Titul: Strach
Autor: Jája
Překladatel: -/-
Žánr: Romance/Humor
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Dospělí
Délka: Krátké
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse: Díky Felgerovi se zasekl výtah ;-)

__________________________________________________________

Pokud už někdy někdo z vás uvažoval nad tím, jak to tu v SGC vlastně den co den probíhá, nedokázal by si stejně ani v nejmenším představit reálnou skutečnost… Když tak nad tím uvažuji já, nedovedu to taky. I přesto že jsem tu čtyřiadvacet hodin denně, sedm dnů v týdnu, ani já nemám schopnost něco rozebírat a pochopit pravý stav věcí…

Když vám jde den a za dnem o život, obrníte se proti okolí vším dostupným, co jen v sobě máte. A pokud to nemáte, je zle… Častokrát se cítíte jako znovuzrození a to vlastně jen proto, aby jste mohli další den zemřít. Co den! Častokrát je den hodně, nebývá neobvyklé, že mnohdy rozhodují jen minuty… Proti tomu všemu si prostě musíte udělat nejen na těle, ale taky i na srdci a duši, pořádný železný krunýř, který vás ochrání. Ochrání, ale taky otupí… Najednou máte pocit, že umřít pro vás není žádný problém a pokud jste „víc než je zdrávo“ bez pravidelné dávky adrenalinu, vzrušení a taky strachu, pociťujete nutkání, udělat cokoli, jen abyste mohli zase smrti pohlédnout do tváře…

Ano, já vím, zní to asi nesmyslně, ale to vy – „obyčejní smrtelníci“ – nemůžete nikdy pochopit. Nepokoušejte se to přirovnávat k čemukoli, s čím jste se v životě setkali. Ani to nezkoušejte, protože to prostě nejde… Mnohé z vás možná napadnou jiná riskantní povolání jako jsou hasiči, policie nebo agenti bůhví jakých spolků. Vážně se o to nepokoušejte… Existuje jediný důvod toho, proč to nemáte ani zkoušet – hasiči, policajti, agenti 007… To všechno jsou jen zaměstnání, povolání dělaná s vášní a zanícením. Ale pořád to jsou jen povolání…

Co se děje tady v SGC se ničemu takovému nevyrovná. Tohle není povolání, práce, ani koníček… Není to ani nic, co byste museli dělat srdcem, abyste to dělali dobře. Naopak. Tady je srdce jenom na obtíž… Jediné, co tu potřebujete k přežití, je závislost! Ta neuvěřitelná a sebezničující závislost na strachu!

Ale stejně jako teď většina z vás nechápe, co jsem řekl výše, nepochopí, ani jaký mám na mysli strach… Strachů je celá řada, ale všechny vás tak jako tak ničí. Protože tu jsou, pořád vám sídlí v srdci a nezbavíte se jich snad ani po smrti. V SGC se můžete bát absolutně o všechno… Můžete prožívat tisíce různých strachů, ale zabít, skutečně zabít, zničit vás, vyždímat z vás všechnu sílu, může jen jediný strach – strach o toho druhého.

„Carterová?“

„Ano, pane?“ ohlédla se Sam za plukovníkem stojícím ve dveřích ošetřovny.

„Až vás doktorka prohlédne, budete se hlásit u mě v kanceláři! Jasné?“

„Ano, pane…“

Jak Sam správně odhadovala už po jejich návratu na Zem, plukovník zuřil… A když zuřil, tak skutečně zuřil.

Janet pohlédla na najednou podivně skleslého majora a vzápětí jí odebrala krev.

„Nějaký problém?“ zeptala se, protože ani jí neunikl plukovníkův tón hlasu.

Sam si povzdychla.

„Myslela jsem, že jsem ten problém na té planetě vyřešila, ale… vypadá to, že je tu.“

V patře, kde byla ošetřovna nastoupila do výtahu a chystala se vyjet o pár pater výš, kde měl plukovník svoji kancelář, když Jack chvilku před tím, než se zavřely dveře, skočil k ní do výtahu.

„Předpokládám, že jedete ke mně?“ zabručel a ani se na ni nepodíval. I přesto jakýmsi způsobem zaregistroval, že kývla.

