Titul: The Last Sunset
Autor: Arla
Překladatel: Marty
Žánr: Romance/drama
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Středně dlouhé
Časová osa: Nezařazeno
Stav: Kompletní
Synopse: Země má být brzy zničena a Sam a Jack nemají možnost záchrany. Na některé věci ale ještě pořád není dost pozdě…

__________________________________________________________

SAM
Zprávy jsme dostali před dvaceti minutami a všichni v SGC, jsou pořád ve stádiu šoku.
Atmosféra na základně je pořád tichá a zasmušilá. Každý je ztracen ve svých vlastních myšlenkách o tom, co jsme právě slyšeli. Prvně tu zavládla hysterie a potom konečně tiché přijetí. Co jiného jsme mohli dělat? Osud Země byl zpečetěn.
Před dvaceti minutami nás generál Hammond všechny svolal a řekl nás ošklivé, velice ošklivé zprávy. Řekl nám, že svět ve kterém žijeme, náš domov,  má jen 48 hodin do zániku. Dva krátké dny.
Prezident zavolal Hammondovi a řekl mu, že vědci zjistili, a to zcela jistě, že naše Slunce za dva dny exploduje. Za osm minut a třicet tři sekund k nám dorazí masivní ohnivá bouře. Tím se vypaří atmosféra a zničí se tím všechny formy života na Zemi. Potom Slunce zchladne a ztmavne, Země zmrzne a stane se z ní ledová planeta.
Prezident nám rozkázal najít dva neobydlené světy, základnu beta a gamma, a na ty stanoviště oběmi branami evakuujeme tolik lidí, kolik jen bude možné v tom čase co zbývá.
Hrstka šťastných lidí mezi miliardami, kteří nebudou mít žádnou naději.
Shromáždění těchto lidí mělo proběhnout rychle a tiše, ale tak, aby to nevzbudilo pozornost ostatních. Ti ostatní uhoří dřív než si vůbec uvědomí co se stalo.
Nám v SGC bylo dovoleno tiše varovat a shromáždit naše rodiny. Mark a jeho rodina už jsou na cestě v armádním transportéru a měli by přijet do hodiny. Táta a Selmak slyšeli o našem osudu a Tok’rové dělají všechno co je v jejich silách, aby nám pomohli.
Snažím se nemyslet na miliardy životů, které skončí ve 48 hodinách. Je nemožné, abychom zachránili všechny, tak aspoň zachráníme koho můžeme a nemyslíme na zbytek.

Pro mě, kromě Marka a mého tátu, je každý kdo pro mě něco znamená v SGC a my všichni půjdeme na základnu beta společně. Nějak se z toho dostaneme. Zachráníme se. Tím jsem si jistá.

