Titul: Stín
Autor:
Překladatel: Alis
Žánr: Romance/drama/možná i charakter deatch
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Dlouhé
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse: Sam je zajata goa´uldy a ve vězení se seznamuje se Stínem... avšak vyhlídky na osvobození jsou téměř mizivé...

__________________________________________________________

Major Samantha Carterová se rozhlédla kolem sebe, ráda by věděla, jak to mohlo skončit zrovna takto. Měla to být jenom obyčejná, rutinní mise. Plukovník O´Neill, Daniel a Teal´c měli volno, takže byla s SG 11. Když prošli bránou, Goa´uldi už na ně čekali. schovali se v lese, ale nakonec byli členové jejího týmu jeden po druhém zasaženi jaffy, kteří se tu najednou objevili. Měla to být jen normální mise, pomyslela si znovu, když se rozhlížela kolem sebe a viděla členy svého týmu ležet na zemi a přitom nevěděla, zda jsou ještě naživu. a pokud neopustí svoji momentální pozici, tak se to ani nedozví. Ale jako mrtvá, tak svému týmu platná moc nebude. Měla zranění na čele, které silně krvácelo. Krev jí stékala přes oči a po tvářích. Ne, pomyslela si, potřebuji se dostat zpátky k bráně a požádat o pomoc.
nejde o ni, ale nemůže tu přece svůj tým nechat zemřít. Pomalu vstala, byla rozhodnutá se alespoň dostat zpět k bráně. Ale jakmile se postavila, výstřel z tyčové zbraně, jako by odnikud, ji zasáhl do nohy. znovu upadla na zem. A než ji jaffa udeřil a ona ztratila vědomí, stačila si ještě uvědomit, že zřejmě používali nějakou technologii, díky které je nebylo vidět.

**********************************

O tři hodiny později

„Nehlášená mimozemská aktivace.“ Rozezněl se klakson právě v okamžik, kdy se Jack vrátil po dovolené do SGC. Rozběhl se do řídící místnosti.
„Jsou to Tok´rové, pane.“ Oznámil poručík Simmons generálovi Hammondovi, který už tu stál. Ten jen přikývl a řekl: „Otevřete iris.“ A pokynul Jackovi, aby šel s ním do prostoru brány jejich návštěvníky přivítat.
Horizontem událostí prošel jen Jacob, který se tvářil velice smutně.
„Georgi, plukovníku,“ řekl. „Musíme si promluvit.“

Když byli všichni včetně Daniela a Teal´ca v zasedačce, převzala kontrolu Selmak.
------------------------------------

Když společně s Danielem a Teal´cem byli všichni v zasedačce, převzala kontrolu Selmak.
„Asi před půl hodinou jsme od jednoho z Tok´rů, který pracuje v goa´uldském táboře pro zajatce, obdrželi zprávu, že po boji s Aphophisovými strážci, sem byla dopravena Samantha. Byla zajata jako jediná.“
Daniela to ohromilo, podíval se na Joba a zeptal se. „a máte ještě jiné informace? Byla zraněná?“
Jacob zavrtěl hlavou a teprve potom jim odpověděl. „Spojení bylo jen krátké, stačil nám pouze sdělit dobu a o jaké stráže šlo. Ale vážně pochybuji, že by to Sam vzdala bez boje.“
Jack byl po celou tu dobu neobvykle potichu a teprve teď promluvil.
„Potřebujeme sestavit tým, pane. A jít po nich.“
Generál Hammond zavrtěl hlavou. „Jedno po druhém, synu. Nejprve musíme zpátky na P4X-365 a dostat od tam naše muže. A potom dát dohromady plán, jak dostat majora Carterovou. Jacobe, co o tom zajateckém táboře víš?“

--------------------------

Jack stál uprostřed mýtiny, kde došlo k boji. a už asi po sté ten den proklínal goa´uldy.
„Plukovníku O´Neille.“ Když slyšel své jméno, otočil se. Viděl Janet, jak klečí u jednoho z jejich vojáků, který sedí zády opřený o kámen.
„Ano?“ Šel směrem k nim.
„Tady poručík Sanders byl zasažen tyčovou zbraní, byl nějakou chvíli mimo, ale má pro nás hodně zajímavý příběh, pane.“
Ten mladý voják se nejprve krátce zadíval na Janet a potom na Jacka. A teprve pak začal vyprávět.
„No pane, když jsme prošli bránou, jako by na nás ti jaffové čekali. Vypadalo to, jako by tu je n tak stáli a prostě čekali, až přijdeme. Když je major Carterová viděla, dala nám rozkaz, abychom se kryli, ale to už do nás stříleli. jako první to dostal Jacobs, potom Easten. Major nám přikázala, abychom s Greyem vzali všechny naše a ustoupili. Nic jiného ani udělat nešlo.“
Měl v očích takový zvláštní pohled, jako by to všechno prožíval znovu.
„Nakonec jsme se dostali na tuhle mýtinu a jeden z jaffů dostal Greye. Já jsem se schoval za tenhle kámen a když jsem zvedl, abych na ně mohl střílet, byli všichni pryč. jako by najednou zmizeli. Ze své pozice jsem viděl majora Carterovou, ale ona mě vidět nemohla. Musela upadnou cestou sem. Na čele měla hlubokou ránu, která silně krvácela. Chvíli zůstala ležet a když zjistila, že ti jaffové jsou pryč, vstala a směřovala k bráně. A najednou jako by odnikud přišel výstřel z tyčové zbraně. Zasáhl ji do nohy. vypadlo to hodně zle. A potom ten jaffa – nevím, jak přesně to říct – jako by se odmaskoval. Šel až k ní a koncem své tyčové zbraně ji udeřil a tak ji srazil k zemi. Vstal jsem, abych na něho vystřelil, ale asi někde za mnou se odmaskoval další jaffa a zasáhl mě. Protože tohle je to poslední, co si pamatuji.“ Řekl a jo by teprve teď se zase ve svých myšlenkách vrátil do přítomnosti.
„Děkuji, poručíku.“ řekl mu Jack.
Jako by ho něco trápilo, zeptal se doktorky. „Jsou tu všichni ostatní muži?“
„Ano, pane.“
Jack se nervózně rozhlédl kolem.
„Proč k čertu ostatní nechali tady a naživu? Proč ty ostatní nevzali jako hostitele? Nebo kvůli informacím?“
„Tak to bychom taky rádi věděli,“ ozval se Daniel, který mezitím s Teal´cem mluvili s ostatními vojáky.
„Můžu mluvit otevřeně, pane?“ Zeptal se Sanders. Jack přikývl a tak poručík pokračoval.
„To je právě to, pane. Oni nechtěli nás. jediný, koho chtěli, byla major Carterová. A teď ji tedy mají“
-----------------------------------------
„Má jediná otázka je, proč ji? Proč ne i ostatní?“ Ptal se znovu Jack.
Byli zpátky v SGC, seděli v zasedačce. byli tu všichni kromě Jacoba, který se vrátil k Tok ´rům, aby o tom zajateckém táboře získal víc informací.
„Přemýšlej, Jacku,“ řekl Daniel. „Má vzpomínky Jolinar. Už to je dobrý důvod, aby ji goa´uldi zajali. A taky zná obrovské množství informací o SGC a Zemi.“
„To vím, Danieli. A to není to, co mám na mysli. Od té doby, co Jolinar zemřela, i ostatní ví o Tok´rech spoustu věcí. A taky není nic, co by jim Carterová mohla říct o SGC a o Zemi, co by jim nemohl říct i někdo jiný. takže se ptám znovu. Proč si vzali jen ji?“
Rozhlédl se po místnosti, zadíval se na generála, na Teal´ca nakonec na Daniela. Pokoušel se dostat odpověď. Ale žádné se mu nedostalo.
„Vidím to tak, že všem SG týmům změníme kódy a že žádný tým bránou neprojde, dokud nedostaneme majora Carterovou zpátky. Nemůžeme riskovat, že se to stane znovu. A´t už z jakéhokoliv důvodu.“
Řekl generála prolomil tak ticho.
Takže co teď budeme dělat?“ Zeptal se Daniel a odpovědi se obával.
„Teď budeme čekat na Jacoba.“
Sam se probudila v tmavé, vlhké cele. Nevěděla, jestli ji víc bolí hlava nebo zraněná noha. Ale byla to noha. Se zasténáním se posadila a rozhlédla se kolem. Ale v té tmě nic neviděla, z čehož vyplynulo, že nemůže obhlédnout možnou cestu, jak by odtud utekla. Taky si všimla, že její veškeré vybavení je pryč. Včetně GDO. Sakra. Zavřela oči.
„Haló? Jste v pořádku?“ Zavolal na ni odněkud neznámý hlas.
„Kdo je tady?“ Zeptala se unaveně.
„To je v pořádku. Nechci vám ublížit. Mohl bych se posadit vedle vás?“ Zeptal se ten člověk tiše. Mluvil měkce a v tom tichu to znělo příjemně. Sam se cítila překvapivě dobře, přestože jí vojenský výcvik velel tomu neznámému nevěřit.
„Dobře.“ Pokusila se pohnout, ale bolestí zalapala po dechu. Najednou na svém čele cítila drsnou ruku, potom zvláštní chlad a nakonec žádnou bolest. A tak rychle, jak se tu ta cizí ruka objevila, tak rychle byla pryč.
„Už je ta bolest pryč?“ Zeptal se ten muž.
„Ano. Páni….co to bylo?“ Zeptala se udiveně.
„To je … talent, dá se říct, který moji lidé mají. To zranění nezmizelo, ale už nebudete cítit bolest, které to zranění způsobuje, alespoň po nějakou dobu.“
„Děkuji. Jak to funguje?“
„Řekněme, že jsem část vašeho mozku zablokoval vůči tomu zranění. A tak se signály, které zranění vysílá, do té části mozku nedostanou. Mohl bych vám to detailně vysvětlit, ale mám pocit, že se na to zrovna teď moc necítíte.“
Sam se usmála a přikývla. „Myslím, že máte asi pravdu. Jak dlouho tady jste?“
„Moc dlouho.“
Sam pochopila a tak už se na tohle dál neptala. „A jak dlouho tu jsem já?“
„Několik hodin. Tady si časem člověk moc jistý není.“
Sam přikývla a když si uvědomila, že ji ten muž nevidí, řekla. „To si dovedu představit.“
„Jak se jmenujete?“
“Major Samantha Carterová. A vy?“
„Mám několik jmen. Ale moji přátelé a naši lidé mi říkají Stín.“
„Těší mě. Víte něco o tom, kde jsme?“
„Bohužel ne. Goa´uldi tohle místo hodně tají. Je tady spousta cenných lidí a oni se bojí, že kdyby se někdo o tomto místě dozvěděl, vězni by mohli utéct.“
„To by asi byla pravda.“ Kdybych jen něco o tomhle místě věděla…. cokoliv.
„To je k ničemu Samantho. Oni vám nic neřeknou a sama o něm nic nezjistíte.“
„Jak víte…. jste telepat?!“ Zeptala se a byla tímhle dost překvapená.
„Ano. Ale já mohu vaše myšlenky slyšet jen tehdy, pokud mi věříte a dovolíte mi to. To je pravidlem mezi mými lidmi.“
„Takže to vám potom asi věřím, že?“
„To musíte, když jsem vaše myšlenky slyšel.“
Sam si povzdechla. Jen by mě zajímalo, jestli může slyšet všechno…..
„Ano. Ale zase jenom tehdy, když mi to dovolíte.“
Sam se usmála. A potom ji najednou něco napadlo. „Slyšíte i myšlenky goa´uldů? Umožní vám to?“
„Oni neví, že má tuhle schopnost. Museli by o tom nejdřív vědět, než by mi to dovolili. A pokud ano, tak stejně kvůli symbiontovi by to nebylo možné.“
Sakra. To by bylo hodně užitečné. Sam si povzdechla a opřela si hlavu o stěnu.
Najednou se otevřely dveře, o nichž neměla ani tušení. Přimhouřila oči, které na světlo nebyly přivyklé a které ji pálily.
„Tauri, půjdeš s námi. Hned.“ Řekl jeden z jaffů.
V hlavě slyšela Stínův hlas. ´Bude lepší, když jim nebudeš odporovat. Odpověz jim na to, na co se budou ptát. Nic nezamlčuj. Tak to pro tebe bude lepší.´
Sam to překvapilo. A tak jediné, co mohla udělat bylo, že přikývla. A potom ji jaffové vytáhli z té tmavé, vlhké cely.

O hodinu později

„Takže poslouchejte.“ Řekl Jack, aby upoutal pozornost SG1 a SG3. Když viděl, že se ztišili a všichni se na něho dívají, pokračoval. „Podle toho, co nám řekli Tok´rové, je zajatecký tábor na P2X-485 silně střežený. Plán je dostat se tam, vzít majora Carterovou a dostat se ven. S goa´uldy se zaplést nechceme, pokud to nebude absolutně nevyhnutelné. Nechceme, aby někdo věděl, že tam jsme. Takže za sebou zametejte všechny stopy, je to jasné?“ Po jednoznačném „Ano pane.“ a přikývnutí od Teal´ca, Daniela a Jacoba, Jack pokračoval.
„Dobře. SG3, vy jdete jako první. Všichni si hlídejte vaše zadky.“

---------------------------------
„Nic tady není!“ Jack byl rozčílený. Takže vypustil proud nadávek. Rozhlédl se kolem sebe po pusté krajině. Otočil se na Jacoba.
„Jacobe, bez urážky, ale o co tady k čertu jde?“
Jacob zavrtěl hlavou. I ho to překvapilo. „Na základě zpráv od Tok´rů, to tady mělo být. Sakra!“
„Je možné, že by váš zpravodaj nebyl Tok´ra?“
Jacob si povzdechl a zavřel oči, byl rozzlobený.

-------------------------------------

„Jacobe, říkáš snad, že to byla bouda?“ Ptal se George nevěřícně.
Jacob přikývl. „Ano. Myslím, že můžu říct, že náš zpravodaj byl odhalen a zabit. A že za tuhle dezinformaci mohou goa´uldi. Udělali to proto, aby ukázali svoji nadřazenost. Nechali nás, abychom se chytali stébla trávy.“ Vstal ze své židle, na to, aby zůstal sedět, byl moc rozčílený. Když znovu promluvil, jeho hlas zněl tiše a vztekle.
„Chtěli, abychom věděli, že ji nemůžeme najít. Pěkně nám v tom vymáchali naše nosy.“
George se opřel o opěradlo židle, ale nic neřekl.
Jacob pokračoval. Tentokrát v jeho hlase nezněla zlost, ale něco jiného. Něco, co bylo hrozbě hodně vzdálené. Byl to žal, Jacob se bál, že svoji dceru nenajde živou.
„Já….“ sklonil hlavu a kontrolu převzala Selmak. Jacob už nebyl schopný pokračovat. Smutek a žal se odrážely i ve slovech Selmak.
„Generále, navrhuji, abyste změnili všechno, o čem Samantha věděla. Kódy, počítačové programy, postupy……“
Daniel na něho zíral. „Počkejte chviličku! O čem to tu přesně mluvíte?“
Selmak se na něho podívala. „Goa´uldi jsou nemilosrdní a krutí, doktore Jacksone. To vy víte. Vám nemusím připomínat, jaké způsoby mučení používají, sám jste to zažil, když jsme byli vězněni Sokarem. A Apohophisovy metody k získání informací, jsou ještě horší. Zvlášť, když ty informace, které on chce, bude Samantha zamlčovat.“ Podíval se na George. „To proto žádám, abyste změnili vše, co Samantha zná a co se týká SGC. Jen doufám, že tohle ví i ona a řekne jim to, co chtějí vědět. A přežije tak dlouho, než ji odtam dostaneme.“ Jacob získal opět kontrolu. „Prosím Georgi. Vím že je to hodně, co teď žádám.“
„Jacobe, máš pravdu. Opravdu žádáš hodně. Ale já to udělám.“
*Mezitím v zajateckém táboře*

Když jaffa znovu použil ozbrojenou ruku, Sam vykřikla. Když ji odvedli z cely, vedli jí temnou chodbou do jakési místnosti. Tady ji připoutali řetězy, které visely ze stropu dolů a byly tak dlouhé, aby jí jen dovolovaly dotýkat se chodidly podlahy. Teď už ale neměla sílu, aby stála vzpřímeně, takže spoléhala na řetězy, že ji udrží.
„Jaká je slabina iris, která chrání vaši Chapa´ai?“ Zeptal se jí jeden jaffa, když ji přestal mučit.
„Nevím.“ A jen ztěžka dýchala a potom okamžitě ucítila bolest, když jaffa zase použil ozbrojenou ruku.
„Nevím!“ Vykřikla znovu, neměla daleko k slzám. Bože…jen mě nechej omdlít..
´Ne, Samantho´ozval se Stín. ´Když se to stane, už se možná nikdy neprobudíš.´
´Stíne, jsi to ty?´
´Ano, Samantho, jsem tady.´
´Nejsem blázen? Je tohle vůbec možné?´
´Je to možné. Nepamatuješ si na celu?´
´Byla jsem si jistá, že jsem si to jen představovala…´
´Ne. Říkal jsem ti, ať jim všechno povíš. Proč jsi mě neposlechla?´
´Protože nemůžu. Moji lidé by byli v nebezpečí…´
A protože si jaffa myslel, že Sam jeho otázky ignoruje, zvýšil jen intenzitu ozbrojené ruky. Bolest, kterou Sam pocítila, byla mnohem horší, než předtím.
´Bože…´
´Vydrž,´povzbuzoval ji Stín. ´Už to brzy skončí. Mohl bych ti povědět, odkud pocházím.´
´Teď? Prosím. Možná to odvede moji pozornost od tohohle…´
´ V to doufám. Žiji v úžasném světě…´
´Bože…´
´Samantho, soustřeď se na mě.´
´Nemůžu. Bolí to…´
´Já vím. Soustřeď se na to, co říkám. Rozumíš mi? Už to brzy skončí…´
´Ok. Ok. Pokusím se. Co jsi říkal?´
´Žiji v úžasném světě, kde jsou nádherné vodopády a kopce, které se táhnou do nekonečna…´
--------------------------------

Po té, co se zdálo, že Sam v té místnosti byla hodiny a kdy si se Stínem povídali prostřednictvím mysli, ji jaffové konečně odvedli zpátky do cely.
Hodili ji na podlahu. Ležela na studeném povrchu a upřeně se dívala do tmy. Měla pocit, že ji bolest hlavy zabije.
„Stíne? Jsi tady?“ Zeptala se, měla strach tu být sama, když se cítila tak zranitelná.
„Ano Samantho. Jsem tady.“
„To je dobře,“ bylo jediné, co zvládla říct. Jen tu ležela a třásla se zimou. Slyšela, jak se Stín pohnul směrem ní. A potom ucítila jeho ruku na svých zádech. Když se jí dotknul, ucukla. Připomnělo jí to čas, který strávila s jaffy.
„To je v pořádku. Je ti zima? Třeseš se.“
„Ano, trochu.“
„I mně. Mohl bych tě vzít o náruče?“ Zeptal se jí váhavě.
Sam o tom chvíli přemýšlela. „Ano.“
Stín jí pomohl se posadit a potom si položil její hlavu na svůj hrudník a objal ji.
Sam bylo tepleji, zavřela oči.
„Víš, že jsi mi nikdy nevyprávěl o své rodině. Vím, odkud pocházíš, ale vyhýbal jsi se vyprávění o někom, koho miluješ. Proč?“
„Nevím. Myslím, že mi bylo prostě smutno. Ale pokud chceš, tak ti o nich povím.“
„Ano, to bych ráda.“
„Dobře. Moje žena, Ally, je úžasná. Je to jeden z nejmilejších lidí, které znám. Když jsem ji poprvé potkal, bylo to na svatbě její sestry Kyte. Já jsem dobrý přítel manžela Kyte. V naší společnosti se hodně uctívají tradice. Takže, když jsou dva lidé spojeni, musíme mít všichni oblečené stejné šaty. Měla na sobě dlouhou modrou sukni. Pamatuji si na všechny detaily toho okamžiku, kdy jsem ji poprvé uviděl, jako by to právě teď. Vzali jsme se toho dne jako Kyte a můj přítel.“
Sam se usmála, tohle ji překvapilo. „Ale vždyť jste se teprve setkali. Neznali jste jeden druhého. Vaše rodiny souhlasily?“
„Samantho, ty jsi zapomněla, že moji lidé mají schopnost slyšet svoje myšlenky a také vnímat city druhých. Okamžitě jsme oba věděli o to druhém všechno. To bylo vše, co jsme vědět potřebovali. Zamilovali jsme se. Naše rodiny tohle věděli. Milovala jsi někdy někoho tak, že jsi akceptovala všechny jeho chyby, bolesti, vzpomínky, jen proto abys s ním mohla být?“
Sam pevně zavřela oči. Myslela na muže, jehož jméno nesmí nahlas vyslovit.
„Ty tenhle druh lásky znáš. A kdo to je, plukovník O´Neill? A proč svoje city skrýváš?“
„Je to zakázané.“ Zamyslela se nad vším, co je od sebe rozdělovalo, protože to bylo snadnější než to vyslovit nahlas. Předpisy, jeho minulost, její minulost….
„Chápu. A taky je mi jasné, že i on k tobě cítí to stejné. Víš, láska je něco, čímž je člověk požehnán. Nemůžu si pomoct, ale cítit lásku a nesmět poznat tento dar, je strašné.“
„Ty předpisy mají dobrý důvod, aby tu byly. A stejně nevím, jestli i tak by to byl dobrý nápad…“ zmlkla protože jí bylo jasné, že Stín ví, že mu lže.
„Myslím, že je jednodušší říct, že by to stejně nebyl dobrý nápad a že je lepší svoje city ignorovat, než se s tím konfrontovat a něco s tím udělat.“
Sam se opět usmála. „Myslím, že máš pravdu.“
„Tohle je pro tebe nepříjemné téma. Proč se trochu nevyspíš?“
„To je dobrý nápad,“ řekla Sam a pomalu usínala.
¨
------------------------------------------

Jack nemohl spát. Když vešel do kantýny, viděl, že ani Daniel nespí.
„Ahoj Danny,“ Ten se na něho podíval, na stole měl hrnek s kávou. „Spal jsi vůbec?“
„Dnes v noci ne. Pořád myslím na Sam.“ Protřel si oči a povzdechl si. „Pořád myslím na to, že jsme tam měli být s ní. Měla tam jít s námi. Proč jenom nepočkala, až se vrátíme zpátky? Nebo proč neměla taky volno?“
„Znáš Carterovou. Má takovou zvláštní představu o zábavě.“ Jack se posadil naproti němu. „Víš, že když jsi uprostřed noci vzhůru, že bys neměl pít kafe, ale něco sníst.“
„Nemám hlad.“
„Danieli, plýtváš svou energií a nebudeš nikomu nic platný.“
„Fajn. Dám si … toast nebo tak něco.“ Podíval se na Jacka. „A co si dáš ty?“
„Kafe.“

´Samantho, vstávej.´
„Co je?“ Sam se zvedla z podlahy a zjistila, že je tu sama.
´Samantho.´
´Stíne? Kde jsi?´
´Jsem s jaffy, asi v té místnosti, kam tě odvedli včera.´
´A oni tě…´
´Ano.´
´To je mi líto.´
´Proč? To není tvoje chyba.´
´Já vím, ale stejně…´
´Promiň, že jsem tě probudil, vím, že si potřebuješ odpočinout. Ale potřebuji někoho, kdo mi pomůže tohle to vydržet….´
´To je v pořádku. Chápu to. Kdy tě odvedli? Ani nevím, že …´
´Už jsem se poučil, že je lepší, když jim člověk neodporuje.´
´Rozumím. Proč tam jsi?´
´Protože goa´uldi chtějí vědět, kde je planeta, ze které pocházím. Když mě zajali, cestoval jsem, navštěvoval jsem spojence. Chtějí z mých lidí udělat otroky, aby je potom mohli použít k tomu, aby ji zjistili plány jejich nepřátel, přečetli jejich myšlenky. Oni si myslí, že my slyšíme cizí myšlenky automaticky. Pořád jim říkám, že takhle to nefunguje, ale oni mě neposlouchají. Stále chtějí, abych své lidi zradil…už jsem tady sedm měsíců. Už jsem tady moc dlouho…..chybí mi moje rodina, moje žena, moje nenarozené dítě….´
´Tvoje žena je těhotná?´
´Ano, měla by porodit za pár týdnů…´
´To je mi líto…´
´Už se vracím zpátky, Samantho. Už jsou se mnou hotoví.´
Sam se opřela o zeď. Nedokázala si představit být tady tak dlouho. Ale také si neuměla představit, že by mohla najít cestu, aby se dostala zpátky do SGC. Pokud budou goa´uldi tohle místo stále držet v tajnosti, nikdy sama cestu odtud nenajde. Bože, pomyslela si, nenávidím to tady….

