______________________________________________________________

 
Sam Carterová pospíchala. Proplétala se mezi pouštními stany a snažila se co nejrychleji dostat k jednomu velkému. Lidé, které míjela, ji zdravili a usmívali se na ni. Ani jednomu nezamávala. Měla teď jiné starosti. Daniel a Teal´c ji volali vysílačkou. Byli značně rozrušeni. Musela nechat svoji vědeckou práci a pospíchat za nimi. Nevěděla přesně, co se stalo, a Daniel odmítl cokoli bližšího po vysílačce sdělovat. Řekl jí, že je napadla skupinka Jaffů a Jack byl zraněn. Nic víc. Když se ho ptala, co přesně se plukovníkovi stalo, zdálo se, jako by se Daniel najednou neuměl vyjádřit.
Konečně doběhla k jejich stanu.
„Danieli, co se stalo?“ volala, jen co odhrnula závěs vstupu.
„Sam, konečně!“ zvolal Daniel a běžel jí naproti. Sam se na něj podívala s výrazem: ´tak co je?´ a aniž by čekala na odpověď, zamířila k lůžkům, kde ležel Jack O´Neill. Byl přikrytý až ke krku a spal. Byl pobledlý a na tváři se mu blyštily kapičky potu.
„Danieli?“
„No, my jsme byli na průzkumu okolí. Napadli nás Jaffové…“
„To už jsi mi říkal do vysílačky!“
„Strhla se přestřelka a…“
„No?“
„Jacka postřelili.“ odpověděl nakonec suše, jako by se snažil, aby jeho hlas zněl klidně a vyrovnaně.
Sam se na něj krátce podívala a pak zase věnovala svoji pozornost plukovníkovi. Pomalu odhrnula přikrývku a odkryla tak jeho nahou hruď. Prsty mu jemně přejela přes prsa a až dolů po břichu. Viděla jen pár škrábanců. Nahnula se přes něj, aby si mohla prohlédnout jeho bok. Nic nenašla. Plukovník se jen neklidně zavrtěl a tiše zasténal. S otázkou v očích se otočila na Daniela.
Nedostalo se jí přímé odpovědi. Daniel jen neurčitě mávnul rukou a jako by prstem ukazoval na Jacka. Snažil se tak odlehčit si situaci. Nechtěl to vyslovit nahlas. Což Sam moc nepomáhalo a upřímně ji to rozčilovalo.
„Danieli, kde plukovníka zranili?“ Sam svraštila obočí. Tohle nebylo vtipné.
Daniel znovu jen ukázal. Dobře, tak s ním bude muset hrát hru ´samá voda´. Vyloučila možnost, že byl plukovník střelen do zad, to by ho na ně nepoložili, pak tedy… Pohnula se k dolní části lůžka a odhrnula přikrývku z nohou. Ale kromě dvou nahých chlupatých končetin neviděla nic víc. Zamračila se ještě víc. A Daniel dál neurčitě gestikuloval a ukazoval.
Teal´c se už na to nemohl dívat. „Majore, myslím, že se vám Daniel Jackson snaží naznačit, že O´Neill byl postřelen do velmi intimních partií.“ A zachoval si kamennou tvář.
Sam otevřela ústa k odpovědi, ale na tohle ani snad nešlo odpovědět. Jen na ně zírala.
„No, my myslím půjdeme,“ zašeptal Daniel a vzal Teal´ca za loket.
„Kam jdete?“ Sam vstala a udělala k nim pár nejistých kroků.
„Huh, Sam, budeme u Marina.“
„A to bych jako já?... Plukovník potřebuje ošetřit, já… to nemůžu! Jste chlapi, přece musíte… chci říci… Bože!... Když jste v koupelně, tak… nemůžu…“
„Majore, pokusili jsme se s Danielem O´Neilla ošetřit, ale zastavili nás. Prý je to práce pro ženy. Nesmí to vykonávat muži, pod trestem…“ Teal´c chtěl něco dodat, ale informaci, že by se jednalo i o jejich intimní partie, raději neprozradil.
A než stihla Sam zareagovat, byli oba pryč.
„Sakra!“ zaklela. Otočila se zpět do stanu a chvilku pozorovala situaci. Rukou si vjela do vlasů. „Sakra!“ Jack O´Neill. Ležel tu před ní. Na stolku vedle něj byly obvazy, umyvadlo s vodou, žínky a nějaká desinfekce. Pomalu se k němu pohnula. Vše jí připadalo jako zpomalené.
Jack ošklivě zakašlal a něco zamumlal. Pak se zhluboka nadechl. Sam se posadila k němu na postel a pozorovala ho. Přikrývku teď měl přes klín a ona viděla, jak je jeho tělo napjaté a chvěje se. Zatraceně, muselo to bolet. Namočila jednu z žínek a naposledy se nadechla, než sáhla po přikrývce a odhrnula ji Jackovi i z třísel. Teď skutečně bylo zakryto jen to nejnutnější. A Sam děkovala bohům, že zraněn se zdál být pouze v pravém třísle a vnitřní straně stehna. Už tak byla červená jako rajče.
Tahle situace jí nevyhovovala. Jestli tohle spolu s Jackem zvládnou, tak už všechno. Opatrně uchopila jeho nohu do rukou a chtěla ji natočit tak, aby k němu měla lepší přístup.
„Carterová!“ Lekla se. Pustila ruce z Jackova stehna a postavila se skoro do pozoru.
„P… pane!“
„Co to děláte?“ V očích měl vztek. Pokusil se co nejvíce to šlo posadit a přitáhnout si svoji přikrývku zpět na nahé tělo. Ale jen co se víc pohnul do sedu, zalitoval svého rozhodnutí. „Auu!“ zaúpěl a zalapal po dechu. „Co se sakra… sakra…to bolí!“ zanaříkal. Sam se k němu posadila zpět a odehnala jeho ruce pryč od zranění a deky.
Jack padl zpátky na záda a zavřel oči. Teď se soustředil na odblokování alespoň části té bolesti. Trvalo mu to minutu nebo dvě. Celou tu dobu ho Sam pozorovala a čekala na jeho reakce. Tohle byla moc intimní záležitost, než aby ho nutila, ať se okamžitě podrobí jejímu ošetření.
„Kde je Teal´c a Daniel?“ Nechtěl, aby to znělo tak vztekle a naštvaně, ale nemohl si pomoci.
„Jsou pryč. Nesmějí se účastnit… ošetřování,“ rychle ze sebe Sam vyklopila.
„Cože?“ zavrčel znovu.
Sam pokrčila rameny.
„Co se stalo?“ Do hlasu se mu tentokráte vložil odevzdaný tón.
„Střelil vás nějaký Jaffa. Do… a já jsem prý jediná, kdo vás smí ošetřit,“ zkrátila příběh, který i jí přišel už tak dost absurdní a doufala, že se Jack nebude pídit po detailech.
Nepídil. K jeho vlastní bolesti si uvědomil, že je opravdu zcela nahý a že je tu Sam. Znovu se pokusil posadit. Vydrápal se na lokty a zvedl hlavu.
Sam seděla na kraji jeho postele. Zírala na něj a čekala. Viděl, jak je červená a těká pohledem po místnosti.
„Jo, Jaffa,“ vzpomněl si Jack.
„Jo. Máte popáleniny od tyčové zbraně,“ dodala rychle. „Pane, budeme to muset nějak ošetřit a zabránit přístupu infekce… já doufám… snad nemáte vnitřní krvácení.“ Natáhla se pro desinfekci a jeden z obvazů.
„Asi ano,“ špitl Jack.
