Titul:Twilight
Autor: Gail R. Delaney
Překladatel: Alis
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Dospělí
Délka: Dlouhé
Časová osa: 8. sezóna
Stav: Kompletní
Synopse: Sam s Jackem uvíznou na cizí, ale naprosto přátelské planetě a záchrana se tam nedostane dřív, jak za pět let... Nebo je vše jinak?

______________________________________________________________

** „Neřekla jsem ano.“ **
** „ Ale zatím …jste neřekla ani ne.“ **
** „ A co vy, pane? Když věci byly jiné …**
** „ Nebyl bych tady.“ **

„ Hm, Jacku. Jsi v pořádku?“
Jack vzhlédl od složky na jeho stole, aby se podíval na Daniela, stojícího v otevřených dveřích jeho kanceláře. Za Danielem v zasedačce viděl Jack SG-1, shromážděnou na poradu před jejich misí. Sam mluvila s Teal ćem a cokoliv tento velký Jaffa řekl, způsobilo, že se usmála. Zatřásla hlavou a konečky jejích blonďatých vlasů jí zavířily kolem krku, pohladily její tváře.
„Jacku! To pero asi praskne.“

Jack přestal, podíval se dolů na pero v jeho pravé ruce. Okraj jeho diáře byl celý pokrytý modrými inkoustovými tečkami, které způsobil ťukáním pera o svůj stůl. Zašklebil se na velkou inkoustovou kapku na konci jeho pera a vhodil je do prázdného koše stojícího vedle něj. Když se Jack podíval zpět, Daniel stál stále ve dveřích, ruce v kapsách . Výraz jeho tváře * Zůstanu tady tak dlouho, než to vyplníš* zvedl jeho obočí nad obruby jeho brýlí.
„Co je?“
„Na něco myslíš?“

Potřeboval veškeré své sebeovládání, kterému se naučil, když se stal členem zvláštních jednotek, aby se nedíval oknem ven. Na Sam. Zvedl obočí a snažil se vypadat nezaujatě. „ Na co myslím? Na nic. Připraveni na poradu?“
Vstal ze svého generálského křesla a otřel se o Daniela, když kolem něj procházel do zasedačky, ignorujíc jeho mumlání „Ja-acku“.
„Dobrý den. Děcka. Jaké vzrušující zprávy si mám vyslechnout než vás pošlu mimo Zemi?“ A než se posadil na židli na konci stolu, otřel si dlaně o sebe.
„P9X-4EV, že?“

Teal´c se opřel ve své židli, když se Sam otočila k Jackovi a Daniel se posadil.
„Ano, pane.“ Začala Sam a Jack se musel skoro pousmát, jak si Sam složila ruce na břiše a překřížila si nohy, když se opřela o stůl. „Toto je naše pátá návštěva této planety. A ty předchozí byly zatím docela jednotvárné. Obyvatelé jsou něco jako venkované. Neznají elektřinu,mají nějaké základní nástroje, jako např. pumpy a znají hutnictví.
Jejich představitelé jsou víc než ochotní jednat s SGC o vybudování základny mimo jejich město k těžbě naquadahu, jehož zásoby jsme našli při naší první návštěvě.“

„Výměnou za co? Jako obvykle? Adresy brán?“

Sam zatřásla hlavou. „Ne, pane.“

Jack naklonil hlavu. „Opravdu…“

„Nejsou to ambiciózní lidé, Jacku“ řekl Daniel, cvrnknutím otevřel složku před sebou. „Vypadají velice spokojeně s tím , jak žijí. Ačkoliv byli překvapeni,když nás viděli, nebyli až tak překvapení, když slyšeli, že jsme přišli z jiné planety. Myslím, že si vybrali tento jednoduchý způsob života vědomě. Jsou ochotní nás tam nechat tak dlouho, dokud se nebudeme snažit je změnit. Nechají nám tolik naquadahu, kolik budeme chtít, pokud budeme chránit zemi při těžbě. Nevyužívají ho.“

„Oh. Dobře. Je tu něco, co můžeme nabídnout? Nic nežádali? Vypadá to trochu divně…víte, co myslím…něco vzít a nic nedát.“

„Právě jsem říkala totéž, pane,“ řekla Sam a Jack se otočil tak, aby se jí podíval do očí.
Sam neuhnula pohledem. Miloval to, když se mu vydržela dívat do očí.
„A ráda bych jim nabídla nějaké léky, společně se seznamem ingrediencí a způsobů výroby a možnosti rozvíjet jejich vlastní. Hlavně antibiotika a anestetika.“

„To zní dobře.“

„Děkuji, pane.“ Usmála se Sam a Jack se musel podívat jinam. Někdy úsměv zabolí víc než hra na vyhýbání se, kterou už hrají tolik let.

„O.K. Takže jdeme dnes a dokončíme dohodu a potom SG 24, 25, 26 a 27 přijdou příští týden s vypracovaným plánem návratů zpět na Zemi.“
Jako jeden muž všichni vstali, jejich židle klouzaly po podlaze.

„My tři budeme připraveni během hodiny, pane.“

„Čtyři.“¨

Sam naklonila hlavu a Jack pocítil malé uspokojení, že je schopen ji čas od času šokovat. Takže ho tak dobře nezná….
„Čtyři, pane?“

„Ano.“ Jack zaťukal prsty o desku stolu. „Půjdu s vámi. Potřebuji čerstvý vzduch. Je tam spousta stromů, že,podplukovníku?“

Sam stále vypadala překvapeně, ale usmála se jedním koutkem úst. „Ano, pane. Spousta, spousta stromů.“

„Dobrá.“ Otočil se a šel zpět do své kanceláře. „Protože my ** všichni ** víme , jak moc mám rád stromy.“

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Aaaahhh, čerstvý vzduch. Nemůžeme mít takový vzduch v Coloradu ?“ Jack se znovu zhluboka nadechl nosem.

Sam se na něj dívala přes sluneční brýle a usmívala se. Nemohla si pomoct. Úsměv na Jackově tváři , nutil kohokoliv se usmívat. Byl znovu ve svém živlu. Pociťujíc rychlost rozložení a rekonstrukce….. samozřejmě, že on by to takto nikdy neřekl. Pro něj to byla moc brány.

„Dobrý den, Samantho,“ volal Aaroon Sonarnon, když šel přes pole směrem k bráně. Jako obvykle měl na sobě jednoduché hnědé oblečení, které bylo pro jejich komunitu typické.

„Rád vás zase vidím.“

„Dobrý den Aaroone,“ řekla Sam , když sešla se schodů.

„Danieli. Teal ´cu. Také vás rád vidím. Přivedli jste nového návštěvníka?“

„Ano. To je generál Jack O´ Neill, můj velící důstojník,“ řekla Sam a otočila se k Jackovi, který teď stál vedle nich.

„Jacku, buďte vítán v Calla Hills komunitě. Pojďte všichni. Moje Drahá čeká s poledním jídlem.“

Ti čtyři ho následovali. Jack a Sam šli vedle sebe a Teal´c s Danielem několik kroků za nimi.
Kolikrát už takto společně zkoumali ostatní světy? A kdy se to pro ně stalo zcela přirozené? A když si Sam uvědomila, jak jí tohle chybělo, pocítila uvnitř bolest. Jestlipak se Jack cítí stejně?
„On je…co? ….vůdce?“ Zeptal se Jack šeptem a lehce se k Sam při chůzi naklonil.
„Něco takového. Oni tu žijí v malých komunitách. A starší se starají o jakési jejich vedení. Ale ve skutečnosti to není jediný člověk, který by je vedl. Mají duchovního vůdce, potom společenského a taky něco jako lékaře. Aaroon je něco jako, um, člověk, který vede jejich hospodářství. Proto jsme taky jednali především s ním. Naše těžba by mohla přímo…“
„…ovlivňovat životní prostředí. Chápu. Ale starší? Je mu tak…39? 40?“
„101 a sedm cyklů jejich období, jak tomu oni říkají.“
Když viděla, jak je Jack překvapený, sotva potlačila zahihńání.
„Pane, jenom si uvědomte, že délka jejich roku je jiná než u nás na Zemi. Kratší. Takže jednotlivé cykly po sobě následují rychleji. Zhruba devět měsíců odpovídá našim dvanácti.“
„A kolik by mu potom bylo na Zemi?“
„78, zhruba.“
„Carterová, proč jsme ještě nenavštívili planetu, kde by lidé stárli rychleji než my?
Vždycky potkáme takovéto šťastlivce, kteří žijí mnohem déle než my a vypadají sotva na třicet . A když nám je přes čtyřicet, všechno jde k čertu. Alespoň jednou bych chtěl, aby se na mě někdo na cizí planetě podíval a řekl *Wow, na to, že je vám přes padesát, vypadáte skvěle! Víte, my většinou umíráme po pětačtyřicítce.*“
Sam se usmívala, krátce se na něho podívala. Těch čtyřicet let jeho života a stejně tak i jeho padesátka ho udělaly přitažlivým.
„Wow, na to, že je vám přes padesát, vypadáte skvěle!....pane.“ A ani se nepokoušela svůj úsměv skrýt, když se na ni prudce otočil a jejich pohledy se setkaly. A přestože jeho rty nenaznačovaly, že by se usmíval, jeho oči ho prozradily.
„Děkuji, podplukovníku.“
**Bože, jak jí tohle chybělo!**

„Možná přijdeme na to, jak to dělají, že vypadají tak mladě, pane.“
„Ale podle vás, Carterová, já jejich tajemství nepotřebuji.“ Nedíval se na ni, ale dolíčky ve tvářích prozrazovaly, že se usmívá.

Ještě nějakou chvíli šli po široké, prašné cestě, než došli k domu Aaroona Sonarnona.
Před domem si hrály tři děti s dřevěným kolem a každé z nich drželo v roce hůl, aby udržely kolo v pohybu a aby jim nespadlo. Jejich smích slyšeli ještě předtím, než viděli dům.

„Drazí,“ Aaroon zavolal, když došli ke dveřím. „Přivedl jsem Samanthu, Daniela a Teal´ca a oni s sebou mají ještě jednoho nového návštěvníka.“

Sarai Sonarnon je přišla přivítat. Měla blond vlasy, svázané do copu a v náruči držela jejich nejmladší dítě, Banith, které bylo staré asi tak tři roky. Ruku měla položenou na lehce se vzdouvajícím břichu. Jejich osmé dítě. Když k ní Aaroon přistoupil, políbil ji na tvář.

„Ráda vás zase vidím a ráda poznávám nového přítele.“ Přistoupila k Jackovi a když jí podával ruku, Sarai ji uchopila oběma svýma rukama.
„Já jsem Sarai, Aaroonova drahá.“
Jack se podíval na Sam a co nejpřívětivěji se na Sarai usmál.
„Jack. Děkuji.“
„Pojďte do domu a odpočiňte si na chvíli, já zatím pomůžu Sarai,“ řekl Aaroon a ukázal směrem k místnosti napravo ode dveří.

Místnost měla uprostřed ohniště, kolem něhož byly kameny, podlaha byla ze širokých prken, které byly vyleštěny tak, že úplně zářily. Na podlaze byly rozházené různé dřevěné hračky a o stěnu se opírala panenka. Na jedné ze židlí seděla mladá dívka, asi osmnáctiletá, na klíně měla rozečtenou knihu. Když jsme vešli, vzhlédla a když uviděla Daniela, široce se usmála.
„Danieli,“ vykřikla, trochu se začervenala, zamrkala a podívala se jinam.
„Samantho. Teal´cu. Ráda vás vidím.“
„Ahoj, Tello,“ řekl jí Daniel a posadil se vedle ní. „Doufal jsem, že tě zase dnes uvidím. Přinesl jsem ti knihu, o které jsem ti říkal.“

Sam šla k lavici a posadila se tak, aby viděla ohniště. Jack si sedl vedle ní, mírně se k ní naklonil a řekl: „Nová Danielova obdivovatelka?“
Sam se zasmála a přikývla. „Znáte Daniela. Na žádné planetě dlouho nezůstane alespoň bez jedné nebo dvou obdivovatelek. A obvykle o tom nemá ani ponětí. To je Tella, Aaroonova nejstarší dcera. Aaroon má ještě dva syny, ale ti už jsou zadáni- um- ženatí a mají svoje vlastní farmy.“

Jack se otočil, aby viděl oknem ven a díval se na hrající si děti.
„A kolik má dětí?
„Osm, včetně toho, co je na cestě.“
Jack se na Sam podíval a vysoko přitom zvedl obočí. „Opravdu. To na stoletého není tak špatné.“
„Oni jsou velice, ummm, plodná rasa. Ačkoliv, pokud mohu říct, tak Aaroon a Sarai jsou plodnější než ostatní,“ řekla Sam a naklonila se k němu ještě blíž, aby nemusela mít obavy, že ji bude slyšet i někdo jiný. „A jsou navíc velice oddaní.“
„Co tím přesně myslíte?“
Sam pokynula bradou směrem k otevřeným dveřím, které vedly do kuchyně. Z jejich místa mohli vidět, jak Sarai a Aaroon stojí proti sobě. Sarai ho drží kolem pasu a on má její obličej ve svých dlaních. O něčem si povídají a podle toho, jak se oba usmívají, by Sam skoro chtěla vědět, o čem to je. Aaroon se k Sarai občas naklonil a políbil ji. Přesunul svoje ruce dolů a hladil její břicho.

Sam najednou cítila, jak má horké tváře a svůj pohled odvrátila. „Tak tohle jsem měla na mysli,“ řekla.
Jack si odkašlal a stejně jako Sam se podíval jinam. „Jo. Dobře.“

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Rychle, tati! Musíme si pospíšit! Chci ještě před zapálením ohně vidět Calaba a Orina!“
Aaroon se zasmál, když ho jeho syn Tannin, tahal urputně za ruku a snažil se tak celou jejich skupinu popohnat. Pella a Gabrae běžely kousek před nimi. Všichni šli společně k vesnici.

„Nemohl jste si na vaši návštěvu Calla Hills vybrat lepší dobu, Jacku. Dnešní oheň a jídlo zahajují třídenní oslavu nadcházejícího Ornoreanu.“

Jack si jen pro sebe povzdechl. Sg1 a mimozemské oslavy, ty nikdy nevěštily nic dobrého. Buď se někdo opil, nebo tu byly ty nano-věcičky nebo zásnuby. Jack se otočil a podíval se na Daniela, aby se od něho dozvěděl,co o tom ví. Ale ten si povídal s Tellou a Jacka vůbec nevnímal. Ta mladá žena jím byla úplně fascinovaná. A Daniel mluvil a mluvil. Jack ho nemohl obviňovat. Nebylo to zase tak často, kdy měl Daniel tak zaujatého posluchače. A Teal´c, který mu obvykle naslouchá, se nepočítá.

„Oslava? A co se při této oslavě děje?“ Zeptal se nakonec Jack Aaroona.
Blížili se ke středu Calla Hills komunity, kde bylo několik budov. Připomínalo mu to město z **Little House on the Paradise**.

„Všichni se shromáždíme tady ve vesnici a užíváme si tří dnů odpočinku. Jíme dobré jídlo, tancujeme. Oslavujeme.“
„A nestane se něco *zvláštního*?“
Aaroon se na Jacka zmateně podíval. „Zvláštního?“
„Ano, zvláštního. Uh… něco neobvyklého. Děláte něco,co obvykle neděláte.“
Aaroon se usmál. „Ne, to si nemyslím, Jacku. Ornorean nám přináší období hojné úrody a dobré zdraví. A jen jednoduše oslavujeme a užíváme si čas s našimi přáteli a rodinou.“

„Něco jako prázdniny.“
„Ano. Prosím, běžte dál do dvorany. My se k vám hned přidáme. Jenom řeknu bratrovi Aericovi, že už jsme tady.“
Jack se na chvíli zastavil a díval se za Aaroonem a jeho velkou rodinou. Drželi se se Sarai za ruce.
Otočil se kolem dokola a sledoval svoje okolí. Hledal něco *špatného* na této planetě a jejich lidech. Nějakou mezeru, ale nic neviděl. A Sam tu byla už čtyřikrát a nic podezřelého nezjistila. Vypadá to, že tu lidé žijí šťastný život a jsou ochotní se dělit s ostatními. Není to zase idylický ráj *moc dobré, aby to byla pravda*. A není to ani peklo, kde se polovina populace potřebuje zachránit před druhou půlkou. Bylo tu …pěkně.
Ale zatímco by ho to mělo uklidnit, stále čekal, že se nakonec něco objeví.

„Pane?“
Jack se otočil, aby se mohl na Sam podívat.
„Něco se děje?“
Zavrtěl hlavou, ale nebylo to moc přesvědčivé.
„Co víte o té Ora Nora věci, o níž mluvil Aaroon?“
Sam zavrtěla hlavou. „Nemyslím si, že bychom se měli něčeho obávat. Daniel mluvil s několika lidmi z komunity a četl nějaké zápisy z jejich historie. Je to přirozený jev – něco jako Halleyovy kometa. Míjí jejich planetu každých sto let a podle toho, co jsem slyšela, je to něco nádherného. Tvrdí, že jejich úroda je mnohem bohatší, stejně jako narození…“
„Jako by Aaroon potřeboval nějakou pomoc.“
Sam se na Jacka usmála způsobem *nemůžu uvěřit tomu, že jste tohle řekl*.
„Nevěřím, že by tu bylo něco, proč bychom se měli znepokojovat.“
Jack pokrčil rameny. „Dobře. Tohle mi stačí.“
Sam zvedla bradu a podívala se na něho a zlehka se usmívala.
„Takže, slyšela jste něco dobrého o této oslavě?“
„Myslím, že je to jako třídenní Díku vzdání.“
„Hezké. Myslíte, že mají dort?“
„Něco takového, jistě. Chcete se podívat, co všechno tu nabízí, pane?“
„Běžte první, podplukovníku.“ Usmál se a pokynul jí směrem k dvoraně. Otočili se a společně šli směrem, kde stáli Daniel a Teal´c.
„A, Carterová. Můžete mi udělat jednu laskavost?“
„Ano, pane?“
A udělal něco, co už hodně dlouho neudělal. Položil jí ruku na rameno, poplácal ji a zlehka stiskl.
„Nepijte nic podezřelého. Všichni víme, jak to dopadlo.“
Sam se na chvíli zastavila, podívala se na něho široce otevřenýma očima. „To bylo před osmi lety, pane. Osmi lety! Dáte s tím vůbec někdy pokoj?“
Jack nechal svou ruku sklouznout z jejího ramene. „Pravděpodobně ne.“
„Víte, že jsem nebyla jediná, kdo měl nějaké potíže, když snědl něco zvláštního na cizí planetě. Nebo jste zapomněl na Kynth…..“
„Ah!“ Jack zvedl ruku. „Carterová, přestaňte. To je rozkaz.“
Sam se potichu zachechtala potřásla hlavou.
„Kromě toho, je to zábava, vás takhle škádlit.“
Sam znovu zavrtěla hlavou, ale její úsměv dával najevo, že jí tohle nevadí. A potom už bez dalších slov směřovali ke dvoraně.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Hranice ze dřeva a polen byla vysoká asi 15 stop, její plameny hřály Sam tváře, ale okolní vzduch byl chladný. Doléhal sem smích a hudba.
Malé děti už šly spát. Kolem byla spousta stanů, kam je jejich rodiče uložili. Během těch tří dnů odtud nikdo neodcházel, jedině když bylo třeba nakrmit dobytek. Opravdu zde byla celá komunita.

„Nezdá se vám to jako velice pěkný večer, podplukovníku Carterová?“
Sam se otočila a viděla Teal´ca, který stál kousek od ní. Na obličej mu dopadalo světlo plamenů, tak že jeho zlaté tetování úplně zářilo.
„Ano, to ano. Je to skoro jako dovolená.“
Teal´c se usmál, naklonil hlavu a stoupl si těsně vedle ní. „Je to jako, jak vy říkáte, za starých časů, když je tu s námi OˇNeill, že ano?“
Sam přikývla.
„Ano, jako staré časy. Nemohl si vybrat lepší misi. Když jsem ho viděla naposledy, dával si další Kakaoah dort.“
„Je to oslava, jakou jsem ještě neviděl.“
Potom se rozhostilo ticho a Sam se dívala do plamenů a sledovala obyvatele Calla Hills, kteří si povídali, někteří tančili. Hrála zde hudba. Hudebníci měli nástroje, které Sam připomínaly housle a kytary. A zněly velice podobně.