*O měsíc později*

Jak dlouho už je Sam pryč? Měsíc? Jack si protřel oči. Hledali ji všude. Mluvili o ní s každým, koho potkali. Ale nezjistili nic. Absolutní nic. Vstal od stolu, kde se snažil zabývat papírováním a šel zjistit, co je nového s SG9. Na misi měli odejít už před týdnem. Když došel do prostoru brány, našel tam Daniela, jak stojí ve dveřích, jako by četl jeho myšlenky. To se jim poslední dobou stávalo často.
Jack si stoupnul vedle Daniela, ten se na něho podíval. „Víš, bez Sam to tady není ono.“
„Já vím.“ A když viděl, že už se Daniel nechystá nic dalšího říct, tak pokračoval.
„Jacob se tu dneska zastaví, aby nám řekl, co je nového.“ Doufal, že to budou dobré zprávy a že bude Daniel větší optimista. Ale někde v hloubi duše stejně věděl, že to tak nebude.
„Jediné zprávy, které uslyšíme, budou ty, že žádné zprávy o Sam nejsou.“ Odpověděl mu Daniel.
Jack si povzdechl. Nemohl na něho být naštvaný, věděl, že Daniel má pravdu. Pokud oni nic nezjistili, pochyboval, že by se to podařilo Tok´rům. Brána se otevřela a slyšeli, že SG9 může odejít.
Oni sami byli mimo hru a to do té doby než : buď najdou Sam nebo ji najdou mrtvou nebo ji nenajdou a budou si za ni muset najít náhradu. Ani jedna z posledních dvou možností nebyla pro Jacka přijatelná. Ale bohužel nezáleželo na tom, co on chtěl. On přece nechtěl, aby ji zajali. Chtěl ji najít, ale to sem jim nepodařilo. A taky jí chtěl říct, jak moc pro něho znamená. Ale nemohl. Bože, pomyslel si, Jak já ty goa´uldy nenávidím…

-----------------------------------
Jak dlouho už tady jsem? Měsíc? Ano, měsíc. To znamená, že listopad už skončil… Je … prosinec. Jak jsem jen mohla zapomenout? Za chvíli budou vánoce. Mark se na mě bude hrozně zlobit…
„Mark?“ Zeptal se Stín, které tohle jméno neznal.
„Mark je můj bratr. Neřekla jsem ti o něm?“
„Ne, neřekla.“
„Aha. No, je o čtyři roky starší než já. Měli jsme vždycky dost komplikovaný vztah. Když jsem vstoupila do armády, byl hodně naštvaný.“
„Proč?“
„Moje matka zemřela, když jsem byla mladá. Táta ji měl vyzvednout, ale nestihl to, takže jela domů sama a stala se nehoda. Mark z toho otce obvinil. A potom, když jsem si vybrala stejnou práci jako táta, tak to pro něj znamenalo, jako kdybych řekla, že je to v pořádku. Asi tak před rokem, jsme si všechno vysvětlili. Měli jsme za nedlouho spolu strávit nějaký čas. Když zjistí, že jsem pohřešovaná, tak bude opravdu hodně naštvaný. Zvlášť když mu táta nemůže říct proč.“
„Proč mu tvůj otec nemůže říct, co se ti stalo?“
„Protože program hvězdné brány je tajný. Veřejnost o něm neví. A vláda se snaží to tak zatím nechat.“
Sam věděla, že pro ni za chvíli přijdou. Jaffové pracovali podle přesného programu. Ráno se vzbudila, dostala něco k jídlu – takovou břečku, aby ji udržela na živu kvůli mučení. Potom pro ni přišli. Mučili ji a potom ji vzali zpátky do cely. Trvalo to hodiny, ale mohlo to být i jen několik minut. To záleželo na tom, v jaké náladě ten den jaffové byli. Zbytek dne měla na to, aby mohla spát, povídat si se Stínem a přemýšlet o domově v téhle jejich tmavé díře.
A potom ji napadlo, že vlastně ani neví, jak Stín vypadá. A on zase neví, jak vypadá ona. Strávili měsíc v těsné blízkosti, on ji držel ve své náruči, pověděla mu všechno, co mohla o svém světě a rodině, ale ani jeden z nich nevěděl, jak ten druhý vypadá. Sam se začala smát. A potom slyšela, jak se Stín zachechtal.
„To je ale směšná situace,“ řekl. Ale když uslyšel, jak se otvírají dveře a dovnitř vešel jaffa, přestal se smát. Sam začala pomalu vstávat, aby mohla s čekajícím jaffou odejít. Sykla bolestí, jak její zraněnou nohou projela ostrá bolest. Potom koutkem oka uviděla nějaký pohyb. Viděla, jak se Stín pohnul do pruhu dopadajícího světla. Obyčejně se schovává, když si pro ni přijdou a když si přijdou pro něho, tak ona většinou spí. Ale teď se dívala do velice laskavé tváře, velice pohledného muže.
Byl vysoký, měl tmavou pleť a hnědé oči.
Tak nějak jí připomínal Cubu Goodinga Jr. Usmála se na něho.
On se na ni zmateně podíval. „Cuba Gooding Jr.?“
Sam se ještě víc usmála. „Vysvětlím to později.“ Odpověděla mu a kulhavým krokem se společně s tím jaffou vydala ze dveří.
„Hej, Jacobe. Nějaké novinky?“ Zeptal se Jack, když vešel do zasedačky. Rychle se podíval na Daniela.. Měl takový pocit, že tohle to jednání nebude probíhat zrovna dobře.
„Ne, nemám žádné. Goa´uldi to místo, kde Sam mají, drží ve velké tajnosti. Nikdo, s kým jsme mluvili, o ní neslyšel a ani ji neviděl.“
Daniel se na Jacka podíval pohledem ´já jsem ti to říkal´. Jack jen zavrtěl hlavou. Pokoušel se tak setřást předtuchu, kterou měl od okamžiku, kdy sem vešel.
A když se tu objevil generál Hammond, tak se jeho předtucha jen potvrdila.
Generál se posadil do čela stolu, ve tváři měl bolestný výraz.
„Předtím, než budu pokračovat, chci vám jen říct, že jsem o to bojoval tak dlouho, jak jen jsem mohl a že vám to říkám s největší lítostí.“ Na chvíli přestal mluvit a rozhlédl se po těch, kteří seděli kolem stolu. „Moji nadřízení mě informovali, že major Carterová byla oficiálně prohlášená za pohřešovanou a že už nemáme povoleno, aby ji nějaké týmy hledaly. Je mi to líto, Jacobe. Zkoušel jsem všechno. Už nic dalšího udělat nemůžu.“
Jacob přikývnul, tohle bylo pro něj strašně těžké, ale chápal Georgovu pozici. Jack, Janet a Daniel byli vzteklí. A svůj názor okamžitě vyjádřili.
„Cože? To nemůžeme udělat…“
„Oni to prostě vzdají…“
„Pane, co když tam někde stále je? Nemůžeme přece…“
Generál zvedl ruku a všichni zmlkli. „Jak už jsem řekl předtím, hádal jsem se s nimi, jak jen to bylo možné. A věřte mi, že vím, jak moc pro vás major znamená.“ A tehdy se podíval na Jacka. „Ale já teď víc už udělat nemůžu. Je mi to líto.“ Povzdechl si, zvedl se ze židle a odcházel ke dveřím. „Rozchod.“
Daniel se opřel o opěradlo židle. A jen se upřeně díval na stůl. Janet bojovala se slzami a nakonec to po pár minutách vzdala a odešla, aby mohla být sama. Jack svým přátelům právě teď nijak pomoct nemohl. Nechal tam Daniela samotného a šel pryč, bylo mu jedno kam. Po chvíli zjistil, že je v prostoru brány a dívá se na právě neaktivní bránu. Jen tu dlouho bez pohnutí stál.

* Ten den později *

Vzpomínkový obřad byl jednoduchý, členové SGC se shromáždili v prostoru brány. Nejprve řekl pár slov Jacob. Jack promluvit odmítl. Zásadně byl proti tomu rozhodnutí, aby ji přestali hledat a myslel si, že když tady nepromluví, že tak dá najevo, že on to nevzdal. Nemůže to vzdát. Potom si uvědomil, že ani neslyšel, co Jacob říkal. Takže se raději soustředil na generála, který šel na pódium po Jacobovi.
„Major Carterová byla pro SGC neocenitelným přínosem. Za tu dobu, co zde byla, dokončila věci, o nichž se nám předtím ani nezdálo. Dostala nás ze situací, o nichž jsme si mysleli, že jsem bezmocní. Zachránila životy mnoha lidí, kteří tu teď stojí, včetně mě. Pro nás všechny byla přítelkyní a také jedním z nejlepších důstojníků letectva, které jsem měl tu čest poznat. Bude nám chybět.“ Brána se aktivovala a na obličeji všech přítomných se objevil modrý nádech. Za okamžik poslali horizontem událostí věnec a všichni důstojníci stáli v pozoru a salutovali., dokud se brána nezavřela. Potom pomalu odcházeli domů, všichni dostali týden volna. A SG1 pravděpodobně bude mít volno o něco delší. Bude to záležet na tom, za jak dlouho najdou za Sam náhradu. Teď je čeká velký úkol, sdělit tuhle zprávu její rodině. Generál Hammnod a Jacob dlouho řešili, co jim vlastně říct. Nakonec se rozhodli pro pravdu. Nebo alespoň to, co se jí nejvíc blíží. Jack a Daniel se s Jacobem, sešli nahoře. Jacob si protíral oči, vypadal strašně unaveně.
„Jak je vám, Jacobe?“ zeptal se ho Jack, vypadal ustaraně.
„Je mi fajn. Jenom se netěším na to, jak to povím Markovi.“ Povzdechl si.
„Vy jste mu to zatím neřekl?“ Zeptal se Daniel trochu překvapeně.
„Nebyl jsem jistý, co mu mám vlastně říct. S Georgem jsme se na tom shodli až teď.“
Daniel přikývl, to chápal.
Jacob najednou vypadal, že je pro něj něco hodně nepříjemné. „Měl bych na vás dva prosbu.“
Jack a Daniel si vyměnili pohledy. „O co jde?“
„Mark je tady … v Coloradu. On a Sally … to je jeho žena, jsou tu u jejích rodičů. Byl bych rád, kdybyste šli se mnou říct mu o Sam.“
„Uh…. Jistě. Máte důvod, proč bychom tam měli být s vámi?“
„Vy víte, že to mezi mnou a Markem nebylo nikdy jednoduché. Jen se nám to podařilo dát do pořádku a teď…. tohle. Obviňoval mě z matčiny smrti a nenáviděl, že se Sam rozhodla jít v mých stopách. Bude teď potřebovat někoho, koho z toho obviní.“
„A vy si myslíte, že když tam budeme s vámi, tak že se udrží?“ Zeptal se Daniel.
„Ano.“ Řekl Jacob a trošku se usmál. „Ani se Selmak nemám dost sil, abych to s ním zvládl.“
Jack přikývl a díval se na Daniela, který kývl taky. „Chápeme a půjdeme s vámi.“
Jacob, Jack a Daniel stáli před domem Tima a Sandry Reedových, rodičů Sally. Jacob se na ně podíval pohledem ´tak se připravte´ a zaklepal na dveře. Když se dveře otevřely, dívali se do tváře vysokého muže s mírně narezlými vlasy.
„Ahoj Marku.“ Řekl Jacob a přinutil se k úsměvu.
„Ahoj tati. Co tady děláš?“ Zeptal se ho a pokynul jim, aby šli dál. Zavedl je do obývacího pokoje, kde byl světle modrý koberec a béžové stěny. Na pohovce seděla asi 35 letá tmavovlasá žena, která se nádherně usmívala. Dívala se na dvě blonďaté děti. Kluka a holčičku, kteří byli tím, že vidí dědu nadšení. Holčička jim z nějakého připomínala Sam.
Jacob se otázce na chvíli vyhýbal. „Uh, Marku, rád bych tě představil svým přátelům. Plukovník Jack O´Neill, doktor Daniel Jackson. Tohle je můj syn Mark a jeho žena Sally a jejich dvě děti.“ Jack se usmál a zamumlal ´Ahoj, jak se máte.´ Daniel tiše pozdravil.
Mark a Sally se s nimi pozdravili a Sally se na ně usmívala.
„Ráda vás vidím Jacobe. Sam jste s sebou nevzali? Těšila jsem se, že si s ní popovídám….“ Když viděla, jak se tři ti tváří, ztichla. „Jacobe? Kde je Sam? Co se stalo?“
Ten si povzdechl. „Potřebuji s vámi dvěma mluvit, o samotě.“ Podíval se na děti. „Bez dětí.“
Sally se na něj dívala a potom šla za dětmi a poslala je, aby si šly hrát do svého pokoje.
„Možná si budete na to chtít sednout.“ Řekl Jacob.
„Tati, jestli je to špatná zpráva, tak ji prostě řekni. Nebude to lepší, jestli budu sedět nebo stát.“
Jacob přikývnul. „Tak dobře. Asi před měsícem odešla Sam na misi. A ta se nějak pokazila a Sam je pohřešovaná.“
Mark byl potichu. Napjatě se díval z otce na Jacka a Daniela. A potom zpátky na Jacka.
„Co se stalo? Je v pořádku? Kde je?“
Jacob se zhluboka nadechl. „Odpověď na všechny tři otázky je ´nevíme´. Nevíme, co se stalo nebo jestli byla zraněná nebo ne. A ani nevíme, kde je. Včera byla prohlášená za nezvěstnou.“ Sally i Mark tím byli šokováni. A potom bylo vidět, že Mark je strašně rozzlobený.
„Proč si nám to neřekl dřív?“
„Protože letectvo chtělo udělat všechno, co mohlo, než ji prohlásí za nezvěstnou. Nechtěli, aby někdo věděl, co se děje, protože ta mise byla tajná. A stále to tak je.“
Teď promluvila Sally. Ve tváři měla vepsanou bolest, kterou cítila. „Takže oni vůbec nemají ponětí, kde Sam je? Tím myslím, že přece tam někde musí být něco, čeho by se mohli chytit. Hledali ji vůbec?“
Když Jack promluvil, jeho hlas byl klidný. „Ujišťuji vás paní Carterová, že letectvo ji hledalo. My o ni máme starost a respektujeme ji víc, než to, abychom ignorovali fakt, že tam někde venku může být. Ona letectvu obětovala mnohem víc, než abychom tohle neudělali.“
„Ano, to je ono. Ona toho letectvu spoustu obětovala.“ Mark a Jack se na sebe dívali téměř nepřátelsky. Daniel se na Jacka podíval a tiše ho tak varoval, aby neztratil nervy. A tehdy se Mark podíval jinam. Podíval se na svého otce.
„Omluvte mě.“ Řekl a odešel z pokoje dolů chodbou do studovny, kde za sebou zavřel, ne zrovna potichu, dveře.
Jacob si povzdechl. Sally se na něho podívala se sympatiemi a porozuměním. „Jacobe, běžte za ním. Vysvětlete mu to. Nakonec si vás vyslechne.“ Usmála se na něho smutně. A potom se zamračila. „Je mi to líto, Jacobe.“
Ten přikývl a šel za Markem. Takže nechal Jacka a Daniela v obývacím pokoji. Ti se tu necítili moc příjemně. Sally popošla k oknu a dívala se ven.
„Omlouvám se plukovníku, že jsem řekla, že jste ji nehledali. Vyplynulo z toho, že se o ni nechcete postarat, že ji snad nemáte rádi. A o tom já vůbec nepochybuji.“
„To je v pořádku. A říkejte mi Jacku.“ Sally přikývla a potom se k němu otočila. Když začala mluvit, její hlas se třásl, jako když se snaží, aby se nerozplakala.
„Dobře Jacku.“ Na chvíli zmlkla, podívala se dolů na podlahu, jako by přemýšlela o tom, co říct. „Existuje nějaká možnost, že byste mi mohl říct, kde byla, když se to stalo?“
Jack zavrtěl hlavou. „Ne, je mi líto.“
Sally taky přikývla. „A můžete mi říct, co dělala?“
Jack si povzdechl a potom zavrtěl hlavou.
Sally zase jen přikývla a když promluvila, bylo znát, že tentokrát se její hlas chvěje rozčílením. „Sam je moje nejlepší kamarádka, sestra mého muže, teta našich dětí. Všichni ji milujeme. Je nějaká možnost, alespoň maličká, že je stále naživu?“
Daniel se podíval na Jacka, zajímalo ho, co na tohle odpoví. Oba věděli, že být tak dlouho v goa´uldském vězení, znamená, že tu žádná možnost, aby byla ještě naživu není. A teď si uvědomil snad to nejhorší, co člověk může zažít, to že ztratil naději, že to dobře dopadne. Jack věděl, že se na něho Daniel dívá, taky se na něho podíval a potom svůj pohled přesunul k Sally. „To nevím.“
Sally sklonila hlavu.
„Modlila jsem se, abyste tohle neřekl.“
Průběh dalšího týdne, jako by zůstal zamlžený. Všichni se vrátili na základnu, nikdo z nich nechtěl být doma sám, protože jinak přemýšleli o Sam. Cítili smutek a vinu, které je , když byli každý sám, plně zasáhly. A nikdo z nich nechtěl, aby se tohle stalo. Přišel konec týdne. A s ním nový člen pro jejich tým.
Teal´c, Daniel a Jack se sešli v zasedačce a čekali na generála a jejich nového člena. Nemuseli čekat dlouho. Když generál vešel, všichni vstali. Spolu s generálem vešel vysoký, dobře stavěný muž s černými vlasy. Hammond jim naznačil, aby se posadili a představil jim onoho muže.
„SG 1, tohle je váš nový člen, major Jose Perez.“ Hammond jim potom vysvětlil, jakou má major kvalifikaci. Byl to astrofyzik jako Sam. Jack si uvědomil, že začíná být pěkně naštvaný. Ne na Pereze nebo na Hammonda, ale na celou tu situaci. Kdyby jen nechodila na tu zatracenou misi… sám sebe umlčel. Když o tom bude přemýšlet takhle, stejně to nic nezmění. Nebo když se bude vztekat. Ale stejně se neudrží. Povzdechl si.
„Plukovníku,“ řekl Hammond a získal tak jeho pozornost. „Vaše další mise bude dnes ve 13.00. Jdete na P7X-844…“ A po tomhle Jack zase vypnul. Dneska bude dlouhý den…

---------------------------
SG1 prošli bránou, byla tam poušť. No aspoň tu nebyly stromy……
„Ok, Danieli. Kde jsou obyvatelé?“
Daniel ukázal směrem k vysoké duně před nimi. „Ta vesnice bude vidět, když se dostaneme nahoru na tu dunu.“
„Fajn. Tak pojďme.“ Vyšplhali nahoru a Jack měl v botech spoustu písku, což mu náladu nezlepšilo. Písek nenáviděl. Ale v posledních dnech toho moc, co by nenáviděl, nebylo.
Teď, když stáli na vrcholu duny, bylo vesnici vidět. Lidé se věnovali svým obvyklým denní záležitostem. Na sobě měli jakési černé obleky.
„Takže je pojďme pozdravit. Teal´cu, veď nás.“
Když byli blíž, tak si Jack uvědomil, že to, co považoval za jakýsi černý oblek, byly vlastně uniformy. Všiml si, že jeden z mužů cosi zavolal a Jack předpokládal, že je to jméno. Potom z nejbližšího stanu vyšel muž a šel směrem k nim.
Na chvíli se zastavil a zkoumavě si je prohlížel a potom pokračoval směrem k nim.
„Proč tu jste? A proč jste s sebou skrz Chapa´ai přivedli toho jaffu?“ Zeptal se.
Hodnotil Jacka a díval se na Teal´ca. Jack se znepokojeně zadíval na Daniela a než mohl cokoliv říct, Daniel promluvil.
„My jsme mírumilovní cestovatelé z místa zvaného Země. Já jsem Daniel Jackson, tohle je náš velitel plukovník Jack O´Neill, tohle major Jose Perez a jaffa Teal´c.“
Když na to ten muž nic neřekl, podíval se Daniel na Jacka, ten jen pokrčil rameny. Daniel se svým pohledem vrátil k tomu muži.
„Všiml jsem si, že jste použil slovo Chapa´ai.,“ řekl Daniel a pokynul směrem k bráně.
„Znáte goa´uldy?“
Ten muž vypadal, jako by zvažoval, jestli jim to má říct nebo ne.
„Ano, známe, velice dobře. Shromažďujeme proti těmto falešným bohům armádu. Ale vy jste mi neodpověděl na moji otázku. Proč jste s sebou přivedli toho jaffu?“
Teal´c udělal několk kroků vpřed. „Tak potom máme něco společného. My také bojujeme proti go´uldům. Jsem tady, protože si přeji svůj lid od nich osvobodit.“
Ten muž přikývl. „Slyšel jsem vyprávění o jaffovi, který bojuje s lidmi z Tau´ri. A když jsem tě uviděl, předpokládal jsem, že jsi to ty, ale až do teď jsem si nebyl jistý. Jsi tu vítán, Teal´cu.“ Řekl a otočil se k Jackovi a Danielovi. „Stejně jako vy, plukovníku Jacku O´ Neille, Danieli Jacksone a majore Jose Perezi.“
„Uh, Jack, Daniel a Jose bude lepší.“ Ozval se Jack.
Ten muž přikývl. „Já jsem Teran. Už jsem o vás všech slyšel. To vy jste zodpovědní za smrt Ra´a a Hathor.“
Daniel se usmál. „Mezi jinými, ano. Jak dlouho už proti goa´uldům bojujete?“
Teran se rozhlédl po vesnici, vydal se na cestu a pokynul jim, aby ho následovali.
„Od té doby, co začali brát naše lidi jako otroky. Daří se nám jen bránit se jejich dalším útokům. Ale mám strach, že už nás moc není. Spoustu z našich lidí zabili nebo zajali.“
Daniel sklopil zrak. Tohle mu něco připomnělo. „Stejně jako v případě našich. Zatím jsme se otroky nestali, ale věřte mi, že se o to goa´uldi pokoušeli.“
Teran je zavedl do stanu, kde bylo něco, co jim připomínalo mapy. A na stole spousta papírů s nějakými zápisy. Potom tam byla nějaká zařízení, tak akorát do dlaně.
Teran udělal na stole místo. „Moji lidé byli skvělí. Naše technologie byla vyspělá. A naše děti byly v bezpečí. Ale jednou v noci se Chapa´ai aktivovala a vynořilo se z ní spoustu cizinců. Neměli jsme šanci se ubránit, nebyli jsme nijak varováni.“ Na chvíli zmlkl a povzdechl si. „Malá část z nás, tehdy jsem byl ještě dítě, nepozorovaně utekla. Postupně jsme šli od města k městu a lidi jsme varovali, řekli jsme jim, co se stalo. A začali jsme si říkat ´Rebelové´. Když to začalo, bylo tu hodně ochotných lidí, kteří chtěli bojovat. A pouze tihle zůstali.“
Daniel byl chvíli potichu. „Co se stalo s vašimi rodinami a městy?“
Teran jim naznačil, aby se posadili. A teprve potom jim odpověděl.
„Goa´uldi naše rodiny odvedli. Kam? To nevím. Ani se neobtěžovali tu zůstat a oslavit svoje vítězství. Našich domů se skoro nedotkli, vzali si jen zásoby a odešli. V určitých intervalech se sem vrací, aby tu těžili naquadah. Občas se nám podaří se před nimi schovat, ale většinou ne.“
Daniel potom tomu muži povyprávěl jejich příběh. O jejich misi na Abydos a jak potom bojovali proti goa´uldům. A poslední, co mu řekl, bylo, jak byla zajata Sam a že neví, kde je, jako by se ztratila.
Ten muž náhle vstal a vystrčil hlavu ze stanu ven. Něco říkal vojákovi, který tam stál. Tenhle jejich jazyk Daniel neznal. Potom se obrátil a se vzrušením v očích se zadíval na Jacka a Daniela.
„Promiňte plukovníku. Ale před několika měsíci moji lidé sledovali jednu planetu, kde je nekonečná temnota. Je to planeta goa´uldů. Každý den sem přivádí nové lidi. Máme důvod věřit, že je tady spousta našich lidí, aby je mohli mučit a získat tak nové informace. Známe víc jejich planet, ale tady je neustálý pohyb. Možná je vaše přítelkyně právě tady.“
„Já nevím Danieli. Vypadá to tak trochu jednoduše.“ ´ˇŘekl Jack, seděli v zasedačce. Daniel jen zavrtěl hlavou, nechápal nedostatek Jackova nadšení. „No tak, Jacku. Za tu dobu, co Sam zmizela, jsme nenarazili na žádnou informaci. Myslím, že tohle může být ten zlom, který potřebujeme.“
Teal´c přikývl. „Tak jak jsem, generále Hammnode, mluvil s těmi lidmi, myslím si, že jsou důvěryhodní.“
Generál na Teal´co poznámku přikývl, že ji bere v úvahu a potom se otočil na Pereze. „A co si myslíte vy, majore?“
Perez se zavrtěl . Vypadal, že se svou odpovědí váhá. „Já si myslím, že v tomhle musím souhlasit s plukovníkem O´Neillem. Opravdu se to zdá příliš snadné. Goa´uldi se nás už snažili zmást a povedlo se jim to. Je možné, že si myslí, že když nám dají naději, že můžeme majora Carterovou najít, tak nás potom budou moct zajmout všechny. Například ti lidé používali termín Chapa´ai. Když tak moc nenávidí goa´uldy, proč tedy používají jejich jazyk?“
Daniel se podíval na Pereze a zamrkal. „Pane….“
„Doktore Jacksone,“ varoval ho generál, ten pohled znal. „Jak moc nerad to říkám, major Perez a plukovník O ´Neill mají pravdu. Ta možnost, že byste tam potom zjistili, že je to past, se mi vůbec nelíbí. Nemohu dovolit, abyste riskovali svoje životy, když neznáme jiné informace, jen tu, že by tam major Carterová mohla být.“ Generál si složil desky s hlášeními a položil je na stůl. „Nicméně budu pokračovat v komunikaci s … ´Rebely´. Možná prokáží, že by mohli být cennými spojenci. Rozchod.“
Daniel rychle vstal, na každého v téhle místnosti se zlobil. Možná jen na Teal´ca ne. Byl už skoro na chodbě, když zaslechl, že na něho major Perez volá. Otočil se, aby mu něco řekl, ale když viděl, jak lítostivě se Perez tváří, byl zticha.
„Co je?“ Zeptal se ho rychle.
„Doktore, já jsem majora Carterovou neznal. Ale slyšel jsem o ní úžasné věci. A je jasné, že plukovník a Teal´c věří, že je stále naživu. A taky je zřejmé, že byla cenným a skvělým vojákem.“
Daniel jen přešlápl z nohy na nohu. „A co máte na mysli?“
„Tím myslím tohle. Pokud říkal Teran pravdu a jeho lidé na té planetě pozorovali pohyb vězňů, je jen otázkou času, kdy se goa´uldi nějak prozradí a poskytnou tak nějaký důkaz, že to tak je. A když se tak stane, tak bych rád řekl, že budu první, kdo se přihlásí, že půjde na záchranou misi pro majora Carterovou.“ A potom se otočil a odcházel.
Když tohle Jack viděl a slyšel, jen zavrtěl hlavou a pomyslel si, že tohohle kluka možná jen špatně odhadl. Daniel přešel až k němu.
„Co?“
Daniel se na něho upřeně díval. „Je to pravda?“
Jack jen potřásl hlavou. „Co je pravda?“
Daniel si povzdechl. „Věříš, že Sam je pořád naživu?“
Jack se úkosem na Daniela podíval. „Ano, věřím. Nemůžu tomu nevěřit. Už prošla tolika věcmi. Všichni jsme toho spolu hodně prožili, zvlášť Sam, než aby to skončilo takhle. Aby ji goa´uldi zabili, osamocenou, když mi ostatní jsme si užívali volna. Bylo by to sakra hrozné
marnění, kdyby byla mrtvá.“ Všechno to řekl ve vzteku, což přesně vyjadřovalo jeho
stálé rozpoložení, tedy vztek a hněv, když pomyslel na možnou smrt Sam.
Najednou tu vedle Daniela stál Teal´c. „Souhlasím s O´Neillem. Jak už řekl major Perez, major Carterová je velice cenným bojovníkem. Ona by sama sobě nedovolila bezdůvodně zemřít rukama goa´uldů.“
Daniel se díval z jednoho na druhého a potom si zase povzdechl. „Uděláš mi laskavost?“ A podíval se na Jacka.
„Jakou?“
„Tak na tohle nezapomínej.“
Jack si přejel rukou po zátylku. „Víš, co. Pokud je šance, že Carterová na té planetě je, tak tam půjdu. Jen to prostě neočekávám.“
„To beru. Já jen doufám, že to té doby vydrží Sam naživu.“
„To i já, Danieli.“
Ta noha bolela jako čert. Byla ztuhlá a Sam mohla koleno sotva ohnout. Ten zásah z tyčové zbraně jí zřejmě poranil svaly a šlachy. A protože je zranění neléčené a navíc musí chodit, tak se to tím jen zhoršilo. Aspoň že do toho nedostala žádnou infekci. Což je s podivem, když si uvědomila, jak je její oblečení špinavé. A na konec i jejich cela. Bolest v noze se víc a víc zhoršovala, i když to, jak ji Stín blokoval, jí značně pomáhalo.
„Není zač,“ řekl na to Stín z protější strany jejich cely.
Sam se usmála. „Ty si tohle opravdu užíváš, když to děláš, že?“
„Musím si najít něco, abych tady zabil čas. I když to znamená, že tě budu škádlit.“ Řekl laskavě. A Sam věděla, že se u toho usmívá. Za poslední týdny se hodně sblížili. Prakticky o sobě věděli všechno. Otevřely se dveře u jejich cely a jaffa Sam pokynul, aby šla s ním. Uvolněná nálada, která tu panovala, byla pryč.
„Ano, už jdu.“ Když vstávala, zasténala bolestí. Pomalu s ním šla k místnosti, kde ji budou mučit.

