahocenná sbírka byla na střepy. Luc se rozbrečel, hned jak svou matku uviděl. Sam lítaly z očí blesky. Těkala pohledem z jednoho na druhého a chvíli přemýšlela, jak to řešit.
“Doufám, že už víte, jak to tátovi vysvětlit a tušíte, co se bude dít. Peníze na kolečkové brusle, hokejky a celou výstroj dáte jemu nebo mu za to koupíte nové věci. Taky jsem vas chtěla dnes vzít na výlet, abyste si užili, než půjdete do školy, ale místo toho každý vezmete smeták s lopatkou a všechno to tu uklidíte. A na základnu taky na pěknou chvíli zapomeňte!”
Tak to bylo něco na oba. Luc začal brečet ještě víc a Tom posmrkoval.
“Můžete si za to sami. Kdybyste tátu poslechli, všechno by bylo jinak. Co jste si nadrobili si taky snězte.” Odešla zpět do ložnice.

Oba tam zůstali ještě pěknou chvíli zaraženě stát, než se začli hádat, čí je to vina. Když je to ani po půl hodině nepřestalo bavit, vlétla opět mezi ně.
“Nehádejte se a dejte se do práce, než se táta vrátí!”
“Já mám hlad!”, vzdoroval Luc.
“Jo, já taky!”, přidal se k němu Tom.
“Až to uklidíte, dostanete najíst. Dřív ne!”
Tom na ni nevěřícně zíral. Po chvíli ale šel a opravdu začal uklízet.
“Nebudeš tam doufám jen tak stát.”, otočila se na Luca.
Chtěl něco namítnout, ale matčin výraz byl nekompromisní. Uklizené to měli za chvíli a hned vlétli do kuchyně, kde už na ně opravdu čekala snídaně. Máma sice dokázala být někdy zlá, ale vždycky splnila to, co slíbila. Oba se hladově pustili do jídla. Sam se usmívala. Taky se jí moc nelíbilo, že na ně musela zvyšovat hlas, dělala to opravdu nerada, ale museli vědět, že ne všechno se jen tak přejde. Navíc tentokrát věděla, že bude hodně zle. Jack si na tom zakládal, při každé možné chvíli to pucoval, leštil a přerovnával. Ani ona sama na to nesměla sáhnout. Vyšla ke dveřím zrovna když někdo zazvonil. Kluci znervnózněli. Uklidnila je.
“Táta to není, je mimo zemi.”
“Janet!”, uslyšeli její radostný výkřik a odfoukli si. Sice byli oba dost oprsklí a leccos si dovolili, ale z táty měli strach.
“Ahoj kluci!”, pozdravila je Janet s úsměvem.
Tom jí vletěl do náruče. Měl ji moc rád a bylo fajn, že se tu ukázala. Luc se zubil od stolu a mával. Došla až k němu a pohladila ho po vlasech.
“Dobrou chuť.”
“Díky.”, zahuhlal s plnou pusou.
“Vidím, že jsi odpočatá. Už nemáš ten zničený výraz co včera, jsem moc ráda.” Usmála se na Sam.
“Ano, už je mi líp, i když jsem se musela ráno zase vztekat. Kluci se tentokrát opravdu vyznamenali.”
“Co se stalo?”, zajímala se Janet.
“Rozbili Jackovu vytrínku.”
“Tu s pruty, návnadami a ostatním?” Janet na ně hleděla s otevřenou pusou.
“Přesně tu.”, kývla Sam. “Jack bude zuřit.”
Janet se jen zmohla na kývnutí. I jí se dostalo napomenutí od jejich táty ohledně jeho drahocenných věcí. Opravdu teď klukům ani Sam nezáviděla. Usmála se nad představou Jacka, jak je oba honí vztekle po domě se Sam v patách, snažící se ho zmírnit, aby syny nezabil.
“Co?”, všimla si Sam jejího pobaveného usměvu.
“Ale nic, jen jsem si na něco vzpoměla.”, odmávla to doktorka. “Tak co budeme dělat? Vzala jsem si kvůli vám volno. Nepojedeme někam?” V očích měla uličnické jiskřičky.
Klukům ale ještě víc poklesla nálada. “Máme zaracha.”
“Cože?” Její pohled se zase upřel na Sam.
“Sama jsem je chtěla vzít na výlet, ale myslíš si, že po tom, co udělali si to zaslouží?”
Janet se zamyslela. “Pro jednou přece můžeš udělat výjimku, ne? Jsem si jistá, že je to moc mrzí. A ty sama potřebuješ na vzduch, jsi bledá jak stěna. Je ti dobře?”, začala se zase starat.
“Je mi fajn, proč by nemělo být? Možná jsem ještě málo vyspaná.”, povzdychla si.
“Tak jestli chceš, vezmu si kluky a ty si můžeš odpočinout.”, navrhla. Kluci se na mámu podívali s nadějí v očích.
“Ale no tak dobře. Ale tohle je naposled, co jsem vám ustoupila, jasný?”, zvedla varovně ukazováček.
Klukům se na tváři objevily tak velké úsměvy, jaké na nich ještě neviděla. Oba hned seskočili ze židlí a beželi k ní do náruče. “Díky maminečko!”, rozplýval se Luc. Tom přikyvoval.
“Ale ty jdeš s náma. Slíbili jsme tátovi, že na tebe dohlédneme, zatímco on bude pryč.” Na tohle Sam nedokázala udělat nic jiného, než mu vlepit pořádnou pusu.
“Tak se upalujte převléct. Šup, šup!”, popoháněla je, ale nemusela to říkat dvakrát. S jekotem vyběhli schody do svého pokoje.
“Já tě fakt obdivuju, že je zvládáš. Jsou tak nezkrotní! Opravdu jsou to vaše děti, se vším všudy.”
Sam pokrčila rameny. “Dnes jsem je moc nezvládla. Nechci ani pomyslet na to, jak bude Jack vřískat. Přemýšlím, jestli bych je neměla někam odvést, aby je nezabil.”
“Tak to bych tu u toho ráda byla, až to zjistí.”, smála se Janet.
“Já naopak ne. Stačilo mi, když jsem viděla, jak ječí jen se toho dotknu.”
Janet jí položila ruku na rameno. “Teď se tím netrap. Uděláme si prima den, co ty na to?”
“Díky.” Sam jí vděčně položila ruku na její ruku.
“Nemáš zač, dělám to ráda.”
“Jsme hotovi!”, křičel nadšeně Tom a už měl v ruce klíčky od auta. Luc právě sbíhal schody dolů.
“Jo!”, přikývl a postavil se těsně vedle bratra.
Sam si je změřila přísnějším pohledem od hlavy až k patě. “Potřebujete akorát ostříhat, jinak je to dobrý.”
Tom se zamračil, ale jen na chvíli. Pak zase nahodil nadšený výraz.
“Tak jdeme? Počkáme vás v autě.” V rychlosti si obuli botky a už jich nebylo.
Obě se za nimi jen překvapeně ohlédly.
“Tak jdeme.”, řekly obě unisono a začaly se řechtat.
“To si užijeme.”

V autě byly taky v rekordním čase. Sam sedla za volant a zeptala se. “Tak kam to bude, pánové?”
Mrkli se na sebe a jednohlasně zakřičeli. “Na kolotočé!”
“Myslela jsem si to.”, usmála se a šlápla na plyn. Janet byla úplně stejně nadšená, jako kluci a Sam si chvílemi myslela, že má děti tři. Střídali atrakci za atrakcí, utratili spousty peněz. Tom chtěl jít za řetízkáč, ale Luc ani Janet nechtěli.
“Mami?”, podíval se na ni psím pohledem. Úplně stejným, jaký dělala právě ona.
Beze slova ho vzala za ruku.
“Sam?”, začala Janet. “Neměla bys na to chodit, mysli na dítě!”
“Neboj se Janet, nic se mi nestane.”
“To bych ale měla vědět já a jako tvá doktorka ti to zakazuju!”
Sam už ji ale neslyšela. Nebo aspoň dělala, že neslyší. Posadila Toma na jedno sedátko, sama si sedla hned před něj a aby toho nebylo málo, zatočila prvně jeho, pak sebe a nakonec oba. Janet ji uraženě sledovala. Chápala, že chce být co nejvíc se svými dětmi, ale takhle vystavuje nebezpečí to třetí nenarozené. To už se ale kolotoč dávno rozjel a jak ona, tak Tom si to hodně užívali a šťastně při tom křičeli. Luc jim záviděl. Na tento druh kolotoče se ještě neodvážil a Janet přemýšlela, jak Sam vtlouct do hlavy, aby se starala o všechny děti.

Jako první vypadl z kolotoče Tom. Sam ho opravdu moc dobře zamotala a tak se mu mírně točila hlava. Ještě štěstí, že na ni počkal nahoře, jinak by z těch schodů vedoucích na pevnou zem zbobroval. Pevně ho chytla za ruku a sešla s ním dolů. Jí samotné vůbec nic nebylo. Taky proč, chodila několikrát do týdně bránou, tak už ji tohle nemohlo překvapit. Vlastně se Tomovi divila. Určitě toho jako goauld taky hodně zažil. Při této myšlence ji ale trochu zamrazilo. Pohladila ho po vlasech a připojila se k Janet a Lucovi. Ten chudák trpěl malou pozorností a vymohl si jízdu na jiném, ale tentokrát mírnejším kolotoči. Janet zase vedla přednášku o tom, jak na to nesmí.
"Já nevím, co tady pořád řešíš. To že jsem byla před pár dny na misi ti vůbec nevadilo a teď mě budeš vyčítat pár blbých svezení na kolotoči??" Obořila se na ni nakonec Sam a záměrně přehlédla její mírně ublížený výraz. "Sama jsi mi řkala, že mám s klukama trávit více času. Že potřebují víc než jenom tetu Janet, která na ně mimochodem na ošetřovně taky čas nemá."  
"Promiň Sam." Nakonec se vzpamatovala. "Já jenom nechci, aby se ti něco stalo. Ani tobě, ani tvému dítěti. Nerada to říkam, ale už nejsi nejmladší a mohlo by se stát, že o dítě příjdeš." Malovala čerta na zeď.
Než se Sam zmohla na odpověď, zatahal ji za ruku Luc. "Mami já vím, že ti nesmím skákat do řeči ale ten kolotoč se bude za chvilku rozjíždět!" Naléhal její syn a tahal ji za rukáv.
"Promiň broučku." Omlouvala se mu. Nechala se jím táhnout a ještě se otočila na Janet. "První tři měsíce mám za sebou, teď mi bude jenom dobře. To slibuju. A budu se šetřit." Zakřenila se na ni tak, že se ani doktorka neubránila smíchu.
Zakývala hlavou a sklonila se k druhému z chapců. "Co by jsi řekl na cukrovou vatu??"
"Nebude to mámě vadit?? Brzo půjdeme na oběd a ona je nerada, když máme něco sladkého."
"Nebude, to zařídím." Slíbila teta a do dlaně mu položila minci na sladkost.
Nadšeně se rozběhl ke stánku a mával rukama na prodavače, když si vybíral příchuť. Jak Tom předvídal, Sam se netvářila zrovna nadšenš, když ho viděla s náručí sladkého materiálu. Hlavně proto, že ten druhý se dožadoval toho samého. Janet bez debaty dala peníze i jemu a omluvně se podívala na Sam.
"Pánové, jestli jenom jednou u oběda řeknete, že nemůžete, tak neuvidíte žádnou sladkost celý měsíc!"
"Ale mami.." Začali typickou dětskou řečí. Setřela je pohledem.
Tom měl ale výdrž a pokračoval. "Teta Janet říkala, že se zlobit nebudeš a že si to můžeme dát. Vlastně za to může ona." Usmál se.
"Mm-hm ale vy máte rozumu dost na to, abyste řekli ne. Mám pocit, že když vám něco řeknu, tak to platí. Snad nemluvím jenom tak do větru."
Oba souhlasně zatřepetali hlavou.
"Tak radši pojďme na to jídlo!" Zavelela Janet a oba hnala před sebou.

Celý oběd proběhl v poklidu. Kluci se báli, že by maminka myslela to co řekla vážně a radši všechno snědli, avšak potom taky řádně funěli. Za další dvě hodiny už začali být otravní, kolotočů se nemohli nabažit, ale ani jedna z jejich doprovodu neměla náladu na další a další jízdy. Po velice krátkém oznámení, že pokud nepůjdou, nepřimluví se za ně u táty se konečně dostali z areálu parku ven. Janet se rozhodla jet domů a trochu si odpočinout po včerejší dlouhé službe a dnešnímu lítání. Jenom musela jet se Sam k nim domů, protože tam jeli jedním autem a ona měla to své u ní. Rozloučila se s nima, zamávala z auta a byla pryč. Sam se otočila na kluky.
"Tak a co s váma dvěma??" Měřila si je pohledem.
"Můžeme si chvilku hrát na zahradě?" Žadonil Tom.
"Jistě, jenom prosím nic nerozbijte. Žádné okno, vázy.. Myslím, že nemusím dál pokračovat."
"Ovšem že ne." Kýval Luc a rozběhl se za hranice jejího dohledu. Okamžitě oba popadli hokejky a začali se bavit.
Sam přišla až do domu a první co bylo, si uvařila pořádný hrnek kafe. Ne že by se jí dnešní den nelíbil, ale děti ji dokonale umořily. Pohledem opět zabrousila na vitrínu. Kluci samozřejme uklidili bordel na zemi, ale na zbytek se vykašlali. Vzala teda sama do ruky smeták a hadru a oprášila všechno rozbité sklo z věcí a stojanu. Po detailnějším pohledu zjistila, že škody nejsou zase tak hrozné. Jedna udice byla trochu škráblá z padajícího skla, ale jinak vše bylo v naprostém pořádku, jenom to sklo. Usadila se na gauči, ignorovala řvoucí děti za domem a pohladila si břicho.
"Doufám, že budeš holka. Dalšího chlapa v domě bych asi nezvládla." Najednou se divně zatvářila a usmála se.
"Jo, jsi holka. Já to prostě vím." Trhla sebou se zazvoněním telefonu. A žbrndla na sebe kafe.
"Sakra! Mám volno!" Naštvaně se rozešla k přístroji. Nikdo jiný než základna jí volat nemohl. Práce jí pohltila celý soukromý život, tak přátele mimo základnu neměla.
"Zlato, jak se más?" Ozval se převelice známý hlas.
"Jacku??" Neskrývala svoje překvapení.
"Nemáš být ještě další dva dny mimo?" Otočila se za otevírajícími se zahradními dveřmi a uviděla panikařící děti. Oběma z nich se začaly pomalu ale jistě lesknout oči a trnuli nad tím, jak dopadne matčin rozhovor.
"To je sice pravda, ale co bych to byl za manžela, kdybych o sobě nedal vědet!"
Zaslechla smích na druhém konci drátu. Obě děti k ní dorazily. A obě ji pevně objaly. Pohladila jednoho z nich volnou rukou.
"Jacku, přestaň si ze mě dělat srandu a řekni, co se děje. Něco se stalo, je někdo.." Sama nevěděla jak zareagovat.
"Nene, všechno je v pořádku. Buď klidná. Pouze jsme přisli pro nějaké vybavení. Nedokážeš si představit jaká je tu nuda. Samé zkoumání bůhví čeho.."
"Vážně?“ Ožila.
"Ale ne, radši na to zapomeň." Odpověděl jí, než stačila položit nějakou otázku. "Ale stejně něco. Budu doma už zítra ráno. Generál se nade mnou slitoval a dovolil mi z této nepochybně důležité mise odejít dřív."
Sam kývla, prohodila s ním ještě pár nedůležitých vět a zavěsila. V malých očkách dole viděla zcela jasnou otázku.
"Ještě buťte v klidu, bude tu až zítra. Nebojte, já s ním promluvím. Nebude to tak hrozné."

Kluci jen pokývali hlavami. Věřili mámě a když něco řekla, tak to taky dodržela, tak se jim tak nějak ulevilo. Zase vyběhli ven a pokračovali v předchozí činnosti. Sam je pozorovala s úsměvem na tváři. Chvíli jen tak seděla, než ji napadlo, že by mohla něco sníst. Kluky vzaly do Mc‘Donalda a jelikož snědli všechno co jim objednala, neměla co dojídat. A sama by si nikdy nic neobjednala, to jídlo jí nechutnalo. Vlétla do kuchyně a rozhlédla se kolem. Co by si jen dala? Nakonec se rozhodla pro tousty. Napatlala si do nich co našla a dala je zapéct. Kdyby ji viděl Jack, určitě by se mu obracel žaludek. Spokojeně se usmívala, ale její úsměv přerušila rána ze zahrady.
Odnesl to květináč a bohužel i Lucova levá ruka.
„Neříkala jsem snad něco? Vás dva nemůže nechat člověk ani 5 minut osamotě, aniž byste něco nerozbili nebo si jeden z vás něco neudělal!“ Přešla k Lucovi, jehož pláč nabíral na stále větší a větší intenzitě.
Tom ho jen zaraženě pozoroval. Nedokázal pochopit, proč tak vyvádí.
„Au. M..moje ruka!“, vzlykal.  
„Oba byste potřebovali naplácat!“
Tom začal protestovat. „Proč vždycky i já? Nic jsem neudělal!“
Sam ho nevnímala, věnovala se raněnému synovi. „Ukaž.“, vzala jeho ruku do svých, ale jakmile s ní pohnula, zasyčel a znova se rozbrečel. Pomohla mu vstát a přenesla ho do obýváku. Posadila na pohovku a přinesla lékárničku. Ošetřila mu co se dalo a velice nemile nakázala.
„Oblečte se, jedeme na pohotovost. Je to asi zlomené.“
 Hned poté začal Luc znova brečet.
„Už toho nechej.“, napomenula ho. „A ty..“, otočila se na Toma. „Ty si zasloužíš pár na prdel už kvůli tomu, že neumíš poslouchat. Jasně jsem vám řekla, ať se chováte slušně. Když nehodláte poslouchat, budu podle toho i jednat. A jestli se za vás umluvím u táty, to si ještě silně rozmyslím, protože za dnešek už toho máte na kontě víc než dost!“ Naštvaně drapla Luca za druhou, zdravou ruku a táhla ho do auta. Tom si zaraženě sedl vedle něj a za celou dobu nepromluvil ani slovo.

Přesně jak říkala, byla to zlomenina. Luc vyfásl pěknou sádru, dokonce si mohl i vybrat barvu. Naštěstí si vybral bílou s vysvětlením, že se mu na ní bude aspoň líp kreslit a byl spokojený. Celý měsíc nicnedělání. Aspoň si to myslel, ale Sam měla jiné plány. Když přijeli domů, byl už večer. Oba byli utahaní a šli rovnou do postele. Ani jeden z nich neměl už sílu se umýt, a tak jednoho po druhém pořádně odrhla ve vaně, převlékla do pyžama a odnesla do postele. Každý dostal pusu na dobrou noc a pohlazení po tváři.
„Ufff!“ Byla ráda, že si sedla, měla toho za celý den opravdu dost. Sama nahodila sprchu a vlezla si do postele. Už se nemohla dočkat, až se Jack vrátí.

Ráno ji někdo budil polibkem. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co se děje. Jack! Konečně je doma! Neměla ani možnost ho pozdravit, neustále ji líbal a aby toho nebylo málo, tak se na ni celou svou vahou převalil.
„Jac..ku!“, snažila se ze sebe vysoukat.
„Hmm?“, ptal se, aniž by ji přestal líbat.
„Začínáš být dost těžký!“
Okamžitě si to uvědomil. „Sam! Sam promiň, omlouvám se, já..“
„To je v pořádku“, usmála se a pohladila ho. „Chyběl jsi mi.“
„Ty mě taky, lásko. Vy všichni.“ Vlepil jí pusu na nos. „A co kluci? Byli hodní?“
Chvíli dělala, že přemýšlí. „No to víš, jako vždycky. Nezkrotní, jako urvaní z řetězu.“
Jack se zazubil. „To si dovedu představit. Půjdu je pozdravit. Všiml jsem si, že sedí v kuchyni a zírají z okna.“
Sam byl moc dobře jasné proč. Měli strach. Doufali, že se za ně přimluví. „Já vím proč.“, začala.
Překvapeně se posadil. „Co se stalo?“
Posadila se taky. „Nejprve mi slib, že nebudeš křičet.“
Pozvedl obočí. „Proč bych měl křičet?“
Položila mu ruku na rameno. „Kluci včera ráno tak trochu vyváděli. Rozbili sklo z vitrínky.“
„Cože??!“ Jackův hlas nabral okamžitě jiné výšky. Úplně cítila, jak to v něm vře. „Ale nic nerozbili, jen to sklo, koupíme nové. Jacku!“ Volala za ním.
Ten už byl ale někde na schodech. Okamžitě se vyškrábala z postele a letěla za ním v noční košilce, kterou jí koupil a která jí toho moc nezahalovala. To jí bylo teď ale jedno. Kluci už dávno začali brečet a když uviděli nasupeného tátu, začali dvakrát tolik. Neuklidnil je ani fakt, že se za ním hned objevila máma a snažila se ho uklidnit.
„Něco jsem vám snad řekl, nebo ne? Kolem té vitríny se bude chodit po špičkách! Co jste udělali vy? Kývali jste hlavami jak telata a slíbili, že budete dávat pozor! Tak takhle to kamarádi nepůjde. A maminka vám tentokrát nepomůže ani kdyby sebevíc chtěla, o to se postarám. Teď běžte do svého pokoje.“
Kluci se celí třásli.
„Řekl jsem jděte!“, zaburácel a po tomhle už se opravdu zvedli a bojácně utekli pryč.
Sam mlčela. Neměla k tomu co dodat. Jack měl pravdu.
„Co má Luc s rukou?“, ptal se jen tak mimo jiné, když si všiml jeho sádry.
„Hráli hokej, zlomil si ji o květináč. Jacku, já je přestávám zvládat. Teď, když čekám to třetí, nemůžu a ani to nestíhám. Už tak mě Janet věčně napomíná, co bych měla, co bych neměla a jaké to má účinky na to nenarozené dítě. A já chci, aby bylo zdravé. Ale nechci, aby to bylo na úkor kluků. Sám vidíš, jak to dopadlo, když jsem s nimi byla sama. Rozbili ti sklo, Luc si zlomil ruku, bůhví, co se mohlo stát dnes, kdybys tu nebyl. Já už na ně prostě sama nestačím!“, začala vzlykat.
Duchapřítomně ji objal. „Neboj se, zlato, za pár týdnů už půjdou do školy, budou mít kamarády, bude s nimi jiná řeč.“
„Nebude! Copak to nechápeš? Až se to narodí, nebudu na ně mít čas vůbec, ty budeš v práci. Kdo se o ně bude starat?“
„Nějak to zvládneme, neboj se.“ Přejížděl jí rukama po zádech a na ni to mělo až moc uklidňovací efekt. Začala být ospalá byť před půlhodinkou vstávala. Jack to na ní poznal a tak ji vzal do náruče a přenesl ji do ložnice. Kruci, ta začíná být ale těžká!, nadával si v duchu. Uložil ji opatrně do postele a políbil na čelo. Chvíli ji pozoroval a pak se rozhodl navštívit kluky a trochu si to s nimi vyříkat.

