Titul: The road not taken
Autor: Lina
Překladatel: -/-
Žánr: Chybějící scéna
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: PG
Délka: Krátké
Časová osa: 10. série
Stav: Kompletní
Synopse: Opět scénáristé na něco zapomněli...

__________________________________________________________

Generál Jack O´Neill seděl v kanceláři doktorky Lamové. Čekal na ni už alespoň deset minut a nervózně poklepával nohou na podlaze. Nemohl se zbavit neodbytného pocitu, že hlášení, které držel v ruce, mu neřeklo vše, co chtěl vědět. Četl ho snad desetkrát, ale mezi odbornými termíny a vojenskými poznatky se mu ztrácelo to podstatné.
Přijel z Washingtonu brzy ráno. Aby stihl první letadlo, museli kvůli němu zdržet let z hlavního města a na letiště v Coloradu pro něj přijelo auto z SGC. A od té doby, co dorazil na základnu, sedí tady. V kanceláři. Díval se okolo sebe a jeho nervozita se stupňovala o to víc, když si uvědomil, že to nebude doktorka Fraiserová, kdo mu přinese nové informace jako prvnímu. Teď musí čekat, až nová doktorka vyřídí vše potřebné, podá hlášení generálu Landrymu, který je její přímý nadřízený a teprve pak přijde za ním a uklidní jeho. Tedy mohl jen doufat, že ho uklidní. Z onoho hlášení vše vypadalo tolik zle, že měl opravdu strach, že tentokrát by to nemuselo dopadnout dobře.
Jack se sehnul, opřel si lokty o kolena a obličej schoval do dlaní. Pořád si říkal, že musí dýchat hezky zhluboka a myslet pozitivně, ale nešlo to. Volali mu zrovna, když byl na jednání s jedním ruským politikem. Sekretářka vešla do jednací místnosti a pošeptala mu do ucha, že volá generál Landry z SGC. Z výrazu její tváře poznal, že to nebude jen milý pozdrav z jiných končin USA. Omluvil se z jednání a rychle spěchal za sekretářkou k telefonu. Do jednací místnosti se už nevrátil. Vzal si svojí bundu, kufřík, zavolal svému osobnímu asistentu, aby mu okamžitě sehnal jakékoliv letadlo do Colorada a okamžitě odešel na letiště.
„Generále?“
Jack se narovnal v křesle a dal si dobrý pozor aby zachoval klidný výraz v obličeji. Stále si nebyl jist, jestli by tahle doktorka pochopila, proč je tak nervózní a netrpělivý.
„Doktorko Lamová.“
„Omlouvám se generále, ale nemohla jsem přijít dřív, musela jsem dokončit důležitou práci na ošetřovně a podat hlášení generálu Landrymu.“
Jackovi přišlo stále zvláštní, když ji slyšel mluvit o Hankovi jako o generálovi. Muselo to pro ni být dost nepřirozené, oslovovat tak svého otce.
„To je v pořádku.“
Carolyn obešla svůj stůl a posadila se do křesla. Před sebou rozložila desky. A zase si Jack vzpomněl na Janet. Sakra na tohle si nezvykne.
„Tedy pane, nečekali jsme, že dorazíte tak brzy. Nemám pro vás nic připravené.“
„Nechci po vás žádné hlášení. Jsem tu spíš z osobních důvodů. Však víte, můj tým…“
Doktorka se na chviličku odmlčela a sledovala Jackovi reakce. Nakonec se jemně usmála. „Je jí dobře pane. Snížili jsme dávky anestetik a čekáme, až se probere sama.“ Poznala, že to je to, co chce Jack slyšet. Trochu se uvolnil a položil ruce do klína. „Její zranění byla vážná, ale naneštěstí podplukovník Mitchell odvedl dobrou práci při prvním ošetření a přivedl ji včas domů. Bojovali jsme se ztrátou krve a popálenými tkáněmi, ale naštěstí žádný z důležitých orgánů nebyl zasažen. Sam to zvládá skutečně dobře.“ Počkala, jestli nebude mít generál nějaké otázky. Rychle pak dodala. „Můžeme zajít na ošetřovnu, pane.“
Jack přikývl a vstal. Počkal až doktorka vezme nějaké svoje věci, přidržel jí dveře a následoval ji chodbami až k jednomu z pokojů u ošetřovny.
„Můžete zůstat jak dlouho chcete. Kdyby se probrala, zavolejte na sesternu.“
„Díky doktorko.“ Jack vzal za kliku, ale počkal až Lamová zajde na ošetřovnu, pak potichu vešel do mírně setmělého pokoje. Popošel k Samině posteli. Vzal ji za ruku a přitáhl si židli vedle ní. Pomalu se posadil a celou tu dobu z ní nespouštěl oči. Nevěděl, jestli nemá třeba něco říkat. Pozoroval její klidnou tvář a začínal se cítit uvolněněji. Najednou z něj spadl ten hrozný pocit, že přijde pozdě. Teď, když tu seděl, viděl ji, přesvědčil se o tom, že je o ni postaráno a mohl tiše čekat, až se probudí, byl uklidněný. V levé ruce svíral tu její a palcem ji šimral v dlani. Druhou rukou ji hladil ve vlasech. Pozoroval, jak klidně spí. Hrudník se jí zvedal rytmicky a vlastně to celé vypadalo, jako by se nic nestalo a on přišel pozdě večer domů, kdy ona už spala. Kdyby mohl, polechtal by jí za uchem a pošeptal, že je už u ní.
Na dveře se ozvalo jemné zaklepání. Jack se zamračil. Copak nemohl ten za dveřmi zaklepat tišeji? Mohl by Sam probudit. Aby tedy předešel dalšímu vyrušení, vstal a šel otevřít. Za dveřmi stál Cameron Mitchell.
„Dobrý den, pane.“
„Mitchelle.“
„Omlouvám se pane, doktorka mi řekla že jste přijel, myslel jsem, že budete se mnou ... nevím, byl jsem u toho a hlášení často nestačí, tak…“ Cameron si strčil ruce do kapes a zhoupl se na patách. Tahle situace pro něj nebyla příjemná, zvláště potom, co mluvil se Sam na té planetě a ona se mu svěřila, že jeden z osobních dopisů byl i pro generála. Vždy tušil, a i slyšel od Daniela a Teal´ca, že vztah těch dvou byl přinejmenším komplikovaný a teď se nemohl zbavit pocitu, že měl svůj tým a hlavně Sam na té planetě víc hlídat.
Jack sklonil hlavu a pokynul Mitchellovi ať jde dál. „Doktorka říkala, že jste udělal, co se dalo,“ posadil se zpátky na židli.
„No, snažil jsem se. Ale povím vám, byl jsem z toho pořádně vytřesený.“ Cameron obešel postel Sam a nahnul se nad ní. „Vypadá neuvěřitelně klidně.“ Urovnal jí kyslíkové brýle na nose a jemně stiskl rameno. „Celou tu dobu to zvládala naprosto úžasně. Říkala mi, co mám dělat a stejně to byla ona, kdo nás nakonec zachránil.“
„Jo, to je celá Carterová.“ Jack pozoroval Mitchellovo chování k Sam se zájmem, ale necítil z něj žádnou konkurenci. To jak Cameron mluvil, co dělal, bylo to spíš, jako by viděl bratra, který se snaží chránit starší tvrdohlavou sestru a pak má výčitky svědomí, že toho není až tak úplně schopný. „Celou tu situaci jste zvládl skvěle Mitchelle.“
Cameron se narovnal a kývnutím hlavy poděkoval. „Dáte mi vědět, až se probere?“
„Jistě. Jste přeci tým.“ Ujistil ho Jack a dal důraz na Jste.“
„Díky, pane.“ Mitchell odešel z pokoje.
„Sam, musíš každého velitele týmu, ve kterém jsi, tak příšerně děsit?“ Zeptal se Jack spíše sám sebe, protože si byl jistý, že ona mu neodpoví. Skutečně chápal Mitchellovi pocity viny. Během krátké doby unesou Daniela, Sam je skoro zabita a on se zuby nehty snaží chránit hlavně svoje lidi. Kolik takových situací musel sám zvládnout za ta léta co velel SG1 a později SGC? Zhluboka se nadechl a nakázal si nebýt nostalgický. Znovu uchopil Saminu ruku a seděl v tom naprostém tichu.

