Titul: Své kořeny nezapřeš
Autor: SaMarBe
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: PG
Délka: Krátké
Časová osa: 8. řada
Stav: Kompletní
Synopse: Věříte na minulé životy?

______________________________________________________________

„Dobrý den, slečno učitelko!“ ozvalo se někde za ní. Samantha se otočila a přitáhla si pletený šál blíž k tělu. I když bylo skoro léto, počasí se stále nemělo k tomu, aby to jako v létě vypadalo. „Slečno učitelko, počkejte na mě!“ ozvalo se znovu a černovlasý klučík k ní doběhl. Upravil si knížky v podpaždí a prudce vydechoval, tváře mu během zrůžověly. Srovnal s ní krok a mlčel.
„Co tu děláš tak pozdě, Luisi? Nemáš už sedět dávno v lavici a zpívat?“ zeptala se Samantha. Luis se začervenal.
„Pomáhal jsem sestře s Manuelem, on má zaražený větry a hrozně ho bolí bříško, pořád brečí.“ začal chlapec vysvětlovat. „Celou noc brečel, skoro jsme se nevyspali...“ dodal a pak chvíli hleděl do země. Potom znovu zvedl své černé oči. „Slečno učitelko, omluvila byste mě u pana učitele Smithe? Já bych zase dostal rákoskou.“ popotáhl a udělal psí oči. Samantha si skousla ret, aby ho trochu poškádlila a pak se usmála.
„Dobře.“ přikývla. „A kdyby jste potřebovali s Manuelem pomoct, klidně řekněte.“ nabídla chlapci a ten přikývl.
„Maminka vždycky říká, že jste anděl.“ řekl po chvíli a pak zrudl až po kořínky vlasů. A potom už nepromluvil. Samantha se usmívala a potom nechala chlapce vejít do budovy školy jako prvního.
...
Dopad kopyt, kamínky a hlína se rozletěly daleko. Pevně sevřel otěže, zaťal zuby a stáhl rty do úzké linky. Dopad kopyt, kůň stále zrychloval, jezdec s ním splýval, po obzoru mířila směrem k vesnici černá šmouha. Zastavila smykem nahoře na kopci a jezdec z koně seskočil, oblečením k němu ladil. Teplé kalhoty měl zastrčené do vysokých černých vojenských bot, kožená bunda byla místy prošoupaná, ale dokonale ho chránila před větrem. Vojenskou uniformu odhodil někde cestou, oblečení z vaku si na sebe natáhl, sotva si udělal přestávku na jídlo, musel jenom kvůli svému koni. Rozhlédl se a na prsou se mu rozlilo zvláštní teplo. Byl doma, zpět v Minnesotě. Otočil se a vrátil se zpět ke svému věrnému příteli, černá klisna si z jeho ruky vzala jablko, které jí nabízel.
„No jo, já vím, nijak čerství není, ale za chvíli bude, slibuju, Liberty.“ Klisna si odfrkla. „Já vím, to jméno se ti nelíbí, ale věděli, proč ti ho dávali, víš? Ty jsi mi pomohla ke svobodě... Budu ti říkat Libby, nebo Libs, co ty na to?“ podrbal ji mezi ušima a prohrábl ji hřívu, klisna spokojeně zaržala. Neměla sice ponětí, co to do ní hučí, podstatné bylo, že měl dost jablek a odhodil ten bič, který mu dali, aby ho poslouchala.
Jezdec se znovu zahleděl k vesnici na obzoru. „Jsme doma, Libby, tady umřeme.“ povzdychl a si a potom se znovu vyhoupl do sedla.  
...
„Stejně se divím, taková křehká ženská a tolik má síly.“ usmál se starý pan O’Neill. Samantha mu úsměv oplatila. Rozmáchla se a znovu udeřila sekyrou do dřeva. Odletěly třísky a špalek byl na polovinu.
„Byla bych na nic, kdybych to neuměla, nemyslíte, strýčku?“ zasmála se, napřímila se a utřela si čelo.  
„Tvůj otec byl strašně šťastnej chlap, lítal po vesnici jako blázen, když ses narodila, pořádně to zapil a až pak se dozvěděl, že má holku. Byl zklamanej, ale v hloubi duše byl na tebe moc pyšnej, děvče.“ Starý pán se posadil a nabídl lok pálenky Samanthě. Odmítavě zakroutila hlavou. „Měl zatracený štěstí, že jsi holka...“ dodal, než si zhluboka přehnul. Samantha položila sekeru a přisedla si.
„Co je vlastně s vaším synem, strýčku?“ zeptala se opatrně. O’Neill zakroutil hlavou a zahleděl se na obzor.  
„Jonathan je na vojně... Naverbovali ho před osmadvaceti lety a ještě se nevrátil.“ řekl tiše.
„Kolik mu tenkrát bylo?“ zeptala se Samantha opatrně a visela O’Neillovi na rtech.
„Sedmnáct. Věřila bys tomu? Mně odešel syn zrovna, když ty ses Jacobovi narodila.“ zasmál se nevesele O’Neill.