Nakoukl k oběma do pokoje a řekl jim, že je chce vidět okamžitě v kuchyni. Oba pomalu sešli po schodech jako beránci a poslušně si sedli na židle, které ukázal.
"Nechci rušit maminku. Takže to vyřešíme tady." Zavrčel a stoupl si před ně. "Zaprvé, kolikrát jsem vám říkal, aby jste byli opatrní?" Zaburácel. "Nemůžete být doma ani jediný den sami bez toho, aby se něco stalo? Moc dobře víte, jak mi na tomhle záleželo, ale vy na to prostě kašlete a stejne si uděláte svoje! Takže. Když jsou naši malí pánové takhle arogantní, bude stejně arogantní i jejich otec. Žádná základna. Ani po prázdninách. Neukážete se tam hodně, hodně dlouho." Tohle byl pro ně trest jak vyšitý. Spokojeně si předl Jack, když viděl jejich smutné výrazy. Základna pro ně byla vlastně první domov. Moc dobře věděli, že je tam každý rozmazluje a všechno jim dovolí. Zvlášť jejich povedená teta doktorka.
"Žádná televize nebo počítač s hrama. Než půjdete do školy, budete prostě tiše sedět každý ve svém pokoji a nebudete dělat žádný hluk nebo nepořádek. Máte povolené být každý den dvě hodiny venku s tou podmínkou, že se ani nedotknete hokejek. Pokud se chcete proběhnout, nemám námitky, ale už se nebude nic rozbíjet. A za druhé." Významně se na ně podíval a teď zvýšil hlas ještě víc.
"Jestli na vás uslyším od maminky křivé slovíčko, jedno jediné, tak si nepřejte vidět, co s váma udělám. Dali jste jí tak zabrat, že usnula chvilku potom, co se vzbudila. Co tak hrozného proboha udělala, že se k ní neumíte vůbec chovat? Není vám dost dobré, že pro vás udělá první poslední?" Ptal se.
Tom překonal veškeré své zábrany a dramaticky se na něj podíval. "Chová se poslední dobou hrozně divně."
"Tím chceš snad řict, že je to snad její vina?" Podíval se na něj.
"No.."
Jackovi přetekl pohár trpělivosti. Nevěril tomu, co mu to jeho syn nepřímo řekl. Ani se dvakrát nerozmýšlel a jedna mu přiletěla. A aby si to moc dobře zapamatoval, tak do toho vložil trochu síly. Chvilku před tím, než se Tom rozbrečel, vyčítavě se na něj podíval. Ještě nikdy žádného z nich nepraštil. Luc se po tomhle radši díval do země. Slzy mu po tvářích stékaly jako hrachy, ale nechtěl se na otce podívat, aby ho taky nenaštval.
"Tak takhle se hošánku chovat nebudeš." Řekl dost nahlas, aby ho syn přes brekot slyšel. "Maminka zažila opravdu ošklivý moment, když byla pryč a proto byla nesvá. Mohla klidně přijít o to děťátko, na které se tak těší. Popravdě těšila. Vy dva jste způsobili, že je to naopak. A ty si ještě dovolíš říct, že je to její chyba?"
Tom vzlykl.
"Když jsi se vrátil zpátky domů, byla neuveřitelně šťastná, že si zase s náma a že je naše rodina konečně zase pohromadě a teď se musí dívat na to, jak její děti stále něco vyvádějí. Její štěstí je rázem pryč. Opravdu se těším až oba odejdete do školy a doma bude zase trochu klid. Co myslíte že asi nastane, až tu bude další dítě? Nebude mít čas se starat ještě o vás dva, protože se neumíte chovat. To vy musíte pomáhat jí. Jste na to už dost velcí." Změnil Jack naštvaný tón na domlouvací.
"Ale já myslel, že zůstaneme jenom my čtyři. Na co potřebujeme ještě dalšího bratříčka nebo sestřičku? Nechci to." Ozval se Luc.
Hned jak to dořekl, na jeho tváři se rovněž objevila Jackova ruka.
"Opovaž se to říct před mámou. Víš jak by si ji tím ranil? A to nemluvím ani teď o sobě. Mysleli jsme, že by bylo dobré, kdyby jsi měl zase sourozence. Když se vrátil Tom a maminka to řekla, oba dva jste byli štěstím bez sebe. A teď mi řekneš tohle? To opravdu není fér."
"Tati promiň, já to tak nemyslel." Otočil k němu svoje uplakané oči a rukou si mnul bolavé místo na tváři.
"Já jenom nechci, aby si pak maminka všímala víc jeho než mě nebo Toma."
"Hmm, to chápu, ale máš rozhodně zvláštní způsob jak to projevovat. Musíš pochopit, že to bude pro ni velice těžké starat se o vás dva a ještě o malé mimino. Myslela si, že už jste oba dost velcí na to, abyste jí se vším pomohli. Ale způsobili jste jenom to, že se teď všeho bojí."
"My to tak nemysleli." Přidal se Tom.
Jack se na ně oba podíval. Tohle přesně si přál, aby oba dva litovali toho, jak se chovali, ale bít je rozhodně nechtěl. Nikdy žádné dítě neuhodil. Ani Charlieho.. Nakonec se jemně pousmál.
"Dobře. Budu vám věřit, že toho litujete a dám vám poslední šanci. Uděláte všechno co jsem vám řekl a pro maminku uděláte první poslední. Potřebuje být v klidu, bez jakéhokoliv rozčilování."
Oba rázně kývali.
"Až se probudí, omluvíte se. Třeba bude tak hodná a na všechno zapomene."
"Dobře." Pronesli zároveň a pozorovali jeho další reakce.
"Teď jděte do svých pokojů a já udělám něco k snídani. Jo a abych nezapomněl, ještě jste bez kapesného."
Oba se otočili a už chtěli něco namítnout, ale Jack zvedl varovně prst a tak jenom kývli a vyběhli po schodech nahoru. Na chodbě před ložnicí se ale oba jako na povel zastavili. Podívali se na sebe a nebylo potřeba dalších slov. Potichu vešli dovnitř a lehli si ke spící Sam na postel a objali ji. Rozespale je oba přitáhla k sobě a spala dál. Jack mezitím vytvořil snídani jak pro své dva zlobivé potomky, tak pro sebe a Sam. Ovšem nic lepšího než tousty ho nenapadlo. K tomu dětem čaj a pro něj a Sam kafe. Přemýšlel, jak je zabavit dneska aby měla Sam trochu času na přemýšlení a dání se trochu dohromady. Nejraději by je poslal pryč, ale to by znamenalo, že by je zase někdo nechal dělat co by si přáli. No, možná ne. Daniel by je mohl zabavit nějakou trochu vzdělávací činností, jak to vždycky dělal. Popadl telefon a hned mu volal. Ještě, že s ním nebyly problémy. On měl času spoustu a bude pro něj určitě zábavné poučovat malé posluchače o starověkých civilizacích.
"Dobře, tak domluveno." Spokojeně položil přístroj a promnul si ruce. Daniel tu bude za hodinu a on pak bude mít čas postavit Sam zase na nohy. Daniel si je vezme na celý víkend. Někam chtěl jet, ale Jack si zaboha nemohl vzpomenout na jméno toho města s tím muzeem starověku. Mohl by vzít Sam na chatu.
"Tam se odreaguje hned." Usmál se a šel zavolat kluky ke snídani. Prošel chodbou až k jejich pokojům a zůstal více než překvapený, když je tam nenašel. Pomalu v něm zase začala vřít voda. Myslel, že to řekl dost jasně. Pak ale něco uslyšel z ložnice. Nakoukl tam a uviděl oba kluky v její náruči. Spokojeně se zakřenil. Možná jsou ještě poučitelní.

Neměl to srdce je od ní brát, takhle se mu líbili a ten pohled byl nenahraditelný. Sam v přítomnosti dětí vypadala ještě krásněji než obvykle. Nevěděl čím to, ale prostě to tak bylo. Povzdechl si a přehoupl na druhou nohu. Tom ho zaslechl a pozvedl hlavu. Jack udělal heslo „pssssst“ a on zase hlavičku položil mámě na rameno. Její stisk okolo něj se jen upevnil, stejně tak okolo Luca. Ten už dávno spal, jako když ho do vody hodí. U  mámy usnul vždy velice rychle. Byl na ní hodně závislý. To proto, že se od ní od narození prakticky nehnul, zatímco Tom prožil 5 let někde úplně mimo domov beze svých rodičů. Bylo mu blbé stát mezi dveřmi a tak vyšel ven a potichu za sebou zase zavřel. Koukl na hodinky. Bylo ještě relativně brzo a tak se rozhodl, že si taky dá ještě pár minutek oddychl. Natáhl se dole na pohovce a do minuty byl tuhý. Pár minut se protáhlo na celou hodinu. Spal by ještě dál, dokud by nepřišel Danny, kterého si sám zavolal. Jack po něm trochu vyjel.
„Jsi měl zavolat, přišel bych později!“
„Kluci ještě spí. Dost jsem jim vynadal, za včerejšek si nezaslouží můj jediný pohled. Myslíš, že je zvládneš?“
Daniel nasadil nevraživý pohled. „Kdybych to nevěděl, tak bych ti na to nikdy nekývl. Dokonce jsem rád, že s nimi můžu jet. Samotnému se mi nechtělo. Určitě se jim to bude líbit.“
„No když to říkáš!“, reagoval na to nudně Jack, ale ve skutečnosti byl Dannymu více než vděčný, že si bere kluky na celý víkend a on tak bude mít Sam pro sebe a hlavně budou mít klid. Ještě další půl hodiny seděli v obýváku a povídali si, než se k nim připojila i Sam.
„Dobré ráno, miláčku.“, políbil ji.
„Dobré. Ahoj Danny. Co ty tady?“, byla překvapená, že ho vidí.
„Danny slíbil, že si vezme kluky na víkend. Budeme tak mít víc času pro sebe. A kluci budou zase o něco chytřejší.“, zubil se Jack.
Saminy oči se nadšením rozzářily. „Opravdu ti to nevadí?“, ptala se.
„Ne, naopak, mám je oba moc rád.“ Po pohledu na hodinky a dodal. „Ale už bysme měli vyrazit, už jsem zarezervoval pokoj. Měli bysme ještě dnes dorazit.“
„Skvělé!“, vyskočil Jack na nohy a už si to trádoval za klukama. Blbli v pokojíku.
„Tak kluci! Přestaňte blbnout a balte. Tento víkend strávíte se strejdou Dannym. Vezme vás na výlet. Tak šup šup!“, popoháněl je.
„Kam na výlet?“, zajímal se Luc.
„To nevím, někam do nějakého muzea a udělá vám výchovnou přednášku.“ To oběma stačilo, aby jejich počáteční nadšení uhaslo. „A taky doufám, že jste se mamince omluvili.“, vzpomněl si Jack.
„Omluvili.“, odsekl Tom. Jack úmyslně přeslechl ten tón v jeho hlase. Byl tak rád, že bude se Sam zase chvíli sám, že mu to pro tentokrát odpustil. Jinak by mu asi jedna znovu přistála.

Kluci byli sbalení celkem rychle. Dole přede dveřmi už na ně čekal strýc a máma se svačinou na cestu. Každému dala ještě něco dobrého, pusu na čelo a pošeptala.
„A buďte hodní!“
Oba na ni házeli extra smutné pohledy, ale tentokrát se její podpory nedočkali. Oba jim ještě ze dveří zamávali a pak zavřeli. Klukům bylo mizerně, ale koneckonců si za to mohli sami. Na Jackovi bylo vidět totální nadšení. Sam se usadila na křeslo a odfoukla si. Konečně víkend bez starostí. Jack k ní přihupsl.
„Pro nás jsem taky vymyslel plán. Pojedeme na chatu!“, zvolal radostně.
Sam se ale nijak přívětivě netvářila. „A proč tam?“
„Chtěl jsem, aby ses odreagovala. Myslel jsem, že budeš ráda.“ Jeho nadšení pohaslo úplně.
Sam při pohledu na něj začala litovat toho, co řekla. „Já to tak nemyslela.“, pohladila ho po tváři. „Klidně můžeme jet, pojedu ráda. Jen doufám, že si opravdu odpočinu!“
Věděl na co narážela. „To ti můžu s klidem zaručit!“ Na důkaz svých slov zvedl ruku. „Přísahám!“
To ji rozesmálo až se zalykala. Umlčel ji polibkem. „Tak dlouho jsem po tomhle toužil.“, vzdychl a přidal na síle.
„Myslela jsem, že chceš odpočívat.“, kuňkala, když se soustředil na její citlivý krček. Její občasné vzdechy ho jen povzbudily.
„Mmm-hmm, tohle je ten nejlepší způsob!“
„S takovou se na tu chatu nedostaneme.“, zubila se.
„Chata ještě chvíli počká.“ Jazykem sjel až na její hrudník.
Prohnula se oproti němu, snažíc se mu dát najevo, jak moc se jí to líbí. Jack moc dobře pochopil tohle gesto, znal ji perfektně. Musel na ní ale trochu víc zapracovat, protože byla ztuhlá jako prkno. Prsa vzal útokem a byl na sebe víc než pyšný, když ji slyšel slastně vykřikovat jeho jméno. Oblečení bylo vyhovující. Měla na sobě jen župan, kerý z ní strhal a to negližé, co jí koupil bylo tak průsvitné, že i přes něj dokázal poznat to její vzrušení. A to se dolů ještě ani nedostal. Opatrně se prolíbal oblastí bříška a neodpustil si ho polaskat a pošeptat pár sladkých slov svému budoucímu třetímu potomku. Sam sebou nedočkavě vrtěla a on si to užíval. Byla strašně nedočkavá.
„Jacku, prosím! Netrap mě!“ Nedočkavé k němu vyzdvihovala boky. Ani on sám se nemohl dočkat, až ji zase po dlouhé době v klidu ochutná, ale věděl, že je nikdo nevyruší a tak si dával na čas. Obrátil se k jejím krásným dlouhým nožkám. Sam podrážděně zavrčela. Jen se usmál a začal jí sundávat papučky a ponožky. Nemohl se tomu ubránit. Chtěl ji prostě celou. Celou! A to obnášelo i nožky. Nikdy jí to neřekl, ale zrovna tyhle části měl z jejího těla nejraději. Ne jen on několikrát poznamenal, že má nožky prostě perfektní. Chtěl i jim věnovat chvilku, nemohl si to odpustit. Začal na prstech. Lehce po nich přejížděl jazykem, což Sam lechtalo a tak se kroutila. Držel ji ale pevně. Stejnou proceduru věnoval i druhé nožce. Oblíbal každé místečko a dával si velký pozor, aby žádné nevynechal. Sam se na něj kriticky dívala a nechápala. Tohle ji nijak nebralo. Až když se dostal ke stehnům, její dech se zase rapidně zrychlil. Čím víc se přibližoval k jejímu místečku lásky, tím zrychleněji dýchala, až si sama myslela, že dostane infarkt.
„Jacku!“, vzdychla, když to samé opakoval na druhé noze.
Znovu nadzvedla boky, ve snaze ho upozornit, na co čeká. To už ani on nevydržel a zabořil konečně hlavu mezi stehna. Snažila se nekřičet, ale bylo to silnější, než ona. Pokaždé, co do ní vsunul jazyk, přidušeně vykřikla. Jack cítil, že už je skoro u cíle a tak přestal.
„Jacku!“
„Hned, kotě.“ Vstal a pomohl jí na zem.
Jen ležela a pozorovala ho, jak se zoufale snaží co nejrychleji zbavit oblečení. Chtěla mu pomoct, ale zarazil ji. Nemohl už cekat ani minutu. Když se mu zamotala šnůrka u bot, zanadával, na nějaké sundání kalhot se vykašlal. Stáhl je ke kotníkům a honem ji zalehl. Vzdychla, ale ne proto, že by byl těžký. Proto, že jeho vzrušení moc dobře cítila. Objala ho nohama kolem pasu, což mělo za následek, že aniž by chtěl, vklouzl do ní jako po másle. Takový rychlý útok vůbec nečekal, nedala mu vůbec možnost se zorientovat. Bohužel to neudržel a udělal se dřív, než vůbec začali.
„Bože, Sam!“, vykřikl a křečovitě jí svíral ramena. Trvalo to pár sekund, než se dal dohromady. Zkolaboval na ni a zhluboka oddechoval.
„Jacku?“, Sam nechápala.
„Promiň, Sam.“ Styděl se a to hodně. Tohle se mu ještě nestalo. Jeho tělo ho podvedlo, nedokázal to vzrušení udržet na uzdě.
„Tys právě…?“
Aniž by se jí podíval do očí, kývl. Ucítil, jak se celé její tělo uvolnilo. Vyklouzl z ní a odvalil se na bok vedle. Chtěl jí něco říct, ale odvrátila od něj hlavu.
„Sam..“ Tohle ji jen donutilo odvrátit se od něj celá. „Sam, promiň, mrzí mě to, ale nedokázal jsem to zadržet.“
Z jeho hlasu poznala, že ho to dost mrzí, ale ani to její slzy nezastavilo. Neplakala proto, že se to stalo, to by chápala, ale proč i přesto nepokračoval a neuspokojil aspoň ji, když už to ukončil hned v začátcích? 

Nakonec se probrala a vší silou ho otočila k sobě. "Jacku, neber si to tak. Já to tak nemyslela. To jenom.. Prostě jsem to hrozně chtěla." Omlouvala se Sam.
Jack ale nepřítomně zíral na strop. Nemohl si pomoct, ale po téhle fyzické neschopnosti si připadal příšerně trapně. Tohle se stává teenagerům při prvním sexu, ne ostřílenému O'Neillovi. Že by na Sam už nestačil? Je pravda, že je poněkud starší než ona.. Najednou ucítil její ruku pomalu se pohybovat po jeho hrudníku směrem dolů. Vylekaně se na ni podíval.
"Co ten pohled?? Prostě si chci vzít to, co mi právem patří!" Usmála se na něj a její ruka dorazila mezi jeho nohy.
Po prvním doteku Jack vydal vzrušený sten, ale ani to mu nějak nepřidalo na náladě. Stále se tvářil jako u mučení. Sam si ho změřila pohledem a pochopila, že jenom tak to nepůjde. Přetočila se k němu a stejnou cestu, jako absolvovala rukou jela jazykem. To už mělo ten požadovaný efekt a on cítil, jak pomalu, ale jistě začíná reagovat na její snažení. Stačil jediný dotek jejího mrštného jazýčku a Jack byl plně připravený na jakoukoli další akci. Přestal se chovat jako idiot a konečně taky zvedl ruce z postele. Ihned obě položil na její hlavu a podporoval ji v její činnosti. Když toho nakonec nechala a zase se vytáhla nahoru, okamžitě zajmul její rtíky ve vášnivém polibku. Už chtěl převzít kontrolu nad jejich činností, ale Sam mu naznačila, že tentokrát to bude ona, kdo povede. Trochu se nadzvedla a zase na něj dosedla. Při spojení jejich těl oba prudce vydechli a Sam nasadila volné tempo. Přitom ho stále líbala. I Jack se konečně začal trochu činit a oběma rukama si našel cestu k jejím prsům. Jemně je masíroval a to dávalo Sam jenom další a další podněty k zrychlování. Těsně před svým vrcholem ho přestala líbat, aby se mu mohla podívat do očí. Nasadila nádherný pohled a při dalším posunu nahoru a dolů se její tělo vrhlo do extáze. Jackovi to trvalo jenom sekundu déle. Zadýchaně se na něj složila a záměrně neporušila jejich tělní spojení. Jack ji pevně objal a políbil do vlasů.
"Děkuju." Zašeptal.
"Ne, to já děkuju." Usmála se a dneska už po několikáté zavřela oči. Samozřejmě, že se jí nechtělo spát, ale prostě si takto lépe vychutnala jejich společnou intimní chvilku.