****************************

JACK
To, že jsem věděl to, co je nevyhnutelné mě nesmírně tížilo. Znovu jsem se pokoušel zavolat Sáře a varovat ji. Znovu se mi ozval jen záznamník. Znechuceně a ustaraně jsem položil sluchátko a matně jsem si vzpomněl, že mi moje ex-manželka říkala, že pojede někam pod stan se svými přáteli a na víkend nebude doma.
Kupodivu jsem necítil zaplavující pocit žalu, který jsem předpokládal, po tom, co si uvědomím Sářinu bezprostřední smrt. Ano, rozesmutnělo mě to, ale taky mě to přivedlo na myšlenku, že i přes to, že jsem miloval Sáru a ztratil jsem ji, tak že už ji NEMILUJU. Někdo jiný je teď na tom místě v mém srdci a každá myšlenka na to, že by snad mohla zemřít v té zpropadené ohnivé bouři, mě opravdu zaplavila žalem. Taky jsem si uvědomil, že můj život by už dál neměl cenu, kdybych ji ztratil.
Otočil jsem se, když jsem uslyšel klepání na dveře a zavolal jsem na návštěvu. „Dále.“ Sledoval jsem ,jak se dveře otevřely a objekt mých myšlenek vystrčil hlavu zpoza dveří. Navzdory všemu co se dělo, navzdory vážnosti situace, jsem Sam poslal malý úsměv. Pouhá její přítomnost mi zvedla náladu. „Ano, majore?“
„Generál nás chce vidět.“ Řekla mi tiše a já jí odpověděl svým. „Dobře.“ A kývnutím. Sam na mě čekala na chodbě, než jsem vyšel z mé kanceláře a zavřel jsem dveře. „Zastihnul jste Sáru?“ Zeptala se mě tiše, jak jsme se rozešli směrem ke generálovi. „Ne.“ Odpověděl jsem jí tichým hlasem. „To je mi líto, pane.“ Řekla tiše a já jsem věděl, že to myslí upřímně. „Díky.“ Zamumlal jsem, jak jsem se k ní otočil, abych si ji prohlédl. „Nemáte za co.“ Opáčila a krátce se na mě podívala, než odvrátila pohled jinam.
Za chvíli jsme dorazili do kanceláře generála Hammonda, natáhl jsem se ke dveřím a zaklepal jsem. Na Hammondovo. „Vstupte.“ Jsem otevřel dveře a nechal jsem Sam vstoupit přede mnou.
Bylo to, jak jsem čekal. Hammond nám řekl, že první vlna evakuovaných přijede za méně než hodinu. Potom nás požádal abychom se na ně podívali, jestli jsou pohodlně umístěni v čekacím prostoru, než jim vysvětlí co se přesně stane.
Jak naše porada skončila, Hammond se zeptal Sam, jestli už našla základnu beta a gamma. Řekla mu, že ano a že už je naprogramovala do počítače.
Oba jsme byli tiší, když jsme vyšli za Hammondovi kanceláře. To že jsme věděli, co se stane nás pořád tížilo. Podíval jsem se na Sam a přál jsem si, abych mohl udělat něco, co by ji zbavilo toho břemene. Pokusil jsem se jí trochu zvednout náladu. „Můžu vám koupit kafe?“ zeptal jsem se jí tiše.