„Vrátí se, určitě.“ zašeptala konejšivě Samantha a vzala jeho starou hrubou ruku do svých. Sedmdesátiletý muž její stisk opětoval a usmál se.
„Víš, že se o tobě říká, že jsi anděl? Dělníci na statku to sice občas přehánějí, ale v tomhle mají pravdu, děvče.“ prohlásil starý muž a otřel si slzy. Samantha se postavila a chopila se sekery.
„Musím to dodělat.“ řekla tiše a znovu se napřáhla.
Práce jí šla od ruky, ale stále přemýšlela nad O’Neillovými slovy, bylo to zvláštní.
Pracovala asi další dvě hodiny, poznala to jenom podle toho, jak se slunce pohnulo k západu. Otřela si znovu čelo a napřáhla se k úderu, zatočila se jí ale hlava a ona zabalancovala, sekyra jí klouzala z rukou. Chvíli před tím, než se jí zasekla do nohy, ji silné mužské ruce zachytily a zasekly do špalku, padla mu přímo do náruče. Stál zády k slunci, takže jí trvalo, než zaostřila. Ale ty hnědé oči znala, odněkud je znala.
„Jste v pořádku?“ zeptal se. „Můžete stát?“ zeptal se znovu, ale chytil ji za ramena a postavil. Samantha zavrávorala, ale ustála to. „Tohle není ženská práce, slečno.“ poznamenal a odcházel směrem k hlavní budově. Samantha se zhluboka nadechla.
„Jonathane?“ oslovila jej. Zastavil se a otočil.
„My se známe?“ zeptal se překvapeně a změřil ji pohledem. Bylo jí to nepříjemné a když se potom pousmál, zkřížila ruce na prsou a vzdorovitě našpulila rty.
„Váš otec na vás čeká.“ řekla jen a potom vyšla vstříc Luisovi, který dluchmal v ruce brečící batole. Jonathan se mezi dveřmi zastavil a sledoval, jak se děťátko v jejích rukou okamžitě uklidnilo. Zamrkal a vešel do místnosti rozlehlého stavení.
Samantha chovala malého Manuela, ale přes rameno se ohlédla na Jonathana, který vstoupil do dveří. Zvláštní muž s očima stejně pronikavýma jako její otec.  

„Tati?“ vyslovil Jonathan do ticha pokoje. Starý pán se otočil a chvíli zíral na svého syna. Jonathan si sundal z hlavy klobouk, měl tváře ošlehané větrem a byl opálený. Na hlavě měl pár šedivých vlasů, byl ostříhaný na krátko, jak to armáda vyžadovala, ale ty hnědé oči byly plné života stejně, jako když v sedmnácti odcházel. Starý O’Neill se zhluboka nadechl a až potom se odvážil podívat zpět na svého syna.
„Dal sis na čas.“ řekl jen a Jonathan přikývl.
„Já vím, tati, já... zdržel jsem se dlouho. Mrzí mě to.“ řekl Jonathan tiše.
„Myslel jsem, že už se tě nedožiju.“ pokračoval vyčítavým tónem starý pán. Na tohle Jonathan neměl odpověď, O’Neill to věděl, tak jen kývl. „Je dobře, že jsi doma, synu.“ zašeptal sentimentálně a oba muži si padli na hruď.
...
Horko. Rána. Křik. Pláč. Oheň. Kouř.
Samantha se posadila, cítila, jak jí po zádech stéká pot, chvěla se a štiplavý kouř ji pálil v očích. Protřela si oči a rozhlédla se po pokoji. Nic tu nehořelo, šlo to sem oknem. Chňapla po šálu, který byl přehozený přes gauč a přehodila si ho přes ramena. Seběhla po schodech do horké letní noci a na druhé straně statku uviděla, co cítila. Hořel dům Luisovy rodiny. Neváhala ani chviličku, bosá běžela tam, kam všichni ostatní s vědry vody. Bez dechu doběhla a rychle zastavila vedle Jonathana.  
„Co se děje?“
„Co asi? Požár!“ vyštěkl nevrle a dál pořvával na dělníky cosi španělsky.
„A co Luis a jeho rodina? Jsou v pořádku?“ vyptávala se dál. Jonathan pokývl hlavou směrem k místu, kde si na hrudi tiskla Luisova sestra malého Manuela a plakala, vedle ní její matku museli držet. Samantha vyplašeně pohlédla na Jonathana.
„Co se děje?“
„Před chvíli odtamtud vytáhli jejího manžela, nepřežil to a ten malej kluk je pořád uvnitř. Zůstaňte tady.“ zavrčel vztekle Jack a převzal kýbl vody od dalšího dělníka. Rozběhl se s ním k domu. Samantha běžela s ním.
„Co se chystáte udělat?“ vykřikla. Jonathan se zastavil. V hnědých očích se mu odrážely plamínky ohně.