Sam se po něm prudce otočila. Přece nemůže vědět, jestli nekrvácí uvnitř. Jack její reakci pochopil a rychle vysvětlil.
„Myslel jsem to ošetření.“
„Ach tak,“ oddychla si Carterová.
Tohle nebyla moc příjemná situace ani pro jednoho z nich. Jack si připadal trapně. Kdyby byl v nemocnici nebo na ošetřovně u Janet, bylo by to něco jiného. Janet byla doktorka a i když byla i přítelem, její profesionalita poskytovala O´Neillovi dostatečnou bariéru pro jeho soukromí. Jenže Janet tu nebyla. Byla zatraceně daleko a před ním tu seděla Sam Carterová. Čert tomu zrovna chtěl, že to byla ona. Možná kdyby Sam vždy nepovažoval za krásnou, chytrou a milou. A co víc, kdyby necítil k této ženě to, co cítil, kdyby ji nebral jinak, než běžnou kolegyni. A sakra, proč by si nepřiznal, že k ní cítil víc, než jen fyzickou náklonnost. A teď tu stěží seděl, třásl se zimou, bolestí a možná i trošku vzrušením. Připadal si trapně a unaveně. Hloupá kombinace. Snažil se nevnímat, když se ho dotkla a brát to jen jako nutné ošetření. Vždyť Sam mu už rovnala nohu, kolikrát zalepovala rozbité obočí, dokonce za ním každý den jezdila, když měl chřipku a starala se o něj. Tehdy mu to přišlo docela milé a vtipné. Najednou se zajímala o to, jestli má nakoupeno, jestli má dost léků, které bere, zarazil ji v okamžiku, kdy se nabídla, že mu vypere propocená pyžama. Nejprve se nechtěl nechat obletovat, ale Sam byla neodbytná. A ani dnes ho to nemine. Cítil, že ani Sam tohle není příjemné. Konec konců, chystala se mu ošetřit další z dlouhé řady jeho zranění, ale jaksi dost rozličné od těch ostatních.
Z pohledu Sam to bylo snad ještě náročnější, než jak se cítil Jack. Byl to možná záměr osudu. Vymstilo se jí, že už před dlouhou dobou sama sobě přiznala, že její plukovník je jen její a nikoho jiného. Když spolu někde byli, snažila se dodržovat odstup. Takovou tu vzdálenost, která byla blíž než normálně, ale dost daleko, aby Jack nebo někdo jiný nepoznal ten rozdíl. A teď se dostala do situace kdy nejenom, že tu před ní Jack, tedy plukovník, ležel zcela nahý a ona se měla dotýkat míst, kam by ji v životě nenapadlo sáhnout. Tedy nenapadlo… napadlo, ale neodvažovala se…sakra, na co to myslela? On tu před ní ležel, zraněný, bylo mu zle a ona? Přemýšlí nad tím, jak kdy doufala, že bude moci… sakra!
„Pane, když dovolíte.“ Znovu si upravila přikrývku na jeho těle tak, aby měla snazší přístup. Jack nereagoval. Díval se na ni, ale ani se nepohnul, jako by ji nevnímal.
„Plukovníku?“
„Jo!“ vzpamatoval se a čekal na instrukce, které mu unikly. Sam jen pohledem naznačila. Znovu vzala jeho stehno do rukou a tentokráte i s jeho pomocí ho natočila, aby měla lepší přístup. Cítila, jak na ní Jack visí pohledem, ale hlavu nezvedla. Pořád byla úplně rudá a trochu se jí třásly ruce.
„Sam, doufám… víte, jsem nervózní, je to dnes poprvé a… tak, kdybych náhodou…“ Pokusil se o jemný nervózní usměv. Sam se uchechtla. Nemohla si pomoci.
„Pokusím se být jemná, pane.“ A dala se do práce.
„Jo, jemná… minule-“
„Nemluvte už o tom, pane!“ zarazila ho dřív, než rozmázne ten incident v Antarktidě do obrovských rozměrů.
Přikývnul a zatnul zuby, když mu ránu polila desinfekcí. A ať se bránil sebevíc, příšerně to štípalo. Cukl sebou a mezi stisknutými rty propustil tichou nadávku. Sam si toho nevšímala.
Opravdu jemně rány omyla, vydezinfikovala. Celou dobu se na Jacka nepodívala. Ale snažila se ho zabavit, aby myslel na něco jiného. Už to jednou zkoušela a ač to tehdy moc nezabíralo, dnes se zdálo, že ano. Jack jí skutečně odpovídal, mezi napůl bolestivými a napůl vzteklými vzdechy s ní komunikoval a odpovídal na její otázky, ať už byly jakkoli absurdní.
Sam dokončila čistění rány a vzala do ruky gázu, kterou jemně přiložila.
„Pane, už vás někdy střelili…“ Vypadlo to z ní. Nijak nad otázkou neuvažovala a při častosti plukovníkových úrazů by se ani nedivila.
„Ne! Carterová! Tam mi nikdo nikdy skutečně ještě nestřelil!“ zavrčel vztekle. Co to bylo za otázky!
„Promiňte!“ rychle se omluvila a dodělala, co měla v rukou. Připevnila obvazy. Jack sebou cukl, když mu přitlačila leukoplast na nohu.
„Ještě je vám zle?“
„Jen mi řekněte, že příštích 24 hodin nikam nepůjdeme,“ zanaříkal plukovník a zakryl si dlaněmi obličej.
„Já, doufala jsem, že Teal´c a Daniel už poslali zprávu do SGC a snad už bude na cestě zdravotnický tým,“ podívala se na něj Sam omluvně. To, že je tým na cestě, znamenalo, že za pár hodin už půjdou domů.
„Carterová, je mi zle, opravdu se mi nechce… nikam trmácet. Brána je docela daleko.“ Teď chtěl ležet a odpočívat, cítil se tak slabý.
„Promiňte, pane, ale se vší úctou, tu cestu zvládnete. Ty popáleniny způsobily, že jste ztratil hodně tělních tekutin. Bude lepší, když se co nejdříve dostanete na ošetřovnu v SGC. A krom toho, já se obávám, že…“ Vstala a otočila se k němu zády. Teď si mohl dovolit ten luxus a zavřít znaveně oči. Chtělo se mu spát.
„Já vím, Carterová, chcete vědět, jestli nemám vnitřní zranění nebo něco.“
„Přesně tak, pane.“ Zvedla vysílačku. „Danieli, Teal´cu, jak jste na tom?“ Přeměřila si Jacka zkoumavým pohledem. I když ji ujistil, že je to dobré, nevěřila mu.
„Zavolali jsme do SGC. Jsou na cestě. Budou tu do tří hodin,“ ozvalo se chřaplavě z vysílačky.
„Rozumím. Plukovník teď bude nějakou dobu odpočívat. Necítí se ještě dost silný na transport k bráně,“ sdělila do přístroje. „Carterová konec,“ dodala a vypnula to.
„To jste jim sdělovat nemusela,“ poznamenal tiše Jack.
„Odpočiňte si, pane. Budu blízko.“ Nic víc mu neřekla. Jen se sehnula pro deku, na kterou se Jack snažil dosáhnout, a překryla ho. Ani jeden už neřekli ani slovo a Sam odešla.
Jack se chvíli díval na strop stanu nad sebou a zjistil, že může pozorovat, jak jeho vědomí ochabuje. Prášky, co mu Sam vnutila, už začínaly zabírat. Poslední, co mu přišlo na mysl, byla v tuto chvíli podstatná otázka. Ovlivnilo to zranění nějak jeho „funkčnost“?