---------------------

Dnes byli jaffové zvlášť krutí. Ozbrojená ruka byla zapnutá na nejvyšší možnou intenzitu. Takže jí mohli udělat cokoliv, jen ji nezabili. Už jen visela na řetězech, byla vyčerpaná, aby něco udělala nebo řekla. Bylo to divné, že se v její mysli neozval Stínův hlas. Obvykle s ní v době jejího mučení takto komunikoval. Začala se bát, že se mu něco stalo.
´Samantho, oni tě mučí a ty máš strach o mě? Ty máš opravdu úžasné srdce.´
´No to ani ne. Bylo to ode mě sobecké, tyhle moje obavy. Chtěla jsem si s tebou povídat, abys mě přitom zbavil té bolesti.´
´To já vím. Ale stejně v tom byly hlavně obavy o mě.´
Ozvaly se sirény a jaffové její mučení ukončili. Vyhlédli ze dveří, viděli kolem běžícího jaffu a nechali Sam viset v řetězech a šli se podívat, co se děje. Uběhlo několik minut a oni s stále nevraceli. Sam cítila, že bolest hlavy a nevolnost začínají ustupovat.
´Samantho, strážci u naší cely právě odešli! Něco se tam venku muselo stát.´
´Je to asi hloupá otázka, ale jsou dveře odemčené?´
´Podívám se…. ano!´
´Proč by nechávali odemčené dveře a nehlídali je?´
´To nevím. Odešli ve spěchu. Jak jsem říkal, něco se muselo stát.´
´Stíne, musíš jít, využij tuhle příležitost, dokud můžeš!´
´Já tě tady nenechám.´
´Musíš jít! Běž hned teď, než se jaffové vrátí!´
´Jdu pro tebe.´
´Stíne, na to nemusí být dost času! Zjistí, že vězně nikdo nehlídá a když tě najdou, tak tě zabijí!´
´Ne, nezabijí, Samantho. Mám pro ně velkou cenu. Jsem jediný našeho druhu, koho mají.´
Chvíli bylo ticho.
´Na chodbě žádní strážci nejsou, neměl by být žádný problém se k tobě dostat. Chvilku počkej.´
Sam stejně nic jiného, než čekat nemohla. A asi za minutu tu Stín byl. Šel přímo k ní.
Podíval se na pouta, která měla a potom se otočil na zařízení, které jaffové používali na uzamčení řetězů. Když byla Sam volná, sesula se mu do náruče. Na to, aby šla sama, neměla dost sil. Aniž by promluvili, vydali se ke dveřím. Když Sam viděla chodby táhnoucí se oběma směry, podívala se na Stína.
„Kterou cestou chceš jít?“
„Cely jsou tímhle směrem,“ řekl a ukázal odkud před chvílí přišel. „A je zřejmé, že goa´uldi neudělali hned vedle cel východ.“ Podíval se vpravo, chvíli váhal. „Ale stejně nevím, kudy jít.“
Sam potřásla hlavou. „Ani já ne, takže je jedno, kudy půjdeme. Tak třeba tudy.“ Ukázala vpravo.
Prošli mnoha chodbami, které vedly různými směry. Jen doufali, že budou mít štěstí a když se chodba stočila vpravo, našli východ. Viděli venku les. Věděli, že jakmile se dostanou ven, bude to dost těžké, protože tu byla možnost, že všichni jaffové jsou právě v tom lese. Ale nedalo se říct kolik to ´všichni´vlastně je. Dva lidé proti neurčitému množství jaffů v lese, který neznají. A ani neví, kde je brána a ani to, co budou dělat, pokud se tam dostanou. Tak to podle Sam nebyl zrovna ten nejlepší plán, který kdy měla. Ale museli to udělat, za těchto okolností to jinak nešlo.
Sam se zhluboka nadechla a podívala se na Stína. „Tak pojďme.“
Jack spal, zdálo se mu o tmavém lese a pocítil záchvěv strachu. Potom se rozezněl klakson. Prudce se posadil, na těle cítil studený pot. Vstal a oblékl se. Potom se vydal do kontrolní místnosti. Na chodbě před svým pokojem se potkal s Teal´cem a Danielem, který vypadal, že asi moc nespí.
„O co jde?“
Daniel pokrčil rameny. „Nejsem si jistý. Když jsem slyšel klakson, byl jsem ve svém pokoji a četl jsem si.“
Mezitím došli do řídící místnosti a slyšeli, jak Simmons říká generálovi, že se s nimi spojili z P7X – 844. Jack se rychle podíval na Daniela.
„Není to….?“ A než větu dokončil, Daniel mu přikývl.
„To je Teran, ano.“
Potom uslyšeli jeho hlas. „Plukovníku O´Neille, jste tam někde? Doktore Jacksone…“
Jack se naklonil nad klávesnici a stiskl tlačítko. „Jsme tady Terane. O co jde?“
„Dostali jsme od našeho zvěda informace o planetě, kde panuje nekonečná temnota. Dal náš plán na záchranu našich lidí do pohybu. Goa´uldi nebudou vědět, že tam jsme, takže tu bude moment překvapení. Myslel jsem si, že byste měli zájem se k nám připojit.“

Na to generál zvedl obočí. „Uh, proč ne.“
„To je dobře. Ale spěchejte. Čas je pro nás rozhodující.“ A jejich spojení bylo ukončeno.
„Pane?“ Podíval se Jack na Hammonda. Doufal, že jim dovolí jít.
„Plukovníku, pojďme do mé kanceláře.“ Řekl generál a spolu s Jackem odešli. Když byli v jeho kanceláři, generál se posadil za stůl. Chvíli mlčel a potom řekl. „Plukovníku, tohle už jsme probrali.“
Jack zavrtěl hlavou. „Pane, budu to jen já, Daniel a Teal´c. A možná Perez, pokud se dobrovolně přihlásí. Nepotřebujeme na to moc lidí. Bude to tajná mise.“
Hammond se naklonil dopředu, byl rozčílený. „Jacku, je tu jen nepatrná šance, že je major Carterová ještě naživu. Budete riskovat svůj život a životy ostatních členů vašeho týmu. Dejte mi nějaký rozumný důvod, proč bych vás to měl nechat udělat.“
Jackův pohled byl pevný a intenzivní. „Tohle je naše poslední šance, pane. Nemohl bych žít s tím, že jsem ji nevyužil. Musím to vědět.“
Hammond se na něho upřeně díval, povzdechl si. „Vím, že toho budu litovat. Dobře. Chci, abyste si tam venku dávali pozor. Rozumíte?“
Jack přikývl. „Ano, pane.“
Hammond si znovu povzdechl a přikývl. „Odchod.“

-------------------------

„Víme vůbec, kam jdeme?“ Zeptala se Sam udýchaně, střídavě běželi a šli.
„Pokud vím, tak ne.“
Sam přikývla a potom zasténala bolestí, nohou jí projela prudká bolest. Stín se jí zadíval do tváře.
„Potřebuješ si odpočinout?“
Sam se zasmála. „No podle toho, jak to vidím, noha bolí jako čert, ať jdu nebo ne. A já radši půjdu dál.“
„Dobře.“
Ztěžka polkla, bolest byla tak veliká, že se jí zvedal žaludek. Netušila, jak dlouho tohle tempo ještě vydrží. Bylo jí jasné, že se nakonec bude muset se Stínem rozloučit a nechat ho jít samotného. Jenom ho zdržuje. A na to, že by byla zodpovědná za to, že by ho znovu chytili,
nechtěla vůbec pomyslet.
„Zapomněla jsi, že můžu slyšet tvoje myšlenky, Samantho. Myslím, že už jsem to řekl jasně předtím, že tě tady nenechám. Za žádných okolností. Ať to stojí, co chce. A teď, promluvíme si o tom později.“
Sam se usmála. „Ano, pane.“ A potom uslyšela v dálce křik. Cítila, jak ji Stín chytil pevněji kolem pasu a jak zrychlili.

------------------------

Brána se za SG 1 a Teranovymi muži zavřela. Teď je obklopovala neproniknutelná tma.
„Kterým směrem říkal váš muž, že to je?“ Zašeptal Jack.
Teran přešel až k Jackovi. „Mělo by to být asi míli daleko, na východ od brány.“
Jack přikývl, jeho oči už si na tu tmu začaly zvykat. „Tak pojďme.“
Právě vykročili, když uslyšeli křik.

-----------------------

´Samantho, myslím, že nás zahlédli.´
Uslyšela Sam Stínův hlas ve své hlavě. Věděli, že komunikovat takhle, bude pro ně bezpečnější, aby svou pozici neprozradili.
´Myslím, že ano. Stíne…´
Znenadání někdo vystřelil z tyčové zbraně. Výstřel zasáhl Stína do zad. Oba dva upadli. Stín byla na zemi první a zůstala pod ním Samina zraněná noha. Aby nevykřikla bolestí, skousla si ret.
„Stíne!“ Zašeptala naléhavě.
´Samantho, musíš mě tu nechat.´
´Ne!´
´Poslouchej. Nemůžu se pohnout a ani necítím nohy a goa´uldi jsou už blízko. To, že tu se mnou zůstaneš, k ničemu není. Byli bychom oba zase jen chyceni. Ať tohle není zbytečné.´
´Ne! Ty jsi se mnou zůstal a já zůstanu s tebou. Něco vymyslíme.´
´Ne, já už jsem to promyslel. A nikdy jsme se nedomluvili na tom, že bys tu kvůli mně zůstala. Měla bys už jít.´
´Oni tě zabijí!´
´Ne, nezabijí. Potřebují ode mě informace. Jsem pro ně hodně cenný. Oni mě uzdraví.´
´Já tě tady nenechám!´
Křik se ozýval čím dál blíž.
´Ale ano, necháš. Běž! Teď! Tak rychle, jak jen můžeš!´
Sam se zalily oči slzami a pomalu začaly stékat po jejích tvářích dolů. Sklonila se a dala mu pusu na tvář. Stín se dotkl její tváře a očima ji žádal, aby už šla. Chtěl, aby udělala něco, co ona udělat nechtěla.
„Já se vrátím. Slibuji.“
Potom se zvedla a vydala se na cestu. Za chvíli se tu objevili jaffové a našli Stína ležícího na lesní cestě.
Sam vzlykala, bolest nohy byla neskutečná a navíc musela opustit svého přítele. Ohlédla se a viděla, jak ho jeden z jaffů brutálně nakopl a pak ho zvedl. Ale tohle asi dělat neměla, protože jeden z jaffů ji zahlédl a teď šel po ní.
„Rychleji!“ Řekla sama sobě zlomeným hlasem. Ale rychleji už jít nedokázala. Vypadalo to, jako by její pohyb byl zpomalený. A to vysvětlovalo to, proč najednou uslyšela výstřel z tyčové zbraně a potom ucítila zásah. Upadla. Stiskla si levý bok a ucítila na své ruce něco teplého. Vždyť ji to jen škráblo. Ale stejně ji výstřel dost zranil. Stiskla zuby a podívala se na jaffu, který stál před ní. Ke svému vlastnímu úžasu byla stále ve střehu, chytila konec jeho tyčové zbraně, na to on nebyl připravený, zapřela se o nohu a přehodila ho přes sebe, kde spadl na záda. Zvedla tyčovou zbraň, kterou ten jaffa při pádu upustil, otočila ji a vystřelila na něj. Zasáhla ho do hrudníku. Byl okamžitě mrtvý. Vstala a dívala se na jeho tělo, ztěžka dýchala. Chvíli zůstala stát a potom se zase dala do pohybu. Snažila se na to, co se stalo, nemyslet. Na poraněný bok si přitiskla ruku a rozběhla se.
Teal´c se postavil vedle Jacka. „Myslím, že bychom měli jít, O´Neille.“
„Ano. Bohužel, tohle je cesta, kterou musíme jít.“
„Tak potom navrhuji, abychom je dostali dřív, než oni dostanou nás.“ Ozval se za nimi Daniel.
Jack jen zvedl obočí, když to slyšel a pokynul jim, aby šli.
„Ok. Tiše lidi.“ Šli už několik minut. Svoje stopy okamžitě maskovali. Jack uslyšel zvuk, jako kdyby někdo běžel. Zvedl ruku, aby se všichni zastavili. Popošel dopředu, aby to ověřil. A ten někdo, kdo tudy běžel, ho udeřil do hlavy. Zašmátral po baterce. Když ji rozsvítil, díval se přímo do velice známé tváře.
„Carterová?“
Sam zvedla ruku, aby si zastínila oči, které nebyly na světlo přivyklé. A když si uvědomila, kdo ji oslovil, oči se jí rozšířily překvapením.
„Plukovníku? Jste to vy?“
Jack se pohnul směrem k ní a chytil ji za rameno. V tom Sam ucítila v levém boku bolest a ucukla. Hodně špatně se jí teď dýchalo.
„Carterová! To je sakra jisté, rád vás vidím!“
„Sam!“ Daniel vystoupil ze tmy. Objal ji.
„Danieli, nemáme čas. Musíme se odtud dostat.“
Daniel ustoupil a přikývl. Sam si všimla muže, kterého neznala.
„Kdo jste?“
Ten muž přišel blíž. Když na něho dopadlo světlo svítilny, viděla Sam, že má sobě jakousi černou uniformu. Neznala ho.
„Já jsem Teran. Měl jsem tady zvěda, který udělal, co mohl. Přišel jsem sem se svými muži osvobodit naše lidi od goa´uldů.“
„A máte je?“
„Ne, zatím ne.“
„A ani se vám to nepodaří. Teď už se k vězení žádným způsoben nedostanete. Jaffové jsou všude.A váš zvěd je s největší pravděpodobností mrtvý. Podařilo se mi utéct jen díky tomu, že všechny stráže byly venku.A i můj přítel byl zasažen a já jsem musela zabít jednoho jaffu.“
Daniela to zmátlo. „Váš přítel?“
„Na vysvětlování nemám čas. Musíme jít dál. Je mi líto vašich přátel, ale potřebujeme jít, než nás všechny zabijí.“
Teran přikývl. Její slova akceptoval. „Tak potom pojďme. Nesmíme dopustit, aby vaše záchrana byla promarněna.“

„No tak, jdeme.“ Popoháněl je Jack. Všiml si, že Sam hodně kulhá. Přešel k ní. „Jste v pořádku?“ Jen přikývla, ale neřekla nic. To ho znepokojilo. Když Sam trpěla, vždycky byla zticha. Ale vypadalo to, že je jí dobře, takže jí ani nenabízel pomoc. Ale asi po pěti minutách nakonec zkolabovala. Sesula se ke kameni, o který se opřela a rozkašlala se. Jack byl u ní a všiml si pramínku krve v koutku jejích úst. A když se pohnula, otevřela se jí bunda a on viděl, že má levou stranu celou prosáklou krví.
„Bože.“ Slyšela ho Sam. Bylo pro ni velice těžké, aby nechala otevřené oči. A taky se musela úplně nutit, aby dýchala.
„Sam. Proč jste předtím nic neřekla?“ Zeptal se jí Jack. Zvedl ruku, aby zjistil rozsah zranění.
Sam zasténala.
„Předtím na to nebyl čas.“ Pokusila se zhluboka nadechnout, ale jenom zase kašlala krev.
„Teal´cu, jste tady?“Zeptala se.
Ten přišel blíž, aby ho Sam ve světle Jackovy svítilny viděla. „Ano, majore Carterová.“
„Zamaskovali jste vaše stopy? Vědí, že jste tady?“
„Ne, neví. A ani vědět nebudou.“
Sam přikývla. „Dobře. Tak potom nejste v nebezpečí. Pane, musíte mě tady nechat.“
Jack zvedl prudce hlavu nahoru. „Cože? To nepřipadá v úvahu, že bych vás tu nechal.“
„Pane, musíte to udělat. To je jediný způsob, jak přežiju.“
„Ne. Teal´c vás ponese k … .“
„Pane, oba víme, že i když se dostaneme zpátky na Zem, že pro mě Janet nebude moct nic udělat. Jediné, co bude schopná dělat, bude dát mi něco proti bolesti, zatímco budu pomalu umírat. Když mě tu necháte, goa´uldi mě vyléčí. Chtějí moje vědomosti, takže mě nechají naživu. Je to ironie, že? Ti, co mi tohle udělali, mi nakonec zachrání život.“ Sam už se těžko soustředila, jako by pomalu začínala ztrácet vědomí.
„Sam…“
„Pokud odejdete dřív, než vás goa´uldi zahlédnou, nikdy se nedozví, že jste tu byli. Takže vás ani nebudou čekat. Můžete se vrátit a překvapit je. Ale teď už nemáte čas.“
Jack zavrtěl hlavou. „To nemůžu.“
Sam zvedla ruku a dotkla se jeho tváře. „Ale můžete. Musíte.“
Zase byl slyšet křik, bylo jasné, že jaffové už jsou blízko.
„Jacku,“ řekla potichu. Veškerou svou energii potřebovala na to, aby zůstala při vědomí.
„Musíte jít teď hned.“

Jack ztěžka polknul. Věděl, že nemá jinou možnost, vzal její ruku, kterou se držela jeho bundy a položil ji podél jejího těla.
„Vrátím se, slibuji.“ Zašeptal.
„Jacku.“
„O´Neille.“
„Jdeme.“ Řekl chraplavě. A odcházel aniž by se otočil zpátky.

Sam se za nimi dívala, jak odchází. A potom ji obklopila temnota. Její poslední myšlenka patřila tomu, jak jsou dnes v noci na obloze nádherné hvězdy a že nakonec splnila slib, který dala Stínovi….

Její zraněná noha byla celá ztuhlá. Protože během svého útěku běžela a tím, že se k ní jaffové chovali celkem brutálně, ztratila Sam schopnost ohnout nohu v koleni. Teď nejenom používali ozbrojenou ruku, ale také ji bili, když měli pocit, že je to potřeba. A hlavně se soustředili na její zraněnou nohu. Ale to ji zase tak moc neznepokojovalo jako to, že nevěděla nic o Stínovi. To, že by ji nechal tak dlouho samotnou, se mu nepodobalo. To, že s ní nekomunikoval ani prostřednictvím myšlenek, jí opravdu dělalo starosti. Co mu asi udělali, že s ní takhle nemluví? Věděla, že není mrtvý. Na to byl pro goa´uldy příliš cenný. Ale také věděla, že ho mohl potkat ještě horší osud, než zemřít. Povzdechla si a položila se na ledovou podlahu. Byla strašně unavená na to, aby o něčem dál přemýšlela. Toužila po jeho teplé náruči. Když usínala, celá se třásla zimou.

----------------------------

„Uvidím, co můžu dělat.“
„Pane…“
„Plukovníku, řekl jsem, že uvidím, co bych mohl udělat. Odchod.“
Jack se na generála chvíli upřeně díval a potom odešel. Před generálovou kanceláří stál Daniel, který se zřejmě snažil zachytit něco z jejich rozhovoru. Jack mu dal najevo, aby šel s ním a pokračoval v cestě chodbou dolů směrem ke své kanceláři.
„Co říkal?“
„Řekl, že uvidí, co může udělat.“ Odpověděl mu Jack zahořkle.
„Cože? Řekl jsi mu, co ti Sam říkala?“
Jack se zastavil. „Ano, řekl jsem mu, co Carterová říkala!“ Utrhl se na něho.
Daniel se zadíval na podlahu. „Promiň. Jsem rozčílený. Jsou to už dva týdny a on zatím nic neudělal.“
Jack si povzdechl a potom šel dál. „Já vím. Ale nemá to jednoduché. On tam nebyl. Neviděl to, co jsme viděli my. A neslyšel to, co jsme my slyšeli. Potřebuje jasný důkaz předtím, než povolí záchrannou misi. Což znamená, že potřebuje důkaz, že je Carterová stále naživu. To je něco, co my nemáme.“
Když byl ve své kanceláři, sesul se Jack na židli a zprudka vydechl. Pravou pěstí udeřil do své levé dlaně, potom zavrtěl hlavou. „Už tím začínám být unavený, Danieli.“
Ten přikývl, že to chápe. Cítil se stejně jako Jack.
„Já vím Jacku. Já taky.“

------------------------
Sam měla strach usnout. Její sny byly plné temnoty a mužů, kteří se tu objevovali jako stíny a kteří jí ubližovali a mučili ji. A nezáleželo na tom, že když byla vzhůru, její sny se staly pravdou, když ji jaffové mučili. To byl jiný život. Žila teď životy dva. Jeden, kdy sama seděla ve studené, temné cele a pomalu přicházela o rozum. A ten druhý, když ji odvedli jaffové a strávila s nimi nekonečné hodiny plné bolesti. Už si ani nepamatovala, co všechno jí udělali. Jen cítila bolest, kterou jí způsobovali. A pořád ještě neslyšela nic o Stínovi. Začala pochybovat o tom, že byl opravdu skutečný. Už si tím nebyla jistá. Možná to byla jen její představa, kterou si vytvořilo její podvědomí, aby jí umožnilo vyrovnat se s její situací a aby se nezbláznila.
Aby to vydržela, než se plukovník a SG 1 vrátí. A oni tu byli. Ale ona je poslala pryč, aby se jim nestalo totéž co jí. A teď její vědomí došlo k závěru, že ztratila svou poslední šanci, aby se dostala z tohle bohem zapomenutého místa a že už nemusí zůstat dál při smyslech. A když o tom tak přemýšlela, její vlastní mysl jí dělala laskavost. Takže je to tak. Stín je pryč, protože nikdy neexistoval. Plukovník je pryč, protože ho ona poslala zpátky na Zem. A za nedlouho přijde o rozum, protože už není důvod, aby se nezbláznila.

----------------------
Jack spolu s Jacobem a Danielem zase stáli na schodech k domu rodičů Sally. Byli s Danielem pozvaní, aby s nimi strávili vánoce a Nový rok. Nebyl si docela jistý, proč s tím souhlasil. Mohla za to samota nebo to bylo kvůli Danielovi, který by byl stejně jako on o vánocích sám. Nebo to mohlo být tím, že když budou s rodinou Sam, že jim to umožní být blíž i k samotné Sam.
Otevřela jim Sally a představila je mnoha příbuzným, kteří byli u nich. Když se se všemi pozdravili, vešel do pokoje Mark a v náruči nesl syna a dceru, která mu posledně tolik připomněla Sam. Když Mark uviděl Jacka, zostra se na něho podíval a Jack mu ten pohled vrátil. Chvíli se na sebe dívali a ostatní se začali cítit nepříjemně. Potom se na něho Mark usmál a skoro neznatelně přikývl. Jack udělal totéž. Zaslechl, jak si Daniel s úlevou oddechl. Jacob přešel k němu a řekl. „Nečekejte od něho moc, Jacku. Mark a Sam si nikdy nebyli moc blízcí, ale během posledního roku, se spolu sblížili. A teď ji zase ztratil. A musí se s tím nějak vyrovnat.“ Po chvíli Jacob pokračoval. „Nenáviděl její rozhodnutí, když vstoupila do armády. Zlobí se, že toho pro armádu tolik obětovala. Zlobí se na Sam a taky na sebe, na mě, ale hlavně na sebe. A zrovna co teď cítí, je zlost.“ Povzdechl si Jacob. „Chybí mu mnohem víc, než je ochotný sám sobě přiznat. My Carterovi jsme takoví.“
Jack přikývl a potom potichu dodal. „Vím, jak se cítí.“ Pak si uvědomil, co řekl, krátce se na Jacoba podíval. Ten se na něho chvíli upřeně díval, potom přikývl a šel pozdravit svého syna. Jack jen potřásl hlavou a šel se posadit na pohovku.
Jenom co se posadil, přišla k němu malá holčička a posadila se vedle něho, upřeně se mu dívala do tváře. A tehdy si Jack uvědomil, proč mu tak připomíná Sam. To jak mírně uklonila hlavu, když přemýšlela. Ten pohled v jejích očích, když něco řešila. Tak přesně vypadala tahle malá. A Jack si uvědomil, že se po dlouhé době opravdově usmívá. Podával jí ruku.
„Já jsem Jack.“
Holčička se na něho usmála a potřásla mu rukou. „Já jsem Annie. Ty jsi přišel s dědou?“
„Ano.“
„Myslím si, že děda tě má rád.“
Jack se usmíval ještě víc. „Myslím, že asi ano.“
Najednou se zatvářila vážně. „Je smutný. Stejně jako táta a máma. Teta Sam se ztratila.“
Jack zavřel oči a otočil se. Povzdechl si a potom se zase otočil k té malé zpátky. „Já vím.“
Annie se zamračila, na něco se soustředila. „Ty jsi jeden z přátel tety Sam? Táta říkal, že její přátelé se ji snaží najít. Víš kde je?“
Jack si zase povzdechl. Teď bude muset lhát dítěti a to nesnášel. „Ne. Ale přeji si, aby to tak bylo.“
Annie zase uklonila hlavu na stranu. Nevypadala, jako by mu to věřila. No vždyť je příbuzná Sam. Naštěstí se na nic zeptat nestačila. Přišla sem Sally a posadila se na protější židli.
„Zlatíčko, běž najít tátu a svého bratra a řekni jim, aby si umyli ruce. Už bude večeře.“
Po té, co její dcera odešla, se Sally zadívala na Jacka. Ten se snažil tvářit nevinně. „Co?“
Sally se na něho znovu podívala. „Co myslíte tím ´co´? Co se za tím skrývá? Tohle je dům mých rodičů a já vím, že si určitě nepřejí, aby to tu ovládal testosteron.“ Povzdechla si. „Podívejte se Jacku, jsem si jistá, že už s vámi mluvil Jacob, ale stejně vám to řeknu ještě i já.
Mark Sam miloval,“ řekla a podívala se na Jacka. „Ne, že by to bylo něco, co by přiznal. Ztratil svou sestru a truchlí pro ni. A tím, že podporujete takové chování, jako když jste sem dnes přišel, to moc nepomůže. Nepotřebuji, aby se můj syn učil, že vylít si zlost na někoho jiného, je to správné, jak zvládnout svůj smutek.“
Jack se na ni podíval očima štěněte, kterému někdo ublížil.
„On to začal,“ řekl a ukázal na Marka.
Sally se na něho podívala laskavým pohledem a to, jak se Jack tvářil, zcela ignorovala. Zasmála se. „Já vím. Ale vy jste mu to nemusel vracet.“ Znovu se na něho podívala, naklonila se k němu blíž a vzala jednu jeho ruku do svých. Mluvila potichu, aby si byla jistá, že je nikdo jiný neslyší.
„Jacku, nemůžete se chovat tak, že se vás to nedotklo, donekonečna. Vím, jak moc ji máte rád. To, jak jste se před chvíli choval, to jen potvrzuje. Ale takhle dál nemůžete pokračovat. Nakonec se z toho zhroutíte. Ať jste na to jako voják trénovaný nebo to, že jste muž, to změnit nemůže.“
A s tím vstala, aby všechny pozvala do jídelny.
Jack si povzdechl a šel taky.
Jaffa hodil Sam do její cely, dopadla na zraněnou nohu. Tak strašně to bolelo, že se nemohla ani pohnout. Tentokrát to bylo naposledy. Víckrát už ne. Tohle už nemůže vydržet. Tiše vzlykala. Pomalu se otočila a teď ležela na zádech. Upřeně se dívala na strop a modlila se, aby ji obklopila temnota, která by její bolest navždy ukončila a jí se dostalo nakonec klidu a pokoje. Cítila, že ten okamžik už přichází….
„Ne, Samantho. Když to uděláš, tak už se možná nikdy nevzbudíš.“
Sam zavřela pevně oči. Na ten hlas si pamatovala. Tohle už slyšela…. ale ne. Ten muž neexistoval.
„Ale ano, Samantho. Vzpomeň si na mě. Já jsem Stín. Otevři oči Samantho.“
Sam začala hlasitěji vzlykat. ´Běž pryč! Ty nejsi skutečný!´
„Ano, jsem. A teď otevři oči!“ Řekl Stín naléhavěji.
´Nemůžu.! Už nechci! Už takhle dál žít nemůžu! Nechci!´
Stín začínal být zoufalý. Sam mu pomalu unikala do země věčného spánku. A tak se rozhodl. Zvedl ji z podlahy, slyšel,jak sténá. Držel ji v náruči a vzal ji za ruku. A potom zavřel oči.