„Dám vám na zadek, slečno učitelko, jestli se okamžitě nevrátíte do bezpečné vzdálenosti.“ zasyčel, chytil šál, který měla kolem ramen a strhl ho do kýblu z vodou. Omotal si ho kolem rukou a potom na sebe kýbl vylil. „Vypadněte!“ křikl na ni a pak zmizel v hořícím době. Samantha konsternovaně hleděla do plamenů a chvíli po tom ji jeden z dělníků strhl k zemi, na místo, kde před tím stála, dopadl hořící trám. Samantha vykřikla hrůzou.
„O můj bože, Juane!“ vykřikla. Juan na ni něco zahlaholil španělsky, ona mu odpověděla, potom se postavila na roztřesené nohy a doběhla k Luisově rodině.
„Samantho, co se děje?“ vychrlil na ni Luisův bratr Enrico, který se tu někde objevil. Samantha zakroutila zmateně hlavou.
„Já... já nevím.“ vykoktala Samantha a vzala si od roztřesené mladičké matky malého Manuela, aby ho uklidnila. A právě v tu chvíli vyběhl z domu Jonathan v rukou nesouc Luise. Všechno ostatní vnímala Samantha jako ve zpomaleném filmu.

Dům byl nakonec uhašen, Luisova rodina dostala náhradní bydlení a pomalu se to vylidnilo, dělníci šli spát, aby ráno mohli pořádně vzít za práci. Samantha si objala pažemi tělo, protože jí začínala být zima a vydala se k osamělé postavě stojící u trosek, ze kterých ještě stoupal kouř.
„Jste v pořádku?“ zeptala se Jonathana a položila mu ruku na rameno. Jonathan sebou trhl.  
„Jo, jsem.“ odvětil, nevypadalo to, že by si chtěl s ní povídat. „Měla by jste si jít lehnout.“ poradil jí a otočil se k odchodu.
„Co... můj šál?“ zeptala se Samantha snažíc se udržet aspoň nějakou konverzaci.
„Jo...“ uvědomil si Jonathan, popošel blíž a strhl je jednoho kusu dřeva její šál. S naprosto vážným výrazem jí ho podal. Samantha na kus svého oblíbeného šatstva zděšeně zírala. Potom pohlédla na něj. 
„Zničil jste ho.“ vyhrkla.  
„Jo, to abych tam neuhořel.“ odsekl.  
„Nikdo se neprosil, aby jste tam lezl.“ dodala, jeho tvář se stáhla vztekem, přistoupil k ní a sehnul se, jeho tvář od ní byla pár centimetrů.
„A vy by jste ho nechala zemřít? Kdybych tu nebyl, neběžela by jste sama do toho domu?“ zeptal se, bylo až zvláštní, jak dokázal držet na uzdě svůj vztek. Samantha polkla.
„Asi ano.“ přiznala po chvíli.
„A myslíte si, že by jste si ten šál nezničila?“ zeptal se znovu. Tentokrát neodpověděla, jen hleděla někam za něho a pevně tiskla rty k sobě. Bože, ta je ale tvrdohlavá...
Jonathan jen kývl. „Dobrou noc, slečno učitelko.“
...
Samantha seděla na židli za učitelským stolem a zírala na tabuli, na které malý George smolil už půl hodiny jeden jediný banální příklad. Jako správná učitelka by ho měla pokárat, posadit do lavice a vyvolat premiantku třídy Sarah, ale ona to neudělala. Myslí totiž vůbec nevnímala, myslí byla u toho hnědookého chlápka, který ví, co udělá, klidně jí vynadá... Zadala dětem samostatnou práci a přešla k oknu, Jonathan O’Neill jí prostě nešel z hlavy.
...
„Měl by ses co nejdřív oženit.“ řekl jen tak mimochodem starý pán O’Neill a vstal od šachů.  
„A koho bych si asi tak vzal? Je mi dobře tak, jak jsem.“ zabručel Jonathan a opřel se lokty o šachovnici.
„Statek bude potřebovat někoho, kdo ho převezme. Nenecháš ho přece jen tak někomu.“ trval na svém starý O’Neill. „Včera večer jsi se zachoval výborně. Na lidi na statku jsi udělal dojem, získal sis je. Jsi teď pro ně hrdina.“ pokračoval. Jonathan jen něco zabrblal. „I na Samanthu jsi udělal dojem.“ dodal a pozoroval synovu reakci. Jonathan zvedl hlavu. Rychle pokrčil rameny. „Líbí se ti, viď?“ O’Neill pohlédl na Jonathana přímo. Ten vstal a prošel místností.
„Je hezká... Jo, líbí se mi.“ přiznal a prohrábl si vlasy. Starý pán k němu přistoupil a stiskl mu rameno.
„Jenže Samantha není na hraní. Pokud ji bereš jen jako pozdvižení, radši na ni zapomeň. Znám ji, staral jsem se o ni od toho, co jsi odešel. Matka zemřela při porodu a její otec krátce na to odešel do války. Bratr taky a nikdo z nich se nevrátil.“
„Neřekl jsem, že ji beru jako pozdvižení a taky jsem neřekl, že je to ženská mých snů.“ Jonathan tiskl rty pevně k sobě. „Je jako každá jiná.“ řekl nakonec a vyšel z domu. „Skoro,“ šeptl, když ji zahlédl. Podívala se jeho směrem a jako by se spálila, uhnula pohledem. Potom se však zamířila k němu. Jonathana na zlomek vteřiny napadlo, že se schová, ale potom si uvědomil, že jeho sebeúcta by tím hodně utrpěla a tak zůstal stát na místě.