Nikdy předtím si Jack nemohl přát lepší probuzení, než že se nad něj Samantha Carterová skloní a jemně mu pošeptá do ouška.
„Plukovníku, je čas. Jdeme domů.“ Jenomže tentokrát tu měl Jack na mysli tu otázku, se kterou usínal, skutečnost, že na něj mluví Sam tímto způsobem a jeho tělo nepociťuje to jemné mravenčení co vždy a taky fakt, že je pořád zcela nahý.
„Carterová.“ Jen ji oslovil a věděl, že ona pochopí.
„Mám tu vaše oblečení pane.“ Usmála se na něj a on se jen po očku podíval na hromádku, co držela v rukou. A vůbec se mu teď nechtělo do těch nepohodlných zelených kalhot. Sam to vše odložila bokem a přisedla si k němu. Neřekla ani slovo. Pomohla mu posadit se a společnými silami ho navlíkli do trička.
(To tělo! Dotýkám se… bože můj) Sam si nemohla pomoci nešlo se alespoň na malou chvilinku nezadívat.
„Eh, Carterová, myslím, že ty kalhoty nebudou rovna dobrý nápad…“ Jack jí uhnul pohledem.
„Nejspíše ne.“ Sam vstala a rozhlédla se dokola. „Předpokládám, že cokoli, co bychom vám navlíkli na nohy, by vás bolelo. Eh…“ Našla co hledala. Mohl to být dost dobře šál nebo ručník, každopádně Jackovi tohle stačilo, aby si to mohl obmotat kolem boků.
„Tak a teď se postavit.“ Vypadalo to, že Sam skoro vzdychla.
„Proč vám s tímhle alespoň nepomůže někdo jiný?“ nedalo mu. Cožpak ho ona musí i zvedat?
Sam sobě typicky nakrčila bradu.
„Pane, když v SGC slyšeli, že jste zraněný vy, poslali zdravotnický tým.“
„A?“ Nesnášel když dělala tu dramatickou pauzu.
„Jsou to samí muži, pane.“ Čímž mu naznačila, že ona je opět ta jediná, která mu může pomoci.
Jack to nekomentoval. Když se k němu sehnula, dal jí ruku kolem ramen a s její pomocí se mu podařilo vyšvihnout nahoru tak rychle, že ani neměl čas zaregistrovat bolest. Přenesl váhu na levou nohu a na tu pravou si dával sakra velký pozor, aby ji neohýbal v třísle. Společně se tak vydali k východu. Pomalu a jistě.
„Jak je vám, pane.“ Tu otázku si nemohla odpustit. Zvláště, když purpurová barva stanu barvila Jackův obličej do červena a ona nemohla vidět jeho pravou barvu.
„Heh… nic moc, točí se mi hlava,“ přiznal tiše. „Nemyslíte si snad, že takhle dojdu až k bráně!“ doufal.
„Ne, pane, máme půjčeného velblouda.“
„Velbloud. Carterová, velbloud, to je…“ No nemohli od něj přeci očekávat, že si bude moci sednout na velblouda!
„A povoz,“ dodala rychle Sam. Vyšli už ven. Stál tam hlouček místních. Jeden z nich držel za udidlo dotyčného velblouda, který měl za sebou jakýsi dřevěný vůz. Vedle toho stál Daniel a Teal´c a celý zdravotnický tým. A ať se snažili, jak chtěli, uculovali se. Tedy až do té doby, než Jack a Sam vystoupili ze stínu stanu a oni viděli do plukovníkova obličeje. Byl příšerně bledý a naštvaný. Vražedná kombinace. Ale nepohnuli se. Dokud byli v osadě, nemohli se muži nemocného plukovníka dotknout. Tak tam jen tak netrpělivě stáli a čekali, až Jack dopajdá na vůz.
„Carterová, tohle je asi ten nejtrapnější okamžik v mém životě!“ zašeptal jí do ucha a dál se tvářil naštvaně. Ve skutečnosti to byla maska. Cítil se přesně tak, jak prozradil Carterové. Byla to pro něj ostuda a ponížení.
„Bojíte se, že bude ublíženo vašemu egu?“ No ona se snad usmála!
„Moje ego? Co to je? Sotva jdu, musíte mi pomáhat vy… nic ve zlém… a na sobě mám jen triko, sukni a kanady. Domů pojedu na voze, na který ještě musím vylézt a nemám ani ponětí jak. Carterová, já ani nevím, co to ego nebo nějaká hrdost je!“ A dál se belhal k přátelům s výrazem naštvaného hrdiny.
--

Celou cestu bylo ticho. Jack neřekl ani slovo. Pořád se tvářil zle, což komicky kontrastovalo s takřka bílým zjevem jeho obličeje. Jeli pomalu a cesta byla velice členitá. Což bolelo. Ale stejně mlčel. Sam jeho němotu přecházela s klidem. Major Ewok ze zdravotníků plukovníkovi napíchl žílu a zavedl infuzi s roztokem tekutin, sedativ a širokospektrých antibiotik. Nakonec Jack trošku povolil ve svém výrazu a opřel si hlavu o okraj vozu. Raději by o Carterovou, ale sakra, bylo tu moc lidí. A tak se drkotali až k hvězdné bráně. Tam Jackovi pomohli slézt z vozu a s vypětím sil a spoustou nadávek vyjít po schodech až k horizontu události a projít skrz.
Návrat domu byl vždy a ve všech ohledech pozitivní záležitostí, pokud na vás zrovna nekoukalo celé osazenstvo gateroomu a kontrolní místnosti s otevřenou pusou. A jako by jich tam dnes bylo jednou tolik. No jistě, všichni se přijďte podívat na plukovníka, který se stěží drží na nohou, na kterých má jen… sakra, už víme co má na sobě!
Janet. Jediná spása v tohle království neohleduplných vědců a vojáků! Ona jediná se k Jackovi vrhla, jen co ho horizont vyplivnul ven. A Sam, samozřejmě že ona, ona ho nepustila a díky ní neupadl na rampu, zatímco Daniel… škoda zmiňovat, asi by ho rád viděl na zemi. Ten ho pustil, jen co prošli. To tak, padnout na kolena k zemi před tímhle nastoupeným mužstvem, to už by jeho důstojnost byla tak maličká, že by si na ni museli vzít lupu! Bez jediného hlesu v místnosti obě Jackovi pomohly a pomalu s ním šly na ošetřovnu. Nějaký vozík nepřipadal v úvahu. Chůze způsobovala míň bolesti než pokus posadit se, či někam vylézt.