----------------------

Sam ucítila na obličeji sluneční paprsky. Cítila vůni kytek, slyšela zurčení vody. Tohle bylo úplně jiné místo, než kde před chvílí ještě byla. A úžasnější bylo to, že její bolest byla pryč. Necítila svoji zraněnou nohu a ani podlitiny a jiná zranění. Cítila jen klid, který kolem ní panoval. Věděla, že má zavřené oči, ale bála se je otevřít. Že kdyby to udělala, tak by zjistila, že je zase ve své temné, studené cele a že by zase cítila bolest.
„To je v pořádku, Samantho. Můžeš je otevřít. Tohle nezmizí.“
Když ta slova slyšela, oči otevřela. Dívala se na nádherně modrou oblohu. Posadila se a rozhlédla se kolem sebe. Pro to, co viděla, neměla slov. Kolem se rozprostíraly zelené kopce. Nedaleko byl vodopád, který kolem stromů vytvářel mlžný opar. Vstala, to že necítila, že by ji její noha nebo jiná část jejího těla vzdorovala, ji překvapilo. Přešla až k okraji hrany, kde se vodopád řítil dolů, což bylo alespoň tři sta stop.
„To je… musela jsem se zbláznit. Nakonec jsem to nezvládla. Ne že bych z toho byla nějak moc smutná… bože, tohle je úžasné.“ Dál se rozhlížela kolem. Viděla mnoha barevné ptáky, kteří seděli na stromech a nádherné kytky, které tu rostly.
„Samantho, ty jsi nepřišla o rozum. To já jsem tě sem vzal. Tohle je můj domov.“

-----------------------
Po večeři odešli všichni příbuzní domů, oslavovat vánoce se svými rodinami. A když Mark a Sally uložili děti, bylo už celkem pozdě. Potom ještě uklízeli a nakonec se mohli posadit do obývacího pokoje. Rodiče Sally odešli spát v době, kdy dávali spát děti. Takže Sally a Mark spolu s Jacobem, Jackem a Danielem teď seděli v pokoji, popíjeli kávu, ale moc příjemná atmosféra tu nevládla. Sally vstala a řekla. „Hned budu zpátky.“
Mark vzhlédl od svého šálku s kávou a zvědavě se na ni podíval. „Kam jdeš?“
Ona se jen záhadně usmála. „Potřebuji něco z našeho pokoje. Bude to jen chvilička.“
Mark přikývl a zase se vrátil ke své kávě a snažil se pohledu ostatních vyhnout. Ne že by jim to nějak vadilo. Všichni totiž dělali to stejné.
Sally se během minuty vrátila s velkou obálkou a zase se posadila na své místo.
Podívala se na Daniela a Jacka. „Řekla jsem vám někdy já nebo Jacob, čím se živým?“
Jack zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne.“
Sally se usmála. „No, já jsem fotografka. Fotím pro časopisy, noviny, pro kohokoliv, kdo mě o to požádá. Občas fotografie, které jsem udělal prodám. Je to časově výhodné zaměstnání, dovoluje mi to starat se o děti a přitom si vydělat slušné peníze.“
Jack s Danielem si vyměnili pohledy. Byli zvědaví, kam tím míří. Jack se podíval na Jacoba, aby se dozvěděl, o čem Sally mluví, ale vypadalo to, že ani on to neví.
Sally jejich pohledy zachytila a povzdechla si. „Já vím, že vás zajímá, proč vám tohle říkám. Minulý rok, když jste vy a Sam,“ kývla na Jacoba. „Přijeli k nám do San Diega na dovolenou, udělala jsem několik fotek.“ Potom otevřela obálku a vytáhla z ní několik fotek, na nichž byla Sam. Položila je na stolek. Bylo jich pět a byly černobílé.
Na jedné z nich seděla Sam na pláži, na sobě měla plavky a rozepnutou bílou košili, četla si knížku. Bylo zřejmé, že neví, že ji někdo fotí. Knihu měla opřenou o kolena. Hlavu měla sloněnou a soustředila se na čtení. Sluneční paprsky jí dopadaly na vlasy a vrhaly stíny přes její obličej. vypadala tak neskutečně uvolněně, jak ji Jack ještě nikdy neviděl. Na dalším snímku, foceném v domě, byla Sam s Jacobem a Annie, smáli se. Annie seděla Sam na klíně. A ani tehdy ani jeden z nich nevěděl, že je Sally fotí. A mělo to úžasný efekt.
Na třetím byla Sam a Mark, jak pózují při focení. Oba se usmívali a měli ruce kolem ramen toho druhého. Vypadalo to, že tenhle snímek byl focený ve stejný den jako ten na pláži, protože Sam měla na sobě stejné plavky a košili, ale navíc měla ještě květovanou zavinovací sukni. V pozadí byl oceán. Ten čtvrtý snímek musel fotit Mark, protože na něm byla Sam se Sally a smály se. Vypadalo to, jako by si vyprávěly nějaký vtip, kterému nikdo jiný nerozuměl. Na pátém byl Nicholas, jejich syn, seděl u stolu, v ruce držel pero a před sebou měl učebnici. Sam seděla vedle něho a něco mu v knize ukazovala a vysvětlovala mu podstatu, aby to mohl pochopit.
V místnosti bylo ticho, všechny to, co viděli, ohromilo. Jako první promluvil Mark.
„Úplně jsem na ně zapomněl.“
Daniel si vzal fotku, kde byla Sam s Nicholasem. „Tahle …je nádherná.“
Sally se usmála, v očích měla slzy. „Přinesla jsem je, abyste si je vzali. Chci, abyste si každý vybrali jednu fotografii. Tohle je můj vánoční dárek vám všem.“
Jack zavrtěl hlavou. „Ne, to nemůžeme. To jsou vaše fotky, patří vám.“
Na to Sally řekla. „Ne. Je jich tolik, aby si každý z vás vybral jednu. Já už jsem si jednu vybrala. A teď jste na řadě vy.“Jack si povzdechl a ustoupil. Sally si vzala tu, na které je spolu se Sam. Což se dalo čekat. Mark si vzal tu, kde je on a Sam. Když se Jack podíval na Jacoba, viděl, jak se zlehka dotýká fotografie, kde je Sam, on a Annie. Bylo vidět, jak strašně je smutný. Jack chvíli váhal a potom tiše promluvil.
„Jacobe?“
Jacob, aniž by zvedl oči od snímku, zavrtěl hlavou. „Budu v pořádku.“ Bylo jasné, kterou fotografii si vybral.
Daniel si vzal tu, na které je Sam a Nicholas. Usmíval se. Sam na ní vypadala přesně tak, jak ji všichni znali.
Když si každý z nich vzal jednu fotografii, zbyla na Jacka ta, která ho do samého začátku přitahovala. Ta, na níž byla Sam na pláži. Vypadala přesně tak, jak si ji chtěl zapamatovat, kdyby ji už nikdy nenašli, kdyby už ji nikdy neviděl. Pomyslel si, že by Sam byla s jeho volbou spokojená. Vzal si fotku a dopil kávu. Najednou se cítil strašně unavený. Podíval se na Daniela, který vypadal přesně tak, jak on se cítil. Potom se podíval na Sally, která to viděla a zavedla je do pokoje, kde budou Jack a Daniel spát.
„Omlouvám se, že není větší. Já a Mark jsme v mém bývalém pokoji, děti jsou v bratrově a Jacob je v pokoji pro hosty. Klidně byste mohli spát na gauči, ale moje máma žádný nemá.“
Jack se na ni usmál. „To by bylo fajn do té doby, než by si Daniel přivlastnil přikrývku.“ Sally se zasmála a Daniel se na Jacka škaredě podíval. „Dobrou noc Jacku, Danieli.“

Popřáli ji také dobrou noc a připravili se ke spánku. Jack se ještě naposledy podíval na fotku a potom zhasl světlo a usnul.
„Tvůj domov? Jak je to možné?“
Stín se usmíval a potom naznačil Sam, aby se posadila. Když to udělala, pokračoval. „Jsi tady, protože jsem tě sem přivedl. Přece víš, že mám telepatické schopnosti. Je to tak těžké, tomu uvěřit, že to díky jim je možné?“
Tohle Sam nečekala. „Tohle je součástí tvých telepatických schopností?“
„Ano. Tohle je jedna z možností, jak můžu zablokovat veškeré tvoje bolesti, alespoň na chvíli. Je to díky telepatickému spojení mezi námi. Tohle je možné jen u někoho, kdo je ti blízký, protože spolu sdílíte mysl. Já jsem spojen se svou ženou Ally a tak tady mohu být, vidět ji prostřednictvím mysli. Ona je takto spojená se všemi ve vesnici a ještě s dalšími lidmi. Tohle je skutečné. Je to svět propojených myslí, něco jako siť, která mi poskytuje čerstvé obrazy.“
„A jak to, že tady můžu být já?“
„Skrze mě. Pojď, ukážu ti to tady.“
Podal jí ruku a vedl ji dolů z kopce po prašné cestě až pod koruny stromů. Prošli kolem různých druhů kytek a řeky, která zásobuje vodopád. Cítit slunce, bylo po tak dlouhé době strávené v cele, něco úžasného.
Sam se náhle zastavila a otočila se. „Jsme pořád v naší cele?“
Stín se přestal usmívat. „Ano. Když odtud odejdeme, tak se zase probudíme v naší cele, stejně jako předtím. Nic se nezmění.“
„Jak dlouho tu můžeme být, než se budeme muset vrátit?“
Stín se zase usmíval. „Čas je tady relativní. Můžeš tady strávit dny a fakticky uplynou jen minuty. Uplyne minuta a zatím uběhne několik dní. Až budeme muset jít, poznáme to.“
A potom se vydal po cestě dál. „Pojď Samantho. Už je skoro čas večeře.“
Sam vydechla a šla za ním.

----------------------

Domy ve vesnici byly ze dřeva. Jeho kusy byly svázané a slepené blátem. Byly v řadě po obou stranách ulice, která vedla na širokou náves. Byl tu jakýsi park pro děti, aby si tu mohly hrát. Podle toho, co Sam zatím viděla, bylo za každým domem malé hospodářství, aby měla každá rodina co jíst. Ve vzduchu byla cítit vůně cibule. Vycházela z domu, kde se nakonec zastavili. Tak nějak věděla, že jdou právě sem.
Než Stín vešel dovnitř, otočil se. „Víš to proto, že jsou naše mysli spojeny. Když uvidíš moji ženu, tak to bude, jako bys ji znala roky. Moji přátelé budou tvoji přátelé. A všichni tě budou znát tak, jak tě znám já.“
Sam se usmála. „Allay se narodila holčička? Stíne, to je báječné! Gratuluji!“
Sklonil hlavu a poděkoval.
Dveře u domu se otevřely, stála v nich velice pěkná žena, Allay. I ona měla tmavou pleť a černé, dlouhé vlasy, které měla sčesané do malých copánků, které měla vzadu svázané. Byla vysoká. Měla na sobě bílé šaty, které jí obepínaly ramena a hrudník, ale potom volně splývaly přes břicho a boky až k jejím patám.
Allay se usmívala a potom se rozesmála. „Pokud chcete, přinesu vám večeři sem ven, ale myslím, že by to nevypadalo dobře.“ Sam cítila Stínovu radost, že vidí svoji ženu. I ona byla šťastná, že ji vidí.
Allay se otočila a dívala se přímo na Sam. „Ahoj Samantho. Tohle je teď i tvůj dům, pojď dál.“ A objala ji.
Když vešli do domu, slyšeli dětský pláč.
„Tvoje dcera tě volá, můj muži. Běž ji pozdravit.“
Když Stín odešel, obrátila se na Sam.
Ta se usmála. „Dala jsi ji jméno Anij. To je nádherné jméno.“
Allay přikývla. „Ano Samantho. Zvykla jsi si na tohle rychle. To je dobře. Velice dobře. A teď, vzadu je vana s horkou vodou. Můžeš se jít vykoupat.“
„To my čteš myšlenky…“ Řekla Sam a obě se tomu zasmály.
„Tak jdi, než bude večeře.“
Sam přikývla a šla do zadní místnosti, kde stála vana za zástěnou. Vedle stál stůl, na němž bylo mýdlo a čisté bílé šaty, aby si je Sam mohla po vykoupání obléknout. Sam ze sebe rychle shodila svou uniformu. A i když věděla, že až se vzbudí, bude ji mít zase na sobě, byla moc ráda, že se těch špinavých šatů na chvíli zbaví.
Vklouzla do teplé vody a opřela si hlavu o okraj vany. Zavřela oči a snažila se myslet na domov, i když to bylo něco tak vzdáleného, že už ani nevěděla, jak vypadá. Cítila, jak se jí do očí derou slzy.
„To je v pořádku, Samantho. Když by ses už domů nikdy nevrátila, tak tady u nás budeš mít vždycky svůj domov.“
Sam otevřela oči a zjistila, že tam stojí Stín a ustaraně se na ni dívá. Měl být snad dalším mužem, na kterého by se měla zlobit nebo se před ním stydět? Ale byl to Stín a tak ji to nakonec zase tak nevadilo.
Smutně se na něho usmála. „Děkuji. Moc to pro mě znamená.“
A byla to pravda. Stín přikývl a vracel se zpátky ke své dceři.
Pokud už nikdy nebude mít svůj domov, bude mít alespoň tento.

-----------------------

Jackův spánek byl neklidný. A podle toho, co cítil z druhé strany postele, tak i Daniel nespal nijak klidně. Po několika hodinách, kdy se převracel z jedné strany na druhou a chvilkami usnul, to nakonec vzdal a oblékl se. Bylo asi půl šesté ráno. Po špičkách sešel dolů po schodech, aby nikoho jiného nevzbudil. Ani se nemusel snažit, Sally, Mark a Jacob už byli vzhůru.
„Vy jste začali beze mě?“ Řekl a všichni se překvapeně otočili.
Jacob se usmál. „Samozřejmě že ne, Jacku. Jenom čekáme, než se děti vzbudí. Posaďte se.“
Jack se posadil na pohovku. Sally vstala a šla do kuchyně. „Přinesu kávu.“
Jack se zadíval na vánoční stromek, pod kterým bylo spoustu dárků.
Zvedl obočí a řekl. „Santa vás má hodně rád.“
Mark jen pokrčil rameny. „Vánoce jsou jediná doby, kdy rozmazlujeme naše děti..“ Potom ukázal na velkou,dlouhou krabici. „Tohle je dárek od Sam. Je to teleskop. Když Nicholas a Annie zjistili, že Sam pracuje s teleskopem, tak ho taky chtěli. Snažil jsem jí jeho koupení vymluvit, protože je hodně drahý. A ona se jen smála a řekla mi, že je jejich teta a že to chce udělat. A kromě toho, řekla, pro ně bude jedním ze skvělých lidí.“ Odkašlal si a zadíval se na podlahu. „Poslala ho předem, jen pro případ, že by se sem včas nedostala. Pro ironii měla vždycky talent.“ Povzdechl si Mark a napil se kávy.
Sally se vrátila z kuchyně a podávala Jackovi kávu. Všimla si, že se tu změnila nálada. Podívala se na Marka, potom na Jacka a nakonec na Jacoba.
„Co?“
Jacob se přinutil k úsměvu. „Nic. Doufám, že děti vstanou už brzy, chci rozbalovat dárky.“
Sally se zasmála a posadila se. „No, já myslím, že můžeme trochu podvádět a rozbalit si ty, které jsme dali jeden druhému … a pokud se děti zeptají, tak samozřejmě řekneme, že to byl váš nápad.“ Řekla a podívala se na Marka. Ten je zavrtěl hlavou a dělal, že ho to naštvalo. „No jasně, všechno svést na muže. Vždycky to tak je.“
Sally pokrčila rameny. „To je ženská výsada.“
Mark zase jen zavrtěl hlavou, sehnul se vytáhl z pod stromku malou krabičku. Podával ji Sally.
„Veselé vánoce.“ Sally zvedla obočí a rozbalila svůj dárek. Byla to černá sametová krabička. Otevřela ji a dívala se na její obsah doširoka otevřenýma očima. „Bože Marku. To jsi nemusel. Muselo to stát jmění.“ V krabičce byly malé stříbrné, diamantové náušnice.
„Jsou nádherné.“
Mark se usmíval. „No, měl jsem spoustu přesčasů a asi do konce života budeme zadlužení, ale jsem rád, že se ti líbí.“
Sally ho plácla po rameni. „Zmlkni.“ Potom šla do koupelny, aby si je vyzkoušela a viděla, jak vypadají. Mark se znovu zohnul pod stromek a vyndal krabičku střední velikosti a podával ji Jacobovi. Ten ji otevřela a rozesmál se. „Přenosný kávovar?“
Mark se usmíval. „No, protože miluješ kávu a hodně cestuješ, mysleli jsme si, že se ti bude hodit.“
Jacob přikývl a usmíval se. „Ano, to bude. Děkuji.“
Sally se vrátila a podávala dárek Jackovi. Viděla, jak překvapeně se tváří a jen zavrtěla hlavou. „Není to nic moc, ale bude se vám to líbit. To nám poradil Jacob.“
Jack ho otevřel, uvnitř byla video hra. Jack se rozesmál. „Jacobe?“
Ten pokrčil rameny. „Sam mi říkala, jak se snažíte dostat se na ryby, takže teď už nebudete muset. Murray říkal, že jste stejně nikdy nic nechytil.“
Jack se na něho podíval pohledem, který by mohl zabíjet, ale poděkoval mu. Sally se snažila svůj úsměv skrýt. „Danielův dárek bude muset počkat, až se vzbudí. Myslím, že pro teď je to všechno.“
A zase tu zavládlo ticho, ale tentokrát to bylo příjemné. Jack se posadil a popíjel svou kávu.
Bylo jen otázkou času, než se Daniel a děti vzbudí.¨

------------------------------

Sam strávila ve vaně asi půl hodiny. Potom pro ni Allay přišla, že už je večeře. Oblékla si ty bílé šaty. Byly z velice jemné látky. To ji překvapilo. Teď se cítila mnohem příjemněji tak, jak už se dlouho necítila. Bosá šla do kuchyně a posadila se ke stolu. Jídlo už bylo na stole a Stín, Allay a malá Anij už na ni čekali. Stín se na ni ustaraně podíval.
Sam se usmála. „Je mi fajn. Tak pojďme jíst.“ Zrovna si chtěla nabrat jídlo, když uslyšela, jak se otvírají těžké dveře. Prudce zvedla hlavu a její pohled se uzamkl se Stínovým. Koutkem oka viděla, jak se zadíval na svou ženu a potom zase na ni. Někde vzadu plakalo dítě. Pořád se pevně dívala Stínovi do očí. Cítila jak se spojení jejich myslí přerušuje. Ztěžka vydechla a najednou ucítila v levém boku prudkou bolest. Když oči otevřela, dívala se do tváře velice rozzlobeného jaffy.
Když se Daniel a děti vzbudili, šlo všechno rychle. Daniel dostal elektronický organizér. Jacka to rozesmálo, ten dárek se pro Daniela přesně hodil. Zbytek rána strávil tím, že si hráli s dětmi a jejich novými hračkami. Čas tu Jackovi ubíhal poměrně rychle. Většinu dne strávil se svými myšlenkami venku za domem. díval se na hory kolem a vyhovovalo mu, že je tu sám. Prostě neměl dobrý pocit. Nemohl by na to přísahat, ale něco někde nebylo v pořádku.
Váhal, jestli nemá zavolat do SGC, jestli se něco nestalo. Ale věděl dobře, že kdyby ano, tak by mu dali vědět. Tak tu jen tak seděl a přemýšlel. Daniel se na něho byl několikrát podívat, měla obavy, jestli mu nic není. Když ho Jack ujistil, že je v pohodě, odešel. Sally mu tam přinesla oběd i večeři a okamžitě vždycky odešla a na nic se ho neptala. Na město se pomalu snesla noc. A místo, aby se vrátil dovnitř, lehl si na rozkládací křeslo a usnul.

------------------

Jaffa musel Sam do cely táhnout. Před jejich nezdařeným pokusem o útěk, měla alespoň dost energie, aby mohla jít sama. Ale teď ji museli nosit. Ani nemohla sama jít. A i kdyby ji nebili až na hranici ztráty vědomí, asi by stejně nebyla schopná sama jít, to kvůli té zraněné noze. Ale stejně to bylo ponižující a degradující. Když byla zpátky v cele, lehla si na studenou podlahu a zavřela oči.

------------------

Stín se vrátil několik minut po ní. Doufal, že bude zpátky dřív než Sam, ale když vešel do cely, i jemu musel jaffa pomáhat víc, než by Stín chtěl, Sam už spala. Ležela na boku ve fetální poloze. Lehl si vedle ní, dal pod ni jednu ruku a druhou jí dal kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Zavřel oči a položil si hlavu na podlahu. Věděl, co Sam potřebuje a pomocí své mysli se snažil udělat něco, o co se jeho lidé nepokusili už velice dlouhou dobu.

------------------

Jack se ve spánku otočil. Jeho sen něco přerušilo. Všechno kolem se změnilo, najednou byl na zelené louce, kousek odtud byl vodopád. Rozhlédl se a uviděl kopce a stromy. Někdo mu poklepal na rameno. Prudce se otočil a když viděl, že je to Daniel, oddechl si.
Vypadal zmateně. „Co se děje?“
Jack jen pokrčil rameny. „Nemám ponětí.“

----------------------

Stín slyšel, jak Sam tiše mluví ze spaní. Pevně ji objal a dokončil spojení myslí.
Sam byla zpátky v jeho světě. Úlevně si oddechla. Předtím se jí zdál hrozný sen o jaffech.
Když za sebou uslyšela hlasy, zatajila dech. Pomalu se otočila a cítila, jak se jí do očí derou slzy, když viděla, kdo tam stojí. Pohnula se směrem k nim, ale dělalo jí to velké potíže. Zraněná noha ji vůbec neposlouchala. Ale to nevadilo, to kvůli tomu, koho viděla.

Z toho, co Jack viděl, ho zabolelo u srdce. Byla to Sam, ale byla v zuboženém stavu. Měla delší vlasy, které začínaly mít šedivý odstín. Měla na sobě pořád uniformu, ale ta byla roztrhaná a byly na ní tmavé skvrny a on měl strach, že je to krev. Silně kulhala a taky její pravá noha byla zraněná. Vypadalo to, jako by nemohla ohnout koleno. A protože to bylo pro ni velice těžké vůbec jít, nakonec to vzdala. Na obličeji měla modřiny a tržné rány. Na rukách měla krev a taky modřiny. Rukou si držela levý bok a druhá jí volně visela podél těla. Jack se vydal k ní. Daniel šel s ním. Konečně byl schopný promluvit.
„Sam.“

Otevřel náruč a Sam se pohnula k němu. Držel ji a ona vzlykala. Když ucítila i Danielovy ruce, rozplakala se ještě víc. Po několika minutách se uklidnila a promluvila.
„Já …. já, nechtěla jsem, abyste mě viděli takto.“ A když to řekla nahlas, něco se změnilo. Mírně se od Jacka odtáhla a viděla, že má na sobě bílé šaty, které ji předtím dala Allay. Měla čisté ruce a po zraněních nebyla ani památka. Usmála se. „Takhle je to lepší.“
Daniel poodstoupil, takže na něho teď viděla.Vzala ho za ruku a pevně ji stiskla. Díval se jí do tváře.
„Tohle se nám zdá, že?“
Sam přikývla. „Ano.“
„Ale to, že s vámi mluvíme, je pravda, že? Jste opravdu tady?“
Zase se usmála. „Ano a ano.“
Jack se na ni stále díval, jako by mohla zase zmizet. „Ale jak to?“
Zamračila se. „Záleží na tom?“
Jack si povzdechl. „Ne, myslím, že ne.“
Daniel ji pevně stiskl ruku, jako by se oba báli, že by mohla odejít a že by ji tak zase ztratili.
„To předtím,“ řekl Jack a pokynul k jejím šatům. „Takhle teď vypadáte, že? Tohle vám goa´ uldi udělali, že?“
Sam sklopila zrak a nic neříkala.
„Sam?“
V očích měla slzy. „Nemůžeme na to teď zapomenout? Prosím?“
Daniel se na Jacka podíval. „Ano, můžeme. Kde to jsme?“
„Tohle je svět, odkud pochází můj spoluvězeň. Není tu nádherně?“
Daniel přikývl. „My jsme s vaším tátou a Markem a Sally.“
Sam si utřela slzy, které jí stékaly po tváři.
„Jak se mají? Má na mysli, jak tohle všechno zvládají?“
Daniel se na ni podíval smutnýma očima. „Je to pro ně velice těžké. Děti vás postrádají.“
Sam zase přikývla, plakala. „A jak jste na tom vy?“
Jack se na ni podíval, neřekl nic. V jeho tváři se odrážely všechny jeho pocity. Daniel se podíval jinam.
„No nic moc.“ A přinutil se k úsměvu.
Sam na chvíli zavřela oči. A když je znovu otevřela, usmívala se. Potom se obrátila na Jacka.
„Oni pro mě nikoho nepošlou, že?“
Teď zavřel oči Jack. A potom zašeptal. „Ne, myslím, že ne.“
Sam přikývla a začala zase vzlykat. Jack ji znovu objal a opřel se tváří o její hlavu.
„Je mi to líto. Je mi to strašně líto, Sam.“
„Ne. To je…..já to chápu. Je to moc riskantní. Já vím.“
Jack zavrtěl hlavou. „Ale není to správné.“
Sam mu odpověděla tak potichu, že ji skoro neslyšel. „Ne, není.“
„Samantho.“ Uslyšela Stínův hlas. Odstoupila od Jacka a otočila se.
Stín se na ni smutně díval. „Je čas jít.“

Jack se na toho neznámého muže podíval a potom se zadíval zase na Sam. Viděl, že je nešťastná. „Ale teprve jsme sem přišli!“
Ten muž zavrtěl hlavou. „Čas tu plyne jinak, vzpomínáš?“
Sam přikývla. Potom se obrátila na Jacka a Daniela. „Musím jít.“
Jack se zamračil, tomu nerozuměl. „Proč? Kdo je ten muž? A co myslel tím, že tu čas plyne jinak?“
Sam jen zavrtěla hlavou. Vzala ho za ruku a do druhé uchopila Danielovu.
„Chci, abyste si pamatovali tohle. Až se vzbudíte, nepovažujte to za pouhý sen., ano?“
Když přikývli, pokračovala. „A chci abyste řekli tátovi, Markovi a Sally, že je miluji a že jsem v pořádku. A obejměte za mě děti.“ Zase začala plakat. Když promluvila, znělo to chraplavě. „A postarejte se o tátu. On z tohohle bude určitě vinit sebe. A to já nechci. Chci, abyste mi slíbili, že ani vy se z toho nebudete obviňovat. Nemohli jste nic dělat. Slibte mi to.“
Jack jí stiskl ruku. „Slibuji.“
Daniel přikývl. „Já taky.“
Sam se na ně skrz slzy usmála. „A řekněte Janet, ať začne konečně žít. Moc pracuje a nemá na sebe čas. Věřte mi, vím, o čem mluvím. A u mě doma mám dárek pro Cassie. Je to v mé ložnici v horní zásuvce mého prádelníku. Jsou to náušnice mé mámy. Vždycky se jí líbily. Tak jí je za mě dejte a řekněte jí, že ji mám moc ráda.“
Jack přikývl. „Řeknu.“
„Samantho, musíme jít.“ Sam přikývla, i když jí bylo moc těžko. Naposledy stiskla jejich ruce a potom je pustila. Otočila se na Daniela, dala mu pusu na tvář a přesunula se k Jackovi. Stála před ním a chvíli se ani nepohnula. Nebyla si jistá, co by měla říct. Potom zvedla obě ruce a uchopila Jackovy tváře. Jack jí přejížděl svýma rukama od ramen k loktům. Svoje čelo si opřel o to její.
„Sam…“ Zavřel oči a pořád jí přejížděl po rukách.
„Ne. Nedělejte to. Ještě nejsem mrtvá. Ještě ne. Tak mi neříkejte sbohem a nechovejte se tak, jako bychom se už neměli nikdy vidět. Uvidíme se. Je to jen otázka času.“ Zlobila se na něho a zlobila se na sebe, protože nemohla udělat nic, aby ho zastavila.

