Titul: Svatební závoj
Autor: Jája
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack, Sam/Pete
Hodnocení: Mládež
Délka: Dlouhé
Časová osa: Taková podivná kombinace 7. a 8. řady
Stav: Kompletní
Synopse: Sam má den před svatbou s Petem. Za čtyřiadvacet hodin se ale dá ještě lecco stihnout…

__________________________________________________________

Sam se natáčela před zrcadlem, aby se viděla pokud možno ze všech stran. Bílé svatební šaty jí nejspíš vážně slušely, jak tvrdila postarší paní, která okolo ní čile poskakovala. Tu něco povolila, tu zase uzašila… Ale ona sama si přesto nepřipadala nijak šťastná, jak by budoucí nevěsta měla bezpochyby být.

„Budete chtít i závoj, slečno?“zeptala se paní.

Samantha se znovu podívala do zrcadla. Závoj?

„Nevím…,“pronesla po chvíli. Snažila se o tom přemýšlet, opravdu se snažila, ale myšlenky jí utíkaly úplně jiným směrem.

„Jak můžete něco takového nevědět?“zděsila se žena. „Každá nevěsta má přeci naplánované, jak a co chce mít!“

Sam se v hloubi duše trpce usmála. Každá nevěsta možná… jen ona ne. Nedovedla se přinutit prožívat předsvatební přípravy natolik jako jiné ženy… Ale hlavně si nechtěla přiznat, čím to je.

„Co myslíte vy?“otočila se na krejčířku a snažila se, aby to znělo se zájmem. Nechtěla, aby si ta paní myslela, že je jen rozmazlená holka, která neví, co chce. Ne, rozmazlená určitě není, jen… to druhé. Na tom možná bude něco pravdy.

„Máte krásné vlasy i oči… A k tomuhle střihu šatů by ten závoj určitě šel! Nebudeme zakrývat obličej, ten máte moc pěkný, spíš bych volila něco na způsob vlečky…“

Sam se přistihla, že už ji zase nevnímá… Vzpomněla si na svůj poslední rozhovor s plukovníkem O’Neillem. Vlastně to ani nebyl rozhovor. Svým způsobem se pohádali. Tak jako poslední dobou často… Už si ani nepamatovala proč. Většinou to byla úplná hloupost, a pak už na sebe házeli kde co. Mrzelo ji to, ba co víc přímo bolelo… Věděla, od kdy se tyhle jejich problémy začaly vyskytovat. Od té doby, co s Petem ohlásili oficiální datum svatby… Ale dál už se o tom bála přemýšlet. Nechtěla slyšet proč, ale hluboko uvnitř to věděla…

„… Tak co říkáte?“

Sam si uvědomila, že ani neví, na co se jí ta paní ptá.

„Nechám to na vás,“pousmála se na ni. „Jste profesionálka, vy víte, co bude nejlepší…“ Hbitě zmizela v převlékací kabině, pevně rozhodnutá shodit ze sebe ten bílý nesmysl. Nechtěla velkou svatbu se všemi těmi zvyklostmi a těmihle šílenými šaty, ve kterých se ani nemohla pořádně pohybovat, ale Pete na tom trval. V jeho rodině byly takovéhle svatby prakticky tradicí…

Převlékla se a chtěla odtamtud, co možná nejrychleji, zmizet, když ji ta paní, jejíž jméno si Sam nepamatovala, přestože jí jej říkala nejmíň pětkrát, zastoupila cestu.

„A ženich, slečno? Potřebujeme si vyzkoušet i jeho oblek.“

„Pete se tu staví odpoledne. Neměl teď čas… Promiňte, ale já už musím taky běžet.“ Rychle se kolem ženy prosmýkla a během pár vteřin už stála venku.

Paní Smithová, jak se žena jmenovala, se za ní tak trochu zdrceně dívala.

„Tedy jestli tahle slečna se vdává dobrovolně a z lásky, tak to tu budu moci brzo zavřít,“povzdychla si.

Sam nasedla do vozu, rozhodnutá vrátit se zpět na základnu… I když jí generál Hammond dal po zbytek dne volno, nedovedla si představit, že by měla být až do večera jen tak doma. I Pete byl v práci… Zazvonil ji mobil. Nikdo jiný než on to být nemohl. Mrkla na displej. No ovšem…

„Ano?“

„Miláčku, ahoj!“ozvalo se. „Už jsi byla u paní Smithové?“

Sam se zarazila. Paní Smithová? Pak ji došlo, že to je ta žena ze svatebního salonu…

„Ano, právě jdu od ní… Říkala, že se tam máš stavit taky.“

„Myslel jsem, že to stihnu, a že se tam sejdeme, ale nějak mi to nevyšlo. Stavím se tam déle… Ty už jdeš domů?“

„Ne, vrátím se na základnu.“

„Ale Sam, říkala jsi, že máš volný den…“

„Mám dobrovolné volno, Pete. Vždyť ty jsi také v práci…“

„Dobře, dobře… Tak se uvidíme večer, ano? Ahoj lásko!“

„Ahoj Pete…,“povzdechla si už jen do hluchého sluchátka. Vadilo ji, když zavěsil, aniž by počkal na její odpověď. Ale to byl prostě Pete… Nastartovala a rozjela se do práce.

Sam kráčela ke své laboratoři převlečená už do pracovního, když za sebou zaslechla kroky. Rychlé a rázné…

„No to je dost! Kde jste byla?“vyštěkl někdo.

Ani nemusela přemýšlet o tom, kdo.

„Pane, já…,“otočila se a skoro vrazila do plukovníka. Nečekala, že bude stát tak blízko ní. Zvedla hlavu a vzdorovitě pohlédla do jeho očí. Zlobil se… Vyplašeně couvla.

„Byla jsem… Říkala jsem generálovi, že…,“koktala.

„Nezajímá mě, kde jste byla!“pokračoval O’Neill vztekle. „Ale já jsem váš přímý nadřízený a já jsem taky ten, za kým máte v prvé řadě jít, když chcete volno…“ Lhal, když říkal, že ho nezajímá, kde byla. Chtěl to vědět víc, než si byl ochoten přiznat.

„Omlouvám se, pane,“pípla Sam zdrceně. Neměla ráda, když na ni křičel… A navíc měl tentokrát nejspíš pravdu. „Už se to nestane…“

Trochu se zarazil. Cože? Ona mu neodporuje? To v něm vyvolalo trochu výčitky… Možná neměl tak křičet.

„To doufám…,“řekl o poznání mírněji.

Rozhostilo se ticho a Jack si uvědomil, že to on má tu moc ukončit tuhle trapnou scénu. Mohl jí dát odchod… a nebo se jí zeptat na to, co ho začínalo zajímat víc a víc. Ale pak to neudělal… Možná bude lepší, když nebude vědět, kde byla. Asi taky kde jinde než s Petem zařizovat něco na svatbu? Kdyby se jí na to zeptal a ona mu to řekla do očí, určitě by to v něm vyvolalo zase jen… Sakra, co by to v něm mělo vyvolat? Vůbec nic!

Ještě jednou se mlčky zadíval do jejích očí… Tvářila se vážně provinile. Což O’Neilla opět rozčílilo… Ale tentokrát se někde uvnitř vztekal sám na sebe. Proč ho tyhle oči vždycky tak dostanou? Proč by za jeden její pohled šel až na kraj světa? Raději se bez nějakého dalšího slova otočil a odešel…

Sam se s povzdechem dívala za jeho vzdalující se postavou. Proč na ni musel zase tak křičet? Copak nevidí, jak ji to zraňuje? Nebo přesně tohle chce? Ubližovat ji… Vždycky mezi sebou měli tak trochu zvláštní vztah, ale od té doby, co oficiálně prohlásila, že se bude vdávat, se to všechno nějak zvrtlo. Cesta, kterou si k sobě tolik let pracně tvořili, byla zřejmě definitivně zasypaná kamením. Sam se divila, proč ji to tak bolí, když přesně tohle chtěla… Chtěla se zbavit té podivné závislosti na Jackovi. Ale skutečně to chtěla? Nebo si jen myslela, že to tak má být? Myslela si, že by to měla chtít… Jenže tohle už je pozdě řešit. Za pouhé dva dny si vezme Peta. Muže, kterého miluje, a který jediný jí může dát to, po čem touží – lásku, domov, rodinu… Plukovník O’Neill zůstane v té staré kapitole života. Musí tam zůstat…

Jack šel rázným krokem po SGC s rukama v kapsách a myšlenkami podivně roztříštěnými… Proto si ani nevšiml generála Hammonda, který proti němu vyšel zpoza rohu. O’Neill do něj pochopitelně vrazil…

„Promiňte, pane…,“omlouval se.

„Jacku?“podivil se Hammond. „Jste v pořádku? Vypadáte nějak mimo…“ Jako poslední dobou často, dodal si pro sebe v duchu.

Plukovník se na něj překvapeně zadíval. Copak je to na něm tak vidět? Nahlas ale řekl pochopitelně něco jiného.

„Jsem úplně v pořádku, pane!“

„Dobrá,“přikývl generál, ale nedůvěřivý pohled si neodpustil. „Zrovna jsem vás hledal. Potřebuji s vámi mluvit… Půjdeme do mé kanceláře.“

Jack jen přikývl a následoval Hammonda do jeho pracovny, netušíc, co mu může chtít…

„Zavřete dveře,“řekl generál O’Neillovi a sám si mezitím sedl za svůj stůl. Potom Jackovi pokynul, aby se taky posadil…

„Co je to s vámi?“vybalil to na něj přímo.

Jack jen nechápavě povytáhl obočí a nervózně začal klepat nohou…

„Co by se mnou mělo být? Pane, už jsem vám řekl, že…“

„Vím, co jste mi řekl, ale nejsem slepý… Vy a major Carterová. Tohle vůbec nejste vy!“

„Ano, já vím, že teď máme… menší rozepře, ale to je jen sezóní. Přejde to…“

„Kdy? Až se vdá a vy se s tím definitivně smíříte?“

O’Neill na něj jen vykulil oči a skoro zalapal po dechu.

„Pane, já…“ Zmlkl. Neměl na to najednou co říct. Tím spíš, když věděl, že je to pravda… Přistiženě sklopil hlavu…

Hammond si povzdychl. Ťal do živého…

„Měl byste si s ní promluvit… A to vám nedávám jako rozkaz. Berte to jako radu od přítele.“

Jack přikývl, ale udělat to nemínil ani omylem. K ničemu by to nevedlo a on by jen dal najevo svoje slabosti, rány a bolesti…

Generál usoudil, že bude lepší  nechat tohle téma za momentálně uzavřené.

„Vím, že jsem dal SG-1 volno kvůli Sam, ale potřebuji vás… Jeden tým je nutné poslat na misi na planetu, kterou už plánujeme několik týdnů. Je to stereotypní mise, nic vyjímečného. Myslím, že byste to zvládli i bez majora Carterové… Jedná se spíš o práci pro Daniela Jacksona.“

O’Neill přikývl.

„Můžeme hned vyrazit. Daniel i Teal’c jsou ještě na základně… Jestli je to jen obyčejná mise, sfoukneme to za pár hodin…“ S těmito slovy se zvedal ze židle, ve snaze, co nejdříve odsud vypadnout. „Omluvte mě, pane, půjdu je sehnat.“

„Dobře, ale zajděte i za majorem Carterovou a nabídněte jí, jestli nechce jít taky.“

„Ale pane…,“zaprosil Jack. „Ona určitě nebude chtít jít…“ Po pravdě se mu za ní vůbec nechtělo.

„Ne, to nejspíš nebude, ale nechci, aby si myslela, že jsme jí kvůli její svatbě nějak vyšachovali ze hry.“ Když viděl, že se O’Neill chystá otevřít pusu k dalším protestům, rychle dodal: „Je to rozkaz, plukovníku!“

Jack mířil k laboratoři Carterové. To „nejlepší“ si nechal na konec. Daniel i Teal’c už byli v šatně a chystali se na misi… Dveře byly otevřené, a tak vešel bez nějakého klepání dovnitř.

„Carterová?“oslovil ženu stojící k němu zády. Jako vždy se v něčem šťourala…

Sam od reaktoru leknutím odskočila. Nečekala ho tu…

„Pane?“

„Posílá mě generál,“řekl Jack a snažil se udržet si chladný a neosobní tón. „I když dal SG-1 volno, potřebuje, abychom šli na jednu misi. Není to nic zajímavého, zřejmě jen nějaká prácička hlavně pro Daniela…“

Jeho hlas přerušilo zvonění telefonu. Sam se zadívala na přístroj… Blikalo na něm zelené světélko, což znamenalo, že volá někdo z venku. Nemohl to být nikdo jiný než Pete… Carterová se ale neměla k tomu, aby sluchátko zvedla. Nechtěla mluvit s Petem před plukovníkem a vyhodit ho na chodbu pochopitelně nemohla. On sám se k odchodu neměl…

„Nezvednete to?“zeptal se Jack a Sam se nemohla zbavit pocitu, že taky ví, kdo volá, a že se tím dobře baví… Ale nezbylo ji nic jiného než přejít k telefonu a zvednout sluchátko.

„Ano?“

„Sam, to jsem já…“

„Ahoj!“ Naschvál ho neoslovila jménem. Zároveň ji ale neunikl tón jeho hlasu. „Děje se něco?“

„No, tak trochu… Miláčku, já vím, že mě asi přizabiješ, ale… musím odjet.“

„Cože?“vyhrkla Sam. Na to, že je tam s ní i O’Neill najednou zapomněla. „Pete, pozítří se bereme a ty musíš odjet?“

Ve chvíli, kdy to vyslovila, Jack opravdu zbystřil. Ten blbec neví, co má, když chce dva dny před svatbou odjet…

„Ano… Sam, šéf mě poslal na den do Berlína. Snažil jsem se mu to vymluvit, ale… marně. Je to nutné a on nemá nikoho jiného, koho by tam poslal.“

„Ale Pete…“

„Ta práce je pro mě moc důležitá, Sam.“

„Důležitější než naše svatba?“

„Miláčku, ty víš, že to tak není! Miluju tě… Prosím, odpusť mi to. Zítra večer budu zpět. Všechno už máme zařízené. Kostel, pozvánky, oslavu… Za paní Smithovou se stavím cestou na letiště, ty už jen zítra ty šaty vyzvedneš. Lásko, prosím, prosím…“

Sam si povzdychla. Do očí se jí tlačily slzy a zároveň byla pěkně rozčílená.

„Tak se mi ozvi, až přijedeš, ať vím, že jsi v pořádku,“řekla nakonec pouze.

„To víš, že jo… Miluju tě! Ahoj!“

Sluchátko bylo hluché. Už zase ji nenechal rozloučit se. Ale tentokrát to bylo Sam jedno… Položila sluchátko zpět a zdrceně na něj zůstala koukat. Až teď ji došlo, že plukovník nejspíš stále stoj za ní… Ale neotočila se. Nechtěla, aby ji viděl se slzami na krajíčku.

„Jestli jste se mě přišel zeptat, jestli na tu misi půjdu, tak… za čtvrt hodiny jsem u brány.“

Jack překvapeně povytáhl obočí, což ale Sam nemohla vidět. Neřekl nic… Jen slyšela jeho vzdalující se kroky.

Generál měl pravdu, když řekl, že tahle mise bude spíše záležitostí Daniela. Žádní domorodci tu nežili, přestože krajina tu byla moc pěkná… Tedy vlastně žili, ale hodně dávno, protože pár metrů od brány stál nějaký chrám. Co se na téhle planetě vlastně stalo měl Daniel v tom chrámu překladem nápisů na zdech zjistit. Nedávno tu byla SG-7 a jediné, co tu našli, byla tahle stavba, pro níž se Daniel okamžitě nadchl… a pro co se nadchl jeden člen týmu, musí se nadchnout i ostatní, pomyslel si trpce Jack. Bránou prošel jako poslední. Daniel byl v čele a cíl měl jasný. Teal’c se držel jen pár kroků za ním. Pak bylo dlouhé nic, potom major Carterová, po ní ještě delší nic, za nímž šel Jack.

Od té doby, co byli v její pracovně, spolu nepromluvili. O‘Neill ani nevěděl, o čem by s ní měl mluvit… Do chrámu došel jako poslední. Daniel měl všechna svoje fidlátka už vybalená a čile zkoumal zeď. Teal’c mu pomáhal. Jack se rozhlédl, kde je Sam, když si všiml, že sedí na schodech vedoucích k nějakému oltáři a nepřítomně zírá před sebe… Uvědomil si, že je na Peta naštvaný. Možná ani neví, jak moc jí ubližuje… Ale on s tím nic dělat nemůže. Vybrala si sama…

„Danieli, půjdu se porozhlédnout po okolí. Teal’c půjde se mnou, Carterová zůstane tady.“

„Jacku,“zaprosil Daniel, aniž by se na O’Neilla otočil. „Potřebuji tady Teal’ca. Pomůže mi s tím překladem…“

Ve chvíli, kdy domluvil se mimoděk Sam podívala na Jacka a on zase na ní. Jejich pohledy se střetly… Oba dva si uvědomili, co přijde teď. O’Neill si sice mohl stát za svým, ale tím by jenom přiznal, že nechce být s Carterovou sám. To nemohl dovolit. Už jen z principu…

„Tak fajn, Carterová půjde se mnou a Teal’c zůstane tady.“

S těmihle slovy vyšel ven a na Sam se při tom už ani nepodíval…

Carterová dohnala O’Neilla až po pár metrech. Od té doby kráčeli mlčky bok po boku…

Krajina tu byla opravdu pěkná, ale podivně tichá. Jakoby držela basu s těma dvěma. Ptáčci nezazpívali, ani vítr nezafoukal… To ticho bylo zdrcující. Jack už to nemohl vydržet.

„Tak kde jste byla dopoledne?“zeptal se a snažil se, aby to znělo, že to ve skutečnosti vůbec nechce vědět.

„Přece vás to nezajímalo, ne?“odpověděla hořce.

„Nezajímá mě to, jen se pokouším oživit konverzaci.“

„To není nutné…“

„Copak vám to ticho nevadí?“vykřikl vznětlivě. Rozčilovalo ho, jak si dovoluje být k němu chladná… I když ve skutečnosti on nebyl jiný.

„Tak trochu…,“připustila, ale na Jacka se ani nepodívala.

„No tak vidíte!“

„Pane, přeci víte, že mi si už delší dobu nemáme co říct…“

Jacka to ohromilo. Úplně ztuhl a zastavil se… Sam ještě udělala pár kroků než učinila to samé a otočila se zpět na O’Neilla.

„Jak jste na tohle přišla?“zavrčel naštvaně.

„Přece to vidím,“povzdychla si. „Jakmile se začneme o něčem bavit skončí to hádkou.“

„To není pravda!“bránil se. Vážně nechtěl, aby si Sam tohle myslela.

„Je to pravda, pane… I když nevím, proč to tak je. Nic jsem vám přeci neudělala…“

Ve chvíli, kdy to řekla se Jackovo srdce rozletělo na tisíc kousků… Přešel k Sam a popadl ji za ramena. Zatřásl s ní…

„Nic jste mi neudělala? Tak proč se za dva dny vdáváte?“

Oba dva doslova zamrzli. Řekl to! On to řekl nahlas! Nepřemýšlel a vypustil z pusu něco, co nikdy neměl… Pustil ji a odvrátil oči. Jak je možné, že to vyslovil? Netušil, co dělat. Roztržitě se na ni otočil zpět. Vypadala tak… Jak vlastně vypadala? Zaskočená? Zděšená?

„Zapomeňte na to, co jsem řekl,“odpověděl na nevyslovenou otázku v jejích očích. „Nic to nezmění…“

Než stačila třeba jen otevřít pusu, rychlými kroky zamířil pryč. Vlastně od ní utíkal…

Tohle Sam vážně nečekala. Nevěděla, co si má myslet, netušila, jak se zachovat. Ale jedním si jistá byla – nemůže ho teď nechat takhle jít! Rozběhla se za ním…

„Pane, počkejte! Jacku…“ Už sahala na jeho rukáv. Chtěla ho stůj, co stůj zastavit, ale najednou… zem pod nohama ji prostě zmizela. Vykřikla. Padala! Někam padala! Slyšela ještě nějaký další výkřik. Napadlo ji, že je to Jack… A pak najednou všechno zmizelo.

Teal’c se v ten okamžik otočil k východu z chrámu. Jakoby čekal, že se tam někdo či něco objeví. Měl pocit, že zaslechl křik…

„Danieli Jacksone?“

„Hmm…,“zavrčel oslovený a neobtěžoval se při tom na Teal’ca ani ohlédnout. Byl až příliš zaměstnán svou milovanou prací, než aby byl schopen vnímat jeho znepokojený tón.

„Neslyšel jsi něco?“

„A co jako?“zeptal se Daniel a dál čiperně oprašoval štětečkem písmo na zdi.

„Nějaké výkřiky.“

„Ne, neslyšel…,“prohlásil Daniel a něco si zapsal do poznámek. „Kdo by tu jako měl křičet?“

„O’Neill a major Carterová…“

„Ledaže by se zase hádali,“zavrčel už trochu podrážděně. „To se ti jen zdálo…“

Teal’c usoudil, že se mu asi opravdu jen něco zdálo. Ale nedalo mu to a ještě jednou se zadíval z chrámu ven. Nic neviděl… Ani nemohl.