„Dobrý den.“ pozdravila. Jonathan kývl na pozdrav.
„Dobrej.“
„Já... chtěla jsem se omluvit, včera to ode mě nebylo úplně fér...“
„Ne, to nebylo.“ řekl Jonathan, potom si však uvědomil, že ona se snažila o vstřícné gesto a tak dodal: „Já to chápu, byly to nervy, strach...“
„Já nebyla v šoku.“ opáčila Samantha a když zachytila Jonathanův pohled, zrůžověla. „Asi si protiřečím, že?“ zeptala se.
„Trochu.“ připustil Jonathan. Samantha se usmála a jemu tělem projel příjemný pocit, takový, který naposledy cítil v patnácti.
„Á, Samantho.“ ozval se starý pan O’Neill, který se objevil Jonathanovi za zády.
„Strýčku.“ pozdravila Samantha, dala mu pusu na tvář a překvapeně se otočila za odcházejícím Jonathanem.
„Kam jdeš?“ otázal se starý pan O’Neill.
„Do stájí.“ pohodil hlavou Jonathan.
„Omluv ho, trochu jsme se nepohodli.“ usmál se na Samanthu O’Neill. Ta se chápavě usmála.
„Půjdete dnes večer na tu besídku?“ zeptala se, aby změnila téma.
„No já určitě.“ přikývl starý O’Neill.
„Dobře.“
...
Jonathan poslouchal příběh o káčátku, co se ztratilo v lese, ale jediné, co ho v tu chvíli zajímalo, nebyl osud nebohého nezkušeného mláděte, ale slečna učitelka. Stála z boku a mimicky pomáhala pokaždé, když některé z dětí zapomnělo text. Pokaždé se krásně usmála a jak dýchala, dělalo to divy s jejími křivkami. Jonathan byl myšlenkami někde u její spodničky, když se ozval potlesk. Vrátil se do reality a začal tleskat také. Káčátko našlo cestu domů.

„Samantho... Co je s tebou?“ zeptala se Samanthy její nejlepší přítelkyně Jeanette. Jeanettina maminka byla Francouzska, ale příjmení měla po otci – Fraiser.
„Ne, nic.“ zakroutila hlavou Samantha a upila ze své sklenice vína.
„No já jen, že jsi poslední dobou nějaká roztržitá.“ drcla do ní s rošťáckým výrazem v očích.
„Poslední dobou?“ pozvedla obočí Samantha. Jeanette si povzdychla.
„No, od té doby, co se vrátil O’Neillův syn.“ Samanthě zaskočil hlt vína a Jeanette se rozesmála. „Já to věděla, líbí se ti.“
„Ne, nelíbí.“ vyrazila vehementně Samantha na svou obranu. „Je namyšlený, hrubý...  a starší než já. O moc.“ dodala. Jeanette ji přeměřila pohledem typu ‘tohle ti holka nezbaštím ‘.  
„Zatancuješ si se mnou, Samantho?“ zeptal se muž, který se objevil před nimi a přátelsky kývl na Jeanette.
„Ráda, Pete.“ přikývla Samantha jen, aby se vyhnula dalším Jeanettiným otázkám.

„Tvůj otec si myslel, že už se nevrátíš.“
„To jsem si myslel taky.“ pousmál se Jonathan na muže, jež se mu představil jako Charles.
„Jaké je to na frontě?“
„Hrůza a děs, věř mi, nic příjemnýho.“ ujistil jej Jonathan.
„No, já vlastně unikl válce jen díky tomu, že jsem měl zápal plic a potom mě doktor Fraser, otec tady Jeanette, prohlásil nebojeschopným. Jaké hodnosti jsi dosáhl?“
„Plukovník... Nemůžeme se bavit o něčem příjemnějším?“
„Jo, jasně, omlouvám se.“ reagoval Charles. „Něco navrhni.“ vyzval ho.
„Ehm... fajn, kdo je tamten chlápek?“ zeptal se Jonathan a ukázal na Peta, který tancoval se Samanthou. Oba, zdálo se, se velice dobře bavili.
„To je Pete Shanahan, syn jednoho z farmářů, uchází se o Samanthu už dlouho, ale ona nevypadá, že by do něj byla blázen.“ odpověděl Charles pohotově jako prvotřídní drbna. Jonathan přikývl. „Jo, je to zvláštní ženská.“ pokýval hlavou Charles a kopl do sebe panáka. Jonathan na něj pohlédl. „Ale... nedělej se, že se ti nelíbí, líbí se každému. Nebyl bys první ani poslední, kdo o ní měl divoké sny.“ Na tohle Jonathan neodpověděl.
...
„Hej, jste v pořádku?“ zeptal se Jonathan, když vyšel před hospodu a uviděl tam stát Samanthu. Otočila se a pousmála.