Sam ke mně otočila hlavu a kývla. „Jistě, děkuji.“ Opáčila a poslala mi krátký, krásný úsměv.
Kantýna byla téměř prázdná, když jsme přišli. Ukázal jsem Sam, ať se posadí a šel jsem pro kávu.
Měli jsme čas sotva vypít kávu, když do místnosti vešel vojín a okamžitě zamířil k nám.
„Plukovníku, majore. Omlouvám se, že ruším, ale generál mě poslal ať vás oba najdu. První skupinka už přijela a majore, váš bratr a jeho rodina jsou s nimi.“
Podíval jsem se na Sam a uviděl jsem její pohled když to uslyšela. Uviděl jsem radost zbarvenou zármutkem v jejích modrých očích.
„Děkuju, vojíne.“ Řekla jsem mu. „Řekněte generálovi, že už tam jdeme.“
„Ano, pane.“ Opáčil a otočil se k odchodu, přičemž jsem se já otočil zpět k Sam. „Jste v pořádku?“ Zeptal jsem se jí tiše a ona kývla. „Jo. Budu v pořádku. To jen… Jsem ráda, že uvidím Marka a jeho rodinu a jsem vděčná, že budou v pořádku, ale pořád ze sebe nemůžu setřást pocit, že až projdou bránou ,tak že je už nikdy neuvidím.“
„Hej.“ Řekl jsem tiše, natáhl jsem se přes stůl a vzal jsem ji za ruku. Okamžitě jsem byl překvapený, jak její ruka tak lehce pasovala do té mé a jak dobré se to zdálo být, když tam byla. „Nepřemýšlejte takhle. Jdou na to samé místo jako my. Uvidíte je znovu když z tohodle všeho dostaneme.“
Sam kývla na souhlas, ale její oči mi pořád říkaly, že si nebyla jistá. „No tak.“ Přemlouval jsem ji tiše. „Pojďme, váš bratr čeká.“
„Dobře.“ Odpověděla Sam a zhluboka se nadechla. Pustil jsem její ruku, jak jsme vstali od stolu a znovu jsem byl překvapený, jak oloupený jsem se cítil bez její teplé ruky v té mojí.
Stál vzadu, jako tichý pozorovatel, jak Sam přivítávala svého bratra, její švagrovou a neteř a synovce. Jejich setkání bylo veselé a radostné, ale přinášelo i nádech smutku. Otočil jsem se jinam a podíval jsem se do místnosti vedle. Podíval jsem se na dav tří set lidí, kteří čekali uvnitř a lehce jsem mohl vidět jejich znepokojení a neklid. Jsou znepokojeni zprávami a chtějí vědět co se stále.
Uslyšel jsem za sebou kroky a otočil jsem se, abych uviděl generála Hammonda, který šel po chodbě. Stoupl vedle mě s výrazem který mi říkal, že už nemyslí dopředu, že už myslí jen na úkol, který mu byl přidělen. „Plukovníku, majore.“ Zavolal na Sam a na mě. „Už je čas. Nemůžeme ty lidi čekat déle.“ Dokončil tiše a my ho následovali ,jak vešel do místnosti.