„Carterová!“uslyšela Sam nad sebou. „Car…“ O’Neill nedomluvil a divoce se rozkašlal. Všude okolo vířilo plno prachu a on jen marně lapal po čerstvém vzduchu.

Sam pootevřela oči. Plukovník klečel nad ní a svým tělem jí tak bránil jakémukoli výhledu… Svůj kašel už však zmírnil a naklonil se ještě blíž k Sam.

„Jste v pořádku?“zasýpal.

„Hlava…,“zašeptala. „Bolí mě hlava…“

„Musela jste se hodně praštit,“konstatoval Jack ustaraným tónem, z kapsy vytáhl kapesník a otřel Samin spánek po němž si razil cestu červený pramínek krve… Všechno dělal levou rukou, čehož si Sam nemohla nevšimnout. Byl na ni totiž vždycky trochu levý… Pootočila hlavu a všimla si, že pravou ruku má nepřirozeně ohnutou. Jemně se jí dotkla… O’Neill jen bolestivě zasténal.

„Co máte s rukou?“zeptala se a snažila se posadit, aby se mohla trochu rozhlédnout kolem sebe.

„Asi ji mám zlomenou,“odpověděl, jakoby se ho to netýkalo. Tvář měl ale zkřivenou bolestí… S heknutím se posadil vedle Sam.

„Co se vlastně stalo?“zeptala se, když pohledem přezkoumala jejich momentální působiště. Nebylo těžké domyslet si, kde jsou a taky předchozí sled událostí… Byli v nějaké jámě. Z hliněných stěn kolem nich trčely kořeny rostlin a stromů. Pod nohama se jim válely větve, kameny, trsy trávy a spousta hlíny a prachu.

„Chytli jsme se jako mamuti,“poznamenal Jack ironicky.

Sam zaklonila hlavu a pohlédla vzhůru. Jediné, co viděla, bylo modré nebe a koruny stromů. Propadli se dobrých deset metrů…

„Muselo tu být nějaké rašeliniště,“snažila se nalézt důvod toho, proč jsou tam, kde jsou…

„Rašeliniště?“odfrkl Jack zhnuseně a zdravou rukou ukázal na hromadu všeho možného před nimi. „Podívejte se na ty ztrouchnivělý prkna… Pastička bývalých domorodců a my se chytli jako začátečníci… Au!“ Chytl si zlomenou ruku. Jakmile s ní, byť jen malinko pohnul, ozvala se tupá bolest.

Carterová se zvedla a došla k hromadě větví a prken. Bylo to tu docela prostorné, ale nikoli pohodlné… Našla jedno, které ještě nebylo tolik ztrouchnivělé a odpovídalo velikosti, kterou potřebovala. Vrátila se zpět k O’Neillovi a cestou si rozepnula a sundala pásek.

Jack na ni chvíli jen nevěřícně zíral, než mu došlo, že se nechystá svlékat, ale jen mu zpevnit tu ruku dlahou… Zatnul zuby. I když se Sam se snažila sebevíc, bolelo to jako čert. Ale ve chvíli, kdy to bylo hotové, musel s potěšením konstatovat, že je to mnohem lepší.

„Díky,“řekl tiše a tak trochu rozpačitě. Do očí se jí nepodíval…

„Není zač,“odpověděla a vytáhla vysílačku.

„Danieli?“

Nic, v přístroji bylo jen šumivé ticho.

„Danieli, Teal’cu?“zkusila to znovu, ačkoliv už předem tušila, že to bude marné. Byli mimo frekvenci. V téhle díře se vlastně ani nedalo nic jiného čekat.

Pohlédla na Jacka. Tentokrát si přála, aby řekl něco vtipného, povzbuzujícího, ale on jako naschvál zarytě mlčel… Ani se na ni nepodíval. Uvědomila si proč. Možná se zase zlobil, možná se styděl… Nedovedla z jeho tváře náhle vůbec nic vyčíst. Přešla zpět k němu a posadila se vedle něj. Odhodlání, se kterým si s Jackem chtěla promluvit nahoře, zmizelo a ona byla rozhodnutá se tomuhle tématu vyhnout…

„Co budeme dělat?“zeptala se. „Všechny věci jsme nechali v tom chrámu, vysílačka nefunguje a na to, že se nám něco stalo, přijdou určitě až za několik hodin…“

„Budeme muset čekat, dokud nás nenajdou…,“konstatoval Jack prostě a jaksi bez zájmu.  „Nemůže se stát nic jiného, než že strávíte svatební noc se mnou tady,“dodal kysele. Vzápětí si uvědomil, což se nestávalo často, že tuhle poznámku si mohl ušetřit… Pohlédl po dlouhé době na Sam. Upírala na něj tak trochu nevěřícně své modré oči…

„Promiňte,“vypadlo z něj.

„Nemusíte se omlouvat,“řekla smutně. „Nikdy jste to nedělal, jsem zvyklá.“

Vytočeně ji doslova probodl pohledem. Měl pocit, že ho dráždí naschvál, a že jen zkouší jeho trpělivost…

„Já že jsem se nikdy neomluvil?“

„Nikdy ne opravdově… Přiznejte, že uznat svou chybu vám dělá problémy!“

„Nedělá!“

Zadívala se mlčky do jeho očí. Ten pohled mluvil za vše…

„Tak jo, občas dělá…,“připustil poté váhavě.

„A taky neumíte nikoho pořádně ocenit! Když máte někoho pochválit, tváříte se, jako když jíte citron…“ Nečekaně v ní něco explodovalo. Vychrlila na něj vše, co už ji tak dlouhou dobu užíralo. Ani netušila, kde najednou vzala tu odvahu… „Poslední dobou si ze mě děláte jen hromosvod! Vybíjíte si na mě kde co… Nic neumím, všechno, co dělám, je špatně, všechno, co řeknu, je špatně. Tak co jsem vám, kruci, udělala?“ Ve chvíli, kdy vyslovila poslední větu, si uvědomila, že je přesně tam, kde být nechtěla…

Jack na ni okamžik jen nevěřícně koukal. Všechno, co mu řekla, byla… byla pravda. Možná, snad, určitě… Ale nečekal, že mu všechno vytkne tak najednou do očí.

„Když jste mě tak perfektně odhadla,“řekl potichu, „tak byste i měla vědět, že jste mi vlastně nic neudělala, jen…“ Sklopil hlavu a dělal, že má právě největší práci s upravováním dlahy na ruce.

Carterová byla překvapená, že jí její křik neoplácí stejnou mincí, a tak jí chvíli ani nedocházel smysl jeho slov…

„Neříkejte to,“vyhrkla však náhle nečekaně.

O’Neill se na ni překvapeně podíval. Tuhle reakci vážně nečekal…

„Vy jste s tím začala,“namítl. Netušil, že bude až natolik utíkat. Před realitou, před ním…

„Ano, já vím,“koktala nervózně. „Je mi to líto. Pane,… nechci o tom mluvit.“

„A o čem vlastně nechcete mluvit?“zeptal se trpce. Chtěl ji potrápit. Ano, chtěl, aby ji to bolelo tak, jako to už dlouhá léta bolí jeho…

Zvedla k němu hlavu. Věděla, že jí to dělá naschvál… Ale neřekla nic.

„Proboha Carterová! Už bůhví kolik let kolem sebe chodíme jako v bludném kruhu… Nebude na škodu, když si o nás konečně promluvíme.“

„Není na to už trochu pozdě?“ 

„Proč?“

„Za pár dní se vdávám…“

„Nechci po vás, abyste tu svatbu rušila.“

Prudce zvedla, prozatím stále sklopenou hlavu a pohlédla mu do očí.

„Ne?“

Jacka tahle otázka překvapila. Tím spíš, když měl pocit jistého zklamaného zabarvení v jejím hlase…

„Ne!“řekl však pevně. I když si uvědomoval, že by tu před ní nejraději padl na kolena a požádal jí, ať se nevdává. Ať ještě počká…

„Kdybychom se nepropadli sem, nejspíš bychom se k tomuhle tématu vůbec nedostali, že?“povzdychla si.

O’Neill zakroutil hlavou…

„Našel bych si vás…“

„Proč?“

„Abychom si o nás konečně promluvili,“řekl a nečekaně přiblížil svůj obličej k jejímu. Mezi jejich nosy bylo sotva pár centimetrů.

„Nahoře jste sám řekl, že to nic nezmění,“zašeptala zoufale.

„Ne, to asi ne, ale… chci mít v některých věcech jasno, než… než mi definitivně utečete s někým jiným.“

Poslední Jackova věta ukradla Sam poslední zbytku vzduchu, které ji v jeho blízkosti zbývaly. Odvrátila sice hlavu, ale O’Neillova zdravá ruka ji uchopila za bradu a otočila zpět. Nebránila se. Neměla sílu… Krutě si s ní hrál a oba dva ta hra stála víc, než jen mohl tušit ten druhý.

„Dobrá,“polkla. „V kterých věcech?“

Uvědomoval si, že v téhle její těsné blízkosti ztrácí nad svými city kontrolu… Proto ji raději pustil a odtáhl se od ní do bezpečné vzdálenosti. Chtěl jí tím dát najevo, že předpisy, stejně jako předešlé roky, nemíní porušit…

„Proč se berete Peta?“

„To se přeci nás dvou nijak netýká…“

„Týká… Právě proto, že si ho chcete vzít.“

„No, protože… já…“

„Milujete ho?“přerušil její koktání.

Dívala se mu do očí a mlčela.

„Tak milujete ho?“naléhal. Srdce mu bušilo jako o závod…

„Ano, miluji ho…,“řekla nečekaně.

Jackovo bušící srdce se v tu chvíli propadlo až někam do kalhot. Miluje ho… Tuhle odpověď přeci slyšet nechtěl. Panebože, proč s tím vůbec začínal? Chtěl pryč…

„Ale…“ Uslyšel náhle to kouzelné slůvko. „Ale jinak…“

„Jak jinak?“slyšel svůj vlastní rozechvělý hlas.

„Pane, prosím, nechme toho…,“zasténala a prsty si nervózně vjela do vlasů. Její prosby ale nebral v potaz…

„Jak jinak?“zopakoval svou otázku.

Jeho hlas ji doslova ochromoval.

„Jinak… než miluji jiného muže.“

Jack si uvědomil, že TO vlastně přiznala. Jeho srdce zaplesalo, ale zároveň cítil neuvěřitelnou vnitřní bolest.

„Ale neptejte se mě, kdo je ten muž! Prosím…,“dodala zlomeným hlasem.

„Jenže tím nic nevyřešíme.“

„Ale proč? Proč to chcete tak najednou řešit? Proč to chcete za každou cenu slyšet?“ Oči se jí zaleskly.

„Protože nechci, abyste mi jen tak beze slova utekla!“

Cítila se strašně. Jako uprostřed řeky. Silný proud ji strhával a ona věděla, že se musí dostat co nejdříve na břeh, jinak se utopí. Na jedné straně řeky stál Jack, na druhém Pete… Mohla si vybrat! Byla rozhodnutá jít za Petem, tak proč se po cestě za ním musí neustále ohlížet na Jacka?

Jeho obličej se už zase přibližoval k jejímu… Dostala strach. Vyskočila na nohy a přešla k jedné stěně jámy. Zírala do ní jako na spásu, už si plně vědoma slz velkých jako hrachy na svých tvářích…

„Není tohle ten okamžik, kdy bychom si měli padnout do náruče?“zašeptal smutně.

Otočila se k němu a vrátila se. Dlaní mu zakryla ústa.

„Prosím vás, mlčte už! Neříkejte nic…“

Její horké slzy rozpouštěli úplně všechno… Strach, předsudky, bolest. Sundal její ruku ze své tváře. Pohladil ji a pevně sevřel. Zadíval se do jejích uslzených očí…

Chtěla mu ruku vytrhnout, ale… nemohla. Neměla sílu, odvahu ani chuť. Utápěla se v jeho hnědých očích a smutném úsměvu… Točila se jí hlava. Ne, to není možné. To je jen sen! Musí to být jen sen…

Pohladil ji po tváři. Jeho dotek chladil i pálil zároveň. Přivřela oči a nevnímala nic jiného než jeho ruku na své tváři.

„Věnuj mi jen jeden polibek, Sam…,“vydechl. „Jen jednou chci cítit tvé rty na svých… Bez nějakých sedativ, plynů a jiných realit. Jen proto, že mě chceš líbat.“

Otevřela oči a zpytavě se zadívala do těch jeho. Viděla v nich tuhle jedinou zvláštní a přesto tak přirozenou prosbu… A dobře věděla, že v jejích očích se zračí to samé. Bylo to silnější než ji kdykoli napadlo. Oplatila mu pohlazení, zatímco on jen čekal. Nedělal vůbec nic, nechával to na ní…

„To je šílenství…,“vydechla ještě než ho políbila.

Ano, skutečně ho políbila. Pete, svatba, výčitky… To všechno najednou v její hlavě vyznělo úplně naprázdno, jakoby to nikdy nic neznamenalo.

Jeho rty byly horké, měkké a hlavně rozechvělé. Jakoby líbal poprvé v životě. Slastně zavřel oči a vychutnával si skutečně jen ten pouhý dotek jejich rtů. Bylo to neuvěřitelné a zároveň tak přirozené, jako kapky deště, které padají, když prší…

Dokud ji polibky nezačal opětovat, snad ani nevěděla, co dělá… Ale ve chvíli, kdy jeho jazyk pronikl do jejich úst, jakoby se probrala… Odstrčila ho od sebe a odvrátila se od něj. Čekala, co udělá, ale nedělal nic. Čekal to… Rozplakala se. Smutkem i vzteky zároveň.

Daniel i Teal‘c byli už dávno se svou prací hotovi. Věci sbalené, jen netrpělivě čekali na Sam a Jacka… Ti ovšem nepřicházeli a na výzvy vysílačkou nereagovali. Teal’c i Daniel už z toho byli značně nervózní. Tím spíš, že se už venku začalo stmívat a taky ochlazovat… Dokonce dávali už i Hammondovi vědět, co se děje. Ten ji ale nemohl říct nic jiného, než co jim řekl – mají ještě chvíli počkat a pokud nepřijdou, tak se vrátit bez nich. Ani jednomu se to nepřišlo úžasné, ale museli uznat, že heslo „My své lidi neopouštíme!“ tentokrát nebylo zcela namístě. Totiž hledat někoho v úplně cizím prostředí za zimy a tmy nemá cenu… Jack a Sam se pochopitelně nevrátili, a tak se s nervy na dranc, vrátili sami na základnu. Hammond už začal sestavovat pátrací tým, který byl připraven časně z rána vyrazit…

„Dneska už nás nenajdou,“pronesl Jack tiše k Saminým zádům. Na jeho slova nijak nereagovala a on si všiml, že se její drobná ramena ještě stále trochu otřásají vzlyky… Panebože, tohle přece nechtěl! Nechce ji ubližovat! On ji naopak musí chránit… Jak jen mohl chtít, aby cítila tu samou bolest, co cítí on? Jak jen jí mohl udělat to, co jí udělal? Myslel jen na sebe… Jenže jak jí to říct? Jak jí říct, že na jednu stranu ho to všechno mrzí, ale na druhou… na druhou stranu nikdy nebyl šťastnější. Vždyť ona ho políbila! Jsi pitomec, Jonathane O’Neille! Tohle se nikdy nemělo stát! Teď bude všechno jenom těžší…

„Sam?“zašeptal a dotkl se jejího ramene.

K jeho vlastnímu překvapení se na něj po dlouhé době otočila zpět a zadívala se na něj uplakanýma očima.

„Prosím vás, už nic neříkejte! Prosím…“

Chvíli ji pozoroval než se zmohl, byť jen na pouhé, přikývnutí. Ne, už nic neřekne! Nikdy neměl nic říkat! Pohlédl vzhůru… Byla tma. A tady dole dvojnásobná.

„Půjdeme spát, ano?“řekl pak. „Zítra nás tu určitě najdou… a vy stihnete jít k oltáři s tím pravým.“

Položila mu prsty na ústa.

„Šššt!“zašeptala roztřeseným hlasem.

„Já vím, Sam…,“povzdychl si. Objal ji a naznačil ji, že si má lehnout k němu, aby ji nebyla zima. Nebránila se. Přitulila se k němu a hlavu si položila na jeho hruď. Rukou ji objal kolem ramen…

Byla podivně ochromená. Možná by se na něj měla zlobit, možná ho i nenávidět… Nic z toho nedovedla. Zaposlouchala se do pravidelného rytmu jeho srdce. Cítila se v bezpečí… Napadlo ji, že je to prostě osud. To, že se sem s Jackem pár dní před vlastní svatbou propadla. Možná jí tím chce někdo ze shora něco říct… Možná se to prostě mělo stát. Ještě jednou ochutnat zakázané ovoce.

„Je mi tu dobře,“zašeptala.

„Cože?“podivil se Jack. „Tady? V téhle díře?“

„Ne… tady!“

Znovu nechápal, když náhle ucítil její ruku na svém hrudníku… Slovo „tady“ konečně pochopil. Pocítil sucho v ústech. Polkl…

„Mě taky.“

Ve tmě vyhledal rukou její tvář a pohladil ji. I když její výraz neviděl, podvědomě cítil, že si jeho dotyk vychutnává stejně jako před tím on. Tohle bylo totiž naposledy, kdy něco takového směli. Věděli to oba, ale ani jeden by v tu chvíli nedovedl říct, zda je s tím i smířený…

„Dobrou noc, Jacku.“

„Dobrou, Sam…“

Časně z rána je probral křik. Spali v objetí a ve chvíli, kdy z hlasů poznali, že je hledají z SGC, se od sebe odtrhli.

„Héj!“zařval Jack. „Tady jsme!“

Během pár vteřin byla nahoře spousta lidí…

„Doktore Jacksone!“zavolal někdo. „Máme je!“

Za okamžik se objevila Danielova hlava a poté i Tael’c.

„No sláva!“křikl Daniel. „Už jsme skoro mysleli, že vás nenajdeme! Co jste dělali? Jak jste se tam dostali?“

„Budeš si s námi povídat nebo nás dostaneš ven?“křikl neurvale O’Neill.

„Ty seš teda po ránu příjemnej,“odfrkl Daniel.

Samanthu napadlo, že tohle je zase plukovník… Včera, tady, jí odhalil to, co jinak skrývá. Možná by si toho měla vážit, ale… tohle všechno ji jen strašně zkomplikovalo život. A to ještě netušila, co způsobí její srdce, city i svědomí během jediného dne…

„Jo, jsem příjemnej… ostatně jako vždy!“odpověděl Jack. Snažil se nevšímat si Saminy přítomnosti. Chtěl na všechno zapomenout, dostat se odsud a utéct z moci a přitažlivosti její blízkosti… Jenže měl strach, že dnes už pouhý útěk nepomůže. „Neříkej, že ti Hammond přidělil velení?“

„Jo, přidělil! Hele, a nezapomínej, že já jsem ten nahoře, jasný?“bránil se Daniel Jackovým slovním výpadům. „Můžu ti kdykoli něco hodit na hlavu! Třeba by ses probral…,“dodal si pro sebe. Poslední větu naštěstí O’Neill neslyšel, nejspíš by z toho byla jen další hádka…

„Klidně!“ironizoval Jack. „Ke zlomený ruce by přibyl otřes mozku… Alespoň by to bylo kompletní!“

„Cože? Ty máš zlomenou ruku?“zeptal se Daniel ne zrovna potěšeně.

Jack neodpověděl, jen ukázal na ruku v dlaze.

Daniel si povzdychl.

„To asi nevyšplháš po laně, co?“

„Ne, to tedy fakt nevyšplhám…“

Doktor Jackson se otočil na jednoho z mužů.

„Robertsi? Vezměte si ještě někoho, vraťte se na Zem a pokuste se co nejrychleji sehnat žebřík…“

Muž přikývl, otočil se a odešel ještě s dalším.

Daniel se pak zadíval na Teal’ca.

„Máme to dlouhé lano?“

Ten kývl a začal něco dolovat z batohu.

„Říkám ti, že s tou rukou nevyšplhám!“ozval se Jack.

„Já vím… Ale nejsi tam sám, ne? Pokud vím, tak Sam se zítra vdává a určitě bude mít dnes ještě nějaké zařizování. Čím rychleji se odtamtud dostane, tím líp, ne Sam?“

Přestože tohle jako stěr na Jackovu adresu Daniel nemínil, O’Neilla to zranilo víc, než cokoli jiného… Podíval se na ni. Ano, Sam se zítra vdává. Už zítra! I ona na Jacka pohlédla a jejich pohledy se na vteřinu střetly… Poté oba rozpačitě uhnuli.

To už se ale konec lana houpal u Saminých kolen. Podívala se nahoru a poté opět na Jacka. Když odejde všechno tím skončí… a zítra něco jiného začne. Musí to udělat! Odejde… Vypořádá se s tím! Ona i on. Zvládli to už přeci tolikrát…

„Přijdete zítra?“zeptala se potichu a tak trochu přiškrceně.

„To… myslíte na svatbu?“polkl.

Přikývla.

„No, jistě…,“pokusil se usmát. Nebyl si ale jistý, jestli z toho pokusu skutečně úsměv vzešel.

Dívali se na sebe a mlčeli. Ani jeden se neměl k tomu něco udělat! Něco! Cokoli…

„Tak jdete, Sam?“ ozval se Daniel.

Nic.

„Sam?“křikl znovu.

Přešla k lanu a chytla ho… Ještě se ale znovu otočila na Jacka. Díval se za ní… Chtěla, aby něco řekl, něco udělal, ale… on nic. Jen stál a díval se.