„Ano, jen... jsem potřebovala trochu na vzduch.“ odvětila.
„Chcete se projít? Můžu vám dělat doprovod.“ nabídl jí trochu neohrabaně a Samantha souhlasila.
...
„Díky za doprovod.“ usmála se Samantha. Skvěle si s Jonathanem popovídali a poznala ho lépe. Musela si přiznat, že se asi zamilovala a Jonathan? Ten to věděl naprosto přesně.
„Není zač, byl to krásný večer.“ Na tváři měl takový zvláštní úsměv, který vyprávěl o tom, jak se teď ten muž cítí. A cítil se nádherně.  
„Dobrou noc.“ šeptla, postavila se na špičky a políbila ho na tvář. „Mně se to taky líbilo.“ řekla jen a zmizela v domě. Jonathan se pousmál a vydal se přes statek ke svému domu.
„Hej, O’Neille...“ ozvalo se mu za zády. Pomalu se otočil a strčil ruce do kapes. V muži, co na něj ne zrovna přátelsky promluvil, poznal Peta Shanahana.
„Ano?“
„Je zvláštní, že jste se objevil tak najednou po osmadvaceti letech.“
„To je fakt zvláštní.“ připustil Jonathan. „No, už je dost pozdě, takže...“
„Se mnou mluvit nechcete, ale Samanthou jste se bavil celý večer. A hodně.“
„Je zvláštní,“ odmlčel se Jonathan a volil při tom stejná slova, jako Pete před tím, „že si děláte nárok na někoho, kdo o vás zřejmě ani v nejmenším nestojí tak, jak byste chtěl...“ Jonathana už tahle hra nebavila. Shanahan tiskl rty pevně k sobě.
„Nechte ji na pokoji.“ procedil mezi zaťaté zuby.
„Já budu dělat, co uznám za vhodné a vaše starost to rozhodně není.“ rozhodl O’Neill a odcházel.
„Fajn.“ vykřikl Pete a skočil po Jonathanovi. Ten ho mrštným pohybem ze sebe setřásl, podkopl mu nohy a jedním kolenem mu klekl na hruď.
„Nebudu se o tom s vámi bavit.“ sykl Jonathan a vstal. Pete zvedl ruce, jakože chápe a Jonathan ho nechal vstát. „Dobrou noc.“ prohlásil a znovu se otočil k odchodu. Pete se však znovu rozběhl proti němu, Jonathan se otočil, uhnul stranou, chytil ho za košili a nasměroval ho do sudu s vodou. Podržel mu hlavu pod vodou a po chvíli ho pustil.
„Ještě žízeň?“ zeptal se ho. Pete zalapal po dechu, vyprskl vodu a zakroutil hlavou. „Fajn.“ kývl Jonathan, chytil jej za košili a přitiskl ke zdi. „Je mi naprosto jedno, co si o mně myslíte, ale jestli se pokusíte jakkoliv se dotknout Samanthy, budete se koupat mnohem dýl, je to jasný?“ zavrčel a když Shanahan přikývl, pustil ho na zem, překročil a vešel do domu.
Už věděl, že Samanthu miluje tak, jako ještě nikdy nikoho nemiloval, ale slova, která řekl Pete, ho brzdila. Byla o moc mladší a byla to otcova chráněnka.
...
„Ukradli dobytek.“ rozhodil rukama starý pan O’Neill na synovu otázku, cože se stalo.
„Kolik?“ zeptal se Jonathan.  
„Jen pár kusů, ale víc jich podřízli...“ odpověděl Diego a Jonathan překvapeně těkal očima z jednoho na druhého.
„To byli Barbaři. Dělají tohle, dokud je někdo nezastraší.“ vysvětlil starý pan O’Neill.
„Měli bychom dobře hlídat ženy a děti.“ pokračoval Diego.
„Můžou je unést a...“ starý pan O’Neill se odmlčel, Jonathan kývl, že chápe, viděl, co se stalo v táboře nepřátel se zajatými ženami. Zároveň však spatřil v očích svého otce bolest.
„Už někdy někoho odsud unesli?“ zeptal se opatrně.
„Ano... už dávno.“ řekl opatrně Diego a zkoumavě hleděl na starého pána.
„A koho?“ otázal se celkem logicky Jonathan.
„Tvou matku.“ odpověděl starý pan O’Neill. Jonathan zalapal po dechu.
„Myslel jsem, že zemřela při porodu.“ řekl tiše. Starý pan si skousl spodní ret a nic neřekl. „Fajn.“ řekl Jonathan pevně, právě Barbarům odpřísáhl pomstu. „Je potřeba pořídit lepší zbraně.“ začal plánovat s ocelovým odhodláním. „Vyspravit ploty, zabezpečit okna a dveře a držet hlídky. Jak se dají zastrašit?“ otočil se na otce a Diega.
„Snadno, ale potom se zase vrátí, bude lepší, když se je pokusíme...“ odmlčel se Diego.
„Vyvraždit.“ dodali naprosto zřetelně oba O’Neillové. 