*****************************

SAM
Naše porada šla přesně tak jak jsme si představovali, evakuovaní vzali zprávy přesně tak jako my. Jak by jste brali zprávy, že váš svět umírá a miliardy lidí, vaši přátelé a rodina, umře s ním? Ještě, mezi všemi emocemi, které jsem mohla číst v jejich tvářích , pod strachem a žalem, pod hysterií, jsem uviděla úlevu. Oni byli vybráni aby přežili, mezi všemi těmi, kteří nemohou.
Bylo to stejné se všemi skupinami, které následovali. Čtyři hodiny, jsem je sledovala jak přicházeli a pokaždé to bylo stejné. Hvězdná brána pracovala téměř bez přestání, od toho co přišla první skupina až do poslední chvíle. První den jsme poslali nejméně 5000 lidí a doufali jsme, že pošleme ještě aspoň jednou tolik, než to všechno skončí. Druhá brána oznámila, že poslala stejně jako my. Ale tyhle čísla se zdála tak malá, v porovnání s tím ,kolik jich zemře v ohnivé bouři.
Teal’c odešel před pár hodinami, aby byl se svou rodinou. Vzal si sebou adresu na základnu beta a potom se tam za námi vrátí aby nám pomohl v bitvě proti goa’uldům. Daniel, Catherine, Janet a Cassie už byli na základně beta a pomáhali všechno připravovat a umístit evakuované, kteří přišli bránou. Už zde zbývala jen hrstka personálu SGC. Generál, poručím Simmons, pár vojínů, plukovník a já jsme měli jít s poslední skupinou.
Podívala jsem se dolů z řídící místnosti a sledovala jsem spoustu lidí jak šla nahoru po rampě. Moje oči se přesunuly a skončily na Jackovi. Stál na začátku rampy, dohlížejíce na evakuaci. Pohled na něj jak tam stál, vysoký a impozantní, ještě soucitný k těm které jsme posílali bránou, mě utišoval a ujišťoval mě, že nejsem sama. Jack je tu pro mě a vždycky bude se mnou. Skoro instinktivně jsem se usmála, a on jako by cítil moje myšlenky, otočil hlavu a jeho oči potkaly ty moje. I přes tu vzdálenost a skleněné okno mezi námi, ne mě měl jeho pohled stejný efekt jako vždycky. Zhluboka jsem se nadechla, když se mi rozbušilo srdce. Tyhle jeho oči, oči které se zdály, že skrze mě vidí do mé duše, vtáhly mě do jejich hloubek a já se v jejich tmavých hloubkách ochotně ztrácela. Utápěla jsem se v nich a byla jsem za to vděčná. Čekala jsem na ten hlodavý hlas ve mně, ten, který tu byl tisíckrát, když se moje oči zaloudaly k tomuto muži. Ten který mi říkal, že na tohle nemůžu myslet a že nemůžu chovat tyhle city k muži, který je můj velící důstojník. Čekala jsem na ten hlas, ale on nepřicházel. Pro jednou moje srdce a moje mysl plně souhlasili. Slova staré písně se mi najednou vybavily… „Pokud jej milovat je špatné, tak nechci být správná.“ Nachytala jsem se, jak s tím souhlasím.
Generál zavolala na Jacka a já ho sledovala, jak se otočil na Hammonda.
Najednou jsem ucítila potřebu po nějakém čerstvém vzduchu a chtěla jsem být chvilku sama, pod hvězdami a vychutnávat si tenhle city. Když jsem se otočila od skla, znovu jsem na sobě ucítila Jackovy oči a instinktivně jsem věděla, že mě bude následovat.
Byl už večer, když jsem vylezla ven vzduch byl svěží přicházející nocí. Šla jsem trochu dál ode dveří. S tohodle místa na úpatí hory jsem se mohla dívat dolů na údolí v kterém leželo Colorado Springs. Západ slunce, který mě uvítal, byl závratně krásný. Dokonalé odstíny růžové, oranžové a fialové se smíchaly dohromady a pokryly oblohu, jako by byla plátno. Ten pohled byl ještě dojemnější, když jsem věděla, že je to poslední západ slunce, který tato planeta uvidí.
Uslyšela jsem, jak se Jack potichu přiblížil a tichým a pomalým hlasem promluvil. „Sam?“
„Tohle je poslední západ slunce, Jacku. Není to úžasné?“ Zamumlala jsem tiše.
Jackovy ruce se prokradly okolo mého pasu a přitáhl si mě k němu. Položil hlavu proti té mé a vůně jeho vody po holení mě obklopila. Jeho hlas byl teplý, jak mi odpověděl. „Moc.“ Odpověděl tiše a objal mě pevněji, přitahujíce mě blíž k němu. Moje ruce překryly ty jeho a nahnula jsem hlavu dozadu, proti jeho ramenu. „Všichni jsou dnes venku, žijí, smějí se, brečí, bojují, mají děti, milují se a ani si neuvědomují ,že zítra to všechno skončí.“ Řekla jsem tiše a ucítila jsem, jak se okolo mě jeho ruce utáhnuly, jako odpověď. Ten okamžik byl tak smutný a já jsem si nemohla pomoct a po tváři mi začaly téct slzy. Nebyla jsem překvapená, když si mě k sobě Jack otočil. Jeho dotek byl tak něžný, když vzal moji tvář mezi dlaně. Zavřela jsem oči a zadržela jsem dech, jak láskyplně slíbal slané slzy z mých tváří. Vzpomněla jsem si na dýchání, když jeho rty přicestovaly a ž k těm mým. Opíjela jsem se pocitem jeho rtů na těch mých. Vychutnávala jsem si jejich strukturu a snažila jsem si zapamatovat jeho chuť a dotek. Jeho ústa chutnala po kávě, smíchané s nádechem zubní pasty, chápala jsem ji jako specificky Jackovu. Tak jak se to zdálo divné, bylo správné, že náš první polibek byl v slábnoucím světle umírajícího slunce. Tohle byla moje poslední myšlenka, než jeho jazyk prošel přes moje rty a já jsem se ztratila v rozkoši jeho polibku.