--
Nejklidnější místnost v SGC byste normálně našli na ošetřovně. Vždy tam panovalo skoro až hrobové ticho. Teď ne. Nešlo to jinak definovat. Prostě teď tam byl hluk. A tím hlukem byl sám Jack O´Neill.
„Carterová! Už nikdy! Nikdy! Tohle nedělejte! Jasný!“ Jeho hlas křičel, byl naštvaný. Nebo možná spíše zoufalý.
„Promiňte, pane!“ (Teď si přestavte to její „Sorry, sir!“) Její hlas byl sice omluvný, ale oči se nastalou situací docela bavily.
„Tak plukovníku, tohle bude poslední, přísahám!“ rychle dodala Janet.
„Tak ale tentokrát s tím pořádně škubněte!“ zavrčel Jack vztekle.
„Ano pane,“ přikývla Janet a cukla. Jack se křečovitě chytil krajů postele.
„AU!“ ozval se řev. Mladý poručík, co šel zrovna po chodbě, úplně nadskočil. Nikdy v životě neslyšel takový výkřik bolesti a zapřísahal se, že na ošetřovnu nikdy nevkročí. Když se tam dějí taková zvěrstva, že i zkušení plukovníci, po tvrdém výcviku u speciálních jednotek, dokáží takhle řvát bolestí… ošetřovna musí být hrozné místo. Hrozné.
„Omdlím!“ oznámil plukovník dámám stojícím každá na jedné straně jeho postele.
„Ale no tak!“ Janet si ho už nevšímala. Do koše odhodila leukoplast a začala odkrývat obvazy.
„Carterová, tohle už nikdy nedělejte!“ otočil se Jack znovu na nejchytřejšího člena jeho týmu. „Až někdy budu chtít depilaci, zajdu si do nějakého salonu, ano?“ vytýkal jí těch několik vytržených chlupů z jeho stehna. A Sam to chápala. Mohlo ji napadnout, že ta náplast půjde těžko dolů.
„Můžete jít příště se mnou, pane,“ usmála se a povzbudivě mu stiskla rameno. Sakra. Co to dělala? Takhle mu z ničeho nic tisknout rameno. Sakra.
Samozřejmě, že si toho Jack všiml. A co bylo horší, na ten podnět reagoval jen jeho mozek. Vyslal ten správný impulz, tím si byl jist, ale informace o doteku Sam Carterové na jeho rameno jako by se vytratila do prázdna. Jeho tělo nereagovalo.
Tak je to pravda, je nefunkční. Plukovníka polil studený pot.
„Brzy se vrátím,“ slíbila Sam Jackovi. Nevnímal ji. Jen malátně přikývl, že rozumí. Sam se otočila a odcházela.
„Tak plukovníku. Nenašla jsem žádné známky poškození většího rozsahu než jen pravého třísla a vnitřního stehna.“ Janet vzala do rukou desky a zapisovala do nich. Po očku však znovu mrkla na Jacka, který se zdál být mimo. „Popáleniny to jsou vážné, ale Sam odvedla dobrou práci a tak v nich není ani stopa po infekci. Při troše snahy tam nebudete mít ani jizvu. Jen, asi se vám bude obtížněji chodit.“ Nevnímal. Hrál si s infuzní hadičkou a zíral do stěny.
„Pane?“
Nepodíval se na ni.
„Nad čím přemýšlíte, plukovníku?“ Naklonila se mu do výhledu.
„No,“ zvednul k ní konečně zrak. Trochu zčervenal. Ale chtěl vědět odpověď na svoji otázku.
„Nemohlo to nějak poškodit… doktorko, však víte… jestli jsem stále schopen…“
Janet nadzvihla obočí a rozpačitě se narovnala. „No, pokud máte na mysli, jestli nebyl poškozen váš penis,“ začala. Jack zděšeně vytřeštil oči… proboha, jen né tak nahlas! „Pak vás musím uklidnit, že nebyl.“
„Když já mám… No…“
„Co plukovníku? Až se vám vaše rány zahojí, budete schopen normálně… fungovat.“
Jack znovu chtěl otevřít pusu a říci jí, že jeho tělo mu už teď prozradilo, že nic nebude fungovat ani přinejmenším normálně, ale ona prostě nemohla pochopit jeho pocit, kterým reagoval na Sam Carterovou… a probírat to s ní teď tedy opravdu neměl chuť ani náladu.
„To jsem rád.“ Řekl nakonec suše a doktorka, spokojená se svým výsledkem léčení, se otočila a odešla. Jack osaměl s myšlenkou, jak si co nejdříve ověřit teorii, která mu nedávala spát.
--