Jack nechal oči zavřené a jen zavrtěl hlavou. Ale jinak se ani nepohnul. Sam pomalu přesunula ruce na jeho hrudník. Pevně se chytila jeho košile, jako by to v tom bylo nějaké kouzlo a oni by tu mohli zůstat.
„Jenom…“ hlas se jí zadrhl. Udělala krok vzad a potom k němu zase přistoupila. Věděla, že musí jít, ale nechtěla to udělat. Měla už jen málo sil a když nakonec promluvila, bylo to hodně potichu. „Jenom to se mnou ještě nevzdávejte.“ A potom zvedla pravou ruku a pohladila Jacka po tváři.
„Nashledanou.“ Zašeptala, otočila se a rychle odcházela ke Stínovi. Jack ji celou dobu sledoval očima. A když došla ke Stínovi, viděl, že se na něho také dívá. Dívali se na sebe tak dlouho, dokud tento svět nezmizel.
Jack se náhle probudil, někdo otvíral dveře. Okamžitě věděl, kdo to je.
„Danieli.“
Daniel vstoupil do svitu, který vrhalo světlo na verandě. Měl na sobě cosi, co vypadalo jako pyžamo.
Zvedl obočí. „Ano? Vždyť ani neznáš otázku.“
Jack se posadil a třel si bolavá záda, jeho provizorní lůžko nebylo zrovna pohodlné.
„Jacku, potřebuji se tě na něco zeptat.“
„A odpověď je ano.“
„Přišel jsi se mě zeptat, jestli jsem měl sen, kde jsi byl ty a Carterová. Ano, měl.“
„Takže to nebyl jen sen?“
„Ne.“ Jack vstal. „Jdeme. Potřebujeme si promluvit s Jacobem.“

--------------------

„Děkuji Stíne.“ Řekla Sam a položila si ruku přes jeho, kterou měl na jejím břiše.
„Není zač, Samantho.“
„Mám otázku. Jak jsi to udělal?“
„Jak už jsem ti říkal předtím. Nemohu se spojit s někým, koho neznám. Nicméně existují možnosti, jak pravidlo obejít.“
„Jako tohle?“
„S tvým otcem se spojit nemohu, protože jeho mysl je spojená se symbiontem. Ale protože plukovník O´Neill a doktor Jackson goa´ulda nemají a věří ti a ty je znáš velice dobře a taky znáš a věříš mně, mohu se přes tvoji mysl s nimi spojit. To, že jsi s nimi takto přirozeně spojená, mi ohromně pomohlo.“
„Přirozeně spojená?“
„Mnohokrát jsi mi popisovala, že jste si při boji nemuseli říct ani slovo a stejně jste věděli, co si ten druhý myslí. Tahle ta schopnost je to spojení, o kterém mluvím. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by to mnohem těžší, abyste se viděli, i když šlo jen o sen.“
„To vypadá, že je tam docela velká trhlina.“
Stín se zasmál. „Možná. Ale za jiných okolností, pochybuji, že bych se o něco takového pokusil.“
Sam mu pevně stiskla ruku, nastalo ticho.
„Samantho, musím ti říct, kde jsem byl před těmi několika dny.“
„To je v pořádku, Stíne. Už je to pryč. A já jsem ráda, že jsi zase zpátky. Myslím, že bych už víckrát to, co se stalo, nezvládla.“
Opět nastalo ticho. „Stíne? O čem jsi chtěl mluvit?“
To ticho bylo nepříjemné, když Stín nic neříkal. Potom si ji k sobě přitiskl blíž.
„O ničem. Spi.“

---------------------

„Jacku, kvůli čemu mě budíte uprostřed noci?“
Jack a Daniel si vyměnili pohledy. „No…. nemyslete si, že to, co vám řekneme, je jen hloupost nebo jen naše přání, ano?“
Jacob se na ně pozorně zadíval a přikývl.
Daniel se zhluboka nadechl a řekl. „Právě jsme viděli a mluvili se Sam.“
Jacob vyskočil. „Cože?“
„Mluvili jsme s ní ve snu. Ale to nebyl jen obyčejný sen. My jsme s ní skutečně mluvili.“
Jacob zavrtěl hlavou a potom se rozesmál. „To je šílené. Měli byste přestat pít před spaním kafe, kofein vám popletl hlavu.“
Jack se na něho zostra podíval. „Jenom si nás vyslechněte, ano?“
Jacob se zklidnil a ten pohled Jackovi vrátil. „Proč? Vy opravdu chcete, abych vám věřil, že vy dva jste mluvili s mou dcerou, která už je tři měsíce pohřešovaná? O níž jste zrovna vy Jacku napsal do hlášení, že předpokládáte, že v tom vězení zemřela? Po tom všem opravdu čekáte, že vám uvěřím?“
„Fajn. Chcete důkaz? Zlaté náušnice její matky. Jsou v horní zásuvce jejího prádelníku v její ložnici. No, jak bych to mohl vědět? Pojďme k ní domů. Vsadím se s vámi, že je najdeme přesně tam.“
Jacob se na něho okamžik upřeně díval a potom začal přecházet po pokoji.
„Dobře. Řekněme, že máte pravdu a že to nebyl jen sen. Jak to k čertu může být možné komunikovat prostřednictvím snu? A proč teď? Proč ne předtím? Bůh ví, že s ní potřebujeme mluvit. A proč jen vy dva? Proč ne i já?“ Zastavil se a otočil se. „Co přesně říkala?“
Jack se usmál. „Tohle je lepší.“
Daniel vstal z pohovky a šel k oknu, aby se podíval ven. „Moc toho neřekla. Otázce, co musela prožít v tom vězení, se vyhnula. Mluvila jen o tom, co chtěla vzkázat rodině, Janet a Cassie.“ To, že Daniel mluvil o rodině, Jackovi neuniklo. I oni dva se tak nějak stali její součástí. A jemu to vůbec nevadilo.
Daniel pokračoval. „Chtěla, abychom vám řekli, abyste se z toho neobviňoval a že vás miluje a že je jí fajn. A že máme totéž říct Markovi a Sally.“
Daniel zmlkl a povzdechl si.
Jacob si toho všiml. „Co?“
Když Jack promluvil, jeho hlas byl tichý. To, co se chystal říct bude dost tvrdé, ať to řekne potichu nebo nahlas.
„Ona ví, že pro ni nikoho nepošleme. Už to ví nějakou dobu, myslím.“
Jacob sklonil hlavu, ve tváři měl bolest. „Bože.“
Jack přikývl. „Ano.“
Na schodech se rozsvítilo. Mark a Sally sešli dolů a zvědavě se na ty tři dívali.
Mark zvedl obočí a pohled Sally se přesunul od bolestného výrazu Jacoba, přes Jackův provinilý zpět k Danielovi. Opatrně se zeptala.
„O co tady jde? Slyšeli jsme hlasy.“
Jacob se na ni smutně usmál. „Máme problémy se spaním.“
Sally se na něho zatrpkle podívala. „Uh.“
Mark šel do kuchyně. „Udělám kafe.“

-----------------------

„Takže, vy nám neřeknete, proč jste opravdu vzhůru.“
Daniel se zavrtěl. „Už jsme vám to řekli. Nemůže spát.“
Mark se zasmál. „Ok Danieli, zkuste to znovu. Proč nám neřeknete opravdový důvod, proč jste vzhůru.“
Jacob se usmál a zavrtěl hlavou. „To je pravda, Marku. Opravdu nemůžeme spát.“
Sally se na něho rozčileně podívala. „Dobře, proč nemůžete spát?“
Jack se na ni nevěřícně podíval. „Dám vám tři možnosti.“
Daniel se podíval na Marka a Sally a přimhouřil oči. „A proč nespíte vy dva?“
Mark pokrčil rameny. „Vypadá to, že nespavost se nějak víc v poslední době rozšířila.“
Jack se napil kávy a usmál se. „Hm, tomu tak věřím.“
Mark a Sally se na něho nehezky podívali. „Ano, pokud to nezkusíme, tak se asi nevyspíme. takže, zlato, pojďme si lehnout.“
Mark vstal a podával Sally ruku. Ta se otočila na Jacoba, Jacka a Daniela. „A vy byste asi měli udělat totéž.“
Ti tři přikývli. „Ano. Jenom dopijeme kafe.“
Sally se usmála. „Dobře. Hrnky dejte do dřezu, umyjeme je až ráno.“
„Nikdy neodkládej na zítra to, co můžeš udělat dnes.“ Okomentoval to Jack.
Mark už odešel a Sally byla skoro na konci schodiště, jeho poznámce se zasmála a řekla. „Něco takového.“
Jacob si povzdechl. „Myslím, že jsem teď na řadě já. Dobrou noc Jacku, Danieli. Stejně si stále nejsem jistý, jestli mám tomu vašemu snu věřit. Ale zítra o tom určitě popřemýšlím.“
Vydal se ke schodům, potom se zastavil a otočil se zpátky. „Zítra pojedu k Sam domů. Musím to tam uklidit, myslel jsem, že bych to udělal teď. Jste tam vítáni.“
Jack si povzdechl. „Budeme tam.“
Po několika minutách si Jack a Daniel šli taky lehnout.
Když ráno přijeli Jacob, Jack a Daniel k Sam domů, našli tu spoustu prázdných krabic.
„Volal jsem Janet. Myslel jsem, že by nám možná chtěla pomoct.“
Jack přikývl. Ale když uviděl Cassie, tak byl šokován.
Daniel sykl a potom hlavou kývl směrem ke Cassie, která vyklízela Samin stůl.
„Jak to všechno snáší?“
Janet si povzdechla. „To nemám ponětí. Nemluví o tom se mnou. Vyhýbá se tomu, když se ji zeptám, jak jí je. A od té doby, co jsme sem ráno přišly, nepromluvila ani slovo.“
Jack se chvíli na Cassie díval a potom se obrátil na Janet. „Dobře, dejme se do práce.“

„Jsi si jistý, že právě my dva bychom tohle měli dělat? Je mi to docela nepříjemné, probírat se osobními věcmi Sam, zvlášť v její ložnici.“
Jack se na Daniela pobaveně podíval. „To je dobrý Danieli. Myslím, že by jí to nevadilo.“
Chvíli bylo ticho a potom Daniel zašeptal. „Ano, vadilo.“
Jackovi málem vypadala z ruky malá dřevěná krabička, kterou používala Sam na šperky a kde měly být ty zlaté náušnice, které mají dát Cassie. Svůj hlas měl ale pod kontrolou.
„Ona to chápe, Danny. Nemůžeme nic dělat.“
Daniel se krátce, zasmál. „Pokud ti to pomůže, abys dobře spal.“
Jack se prudce otočil a škaredě se na něho podíval. „A co má tohle jako znamenat?“
„Jacku, Danieli? Je všechno v pořádku?“ Cassie stála ve dveřích, vypadala vystrašeně. Když ji Jack uviděl, jeho výraz okamžitě změkl.
„Ano Cassie, všechno je fajn.“
„To ti nevěřím.“
„Cass …“
„Co je to?“ Ukázala na krabičku, kterou Jack držel v ruce. Podíval se na ni a potom řekl.
„To je krabička na šperky. Jsou tam náušnice matky Sam. Chtěla, abys je dostala ty.“ Natáhl k ní ruku, ale ona se ani nepohnula, aby si ji vzala.
„Já je nechci.“
„Proč ne?“
„Prostě nechci.“ A potom se otočila a odešla. Za moment se ve dveřích objevila Janet.
„O co tady šlo? Cassie právě utekla ven.“
Jack si povzdechl. „To nevím. Půjdu za ní a promluvím si s ní.“
Odešel z ložnice a přes obývací pokoj došel k posuvným dveřím, které vedly na balkon. Cassie se pažemi opírala o zábradlí. Když tam Jack přišel, ignorovala ho. Opřel se stejně jako ona a díval se ven. Potom na ni začal mluvit.
„Chceš mi říct, co se děje?“
Ticho.
„Podívej se Cassie. Já vím, jak se cítíš.“
„Ne, nevíš.“
Jack zavrtěl hlavou, byl rozčílený. „Tak mi to potom řekni.“
Cassie se narovnala, jednou rukou se stále opírala o zábradlí. Otočila se obličejem k němu, přimhouřila oči proti slunci a potom se zase dívala na ulici.
„Když ti to řeknu, tak se na mě budeš zlobit.“
„Proč bych se na tebe měl sakra zlobit?“
Cassie se na něj podívala. „Ty už jsi rozzlobený teď.“
Jack si znovu povzdechl. „To ano, ale ne na tebe.“
„A proč tedy?“
„Myslím, že jsem se ptal první.“
Trošku se na něho usmála. „Odpověz mi ty a já ti taky odpovím.“
Jack se na ni naštvaně podíval, ale odpověděl jí. „Abych řekl pravdu, nevím proč jsem rozzlobený. Prostě to tak je.“ Zasmál se, ale žádný humor v tom nebyl.
„Jsi na řadě.“
Cassie si pohrávala s kouskem barvy, která se začínala ze zábradlí odlupovat.
„Já se zlobím, protože to každý vzdal. Jako ty, ty víš, že Sam žije. Ale slyšela jsem, co jsi říkal Danielovi. Ty jsi to vzdal, abys ji odtam dostal.. Víš, že je naživu, že tam někde je, ale jsi si tak jistý, že Sam chápe, že pro ni nemůžeš, že už jsi přesvědčil sám sebe, že to ani nezkoušíš.“
„Ty víš, že bych to udělal, kdybych mohl.“
„Opravdu? Prosím tě. Kdybys ji odtam chtěl dostat, tak by jsi klidně rajtoval na čertově kobyle.“ Zmlkla a podívala se na Jacka, tohle ho šokovalo. „Promiň, ale je to pravda.“
Jack jen zavrtěl hlavou, nevěděl, co by na to měl říct.
„Podívej Jacku,“ řekla tiše. „Já vím, že to není tím, že bys ji nechtěl přivést zpátky. Ale já si myslím, že se bojíš, co bys viděl, kdybys to udělal.“
„Možná. Nevím.“
Cassie se podívala před sebe. „Pokud je to ono, tak bys to měl překonat. Ona tam někde venku stále je. A já si myslím, že ty víš, kde je. A každý den, co stráv š tady a nic neuděláš, musí ona strávit s goa´uldem.“
Jack se na ni překvapeně podíval.
„Jo, já vím, že ji má nějaký goa´uld. Máma mi nic neřekla. Prostě jsem na to přišla. Nebylo to těžké.“
Povzdechla si. „Víš, proč si ty náušnice nechci vzít? Protože chci, aby mi je dala Sam sama.“
Jack se na ni pozorně zadíval. Vždyť je jí teprve patnáct. „Jak to, že jsi tak rychle dospěla?“
Cassie se smutně usmála. „S tím vším, co se mi stalo, to nebylo nijak těžké.“
Jack přikývl a potom položil Cass ruku na rameno. „Pojďme dovnitř.“
Oslava Nového roku byla pro Reedovi a Carterovi velkou událostí. Dům byl doslova přeplněný lidmi. Jack a Daniel se snažili protlačit davem, aby se dostali k Markovi a Sally. Ti dva byli totiž jediní, koho tady znali.
Jack musel skoro křičet, aby byl slyšet, jak tu bylo hlučno.
„No lidi, máte tu zajímavý večírek. Kolik přátel vlastně máte? Vypadá to, jako byste pozvali polovinu státu.“
Mark se rozhlédl po pokoji. „Že ano? Ale já vůbec nevím, kdo většina z nich je.“
Sally se zasmála. „Nemusíš se cítit špatně, já taky ne.“
Mark položil Sally ruku na záda a podíval se na Jacka a Daniela.
„Co byste řekli na to, kdybychom šli dozadu za dům, aspoň na chvíli?“
Ti tři přikývli. Mark kývl hlavou ke dveřím. „Běžte napřed. Já se jen podívám, jestli někde najdu tátu a děti. Myslím, že si šli pro něco k pití.“ A vydal se do kuchyně.
Vzduch venku byl chladný a Jack byl rád, že si na sobě nechal svetr.
Sally se usmívala. „Tady je to lepší. Jsem ráda, že slyším sama sebe“
Daniel zavrtěl hlavou a zeptal se. „Takže, tihle všichni lidé jsou přátelé vašich rodičů nebo Jacoba?“
Sally jen pokrčila rameny a řekla to, co Mark před chvílí. „To nevím. Tak trochu obojí. No vlastně vím, že asi polovina patří k Jacobovi. Kdyby tu byli všichni přátelé mých rodičů, tak by tu byl asi problém.“
Jack zvedl obočí. „Co tím myslíte?“
Sally zajiskřilo v očích. „No, řekněme, že v porovnání s počtem přátel mých rodičů, tohle nic není.“
Daniel se na ni nevěřícně podíval. „Opravdu?“
Sally přikývla a rozesmála se. „Moje máma a můj táta žili naplno, když byli mladí.“
Jack se usmál. „Jinými slovy, byli ´roadies´?“
Sally se zase zasmála. „Hm. Jejich přátelé jsou docela…… unikátní.“
Přišel Mark a Jacob a Sally se zadívala na Marka. „Kde jsou děti?“
Mark se usmál. „Hrají s dětmi tvého bratra. Neměj obavy, jsou v pokoji nahoře. Hrají Nintendo. Nikomu se do cesty plést nebudou.“
Sally přikývla a posadila se na jednu ze židlí na verandě.
„Tohle mi připomíná naši dámskou jízdu před naší svatbou. Než jsme odjely z domu. Byla to obrovská zábava.“
Mark jen zvedl obočí. „Váš večírek?“
Sally se na něho nevěřícně zadívala. „Já jsem ti nikdy o tom, co se stalo v tom baru neřekla?“
Mark zavrtěl hlavou. „Ne, neřekla.“
Daniel byl na ten příběh úplně nažhavený. „Tak co se tam stalo?“
Sally zaváhala. „Nejsem si jistá, jestli bych vám to měla povědět. Jacobovi se to možná nebude líbit.“
A tentokrát zvedl obočí Jacob. „Proč?“
Sally se ještě víc usmívala a v očích se jí uličnicky blýsklo. „No, týká se to Sam, námořního letectva a je v tom spousta alkoholu.“
Mark, Daniel, Jacob a Jack si vyměnili pohledy. Jacob se raději posadil, aby ho to neporazilo. „Dobře. Tak teď nám o tom můžeš říct.“
Sally se naklonila dopředu a rukama se opřela o stůl. Stále se usmívala.
„Dobře, ale neříkejte mi potom, že jsem vás nevarovala.“ Chvíli se dívala před sebe, hledala, kde začít. „Ten večírek probíhal velice dobře, asi tak do půlnoci, kdy většina mých kamarádek odešla domů. Zůstaly jsme jen já, Sam a moje sestra Mel. Byly jsme pořád plné energie, takže jsme se rozhodly, že zajdeme do jednoho místního baru. Tehdy měla Sam ještě dlouhé, vlnité vlasy. Na sobě měla fantastické černé džíny, které měla obtažené na těch správných místech. Černou průsvitnou košili a pod ní krátké, černé tričko. Takže si dokážete představit, že když jsme tam přišly, kolik pohledů se jí dostalo. Bohužel, jediný volný stůl byl přímo u baru, kde bylo asi pět kluků, kteří už byli dost opilí. Dva z nich přišli k nám, že jsou námořníci na dovolené a požádali nás o tanec. Když viděli můj a Melin prsten, tak vycouvali. Sam ale pořád obtěžovali, dokud jim nakonec ne zrovna pěkně řekla, aby jí dali pokoj. Udělali to a my jsme tam zůstaly asi ještě půl hodiny. A potom jsme se chystaly k odchodu. Naše cesta vedla kolem těch kluků, kteří už toho měli opravdu dost. Prošly jsme kolen nich, když jeden z nich řekl: „Zlatíčko. Chceš se svézt s pilotem?“ A ještě přidal něco dalšího, co bych raději neopakovala.“ Sally při té vzpomínce potřásla hlavou a vesele dodala. „Sam se zastavila. Mel a já jsem si byly jisté, že vybuchne, ale ona se jen usmála. Přísahám, že to byl jeden z těch ďábelských úsměvů. Nicméně se otočila a pomalu se k němu vrátila a řekla takovým tím sexy hlasem, aby jí koupil pivo. My s Mel už jsme byly u dveří. Celý bar byl zticha, všichni byli zvědaví, co bude dál. Zatímco čekali na pivo, Sam se k němu naklonila, takže byla velice blízko. Potom se ho zeptala: „Ty mě chceš svézt?“ On jen vyjeveně přikývl. A tehdy barman položil její pivo na pult. Sam ho vzala, trochu z něho upila a potom je vylila tomu klukovi do klína. Položila sklenici na bar a zase se ďábelsky usmála. Vstala, naklonila se k němu a řekla nahlas, tak aby to bylo slyšet po celém baru. „Proč se prostě nedržíš svého joysticku?“ Sally se zaklonila a když se podívala na obličeje těch čtyř mužů, rozesmála se. „Sam se potom otočila a šla pryč, aniž by se za sebe podívala. A pokud si vzpomínám dobře, tak jí všechny ženy, co tam byly, tleskaly.“
Mark potřásl hlavou. „Nevěděl jsem, že je moje sestra tak …. prohnaná.“
Sally se na něho podívala. „No. Nebuď šokovaný, Marku! Ty jsi nebyl zrovna velký bratr, co ji chránil, když jste byli děti. Je mi líto, že ti to říkám, ale Sam to dělala po svém, když se musela bránit mužům, když dospěla. A byla to tvrdá zkušenost.“
Mark se tvářil provinile, ale neřekl nic. Sally se smutně usmála. „Kromě toho, když jsi žena, tak použiješ všechno, když musíš být lepší než muž. Je to zábava.“
Jacob zavrtěl hlavou. „Vždycky jsem toho litoval.“
„Čeho?“ Zeptala se Sally.
Jacob si povzdechl. „Toho, že jsem s ní nebyl tak často, abych ji chránil.“
K překvapení všech se Sally zasmála. „Jacobe, vy víte lépe než já, že by jí to víc ublížilo, než prospělo. Ona si předtím, než musela s muži soupeřit každý den, užívala života. Potřebovala se naučit sebe sama bránit víc, než abyste vy nebo Mark na ni dohlíželi.“
Jacob nevypadal, že by ho to přesvědčilo. „Možná.“
Sally se na něho usmála. „Podívejte Jacobe, ona věděla, že kdykoliv vás bude potřebovat, že tu budete. Jenom proto, že vás vlastně nikdy nepotřebovala, neznamená, že to nevěděla.“
Jacob se na ni taky usmál. A přikývl. Jack se podíval na hodinky. „Whoa, už je 23:56. Měli bychom jít dovnitř nebo tu zábavu zmeškáme.“
Vstali a vešli do domu, protlačili se davem do obývacího pokoje, kde byla veliká televize. Děti už na ně čekaly spolu s matkou Sally, která seděla na pohovce. Během následujících dvou minut se všichni sešli v pokoji, někteří nakonec zůstali v kuchyni, protože v pokoji opravdu nebylo dost místa. Ve 23:59 nastalo v domě úplné ticho.
Když hodiny začaly odbíjet, všichni se přidali k odpočítávání.
„10…9…8…7…6…5…4…3…2…1…šťastný nový rok!“
Málem z toho ohluchli. Všichni se líbali a objímali. Mark a Sally se políbili a potom dali pusu svým dětem. Jack a Daniel se taky objali a usmáli se. A potom objali Jacoba. Sally dala Jackovi, Danielovi a Jacobovi pusu na tvář a oni ji objali. Ti tři se potom otočili a potřásli si rukou s Markem. Po pár minutách pro ně Mark přinesl přípitek. Potom si stoupl před všechny, co tu byli a pozvedl svoji skleničku.
„Děkuji vám všem za vaši pozornost a přeji vám šťastný nový rok!“ Všichni jásali a když Mark zvedl ruku, tak ztichli. „Jak víte, moje setra Samantha tu s námi nemůže být.“ Podíval se dolů na svoje nohy, jako by se potřeboval sebrat a potom pokračoval. „Tím důvodem je, že skoro před třemi měsíci byla na jedné misi, na kterou ji vyslalo letectvo a zmizela.“ Zmlkl a viděl, jak se lidé tváří smutně. Usmál se. „Víte, když se Sam vrátila z výcviku po té, co se dala k letectvu, řekla mi, že se naučila dvě věci. Za prvé, že neexistuje nic, co by se nedalo vyhodit do vzduchu a za druhé, nehrát si s ohněm. Řekla to, aby naštvala lidi kolem.“ Ozval se smích, ale potom rychle utichl. V Markově hlase byly znát všechny jeho emoce, které se snažil držet v sobě. „Já mám svou ženu, děti a otce a taky nové přátele. Ale to, co nemám a možná už nikdy mít nebudu, je moje sestra. A to je hrozné. Chybí mi mnohem víc, než jsem si myslel, že je možné.“ Sklonil hlavu, aby se uklidnil a potom zvedl skleničku ještě víš. V očích měl slzy.
„Na Sam.“
Jeho hlas zněl zlomeně a obsah skleničky vypil naráz.
„Na Sam.“ Zopakovali všichni a pozvedli svoje skleničky.
Jack se díval do své prázdné skleničky a zašeptal tak, aby to slyšel jen on sám.
„Na Sam.“

Sam držela Anji ve vaničce a kouskem mýdla jí umývala nohy a ruce. Holčička se smála a hrála si se žínkou, kterou tu Sam měla. Ta na ni tiše mluvila, aby se malá zklidnila.
„No maličká, myslím, že už jsme hotové. Víš, moc mi při koupání pomáháš. Musíme si to zase někdy zopakovat.“ Sam ji zvedla a položila na polštář, na kterém byla osuška. Utřela ji, vzala si kus látky ve tvaru čtverce a složila ji jako plínu. Potom Anji oblékla šaty, modré jako obloha, které jí sahaly až ke kotníkům. Když byla hotová, zvedla ji a překontrolovala, že je všechno, jak má být.
„Půjdeme najít mámu, co říkáš?“ Položila si Anji do náruče a šla chodbou do obývacího pokoje, kde Allay a Stín čekali. Allay se na Sam usmívala.
„Jde ti to s ní moc dobře Samantho. Anji tě zbožňuje.“ Allay vstala, vzala si malou a dala ji Stínovi a potom vzala Sam za ruku. „A teď je načase, abychom se my dvě připravily na svatební obřad.“
Sam váhala. „Jsi si jistá, že bych tam měla jít? Nechci nijak obtěžovat.“
Allay zvedla ruku. „Samantho, ty jsi teď součástí naší rodiny. Ty nás nikdy obtěžovat nemůžeš.“ Sam viděla, že tohle Allay myslí zcela upřímně a přikývla. Allay se usmála.
„A teď pojď. Je toho hodně, co nás čeká.“

Sam přejela prsty po části oblečení z tmavě modré krajky, která poslouží jako sukně. Byla nádherná, kdo tuhle látku vytvořil a obarvil, to udělal tak, že na konci modrý odstín přecházel do barvy oblohy, kde se barva shoduje s barvou další části oblečení.