„Tak… nashle,“řekla sklesle.

Tentokrát už promluvil.

„Myslím, že sbohem je výstižnější…“

Ve chvíli, kdy Sam byla, jak řekl Daniel, připravená jít zařizovat věci na svatbu, s hrůzou zjistila, že je skoro poledne… Zdrželi ji na ošetřovně a pak musela jít za generálem vysvětlit mu, že tentokrát za jejich zmizením nejsou Goaldi, ale jen obyčejná náhoda… Náhoda, která ji ale víc než dost zamotala hlavu.

V šatně si dala sprchu. Horká voda z ní sice smyla prach, špínu i Jackovy dotyky a vůni, ale to, co se jí usadilo na duši, neodplavily ani její slzy.

Chtěla odtamtud, co nejdřív pryč. Věděla, že se už vrátil i Jack, ale za žádnou cenu netoužila po setkání s ním. Rychle se oblékla, popadla tašku a vyšla ven z šatny… V ten samý okamžik, ale vykročil z pánských šaten na druhé straně chodby i plukovník. I on už byl v čistém a s rukou v bílé sádře.

Sam doslova ztuhla. Chtěla utéct, ale nemohla… Konečně si ji všiml i on. Stejně jako Sam se zarazil. Mlčky na sebe hleděli přes celou chodbu, čekajíc, co udělá ten druhý… Jack pak ale jen lehce zvedl ruku na pozdrav, otočil se a kvapně odešel…

Samantha pocítila jakési zklamání ale zároveň i nesmazatelnou úlevu. Sledovala ho, dokud nezmizel za rohem. Poté na vteřinu, či dvě zavřela oči. Musíš na to všechno zapomenout, Sam!, říkala si, když vycházela na parkoviště. Zítra si bereš Peta! Slyšíš, Samantho Carterová? Zítra se vdáváš za jiného muže!… Ať si říkala, co chtěla, obrovské vnitřní bolesti, prázdnoty a nejistoty se stejně nezbavila… Možná, že kdyby tu Pete byl, tak… Svojí nepřítomností v ní jen živil to, co nikdy nemělo spatřit světlo světa…

Rychlými kroky došla ke svému vozu, odemkla a nasedla. S podivným pocitem u žaludku si všimla, že Jackovo auto stojí hnedle vedle jejího… Zatracená náhoda! Uvědomila si, že plukovník může taky každou chvíli vyjít ven. Mají přece dovolenou a on navíc zlomenou ruku… Tak proč by se měl nějak zvlášť zdržovat na základně? Roztřesenou rukou a s vědomím, že by měla co možná nejrychleji zmizet, zasunula klíček do startéru. Otočila a… nic. Její letité a věrné auto jen párkrát škytlo, to bylo všechno. S narůstajícím zoufalstvím zkoušela nastartovat znovu a znovu, ale nic se nezměnilo… Do očí se jí začaly, byť zdánlivě bezdůvodně, tlačit slzy.

„Tak startuj! Slyšíš? Startuj! Já chci pryč… Musím co nejdál od Jacka, protože… protože jinak…“ Nedomluvila a rozplakala se naplno. Hlavu si opřela o volant a zavřela oči… Slzy si i tak dále razily cestu po její tváři, ale žádnou úlevu při tom nepřinášely.

Cítila se tak bezmocná… Připadala si bezmocná i sama před sebou, svými city i myšlenkami. Byla zmatená, nejistá a osud ji sebral i šanci na útěk…

To si uvědomila hned, jak zvedla hlavu… Plukovník Jack O’Neill a bělostným obinadlem okolo krku a ještě bělejší rukou v sádře, jíž měl na obinadle zavěšenou, právě vycházel z komplexu na parkoviště a okamžitě si to zamířil ke svému autu. Zdrcené a uplakané Sam si pro zatím nevšiml…

Ta ho pozorovala jako uhranutá. Ztuhla a netušila, co má dělat… Byla v pasti. Teď už nemohla utéct.

Jack pár metrů od auta začal zdravou rukou dolovat z kapsy klíčky od vozu. Bylo to pracnější než čekal. A tak, když se mu to konečně podařilo a on se zase rozhlédl kolem, stál najednou před Saminým autem a díval se jí do očí… Měl pocit, jakoby ho polili kbelíkem vřelé vody. Nečekal, že ji tu ještě nalezne. I sám generál prohlásil, že major Carterová je dnes podivně nervózní, a že pospíchala. Hammond to přičítal předsvatební nervozitě. Jen Jack ale věděl pravdu… A teď ji tu najednou vidí. Mohl sice nasednout do auta a odjet, ale to nešlo udělat… ani kdyby chtěl. A ona teď navíc vystoupila z vozu, očekávajíc jeho příchod… Netušil, co to má znamenat. Chce s ním mluvit?

Sam dýchala zhluboka. Opřela se o auto a snažila se být úplně v klidu. Prostě se s ním rozloučí, on odjede a všechno bude… všechno bude v pořádku. Jenže čím blíže k ní Jack byl, tím víc cítila, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama.

„Děje se něco?“zeptal se zvláštním tónem, když už konečně došel až k ní.

Hloupá otázka, odpověděla si Sam v duchu… Děje se všechno! To, že tu jsi, to, že tu jsem já, ale hlavně to, že k tobě něco cítím… Něco, co bych neměla.

„Nestartuje mi auto,“hlesla.

O’Neill jen chápavě přikývl. Trochu ho to překvapilo, chystal se na něco jiného…

Chvíli tam jen tak stáli a mlčeli. Sam napadlo, že tyhle okamžiky už začínají být trapné… Ale nemohla si pomoc!

„Chcete někam odvést?“zeptal se. Nechtělo se mu, ale musel…

Sam chtěla s díky odmítnout, když si nečekaně uvědomila, že jinou možnost nemá… Daniel i Teal’c už odjeli a zavolat si sem taxi? To byla pitomost na entou! A nikdo jiný než on ji teď odvést nemohl. Všichni ostatní normálně pracovali. Nervózně zašoupala nohou po štěrku…

„No, kdyby… kdyby vám to nevadilo, tak… víte, pospíchám, ale nemám se odsud jak dostat…“

„Tak si nasedněte,“přerušil její koktání taky ne zrovna sebevědomím tónem. Věděl, že tou nabídkou si jen utáhl pomyslný provaz, který se mu už pár let houpe na krku… Její přítomnost byla tak… tak zrádná, sebezničující.

„Jestli chcete, tak můžu řídit…,“nabídla mu. „S tou rukou vám to půjde těžko.“

„Ne, to je v pohodě,“odvětil, ale ani se na ni nepodíval. Na jednu stranu mu za to byla vděčná. „Mám automatické řazení a levou rukou na volant stačím.“

Kývla, i když on si toho nemohl všimnout, protože už seděl za volantem…

Zhluboka se nadechla… To zvládneš, Sam! Jste přeci dospělí lidé! Ano, vykřiklo vzdorovitě její druhé já, jenže když jde o city a o lásku, tak nejspíš není dospělí nikdo a nikdy… Sam, ty přece miluješ Peta! Ne, nemiluju Peta… Alespoň ne tak, jak bych skutečně měla, povzdychla si a s nepříjemným pálením konečně otevřela dveře a sedla si na místo spolujezdce. Její a Jackovy oči se na okamžik střetly. V tu chvíli měla pocit, že on přesně ví, na co myslí…

„Tak kam to bude?“zeptal se, když vyjeli z bran parkoviště.

„Stačí, když mě odvezete někam na okraj města… Pak už si můžu vzít taxi.“

Kývl na souhlas. Nedovedl si představit, že by s ní měl strávit celé odpoledne běháním po obchodech a úřadech a zařizovat poslední věci na její svatbu s Petem. Tohle dělají opravdový přátelé… A on jí neumí být opravdovým přítelem. Už dávno věděl, že jen tohle mu nestačí.

Sam se od Jacka odtáhla až úplně ke dveřím vozu. Odvrátila tvář a pozorovala ubíhající krajinu… Bylo nádherné jaro. Všechno vonělo a znovu se probouzelo k životu. Stromy se zelenaly a mezi listím už bylo možné zahlédnout pučící květy. Slunce ještě moc nepálilo, ale i přesto bylo možné nastavit mu svou tvář a nechat se lehce šimrat jeho ještě slabými paprsky. Sam to všechno pozorovala s jakousi nostalgií a mrzelo ji, že pro svou práci pod zemí nemá čas ani na tak obyčejné věci jako je pozorovat ptáky ve větvích stromů a západ slunce nad mořem. Práce… Její práce jí jako vědci hodně dala. Možná víc než komukoli jinému… Ale jako člověku, jako ženě, jí strašně moc vzala. Po očku se podívala na Jacka, který se plně soustředil na jízdu. Nebo to alespoň dobře předstíral… Sebrala jí jeho. Ukradla ji šanci prožívat lásku s ním. Možná to tak mělo být… Možná opravdu existuje něco, co si říká osud a možná, že některé věci v životě jsou dané a člověk je nezmění. Ať už to bolí sebevíc… Zítra se vdává, jenže bere si skutečně toho pravého? Proboha, Samantho, na tohle je teď už pozdě myslet… Když si před několika měsíci řekla své ano, dobře si věděla, do čeho jdeš. Dobře si věděla, že něco moc silného cítíš i k Jackovi, ale byla si rozhodnutá vzdát se něčeho, co ve skutečnosti nikdy neexistovalo, za něco, na co můžeš sáhnout. Člověk nemůže žít neustále ve snu a plané naději… Proto řekla ano! Jen proto… Aby se zachránila z vlastní potápějící se lodi, a ze které ji mohl dostat jen Pete. Problém byl zase jen v tom jediné… v lásce! Měla by své srdce dát Petovi, dluží mu to, ale… jak může darovat něco, co už má někdo jiný? Nechtěla si to naplno přiznat, ale v myšlenkách se neustále vracela k tomu okamžiku, kdy se políbili… nebo spíš, kdy ona políbila jeho. Ten pocit, který při tom zažívala v ní neustále přežíval a kdykoli si na to vzpomněla, žaludek se jí rozhoupal a ve spáncích divoce roztepala krev… Ach, jak jen může myslet na tohle, když se zítra vdává za jiného muže?

Tohle všechno se jí honilo hlavou, když si najednou všimla, že už jsou ve městě…

„To je v pořádku, pane… Tady mi můžete zastavit,“šeptla. Uvědomila si, že za celou cestu spolu jedinkrát nepromluvili.

„Kam se chcete dostat?“odpověděl jí otázkou.

Pohlédla na něj tak trochu zmateně.

„Potřebuji… potřebuji jen vyzvednout šaty.“

„Kde to je?“

Stále se tvářil, že ho nezajímá nic jiného než vytáčení zatáček a davy lidí proudící po ulicích.

„Pane, nechápu…“

„Odvezu vás tam, Carterová!“pronesl netrpělivě. Byl nervózní i bez těch jejích otázek… Z toho ovšem vyplývala jedna věc. Proč se jí tedy nesnaží co nejdříve zbavit? Proč jí ještě nabízí odvoz? Proč chce být za každou cenu v její společnosti? Zdánlivě jednoduchá odpověď… Protože jí miluje! Miluje ji! Miluje, miluje, miluje… Chtěl to vykřičet do celého světa, ale dnes už bylo pozdě. Měl křičet dřív… Neodpovídala, a tak mu nezbývalo nic jiného než se na konečně podívat… Pozorovala ho tak nějak nevěřícně, pokud si mohl troufnout odhadnout tenhle její, ne často používaný, výraz.

Pokrčil rameny…

„Teda jestli chcete… Myslel jsem, že v taxíku by se vám to mohlo jen pomačkat.“

Chvíli mlčela a jemu došlo, že o tom přemýšlí… Nedivil se jí, i jeho to stálo určitý druh přemáhání se. Na jednu stranu ji už nikdy v životě nechtěl vidět, ale na stranu druhou si plně uvědomoval, že nevidět jí by byl konec toho života. Možná proto ji dnes nechtěl nechat jen tak jít. Ten dnešní odchod bude tak definitivní… Cítil to, už když šplhala po laně z té díry.

„Odbočte támhle,“řekla nakonec.

Zastavili na jedné z nejrušnějších a nejhonosnějších ulic v celém centru města. Jack vypnul motor a vystoupili…

Sam neušel jeho pohled, kterým si přeměřil celé okolí… V tomhle mu ovšem musela dát za pravdu. Ani ona si to tu neoblíbila a necítila se tu nejlíp. Jenže Petovi rodiče byli… byli… Sam hledala ten správný výraz. Byli prostě „něco lepšího“, takže nákup šatů v průměrném salónu nepřicházel v úvahu. S napětím čekala nějakou Jackovu poznámku, ale ten kupodivu mlčel…

„Pomůžu vám s tím,“odpověděl na její nechápavá pohled, když za ní vešel do salonu.

Uvnitř nikdo nebyl, jen jakási mladá slečna stála za pultem.

„Dobrý den,“pronesla úslužně. „Budete si přát?“

„Ano, mám tu na jméno Samantha Carterová zamluvené šaty.“

Slečna otevřela snad jakousi knihu zákazníků a očima i prstem okamžitě vyhledala příslušný řádek.

„Ano, slečna Samantha Carterová… nebo spíš budoucí paní, že?“usmála se na Sam.

Ta ji ho oplatila dost nervózně a nuceně. Jack za zády ji vyváděl z míry…

„Jedny pánské a jedny dámské svatební šaty,“předříkávala si slečna spíš pro sebe. „Ale vy tu máte ještě jednu zkoušku,“řekla pak přímo k Sam.

„Ale já tu byla už včera.“

Jack se zarazil. Tak tady tedy byla. Přeci jen se to dozvěděl…

„No ano, ale paní Smithová na těch vašich šatech ještě něco přešívala a pak jste si ještě nezkoušela závoj…“

Ach ano, povzdychla si Sam v duchu, ten zatracený závoj…

„Pan ženich to chvilku vydrží, viďte? Moc vás nezdržíme…,“pronesla slečna nečekaně směrem k Jackovi.

Ten jen vykulil oči. Argumenty, kterých měl vždycky plnou pusu, byly najednou v nedohlednu… A dokonce i Sam zarytě mlčela a dech na vyvrácení toho omylu jí docházel. Ona si myslí, že jsou snoubenci… Bylo to tak zvláštní. Vše se ale vyřešilo ve vteřině. Přicházející paní Smithová zřejmě slyšela poznámku své podřízené.

„Ale no tak, Susan! Neuváděj naše zákazníky do rozpaků… Tohle přece není ženich, že?“usmála se omluvně na Jacka.

Ten jen přikývl. Nestávalo se to často, ale v tuhle chvíli, prostě nevěděl co říct.

„Ale i tak tady určitě rád počkáte, že? Slečna Carterová si jen vyzkouší šaty a může jít…“

„Ano… ano, počkám,“vykoktal. Už teď proklínal minutu, kdy si usmyslel, že ji doprovodí. Kdyby věděli, co mu tím tlacháním o ničem způsobují…

„Nemusíte tu čekat, pane,“řekla Sam ještě než byla doslova odvlečena dozadu. „Vezmu si pak ten taxík.“

„Ne, to je v pořádku. Počkám…“

Ve chvíli, kdy si uvědomil, co řekl, by si nejraději vrazil facku… A potom, co se na něj potěšeně a odzbrojujícně usmála tak, jak to umí jen ona, málem si švihl druhou…

Jack seděl v křesle a netrpělivě bubnoval prsty o stehna… Nenáviděl se. Nenáviděl se za to, že sem s ní šel, ale ji… ji miloval.

„Pane?“vykoukla zpoza závěsu hlava té slečny, které před tím paní Smithová řekla Susan.

„Ano?“

„Chcete se jít podívat na nevěstu? Když nejste ženich, tak ji můžete vidět! Jste její známý? Je moc krásná a určitě vás ráda uvidí…“

S těmito řečmi Jacka doslova dostrkala k závěsu… Ten se sice bránil, leč úplně marně. Než se nadál, byl vstrčen dovnitř. Zůstal koukat s otevřenou pusou… Během vteřiny ji ale zase raději rychle zavřel. I když k němu Sam stála zády, byl to naprosto neuvěřitelný a jedinečný pohled…

Samantha za sebou slyšela zvuky a pak měla něco jako šestý smysl. Cítila, že jí někdo pozoruje… Otočila se, aby vzápětí, jako dnes již poněkolikáté, znehybněla uprostřed pohybu. Jacka tu vážně nečekala…

Ve chvíli, kdy Sam pohlédl do očí, uvědomil si, že právě v ten okamžik se mu z definitivní platností zhroutil úplně celý svět. I ty poslední trosky, které mu v něm zůstaly, se rozletěly na všechny strany. Nezůstal na kameni kámen… Byla tak úchvatná, tak nádherná! Ale nebyla jeho… Sněhově bílé šaty do širokého zvonu jí splývaly až na zem a stejně tak i dlouhý závoj… Vypadala jako princezna. Ne, princezna ne! Ona už je pravá královna… Ale ne jeho, ne jeho, ne jeho! Tahle jediná slova mu stále zněla dokola v hlavě… Po dlouhé době zase ochutnal příchuť slz.

„Jacku,“vydechla Sam, když uviděla ty potůčky na jeho tvářích. Nebrečel hystericky, plakal jak jen chlap může plakat. Se vzpřímenou hlavou…

Neřekl nic. Otočil se a vyšel ven…

„Jacku!“křikla za ním znovu, ale marně. Už byl pryč… Dobře slyšela bouchnutí dveří. Nevšimla si, že paní Smithová se už vrátila a stála ve dveřích vedoucích do šaten. Nejspíš i všechno slyšela…

„Tak to je on?“zeptala se do ticha.

„Cože?“

„No ten, kvůli kterému nejste šťastná tak, jak byste měla být.“

Samantha se zdrceně posadila a v tu chvíli ji bylo úplně jedno, že paní Smithová nejspíš začne v příští vteřině naříkat, že si pomačká šaty.

Ta ale neřekla nic. Jen si přisedla vedle ní a povzbudivě ji stiskla ruku.

„Tak proč se vdáváte, zlatíčko?“

„Protože nemám jinou možnost… už nemám jinou možnost,“zanaříkala Sam a obličej schovala do dlaní.

„Vždycky je tu jiná možnost, děvenko,“pronesla žena tónem pohádkové babičky, kterou Sam skutečně trošku připomínala.

„Není, paní Smithová, není…“

„Nechcete se svěřit staré ženě, která má v tomhle oboru celoživotní praxi?“

„Já s ním nemůžu být…“

„S kým? S Petem?“

„S Jackem… Já ho… já ho miluji, ale nemůžu s ním být.“

„Kvůli Petovi?“

„Ne! Tedy… ano. Tak trochu i kvůli Petovi, ale… mezi námi jsou tisíce dalších překážek.“

„Jakých překážek, Sam?“

„To vám nemůžu říct.“

„Žádná překážka není dost velká pro pravou lásku, Sam. Jediná síla, která denně hýbe světem, a která je schopná překonat všechno, je právě láska.“

Sam se na ni zadívala lesknoucíma se očima. Nevěřila ji… Jak by taky po těch zkušenostech, co měla, mohla?

„Teď už je pozdě,“vzlykla.

„Nikdy není pozdě na to udělat správnou věc…“

Z haly se ozval zvoneček ohlašující příchod dalšího návštěvníka.

„Budu muset jít, Samantho. Zákazník čeká…“

Sam přikývla, otřela si oči a zamířila do převlékací kabiny.

„Sam? Jestli nechcete, tak si ty šaty nemusíte brát. A stejně tak si nemusíte brát Peta. Můžete to všechno nechat být… Ještě pořád je čas.“

Zakroutila hlavou.

„Zabalte mi je.“

Sam vyšla s dvěma objemnými balíky v náručí ven na ulici. I když už předem věděla, co uvidí, musela pohlédnout k místu, kde před tím Jack zaparkoval… Bylo pochopitelně prázdné. A stejně tak prázdná se náhle cítila i ona… Možná ho neměla nechat odejít. Možná se za ním měla rozběhnout a říct mu, že ho miluje, a že by stačilo jediné jeho slovo, jediné gesto a padla by mu k nohám… Sáhla si na tvář. Úplně hořela.

„Na co to myslím?“povzdychla si a mávla na projíždějící taxi.

Jack projížděl hlemýždím tempem ulicemi města. Ne, že by chtěl. Spíš proto, že musel… Doprava v centru byla v tuhle dobu neúnosná. Jindy by už nejspíš nadával, ale dnes mu to nevadilo. Naopak…  Mohl se tak alespoň zabývat vlastními myšlenkami. Stále před sebou viděl Sam v bílých šatech a stále cítil své rty na jejích… a stejně tak i slané potůčky na svých tvářích. Vždycky si myslel, že ty nejhorší a nejbolestivější rány, jaké může jen život uštědřit, už dostal… Ale mýlil se. Zítra se žena, která je pro něj to jediné, pro co žije, provdá za někoho jiného. Bude patřit někomu jinému! Co Bůh spojí, člověk nerozdělí… Znal ty slova. Až moc dobře je znal… Proč to všechno na něj ale dolehlo až teď? Doufal, že už se s její svatbou smířil. Nečekal, že ho ztráta něčeho, co vlastně nikdy neměl, bude tak bolet. I když jí na té planetě řekl, že se nic nezmění, není to pravda… Změnilo se toho až moc! Teď když ví, že ona k němu taky něco cítí, všechno jenom víc bolí… Ta bolest ho stravovala zevnitř a on měl pocit, že na to musí dřív nebo později umřít…

Otřel si tváře a vzteky zmáčkl klakson. Už mu to začalo lézt na nervy! Všude samá auta a lidi! Chtěl pryč… Rozhlédl se, jestli by se nemohl někudy vypařit, když mu pohled utkvěl na sedadle spolujezdce. Ležela na něm Samina taška…

Sam vystoupila před svým domem, s kapsy vytáhla bankovku a podala ji celkem ochotnému taxikáři, který ji pomohl vyndat z kufru vozu šaty.