****************************

A million stars light
This beautiful night
This is not a night to die
Let me sing and dance
Beneath the sky I have such love to give
To give!
I want a chance to live
Live
For the one I love
Love
As no one has loved
Give
Asking nothing in return.

****************************

JACK
Už se blížil konec. Zbývalo pouhých dvanáct hodin, doba, že kterou se dalo zachránit pouze malý zlomek lidstva. Většina nás byla unavena. Nespali jsme od toho, co to všechno začalo, skoro před 48 hodinami. Podíval jsem se přes místnost na Sam a mohl jsem vidět únavu, která prostupovala do každého svalu v jejím těle. Už jsem se k ní rozešel, když jsem postřehnul hučivý zvuk. Zvědavě jsem pohlédl na Sam, doufajíce, že to může nějak vysvětlit. Na tváři měla zmatené zamračení, jak to taky uslyšela. Naše pohledy se střetly a potom jsem uviděl, jak jí do očí vstoupil zděšený pohled, když si najednou uvědomila příčinu hučení. Její oči se okamžitě obrátily k bráně a moje je následovaly.
„ZRUŠTE TO!“ najednou vykřikla. „Přetěžuje se.“
Ale její výkřik přišel pozdě.
To co se dál stalo mi připadalo jako kdyby se to zahrálo zpomaleně. Sam se otočila k bráně a rozeběhla se k ní. Najednou brána vybuchla ve spršku jisker a elektrických výbojů. Vypadalo to, že tryskají do všech směrů a místnost se naplnila zvukem zahřmění a jak jsem tušil, brána vybuchla. Místnost se naplnila kouřem a vypadla světla. Přes tmu jsem mohl slyšet vystrašené výkřiky evakuovaných, ale moje jediné myšlenky se ubíraly na Sam. Byla moc blízko k bráně, když se přetížila.
Nouzové osvětlení naskočilo a potlačilo intenzivní tmu. „Dobře, všichni se uklidněte, už to přešlo.“ Slyšel jsem jak pronesl generál a já se prodíral kouřem a hledal jsem Sam.
Moje srdce sebou škubnulo, když jsem ji uviděl zkroucenou na začátku rampy. Rychle jsem se k ní přemístil a klekl jsem si vedle ní. Potlačil jsem zpět svůj strach a přiložil jsem jí prsty na hrdlo. Moje úleva byla téměř hmatatelná, když jsem ucítil její silný a pravidelný tep. Když jsem se podíval po nějakém zranění ,tak jsem uviděl hroznou ránu na jejím čele. Aniž bych od Sam odtrhnul pohled, tak jsem požádal o lékárničku. Sam tiše zasténala a když se začala hýbat, tak jsem jí něžně položil ruku na rameno, aby zůstala ležet.
„Lež klidně.“ Řekl jsem jí tiše, když se její oči otevřely a neuvěřitelně modré oči se na mě dívaly. „Jacku?“ zašeptala. „Máš ošklivou ránu na čele.“ Řekl jsem jí tiše. „Můžeš mít otřes mozku.“
„Myslím, že to vysvětluje tu bolest hlavy.“ Zamumlala suše a j jsem si nemohl pomoct a usmál jsem se. Zrovna jsem chtěl pronést, že se mnou byla moc dlouho a že se na ni můj humor začal přelévat, zrovna když si vedle mě kleknul generál. Držel tašku první pomoci a díval se dolů na Sam. „Jak je vám, majore?“ zeptal se Sam tiše a ona se na něj usmála. „Dobře, pane.“ Odpověděla. „Dobře.“ Poznamenal Hammond a odešel ,aby zkontroloval ostatní. Díval jsem se, jak odcházel, potom jsem se otočil k Sam, která si začala třít tu ránu.
„Promiň.“ Zamumlal jsem, když sebou Sam při antitetanovce škubla a vzdychla. „To je v pořádku.“ Zamumlala tiše a já jsem rychle dokončil čištění a zavazování jejího čela.
Po té, co jsem to dodělal, pomohl jsem jí se posadit a její oči okamžitě zamířily k bráně. „Už je to tak.“ Řekla tiše. „Už není kam jít. Už žádná naděje.“