Po půl hodině se Jack podíval na budík ležící na nočním stolku vedle.
"Zlato, nechci tě rušit, ale jestli chceme na chatu přijet v rozumnou hodinu, tak musíme vyrazit." Promluvil do ticha.
Neznatelně kývla a zvedla se. Po přerušeíi je oba zalil chlad. Ačkoliv venku bylo docela teplo a v domě vlastně taky, ucítili to oba zřetelně. Sam se odešla do koupelny trochu zkulturnit a zrovna se i převlékla. Jack jenom posbíral svoje svršky po zemi a oblékl se. Sprchu si dá později. Ihned se chopil tašky a naházel do ní pár svých věcí. Dokonce než vylezla Sam, sbalil i jejích pár švestek. Na dva dny na chatě na samotě u lesa nebude potřebovat nic důležitého, tak to nebyl problém. Hlavně si dal pozor, aby si nevzala notebook nebo podobnou nesmyslnost. Musí si odpočinout a ne zase celé volno prosedět s očima upřenýma na obrazovku.
"Tak, jsem hotová." Vítězně se na něj podívala, když konečně vyšla z koupelny.
"Já taky, sbalil jsem naše věci, můžeme hned vyrazit."
"Nemůže to počkat ještě tak dvacet minut? Mám hrozný hlad. Ještě jsem nestihla nic jíst.“
"Jistě, promiň, já úplně zapomněl. Ale myslím, že káva bude úplně studená."
"To nevadí. Hlavně, že mě to trochu postaví na nohy."
Usmál se na ni a následoval ji i se sbalenou taškou do kuchyně. V rychlosti oba posnídali a nalili do sebe hrnky ještě vlažné kávy. Zlatá konvice. Když už nic, tak aspoň udrží vodu trochu teplou. Ještě zkontrolovali, jestli doma není žádný přístroj zaplý, zamkli a nasedli do auta.

Jack řídil celou dobu. Zastavili jenom jednou a to na rychlé jídlo a natankování. Už to bylo ale tak tak. Na benzinku přijeli na rezervu. Na chatu dorazili odpoledne. Jack jenom okoukl, jestli je v okolí všechno v pořádku a nechal Sam rozdělat oheň v kamnech. Teď sice zima nebyla, ale večery u jezera bývají chladné. A navíc by nebylo od věci mít něco teplého k jídlu. Zbytek dne strávili jenom tak posedáváním a pojídáním zásob jídla. Jack byl spokojený, protože Sam se ani jednou nezmínila o dětech a tak se jí na jejím roztomilém čelíčku neobjevila ani jediná vráska starosti.
"Co takhle večerní koupání?" Navrhl Jack, když viděl, že Sam se začíná už trochu nudit.
"Není na to trochu zima?"
"Neblázni. Voda bude jako kafe. Za celý den se určitě prohřála."
Nakonec se nechala přesvědčit. Jack ji za ruku vytáhl z chaty ven a vedl ji ke břehu. V rekordním čase ze sebe strhal šaty a když viděl, že se Sam k ničemu nemá, pomohl jí. Opatrně namočila do vody palec.
"Jacku, je to studené!" Jack na to neodpověděl, jenom ji chytl do náruče a opartně s ní šel do hloubky. Jakmile se voda dotkla jejich nohou, začala se nebezpečně vrtět.
"Jacku!!" Zakřičela na něj a snažila se uniknout. To ale neměla dělat, protože ten ji mrskající se neudržel a pěkně letěla. Po vynoření a letmém vykašlání vdechnuté vody se na něj vražedně podívala. Nevině pokrčil rameny.
"Není to moje vina. Kdyby si sebou tak nešila, mohlo to být daleko příjemnější." Nepočkala až dořekne poslední slovo a pořádně ho pocákala. Když skončila, otevřel oči a pronesl.
"Jo, měla si pravdu, je to fakt studené." Přibrodil se k ní a objal ji. "Lepší, mnohem lepší."
Jako výraz souhlasu ho objala se stejnou naléhavostí a hlavu opřela o jeho rameno. Po chvilce ji ale zvedla a podívala se do jeho tmavých očí.
"Je to sice moc hezké, ale jestli se nezačnu hýbat, umrznu."
Jack ji teda pustil a gestem ukázal, že se má trochu rozhýbat plavánám. Zvládli to tam a zpátky, ale oba pěkně klepali zubama, tak posbírali svoje věci a rychle se utíkali schovat do chaty ke krbu. Jack přiložil, než to vyhasne, přinesl deku a posadil se na gauč. Sam nelenila a sedla si mu na klín. Obejmul ji i s přikrývkou a čekal, než se oba trochu zahřejou, aby mohli udělat nějakou rychlou večeři. Netrvalo to dlouho a jak oni dva, tak chata byla nádherně prohřátá. Nastal čas utišit další potřebu a to byl hlad. Ještě že se s ničím nemuseli dlouho trvat. Na benzince nakoupili nějaké trochu slušně vypadající polotovary, tak to stačilo jenom ohřát. Kupodivu se oba moc dobře najedli. Jack chtěl oba zabavit kartama. Ale jaksi zapomněl, že ona vyhrává. Skoro vždy. Když začala zívat, pochopil, že s ní už nic neudělá a poslal ji do postele. Sám ještě přiložil pořádnou dávku na oheň a přidal se k ní. V objetí oba tvrdě usnuli.

Jako první se probudila Sam díky ranním paprskům. Zapomněli zatáhnout závěsy. Když se ale přetočila a našla svoje hodinky, zjistila, že už je devět. Na to že sli spát někdy kolem desáté, jedenácté je to slušný výkon. Zvedla se z postele tak, aby neprobudila Jacka a směřovala přímo do kuchyně k potravinám. Měla obrovský hlad. Včera toho na ni bylo dost a ona teď potřebovala doplnit energii. Uvařila potřebnou ranní dávku kávy a sedla si ven před chatku na lavku. Srkala kávu a poslouchala zpěv ptáků, než jí toto přerušil hluk Jackových nohou sestupujících po schodech a pohybujících se v kuchyni. Stejně jako ona, když vylezl na slunce, v ruce držel hrnek.
"Dobré ráno!" Letmo ji políbil a přisedl si k ní. Jenom se usmála a kývla. Hlavu opřela o zeď chalupy.
"Vyspaná?"
"Jo, moc dobře. Tohle jsem potřebovala dlouhou dobu." Zasmála se a obrátila do sebe zbytek černého moku.
"To sem moc rád. No ale abych nezapomněl. Je dneska něco speciálního, co by jsi chtěla dělat?" Zeptal se Jack, když odložila prázdný hrnek vedle sebe.

Než stačila něco říct, rozdrnčel se v chatě její mobil. Jack nahodil extrémně otrávený výraz.
„To nemůžeme mít klid ani tady? Já říkal, že máme ty krámy nechat doma!“, vztekal se.
Sam ho pohladila po vlasech. „Nerozčiluj se hned. Třeba to jsou jen kluci. Znáš je, musí o sobě dát za každou cenu vědět.“ Vstala, aby mobil zvedla, zvonil už docela dlouho.
„Ahoj zlatíčko!“, uslyšel její nadšený pozdrav. No jo, kluci, kdo taky jiný, pomyslel si s mírným úsměvem. Sam si s pobaveným výrazem vyslechla oba syny a Dannyho, který se nezapomněl zmínit, že je to s nimi težší, než si myslel.
„Jestli zlobí moc, stačí říct. My se vrátíme domů, vy je přivezte zpátky.“ Jen co to dořekla, Jack už stál vedle ní s panikou ve tváři. Vytrhl jí mobil z ruky.
„Danieli, opovaž se je přivést zpátky! I když mi chybí, rád bych si užil taky trochu klidu se svojí ženou. Budeme vás čekat zítra večer. Zatím ahoj.“, a položil.
Sam zkřížila ruce na hrudi.
„Co?“ Bez odpovědi odešla zpět na lavičku.
Jack cupital za ní. Ani se na něj nepodívala.
„Ale no tak, Sam! Víš moc dobře, že jsem to tak nemyslel, ale přece mi to teď nezkazíš! Tolik jsem se těšil, že budeme zase na chvíli spolu!“
Když ani na tohle nezareagovala, klekl si před ni. Snažil se zachytit její pohled a když se mu to podřilo, začal na ni házet neuvěřitelné psí pohledy a tím docílil, že se jí na tváři začal vytvářet úsměv. Ten, který na ní nejvíc miloval.
„Chci tě mít taky chvíli jen pro sebe a nedělit se s klukama.“, vysvětloval.
Přitáhla ho k sobě. „Já vím.“
Chvíli tak setrvali, než se Jack zase zeptal. „Tak co bys chtěla dělat? Cokoliv!“
Pokrčila rameny. „Je mi to jedno. Hlavně už ale nelezu do té strašné ledové vody. Včerejšek mi bohatě stačil!“
Zazubil se.
„No moc se netlem, pěkně jsem se klepala a ty taky! Jestli po té koupeli něco nechytneme, tak se budu vážně divit. A vůbec. Máme hlad!“
Jack okamžitě vyskočil na nohy. „Tak to vám musím honem něco uvařit!“ Sklonil se, aby byl v úrovni jejího bříska.
„Tak co by sis dala?“ Chvíli dělal, že poslouchá a pak si sám změněným jakoby dětským hlasem odpověděl.
„Něco moc moc moc dobrého, tatínku!“
Sam se rozesmála a přitáhla ho k sobě k dalšímu polibku. Jack neodolal a začal ji líbat trošku intenzivněji. Chvíli se nechala, ale pak se od něj, i když nerada, odlepila.
„Už vážně hladovím.“
Usmál se na ni a vlítnul do chatky. Sam ještě dál seděla a kochala se krajinou. Vždycky, když sem jeli, měli s sebou kluky nebo byli zalezlí vevnitř, takže až teď se mohla pořádně rozhlédnout. Bylo tam opravdu krásně. Bylo léto, stromy se zelenaly, sluníčko krásně svítilo. Všechno to dohromady dělalo nádherný kontrast barev a hlavně to ticho! Hluk města byl této neposkrvněné krajině naprosto cizí. Kdyby neměla ve městě práci, kterou milovala, ihned by se sem nastěhovala. A byla si jistá, že by se to Jackovi taky líbilo. Dokázal se tu vyblbnout víc, než kluci. A nebo blbli společně. Při poslední návštěvě s klukama stavěli jejich příbytky. Luc si vymohl menší domek na stromě před chatkou, který byl na to jako stvořený a Tom se držel při zemi a poprosil tátu o chaloupku na plácku vedle chaty. Oba kluci si to vesměs postavili sami. Jack jen dohlížel nebo s něčím pomohl, když bylo třeba. Sam moc ten strom neschvalovala. Měla strach, aby z něj Luc náhodou nespadnul, protože moc dobře znala jeho temperament. Byl nezkrotný a divoký. Naštěstí to nebylo zase tak vysoko a opravdu z tama spadnout nemohl. Navíc to byla její podmínka, takže to Jack zařídil tak, aby se to stát nemohlo. Luc byl štěstím bez sebe. S Tomem si natáhli kus provazu od domku na stromě k domku na zemi a posílali si různé psaníčka nebo věci, co je zrovna napadly. Opravdu se v tom vyžívali a byl od nich svatý pokoj. Sam se musela usmát při představě obou nadšených kluků. Tak šťastné je snad ještě nikdy neviděla. Ten den o nich vůbec nevěděli a měli dost času jen pro sebe. To bylo opravdu fajn období. Od té doby na sebe prakticky neměli vůbec čas. Kluci ho zabírali na 100%.

Z úvah ji vytrhla vůně, linoucí se zevnitř. Copak to kutí?, ptala se sama sebe. Rozhodla se to očíhnout. Jen co vešla, bylo jí to jasné.
„Palačinky! Moje oblíbené!“, vykřikla nahlas.
Jack se jen s úsměvem otočil. „Nemohl jsem si pomoct. Chci si vás hýčkat.“
Přilétla k němu a vlepila mu rychlou pusu, než konečně zasedla ke stolu a pustila se do těch už připravených. Obvykle, v normálním stavu jich spořádala tak deset, teď do ní ale padala jedna za druhou. Něž se tam objevila, měl jich už plný talíř, který byl ale po jejím náletu za chvíli prázdný a ona už čekala, kdy dodělá další.
„Sam!“, vyděsil se, když se hladově vrhla po jedné hodně čerstvé. „Je ještě horká, vždyť se popálíš!“
To už jí měla ale skoro snědenou. Hleděl na ni s otevřenou pusou.
„Nebyla horká. Byla tak akorát. No nediv se mi, jím za dva a zdá se, že je naše holčička hodně hladová. Div se mi nebo ne, ale mám pořád hlad. Pořád cítím, že ho mám, i když jsem snědla nejmíň 30 palačinek.“
„No já tě nepoznávám.“, divil se a hned poté se ušklíbl.
„No ještě, že ti dva mě nenutili takhle jíst! Nedokážu si představit, že bych toho měl tolik spořádat! A to jsem jedl za tři!“, poznamenal pobaveně.
„No to víš. My holky jsme jiné.“
„A jak vlastně víš, že je to holka? Janet ti to už řekla?“
„Já nevím, prostě to vím. Mateřský instinkt.“ Vlepila mu další pusu, než si všimla, že se zrovna jedna palačinka připaluje.
„Jacku! Podívej, co děláš! Tys jí spálil! Taková škoda! Ukaž!“, vytrhla mu pánev z ruky a snažila se zachránit, co se dalo. Bohužel zjistila, že už se toho moc zachránit nedá. S těžkým srdcem ji vyhodila do koše. Jack ji pobaveně sledoval. Chovala se chvílemi jako malé dítě.
„Ukaž, udělám nové těsto.“, nabídl se, když viděl její smutný výraz. Vypadala, že se za chvíli rozbrečí.
A když se opravdu rozplakala, vyděsil se. „Co se děje? Udělal jsem něco špatně? Jestli je to kvůli té palačince, tak mě to moc mrzí. Uděláme novou, ano?“ mluvil na ni jako na dítě, které ztratilo svou oblíbenou hračku.
Přikývla. „Promiň, já vím, že je to blbost, ale nedokážu si pomoct. Spustilo se to samo a nemůžu to zastavit.“, vzlykla a spustila znova a pořádně.
Jack ji objal a jemně ji kolébal. „Shhhhh, bude to dobré.“, šeptal ji do vlasů.
Věděla, že ano. Věděla, že pláč je zbytečný, ale nemohla si pomoct. To ty hormony. Chvíli se hystericky smála, chvíli hystericky plakala. Ovšem ani jeden z nich si na to ještě nezvykl. A když byl těhotný Jack díky té záhadné výměně, projevovalo se to u něj trošku jinak a hlavně mírněji. Přál si, aby mohl něco z toho vzít na sebe a trochu jí ulevit. Hlavně ty ranní nevolnosti. I když si zatím nevšiml, že by jí bylo nějak extra zle. Vypadala každé ráno jako by měla za sebou nekonečný den, ale nikdy si nestěžovala, že je jí zle. Jen ze začátku, to s ní trávil celé dny na záchodě. Ale byl rád, že už ji to netrápí. Sám si to zažil a rozhodně jí to nepřál. Ani si nevšiml, že už se uklidnila a i ve stoje klimbala. Hodně ji to vyčerpalo. Vzal ji do náručí a přenesl do ložnice na postel. Přehodil přes ni přikrývku a políbil na tvář. Vrátil se zpět do kuchyně a zadělal nové těsto. Nechal ho chvíli odležet a zase začal smažit. Věděl, že až se vzbudí, bude mít zase hlad.

Sam se probudila ještě před tím, než ji Jack položil na postel. Ale dělala že spí, aby měl na to svoje palačinkování soukromí. Ona, řvoucí, by byla poslední, koho teď potřebuje. Určitě toho na něj taky musí být dost. Převalila se na posteli na bok a pozorovala chvějící se stromy ve větru skrz sklo. Zřetelně viděla Lucovu chaloupku a usmála se. Jack je na ni naštvaný, teda byl, když se zmínila o tom, že by se měli vrátit zpátky kvůli klukům, ale on to prostě nepochopí. Ano, je také jejich rodič, než se narodili i matka, ale to pouto mezi nima a jí.. Když se Tom ztratil, bylo to jako by se ztratila i část jí. A teď byla vděčná za každý okamžik, co s nima může strávit. Je sice pravda, že poslední dobou jsou jako urvaní ze řetezu, ale i tak. Rčení, že člověk nepozná, co má, dokud to neztratí je pravdivé. Jak moc jí teď chyběli. Stejný pocit, jako když opět něco ztrácí, měla když se setkala s tím odporným replikátorem vypadajícím jako ona.  

Pak ji ale z myšlenek vytrhl Jackův pokus o zpěv při práci a musela se usmát. A prý že pán nezpívá. Zvedla se z postele a potichu odcupitala dolů. Jack k ní stál zády a ujídal její svačinku. Opřela se ramenem o dveře a pozorovala ho. Byl tak sladký. Rozhodně si musí naplno užít to jeho hýčkání její osoby. Když se na talíři nakupila vrstva nových, krásně vonících kulatých věcí, nemohla si pomoct a jako myška přišla k němu a objala ho. Leknutím málem pustil pánev s horkou palačinkou.
"Promiň." Zašeptala mu do ucha a políbila ho na tvář.
"Myslel jsem, že spíš."
"Jak je vidět, tak mě vůbec neznáš." Zasmála se a uždibla kus bílého těsta.
"Víš, Sam, já vím, že jíst za dva není žádná sranda, ale neměla by si to tolik přehánět. Zvlášť s tím sladkým. Už to potom nezhodíš."
"Já vím, ale prostě si nemůžu pomoct. A podívej se na sebe. Ty mě v tom ještě podporuješ."
"Podporuju?"
"Ty palačinky se snad dělají samy? Vždyť je toho zase plný talíř!"
"Jo, máš pravdu. Od teďka budu kontrolovat každé sousto, co do sebe vpravíš."
"Tak je to správně." Kývla hlavou a znova prstíkama rýpla do palačinky.
Plácl ji jemně přes ruku a odehnal ji z kuchyně pryč. S úsměvem se na něj otočila a vyšla opět před chatu. Sešla až k břehu jezera a sedla na minimolo. Jemný vánek, co pofukoval nádherně vířil hladinu a všechny vlnky se sbíhaly k ní. Zrovna když se chystala ponořit ruku do vody, Jack vyšel ze dveří.
"Už to mám. Potřebuješ ze sebe vydat trochu energie, tak půjdeme na krásnou procházku."
"Myslíš zase k té vodě s tím nádherným mechem okolo??"
Jack kývl. Sam se nadšeně zvedla a přiběhla k němu. Chytla ho za ruku a společně se vydali k jejich "místečku".

Dorazili tam zhruba za hodinku. Sam byla příjemne překvapená, že se tam nic nezměnilo, naposledy tu byli.. Už ani neví. S dětmi tu nebyli. Jack se ji zase snažil přesvedčit o nutnosti koupání, ale když zkusila vodu a zjistila, že je studená jako ta v jezeře u chaty, rázně odmítla s tím, že nehodlá svou nenarozenou dceru vystavit takovému týrání. Jack to jenom mlčky přešel a následoval jejího příkladu. Nechtělo se mu do vody samotnému. Společně si sedli na břeh a tiše pozorovali krajinu. Jacka to ale brzo přestalo bavit a tak navrhl, aby se trochu prošli.
"Jistě, proč ne." Odpověděla na jeho prosbu a nechala si pomoct vstát.

Při cestě probírali všechno možné, hlavně se ale bavili o dětech a Jack se snažil Sam trochu vzpružit a dodat jí odvahu. Prý si s klukama promluvil a už nebudou dělat problémy. To slibuje a ona bude mít více času na to malé. Respektive na tu malou, o čemž je tak zarytě přesvědčena. Nechala ho udělat celý dlouhý proslov a jenom kývala. Bylo jí jasné, že to nějak zvládne. Když to dokáží jiní rodiče, tak proč by nemohla ona. A s Jackovou pomocí.. Možná by si měl vzít na první měsíc volno. Doma bude dusno. Mimino bude potřebovat skoro všechnu pozornost a kluci se budou cítit odsunutí. Jack nevěděl, jak se na tu její poznámku tvářit. Generál bude jistě odvázaný z toho, že oba by chtěli být pryč. Teda u Sam to je jasné. Ale on? Nemůže si jenom tak vzít "mateřskou" společně s manželkou.