...
„Ať už je konec!“ vzlykla Maria a tiskla si k sobě svou malou dcerušku. Manuel se k Samanthě přitiskl ještě víc. Všechny ženy a děti byly v Samanthině domě na okraji statku blíž k vesnici a byly zabezpečeny. Ty nejodvážnější měly zbraně, ale sotva by je byly schopné použít.
„Oni je vážně chtějí vyvraždit?“ ptala se jedna z žen. Samantha nemluvila, hladila Manuela po vlasech, aby mu dala klid, který sama neměla. Při každém výstřelu si přála, aby byl poslední a aby jí nevzal ani strýčka ani Jonathana. Po chvíli usnula, stejně jako polovina žen a dětí.
...
Ucítila, jak ji něčí ruce objaly a nesly po schodech nahoru. Venku už nebyly slyšet výstřely, byl konec. Chtěla otevřít oči, ale byla na to moc unavená, nechtělo se jí nic, jen spát. Bezpečně ale poznala, že ty ruce patřily Jonathanovi. Uložil ji do postele a přikryl, potom ucítila letmý dotyk horkých rtů na tváři. Stulila se do klubíčka, ale už se jí znovu nepodařilo usnout, najednou už tolik unavená nebyla. Poslouchala, jak se zdola ozývá tiché šplouchání, cinkání a vrzání, postupně vše začalo slábnout a utichat. Nakonec cvakly dveře. Samantha vstala, došla do koupelny a napustila tu trochu horké vody, která zůstala v bojleru. Došla do ložnice, nachystala si noční košili a vrátila se do koupelny. Rozvázala si vestičku, stáhla šaty a za nimi košilku. Zdálo se jí, že uslyšela vrznutí parket, rychle se otočila s košilkou přitisknutou k ňadrům, ale nikoho neviděla. Vlezla do vany, natáhla se na poličku nad vanou, kde si vzala sponku a sepnula si vlasy.

Jonathan poslouchal tiché šplouchání vody ve vaně s snažil se vzpamatovat z toho pohledu, když jí košilka sklouzla ke kotníkům a odhalila ji v celé kráse... Potichu otevřel dveře a vyklouzl ven, do celkem chladné letní noci. Snažil se o ní tak nepřemýšlet, je to otcova svěřenka, je to otcova svěřenka... Nějaká neznámá síla ho ale donutila zaklepat, když uslyšel její lehké kroky na schodech. Otevřela, měla na sobě jen volnou noční košili, pod ňadry zabíranou a Jonathanovi se zatočila hlava. Po chvíli se mu vrátila řeč.
„Chtěl jsem se jen zeptat, jestli jste v pořádku nebo něco nepotřebujete...“
„Pojďte dál... Já se omlouvám, jestli vás uráží, že jsem jenom v noční košili...“
„Ne, pokud to nevadí vám...“ řekl Jonathan a vešel dovnitř. ‘Co to sakra děláš?‘
„Já... vlastně jsem chtěla poděkovat, že jste to tu uklidil a...“
„Jak víte, že jsem to byl já?“ zeptal se překvapeně.
„Prostě vím.“ usmála se a pokrčila rameny. Potom k němu přistoupila a objala ho. Jonathan ji objal taky ji objal také a byl si jistý, že ona musí cítit, co její přítomnost s jeho tělem dělá.
„Nastalo se nikomu nic, že ne?“ zašeptala.
„Ne.“ odpověděl Jonathan. Samantha si nemohla nevšimnout přemáhání v jeho hlase.
„A vy nejste zraněný?“ zeptala se a odtáhla se, nepřestávala ho však objímat kolem krku.
„Ne.“ zakroutil hlavou Jonathan. „Sakra.“ zavrčel vztekle pro sebe a Samanthu políbil. Byla zaskočená, pevně ji k sobě přivinul a líbal hladově, vášnivě a hluboce. Chvíli ho objímala, ale potom jí začal docházet dech, zapřela se dlaněmi o jeho ramena a odtáhla se. Zalapala po dechu. Okamžitě ji pustil, očima hledal v místnosti nějaký pevný bod, jen, aby se nemusel dívat na ni.
„Omlouvám se, asi bych už měl jít...“ odmlčel se a otočil se ke dveřím, na paži ucítil pevný stisk.
„Chci, abys tu se mnou zůstal.“ zašeptala a okamžitě byla zpět v jeho náručí. Vzala jeho tvář do dlaní a přitiskla se k němu celým tělem. „Chci, aby ses se mnou miloval.“ dodala proti jeho ústům.
„Vůbec mě neznáš, jsi si jistá...“ Samantha mu položila ukazováček na rty.
„To, co potřebuji vědět, vím. Zbytek je jenom na tobě.“ zašeptala a něžně o políbila. Jonathan ji vzal do náruče a vynesl nahoru do postele. Položil jí do polštářů, chtěl jí dát pusu na tvář a odejít jako před tím, ale bylo to silnější než on... Trvalo jen chvíli, než zbavil ji i sebe oblečení a přitiskl se k jejímu horkému tělu. Úplně se mu oddala, pevně ho objímala a když společně došli k vrcholu, přitiskla se k němu tak, že mu sotva dovolila dýchat. 