„Teal´cu, můžu se vás na něco zeptat?“ Ozvala se pochvíli Sam.
„Jistě, podplukovníku Carterová.“
„Nezdá se vám generál – než jsme sem přišli - nezdál se vám trochu mimo?“
„Mimo?“
„No, myslím tím, jiný. Jako by to nebyl on.“
„O´Neill byl jako vždycky, jenom věci kolem se změnily.“
Sam se na něho podívala a přemýšlela o tom, co řekl. Nadechla se a pokračovala: „Teal´cu, jenom jsem chtěla….jestli generál….zapomeňte na to. Ani sama pořádně nevím, na co jsem se vlastně chtěla zeptat.“
„Možná bude nejlepší, když se zeptáte přímo O´Neilla.“
Sam pokrčila rameny, v podstatě s ním musela souhlasit. Asi by dostala přímou odpověď. Mohla by se ho zeptat, aniž by překročila hranici, kterou si před lety vytvořili, prostě by se mohla jenom zeptat.
„Viděl jsem O´Neilla, jak šel asi před patnácti minutami směrem na sever od tábořiště.“

Našla ho asi po deseti minutách, seděl na vršku malého kopce a díval se odtud na oheň. Lokty se opíral o kolena a v ruce měl větev. Když si její oči přivykly na tmu, jasně viděla obrys jeho postavy, na obloze zářily tři měsíce. Když přišla až k němu jen se beze slov posadila vedle něho. Bylo jí jasné, že už dost dlouho předtím, než sem přišla, věděl, že je to ona. Nakonec i ona dobře věděla, kde on je.

„Daniel a T si to užívají?“ nakonec se zeptal.
„Ano, Tella chodila s Danielem celý den a myslím, že už konečně přišel na to, že se o něho zajímá. A Teal´c to tu všechno pozoruje. Znáte Teal´ca.“
“Ano.“ A zahodil větev stranou.
„A co vy, pane? Vy si to taky užíváte?“
„To tedy ano. Tihle lidé možná nepotřebují naquadah, ale určitě umí dobře vařit. Takže, dozvěděla jste se něco o té věci, kterou oslavují?“
„Nic moc. Jenom, že je to přírodní jev. A existuje déle než je zapsáno v jejich dějinách. V jejich komunitě je několik dospělých, kteří ho ještě nikdy nezažili a někteří už ho prožívají podruhé. Jako Aaroon.. Když se to stalo naposledy, bylo mu asi sedm cyklů.“
„Takže se to stane jednou nebo dvakrát za jejich život.“
Sam přikývla. „Dneska v noci zřejmě začíná a během těch tří dnů bude narůstat až dosáhne své největší intenzity.“
„Super. Tak si to prohlédneme.“
Sam se podívala jeho směrem a byla překvapená, když viděla, jak si lehá do trávy. Ani neslyšela a ani necítila, že by se pohnul.
„Prohlédneme si co, pane.“
„Oblohu.“
Sam vzhlédla. Hvězdy zářily, ale kromě třech měsíců, které se vyhouply nad horizont, neviděla nic zvláštního.
Když ji Jack chytil za rameno a trhnul s ní dolů, prudce vydechla.
„Teď se podívejte.“
Sam ztratila řeč. Sotva mohla dýchat. Po obloze tančily stříbrné paprsky jako by to byly stuhy na černém sametu. Pomalu se pohybovaly, jako by kolem sebe tančily, připomínaly pohyb mraků, když fouká slabý vítr. Lenivý pohyb. Oslnivá krása. Některé z nich se zbarvovaly od stříbrné až po světle růžovou a potom do ruda.
„Wow,“ byla nakonec schopná říct.
„A říkají, že každým dnem je to hezčí?“
Sam přikývla a tráva při pohybu její hlavy zašustila.
„A slyšela jsem, že když má největší intenzitu, že je částečně vidět i během dne. Ale nejvíc v noci.“
„Tak tohle musím vidět.“
Sam k němu otočila hlavu a usmála se. Světlo Ornoreanu ozařovalo jeho profil. Ústa měl pootevřená , oči doširoka otevřené a díval se na oblohu. Potom všem, co viděli, co všechno udělali- navzdory tomu, že některé věci byly hodně drsné- byl Jack O´Neill u vytržení z takovéto večerní světelné šou. Jack se k ní obrátil a jejich pohledy se setkaly, Sam zatajila dech.
Jeho oči byly skoro černé a na několik vteřin si upřeně hleděli do očí.
Sice si nebyla úplně jistá, ale měla pocit, jako by jeho pohled na chvíli sklouzl k jejím rtům. A než se jeho pohled vrátil zpět, cítila, jak jí po těle přeběhl mráz.
Potom se Jack odvrátil, postavil se, oprášil si kalhoty a rychle jí nabídl ruku, aby jí pomohl vstát. Jakmile byla na nohou, její ruku pustil a sehnul se pro svůj klobouk.

„Měli bychom se vrátit, než Daniel zjistí, že je zase zasnoubený.“ Řekl Jack, jeho hlas se zdál v nastalém tichu hlubší než obvykle.
Sam jen přikývla, moc si nevěřila, že by byla schopná normálně promluvit. A šla za ním po náspu dolů k ohni.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

**Je zasnoubená, Jacku! S jiným mužem! A taky nezapomeň, že jsi stále její velící důstojník!**

Hlas v jeho hlavě si z něho celý den jen utahoval. A nezáleželo na tom, jak moc se snažil ho ignorovat. Pokaždé když se na Sam díval, když se v něm ozvalo jeho svědomí, byl tady. Jako právě teď.
Stála asi tak 25 až 30 stop od něho a povídala si s místními. Zrovna, když se na ni díval, přiběhla k ní Gabrae Sonarnon a zatahala ji za kalhoty. Ta holčička byla asi čtyřletá. Měla husté blond vlasy, které ji padaly až do půli zad. Podávala Sam stuhu.
Viděl, jak ji prsty pročísla vlasy a šikovně jí je zapletla do copánku. Potom si klekla a než Gabrae zase odběhla za ostatními dětmi , objala ji.

Jack se musel podívat jinam. Myšlenky,které se mu honily hlavou, byly z těch, na které neměl právo. Například,jak přirozeně vypadala, když tomu děvčátku zaplétala vlasy. Zdálo se mu, že je šťastná. Jak by si přál, kdyby to mohl být on, na koho by se takto usmívala. Zajímalo by ho, jestli se na Peta usmívá stejně jako na něho. Protože na něho se usmívá jinak než na ostatní. Bylo to tak po celou dobu, až donedávna. Od té doby, co je tu Pete Shanahan, už tento její usměv neviděl.

Jack zahodil kámen, který ještě před chvílí drtil mezi prsty. Rozhodl se, že tu zůstanou ještě jednu noc. Jako diplomatické gesto s nimi budou oslavovat, když jsou tak moc pohostinní. A dobře věděl, že tu není důvod odmítnout zůstat zde o něco déle. Čím déle tu byli, tím víc depresivní se mu zdály šedé zdi v SGC.

„Vypadáš zamyšleně, O´Neille.“
Jack seděl na kameni, vzhlédl a uviděl Teal´ca, který stál nalevo od něho.
„Ne,“ řekl a zohnul se, aby si vzal další kámen. „Jenom si užívám zdejší čerstvý vzduch.“
„Už je to hodně dlouho, co jsi s námi prošel bránou. Ze všech možných světů jsi si vybral ten nejlepší, abys nás doprovodil.“

Jack si vzal další kamínky a zatřepal s nimi v ruce jako s kostkami.
„Myslím že máš pravdu T. Je tu pěkně a bezpečně. Žádné riziko. Žádné střílení. Žádní jaffové nám nedýchají na krk. Žádný z vládců soustavy se tu neobjevil.“
„Jsi zklamaný?“
Jack nechal sklouznout kamínky ze své dlaně dolů. „Možná. Možná ne.“
„Hej, Jacku?“
Jack se oprášil a když k němu Daniel doběhl, vstal.
„Co se děje, Danieli?“
„Uh, mluvil jsem s Hettou. Je to místní učitel. A on mi řekl o nějakých ruinách, které jsou odsud asi pět mil. Tedy pokud jsem ty jejich míry správně přepočítal na naše. Sice to není úplně přesně, ale prostě není to moc daleko. Věřím, že bychom se byli schopni vrátit během jednoho dne. Jsem strašně zvědavý, jestli bych mohl rozluštit původ těchto lidí. A nebo aspoň zjistit, který goa´uld a odkud je sem…“
„Danieli!“ Vyštěkl na něho Jack. Daniel zmlkl a upřeně se na něho díval.
„Danieli, co po mě vlastně chceš? Nebo co mi tím chceš říct. Buď tak laskav a přejdi k věci.“
Daniel zamrkal, zvedl obočí . „Chtěl bych si je prohlédnout. Ale chci se vrátit na Zem a vzít si nějaké věci. Nemám s sebou potřebné archeologické vybavení.“
„Ptal ses Carterové?“
Daniel se podíval přes rameno na Sam, která stále mluvila s těmi místními ženami, potom zpět na Jacka, našpulil rty.
„No, uh, ne jenom jsem…“
„Tohle je její velení. Já jsem tu jen něco navíc, Danieli. Vyřeš si to s ní.“
Jack věděl, že jeho tón je podrážděný, ale on byl popuzený, takže to snad bylo omluvitelné.
„Uh, dobře. Půjdu za ní. Jsi… v pořádku? Jacku?“
„Jo. Dej mi vědět, jak se Carterová rozhodla.“
Prošel mezi Teal´cem a Danielem a směřoval kde dvoraně. Vypadalo to, že všichni jsou venku. A on teď potřeboval být někde sám. Prostě ….sám.

Oproti zářícímu slunci venku, tady byla tma. Podél všech stěn byly nízké stoly, uprostřed bylo nechané místo, aby si děti měly kde hrát, zatímco jejich rodiče jí. Nebyly zde žádné židle, jenom tlusté polštáře. A během večeře všichni seděli na zemi.
Kromě tří lidí, kteří se bavili na druhé straně místnosti, tu nikdo jiný nebyl. Když sem Jack vešel, pokynul jim hlavou na pozdrav a šel k hromadě polštářů, která byla v rohu místnosti. Když si sedal, tiše zasténal, zase ta jeho kolena. Přestože tu byla připravena bohatá snídaně, Jack si uvědomil, že po tom, co včera všechno snědl, nemá vůbec hlad. A to nejlepší pro něj teď bude, na chvíli si zdřímnout. Se staršími se mají setkat až odpoledne.

Právě usínal, když slyšel, jak někdo otvírá dveře, které slabě zavrzaly.
„Pane? Generále?“

Jack zatnul zuby. Myslel si, že nemůže nic víc nenávidět jako to, když ho Sam oslovovala *plukovníku*. Ale to se mýlil. *Generále* je desetkrát horší.
„Tady jsem, Carterová.“
Sam přešla ode dveří až k němu a zůstala stát, dívala se na něho. Jack si zkřížil ruce na hrudníku a zaklonil hlavu, aby na ni viděl.
„Co se děje?“
„Jenom jsem chtěla, abyste věděl, že jsem Danielovi povolila, aby se vrátil do SGC. Měli by být zpátky asi tak za hodinu. Daniel si chtěl přinést nějaké věci, aby mohl jít zítra prozkoumat ty ruiny. A Teal´c potřeboval tretonin.“
Jack přikývl. „To je v pořádku.“
„Doufám, že…“
„To je vaše velení, Carterová. Vaše velení.“
Sam se trochu zamračila. „Ano, pane. Pane, měla jsem…“
Rádio, které měla připevněné na vestě zabzučelo a zapraskalo, než se Daniel ozval. Silně to v něm šumělo a Jack sotva tomu, co Daniel říkal, rozuměl.
„Sam, myslím…problém…se zadáváním …adresy.“
Sam zvedla rádio a řekla: „Danieli, zopakujte to.“
“Brána se chová divně. Vypadá to, jako by se zpožďovala v zadávání adresy. Myslím, že byste to chtěla vidět, než odejdeme.“
„Bude mi trvat 15 minut než se tam dostanu. Co to dělá?“
Šumění se ztišilo, tak bylo Danielovi mnohem lépe rozumět. Jack vstal a postavil se vedle Sam a poslouchal taky.
„Teď nic. Poslední zámek nezapadl tak jako obvykle. Trvalo to o pět nebo šest sekund déle. Ale teď už je to v pořádku a červí díra se otevřela.“
Sam zvedla obočí a zavrtěla hlavou. „Je horizont událostí stabilní?“
„Vypadá, že je to v pořádku.“
„Víte o tom něco?“ Zeptal se Jack.
Sam zavrtěla hlavou. „Už jsme tu měli situace, kdy zámek hned nezapadl, ale nikdy se potom nevytvořila červí díra.“
„Měli bychom bránu zavřít?“ Zeptal se Daniel, zase to v rádiu víc zašumělo než před tím. „A zkusit to znovu?“
„Myslíte, že je tu nějaký problém?“ Zeptal se Jack.
„Ne, pokud vím. Ale pro jistotu, půjdu k bráně a zkontroluji ji. Měla bych být zpátky tak za hodinu.“
„Půjdu s vámi. Řekněte Danielovi, ať jdou. Čím dřív půjde, tím dřív bude zpátky.“
Sam předala zprávu Danielovi .
Odešli s Jackem společně z dvorany. Našli Aaroona a vysvětlili mu, co se děje a kde budou a vydali se směrem na jih k bráně.
Bylo to dobré čtvrt hodiny nebo dvacet minut cesty od vesnice. Za chvíli Jack cítil, jak mu po zádech stékají krůpěje potu. Roční období se podobalo tomu v Coloradu. Studené noci, ale překvapivě teplé dny. Zvlášť na přímém slunci. Když došli k DHD, Jack k němu pokynul a řekl: „Myslím, že zadáme adresu a uvidíme, co se stane.“
„Ano, pane.“
Sam zmáčkla jednotlivé symboly adresy Země a údolím se rozlehl známý zvuk. Vnitřní kruh brány se otáčel a zadávané symboly se rozsvítily. Ale když stiskla ten poslední, nic se nestalo. Vnitřní kruh se ani nepohnul. A to známé bzučení utichlo. Sam stiskla střed DHD. Nic.
Jack se podíval na bránu a potom zase na Sam.
„Co je?“
„To nevím, pane.“
Zadala adresu znovu, výsledek byl stejný. Šest zámků zapadlo, ale ten poslední, nic.
„Carterová….“ řekl Jack a její jméno přitom patřičně protáhl.
Sam zavrtěla hlavou. „Nevím, pane.“
„Nemá to šťávu? Proč to ne…“
„Pane, opravdu nevím,“ řekla Sam. V jejím hlase bylo znát napětí. Zkusila to znovu, opět se stejným výsledkem. „Nemůžeme zadat adresu domů.“
Tak a je to tady!!!

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Jack se otočil a snažil se ztlumit svoje zasténání, když ho několik stébel slámy píchalo i přes přikrývku do boku a snažil se najít nějakou lepší polohu ke spaní. Několik nocí na seně a studené zemi mu už úplně stačilo. A jeho záda mu to dávala najevo.
Zamrkal, aby přivyknul slabému světlu, které v seníku bylo a zadíval se tam, kde měla svoje lůžko Sam.
Bylo prázdné.

Posadil se a začal se rozhlížet po seníku, jestli ji tam nenajde. Zaposlouchal se do noci. Ale slyšel jenom vítr ve větvích a noční hmyz.
„Sakra,“ zamumlal, vstal a vydal se k žebříku. Slezl dolů a zavolal: „Carterová?“ Nic.
rozešel se do noci. „Carterová!“
„Jsem tady, pane.“
Viděl její stín, seděla nahoře na zábradlí ohrady pro koně. Když si jeho oči plně přivykly na měsíční světlo, viděl ji mnohem zřetelněji proti obloze.
Aaroon měl pravdu, když říkal, že intenzita Ornoreanu narůstá. Bylo to natolik úžasné, že se na chvíli zastavil a díval se na tu krásu.
A když viděl Sam , jeho efekt se ještě zvýšil.
„Sakra, co tady venku děláte.“
„Nemohla jsem spát.“
Došel až k ohradě, postavil se vedle ní a opřel se loktem o zábradlí.
„Po cizí planetě sami nechodíme, Carterová.“
*Neděsíme svého velícího důstojníka uprostřed noci, Carterová.“
Sam sklouzla dolů a opřela se o ohradu. „Nechtěla jsem….“
„Když jsem se vzbudil, nebyla jste vedle mě.“
Víc, než viděl, to cítil, že se na něho podívala a tak se snažil dívat se na svoje ruce.
„Promiňte, pane.“
„Jo, dobře, příště až nebudete moct spát a budete mít potřebu zase někam jít, tak mě vzbuďte. Zahrajeme si karty….nebo tak něco.“
Slyšel, jak se tiše zasmála. „Ano,pane.“
„O čem jste přemýšlela?“
„Zítra otevřu DHD a ujistím se, že všechny kontakty jsou v pořádku. Vypadá to, že až na ten výchozí symbol, jsou všechna spojení nepoškozena. I když jsem zadávala všechny možné adresy, tak výchozí bod nikdy nefungoval.“

Jack přikývnul a podíval se na ni. Levou ruku si dal do kapsy a pravou měl stále položenou na zábradlí.
„A já si zítra promluvím s Aaroonem. Uvidíme, jestli se třeba nedozvím ještě něco víc o tomhle.“ Zvedl bradu směrem k noční obloze.
Sam zaklonila hlavu a podívala se taky na oblohu. „Ať je to cokoliv, je to nádherné.“
Když Jack viděl, jak jí po tváři tančí stříbrné světlo, jenom ztěžka polknul. Její oči zářily a pomalu se usmívala.
„Jo. Nádhera.“

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*Výboj energie z krystalů uvnitř DHD zasáhl Sam do ruky. Byla bez rukavic. Ucítila palčivou bolest ,až jí vyhrkly slzy. Vykřikla a vytáhla ruku ven. Přistála na špinavé zemi a ožehnutou ruku, která ji silně pálila, si položila do klína.

„Sakra! Sakra!“ Bolest jí zcela ochromila a přes slzy se snažila odhadnout, jak moc má ruku spálenou.
„Carterová? K čertu, co to bylo?“
Jack si kleknul vedle ní a vzal si její spálenou ruku do své. A když se jí dotkl, Sam bolestí zalapala po dechu.
„Pro krista pána, Carterová. Tohle vám udělalo DHD?“
Sam přikývla a polykala slzy, momentálně byla rozzlobená.
„Alespoň teď víme, že má pořád dost energie,“ řekla skrze zatnuté zuby.
„Myslíte?“
Navzdory bolesti se usmála. Byla to její chyba, strkat ruku mezi krystaly bez řádného uzemnění DHD.
Jack ji stále zlehka držel za zápěstí a druhou rukou vytahoval z přední kapsy své vesty gázu a antibiotika. Sam ho sledovala. Nebyla schopná svůj pohled od jeho prstů odtrhnout. Jemně jí vmasíroval mast do kůže.

*Takže teď opravdu ví, že na téhle planetě zůstanou pěkně dlouho.*
Na chvíli zapomněla, kdo je ona a kdo je on a jaký vztah mezi nimi je. Že by s ní tohle provedly jenom jeho ruce?
„Teď by to mělo stačit, ale až se vrátíme, možná by vám na to mohla dát Sarai to, co dávala minulý týden Banith. Když se dostal moc blízko ke kamnům. Vypadá to, že spáleniny léčí velice rychle.“

Svou ruku z jeho vytáhla Sam zdráhavě. Přejela si prsty po obvaze. Najednou se jí večerní vzduch zdál chladný. Zvedla bradu, jejich pohledy se na malou chvíli setkaly a potom se podívala na oblohu, kterou lemovalo jasné světlo různých barev. Pořád ji to bralo dech, přestože se na takto zbarvenou oblohu dívali víc jak dva týdny.
Jack se posadil vedle ní a díval se na ni.
„Co bych dal za svůj teleskop,“ řekl nakonec a podíval se taky nahoru. „Vsadím se, že zblízka je to ještě úžasnější.“
„Ale i takhle je to nádherné,“ řekla Sam potichu.
„Ale vy si myslíte, že ta Ora Nora věc….“
„Ornorean.“
„Jste si jistá, že kvůli tomu nemůžeme zadat adresu domů.“
Sam si povzdechla. „Musí to být ono, pane. Byli jsme tu už čtyřikrát a nikdy jsme neměli problémy se zadáváním adresy. Až teď, co před dvěma týdny nastal Ornorean. A i to poslední spojení při návratu Daniela a Teal´ca na Zem ukazovalo, že se něco děje. Měla jsem se na to podívat. Měli jsme odejít, dokud jsme mohli.“
„To jsme nemohli. Brána byla moc daleko a kdyby ji zavřeli, tak by tady zůstali taky. Kromě toho to bylo moje rozhodnutí.“

Sam si zvedla kolena, aby si na ně mohla položit zraněnou ruku a dívala se přes pole na západ slunce. Hmyz podobný světluškám svítil v trávě. Foukal lehký větřík.