„Je mi to líto, Sam.“ Řekl jsem jí tiše. Otočila se ke mně. „To není tvoje chyba. Pokud je někdo vinný, tak já. Měla jsem vědět, že brána nevydrží pracovat non-stop.“ Řekla tiše. „Není to tvoje chyba.“ Zdůraznil jsem tiše. „Nikdo to nemohl předvídat.“ Skoro instinktivně jsem věděl ,že bude protestovat, ale dřív než mohla, tak v místnosti zazněl jiný skoro mrtvolně tichý hlas.
„Takže co se stane teď?“
„Při mužově otázce jsem vstal a podíval se na něj, jak stál v čele skupinky. Zamračil jsem se, nechtěl jsem vidět jak budou brát novinky, ale musel jsem jim je říct. Naše osudy byly zpečetěny v momentu, kdy se brána přetížila. Vzdychl jsem a ucítil jsem, jak vedle mě stojí Sam a mlčky mě uklidňuje.
„Nemůžeme nic udělat.“ Řekl jsem skupině tiše. „Bez hvězdné brány nemáme kam jít.“
„Takže zemřeme?“
„Ano.“ Poznamenal jsem jednoduše a uviděl jsem nedůvěru a strach v jejich očích. Všichni se cítili stejně, včetně mě. Nechtěl jsem umřít, ale teď to bylo nevyhnutelné a už nebylo možné nic udělat, než říct sbohem a smířit se s tím.
„Tak proč jste nás sem kruci tahali?!“ Utrhl se ten chlap a jeho strach se přeměnil ve vztek. „Podívejte, nikdo nemohl vědět že se to stane.“ Pokoušel jsem se to vysvětlit. „A i kdybychom vás sem netáhli ,tak by jste za pár hodin všichni umřeli.“ Řekl jsem to možná chladně, ale pravdivě.
Muž na mě zíral a potom se podíval na Sam stojící za mnou.  Při pohledu do jeho očí jsem věděl, co chce říct, ale dřív než jsem tomu stihnul zabránit tak slova byla vyslovena.
„Slyšel jsem, jak jste mu říkala, že to všechno byla vše chyba. Měla jste vědět, že se to stane, a protože ne tak tady všichni umřeme!“
Sam za mnou tiše vzdychla a já jsem chtěl toho chlapa roztrhnout ve dví, za to, že řekl, že to byla její chyba. Udělal jsem krok dopředu a muž zřejmě podle výrazu v mé tváři věděl, že zašel moc daleko. Jeho tvář zbledla a polkl, jak jsem se postavil pár centimetrů od něj.
„Drž hubu!“ Řekl jsem mu pomalým výhružným hlasem „Toto není její chyba. Není to ničí chyba, ale pokud chceš někoho vinit, tak potom viň mě, jasný?! Ale nikdy neviň ji, ji nikdy! Nikdo tady nechce umřít. Jsem si zatraceně jistý, že nikdo nechce umřít. Sam a generál nechtějí umřít, ale teď už s tím nic nezmůžeme. Už není nic co se dá udělat kromě toho, abychom se s tím smířili!“ Dokončil jsem a otočil se pryč. Okamžitě jsem hledal Sam a uviděl jsem ji sedět na podlaze. Seděla zády opřená o stěnu, měla skrčené nohy a hlavu měla zabořenou ve složených rukou. Tiše jsem k ní přišel a sednul jsem si vedle ní. „Sam?“ Řekl jsem tiše, ale ona neodpověděla. Obtočil jsem jí ruku okolo ramen a přitáhl jsem si ji k sobě. „Neposlouchej ho.“ Řekl jsem jí tiše. „Je jen vyděšený a potřebuje někoho vinit. Není to tvoje chyba.“ Zdůraznil jsem znovu a Sam se na mě podívala. Moje srdce nepříjemně poskočilo, když jsem uviděl slzy v jejích modrých očích. „Nechci umřít, Jacku.“ Zašeptala a moje srdce se ztratilo. „Já vím.“ Zamumlal jsem tiše a přitáhl si ji k sobě pevněji, přičemž si položila hlavu na moje rameno. „Ani já nechci.“ Zašeptal jsem a otřel jsem polibek o vrch její hlavy a pevně jsem ji objímal, jak brečela.
Po pár minutách Samino vzlykání ustalo v občasné posmrkávání. Za pár dalších minut únava zvítězila a ona usnula. Umístil jsem ji na sebe pohodlněji a zavřel jsem oči, spokojený s tím ,že jsem ji pouze objímal.