Doufala, že to nebude nic moc důležitého, a že když se tedy sešli tady, mohli by to vyřešit na místě…

Jenže O’Neill měl zřejmě jiný názor. Furiantsky si zastrčil ruce do kapes kalhot a mlčel.

Sam pochopila, že tohle je vážné… Že by to tentokrát vážně přehnala? On si to přece nesmí tak brát, museli by se z toho všichni zbláznit… Pak se zarazila a provinile se skoro začervenala. Když si vzpomněla, jaký výraz měl v obličeji, když se z, na první pohled beznadějné, akce vrátila… Proto se ani nepokoušela navrhnout, že si promluví tady.

Zbývaly jim už jen asi tři nebo čtyři patra, když světla ve výtahu zablikala, pak úplně zhasla a výtah se zastavil… Téměř okamžitě naskočil záložní zdroj a světla se opět rozsvítila. Výtah už se ale do pohybu nedal.

„Sakra!“ zaklel Jack tlumeným hlasem a zaměřil se na ovládací panel výtahu. Jako by snad měl dojem, že na něm něco vykouká… Spíš jen tak, než že by čekal, že se něco stane, zmáčkl několik tlačítek.

Nic se nedělo.

„Promiňte, pane,“ ozvala se náhle Sam a lehce ho tlačítek odstrčila. Nechtěla, aby se ho to dotklo, ale tím, že tam stál on, si jaksi nepomůžou…

Naštěstí to nevzal nijak osobně a dobrovolně couvl.

Sam zmáčkla tlačítko, které bylo na panelu až úplně dole, a které si Jack nepamatoval, že ho někdy použil. Chvilku očividně čekala, co se bude dít, ale stále se dělo jedno velké nic.

„Zřejmě jsme uvízli mezi patry,“ konstatovala a O’Neill pochopil, že to tlačítko jim mělo zřejmě nouzově otevřít dveře… Což pochopitelně nešlo, pokud zůstali skutečně trčet někde mezi patry.

Natáhl se pro sluchátko, ale Sam byla rychlejší… Ovšem jakmile si ho přiložila k uchu, zase ho vrátila zpět.

„Je to úplně hluché,“ řekla a konečně na plukovníka pohlédla.

I když teď byli tam kde byli, jeho oči neztrácely tvrdý, chladný a rozhněvaný výraz… Najednou si uvědomila, že se na ní skutečně zlobí, a že je tady s ním v tom stísněném prostoru sama. Nevědomky se otřásla, i když vlastně nevěděla, jestli strachem z něho nebo ze sebe…

Jack nic neřekl. Uvědomil si, že jim nezbývá nic jiného než čekat, takže se prostě posadil na zem…

Sam nad ním zůstala okamžik nerozhodně stát. Najednou nabyla pocitu, že by od něj byla nejraději co možná nejdál… Jenže koukat na něj takhle z vrchu a ještě to šílené, dusivé ticho, ve kterém měla pocit, že snad zalkne. Nakonec si tedy sedla naproti Jackovi…

„Budeme tu muset počkat, pane,“ řekla nesmělým hlasem a když se na ni podíval, ztratila najednou odvahu říkat ještě cokoli dalšího.

„Doktore Jacksone, co se to, proboha, zase děje?“ zeptal se generál Hammond právě přicházejícího Daniela.

Na celé základně panoval všeobecný zmatek. Daniel byl právě na „průzkumné obhlídce“…

„Někdo vyhodil proud na celé základně, generále,“ pronesl podrážděným tónem a zároveň si tak trochu nervózně posunul brýle na nose. Hammond to gesto pochopil…

„Předpokládám, že jste zjistil, kdo to udělal?“ povzdychl si. Stejně už předem tušil, jak bude znít odpověď…

„Jay Felger, pane,“ pronesl Daniel nikterak nadšeným tónem.

„Já toho chlapa vážně roztrhnu!“ zahřměl generál. „Až bude nějaká velká akce proti Goaldům, on bude v první línii!“ Pak se chytil za hlavu a svezl se do křesla.

Daniel nad ním ale stále stál a Hammond pochopil, že to není všechno…

„Potrestání a jakékoli další dopady na profesora Felgera bych prozatím odložil,“ namítl Daniel. „Máte tu daleko větší problémy…“

„Jaké?“ povzdychl si generál a dal tak jasně najevo, že počítá už absolutně se vším.