„Jste si jistá, že je to Ornorean?“
Sam se na Jacka podívala, začalo se stmívat. Okraj jeho klobouku mu stínil oči,takže z nich nemohla nic vyčíst.
„Je to jediné vysvětlení, které mám.“
Jack přikývnul a trochu sklonil bradu. Sam se pomalu nadechla, přeběhl po ní mráz.
„Pane, mluvil jste s Aaroonem?“
Jack přikývl.
„Jak dlouho ten Ornorean trvá?“
Jack nejprve vzhlédl, rysy jeho obličeje ozařovalo světlo třech měsíců. Potom si sundal klobouk a prohrábl si vlasy.
„Pane…“
„Šest jejich cyklů.“
Sam se na něho upřeně dívala a v duchu počítala. „Pane, to je skoro pět našich let.“
Jack přikývl a podíval se jí do tváře. Chvíli se na sebe dívali, potom otevřel pusu a řekl : „Ano, já vím.“

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Sam se posadila na paty a hřbetem ruky si utřela zpocené čelo. Námahou, kterou vynaložila na vyčištění dřevěné podlahy *jejich* dočasného domova, zrychleně dýchala. Bylo to asi 300 čtverečních stop, bylo tu ohniště, pec a umývadlo s pumpou. Strop byl otevřený až k hřebeni střechy a podepřený širokými trámy. Celý vnitřní prostor byl osvětlen okny , které byly na třech stěnách. Skla byla umazaná a zaprášená. A to by měl být její další úkol.
Ale teď se potřebovala napít a umýt si špinavé ruce. Několikrát zapumpovala a do umyvadla začala téct studená voda. Opláchla si obličej. Z dlaní si udělala mističku a napila se. Z poličky si vzala doma vyrobené mýdlo a začala si umývat ruce. Když si osušila obličej, uslyšela zvuk koňských kopyt a vrzání kol povozu.
„Carterová!“ Volal na ni zvenku Jack. A než se otevřely dveře, měla tak akorát čas na to, aby si stihla převléknout jeho tílko, které si na tuhle práci *půjčila* a natáhnout si svoje černé bez rukávů.
„Hej, Carterová. Pojďte sem.“ Řekl, když otevřel dveře.
Šla s ním ven a uviděla Aaroona, který otvíral zadní část povozu a jeho dva nejstarší syny, Trallena a Ebreshe. Vůz byl naložený různými kusy masivního nábytku.
„Dobrý den, Samantho,“ řekl Aaroon a zvedl ruku na pozdrav. „Vidím ,že jste s Jackem odvedli kus práce na tomhle zapomenutém domku.“
Sam si zastínila rukou oči. „Teď, když jsem smyla několik vrstev prachu, to nevypadá zase tak špatně. Poděkujte vašemu bratrovi, že nám tu dovolil zůstat, než se budeme moct vrátit domů.“
„Ano, vyřídím mu to. On byl touto nabídkou poctěn. Tady začal se svou ženou žít. Bydleli zde pět cyklů než převzal farmu našich rodičů a přestěhovali se. Jste tu vítání, jak dlouho budete potřebovat.“
Sam přikývla. „Děkujeme.“
Jack sundal z vozu malý stůl a položil ho na zem. Trallen vyskočil nahoru a podal mu dvě židle. Potom houpací křeslo a dlouhou lavici. A nakonec dvě malé matrace a rozložené časti dvou postelí. Ebresh podával Sam rázek prádla a ručníků, které zanesla do domu a položila na čistou podlahu. Jeden kousek nábytku po druhém zanesli dovnitř. A doposud prázdný prostor začal vypadat jako domov.
Její a Jackův.
Prozatím.
Při této myšlence cítila, jak jí hoří tváře a že by bylo nejlepší ochladit se ledovou vodou z pumpy. A jak se soustředila na to, aby se uklidnila, neslyšela, že Jack vešel dovnitř, do té doby než stál za ní a chytil ji za paži.
„Jste v pořádku?“
Sam nadskočila a otočila se. Bradou se dotýkala jeho hrudníku. A v postatě byla natěsnaná do prostoru mezi umyvadlo a Jacka.
„Cože? Ano. Je mi fajn. Jenom…jsem unavená. tahle podlaha…jenom jsem unavená.“
Zavřela očí a stiskla rty, aby tak zastavila proud nesmyslných slov, které právě vypustila z pusy.
„Podívejte se na to z téhle stránky. Dnes budeme spát v *posteli*.“ Stiskl jí rameno a zlehka s ní zatřásl. „Postele. Teplé, měkké postele. Po šesti týdnech strávených v seníku, máme postele.“
Sam se usmála a podívala se na něho. Snažila se nemyslet, jak přirozeně vypadá v košili, kterou tu všichni muži nosí. U krku je rozhalená, takže je mu vidět hrudník, kde už se občas objevují šedivé chlupy. Kdyby se trochu naklonila….
„To je….hezké, pane.“
„Skvělé.“ Poplácal ji po rameni, otočil se a vyšel ven.
Sam dlouze vydechla, otočila se a opláchla si obličej studenou vodou.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Zadejte to znovu, seržante. prosím.“
„Ano, doktore Jacksone.“
Daniel stál za seržantem Harrimanem, ruce měl zkřížené na hrudníku a sledoval zadávací program. Jeden po druhém oznamoval seržant jednotlivě zadávané symboly.
„….pátý zámek zapadl, šestý zámek zapadl….“
Daniel zadržel dech.
„Sedmý zámek nezapadl.“
„Huh…“ Daniel si ukazováčkem poklepal na rty. „To je …divné…..“
„Tohle je čtvrtý pokus o spojení s P9X-4EV během dvaceti dvou minut, Danieli Jacksone. Vypadá to na chybu brány.“
Daniel stiskl rty a snažil se analyzovat jednotlivé informace. Šest ze sedmi zámků svítilo, ale ten poslední odmítal zapadnout.
„Zadejte stanoviště Alfa.“
„Pane?“
„Jestliže budeme schopni se spojit se stanovištěm Alfa, pak budeme vědět, že to není chyba brány. Ale je to spojením na P9X-4EV.“
Seržant přikývl a zadal jednotlivé symboly. Vnitřní kruh se otáčel a všechny zámky, jeden po druhém, zapadly. Včetně sedmého. Vytvořila s červí díra. Daniel se upřeně díval přes sklo okna v řídící místnosti a doufal, že by se mohl chybějící kousek skládačky objevit sám. Seržant vysvětli kapitánu Sheffieldovi, že testují bránu a potom ji zavřel.
„Zadejte P9X-4EV,“ řekl Daniel, jakmile místnost zase ztichla. „Prosím.“
Chvíli nikdo nic neříkal, potom seržant tiše řekl. „Ano, doktore Jacksone.“
„Dejte mi prosím vás vědět, kdyby se podařilo spojení,“ požádal přes rameno a šel po točitých schodech nahoru do zasedačky.
Posadil se a lokty si opřel o kolena. * No, tak tohle je zajímavé…* Po chvíli uslyšel kroky, vzhlédl a uviděl ve skle odraz plukovníka Reynoldse.
„Co se stalo, doktore Jacksone?“
„Pravděpodobně nějaká chyba brány.“
„A?“
„A Sam a Jack zůstali na P9X-4EV.“
„Vysvětlete to.“
Takže mu řekl o tom, o čem se bavili s Jackem, že dostal od Sam povolení se vrátit a taky to, že to vypadalo, že se zadáváním adresy nebylo úplně všechno v pořádku. A taky , že se teď s tou planetou nemůžou znovu spojit.
„A jak dlouho jste byli zpátky, než jste zkusili obnovit spojení?“
„Uh, asi deset minut. Šel jsem do laboratoře vzít si to, co jsem potřeboval a potom jsme se s Teal´cem sešli v prostoru brány. Když se seržant Harriman pokusil o spojení, nic se nestalo.“
„A to bylo…“
„Před 27 minutami a 40 sekundami,“ řekl Tel´c, který se tu právě objevil. „A stále nejsme schopní se s nimi spojit.“

Plukovník Reynolds se posadil a prsty bubnoval do stolu.
„Za jak dlouho jste jim řekl, že se vrátíte?“
„Asi za hodinu.“
Plukovník začal přecházet podél stolu, ruce měl složené za zády. Teal´c se posadil vedle Daniela a oba ho několik minut sledovali.
„Podle standardního postupu pro situaci, kdy se nemůžeme spojit s mimozemským týmem, je zkoušet navázat spojení každou hodinu, dokud se ten zatracený problém nepodaří vyřešit nebo se prostě spojení nepodaří navázat. Takže budeme touto cestou pokračovat.“
„A jak dlouho?“ Zeptal se Daniel. „Jak dlouho se s nimi budeme pokoušet spojit, než zkusíme něco jiného?“
„A jak potom budeme jednat?“
Daniel ukázal na Teal´ca. „Dobrá otázka.“
Reylnods prudce otočil hlavu a podíval s na ně. Teal´c jen zvedl obočí.
„Další spojení zkusíme za hodinu. Já teď půjdu informovat generála Hammonda.“
Otočil se a šel do Jackovy kanceláře. „Příště se možná generál O´Neill rozhodne vynechat planetu…“ mumlal si.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Jack šel po prašné cestě, která vedla z pole Aaroona Sonarnona k jejich domu. Právě zapadalo slunce a objevily se paprsky Ornoreanu. Byl unavený. Strašně unavený. Tak moc, že by na svém těle nenašel místo, kde by únavu nepociťoval. Ale přesto se cítil dobře. Bylo to už dávno, co strávil celý den na slunci a dělal jenom fyzickou práci.
Připravovali Aaroonovo pole na zbytek období. A to byla pouze fyzická námaha a bolest. Pomáhal mu už zhruba dva týdny, kosil trávu a štípal dřevo, skládal je do rázků a připravoval se tak na nadcházející zimu.
Tři měsíce. Byly to už tři měsíce, co ta zatracená brána odmítala spojit je se Zemí.
Sam se pokoušela každé ráno s tím něco udělat. A každý den mu sdělovala, že neměla štěstí. Takže Jack začal přemýšlet o tom, že tu na nějakou dobu uvíznou, přinejmenším dokud neskončí Ornorean.
Uviděl před sebou světla a skoro se rozběhl, ale potom si uvědomil, že je na to moc unavený. Teplé jídlo a horká sprcha by teď byly to nejlepší, ale nic takového tu není. Možná teplé jídlo, ale horkou sprchu tu nemají, voda v umývadle je sice teplá, ale horká tedy určitě není. A potom spát. Skvělý spánek.
Vešel na verandu a otevřel dveře. „Carterová?“
Velká místnost byla prázdná. V ohništi hořel oheň, vůně dušeného jídla a horké cikorky způsobily, že mu zakručelo v žaludku. Pokud bude muset žít bez elektřiny, tekoucí vody a aut, nemohlo by tu být nic lepšího, než se vrátit domů, kde stojí na kamnech voňavé jídlo.
A nádherná žena.
Tuhle myšlenku zahnal. Dovolit si takhle přemýšlet o Sam se začínalo stávat zlozvykem. Ale kdo by ho mohl obviňovat? Mají společný domov. Jejich postele v rohu místnosti jsou od sebe vzdáleny sotva šest stop. Společně jí. Každé ráno se vzbudí a vidí ji. Celé tři měsíce.
Jack se vrátil ke dveřím a rozhlédl se kolem, už se stmívalo.
„Carterová?“ Zavolal znovu. „Asi je u Sarai nebo tak něco,“ řekl si pro sebe nahlas.
Šel k ohni a viděl, že tu Sam nechala konvici s vodou, aby byla teplá, až se vrátí.
Vzal ji a položil ji na stůl a ze skříňky u umyvadla si vzal čistou žínku. Sundal si košili a hodil ji na podlahu ke své posteli. Na prsou ucítil bodavou bolest. Podíval se na jizvu, která se táhla od hrudní kosti až k rameni. Dneska se mu v ruce protočila kosa a její špička mu přejela přes hrudník. Rána nebyla hluboká, ale pálila jako čert.
Ponořil ruce do teplé vody a zasténal. Namydlil si žínku a začal se umývat.

Dveře se otevřely a Sam vešla dovnitř, pod paží měla košík. Měla na sobě splývavou sukni a bílou halenku. Uniformu přestala nosit, když se roztrhala, takže jí odhalovala pupík. Jack ztuhl. Když Sam zavírala dveře, měl ruce ve vodě. Položila košík na zem a otočila se. Když uviděla Jacka, leknutím nadskočila a vykřikla.
„Pane! Pro…promiňte. Nevěděla jsem, že už jste zpátky.“
„Právě jsem přišel. Díky…za teplou vodu.“
Sam přikývla a natáhla se pro misku do skříňky vedla umyvadla.
„Máte hlad? Nevím sice, jak dobré to bude. Sarai mi řekla co a jak mám udělat, ale nikdy jsem na vaření moc nebyla.“
„Pokud to bude aspoň z poloviny chutnat tak, jak to voní, tak to bude skvělé.“
„Dala mi ještě koláč. Měla jsem co dělat s tím jídlem, takže ještě udělat koláč, to už by bylo mimo moje možnosti.“
„Carterová,“ řekl pevně, takže se na něho Sam podívala. „Bude to skvělé.“
Sam se na něho chvíli upřeně dívala, oči měla doširoka otevřené, potom přikývla a nabrala do miska dušenou zeleninu a maso.
Jack vykroutil žínku a spolu s konvicí ji položil vedle ohniště. Když se otočil, Sam mu podávala misku s jídlem a v druhé ruce držela koláč.
„Tady to máte.“
„Díky. Carterová, jste v pořádku?
„Jistě. Jezte. A neříkejte mi, že jsem vás nevarovala.“
„Jenom si ještě vezmu čistou košili.“ Otočil se chtěl jít ke své posteli, když Sam zvedla ruku a dotkla se jeho paže. Jako by mu tělem prošel elektrický výboj.
„Počkejte. Pane, co jste dělal?“
Jack se podíval na jizvu. Byla červená, podlitá krví, ale nekrvácela.
„Ale to jsme měli s kosou nějaké nedorozumění. Ale já jsem vyhrál. Měla byste vidět tu kosu.“
Sam nic neříkala, ani se jeho vtipu nezasmála. Otočila ho víc na světlo. Na stole byla sice olejová lampa, ale oheň dával víc světla.
„To je dobrý, Carterová.“
Jeho slova ho málem dusila, když mu přejala po kůži konečky prstů. Její dotyk byl tak jemný, skoro přitom zasténal.*Sakra!*
„Bolí to?“zeptala se, ale stále se dívala na jeho hrudník.
Cítil její dech na svém těle. Nejprve musel polknout . Doufal, že jeho hlas bude dost silný, aby ho Sam slyšela. „Uh, ne. Jenom to štípe.“
„Měli bychom vám na to něco dát.“
„Ale už nic z našeho zdravotnického balíčku nemáme. Co budete dělat? Políbíte to místo, aby to bylo lepší?“
Sam zvedla bradu a Jack slyšel,jak se prudce nadechla, když se jejich pohledy setkaly. *Sakra, kde se to v tobě vzalo, O´Neille? Políbíte to místo, aby to bylo lepší? No, fajn.*
Jack si to ani neuvědomil, chytil ji kolem pasu a Sam byla najednou blíž. Dlaň měla položenou na jeho hrudníku. A Jack skoro ucuknul, když pocítil to horko při jejich vzájemném dotyku. Způsobil to oheň? Nebo to byla ona? Sam sklonila bradu, chvíli se na něho ještě dívala a potom zavřela oči a naklonila se dopředu. Své rty přitiskla na jeho jizvu. Jack se musel zhluboka nadechnout a prsty se chytil její sukně.
Sam pomalu otevřela oči a znovu se na něho podívala. Pozorně si prohlížel její obličej a uvědomil si, že má delší vlasy, takže se jí teď stáčí až pod bradu a na nose má tři nové pihy. Zvedl ruku a dotkl se její tváře. Palcem jí přejel přes rty. Sam si je olízla.
Jack se sklonil a tím zkrátil vzdálenost mezi jejich rty. Ale když se dotkl jejích rtů a cítil, jak jsou jemné, Sam ucukla a odstoupila od něho. Nezkoušel ji zadržet, když se otočila a šla ke dveřím.
„Já…ah….potřebuji….“ Ale větu nedokončila. Zavřela za sebou dveře a nechala Jacka samotného.
Posadil se na židli, lokty si prudce opřel o stůl a hlavu si složil do dlaní. Miska s jídlem poskočila, ale Jack právě ztratil veškerou chuť. Chuť na jídlo.
Ale na Sam měl hlad, jako vlk.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
„Doufám, že ti nevadí, že to říkám Samantho, ale dnes se mi zdáš nějak rozrušená.“
Sam vzhlédla od velké mísy s těstem na Kakaoh dort. Sarai seděla u stolu, držela jejich novorozenou holčičku Raeya a krmila ji.
„Promiň. Říkala jsi něco? Potřebuješ něco?“
Sarai se usmála. „Ani ne. Mám o tebe starost. Pojď sem. Posaď se a popovídáme si. Těsto stejně musí trochu nakynout, než budeme moct dort upéct.“
Sam si utřela ruce a posadila se k Sarai. Od té doby, co se Raeya narodila, tráví u nich hodně času. Pomáhá Sarai s dětmi.
„Raeya je jako její otec. Velký jedlík, který dává najevo svoje díky za dobré jídlo,“ řekla Sarai, když se domem ozvala hlasité odbrknutí.
„Můžeš mi ji na chvíli podržet?“
„Chceš, abych ji dala spát?“
„Když je den, raději ji držím.“
Sam přikývla , vzala si holčičku a položila si ji na ruku.
„Je nádherná.“
„Ale já nechci mluvit o mém dítěti, ale o tobě, Samantho. Co se děje?“
Sam zavrtěla hlavou. „Nic. Je mi fajn.“
Sarai se usmála a naklonila hlavu na stranu. „Samantho. Už jsi tu s námi po čtyři měsíční období. Možná tam u vás to není tak dlouho, ale je to dost dlouhá doba na to, abych tě poznala, moje drahá přítelkyně. Už dost dní vidím ve tvých očích tíseň. Jsi nešťastná? Chybí ti domov?“
Aniž by si to uvědomila, začala Sam malou Raeya chovat.
„Ne, to ne – no vlastně ano. Domov mi chybí. Chybí mi horká koupel a taky čína, to je jídlo.“ Usmála se, když viděla Sarain zmatený pohled. „Už jsem ti říkala dřív, při naší druhé návštěvě, že naše kultura se od té vaší liší. V mnoha směrech vám závidím váš život tady, ale je těžké se tak rychle přizpůsobit.“
„A to tě trápí?“
Sam se podívala jinam. Sledovala rysy malé Raeya. Měla našpulené rty a ve spánku pohybovala bradou, jako když před chvílí pila mléko.
„Možná je to Jack?“
Sam prudce zvedla hlavu. „Proč to říkáš? Ne. Já jen….“ Sam si povzdechla. „Sarai, nemůžu ti vysvětlit něco, co není jasné ani mně.“
Rozhostilo se ticho a Sam hladila holčičku po vlasech. A přestože tu neměli žádné krémy a mléka, nádherně voněla, jako všechna malá miminka.
„Jde ti to s ní dobře.“
„Děkuji.“
„Jsi si jistá, že nevíš, co přesně tě trápí?“
*Já vím docela přesně, co mě trápí.* Toužím po svém nadřízeném- je to něco víc, něž jenom pouhá touha. Ale tohle jí říct nemůže. Už to bylo víc jak týden, co se skoro políbili. A ani jeden z nich od té doby o tom neřekl ani slovo. Napětí, které panovalo u nich v domě, bylo tak husté, že by se dalo krájet. Nebo přímo sekat tou zatracenou kosou, která zranila Jacka.
„Myslím, že se cítím trochu neužitečná,“ řekla nakonec.
„Neužitečná? Samantho, ty jsi pro mě dar. Ode dne, co se Raeya narodila mi pomáháš. Tella je sice taky pomoc, ale ostatní děti jsou ještě moc malé.“
„A já jsem ráda, že ti můžu pomáhat. Užívám si to. Ale u nás na zemi jsem vědec, výzkumník. Osm let….to je skoro vašich jedenáct cyklů….jsem strávila velice málo času, aniž bych se nezabývala nějakou goa´uldskou technologií nebo necestovala na jiné planety nebo aby mě generál nepožádal, abych vyřešila to nebo ono. Já…já nejsem typ manželky a matky, Sarai.“
„Ženy se ale mění, Samantho. Jsme jiné než si opravdu myslíme.“
*Všechny ty roky jsem se soustředila na práci. Že jednou možná přijde den a já…*
*Budete žít?*
*A co vy , pane? Kdyby věci byly jiné…*
*Tak bych tady nebyl.*
Sam si povzdechla a zamrkala, aby se zase dokázala soustředit na malou Raeya.
*Věci se teď určitě změnily….*