Samantha ho pevně objala a klouzala mu prsty po hrudi, na které měla položenou hlavu. Jonathan ji hladil po hlavě a pozvedl obočí, když něco zamumlala.
„Cože?“ zeptal se a pohladil ji po zádech.
„Že tě asi miluji.“ zopakovala a pohlédla mu do očí. Jonathan se usmál.
„Na to, abys se o tom ujistila, máš celý život.“ zašeptal jí do vlasů, když mu znovu složila hlavu na hruď.
...
„Jste naprosto v pořádku, můžete se obléct.“ usmála se Jeanette na Jonathana a ten seskočil z lehátka. Dooblékal si košili zrovna ve chvíli, kdy se dveře do ordinace rozletěly a stál v nich Luis.
„Pane!“ vykřikl a hnal se k Jonathanovi, chytil ho za ruku a táhl ven z ordinace. V obličeji byl rudý a sotva popadal dech.
„Co je, co se děje, Luisi?“ zeptala se poplašeně Jeanette.
„Už rodí... Rodí!“ vykřikl Luis a po chvíli musel Jonathana a Jeanette dobíhat.

„No tak, stůj.“ zabrzdil Jonathana otec, když Jeanette vešla dovnitř.
„Ale proč?“ vyhrkl zoufale Jonathan.
„Protože ani já jsem nebyl u tvého narození, je silná, zvládne to, buď trpělivý.“ řekl starý pán a sedl si na lavičku.
Jonathan nervózně přecházel kolem dveří a pokaždé sebou trhl, když se zevnitř ozval výkřik nebo zasténání. Konečně po třech hodinách úmorného čekání vyšla ven Jeanette s brečícím uzlíčkem v náručí.
„Dítě je v pořádku.“ hlesla a po tváři jí stekla slza. Jonathan se prohnal kolem ní.
„Samantho!“ křikl a klekl k posteli. Upřela na něj unavené oči, ze kterých pomalu vyprchával život, pousmála se a vztáhla k němu ruku. Jonathan ji chytil, přitiskl si ji ke rtům a druhou ji hladil po vlasech.
„Nehodláš mi odejít, že ne?“ zeptat se Jonathan, i když odpověď už předem znal.
„Chci, aby se jmenoval po tobě.“ šeptla.
„Ano, bude, pojmenuješ ho sama, budeme ho spolu vychovávat...“
„To budeš muset zvládnout sám.“ řekla, když mu položila ukazováček na rty. „Miluji tě.“ zašeptala třesoucím se hlasem. „Chci to od tebe slyšet, než...“ Jonathan se naklonil a políbil ji tak, jako by to mělo být naposledy. Její rty chutnaly slaně, plakala. Ruka, která mu pevně tiskla prsty, začala ztrácet sílu.  
„Miluji tě víc než svůj život a ty to víš... Jen mi prosím neodcházej...“ šeptl a políbil ji na čelo. Její hruď klesla hlubokým výdechem a on zpanikařil, když se znovu nenadechla, chvíli se ji snažil probudit, ale marně. Její život mu proklouzl mezi prsty, byla pryč.
Nevěděl, jak dlouho tam takhle seděl, líbajíc její ruku a neuvědomujíc si, že pláče. Hladil ji po vlasech a pozoroval její tvář, vypadala tak klidně...
Ucítil pevný stisk na rameni. „Synu...“ zašeptal hlas za ním. „Pojď.“ dodal starý pan O’Neill a stisk na synově rameni ještě zesílil. Jonathan se mu vymanil.  
„Zůstanu s ní.“ řekl pevně.
„Ona už tě nepotřebuje, ale...“
„Ale já ji ano!“ vykřikl Jonathan zoufale. „Já ji potřebuju...“ dodal tiše a snad se začal i modlit, aby jí byl vrácen život.
...
„Ne, lžeš!“ vykřikla Juanita a do očí jí vyhrkly slzy. Přitulila se ke své matce. „Andělé přece neumírají...“ plakala.  
„Kde je?“ zeptala se Manuelova sestra.
„Měli bychom se s ní jít rozloučit.“ dodal další muž.
„Pán tam nechce nikoho pustit, nechce odejít a svého syna ještě ani neviděl.“ oznámil Juan.
„Co se stalo?“ ozval se jim za zády zmatený hlas. Dělníci se otočili a spatřili Peta Shanahana. Sejmuli klobouky a Juan trochu uklonil hlavu.
„Paní zemřela.“ oznámil tiše. Pete vytřeštil oči.
„Jak?“ zeptal se šokovaně.
„Při porodu.“ odpověděl Juan a dělníci se začali rozcházet.
...
Jonathan vyšel na zápraží podívat se na západ slunce, v náručí držel chlapečka, kterému byl rok. V rysech se podobal své matce, ale oči i vlásky měl po otci.  