Už byli 15 minut od chaty, když se v křoví něco zašustilo. Oba se zvědavě podívali za zdrojem hluku. Zvláštně se to hýbalo a zdálo se, že se to blíží.
"Jacku, nelíbí se mi to." Reagovala Sam a opatrně couvala.
Jack se na ni podíval a zřetelně viděl její vyděšení. Zaclonil její tělo svým a společně s ní pomalu couval. Co to mohlo být? Nikdy tu žádné zvíře nepotkal. Teda kromě veverek, ježků a ryb. Moment, ryby tu taky nepotkal. Potom se ale z křoví vyřítil strašně vysoký medvěd. Jack podvědomě zašátral k pasu, aby zjistil, že tady s sebou nemá žádnou pistoli. Bylo mu jasné, že když začnou utíkat, tak jeho pozornost upoutají ještě víc. Za zády cítil Samin zrychlený dech. Opatrně udal tempo pomalého ustupování vzad a doufal, že se jich medvěd lekne a uteče. Sam bylo jasné, že tohle relativně klidné chování zvířeti dlouho nevydrží. Šátrala po kapsách a doufala, že něco objeví. Zrovna když její ruka narazila na malou kovovou věc, medvědova tlapa švihla vzduchem a zastavila se u Jackova hrudníku. Zasyčel au a předklonil se. Sam si zachovala duchapřítomnost, vytáhla zapalovač a škrtla s ním u medvědovy hlavy. Ne, že by zažehla bůhví jaký oheň, jenom připálila pár chlupů, ale to stačilo na to, aby zvíře přestalo vnímat je a soustředilo se na vlastní bolest. Sam popadla Jacka za ruku a utíkali do bezpečí. U chaty byli za pár minut. Sam za sebou zamkla a Jacka posadila do nejbližšího křesla. Na triku měl 4 rozpárané díry a přes ně pěkně prosakovala krev. V rychlosti mu triko sundala a zjistila rozsah poškození. Naštěstí to nebylo moc hluboké, tak ho pohladila po tváři a doběhla pro nějakou vodu a ručník. Vyčistila rány a vydesinfikovala. Všechno probíhalo v tichosti. Jenom Jack syčel bolestí, když se nechtěně dotkla citlivého místa. Našla nějaké obinadlo a celý hrudník mu ovázala. Naštěstí tu toho bylo hodně z dob, kdy tu byli a potřebovali to na spálené ruce.
"Jak je ti?" Zeptala se nakonec, když skončila se svou prací.
Odpustil si poznámku jak si asi myslí a usmál se. "Nic to není. Teď už fajn. Je to jenom povrchové. "
Políbila ho za statečnost. "Měl by sis lehnout. Hned zítra ráno se vrátíme domů. Nechci jet za tmy."
Na to jí kývl. Stejně věděl, že nemá cenu odporovat. S její pomocí se dopravil do postele a zalehl. Dala mu nějaké prášky proti bolesti a doufala, že se mu do toho nedostane infekce.

Po dvou hodinách zjistila, že se mu zvyšuje teplota. Poplašeně se vrhla do koupelny pro studený obklad a nějaké prášky na teplotu. Musela se podívat na tu ránu. S největší opatrností odvázala obinadlo. Zdálo se, že je všechno čisté. Ale tetanovku u sebe opravdu neměla. Možná měla opravdu jet zpátky..
"Neboj, budu v pořádku." Probral se. Viděl její starost.
"Pojedeme zítra, jak jsi řekla. Pěkně to do té doby proležíme v posteli." Zakřenil se. Opětovala mu ne zrovna přesvědčivý úsměv a kývla.

Sama se převlékla do pyžama a lehla si k němu. Byl pěkně zpocený, ale bylo to tak dobře, aspoň to ze sebe nějak dostal. Snažila se usnout, ale nedařilo se. Pořád musela o něčem přemýšlet. Hlavně o tom, jak mu je, aby se z toho nevyklubalo něco vážného. Udělala všechno, co bylo v jejích silách. Poklidně vedle ní oddechoval. Podepřela si rukou hlavu a pozorně po sledovala. Její druhá ruka cestovala po jeho tváři, objížděla každý jeho záhyb, přes krk, na obvázanou hruď a zase zpátky. Mile se při tom usmívala. Jak toho muže milovala! Nedokázala si život bez něj a dětí už ani představit. Několik minut na něj ještě koukala, než ji taky přemohl spánek.

Ráno se probudila první, Jack ještě tvrdě spal. Podívala se na hodiny a zhrozila se. Daniel měl přivést kluky za 4 hodiny a oni měli být touhle dobou už dávno na cestě domů! Nechtěla ho ale hned budit a tak všechny věci sbalila sama. Připadala si jak před 6-ti lety. A připadala si tak tuplem, protože i když Jacka vzbudila, byl úplně malátný a odmítal spolupracovat.
„No tak! Musíš mi pomoct! Sama tě neutáhnu!“ Byla zoufalá a tak tak ho dotáhla k autu. Zkusila mu čelo. Úplně hořel.
„Krucinál, tohle nám byl čert dlužen!“ Zaklela. Zamkla chatu, sedla do auta a šlápla na plyn. Tentokrát ale nebloudila, věděla moc dobře kudy jet. Vzala to rovnou na základnu, protože znala Janetin rozpis a věděla, že tam bude. Po cestě jí ještě stihla zavolat, že ho veze.
„Co se stalo?“? zajímala se doktorka.
„Nemám čas ti něco vysvětlovat, vůbec se mi nelíbí jeho stav. Bojím se, že je to vážné!“, hlas se jí začal třást.
„Sam uklidni se. Všechno  bude dobré, za jak dlouho tu budeš?“
„Asi za hodinu. Janet, mám strach! Tohle už tu jednou bylo!“ Janet moc dobře věděla, na co její přítelkyně naráží.
„Neboj se. Jen ho co nejrychleji přivez, o zbytek se postarám já, slibuji.“
Sam jen přikývla a položila. Podívala se na svého muže. Seděl na křesle a z posledních sil se držel jakž takž vzpřímeně. Vzala ho za ruku.
„Vydrž Jacku, prosím! Potřebuji Tě!“
Stiskl jí ruku, malinko, ale cítila to. Aspoň ji vnímal, když už nic jiného. Cesta na základnu uběhla celkem rychle. Hned jak přijížděli k hoře, Sam si všimla Janet, jak už netrpělivě přešlapuje u vchodu. Jakmile uviděla Samino auto, vyběhla i s nosítky k němu. Sam jí chtěla něco vysvětlil, ale Janet ji odstrčila stranou. Stačil jí jeden pohled na bezvládného plukovníka a hned věděla, že je zle. Sam nevěděla, co dělat, pořád se jim pletla pod nohy, nehodlala se od svého muže hnout.
„Co se mu stalo?“ Ptala se doktorka, když vjeli do výtahu.
„Napadl ho medvěd“, vzlykala.
„Medvěd?“, divila se Janet.
„Medvěd! Nevíš snad, co to je za zvíře?!“, vyjela po ní Sam.
Janet nereagovala a zase začala věnovat Jackovi. Na ošetřovně byli během minut a jen co ho připojila na přístroje, ozval se ten příšerný stálý tón, ze kterého běhal všem mrát po zádech.
„Jacku!!“, vrhla se k němu okamžitě Sam, ale Janet ji opět odstčila a tentokrát ne moc jemně. Kdyby kousek za ní nebyla zeď, neudržela by rovnováhu a spadla by.
Sam nahodila zlý pohled a zkřížila ruce na hrudi. Probodávala jím Janet nemilosrdně aspoň 5 minut. Měla sto chutí jí to oplatit, ale veděla, že zrovna teď to nebyl moc dobrý nápad. Opět se vedrala do Jackovy blízkosti. Naštěstí už byl zase stabilizovaný, zněl ten příjemnější přerušovaný tón a všichni kolem něj běhali. Jeden mu bral krev, druhý čistil rány na hrudi, třetí zaváděl infuzi. Doktorka je všechny dirigovala, úspěšně přehlížejíc Sam. Ta jí stála v cestě, ale Janet ji nevnímala. Dělala, jako by tam prostě nebyla. Ta se otočila a naštvaně odešla. Chtěla být s Jackem, ale opravdu se jim tam všem jen pletla, muselo jí momentálně stačit to, že žije. A to bylo hlavní.
„Mami!“ ozvalo se odněkud z chodby před ní. Byl to Luc. Za ním běžel Tom a poslední se přiřítil Daniel.
„Sam, co se stalo? Dovezl jsem je přesně na čas, ale nebyli jste doma. Zvonili jsme, dokonce jsme hodinu čekali, ale nikdo nebyl doma. Vím, že jste jim základnu zakázali, ale mám tu práci, tak jsem je vzal s sebou.“
Všiml si, že plakala.
„Co se stalo?!“
„To je v pořádku Danieli.“, vzlykla a klekla ke klukům. Pevně je objala a plakala každému na rameno.
„Maminko, co se stalo?“ Luc byl vyděšený.
„Kde je táta? Co se mu stalo?“ Tom a jeho šestý smysl.
„Napadl ho obrovský medvěd, když mě bránil. Nebýt jeho, stalo by se to mě.“, vysvětlovala a její hlas byl hodně tlumený.
Tom se začal kroutit a tak povolila své sevření. Podívala se mu do tváře.
„Bude v pořádku, slibuju.“ Chěla ho pohladit, ale trhl hlavou. Začal couvat a když se začala zvedat ze země, utekl.
„Co jsem udělala?“, zase se naplno rozvlykala. Tohle synovo chování nechápala.
Daniel ji objal. „Bude to v pořádku Sam. Najdu ho a promluvím s ním.“
Jen kývala a stále se ho držela jako klíště. Celou scénu přerušila Janet.
„Sam?“ ta se tak prudce otočila, až se jí zamotala hlava. Trochu zavrávorala. Danny ji opět chytil a pevně držel, ve snaze udržet její rovnováhu.
„V pořádku?“ Ptal se, když se dala dohromady.
„Ano, díky, jen se mi trochu zamotala hlava. Už je to dobrý.“
„Mami“, fňukl vedle ní stojící Luc. Podívala se na něj. Vztahoval k ní ruce, chtěl nahoru. Usmála se a vzala ho do náruče. Objal ji a hlavu si položil na její rameno. Jednou rukou ho držela a druhou ho hladila jemně po zádech.
„Janet?“, upřela konečně svou pozornost na doktorku, stojící před ní s obavami v očích.
„Co je s ním?“
„Přesně jak jsem předpokládala. Infekce. Rozšířila se skoro do celého těla.“
„Ale..ale..jak je to možné? Vždyť já mu ty rány okamžitě vydezinfikovala, obvazy mu měnila, dala mu čisté oblečení..“, koktala nechápavě Sam a opět se jí zalily oči slzami.
Janet jí položila ruku na volné rameno. „Já vím, že jsi udělala všechno, co bylo v tvých silách. Já sama nechápu, jak se to mohlo stát, viděla jsem tu ránu, udělala jsi to výborně, opravdu. Rozbory krve ale říkají pravý opak. Teď je stabilizovaný a spí. Musíme se modlit, abych mu ji dokázala vyhnat z těla, jinak..“, polkla, ani neměla sílu větu dokončit.
Samin pláč nabral znovu na intenzitě. Luc začal plakat s ní. Navzájem se uklidňovali, ale nemělo to žádný efekt.
„Kde je vlastně Tom?“
„Asi mi to dává všechno za vinu, utekl, Daniel ho šel hledat. Janet, já už nevím, co s ním. Co se vrátil z té planety, mám s ním jen samé trápení. Ze začátku to bylo fajn, ale teď je to čím dál tím horší. Přijde mi, že už mě nemá rád. Můžeš ho prosím tě vyšetřit? Mám strach, že s ním není něco v pořádku, jestli v něm nezůstalo něco po Goauldech, něco, co ho stále nějak ovládá. Nedokážu s ním vyjít.“
Janet na ni zůstala hledět s otevřenou pusou. „Mě nepřipadá jiný. Podle mě je stále stejný, ale jak chceš. Udělám mu to vyšetření hned jak ho Daniel přivede.“, slíbila.
"Děkuju moc. Možná už jsem ze všeho paranoidní, ale chci mít jistotu, že je v naprostém pořádku. Snad mě za to nebude ještě více ignorovat. Žádné dítě nemá rádo, když musí chodit po nějakých vyšetřeních."
"Sam, uklidni se, teď musíš veškerou svou pozornost věnovat Jackovi. K uzdravení mu vůbec nepomůže, když se budeš trápit pro kluka."
"Takže se uzdraví.." Zeptala se Sam s velkou nadějí v hlase.
"Doufám v to. Nejhorší pro něj bude dnešní večer a noc. Asi by jsi tu měla zůstat. Vezmu kluky k sobě. Cassandra jede do školy až ve středu, tak mi s nima pomůže."
"Nemůžeš ji k tomu nutit, přece má daleko důležitější věci na práci."
"Ano, máš pravdu, trávení volného času ponocováním někde po pochybných barech je lepší než pomoct přítelkyni. Navíc může hrát s Tomem šachy."
"Děkuju." Nakonec kapitulovala Sam a znova pohlédla na svého manžela. Po tváři jí sjela osamělá slza. Všechno v ní vřelo. Pořád si představovala, co se mohlo udělat jinak. Kdyby třeba nesahala do té kapsy, kdyby před ni Jack neskočil, kdyby.. Dávala si to za vinu.

Janet se na ni starostlivě podívala. Tohle byla další věc, kterou teď nepotřebovala. Soustrastně jí dala ruku na rameno, zatáhla kolem Jacka závěs, vyšoupla Luca a nechala ji s ním osamotě. Sam ji pokývnutím hlavy poděkovala a sedla si na židli vedle.
"Jacku! Tohle mi nedělej." Chytla ho za ruku a rozbrečela se. Daniel našel Toma v Jackově kanclu. Seděl na jeho velké židli otočený do zdi. Ještě že měl ruce na opěradle, jinak by ho přehlídl.
"Tome? Co se děje?"
Chlapec se neobtěžoval jak s otočením, tak odpovědí. Strýček Daniel byl pro něj důležitý a těch pár dní, co spolu byli pryč pro něj bylo hrozně zábavné, ale.. Měl teď spoustu věcí o čem jeho malá hlava přemýšlela. Daniel přišel k němu a s židlí otočil. Tom seděl nehybně, zíral někam skrz Dannyho břicho.
"Tak odpovíš mi, nebo tady budeme jenom tak sedět a čekat až se něco přihodí."
"Proč, vždyť už se přece něco stalo." Odpověděl neutrálním hlasem. V tomhle byl moc dobrý. Tímto dokázal znervóznit každého.
"A nechceš mi říct co to bylo?" Poprvé se mu chlapec podíval do očí. Jak typický pohled pro situace jako byly tyhle. Prostě kamenná tvář.
"Ty jsi neviděl tatínka ležet na tom lehátku?"
"Tome, to co se stalo bylo velké neštěstí, ale byla to náhoda."
"Já vím."
Daniel se na něj zmateně podíval. "Tak proč se tak k mamince chováš? Ona za to přece nemůže."
"Já vím." Odpověděl stejným tónem jako předtím.
To Daniela dostalo ještě víc. Klekl si, aby mohl uskutečnit kontakt s jeho malýma očkama.
"Tome.." Najednou se jeho výraz prudce změnil. Párkrát zamrkal a z očí se mu začaly valit slzy.
"Tatínek odjel na chatu jenom kvůli nám. Kdyby jsme ho poslechli a neběhali doma, tak se nic nerozbilo a on zůstal doma."
Daniel konečně pochopil, která bije a položil chlapci ruce na ramema. "Jak si můžeš myslet, že za to můžete. Táta chtěl vzít jenom maminku někam na výlet, aby si odpočinula a aby s ní samozřejmě byl i chvilku sám. To, že jste před tím něco udělali na to nemá vliv."
"To nemůžeš vědět."
"Měl by jsi přestat používat ten svůj zvláštní smysl na odhadování situace. Jak vidíš, ne vždy je pravdivý."
"To nemůžeš vědět."
Daniel byl zoufalý. Pokaždé, když Tom několikrát opakoval ty stejné věty, znamenalo to hodně práce s přesvědčováním. Vzal ho do náruče. "Vím. A radši se půjdeme podívat, jak je na tom máma. Myslí si, že se na ni zlobíš."
Kluk se na něj zase podíval tím svým záhadným pohledem, ale nakonec kývl. Nechal se odnést až k ošetřovně. Ale před vstupem je zarazila Janet a starost o Toma vzala na sebe. Daniel jenom kývl. Pohledem si předali informaci, že Jack je na tom stále stejně. Nechtěl rušit a tak se radši odebral k sobě. Janet postavila Toma na zem a zavedla ho na jinou vyšetřovnu. Luc za nimi cupital potichu jako myška.
"Ale já nejsem nemocný." Protestoval, když na něj přišla se svou typickou sadou nářadí, jakou měla, když se týmy vracely z misí.
"Já vím, je to jenom pro jistotu."
"Proč? Co jsem udělal?"
"Nic, chci se jenom přesvědčit, že jsi úplně v pořádku."
"A prohlédneš i Luca?" Zeptal se.
"Ne." Odpověděla stroze. Sakra ten kluk je chytrý. Tom nakonec nechal Janet dělat co umí a věnoval se zírání do zdi.

Po pár minutách byli se vším hotoví a tak se Janet rozhodla, že by s nima měla jít domů. I pro ně to byl dlouhý den a musí si trochu odpočinout.
"Můžeme ještě za mámou?" Žadonil Luc a hodil na doktorku psí očka.
"Ano, ale jenom na skok. Potřebuje teď být sama."
Oba kývli a tiše ji následovali do Jackovy momentální nocležny. Sam seděla stále u postele a držela jeho bílou, hadičkama propíchanou ruku.
"Mami.." Zašeptal Luc a vrhl se k ní. Ihned si vydobil místo na jejím klíně a opřel si hlavu o rameno.
"Teta Janet říká, že musíme jít na noc k ní." Oznámil.
"Má pravdu, já zůstanu tady a vy dva si musíte lehnout." Významně se podívala na staršího ze synů a čekala jeho reakci. Nakonec i on k ní přišel. Ale první pohled věnoval bezvládnému tělu na posteli. Chytil ji pevně za ruku a podíval se jí do očí. Sam chvilku nevěděla co si o tom má myslet, tentokrát to nebyl ten klasický mimo výraz, ale něco hlubšího.
"Promiň." Vypadlo z něj a rychle se otočil na Jacka. Sam ho za tu ruku přitáhla blíž k sobě a políbila ho do vlasů.
"Nic se neděje, broučku. Je to nepříjemné pro nás všechny."
Janet je oba svolala. Nechtěla Sam rozrušovat více. Jako každé děti i tyhle by se brzo začaly ptát na jeho stav a podobně a to by jí moc ke štěstí nepřispělo. Jak vysvětlit šestiletým dětem, že jejich táta se možná už neprobere? Zvláště takovým vnímavým, jako byli oni dva.
"Janet.." Ozvala se Sam. "Opravdu moc děkuju." Usmála se na ni.
Doktorka jí úsměv oplatila a s dětma, vedoucíma za ruku opustila pokoj. Sam se zase zaměřila na Jacka.
"Prosím, Jacku, musíš s tím bojovat. Přece mě tu nenecháš jenom tak, samotnou. Máme dva krásné kluky, kteří tě hrozně potřebují. A holčičku na cestě. Nehledě na mou osobu. Prosím!!" Vydala ze sebe než se zase rozbrečela. Hlavu položila těsně vedle jeho ramena a slzela do prostěradla.
"Už jsme spolu tolik prožili. Prošli jsme si doslova a do písmene peklem. Nemůžeme o to přijít takovou hnusnou náhodou. A víš co? Nenávidím to všechno. Pokaždé, když je něco chvilku fajn, objeví se věc, která to změní na hodně dlouhou dobu. Proč prostě nemůžeme žít jako všichni ostatní lidé, někde v klidu, kde by největším problémem byl neposečený trávník na zahradě a to, jestli si pořídit psa."
Hladila ho po tváři a doufala, že ji slyší. Kdyby.. Prostě ne. Nepřežila by to. A děti taky ne. Doslova na něm visely. Za dvě hodiny přisla sestra a přinesla jí výsledky jak Jackova posledního vyšetření, tak průzkumu jejího syna. Pozorně se zadívala na text před ní. Tom měl opravdu zvětšenou vnímanost okolí. Ale proč? Nebo spíše jak je to možné? Potom, více zkoumavěji prohlížela Jackovu kartu. S infekcí stále žádná změna. Napadala jeho tělo a léky nezabíraly. Tohle snad bude její nejdelší půlden a noc v životě. Podívala se na hodinky. Ani neuveřila tomu, co tam viděla. Už bylo šest večer! Jack už tu ležel takovou dobu a pořád nic! Z jeho tváře přesla na ruku a opatrně si hrála s jeho prsty. Už neměla ani sílu mluvit. Pokud ale vnímá, o její přítomnosti musí vědět. Když už se začalo hodně připozdívat, vydrápala se ze židle a lehla si k němu na postel. Dala pozor, aby nic nepoškodila a přikryla sebe i jeho dekou, co jí přinesla nějaká sestra. Spát nechtěla, ale nakonec ji to přemohlo a zavřela oči.