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Tohle je opravdu moc dobré, Carterová,“ řekl Jack a dával si další porci bramborové kaše, v níž bylo hodně česneku a ještě něco, co nemohl poznat. Ale bylo to sakra dobré. „A s tou šunkou je to skvělé.“
Sam jenom přikývla, byla potichu a jenom zabořila vidličku do jídla na svém talíři. Viděl, že si vzala tak čtyři pět soust. Opřel si vidličku o okraj svého talíře a několik minut se na ni díval. „Aaroon říkal, že Sarai hodně pomáháte. Takže se o ni nebojí, když s ní někdo je.“
Sam zase jenom přikývla a otočila se k ohni. Plameny ji ozářily obličej, ale jak byla zamyšlená, její oči byly úplně tmavé.
„Taky říkal, že držíte děti pěkně na uzdě.“
Sam nic neříkala, jenom se dívala do plamenů.
„Nikdy byste nevěřila, co jsem dnes viděl. Lva, strašáka do zelí a plecháče s tou malou brunetkou. Zpívali a tančili jako na Brodway.“
„Hmm…“
„Potom kolem běžel králík, křičel, že jde pozdě. Potom skočil dolů do *obrovské* díry….Carterová!“
Sam poskočila, málem převrhla hrnek s vodou. Jack ho zachytil a položil zpět, sledoval ji, jak se snaží se uklidnit.
„Promiňte, pane. Byla jsem….“
„Zamyšlená?“
Krátce se na něho zadívala a potom svůj pohled odvrátila. A takhle to šlo už skoro dva týdny. Sam skoro nemluvila. A když ano, tak rychle a snažila se co nejrychleji od něho utéct. Ráno vstala obvykle dřív než se on vzbudil, protože když otevřel oči, dům byl prázdný. Oheň byl zapálený, obdoba kávy vřela na kamnech. Ale Sam tu nebyla.
Nebyl zase takový idiot, aby nevěděl, proč to tak je. Ten zatracený skoro polibek. Nebyl slepý. Nebylo to jen z jeho strany. Byli u *toho* oba dva. Ale Sam je z nich ten chytřejší, aby udělala krok zpět, protože on by to neudělal.
Ale dneska večer je v tom ještě něco jiného.
Sam pomalu vstala a vzala jeho prázdný talíř. Jack ji položil ruku na tu její a zastavil ji. „Hej…“
Posadila se zpátky na židli a Jack si uvědomil, že svoji ruku neodtáhla. A když to neudělala ona, tak on to taky neudělá. Její kůže byla teplá a přestože přes den dost pracovala, byla překvapivě jemná. Jack sice pokoušel osud, ale přesto jí přejel palcem po ruce.
„Co když to nezvládli?“ řekla nakonec stísněným hlasem.
„Kdo? Daniel a T?“
Sam přikývla a podívala se na něho. Oči měla vlhké a Jack jí stiskl ruku.
„Já jsem takový sobec, že jsem o tom až do teď nepřemýšlela. Spojení nebylo zcela v pořádku a oni prošli bránou. Co když Ornorean nějak přesměroval červí díru a oni se nedostali domů? Co když si každý na Zemi myslí, že jsme všichni mrtví?“
„Carterová, jsou v pořádku.“
„A jak to víte?“
Upřeně se na něho dívala. Čekala, co jí odpoví. Jack samozřejmě neznal žádný vědecký důvod, vlastně o tom vůbec nic nevěděl. Ale Sam se ho taky nikdy na nic takového neptala. Nikdy se na něho nedívala tak, jako by po něm mohla chtít, aby něco vyřešil.
„Protože jiná alternativa je nepřijatelná. Došlo ke spojení, oni prošli domů a tak to prostě bylo.“
„Když to tedy zvládli, proč by doteď nikdo nepřišel?“
„Já jsem byl na Edoře tři měsíce než….“ sklopil oči a v duchu si nakopal, že vytáhl zrovna tohle. „Podstata je, že kdyby mohli přijít, tak by to udělali. Tak nebo onak. Daniel by to domluvil s našim přítelem Thorem a kdyby mohli, tak by tady byli. A do té doby…“
Sam se trochu usmála. Nebyl to ten její typický úsměv, který jeho srdce přivádí k šílenství, ale alespoň něco.
„A do té doby sníme koláč?“
Jack zbystřil. „Koláč?“
Sam se ještě víc usmála. „Ano. Pomáhala jsem Sarai s vařením….“
„To bych řekl.“
„Takže, jsem dneska zkusila svůj vlastní.“
„Fajn. Tak ho přineste.“

A když její ruka vyklouzla z té jeho, měl najednou pocit prázdnoty. Opřel se o opěradlo židle. Sam zatím dala nádobí do dřezu a otevřela skříňku vedle kamen. Uvnitř byl talíř zabalený v povoskovaném plátnu, které teď opatrně sundávala dolů.
„Je trochu…uh, tvarem nepovedený. Ale Sarai říkala, že na chuti mu to neubere.“
Ten koláč byl úžasný. Byl vlhký a porézní a naprosto vynikající. Jack zhltnul první kousek, který mu Sam dala a s radostí přijal další. Když ho snědl, cítil se, jako kdyby měl prasknout. Vstal a vyšel před dům a přinesl velkou kovovou vanu. Na to jak byla velká, byla úžasně lehká. A tak si řekl, že se ráno zeptá Aaroona, z jakého kovu to je. Sam se na něho podívala, zrovna balila koláč zpět do plátna.
„Pane? Co to děláte?“
„Po tak dobrém koláči si zasloužíme horkou koupel. Hned vedle ohně. Jenom si….“ a rukou nerozmáchl kolem sebe. „jděte po své práci a až to bude připravené, zavolám vás.“
A její usměv byl ten večer pro Jacka jakýmsi bonusem. Kdo by si pomyslel, že by jediný koláč mohl…

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Sam seděla u stolu v jejich domě, hrála karty. Díky bohu, Jack nikdy nechodí mimo Zemi bez něčeho, čím by se zabavil. Odhodila stranou tři karty, neměla nic, s čím by mohla hrát a hlasitě si odfrkla.
S oknem, které bylo kousek od umývadla, to díky dalšímu poryvu větru, zalomcovalo. Sam se podívala ven a viděla, jak za oknem tancují sněhové vločky. Sarai jí říkala, že tu nebývá moc sněhu a Sam bylo jasné, že to je kvůli velké zimě.
Otráveně vstala a z háčku u dveří si sundala šálu. Rázek dřeva u krbu se zmenšoval a do rána by jim to nestačilo. Bude lepší zajít pro ně teď, dokud je světlo.
Otevřela dveře a proti ní zafoukal silný vítr, který jí štípal do tváří. Co by teď dala za pořádnou bundu a nějaké zimní boty. Vyšla ven a snažila se, aby měla kolem sebe alespoň šálu. Šla k rázu dřeva, který tu Jack u jedné ze stěn domu udělal. Vzala čtyři polena a vracela se zpátky do domu.
„Já to vezmu, Carterová.“ Jack vyběhl po schodech na verandu a zkoušel si od ní polena vzít.
„To je dobrý, pane.“
„Pojďte rychle do domu. Je vetší zima než když čarodějnice….“
Sam po něm hodila pohledem.
„…je zatracená zima.“
„Chápu, pane.“
Neměla zrovna náladu, aby s ním řešila, co by měl kdo v jejich domě dělat. To bylo v poslední době předmětem jejich debat. Zvlášť, když je zima, která se usadila v údolí, donutila zůstávat v domě. Vysvětlovala mu, co je schopná zvládat sama, ale Jack si to nemyslel. Jako například štípat a skládat dřevo, nosit je do domu. Chodit v noci ven zavírat dveře u stáje, když najednou přijde bouřka. Včera byl naštvaný, protože přesunula postele blíž k ohni a nepožádala ho, aby jí pomohl.
Jako kdyby nebyla schopná odtáhnout dvě postele o deset stop dál!
„Carterová!“
„Já to *zvládnu*, pane.“
Otočila se, ale nevšimla si, že jedno z polen drží a všechny se jí sesypaly na verandu. Jack vykřikl bolestí a poskakoval na jedné noze. Doskákal až k rázu dřeva a opřel se o ně. Pravou nohu si držel.
„Je mi to líto. Ale pane…“
„A už *toho* mám dost!“ zakřičel, aby ji umlčel. „Carterová, už mi znovu neříkejte pane!“
„Cože?“
Šel směrem k ní, ruce měl v pěst. „Říkal jsem, abyste mi už neříkala pane.“
Sam se na něho upřeně dívala a dobře věděla, že je na ní jasně znát, že tohle jí šokovalo.
„Sakra, Carterová. Jsme několik stovek světelných let od Země. Jsme tady už víc než půl roku. Bydlíme v jednom domě, pro boha. A myslím si, že by nám strýček Sam nic neudělal, kdybyste mi přestala říkat *pane*!“
Sam se pomalu nadechla, pořád se na něho upřeně dívala, dokud nepřestal vyvádět.
„Je to rozkaz, *generále*?“ Zeptala se ho skrze zatnuté zuby.
Bylo vidět, že se Jack uklidnil, povolil zatnuté pěsti a lehce svěsil ramena.
Sam překročila poleno, které jí leželo u nohou, otočila se a šla dovnitř domu. Jack natáhl ruku a chytil ji za loket , aby se na něho znovu podívala.
„Sam…“
Její zlost a rozčílení byly ty tam. Podívala se mu do očí a viděla tam něco, co už dlouho ne. Sklonila bradu a zkusila se omluvně usmát a teprve potom vešla zpátky do domu.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
„Ještě něco byste potřeboval, Jacku?“

Jack vzhlédl od košíku, ve kterém byla konvexní skla směrem k pultu obchodu.
„Um, ano. Kafe.“
Breana, žena, která to tu vede, naklonila hlavu a zmateně se na něho podívala.
„Kafe….um, takou černou věc. Rozemele se a potom se pije. A vy jí říkáte….“
„Vaše výslovnost je trochu mimo, Jacku. My jí říkáme Keva, podle Keva bobu.
*Vy ji říkáte Keva a já Java….“*
„Jo, to je ono. Libru…sáček. Prosím.“
Když pro ni šla do zadní místnosti, vrátil se Jack k těm sklům. Zvedl košík a zalovil v něm. Našel skla různé velikosti a různé tloušťky. Některá byla vypouklá, jiná byla dutá. A měla různou úroveň zvětšování.
„To jsou hračky pro děti. Dělal je Eman Tennson, on pracuje s kovem a se sklem.“
Jack si jedno zvedl k oku, zkoušel jeho sílu,když je oddaloval od oka a zase přibližoval. „Mohl bych nějaká dostat?“
Breana se na něho zase zmateně podívala. Jackovi připadalo, že se tak tváří často, když spolu mluví.
„Když chcete. Vezměte si, co potřebujete.“

„A máte nějaké kusy kůže? Asi takhle velké?“ A rukama ji ukázal potřebnou velikost.
Přikývla a stále vypadala zmateně.
„Vezmu si dva, prosím. Ne! Tři.“
Znovu zmizela a Jack se zase probíral sklíčky, aby našel takovou tloušťku, jakou potřeboval. Vyskládal je na pult. a když se Breana vrátila, zabalila mu je do kousku látky, aby se nepoškrábaly.
Takže nakonec došla k závěru, že je to pravda, že je z jiné planety.
„Ještě něco?“
„Máte papír?“
Upřeně se na něho dívala.
„No, píše se na to.“ A držel ruku, jako by to byl deník a druhou jako by předváděl, že píše.
„Ne tabulku jakou používají ve škole. Něco jako kniha.“
„Ó ano. Pergamen.“
„Pergamen! Samozřejmě, *to* je to správné slovo. Můžu nějaký dostat?“
„Jednotlivý?“
„Máte něco ve tvaru knihy?“ Dal k sobě dlaně a otvíral je jako knihu.
Zavrtěla hlavou.
„Nic se neděje. Vezmu si to, co máte.“

Když měl všechno zabaleno, poděkoval a dal si to do kožené brašny, kterou si vzal s sebou. Celou cestu k Aaroonovi a potom i domů si všechno plánoval v hlavě. Jenom to teď udělat…

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„O něčem jsem přemýšlel,“ řekl Jack, když po večeři opláchl a utřel poslední talíř.
Sam se na něho podívala. seděla u stolu a hrála karty.
„A o čem?“
Jack se otočil a šel k ní, ruce si dal, jak měl ve zvyku, do kapes.
„Takže je nám jasné, že tu nějakou dobu zůstaneme, že?“
Sam položila karty na stůl a zpozorněla. Ruce si položila do klína.
„Myslím, že ano.“
„Takže, když jsme tady, mohli bychom něco *dělat*, že? Zaznamenávat nějaké údaje….a podobné věci.“
Sam zvedla obočí a usmála se * jo, to by bylo hezké, ale*.
Jack zvedl ruku a naznačil jí, aby s ním šla na druhou stranu jejich domku. Slyšel, jak židle zavrzala, když se otočil a směřoval ke své posteli. Zpod postele vytáhl krabici.
Byla přikrytá látkou, kterou teď odhrnul .
„Sice to není úplně nejpřesnější, ale udělal jsem to nejlépe, jak jsem mohl,“ řekl , zvedl teleskop a položil ho na postel.
Slyšel, jak Sam zalapala po dechu. Ale nepodíval se na ni. Zatím ne.
„Myslel jsem si, že byste možná…..“ ukázal ke stropu. „Lépe viděla Ornorean a třeba zjistila *proč* jsme zde uvízli. A víte z jakého kovu je vyrobená vana? Jak je lehký? Je to něco jako hliník,ale mnohem pevnější. Mluvil jsem s Aaroonem a říkal, že se nachází v kopcích. Mohlo by se to hodit, ne?“
Potom se na ni podíval a když viděl, jak září štěstím, měl velice dobrý pocit, hřálo ho to u srdce. Usmál se a otočil se zpět ke krabici.
„Udělal jsem dva. Nejsem si jistý, jaké má přiblížení.“ Položil ten menší na postel a vzal si do ruky ten druhý. „Zvětšuje asi patnáctkrát a tento třicetkrát. Můžu si promluvit s Emanem Tennsonem – on je vyrábí- jestli by je vyrobil na zakázku. Dělá je pro děti, jako hračku.“
Sam si vzala čočky a přiložila si je k oku.
„To je úžasné….“ řekla tiše.
Jack se na ni díval a užíval si to, jaké vzrušení viděl v jejích očích. Skoro jako když udělala nějaký nový objev nebo nakonec vyřešila záhadu nějaké její *hračky*.
„A taky jsem zkusil sehnat deník, ale žádný neměli. Tak jsem udělal tohle.“
Vytáhl z krabice poslední věci. Dva kůží pokryté deníky, u každého byla připevněna tužka. Sam si je od něj vzala a přejela prsty po jemné kůži.
„Tohle jste udělal? Tohle všechno?“
„Jo, no jenom jsem si myslel…že …bychom mohli tohle zdokumentovat. Když se potom dostaneme na Zem….“
Přestal mluvit uprostřed věty. Sam mu dala ruce kolem krku a přitáhla si ho k sobě.
Deníky spadly na postel, rukama mu zajela do vlasů. Jack ji objal a opřel si hlavu o její krk. Tuhle příležitost, aby mohl obejmout Samanthu Carterovou, už nepustí.
„Děkuji….Jacku,“ řekla mu.
Když vyslovila jeho jméno, pevněji ji objal a zavřel oči. Od té jejich neshody ho neoslovovala nijak. Ani pane. Ani generále. Nic.
Její ruce sklouzly na jeho ramena a potom dolů na paže. Ale tentokrát ji nehodlal pustit. Ještě ne.
„Hej, to nic nebylo.“
Sam se usmála. „Že to nic nebylo, Jacku? Jak dlouho jste to dělal?“
Pokrčil rameny a stále měl ruce kolem jejího pasu.
„Týden. Skoro dva. Možná….no, tři.“
Dotkla se jeho tváře. A Jack se dvakrát nerozmýšlel a položil si hlavu do její dlaně.
Palcem mu přejela přes rty. Vzpomněl si na okamžik, kdy byli naposledy takhle blízko. A udělal to stejné. Podíval se na ni a jejich pohledy se setkaly.
To, co v jejích očích viděl, v něm zapálilo oheň. Její pohled se přesunul k jeho rtům
a Jack sotva potlačil svoje zasténání, když si stoupla na špičky a svoje rty přitiskla na ty jeho. Chvíli se nikdo z nich ani nepohnul. Potom Sam svoje rty otevřela a svět kolem něho jako by explodoval.
Jednu ruku přesunul Sam na záda, aby ji k sobě víc přitiskl, druhou se dotkl její tváře. Jejich jazyky se setkaly. Všechny jeho smysly tím byly zasaženy.
Jeho ruka cestovala po celém jejím těle. Všechny křivky jejího těla už dávno znal, ale nemohl se jich zatím nikdy dotknout. Položila se mu do náruče. Když její ruce vklouzly pod jeho košili, pevně se chytil jejích šatů, ale přinutil se kousek odstoupit.
Sam se na něho podívala, její oči byly úplně tmavé, jak jí její pocity ovládaly. Hladila ho, což jen způsobovalo v jeho hlavě boží dopuštění. A on teď potřeboval přemýšlet.
„Jacku, co je?“
Jednou rukou se dotkl její tváře, zavřela oči a políbila jeho dlaň.
„Sam…“ podařilo se mu říct. Znovu se na něho podívala. „Já nejsem Pete.“
Najednou byla rezervovaná. Ustupovala tak dlouho až narazila nohami na postel. „Cože?“
Jack se pokoušel držet ji tak dlouho, jak jen to šlo, dokud se nedostala z jeho dosahu.
Nechal svou ruku vztaženou směrem k ní.
„Tohle se asi teď moc nehodilo.“
„Jak jste to, že se to nehodilo, myslel?“ Její hlas byl najednou strašně tichý.
Mírně se k ní naklonil a snažil se, aby ho jeho touha neovládala, aby jí to mohl vysvětlit. Nemohlo by to být jenom….
„Já ho nemůžu zastoupit. Být náhrada,“ řekl nakonec.
Sam se na něho upřeně dívala široce otevřenýma očima. „Jak jste si jenom mohl myslet….“
„Jak? Protože, Sam, když jsme spolu o tomhle naposledy mluvili, byla jste *zasnoubená* S ním.“ Na chvíli zmlkl a udělal jeden krok jejím směrem. „Ne se mnou.“
Sam svůj pohled odvrátila a zkřížila si ruce před sebou. Než promluvila ztěžka polkla. „Už je to šest měsíců. Jacku…“
„A co *to * jako znamená, Sam? Než se zase dostaneme domů, tak to chvíli potrvá, takže bychom toho měli co nejlépe využít?“
Sam ucukla, když tohle slyšela. Znovu ztěžka polkla a potom mu řekla: „Ne, Jacku.“
Bylo ji sotva slyšet.
Jack se sesul na postel a dal si hlavu do dlaní. „Pro krista pána,“ mumlal.
*A opět O´Neille je všechno v …..*
V místnosti zavládlo ticho. Jack cítil napětí ve vzduchu, vstal.
Sam se na něho dívala, v očích měla slzy, dotkl se její paže.
„Promiňte, Sam. Já jsem….“ Zavrtěl hlavou, nechal svou ruku sklouznout z její paže dolů a potom šel směrem ke dveřím.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Když za sebou zavřel dveře, Sam sebou trhla, pevně zavřela oči. Kolem bylo najednou ohromné až ohlušující ticho. Oči jí pálily a aby zahnala slzy, několikrát zamrkala. Nemohla se pořádně nadechnout a srdce ji tlouklo, jako by to byl ptáček chycený v kleci.
Sesula se na kraj postele. Jako by těch posledních pár minut byl nějaký film, který by měla dořešit, když ho někdo náhle zastavil.
Vždycky věděla, že Jack O´Neill není nijak výmluvný člověk a že ho vždycky nakonec dokázala přečíst. Když byla dost pozorná a nesáhla hned po prvním nabízejícím se závěru. Ale to co teď právě udělala, byl pravý opak.

Otřela si tváře a podívala se na to, co pro ni udělal a co jí před chvílí tak pyšně ukazoval. Teleskopy,mikroskopy a deníky, aby mohla všechno zapisovat. A přestože cítila na prsou nesmírnou tíhu, usmála se a vzala jeden deník do ruky. Kůže na jeho deskách byla hladká a jemná. A aby byl pergamen uvnitř silnými deskami pořádně chráněný, musel si s tím hodně pohrát. Když převracela jednotlivé stránky, papír se pod jejími prsty lehce mačkal.
Skousla si spodní ret. Pořád ještě mohla cítit jeho polibek. Strniště na jeho tvářích ji trochu poškrábalo. Přejela si prsty po rtech a zavřela oči.
Musí to vědět. Porozumět….