Sam byla ráda, že jsou s Allay spojeny myšlenkami, protože jinak by nevěděla, jak si tohle tradiční oblečení má obléknout. Svlékla si bílé šaty, které jí dala Allay a vzala si první část oděvu, kterou si pevně obtočila kolem boků a potom ji po straně sepnula a ujistila se, že světle modrá část je dole.. Potom si vzala další část, tu barvy nebe a obtočila si ji kolem hrudníku a břicha, potom její konce překřížila a dala si je kolem krku a zbývající část dala zase dopředu. Vzala si špendlík, na němž byla připevněná bílá květina a látku si upevnila nad levým ňadrem. Obula si bílé sandály a vešla do ložnice Allay a Stína. Allay byla oblečená stejně a seděla na židli, která stála před velkým zrcadlem. Pokynula Sam, aby se posadila na židli vedle ní.
„Vypadáš nádherně Samantho. Ta barva jde k tvým očím.“
Sam se usmála. „Děkuji. A co budeme dělat teď?“
„Teď počkáme na svaté ženy. Když přijdou, použijí speciální směs rostlin a barev, aby nám ozdobily ruce a potom oblast kolem pravého oka. Zobrazí svatbu našich stvořitelů. Budou zdobit naše dlaně a ruce a potom část paží pod rameny. Zdobení kolem oka bude představovat Bohy, kteří nás střeží. Když tohle dokončí, bude to něco nádherného.“
„A jak dlouho to bude trvat?“
„Několik hodin. Proto začínají brzy ráno. Svatba je dnes večer, ale to jen první část oslavy. Podle naší tradice se svatba slaví po osm dní. Po celou tu dobu tu bude spousta jídla, pití a přátel.“
„To zní hezky.“
Allay přikývla. „A taky to tak je.“ Chvíli se na Sam dívala. „Jsi v pořádku? Cítím, že jsi smutná.“
Sam se podívala do zrcadla, předstírala, že si prohlíží šaty. „Je mi fajn. Jenom se mi trošku stýská po domově. To je všechno.“
Allay si povzdechla. „Je to mnohem víc než jen trochu, Samantho. Je mi líto, že nemůžeš být se svou rodinou a svými přáteli. Vím, že ti moc chybí.“
Sam se stále dívala do zrcadla. „To ano.“
„Stín mi pověděl o tvém snu. Zdá se, že tvoji přátelé mají o tebe velkou starost.“
Sam přikývla. Allay ji vzala za ruku. „Samantho.“
„Tam, kde mám srdce, cítím něco jako velkou bolest.“ Sam mluvila tiše, hlas se jí třásl.
„A jako by se rozrůstala víc a víc a já jen stěží mohu dýchat. Cítím jen tohle a už nic jiného.“ A potom už to nevydržela a rozplakala se.
Allay ji objala a pevně ji držela. Když Sam znovu promluvila, její hlas zněl zlomeně a odrážel stav její duše.
„Chci jít domů.“
Allay ji pohladila po vlasech a potom Sam slyšela, jak jí šeptá. „Já vím Samantho. Já vím.“

Když svaté žena přišly, Allay stále Sam objímala. Ty ženy se dotkly její tváře a řekly jí, že se pomodlí ke svým bohům a že mu o ní poví. Sam si nebyla jistá proč, ale začala se cítit o něco lépe. Uklidnila se a narovnala se. Rukou si utřela slzy a druhou rukou se stále držela s Allay.
„Promiňte.“ Řekla, cítila se kvůli svému chování v rozpacích.
„Není proč, Samantho. Už jsi to asi nějakou dobu potřebovala. Já vím, že si myslíš, že musíš být silná a nechceš dovolit, aby se tě cokoliv dotklo, ale není to pravda.“
Sam přikývla a nechala jednu ze svatých žen, aby začala s dekorací její pravé ruky. Ta žena byla už docela stará, ale její ruce byly jisté. Měla s sebou plátěný sáček plný směsi, kterou bude používat na jejich dekoraci. Svázala jeho vršek a potom dole vyřízla malý otvor, kterým tu směs mohla vytlačit ven jako tenkou linii. Začala s dekorací.
„Jak tohle funguje?“
Allay se na Sam podívala. „Z té směsi dělají tvary, jaké chtějí a potom je nechají, aby se ustálily tak dlouho, jak je třeba. Když ta směs uschne, tak ji setřou a na tvé kůži zůstanou jednotlivé tvary v tmavě modrém odstínu.“
„To je fascinující. Zajímalo by mě, co všechno v té směsi je.“
Allay zavrtěla hlavou. „To neví nikdo, jen svaté ženy. Je to střeženo jako tajemství, dar od bohů, před mnoha lety. A nám to neřeknou.“
Ta směs byla velmi hustá a lepkavá, aby bylo jisté, že nebude po kůži stékat. Ozdobit každou ruku jim trvalo hodinu. Pracovaly na detailech a když skončily, Sam se na svoje ruce podívala. Ty obrázky byly úžasné. Byly tam droboučké květy, stromy a vodopády a dvě bytosti, které stály uprostřed toho všeho. A potom tam bylo něco, co vypadalo jako paprsky světla, které ozařovaly ty bytosti a poukazovaly tak na jejich důležitost.
„Drž ruce nahoře, ať se ty tvary nerozmažou.“ Sam přikývla a nechala ruce zvednuté. Ta žena začala zdobit její paži, přesně tam, jak jí řekla Allay. A žena, která zdobila Allay už také pracovala na její paži.
„To je nádherné,“ řekla Sam. Dávala si pozor, aby se nepohnula. „Vy jste velice talentovaná.“
Ta žena se jen zasmála. „Děkuji ti, mé dítě. Nellie a já už tohle děláme spoustu let. Máme mnoho zkušeností. A já si to užívám, být součástí svatebního obřadu je velká čest.“
„To si umím představit. Jak se jmenujete?“
„Yaonay.“
Sam se na ni usmála. „A to všichni budou mít stejné obrázky?“
Yaonay zavrtěla hlavou. „Ne, děti mají zdobení jen kolem oka, které připomíná, že je bohové ochraňují. Celou dekoraci získají, až dospějí. Nevěsta má stejné zdobení a navíc má na čele zobrazenu tvář naší Matky bohyně. Ženich má na čele tvář Otce boha. Tohle děláme, abychom připomněli pouto, které bylo našimi bohy vytvořeno před tisíci lety. A také aby připomnělo těm, kteří uzavírají sňatek, že i mezi nimi se vytváří takovéto pouto.“
„A jak dlouho tohle zobrazení vydrží?“
„Po celých osm dní oslav. Potom začíná blednout, až zmizí úplně.“
„A co budu mít na paži?“
Yaonay se usmála. „Svatební věnec.“ Podívala se na Sam. „Ptáš se na hodně věcí. Jsi vždycky tak zvědavá?“
Sam přikývla. „Ano, dá se to tak říct. Jsem vědec, to k mé práci patří.“
„Aha, vědec. Odpověz mi na tohle, věříš tomu, že se vše děje z nějakého důvodu?“
Sam zavrtěla hlavou, že tomu nerozumí. „Co tím myslíte?“
„Věříš tomu, že existuje důvod, proč tě osud zavál k nám? Že tě sem přivedl někdo jiný než hadí strážci?“
„Stále vám nerozumím.“
Yaonay zavrtěla hlavou. a pokračovala ve své práci. „Dítě, věříš v boha?“
Sam byla chvíli zticha. „Jako vědec…“
„Zapomeň na to, že jsi vědec. Věda neurčuje pravidla pro tvoje srdce. Ty pravidla jsou jen ve tvé hlavě. Co ti říká tvoje srdce?“
Sam jen zase zavrtěla hlavou. „Já nevím.“
„Tak potom si pamatuj tohle: Vždycky pro všechno existuje nějaký důvod. Cíl, který má být dokončen. A možná až ho dokončíš, tak tě bohové zavedou domů.“
„Přeji si, aby to bylo tak jednoduché.“
Ta stará žena přestala na chvíli vytvářet obrazce a zadívala se Sam přímo do očí.
„Já jsem neříkala nic o tom, že to bude jednoduché, mé dítě.“ A potom pokračovala ve své práci.
„A teď buď v klidu. Když se budeš hýbat, nemůžu svou práci dokončit.“
Sam ji tedy poslechla. Jediným jejím pohybem bylo to, že se jí při dýchání zvedal hrudník. Svoje myšlenky si chránila, věděla, že Allay a ty ženy je mohou slyšet. A ona o sobě právě teď mluvit nechtěla. Takže se soustředila na další otázky.
„Jak ten svatební obřad probíhá?“
Allay se usmála. Věděla, že se Sam snaží od sebe odvrátit pozornost a tak ji na chvíli nechala. „Kněz je oddá v době západu slunce. Věříme, že tehdy jsme našim bohům nejblíže, když se slunce dotkne země, aby zapadlo. Potom bude večeře a budeme tancovat kolem ohně. Oheň, to je život, který je v nás, zapuzuje veškerou temnotu.“
„Všechno tedy něco představuje? Všechno má ve vašem náboženství svoje místo?“
Allay přikývla. „Ano. My bereme vše jako dar od bohů. Tyhle dary mají být připomínány a oslavovány. Touto cestou děkujeme bohům, že jsou na nás tak hodní.“
Sam vstřebávala všechny tyhle informace. Daniel by to tady miloval….při vzpomínce na Daniela si uvědomila, jak moc jí chybí. Při tom pomyšlení se otřásla.
Allay se na ni krátce podívala. „Tenhle tvůj Daniel, pověz mi o něm.“
„Můžeš číst v mé mysli, stejně už o něm všechno víš.“
Allay se usmála, když slyšela její rozhořčený tón. „Já vím, ale chci o něm slyšet od tebe.“
„Raději ne.“
Allay zvážněla. „To, že na ně nebudeš myslet, tvou bolest nezmírní.“
„Já jen… nemluvme o tom, ano?“
Allay si povzdechla, ale přikývla.. „Dobře.“
„Já jsem s touhle paží hotová. Nechej ji chvíli zvednutou, já zatím podám něco, aby se to mohlo ustálit.“ Yaonay přisunula malý stolek a podložila jím Sam loket. „Tvoje ruce by teď měly být suché. Setřu ti tu směs dolů.“
Vzala Sam za ruku a opatrně, jednu linii po druhé otírala. Výsledkem byly hebké a nádherné obrazce. Allay měla pravdu, že to bude tmavě modrý odstín. Skvěle se hodil k barvě její sukně. Přišly ještě dvě další ženy a pomáhaly těm dvěma ve zdobení. Jedna z žen zvedla paži, která nebyla zcela úplně dokončená a řekla Yaonay: „My už jsme s dětmi hotové a rozhodly jsme se, že vám pomůžeme s dospělými. Nevadí ti to?“
Yaonay přikývla. „Nevadí, děkuji. Když dokončíš tuhle paži, já zatím začnu v oblasti oka.“
Ta žena přikývla a začala pracovat. Yaonay přinesla jakýsi stojan, na jehož konci byl polštář a podložila Sam hlavu, aby ji mohla mít podepřenou a mohla se tak uvolnit. „A teď zavři oči a nehýbej se. Nechci, aby se ti to dostalo do očí.“
Sam přikývla a cítila, jak Yaonay vymáčkla směs nad její obočí.
„A proč je to zrovna modrá barva?“
Zatímco Yaonay pracovala, odpovídala Sam na její otázku. „Vypovídá o tom, že když Matka bohyně stvořila oblohu, zbarvila ji modře, protože tuhle barvu měla moc ráda a chtěla, aby ji viděla, ať bude kdekoliv. A my tuhle barvu nosíme, abychom ji potěšili a uctili. Muži nosí barvu zelenou, tou náš Otec bůh zbarvil trávu.“
„Aha.“ Sam byla spokojená a uvolnila se. To, jak jen ten polštář pohodlný, ji překvapilo. Ani si neuvědomila, že usnula….
„Samantho.“
Sam si uvědomila, že jí někdo položil ruku na rameno.
„Samantho, vstávej. No tak, dítě, už jsme hotové.“ Sam otevřela oči a viděla, jak nad ní stojí Yaonay.
„Už jste hotové? Se vším?“
Yaonay se zasmála. „Ano dítě. Spala jsi celou tu dobu. Allay nám řekla, abychom tě nechaly odpočívat. Takže jsme počkaly, dokud ta směs nezaschla, abychom ji mohly setřít dolů. A to je právě teď.“
Sam přikývla. Yaonay zvedla ruku k jejím očím. „Zavři oči, aby se ti to do nich nedostalo.“
Ta směs byla setřená během okamžiku, stejně jako na její pažích.
„Teď ti upravíme vlasy.“
„Proč mi musíte upravit vlasy?“
Yaonay se zasmála. „Neměj obavy. Tvoje vlasy jsou nepoddajné. Jen je trochu sepnu dozadu.“
Sam přikývla a nechala to Yaonay udělat. Do místnosti vešla Allay s Anij a dívala se na Yaonay. Když skončila, Sam se musela postavit a otočit se k zrcadlu. Byla ohromená. Všechno vypadalo nádherně. To zdobení kolem jejího pravého oka bylo zajímavé. Byly to jednotlivé čáry, které jako by se k sobě přibližovaly, ale stále mezi nimi zůstával volný prostor. Přecházely až k jejímu obočí a potom se zase stáčely dolů k jejímu oku. Byly hladké a jemné.
Yaonay vzala několik pramenů jejich vlasů, především v oblasti obličeje a sepnula je.
Sam se k ní otočila. „Děkuji, všechno je nádherné.“
Yaonay jen uklonila hlavu. „Není zač. Teď už musím jít a pomoct ostatním ženám s jejich přípravou na svatební obřad.“
Allay ustoupila. „Samozřejmě.“ Když ty ženy odešly, otočila se k Sam. „Pojď se se mnou projít.“
Sam přikývla a nazula si sandály. Vyšly ze dveří ven na ulici a šly pomalu dál. Nemluvili, jen Anij si mumlala něco ve své dětské řeči. Sam cítila, že Allay si s ní chce promluvit. Něco se děje. Dala jí ruku kolem ramene. „Allay?“
Ta se podívala na svoji dceru a povzdychla si. „Díky spojení myslí, je poznání něco, co získáš, když ti to ostatní dovolí. Ale pocity, to je něco, co skrývat nemůžeš.“
„Allay, co se děje?“
Ta si znovu povzdychla. „Moje lidi pronásledují goa´uldi. Občas někdo z nás projde bránou a tak jsme v nebezpečí, že nás zajmou. Stínovi se to stalo velice záhy, co odešel. Chtějí naše schopnosti, chtějí nás zotročit. Neví, kde naše planeta je. Jen to, že někde žije celá naše rasa. Ale je to jen otázka času a oni přijdou sem.“
Allay se dívala dolů. „Potřebuji tě o něco požádat Samantho.“
„O cokoliv.“
„Ty víš, že bych svůj domov neopustila, i kdyby na nás zaútočili. Ale nemohu snést pomyšlení, že by Anij vyrůstala u goa´ldů.“
Sam se to, kam tohle směřuje, nelíbilo. „Allay.“
„Kdyby se něco takového mělo stát, dám Anij do jeskyně, která je ukrytá za vodopádem. Měla by tu být v bezpečí, goa´uldi se sem asi podívat nepůjdou. A i kdyby, stejně by ji nenašli. Spojím se s tebou prostřednictvím mysli a chci, abys sem pro ni přišla a vzala ji k vám domů.“
Tohle Sam šokovalo. Zavrtěla rozhodně hlavou. „Ne, tohle udělat nemůžu.“
Allay potichu, ale pevně promluvila. „Nenechám svoji dceru, aby si ji odvedli goa´uldi, Samantho. A tohle je jediný způsob, jak zajistit, že se to nestane.“
„Ale co když to z nějakého důvodu nebudu moct splnit? Zůstala by tady, sama. Mohla by zemřít, Allay.“
„To by mohla i u goa´uldů.“
„To ale není totéž.“
„Alespoň zemře s lidskou důstojností.“
„Ale zemře osamocená.“
„Ne, když pro ni přijdeš.“
„Ale co když nebudu moct? Co potom? Co když zemře? Je to lepší než být někde s goa´uldy? Nenechat ji žít?“
„Ale byla by otrokem!“
„Ale alespoň by byla s tebou! Opravdu se jí budeš schopná vzdát a nevědět, kde je nebo jestli je v pořádku?“
Allay se dívala na Anij a hladila ji po tváři. Zavrtěla hlavou. Nevěděla, co na to říct. Sam zvedla ruku. Allay, přísahám, tak dlouho, jak budu žít, tohle se nestane. Nestane se to nikdy, pokud do toho budu moct zasáhnout.“
„Musím svou rodinu chránit, Samantho.“
„Já vím. Já vím, že ano. A nejlepší způsob je ten, když vy tři zůstanete spolu.“
Allay přikývla, objala Anij a dala jí pusu na čelo. „Musíme zpátky, svatební obřad začne za chvíli.“Sam si oddechla. „Dobře.“ Trošku se usmála. „Tak pojďme.“

-----------------------------

N základně vládla melancholická nálada. Každý, kdo se vrátil z oslav svátků, se cítil vyčerpaný. Stalo se toho tolik. Jacka překvapilo, že je z toho, že se musí vrátit do práce, rozmrzelý. Ať to bylo příjemnou, hřejivou atmosférou, která vládla u Carterových nebo to, že bude muset velet svému týmu, v jeho očích neúplnému týmu, tím si nebyl jistý.
Vešel do své kanceláře a posadil se ke stolu, doufal, že ho nikdo nebude, dokud si nevypije svoje kafe, rušit. Ale takové štěstí neměl.
Major José Perez byl už skoro uvnitř, když se zastavila zaklepal. Jack si povzdechl.
„Vstupte.“
Major vešel dovnitř a postavil se do pozoru., ale nepromluvil. Jack mu pokynul k židli, která stála před jeho stolem.
„Posaďte se, majore.“
„Děkuji pane.“
„Co máte na srdci?“
Perez zaváhal, jako by si nebyl jistý, jak má začít. „Mohu mluvit otevřeně, pane?“
„Pokračujte.“
„Pane, musím říct, že jsem trochu rozčílený.“
To Jacka překvapilo. „Proč?“
„Protože mi nikdo neřekl o nadcházející misi na záchranu majora Carterové. Když jsem o tom před tím mluvil s generálem Hammondem, řekl mi, že jste mu naznačil, že mne o tom budete informovat vy. Zeptal jsem se ho, proč jste to zatím neudělal a on mi řekl, že si o tom mám promluvit s vámi. Tak jsem tady. Proč jsem s tím nebyl seznámen?“
„Nebyl na to čas.“
Perez přimhouřil oči. „Vy mi nevěříte.“
Jack se podíval na pero, se kterým si hrál a povzdechl si. „Podívejte se majore, ne že bych vám nevěřil. Jen vás prostě neznám. Tohle je osobní záležitost mého týmu.“
Perez zavrtěl hlavou. „Máte na mysli váš starý tým.“ Povzdechl si, vstal a šel ke dveřím. Než odešel, otočil se a zadíval se na Jacka. „Já jsem teď členem vašeho týmu, pane. Nemůžete mne vynechat.“
Když Perez odešel, Jack se opřel o opěradlo židle. Major měl pravdu, nechával ho opravdu mimo. On se jen stále nemohl smířit s tím, že je Perez náhradou za Sam. Ne, dokud ví, že je stále naživu.
„K čertu,“ zavrčel a šel si pro kafe.

Svatební obřad se konal na tom místě, kde se Sam tenkrát poprvé vzbudila, když ji sem Stín ´přivedl´. V blízkosti hrany vodopádu. Nebe bylo zatažené, valily se po něm tmavé mraky, překrývající horizont, když slunce zapadalo. Když obřad skončil, všichni jásali a nevěstu se ženichem zavedli k jakési přikrývce, která tu byla připravená jen pro ně a oni na ni budou během noci čekat na svoji rodinu a přátele. Sam si všimla, že tu všichni mají svou přikrývku. Jsou rozloženy jedna vedle druhé, ale přitom kolem zůstává dostatek místa, kam si mohou položit jídlo a pití. Posadila se na jednu z nich společně se Stínem a Allay, která držela Anij v náruči a sledovala poslední paprsky denního světla, které pomalu zanikaly na horizontu. Anij plakala, z nějakého důvodu se nedala utišit. Sam se chystala Allay nějak pomoct, když ji napadla stará ukolébavka. Usmála se na Allay.
„Děkuji.“ Přikývla Allay a Sam začala zpívat.
„There is a bird
Somebody sent
Down to the world to live on the wind
Flowing on the wind
And she sleeps on the wind
This little bird,
Somebody sent.

Light and fragile
And feathered sky blue
Thin and graceful
The sun shining through,
She flies so high
Up in the sky
Way out of reach,
Of mortal eyes.

Light and fragile
And feathered sky blue
Thin and graceful
The sun shining through
And the only time
That she touches ground
Is when that little bird,
Little bird, Is when
That little bird dies."

Sam se podívala na Anij a zjistila, že malá jí usnula v náruči. Allay se zasmála.
„Ukolébavky nikdy neselžou. Moje máma mi ji zpíval, když jsem byla malá. A jí zase její máma.“
Sam pohladila holčičku po jejích černých vlasech. „Je tak nádherná, když spí.“
Allay přikývla. „Ano, to je.“
Sam si povzdechla a zadívala se na Allay a Stína. Vypadal, jako by byl myšlenkami úplně jinde. Jako by měl z něčeho obavy. Sam se zamračila. „Stíne, jsi v pořádku?“
Vystrašeně poskočil. Nucenně se usmál. „Ano, je mi fajn.“
„Jsi si jistý….“ A když Sam ucítila ostrou bolest v noze, zalapala po dechu. „Ne, už ne. Ne teď.“
Natáhla ruku ke Stínovi a on ji pevně uchopil. „Stíne.“
A když se jejich spojení přerušovalo, díval se jí pevně do očí. „To je v pořádku, Samantho.“
Jaffové byli zpátky, čekali, aby si ji mohli odvést. Ale místo toho se zadívali na Stína, který ochotně vstal.
To Sam zmátlo. „Stíne, počkej, já tomu nerozumím…“
On jen pustil její ruku. „To je v pořádku, Samantho,“ opakoval jí a odešel s jaffy.

Bezejmenný goa´uld, nebylo pochyb, že sloužil Aphophisovi, stál před Stínem, kterého držel jaffa v poloze v kleče.
Stín stiskl zuby, aby vydržel bolest, kterou mu způsobovala ozbrojená ruka. Hlas toho goa´ulda prolomil i tuhle bolest.
„Ty to uděláš.“
Vypnuli ozbrojenou ruku a Stín nechal svoji hlavu klesnout na hrudník. „Ne,“ zvedl hlavu a podíval se tomu goa´uldovi přímo do očí. „Neudělám.“
Ten se je zasmál, ta Stínova tvrdohlavost ho pobavila, protože to znamenalo, že mu může působit ještě větší bolest. Zasmál se a znovu zařízení zapnul, na vyšší úroveň. „Uděláš.“

Sam usnula lehkým spánkem, potom uslyšela, jak jaffa otevřel dveře a jak nadával Stínovi. Potom jí došlo, že až sem dovnitř Stína vhodí, vezmou si ji. Takže když Stín vklopýtal dovnitř, snažila se postavit. Ale místo toho, aby ji odvedli, prostě jen zavřeli dveře a zamkli. Opírala se rukou o stěnu a pomalu si sedala zpátky. Ohnula levé koleno, aby si mohla položit pravou nohu. Chvíli jí to trvalo, než se zase posadila na podlahu. Stín se opřel o stěnu.
Sam se přesunula tak, aby seděla proti němu. „Jsi v pořádku?“
Pomalu přikývl, ale neřekl ani slovo.
„Co se děje?“
Zavrtěl hlavou. „Nic,“ řekl chraptivě. „Prostě dnes chtěli jen mě.“
Sam přikývla. Na to, aby se ptala dál, byla moc unavená.
„Vyspi se Samantho.“ Sam zase přikývla, položila se mu do náruče a téměř okamžitě usnula.