Ošetřovna se v osm ráno měnila z klidného místa na rušnou ulici. Okolo pobíhaly sestry a doktoři a hleděli si všichni svojí práce. Plukovník O´Neill byl probuzen v nekřesťanskou hodinu a to jen proto, aby se podrobil značně nedobrovolně všem jejich praktikám a když to celé přestál, připadal si jako by zvládl maratón. Byl rád, že leží. Jen tu snídani kdyby mu někdo konečně dal. Od toho okamžiku, co se vrátili na Zemi, mu dali jen ty infuzní roztoky a on začínal podezřívat Fraiserovou, že se ho nesnaží jen utrápit hlady, ale i utopit nitrožilně. Když si tu tak hořekoval nad svým osudem, rozrazily se dveře a dovnitř vbalancovala Sam Carterová s podnosem. Za ní šel Daniel. Taky zápasil s tácem ve svých rukou. Poslední přišel Teal´c. Naprosto nerušeně a skoro jako profesionální číšník si měřil pohledem kolegy, kteří si dávali pozor na to, kam a jak jdou a snažili se nevyklopit svoje náklady.
Sam postavila na stolek vedle Jacka jeden z podnosů. Hladově se porozhlédl po jeho obsahu a s hrůzou zjistil, že je tam velký ovocný jogurt. Vrhl na Sam zoufalý pohled. On má hlad a ona mu přinese jogurt?
„Dobré ráno pane,“ usmála se a pomohla složit na jiné stolky podnosy Teal´ca a Daniela. Nakonec mu jeden podstrčili pod nos. Jack s radostí zjistil, že pro něj byla určena míchaná vejce se slaninou a pečivo. V hrnku voněla káva. Jeho přátelé se okolo posadili. Idyla. Co víc chtít. No, možná kdyby tu neležel rozcapený v tak nevybíravé poloze a měl něco pod dekou na sobě. Ale co, Sam, Danny a Teal´c dělali, že nic nevidí a pustili se do svých jídel.
„Cože jste tu?“ zeptal se Jack nakonec s plnými ústy.
„Major Carterová vyjádřila nespokojenost, že nejsi přítomen naší tradiční snídani, O´Neille,“ oznámil Teal´c.
„Tak jsme si řekli, že se tu najíme s tebou.“ Daniel si popošoupl brýle na nosu. Sam nic neříkala. Jedla a čas od času se na Jacka zářivě usmála. Bylo mu dobře. Na chvíli zapomněl na černé myšlenky a obavy a vychutnal si nejen tu snídani, ale i jejich přítomnost.
„Mně nikdo nic nepřinesl?“ Janet hodila desky na Jackovu postel k jeho nohám a z tácu si vzala celozrnný rohlík.
„Nechcete sýr, doktorko Fraiserová?“ nabídl Teal´c galantně. Janet jen zakroutila hlavou a přežvykovala sousto. Když konečně dobojovala s rohlíkem, znovu zvedla papíry a něco si poznamenala.
„Tak, plukovníku, dneska ještě na lůžku, ale myslím, že od zítra se budeme moci pokusit vstávat a chodit.“
„Tolik dobrých zpráv po ránu,“ ušklíbl se Jack.
„Moc se netěšte, pane. Nebude to nic příjemného.“
„To jsem neočekával,“ povzdechl si Jack. Nabral si vajíčka.

--
„Dobré ráno, pane.“ Tohle bylo už popáté. Jack O´Neill, momentálně zraněný hrdina týmu SG1 se sunul z ošetřovny na poradu. ‘Sunul‘ bylo opravdu to pravé slovo. Pohyb, který vykonával, mu činil neskutečné obtíže a už dopředu si nechal na cestu víc času než obvykle. Několikráte více času.
Doktorka ho ráno vzbudila a s úsměvem od ucha k uchu ho vyhnala z postele. Tím začalo dnešní utrpení. Každý na chodbě ho zdravil a salutoval, jako by se právě vrátil z nebezpečné hrdinské mise. A skoro každý po pozdravu sjel pohledem dolů, jako by mohl vidět jeho zranění. Nebo si to jen Jack namlouval?
Každopádně se nyní svým osobitým tempem přibližoval k cíli. Dával si pečlivý pozor na nohy a jejich pohyb kupředu. A začínal pomalu zvažovat, jak si poradí s těmi schody, které bude muset tak jako tak zdolat, pokud se chce někdy dostat za generálem Hammondem a ostatními.
--

Déšť bubnoval na střechu domu. Byla noc a dveře práskly tak hlasitě, že si Jack O´Neill chvíli myslel, že se musela vysklít jejich výplň. V tento moment mu to bylo v podstatě jedno. Seděl na posteli a zíral na okno. Nic jiného mu nezbývalo. Jeho pokoj a dům právě opustila žena. Nádherná blondýna s vysokýma nohama. Zkrátka přesně to, co si chlap může přát a s jakou by rád strávil… no řekněme, s kterou by rád strávil maximálně tu jednu noc v životě. Zkrátka rychlovka, kterou, ač si to Jack nerad přiznal, potřeboval.
Jenže ta žena odešla. Sebrala si věci a odešla. Neřekla Jackovi nic. Jen se otočila, podívala se na něj a ušklíbla se. Plukovník USAF jí zklamal. Ráda lovila muže jako je on. V jistém ohledu mohli být trofejí na jejím pomyslném seznamu. Jenže tenhle, jen co došlo na věc…a že se k tomu dopracovali sakra rychle, nebyl schopen. Byla si jistá, že chyba nebyla na její straně, vždyť by mohla být skoro profesionálka. On jí zklamal a ona odešla navztekaná. Tahle trofej jí nevyšla.
Jack se zvedl z postele. Ač to nebylo nutné, protože dům byl prázdný, omotal si prostěradlo okolo boků a vydal se do koupelny. Zchladit se pod ledovou vodou. To bylo teď to jediné, co mu mohlo pomoci od toho napětí.
--