Vstala, vzala si šál. Sotva ji zakrýval ramena a potom vyšla do večerního vzduchu. Lehký sněhový poprašek, který se před dvěma dny objevil, byl pryč. Zem byla zmrzlá a vítr byl ostrý. Noční obloha byla ozářená jako obvykle stříbrnými paprsky Ornoreanu. Sam byla zvědavá, jestli se ještě bude moct někdy podívat na obyčejnou noční oblohu.
Rozhlédla se kolem sebe. Uviděla ho, jak stojí u jejich chléva, kde mají krávu a několik kuřat. Díval se na oblohu, ruce měl v kapsách.
Šla pomalu k němu, aby se uklidnila, zhluboka dýchala. Doufala, že najde ta správná slova. Byla od něho asi deset stop, když promluvil.
„Carterová…“
Sam se zastavila, dala si ruce kolem těla, celá se chvěla, ale bylo to spíš proto, co uvnitř cítila, než kvůli chladu. Tak a je to tady. Život nebo smrt. Udělat to nebo neudělat. Tohle jasně věděla a Jack to ví pravděpodobně taky.
„Je zima. Měla byste jít dovnitř.“ Mluvil tiše, skoro ho neslyšela.
„Přišla jsem, abych vám něco řekla.“
Stál k ní stále zády, jenom mírně pootočil hlavu. A i když byla tma, cítila jeho pohled.
„To jste se spletl, Jacku.“
Nadechl se. „V čem?“
„Vy nejste náhrada za Peta. To on byl náhrada za vás.“
Jack se k ní otočil, zem pod ním zavrzala. Ale nepohnul se k ní blíž.
„Když jsem byla na Prometheovi, měla jsem halucinace. Představy. Jedna z nich byl můj otec. Řekl mi, že si zasloužím být šťastná. Někoho milovat a být milována. Řekl mi, abych si takovou lásku našla.“
Slyšela, jak vydechl, mírně sklonil hlavu. A než mohl promluvit, pokračovala dál.
„A já jsem to pochopila špatně, co se mi táta - moje podvědomí- pokoušel říct. Myslela jsem si, že si musím lásku najít. Hledat něco, co jsem neměla.“
„A tohle neměl na mysli?“
Sam zavrtěla hlavou. Měla stažené hrdlo, její city ji zcela ovládaly a ona je nemohla dát najevo. Zatím ne.
„Ne. Nemusela jsem jít lásku hledat. Musela jsem ji jen akceptovat. Pete nebyl ten, kdo by mě učinil šťastnou. Kdyby ano, netrvalo by mi dva týdny, abych mu nakonec řekla ano. Byl tím, koho jsem byla ochotná mít, když jsem nemohla mít toho, koho jsem chtěla.“
„Jak jste řekla, Sam. Je to už šest měsíců. Možná je to jenom tou dlouhou dobou a odloučením.“
„Ne, Jacku. To není. Víte, proč tohle vím? „
Nic na to neříkal. Sam polkla, měla v krku úplně sucho. „Vím to proto, že až do dneška, kdy jste vyslovil jeho jméno, jsem si na něho vůbec nevzpomněla.
A ani tehdy, když jsme zjistili, že tu musíme zůstat. Ani po celou tu dobu co jsme tady. A zvlášť ne, když jste mě políbil.“

Nastalo ticho, Sam nemohla skoro dýchat. Nezašla moc daleko? Neřekla toho příliš?
Nakonec se nadechla a otočila se zpět k domu. A než stačila udělat dva kroky, Jack byl u ní, chytil ji za loket a otočil ji zpátky k sobě. Sam se na něho podívala skrz slzy, které už nebyla schopná skrývat.
„Sam, já…nezůstaneme tady navždy.“
Pokusila se o úsměv. Ale všechno se v ní svíralo. „Tady. Na Zemi. Na tom už nezáleží, Jacku. Už se nemůžu vrátit k tomu, jak to bylo dřív. Je příliš pozdě.
Chci to …chci *tebe*… tak moc, že bych se už nemohla vrátit k tomu, jaké to bylo dřív.“
Přistoupil k ní blíž, na jeho obličej teď dopadalo světlo. A i v pološeru bylo vidět, jak tmavé, skoro až černé, jsou jeho oči. Ústa měl zavřená. Nic neřekl, jen se k ní nahnul. Zadržela dech. Vzal její obličej do svých rukou a zvedl jí bradu, aby se jejich pohledy setkaly.
A náhle všechno - slzy, ta tíha, co se jí usadila na prsou, obavy – zmizelo. Naklonil se k ní a políbil ji. Pomalu a hluboce.
Když mu dala ruce kolem krku, z ramen jí sklouzl šál. Zcela se oddala příjemnému pocitu, který způsobil jeho dotek. Zachvěla se. Jack polibek přerušil a pomalu se usmál. Díval se jí do očí, jedna jeho ruka sklouzla k její dlani a jejich prsty se propletly. Potom se sklonil, aby vzal šál, který ležel na zemi. Když se narovnal, Sam se usmívala. Ruku v ruce se spolu vraceli do domu.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Jack se se Sam mazlil. Přejížděl jí nosem po krku a odhrnul jí vlasy, aby měl lepší přístup. Přitiskl jí svoje rty tam, kde krk končí a začínají záda. Špičkou jazyka jí přejel po hladké kůži.
Sam zavrněla a posunula se k němu blíž. Zadečkem se mu přitiskla k jeho klínu. Pod jejich těžkou přikrývkou přesunul jednu ruku k jejímu pasu a přejel přes její křivky. Jeho ruka zkoumala to, co pokrývka skrývala. Bradou jí odhrnul vlasy z krku i ramen a našel pod uchem místo, o němž věděl z předchozí noci, že když je bude jemně sát, Sam zasténá.
A taky zasténala.
Jack se usmál.
„Máš studený nos,“ řekla tiše a otočila se na záda. Najít místo pro ně oba na téhle úzké posteli nebylo nijak jednoduché.
Ale i když byla postel opravdu hodně úzká, líbilo se mu to. Znamenalo to, že se jejich těla víc vzájemně dotýkají. Dotýkat se Samina teplého, jemného a nahého těla. V jeho posteli. Pod jeho přikrývkou. A když se jí dotýkal, zasténala. Opřel si hlavu o loket, takže se na ni teď mohl podívat. Byla ještě rozespalá. Rukou jí přejel po těle a užíval si každičkou část, které se dotýkal. Naklonil se, aby ji dlouze a hluboce políbil.

„Myslím, že někdo včera zapomněl přiložit do ohně,“ řekl Jack proti jejím rtům. „To musel mít v hlavě úplně jiné věci.
„To asi musel…“ Sam vytáhla ruku zpod přikrývky a pohladila ho vzadu na krku, přitáhla si ho blíž. Pokrčila nohy, přitiskla se k jeho bokům, kotníky se zahákla kolem jeho stehen a tím ho k sobě dostala ještě blíž.
„Ah, sakra!“ zaklel Jack a odtáhl se.
„Co?“
Podíval se oknem ven. Slunce už bylo nad obzorem a jeho paprsky pronikaly dovnitř.
„Aaroon a Ebresh dnes ráno pro mě přijdou. Pojedeme do kopců na lov.“
Sam mu prsty přejížděla od ucha přes bradu až ke klíční kosti.
„Budete večer zpátky?“
Jack se široce usmál a znovu ji políbil. „To si piš. Přece mě divoká zvířata nemůžou zdržet.“
Sam se tomu skrytému vtipu usmála. Jack věděl, že by měl vstát z teplé postele. Ale po těch osmi letech, co si tohle přál –mít Samanthu Carterovou ve své náruči – bylo teď pro něho těžké od ní odejít. Alespoň ještě na chvíli si lehl zpátky a položil si tvář na její ňadro. Mohl ta slyšet pravidelný tlukot jejího srdce. Sam ho hladila po vlasech. A Jack věděl, že takhle to musí vypadat v nebi.

Zasténal a přinutil se vstát. Spustil nohy z postele.
„Zůstaň ležet, dokud tady nebude zase alespoň trochu teplo.“
Sam přikývla a odhrnula si z tváře vlasy. Jack se k ní natáhl a zastrčil jí je za ucho. Potom vstal, natáhl si kalhoty a přiložil do ohně několik polen. Dal na kamna konvici s kávou a přesvědčil se, že oheň dobře hoří. Podíval se ještě jednou směrem k posteli. Sam měla zavřené oči a on si uvědomil, že ji sleduje, jak spí.
*Sakra, je ta nejkrásnější žena, kterou kdy viděl.*

Dodělal kávu, umyl se a oholil studenou vodou z pumpy, protože na to, aby si ji ohřál, už neměl čas. Natáhl si čistou košili a když si zavazoval boty, někdo zlehka zaklepal na dveře. Jack se podíval, jestli se Sam nevzbudila a rozběhl se ke dveřím.

Aaroon a Ebresh stáli na verandě, v rukách drželi luky a šípy. Jack viděl, že Ebresh má jeden i pro něho.
„Dobrý den, Jacku. Jsi připraven?“
„Ano, jistě,“ řekl Jack o něco hlasitěji něž kdyby šeptal. „Já….já budu hned zpátky. Počkejte tu na mě.“
Zavřel dveře a šel k posteli, posadil se na kraj vedle Sam. „Sam,“ řekl potichu, pohladil ji po vlasech a po tváři.
Sam se nadechla a otevřela oči.
„Aaroon a Ebresh už jsou tady. Budu doma až po setmění. Nečekej na mě, když budeš unavená.“
Sam přikývla a pohladila ho po ruce. „Buď opatrný.“
„Máme s sebou luky a šípy. Jak by to mohlo být nebezpečné?“
Sam se usmála a Jack se naklonil, aby ji políbil. Než stačil vstát a odejít, Sam ho vzala za ruku. Dřepnul si vedle postele.
„Co?“
Tvářila se vážně, dotkla se jeho tváře. „Miluju tě, Jacku.“
Jack zvedl její ruku ke svým rtům a políbil ji.
„Ještě se trochu prospi. Uvidíme se večer.“ A když vstával, dal jí pusu na čelo.
„Já tě taky miluju.“

Ještě nikdy tolik nechtěl strávit den v posteli jako dnes.
*Zatracený lov!Sakra!*

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Toto je konečně první pěkný den za poslední dva měsíce,“ řekla Sarai , když ukazovala na děti, které si hrály na dvorku. „Po tak dlouhé době, kdy musely být jenom doma, mě už přiváděly skoro k šílenství.“
„Ponorková nemoc,“ řekla Sam a zachechtala se.
„Takhle tomu říkáte? Zní to jako nějaká nemoc, která by se měla léčit obklady a čajem.“
Obě ženy se zasmály. Sam se posadila na první schod u domu Aaroona a Sarai.
Děti si hrály na dvorku, potřebovaly vybít všechnu tu energii, kterou v sobě nastřádaly za celé období zimy. Sarai držela Raeya.
„Dnes vypadáš šťastně, Samantho. Vypadá to, že ti sluníčko dělá dobře.“
Sam se usmála. *No je to ještě víc než jenom sluníčko.Mnohem, mnohem víc.*
„Je to příjemné být zase venku.“
„Jsem ráda, že jsi dnes přišla. Když je Aaroon na lovu, mám většinou celý den o něho strach. I když se vždycky vrátil v pořádku, stejně mě to trápí. Ale s tebou tady aspoň nebudu sedět u ohně a čekat.“

Sam strávila velkou část dne se Sarai, povídat si s jinou ženou se jí líbilo. Janet už tu nebyla víc jak rok. A její ztráta stále zanechávala v jejím srdci prázdné místo. V Sarai našla někoho, s kým si mohla povídat skoro tak, jako s Janet. Ale protože stále ještě neznala všechny jejich zvyky a otázky víry, nebyla si jistá, co je vhodné říct a co ne.
A to zrovna neplánovala, že by mohly probírat pohlavní život její a jejího velícího důstojníka.
*Ne! Takhle o něm už přemýšlet nemůže!* Prostě je to Jack. Musí to být Jack. Země- a důsledky jejich rozhodnutí – byla daleko, aby se jich obávala. A až ten čas přijde, postaví se všem změnám , které proti nim budou stát. Ale teď tady, právě teď, jediná věc, která ji zajímá, je být s Jackem.
Když začalo slunce zapadat, Sam se rozloučila s dětmi a šla ke dveřím, čekala jí ještě asi dvacetiminutová cesta domů. Sarai šla s ní a když byly u dveří, podávala Sam složenou deku.
„Co je to?“
„To je větší přikrývka. Předtím jsem vám poslala dvě menší, ale možná byste potřebovali větší…teď…“ a rozpustile a chápavě se usmívala, když ji Sam podávala.
Sam se červenala, ale taky se usmála. To je to tak vidět? Tak to Daniel i Teal´c na nich poznají, sotva projdou bránou!
„Děkuji, Sarai.“ Objala ji a odešla.

Když otevřela dveře, byl jejich dům prázdný a bylo tam zima. Tak trochu doufala, že by mohl být Jack už doma, když se vrátí. Ale ve skutečnosti to nečekala. Zatopila a dala do kamen poleno a přemýšlela, co udělat k jídlu. Měli tu šunku od včerejška a ráno si přinesla nějaká vejce. Není to sice typická večeře, ale omeleta nezní zase tak špatně.
Když si připravila všechno potřebné, přesunul se její pohled od složené přikrývky, která ležela na stole, k jejich dvěma postelím na druhé straně místnosti. Večeře byla zapomenuta a Sam se dala do práce.
Právě když uhladila jejich novou přikrývku na jejich, teď už dvojité posteli, vešel Jack. Zastavil se ve dveřích, ruku měl na klice. Sam se právě narovnala.
Jack se usmál a zavřel dveře. „Co děláš?“
„No, myslím, že je to jasné nebo ne? Jacku?“ A na jeho jméno dala patřičný důraz.
„Zkoušíš šetřit místo? Plánuješ sem nastěhovat víc nábytku?“
Sam zavrtěla hlavou a usmála se, když v jeho hlase zazněl jeho obvyklý sarkasmus.
„Spíš nechci uprostřed noci spadnout z postele.“
Jack šel přímo k ní a s každým jeho krokem, kdy se k ní víc a víc přibližoval, cítila, jak jí rychleji buší srdce. Jack zvedl ruku , dotkl se jejích vlasů a zastrčil jí je za ucho. Tento jeho jednoduchý projev, ji nečekaně zasáhl.
„No, já nevím. Já mám celkem rád těsný prostor.“ Jeho prsty se pohybovaly po jejím krku dolů a k jejímu límečku a dál podél látky mezi její ňadra.
Jeho dotyky ji zcela ovládaly. „No, ale tohle nám dává víc…uh….“
Jack jí začal rozepínat první knoflíček u košile. „Víc možností.“
„Aha,“ zašeptal, než její ústa přikryl svými.

Hlad a potřeba, kterou v sobě celých osm let potlačovali, je oba zasáhla jako přílivová vlna. Když ji Jack pokládal na postel, omeleta byla zapomenuta. Kdo by měl teď chuť na jídlo. Jackovy ruce…wow…

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Daniel seděl u počítače, procházel si seznam artefaktů, který tady nechal nedokončený, když včera odešli na P9X-4EV. Pomalu zapisoval čísla a místa nálezů, v pravidelném rytmu ťukal perem o okraj obrazovky. Bylo to dost práce. Aspoň ho to zaměstnávalo, když seržant zkoušel zadávat adresu a Reylnolds volal Hammondovi.
U jeho dveří se mihl stín, Daniel vzhlédl. „Ahoj Teal´cu.“
Teal´c vešel dovnitř, ruce měl za zády. „Plukovník Reynolds mě požádal abych tě informoval, že generál Hammond odletěl z Washingtonu a dorazí během několika hodin.
„Díky. Je něco nového s bránou?“
„Ne, není.“
Daniel přikývl a zadíval se opět na monitor svého počítače, ale v podstatě si informací moc nevšímal.
„Hej, Teal cu. Myslíš, že bychom si měli dělat starosti, že se s nimi nemůžeme spojit?“
„P9X-4EV je krásná planeta.“
Daniel se na něho podíval a pozorně si ho prohlédl.
„Ale takhle jsem to nemyslel.“
„Takže bys měl větší strach, kdyby zůstali – řekněme na planetě , kde je jenom poušť nebo led.“
Teal´c pomalu uklonil hlavu.
„Takže mi tím chceš naznačit, ať si Jack užije tuhle krátkou dovolenou a mám se o přestat o ně bát?“
Teal´c se usmál a znovu uklonil hlavu. Daniel se zachechtal.
„Dobře, chápu to. A předpokládám, že když už uvízl na mírumilovné planetě, kde mají spoustu koláčů a jídla, tak Sam je pro něho ten nejlepší člověk, se kterým by tam mohl být? Oh, počkej…..já nevím, jestli je to zrovna dobré nebo ne.“
„Lepší možnost by tu ani být nemohla.“
Daniel se pomalu naklonil dopředu. „Teal´cu věděl jsi , že by se něco takového mohlo stát?
„Ne, Danieli Jacksone.“
„Ale stejně….nevypadáš překvapeně.“
„Už jsem viděl, kdy Chapa´i přestala dočasně fungovat, když jsme se pokoušeli o spojení s určitými světy. Ale obvykle to přešlo.“
„Něco jako je tohle?“
„Něco takového.“
„Teal´cu, ty jsi mi nikdy nelhal, že?“
„Ne, Danieli Jacksone.“
„Takže mi nechceš naznačit, že by tam Sam a Jack mohli zůstat?“
„Ne Danieli Jacksone. Ale kdyby brána fungovala asi bych nebyl schopen řádně doplnit zásoby tretoninu a vrátit se zpět na planetu tak rychle, jak po tom toužíš.“
Teal´cův výraz se nijak nezměnil, ale i v tom tlumeném světle, by mohl Daniel přísahat, že v jeho očích vyděl zajiskření.
Daniel se usmál. „ Ty jeden mazaný tajnůstkáři. Ty ho taky nemáš rád, že?“
„O kom to mluvíš?“
„O Shanahanovi. Ty ho nemáš rád o nic víc než já.“
„Pete Shanahan není pro podplukovníka Carterovou vhodným partnerem.“
„A Jack ano?“
Teal´c zvedl obočí a jejich pohledy se setkaly. Svůj pohled neodvrátil, ale ani nepřikývl.
Po několika minutách se Daniel zachechtal a vrátil se zpět ke třídění artefaktů.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Sam šla přes dvorek ke chlívku a nesla sklenici studené vody. Ranní sluníčko pěkně hřálo, bylo nádherně. Užívala si, jak jí slunce hřeje do holých paží. Léto tu bývá teplé a nádherné a teď přichází období sklizně.
Slyšela, že Jack za chlívkem štípe dřevo. Obešla budovu a zůstala stát u dveří a opírala se o jejich zárubeň. Jack tu měl novou pec, asi 15 stop od chlívku. Uvnitř hořel oheň.
Stál od Sam jen kousek a štípal další dřevo, aby mohl vytopit pec na několik stovek stupňů.
Byl k ní otočený zády, košili měl hozenou na hromadě polen. S každým rozmáchnutím sekerou se mu napínaly svaly na zádech. Jeho zpocená záda se v ranním slunci leskla. Pokaždé, když zvedl sekeru, sklouzávaly mu na bocích kalhoty dolů. Sam se tak naskytl velice pěkný pohled….
„Chtěl by ses napít?“
Jack přestal uprostřed nápřahu, nechal sekeru spadnout na špalek. Otočil se k ní a usmál se. Byl z té námahy zadýchaný.
„Jo, díky.“
Sam přešla až k němu a podávala mu sklenici s vodou. Jack se s potěšením napil. Dvě kapky vody mu stekly z brady na hrudník. Když pil, Sam využila příležitosti se na něho dívat. Tohle dělala kdykoliv, kdy mohla.
Jack byl vždycky v dobré kondici. Musel být, kvůli své práci. Byl voják skoro celý svůj život. Ale fyzická práce, kterou tu musel dělat, aby zde mohli žít, se na jeho vypracovaném těle projevila tak, že by to mohli mnohem mladší muži závidět.
Svaly na jeho rukou byly silné a stejně tak i hrudník a břicho měl vypracované. Fungoval jak dobře promazaný stroj, plynule a elegantně a sexy.
Když dopil a spokojeně si povzdechl, Sam se donutila přestat se na něho dívat.
„Byla dobrá.“ Řekl, dal jí ruce kolem pasu a tak si ji k sobě přitáhl.
„A tohle je ještě lepší,“zamručel a přitiskl si tvář na její krk.
Sam se o něho opřela a rukama mu přejížděla po hrudníku a pažích.
„Měli bychom jít, abychom stihli ten obřad. Začíná v poledne.“
„Ano, jistě,“ zamumlal. Jeho dech ji zašimral na krku až se zachvěla. „To si piš.“
Rukou jí sklouzl na zadeček. Sam tiše zasténala.
„Jacku, musíš se umýt.“ A když se zohnul a vzal ji do náruče, zalapala po dechu.
„Jacku! Co to děláš?“
„Jdu se umýt. V potoce.“
Sam spadla brada. „Ne. Jacku. Ne!“
„Jo.“
„Jacku!“
Lehce ji přenesl po náspu až k malému potoku, který jim tekl za domem. Po celou dobu sebou Sam v jeho náruči házela, a málem se jí podařilo dostat z jeho sevření, ale bohužel ne v čas, aby je Jack oba dva nestrčil do studené vody. Šokem ze studené vody přestala málem dýchat Jack s nimi šel do větší hloubky, dokud jim voda nesahala až do pasu a potom ji postavil na nohy. Pevně ji přitom držel proti proudu.
„Jacku, přísahám…“ Jack ji umlčel polibkem a veškerý pocit chladu se vytratil.
Když ji pevněji objal, že skoro nemohla dýchat a opřel si svou hlavu o její krk, zasténala.
A než se na ni podíval, políbil ji.
V jeho očích to jiskřilo a ve tvářích měl dolíčky, jak se usmíval. I Sam se na něho usmála.
„Co?“ zeptala se.
„Sam, jsi šťastná?“
Dotkla se jeho tváře a setřela mu kapky vody.
„Samozřejmě, jsem šťastná.“
„I bez své laboratoře a těch svých hraček a…“
Sam mu přiložila na ústa prst. „Jacku, jsem šťastná. Šťastnější než jsem kdy byla. Mimochodem, nejsem zde bez mých *hraček*, díky tobě.“
„Našla jsi něco zajímavého,“ zeptal se jako by o nic nešlo a jeho prsty se přitom od okraje její košile přesouvaly k její sukni.
Oční víčka se jí chvěla, ale snažila se na něho plně soustředit
„Um…zatím nic moc. Dělám nějaké testy toho kovu. Koroze, tvrdost, takovéhle..oh…“
Jeho ruce dělaly pod její košilí velice zajímavé věci. A jeho rty si pohrávaly s jejím krkem, dokud se jí nepodlomila kolena.
„Miluju, když mluvíš takhle vědecky.“
„Raději bych chtěla méně řečí, Jacku OˇNeille.“ Zašeptala a svými studenými prsty našla šňůrky u jeho kalhot. „A víc činů.“
„Ano, madam.“

O něco později seděla Sam na břehu a prsty si pročesávala vlhké vlasy. Jack stál uprostřed proudu a umýval se. Každou chvilku se na díval a usmíval se. Byl to úsměv, který u něho už dlouho neviděla, vlastně až od té doby, co jsou tady. Možná jednou, předtím než začalo období sklizně.