Uprostřed noci ji něco vzbudilo. Myslela si, že se Jack vzbudil. Prudce otevřela oči a v zápětí je zase prudce zavřela. To světlo ji málem oslepilo.
„Co..co se děje?“ Pokoušela se znovu otevřít oči, ale nešlo to. Ten nápor světla byl tak velký, že pokaždé, když se pokusila jen pootevřít oči, strašně ji to řezalo. I přes víčka ji to štípalo, musela si dát dlaně před obličej. Pokoušela se něco aspoň zaslechnout, když už nic nemohla vidět. Sem tam se něco šustlo, ale nedokázala odhadnout, co to bylo. Prudce se posadila na posteli a ani si neuvědomila, že Jack vedle ní neleží. Všechno to trvalo zhruba hodinu. Ráno ji probudil Jackův hlas a dotek na tváři.
„Sam, lásko, vzbuď se.“ Škubla sebou, ale stále byla v polospánku. Políbil ji.
„Jacku?“ Prudce otevřela oči a první co viděla, byly jeho čokoládové očka.
Skláněl se nad ní, živý a zdravý. A viditelně hodně pobavený.
„Děláš, jako bys viděla ducha.“, chechtal se.
„No mám ten pocit!“ Posadila se a rozhlédla se kolem.
Byli na ošetřovně. Všechno bylo tak, jak si to pamatovala, než usnula, jen ten zdravý Jack jí do toho nepasoval. Než zavřela oči, dívala se na jeho bezvládně ležící tělo pomalu bez života a teď? Sedí vedle ní, živý a zdravý. Musela se honem přesvědčit, jestli se jí to nezdá. Začala ho vyplašeně osahávat, zkoušela, jestli je z masa a kostí.
„Au!“, sykl po jejím zásahu nehty. „Za co to bylo?“ Nechápal, co to do ní vjelo.
„Ty žiješ!“, vykřikla šťastně a vrhla se mu kolem krku, slzy se jí draly do očí.
„A neměl bych snad?“ Vůbec si nepamatoval, co se s ním stalo. Její výkřik přivolal venku stojící Janet. Stála schválně na chodbě, nechtěla Sam vzbudit. Vůbec nepočítala s tím, že tam uvidí Jacka sedět a komunikovat.
„Plukovníku??“ Hleděla na něj s otevřenou pusou.
Jacka to vytočilo. „Co na mě sakra všichni hledíte, jako bych měl být mrtvý?“
„Uh..“ Janet si to nedokázala vysvětlit. „Ještě včera jste tu bezvládně ležel, život na kahánku. Poškrábal vás medvěd, měl jste vážnou otravu krve a infekce se vám rozšířila do celého těla. Byla jsem bezradná. A teď? Ani o tom nevíte!“
Díval se střídavě na Sam a na Janet. „Že mě poškrábal medvěd si pamatuju. Matně i to, jak mě vezla Sam sem na základnu. A pak nic až do teď. Co se tu stalo?“
„To bych taky ráda věděla.“, zakroutila doktorka nechápavě hlavou. „Ale jsem ráda, že jste v pořádku.“ Přistoupila k němu. „Udělám vám teď pár testů, abychom zjistili, jak jste na tom.“
Ten jeho pohled mluvil za všechno.
„Jacku, prosím, udělej to kvuli nám.“, zašeptala mu Sam do ucha, která doteď mlčela. Užívala si jeho doteky, jeho blízkost. Už si myslela, že jeho sladký úsměv nikdy neuvidí.
„Dobře.“, přikývl. „Ale jestli to bude trvat déle, než 20 minut, tak si mě nepřejte. Mimochodem. Nic mi není.“
„To je možná pravda, ale vaše slovo mi nestačí. Jako vaše doktorka bych se o tom ráda přesvědčila sama.“ Otočila se na Sam. „Děti jsem poslala s Dannym, chtěla jsem zůstat, kdyby se cokoliv stalo a vidím, že jsem udělala dobře. A teď, když dovolíš..“
Sam se ho vůbec nechtěla pustit a tak ji od sebe jemně odstrčil.
„Neboj se, hned jak mě Janet vyšetří, budu zase s tebou.“, ujistil ji a povzbudivě se na ni usmál.
Úsměv mu oplatila a zvedla se z postele. Sedla si na židli před ošetřovnu a tiše čekala. Netrvalo to dlouho a vyšel Jack, hned za ním Janet. Sam mu vletěla do náručí a tentokrát ho nehodlala pustit ani za nic.
„To jsem blázen.“, kroutila hlavou doktorka. „Je naprosto v pořádku. Aspoň co můžu tvrdit z vlastního posudku. Testy ještě nemám. Dokud se mi nedostanou do ruky, zůstaňte prosím na základně. Chci mít jistotu, že je všechno v pořádku.“
„Samozřejmě.“, ujistil ji Jack a ona zase spokojeně vběhla do své pracovny. „Sam, nerad to říkám, ale ještě chvíli a zadusíš mě.“, smál se.  
„Promiň“, omlouvala se a uvolonila své sevření. Podívala se mu do očí. „Bože Jacku, to byly nejstrašnější chvíle v mém životě. Myslela jsem, že tě ztratím. To bych nepřežila. Ani já, ani děti.“
„Neboj se, nikdy tě neopustím. A vůbec. Kde jsou kluci?“
„Daniel si je vzal k sobě, byli unavení, potřebovali se vyspat a nechtěla jsem, aby tě tam viděli.“
Pokýval hlavou. Najednou jí zaškrundalo v břiše.
„Tys nic nejedla, viď že ne. Sam, mysli na to, že v sobě nosíš dítě, musíš jíst!“
„Nemám hlad.“
„Ale máš, já to slyšel. Jdeme něco sníst!“ Rozkázal.  „A bez debat!“, zvedl varovně ukazováček, když chtěla něco namítnout.

Vešli do jídelny a Jack jí naložil plný talíř. Jak tvrdila, že nemá hlad, tak snědla všechno a ještě dojídala po něm. Musel se usmát. Sám si vzpomněl na svůj apetit. Pyšně ji pozoroval, než je přerušila Janet. Dostala testy.

„Nedokážu si to vysvětlit, ale všechny testy jsou negativní. Krevní rozbor je v pořádku, v moči taky nic. To je mi pěkná záhada! Ale jsem ráda, že jste v pořádku. Abych vám řekla pravdu, měla jsem kvalitně nahnáno
„Já taky.“, kývla Sam a stiskla Jackovi pevně ruku.
Gesto jí oplatil a otočil se zpět na Janet. „Takže můžu domů? Rád bych viděl kluky, už mi chybí.“
„To víte, že můžete. Ale šetřit se! Oba dva!“, volala ještě za nimi, ale už nedoufala, že ji slyšeli. Jen co řekla slovo „můžete“, oba vystartovali k východu. Nasedli do auta a vyjeli směr Dannyho byt. Už se nemohli dočkat. Kluci jim strašně chyběli. Ti už byli pěkně otravní a lezli svému strýčkovi dost na nervy.
„Já už chci za mámou!“, řval Luc.
„Jo! A za tátou! Chceme je vidět!“, přidal se k němu Tom.
„Klid kluci, zavolám na základnu a poptám se, jak to vypadá, hned po tom vyrazíme.“ Nutno říct, že jim to nestačilo. Pořád dotírali. Když už byli vypraveni na cestu na základnu, někdo zazvonil.
Tom utíkal otevřít, byl ke dveřím nejblíž. „Tati! Mami!“, vykřikl šťastně na celé koho, když je uviděl stát za dveřmi. Vletěl Jackovi do náručí a Luc nemohl být samozřejmě pozadu a rozběhl se přímo na mámu. Sam něco takového očekávala, takže už na něj čekala s rozpřáhnutýma rukama. Chvíli se všichni společně objímali, než se Tom zeptal.
„Už jsi v pořádku?“
Jack mu zacuchal vlásky. „To vís, že jsem. Přijeli jsme si pro vás.“
Klukům se dvakrát tak zvětšily úsměvy. Ne, že by byli se strejdou neradi, ale už je docela nudil. Ty jeho artefakty, co jim neustále vnucoval, je vůbec nezajímaly.
„Pojedeme domů?“, ptal se Luc.
„Co byste řekli na parádní rodinný výlet?“, navrhl Jack dřív, než Sam stihla vůbec otevřít pusu. Měl hroznou radost, že je v pořádku a hodlal si dnešní den užít jako ještě nikdy.
„Joooooo! Hurááááááááá!“ Kluci byli jako u vytžení. „A kam pojedeme? Já chci do ZOO!“ Začal Luc.
„Ne, tam ne! Do kina! Mami, pojďme do kina!“ Navrhoval zase Tom.
Jack se zakřenil. „Když si pohneme, myslím, že stihneme obojí.“ Kluci se řehnili jako telata. Pleskli si navzájem rukama, uděli pár rychlých gest a mrkli na sebe.
„Nějaký nový pozdrav?“, zajímal se Jack.
„Po tom ti nic není, tati.“, zubil se Tom.
„To je jen naše věc.“, dodal Luc. Oba je konečně pustili na zem. Sam se prohla. Jack si všiml.
„Copak, bolí tě něco?“ Zakroutila hlavou.
„Ne, jen bych si měla uvědomovat jak jsou težcí.“
„Ty bys je něměla správně nosit vůbec.“ Hodila po něm pohledem.
„Prosím tě, to mi nemůže ublížit.“
Zvedl obraně ruce. „Nebudu se s tebou hádat a kazit nám dnešní den. Tak co, připraveni?“, otočil se zpět k synům.
„Připraveni!“

Ještě mávli na Daniela stále stojícího ve dveřích a odešli. Jack se usmál, protože těsně před tím, než se ty dveře za ním zavřely si viditelně oddechl. Jeho potomci byli opravdu praví O'Neillové. Dokázali otrávit úplně každého. Všichni se naložili do auta, Sam se přesvědčila, že si oba kluci zapli pásy a Jack vyjel z příjezdové cesty.
"Myslím, že bysme první měli do té zoo. Do kina můžeme i za tmy, ale když to bude naopak, tak z toho asi nic nebudete mít." Oznámil Jack svůj plán a taky tomu přizpůsobil jízdu. Směr nejbližší podívaná.
"Z toho nic nebudu mít ani za světla." Brblal Tom ze svého sedadla a ani se nepodíval na svého bratra, protože věděl, že po téhle poznámce ho bude vraždit pohledem. Bylo mu sice šest jako bratrovi, ale prostě ho zajímaly jiné věci. Teda samozřejme ne všechno. Pořád si rád hrál, koukal na televizi a jenom tak blbnul, ale zároveň ho bavily šachy a knížky. Ovšem ve směs Dannyho poznámky. V goauldštině. To byl zatím jediný jazyk, který uměl přečíst. Oma se prostě nesnažila dost a určitě mu v hlavě musela něco nechat. Na události si nepamatoval, ale všechno kolem ano. Moc dobře si vzpomíná na pohled Sam, když ji našel v jedné z laboratoří s ribbonem na stole. Nevšimla si ho a on si ho vzal, nasadil na malou ručku a zálibně se na něj podíval. Ne že by s ním chtěl někomu ublížit, ale prostě ho fascinovala jeho energie. Sam si jeho počínání všimla až když se jí v prostoru rožhnulo oranžové světlo. Vyděšeně mu to vytrhla z ruky a varovala ho, že už nikdy nesmí udělat to, co ten den.
"Nech toho, přece nechceš odepřít trochu radosti Lucovi? Když jsme zase po dlouhé době všichni spolu a máme čas." Přerušila jeho myšlenky Sam a podívala se na zadostiučiněný pohled Luca.
"Nechci, jenom se mi do zoo prostě nechce. Je mi těch zvířat tak líto. Musí být celý život v kleci, nemůžou se ani pořádně projít."
"To nemáš pravdu. Mají tam spoustu prostoru a hlavně lidi, kteří se o ně starají."
"A proto už tolik zvířat umřelo? Myslím, že se lidi postarali už dost."
"Stačí, ode dneška žádný Discovery chanel." Oznámil Jack svému přechytralému synovi.
"Co tě pak budou učit ve škole, když už všechno budeš vědět?"
"Číst a počítat. Hlavně počítat. To mě určitě bude bavit." Jack jenom u řízení protočil oči. To, že z jeho syna bude něco podobného jako Sam teda vůbec nechtěl. Miloval ji, to ano, ale její nadšení bylo až moc velké a ne jednou je přivedlo do problémů. Při posledním měl prsa a velké břicho. Sam si všimla jeho pohledu a usmála se. Věděla jaký je Jackův názor na vědce. Radši ale mlčela. Nechtěla pokazit tento příjemný moment výměnou názorů na téma já chci dítě chytré a já zase průměrné. Za půl hodiny dorazili k obrovskému parkovišti patřícímu zoo. Jack si to nasměroval nejblíže vchodu, vypl motor a vypakoval celou rodinku ven z auta. Koupil vstupenky a nechal na Lucovi, kam se půjdou podívat. Když se přiblížil čas oběda, měli prošlou více jak polovinu. Děti už začaly být otravné, že mají hlad, tak si s nima sedli do zahradní restaurace a nechali je objednat co si hrdlo ráčilo. Znova se projevily rodinné kořeny, protože oba mladí pánové si objednali steak a hranolky spolu s colou. Sam a Jack se na sebe usmáli, když Jack číšnici řekl, že to chce 4x. Tentokrát ji ale nezmátl poznámkou, že to chce jenom pro sebe. Kupodivu to bylo hotové docela rychle a tak nemuseli napomínat děti, aby se chovaly slušně a nerušily ostatní hosty pokoušející se o klidný oběd. Oba dva to do sebe naházeli úplně všechno. Jak se zdálo, tak dětská porce nestačila ani jednomu. Při odchodu jim teda Sam dovolila nějaké sladké a hned potom následovala doprohlídka oblastí a následný odjezd do kina. Vůbec nevěděli co hrají, naštěstí to bylo něco kresleného, nepobuřujícího dětskou morálku. Ke kinu dorazili zhruba ve 4 hodiny. Museli si počkat na promítání o páté. Jack je bavil v autě, zatímco Sam si sedla venku na lavku a užívala si slunečného dne. Škoda, že tu budou sedět tak dlouho, ráda by se doma z terasy podívala na západ slunce. 15 minut před začátkem se nahrnuli ke svým sedačkám. Každý opatřený krabicí popcornu a papírovým pohárkem coly. Sam se podívala na svou typicky americkou rodinu a zakývala hlavou. Asi by trochu měli změnit svoje návyky. No jenom počkejte. Škola vám začíná za týden, to si pak na vás dám pozor.

Film trval necelé dvě hodiny. Oba kluci si ho užili a tak při cestě domů bylo auto plné jejich nadšených vyprávění, ve kterých partiích se jim to nejvíce líbilo. Sam a Jack je ignorovali a snažili se prostě neposlouchat a užívat si přítomnost jeden druhého. K Samině štěstí přijeli domů ještě za světla a tak první co udělala, vešla na terasu, sedla si na lavku a hleděla nepřítomně na pomalu zapadající slunce. O pár minut později se k ní připojil Jack. Kluci si na zahradě házeli na koš, tak je slyšeli a měli zhruba představu o tom co právě dělají. Přisedl si k ní, objal ji kolem ramen a podal jí hrnek právě uvařené kávy.
"Nad čím přemýšlíš? Dnes jsi nějaká zamyšlená."
Zakývala hlavou. "Nechci tě s tím otravovat."
"Ale no tak, co bys otravovala. Chci vědět, co se honí v hlavě mé krásné ženy."
"Dobře, přemýšlím o událostech posledních pár dní. Nejdříve se zhroutím doma, protože se mi zdá, že nezvládam děti a pak jedeme na chatu a tam se stane toto.. Já nevím, co si mám o tom všem myslet. Mám pocit, že tohle nám musí dělat někdo schválně."
"To není pravda. Všichni mají nějaké problémy."
"Takové jako my?"
Jack se usmál. "To určitě ne, ale věř mi, každý si myslí, že ten jeho konkrétní problém je největší a nedá se s tím nic dělat."
Na tváři se jí objevil odlehčený úsměv a usrkla kouřící se kávy. Políbil ji na spánek.
"Přestaň si dělat se vším takové starosti. Máme se prostě skvěle. Dvě otravné děti na dvorku, třetí se ještě moc neprojevuje. Co víc si přát?"
Sam si odpustila poznámku klid a dala mu hlavu na rameno. Po hodině sezení bylo slunce už dávno pryč, stejně tak jako kluci ze zahrady. Jack už na ně chtěl vletět a zjistit, kde co dějají, že jsou tak potichu, ale zastavil ho pohled na spící manželku, za včerejšek a dnešek toho na ni bylo dost. Navíc v noci se moc nevyspala, tak byla utahaná jako kotě. Opatrně odložil oba hrnky na zem a zvedl ji do náruče. Vyslekl ji nepotřebné oblečení a nechal ji spát. Další věcí bylo zkontrolovat potomky. Oba seděli napnutí před televizí a pozorovali jeden z těch stupidních kriminálních seriálů. Právě probíhala silniční honička. Po celém obýváku zněly policejní sirény a vřískot kol. Jack si jim stoupl do výhledu a varovně se na ně oba podíval.
"Neřekl jsem snad, že je televize zakázaná? Nebo jsem to snad neřekl dost jasně?"
Oba kluci se začervenali. Na tátův zákaz samozřejmě zapomněli. Už už se chystali na nějaké nesmyslné vysvětlení, když se Jack otočil k přístroji, vypl ho a poslal je do sprchy před večeří. Oba hned vyskočili a odvláli pryč. Pro jistotu, kdyby si to náhodou táta rozmyslel a ještě jim chtěl vynadat.
"A buďte potichu, maminka spí!" Houknul na ně a odešel se podívat na obsah lednice. Objevil nějaké polotovary, tak to vyndal a šoupnul do mikrovlnky.

Kluci se osprchovali hodně rychle, Luc se na nějaké čistění zubů mohl vykašlat. Měl hlad. Oba ještě než seběhli dolů, opatrně vešli do ložnice rodičů a docupitali ke spící matce. Tom ji pohladil po vlasech a Luc jí dal pusu na líčko.
„Dobrou noc.“, zašeptal a jak vešli, tak potichučku i zmizeli. Dole už na ně čekala večeře. Jack začal konverzaci.
„Zítra nespěte moc dlouho. Půjdeme nakupovat.“
„A co zas?“, zeptal se už teď otráveně Luc. Jack se na něj zprudka otočil od sporáku.
„Dovol, abych ti připomněl, že jdeš za týden do školy a nemáš ani aktovku. Myslíš si, že za tebou dojde sama?“
„No jo..“, sklopil oči.
„Takže si namažte pod kolenama. Jdu se osprchovat. Až dojíte, tak spát!“ Zavelel a odebral se do koupelny. Kluci se na sebe znechuceně podívali.
„To zase bude den.“ Tom bratrovu poznámku nekomentoval, naštvaně hodil talíř do umyvadla a odešel do pokoje. Lucovi se ale spát nechtělo. Jenže by měl. Přemýšlel, co mu pomáhá usnout.
„Máma!“, vykřikl s úsměvem a nadšeně utíkal do ložnice. Přede dveřma se prudce zastavil, div do nich nenarazil. Párkrát se nadechl a vešel jako myška dovnitř. Vlezl si za mámou do postele a objal ji. Hlavu zabořil do jejích delších blond vlasů a zavřel oči. Za 5 minut už nevěděl o světě. Když ho Jack uviděl v posteli vedle Sam, v první chvíli ho chtěl poslat do svého pokoje, ale pak si to rozmyslel. Už odmalička byl zvyklý spát s nimi v posteli. Sam ho ze začátku co unesli Toma, nechtěla dávat od sebe. Bála se, že se jednoho dne probudí a bude pryč i on. Jemně kluka i manželku přikryl a vlezl pod peřinu taky. Lehl si čelem k Lucovi a chvíli ho pozoroval. V jaké poloze usnul, v takové se vzbudil. Luc už nespal, Sam stále ano.
„Pssst!“, otočil se na něj malý, když chtěl něco říct. „Maminka ještě spí.“
V tom tam vešel Tom. „Tati, sám jsi říkal, že máme brzy vstávat a sám spíš do deseti.“
A to spící mámu probudilo. „Tak už nespí.“, vzdychl Luc a otočil se na Toma. „Ty jsi opravdu výborný. Vležíš sem jak raketa a je ti jedno, jestli někdo spí nebo ne. Probudil jsi mámu.“
„Vlez mi na záda.“, odsekl Tom.
„Mám? Tak pojď sem! No tak dělej!“, křičel na něj naštvaný Luc.
„Nechte toho!“, okřikl je Jack.
„To je dobrý.“, pohladila ho Sam. Luc ji objal a hodil nevraživý pohled na bratra. Tom se už už natahoval, že mu ukáže jisté gesto, ale otcův pohled mluvil za všechno a tak si to raději rozmyslel. Nahlas si odfrkl a zabouchl za sebou dveře. Schválně po schodech dupal, aby to bylo slyšet.
„Co je s ním?“, starala se Sam.
„Nech ho, přejde ho to. Včera jsem jim řekl, že dnes půjdeme nakupovat a moc dobře víš, že to oba nesnáší.“
Sam mu  musela dát za pravdu. Kluci to opravdu neměli rádi. Zvlášť neradi kupovali oblečení. Najednou se Jack vyšvihl, přeskočil toma a přistál na zmatené Sam.
„Co je?“
„Jak co je? Chci pusinku!“, zazubil se a začal ji líbat.
Sam se bránila, tohle nikdy nedělali před dětma přímo, ne tak, když byl syn vedle nich.
„Jacku, nech toho, je tu Lucas!“
Ten se zakřenil. „Tak já raději půjdu. Na tohle vážně nemám žaludek“, seskočil z postele a vycouval ven ze dveří.
„Slyšel jsi ho? Kde takové věty pobral?“, žasla Sam.
„To má z televize.“, odmávl to Jack a zase se na ni přilepil.
„Už jsme si dlouho neužili, Sam…“ Moc dobře věděla, kam tím míří, ale neměla na nic takového chuť ani náladu.
„Promiň lásko, nemůžeme to nechat na jindy? Dnes se nějak necítím..“
„Jistě.“, urazil se. Zvedl se z ní a taky za sebou práskl dveřmi, na její volání vůbec nereagoval.