-----------------------------------

Základnou se rozezněl klakson a Jack byl víc než rád, že může přerušit to papírování a vydal se do kontrolní místnosti. Zadíval se na muže, který seděl u počítače.
„Simmonsi?“
„To je signál Tok´rů, pane.“
Jack přikývl. „Otevřete iris.“ Otočil se a uviděl za sebou generála Hammonda. „To jsou Tok´rové.“
Hammnod přikývl. „Dobře, můžete se vrátit ke svému papírování.“
Jack zvedl obočí. „Pane?“
„Odchod plukovníku.“ Hammond se otočil a odcházel do prostoru brány.
Tak tohle je dost zajímavé, pomyslel si Jack a vydal se najít Daniela.

------------------------------------

Sam se vzbudila, zdál se jí hrozný sen. Někdo ji hladil po zádech. Podívala se rozespale na Stína.
„Co to děláš?“
On se jí díval do očí, jeho ruka se zastavila. „Zdál se ti nějaký sen. Snažil jsem se tě vzbudit.“
„Aha.“ Sam se mu pořád dívala do očí. Něco v nich viděla. Něco divného. A než mohla něco říct, sklonil se k ní a líbal ji. Prudce. Pevně si ji chytil. Sam začala panikařit, podařilo se jí na okamžik se mu vymanit.
„Stíne, přestaň. Prosím.“
Ale on ji přerušil dalším polibkem. V dalším okamžiku ležela na zádech a on ji tiskl k zemi. Sam hledala způsob, jak se mu bránit, ale její mysl byla zcela paralyzovaná. Nemohla přemýšlet. Jen zanaříkala. A najednou jak rychle to začalo, tak to i skončilo. Stín se na ni díval vystrašenýma očima. „Nemůžu to udělat. Promiň mi Samantho. Nemůžu to udělat.“ Zvedl se a odsunul se ke zdi. „Je mi to líto.“
Sam se na něho dívala, nemohla se pořád srovnat s tím, co se stalo. Dveře u jejich cely se prudce otevřely a dovnitř vtrhli jaffové. Hrubě chytili Stína i Sam a táhli je ven a dolů chodbou do místnosti, kde je obvykle mučili. Přivázali je k řetězům tak, aby na sebe viděli. Z tmavého kouta vyšel neznámý muž a nepříjemně se zadíval na Stína. Podle kovově znějícího hlasu bylo jasné, že je to goa´uld.
„Ty jsi neuposlechl svého boha Aphophise. Teď budete oba potrestáni.“

--------------------------------

Jack přecházel po Danielově laboratoři, zajímalo ho, o co tady jde a proč je z toho vynechali. Daniel se na něho napůl pobaveně, napůl rozčíleně podíval.
„Jacku, možná by sis měl sednout. Nevím, jak dlouho to bude trvat a ani to, jestli nám dají něco vědět.“ Jack se na něho škaredě podíval. Ale sundal si ze židle knihy a posadil se. Za okamžik na Danielově stole zazvonil telefon. „Haló? No vlastně je tady.“ Daniel se podíval na Jacka „Jsme na cestě.“ Zavěsil a vstal. „Generál Hammond chce, abychom přišli do jeho kanceláře, je tam Jacob.“
Jack přikývl. „Tak jdeme.“

---------------------------------------

„Prosím, to já jsem neuposlechl rozkaz. Ona o tom neví. Potrestejte mě.“
To, jak je Stín prosil, nebylo skoro slyšet, jak Sam křičela bolestí. Ten bezejmenný goa´uld
ji mučil a on nemohl dělat nic, jen se dívat. A pravděpodobně tohle byl jeho trest. Stín se na Sam díval a ten pohled ho mučil. „Prosím. Prosím, přestaňte.“ Sam si na tenhle způsob mučení pamatovala díky Jolinar, ale to nebylo ve srovnáním s tím, co cítila teď, nic. Pokaždé, když se jí konec tyče dotkl, viděla oranžově a v každé buňce svého těla cítila bolest. Tenhle způsob mučení ji vyčerpával a současně jako by ji nabíjel energií, takže jí nedovolil omdlít, ale nemohla se pohnout nebo zastavit to, co jí dělali. To, jak se snažil Stín dostat ze řetězů a že zoufale volal její jméno, si sotva uvědomovala.
„Samantho.“ ´Samantho.´
Její odpověď prostřednictvím mysli byla slabá, jako by přiškrcená. ´Stíne…´
´Samantho, soustřeď se na mě.´
Sam zasténala.
´Nemusíš se mnou mluvit. Jen se soustřeď na moje slova.´
Znovu zasténala.
´Všechno bude v pořádku. Jsi pořád ta, kterou jsi byla. Goa´uldi tě nemohou zlomit. Budeš v pořádku. Goa´uldi tě nemohou zlomit…..

„Tak zase se mnou počítáte, pane?“ Řekl Jack a jeho pohled přeskakoval mezi generálem Hammondem a Jacobem.
Generál se zhluboka nadechl. „Vy, doktor Jackson, Teal´c a major Perez doprovodíte Jacoba na misi, abychom dostali zpět majora Carterovou.“
„Uh, ne že bych nebyl rád, že to slyším, pane. Ale měl jsem dojem, že už k dalšímu pokusu o záchranu Carterové nedojde.“
Hammond si vyměnil pohled s Jacobem. „Tohle není naše záležitost, ale Tok´rů. A jak dalece je letectvo a zbytek SGC znepokojeno, SG1 bude Tok´rům nápomocno při diplomatické misi.“
Daniel se naklonil dopředu. „Ok.“ Řekl pomalu a zvedl obočí. „Jak jste přesvědčil Nejvyšší radu Tok´rů, aby s tím souhlasila?“
„Poukázal jsem, jak velká nevýhoda to pro Tok´ry bude, když nebudeme mít možnost využívat její schopnost při řešení problémů a vůbec její celkovou inteligenci.“
Jack se na něho skepticky zadíval. „Dobře. Nemám tedy žádné jiné námitky. Jak to bude probíhat?“
„George s námi nemůže poslat žádné další muže, aby tady v SGC nedošlo k nějakému podezření. Takže si musíme poradit sami. Když projdeme bránou, měli bychom počítat s tím, že tu na nás budou čekat nejméně čtyři jaffové. Potom to už bude jen na vás.“
Jack přikývl. „Myslím, že bychom se měli držet zpátky, jak jen to půjde. Rychle a tiše zneškodnit strážce. Co si myslíš ty, Teal´cu?“
Ten lehce uklonil hlavu. „Já souhlasím. Je nezbytné, aby ten goa´uld o naší přítomnosti nevěděl.“
„Jacobe?“
„Souhlasím. Georgi?“
Hammnod chvíli přemýšlel a potom si povzdechl. „Dobře. Plukovníku, seznamte majora Pereze s plánem mise. Ubezpečte ho, že jediný důvod, proč tu s námi nebyl, bylo, že jsem si chtěl být jistý, že žádný z vás nebude mít připomínky k tomu, co Jacob nebo já navrhujeme. Rozchod.“
Daniel zvedl ruku. „Uh, počkejte. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale když jsme naposledy viděli Sam, byla dost vážně zraněná.“
Generál se zatvářil zmateně. „Cože? Kdy to bylo?“
Daniel se krátce podíval na Hammnod a mávl rukou. „To není důležité. Jádrem věci je, že byla u toho goa´ulda tři měsíce. Myslím, že mohu klidně říct, že nebude zrovna v nejlepším zdravotním stavu. Myslím, jenom podle toho, co se stalo posledně.“
Jack se na něho zadíval. „Tak, jak posledně to tentokrát nebude.“
Daniel si povzdechl. „Podívejte, jenom říkám, že si myslím, že bychom s sebou měli vzít Janet. Ani nevíme, jak Sam najdeme, až se tam dostaneme.“
Hammond přikývl. Bylo jasné, že se mu to nelíbilo o moc víc než Jackovi, ale nebyl ochotný dát tomu víc možností, než musí. „Tak dobře. Informujte doktorku Fraiserovu, že půjde s vámi. Ještě něco?“
Když viděl, že ne, dal ji opět rozchod. Daniel prošel kolem Jacka, Teal´ca a Jacoba a přes rameno na ně zavolal, že to jde oznámit Janet. Jack se přidal k Jacobovi a vyšli do chodby, Teal´c šel několik kroků za nimi.
„Takže, Jacobe, nečekáte snad, že budu věřit tomu, co jste nám tu napovídal o tom, jak jste přesvědčil starší, že?“
„Nejvyšší radu, Jacku.“
„Jasně. Oni nesouhlasili kvůli intelektuální ztrátě, kterou by utrpěli bez Sam, že?“
Jacob si povzdechl. „Ne.“
„Tak proč souhlasili?“
„Protože jsem jim řekl, že když mě nepodpoří, že to udělám bez jejich pomoci. Což by mě nikam nedostalo. Připomněl jsem jim, jak jsme se Selmak důležití. A oni mi uvěřili. Rozhodli se, že nás nechtějí ztratit.“
„To mě překvapuje.“
Jacob se zastavil a otočil se na Jacka. „Sakra, Jacku, co jste čekal? Že to, že Sam je možná stále naživu, jen tak přehlédnu? Je to moje dcera.“
„To já vím, Jacobe,“ řekl Jack potichu. „O tom jsem nemluvil. Co mě překvapilo je, že vás nechali jít.“
Jacob šel dál. „Promiňte Jacku. Jsem teď trochu pod velkým napětím.“
„To jsme oba.“

--------------------

Vypadalo to, že mučit Sam už toho goa´ulda nudilo. Přestal a otočil se na jaffy.
„Odveďte toho vězně pryč. Vypořádám se s ním později. A ji,“ pokynul směrem k Sam. „Náš pán Aphophis se vyjádřil jasně, co si přeje, abychom udělali. Zabij ji.“
„Ne!“ Stín s nimi bojoval. „Ne, prosím!“
Když to ten goa´uld slyšel, zastavil se, usmál se, jako by ho právě teď napadlo něco úžasného.
„Počkejte.“ Přešel ke Stínovi. „Ty máš o ni starost?“
Stín se přestal vzpouzet. „Ano.“
Goa´uld se začal ještě víc usmívat a potom odcházel. Ale nejprve se naklonil ke Stínovi a řekl. „Chci, abys poznal moc tvého boha. Chci, aby ses díval, jak pomalu a bolestivě tvoje přítelkyně umírá a věděl jsi, že to byl Aphophis, kdo ti ji vzal.“ Otočil se a jednomu z jaffů něco řekl a odešel ze dveří. Ten jaffa táhl Sam pryč ode dveří. Zvedla hlavu ke stropu, zavřela oči a ucítila první příval bolesti.

-----------------

Jack byl oblečený a připravený k odchodu. Čekal v řídící místnosti a díval se, jak Simmons zadává adresu.
„Hodně štěstí, pane.“ Jack zvedl obočí, ale Simmons se stále upřeně díval na obrazovku.
„Na vaší diplomatické misi.“ Jack se snažil neusmívat se, ten poručík to věděl. Simmonsovi ale nikdy nic neušlo. Byla to jeho práce.
„Díky Simmonsi. Mám pocit, že je budeme potřebovat.“

-----------------------

Stín byl bez sebe, když jaffa vhodil Sam do jejich cely. A když ji uviděl, moc mu to nepomohlo. Obličej měla od krve, bylo tam několik nových podlitin. Na spodním rtu měla hlubokou ránu, která krvácela a krev jí stékala po bradě a dál na krk. Oči měla oteklé a zavřené. Vpravo na čele měla několik drobných ran a škrábanců, což bylo zřejmě výsledkem toho, jak hlavou narazila o kamennou podlahu. Krvácela z nosu, ale ten naštěstí zlomený nebyl. Levé rameno měla vykloubené, paži měla ohnutou ve zvláštním úhlu, což znamenalo, že jí ruku prudce strhli za záda. Levá paže a zápěstí vypadaly zlomené, podle toho jak byly nateklé, ale tím si nebyl jistý. Když prohlížel Sam hrudník, zjistil, že má nejméně tři zlomená žebra. Ale když viděl, jak vážná má zranění, bylo pravděpodobné, že má i zranění vnitřní. Levou nohu měla silně pohmožděnou, ale jinak nezraněnou. Ale s pravou to bylo mnohem horší. Pravé koleno bylo hrbolaté, jako by kosti pod kůží byly na několika místech rozlámané. Bylo nateklé a začínalo mít stejně tmavou barvu jako ta část nohy, kam ji zasáhla tyčová zbraň. Dýchala nepravidelně. A on jen doufal, že to není proto, že by měla poraněnou plíci, ale na tohle rozhodnutí neměl dost kvalifikace. Teď plánu toho goa´ulda rozuměl. Chtěl, aby trpěl, když se bude dívat na to, jak Samantha trpí a umírá. Nemohl ale nic dělat.

Průchod bránou proběhl rychle. Když byli na druhé straně, dostali se okamžitě pod palbu jaffů. Bylo jich tu šest místo odhadovaných čtyř. Rychle se kryli a během chvilky všechny jaffy dostali. Když bylo po všem, Jack, Teal´c a Perez odtáhli jejich těla dál od brány a vzali si jejich zbraně a komunikační zařízení. Ty odhodili, ale zbraně si nechali. Teal´c zamaskoval jejich stopy. Jack jim pokynul, aby se shromáždili v křoví kousek od brány, kde je nebude tak vidět.
„Ok, nějaké nápady? Připomínky? Návrhy?“
„Myslím, že bychom se měli držet okraje lesa a jít podél cestičky. Je víc jak pravděpodobné, že nás zavede přímo k vězení.“
Jack zvedl obočí a ještě se Teal´ca zeptal. „Jsi si jistý?“
„Aphophis je velice arogantní, O´Neille. Věří, že kdyby ho někdo napadl, že by jeho jednotky
nad ním zvítězily. Proto nevidí žádný důvod, aby své vězení skrýval.“
„Dobře Teal´cu. Půjdeš za námi a budeš nám krýt záda. Danieli, ty jdeš se mnou. Perezi, vy zůstanete s doktorkou.“
„Ano pane.“
„Jdeme.“

**************
Trvalo jim to asi půl hodiny, než to vězení našli. Teal´c měl pravdu, nenarazili na nic, co by poukazovalo na to, že by se Aphophis obával nějakého útoku.
Počkali několik minut, ale na téhle straně vězení byli jen dva strážci. Rychle toho využili, chytili je ze zadu a Teal´c na ně vystřelil ze zatu. A zase odtáhli jejich těla z dohledu. Jack se chystal ostatním dát signál, aby pokračovali dál kolem budovy, když uslyšel, že na něj Daniel potichu volá. Když se k němu přemístil, Daniel svítilnou zamířil na tmavý čtverec, který byl asi 2 metry od vězeňské zdi.
„Co je to?“
„Nejsem si jistý, ale kdybych měl hádat, tak bych řekl, že je to součástí ventilace.“
„Je jenom jeden způsob, jak to zjistit,“ řekl Jack, otočil se a mávl na Teal´ca. „Zvedni mě.“
Dal nohu do Teal´cových nastavených rukou a opřel se rukama o zeď, aby udržel rovnováhu, když se zvedal nahoru. Potom zatlačil na poklop, který byl z nějakého kovu. Ten kryt spadl dovnitř šachty, zvedl prach, který tady byl už asi od doby, kdy byla tahle budova postavená.
Bylo tu dost místa, aby se dostal dovnitř.
Jack se usmál. „Díky Simmonsi.“
„Cože?“ Zeptal se Jacob.a natahoval se, aby Jacka v té tmě viděl.
„Pusť mě dolů.“
Okamžitě tam byl Daniel. „No?“
Jack se zase usmál. „Myslím, že to máme.“ Vzhlédl. „Je to dost velké, abychom se tam dostali. Budeme muset vylézt nahoru, ale mělo by to jít.“
Jacob sklonil hlavu a když ji zase zvedl, promluvila Selmak. „Když jsme našli tajný východ, co uděláme, až budeme uvnitř?“
Jack zavrtěl hlavou. „To nevím. Předpokládáme, že to někam vede.“ Povzdechl si. „Myslím, že je dobře, že jsme to tady našli. Takže vylezeme nahoru.“
Uvnitř nebylo moc místa, ale stačilo to, aby se mohli dobře pohybovat. Snažili se potlačovat kašlání, ke kterému je dráždil vířící se prach. Jack taky slyšel, že Daniel několikrát kýchnul.
„Danieli,“ varoval ho šeptem.
„Já vím, já vím. Být potichu. Pracuji na tom.“
Posunuli se zase kousek dál, když se Jack dostal ke kovovému krytu, který byl stejný jako ten venku. Zvedl ruku, aby si všichni za ním zastavili a byli zticha. Podíval se dolů otvorem, který byl v tom krytu a posvítil do místnosti pod sebou. Zahlédl tam několik lidí a když si byl jistý, že tam není žádný jaffa, zavolal.
„Carterová.“ Jeden z nich se podíval nahoru. Jack si nebyl jistý, přestože na něho svítil, jestli je to muž nebo žena.
„Nikdo toho jména tady není.“ Takže muž. „Možná bys měl zkusit ostatní cely.“
„Uh, díky.“ Zvedl se, slyšel za sebou ostatní. Uvědomil si, že ten muž se ho nezeptal, proč jsou tady nebo kdo jsou. To ho zaujalo. Proč by někdo, kdo tady žije, by se nezajímal, kdo přelézá ve ventilaci přímo nad ním? Tomu nerozuměl. Zeptá se na to později Daniela.
Urazili asi dalších 6 metrů, když se dostali k dalšímu poklopu. Jack posvítil dolů. Nejprve to vypadalo, že je ta cela prázdná, ale potom se tam objevil jaffa a podíval se přímo na ně.
„Do prdele.“ Zašeptal Jack. Překulil se stranou, takže byl mimo jeho zorné pole. Ostatním signalizoval, aby byli zcela potichu a ani se nepohnuli. Kývl na Pereze, aby si připravil zbraň.
„Kdo je tam? Ukaž se!“ Jack se podíval dolů a viděl, že se ten jaffa opírá o svou zbraň, aby na něho viděl. Po několika vteřinách napjatého ticha, bylo slyšet, že ten jaffa odchází.
„Sakra,“ řekl Jack sám sobě. „Tak toho bylo dost, aby o nás nevěděli.“ Otočil se na ostatní.
„Budeme to muset urychlit.“ Ostatní přikývli a pokračovali dál tak rychle, jak jen to bylo možné. Prošli kolem několika cel, kde byli lidé, kteří se podobali tomu prvnímu, se kterým se setkali a dostalo se jim stejné odpovědi a stejného chování. Těm vězňům bylo zřejmě jedno, že tu jsou, takže to znamenalo, že se nemusí bát toho, že by na ně upozornili goa´uldy. Tahle ta část už končila, potom se museli přesunout asi o dalších 10 metrů, než se dostali k dalšímu poklopu. Jack posvítil dovnitř cely a uviděl muže,který seděl opřený o zeď. Jack na ostatní zavrtěl hlavou. Sam tady není.
Už se chystal dál, když uslyšel chraptivý, hluboký hlas, jak ho volá.
„Plukovník O´Neill?“
Zastavil se a podíval se za sebe. Ten hlas poznal. Podíval se Danielovi do očí. A podle jeho pohledu poznal, že i on ho poznal. Posvítil znovu do cely.
„Znám vás?“
„Ano,“ ten muž zmlkl, váhal. „A ne. Není čas na vysvětlování. Přišel jste pro Samanthu?“
Jack přimhouřil oči do tmy. „Vy ji znáte?“
„Ano. Je tady. Pospěšte, je vážně zraněná. Nezbývá jí už moc času. Myslím.“
Jack zaklel. „K čertu.“ Musí prostě věřit, že tohle není past. Kývl na Daniela, aby mu pomohl zvednout ten poklop. „Jdeme dolů.“
Když pokop odsunuli, Jack se spustil dolů. Počkal, než dolů seskočili i Daniel, Jacob, Janet, Perez a Teal´c. Teprve potom se pohnul k tomu muži. Když se opatrně pohyboval kupředu a očekával, že každou chvíli uvidí Sam, jeho bota do něčeho narazila. Podíval se dolů a posvítil si na ten neznámý objekt.
Zatajil dech. „Ježiš.“
Jacob se rychle pohnul kupředu, aby viděl, co Jacka tak zarazilo.
„Co je?“ A potom to uviděl. „Bože, Sam.“ Klekl si vedle ní, jeho ruce se zastavily nad jejím obličejem, jako by se jí bál dotknout. „To ne.“
Janet přispěchala k nim a začala Sam kontrolovat. Když si uvědomila, co je s jejím břichem, zavřela oči. „Má vnitřní zranění. Nemůžu říct jakého rozsahu to je.“ Podívala se na Samin těžce pohmožděný obličej a čelo. „Zřejmě má zranění hlavy.“ Potom se podívala na toho muže. „Jak dlouho je v bezvědomí?“
Ten zavrtěl hlavou. „Byla už v bezvědomí, když ji sem ten jaffa přinesl. Už je to nějakou dobu. Nevím, jak dlouho byla v bezvědomí už předtím.“
Janet přikývla. „Pane, potřebujeme ji odtud dostat. Hned.“
Jack přikývl. Své pocity musel potlačit. „Je to bezpečné s ní hýbat?“
Janet se podívala na Sam. „Ne. Ale nemáme moc na výběr.“
„Teal´cu?“
Teal´c přešel k Sam, sehnul se a opatrně ji vzal do náruče.
„Jaffo, buď opatrný na její nohu a koleno.“ Hlas toho muže zněl ostře, ale neptal se, proč Sam pomáhá jaffa. „A taky na její rameno a paži.“
„Ano.“
„Teal´cu, pozorně mě poslouchejte,“ řekla Janet, když se ostatní vytáhli zpátky do ventilace. „Když ji budete podávat nahoru plukovníkovi a Jacobovi, snažte se, abyste s ní nepohnul. Netlačte jí na břicho a pevně držte její hlavu, ano?“
„Ano doktorko.“ Jack a Daniel se vyklonili, jak jen to bylo možné a chytili Sam pod pažemi, Když ji částečně zvedli na svoji úroveň, Teal´c zvedl spodní polovinu jejího těla co nejvýš nad hlavu, aby ji mohli vtáhnout dovnitř. Chvíli to trvalo než ji opatrně a pomalu dostali do ventilace, ale podařilo se jim to. Janet byla poslední, kdo se měl vyšplhat nahoru. Ten muž ji chytil za ruce.
„Počkejte prosím. Mohu s vámi k bráně?“
Jack si rozčileně povzdechl. Stín ho prosil očima. „Žádám jen o to, abych viděl, že se Samantha dostane k bráně a potom půjdu domů. Je to moje chyba, že je v tomto stavu. Prosím, nechejte mě se ujistit, že to zvládla.“
Jack si znovu povzdechl. Ale podal mu dolů ruku. A Teal´c udělal to samé.
„Fajn, ale musíme pohnout. Oni ví, že jsme tady.“
Zvedli Stína do ventilace, ten se krátce zadíval na Sam a dotkl se jejího čela. Když se podíval potom na Jacka, přikývl. „Můžeme.“
Opatrně se vraceli zpět, ten úzký prostor se zdál ještě užší, díky tomu, že se snažili Sam udržet ve stabilní pozici a přitom se pohybovat kupředu.
Jack zavrtěl hlavou a zastavil. „Tohle bude trvat celou věčnost. Je možné zrychlit a přitom jí neublížit?“
„Ne pane. Myslím, že ne.“ Zašeptala Janet.
„Sakra,“ Jack se podíval pod sebe a znovu zaklel. „Sakra. Odtud se tímto tempem bez boje nedostaneme. Jdeme, je před námi ještě dlouhá cesta.
A i když zrychlili, stejně jim to trvalo dalších 15 minut, než se dostali k tomu otvoru, kterým sem vlezli.
Daniel se zadíval do tmy, kde na okraji lesa hledal jaffy. Nic neviděl. „Nikdo tam není.“
To Jacka překvapilo. „Cože, sakra.“ Podíval se sám, ale taky nic nezjistil. „Teď by to tady mělo být všude prolezlé jaffy.“
„Takže poděkujme bohovi za tuhle malou laskavost a zaměřme se na to, jak odtud dostaneme Sam, ano?“ Vložil se do toho Jacob.
„Jasně,“ řekl Jack, ale pořád byl opatrný. „Nějaké nápady?“
Daniel se podíval na Sam. „Nemůžeme udělat nic jiného, než že ji spustíme dolů a budeme doufat, že jí ještě víc při tom neublížíme.“
Jack se podíval na Janet. Ta jen nešťastně pokrčila rameny. „Daniel má pravdu, pane. Kdybychom tu měli zdravotnický tým…“
Jack zavřel na chvilku oči, to, že ho tu nemají, se mu taky nelíbilo. „Já vím, já vím. Dobře, Teal´c a já jdeme první.“
Seskočili dolů a potom se natáhli, aby vzali Sam. Jack nechal většinu zátěže Teal´covi, protože věděl, že ten má mnohem větší sílu než on. Když ji Teal´c držel v náruči, ostatní seskočili dolů. Beze slov se přesunuli do křoví podél cesty k bráně.
Po několika minutách slyšel Jack, jak Teal´c potichu volá na Janet. „Doktorko Fraiserová.“ Když se otočil, viděl, že Teal´c položil Sam na zem a že klečí vedle ní.
Okamžitě byl u nich. „Co je?“
„Myslím, že nabývá vědomí.“ Sam slabě zasténala, bylo jasné, že má velké bolesti. Nemohla otevřít oči, jak je měla oteklé. Ale pokoušela se Teal´covi vymanit. Janet jí položila ruku na paži. „Sam? Už je to dobré. Jsme tady a vezmeme tě s sebou domů.“
„Stíne,“ vykřikla Sam, i když to bylo sotva slyšet. „Pomoz mi, prosím. Ať přestanou.“ Po tvářích jí stékaly slzy. Janet byla vystrašená a taky ji to zmátlo. Podívala se na muže, který stál vedle ležící Sam. Stín si klekl vedle ní. „To je v pořádku, Samantho. Jsem tady.“
„Ať přestanou. Ubližují mi.“
„Oni už ti neublíží. Už jdeš domů. Tvoji přátelé jsou tu pro tebe.“
„Nemůžu je zastavit.“
Stín se podíval na Janet. „Blouzní. Nerozumí mi.“
„O kom to mluví? Co jí udělali?“ Zeptal se Teal´c.
Stín se díval stále na Sam, která sténala bolestí. „Mluví o jaffech.“ Řekl nakonec.
Bylo jasné, že nechce uvádět žádné podrobnosti.
Sam přestala mluvit a znovu ztratila vědomí. Jack poodešel a obhlédl okolí, zatímco Janet kontrolovala Sam puls atd. Perez si stoupl vedle něho.
„Co je, pane?“
Jack zavrtěl hlavou. „Už jsem se setkal s jaffy v podobné situaci, jako je tahle, dřív. Obvykle mají celé území obšancované strážemi a je to potom pro nás peklo, dostat se odtud.“
„Ale oni přece neví, že jsme tady.“
„Neví, kdo jsme, ale ví, že tady někdo je. To je pro ně víc než dost informací. Ale tohle, to nedává žádný smysl.“
Jack se prudce otočil. Teď ještě víc trval na jejich rychlém odchodu odtud.
„Doktorko, jak je jí?“
„Její puls je pomalý a má potíže s dýcháním. Nevím, jak moc je to nebezpečné.“
Jack přikývl a odvrátil svůj pohled od Sam. Potřeboval si od téhle situace udržet odstup, aby se mohl soustředit na to, aby je odtud dostal zpátky domů. A zabití všech jaffů, co by tu byli, by ten problém vyřešit stejně nepomohlo.
„Dobře, tak jdeme. Už jsme blízko k bráně, takže by nám to nemělo trvat dlouho.“
Teal´c znovu vzal Sam do náruče a ostatní kolem nich udělali kruh. K bráně jim to trvalo necelých 20 minut.
„Zadej adresu, Danieli. Rychle.“
Na to, co očekávali, to šlo jednoduše. Jack si jen pomyslel, že by za to měli být vděční. Že mají Carterovou zpátky a že je to všechno za nimi. Ale něco hluboko uvnitř mu říkalo, že to ještě neskončilo. Že to nejhorší je teprve čeká.