„Jacku, můžu se tě na něco zeptat?
„Samozřejmě. Na co?“
„Před čtyřmi, skoro pěti lety. Když jste s Teal´cem uvízli v té časové smyčce….“
„Ano…“ Ponořil si hlavu pod vodu a než se vynořil, přejel si rukama po vlasech.
Po zádech mu tekl proud studené vody.
„Když jsme to zastavili, tak druhý den ráno, vzpomínáš si, jak jsme mluvili v kantýně u snídaně?“

Jack zatřepal hlavou, až postříkal Sam sukni. Musela si otřít kapky i z obličeje.
„Jo, vzpomínám si.“
Vylezl ven z vody a natáhl si mokré kalhoty, které si předtím nechal na břehu.
Podal Sam ruku a pomohl jí vstát.
„Daniel se tě ptal, jestli jsi během té časové smyčky…udělal něco, co bys jinak, kdybys musel čelit následkům, neudělal.“

Šli ruku v ruce po náspu směrem k jejich domu. Jack měl skloněnou hlavu a díval se do země. Potom zvedl hlavu a přimhouřil oči proti slunci. „Ano.“
Sam si povzdechla. Jack svou odpověď protáhl.
„Co jsi udělal, Jacku?“
Sam se zastavila a oba se k sobě otočili.
„Ne všechno. A protože jsem si nemyslela, že bys to uměl s hrnčířským kruhem, předpokládám, že to byla jedna z věcí. Co chci vědět, je to, proč jsi se to ráno tak usmíval.“
„Jak jsem se usmíval?“
„Tak zvláštně. Daniel se tě zeptal a ty jsi se na mě podíval a tak zvláštně ses usmíval. Jacku my… ty a já…“
„Ne,“ řekl prudce. „Ne, to bych nemohl….tohle bych nemohl udělat.“
„Ale něco se stalo.“
Jack pokračoval v chůzi. „Jednoho dne, čekal jsem skoro dokonce. Asi tak minutu před tím, než smyčka znovu začala. Přišel jsem do řídící místnosti a podával jsem Georgovi svou rezignaci.“
„Svou rezignaci? Proč?“
„Protože po tom jsem to mohl udělat.“
Sam na to, co se potom stalo nebyla připravená. Jack vzal její obličej do svých dlaní políbil ji. Potom ji objal a udělal to samé, co tehdy. Když se přestali líbat, chytili se za ruce a pokračovali v cestě k jejich domu.
A než znovu promluvila, olízla si rty. „A proč jsi rezignoval? Když tady nebyly žádné následky, mohl jsi mě prostě políbit a nic by se nestalo.“
„Možná.“
„Tak proč jsi to udělal?“
„Protože jsem si uvědomil, ze možná – kdybych nerezignoval – by jsi mě nelíbala. Přece víš, že máš pořád obavy z ….těch věcí.“
Sam přikývla a dívala se na něho. „Hm. A fungovalo to? Líbala jsem tě?“
A Jack se přesně tím sexy způsobem pomalu usmíval. „Sakra, že jo…“

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

V Calla Hills je jenom jeden způsob oslavy. A to je velká oslava! Hodně ohňů. Hodně jídla. A nejméně dvaceti čtyř hodinová oslava. Pokud není ještě delší. A jejich obřad *spojení* není výjimkou.

Takže ten večer seděl Jack opět ve dvoraně, měl úplně plné břicho. Opřel se zády o hromadu polštářů a pozoroval děti, které si tu hrály. Nově spojený pár seděl v čele místnosti a ostatní členové komunity jim postupně blahopřáli a nosili jim svoje dary.
On se Sam jim už svůj dárek předali. Sadu keramického zboží, kterou Jack sám vypálil. Nebyl to jeho první pokus. Musel to zkusit několikrát. Ale nakonec to nebylo tak špatné, musel sám sobě přiznat.
Sam se k němu právě vrátila, povídala si se Sarai, posadila se vedle něho a zkřížila si nohy.
Jack jí položil svou ruku na koleno. Po tak vydatném jídle se nemohl ani pohnout.
„Tito lidé dobře vědí, jak oslavovat?“ řekla Sam s úsměvem.
„Sarai mi říkala, že věří, že svazek, který je uzavřený v době Ornoreanu je zvlášť požehnaný, že se tomuto páru nic zlého nikdy nestane. A dítě, které je v jeho době počato, je zdravé a silné a považují ho za možného vůdce lidí.“
„Wow. Oni tomu Ornoreanu přikládají velký význam, že?“
Sam přikývla. „Myslím, že ano. Ale podle toho, co jsem viděla, tu není nic, co by dokazovalo, že se mýlí.“
Jack si položil ruce na polštáře, dal je od sebe a naznačil jí „Pojď sem.“
Sam se na něho sexy usmála, klekla si a popolezla si k němu. A kdyby nebyli v místnosti plno lidí, Jack by asi udělal ještě spoustu jiných věcí než, že nechal Sam, aby se k němu přitulila a položila si hlavu na jeho hrudník. Objala ho a dala si svoje nohy přes jeho. Jack ji prsty pročesával vlasy.
Tady by mohl být šťastný.
Navzdory tomu, že tu nemají horkou vodu, studené pivo nebo svoje auto….Je to sakra pěkné místo pro dlouhou dovolenou. A on je šťastný.
A to díky ženě, která ho hladila přes košili. Jack jí dal pusu na čelo a přitiskl si ji k sobě. „Sam….“
„Mmmmm,“ zamumlala potichu a Jack věděl, že už usínala.
Znovu ji políbil na čelo a ze spánku jí odhrnul vlasy. „Spojíš se se mnou?“
Sam se potichu zahihňala. „Nemyslíš, že na to je tu moc lidí, Jacku?“
Jack ji prsty hladil po tváři, její kůže byla tak jemná. Přesunul se na krk a dál k jejím ramenům. Sam se zachvěla a posunula se k němu blíž. Jack potlačil zasténání, které tenhle její jednoduchý pohyb způsobil.
„Tohle …jsem nemyslel. *Spoj se* se mnou, Sam.“
Sam zvedla hlavu a dívala se na něho široce otevřenýma očima. Jack se usmál.
Sam tím byla nejprve šokovaná, ale potom se začala široce usmívat.
„Jacku O´Neille, žádáš mě…“
„Ano, myslím, že ano.“
Upřeně se na něho dívala, ale nic neříkala. Po chvíli se Jack pohnul a odkašlal si.
„Uh, Sam. Mohlo by ti to, než mi odpovíš, zabrat míň času? Je to pro mě…“
Sam mu položila svoje ruce na tváře a políbila ho. Jack se krátce a ostře nadechl.
Vzal její hlavu do dlaní, aby byl jejich polibek co nejhlubší. Sam se ho chytila za košili.
Ještě předtím než mohl zapomenout, kde jsou, mírně se zaklonil a nadechl se.
„Doufám, že tohle znamená ano.“
Sam přikývla. „Ano, ale Jacku. Co když…“
Zlehka ji držel za bradu a zavrtěl hlavou. „Tady. Na Zemi. Na tom nezáleží. Je to tak, že?“
„Na konec na tom záležet bude,“ řekla Sam vážným hlasem.
Jack jí jedním prstem přejel po špičce nosu. „Ne tak moc, jak si myslíš. To se klidně vsadím.“
Sam nadzvedla obočí a v očekávání se na něho dívala. „Oh? A proč?“
„Nemyslíš, že si asi najdou nového generála, který bude velet SGC? Že už ho našli?
Sam, stejně s tím nemůžeme nic dělat. Oba víme, že to nebude bez následků, že?“
Sam přikývla.
„Otázka je…stojí to za to?“
Zadržel dech. Sam mu přejížděla prsty kolem úst, podél dolního rtu a potom mu položila dlaň na místo, kde má srdce.
Jack polknul, najednou měl v krku úplně sucho. „Sam…“
„Ano, Jacku. Stojí to za to.“
Napětí,které cítil, zmizelo. Přitiskl ji ruku dolů na záda a tak si ji přitáhl k sobě blíž.
„Takže jsme si to ujasnili….“ ukázal na ně Jack.
„A to jejich svázání uděláme?“
Sam přikývla. „Ano. To jejich svázání uděláme.“
Jack se usmíval. „Super.“ Vstal a nabídl jí ruku.
Sam se jí chytila a Jack ji postavil. A když šli směrem ke dveřím, přitiskl si ji k sobě.
„Kam jdeme?“
Přitiskl jí rty na ucho a potom zašeptal. „Docela se mi líbí i trochu jiné spojení. Vzpomínáš na ten kopec, kde jsme seděli první noc?“
Sam zalapala po dechu. A Jack měl pocit, že mu krev v žilách vře. „Ano.“
Vyšli ven do chladného večera. Ale ani tato náhlá změna teploty, ho neochladila.
Samina ruka sklouzla k jeho pasu. Zavřel oči, ale napadlo ho že jít potmě se zavřenýma očima, není moc dobrý nápad. Jak se vzdalovali, hudba a smích postupně utichaly, až nakonec slyšeli jen zvuky noci.
Jack si vzpomněl na cestičku, kterou šel skoro před jejich *rokem*. A uvědomil si, jak už jsou tady vlastně dlouho. Takže to bylo něco jako výročí. Vedl Sam tmou až našel to stejné místo, kde seděl během oslav Ornoreanu. Posadili sesedle sebe. Nemuseli si nic říkat. Pomalu se položili do trávy.
Předtím nebyl se Sam na nějaké jiné planetě už několik měsíců. A dostali se sem a věci se změnily. I tehdy ji chtěl tak moc, jako ji chce teď. Bylo to tak těžké dívat se na ni a nesmět ji políbit. Teď se na ni znovu podíval a usmíval se.
„Pojď sem.“
Sam jako by četla jeho myšlenky a o chviličku později si na něj obkročmo sedla a sklonila se k němu, aby ho políbila. Ten polibek by ho, kdyby stál, srazil na kolena.
Když se narovnala, Jack ji chytil za boky a stáhl ji přes hlavu košili. Obloha za ní byla ozářena stříbrnými paprsky Ornoreanu. Bylo to něco úžasného.
*Jo, Ornorean vytváří pro Sam Carterovou opravdu nádherné pozadí.“

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Jacku…Samantho….Vezměte se prosím za ruce. Tak jak jsou vaše ruce spojeny, tak jsou spojena i vaše srdce.“
Sam tak bušilo srdce, že se divila, že se jí s každým jeho úderem nezvedá košile. Polkla, měla stažené hrdlo. Vzali se za ruce a jejich prsty se propletly. Jack zvedl jejich ruce do výšky hrudníku, naklonil se a políbil jí prsty.
Usmála se. Přes slzy viděla všechno trochu rozmazaně. Po všechny ty roky se snažila mít svoje city pod kontrolou. Ale teď by bylo hloupé a špatné před Jackem skrývat, jak moc je šťastná. *Slzy štěstí.* Sam si myslela, že je to jen hloupá fráze, ale teď tomu rozuměla.
Shedesh Malfour vyndal dlouhou červenou stuhu a několikrát ji obtočil kolem jejich rukou.
„Každý se vydáváme na cestu, abychom našli někoho, kdo nás naplní. Kdo nás udělá lepšími. Kdo se spojí s našimi životy a srdci, tak že nemůže a nebude nikdy zapomenut. Jack a Samantha našli takového člověka jeden v druhém.“
Shedesh jim řekl, aby se po celou dobu obřadu dívali jeden druhému do očí. Protože v očích toho druhého mohou vidět svoji budoucnost. Síla Jackova pohledu ji zcela ovládla.
„Miluju tě.“ Naznačila mu rty. Usmál se.
Shedesh podal Sam bílou stuhu a ona ji omotala kolem jejich spojených prstů, tak jak to předtím udělal on. Musela si odkašlat a několikrát se zhluboka nadechnout, aby mohla říct svoji část.
„Můj život tvému, tak dlouho dokud budeme oba dýchat.“

Shedesh podal Jackovi další stuhu. Se třemi stuhami ovinutými kolem jejich rukou. Sam se mu dívala do očí, když začal mluvit. Nejprve pootevřel rty jako vždycky, když se chystal říct něco důležitého….nebo nějaký sarkasmus.
„Můj život tvému….“ jako by na chvíli ztratil hlas. Sam zadržela dech. Jack si odkašlal. Mírně potřásl hlavou. Zhluboka se nadechl. Sam zvedla svou ruku a dotkla se jeho tváře. Jack jí políbil dlaň. Přitáhl si blíž, až se jejich čela o sebe vzájemně opírala. Jejich ruce byly pevně uzavřeny mezi jejich těly.
„Můj život tvému, tak dlouho dokud budeme oba dýchat.“ Jeho hlas byl drsný a hluboký.
„A tímto slibem, Jacku a Sam jste navždy spojeni. Dvě duše, jeden život. Jedna budoucnost. Váš svazek je úplný.“
„Ah! Počkejte chvilku,“ řekl Jack, usmíval se. Zvedl ruku, aby jim ostatní přestali provolávat slávu. „Ještě je tu jedna část obřadu, kterou bych chtěl vykonat.“
„Samozřejmě,“ řekl Shedesh a zasmál se. „A co to je?“
„Můžete políbit nevěstu.“

Když ji Jack políbil, cítila Sam , jak jejím tělem prostupuje příjemné teplo.
„Miluju tě, Sam,“ řekl jí a ona se jen usmála. Vlastně ani nevěděla, co jiného by měla udělat. Její srdce bylo zaplaveno tolika city.
„Miluju tě, Jacku O´Neille.“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
„Doktore Jacksone.“
Daniel vzhlédl od vlhkého kolečka, které na stole zanechal jeho hrnek s kávou.
„Generále Hammnode. Rád vás zase vidím, pane.“
„Já také, synu.“ Hammond se posadil do čela stolu v zasedačce. „Teal´cu.“
Teal´c uklonil hlavu. „I já jsem potěšen, že vás zase vidím, generále.“
Hammond si po vzdechl. „Takže, co mi můžete říct.“
Daniel mu všechno znovu převyprávěl. „Nebyla tady žádná známka toho, že nebudeme moct opět navázat spojení, když se červí díra zavřela. Možná, kdybychom s Teal´cem zůstali a …“
„Doktore Jacksone, kdyby jste tam zůstali, tak bychom teď neměli ani ponětí, že se něco děje. Když jste rady, můžeme s tím s vaší pomocí alespoň něco udělat.“
Daniel přikývl a nic nenamítal. Chápal, co se jim generál snažil říct, ale nijak to nepřispělo k tomu, že by se cítil líp. Už uplynulo deset hodin. Nejprve to bral jako dočasnou záležitost, ale s každou přibývající hodinou jeho obavy narůstaly.
Na schodech bylo slyšet něčí kroky. Do místnosti vešel seržant Siler.
„Generále Hammonde,“ pozdravil a zasalutoval. „Právě jsme se pokusili o další spojení, ale bohužel bez úspěchu. Seržant Harriman kontaktoval všechny týmy, které jsou mimo Zemi a seznámil je se situací.“
„Děkuji seržante. Máte nějaký nápad, jak by se tento problém dal vyřešit?“
Siler zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Mohlo by to být cokoliv. Meteorit, elektrický výboj nebo je jedna brána mimo synchronizaci s normální časovou linií. Pane, i něco tak jednoduchého, jako to, že brána přeskočí špatným směrem, může znamenat problémy.“
„Oh, tak teď se cítím mnohem lépe,“ zamumlal Daniel, sundal si brýle a položil je na stůl.
„S vaším dovolením, pane. Rád bych provedl plnou diagnostiku,“ navrhl seržant Siler.
„Jak dlouho to bude trvat, seržante?“
„Asi hodinu, pane. Mezitím nebude nikdo schopný se s námi spojit a ani my s ním.“
„Rozumím, seržante. Udělejte to.“
„Dobře. Takže co teď?“ zeptal se Daniel.
„Počkáme, doktore Jacksone. Od rozpadu aliance je spojení s Tok´ry přinejmenším problémové. A víte, co jsme si museli vyslechnout od Asgardů. Ale pokud se nic během dvaceti čtyř hodin nezmění, začneme s vyjednáváním. To je to nejlepší, co můžeme udělat.“
Daniel přikývl a zabubnoval prsty o stůl. „Rozumím, generále.“
„Mezitím provede seržant diagnostiku a potom zkusí další spojení. Když to nebude fungovat, zkusíme něco dalšího.“
„Sam by to teď už měla pravděpodobně vyřešené. Ironie co?“ Řekl Daniel a povzdechl si.
„Zajisté.“

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Sam přinesla z venku čistou přikrývku a začala stlát postele. Jednotlivé pohyby skoro nevnímala, dokonce ani to, když přikrývku uhladila a její rohy zastrčila po vojenském způsobu. Zavřela za sebou dveře jejich nové ložnice. Zastavila se, aby zamíchala jídlo v hrnci na kamnech.

Když už neměla co na práci, posadila se na lavečku blízko ohně a dívala se do plamenů. Od té chvíle, co je doma, musí pořád přemýšlet. Už je to několik dní. Dokonce se nemohla ani soustředit na psaní poznámek týkajících se pokusu, který dělala ve své laboratoři.
Aby se nějak rozptýlila, rozhlédla se kolem sebe, jestli nenajde něco, co by mohla dělat. Uplynuly už dva místní cykly. A za tu dobu, co se s Jackem nastěhovali do tohoto malého, zchátralého domku, se toho hodně změnilo. Prostor uvnitř už nebyl celý otevřený, ale byl rozdělený na ložnici a obývací prostor. A přesto, že v jejich domácnosti chybí ještě dost věcí, mají tu další místnost, která slouží jako koupelna a místnost, kterou používá jako laboratoř. Od té doby, co jí dal Jack první deník, už popsala tři.

Zdá se, že Jack rád něco vyrábí. Je to něco, co by u něho dřív nikdy nepředpokládala.
Když nevyrábí svoje hrnce, najde si něco, co by mohl v jejich domě vylepšit nebo opravit.