Snídaně proběhla v naprostém tichu. Tom se nebavil s Lucem a Sam s Jackem. Typická rodinná idylka.
„Tak pojedeme, tati?“, zatahal ho za rukáv Tom.
„Pojedeme.“, pohladil ho po vlasech. „Máma dnes nemá náladu, tak pojedeme sami.“, rozhodl.
Samina hlava vystřelila od časopisu. Neměla náladu na sex, ne na nakupování.
„Já s tím počítám.“
Dělal, jako by tam nebyla. „Běž se obléknout, počkám na tebe v autě.“
„Jacku!“, snažila se. Bylo to zbytečné, vzal klíče od auta a práskl za sebou venkovními dveřmi.
„Co se stalo?“, dožadoval se vysvětlení Luc.
„Já nevím, broučku. Taky to nechápu. Táta chce být asi sám. Tak ať je po jeho. My dva půjdeme spolu sami, dobře?“
Pokýval svou maličkou hlavičkou a vyhupls si k ní na klín.
„Nebuď smutná.“, pohladil ji po tváři. „Máš přece mě.“
Hned po téhle větě se rozbrečela. Luc začal natahovat taky, myslel si, že to podělal. „
Maminko, přestaň být smutná, přestaň plakat. Budu taky.“ Po tváři se mu koulely už chvíli slzy jako hrachy.
„Ty nemáš důvod plakat! Budu v pořádku, slibuju.“

Ještě několik minut setrvali v příjemném objetí, než se rozhodli jít. Nakoupili toho spoustu. Luc si vybral tolik věcí a byl radostí bez sebe, když mu maminka povolila všechno, co chtěl. Byl si jistý, že s tátou by neměl ani polovinu. Domů se vrátili pozdě večer. Jack už byl jak na trní. Hned jak vešli, rozběhl se k nim a objal ji.
„Kde jste tak dlouho? Měl jsem strach, že se vám něco stalo!“
„Jsme v pořádku, nemusíš mít strach.“, odsekla.
„Sam, promiň. Choval jsem se jako hlupák a vůbec jsem na to neměl právo. Odpusť mí prosím.“ Dokonce si klekl na kolena, která ho zrovna dnes jak na potvoru šíleně bolela. Teď mu to bylo ale jedno, hlavní bylo, aby mu Sam odpustila. Udělal by pro to všechno.  
Vypadal jak ubožáček. Bylo jí ho líto. Začala se mírně usmívat. Jack nebyl hlupák a moc dobře tyhle gesta chápal. Vyskočil na nohy co nejrychleji mu kolena dovolila a objal ji.
„Miluju tě!“ Její úsměv se několikrát zvětšil.
„Ale už to nikdy nedělej! Bylo mi pěkně mizerně, víš..“
„Já vím, opravdu mě to moc mrzí.“ Stáli tam naproti sobě, ani jeden nehodlal udělat ten první krok a tak to vyřešili kluci. Aniž by si jich všimli, každý si stoupl za jednoho. Když byli oba připravení a navzájem si kývli, ve stejném okamžiku do rodičů žduchli a ti si padli akorát do náruče. Přišlo jim to velmi vtipné. Jack toho využil a hned Sam políbil. Když se od ní odtrnul, otočil se na kluky.
„Však vás smích přejde, až budete chodit do školy!“

A měl pravdu. Hned první den se vyznamenali. Něco jim oběma hned ráno přeletělo přes nos a byli opravdu hodně otrávení. I hned si od spolužáků vysloužili přezdívku „nadutá dvojčata.“
„Možná jsme je měli dát do školy ještě o rok později.“, uvažovala Sam, když ty dva pozorovala.
„Jen je nej, ať si zvyknou! Kdo by s nimi byl doma? Zvlášť, když za pár měsíců přibude další? Jen ať si zkusí!“
Dávala mu zapravdu, ale přeci jen pochybovala. Na kluky byl opravdu zvláštní pohled. Oba seděli jak špalky v lavici, ruce na hrudi, vzpupný výraz. Byli moc divocí, ona sama je někdy opravdu nezládala a byla hodně zvědavá, jestli to zvládnou jejich učitelky. I když třídní se zdála být moc fajn paní. Už od pohledu byla moc milá. A po pár dnech se opravdu ukázalo, že na ně má dobrý vliv. Kluci totiž nemluvili o nikom a ničem jiném než o ní a co všechno jim říkala, co je naučila, kde s ní byli. Jack se usmíval a Sam pomalu kynula. Začínalo jí to břicho lézt na nervy.
„Jak jsi takhle mohl vydržet, to nechápu.“ Otočila se jednoho dne večer u televize na svého manžela. „A už vůbec nechápu, že jsem to tehdy taky chtěla. Teď bych ti to nejraději zase předala. Nezajedeme na základnu? Třeba je brána zase aktivní. Pokud si vzpomínám, stalo se to přesně dnes před 8 lety.“ Mrkla na něj. Jack se zašklebil.
„Ani nápad! Ono to je už 8 let? Ani mi to nepřijde.“
"Jo, osm." Potvrdila Sam a podívala se na ně, jak se pokouší vytvořit domácí úkol. Nebylo to nic složitého, teda pro ni. Dostali za úkol se naučit psát pár nových písmenek. Pro Toma to byla hračka. Smysl pro učení rozhodně měl. Se svou prací byl brzo hotový a iniciativně se chopil prázdného papíru a začal to psát znova. Aby se to lépe a rychleji naučil. Luc byl pravý opak. Neustále si na něco při sve práci stěžoval, poposedával a zoufale se otáčel na rodiče, jestli si náhodou nerozmyslí své pravidla o dělání úkolů hned po příchodu ze školy.
"Jenom pěkně pokračuj." Zavolala na něj z gauče v obýváku a znova se otočila na Jacka.
"Zdá se mi to jako včera." Usmála se.
"Ale, co ta nostalgie?" Šťouchl do ní.
"Nejde o nostalgii. Jenom mi prostě chybí ty vzácné chvilky na základně. Celý den jsem tam mohla sedět a věnovat se své práci. Teď už to nejde. Zvlástě s tímhle." Dala ruku na břicho. ".. a s těma dvouma. Když jsem na základně, tak mi jsou pořád v patách, na něco se ptají. Teda hlavně Tom. Nic neudělám. A popravdě ani na sebe nemáme takový čas. Naposledy co jsme si pokusili udělat výlet jsi skončil na ošetřovně."
Jack se k ní přišoupl a objal ji. "Pokud to vydržíš ještě pár měsíců, tak si uděláme tak parádní dovolenou, že na ni do smrti nezapomeneš."
"Hmm a jak to chceš udělat? Zabít všechny tři děti?"
"To ne, ale já něco vymyslím."
"Jacku, nemůžeš nechat mimino na starosti bůhví komu!"
"Neboj se, ještě mám pár měsíců na domyšlení detailů." Zakřenil se a jemně ji políbil. Hlavně takovým stylem, aby to nevzbudilo pozornost těch dvou u stolu a nezačali se blbě tlemit a mít poznámky. Podle Jacka byli až moc drzí, ale Sam jejich kecy prostě přecházela.
"Když už o tom všem mluvíme, potřebuju, aby jsi je zítra zavezl do školy. Mám na základně nějakou práci a ráda bych tam byla včas." Oznámila hned po tom, co se od ní odsunul.
"Včas? To myslíš jako nejméně o dvě hodiny dřív, jak tě znám."
"Nedělej si ze mě srandu. Nakupilo se mi toho docela dost a ráda bych to zvládla. Což vlastně znamená, že je musíš i odvést."
"Sam, snad tam nechceš nocovat!"
"To ještě nevím."
"Sam.." Zavrčel.
"Nech toho. Před mnoha lety si mi řekl, aby jsem začala trochu žít. To jsem nakonec udělala, teď chci zase trochu pracovat. Armáda mě neplatí od toho, abych seděla doma a dívala se na stupidní dopolední seriály."
"Pokud ti běží v notebooku. Protože od něj ani hlavu neodtrhneš, když si doma."
"Víš co, ukončeme tuhle trapnou diskuzi, zítra vezeš kluky do školy a já jedu do práce." Zvedla se z gauče a odešla zkontrolovat jestli Luc dělá to co má. S úsměvem se podívala na Toma a jeho nadšení pro práci. Ale jakmile se otočila na druhého ze synů. Celý papír s předepsanými písmeny a krátkými slovy byl pomačkaný, pokreslený a špinavý. A samozřejme ani ne z půlky hotový.
"Proboha co jsi s tím dělal?"
"To byla jenom nehoda." Bránil se kluk.
"Mmm-hm, ty pokreslené rohy vypadají vyloženě jako náhodné. Lucu, přestaň mě rozčilovat a pořádně udělej ten úkol, nebo tu budeš sedět až do večeře a televizi neuvidíš ani jedním očkem."
"Ale táta mi dneska slíbil Simpsonovy." Bránil se.
"Slíbit mohl, ale dokud nebudeš mít udělané to co máš, tak s tím nepočítej!" Luc se otočil na Jacka sedícího před televizí.
Ani z ní nespustil oči a odpověděl. "Má pravdu. Nejdřív splníš svoje povinnosti a pak udělám já to samé."
Zase se otočil po neochotě otce zpátky a dramaticky vzdechl. "To je hrozný.. Je to děsně těžký." Naštvaně hodil tužku na stůl.
"Jistě, je to tak těžké, ze už to má Tom nejmíň dvacet minut hotové a dělá si svoje."
Luc odfrkl. Rozhodně neměl rád, když ho rodiče přirovnávali k jeho geniálnímu dvojčeti. Vrazila mu tužku zpátky do ruky a s varovným pohledem ho přiměla k práci. Pak se obrátila na druhého. Už jenom znuděně bodal do papíru.
"Co je?" Ptala se ho.
"Už mě to nebaví, je to pořád to samé. Nemůžeš mi třeba napsat něco nového?"
Sam se usmála. Načmárala pár nových písmen a slov. Pohladila ho po vlasech a vrhla se s nechutí ke sporáku, aby nakrmila všechny ty hladové krky tady. Za dvě hodiny byla hotová večeře a kupodivu i Luc se svým úkolem, všechno připravené v batohu na další den. Ihned po jídle si uplatnil Lucas právo na shlédnutí několika epizod seriálu, Tom to chvilku sledoval s nima, ale pak ho to přestalo bavit a šel najít Sam. Seděla v ložnici na posteli. Kolem pár rozházených papírů a hlavně počítač ležící před ní.
"Děje se něco?" Zeptala se, když slyšela otvírající se dveře a pak malou hlavu mezi nimi.
Zakýval hlavou. "To jenom.. Mě to nebaví. Nemohla by sis se mnou chvilku číst?"
Podívala se nejdříve na něj, pak na svou práci, ale nakonec mu kývla. Odsunula všechny věci stranou a udělala prostor pro něj. Přicupital už s připravenou knížkou.
"Tohle? Není to na tebe zbytečně těžké?" Podívala se na titul. Dětská encyklopedie.
Zatřepal hlavou a zasmál se. Nalistoval vědu a techniku a pokoušel se něco přečíst. Sice mu to zpočátku vůbec nešlo a skoro všechno po něm musela opravovat, ale zdálo se, že ho to baví. Po dvou hodinách přelouskali první kapitolu. Teda posledních desítek minut to četla jenom Sam, protože Tom to vzdal a řekl jí, že bude jenom poslouchat. Když Sam otočila stránku, kde byla nadepsaná nová kapitola, podívala se na syna opřeného jí o rameno. Spal. Zasmála se. Je vidět, že po Jackovi přece jenom něco zdědil. Ten taky při čemkoliv týkajícím se vědy usíná. Odložila knížku vedle ní a opatrně ho položila na postel. Přenesla by ho do jeho pokoje, ale už byl na ni moc těžký. Sešla pro Jacka, aby to udělal za ni a v půli cesty se s ním srazila, když nesl druhého spícího v náručí.
"On ti usnul při Simpsonech? Jsi moc zklamaný?" Zeptala se.
"Ne, jenom trochu dotčený. Kde je Tom?"
„V ložnici, potřebuje taky k sobě a já se snažím držet všech rad a ani jsem se ho nepokoušela zvedat."
"Hodná holka." Zaksichtil se a vyběhl s ním do patra a uložil ho. To samé udělal i s druhým. Připojila se k němu, když stál ve dveřích a pozoroval jak spí.
"Myslím, že tohle dělají schválně. Myslím to večerní usínání při něčem. Aby se vyhnuli sprše." Jack se usmál a zavřel dveře.
"Chytří jsou na to dost." Potvrdil a jemně ji posunul k jejich pokoji. Sam v rychlosti naházela všechny věci do tašky, kterou si s sebou brala na základnu, vypla počítač a šoupla ho tam taky.
"Dětská encyklopedie?" Divil se Jack.
"Tak to teď nevím, jestli náhodou nejsi ty víc zklamaná, že usnul."
"Ani ne, vzhledem k tomu, že si ji sám přinesl."
"Můj syn a vědec. To nepřežiju."
Hodila po něm polštář, co ležel na přikrývce a pak ji oddělala. Po té, co se vzpamatoval z přímého zásahu jí pomohl a společně odhodili deku na zem před postel. Rozhodila peřiny.
"Jdu se ještě umýt."
"Kdy budeš vstávat?" Zeptal se jí.
"Nevím, asi kolem šesté." Odpověděla, popadla noční košili a zmizela v koupelně.
„Proč tak brzo?“, uslyšela ho ještě zakřičet, ale už mu neodpověděla a tak si odpověděl sám. „Čím dřív, tím líp. Je mi to jasné.“ Zavrčel a vlezl pod peřinu. Najednou ztratil o všehno totálně zájem. Zavřel oči a za pár minut byl tuhý.

Sam se vymotala z koupelny o půl hodiny později. Myslela si, že na ni bude čekat, ale mýlila se. Trochu ji to zamrzelo. Rozmrzele vlezla do postele a snažila se usnout. Samozřejmě, co čert nechtěl, spánek ne a ne příjít. Vzdychla. Ležela s očima otevřenýma a upřeně zírala na strop.

Ráno byla kupodivu jako rybička. Na to, že usnula bůhví kdy nad ránem, byla docela čilá. A ta její píle vzbudila i Jacka. Podíval se na hodiny.
„Vždyť je teprve pět. Zlato, pojď ještě chvíli do postele.“
Zakroutila hlavou. „Jsem připravena vyjet. Domlouvaly jsme se s Janet, že ji vyzvednu a mám nejvyšší čas.“
Než stačil něc dodat, zmizela za dveřmi.  I když se mu to nelíbilo, musel se pousmát. Stará dobrá Sam. Rozená workoholička. Natáhl budíka na 7 ranní a přetočil se na druhý bok.

„Tak jak bylo ve  škole, kluci?“,ptal se jich s úsměvem u auta.
„Fajn.“, odsekl Luc a zapadl dovnitř.
„Měli jsme se skvěle!“, zvolal nadšeně Tom. „Paní učitelka mě pochválila. Říkala, že pokud to tak půjde dál, budu ten nejlepší žák z celé třídy!“, chlubil se.
Jack na něj byl právem pyšný. „To je výborné. Máma bude nadšená. A co ty, Lucu?“
„Pche, Luc má všechny předpoklady stát se tím nejhorším. Dělí se o poslední místo s Erikem. To je taky pěkný trouba.“, chechtal se Tom.
„Ale no tak!“, usměrňoval ho otec. „Takhle o svém bratru nemluv. Ne každý všechno zvádá lehce. Luc začne dávat větší pozor a hned tě dožene.“, otočil se na svého uraženého syna a povzbudivě ho poplácal po rameni.
„Chci za mámou.“, začal Luc.
„Máma je v práci, má toho moc. Nebudeme ji rušit.“, rozhodl Jack.
„Ale já chci!“, trval na svém klučina.
„Ty seš ale mamináč!“ Vysmíval se mu bratr. „Bez mámy už ani ránu, co?“
Lucův pohár trpělivosti přetekl. Nejen že ho ztrapňoval, ale taky se mu vysmíval. Nehodlal si to nechat líbit a aniž by si to uvědomil, vzal Toma po hlavě pravou rukou. Pěkne to zadunělo. Setkání tvrdé sádry s dětskou hlavičkou nebylo rozhodně nic příjemného. Tom okamžitě spustil.
„Tati!“, vzlykal. Luc se ušklíbl a neodpustil si poznámku.
„Bez táty už ani ránu, co?“ 
„Nechte toho!“, okřikl je naštvaně Jack a šlápl na plyn. Po cestě mu k Lucově velké radosti volala Sam, že už má většinu práce hotové, ať se pro ni zastaví.
„Mami!“, vyletěl Luc z auta, Jack ještě ani nezastavil.
Utíkal k ní jako o život. Šla mu pomalu naproti a když už byl skoro u ní, rozpřáhla ruce. Vběhl jí přímo do náruče.
„Mě už to v té škole nebaví.“, rozplakal se okamžitě, co ho objala. „Tom se mi s ostatníma posmívá.“, žaloval. „Paní učitelka říkala, ať se víc snažím, nebo budu mít na pololetí špatné známky. Ale já se opravdu snažím. Nejde mi to, nechci se učit, na co mi to bude. Chci být s tebou!“
Vzala ho do náruče a i přes všechny Jackovy protesty ho nesla zpět k autu. „Musís to vyržet, broučku. Nemůžeš být bez vzdělání. Slibuju, že ti se vším pomůžu.“
„Ale..“, snažil se něco namítnout.
„Prosím. Slib, že se budeš snažit kvůli mně. Do pololetí to spolu všechno zvládneme.“, pohladila ho po tváři a šla přivítat Toma. Ten měl zase tu svoji náladu a tak sebou cukl, když ho chtěla pohladit.
Bez komentáře si sedla na přední sedadlo a zhluboka si odfoukla. Opět jedna pěkná rodinná idylka.