Daniel si rozpačitě odkašlal.

„Felgerovi se zřejmě nějakým záhadným způsobem podařilo vyřadit z provozu i část záložního systému… Na celé základně nefunguje ani jediná bezpečnostní kamera, počítače od třetího patra výše nepracují tak, jak by měli, nejezdí výtahy. A to jsem ještě nebyl všude… Podle všeho nefungují ani některé linky na základně, protože jsem se pokoušel spojit s lidmi, kteří zjevně uvízli ve výtazích… Bezúspěšně.“

Hammond schoval obličej do dlaní, ale i tak bylo slyšet jeho peprné zakletí.

„Kde je major Carterová?“ zeptal se vzápětí. „Jestli to někdo dokáže dát co možná nejrychleji dohromady, tak je to ona!“

„To je právě ten problém, pane,“ zamumlal Daniel a najednou to vypadalo, že se mu nechce příliš pokračovat v mluvě.

„Mluvte, doktore!“ vybídl ho generál.

„Sam a Jack zřejmě uvízli v jednom z těch výtahů…“

Měla pocit, že to ticho, které vládlo ve výtahu, je tak těžké, až ji pomalu tlačí k zemi a jí dochází vzduch… Zdálo se jí, že už tam musejí trčet spoustu hodin, ale ve skutečnosti to byla slabá půlhodinka.

„Pane, chtěl jste se mnou mluvit?“ konečně se zeptala. Byla si jistá, že i kdyby tu teď na ni začal řvát, bude to pořád lepší než to ticho.

Nevěřícně se na ni podíval. To si snad dělá legraci, ne?, ptal se vztekle sám sebe…

„Můžete mi vysvětlit, jak se mě můžete ještě takhle blbě zeptat?“

Užasla. Tohle byla skutečně rázná otázka… Zlobil se skutečně víc, než s jakou mírou vzteku počítala.

„Pane, já už jsem se vám přeci omluvila,“ kuňkla. „Nechtěla jsem…“

„A vy si jako myslíte, že mi nějaká vaše omluva stačí?“ zahřměl a v obličeji úplně zrudl.

Zatímco ona byla vteřinu od vteřiny bledší.

„Neuposlechnete rozkaz, klidně se vrhnete do té běsnící vřavy jen kvůli nějakému pitomému krámu, já se můžu zbláznit strachy, pak mi řeknete prostě jen: Promiňte! a všechno má být podle vás v pořádku, jo?“

Překvapeně zamrkala. Šíleně zuřil, skoro se ho bála, ale… to, co řekl! Chvilku na něj jen zírala.

„Vy jste se o mě bál?“ zeptala se tiše, v obličeji stále bledá jako stěna.

Jenže tím o očividně rozčílila ještě víc.

„A co jste si, sakra, myslela?“ zařval. „Že o vás nemám strach? Kdyby ne, řeknu vám, ať si jdete, kam chcete… Jenže já to neřekl, jak jste jistě slyšela! A to nejen proto, že jsem se o vás bál, ale především proto, že to mělo jakýsi oprávněný důvod. Ten důvod se jmenuje stovka Jaffů a životy členů vašeho týmu… Proboha, vždyť vy si snad ani neuvědomujete, co jste provedla!“

Mlčela. V očích se jí zaleskly slzy. On ale rozčíleně pokračoval.

„Víte, co by se stalo, kdyby na nás Teal’c nepočkal? Ani já, ani vy jsme neměli vysílač kódu, všude bylo plno Jaffů a vy si klidně běžíte pro tu kravinu… A já trouba běžel za vámi!“

Po tváři se jí rozkutálely slzy, ale vypadalo to, že on si toho vůbec nevšiml… Po kolenou se připlazil k ní, chytil ji za paže a zatřásl s ní.

„Proboha, Sam! Vždyť jste mohla být mrtvá!“ Tentokrát už jeho hlas nezněl rozhněvaně. Teď z něj čišela bolest a strach… Najednou si všiml, že pláče. Chtěl něco říct, ani pořádně nevěděl co, ale najednou mu všechna slova uvázla v krku. Objal ji a pevně k sobě přitiskl.