„Zbytek si nechte,“řekla velkoryse.

„Děkuji, madam,“usmál se muž, nastoupil a odjel.

Otočila se a pomalým krokem se šourala k domu. Nic ani nikdo ji tam nečekal. Jen ticho a samota, která v ní bude zase živit jen nejistotu a vzpomínky… Najednou za sebou uslyšela hlas. Někdo volal její jméno. Otočila se a uviděla k ní přibíhající ženu…

„Simone!“usmála se. „Co tu děláš?“

„Já?“spustila hned sympatická černovláska přibližně stejně stará jako Sam. „Snad co tu děláš ty, ne?“

Samantha se nechápavě zamračila.

„Co tím mys…“ Jenže jí to náhle došlo. „Panebože Simone, promiň, ale… zapomněla jsem na to. Mám honičku, nestíhám…“

„To vidím… Tak dělej, hoď ty věci do domu a jedeme. Holky na tebe čekají. Poslali mě za tebou, když ses neukazovala… Honem!“začala Sam postrkovat k domu.

„Ale… Simone, nechtěli byste to oslavit beze mě? Jsem hrozně utahaná a…“

„Nepřichází v úvahu!“přerušila ji. „Ty tam přece musíš být, Sam! Je to tvůj večírek na rozloučení se svobodou… Pamatuješ? Dohodli jsme se už na akademii, že až se budeme vdávat, tak si taky pořádně užijeme! Nemusí mít přece všechno jen chlapi, ne? Pete má přece taky rozlučku, tak ty nebudeš sedět doma!“

„Ano, ale…“

„Výmluvy se nepřijímají!“přerušila ji Simone nekompromisně. „Dej ty věci do domu, pěkně se oblékni a razíme…“

Simone ještě chtěla očividně něco říct, když si všimla, že ji Sam vůbec neposlouchá, a že jako očarovaná hledí na něco za ní… Ohlédla se.

Po cestě k nim s nejistým výrazem ve tváři přicházel nějaký muž… Velice sympatický muž s mírně prošedivělými vlasy, rukou v sádře a Saminou taškou přehozenou přes rameno…

„Ahoj!“pozdravil Jack maličko rozpačitě.

Než stačila Sam otevřít pusu k odpovědi, předběhla ji Simone, které O’Neill očividně padl do oka.

„Ahoj!“ Její hlas Samanthe okamžitě prozradil její další úmysly. Na to ji znala až moc dobře… Zadívala se kamsi do dálky a snažila se přesvědčit sama sebe, že jí to ani v nejmenším nevadí.

„Hej Sam!“šťouchla do ní Simone. „Snad nás představíš, ne?“ Nedívala se při tom na ni, ale na Jacka, který jen marně uhýbal jejím pohledům a litoval, že sem vůbec chodil.

„Jistě, pro… promiňte,“vykoktala Sam. „Simone, tohle je plukovník Jack O’Neill, můj nadřízený. Plukovníku, to je Simone Whitmanová, moje přítelkyně z akademie.“

„Těší mě,“pousmál se Jack a stiskl Simoninu nabízenou ruku.

„I mě… Sam se nikdy nepochlubila, že pracuje pod tak sympatickým důstojníkem.“

Přestože to bylo míněno především k Jackovi, tentokrát to byla Sam, kdo se přihlásil ke slovu…

„To bude tím, Simone, že se moc nevídáme!“ Tón jejího vlastního hlasu ji překvapil. Zněl chladně a odměřeně. Až se toho sama trochu lekla… Přemýšlela, jestli má Simone vrazit facku nebo na ni alespoň zaječet, ať si ty své svůdné pohledy nechá od cesty. A taky se snažila rozluštit Jackův úsměv… Usmívá se proto, že musí nebo proto, že chce? Simone byla odjakživa víc než pohledná a její sebevědomí to dobře vědělo. Zatímco ona sama se ještě klubala ze skořápky ošklivého káčátka, za ní a její postavou se už kluci i muži s hvízdnutím otáčeli. Nepochybovala o tom, že i Jack si toho dobře všiml…

„Přinesl jsem vám tašku. Nechala jste ji v autě… Myslel jsem, že ji budete potřebovat,“pronesl náhle Jack. Jakoby mu teprve teď došlo, proč vlastně přišel.

„Ano, díky…,“řekla a tašku si převzala. „Je to od vás hezké, mám v ní klíče od domu a…“ Zmlkla. Ve chvíli, kdy jí tašku podal, se o její dlaň otřel hřbetem ruku. Nechtěně… Ale i tak cítila, jak jí do tváří stoupá horkost a srdce buší rychleji. Možná cítil to samé, protože když se střetly i jejich pohledy, tvářil se tak zvláštně. Oči měl smutné, ale zároveň tak živě planuly…

Simone si zvláštního napětí mezi těma dvěma zřejmě vůbec nevšimla, protože rozverně zašveholila:

„Co děláte dnes večer, Jacku?“

Oba se na ni překvapeně zadívali. Sam, na rozdíl od Jacka, smysl její jejích slov došel a měla pocit, že na vteřinu či dvě úplně zapomněla dýchat… Ne, to přeci nemůže myslet vážně!

„Prosím?“zeptal se tak trochu hloupě O’Neill.

Simone dobře věděla, že její otázku slyšel, a tak jeho řečnický dotaz s úsměvem přešla.

„Sam má dnes rozlučku se svobodou. Přijela jsem pro ni… Určitě by bylo moc fajn, kdyby jste se připojil.“ Nahodila při tom jeden ze svých výrazů, o nichž si myslela, že na muže zabírají.

Jenže i tentokrát Jacka předběhla se svojí odpovědí Sam:

„Ale Simone, plukovník už určitě nějaké plány na dnešek měl a taky… taky má zlomenou ruku, měl by ji šetřit.“

O’Neill se na Sam zadíval malinko naštvaně. Neuniklo mu, že se ho vlastně snaží „zbavit“… Jenže vztek, pokud se to tak vůbec dalo pojmenovat, během sekundy zmizel stejně rychle jako ho pohltil, a on musel uznat, že ji vlastně chápe. Utíkala a měla na to právo…

„Tak co, Jacku?“škemrala Simone. „Přijímáte?“

Podíval se na Sam a čekal, jestli ještě něco řekne. Mlčela a dívala se všude možně jen ne na něj. Neměl by jí to komplikovat ještě víc než už to udělal…

„No, víte… Je to od vás vážně milé, ale… už jsem na dnešek opravdu něco měl. A pak je to přece rozlučka nevěsty se svobodou. Bude to určitě dámská jízda…“

Simone se upřímně rozesmála veselým, zvonivým smíchem.

„Ale Jacku! Nejste přeci tak naivní, že ne? Copak chlapi mají na rozlučce taky vždycky jenom chlapy? Ale nebojte se, my nezajdeme zas tak daleko… Striptýz vážně neplánujeme. Jenže zároveň by to bez chlapů byla pěkná nuda. Jediný, kdo má zakázaný vstup je Pete, viď Sam?“ Přátelsky drcla do oslovené přítelkyně a znovu se rozesmála. „No tak, Jacku, nenechte se prosit!“

„No, já vážně nevím. Ta ruka…“

Simone ho ale nenechala domluvit.

„Na ruku se nevymlouvejte, plukovníku… Slibuji vám, že ji nemusíte vůbec použít!“ Slavnostně pozvedla ruku a nahodila na oko vážný výraz.

Jacka to donutilo k úsměvu… Byla tak jiná než Sam. Tak živá, tak svá, tak bezprostřední. Zatímco Samantha stála opodál a lehce se mračila, jí hrály v očích čertíci. Simone byla i moc hezká… Ale tím asi jeho chvála na ní končila. Nic z toho, co v něm teď vyvolala tahle žena, nemohlo změnit to, že on miluje jen a jen Sam. Ona totiž byla mnohem silnější osobnost než Simone či kdokoli jiný. I ona se uměla nádherně smát a když ji jiskřily oči nadšením, neznal nic, co by ho tak hřálo u srdce… A měla i mnohem víc. Prošla si toho víc než kterákoli jiná žena v celém vesmíru. A právě to všechno z ní dělalo jedinečnou osobnost a ženu zároveň. Znovu se podíval na Sam. Tentokrát už ji nezajímali jen holubi na střeše a on si všiml, že ho po očku pozoruje… A nebyla jediná. I Simone na něm visela pohledem a on si uvědomil, že by měl konečně něco odpovědět.

„V prvé řadě si myslím, že by se taky měla vyjádřit nevěsta. Je to její večírek…“ Došlo mu, že hodit něco málo z té nečekané nepříjemné zodpovědnosti na Sam, nebude zas tak na škodu.

Simone se okamžitě otočila na Samanthu.

„Ale Sam určitě nebude proti, že ne?“ Vychrlila okamžitě a tak, aby jí Jack neviděl, posílala Sam pohledy typu: Tohle mi nemůžeš udělat! Já ho chci!

Sam někde hluboko uvnitř zakňourala: Já ho chci taky… Pak ale rychle a rázně pohodila hlavou, aby podobné myšlenky zahnala.

„Mě je to jedno,“povzdychla si, uvědomujíc si, že nic jiného stejně říct nemůže. Bylo by to přinejmenším nezdvořilé. Ona mu přeci nemůže zakázat, aby tam šel, když on sám bude chtít… Jenže když znovu pohlédla do Simoniny tváře, všimla si, že tohle jí jako odpověď rozhodně nestačí. Nacpe jí ho do náručí, napadlo ji. Ale snad to tak bude lepší… Zhluboka se nadechla.

„Budu ráda, pane, když půjdete.“

Nemyslela to upřímně a on to věděl. I tak ho ale překvapilo, že to vůbec řekla… Typicky povytáhl obočí. Bylo to už tak automatické gesto, když něco nechápal nebo když se něčemu divil, že ho prováděl, aniž by si to uvědomoval. Sam si toho výrazu pochopitelně všimla a raději znovu odvrátila zrak. Doufala, že z toho přeci jen vycouvá… Nevadilo jí, že by byl na tom večírku, vadilo jí, že si na něj Simone brousila zuby…

„Tak fajn… V tom případě půjdu rád,“pousmál se. Nevěděl, proč to udělal, ale faktem bylo, že na to přistoupil. Přistoupil jen na další nervy a srdce drásají hru. Nechtěl od ní… Dnes, zítra, ani jindy… Ale bude muset. Jen ještě ne teď a tady.

Simone neskrývala nadšení.

„Výborně! Tak se, Sam, jdi převléknout do domu a my tu na tebe zatím počkáme.“

Apaticky na to přikývla a na Jacka se už nepodívala. Otočila se a šla do domu… Šla mnohem rychleji než před tím. Nesnesla pocit, že ji propalují jejich pohledy. Třesoucí rukou odemknula. Divila se, kam se poděla pevnost jejích rukou. Vešla a musela se hodně držet, aby za sebou nepráskla dveřmi… Na chvilku se o ně ze vnitř opřela a oddychovala. Srdce jí tak bušilo, že si na okamžik myslela, že ji snad vyskočí z krku… Rukou si prohrábla vlasy.

„Naservírovala jsem jí ho na stříbrném podnosu…,“zasténala tiše. Ucítila pálení v očích a dostala strach, že se znovu rozpláče. Párkrát zamrkala, aby slzy zahnala a zadívala se ke stropu, jako by snad právě tam měla nalézt řešení celé téhle tak absurdní situace. Náhle uslyšela z venku hlasy a pak výbuch smíchu… Odskočila ode dveří, jako by se o ně spálila. Nechtěla nic slyšet! A už vůbec ne jejich smích… Přešla k telefonu a zapnula záznamník.

„Ahoj Sam! Tak už jsem v Berlíně! Všechno běží podle plánu, moc se těším, až budu zase u tebe. Miluju tě…“

Píp.

„Miláčku, jsi tam? Čekal jsem, že se ozveš. Už nejspíš spíš, že? Zlobíš se moc?“

Píp.

„Sam, já vím, že jsi na mě nejspíš naštvaná, a že máš ještě hodně zařizování, ale já mám o tebe vážně strach. Kde jsi? Už jsem zpátky… Prosím, ozvi se mi.“

Seděla na pohovce a nepřítomně hleděla na telefon. Možná by se mu měla vážně ozvat… a požádat ho, aby tu svatbu zrušil! Ne, to nemůže udělat… Prsty jí skoro neposlouchaly, když vytáčela jeho číslo.

„Sam?“

„Ahoj Pete!“pozdravila ho a jen marně se pokoušela o trochu veselejší tón hlasu. „Omlouvám se, že jsem se neozvala, ale měla jsem toho ještě dost na práci.“ Líbat se s jiným mužem, připomnělo ji škodolibě svědomí…

„Ano, chápu… Strašně moc mě mrzí, že jsem tě v tom nechal. A ještě víc mě mrzí, že se den před svatbou vůbec neuvidíme…“

„Co?“zeptala se a pokoušela se soustředit pouze na rozhovor s Petem a ne na další příval smíchu dvojice stojící venku. Uvědomila si, že to co jí právě řekl, by jí mělo nejspíš vadit. Skoro s hrůzou zjistila, že to tak není…

„No, mám tu rozlučku. Kamarádi mě doslova unesli z práce… A pak víš přece, jek je moje matka staromódní. Musel jsem jí slíbit, že poslední noc na svobodě strávím doma, a že se sejdeme až v kostele. Opak prý přináší neštěstí nebo tak nějak to říkala…“

„Aha…“

„Ale jestli ti to vadí, tak přijedu teď hned k tobě. Alespoň si tu poslední noc na svobodě užijeme společně…“ Poslední větu pronesl se smyslným podtónem, který se nebezpečně šířil i přes telefonní sluchátko. Ona ho ale nejspíš vůbec nezaznamenala. Její soustředěnost utíkala ven před dům, odkud přicházel další smích.

„Ne, ne to je v pohodě. Pro mě zase přijela Simone. Taky pro mě něco uspořádali…“

„No skvělé, miláčku! Jsem rád, že nebudeš celý večer sama doma. Tak si to užij! Pa, miláčku!“

Neřekla nic a položila sluchátko zpět. Bezmyšlenkovitě vyšla po schodech do ložnice. Otevřela skříň… Neměla náladu na parádění se, neměla náladu na nic z toho, co ji čekalo v příštích hodinách. Napadla ji bláznivá myšlenka, že by si do té skříně zalezla a zamknula se tam. Před celým světem… Jenže to pochopitelně nešlo. Bez jakékoli představy, co na sebe, se začala prohrabávat oblečením. To ne, to taky ne, ne, ne, no to už vůbec ne… Nakonec si oblékla černé přiléhavé kalhoty, modrý rolák bez rukávů v barvě jejích očí a lehkou jarní bundičku krémové barvy. Nechtěla být nijak zvlášť hezká, nechtěla soupeřit se Simoninou koženou sukní… Ona s ní hlavně nemohla soupeřit! Nesměla… Nalíčila se jen lehce. Oči černou řasenkou, rty meruňkovou rtěnkou. I poté co už byla hotová, na sebe mlčky zírala do zrcadla. Skoro se děsila sama sebe… Kam se poděla ta Sam, která se těšila na každý nový den? Která si vždycky byla tolik jistá tím, co chce a šla si za tím? Místo ní tu seděla blondýnka se ztrhaným výrazem ve tváři a její pohled vyzařoval beznaděj. Jako by marně lapala po nějakém záchranném laně, které by ji z toho všeho vytáhlo…

„Jacku, co jsi to se mnou udělal? Co jsi mi to provedl?“zeptala se vlastního odrazu. Znovu k ní dolehl rozpustilý smích a ona s sebou polekaně trhla. Až teď si uvědomila, že okno její ložnice je na ulici, a že to okno je otevřené… Příliš nepřemýšlela o tom, co dělá a zvedla se. Zůstala skrytá za záclonou, ale velmi dobře je viděla stát venku na chodníku a taky už i slyšela, co říkají.

„Jak dlouho už se Sam pracujete?“

„Skoro devět let…“

„Devět let?“slyšela Simonin udivený hlas. „A nikdy jste spolu nic neměli?“

Sam zalapala po dechu. Tohle už vážně přehání! Ale… když už ta otázka byla vyslovena, zamrzelo ji, že nevidí Jackův výraz.

„Jste vždycky tak otevřená?“

„Ano, asi ano…,“smála se Simone. „Ale neodpověděl jste mi!“

„A co když vám nechci odpovědět?“

„Aha, takže měli!“

„Ne, neměli…“

„Ale nebyl byste proti, že ne?“ Z očí jí koukalo šibalství, které už Jackovi lezlo na nervy… Sakra, kde je ta Carterová?

„Podívejte, já o tomhle nechci mluvit. Je to úplně bezpředmětné, protože Sam se zítra vdává.“

Tón jeho hlasu přinutil Simone couvnout. Pokud si ho chce získat, tak tudy cesta rozhodně nepovede!

„Tak fajn, promiňte…“

Sam nahoře v ložnici poodstoupila od okna. Znovu na okamžik zavřela oči a pokoušela se uklidnit. A tohle mám jako vydržet celý večer?

Vyšla z domu a zamknula za sebou. Svižnými kroky zamířila k nim…

„Hotovo, můžeme vyrazit!“snažila se při tom tvářit, jako že je vše v nejlepším pořádku. Jackův zvědavý a udivený pohled přešla.

„Vy tu máte auto, že Jacku?“zeptala se Simone.

„Ano, můžeme jet mým autem. Stejně nesmím pít, beru nějaké prášky…“

„Tak fajn, já přijela taxíkem…“

Sam mlčela. Bylo jí úzko. Šla jen pár kroků za Jackem a Simone, která do něj neustále hustila svoje slovní výlevy. Beze slova si automaticky sedla na zadní sedadlo Jackova auta. Simone doslova vyklidila pole… Ona s ním nejspíš měla svoje úmysly a on? Kdo ví… Chtěla mu toho tolik říct, ale nemohla.

Během celé cesty neřekla ani slovo. Simone stejně nikoho nepustila ke slovu. Jack na její řeči jen přikyvoval a Sam si všimla, že na Simone používá tu samou metodu, co na ní před pár hodinami na ní – řídí a tedy nic jiného nestíhá a nevnímá… Jen párkrát ho přistihla, že ji pozoruje ve zpětném zrcátku. Ale vždycky, když se jejich oči střetly v tom kousku skla, rychle odvrátil pohled.

Netrvalo dlouho a byli na místě. Simone Jacka nasměrovala k domu jedné jejich přítelkyň Sandy, která si organizaci celého večírku vzala na starost. Byli tehdy na akademii parta asi čtyř holek a dvou kluků, kteří drželi při sobě. Ona, Simone, Sandy, Isabel, Michal a Luke. Na Isabel se těšila nejvíc. Byla to její nejlepší přítelkyně už tehdy a přesto, že čas je všechny od sebe odloučil, a vítr či spíš bláznovství je zahnalo do všech koutů světa, tohle jejich přátelství vytrvalo. Isabel se sice kvůli práci přestěhovala, ale neuplynul týden, aby si nezavolali nebo alespoň neposlali email.

Vystoupila z vozu a vydala se k domu. Hudba i lidské hlasy a smích k nim doléhaly až na ulici a Sam si v ten okamžik ještě víc než před tím uvědomila, že na tohle opravdu nemá náladu. Jenže teď už bylo vážně pozdě couvnout. Vešli dovnitř. Sam skoro pohltila hrůza, když uviděla, kolik je tam lidí…

„Tak Sam, ty se o sebe postaráš, že jo?“zakřičela Simone, aby přehlušila hudbu. „A já si za tím vypůjčím tvého plukovníka, ano?“

Je trapná… To bylo to jediné, co Sam v tu chvíli napadlo. Zadívala se na Jacka a on na ni. V jeho očích zahlédla něco zvláštního… Ale než stačila přijít na to, co to je, už zase ji pozorovaly, v tu chvíli až nepříjemně chladné, hnědé oči… Pokrčila rameny. Ať si s ním dělá co chce!

Simone to pochopila jako souhlas, chytla Jacku za ruku a táhla ho za sebou přes celou místnost. Nechal se… Proplétali se mezi lidmi a Sam je pozorovala.

Jack se za ní otočil… Odpusť mi to, Sam!, zúpěl v duchu. Já vím, že tě to nejspíš bolí a určitě ne víc než mě, ale… když s ní teď neodejdu, bude to ještě horší! Sám tě nedokážu opustit, nemám na to síly.