Sam si povzdechla a položila si ruku na čelo.
Uslyšela Jackovy kroky na verandě. Všechno v ní radostí poskočilo. Rychle vstala
a okamžitě tohoto ukvapeného pohybu litovala. Než Jack otevřel dveře a vešel, taktak se stačila chytit houpacího křesla.
„Ahoj, lásko,“ řekl. A když přešel až k ní, pevně ji objal. „Mělas jít dneska se mnou. Bylo tam nádherně. Jeli jsme s Aaroonem do vedlejší vesnice. Podařilo se mi objevit něco, co se podobá kyselině solné. Je to ono, co jsi chtěla pro svůj další pokus, že?“
Sam přikývla, najednou ztratila hlas.
„Dobře.“ Položil na stůl svou koženou tašku. „Ten muž, který má v Rena Halley obchod chce, abych mu vyrobil talíře, misky a podobné věci. Prodá mi všechno, co budu potřebovat a neseženu to tady v Calla Hills.“
Sam se usmívala a naslouchala vzrušení v Jackově hlase.
„To je skvělé,“ dokázala nakonec říct.
Jack zmlkl, v ruce držel jantarově zbarvenou láhev a podíval se na ni. Pozorně si ji prohlížel. Pak položil láhev na stůl a šel k ní. Sam se uvnitř všechno sevřelo a snažila, se zakrýt to, že se jí třesou ruce tím, že je sepjala před sebou.
„Sam…“
„Co?“
Jack jí zlehka ruce rozpojil, zvedl je a podíval se na ně. Všemožně se snažila, aby zadržela další záchvěv vlastního těla, ale nepodařilo se jí to. Když sklonil bradu a jejich pohledy se zase setkaly, Sam si pevně skousla spodní ret.
*Mělo by to být jednodušší!*

„Sam…co je?“
Dala mu ruce kolem krku a položila si tvář na jeho rameno. Slzy, které měla celý den na krajíčku, jí najednou tekly proudem. Což navíc nedávalo žádný smysl. Nebyla smutná. Nebyla rozčílená. Ale slzy jí tekly stejně. Jack ji hladil po zádech a šeptem ji uklidňoval.
Když měla nakonec pocit, že už je schopná se ovládat, kousek odstoupila a otřela si tváře. Jack ji držel kolem ramen a s vážným výrazem ji sledoval.
„Je mi fajn.“
Odstoupil od ní jenom tak daleko, aby ji podal z ložnice kapesník, aby si mohla otřít slzy. Ale pořád stál blízko ní a upřeně se na ni díval. Dovedla si představit, na co myslí. Zvlášť když ona není ten typ, co se hned hroutí. Tiše se zasmála, takže tím ho ještě víc zmátla.
„Jestli si myslíš, že jsem se zbláznila, tak jsem se nezbláznila.“
Zvedl obočí. „Nevím, co si mám myslet.“
Sam si povzdechla a usmála se. Dívala se mu do očí. *Bože, jak já ho miluju.*
„V hlavě jsem probrala všechny způsoby, jak….ti to říct….ale nevěděla jsem….nevím…nikdy jsme….“
„Sam, pro krista pána! Tak to řekni!“
Sam se zhluboka nadechla a narovnala se. „Jsem těhotná.“
Jack otevřel pusu, oči se mu rozšířily, překvapením zvedl obočí. „C..co?“
„Těhotná.“
Najednou držel její hlavu ve svých dlaních, sladce a vášnivě ji políbil. Sam se o něho opřela, nechala ho, aby ji pevně držel. Objal ji a položil si hlavu na její krk. Sam to připomnělo misi, kdy byl zmražený u Hathor v laboratoři. Jak ji držel, když se dostal z toho kryogenního zařízení.
„Bože. Sam,“ řekl ztěžka. „Miluju tě.“
Sam ho pohladila po vlasech. Políbila ho na spánek. A takhle ve vzájemném objetí tam stáli hodně dlouho.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Diagnostika je hotová, generále.“ Řekl seržant Siler. Stál ve dveřích Jackovy kanceláře, kde zatím generál Hammond zůstal.
„Našli jste něco?“ zeptal se Daniel, než měl generál nějakou šanci položit otázku.
Potom pokrčil rameny a omluvně zvedl ruku. „Promiňte.“
Hammond přikývl, nikdo se tentokrát neusmíval. „Podejte hlášení, seržante.“

Siler si povzdechl a ramena mu poklesla. „Je mi líto, pánové. Nic to neukázalo. Všechny programy jsou v pořádku. V systému nedošlo k žádné změně, která by poukazovala na neschopnost se spojit.“
„Děkuji, seržante,“ řekl generál a prsty bubnoval do Jackova diáře.
„Generále, mohl bych říct, co mě napadlo?“ Zeptal se Daniel a posadil se na své obvyklé místo.
„Samozřejmě, doktore Jacksone.“
„V síti jsou protokoly, které ji chrání, že? Aby zabránily za určitých podmínek zadávat adresy. Sam už je dřív obešla. Co kdybychom to zkusili i teď?“
„Ano, a když to udělala naposled, málem jsme zničili planetu.“
Daniel sykl. „Ano, ale je to…“
“Pane, předpokládáte, že Orn..Orn…“
„Ornorean.“
„Že za to může Ornorean, a je to přírodní úkaz?“
Daniel přikývl.
„Máte nějaký nápad, seržante?“ Zeptal se ho generál.
„Nejsem si jistý, pane. Může to být nějaká elektrikou nabitá bouře a brána se díky tomuto obrovskému množství energie nechce spojit. Když ten protokol obejdeme, mohli bychom se s nimi alespoň spojit. Nedoporučoval bych bránou cestovat, ale mohli bychom se s nimi spojit rádiem a lépe tuhle situaci posoudit.“
Generál Hammond přikývl. „Uvidíme, co můžeme udělat.“
Seržant přikývl a odešel z kanceláře.
Daniel se prudce opřel o opěradlo židle. Prsty si přejížděl po čele a marně se pokoušel zakrýt zívání. Podíval se na hodiny. Ještě nebylo ani devět, ale měl pocit jako kdyby ho někdo hodil do ringu.
„Doktore Jacksone, vždycky jsem měl velkou víru ve schopnosti mého nejlepšího týmu,“ řekl po chvíli generál. „Jak celku,tak v jednotlivce. Řekněme, že je to jedna z nebezpečných situací, ve které se generál O´Neill a podplukovník Carterová nachází. Moje důvěra stále trvá.“
Daniel přikývl a usmál se. „Děkuji,pane.“

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Jack přecházel po verandě sem a tam. Jeho vlastní nervozita ho přiváděla skoro až k vzteku. Zastavil se u dveří jejich domu naklonil se a pozorně naslouchal, jestli se z domu neozve nějaký zvuk. Když nic neslyšel, narovnal se, tiše zaklel a pokračoval v chůzi
Aaroon seděl na horním schodu a něco svým nožem vyřezával do dřevěné hole.
„Vzpomínám si, když moje drahá rodila poprvé. Byl jsem jako ty. Nervózní, nemohl jsem vydržet v klidu. To je tvoje první. Potřebuješ se naučit být trpělivý, můj příteli.“
„Tohle není moje první dítě,“ řekl Jack a okamžitě litoval toho litoval. Ale nemyslel na to, co Aaroon řekl nebo na něco jiného. Jediné, na co myslel, byla Sam.
Aaroon přestal vyřezávat a podíval se na něho. Zvědavě zvedl obočí. Jack se opřel rukou o zábradlí a položil si na ni hlavu. Potom se zhluboka nadechl a posadil se vedle Aaroona.
„Měl jsem syna, jmenoval se Charlie.“
„Se Samanthou?“
„Ne.“ Jack zavrtěl hlavou, vzal ze země stéblo a protáčel ho mezi prsty.
„Byl jsem ženatý—spojený—předtím. Se Sárou. Měli jsme syna.“
„Měli…“
„Zemřel.“

Aaroon položil Jackovi ruku na rameno a lehce je stiskl. „To je mi líto, můj příteli. Není větší bolest, kterou musí muž vytrpět, než je ztráta dítěte.“
Jack přikývl a polknul. Měl stažené hrdlo a potřeba být se Sam ho skoro ovládala.
„Takovou bolest už znovu nepocítíš, Jacku. Ty a Samantha jste začali svůj svazek v době Ornoreanu a vaše dítě přijde na svět pod jeho září. Jsi dvojnásobně požehnaný muž.“
Jack si rukama přejel přes obličej a potom si opřel lokty o kolena. „To nemáš ani ponětí, můj příteli.“
Chvíli byli zticha, bylo slyšet jen Aaroonův nůž. Když se otevřely dveře jejich domu a Sarai vyšla na verandu, Jack vyskočil.
„Co se děje?“ dožadoval se.
„Jacku, měl bys jít dovnitř.“
„Proč? Něco je špatně?“
Sarai se usmála a dotkla se jeho paže. „Měl bys jít dovnitř, protože tvoje drahá mi řekla, sice ne úplně takto, že odmítá dítě porodit, dokud nebudeš po jejím boku.“
Jack se protáhl kolem Sarai a běžel do ložnice. Dveře byly otevřené. Sam byla bledá a vypadala unaveně. Vlasy měla přilepené na čele a když byl Jack skoro u postele, vztáhla k němu ruku.
„Jacku…“
Klekl si na podlahu, zvedl její ruku ke svým rtům. Potom ji políbil na čelo.
„Sam…jsi v pořádku?“
Usmála se. „Jistě. Je mi skvěle. A ty?“
Polkla a pomalu zamrkala.
„Je mi jedno, jak to tady dělají, ale já chci, abys tu byl se mnou.“
„Díky bohu. Myslel jsem, že se zblázním…“
Když viděl, jak se Sam zkřivil obličej bolestí a jak se prohnula, přestal mluvit.
„Holy Hannah…“ zasyčela.
„Sarai!“ zakřičel Jack a Sarai vběhla dovnitř.
„Takže už jsi se rozhodla, že jsi připravená?“ Zeptala se s úsměvem.
Sam přikývla. „Oh, ano.“ Ještě víc stiskla Jackovi ruku a tiše zasténala.
„Teď už by to mělo být lepší.“
Jack se soustředil pouze na Sam, která asi další půl hodinu vší silou, o níž věděl, že má, bojovala, aby jejich dítě přivedla na svět. Měl obrovský strach. Hladil ji po vlasech, otíral jí studenou žínkou obličej, šeptal jí, jak moc ji miluje a modlil se tak, jak se už nemodlil mnoho let.
Když Sam naposledy zatlačila a sesula se zpátky na postel, rozezněl se místností křik novorozeného dítěte. Jack si položil hlavu vedle Sam, rychle zamrkal, cítil se tak trochu trapně. Podíval se na Sarai, která držela jejich dítě, ale viděl pouze ruce a nohy.
Když jim Sarai dítě podávala, zatajil dech. „Byli jste požehnáni děvčátkem.“ Řekla a položila dítě mezi ně.
„Oh, Jacku. Je nádherná,“ zašeptala Sam a po tvářích jí tekly slzy.
Jack si uvědomil, že i on má mokré tváře, ale bylo mu to jedno. Hlasitě posmrkl a usmál se. Zvedl ruku, aby se dotkl baculaté tvářičky jeho dcery. Měla zavřené oči a našpulené rty. Žasl na tím, jak má hebkou kůži a načechrané blond vlásky.
„Vypadá jako její máma, takže ano, je nádherná.“
Podíval se na Sam. Na očích jí viděl, že je unavená. Sarai se dotkla jeho ramene, podíval se na ni.
„Proč tu malou nevezmeš s sebou vedle, tatínku, zatímco já udělám, co je ještě třeba. Můžeš se vrátit za pár minut. Možná už bude připravená na svoje první jídlo.“
Jack tiše přikývl a než vstal, zlehka Sam políbil a vzal si svou dceru do náruče. Aaroon byl teď uvnitř. Přikládal do ohně. A když Jack vyšel z ložnice, podíval se na něho.
„Všechno nejlepší, můj příteli!“ řekl nadšeně a narovnal se. „Takže, co to je. Syn nebo dcera?“
„Děvče,“ řekl Jack, konečně byl schopný promluvit.
Aaroon ho poplácal po zádech. „Co jsem říkal? Jsi požehnaný muž, Jacku.“
Jack přikývl a posadil se do houpacího křesla, které stálo u ohně. Když se díval své dceři do tváře, otevřela oči, měla stejně modré oči jako Sam. Chvíli se na sebe upřeně dívali, jako kdyby zkoumali nový obličej. Když zívla, Jack se usmál.
„Jacku, už můžeš jít dovnitř,“ řekla mu Sarai ode dveří ložnice.
„Samantha je v pořádku. Je to silná žena. Ale musí zůstat v posteli aspoň tři dny. A nezáleží na tom,co bude říkat.“
Jack se usmál. Sarai znala jeho ženu velice dobře. Sam byla tvrdohlavá, skoro tak jako on. „Rozumím.“
„Půjdeme a necháme vás tři samotné. Pokud budeš něco potřebovat, nejsem daleko.“
Jack přikývl a než se venkovní dveře zavřely, byl zpátky v ložnici. Sam ležela v polosedě na posteli, pod hlavou měla spoustu polštářů. Měla zavřené oči. Jack přešel ke své straně postele a zlehka se vedle ní položil. Otevřela oči a usmála se.
„Už jsi zpátky.“
„Copak jsem někam odešel?“
Sam zavrtěla hlavou a pomalu zamrkala. Jack se posunul kousek nahoru a opřel se o čelo postele. Sam se se syknutím posunula k němu blíž a vzala si dítě. Se svou ženou a s jejich dcerou v náruči, sledoval, jak s chutí saje svoje první jídlo.
„Potřebujeme jméno,“ řekla Sam a hladila malou po hlavě.
„Můžu něco navrhnout?“
Sam se na něho podívala, usmívala se. „Samozřejmě.“
„Hannah.“
Sam se ještě víc usmála. „To se mi líbí.“
Jack ji nejprve políbil na spánek a potom na ústa. Potom se ještě víc sklonil a dal pusu Hannah do vlasů. „Takže jsi Hannah.“
Držel je celou noc. Jeho žena i dcera spaly a Jack si uvědomil, že nebyl ve svém životě nikdy šťastnější. Dokonce i muži, kteří toho hodně pokazili, dostávají druhou šanci.
Podíval se na Sam a konečky prstů ji hladil po vlasech. Otevřela oči, zvedla hlavu, aby se na něho podívala.
„Miluju tě, Sam,“ zašeptal, měl pocit, že má krku knedlík a srdce mu zběsile tlouklo. „Mnohem víc než…“
Usmála se. „Mnohem víc než bys předpokládal?“
Jack se zachechtal, podíval se dolů a dotkl se vlásků malé Hannah.
„Mnohem víc než to umím slovy vyjádřit.“
Sam mu položila ruku na tvář, palcem mu přejížděla po kůži. Donutila ho tak, aby se na ni znovu podíval. Dívala se mu do očí. „Vyjádřil jsi to moc pěkně, Jacku.“
Položila si hlavu na jeho rameno a znovu usnula.
Jack ji prsty přejel po vlasech a políbil ji na čelo.
„Děkuji,“ zašeptal.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Daniel stál v řídící místnosti a skoro nedýchal. *No tak! No tak!*
„Pátý zámek zapadl…šestý zámek zapadl…“
Všechno ztichlo, jako by všichni přestali, stejně jako Daniel, dýchat. Vnitřní kolo se otočilo a zaujalo pozici
„Sedmý zámek nezapadl, pane.“
„Sakra,“ zamumlal Daniel.
„Je mi to líto, pane,“ řekl seržant Siler. „Doufal jsem, že když obejdeme zadávací protokol, že to vyjde.“
Daniel si sundal brýle a stiskl si kořen nosu. „ Já si to, že jste to zkusil, cením. A jsem si jistý, že generál taky.“
S těžkým srdcem se vydal po schodech nahoru do Jackovy kanceláře. Generál Hammond zrovna telefonoval a Daniel slyšel konec jeho rozhovoru.
„Rozumím, pane presidente. Děkuji, pane.“
Zavěsil sluchátko a obrátil se na Daniela.
„To obejití zadávacího protokolu nefungovalo,“ řekl Daniel jednoduše.
Generál si povzdechl. „Právě jsem mluvil s presidentem. Když se během příštích 24 hodin s nimi nebudeme schopní spojit, dostal jsem svolení kontaktovat jak Asgardy tak Tok´ry a požádat je o pomoc.“
Daniel přikývl. „48 hodin?“
Generál přikývl. „Jejich životy nejsou ohroženy. President nemá pocit, že je třeba věci uspěchat. Takže teď bychom se měli jít všichni pořádně vyspat a vrátit se k tomuhle jako k první věci zítra ráno. S čistou hlavou nás možná něco napadne.“
„Děkuji, generále. Dobrou noc,“ řekl Daniel a předtím než se otočil k odchodu, zabušil pěstí na futro dveří.
*Tři dny na nádherné planetě se Sam. Krásnou dovolenou, Jacku.*
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Než se ráno Daniel vydal do kontrolní místnosti, stavil se v kantýně pro sýrový koláč a velký hrnek kávy. Potom nejprve ještě zašel do prostoru brány a viděl seržanta Silera, jak provádí obvyklou údržbu brány. Siler byl vzhůru skoro celou noc, provedl znovu plnou diagnostiku a zkontroloval všechny systémy, které zkontrolovat mohl.
Daniel vyšel po rampě až k němu. „Ahoj.“
Seržant se na něho podíval. „Dobré ráno, doktore Jacksone. Měli bychom být připraveni na další zadávání během pěti minut.“
„Skvělé. Děkuji vám za vaši tvrdou práci, seržante,“ řekl a podával mu hrnek s kávou.
„Děkuji, pane,“ řekl Siler a vzal si ho. „Ale dělám jen to, co je třeba.“
„Já vím, ale dáváte do toho všechno.“ Řekl mu Daniel a scházel dolů po rampě.

Teal´c a generál Hammond už čekali v řídící místnosti. Daniel si kousl do koláče, ale uvědomil si, že jeho žaludek ve skutečnosti právě teď žádné jídlo nechce. Nabídl ho tedy Teal´covi, ten jen nadzvedl obočí. Daniel pokrčil rameny a hodil koláč do odpadkového koše.
„Takže jsme zase tady?“
„Zajisté, Danieli Jacksone. Dnes možná dosáhneme trochu štěstí.“
„Říká se * mít štěstí*, Teal´cu. Ale byl jsi blízko. Hodně blízko.“
V interkomu to zapraskalo. „Jsme připraveni to zkusit, pane,“ ozval se Siler.
„Rozumím. Děkuji, seržante.“ Generál se otočil k řadě počítačů. „Seržante Harrimane, zadejte adresu P9X-4EV.“
„Ano, pane.“
Harriman zadával souřadnice a Daniel si poklepával pěstí do rtů…zase to čekání…..
„Pátý zámek zapadl...šestý zámek zapadl…“
Daniel zavřel oči. *Jedna, dva, tři…sakra…čtyři, pět…*
*Cvak!*

„Sedmý zámek zapadl, pane!“ Skoro křičel seržant.
„Ano!“ Vítězně máchl Daniel pěstí ve vzduchu. „Generále, žádám o povolení….“
„To je divné.“ Zamumlal Harriman.
„Vydržte doktore. Ještě ne. Co je to?“
„Vnitřní hodiny sondy, pane. Čas se liší.“
„O kolik?“
„Je úplně jiný. Ale může to být způsobeno interferencí, která vyřadila bránu.“
Generál přikývl. „Zkuste se rádiem spojit s generálem O´ Neillem .“
Seržant přikývl a pokoušel se o spojení několik minut, ale bezvýsledně.
„Ornorean asi stále ovlivňuje radiové spojení, pane. Když jsme tam byli, rádio hodně šumělo.“
Generál se díval oknem dolů na svítící horizont událostí. „Zavřete to, seržante.“
„Generále….“
Ten zvedl ruku a Daniel zmlkl. Brána se zavřela. Generál se otočil k seržantovi.
„Za deset minut navažte spojení znovu. A pokud to bude bez problémů, tak doktor Jackson a Teal´c mohou jít.“
„Děkuji, pane.“ Daniel se otočil na Teal´ca a plácl ho dlaní do hrudníku. „Teal´cu, za deset minut u brány.“
Teal´c uklonil hlavu a Daniel se rozběhl ven z místnosti.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Přesně za deset minut a 45 vteřin Daniel a Teal´c prošli bránou na P9X-4EV. Horizont událostí náhle zmizel a kolem se objevila idylická krajina.
Daniel se rozhlédl kolem, ale po Sam a Jackovi nebylo ani památky. Teal´c si stoupnul vedle něho a opřel si tyčovou zbraň o zem.
„Vypadá to, že O´Neill a podplukovník Carterová nezkouší použít bránu.“
„Alespoň ne zrovna teď…“ řekl Daniel a pomalu od brány scházel dolů. „Podíváme se, jestli je nepotkáme dole.“
Směřovali k nejbližší cestě, kterou šli předtím s Aaroonem směrem na sever. Když byli skoro u jeho farmy a šli podél jednoho z jeho polí, Daniel si rukou zastínil oči a uviděl ho mezi obilím, které tu spolu s Trallenem a Ebreshem sklízeli.
„Aaroone Sonarnone!“ Zavolal a Aaroon k němu vzhlédl.
„Danieli! Rád tě vidím! Budu hned u vás.“
Daniel s Teal´cem počkali, až Aaroon přeskočí zábradlí ohrady, která oddělovala jeho pole od cesty. Jak k nim došel, velice srdečně Daniela objal a Teal´ca poplácal po rameni.
„To je hezké vás znovu vidět, moji přátelé. Uplynulo už hodně času.“
Daniel se zamračil, upřeně se díval na Aaroona. „A—ano. Já tě taky rád vidím, Aaroone.“
„Hledáte Samanthu a Jacka?“
„Ah, ano. Měli jsme obavy…“
„Oh, to není nutné. Jak sami uvidíte. Chvíli pokračujte po této cestě dolů a najdete je. Musíte všichni přijít k nám na večerní jídlo. Sarai bude šťastná, když vás zase uvidí. stejně tak i Tella.“
„Nejprve si promluvíme s Jackem a Sam a potom vám dáme vědět.“
„Fajn. Fajn. Musím jít. Sklizeň nepočká, i když se vrátili přátelé.“