„Blázínku,“ zašeptal ji do vlasů. „Kdybys umřela, zabilo by mě to taky…“ Řekl to tak potichu, že si byl jistý, že to nemohla slyšet, i když byla těsně u něj.

„Danieli?“ oslovil generál doktora mimoděk křestním jménem. „Tak co jste zjistil?“

Setkali se na chodbě osmého patra.

„Nic nového, pane, a tím méně povzbudivého,“ povzdychl si Daniel zadýchaně. Před chvilkou velkou část své trasy běžel.

„Podařilo se nám zprovoznit některé linky, takže jsem už alespoň v kontaktu s podstatně celou základnou… Na počítačích a kamerách pracuje taky pár lidí, ale s vaším dovolením jsem usoudil, že to počká. Vědci a technici se soustředí především na výtahy. Asi většina z nás ví, že bez Sam to nedáme dohromady…“

„Dobře,“ souhlasil generál. „Už jste se s výtahy spojili alespoň telefonem?“

„Ne, pane. Technici tvrdí, že tam nastala nějaká elektrická bariéra… Tvrdí, že s majorem Carterovou by to zvládli do dvou hodin. Takhle se to prý protáhne…“

Hammond nevypadal zrovna dvakrát nadšeně.

„Pošlete okamžitě všechny techniky k těm výtahům! Kamery a počítače počkají, musíme co nejdříve dost ven Sam.“

„Ano, generále!“ kývl Daniel a společně se Silerem, který byl celému rozhovoru přítomen, odběhl splnit rozkaz.

Jack si sedl na podlahu výtahu a zády se opřel o jeho stěnu. Sam při tom nepouštěl z náručí a stále ještě vzlykající ji tak trochu neohrabaně hladil po vlasech… Nechtěl na ni tak křičet, nechtěl, aby plakala, nechtěl, aby to dopadlo takhle. Sakra, nechal se unést! Po letech mlčení, odívání se do železné košile, mu prostě ruply nervy a sebeovládání bylo rovněž někde v trapu.

„Sam…,“ zašeptal pohnutým hlasem. „Promiňte mi to, já… nechtěl jsem na vás křičet.“

Neodpovídala, ale on cítil, že už se tak netřese. Zřejmě přestala plakat.

Čekal, že se od něj každou chvíli odtáhne a pohoršeně se na něj podívá, ale minuty běžely a nic takového se nedělo…

„Jste v pořádku?“ zeptal se a pokusil se podívat se jí do tváře. Zjistil ale, že se skoro až křečovitě drží jeho bundy a odmítá se pustit. Vzdal to… Ostatně nechtěl ji od sebe odhánět, pokud jí to nevadilo.

„Tak odpovězte přece!“ naléhal zkroušeným hlasem.

„Jsem tak pitomá, co?“ zamumlala do jeho hrudníku.

Na okamžik překvapeně strnul.

„Možná jsem chytrá, ale ve skutečnosti jsem jen hloupá husa…“

„Sam, takhle nesmíte mluvit…,“ pokoušel se o nějaký protest na její tak náhlé sebeobviňování. Vlastně tím byl tak zmatený, že jen ztěží nacházel slova…

Chvilku bylo zase jen ticho a Jack se zatajeným dechem cítil, jak se k němu Sam tiskne. Srdce mu začala splašeně tlouct a mozek jaksi vypovídat službu… Zatřásl hlavou a tentokrát už nekompromisně od sebe Sam odtáhl.

Překvapeně se na něj zadívala, ale neříkala nic. Ten pohled by mu podrazil nohy, kdyby stál, pomyslel si… Najednou si uvědomil, jak blízko mu teď je, jaký šílený strach o ní pořád má a jak moc mu na ní záleží.

„Vážně jste se o mě tolik bál?“ zašeptala a s očekáváním mu hleděla přímo do očí.

„Myslel jsem, že zešílím…,“ odpověděl stejně tichým hlasem. „Když jste vyběhla z toho úkrytu přesně na opačnou stranu, než jsem vám řekl a než byla brána, přesně do náruče těch Jaffů, myslel jsem, že umřu strachy… Přestal jsem dýchat, možná že i srdce se mi zastavilo. V ten okamžik jsem si vás přál nenávidět, ale nešlo to. Místo toho jsem se jen díval, jak běžíte vstříc smrti. Byl to strašný pocit, já…“

Nedomluvil. Její rty se jemně dotkly těch jeho a on úplně ztuhl. Byl to neuvěřitelně krátký polibek, jen se spíš lehce dotkla jeho úst… Pak se trošku odtáhla a otevřela oči. Pohlédla do jeho překvapené tváře.