Nečekala, že se ještě otočí, ale on to udělal. Tvářil se jako tehdy, když si mysleli, že jsou zatarcové a on se rozhodl, že se obětuje pro ni. Když tenkrát kráčel po té chodbě jeho oči byly smutné ale přesto odhodlané… Vždycky dělal všechno proto, aby ona byla živá a šťastná! A proto se vždycky držel zpátky. Lépe než kdokoli jiný věděl, že bez své práce by byla poloviční. Proto nikdy neudělal nic, co by její kariéru ohrozilo. Chtěl, aby byla šťastná, nezáleželo mu na sobě a na tom, co chtěl on… A to samé dělá teď. Myslí si, že bude šťastná s Petem… A tak opět kašle na to, co chce sám a drží se tak daleko, jak jen to dokáže…

Tohle všechno si náhle uvědomila až teď. A taky jí došlo, že nechce, aby odešel se Simone! Musí mu něco říct… Nadechla se, už otevírala ústa, když jí oba najednou zmizeli v tom obrovském davu.

„Jacku!“zavolala, ale její hlas úplně zanikl v tom hluku. „Jacku!“zavolala znovu, ale příliš se toho nezměnilo. Vlastně se nezměnilo vůbec nic. Rozešla se stejným směrem. Vrážela do lidí na provizorním tanečním parketu… Ale oni dva jako by se propadli do země. Zůstala beznadějně stát uprostřed davu… Všechno začínala vidět rozmazaně.

„Jacku,“zašeptala, „já ti chtěla říct, že tě miluju…“

„Sam?“uslyšela náhle vedle sebe. Otočila se po hlase… Spatřila Isabel.

„Ach, Isabel…,“zanaříkala a vrhla se přítelkyni kolem krku.

„Sam, co se děje? Ty pláčeš?“

Neodpovídala.

„Pojď, vypadneme na zahradu… Tady není slyšet vlastní slovo!“

Chytla Sam za ruku a vyvlekla ji ven. Na zahradě moc lidí nebylo… Rozhodně ne tolik jako uvnitř. Posadili se na lavičku. Sam se mezitím uklidnila… Alespoň do té míry, aby byla schopná normálně komunikovat se svojí nejlepší kamarádkou.

„Sam, co se stalo?“starala se Isabel. „Uvnitř jsi vypadala strašně…“ Byla to už na první pohled moc milá brunetka s dlouhými kudrnatými vlasy a čokoládovýma očima. Co se týče vzhledu byli se Sam přesné opaky.

„Udělalo se mi špatně, už je to v pořádku…“

„To vykládej někomu jinému, ale ne mě, kdo tě zná jako vlastní boty!“

Sam pochopila, že už nemá cenu cokoli zapírat. Už dlouho potřebuje někoho, komu by se mohla se vším otevřeně svěřit. A když ne Isabel, tak komu?

„Jak jsi to udělala, že jsi se zamilovala do někoho, můžeš mít?“ Narážela tím na už čtyřleté manželství Isabel s Michalem, dalším členem jejich „studijního týmu“. Přestože vystudovali to samé a oba pracovali pro armádu, nepracovali spolu…

„Cože?“ Isabel tahle otázka dost udivila.

Sam na to nic neřekla, jen vyslala ke své kamarádce smutný a zoufalý pohled…

„Ach, Sam! To ne…“

„Já bych taky byla radši, kdyby…“

„Sam, ty ses zamilovala do někoho jiného?“

„Kdyby to bylo tak snadné…,“povzdychla si.

„Snadné? Ono to může být ještě složitější?“ Tvářila se chápavě a zúčastněně a Sam měla po dlouhé době pocit, že ji někdo vyslechne, aniž by ji cokoli vyčítal… Řekla Isabel úplně všechno. Od té doby, kdy se s Jackem uviděla poprvé až do dneška. Svěřila se jí se vším. I s tím, že tenkrát v sobě sváděla boj. Její mozek tehdy jasně říkal, že je to jen arogantní nafoukanec, ke kterému je lepší se nepřibližovat, ale… její srdce bilo na poplach a křičelo to je ON! Nějakou dobu jí trvalo než srdce definitivně zvítězilo a ona si konečně přiznala, že k němu cítí něco neuvěřitelně silného. Jenže zároveň si uvědomovala, že jeho nikdy mít nemůže! Proto se rozhodla všechno to v sobě potlačit a jít životem s Petem… Řekla jí i o posledních čtyřiadvaceti hodinách a o tom, že události těch posledních hodin ji pěkně zamotaly hlavu. Už si nebyla tak jistá, že v sobě zvládne udusit všechno to, co cítí k Jackovi… Ke konci vyprávění plakala. Ale poprvé po dlouhé době měla pocit, že jsou to slzy úlevy. Konečně to někomu řekla, dostala to ze sebe!

„A teď,“řekla nakonec, „se ho tu někde pokouší svést Simone!“

Isabel jí celou dobu trpělivě naslouchala. Pochopila, že její přítelkyně mě teď více než velké problémy…

„A vadí ti to, Sam?“zeptala se. „Vadí ti, že Jack je teď se Simone? Žárlíš?“

„Já… nevím!“zaštkala Sam a upřela na ni zoufalý pohled. „Ale… něco tady,“řekla a ukázala si na hruď, „mě bolí a svírá. Nevím, jestli je to žárlivost. Doufám, že ne… Isabel, vždyť je to přeci celé tak absurdní!“

„Myslím, že je to všechno, jen ne absurdní… Musíš si s Jackem promluvit, Sam! A pokud možno hned teď. Musíte si promluvit a vyjasnit si některé věci. Potřebuješ do zítřka pochopit na čem jsi…“

Sam k jejímu překvapení přikývla.

„Ano, půjdu ho najít a musíme si promluvit! Takhle to už nejde…,“řekla, otřela si oči a zamířila zpět k domu. Strávili venku zhruba dvě hodiny, začínalo se stmívat a hlavně oblohu pokryla černá mračna. Vypadalo to na pěkný jarní deštík…

Prohledala dům odshora až dolů a nikde Jacka nezahlédla ani koutkem oka. A co hůř ani Simone… Vrátila se zpět k Isabel, která teď stála u východu na terasu a rychle zavírala prosklené dveře, protože se venku pěkně rozpršelo.

„Ahoj, Michale!“usmála se na jejího manžela a svého bývalého spolužáka, který ji pomáhal se zavíráním oken.

„Ahoj, Sam! Moc rád tě vidím, je to už doba, co jsme se neviděli,“objal ji a políbil na tvář.

Usmála se.

„Přesněji řečeno půl roku, Michale. Od křtin vaší Wendy…“

Michal se zatvářil překvapeně a láskyplně chytl svoji ženu okolo pasu.

„Co? Miláčku, slyšíš to? Tak naší dcerušce je už půl roku…“ Hloupnul. Vždycky to byl komik, který dokázal rozesmát celou partu a zřejmě z toho nevyrostl…

Isabel ho jemně pleskla přes ruku a usmála se na něj.

„Tak co? Našla jsi ho?“zeptala se Samanthy.

Úsměv Sam rázem zmizel z tváře. Zakroutila hlavou…

„Hledáš Jacka?“zeptal se Michal. „Toho chlapa, co přijel s tebou?“

V očekávání se na něj zadívala.

„Odkud ho znáš?“zeptala se.

„No, všiml jsem si, že jste přijeli spolu a pak jsme tu spolu chvíli mluvili. Zatímco vy dvě jste tajnůskařili na zahradě… Je moc fajn!“

„A kam šel? Neviděl jsi ho?“

„Jo, viděl… Jel se Simone. K ní…“

Sam zalapala po dechu. Ne, to přeci není možné…

„Teda ona ho poprosila, jestli by jí odvezl a tak šel,“dodal přesněji.

Podlaha se jí začala houpat pod nohama. On odešel s ní! K ní domů… Po tom, co jí včera říkal, po tom, co jí líbal, šel klidně s první ženskou, kterou potkal! Nemohla tomu uvěřit… Cítila, že ji přestává stačit vzduch a do očí se jí zase hrnuly slzy…

„Sam, jsi v pořádku?“slyšela jakoby zdálky Isabelin hlas.

Nemohla to tam už vydržet. Otočila se a rozběhla se pryč

„Ale mám ti od něj vyřídit, že se vrátí, aby odvezl ještě tebe!“volal za ní Michal.

Zřejmě ho už neslyšela. V chodbě popadla bundu a vyběhla ven do deště…

Už po pár krocích byla mokrá až na kůži. Příjemný jarní deštík, na který to zprvu vypadalo, se změnil v pořádný lijavec… Chvíli běžela. V okamžiku, kdy si byla jistá, že už je dost daleko od Sandynina domu, a že se za ní ani nikdo nevydal, přešla do rychlé chůze… Mokré šaty se jí přilepily na tělo a nepohodlně ztěžkly. Vlasy jí déšť slepil do pramínků, které ji teď neustále padaly do obličeje… Vzlykala naplno, neskrývala pláč. Oči měla zarudlé a opravdu jen ztěží viděla na cestu… Nebydlela zas tak daleko odsud, a tak se rozhodla, že domů dojde sama pěšky. Vlastně o tom příliš nepřemýšlela. Jen podvědomě se držela správného směru…

Stále tomu všemu nemohla uvěřit. Nechtěla tomu uvěřit! Nechtěla si připustit, že to všechno, co se jí teď honilo hlavou, by mohla být pravda! Jack O’Neill se nechal sbalit tou… tou její „kamarádkou“! Cítila, jak ji něco svírá. Hluboko uvnitř… Představila si, co teď nejspíš dělají a v ten okamžik měla pocit, že se snad zadusí…

„Jsem tak neuvěřitelně pitomá!“vzlykala nahlas. „Jak jsem si, sakra, mohla myslet, že on je jiný? Je to přece chlap a všichni chlapi jsou stejní! Úplně všichni… A to jsem mu chtěla říct, jak ho miluju, že bez něj nemůžu a nechci žít, že jsem ochotná zrušit tu svatbu… Jsem husa! Kdy už konečně pochopím, že Pete je moje jediné pevné zázemí a jediná budoucnost?“ Mluvila sama se sebou nahlas. Bylo jí to fuk, stejně byly ulice prázdné. Setmělo se… Urazila už pěkný kus cesty a ani nevěděla jak. Na konci ulice spatřila svůj dům. Zrychlila tempo a přeběhla ulici… Nečekaně se zpoza zatáčky vynořilo auto. Minulo ji jen o vlásek, včas se jí podařilo uskočit. Byla ale tak rozrušená, že si to ani příliš neuvědomovala. Nevěnovala mu ani trochu pozornosti a dál šla rychlým krokem. Řidič auta to ale zřejmě nechtěl přejít jen tak. Zatroubil na ni… Ona se však ani neohlédla. Čekala, že ji auto předjede, ale místo toho zaregistrovala kužely světel u svých nohou. Ale ani teď si toho příliš nevšímala, stále byla v myšlenkách jinde. Auto znovu zatroubilo… Zhluboka se nadechla a otočila se s tím, že řidiče pošle do… Náhle si uvědomila, že to auto by měla znát. Ve chvíli, kdy ji pohled padl na muže sedícího za volantem, se jí podlomily nohy a ona měla co dělat, aby nezkolabovala do kaluže, v níž právě stála… Jack ji rukou naznačoval, že si má nasednout, a že ji odveze. Na malý okamžik byla rozhodnutá, že přesně tohle udělá, ale pak se v ní cosi vzepřelo. Miluje ho a on ji zradil! Zranil ji víc, než by to dovedl udělat kdokoli jiný. Kdo ví, co ještě před půl hodinou dělal. Se Simone! Na jeho další gesto jen vzpurně pohodila hlavou, otočila se a dál šla pěšky. K domu jí zbývalo nějakých sto metrů…

Jack si všiml, že Sam o něčem přemýšlí. Napadaly ho stovky možností o čem… Dal jí chvilku, ale její další čin ho zmátl. Ona se obrátila a jednoduše šla dál! Najednou mu ani v nejmenším nevadilo, že i on bude celý mokrý a vyskočil z auta.

„Hej, Carterová!“zavolal na ní.

Nic, ani se neotočila.

„Carterová, co blázníte?“

Blázníte? Měla pocit, že snad špatně slyší. Tak ona BLÁZNÍ? Sakra, jasně že blázní…

Jack zamkl auto a celý promáčený se rozběhl za ní. Dohnal ji až před domem…

„Sam, co to děláte?“zeptal se udýchaně. Neodpovídala a on si všiml, jak se jí třesou ruce, když odemykala domovní dveře. Ve chvíli, kdy se jí to podařilo, vrhla po Jackovi ledový pohled…

„Co tu děláte?“zeptala se chladně. Při tom tónu mu skoro naskočila husí kůže. „Proč nejste se Simone?“

„Cože?“zeptal se nechápavě.

„Nedělejte hloupého! Myslíte, že mi neřekli, že jste odjel s ní?“

„No ano, ale…“

„Tak se tu se mnou nezdržujte a běžte za ní!“zasyčela a vešla do chodby. Chtěla za sebou přibouchnout dveře, ale Jack ji v tom zabránil. I jednou rukou zvládl přemoc její odpor a bez toho, aniž by se zeptal, zda smí dál, vpochodoval dovnitř.

„Sam, já nechápu o čem to mluvíte! Co vám vadí?“

„Co mi vadí?“zaječela až s sebou škubl. „Nic mi nevadí! Co by mi mělo vadit!“

Šla dál do obýváku a nechávala při tom za sebou mokré stopy. Bylo jí to jedno… Rozsvítila a otočila se zpět na O’Neilla. Ten si teprve teď všiml jejích červených očí. Polkl.

„Vy jste plakala?“

Trhla s sebou, jakoby ji přistihl při něčem, co se nesmí. Hřbetem ruky si otřela tvář.

„Ne,“řekla nijak zvlášť přesvědčivě.

„Proč?“ignoroval její zápornou odpověď.

„Nebrečela jsem!“trvala si na své, byť tak očividně lživé, odpovědi.

Chvíli ji mlčky pozoroval. V nastalém tichu slyšel, jak z nich kape voda na podlahu…

„Jděte pryč,“zasténala zoufale.

„Chápu, že mě od sebe odháníte,“pokračoval, jakoby nic neřekla. „Ale proč takhle? Co jsem vám udělal? Ublížil jsem vám? Jestli ano, tak ne úmyslně! Vždy´t přece víte, že…“

„Vypadněte!“zařvala, aby ji vzal konečně na vědomí.

Její chování ho vážně zaráželo. Takovouhle ji neznal… Ale poslední dobou se stalo dost věcí, které ani jeden z nich neznal a nechápal je. Netušil, co by v tenhle okamžik bylo nejlepší. Snad by měl vážně vypadnout a už se nikdy nevracet. Jenže proč to i přes ten její tón nedokázal udělat?

„Nevypadnu, dokud mi nevysvětlíte, co se děje!“ I on se snažil obrnit chladným a neosobním tónem.

„Co se děje? Zítra se vdávám! A vy jste tady… Teď a tady! V naprosto nevhodnou dobu! Vy víte, že… že k vám něco cítím, že mi na vás záleží, ale i přesto jste tady! Proč mi to děláte? Proč mi to jen ztěžujete? A k tomu šílenému rozpoložení, které jste ve mě v posledních čtyřiadvaceti hodinách způsobil se ještě necháte klidně přede mnou sbalit Simone! A pak sem klidně přijdete a ptáte se mě, co se děje? Tak tohle se děje, plukovníku. A když už to teď víte, tak můžete klidně jít!“ Při poslední větě ukázala rukou ke dveřím, jakoby chtěla zvlášť zdůraznit svá slova.

Ani se nepohnul. A už vůbec ne ke dveřím… Zadíval se do těch jejích bezedně modrých očí a v tu chvíli mu to došlo. Jen nevěděl, jestli má plakat nebo se smát…

„Vy žárlíte?“

Zatvářila se, jako by spatřila ducha.

„Co? Ne, to ne… Já nežárlím! To je hloupost! Proč bych měla žárlit?“ Koktala a hájila se tak vehementně, že by snad i hluchý a slepý poznal, že je to přesně naopak, než ona tvrdí…

Jemně se pousmál. Ten úsměv ji zarazil.

„Čemu se smějete?“vyhrkla nervózně.

„I když bych to neměl říkat, tak jsem rád…“

„Rád? No, tak to je vážně hezký…,“povzdychla si zoufale. Tak on je rád! Panebože, to je ironie!

„Sam, můžu vám to všechno se Simone vysvětlit…“

„Nechci, abyste mi cokoli vysvětloval!“zaječela. „Je to vaše věc! Jste můj velící důstojník, jste svobodný a já už naopak ne. My dva si nic nedlužíme, rozumíte? Já vám chtěla něco říct, ale ta situace se Simone mi otevřela oči…“ Její hlas postupně slábl, až jen skoro šeptala. Do očí jí opět vstoupily slzy, ale tentokrát je před ním už neskrývala.

„Co? Co jste mi chtěla říct?“vyhrkl.

Skousla si spodní ret a zakroutila hlavou.

„To už je jedno…“

Prsty si zajel do krátkých vlasů. Zatracená Simone!, zaklel v duchu. Chtěl se ovládat, vážně to chtěl, ale… Udělal dva dlouhé kroky a než stačila Sam utéct, stál u ní a držel ji za ramena. I když to nechtěla slyšet, musel jí to říct… Ona musí vědět, že miluje jen ji.

„Sam,“vydechl její jméno s jakousi skrytou touhou, pod niž se Sam roztřásla. „Simone mě poprosila, abych jí odvezl domů, říkala, že ji není dobře. Neměl jsem důvod říkat ne, vy jste stejně byla na zahradě s tou vaší přítelkyní. Dovezl jsem ji před dům. Je sice pravda, že to na mě zkoušela a zvala mě nahoru, ale nešel jsem. Jednak proto, že jsem Michalovi slíbil, že přijedu ještě pro vás a pak taky proto, že…“ Na okamžik se odmlčel a zadíval se kamsi z okna. Jakoby se snad rozmýšlel, jestli by přeci jen nebylo lepší mlčet. Ale nakonec se rozhodl, že ne… Musí si všechno vyjasnit. Až bude zítra stát před oltářem s Petem, nebudou už mezi nimi žádné stíny. Jen bolest… a to je rozdíl! „Sam,“zašeptal, ale i přesto, že se jeho hlas chvěl, zněl jasně, „ty přece víš, že jsem vždycky chtěl jenom tebe!“

Dívala se mu do očí. Byla si jistá, že ji nelže… A snad o to to bylo horší! Jedna slza ji teď stékala po tváři… Bojoval s pokušením otřít ji tu slzu a pak ji políbit. Její oči byly najednou tak upřímné a bez přetvářky, že v nich četl jako v otevřené knize… Neudělala nic, aby ho od sebe odehnala. To ho na jednu stranu těšilo, na druhou spíš děsilo. Cítil, jak mu v rukou její tělo roztává… Tvářila se tak odevzdaně, tak přemožená sama sebou. Dostal strach z toho, co to provede s ním… Chtěl se s ní milovat! Chtěl jí říct, že je miluje! Ale nemohl to udělat… Nemohl dopustit, aby ztratila důstojnost kvůli někomu jako je on. Ona bude šťastná s Petem! Jedině s ním ji čeká světlá budoucnost. Co by ji mohl dát on? Nic! Vůbec nic… Všiml si, jak zavírá oči a přibližuje svůj obličej k jeho. Uvědomil si, že ho chce políbit. Vůbec si neuvědomuje, jak si se mnou jen komplikuje a kazí život, blesklo mu hlavou… Neměl dopustit, aby se v té díře nechal tolik unést svými city. Jí to jen zamotalo hlavu… Její rty byly jen pár milimetrů od těch jeho. Ucukl a nervózně si odkašlal.

Sam překvapeně otevřela oči.

Poodstoupil od ní pár kroků a celý nesvůj se rozhlédl kolem, jakoby čekal, že odněkud „někdo“ vyjde.

„Přijde Pete…,“řekl varovně a značně roztřeseným hlasem. Otočil se a chtěl rychle odejít. Začínalo to být už víc než nad jeho síly…

„Nepřijde…“

Hlas Sam ho doslova ochromil. Zastavil se uprostřed kroku a na okamžik zaváhal, jestli se má či nemá otočit zpět… Ale musel to dělat! Musel k tomu hlasu vidět i výraz její tváře. Vypadala přesně tak, jak mluvila. Odhodlaně a zároveň odevzdaně… Oči se jí leskly a celá se třásla, když lehce pootevřela rty. Jack napjatě čekal, co řekne, ale z úst ji nevyšla ani hláska. Na okamžik zavřela oči, snad aby se uklidnila, a pak to zkusila znovu.

„Zůstaň tady…,“zašeptala.

Podlaha se mu rozhoupala pod nohama a svět se s ním zatočil. Ne, to přece není možné, že to řekla… Když už si byl jistý, že zase pevně stojí nohama na zemi, zkusil z posledních sil předstírat, že ji nepochopil. I když to, co řekla, znělo víc než jasně. Přesto doufal, že si uvědomí, co dělá a vezme to zpátky…

„Sam, já nejsem z kamene! Když tu zůstanu, tak…“

„Já vím,“skočila mu rozechvěle do řeči. „Zůstaň tady se mnou,“zopakovala i přesto.

Uvědomil si, jak v něm narůstá stále větší a stále méně ovladatelná touha. Hlas rozumu k němu promlouval z větší a větší dálky…

„Sam…,“zkusil to naposledy. Hlas měl jakoby zastřený a ona pochopila, že po ní touží stejně jako ona po něm. Bylo to šílenství, učiněné šílenství, co teď říkala, ale ona to prostě tak cítila. A teď, v tuhle chvíli, s tím prostě nedovedla bojovat… Nenechala ho domluvit.