Crrrrrr
Tak takhle si ráno nikdo nepředstavuje. Daniel a Teal´c si však pod pojmem 15:00 nepředstavovali na rozdíl od Jacka pojem ráno. Přišel jim otevřít v županu a se špatnou náladou.
„Ahoj Jacku.“ Daniel se culil jak sluníčko a bez pozvání se procpal do obýváku.
„O´Neille.“ Teal´c měl bradu nahoře a taky nečekal, až Jack cokoli řekne.
„To si teď vstával, Jacku?“ volal Daniel na plukovníka, který se teprve vzpamatovával z nenadálé návštěvy a dál stál u otevřených dveří. „Jacku?“
„Jo.“ Zabouchl dveře a šel do koupelny. „Vlastně je neděle, že?“ Vzpomněl si Jack, že k němu ti dva chodí pravidelně na oběd každou neděli. Prostě chlapské posezení. Někdy se zastavila i Carterová. Samantha Carterová. Po včerejší noci na ni může zapomenout. Co by s ním asi tak dělala?
Zvedl konev s kafem a chtěl ji dát do kávovaru, ale pohled mu utkvěl na dvou poloprázdných sklenkách vína. Než ho stihlo napadnout, že je to smutná připomínka včerejšího, přinejmenším neúspěšného večera, skočil ke stolu a sklenice odklidil. To by mu chybělo, aby si toho všiml Daniel. Drbna komplexu SGC by mu nedal pokoj, dokud by se nedozvěděl všechny detaily. A to právě bylo to, o čem se nyní nehodlal bavit.
„Jacku, tys tu včera někoho měl?“ Zavolal Daniel z obýváku.
„Sakra!“ Bylo to jediné, co z Jacka vypadlo. Dal dodělat kafe a přemýšlel, co to Daniel našel, že odhalil jeho včerejší úlet.
„O´Neille, skutečně bys nám měl něco vysvětlit.“ Teal´cův naprosto klidný hlas zněl v kontrastu s tou větou jako rána z děla. A v Jackovi to vyvolalo podezření. Co je v obýváku? Nechal kafe kafem a vydal se to zjistit.
Daniel a Teal´c seděli na gauči a sledovali zrcadlo, které viselo vedle nyní příchozího Jacka. Jack se otočil a četl nápis psaný rudou rtěnkou. „Sláva v boji, těžko v …“
Nedočetl a sundal zrcadlo ze zdi. „Nechci slyšet ani slovo!“ zavrčel na ty dva a sedl si k nim. Už ani na kafe neměl chuť.
„Jacku, Teal´c se včera vrátil z tábora Ischty,“ začal Daniel jiné téma. No, ono zase tak jiné nebylo.
„Jo, T? Jak se má?“ Jack si ani neuvědomil, že tak zabředává do vlastní pasti.
„Má se dobře,“ Teal´c odvrátil pohled.
„No tak,“ Daniel se začal smát a obrátil se znovu na Jacka. „Nemá se jen dobře,“ spiklenecky na něj mrkl. Jack nereagoval. „Jacku, no tak, ježiši, tobě to nedochází?“
Jack zakroutil hlavou. „Co mi má jako dojít?“ zavrčel na Daniela.
„Poprvé jsem měl intimní styk s Ischtou,“ oznámil Teal´c přímo a hrdě. Daniel se udivil nad jeho přímostí. Ale Jack ne. Seděl netečně a jako by jim nerozuměl.
„Jacku, víš co ti právě Teal´c řekl?“
„Cože, Danieli?“
„Teal´c spal s Ischtou.“
„No a? Co je na tom divného?“
„Děláš si legraci?“ Daniel se tvářil naštvaně. „Není to ani měsíc, co jsme tu Teal´covi radili, jak ji dostat. Víš přeci, jaká je Ischta?“
„Jo. Jo aha, tak.“ Jakoby se Jackovi rozsvítilo. „Tak to gratuluji T.“
„No, to ti to trvalo.“ Vzdychl Daniel. Z tohodle slibného tématu dnes nic nebude. Jackovi to prostě nemyslelo a už vůbec ne tímhle směrem. Sakra, ale jakto?
„Jacku?“
„Hmmm.“
„Jacku, co tvoje… no zranění.“
Jack se na něj podíval. Takovým tím pohledem, kdy nepřátelé poznají, že jejich život pomalu končí. „Prosím?“
„No, zajímá mě, jak se s tím vyrovnal, jestli nemáš nějaké… potíže.“
„Danieli, jsem zdravý a bez potíží. A moc bych ocenil, kdyby ses staral o svoje… o sebe.“ Udělal jasnou tečku. Už nechtěl nic slyšet. A nic neslyšel, jen pohledy Teal´ca a Daniela, jakoby najednou zcela automaticky sjely k zrcadlu, které bylo opřené a otočené ke zdi tak, aby nikdo neviděl rudý nápis rtěnkou.
„Jak myslíš. Jsou ale odborníci co-“
„Danieli, sklapni,“ zavrčel Jack už dost hlasitě. Teal´c na to reagoval povytažením obočí. „Jsem v pohodě, jasný!“ vrčel dál Jack.
„Fajn.“
„Fajn.“
A bylo ticho. Nikdo nic neřekl, dokud se Teal´c nepostavil. „Danieli Jacksone, myslím, že bychom měli naši návštěvu ukončit. Uvidíme se s O´Neillem zítra v SGC.“
„Jo, asi to nebude špatný nápad.“ Daniel se zvednul. „Jacku, kdyby něco…“
„Nezavolám.“
„Dobře, jak chceš. Ahoj.“
„Ahoj.“
„Zítra, O´Neille.“
„Hmmm.“ Jack za nimi zavřel domovní dveře. Otočil se do prázdného domu. A zůstal stát za dveřmi a pozorovat to. Zvykal si. Takhle to asi zůstane. Prázdno.
--

„Otevřete Iris! Jsme pod těžkou palbou!“
„Waltere, otevřete ji,“ Hammond rychle reagoval na nouzové volání plukovníka O´Neilla. Branou nejprve prošlo několik výstřelů z tyčové zbraně, pak se na rampu doslova vysypala SG1.
„Zavřete to!“ křičel O´Neill, zatímco se všichni tiskli co nejvíce k rampě a kryli si hlavy rukama. Okolo neustále létaly smrtelné výstřely. Pak se ozval kovový zvuk a Iris je oddělila od nebezpečné planety plné Jaffů.
„Slez ze mě, Danieli,“ setřásal ze sebe Jack archeologa.
„To nejde.“ Skučel Daniel. Asi jsem si něco zlomil.
„Mně lámeš záda!“
„Myslím, že mám něco s krkem.“
Jack složil hlavu zpět na ruce a čekal, až přijde zdravotnický tým a sundá z něj Daniela. Jakoby to trvalo věčnost. A pak už slyšel doktorku Fraiserovou, jak mluví po jeho boku k Danielovi. Sundali ho, dali na nosítka a vezli na ošetřovnu.
„Pane.“ Sam k němu vztáhla ruku a chtěla mu pomoci vstát.
„Nechte toho!“ zavrčel na ni. „Já se ještě dokážu zvednout sám!“ Vyskočil na nohy a odcházel do šaten. Za ním volal generál Hammond. „Hlášení za hodinu!“
„Jo!“ houkl Jack zpátky do gateroomu, kde na jeho mizející záda zíral zbytek SG-1 a velitel SGC. Jacka to nezajímalo a jediné, co ho napadlo, bylo: ´večer mě budou děsně bolet záda.´

„To ho tak vzalo, co se stalo Danielovi?“ otočil se George na Sam. Odpověděl mu ovšem Teal´c.
„Nemyslím si, že to tak je, generále Hammonde.“ A víc nevysvětlil. Vydal se za O´Neillem.
„Majore, nevíte co tím myslel?“ otočil se Hammond na posledního přítomného člena SG-1.
„Nemám ponětí, pane,“ zakroutila Sam hlavou. „Pane, pokud dovolíte...“
„Ale jistě, majore. Odchod.“
„Diky, pane.“
„Alespoň někdo, kdo čeká na můj povel,“ brblal Hammond, když už i z Carterové viděl jen záda.