****************************

SAM
Though this world tears us apart
We're still together in my heart
And even if I have to die
Love will not die
Love will change the world.
Live
For the one I love
Love
As no one has loved
Give
Asking nothing in return
I'll love until love wears me away
I'll die and know my love will stay
And I know my love will stay.

****************************

Když jsem se probudila s hlavou na Jackově rameni, tak jsem si uvědomila, že místnost byla tichá. Už zbývalo jen trochu času, už nám zbývalo jen pár hodin a každý už vypadal, že se s tím smířil. Už byl jen čas říct sbohem a společně čelit nevyhnutelnému.
To není to, jak chci strávit poslední hodiny svého života. Schoulení k sobě v místnosti plné vystrašených lidí, se srdcem plným lítosti. Je tu jedno sbohem, jedno speciální sbohem, které musím dát, ale ne na tohle místě. Odtáhla jsem se od Jacka a on se na mě zmateně podíval, když jsem vstala. Udělal jsem malé gesto následuj mě a přesunula jsem se ke dveřím. Slyšela jsem, že mě následoval, když jsem vešla do tmavé chodby a vyrazila k mému pokoji.
Nechala jsem dveře otevřené jak jsem vešla dovnitř do tmavého pokoje a otočila jsem se k němu. Zmenšil vzdálenost mezi námi a opřel hlavu o moje rameno. I přes tmu v pokoji, jsem mohla vidět znepokojení v jeho tmavých očích. „Co se děje?“ zeptal se mě tiše. „Kromě toho se Sluncem?“ zeptala jsem se ho s malým úsměvem a potom jsem se zhluboka nadechla než jsem pokračovala. „Je hodně věcí kterých lituju, Jacku. Je tolik věcí, které jsem měla říct. Tolik věcí, které jsem měla udělat, ale já se bála. Nechci zemřít aniž bych…“  Zasekla jsem se, najednou jsem ztratila všechnu odvahu. „Aniž bys co?“ Zeptal se mě tiše a láskyplně mi položil dlaň na tvář. To co jsem uviděla v jeho očích mi dodalo odvahu, kterou jsem potřebovala abych pokračovala. „Aniž bych ti řekla, co k tobě cítím. Je na nic, že ti to říkám teď, když už nám zbývá jen tak málo času, ale já nechtěla opustit tenhle život, nechtěla jsem ho skončit, aniž bys věděl, že Tě miluju. Pokud musíme zemřít, tak nechci nic jiného, než zemřít v tvém objetí.“ Řekla jsem mu a nemohla jsem zastavit slzy.
„Sammie.“ Zamumlal Jack tiše a palci mi utíral slzy z tváří. „Miluju Tě.“ Zašeptal tak tiše, že jsem ho skoro neslyšela. Jeho ruce sjely k mému pasu a pevně mě k sobě přitisknul. „Miluju Tě.“ Řekl mi znovu, přičemž se jeho rty otřely o ty moje. „Miluj mě, Jacku.“ Zašeptala jsem oproti jeho rtům. „Už nechci přemýšlet, chci jen cítit, pomoz mi zapomenout.“
Jeho odpověď byla, že si mě přitáhnul blíž k sobě a přitlačil jeho rty k těm mým ve spalujícím polibku. Uvítala jsem ho se vzdechem a invazi jeho jazyku jsem přivítala tím svým.
Brzy jsme byly ztraceni ve sladké rozkoši, hrůzy světa a osud který nás čekal za pár krátkých hodin jsme potlačili, jak jsme se v sobě navzájem ztratili. Začali jsme se navzájem vysvlékat. Cítila jsem jemnost madrace pode mnou, jak mě Jack něžně položil na postel a potom jeho ruce objevovaly moje tělo něžným dotekem, téměř uctivým.
Jeho pohlazení byla nádherné mučení a já se rozpouštěla v extázi. Potom byl nade mnou a uvnitř mě a ten pocit byl tak erotický, že jsem vzdychla. Hýbali jsme se společně, touha a extáze nás zaplavily, jak jsme se snažili o uvolnění. Když mi moje máma prvně vysvětlovala milování, tak mi řekla, že sex je příjemná věc, ale že když se o ni podělím s někým koho opravdu miluju, tak že se nepodělíme jen o naše těla a nebudeme si dopřávat jen rozkoš, ale opravdu se podělíme o naše duše. Do téhle chvíle jsem nikdy neokusila tuhle část milování. Teď byly moje smysly tak naplněny Jackem, ochutnávala jsem ho rty, cítila jsem ho, cítila jsem, jak jeho srdce buší tak blízko u toho mého, vdechovala jsem vůni, která byla jen jeho, sama. Obklopil a naplnil mě a já jsem věděla, že jsem našla druhou půlku mé duše. Podívala jsem se na něj a uviděla v jeho očích, že se cítil stejně. Sledovali jsme se, naše pohledy se uzamčely a naše duše spolu splynuly, jak se v jediné sekundě dostavilo uvolnění. Udělala jsem se první a jak mě zaplavovaly vlny rozkoše, pevně jsem držela svého milence, jak se otřásl a naplnil mě.
Jack se na mě podíval a já jsem mohla vidět v jeho očích slzy, jak se ke mně zohnula políbil mě. Naše slzy se smíchaly, jak jsme ještě jednou podlehli touze.
Později si mě Jack přitáhl pevněji k jeho teplému tělu a umístil mi hlavu na jeho hruď. Jeho prsty se mi proplétaly ve vlasech v něžném doteku a jeho rty se otíraly o mé spánky, přičemž zamumlal. „Spi, Sammie. Brzy to přijde. Spi. Budu tě držet, nepůjdu pryč.“ (v Aj to zní tak božsky… v češtině to není ono lidi no řekněte sami: "Sleep, Sammy. It'll be over soon. Sleep. I'll hold you, I won't let go." )
Objala jsem ho pevněji, jak jsem zavřela oči. Nemohla jsem odolat únavě.