„Neříkej, prosím tě, nic… Tohle je naše poslední noc, naše poslední šance, jak být alespoň chvilku spolu.“ Udělala krok k němu a on od ní naopak krok ustoupil. Netušil proč. Snad to byl instinkt… Snažil se situaci zachránit dokud ještě trochu střízlivě myslel. Dokud ho ta šílená lavina nazývaná láska, touha a chtíč nestrhne s sebou.

„Sam, tohle je bláznovství!“zaúpěl zoufale a cítil, jak ho začíná doslova pálit v tříslech. O srdci a duši nemluvě… „Ty se zítra vdáváš! Bereš si Peta. Tohle mu nemůžeme udělat! Jemu ani sami sobě… Všem to jen strašně ublíží. Ty víš, že… že tě strašně moc chci, ale tohle prostě nejde!“

Z posledních sil a s poslední dávkou zdravého rozumu se otočil a vyřítil se ven. Zmáčely ho další proudy vody… Lilo pořád stejně a ke všemu začal foukat silný vítr. Doufal, že ho alespoň trochu zchladí a probere. Doběhl k autu, nasedl a rychle odjel…

Zvuk jeho svištících pneumatik se rozletěl tichem noci jako výstřel. Nezbylo po něm nic, jen ten zvuk znějící v Saminých uších… Stála na prahu svého domu a v dálce viděla jen reflektory jeho auta. Pak ovšem zabočil a světla zmizela. Stejně tak odezněl i onen zvuk a najednou po jeho přítomnosti nezbývalo už vůbec nic… Jakoby tu snad ani nikdy nebyl. Jen ona se cítila přesně opačně. Nezdolná bolest a samota ji užíraly zevnitř stejně jako neukojená touha. Jediné, na co i po jeho odchodu dokázala myslet, bylo to, že se s ním chtěla milovat. Chtěla mu dát všechno, ale hlavně mu chtěla dát sebe samu… A on ji odmítl. Odmítl to největší, co mu kdy mohla dát a odešel. Netušila, kdo z nich se nakonec zachoval lépe. Sice ji docházela bláznivost a absurdita celé té situace, ale nic z toho nedokázalo vymazat to ostatní…

Vrátila se do domu a zavřela za sebou dveře. Pohled ji padl na mokré stopy na podlaze a zvláště pak na ty od pánských polobotek. Přece jen tu po něm něco zůstalo, napadlo ji. I když si uvědomovala, že by měla zajít pro hadr a podlahu setřít, neudělala to… Místo toho zamířila do obýváku. Zhasla a mlčky se zhroutila na gauč…

Jack stál na křižovatce. Svítila mu červená… Nervózně bubnoval prsty o volant a neklidně se ošíval. Nedovedl v klidu sedět. Jestli doufal, že čerstvým vzduchem, které mu dopřávalo otevřené okénko, a odloučením od Sam jeho touha zmizí a on se zase uklidní, tak se kruté mýlil. Panebože, vždyť on ji miluje! Skutečně miluje! Teď, když tu tak seděl, nechápal, kde vzal tu sílu odejít od ní. Střízlivé myšlení a mozek měl teď zastřený snad ještě víc, než když byl u ní. Srdce mu bušilo jako o závod a ve spáncích divoce tepala krev. A o jeho nejen duševní touze ho ujišťovalo, skoro až děsivé, pnutí džín. Chtěl se s ní milovat, nechtěl ji dát někomu jinému, chtěl si ji nechat… Jenže to nešlo! I přesto ale byla ochotná věnovat mu tuhle noc. Jak jen to řekla? „Tohle je naše poslední noc, naše poslední šance…“

Na semaforu naskočila zelená, ale on to vůbec nezaregistroval. Z myšlenek ho vytrhlo až troubení aut stojících za ním… „Tohle je naše poslední noc, naše poslední šance…,“zaznělo mu znovu v uších. Pak prudce sešlápl plyn…

Sam začínala pomalu usínat. Ležela zkroucená na gauči a ještě před pár minutami plakala. Nebyla si jistá pravým důvodem, ale slzy ji přinášely neskonalou úlevu… Byla unavená a její pláč postupně ustával. Cítila, že má tváře ještě stále vlhké, když se jí začaly klížit oči…

Náhle ji úplně probral zvonek a pak bušení na dveře! Nechápala, co se děje. Byla rozespalá a zmatená. Zvedla se z gauče a zamířila ke dveřím… Neuvědomovala si, kolik je hodin, a tak ji ani nenapadlo přemýšlet o tom, kdo by to mohl být. Šla potmě a v chodbě zakopla o svoje boty. Tiše zaklela, když někdo znovu zabouchal na dveře. Chtěla křiknout, že už jde, ale z úst ji, pro ni z nepochopitelných důvodů, nevyšla ani hláska. Doklopýtala ke dveřím a otevřela. Zprvu ji oslepily lampy z ulice, a tak z příchozího neviděla víc, než jen tmavý obrys postavy. Než se stačila pořádně rozkoukat, postava se na ni vrhla… Samantha ale ještě před tím dobře zaznamenala jeho hnědé oči a ve chvíli, kdy ji objaly jeho silné paže a na krku zalechtala vůně kolínské, vydechla už jen jediné…

„Jacku…“

Jakákoli další slova umlčely Jackovi rty. Jeho hebká ústa se nenasytně vpila do těch její. Neřekl vůbec nic, nebylo to nutné…

Sam nezaváhala ani na okamžik a svoje ruce mu obtočila kolem krku. Přitáhla si ho ještě těsněji, jakoby se snad bála, že si to rozmyslí a znovu odejde… Nic podobného nemínil udělat ani omylem. Uvědomoval si, že teď, v tuhle chvíli, by ho od ní nedostalo nic a nikdo na světě. Když pominul ten největší nával vášně a on byl alespoň trochu schopný na chvilku se ovládnout, přestal ji líbat a, aniž by ji pustil, kousíček se od ní odtáhl… Nechtěl ji nic říct a ani nechtěl nic slyšet. Jen potřeboval vidět výraz její tváře. Potřeboval vidět v jejích očích, že to skutečně chce, že alespoň pro tuto chvíli toho nelituje… Byl si jistý, že později toho budou litovat oba, ale na tohle v tomhle momentě nedokázal myslet. Přítomnost byla tak úžasná a budoucnost tak nesnesitelná…

Na její tvář dopadaly matné paprsky pouličního osvětlení a jen chabě osvětlovaly ten krásný obličej… Přesto dobře viděl její rozzářené oči plné očekávání. Chvěla se pod jeho dotekem a její tělo úplně roztávalo. Její rty se nečekaně roztáhly do jemného, ale přesto upřímného a smyslného úsměvu… To mu stačilo. Znovu ji hladově políbil a nenásilně ji přinutil couvnout zpět do domu. Aniž by jakkoli narušil jejich tělesný kontakt, kopnutím nohy za nimi zavřel dveře. Obklopila je prakticky neprodyšná tma, ale to bylo to poslední, co je v tu chvíli zajímalo… Přestože byl Jack úplně mokrý, jeho tělo sálalo teplem jako rozžhavená kamna. Zlomená ruka v sádře mu teď byla víc než na obtíž. Sam se ale i tak v obdivuhodné rychlosti podařilo z něj svléct bundu… Měl na sobě mokré tričko, které se mu přilepilo na tělo a opsalo tak všechny křivky jeho hrudníku. I přes tu mokrou látku cítila jeho napjaté svaly… Potmě začali klopýtat ke schodům do ložnice a ještě než se k nim dostali, měla Sam dole rolák i kalhoty. Ještě nikdy ji cesta do ložnice nepřipadala tak dlouhá a tak plná nečekaných nástrah. Na odpočívadle zakopli o květináč s jejími oblíbenými fréziemi a málem se poroučeli k zemi…

Jack poslepu otevřel dveře. Dělalo mu poměrně velké problémy najít kliku… Během celé cesty se od sebe ani na okamžik neodtrhli, nepřestali se líbat, dotýkat jeden druhého. A pak už je čekala postel se svými příjemně chladícími peřinami. Jemně ji do nich položil. Jako porcelánovou panenku, o kterou měl strach, že ji rozbije. Přesně tak mu připadala křehká… Na chviličku se od ní odtrhl, ale to jen pro to, aby si v tryskové rychlosti sundal kalhoty… Pak už byl jen u ní. Na jejím těle nebylo jediné místečko, kterého by se nedotkl, které by neslíbal. Ještě před tím, než do ni pronikl, se jí znovu zadíval do očí. Miloval tyhle oči! Miloval ji! Chtěl jí to říct nahlas, ale nedokázal to…

Celou noc spolu strávili v nádherném cyklu milování a usínání. Po chvilce, když se probudili, zjistili, že oheň jejich vášně je mnohem silnější a větší než předtím. Prožili spolu jedinečnou noc plnou lásky. Dávali si a brali všechno, co jen mohli… Jakoby měl nastat konec světa. A oba tušili, že něco na ten způsob se vlastně stane. Už zítra…

Jack se probudil jako první. Netušil kolik je hodin, ale muselo být hodně brzy, protože sotva svítalo… Okamžitě si uvědomil, co se dělo v noci a taky to, co se bude dít teď. Měl pocit, jakoby měl právě umřít! Opatrně natočil hlavu, aby viděl na Sam… Klidně spala, dokonce to vypadalo, že se ze spánku usmívá. Vypadala neuvěřitelně. Tak sladká, tak zranitelná, tak… cizí! Po tom všem, co se stalo v noci, pro něj bude zase jako úplně cizí žena… Naklonil se nad ní a naposledy ji jemně, tak aby ji neprobudil, políbil. Byl to krátký polibek. Polibek na rozloučenou. Alespoň tak ho sám pro sebe pojmenoval… Odtáhl se od ní a lehce ji pohladil po tváři…

„Miluju tě,“zašeptal. „A moc mě mrzí, že jsem ti to nedokázal říct, ale… snad to tak bude lepší.“

Zvedl se z postele, neslyšně posbíral ze země svoje oblečení a zamířil ke dveřím. Ještě než vzal za kliku, se na ni otočil. Přísahal si, že to je naposledy, co se na ni ohlíží! Oči měl plné slz, ale zadržel je…

Sešel ze schodů a cestou se oblékal. Jestli si před tím myslel, že následky ho zabijí, tak se spletl… Už několikrát na vlastní kůži poznal, že jsou i horší věci, než je samotná smrt. A tahle byla jedna z nich!

Ještě než odešel definitivně, tak si uvědomil, že jen tak beze slova by se vypařit neměl. V kuchyni na stole si všiml bloku, do kterého si Sam zřejmě zapisovala nákupy a podobné věci. Jeden papír vytrhl a načmáral na něj pár slov. Nechal ho ležet vedle bloku na stole… Pak odešel.

Samantha se probudila až o notnou chvíli později. Snad o hodinu, snad o dvě… Rukou zajela na místo vedle sebe. Bylo prázdné a studené… Zarazilo ji to a zároveň taky definitivně probralo. Čekala, že Jack bude ležet vedle ní. Všechno si vykreslovala v těch nejrůžovějších barvách. Věřila, že až se dnes vedle sebe probudí, tak ji Jack požádá, aby tu svatbu zrušila, že jestli se chce vdávat, tak ať si vezme jeho. Doufala, že ji konečně řekne, že ji miluje! A najednou tu ležela sama ve studené posteli a všude ticho jako v hrobě. Žádná slova lásky… Na okamžik ji napadlo, že Jack je třeba dole a chystá snídani. Vstala a oblékla si župan… O tom, že Jack v kuchyni ani jinde v domě není, ji ujistilo to nesnesitelné ticho. Žádný šramot  ani hlas. Došla až do kuchyně, kde na stole spatřila ležet kus papíru… S tlukoucím srdcem ho vzala do rukou a začetla se. Jackovo písmo poznala okamžitě…

„Přeji ti hodně štěstí, Sam. Věřím, že s Petem budeš šťastná…“

Zírala na papír jako na špatný vtip. Hodně špatný vtip… Těch několik slov četla neustále dokola. Jak jen mohl něco takového napsat? Po dnešní noci… Jak si může být jistý, že bude šťastná s Petem? Po tom všem přece musel poznat, že chce jen jeho! Jacka a nikoho jiného! Byla si jistá, že on věděl, že by stačilo jen jediné jeho slovo a udělala by pro něj cokoli. Zrušila svatbu, odešla od armády, šla by za ním třeba do pekel… Ale on to neudělal, neřekl nic! Vlastně ano, řekl… Tímhle kusem papíru ji jasně říká, že dnes v jedenáct hodin se má provdat za Peta. Cítila, jak se jí dělá špatně od žaludku. Papír upustila na zem a rozběhla se do koupelny… Stihla to jen tak tak! Klečela u záchodové mísy a přesvědčovala svůj žaludek, že už rozhodně zvracet nemíní. Kupodivu se jí to dařilo… Zvedla se a přešla k umyvadlu. Na nohou se sotva držela… Opláchla si obličej a pak se na sebe zadívala do zrcadla. Lekla se vlastního odrazu. Byla úplně bílá a skoro se ztrácela v bíle okachličkované koupelně. Cítila, že už to neustojí a pomalu se svezla podél vany na zem. V hlavě měla jediné… Jak si Jack, sakra, může myslet, že s ním podvede svého skoro manžela a pak se za něj provdá? Myslela si, doufala, že tím, že se mu dnes v noci odevzdala, pochopí, že chce jen jeho! Nepochopil to. Nebo to nechtěl pochopit…

Studené dlaždičky ji přinutily vstát. Fyzicky na tom byla už mnohem lépe, ale psychicky neměla daleko ke zhroucení. Tohle by od Jacka nikdy nečekala. Nikdy si nepomyslela, že by jí v takové situaci nechal samotnou… Musí s tím vším co nejdříve něco udělat. I když je už možná pozdě, tak to musí vyřešit! Vyběhla nahoru do ložnice a rychle se oblékla. Pohled ji padl na Petův svatební oblek, který visel na skříni. Popadla ho a vyšla ven…

Netrvalo dlouho a zvonila u dveří Petových rodičů. Během chvilky ji otevřela postarší leč velice elegantní žena.

„Sam, drahoušku, co tu děláš?“zašveholila překvapeně.

„Ahoj, Harriet,“pozdravila Petovu matku. „Nesu Petovi oblek. Nějak jsme se špatně domluvili.“

„Ach, tak…,“přikývla žena chápavě. „Tak ukaž, dám mu ho,“vybídla poté Sam s úsměvem. „A ty si pospěš zpátky domů, ať to všechno stihneš.“

Sam se jejím dlouhým pažím však vyhnula.

„Dám mu ho sama, Harriet. Potřebuji s ním ještě mluvit…“

„Ale Sam…“

„Harriet, prosím! Je to nutné…“

Elegantní dámu ověšenou šperky Samin tón hlasu skoro vyděsil. Přikývla a ustoupila ze dveří, aby Sam mohla vejít.

Ta se už nijak nerozmýšlela a prohnala se kolem ní jako tornádo. Přeběhla vstupní halu tohoto honosného domu.

„Pete je ve svém pokoji!“křikla za ní ještě Harriet.

Sam ji nejspíš ani neslyšela. Brala schody po dvou, snad i po třech a během chvilky stála u dveří Petova bývalého pokoje. Udýchaně brala za kliku, když se zarazila… Ještě stále na to všechno mohla zapomenout a dělat jakoby se nic nestalo! Nejspíš by to tak bylo jednodušší… Ale její svědomí by to neuneslo! Odhodlaně zaklepala a vešla dovnitř…

Pohled ji okamžitě padl na muže sedícího za stolem. Něco psal do svého laptopu. Seděl k ní čelem, a tak, když vešla, jen zvedl hlavu od své práce.

„Miláčku, co tady děláš?“podivil se upřímně Pete a zvedl se od stolu. Přešel k Sam a políbil ji.

„Přinesla jsem ti oblek,“řekla nejistě a odtáhla se od něj. Najednou nemohla snést, aby se jí dotýkal…

„Jo, to je moc fajn, nějak jsme to nedomluvili.“ Převzal si od ní oblek v šustivé fólii a položil ho na postel. Při tom mu neuniklo, že něco není v pořádku… Tenhle výraz v Samině tváři vůbec neznal.

„Co se děje, Sam?“zeptal se.

Její pohled přejížděl po místnosti. Dívala se všude možně jen ne na něj. Všiml si, že si prsty nervózně pohrává tkaničkami u bundy…

„Pete, já…“

Byla tak ne svá, až ho to přinutilo k úsměvu.

„Sam, co se děje? Jsi nějaká jiná, divná…“

Zadívala se na něj. Měl upřímný pohled, myslel to s ní vždycky dobře, zatímco ona… Začínala mít přímo nesnesitelné výčitky.

„Strávila jsem noc s jiným mužem,“vyhrkla nečekaně.

V místnosti se rozhostilo ticho. Jeho tváří přeběhlo tisíce výrazů… Zřejmě mu tak úplně nedocházel smysl toho, co právě řekla.

„Co… cože?“vykoktal.

Věděla, že ji rozuměl, a tak dál pokračovala v tom, co mu chtěla sdělit.

„Pete, moc mě to mrzí, ale prostě se to stalo… Neplánovala jsem to, nechtěla jsem tě podvést!“ Všimla si, že se mu lesknou oči. Přešel k oknu a zadíval se kamsi ven. „Já nevím, co mám říct,“pokračovala. „Vím, že neexistuje žádná omluva…“

„Byla jsi s O’Neillem, že ano?“zeptal se nečekaně. Otočil se na ni zpět a propálil ji, pro ni neidentifikovatelným, pohledem. Vážně nemohla rozpoznat, jestli je to vztek nebo zoufalství…

„Pete, to je přeci jedno…“

„Tak byl to O’Neill?“zařval. Přešel k ní a surově ji chytil za ruku.

„Au, to bolí…,“zasténala. Ale taky zároveň poznala, co se v něm teď odehrává… Nebo v to alespoň doufala. Byl vzteklý, naštvaný, ale stejně tak byl i zlomený a zoufalý.

„Ano, byl to Jack…,“zašeptala.

„Aha, takže Jack, jo?“ušklíbl se. „Už to není plukovník, ale jednoduše Jack!“

„Pete, nech toho!“zaprosila. Ruka už ji začala málem odumírat.

Zatvářil se, jako by si teprve teď všiml, že ji stále pevně svírá zápěstí. Pustil ji a odstoupil od ní. Posadil se na postel a obličej schoval do dlaní…

Nevěděla, co má dělat. Nemůže odejít a ani tu zůstat… Zničila jejich vztah. Možná to bylo jediné správné řešení. Myslela si, že jejím přiznáním je vše jasné, a že Pete už o ní nebude chtít slyšet. Proto ji překvapila jeho otázka.

„Co chceš dělat? Co bude s námi?“ Viděl, že Sam neví, co má odpovědět, a tak pokračoval…

„Miluju tě, Sam! A ty to víš… Tahle noc to byl jen omyl, že ano? Říkala jsi přece, že tě to mrzí… To znamená, že toho lituješ?“

Samantha byla úplně zaskočená. Tohle skutečně nečekala…

„Pete, co tím chceš říct? Já myslím, že my dva…“

„My dva máme budoucnost, Sam!“přerušil ji. „Zatímco ty a Jack žádnou… Sam, ty tohle přeci víš! Určitě si uvědomuješ, že tahle noc byla jen děsný omyl.“

Odvrátila pohled. O čem se jí to snaží přesvědčit? Možná měl pravdu v tom, že ona a Jack nemají budoucnost, ale… rozhodně nikdy v životě neřekne, že noc prožitá s Jackem byl omyl! On to totiž omyl nebyl! I když si tím možná zničila zbytek života, nikdy nepřizná, že to byl omyl…

„Miluju tě,“zopakoval. „A… jestli toho lituješ, tak… Sam, máme pozvánky, kostel, dnes je náš svatební den!“

„Ale já tě nemiluju!“vykřikla skoro zoufale. „Nemiluju tě, Pete! I když vím, že ty jsi ten jediný, koho bych měla milovat, tak tě nemiluju. Mrzí mě to, komplikuji tím život všem okolo a sobě možná nejvíc, ale já si prostě nedovedu poručit!“

Přistoupil k ní a její ruce vzal do svých dlaní.

„Tak mi dej šanci, Sam. Naučím tě to…“

„To nejde, Pete,“přerušila ho se slzami v očích. „Dokud mi bude nablízku on, dokud ho budu denně vídat, dokud mi bude zachraňovat život a já jemu, vždycky budu milovat jenom jeho!“ Konečně to vyslovila nahlas.

„Tak odjedeme, Sam! Začneme někde znovu… Zapomeneš na něj!“

„Ne!“vytrhla se mu. „Nemůžu odejít z práce!“

„Ale, miláčku…“ Náhle se zarazil. „To není kvůli práci, že ne? Ty nechceš odejít kvůli práci, ale kvůli němu! Ty se ho nechceš vzdát…“

Pohledem provrtala podlahu. Zakroutila hlavou…

„Umřela bych bez něj…,“zašeptala.