„Teal´cu!“ Sam se snažila zastavit Jaffu.
„Majore?“ Zastavil a otočil se na ní.
„Teal´cu. Chtěla jsem se zeptat. Nevíš, co se děje s plukovníkem?“
„Proč se ptáte, majore?“ Teal´c vytáhl obočí nahoru.
„No, však víš, musel sis toho všimnout,“ začala Sam. Vzala Teal´ca za loket a zatáhla ho do skladu. „Chová se divně. Víš? Je pořád našvaný. Ráno křičel na Waltera a kuchaře v kantýně. Zdá se mi nervózní. Já, myslím si, že se mu něco stalo. Řeší si nějaký svůj problém sám a nedaří se mu to. Třeba mu budeme schopni nějak pomoct.“
„Majore, myslím, že pokud má O´Neill nějaký problém, musí si to vyřešit sám.“
„Ale-“
„Jo, tady jste!“ Oslepilo je světlo z otevřených dveří. Sam se lekla a zamžourala. Stát tam teď plukovník… Ta chvilka čirého děsu, že by je přistihl, jak se o něm baví, ji vyděsila.
„Danieli Jacksone, neumíš klepat?“ Teal´c vypadal, jako by to s ním ani nehlo.
„Promiň, Teal´cu.“
„Danieli, jak ti je?“ pohotově politovala Sam přítele, když ho viděla s šancovým límcem okolo krku.
„Je to jen naražený.“ Daniel se protáhl dovnitř k nim a zavřel za sebou dveře skladu.
„Připadám si, jako malý uličník, který se schovává před tátou ve skříni.“
„No, skoro to tak je,“ uchichtl se Daniel
„O´Neill není náš otec.“
„Teal´cu, to se jen tak říká.“
„Nikdy jsem nepochopil tyto zvyky pozemšťanů.“
Daniel jen mávl rukou. To teď řešit nechtěli. „Sam, mluvili jste o tom, že má Jack nějaký problém.“
„No, myslím si to. Připadá mi, že je neustále nervózní a takový… napnutý. Křičí na nás, na Waltera a včera… no, viděli jste jak mluvil s generálem.“
„Jo, to už bylo fakt divné.“
„A vy dva jste si nevšimli, odkdy se tak chová? Mně přijde, že od té doby, co byl po tom zranění sám doma.“
„Je pravdou, že jsme byli s Danielem Jacksonem za O´Neillem doma.“
„No jo vlastně. Skoro nás vyhodil. Nechtěl se s námi bavit o…“ Daniel se zarazil. „Teal´cu… sex! Chtěli jsme se bavit o sexu a až pak začal být tak… navztekanej.“
„Danieli!“ okřikla ho Sam. Daniel se rozohnil a celým tím nadšením, že ví, proč a co se dělo s Jackem, úplně zapomněl na to, že to téma je kapátko choulostivá situace.
„Uh, Sam, promiň.“
„Proč se mi omlouváš?“
„No víš… já vím… ty a Jack…“
„Danieli, co to plácáš?“
Raději se zase vrátil k původnímu tématu. „Takže, je možné, že Jack nemůže… Byl zraněný,“ nervózně rukou ukázal dolů, aby nemusel moc popisovat, kam že to plukovníka zasáhli. „Je možné, že byl zraněn víc, než jsme si mysleli a on nám řekl.“
„S tím by se nám asi nechtěl moc chlubit.“
„Zvláště tobě, Sam.“
„Danieli!“
„Je evidentní, že O´Neill není schopen topoření,“ Teal´c to rozsekl. Jako vždy, naprosto s klidným hlasem. Spíš se tvářil hrdě, že dokázal vyjádřit pravou podstatu věci tak snadno, jak to ostatní nedokázali. Daniel na něj zůstal zírat s otevřenou pusou s Sam zrudla jako rajče.
„Jo, tak to bude.“ Nakonec se Daniel vzpamatoval jako první. „Ale v tom případě, s tím nic nenaděláme.“ To bylo definitivní. Jak by mu asi chtěli pomoci.
Sam svěsila hlavu. Sama pro sebe si však řekla. „Tím si nejsem tak jistá.“ Její sebevědomí ji tiše našeptávalo, že jestli je Jackův vztah k ní tak intenzivní, jako její k němu, pak by ta potlačovaná vášeň musela probudit i… nebuďme tak detailní.
„Měli bychom jít na poradu.“
„Už? To jsme tu zavření už hodinu?“
„Danieli Jacksone, toto téma nám skutečně zabralo mnoho času.“
„Jdeme!“ ukončila Sam a vydala se ze skladu. Tiše spřádala v hlavě plány. Daniel a Teal´c ji následovali. Vykročili na chodbu.
„Co jste tam dělali?“ Jack O´Neill stál na chodbě a sledoval, jak jeho tým vylézá z komory.
„No my…“
„Vlastně mě to ani nezajímá,“ vrčel si Jack už sám pro sebe a vydal se směrem do konferenční místnosti. Ostatní se na sebe jen podívali, unikli právě odhalení. A vydali se za ním.