Jack O´Neill zvedl hlavu od desek s jedním z důležitých papírů co si přivezl z Washingtonu. Nechtěl se k nim ještě ten den vracet, ale teď měl dostatek času si je přečíst. Položil si tedy desky na kraj nemocniční postele a aniž by pustil Saminu ruku, pročítal si listiny a bylo mu úplně jedno, jak hodiny plynou. Dokud nezaznamenal nucenou změnu.
„Hej.“ Zkusil promluvit na Sam a upoutat její pozornost, protože její oči, ještě trochu omámené, klouzali po místnosti. „Sam?“
Pohled stočila na Jackovu tvář.
„Ahoj.“ Usmál se a postavil se, aby na něj lépe viděla.
Sam znovu zavřela a otevřela oči. Nasucho polkla. „Jacku?“
„Měl jsem cestu kolem víš.“
„Jistě.“ Mírně se usmála a pak hned zkřivila obličej bolestí.
„Zavolám sestru.“ Jack se natáhl po signalizačním zařízení.
„Počkej.“ Zastavila ho.
Vrátil se tedy zpět k ní, naklonil se a políbil ji na rty. „Bude dost času si povídat. Teď se musíš dát do pořádku.“
Sam přikývla a spolu s Jackem počkala, až přijde někdo ze zdravotníků.

„Pane.“
„Mitchelle.“
Jack a Cameron se jen minuli ve dveřích do Samina pokoje. Cameron šel ven a Jack dovnitř.
Jack si nesl přes ruku přehozený kabát a v ruce měl kufřík. Vše odložil na křeslo.
„Dobré ráno.“ Pozdravila Sam.
„Dobré.“ Jack se posadil na kraj její postele. „Co měl v tom podezřelém pytlíčku?“
„Ó Jacku, dneska jsem asi velice zklamala velitele týmu.“
„To zní skutečně vážně. Co jsi mu provedla.“
„To je klasifikováno jako velice tajné.“
„Mám nejvyšší stupeň prověření.“
„Na tohle ti nestačí.“ Sam se smála.
Jack se zatvářil schválně nešťastně a smutně, ale ona mu nepodlehla. Otočila téma od Camerona. „Odjíždíš?“
Jack přikývl a pokrčil rameny. „Zůstal jsem tu tři dny, ale obávám se, že teď už skutečně musím jet zpátky do Washingtonu.“
„Já vím.“ Sam nechala Jackovi prsty, aby jí přejížděly po paži, i když to lechtalo.
„Lamová říkala, že tě pustí v pondělí domů. Budu zase tady. Odvezu tě domů. Slibuji.“
„Nemusíš se tak honit. Zvládnu to.“
„Já vím že ano, ale chci tu být.“
„Budu se těšit.“
„Zavolám ti, až dorazím do Washingtonu.“ Jack vstal a sklonil se pro polibek.
Sam ho objala kolem ramen a polibek mu opětovala. „Díky, že jsi přijel.“
„Vždycky.“