„Co to děláte?“ zeptal se ochraptělým hlasem plným nečekané touhy.

„Já… já nevím,“ zašeptala. Vytrvale se dívala do jeho hnědých očí…

Ten pohled ho doháněl k šílenství. Ale úplně jiného šílenství, než jaké zažíval, když se vrhala do náruče těch Jaffů… Tohle šílenství ho stravovala stejně rychle a spolehlivě jako strach. Tentokrát to byl on, kdo spojil jejich rty. Hladově a nenasytně se zmocnil jejích úst… Tenhle polibek už ani v nejmenším nepřipomínal ten její.

„A… co to… děláš ty?“ vydechla mezi polibky.

„Nic. Nedělám… vůbec nic,“ zamumlal a znovu se vpil do jejích úst. Chutnala lépe, než si představoval v těch nejdivočejších snech… Líbat ji bylo jako pít lahodný nektar z květiny, po které už tak dlouho pokukoval, která mu byla vždy na dosah, ale on nikdy nenašel dost odvahy, aby se té květiny alespoň dotkl, natož aby jí utrhl.

A najednou tu byla s ním. Nebyl to sen, skutečně tu byla… Živá a hmatatelná. Až moc hmatatelná… Ani nevěděl jak, ale jeho ruce se ocitly pod jejím tričkem. Nebránila se a jeho to zbavovalo veškerého rozumu. Někde úplně vzadu a hluboko věděl, že to bude nejspíš litovat, ale na to prostě nedovedl myslet, když tu byla s ním… Cítil, jak jí tluče srdce, jak zrychleně dýchá, jak její ruce pracují na rozepnutí jeho kalhot.

Chtěl něco říct, ale vlastní hlas ho zradil. Místo toho mu z úst uniklo jen tiché zasténání, když mu konečně rozepnula poklopec… Nezaváhal už ani na chvilku a svlékl jí tričko. Odhodil ho někam do kouta a povalil ji na podlahu.

„Miluju tě!“ zašeptal konečně rozechvělým hlasem. „Ať už bude mít tohle jakékoli následky, vždycky si pamatuj, že tě miluju…“

Přetáhla mu tričko přes hlavu a pak ho opět umlčela svými rty. Sama neřekla nic, ale oba věděli, že slova už teď jsou zbytečná…

Sundal ji krajkovou podprsenku černé barvy a na okamžik se zarazil. Když spatřil její krásná plná ňadra, měl co dělat, aby se neštípl do tváře a nepřesvědčil se o tom, jestli nespí. Pak ho ale napadlo, že existuje mnohem příjemnější způsob, jak to zjistit. Sklonil hlavu a vzal jednu její bradavku mezi své zuby… Zasténala a prohnula se.

Znovu ho ale zlákala její ústa, a tak se pomalu vrátil k jejímu obličeji. Líbal jí na krku a na uchu a pak zlíbal každičký kousek její tváře. Nos, oči, tváře…

„Nemůžeš najít pusu?“ zamumlala a Jack se pobaveně uchechtl. Hned na to se hladově přisál na její ústa…

Zatímco jí líbal, pracovaly i jeho ruce. Hladily ji po ňadrech, břiše a pak… konečně vklouzl i do jejích kalhot. Cítil, jak proti jeho ústům zasténala… Ale neudělal, co čekala. Teď ještě ne. Vytáhl ruku ven a jal se zapracovat na bariéře v podobě kalhot. Když jí je konečně stáhl a odhodil jako před tím tričko, musel se proti své vůli začít smát…

„Co je?“ nechápala. Ale jeho smích byl tak nakažlivý, že ani ona se úsměvu neubránila.

„Nikdy… nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že s tebou budu… budu na podlaze ve výtahu.“

Rozesmála se taky.

„Vadí ti to?“ zeptala se po chvilce.

Přestal se smát, jako když někdo zmáčkne tlačítko.