Natáhl ručičku k vycházejícímu slunci a cosi zažvatlal. „Jo, tam někde je máma.“ přitakal Jonathan. Pokaždé, když si na ni vzpomněl, ho bolelo u srdce - a myslel na ni pořád. Malý Jonathan jeho utrpení zmírňoval, ale dřív tomu bylo naopak.
Jonathan už ale dávno přišel na to, že vyčítat dítěti Samanthinu smrt bylo zbytečné. Veškerou svou nenávist soustředil na moc osudu, která mu dala jen necelý rok s ženou jeho života, ale na oplátku mu dala syna. Proklínal a zároveň děkoval Osudu, protože v Boha nevěřil.
Malý Jonathan chvíli na otce pozorně hleděl, potom něco zase zažvatlal a otočil se k slunci. Znovu proti němu natáhl ručičku a zasmál se. Jonathan stál hleděl na obzor, syn mu usnul na rameni. Položil si ho na hruď, políbil ho do vlasů a společně s posledním slunečním paprskem zmizel v domě.
...
Se západem slunce se Jack s trhnutím probral. Chvíli v hlavě srovnával sen, který se mu zdál, a až potom si uvědomil, že v posteli neleží sám. Vytáhl nos zpod rozčepýřených blonďatých vlasů a odlepil své nahé tělo od jejího. Sam se převalila na záda, jednu ruku měla položenou vedle hlavy na polštáři a prsty druhé měla propleteny s jeho. Chvíli se na ni díval. Nemohl uvěřit, že byla jeho. Samantha Carter byla jeho žena.
Pousmál se, lehce ji políbil na spánek, opatrně vstal, tak, aby Sam nevzbudil a oblékl si kalhoty. Potichu odešel z ložnice, vyběhl po schodech nahoru na půdu a otevřel jednu z krabic, o které věděl, co tam najde. Chvíli hrabal a potom to našel. Hledal starou knihu vázanou v kůži, byla hodně zaprášená a vypadala dost chatrně. Tělem mu projel záchvěv vzrušení. Oprášil knihu, zasedl do tureckého sedu a rozložil ji v klíně. Listoval rodokmenem rodiny O’Neillů, opatrně otáčel zažloutlé stránky. „To je snad psaný od faraónů.“ utrousil a se zájmem četl jména. Někde na začátku dvacátého století se dostal tam, kam chtěl. Vůbec první Jonathan O’Neill. „Žena Samantha O’Neill, syn Jonathan.“ odříkal a hleděl na jména lidí, jimiž tuto noc byl. Nechápal, co na tom jméně rodina má, on sám ho neměl vůbec v lásce. Snad možná proto, že to bylo poslední přání Jonathanovy ženy, aby se syn tak jmenoval – ale proč to šlo dál, na to ho logické vysvětlení nenapadalo.
Za sebou uslyšel vrznutí parket, Sam ve své roztomilé noční košilce si dřepla za něj a obtočila mu ruce kolem krku.  
„Co to je?“ otázala se a myslela tím knihu.
„Můj rodokmen.“ odvětil Jack. Sam zabodla prst do jména Jonathanovy ženy.
„Zvláštní, jmenuje se stejně jako já.“ poznamenala.
„Vypadala jako ty.“ odvětil Jack klidně.
„Jak to víš?“ zeptala se Sam, sedla si vedle něj, vzala mu knihu a položila si ji na kolena.
„Věříš na minulé životy?“ zeptal se jí Jack. Pokrčila rameny.
„Na to se ptáš ty mě?“ zasmála se.
„Jo, zeptat se Daniela, musel bych to poslouchat další dvě roční období.“ odpověděl Jack. Sam zvážněla.
„Možná.“ řekla potom a zahleděla se zpět do knihy. „Není tu její datum smrti.“ poznamenala.
„Zemřela při porodu a on se nikdy nesmířil s tím, že mu odešla.“ šeptl Jack a políbil ji na spánek. Sam se o něj opřela zády, Jack ji objal a posadil se tak, aby mu seděla mez nohama. Sam dolistovala na konec, kde bylo Jackovo, Charlieho a Sařino jméno. Připadala si jako vetřelec. Všimla si, že každý zápis byl spán jinou rukou a jako by Jack četl její myšlenky, řekl: „Tenhle zápis psal můj táta... Když se Charlie narodil.“ dodal.
„Taky jsi se nesmířil s jeho smrtí.“ šeptla Sam a poukazovala tím na to, že u Charlieho jména taky nebylo datum úmrtí. Jack ji pustil, otočil se ke krabici a vytáhl staré plnící pero, kterým psával jeho otec. Otevřel ho zuby a potom do knihy v Samanthině klíně dopsal datum Charlieho smrti.
„Už mám pro co žít.“ řekl na vysvětlenou a Sam ho políbila. Potom mu vzala pero, udělala úzkou čáru od jeho jména a na její druhý konec napsala: ‘Samantha Carter-O’Neill‘, od jejich obou jmen udělala další čáru, jejíž konec byl prázdný. Jack se usmál.
„Díky, Sam.“
„Nemáš zač.“ šeptla a Jack ji objal ještě pevněji.