Znovu k ní přistoupil. Všimla si slz v jeho očích…

„Přísahám, že udělám všechno proto, abys mě milovala! Vyléčím tě z té nešťastné lásky… Ber mě jako šanci, když ne jako životní lásku. Sam, já tě chci… On ne! On chce jen svojí práci. Ty a on… to nikdy nic nebylo, není a nikdy nebude. Miláčku, já ti pomůžu, jen nám dej šanci!“

To co říkal ji neuvěřitelně zraňovalo… Tedy to, co říkal o Jackovi. Nechtěla si to za žádnou cenu přiznat, ale podvědomě cítila, že Pete má pravdu. Kdyby mě chtěl, neodešel by… Co když mě nikdy nemiloval? Třeba mě chtěl jen jako rozptýlení, pobavení… Říká se, že zakázané ovoce chutná nejlíp… Tak co když to bylo přesně takhle? Přitahovala jsem ho jen proto, že mě nemohl mít? Místo něj tu teď přede mnou stojí hezký, mladý muž, který si mě chce vzít. Je ochoten udělat všechno proto, abych byla šťastná… Chce jen tak přejít, že jsem se noc před svatbou milovala s jiným mužem. Je snad tohle důkaz opravdové lásky? Jackův odchod beze slova určitě ne…

„Pete, já nevím…“

„Sam, vezmi si mě! Řekni dnes ano a o všechno ostatní se už postarám já… Dej našemu vztahu šanci. Slibuji, že budeš šťastná!“

Byla úplně zmatená. Čekala křik, možná i facky, ale tohle ani v nejmenším. Co má dělat? Jack! Jack odešel pryč, nechtěl ji. Nestál o ni, ani o její lásku… Protože kdyby ano nenechal by ji ležet samotnou v té studené posteli. Zadívala se na Peta. On to s ní myslí vážně… Měl pravdu. On byl její šance, jak z toho jednou provždy ven. Ale může mu tohle vůbec udělat? Může si vzít muže, který ji miluje jen jako záchranné lano?

„Víš, já…“ Chtěla mu říct, že je na ni až příliš hodný, že si to nezaslouží, a že jemu to jen ublíží. Nedovolil jí to…

„Řekni jen ano!“ Pevně ji stiskl ruce a zadíval se jí do očí.

Jack tě nechce, Pete ano… Pete je tvoje šance! Ještě na malou chvíli zaváhala.

„Ano.“

Neuběhlo ani dalších dvacet minut a Sam už byla zase u sebe doma. Pilně a pečlivě se chystala ke svému životnímu kroku. Vybalila si své svatební šaty i závoj, o kterých si ještě před pár hodinami říkala, že už se jich ani nedotkne, a rozložila je na postel, aby se nepomačkaly. Poodstoupila od nich a zkoumavě si je prohlížela. Byly opravdu krásné… Ozval se zvonek. Sam se okamžitě vybavilo, co přišlo po tom, když tenhle zvuk slyšela naposledy. Napadlo ji, že je to třeba stejně jako před tím Jack… Ale vzápětí by si za tuhle myšlenku nejraději nafackovala. Jack je bůhví kde! Je pryč! Navždycky… Jack je pryč, byl tu jen včera v noci. Odteď je to zase jen plukovník O’Neill. Náhle ji napadlo, jestli přijde na svatbu? To by od něj bylo vážně docela troufalé… Dostala z toho skoro strach. Co by jeho přítomnost udělala s ní? Nechtěla na to myslet! On určitě nepřijde, říkala si, když scházela ze schodů a zamířila ke dveřím.

Když procházela kolem kuchyně, všimla si papíru ležícího na zemi… Na kratičký okamžik zaváhala, než k němu přišla, zvedla ho, naposledy s bolestivým pocitem u srdce přečetla a vzápětí roztrhala a hodila do koše.

Pak konečně stála otevřela dveře. Venku stála Isabel.

„Ahoj, Sam! Tak jdeme na to?“zeptala se.

Samantha skoro zapomněla, že se s Isabel domluvila na tom, že ji pomůže s oblékáním a taky s vlasy.

„Ach, jo jasně,“vydechla tak trochu zaskočeně a pustila Isabel dovnitř. „Můžeš jít nahoru do ložnice, všechno je tam…“

Isabel přikývla, ale ani se nehnula z místa. Jen si Sam pohledem měřila od hlavy až k patě…

„Co se děje?“zeptala se Sam naivně. Jen málo věřila tomu, že ji její nejlepší přítelkyně neprokoukne.

„Co se děje?“zopakovala Isabel. „To se ptáš ty mě? Proboha, Sam, už si se dneska podívala do zrcadla?“

„Jo, jistěže jsem se podívala do zrcadla…,“odvětila Sam a zamířila do ložnice, aby unikla Isabeliným pohledům.

„A co jsi tam uviděla?“uslyšela za sebou, když už byla zhruba uprostřed schodů. Došlo jí, že téhle konverzaci se prostě nevyhne. Zastavila se a odevzdaně se posadila na jeden schod. Hlavu si podepřela do dlaně a povzdychla si.

„Unavenou, nešťastnou blondýnku bílou jako stěna,“přiznala upřímně.

Isabel vyšla až k ní a posadila se vedle Sam.

„Co se stalo?“zeptala se jemnějším tónem, když viděla, že její kamarádka je na zhroucení. „Včera jsi beze slova utekla, měli jsme o tebe strach… Mluvila jsi s Jackem?“

„Jak se to vezme…,“řekla Sam neurčitě.

„Cože?“

Sam se na ni na okamžik mlčky zadívala. Pak vyklopila pravdu…

„Milovala jsem se s ním, Isabel,“vydechla téměř neslyšně. Slyšela, jak její přítelkyně zalapala po dechu. „A přísahám, že to bylo… neuvěřitelné! Nikdy jsem nic tak úžasného nezažila. Bylo to tak přirozené, tak plné vášně a chtíče. A přesto to bylo taky neuvěřitelně něžné a plné lásky…“

„A co Pete? Ty si ho chceš po tom všem vzít?“

Zakroutila hlavou.

„Nemysli si, že jsem tak chladná a povrchní… Pete o tom ví. Moje svědomí to nevydrželo. Ale i tak si mě chce pořád vzít… Říkal, že mě miluje, a že mě naučí milovat jeho. A hlavně řekl to, co já si nechci přiznat… Že to mezi mnou a Jackem nemá cenu.“

„A co on? Co Jack?“

„Nevím… Nechce mě. Nejspíš… Ráno odešel ještě když jsem spala a napsal mi tu na kus papíru, že mi přeje mnoho štěstí s Petem. No řekni, Isabel, není to ironie? Milovali jsme se! Noc před mou svatbou s Petem a on si pak klidně odejde! Na nic se nezeptá, nic mi neřekne, jen mlčky odejde… Já pro něj byla ochotná udělat všechno, ale on o to prostě nestál. Možná mu nejsem moc dobrá…“

„Sam, a nebude to spíš tím, že on si nepřipadá dost dobrý pro tebe?“

Nechápavě se na ni zadívala.

„Řekla nebo udělala jsi někdy něco, co by ho ujistilo, že je to naopak?“pokračovala Isabel. „Když jsme spolu o něm někdy mluvili, nikdy mě z toho, jak si mluvila, ani nenapadlo, že by jsi do něj mohla být zamilovaná a to si myslím, že tě znám moc dobře… Vždycky si o něm mluvila jako o nafoukaném a neosobním plukovníkovi, kterého nemůžeš ani vidět. Sam, ty ses vždycky tak usilovně snažila tu lásku k němu v sobě zabít, až se ti to navenek skutečně podařilo…“

Zírala na ni jakoby spadla z višně.

„Isabel, já…“

„Tak fajn, Sam, zrekapitulujeme si váš několikaletý společný život v práci… Když si ho uviděla poprvé a poprvé jste na sebe promluvili, co jsi mu řekla?“

„Setřela jsem ho…,“povzdychla si přistiženě.

„A předpokládám, že takhle to šlo i dál, že?“

„Ne, to ne… Ze začátku sice vypadal jako úplný tupec, ale časem jsem pochopila, že to jen předstírá. Usnadňovalo mu to některé věci… Zamilovala jsem si takového, jaký je.“

„No, vidíš!“vyjekla Isabel. „A dala jsi mu to někdy najevo? Že ho máš ráda takového, jaký je? Nebo sis dál hrála na to, že tě jeho blbosti rozčilují?“

Sam sklopila hlavu.

„Myslela jsem,“zašeptala, „že by to tak mělo mít. Nechtěla jsem si ho pustit k tělu. Měla jsem strach, že když to udělám, už se té podivné závislosti na něm nikdy nezbavím.“

„Víš, jaká byla hlavní chyba? To co jsi právě řekla… Vždycky sis myslela, že to je jen podivná závislost. A co láska, Sam? Opravdová životní láska? Copak sis myslela, že si v životě můžeš načasovat kdy a kde ji potkáš? Je to osud a to možná dost nepříjemný, ale zrovna ty jsi na ni narazila v práci… Nevím, kde pracuješ ani co děláš, ale zřejmě je to pro tebe důležitější než vlastní život a štěstí. Je čistě tvoje věc, ale jedno ti jako kamarádka musím říct, i když se ti to možná nebude líbit – ničíš si život, Sam.“

„Vždycky jsem si myslela, že mi moje práce bude stačit…“

„To jsi byla pěkně naivní, co?“usmála se smutně Isabel a povzbudivě chytla Sam kolem ramen.

„Vezmu si Peta, Isabel,“řekla nečekaně Sam. „Ať už je to se mnou s Jackem jakkoli, vezmu si Peta… Já vím, že vdávat se z vděčnosti je šílenost, ale já to udělám. On mě miluje, do našeho vztahu dával, dává a já vím, že dávat bude děsně moc. Mám ho ráda a věřím, že s ním budu šťastná…“

„A jsi si jistá, že pojem „mít ráda“ do manželství stačí?“

Přikývla i když ne zrovna moc jistě.

„Naučím se ho milovat, Isabel… On mě to naučí. Slíbil mi, že mi pomůže, abych zapomněla na Jacka…“

Isabel si jen povzdychla. Nikdy by ji nenapadlo, že ta chytrá Sam bude tak naivní… Ona přece moc dobře ví, že díky Petovi na Jacka jen tak nezapomene.

„Je to šílené, Sam! Ty ses úplně zbláznila!“

„Jo, zbláznila,“přikývla a po tvářích jí stékaly horké slzy. Zvedla se a pokračovala do ložnice…

O pár hodin zpět…

Jack projížděl ulicemi města. Bylo časně z rána, sotva svítalo a provoz i přítomnost lidí na ulici byla minimální. Příliš nepřemýšlel nad tím, kam jede… Když ho první ranní paprsky slunce začaly jemně šimrat přes sklo na obličeji, zastavil u jednoho z městských parků, vystoupil a šel se projít. Nedával svým krokům žádný směr, protože žádný směr neměl… Měl pocit, že to všechno, čeho si až doposud vážil a za čím byl ochoten jít se rozplynulo jen pár metrů od něj… Nestihl natáhnout ruku, a tak mu to uteklo. Proběhlo to těsně kolem něj a on byl tak hloupý a zaslepený a nevšiml si toho. Chtělo se mu brečet, ale zakázal si to… Tak jako si v životě zakázal i bezpočet dalších věcí. Kráčel po jedné z cest, nikde nikdo nebyl a on za to byl okolnímu světu vděčný. Tráva i listy stromů a keřů se leskly a prohýbaly pod tíhou rosy. Ptáčci už začínali zlehka švitořit a všechno vonělo jarem. Byl duben… Zima za sebou už dávno zavřela vrátka, ale Jack cítil, jak se mu na duši i srdci usazuje nepříjemný chlad. Studil a štípal… Park byl větší než čekal. Brzy ho doslova pohltil a on si připadal jako v jiném světě. Už k němu nedoléhal zvuk motorů aut, které začínaly jezdit stále víc. Lidé spěchali do práce, k rodinám… Svět se pořád jen za něčím honí, pomyslel si trpce Jack. Byly doby, kdy ho tahle honba za štěstím bavila, kdy ho nenechávala v klidu sedět. Byl si vědom toho, že i dnes by se ještě dovedl sebrat a rozběhnout se… Jen kdyby věděl kam a za kým. Vlastně bylo hloupé vymlouvat se, že to neví… On to věděl, ale bylo by lépe kdyby ne.

Když ho ticho obemknulo jako těžký pás, posadil se na jednu z notně oprýskaných laviček a pohodlně se opřel. Zaklonil hlavu a pozoroval vycházející slunce. Tady na Zemi bylo tolik obyčejných a přesto úchvatných krás. Možná je zbytečné, aby se za něčím dalším honil na cizích planetách… Ale snad dnes poprvé si přál, aby se už nikdy slunce na nebeskou klenbu nevyhouplo. Chtěl zastavit čas. Nebo lépe – chtěl čas vrátit. Stačilo by mu jen o několik hodin… Ani netušil, jak dlouho tam takhle seděl, ale připadalo mu to jako celá věčnost. Napadla ho bláznivá myšlenka, že by tu zůstal sedět do konce života. Jednou by tu prostě umřel… Možná by ani nikomu nechyběl.

Nečekaně uslyšel kousek od sebe štěkot psa. Tak trochu se lekl a rozhlédl se kolem sebe. Po cestě k němu přicházela nějaká starší paní s pejskem na vodítku. Nabyl dojmu, že ji zná… Pak si s výrazem utrpení vzpomněl. Na úprk bylo však už pozdě…

„Dobrý den, Jacku,“pozdravila ho paní Smithová. „Co vy tady tak brzy? Ono vlastně už není tak brzy, že?“opravila se při pohledu na hodinky.

„Dobrý den,“odpověděl na pozdrav. Ke zbytku odpovědi se však již neměl…

„Smím si k vám na chvilku přisednout?“zeptala se.

S největším pocitem sebezapření přikývl. Vyrušila ho z jeho umírání… Ano, vážně se mu chtělo umřít. Natáhl se a pohladil psíka za ušima.

„Jak se jmenuje?“zajímal se. Ve skutečnosti ho to nezajímalo vůbec, ale to ticho mu drtilo nervy, ze kterých mu toho už beztak moc nezbývalo.

„Sam,“řekla paní Smithová zcela vážně.

Ucukl rukou, jakoby se spálil a zmateně se na ženu zadíval.

„To jsem si jen sama odpověděla na otázku, kterou jsem vám chtěla položit, Jacku. Nemusíte se tak lekat… Pes se jmenuje Rex.“

Tak on se leká? Ano, asi ano… Leká se už i vlastního odrazu v zrcadle. Znal jen jedinou osobu, která by mu vrátila ztracený klid, ale k té se už nikdy nesměl ani přiblížit… Na okamžik zaváhal, ale nakonec se zeptal.

„Jakou otázku jste mi chtěla položit?“

„Co nebo kdo je důvodem toho, že tu ve všední den jen tak posedáváte na rozvrzané lavičce, když dnešek je navíc svatebním dnem vaší přítelkyně?“

Přítelkyně…, povzdychl si hluboko uvnitř. Nechtěl na tu svatbu jít ani v nejmenším, protože ona není jeho přítelkyně! Neumí jí být jen kamarádem… Tak co by dělal na její svatbě? Stejně ho už možná nechce nikdy v životě vidět… Ještě se chtěl zeptat, jak přišla na to, že tím důvodem je právě Sam, ale pak to raději spolkl. Štvalo ho, že je tak průhledný i pro úplně cizí lidi.

„Nevidíte mě tu zrovna rád, že?“

Mlčel. Měla pravdu, zase měla pravdu…

„A taky si teď určitě říkáte, jak je možné, že na vás všechno poznám…“

Panebože, tak to už přestává všechno! Věřil, že svou neosobní masku se už naučil nosit…

„Jacku, já můžu klidně jít,“řekla, když viděla, že Jack se k rozhovoru skutečně nijak nemá.

„Ne, počkejte!“zastavil ji a sebe tím pádem definitivně šokoval. „Připomínáte mi mou mámu…“ Vyklouzlo mu to z pusy, aniž by chtěl. „Myslím, že kdyby žila, byla by jako vy.“ Poté co tohle vyslovil, ho napadlo, že ji tímhle mohl docela klidně urazit. Ale neurazil…

Paní Smithová se usmála.

„Vaše maminka už nežije?“

Zavrtěl hlavou.

„Ne, zemřela krátce po mé svatbě se Sárou.“

„Vy jste ženatý, Jacku?“podivila se žena.

„Ne, už ne… Jsem rozvedený.“

„Neklapalo vám to?“

Najednou mu nevadilo, že se ho ta cizí paní tak vyptává. Bylo to zvláštní… Čím díl mu totiž skutečně připomínala mámu.

„Jestli myslíte, že jsme se začali podvádět a lhát si tak to ne… Náš vztah zkrachoval jinak, než se rozpadne většina párů. Po smrti Charlieho nás prostě cosi rozdělilo…“

„Charlie?“

„Charlie byl náš syn… Promiňte, ale o tom nechci mluvit.“

Paní Smithová chápavě přikývla.

„Víte,“pokračoval Jack, „já si přísahal, že už se nikdy nezamiluju, že ten kus mizerného života, který mi zbývá, a který je díky mé práci neomezeně dlouhý i neomezeně krátký, prožiju sám a pak… pak mi najednou vplula do života krokem víly ona.“

„Sam?“ujišťovala se paní Smithová o správnosti svého odhadu.

„Ano, Sam…,“povzdychl si. „Či spíše major Samantha Carterová. Tak blízká a zároveň tak vzdálená.“ Všiml si nechápavého pohledu staré ženy, a tak to upřesnil. „Víte, oba pracujeme v armádě, jsme na jedné základně a já jsem navíc její přímý velící důstojník… Je to jako když stojíte na zemi pod krásnou jabloní, na které rostou nádherná jablka. Všechny jsou krásná a většina by se dala utrhnout, ale… vám se líbí zrovna to, na které nedosáhnete. Chcete ho, toužíte po něm, ale zároveň nemáte odvahu dojít si pro žebřík…“

„A co takhle létat, Jacku?“

Nechápavě se na ni podíval.

„Jestli Sam skutečně milujete, tak určitě umíte i létat.“

„Promiňte, ale nechápu…“

„Podle toho, co mi tu teď říkáte, si zasloužíte víc než kdokoli jiný trochu obyčejného lidského štěstí a tepla… A když na něj nedosáhnete, tak prostě zkuste létat. Láska je neobyčejná síla, Jacku. To láska denně hýbe se světem a dělá divy… A právě láska je to jediné, za co skutečně stojí bojovat. A jestli tohle všechno pro vás znamená Sam, tak tu teď neseďte s rukama v klíně a vylétněte si pro to jablko. Je půl jedenácté, Jacku. Máte třicet minut na to, abyste si konečně šel za tím, co skutečně chcete… Než to jablko utrhne někdo před vámi. Někdo, kdo si došel pro ten žebřík…“

Zíral na ni jako uhranutý. Ona mu tu říká, že… že má jít za Sam? Má jít za tím, co chce? Přišlo mu to neuvěřitelné a tak zvláštní… Ale zároveň mu došlo, že konečně dal někdo jeho životu návod, jak jít dál. Přesto si tím, ale nebyl jistý…

„Nevím, jestli mám právo tohle udělat…“

Povzbudivě mu stiskla ruku a usmála se.

„Máte právo bojovat za svoje štěstí! Máte právo bojovat za Sam, jestli ona sama bude chtít… A když ne, Jacku, tak to sice bude o to víc bolet, ale zároveň budete mít pocit, že jste to nevzdal, že jste to alespoň zkusil. Věřte mi, že s ničím se nežije hůř než s pocitem, že jste něco mohl udělat, ale neudělal… Tak jděte!“

Ještě chvilku váhavě a tak trochu omámeně pozoroval listy s jimiž si pohrával jarní vánek. Ale v hloubi duše už vlastně věděl, co udělá… Mrkl na hodinky. Bylo půl jedenácté a pět minut.

„Díky… Omluvíte mě?“

„Ale jistě,“odpověděla s úsměvem pohádkové babičky. Ani nemrkla a Jack už byl pryč.

Měl pocit, že od auta ho dělí světelné roky a ne metry. Ještě nikdy mu nepřipadalo, že běží tak strašně pomalu. Kolem žaludku měl zvláštní pocit, který ho hnal dál… Naskočil do auta, ale ještě než zasunul klíček do startéru, ho cosi hluboko uvnitř něho zarazilo.

„Ty blázne, můžeš vůbec něco takového udělat?“zeptal se sám sebe. Uvědomil si, že pokud s ní chce mluvit, pokud jí chce říct to, co jí chce říct, bude muset do kostela. Bude muset přerušit obřad… Proboha, dal by cokoli za to, kdyby ho mohl zrušit!

Sam vystoupila z vozu a rozhlédla se kolem sebe. U kostela ale především v něm už bylo plno lidí. Když ji postávající opozdilci spatřili, i je nakonec pohltil kostel s tím, že už to zřejmě brzy začne… Isabel k ní přistoupila, naposledy ji upravila šaty a taky závoj a podala nádhernou kytici bílých růží. Sam k nim přičichla… Ne proto, že by ji nějak obzvlášť přitahovala jejich vůně, ale spíše proto, aby nepozorovaně zahnala slzy. Snad ještě nikdy v životě se necítila tak mizerně. Tak ztracená, tak opuštěná, tak zrazená… Ano, to co ji provedl Jack brala jako zradu. Zradu, kterou by zrovna od něj nikdy nečekala. Všimla si, že po cestě k nim přichází Jacob.

„Ještě pořád máš šanci couvnout, Sam,“zašeptala Isabel, dokud byl ještě Jacob mimo doslech. „Můžeš utéct, nemusíš tam vůbec chodit…“

Vypadalo to, že Sam o tom skutečně uvažuje, ale nakonec odmítavě zavrtěla hlavou. Zhluboka se nadechla s neupřímným úsměvem se vydala vstříc svému otci.