„Byl bych stejně tak rád v pekle, jen když tam budeš se mnou…,“ zašeptal. Chtěla něco odpovědět, ale umlčel ji. Teď už nechtěl nic slyšet. Chtěl jenom cítit…

„Nějaké novinky? Silere? Doktore Jacksone?“ přišel se generál zeptat k výtahům. Několik techniků pracovalo přímo u nich, zbytek se vše snažil vyřešit přes počítače.

„Ani ne, pane,“ odpověděl Siler, ale na generála při tom nepohlédl. Místo toho se plně soustředil na změť drátků… „Muselo tu něco zkratovat. Problém je v tom, že tohle není obyčejná žárovka ani televize. Než přijdeme na to, co shořelo nebo co prasklo, bude to trvat ještě při nejmenším pár hodin… Samozřejmě bychom mohli vyměnit rovnou všechno, ale pochybuji, že by se tím něco urychlilo.“

Generál přikývl a zase odešel. Nezbývalo mu nic jiného než čekat… A stejně tak nezbývalo nic jiného Sam a Jackovi. Jenže generál netušil, že ti dva si to čekání o poznání zpříjemnili…

Jack teď poloseděl-pololežel, měl jen kalhoty a v náručí svíral Sam, která na sobě měla jen kalhotky a jeho bundu…

„Co přijde teď?“ zeptala se Sam tichým hlasem.

„Já… já nevím,“ odpověděl po pravdě a pevněji ji k sobě přitiskl, jako by chtěl, aby z toho poznala, že s ním může počítat.

„Změnilo by něco, kdyby jeden z nás odešel od armády?“

S odpovědí si dal na čas.

„Zřejmě nic, protože ani jeden z nás neodejde…“

Cítil, jak s sebou v jeho náruči trhla. Vlastně i jeho vyděsila jeho vlastní slova… Jenže vzápětí si uvědomil, jak to nejspíš musela pochopit ona.

„Ne, počkej!“ vyhrkl proto okamžitě. „Nechci, aby sis něco vykládala špatně… Nechci, aby sis myslela, že bych to pro tebe neudělal! Vlastně… tu jde o něco jiného. Faktem je, Sam, že já bych nikdy nedovolil, aby ses vzdala svojí kariéry kvůli někomu jako jsem já. Nedovolil bych, abys kvůli mně odešla. A – teď to bude možná znít trochu sobecky – já bych neodešel taky, protože… Nedokázal bych odejít s pocitem, že tě tu nechávám samotnou, že tě nebude mít kdo chránit… Ne, počkej, nepřerušuj mě!“ řekl, když viděl, že se chystá cosi namítnout. „Já vím, že mi chceš říct, že tu sama nezůstaneš, a že tu bude vždycky někdo, kdo ti bude krýt záda, ale… Já nevím, jestli to pochopíš, ale… Mám pocit, že tě nikdo nedokáže ochránit tak, jako já. Snaž se mě pochopit… Já bych prostě nedokázal sedět doma s rukama v klíně, kdybych věděl, že ti jde o život.“

Chápala ho až moc dobře. Vlastně ona by se cítila stejně… Zavrtala se pohodlně do jeho náruče a smutně zamumlala:

„Takže to vypadá, že jsme v začarovaném kruhu…“

Jemně jí políbil do vlasů a povzdechl si. Faktem bylo, že měla nejspíš pravdu…

„Takže budeme dělat, jako by se nic nestalo?“ zeptala se. Snažila se mluvit normálně, ale hlas se jí třásl… To neušlo ani Jackovi.

„Myslím, že to bych dokázal před tím, než jsem se s tebou miloval… Teď už ne.“

„Já už to taky nedovedu, Jacku,“ vydechla smutně. Najednou cítila, jak se napřímil.

„Co si to řekla?“ zašeptal nevěřícným tónem.

Zmateně se na něj zadívala. Netušila, co má na mysli…

„Já… já nevím, co myslíš?“ vykoktala.

Najednou se usmál a pak jí políbil.

„Řekla jsi mi Jacku… Víš, co to pro mě znamená?“

Oplatila mu úsměv i polibek.

„Určitě to samé, co znamená pro mě, když mi řekneš Sam.“

„Tak co?“ zeptal se už nejméně podvacáté generál.