Sam se začala Lucovi opravdu hodně věnovat. Protože se jí po čase už špatně pohybovalo, přestala na základnu jezdit úplně. Pracoval jen Jack a ona byla doma s klukama. Každý den s Lucem trpělivě dělala všechny úkoly, psala každé nové písmenko, které se učili, spočítala s ním x příkladů a on tomu opravdu přišel na chuť. Nedokázal Toma dohnat, ale alespoň už nechodil domů s pláčem, že už je zase poslední.
„Podívej mami!“, chlubil se jednoho dne. „Dostal jsem jedničku! A víš, co je nejlepší? Tom dostal svou první pětku!“ , zubil se na ni, ještě ani nevylezla z auta. Byla jak vagon. Kdyby ji viděl Jack, jak sedá do auta a jede pro kluky, pěkně by jí vynadal.
„Jak to?“, divila se a překvapeně se koukla na Toma. Ten mlčel. Styděl se. Luc jí to ale po cestě domů všechno nadšeně povykládal.
„Nedával pozor a počítal špatné zadání. Paní učitelce se to už nechtělo předělávat a tak nám vysvětlila, co máme počítat. On ji neposlouchal a celé to pokazil.“ Úplně na něm bylo vidět, jak se v tom vyžívá. Tohle bylo poprvé za celého půl roku školy, co měl lepší výsledek než jeho geniální bratr. Sam se podívala do zrcátka. Tom seděl přímo za ní, hleděl z okna a vůbec je neposlouchal. Poslední dobou byl nesvůj. Bodejť by ne. Máma kynula každým dnem víc a víc a oni každým dnem dostávali od táty stále větší a větší kapky, že jí nepomáhají a nechají ji dělat věci, které nesmí a které můžou udělat oni. Už ho to nebavilo. Kvůli jednomu děcku, aby se všichni zbláznili. A ten den to nebylo jinak. Jack dorazil domů po sedmé hodině a našel Sam v obýváku, jak uklízí nepořádek po těch dvou. To bylo něco na něj. Vytahl oba kluky z pokojů a doslova je dolů táhl za uši až před Sam.
„Co jsem vám říkal? Podívejte se, vidíte?“
„A co?“, fňukl Luc.
„Co?? Můžete mi vysvětlit, co to maminka dělá??“
„Uklízí.“, řekl klidně Tom.
„Aspoň, že teď sis všiml! A po kom uklízí? Čí jsou to věci?“ Tom dostal zleva, Luc zprava. Oba je popostrčil tak prudce, že je to srazilo na kolena před matku.
„A okamžitě!! Jestli tohle uvidím ještě jednou, tak si mě opravdu nepřejte! Myslel jsem, že jsme si to už několikrát ujasnili!“
„Jacku, nech je.“, zastávala se jich Sam.
„Neomlouvej je. Podívej se na sebe. Jsi cela spocená, sotva se vlečeš a ještě, abys po nich uklízela jejich věci, které si dokážou uklidit sami?“ Pomohl jí na nohy.
Jemně zavrávorala. „Jsi v pořádku?“
„Dobrý nic mi není. Hlavně se mě na to pořád neptej. Mít tě věčně za zadkem taky není nic příjemného!“
Jack se trochu urazil. Všiml si toho už dřív. Posledních pár týdnů byla Sam hodně podrážděná. Největší kapky od ní dostával Tom. Pořád na něm něco viděla. Tohle byla vlastně výjímka, že se jich zastala obou.
„Jen ti chci trochu ulehčit. Uvědom si, že teď už nemůžeš dělat, co se ti zachce. Vzpomeň si, jaké komando jsem měl od tebe já a co se stalo, když jsem tě neposlechl. Nechceš snad, aby se to opakovalo, že ne?“
Sam to odmávla. „Teď už se ni takového stát nemůže.“
„Ale můžeš porodit předčasně.“
„Plus mínus týden je v normě.“
„Jeden ano, ale ne tři. Nehádej se se mnou.“, ukončil debatu a zmizel v kuchyni.
Podívala se na kluky na zemi. Oba slzeli jako o závod a tváře měli červené od Jackova posledního zásahu. Ona byla sice hodně podrážděná, ale spíš na ně křičela. Ani jednoho nikdy neuhodila. Jack na to měl úplně opačný názor. Šetřil dechem a řesil to ručně stručně. Ale to ho museli opravdu vytočit, aby se k tomu uchýlil. A moc dobře věděla, že je mu to pak líto, protože to dělal nerad, ale na kluky opravdu zabíralo jen tohle. Unaveně se sesula na pohovku a zavřela oči. Za chvíli uslyšela tíchý hlásek.
„Je ti dobře, maminko?“ Byl to Luc, nerad ji tak viděl.
Za posledních pár měsíců to bylo ale co chvíli. Věčně ležela a když jí nebylo dobře, zaujala pózu jako právě teď, proto se jí začal věnovat. Ležela, těžce oddychujíc, jednu ruku na vzdouvajícím se bříšku a rukou si zakrývala oči. Musela se usmát. Bylo až podivuhodné, jakou měl Luc starost. Vlezl si za ní a natáhnul se vedle. Jemně položil svou malou ručku na tu její na bříšku a opřel si hlavu o její rameno. Tohle dělával často a měl vždycky velkou radost, když se jeho malá sestřička ozvala a kopla přesně do místa, kde měl svou ruku, jakoby ho zdravila.
„Je ti dobře?“, ptal se znovu.
„Ani moc ne, jsem hodně unavená. Už aby se tahle nezbedná holčička narodila“, vzdychla s mírným úsměvem. Luc se taky usmál a zavřel oči. S rukou stále na maminčiném bříšku se nechával unášet do krajiny snů. Byl ale hodně citlivý na pohyb. Pokaždé, když malá kopla, probralo ho to. Koukl na mámu. Úplně ztrácela barvu, zhluboka dýchala a občas se mírně zatřásla. Nevěnoval tomu moc velkou pozornost, ale když ucítil, jak se máma hodně zatřásla a prudce vydechla, zvedl hlavu.
„Mami?“
Tohle jeho zvolání zaujalo pozornost Toma a otočil se. Sam seděla teď už s oběma rukama na břichu a prudce dýchala. Chvilku stál a jenom se na ni díval, ale nakonec se rozhodl pro tátu zajít. Zrovna byl ve sprše a vůbec nereagoval na jeho volání. Když už asi posté zabouchal na dveře, Jack vyletěl a naštvaně se na něj podíval.
"Co je? To si nemůžu dát ani v klidu sprchu aniž by jeden z vás něco nechtěl?" Vyjel a zapl si košili.
Tom na něj chvilku zíral. V hlavě se mu honila spousta myšlenek, jestli nemá matku ještě chvíli nechat trpět. Za všechno to, co mu posledních pár měsíců dělala. Z Luca byla naprosto unešená, pokaždé když se mu něco ve škole podařilo, mohla se zbláznit, psala s ním veškeré úkoly a na něj si ani nevzpomněla. Několikrát se u ní v ložnici objevil s tím, že si chce zase číst, ale odbyla ho s tím, že na to nemá čas, nebo náladu. Moc dobře si vybavoal jejich poslední rozhovor na toto téma před třemi měsíci. Nadšeně vběhl do pokoje, když se Sam vrátila z práce, chtěl se jí pochlubit, že ho učitelka vybrala na matematickou soutěž. Úplně to přesla a hleděla do papírů. V tu chvíli mu bylo pěkně do breku. Zvlášť, když o půl hodiny později si hrála s Lucem. Tímto dnem jí naprosto přestal věřit. Nejenom že nesnášel rozmazleného bratra, ale nakonec i matku. Táta byl docela fajn. Ale bylo na něm taky vidět, že nemá radost z jeho rychle se rozvíjejících znalostí. A to že mu dneska dal opět facku mu k radosti nijak nepřispělo.
"Tak řekneš mi konečně co chceš? Neříkej mi, že jsi mě vytáhl ze sprchy po opravdu těžkém dni jenom aby jsi na mě teď hleděl."
Tom zakroutil hlavou, ale zase mlčel. Jackova trpělivost už začala pomalu přetékat. Tom to naštěstí zjistil a spustil.
"To o.." ne, ona ne, to by mě táta zabil. ".. mamka, je jí zle nebo co. Já nevím." Pokrčil rameny.
Jack na něj nasupeně hleděl. To to z něj taky nemohlo vypadnout trochu dřív? Rozběhl se dolů a málem ho povalil. Tom se jenom naštvaně otočil. Tak a teď to má. Bude mít další dítě a on bude už snad šesté kolo u vozu. To už se na něj ani táta nepodívá. Z očí mu lítaly blesky. Rázně sešel po schodech dolů. Opřel se o dveře v kuchyni a díval se, jak kolem ní Jack nervózně poskakuje a Luc stojí opodál a má stejně vyděšený výraz jako otec.
"Vidíš, já ti to říkal! A nechtěj mi říct, že ne. To máš z toho věčného dělání namáhavých věcí! Tři týdny napřed!"
Sam se usmála.
Jack se na ni zmateně podíval. "Co je tu tak k smíchu?"
"Nic, jenom pozoruju, jak tu běháš a nevíš co dělat. Vždyť mi ještě ani nepraskla voda! Bylo mi hrozně jenom při té hnusné kontrakci!"
"Hmm, tak toho využijem a dokud tě nic nebolí, naložíme tě do auta. Myslím, že nebudeme měnit porodnici. Základna je nejlepší. A Janet by ti asi neodpustila, kdyby si jí upřela to potěšení."
"Jo já vím." Odpověděla a chytla se jeho ruky, když jí pomohl vstávat.
"Vy dva zůstanete tady. Zavolám Danielovi, aby pro vás přijel a zůstanete u něj. Ať maminku nerušíte."
Luc se na něj smutně podíval. Rozhodně se od ní nechtěl hnout ani na krok. Tom se naopak usmál. Pokaždé, když byl s Dannym doslova hltal jeho rozumy. Tak jak ho to dříve nebavilo, tak teď ano, protože to byl jediný člověk, se kterým se mohl trochu bavit a kterého zajímalo i to, co dělal on. I přes Jackovy námitky už uměl goauldsky číst plyně a mluvení mu taky nedělalo problémy.
"Ne, chci aby jeli se mnou." Protestovala Sam.  
"Sam, na něčem jsme se domluvili."
"Ne, Jacku, ty ses na něčem domluvil a na můj názor si nebral ohled. Takže. Obě děti pojedou s námi. Na základně jim bude nejlíp."
Jack na ni nevěřícně hleděl. To ona nechtěla, aby tam jezdili. Nakonec ale kývl a nasměroval ji ke dveřím.
"Tome, prosím, zajdi pro tašku to ložnice. Je ve skříni."
Tomův úsměv upadl a zašklebil se. Jack to samozřejme viděl.
"Nechtěj mě teď naštvat. Pokus se trochu spolupracovat ano?"
Tom si odfrkl, ale nakonec se jeho kroky ubraly k hornímu patru. Luc naopak skákal jak koza a snažil se všemožně pomoct. Ovšem, že více zavazel, než pomáhal, ale Jack to tentokrát toleroval. Vzal Sam kolem pasu a pomohl jí k autu.
"Lucu, prosím tě vem klíčky. Jsou na stole v kuchyni."
Luc nadšeně kývl a s pocitem, že je trochu užitečný odběhl. Na zpáteční cestě se srazil s bratrem vláčejícím tašku.
"Není to bezva?? Konečně budeme mít sestřičku!" Nemohl se Luc ubránit nadšení.
"Ano, skvělé, nemůžu se dočkat. Doufám, že zůstane na základně co nejdýl. Nechci ji tu."
Luc se na něj zmateně podíval. Takhle ho ještě neviděl. Sice si poslední dobou moc nerozumněli, ale tohle prostě nebyl bratr, kterého znal.
"Maminka by nebyla moc ráda, kdyby slyšela, co říkáš."
"Vážně? Je mi to jedno. I ona je divná."
Luc to radši přešel a utíkal s klíčema k rodičům. Tom si dal pěkně na čas, ještě se napil a zašel si na záchod. Když konečně dorazil k autu, jako vždy na něj čekaly výčitky, kde se tak courá a proč se snaží všemozně jim to zkazit. Tentokrát mu bylo úplně jedno, co mu říkají, naštvaně hodil tašku do auta a sedl si na své místo. Sam se na něj rozčileně podívala. Na tohle opravdu neměla nervy. Jestli se bude takto chovat i po tom, co se dítě narodí, tak má o pořádnou starost víc.

Celou cestu Tom hleděl z okna, Luc se snažil i přes zapnutý pás dostat co nejvíce dopředu, Sam občas vzdechla a Jack se snažil co nejvíce šlapat na plyn.
"Au, sakra." Vydala ze sebe a rozepla si pás, který si kolem sebe uvázala. Kdyby aspoň věděla proč. Asi aby ji to břicho bolelo ještě víc.
"Děje se něco?"
"Ano, děje, právě mi praskla voda." Jack se na ni podíval a ve stejnou chvíli se všichni čtyři výrazně zabořili do sedaček.
"Což neznamená, že nás musíš zabít. Nebudu rodit hned teď. Ještě si chvilku počkáš."
Jack se na ni nervózně usmál a radši zpomalil a opravdu pořádně se díval na potemnělou silnici. Tom celou jejich konverzaci supěl. Když mu v autě spadla zmrzlina, tak se mohli oba zbláznit, že to nepůjde vyčistit a teď tohle. Proč k němu musí být tak nespravedliví? Je přece taky jejich syn. Podíval se na Sam. Jako její si rozhodně nepřipadal. Jack konečně dorazil na parkoviště u základny. Jako vždy při takovýchto situacích, Janet už čekala z vozíkem. Samozřejmě, že jí po cestě zavolali. Teda Luc, Jack měl plné ruce práce udržet auto ve svém směru a Sam jenom vytočila číslo. Sestra jí pomohla z auta, naložili ji a letěli směrem k ošetřovně. Jack se viditelně zklidnil, když viděl domácí prostředí. A hlavně když věděl, že je Sam v dobrých rukách. První co udělal, přesunul kluky do jednoho z pokojů, aby se tam nějak zabavili a nikoho neotravovali. Ujistil je, že jakmile se sestra narodí, zavolá je. Toma to samozřejmě nezajímalo a vybalil si matčin notebook a zapl ho. Jack se vrátil zpátky na ošetřovnu, aby zjistil, že to bude ještě chvilku trvat. Zatím 7 centimetrů.
"Můžeš si zatím zajít na jídlo. Já to tu tu chvilku vydržím." Zasmála se.
Jack se nakonec nechal ukecat a opravdu odešel. Po pěti minutách ale Sam upozornila Janet, že už déle nevydrží. Ta se na ni zmateně podívala a zkontrolovala ji. 10 cm. To bylo neuvěřitelné. Ihned se přitočila k intercomu a zavolala Jacka. Jenom co vstal od jídla, obklopilo ho bílé světlo a nebylo po něm ani památky. Sam už nemohla déle vydržet a začala tlačit.
"Sakra, kde je ten plukovník!" Naštvaně se Janet otočila na dveře. Už se pomalu drala hlavička a on nikde. Volala ho už před nějakou dobou. To už by tu z kantýny byl dvakrát.
"Já bych o něj neměla strach." Zasmála se Sam v průběhu velmi krátkých kontrakcí. Janet na ni nevěřícně pohlédla. Jack byl to nejdůležitější v jejím životě a jí je teď jedno, že není při porodu? Sakra co s tou Sam je?
"O všechno přijde."
"Ne, všechno teprve přijde." Záhadně jí odpověděla a už se věnovala jenom odrození potomka.
Jakmile Janet zavolala něco o hlavě, unaveně složila hlavu na polštář a nechala je, ať už si se vším poradí sami.
"Holka." Oznámila Janet a podala dítě sestře. Ani po plácnutí po zádech děťátko nezačalo brečet. Janet už se začala bát, ale první ještě musela odstranit ze Samina těla dětské krmné těleso. Sam nejevila žádné známky podráždění a jenom se usmívala. Janet si jí ale teď moc nevšímala a hned kontrolovala dítě. Bylo naprosto v pořádku. Průchodný krk, čistý nos, uši, ale prostě neřvalo. Proč to dítě sakra nebrečí?

Maličká na ni koukela své velké tmavé oči, které naháněly docela strach.
„Podáš mi ji?“, natáhla k ní Sam ruce. Janet jí ji beze slova vložila do náručí.
„Díky, jsi laskavá.“, usmála se na ni. Držela malou ne zrovna jemně.
„Můžete nás nechat chvíli osamotě, prosím?“ Zeptala se Sam mile jedné ze sester, která tam pořád poletovala. Kývla a opustila ošetřovnu. Sam upřela svůj pronikavý pohled na doktorku.
„Řekl ti Jack, kde nechal kluky?“
Janet kývla. „V pokoji pro hosty vedle svého pokoje. Mám je zavolat?“
„Ne díky, zajdu za nimi sama.“ Začala se zvedat z postele.
„Sam, neměla bys…“, začala Janet a opět se jí dostalo vražedného pohledu. Nechápala. „Sam, co je to s tebou? Vypadá to, jako bys to ani nebyla ty.“
Sam se usmála. „Jste hloupí. Hloupá a stupidní rasa. Nechápu, jak se mohl Patý zamilovat do takové nebožačky jako je Samantha Carterová. Vaše technologie mi umožnily už spoustu věcí, ale nejste schopni ani zjistit, že se vám tu už pár měsíců na Zemi prochází replikátor. Jste úplně primitivní, ale přesto jste mi toho dali hodně.“
Zvedla malou troch výš. „Tohle dítě mi za to všechno stálo. Těch příšerných 5 měsíců předstírání se vyplatilo.“ Rozešla se směrem k Janet, ta vyděšeně ustupovala, až nebylo kam ustoupit.
„Kdo jsi…?“, koktala. Ten děsivý úsměv ji naháněl příšerný strach.
„Samantha Carterová, jen trochu v jiném podání.“
Janet na ni vyděšeně hleděla a konečně jí všechno došlo. Všechny ty aspekty, podle kterých se dalo zjistit, kdo to dopravdy je. V danou chvíli ji to ale nenapadlo.
„Ano, přesně ty věci by mě bývaly odhalily. Nechtěla jsem se s nimi zabývat, byly zbytečné.“ Usmála se zase tím hrůzu nahánějícím pohledem.
„Tak proto tě netrápily ranní nevolnosti, nebála ses na kolotoče a byla lehkomyslná pokaždé, když se mluvilo o hrozícím nebezpečí pro to dítě.“, vzdychla doktorka. Ani si nevšimla svého slovníku, takové slova obvykle vůbec nepoužívala.
„Kde je Sam? Co jsi s ní udělala? Ukradla jsi jí dítě!“ Zase další z řady příšerných úsměvů.
„Nic jsem jí neukradla. Tohle dítě je moje. Stačilo jen, abych se s O´Neillem vyspala, všechno ostatní už jsem si zařídila sama. Byla to hračka.“
V tom Janet došlo, co provedla. Prozradila jí, kde jsou kluci a tím je vystavila velkému nebezpečí. Chtěla ji nějak zastavit a tak se na ni vrhla. Replika chytla Janet pevně pod krkem a zvedla do výše.
„Ty jsi na řadě první, všichni skončíte stejně. Celou vaši planetu zaplaví replikátoři.“ Hned na to se ozvalo křupnutí a Janet se sesula k zemi se zlomeným vazem.
„Sladké sny.“ Překročila ji a přešla k prvnímu počítači. Položila ruku na klávesnici a za pár vteřin se po celé základně rozhostila tma, která přesla v temně zelené erární světlo. Naposledy se ohlédla na Janet a se spokojeným výrazem se vydala hledat kluky.
„Teď už mi neutečeš, ty spratku.“ S miminem v náručí procházela chodbami, kolem ní probíhali vojáci a vůbec si jí nevšímali. Opravdu primitivní, pomyslela si.
„Co se stalo?“, zeptal se ustrašně Luc, když zhasla světla.
Tom zbystřil. „To nevím.“ Oba vyběhli na chodbu a rozhíželi se. Byl to právě Tom, který si všiml postavy, blížící se k nim a po chvíli i Luc.
„Mami!“, vykřikl nadšeně a chtěl se k ní rozběhnout, ale Tom ho zadržel. Něco, nějaký hlas, ani nevěděl odkud, mu radil utéct. Blížila se k nim svižným krokem a když byli na dohled, nahodila ten svůj vítězný úsměv.
„Utíkej!“, vykřikl Tom a sám se rozběhl pryč.
„Ale proč? Vždyť je to máma!“, nechápal Luc.
Bratr ho stáhl za ruku. „Tohle není máma! Musíme ryhle pryč!“
„Ale jak to víš? Co se děje?“ Luc byl dokonale zmatený.
„Neptej se mě tak blbě a pojď!“, nakázal Tom a oba se rozběhli pryč.
„Lucu!“, uslyšeli mámin hlas.
Mladší z dvojčat se zastavil. „Mami?“
„Máš sestřičku, jmenuje se Margie. Nechceš si ji pochovat?“
Luc už by se býval vrátil, kdyby ho Tom neztrhl do pokoje hned vedle a zamkl.
„Ty nechceš vidět sestřičku?“, ptal se ho. Než stačil Tom odpovědět, za dveřma se začalo střílet.
„Nechte toho.“, uslyšeli matčin hlas a pak jen pár tvrdých dopadů na zem. Tomovi strašně bušilo srdce, zvlášť hodně, když zkusila kliku a ulevilo se mu,že bylo opravdu zamčeno, protože si tím nebyl jistý.
„Lucu!“, zkoušela to po dobrém. „Pojď mi otevřít! Chci vám jen ukázat sestřičku.“
Ten už vystartoval, že to opravdu udělá, ale byl opět zadržen svým bratrem.
„Nedělej to, Lucu, tohle není máma. Je zlá. Ublíží nám!“
Luc se naštval. „A proč by to dělala? Za to, jak se k tobě těch pár týdnů chovala, za to si můžeš sám. Ke mně byla vždycky milá. Mám ji rád!“
Tom už neměl sílu bratra brzdit. Jen zase jako by slyšel odněkud hlas, který křičel, at ho zastaví. Bylo už ale pozdě. Luc otevřel dveře a ona vešla. Toma neviděla, byl schovaný za stolem, ale on viděl ji a zřetelně. Nebyla to máma, určitě ne. A nebyla to už dlouho. Už od té doby, co se vrátila z té planety před několika měsíci.
„Mami!“, Luc ji šťastně objal, když k němu poklekla. Mile se na něj usmála. Její úsměv se ale začal po chvíli měnit ve škleb.
„Spratku jeden rozmazlený.“ Vzala ho pod krkem stejně jako před pár minutami Janet. Luc se vyděsil a začal brečet. Chtěl se jí zeptat, co se děje, co udělal, ale svírala ho pevně. Dost pevně na to, aby nevydal jedinou hlásku.
„Neřvi! Vy dva jste mi pili krev nejvíc.“ Podívala se směrem, kde byl schovaný Tom. „Už tolikát jsem měla chuť vás zabít. Tolik jsem měla příležitostí! A teď konečně to můž udělat.“ Otočila hlavu zpět k Lucovi. „A začnu s tebou. Celých 5 měsíců jsem tě měla na krku a nemohla jsem tě zabít jen proto, že bych se bývala prozradila a to se nesmělo stát. Teď už tě k ničemu nepotřebuji.“

Stačilo málo a i Lucovi zlomila vaz a odhodila ho do rohu pokoje. Tom se na něj vyděšeně podíval. Nehýbal se. Byl mrtvý. Rozešla se k Tomovi. Chtěl prchnout, ale nebylo kam. Stejně jako Luca a Janet, i jeho chytla pod krkem. Tom zavřel oči, nechtěl se jí dívat do tváře. Začal slzet. Tohle byl moment, kdy chtěl mámu. Svou opravdovou mámu.
„Tak to udělej.“, zasýpal, aniž by oči otevřel. Uslyšel pofrknutí.
„S tebou mám jiné plány. Díky tomu, co se ti stalo, mi budeš ještě užitečný.“ Položila ho na zem a stejně jako Jacka ho obklopilo světlo a už ho nebylo.
„Parchanti.“, podívala se na mrtvého Luca, to ji přimělo se pořádně zasmát. Vydala se dál chodbami základny a likvidovala každého, kdo se jí potavil do cesty. Teď už v náručí nenesla kojence, ale batole. Roční holčičku, která se stejným zálibným výrazem jako její matka pozorovala, jak před ní vojáci umírají. Nadšeně mávala ručkama a tak ji posadila na zem. Dobatolila se k vojákovi ležícím kousek vedle nich. Ještě dýchal. Vylezla si na něj a chvíli ho pozorovala. Pak se ale její mala ručka změnila v kovový bodák a ten se mu zapíchl přímo do srdce.
„Šikovná holka.“, pochválila ji matka a opět si ji vzala do náručí. Mířily si to přímo do řídící místnosti. Tam už na ně byli nachystaní. Jeden z vojáků jí vytrhl dítě z rukou a chtěl utéct. Repliku to vůbec nevzrušovalo, věděla, že se o sebe dítě postará samo. Za chvíli už se batolila zpátky k ní. Vyzvedla ji na židli, na které obvykle sedával Walter a nechala ji zadat adresu. Malá s jásotem mačkala klávesnici a ještě větší radost měla z otáčící se brány. Když se brána zaktivovala, slezla ze židle a dobatolila se ke své matce. Byla jak malý replikátor, jen měla podobu dítěte z Tau´ri. Repli ji vzala do náruče, naposledy se rozhlédla po řídící místnosti plné mrtvol a pak se spokojeně rozešla k bráně.