„Ahoj, tati!“

„Sam,“zajásal Jacob a políbil svou dceru na tvář, „vypadáš úchvatně, jsi nádherná!“ Zadíval se na svou dceru a Sam v ten okamžik poznala, že další člověk ji prokoukl. „Co se stalo, Sam? Ty máš slzy v očích?“

„Ne, ne, tati…,“řekla rychle a otřela si oči. „To je asi dojetím…“

Jacob přikývl, ale zřejmě tomu moc nevěřil… Po očku se podíval na Isabel, ale ta jen pokrčila rameny.

Sam si všimla, že k nim teď přichází i Daniel. V tmavě modrém obleku mu to slušelo…

„Páni, Sam! Jste fakt kočka!“hvízdl obdivně.

Přinutilo ji to k úsměvu. Přesně tohle teď potřebovala. Úsměv a vtip opravdového přítele…

„Díky, Daniel. Vám to taky sekne,“oplatila mu poklonu a neodpustila si malé rýpnutí na Danielovu adresu. „Je to lepší než ta vaše propocená trička, když si lámete hlavu nad nějakými artefakty.“

Ušklíbl se a Sam si v ten okamžik vzpomněla s bolestivým píchnutím u srdce na Jacka. Tohle bylo jeho gesto… Daniel jakoby jí četl myšlenky.

„Vlastně jsem se přišel zeptat, jestli něco nevíte o Jackovi?“

Samin výraz v obličeji doslova ztvrdl. Jacob i Isabel si toho všimli, Daniel zřejmě ne…

„Víte,“pokračoval, „domluvili jsme se, že si dáme sraz u mě a sem, že pojedeme společně. Jenže nepřijel a telefon nebere…“

„Plukovník O’Neill nepřijde, Danieli,“řekla Sam chladně, ale hlas se jí znatelně třásl.

„Jak to?“podivil se Daniel.

„To je přece jedno… Faktem je, že nepřijde! Konec konců není dneska tou nejdůležitější osobou…“ Přesně o tomhle se snažila přesvědčit sama sebe.

Daniel byl tak trochu vyveden z konceptu. Tentokrát nebyl zrovna dvakrát vnímavý… Zato Jacobovi všechno došlo.

„Ehm,“odkašlala si Isabel, když už ticho začínalo být neúnosné. „Pomůžete mi nalézt manžela, doktore Jacksone?“usmála se. Z výrazu otce Sam pochopila, že tady se povede vážný rozhovor. Doufala, že Jacob ji přesvědčí, aby tu šílenost nedělala a nevdávala se…

„Jistě,“oplatil ji Daniel úsměv a galantně jí nabídl rámě. Ještě se otočil nechápavě na Sam, ale z jejího výrazu už nic dalšího nevyčetl, pak společně s Isabel odešel. Sam osaměla se svým otcem…

„Tak dělej, tak dělej,“opakoval nervózně Jack a prsty bubnoval o volant. Byl děsně nervózní, ale zároveň odhodlaný. Snad ještě nikdy neměl takový pocit, že ho tlačí čas. Ani když mu měla za zády vybuchnout bomba. I tehdy snad neměl tak naspěch jako teď…

„Panebože!“zařval a zatroubil na klakson. Jenže byl jeden ze stovky… V ranní zácpě tohohle velkoměsta to nebyl neobvyklý jev, takže ho nikdo nebral příliš vážně. Žádného z nich nenapadlo, že Jack nepospíchá do práce ani na důležitou schůzku. Jack si jel zachránit život…

„Sam, neříkej mi, že máš oči plné slz dojetím! Nevěřím ti, na to tě až moc dobře znám… Jsi moje dcera, Sam. Moje holčička… Dnes se vdáváš a já jsem si vždycky přál, abys v tenhle den byla šťastná… A ty nejsi.“

Sam se zadívala na svého milovaného tátu. Vzdala jakékoli pokusy něco mu namlouvat.

„Tati, já nejsem úplně nejšťastnější, ale… Peta mám ráda, bude mi s ním dobře.“

„Peta máš ráda, ale miluješ Jacka, že?“vybalil to Jacob přímo.

„O plukovníkovi už nechci ani slyšet… Zradil mě.“

Jacoba její tvrzení i tón jakým to podávala dost udivil.

„Co se stalo? Jak tě zradil? Sam, myslím, že on je ten poslední, kdo by něco takového udělal.“

„Ale udělal to, tati!“vykřikla Sam. „Plukovník je… minulost. Já dnes začínám novou kapitolu života. A on v ní nechtěl být! Nechtěl… Takže mě, prosím, odveď k tomu oltáři, tatínku.“

„Sam, ty se vdáváš ze vzteku a ze zoufalství. Na tomhle se manželství nestaví…“

„Je to moje rozhodnutí. A myslím, že jediné správné… Pete mě miluje, udělá mě šťastnou. Jack… plukovník,“opravila se, „je už pryč. Navždy!“

Jacobovi nezbylo nic jiného než jen kývnout a nabídnout Sam rámě… Věděl, že to není správné rozhodnutí, ale v tuhle chvíli s tím nemohl nic dělat. Pokud byla jeho dcera rozhodnutá, musel ji respektovat…

Jack prudce zabočil ke kostelu, jen kola zaskřípěla. Všude bylo plno aut, ale lidé žádní. Obřad už začal… Pochopitelně, že začal, uvědomil si při pohledu na hodinky. Cítil se… Jak se vlastně cítil? Na tohle nejspíš neměl čas myslet. V tu chvíli věděl jen jedno: Miluje Samanthu Carterovou a jestli se nedostane co nejdříve do kostela, tak se on provdá za někoho jiného bez toho, aniž by věděla, co k ní vlastně cítí on… Bylo to jakoby mu v hlavě něco zkratovalo. Nebo spíš naopak! Nejspíš se po letech probral…

Sam šla pomalým krokem k oltáři u něhož s nervózním úsměvem postával Pete. Zavěšená do svého otce se za zvuku varhan ubírala vstříc novému životu. Snažila se nemyslet na to, že nic z toho ve skutečnosti nechce… Chybělo ji už jen pár kroků a ona v sobě sváděla strašný boj. Chtěla se otočit a utéct co nejdál. Neudělala to… Najednou už stála po boku Peta, který vypadal jako ten nejšťastnější člověk na světě a byla si jistá, že teď už ji nic nepřinutí, aby odešla… Najednou se jí chtělo strašně brečet. Potřebovala se po Jackově zradě svést někam do kouta a pořádně se vyplakat, ale nedostala k tomu příležitost. Spolkla všechny slzy, ale netušila, jak dlouho se jí je ještě podaří udržet. Pete ji lehce stiskl ruku a usmál se na ni. Chtěla mu ji vyškubnout, ale ovládla se… Kněz si významně odkašlal, aby upoutal pozornost. Sam si uvědomila, že celá ta fraška právě začíná. Na okamžik zavřela oči… Znovu byla v posteli s Jackem, znovu cítila jeho horké rty na svých. Její pozornost upoutala až knězova slova. Na prsou cítila pálivý nepříjemný pocit…

Zaparkoval ani nevěděl jak a kde. Vystoupil z auta a divoce se rozběhl tušeným směrem. Rozhlédl se… Z bolestivým a zoufalým zaúpěním si uvědomil, že odbočil moc brzy. Auta svatebčanů tu sice stála, ale kostel byl o ulici dál. Vnitřnosti se v něm sevřeli, když si uvědomil, kolik tam musí být lidí… Ale nevzdá to! Teď už ne! Chtěl se vrátit k autu a přejet, ale uviděl policistu, jak mu za sklo dává pokutu za špatné parkování. Mrkl na hodinky… Bylo rozhodnuto. Na hádání s policajtem nemá čas! Rozběhl se ulicí, vrážel do lidí… Měl pocit, že běží zoufale pomalu. Ať se snažil sebevíc, nohy mu každým krokem, kdy byl ke kostelu blíž a blíž, těžkly jako by byly z olova. Vrazil do nějakého člověka až měli oba co dělat, aby to ustáli…

„Hej, pane!“uslyšel za sebou. Někdo ho chytil za bundu a zřejmě odmítal pustit… Otočil se. Za ním stál nějaký starší muž.

„To se ani neumíte omluvit?“zavrčel podrážděně. „Letíte jako blázen. Copak jde o život?“

„Ano!“křikl Jack zadýchaně. „Jde o život.“ Muži se vytrhli a znovu se rozběhl. Pak se ještě na vteřinku otočil. „Ale hlavně jde o lásku!“

V kostele už bylo hrobové ticho. Tedy ne tak úplně… Jen knězova slova vytvářela jakousi zvláštní akustiku. Tenhle, skoro posvátný klid, přerušily kroky. Dunění pod tíhou Jackových podrážek se rozléhalo po celém kostele. Šel rychle a rázně, nevšímal si zvídavých pohledů a syčení, aby byl zticha. Ne, teď už zticha nebude! Tohle bylo to, co dělal celou dobu… A jak se ukázalo, bylo to to nejhorší, co jen mohl kdy udělat. Došel asi do půlky cesty k oltáři a tam se zastavil… Jeho nečekaná přítomnost vyvolala zmatek a šrum. Jackovi padl pohled na generála, Daniela, Teal’ca a taky pár dalších lidí ze základny a z Pentagonu, kteří byli pozváni. Na malý okamžik, ale skutečně jen na malý, se zarazil. Poté si všiml lehkého úsměvu, který přeběhl přes generálovu, Danielovu a dokonce i taky Jacobovu tvář. Potěšilo ho to a taky zároveň nesmírně povzbudilo. Zamračené pohledy důstojníků a ostatních lidí se snažil nebrat v potaz. Lidé kroutili hlavami a tlumeným šepotem se jeden druhého ptali, kdo je ten člověk a co tu vůbec dělá? Jack se pokoušel vydýchat, když k němu dolehly knězova slova…

„… Takže se vás teď táži: Je zde někdo, kdo si myslí, že tito dva mladí lidé by neměli uzavřít sňatek a jít společnou cestou životem?“

„Já!“ozval se Jackův zvučný a jasný hlas. Vyhrkl to bez přemýšlení, ale nelitoval toho…

Jen svatebčany tím definitivně pobouřil. Probodli ho nenávistivými pohledy a ozvalo se nesouhlasné mručení…

To už se ale otočili konečně i nevěsta se ženichem… Ve chvíli, kdy Sam spatřila Jacka stát uprostřed kostela, kytice voňavých růží ji vypadla z rukou. Všichni si tak bezpochyby všimli, že co přítomnost tohoto muže udělala s nevěstou…

Chvíli se na sebe s Jackem mlčky dívali. Sam neudělala nic, aby ho odehnala nebo, aby se třeba jen ohnula pro kytici… Jen tam tak stála a do očí se jí už zase tlačily slzy. Proboha, co tu dělá? Co ještě chce? Ráno přeci odešel, vybral si svoji cestu… Tak co dělá tady? Proč ji nenechá, aby šla tou svojí? Celá se třásla…

„Sam, já…,“začal neohrabaně. Pohledem znovu přejel po přítomných lidech. Všichni na něm viseli očima. „Musím s tebou mluvit… Chci… chtěl bych ti něco říct.“

„Tak to sis nevybral zrovna příhodnou dobu, chlape!“ozval se nekompromisně nějaký muž. „Jestli sis totiž nevšiml, tak ta žena, se kterou chceš tak děsně naléhavě mluvit, se právě vdává…“

Jack mu nevěnoval pozornost, zajímala ho jedině Sam. To za ní přece přišel… Dívala se na něj nevěřícně, jako by uvažovala o tom, zda ho tu skutečně vidí nebo jestli to není jen nějaký přelud. Stál tam! Živý a hmatatelný… Všichni se začali v určitém očekávání otáčet i na Peta. Nevypadalo to, že by s Jackem chtěl něco dělat. Jen tam stál a s útrpným, ale přesto poddajným výrazem pozoroval, co se bude dít…

Jack si uvědomil svou jedinečnou a zřejmě poslední šancí…

„Miluju tě, Sam,“řekl zlomeným, ale i tak překvapivě jasným hlasem. Šramot utichl. Ty tři slova měla nečekané následky… U náhodného pozorovatele by to mohlo vyvolat dojem, že někdo vypnul zvuk.

Sam naklonila hlavu, snad proto, aby lépe slyšela, co to vlastně říká. Skutečně slyšela to, co slyšela? Ale proč tak pozdě?

„Já… vím, že už je možná zbytečné ti to říkat, ale… já prostě musel! Nezvládl bych žít s pocitem, že jsem si tě nechal proklouznout mezi prsty a ty to ani pořádně nevěděla. Já si uvědomuju, že už tu dnes stojíš s někým jiným a… přísahám, že to respektuju, jen… Strašně moc mě mrzí, že jsem ráno tak beze slova odešel. Byla to strašná chyba, ta poslední a největší, kterou jsem mohl ve vztahu s tebou udělat… Tahle chyba mě od tebe definitivně odtrhla. Možná… možná mě teď dokonce i nenávidíš, ale…“

„Nikdy bych tě neuměla nenávidět…,“ozval se Samin rozechvělý hlas. Všichni k ní překvapeně vzhlédli. Tak ona se tu s ním klidně vybavuje…

Jack se smutně usmál a zároveň se mu v očích objevily slzy. Musíš se jí vzdát, říkal jsi v duchu… To, co jsi chtěl udělat, už jsi udělal.

„Snad by bylo lepší, kdybys mě nenáviděla…,“ztěžka polkl. „Alespoň by teď nebylo tak těžké odejít…“

Chtěla mu říct, ať tedy neodchází nebo líp – že ona odejde s ním. Ale neudělala to. Prostě nemohla, i když tisíckrát chtěla. Nemohla tu Peta nechat jen tak stát… Tak strašlivě to bolelo, ale už bylo pozdě. Sakra, proč? Proč tak pozdě, Jacku? Nic dalšího už neřekla… Byla v pokušení, říci mu, že ho taky děsně miluje, ale to prostě nešlo. I když už bude mít nejspíš navždy pocit, že mu něco dluží…

Jacka její mlčení definitivně ujistilo o tom, že s ním nechce odejít. Vlastně ji chápal a obdivoval… Kdoví, možná že ho ani nemiluje tak, jak si myslel. Třeba se chce vážně stát paní Shananovou. Naposledy se na ni zadíval. Ten pohled ho ujistil o tom, že to tak není, ale stejně s ním nemíní odejít. Oni dva prostě v životě nikdy neměli dostat šanci… Otočil se a mlčky šel pryč. Nepospíchal, nešlo mu to… Zůstávalo po něm mrazivé ticho a on cítil pohledy lidí ve svých zádech. Nevadilo mu to. Proč taky? Ti lidé přeci vůbec nebyli důležití. Teď už nebylo důležité vůbec nic… Všechno ztratilo svůj význam.

Sam se dívala za Jackovou pomalu se vzdalující postavou. Ještě nikdy se necítila takhle. Jakoby ji někdo rval srdce z těla za živa. Po tváři jí stékaly slzy a bylo jí úplně jedno, co si teď myslí Pete, táta a vůbec všichni… Všechno ji to táhlo za ním. Všechno kromě svědomí a pocitu zodpovědnosti. Tyhle jediné dvě věci ji nutily zůstat tam, kde je. Před oltářem s Petem…

Jackovi už zbývalo jen pár kroků k východu z kostela, když se ozval rozpačitě kněz.

„Ehm, budeme pokračovat?“

Nikdo mu ovšem nevěnoval pozornost. A ani budoucímu manželskému páru ne. Všichni si mezi sebou začali vzrušeně šeptat a obracet se za O’Neillem…

„Sam?“ozval se konečně tiše Pete.

Neodpověděla, stále se dívala za Jackem.

„Promiň…,“vydechla potom potichu a rozvzlykala se. „Všechno jsem zkazila, Pete…“

Na okamžik zaváhal, ale pak si uvědomil, že to musí udělat. Nemá jinou možnost, měl si to připustit už dávno… Sam nikdy nebyla, není a ani nebude jeho.

„Jdi za ním.“

„Co… cože?“pohlédla na něj vyplašeně a zároveň nevěřícně. Proboha, co to říká?

„Jdi za ním, Sam,“zopakoval trpělivě i když se musel hodně snažit, aby si udržel tenhle tón hlasu… „Miluješ ho, sama jsi mi to řekla, a jak se teď ukázalo, on miluje tebe… Byl jsem hlupák, když jsem si myslel, že tě naučím, abys milovala mě. To, co k sobě cítíte vy dva, je silnější než jsem čekal a bohužel až teď mi došlo, že s tím nic nenadělám. Mám tě moc rád, Sam a chci abys byla šťastná… I kdyby to nemělo být se mnou.“

Nevěřícně se na něj dívala… Pak otočila hlavu a pohled ji spočinul na Jackovi, kterému zbývalo sotva pár kroků k tomu, aby byl definitivně pryč. Usmála se… Jemně se dlaní dotkla Petovi tváře.

„Děkuji… Tohle ti nikdy nezapomenu!“

Pak už se k němu jednou provždy otočila zády a podkásla si sukni… Vzápětí se kostelem rozlehl klapot jejích střevíčků. Za zády jí vlál závoj a vlečka na šatech. Běžela tak rychle, jak jen to šlo… Slzy už dávno odfoukl vítr a na tváři ji hrál ten nejveselejší a nejšťastnější úsměv. Nevšímala si tentokrát přímo zděšených pohledů…

I Jack za sebou uslyšel náhle tenhle podivný zvuk. Nebyl schopen rozeznat, co to je a tak se, i přesto že si to zakázal, otočil… Nemohl uvěřit tomu, co vidí. Jeho milovaná Sam běžela k němu! Smála se a on v tu chvíli věděl, že tenhle úsměv patří jen jemu… Natáhl ruku, kterou Sam během vteřiny pevně stiskla. Společně se vyřítili ven z kostela… Lidi, Peta, důstojníky a vůbec všechno špatné nechali daleko za sebou…

Běželi ani nevěděli kam a jak dlouho… Když už jsi byli jistí, že jsou dost daleko a že je nikdo nepronásleduje, tak se konečně zastavili. Celý udýchaní se na sebe zadívali a s úsměvem se pevně objali. Bylo to nádherné a upřímné objetí, cítili, jak druhému buší srdce… Nechápavé pohledy lidí chodících okolo nich, které vyvolávaly především Saminy šaty, nechávali bez povšimnutí. Okolní svět pro ně teď prostě přestal existovat…

„Nemůžu, uvěřit tomu, že jsi tady se mnou…,“zašeptal Jack Sam do vlasů. „Měl jsem strašný strach, že jsem tě ztratil...“

„Miluju tě,“zašeptala. „Strašně moc a taky jsem se bála…“ Konečně ten dvojslovný dluh splatila. V ten okamžik nemohla být šťastnější…

„Prosím tě, odpusť mi to,“zaprosil Jack. „Odpusť mi, že jsem od tebe ráno tak odešel, ale… myslel jsem si, že je to to nejlepší, co můžu udělat.“

„Nemám ti co odpouštět, lásko moje,“zadívala se mu do očí a nádherně se usmála. „Je sice pravda, že jsem se cítila zrazená, ale… v hloubi duše jsem tě vlastně chápala.“

Políbila ho. Kontakt jejich rtů způsobil další nepopsatelně krásné pocity v jejich srdcích…

„Nikdy jsem to neměla nechat dojít s Petem tak daleko…,“povzdychla si. „Ublížila jsem jemu i nám… To on mě za tebou poslal, Jacku,“přiznala upřímně. „Poslal mě za tebou a řekl mi, ať jsem s tebou šťastná…“

„Mě zase musela popostrčit naše pohádková babička,“usmál se Jack.

„Tys mluvil s paní Smithovou?“podivila se Sam.

Jacka zase překvapilo, že ví, o kom mluví… Ale pak to přešel. To je přeci jedno.

„Ty šaty ti moc sluší,“zahuhlal po dalším nenasytném polibku. „Docela se v nich už umíš i hýbat… Musí to být těžké, viď? Co bys řekla tomu, kdybys je sundala jen na chvilku?“

„Jacku? To… to má být žádost o ruku?“

„No jo… Líp to asi neumím. Oba už za sebou máme pár nepovedených vztahů, myslím, že by nám to mohlo klapat… Ale jestli nechceš, tak…,“dodal rychle, když si všiml jejího výrazu.

„Ano.“

„… Víš, já chápu, že je to možná trochu rychlé, ale… Co jsi to řekla?“zalapal po dechu, když vzal konečně na vědomí její odpověď.

„Ano,“zopakovala s úsměvem.

„Ano? To znamená, že…“

„Ano,“skočila mu kolem krku a rozesmála se. „Vezmu si tě!“

Zatočil se s ní kolem dokola a bláznivě se rozesmál.

„Miluju tě!“ křikl…

Odbíjelo poledne a nad hlavami jim zářilo slunce. Byl nádherný jarní den…

„Ty máš teď vlastně dva týdny volno, že?“zeptal se Jack po dalším vášnivém polibku. „Co takhle spolu někam vypadnout? Na návrat do reality je vždycky času dost…“

Přikývla. Neptala se kam, bylo jí to jedno… Hlavně, že bude s ním! Chytli se za ruce a rozešli se směrem, kde tušili Jackovo auto. V ten okamžik ještě netušili, že tou svojí „poslední noční šancí“ dali „životní šanci“ někomu dalšímu, ale… to už je jiný příběh.

KONEC