Když jsem se vzbudila, pořád jsem vedle sebe cítila Jacka, cítila jsem, jak mě pevně objímá. Když jsem otevřela oči, uvědomila jsem si, že je něco špatně. Podívala jsem se na budík na mém nočním stolku a když jsem uviděla hodiny, tak mi to došlo. Mělo se to stát před čtyřmi hodinami, ale my jsme zřejmě ještě byli na živu. „Jacku.“ Zavolala jsem a zatřásla jsem s ním.
„Hmm, co?“ zamumlal ospale a otočil se ke mně. „Podívej se na čas.“ Řekla jsem mu, jak jsem vstala z postele a ve tmě jsem hledala župan. „Co to děláš?“ zeptal se, když se otočil a našel mě v županu. „Spletli se, Jacku.“ Řekla jsem mu, jak jsem šla ke dveřím. „Pořád žijeme.“ Dokončila jsem a šla jsem ke schodům napovrch. „Sam, nechoď!“ Jackův uzkostlivý hlas mě následoval, jak jsem přišla ke dveřím ke schodům.
Byl to dlouhý výstup, skoro 50 úrovní (level… snad ne pater! Je jich tam jen něco okolo třiceti ne?) a moje síla mě skoro opustila když jsem se dostala nahoru a stála jsem u dveří ven. Zastavila jsem se před nimi a dotkal se jich rukou. Kov byl teplý, ale ne tak abych se spálila.
Uslyšela jsem za sebou Jacka a otočila jsem se, akorát když vylézal. „Sam.“ Zavolal, lapajíce po dechu po namáhavém výstupu.
„Vidíš, Jacku.“ Vysvětlovala jsem. „Když jsme naživu, tak se to možná nestalo tak jak to předpokládali.“ Jack se zastavil vedle mě a obtočil mi ruku okolo pasu. „Dobře, otevřem to.“ Řekl a já jsem se zhluboka nadechla, než jsem otevřela dveře.
První věc která nás uvítala, byl zápach hořícího dřeva. Vyšli jsme ven z hory a půda pod našima nohama byla stále teplá. Zpustošení kolem nás mi málem zastavilo srdce. Skoro nic z nádherných lesů nezbylo, zbyly jen ohořené pahýly z kdysi hrdých stromů. Dole pod nám i v dálce jsme viděli pořád hořící oheň někde v místech, kde kdysi bylo Colorado Springs. Jack si mě k sobě pevně přitisknul, jak naše oči pozorovali obludnost, která se před námi rozprostírala. Podívala jsem se nahoru na oblak kouře, mohla jsem vidět východ slunce. „Nerozumím tomu, co se stalo?“ Zeptal se Jack tiše. „Musela to být obří Sluneční erupce. Dost silná na to, aby  způsobila tuhle zkázu, ale ne tak silná aby zničila Slunce nebo atmosféru. Někde můžou být lidé, kteří přežili.“ Řekla jsem Jackovi tiše. „takže jsme dostali druhou šanci.“ Řekl tiše. „Ano. Pořád žijeme a cesta před námi nebude lehká. Jsme sami a jen to, co je na základně nám musí stačit k přežití. Ale stromy a vegetace znovu začnou růst, do té doby, pokud kořeny nebudou zničeny. Můžeme to přežít, vím, že můžeme.“ Řekla jsem tiše. Otočil si mě tváří k němu a přitáhl si ně blíž. Mírně se usmál a něžně se dotknul mé tváře. „dokud budeš se mnou Sammie, tak se dokážu dostal přes všechno.“ Zašeptal a jeho rty zajmuly ty moje. Usmála jsem se když jsem si uvědomila, že Jack a já se podělíme ještě o hodně svítání a o hodně západů slunce a že každý bude přivítán, jako by to byl náš poslední.