--

‘Sexuologická poradna,‘ hlásala veliká cedule na dveřích. Možná byla až moc veliká. Jack se natáhl, aby zaklepal. Co ho to jen napadlo sem jít! A co víc, co ho to jen napadlo říci o svém ´problému´ doktorce Fraiserové?!
Šel za ní hned ráno, jak nastoupil do služby. Dokud měl na to odvahu. Nejprve na něj divně koukala, pak jako by se lekla. Udělala několik testů a nakonec mu podala malou vizitku. A tak teď stál tady, nadával sám sobě a silou vůle zaklepal na dveře.
„Dále.“ Už ten medový, klidný a příjemný hlas, který ho pozval dovnitř ho vyděsil. ´Si voják O´Neille!´ Vynadal sám sobě a vstoupil. Místnost byla prázdná.
„Sedněte si.“ Hlas přicházel z jiných dveří. Jack neváhal a sedl si do křesla u okna.
„Kafe?“
„Ano, děkuji.“
Pak se dlouho nic nedělo. Jack sledoval oknem dění na ulici. Najednou mu přišlo děsně zajímavé, jak se dvě důchodkyně o něčem baví.
„Je tam něco zajímavého?“
Jack vystřelil nahoru. „Dobrý den,“ bylo jediné, co v tom šoku ze sebe vyklopil.
„Vám také, plukovníku,“ usmála se na něj krásná žena, položila na konferenční stolek tác s dvěma šálky kávy a podala mu ruku. Měla pevný stisk. Jack si ji letmo prohlédl a jeho nervozita stoupla. Rozhodně nečekal, že bude o svém problému mluvit se ženou. A k tomu ještě ženou, jako byla tato. Byla vysoká, bruneta, oblečená v kratičkém kostýmku. Mile a upřímně se usmívala. Pokynula mu, aby se posadil.
„Byla jsem na vás zvědavá.“ Posunula k němu kávu. „Mléko? Cukr?“
„Děkuji, oboje – dva cukry.“ Přiznal si, že se v její přítomnosti cítí uvolněný – což byl zřejmě účel. „Zvědavá?“ A čekal, že mu řekne něco jako: ´Plukovníka USAF jsem tu ještě neměla.´
„Podle toho, co jsem slyšela -“ ´A je to tady.´ „- od Janet, tak jste za mnou nechtěl přijít.“
„To bude omyl.“
„Janet říkala, že jste byl zraněn.“ Nenechala ho na to reagovat. „A také mi prozradila, že máte od té doby nějaké problémy. Podle lékařské zprávy jste po fyzické stránce zcela v pořádku.“
„Jsem v pořádku a tady sedím jen proto, že mě o to Janet požádala. Nemám problém-“ Tím zahnal sám sebe do kouta. Zbaběle se schoval. A ona si toho všimla. Schválně vyvinula trapné ticho a pak promluvila s Jackovi sobě vlastním sarkastickým podtónem.
„Ale jistě, plukovníku. Všichni, kdo za mnou přijdou, nemají žádný problém. A proto jsou tu, že?“
„Prostě jsem jednou selhal v posteli a Janet z toho dělá velblouda.“ Položil hrnek kávy na stůl.
„A to, že jste jednou selhal při sexu, vždy oznamujete své osobní lékařce? Tyto informace, pokud už k tomu dojde, se dozvídají většinou nejbližší přátelé – obvykle mužského pohlaví, ne lékař. Co jste očekával, že vám Janet dá, aby vám pomohla?“
„Nevím. Nějakou injekci…“
„Plukovníku… Jacku, váš problém je psychický. Janet mi prozradila, že jste se pokusil o kontakt s ženou. Neúspěšný. Čeho se obáváte? Pamatujete si, na co jste myslel, když jste s ní šel?“
Jack mlčel.
„Na ni ne, že?“
„Co prosím?“
„Abych mohla pomáhat svým pacientům, musím znát i hodně pro ně důležité aspekty jejich života. Nesmíte se na Janet zlobit, ale díky její pomoci vás mohu lépe pochopit.“
„Co vám řekla?“ Jack se znepokojil.
„Že je tu někdo, kdo vás nejspíše přitahuje mnohem více než žena, kterou jste měl mít jednou na jedinou noc.“ Řekla opatrně, ale sebejistě.
„Proč to sem taháte?“ Jack uhnul pohledem. Nepopíral její domněnku. Měla pravdu a předstírat nemělo smysl. Vždyť jí to pověděla Janet. Janet, která byla svědkem nejednoho jiskření mezi ním a Samanthou Carterovou.
„Třeba je to příčina. Třeba jste si podvědomě spojil své zranění s nedosažitelností té ženy.“
--
Sam seděla u Janet doma a pila své kafíčko. Byla spokojená i když trošku rozrušená. Janet jí citlivě a co možná i dost náznakem přiblížila, co se s Jackem děje. Nikdo neočekával, že výsledek jeho sezení někomu oznámí. Projednou a pro jeho dobro bylo tedy porušeno lékařské tajemství. A Janet se Sam nyní spřádaly plány. Vymyslely to tak jednoduše, že by to muži z SG-1 nepochopili. A proto jim to také neprozradily. Jejich plán počítal s obětí. Ale takovou, jakou byla Sam Carterová ochotná podstoupit. Byť to znamenalo problémy s vojenskou kázní. Ale nyní měla možná jedinou příležitost, jak přesvědčit Jacka O´Neilla překročit pravidla. Jeho je překročit a tím ji nenásilně dotlačit k činům, které by se jinak bála podstoupit.
--
„Co to je?“ ušklíbnul se Jack nad lahví, kterou mu podal Teal´c.
„To je Lakra, Jacku.“ Pohotově vysvětlil Daniel. „Je to z Chulaku a pije se to. Přirovnal bych to k vodce.“
„Jaffský alkohol?“ pozvedl Jack obočí. „T, nikdy jsi neřekl, že by se jaffové zpili do němoty a tancovali na stole.“
„To by se nikdy nestalo, O´Neille.“
„Ale Teal´cu!“ Daniel zatlačil Jacka dál do domu. „Nikdy jsem ti neříkal, jak se dokáží jaffští bojovníci odvázat?“
„Nikdy jsem se o to nestaral. A nechce se mi nijak odvazovat a už vůbec ne s tímhle!“ Jack dal pití na konferenční stolek a šel pro skleničky, což silně kontrastovalo s jeho slovy.
„Fajn. Tak se do toho dáme,“ usmál se Daniel a mrkl na Teal´ca.
Sam jim dala jasný pokyn. A nemohlo jim to trvat déle než hodinu. Ne s pitím, které k Jackovi do domu přinesli – a které sami nepili.

--

Jack O´Neill se otočil na bok a otevřel oko. Jedno oko. A to světlo, které bylo v místnosti, ho praštilo tak silně, že ho zase zavřel. Tohle nebylo nic pro něj. Co vůbec včera dělal? Byl u něj Daniel a Teal´c a to pití. ´Ježiši, ti dva určitě leží sťatý na koberci v obýváku a on jediný se dokázal dostat do postele? Jsi dobrý, O´Neille!´
Znovu otevřel oko. To druhý, třeba to bude míň bolet. A skutečně. Přidal druhý. Zamžoural.
„Dobré ráno.“ Kraj jeho postele se prohnul a cítil jemné rty na jeho tváři. ´Co to sakra bylo?´
„Chceš kafe? Budeš ho potřebovat.“
„Hmmm,“ odpověděl a víc se nestaral. Později zjistí, kdo to je. Ještě chvíli ležel a zkoušel vnímat své okolí. Protáhl se. Otevřel oči a znovu je zavřel. Nasál vzduch, který vnikl do pokoje. Svěží ranní vzduch s příměsí něčeho známého. Až příliš známého. Najednou byl na nohou a běžel do kuchyně. Zastavil se ve dveřích, podíval se do místnosti a svezl se po futru. Obličej si schoval do dlaní. ´Tohle NE! To musí být zlý sen.´
„Co budeš chtít k snídani, Jacku?“
Nadechl se, chtěl protestovat, ale Sam ho zastavila. Svezla se k zemi po futru naproti němu.
„Nečekáš snad, že ti po dnešní noci budu říkat ´pane´? Že ne?“
Zakroutil hlavou a dodal si odvahu se na ní podívat. Čekal výčitky, cokoli, jen ne úsměv. Sam měla milý a přívětivý úsměv a podávala mu kávu. Jack ji trochu zdráhavě přijal.
„Nevím, jak to vysvětlit.“ Nevěděl přesně jak a co říci. Opatrně začal a nechal si šanci uhnout oběma směry.
„Není třeba,“ Sam ho rozhodným hlasem ujistila, že není naštvaná, uražená nebo dotčená.
„Nechtěl jsem-“
„Mě se zdálo, že až příliš jsi chtěl.“
Jack bolestně zavřel oči. Nemyslel to tak. „Nemyslel jsem to tak. Jen jsem si…“
„Buď upřímný, teď už včerejší noc nevrátíš.“
„Představoval jsem si to jinak. Za jiných podmínek.“
„Jacku, důležité je, že sis to vůbec kdy představoval.“
„Co teď?“
„Záleží na tom.“
„Jo. Už když ´jsme´ to započali. Nechce se mi couvat.“
„To jsem ráda.“
„Nejsem si však jist-“
„Mluvíš o sexu?“
„Ano.“
„Včera v noci jsi mi dokázal, že není žádný problém.“
„Skutečně?“ Jack se zeptal neskrývaně zvídavě.
Sam si vzala jeho prázdný hrnek. „Ale teď mi budeš muset dokázat víc, než jen dobrý sex.“
„To, myslím, můžu slíbit.“ Zvedl se a šel za ní do kuchyně. „Sam, ale mrzí mě, že si nepamatuji naši první noc.“
„To je v pořádku,“ otočila se k němu. „Budeme dělat, jakoby se nic nestalo a začneme od začátku, se vším všudy.“
Usmál se na ní. Opatrně přistoupil a políbil ji. Cítil, jak se usmála a objala ho kolem hrudi. A už ho nenápadně tlačila směrem do ložnice. A byť si Jack myslel, že je to podruhé v jeho životě, pro Sam to bylo poprvé.

Konec