*****************

Jako první prošel bránou Teal´c. Položil Sam rychle na podlahu. Potom prošla Janet a okamžitě si klekla vedle Sam. Znovu jí kontrolovala životní funkce. Puls nezjistila. Bylo vidět, že na chvíli zpanikařila, ale hned klidným hlasem žádala o zdravotnický tým a začala s oživováním. Když ostatní prošli bránou, zůstali stát a dívali se na ně, nebyli si jistí, co se stalo. Jako první se ozval Daniel.
„Co se stalo?“
Janet zavrtěla hlavou. Mezi jednotlivými vdechy při umělém dýchání se nadechla.
„To je snad zřejmé, Danieli.“ Řekla a znovu pokračovala v umělém dýchání.
Daniel zavřel oči a ztěžka se posadil na rampu, hlavu měl složenou ve svých dlaních.
Jacob ztěžka dýchal, ale pořád se díval na Sam.
Jack stál za Jacobem a položil mu ruku na rameno. Hlavu měl skloněnou. Teal´c stál jako stráž Sam po jejím boku. Jeho oči vyjadřovaly jeho smutek. Perez stál bezmocně kousek od nich. Cítil se tady nejistě.
Zdravotníci vběhli dovnitř, jen chvíli zůstali šokovaně stát, když uviděli pohřešovanou Sam.
Ale potom hned zareagovali. Zavedli ji do krku dýchací trubici a potom ji pomáhali dýchat.
„No tak, Sam,“ zašeptala Sam. „No tak, teď neodcházej.“
Když zkontrolovala Sam asi po půl minutě zase zápěstí, nahmatala tep. Oddechla si.
„Mám puls. Převezte ji rychle na ošetřovnu.“ Zvedli Sam na nosítka a odvezli ji z prostoru brány, ostatní tu nechali stát.

****************
Uběhlo už několik hodin od okamžiku, kdy Jack viděl Sam naposledy. Zatím o jejím stavu neměli žádné zprávy. Prostě jen v tichosti stáli ze dveřmi místnosti, včetně generála Hammonda. Nikdo z nich nemluvil ani se nepohnul. Jack nevěděl, co ostatní dělají, ale on se modlil, aby Sam byla v pořádku. Ať nikoho ani nenapadne, aby mu přišel říct, že zemřela, když se jim konečně podařilo ji dostat domů. Nemodlil už se hodně dlouho a pokud by Janet vyšla z ošetřovny a řekla mu, že Sam už tu s nimi není, tak by to taky bylo naposledy.
Dveře se otevřely a objevila se tu Janet. Sundala si roušku, vypadala hodně unaveně. Všichni se okamžitě postavili. Ale jen mávla rukou, aby se zase posadili.
„Pánové, posaďte se. Bude to trvat ještě několik hodin.“
Posadila se na volnou židli, opřela se o opěradlo a na chvíli zavřela oči. Věděla, že čekají na to, aby se dozvěděli, jak na tom Sam je. Povzdechla si, nemůže je nechat čekat.
„Můžu vám jen popsat její zranění a říct, že momentálně je stabilizovaná. Jinak vám toho moc víc říct nemůžu.“ Řekla Janet a přejela si rukou přes oči.
„Bylo to celkem jasné, že Sam utrpěla poranění hlavy a vnitřní zranění, když jsme ji našli. Její krátké stavy vědomí a potom hluboké bezvědomí, její problémy s dýcháním, podlitiny na hlavě, jako důsledek pádu a stav jejího břicha, byly známkami vážného poškození. Takže, když jsme byli na ošetřovně, nařídila jsem okamžitě CT hlavy a břicha. A taky jsem zavolala několika místním specialistům. První věc, ale ne ta nejnebezpečnější, byla krvácející slezina. Její poškození bylo na první pohled tak rozsáhlé…. že jsme ji museli odstranit.“
Jacob na okamžik otevřel oči a potom je zase zavřel. Když se zklidnil, zeptal se. „Co to pro ni znamená?“
„Moc to nezmění, opravdu. Bude mít nižší odolnost proti infekcím, ale její játra to nakonec zvládnou. Na její život to vliv mít nebude.“
Jacob přikývl, tohle ho uklidnilo jen trošku.
„Ale nejvíce ohrožující na životě je poranění hlavy. Jde o hematom v oblasti tvrdé pleny mozkové. Je to výsledek cílených úderů, zřejmě koncem tyčové zbraně. A momentálně jsou tu dvě věci proti Sam : za prvé že to nebylo okamžitě léčeno a za druhé, že než do SGC přijel neurochirurg, byla už v komatu.“
Bylo vidět, že Janet je silně frustrovaná.
„Úmrtnost v případě takového zranění je 20 procentní. Ale díky všem těm ostatním zraněním…“ Janet zavrtěla hlavou. „Má vykloubené levé rameno. Paži a zápěstí má na několika místech zlomené. Ale vypadá to na starší zranění než ostatní zlomeniny. To nebudu vědět, dokud neuděláme rentgen. Má zlomená nejméně čtyři žebra a propíchnutou plíci. Museli jsme ji připojit na ventilátor. Nějakou dobu to potrvá. Pravá noha….“
Jack přimhouřil oči. „Co?“
„To zranění způsobené výstřelem z tyčové zbraně tři měsíce hnisalo. Teď je to hrozné. Svaly na noze díky tomu, že to nebylo léčené, degenerovaly. No, vlastně je to zázrak, že se jí do toho nedostala infekce. A nakonec všeho, její koleno bylo tak těžce poškozené, že to bude chtít několik operací, aby se alespoň nějak spravilo. A i přesto je tu jen malá šance, že bude v takovém stavu jako dřív.
„Počkejte, co to všechno znamená?“ Zeptal se Daniel. Pohledem těkal mezi Jackem a Janet.
Janet se zadívala na svoje ruce složené v klíně. „To znamená, že její noha je v takovém stavu, že už nebude nikdy schopná aktivní služby co se misí týká.“
„Pánové, doktoři.“ Ozval se neurochirurg, který vešel na ošetřovnu o něco později.
„Momentálně je stabilizovaná a krvácení do mozku už není hrozbou. Ale ještě z toho není venku. Tahle ta zranění mají tendenci se obnovit v okamžik, kdy to čekáte nejméně. Je v komatu a teď je to jen na ní, aby se z něho probrala.“
Janet se nuceně usmála. „Děkuji doktore Mahaffeyi. Teď už to převezmu já.“ Doktor přikývl a odešel. Jacob šel ke dveřím a opřel se o jejich rám.
„A co teď?“
„Pane, ráda bych navrhla převézt Sam do vojenské nemocnice, kde by ji mohla navštívit její rodina.“
Plukovník se zamračil. „A jak tohle vysvětlíme Markovi a Sally? Byla pohřešovaná 3 měsíce! Co jim řekneme?“
„Pane, myslím, že když byla ty tři měsíce pohřešovaná, že je musíme nechat, aby ji viděli. Nemyslím, že bychom měli právo tohle neudělat.“ Odpověděla mu Janet.
„A kdo říká, že bychom jim měli něco říkat? Prostě řekneme, že je to tajné. Myslím, že to akceptují. Oni jen chtějí Sam zpátky. Takže není možné ji od nich držet mimo.“ Řekl Daniel, všichni zůstali potichu.
„Dobře doktorko,“ oznámil Hammond tiše. „Ale chci, aby u ní někdo stále byl. V případě, že by se probrala, když tam bude někdo z rodiny. To poslední, co potřebujeme, je, aby nešťastnou náhodou něco prozradila o SGC.“
Všichni přikývli na souhlas.
„Můžu ji vidět?“ Zeptal se Jacob. Do teď tu jen tiše stál.
Janet váhala. „Dobře pane. Ale nechám vás tam jen několik minut.“
Zavedla ho do spoře osvětlené místnosti. Když uviděl svou dceru, zatajil dech a přešel k židli vedle její postele. Odhrnul jí pramen vlasů z jejího potlučeného obličeje.
„Můžu tu být sám?“ Zeptal se chraplavě, aniž by vzhlédl.
Janet sklonila hlavu. „Ano.“ Zašeptala.
Jacob to, dokud neodešla, zvládal a potom se rozbrečel.

*************

Převezli ji za dva dny. Jack, Teal´c a Daniel jeli autem přímo za sanitkou, která Sam odvážela do vojenské nemocnice. Jacob odjel na letiště, aby vyzvedl Marka a Sally.
„Myslíš, že je Sam v pořádku?“ Zeptal se Daniel. Bylo vidět, že má obavy, aby jí ta cesta neublížila.
„Je to jen několik minut. Je v v pohodě.“
Krátce se zadíval zpětným zrcátkem na Teal´ca. Ten jen tiše seděl a díval se před sebe. Od té doby, co Sam našli, skoro nepromluvil. A Jack se o něho začínal bát. Měl pocit, že se Teal´c cítí za to, co se Sam stalo, zodpovědný. Byli to přece ´jeho lidé´, kdo jí tohle všechno způsobili. Jack to tak trochu chápal, ale věděl, že pocit viny stejně nic nezmění a určitě nikomu nepomůže. Věděl to ze své vlastní zkušenosti.
„Jen jsem přemýšlel,“ řekl Daniel a přerušil tak Jackovy myšlenky.
„Co?“
„Co se stane, až se probere?“
Jack pevně sevřel volant. „To nevím. Myslím, že ale klidně mohu říct, že neseskočí z postele a že nebude taková jako dřív.“
„To vím.“
„Ano? Protože já vím, jaké to je. Přes něco takového se nikdy nedostaneš a nikdy nezapomeneš. Já jsem tohle zažil.“
Daniel se zavrtěl na sedadle. O tomhle mluvit nechtěl.
„Bude potřebovat spoustu pomoci, Danieli.“
„Já vím Jacku. Ale ty i já víme, že tohle je jiné. Hodně jiné. Je jedna věc tím projít sám, ale druhá věc je dívat se, že se to stalo někomu hodně blízkému. Ty můžeš říct sám sobě, že jsi na to připravený? Fajn, ale já si tím jistý nejsem.“
„Budeš muset. Oba budeme muset.“
Zbytek cesty proběhl v tichosti.

*********************
Daniel šel pro jídlo do kantýny. Jack a Teal´c zůstali u Sam. Jack svůj pohled od Sam stále odvracel.
Teal´c stál klidně vedle její postele. Chránil ji před vším, co by jí mohlo hrozit. Ať by to bylo cokoliv.
„Teal´cu, proč se neposadíš?“ Ukázal Jack na židli vedle něho.
„Jsem spokojený tam, kde jsem,“ řekl Teal´c neutrálním hlasem.
„Dobře. Jak je to dlouho, co jsi …. vykonával kel´no´reem?“
„Skoro den.“
„Nečekáš teď nějak dlouho?“
Teal´c přesunul svůj pohled ze Sam na Jacka. „Nepřeji si odejít, O´Neille.“
„Já vím,“ povzdechl si Jack a přejel si rukou přes oči. „Ale nebude to k ničemu dobré, když ti nebude dobře.“
„Kel´no´reem vykonám předtím, než se to stane. Do té doby bych tu rád zůstal.“
„Teal´cu, tohle nemá s tebou nic společného.“
„Nechci o tomhle mluvit, O´Neille.“
„Teal´cu….“
„Major Carterová je můj přítel. A já jsem z toho, co se jí stalo, nešťastný. Tak mi to dovol.“
Jack si povzdechl a přikývl. Byl unavený.

**************

Daniel se vrátil asi za deset minut. Přinesl sendviče s tuňákem a tři coly.
„Díky,“ řekl mu Jack a rozbalil si sendvič.
„Není zač.“
Teal´c se na papír, do nějž byl sendvič zabalený, zdráhavě díval „Co je v tom?“
Daniel se usmál. „Tuňák. To máš rád.“
„Vypadá to hodně nezdravě.“
„To jídlo v nemocnici vždycky.“ Odpověděl mu Jack s nuceným úsměvem.
Daniel se na Jack zadíval. „Ne, tak to není. Je to dobrý Teal´cu, já jsem už ochutnal.“
Teal´c si opatrně ukousnul a potom přikývl. „Je to…. zajímavé.“
Daniel se usmál.
Po chvíli si Jack povzdechl. „Rodina už tady bude brzy. Co uděláme?“
Daniel se podíval na Sam. Obličej měla stále oteklý a měla na něm tmavé podlitiny. Byla připojená na přístroje, které ji udržovaly při životě. Vidět všechny ty dráty a hadičky, bylo skličující. Stejně jako obvazy na její hlavě.
Skoro celou levou ruku až po rameno měla v sádře a navíc ji měla podepřenou, aby s ní nemohla pohnout. Pravé zápěstí měla taky na dlaze, takže ani s touhle rukou nemohla hýbat. Na břiše byl vidět malý výstupek, díky tomu jak měla obvázaná žebra a taky jako důsledek několika operací. Pravou nohu měla zvednutou jak jen to bylo možné. Tvar levé nohy nebyl díky bandáži a výztuhám možný rozeznat.
„Myslím, že bychom neměli odcházet.“
Jack si tímhle zrovna jistý nebyl. „Já nevím Danieli. Myslím, že bychom tady neměli být, co?“
„Jacku, podívej se na ni. Tohle je dost těžké i pro Jacoba. Nejsem si jistý, že by to sám s Markem a Sally zvládl.“
„Já souhlasím s Danielem Jacksone, O´Neille. Já neodejdu.“
Jack se na Sam nepodíval. Tomuto přímému pohledu se vyhýbal od okamžiku, co ji dostali domů. Nebyl na ten pohled připravený. Sotva znatelně přikývl.
„Dobře. Zůstaneme.“

Když do pokoje vešla Janet, Daniel spal, hlavu měl položenou na posteli. Knížka, kterou četl Sam, ležela stále otevřená na posteli. Jen zavrtěla hlavou.
„Ten má co říkat o tom, že ví, jak se správně chovat,“ zamumlala a šťouchla do něho.
„Jsem vzhůru, jsem vzhůru.“ Prudce se posadil a uvědomil si, kde je.
„Danieli, mám ti dát taky kázání jako plukovníku O´Neillovi?“
Daniel se protřel oči. „Ne.“
„Tak potom jdi…“
„Domů, já vím. Nemůžu odejít, dokud se Teal´c nebo Jack nevrátí.“
„Já u ní zůstanu.“
„Ne.“
Janet zamrkala. „Danieli, o co jde?“
Jen zavrtěl hlavou. „Nebyli jsme s ní, když ji chytili. Nebyli jsme s ní v tom vězení. A nemůžeme s ní být teď, ne opravdově. Takhle to skončit nemělo.“
„A kdo tady mluví o tom, že tohle je konec, Danieli!“ Zeptala se Janet potichu.
„Když se něco stane, mělo by se to stát nám všem. Ne jednomu z nás. Ne takhle.“
„Ona není mrtvá, Danieli. Pořád se drží. Je bojovník pamatuješ si na to, že?“
Přikývl a trošičku se usmál. „Já vím.“
„Tak potom pokračuj v tom, co jsi dělal. Všechno to půjde tak, jak to má skončit.“
„A co když se stane to, co mi nechceme, aby se stalo?“
Janet si povzdechla. „Pak je to záležitost boha, ne moje.“
„To není moc uklidňující.“
„Čekání je sotva takové.“

***********
„K čertu.“ Ulevila si Janet zprudka. Na tohle se nijak netěšila. Od té doby, co mluvila s Danielem, to odsouvala. Ale déle už to pozdržet nemůže. Sam je její přítelkyně a tohle je něco, co chce. Ale ať visím, jestli by se jí tohle líbilo.
Janet se zhluboka nadechla a vydala se to sdělit rodině Sam.

***********

„To nemyslíte vážně, že by tohle chtěla!“ Zasyčela na ni Sally.
„Je to v její poslední vůli. Kdyby to nechtěla, tak by to tam nenapsala." Odpověděla jí Janet unaveně.
„Jsou to teprve tři týdny!" Pohledem těkala mezi svým manželem a Janet. Mark se na ni ani nepodíval.
Sally se otočila a zadívala se na Jacoba. Ten ztěžka polknul, bylo vidět, že má co dělat, aby se sebral a mohl mluvit. Stálo ho to velké úsilí, když promluvil chraptivým hlasem.
„Tak moc jak ne...." odkašlal si a sklonil hlavu. „Nechci jít proti jejímu přání.“
„Prosím, Jacobe! Po tom všem, to vzdáte po pouhých třech týdnech? Sam tohle nechtěla a my oba to víme.“ Řekl Jack důrazně.
Podíval se na Marka, ten měl hlavu v dlaních.
„Marku, vypneš tyhle přístroje a je konec. Navždy. Nelze to vrátit. Chtěl jsi druhou šanci? Tady je.“

Mark se nejistě podíval na Jacka a na Jacoba.
Jacob se podíval na svého syna a potom na Jacka. „Prosím, nedělejte to ještě horší, než to musí být.“
Jack se na něho chvíli díval a potom odešel pryč. Bouchnul za sebou dveřmi. Daniel šel za ním.
„Dejte mi týden. Týden, když se nic nezmění, tak to můžete udělat.“ Prosila Sally.
Janet si smutně povzdechla. „To nemůžu Sally.“
„Prosím.“
Janet zavřela oči. „Dobře. Sedm dní. A potom…“
Sally rychle přikývla. „Já vím, Děkuji.“

**************

„Nevěřím, že tohle je ta správná věc, kterou máme udělat, O´Neille.“ Řekl Teal´c
„Ani my ne Teal´cu. Ale nemůže nic dělat. Je to záležitost rodiny, ne naše.“ Odpověděl mu Daniel.
„A co jsme my, Danieli? Jen nějací známí?“ Ozval se Jack.
„Samozřejmě, že ne. Já jen říkám, že v tomto případě toho moc udělat nemůžeme.“
„Myslím, že křičet tu, není k ničemu.“
Daniel se podíval na Teal´ca, který se otočil a odcházel ke vchodu do nemocnice.
Jack se zamračil. „Kam jdeš?“
„Zpátky za majorem Carterovou. Přeji si strávit čas, který nám zbývá, s ní.“
Tohle muselo zasáhnout to správné místo. Daniel viděl, jak Jack ucukl, když to slyšel.
„Má pravdu, Jacku.“
„Já vím.“ Řekl Jack a díval se na svoje ruce. Potom vstal.
„Pojďme zpátky.“

***************

„Máme tedy týden?“ Zašeptal Jack. Rodina Sam stála na chodbě.
„To není moc času, Sally.“
„Musí být. Janet nám víc nedá.“
Daniel se zadíval na Jacoba a Marka, kteří mluvili s Janet. „Stejně pořád nechápu, proč to tak rychle vzdávají.“
Sally zavrtěla hlavou. „Oni to vlastně nevzdávají, Danieli. Sam sepsala poslední vůli. Chtějí jen respektovat její přání. Já si jen nejsem jistá, že je to to nejlepší.“
„Já vím, že tohle není to nejlepší.“ Řekl Jack rychle.
Sally přikývla a Jack šel za Markem.
„Měli byste si jít odpočinout. My s ní zůstaneme.“
„Jste si jistí?“
„Ano. Běžte.“
Sally jim poděkovala a šla pro Marka.

Teal´c byl v pokoji Sam sám.
„Čekáme na vás, majore Carterová.“ Bylo pondělí, třetí den. A Sam stále nevypadala, že by se mohla probrat.
Teal´c si povzdechl. „Když jsem byl chlapec, vzal mě můj otec do lesa. Řekl mi tehdy, že nastal čas, abych si uvědomil moji zodpovědnost vůči své rodině a také to, co mě znepokojuje v době, kdy on je pryč. A také to, že si mám vše utřídit, než on zase odejde. Rád jsem ten čas využil.“
Naklonil se dopředu a položil jí ruku na rameno. „Já věřím, že tohle je takový čas pro vás. Je to čas, abyste se připravila na to, co bude následovat.“ Svou ruku stáhl.
„Ale prosím, ať to netrvá moc dlouho. Ostatní, ti totiž nerozumí tomu, jak je tohle důležité.“
Posadil se, opřel si hlavu o stěnu a sledoval ji. Když ji viděl, znovu pocítil vinu. S jaffy, kteří tohle udělali, se později vyrovná. Povzdechl si, v pokoji byla tma. Cítil únavu, ale ignoroval ji. Nic se nestane, když s kel´no´reem ještě vyčká, aby mohl být se svou přítelkyní.

**************
„Úterý nenávidím.“ Daniel si protřel oči.
„Nevím, proč úterý nenávidím, ale je to tak.“
Povzdechl si a podíval se na Sam. „V úterý jste mi vždycky nosila moje nejoblíbenější sušenky. Teď se to zdá hloupé. Jsou to jen sušenky. Ale já jsem se vás nikdy nezeptal, odkud je máte a teď nemůžu žádné sehnat.“ Podíval se na svoje ruce. „Nikdy jsem se vás na to nezeptal, takže jste vždycky musela přijít a přinést mi je. Myslím, že jste to asi věděla“
Zase se na ni podíval. Stále viděl ty podlitiny, i když už bledly.
„…. vzbuďte se Sam. Chybíte mi.“ Řekl. „Nám všem.“

*************

„Středy nenávidím.“
Jack seděl u její postele, o kterou si opíral nohy. Pořád se na ni nebyl schopný přímo podívat.
„Už máte jen tři dny z toho zatraceného týdne. A potom už budete mít jen dva dny, pokud se přes tohle chcete dostat.“
Pohnul se, nemohl najít pohodlnou polohu. „Ale víte, co si myslím? Myslím, si, že se chcete vyhnout našemu večeru, kdy hráváme poker, protože víte, že vyhraju.“ Jack mluvil tiše. „A já bych se na vás zlobil, kdybyste mi ten večer zkazila, nemít takovou výmluvu.“
Na stěně našel místo a stále se na něj díval. Bylo tak fascinující.
„Ale i když teď na vás nemůžu. My oba víme, jak dobrý jsem já v hledání výmluv. Našel jsem si výmluvu, že jsem se nepokoušel vás najít. Potom výmluvu, že jsem vás našel, ale ani jsem se na vás nepodíval. Byl jsem tady celou tu dobu a stejně se na vás nemůžu podívat. Asi byste mi řekla proč, kdybyste byla vzhůru.“
Zmlkl a zavrtěl hlavou. „A to je ono – hledám si výmluvu, proč jste se neprobudila. Ale jsem už unavený, Carterová. Tím jak se neustále vymlouvám. Je na čase, abychom něco s našimi životy udělali. Zvlášť vy. Máte celý život před sebou. Máte druhou šanci.“
A tentokrát se na ni podíval. A už z ní nemohl spustit oči.
„Ne všichni dostanou druhou šanci.“

*****************
„Majore Carterová.“ Usmál se generál Hammond. „Sam.“
Posadil se na židli, která stála u zdi.
„Chybíte nám všem v SGC. Pro vědce je hodně těžké vás zastoupit. Hlavně pro majora Pereze,“ povzdechl si provinile. „On je váš nástupce.“
Zatvářil se rozmrzele. „Jack byl na něho tvrdý,“ zachechtal se. „Jack je tvrdý na všechny.“
Potřásl hlavou. „On a Jacob mají obzvlášť tvrdé hlavy. Ani jeden neví, jak se vyrovnat s další ztrátou v jejich rodině.“
„Pro nás všechny je to hodně těžké, Sam. Bez vás to není ono,“ díval se svýma smutnýma očima Sam do tváře. „Takže vám dávám rozkaz, abyste udělala něco, i když na to nemám právo. Dávám vám rozkaz, abyste tohle zvládla. SGC a hlavně lidé, vás potřebují. Čekáme na vás, majore.“

*****************
„Jacobe, jste unavený,“ Sally o něj měla starost. „Proč nezajedete domů? Potřebujete se trochu vyspat.“
Jacob se hořce usmál. Vlastně spát nepotřeboval. A ani nějakou dobu moct nebude.
„Je mi fajn, Sally. Ty jsi taky skoro nespala. Jdi domů za Markem.“
Sally se pořád mračila. Zavrtěla hlavou a šla ke dveřím. Než vyšla ven, otočila se a smutně se usmála.
„Tohle není jednoduché rozhodnutí, to já vím. A chci, abyste věděl, že cokoliv se mezi vámi dvěma stalo a cokoliv se stane, Sam vás vždycky milovala. A já vím, že vždycky bude.“
A potom odešla. Než si to Jacob uvědomil, měl hlavu v dlaních a smál se a plakal zároveň.
„Bože,“ přestal se smát, opřel si hlavu o předloktí a tiše a hořce brečel.
Uplynula nějaká doba, než se uklidnil. Několikrát se zhluboka nadechl, taky Selmak mu v tom pomáhala.
´Jacobe, Samantha věděla o riziku a brala to tak. Dokonce s touto možností počítala a připravila se na ni, pro případ nenapravitelného zranění. Nemusíš hledat odpuštění za to, že budeš respektovat její přání.´
Jacob zavrtěl hlavou. „Ne, tohle já vím. Ale jak mám odpustit sobě?“
´Tím, že ji budeš milovat, Jacobe. Tohle je odpuštění, které potřebuješ.´

*************
Všichni se shromáždili před jejím pokojem a čekali na Janet, jejich týden končil. Nezanechal jim nic, jen lítost.
Jack stál dole na chodbě a díval se z okna. Přišel za ním Jacob.
„Jacku….“
„Nic, co můžete říct Jacku, nepovede k tomu, abych se cítil líp. Vy víte, že tohle to je špatné.“
„Právě teď tohle nepotřebuji, Jacku.“
Jack se otočil, byl zticha, ale vypadal, jako by měl explodovat.
„Ale ano! Nemůžu uvěřit, že po tom všem, co udělala, všem čím prošla, že to zahodíte, jako teď.“
„Já nic takového nedělám! Nechávám ji odejít!“ Jacob se od Jacka odvrátil a když to říkal, každý kousek v něm to odmítal.
„Nechávám ji odejít.“
A nechal tam Jacka stát.

V jejím pokoji bylo ticho. A taky mohli všichni vnímat tu obrovskou lítost. Daniel, Jack a Teal´c stáli stranou ostatních. Sledovali, co se bude dít, ale nijak nezasahovali.
Janet vypnula ventilátor a vytáhla dýchací trubici. Sally zasténala a podívala se jinam.
Srdce Sam nikdy nepřestalo bít.
KONEC !!!!