Jenom co přišla ke schodům, pár vojáků na ni začalo střílet a pokoušeli se ji nějak zastavit. Když viděla ty jejich ubohé snahy, tak se rozesmála. Všechny díry po střelách se okamžitě zacelovaly. Jak na ní, tak i na dítěti. Jednou rukou se pustila dcerky a napřáhla ji směrem k nim. Okamžitě z ní začaly padat kousky replikátorů, které se hned po dopadu na zem začaly formulovat do brouků. Repli se spokojeně podívala, jak její děti dělají svou práci a pak se natrvalo odvrátila a zamířila k bráně. Mrkla za sklo do řídící místnosti, kde se právě objevil generál  a výsměšně se usmála. Dítě udělalo to samé a ještě před tím, než její matka prošla tím velkým kruhem, udělala stejné číslo jako před chvílí ona. Napřáhla ruku a hodila na zem malou kulatou věc. Ještě zamávala na postupně se kupící lidi u zadávacího počítače a pak její tělo, stejně jako matčino pohltila červí díra. Jenom co se za nimi destabilizovala, všichni příhledící se na sebe zmateně podívali. Většina jich totiž věděla, co repli provedla. Celá O'Neillovic rodina byla pryč, pravděpodobně mrtvá, stejně tak jako většina zasahujících vojáků a doktorka. Než stačil někdo něco říct, objevilo se oslepující světlo a celá základna vybouchla.

Repli posadila Margie na zem a sama se šla podívat, co dělá její adoptivní syn. Byl usazený v křesle, ruce přikované k opěradlům, stejně tak jako nohy ke spodku. Kolem něho se pohybovalo pár brouků a "hlídali" ho. Seděl tam jako hromádka neštěstí a celý se klepal. V očích měl tu největší hrůzu. Když se k němu repli přiblížila, jeho strach vyvrcholil natolik, že jeho kalhoty pomalu začaly moknout.
"Nemusíš se mě bát. Jsem přece tvoje maminka." Řekla mu replika hrozivým šepotem.
Tom se nezmohl ani na hlásku a pozoroval, jak se k němu blíží. Strachem přestal i dýchat a jako tele na porážku čekal, co s ním udělá. Její ruka se blížila k jeho hlavě a on měl v hlave její obraz, škrtící jeho bratra. Bez jakéhokoliv zvuku se mu po tvářích rozlila vlna nových slz. Ovšem ona mu ublížit nehodalala. Teda prozatím. Potřebuje ho. Margie bude chvilku trvat, než vyroste. Nesmí její růst urychlit až příliš, aby nenadělala více škody jak užitku. Nějaký ten měsíc to bude trvat. Její ruka se proměnila v dlouhý hrot a zapíchla mu ji přímo doprostřed čela. Těsně před kontaktem ze sebe vydal vykřik plný děsu.
"Neeee!!!!!!!!!!!!!!!!" Ozvalo se z jiné části lodi, hodně odlehlé. Byla to prosklená místnost, v ní jenom jedno lehátko a stoleček s nějakými nástroji. Stejně jako Tom na židli, ležela Sam přikovaná na posteli. U ní stál humanoidní replikátor a sledoval jak se trápí v křečích způsobených porodními bolestmi. Replikátor se na ni zvláštně podíval. Bylo zajímavé, že jí po té dlouhé době a po tom, co tu prožila rozhodli blbý porod. Na tváři měla spoustu šrámů, různě po těle taky. Kupodivu to její děcko bylo hodně silné a hodně odolné, tak nic z jemného mučení nemělo na jeho růst vliv. A teď už konečně nevydrželo a dralo se na svět. Ovšem ne, že by mu mělo být dopřáno nějaký pořádný svět poznat. Ozval se další bolestivý výkřik a replikátor se raději začal věnovat tomu, co měl. Za jeho zády se objevilo bílé světlo a stál tam Jack. Chvilku se rozhlížel zmateně kolem, v ruce koláč z kantýny. Za tohle mu Thor teda zaplatí. Sam mu to do konce života neodpustí. Přijde pozdě k porodu vlastní dcery! Pak se ale otočil čelem vzad a zůstal stát jako opařený. Koláč se potkal se zemí a on se rozběhl ke sklu. Na druhé straně totiž právě jeho manželka rodila. Ale... Jak je tohle možné. Podařilo se mu od ní odtrhnout oči a znova si dobře prohlédl okolí. Jeho "pokoj" byl holý, nikde nic. Pohlédl detailneji na stěny a všiml si, že jsou složeny z malinkých částeček. V tu chvíli by se v něm krve nedořezalo. Zachvátila ho příšerná panika. Pomalu se podíval na ženu ležící na stole. Byla to Sam.. Ale nějaká jiná. Měla delší vlasy a všude samé šrámy.. Ta jeho..
"Proboha." Vydechl. V tu chvíli mu všechno došlo. Ten Samin poslední výlet. Nejenom, že ji ten hnusný replikátor vrazil ruku do hlavy, ale on ji i vyměnil! Jak je to možné? Jak to nemohl poznat. A jak mohla být těhotná? S očima plnýma slz se podíval na Sam. Vypadalo to, že je s porodem téměř u konce, protože ten človek, co tam stál z ní zrovna vytahoval dítě. Jeho dítě. Jejich dítě. Sam si ho všimla a zadívala se mu do očí. On udělal úplně to samé. Vydržela tak ale jenom chvilku, protože byla hrozně unavená a složila hlavu na polštář. Pak se ji ale přinutila znova zvednout. V tu ránu se ji oči naplnily dalšíma slzama a něco vykřikla. Díky sklu neslyšel co, ale dokázal si to představit. Bylo to zřetelné ne. Nevěděl proč. Přál si, aby mohl projít tím zatraceným sklem, vzít ji do náruče, utěšit. Sakra co se jí stalo? Potom se ale ten človek otočil a s velkým úsměvem mu ukázal modrou holčicku. Bezvládné tělíčko. Jack začal prudce mlátit do skla. Za následek to mělo jenom to, že po několika úderech se objevily na čisté ploše krvavé šrámy.
"Ne!! To ne!!! Moje holčicka!!! Co s ní je???" Ani nepotřeboval, aby mu někdo něco říkal. Věděl moc dobře, že už pro ni není možné nic udělat. A aby k sobě byl upřímný, nikdo by se o to ani nesnažil. Očima opustil svou jedinou dceru a kontroloval Sam. Hlavu měla otočenou na druhou stranu a celé její tělo se zmítalo. Brečela o život. Ruce měla celé dodřené od pout a spodek postele byl taky od krve. Tahle způsobena porodem. Jack se strhaně sesunul podél skla k zemi a opřel čelo o sklo. Musí se k ní nějak dostat!!

"Sakra, pusť mě za ní ty mrcho!" Zařval a znova bouchl do překážky. Replika se právě pohybovala po Tomově hlavě. Konečně našla centrum jeho zvláštních schopností a snažila se přijít na to, jak to využít pro vlastní prospěch. Nakonec se jenom usmála a nechala toho. Vytáhla ruku a spokojeně na něj mrkla. Okamžitě, co se přerušil kontakt, jeho hlava klesla dolů.
"Neboj můj milý. Vždyť já tě přesvědčím." Vzpřímeně se postavila a zahleděla se někam před ni. Loď se okamžitě začala hýbat.
"První musím posbírat pár antických zařízení a pak bude tvůj čas. Teď už mě nebudou moci zastavit ani Asgardi!" Domýšlivě pronesla a její kroky se ubraly směrem k "pokojům s hosty". Po cestě ještě vyzvedla svou hnědookou dcerku. Prošla do třetí a poslední zasklené místnosti a podívala se na ně oba. Sam ležela na posteli, teď už se jenom třásla. Neměla co brečet. Kývla na replikátora a ten odešel i s jejím novorozencem. Jack vypadal úplně stejně zmoženě jako ona. Lísal se ke sklu a snažil se Sam přivolat. Replika se usmála. Lidé, opravdu jim nerozumněla. Ta jejich naděje. Věděl, že ho nemůže slyšet, ale stejně stále opakoval její jméno.
"Mám pro vás ještě jedno velké překvapení. No, možná to rozdělím na dvě menší." Ozval se její hlas. Jack okamžitě zbystřil a podíval se za zdrojem. Co byla pred chvílí temná místnost se teď změnilo. Stála tam repli s ročním dítětem v náručí a blbě se ksichtila. Sam po chvilce taky zvedla hlavu. Ale první zkontrolovala, jestli je tam Jack stále. Když ho uviděla relativně v pořádku, tak se zaměřila na mluvčího. Ihned ji zmátlo to dítě v náruči.
"Asi se právě ptáš, kde bych já přišla k dítěti. Odpověď je prostá. Jako O'Neillova manželka jsem měla mnoho privilegií. Jedno z toho bylo vytvořit si s ním vlastního potomka."
Sam se prudce otočila na svého manžela. V očích měl jenom bezradný výraz a nezmohl se ani na žádné gesto. Otočila se zpět na repli. Jack viděl, jak se na něco ptá.
"To zase nebylo tak těžké. Prostě jsem jí zrychlila růst. Ale dost už o mě. Mám pro vás to překvapení!"

Celé sklo se změnilo ve velkou obrazovku. Chvilku tam byla tma. Hned jim to ale došlo. Bylo to na základně, v jednom z pokojů. V šeru uviděli oba své krčící se syny. Luc se najednou zvedl a šel k ní. Tom na něj křičel, ať nikam nechodí, ale on ho neposlechl a naběhl si zrovna do ruky repli. Řekla mu pár slov a zlomila mu vaz. Ani jeden z nich nemohl odlepit oči od obrazovky. Právě se dívali na popravu jejich syna. V jeho očích byl zřetelný strach a pak najednou nic. Šokovaně zírali na to, jak ho repli složila na zem. Pak se najednou objevil obraz s druhým. Do jeho hlavy právě pronikala její ruka. Jeho křik oběma trhal uši. Za pár vteřin se ale znova potemnělo a za sklem viděli znova repli.
"Líbilo se?" Zachechtala se.

Sam chtěla umřít. Tohle všechno musí být jen zlý sen, přece se musí probudit! K její smůle to ale sen nebyl. Neměla už sílu plakat. Neměla už ani co plakat. Podívala se na Jacka. Seděl zkroucený u skla, hlavu složenou v dlaních a bylo poznat, jak srdceryvně pláče. Nemusela to ani slyšet, aby to věděla. Opovrživě se otočila zpět na repli.
„Takže předpokládám, že líbilo.“, smála se replikátorka a přešla k ní.
„Csss, takový nepořádek!“, poukazovala na krev všude kolem. „Takový jsem neudělala ani já! No, koneckonců si to sama uklidíš, hned jak toho budeš schopna. A aby ses nenudila, nechám ti tu tvou nevlastní dceru, ta mi tě spolehlivě pohlídá.“, zazubila se na Sam děsivě a posadila Margie na kraj postele k jejím nohám. Pohladila ji po jemných blond vláskách a zmizela. Sam okamžitě napadlo ji dostat na svou stranu. Začala se na ni mile usmívat, malá jí úsměvy opětovala. Snažila se mluvit, ale ještě jí to moc nešlo.
„Pojď ke mně.“ Lákala ji Sam. „Buď hodná holčička a pojď k mamince.“
Malá vypadala, jako by jí rozuměla, ale z místa se nehla. Jack to skoro bez dechu pozoroval, znal Sam dobře, dokázal odhadnout, na co myslí a tenhle její úmysl odhadl ihned. Sledoval, jak na ni chvíli plynule mluví, než se Margie konečně pohnula. Dobatolila se k Samině pravé straně. Dřív než ale stihla Sam říct další větu, malá jí vrazila svou malou ručku do hlavy a pohrávala si s ní. Nadšeně vykřikovala pokaždé, když Sam bolestí vzdychla. Aniž by přestala se svou činností, otočila se s ďábelským úsměvem na svého otce. Jack byl úplně zoufalý. Jak mohl splodit něco takového? Splodil malého ďábla, který teď mučil jeho ženu.
„Už přestaň!“, vykřikla z posledních sil Sam a malá toho opravdu nechala. Ne proto, že by jí bylo Sam líto, ale za zády se jí oběvila matka a vůbec se jí nelíbilo, co dělá.
„Řekla jsem hlídat, ne mučit!“ Margie sklopila svou malou hlavičku a ani se nehla. Bála se své matky stejně jako její bratr a její otec. Repli ji vzala do náručí.
„Teď se půjdeme podívat za tátou, ještě neměl to potěšení tě osobně poznat.“ Otočila se Jackovým směrem a najednou stála přímo před ním. Polekaně ustoupil.
„Ale no tak, přece se mě teď nebudeš bát, když si se ke mně za posledních 5 měsíců tak měl.“, šklebila se škodolibě. Moc dobře si dokázala představit Samin výraz. Ta měla tentokrát možnost vyslechnout celou jejich konverzaci. Jack se nezmohl ani na slovo, zvlášť, když k němu malá začala vztahovat ruce. Přistoupila k němu blíž a chtě nechtě mu ji vecpala do náručí. Margie ho šťastně objala a položila si hlavu na jeho rameno.
„Tata.“, zahuhlala a ještě více ho objala.
Po tváři mu začaly stékat slzy. Nevěděl, jestli to byly slzy radosti nebo bolesti, ale tekly proudem. A nejen jemu. Samu Sam to dohnalo k slzám. Viděla za sklem samu sebe, Jacka a vlastně jejich dceru. Taková to mohla být šťastná rodina. Po chvíli ale neviděla nic, nový a nový příval slz jí znemožňoval pořádně zaostřit. Možná to bylo dobře. Jack zrovna malou objal a jemně ji kolébal. Zdálo se, že má na ni vliv, u něj byla jako beránek a nesnažila se vůbec nijak útočit.

Podíval se na Sam. Jenom na něj hleděla, pusu otevřenou. Jak to, že se k němu ten replikátor tak chová? Ano, je to sice její otec, ale že by ji zrovna tohle dělalo milou a hodnou? To není možné! Replika taky postřehla, že dítě se chová až moc přátelsky a tak ji Jackovi z náručí vytrhla. Položila ji hned za dveře Samina pokoje a nechala ji, ať dělá, co uzná za vhodné. Jenom ať ji nezabije. Ještě si s ní chvilinku chtěla užít. Zavřela za sebou dveře a znova pohlédla na Jacka.
"Tak co, stále mě tak chceš?" Zvídavě se zeptala a hodila na něj poněkud jiný pohled, než za posledních pár minut. Jack na ni chvilku zíral než pochopil, co po něm vůbec chce.
"Ne!" Křikl na ni a opovržlivě odfrkl.
Repli to ale samozřejmě jako odpověď nebrala. Chytla ho za bradu, otočila k sobě a tvrdě ho políbila. Neměl šanci nijak se vyvléknout. Stisk měla pořádný, ačkoliv se cukal, s ní to ani nepohlo.
"Děvko!!" Zařvala na ni Sam a s novými slzami v očích se na celou scénu dívala. Ovšem to bylo ale špatné rozhodnutí, protože Margie se chytla za postel, stoupla na vratké nožky a z ruky vypustila několik puzzle. Ty se okamžiěe zformovaly do brouka a ten se přisál Sam na břicho. Jako by jí nestačila bolest z nedávného porodu, prožívala něco dalšího, mnohem intenzivnějšího. Hned začala křičet bolestí, ale k ničemu jí to nebylo, protože repli se věnovala úplně něčemu jinému a ani Jack ji neměl v zorném úhlu. Nakonec se vyčerpaně svalila na polštář. Křik ustal. Omdlela. Margie si brouka zavolala zpátky a s jeho pomocí se dostala nahoru na postel. Sedla si k nohám a pozorovala ji při uměle vyvolaném spánku. Jackovi se nakonec podařilo dostat z jejího sevření. První věc, co udělal byla kontrola Sam. Tohle jí muselo trhat srdce. Její tvář mu zakrývalo dítě, ale bylo mu jasné, že je mimo. Nevraživě se podíval na Repli.
"Proč?"
Pobaveně pozvedla obočí. "Proč? Nechceš být konkrétnější?"
"Proč jsi nám všechno tohle udělala? Nikomu jsme přece nic neudělali! Zvláště naše děti!" Při tomto ho bodlo u srdce. Obrázek mladšího ze synů byl v hlavě stále živý.
"Neudělali? Celou dobu námi opovrhujete. S pomocí Asgardů jste sestrojili zbraň na naše eliminování. Co nemůžete chápat, to chcete zničit. Stala jsem se človekem, abych vás pochopila. A až teď vás zničím. Vašimi vlastními zbraněmi. Důvěrou a nadějí."
Jack tak docela ten její proslov nechápal, ale nakonec se trochu vzpamatoval.
"Prosím, nech si tady mě, ale nech Sam a mého syna jít."
"Tebe? Myslíš si, že jsi něco lepšího, než ostatní? Právě na tobě mi záleží nejmíň. Ale abys věděl, umřeš jako první, abych tě ušetřila trápení."
"Ne!" Zařval na ni. "Prosím, nech je jít!"
Replika se usmála. Poslala mu vzdušný polibek a z místnosti odešla. Jack se ihned přiřítil ke stěně a hledal tu nejvhodnejší polohu, jak vidět na Sam. Celých 6 hodin byla mimo. Když se konečně pomalu probrala, Margie jí vrazila ruku do hlavy. Ale jenom pro to, aby zjistila co si myslí. Tak rozházené myšlenky teda ještě neviděla. Hlavní děj se točil kolem Lucase, ale pak tu byla i její holčicka, Jack a v neposlední řadě i trpící Tom. A za vše proklínala Repli. Její vlastní matku! Tak to teda ne. Už té ženské měla až po krk. Myšlenkama se spojila s repli.
 
"Že by už byl čas?" Ptala se repli a mířila ke svému nejoblíbenějšímu vězni. Vzala dcerku do náruče a podívala se, jak hluboce oddychuje po zásahu do její mysli.
"Právě ti vypršel čas." Oznámila repli. Postel uvedla do pravoúhlé polohy, takže Sam právě seděla a sledovala Jacka lísajícího se k oknu. Něco se jí snažil říct, ale ona mu zaboha nerozumněla.
"Prosím, nech mě s ním promluvit."
"Prosíš? Na svém místě by si měla spíše žebrat. Ale abych tě toho ušetřila, tak rovnou říkám ne. Co by to byla za zábava, kdybych to udělala?"
I s Margie v náručí se přesunula k Jackovu vězení. Ujistila se, že má Sam výhled z pravé ruky a pomalu natáhla svou horní končetinu. Ta se samozřejme změnila v hrot a ten se zapíchl Jackovi do srdce. Sam jenom prudce vydechla a pozorovala, jak z jejího muže pomalu vyprchává život. Košile mu celá nasákla krví a on se pomalu hroutil k zemi.
"Neeeeee!!" Zařvala a snažila se vyprostit z pout. Jako by mu nějak mohla pomoct. Ještě než se mu obličej úplně zabořil do podlahy, na jeho rtech se pohybovaly dvě slova. Miluji tě.
"Taky tě miluji, Jacku." Zašeptala a sledovala, jak se zem pomalu plní červenou tekutinou.
Repli se na ni otočila a usmála se. Sam na ni hleděla prázdným pohledem. Její veškeré city právě umřely s Jackem. Necítila už vůbec nic. Žádná bolest, žádné zklamání.
"Aby jsi věděla, tak o tvého posledního žijícího syna bude dobře postaráno. Teda do doby, než trochu povyroste Margie a bude sama moci ovládat antickou technologii. Moc mě mrzí, že neuvidís i svého druhého syna umírat, ale takovou dobu tě držet na živu.. Na to nemám trpělivost ani já."
Sam se k tomu ani nevyjadřovala. Neměla co říct. Snad poprvé za svůj život. Těsně před tím, než se ruka repli začala pohybovat jejím hrudníkem, litovala toho, že byla tak tvrdohlavá a neposlechla Jacka, když jí říkal, aby na žádnou misi nechodila.

"Tak co si myslíš, moje malá chytrá holčičko. Není čas na další zábavu?" Malá se ještě ohlédla na mrtvou Sam, ale pak se nechala odnést matkou do jejího soukromého pokoje. Posadila ji jako vždy na zem a doporučila jí se dívat. Jenom co to dořekla, dotkla se zrcadlové plochy a její tělo se přeneslo pryč.
“Vítej.”
Sam zděšeně couvla. “Kdo jsi?”
“Jmenuji se Samantha Carterová. To bys ale měla sama vědět...”

konec