„Myslím, že to mám, pane!“ vykřikl jeden z techniků nadšeně. „Určitě to mám!“

„No, sláva!“ vydechl Hammond a z jeho hlasu byla znát úleva.

„Možná by bylo lepší nechat prozatím všechno tak, jak to je…,“ navrhl po chvilce mlčení Jack. „Neříkám, že se tě vzdávám, a že chci na všechno zapomenout, jen… Nevím, jestli jsme na něco takového připravení.“

„Na co?“

„Na lásku, Sam,“ odpověděl prostě. „Nebo ty cítíš, že potom, co se tu teď stalo, jen kvůli tomu, jsi ochotná se všeho vzdát?“

„Přijde ti to málo?“

„Ne, jistěže ne!“

„Ale přesto říkáš, že na to nejsi připravený…“

„Já neříkám, že na to nejsem připravený, jen…“

„Právě jsi to řekl, Jacku!“ nenechala ho domluvit.

Zmlkl a zpytavě se na ni zadíval.

„Věř mi, že bude všechno lepší, když to necháme tak, jak to je.“

V očích se jí zaleskly slzy, ale i přesto na to jen přikývla… A to netušila, jak to rve srdce jemu. To všechno, co tu teď říkal, byl přesný opak toho, co ve skutečnosti cítil. Jenže… Co jiného mohl říkat?

Najednou se výtah pohnul. Směrem dolů, odkud přijeli… Oba dva vyskočili jako na pérkách a začali se chvatně oblékat. Naštěstí všechno zvládli v rekordním čase. Věděli, že jim zbývá už jen pár vteřin a všechno bude, jak to bylo před tím… Stáli tam, dívali se jeden druhému do očí a ani jeden nevěděl, co říci.

Jack se pokoušel ovládnout, opravdu se snažil, ale bylo to silnější než on.

„K čertu se vším!“ vykřikl a zatímco jeli stále níže, nenasytně jí políbil. „Zapomeň na všechno, co jsem teď řekl… Já tě miluju a…“

Nenechala ho domluvit a protože věděla, že už za chvilinku se budou muset rozejít, přitáhla si ho k sobě a přitiskla svoje rty na jeho.

Po několika vteřinách se od ní odtáhl a zachraptěl:

„Můžu k tobě večer přijít?“

„Ale, ale, plukovníku…,“ rozesmála se. „Neříkal jste před chvilkou něco jiného?“

„Zapomeň na to!“ vyhrkl a znovu se chystal ji k sobě přitáhnout.

Jenže v tu chvíli výtah zastavil. Odletěli od sebe jako na gumičkách a v okamžiku, kdy se otevřely dveře, vypadali už zase oba absolutně profesionálně.

„Plukovníku, majore, jste oba v pořádku?“ zjišťoval hned Hammond.

„Naprosto, pane!“ zazubil se O’Neill a vypochodoval z výtahu se Sam v závěsu.

„Co se tu vlastně stalo?“ zeptala se Sam.

„Felger zase trochu řádil…,“ vložil se Daniel do hovoru.

O’Neill se ušklíbl.

„Zase ten křeček?“ zeptal se. Ale vzápětí si uvědomil, že je to úplně poprvé, a jak doufal taky naposledy, kdy je tomu chlapovi za něco skutečně vděčný.

Pár techniků okolo se jeho poznámce zasmálo, ale dál se věnovali své práci.

„Čeká tu na vás spousta práce, majore,“ řekl Hammond a Sam hned horlivě přikývla.

„Dojdu si do laboratoře pro nějaké věci a pustím se do toho, pane!“

„Jo, a já taky půjdu po svých, generále,“ ozval se Jack a začal couvat přesně na opačnou stranu, než na jakou mířila Sam, když to byla právě ona, kdo ho ještě zarazil.

„Plukovníku?“ zavolala. „Odpověď zní ano!“

Jack se zarazil. Zprvu mu nedocházelo, o co jde, ale pak se spokojeně uculil…

„Fajn, Carterová!“

Každý se vydal přesně na opačnou stranu, ale už teď věděli, že se zase setkají. A nebude to trvat moc dlouho…

A zatímco oni si šli po svých a navzdory situaci si div nepískali, Hammonda, Daniela a spoustu techniků nechali za sebou stát u výtahů, lámajíce si hlavu, na co to byla odpověď.