Když Aaroon zase přelezl ohradu, Daniel se obrátil na Teal´ca.
„To bylo….“
„Neobvyklé Danieli Jacksone. Choval se, jako by od naší poslední návštěvy uplynulo hodně času.“
„Ano,“ řekl Daniel pomalu. „ Pojďme najít Jacka a Sam. Budu se cítit mnohem líp, když budu vědět, že jsou v pořádku.“

Šli tedy dál po cestě, vůbec nikoho nepotkali. Když vyšplhali na kopec, uviděl Daniel asi tak sto stop od nich dřevěný domek. Bylo vidět, že jedna jeho část je dostavěná. Za domkem byla ohrada, kde se popelilo několik kuřat. Na zastřešenou verandu věšel muž s lehce prošedivělými vlasy a nesl plnou náruč naštípaného dřeva, kterou naskládal k ostatnímu, které už tu podél stěny domku bylo vyrovnané.
„Možná bude vědět, kde Jack a Sam jsou. Protože jsem si celkem jistý, že tahle cesta vede na opačnou stranu než je vesnice. A nevím, co by tady Jack a Sam dělali.“
Pokračovali směrem k domku a když už byli skoro na okraji jeho pozemku, otevřely se dveře a vyšla z nich žena s blond vlasy, v ruce držela hrnek. Přešla až k tomu muži, ten si hrnek vzal a než se napil, políbil ji. Jejich smích dolehl až k Danielovi a Teal´covi.
„Danieli Jacksona, myslím, že to….“
„Promiňte,“ zavolal na ně Daniel. „Hledáme….“
„O´ Neilla a podplukovníka Carterovou….“
Ti dva se otočili a Danielovi spadla brada.
„Danieli? Teal´cu?“
„Ano, zajisté jsou to O´ Neill a podplukovník Carterová,“ řekl Teal´c.
Šli pomalu k domku a na půli cestě se setkali se Sam, která se k nim mezitím rozběhla. Dala Danielovi ruce kolem krku. Ten ji taky objal a snažil se zoufale přijít na to, co se tady děje. Potom Sam objala Teal´ca. A mezitím k nim došel i Jack. A Daniel mohl jenom zírat. Věděl, že na něho zírá….ale…..!
Kdyby ho neznal lépe, klidně by přísahal, že je tak o 15 let mladší. Jeho obličej byl bez vrásek a vypadal, že zhubl o 5 nebo 10 kilogramů. Podával Danielovi ruku na přivítanou. Když ho stiskl, tak Daniel málem sykl bolestí.
„Rád tě vidím, Danieli.“
Ten jenom přikývl, zamrkal a podíval se na Sam. A zamrkal znovu. Byla nádherná – ne že by nebyla i před tím—ale, sakra! Měla zářivou pleť, vypadala tak mladě, jako když se spolu poprvé setkali. Měla delší vlasy, které zářily jako zlato.
„Sam...já…Jacku….“ Podíval se ze Sam na Jacka a potom na Teal´ca a zase zpátky na Jacka. „Nechci být neslušný, ale k čertu, co se to tady děje?“
Jack stiskl Teal´covi ruku, objali se a druhou rukou ho poplácal po zádech.
„Hej, T. Jak se vede?“
„Mám se dobře, O´Neille.“
„Jacku,“ ozval se netrpělivě Daniel.
A když Jack ustoupil dozadu, Sam si stoupla vedle něho a vzájemně si dali ruce kolem pasu, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, sledoval je se široce otevřenýma očima. Potom sjel pohledem dolů….
„Sam? Vy jste…vy jste těhotná?“
Jack si položil ruku na její mírně se zvětšující břicho. Nemohlo to být víc jak čtyři, pět měsíců, ale určitě byla těhotná. A kdyby to nevěděl jistě, myslel by si, že Jack je hrdým otcem. Daniel byl zmatený a začínala ho z toho bolet hlava.
„Věci se změnily za posledních šest cyklů, Danny.“
„Šest…co…šest cyklů?“
U domku se otevřely dveře a malý skřítek, tedy malá holčička s dlouhými vlnitými vlasy běžela k nim.
„Tati,“ křičela. „Tati, máma říkala…“ Když k nim doběhla, zarazila se.
Daniel se na ni upřeně díval. Zářivé, modré oči, doširoka otevřené a zvědavé, takové jaké už Daniel někde viděl, se na něho upřeně dívaly. Potom se usmála. Široce a beze strachu. Jack ji pohladil po vlasech.
„Zlato, pamatuješ si, o kom jsem ti každý večer vyprávěl?“ zeptal se jí.
„O strejdovi Danulovi, Tekovi a dědovi Jakupovi a Georgovi.“
Jack přikývl. „Tak tohle je strejda Daniel a Teal´c, Hannah.“
Znovu se široce usmála, takovým tím nevinným a chápavým úsměvem, který můžete vidět jen u dítěte. Navzdory tuctu otázek, které se Danielovi vyrojily v hlavě, se na ni taky usmál. Hannah popošla k Teal´covi , zaklonila hlavu, takže to vypadalo, že se převrátí dozadu a vztáhla k němu ruce. Teal´c předal svou tyčovou zbraň Danielovi a zvedl ji. Zahihňala se, když si ji opřel o svůj hrudník.
„Jsi velký, strejdo Teke,“ řekla, zase se zahihňala a dotkla se jeho zlatého tetování. „Větší než táta.“
„A ty jsi moc hezká holčička.“
Daniel zavrtěl hlavou a zvedl ruku. „Dobře. Dobře. Takže se zeptám znovu….Jacku, sakra o co tady jde?“
„Není to zřejmé, Danieli Jacksone?“ řekl Teal´c a široce se usmíval, když mu Hannah svými malými prsty přejížděla po tetování. „Čas na P9X-4EV neběží stejně rychle jako na Zemi.“
Daniel přimhouřil oči. „Oh, ano. Jistě. To je zřejmé.“
„Nemohla by tato odchylka vysvětlovat to, proč se najednou o tolik lišil čas na hodinách sondy, když prošla bránou?“
„Dobře, zadržte.“ Zvedl Jack ruku s jedním vztyčeným prstem. „Danieli, jsme tady šest cyklů. To je….“ a podíval se na Sam.
„Čtyři a půl roku. Zhruba.“
„Čtyři a půl pozemských roků.“
„Ne, Jacku. To nejste. Teal´c a já jsme odešli včera. Zkoušeli jsme se s vámi spojit během posledních 24 hodin, ale podařilo se nám to až teď.“
Když to Sam slyšela, zalapala po dechu a zakryla si ústa rukou. „Oh. Můj bože, Jacku…“
Jack sklonil hlavu a zavřel oči. „Jo. Sakra.“

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Hej,“ řekl potichu Jack, stál za Sam a rukama sjel k jejímu pasu a svoje dlaně si z boku položil na její břicho. „Jsi v pořádku?“
Sam si položila svoje ruce přes jeho. Tohle milovala, když ji objímal spolu s jejich nenarozeným dítětem.
Masírovala mu jeho ruce, které byly za tu dobu těžkou prací zhrublé a mozolnaté. Ale přesto byl jemné.
Položil si bradu na její rameno. Sam sklonila hlavu, takže se jejich tváře dotýkaly.
„Jen si užívám Ornorean. Už brzy skončí.“
„A my budeme pryč,“ dodal.
„Já vím,“ řekla. „Jacku oba jsme věděli, že se vrátíme. Ale…mysleli jsme si, že mezitím uplyne několik let. Že věci kolem se změní. A teď to vypadá, že se nic nezměnilo.“
Jack ji rukama přejel přes břicho a začal s nimi s oběma pomalu pohupovat. Sam cítila, že je napjatý. Dal jí pusu na tvář, těsně před ucho.
„A je v tom pro tebe nějaký rozdíl?“
Sam se mu protočila v náruči. Prsty se chytila jeho košile. Tato původně hrubá látka byla po tak dlouhé době, co ji Jack nosil, měkká. Opřela si čelo o jeho hrudník a cítila vůni mýdla, které tu používali, která se mísila s nezaměnitelnou vůni jejího Jacka.
Vzal její hlavu do dlaní a lehce ji tím přinutil, aby se na něho podívala. Světlo, které sem dopadalo z domu, osvětlovalo jen jednu polovinu jeho obličeje. Měl pootevřené rty a dýchal povrchně.
„Sam, změnilo se tím pro tebe něco?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, Jacku. To ne. Už jsem ti to říkala. Tady. Na Zemi. Na tom nezáleží. S důsledky se vyrovnáme.“

Znovu se o něho opřela a když ji hladil po vlasech a po zádech, zavřela oči. Jeho dotyky ji uklidňovaly. Zdálo se jí to, jako by to bylo už strašně dávno, když někde spolu byli a ona se vždycky snažila, aby se jejich vzájemnému kontaktu vyhnula. Nechtěla dokonce, aby se dotkly jejich paže, když stáli vedle sebe nebo aby se srazila jejich kolena pod stolem. Každý dotek byl pokušení, měl příchuť zakázaného ovoce. Něčeho, co nemohla mít. Teď ji pouhá myšlenka na to, že by se jí Jack už nesměl dotýkat, vehnala do očí slzy. Rozechvěle se nadechla.
„Co?“ zeptal se Jack.
„Celou tu dobu, co jsme tady jsem myslela na to, co mi tu chybí. Dietní cola. Čína. Horká koupel. Kondicionér na vlasy.“
„Superbowl. Světový pohár. Stanley Cup. Pivo. Pizza. Simpsnovi,“ dodal další položky na jejich seznam.
Sam se zasmála, tahle jeho hra se jí líbila. „Centrální vytápění. Klimatizace. Popcorn s máslem. Zmrzlina. *Opravdový* čokoládový dort s pořádně silnou polevou.“ Jack si hlasitě povzdechl a pevněji ji objal. Ale i přesto Sam cítila na prsou velkou tíhu.
„Ale teď, i když chci moc domů, tak stejně tak nechci odejít.“
Přitiskl ji k sobě ještě víc. Sam ho objala. Zhluboka se nadechla. „Ale už je čas.“
„Zítra odejdeme.“
Sam přikývla. „Dobře, Jacku. Zítra.“
„A kromě toho, není to přece tak, že bychom se sem už nikdy nevrátili. Smlouvu o těžbě naquadahu je potřeba uzavřít. Pokud bude mít Země zájem. Přijdou sem jiné naše týmy. A my sem budeme moct, kdykoliv budeme chtít.“
„Teď chvíli asi ne. Nemám strach z jednoho průchodu bránou, ale do té doby než se dítě narodí…“
„Znáš Sarai. Bude chtít dítě vidět.“
„Jacku, co když nám to nedovolí. Myslím tím, že jsme se neřídili vojenskými pravidly, když jsme byli tady.“
„Jsou tu polehčující okolnosti.“
Sam se na něho podívala. „Polehčující okolnosti.?“
„Ale no tak. Byl jsem *roky* na krásné planetě, s nádhernou ženou – nádhernou ženou, kterou už jsem tak dlouho miloval, to musím dodat – tak jak dlouho bych to mohl vydržel? Sakra, strýček Sam může být šťastný, že jsem to vydržel půl roku!“
„Ty jsi mě miloval už dlouho?“
Jack pokrčil rameny, zvedl obočí. „Jo.“
Sam se postavila na špičky, aby ho mohla políbit. Dřív než se jejich rty dotkly, slyšela, jak si Daniel odkašlal. Viděla, jak se Jack usmál a potom ji hluboce políbil, tiše ji zasténal do úst. Když od něho Sam odstoupila, stál Daniel ve dveřích. A hodně se snažil, aby se díval všude jinde, jenom ne na ně.
„Co je, Danieli?“
„Um, strejda Teal´c…“ řekl a na rtech mu pohrával úsměv. „Říkal, že Hannah už je připravená jít spát a chce tebe, Jacku.“
Jack políbil Sam na tvář, poplácal Daniela po rameni a šel do domu. „Díky, Danieli.“

Sam se opřela o zábradlí verandy a dívala se na Daniela, který sledoval Jacka, jak odchází do pokoje Hannah. Když se otočil, složil si ruce na prsou a díval se na Sam a široce se usmíval. Vešel na verandu a popošel k ní blíž.
„Takže,“ řekl nakonec.
Sam zvedla bradu a dívala se na něho, rukou si pohladila břicho. Dítě je dnes večer nějak moc aktivní. Možná on nebo ona cítí, že se něco změní.
„Takže….“
Daniel se podíval směrem k domu a ukázal palcem. „Vy a ..ah…. Jack? To je …to je…“
„To je dobrý, Danieli.“
„Fajn, nemůžu říct, že by mě to opravdu nějak překvapilo. Myslím tím, že jsem byl překvapen, když jsem sem přišel a našel jsem vás dva ---jako manžele? ---a s malou holčičkou. Ale vy a Jack, tak to nemůžu říct, že by mě to překvapilo. Bože, Sam.“ dotkl se její tváře. „Jste nádherná.“
„Děkuji.“
„A Jack. Skoro jsem ho nepoznal. Vlastně jsem ho opravdu nepoznal. Sam, dívala jste se do zrcadla?“
Sam přikývla. „Všechno jsem to zapsala. Bylo to asi tak po roce…jednom cyklu…když jsem si toho všimla. Nejdřív jsem to viděla na Jackovi. Přestala ho bolet kolena. Když se vrátil po práci domů, nebyl už tak unavený. Jeho vrásky zmizely. Jeho tělo….“
„Jo, dobře,“ řekl Daniel a zvedl ruku. „Chápu to. Ale vidíte to i na sobě, že?“
Sam přikývla. „Ano. A teď taky vím, že Ornorean změnil celou časovou linii. Nemůžu se dočkat, až se na to podívám. Samozřejmě, Ornorean se přihodí jednou za sto cyklů. Ale možná sonda zaznamená dost údajů, abychom ho mohli studovat.“
Daniel se zachechtal. „Vědec, jako vždycky.“
Sam pokrčila rameny. „Asi ano.“
Posadil se vedle ní. Sam ho vzala za ruku a propletla svoje prsty s jeho. Hlavu si mu položila na rameno. „Moc ráda vás vidím Danieli. Chyběl jste nám.“
Daniel se zasmál. „Opravdu si myslíte, že jsem Jackovi chyběl?“
Sam znovu přikývla. „Ano. Několik týdnů po tom, co jsme zjistili, že tu budeme muset nějakou dobu zůstat, jsem mu jednou večer řekla, že mám strach, že jste s Teal´cem mrtví. Že se červí díra selhala. Ale řekl mi, že ví, že jste naživu, jednoduše proto, že jiná možnost—že byste zemřeli---byla nepřijatelná. Prostě tímto způsobem řekl, že na to, že byste už nebyli naživu, nechce ani pomyslet.“
„Huh,“ vydechl Daniel. „Kdo by si to pomyslel?“

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„My zítra opravdu pojedeme na výlet, tati?“
Jack se posadil na kraj postele své dcery. Byla tak nízko, že mu kolena dosahovala skoro až k hrudníku. Zakryl ji až po bradu a položil Annu, její nejoblíbenější panenku, na polštář vedle ní.
„Ano, jistě, zlato. Pamatuješ si na místo, odkud s mámou jsme a o kterém jsem ti vyprávěl?“
„Zem.“
Jack se usmál. „Ano, Země. Tak tam půjdeme. A budeme tam žít.“
„A uvidíme ještě Raeyu? Někdy?“
„Jistě. Ale nějakou dobu ne. Ale vrátíme se zpátky. Slibuju. A teď, spi.“
Hannah zvedla ruce, aby ho objala. Jack se sklonil, dal ji pusu na tvář a Hannah ho stiskla, jak nejvíc mohla. „Mám tě ráda tati.“
„Já tebe taky, zlatíčko.“
Vstal, ještě jednou ji pohladil po vlasech a potom šel ke dveřím. Teal´c, který tam stál, mu ustoupil, aby mohl projít.
„Můžu ti něco nabídnout,T? Mám vodu a mléko. Promiň, pivo tu nemáme.“
Teal´c se usmál a sklonil hlavu. „Voda mě určitě osvěží, O´Neille.“
Jack vyndal ze skříňky hrnek, nechal z pumpy odtéct vodu, aby byla dost studená a teprve potom napustil vodu do hrnku.
„Tak tady to máš.“
„Děkuji.“
„Pojď se mnou T a dělej mi společnost,“ řekl Jack a šel ke dveřím, které byly zavřené a zamčené a vedly z pokoje do vedlejší místnosti.
Vedl Teal´ca do laboratoře Sam. Rozsvítil několik olejových lamp, které měla Sam u dveří. Když Jack vyndal z pod lavice dřevěnou krabici, Teal´c stál ve dveřích. Chtěl to tu všechno sbalit. Dřív než se o to Sam pokusí sama. A taky se o to už ráno nebudou muset starat.
„Tohle vypadá jako laboratoř,“ řekl Teal´c ode dveří.
„Tak to jsi uhádl, T. Postavil jsem ji pro Sam asi před…. no nevím to přesně….pěti cykly.“
„Je to impozantní, O´Neille. S těmi omezenými zdroji jsi toho dokázal hodně.“
„Umím být šikovný, když chci,“ řekl Jack s úsměvem. „Sam to potřebovala. Nikdy nic neřekla, ale po třech měsících, co jsme byli tady, jsem věděl, že by se jinak asi zbláznila.“
Teal´c jen tázavě zvedl obočí.
„Zcvokla. Nudila se.“
„Zajisté. Dovedu si představit, že to muselo být pro podplukovníka Carterovou těžké, když nemohla studovat svoje okolí.“
Jack byl zticha, v ruce měl jeden z deníků. „Páni.“
„Co se stalo, O´Neille?“
„Podplukovník Carterová. Už jsem neslyšel hodně dlouho někoho, kdo by jí tak říkal. Skoro to zní…divně…chápeš?“
„Snad ano, generále O´Neille.“
Jack chvíli přemýšlel a potom přikývl. „Zní to jako někdo, koho jsem někdy znal. Hej, takže Daniel dal vědět do SGC, že se zítra vracíme?“
„Zajisté.“
Jack se snažil tvářit nezaujatě, listoval posledním deníkem, který tu Sam měla. „A co jim řekl? Víš to?“
„Věřím, že řekl jenom, že ty a podplukovník Carterová byste se s námi zítra vrátili a že jste v pořádku. Daniel Jackson říkal, že neví, jak by adekvátně vysvětlil situaci dokud to generál Hammond neuvidí na vlastní oči.“
„Ah. To je dobře.“
Pokračoval v balení vybavení a deníků a taky zbývajících pokusů, které tu Sam dělala a které dokončila. Teal´c zvedl dřevěnou hračku, která ležela pod dalším stolem.
Jack si toho všiml a usmál se.
„To je Hannah. Loni jsem musel dát na dveře zámek. Kdykoliv se Sam nedívala, tak se sem prosmýkla. Je zvědavá stejně jako její matka.“
Jack položil hračku na stůl a když vzhlédl, viděl, že ho Teal´c pozoruje mnohem pozorněji než jindy.
„Co…?“ řekl a vzal krabici a šel ke dveřím.
„Jsem potěšen, když vidím, že ty a podplukovník Carterová….“
„Přestaň jí tak říkat, ano?“
„Jste jsi vybrali jeden druhého.“
Jack položil krabici v největší místnosti jejich domu na stůl, opřel se o jeho okraj. „Chceš znát pravdu, Teal´cu? Já jsem si ji vybral už dávno předtím. Ať udělal Ornorean cokoliv, co způsobilo, že jsme tu zůstali, jsem sakra rád, že se to stalo.“
Teal´c uklonil hlavu, Jack si dal ruce v bok a rozhlížel se kolem sebe, co je třeba ještě zabalit. Kromě hraček Hannah, tu může skoro všechno zůstat. Jeho život za čtyři a půl roku se vejde do dvou krabic.
Tak tohle bych měl škrtnout. Jeho život je Sam a Hannah. Ty krabice jsou něco navíc. I když to zní zvláštně, je to tak.
Daniel a Sam přišli z verandy, Daniel za nimi zavřel dveře. Jack se usmál a otevřel náruč, Sam přišla k němu a tak ji mohl obejmout. Zítra touto dobou by už měli být v SGC.
A všechno by už mělo být jasné.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Když prošli bránou a ocitli se v SGC, Hannah křičela a pevně se Jacka držela kolem krku. Neměl ani čas, který by potřeboval, aby se rozhlédl kolem sebe a aby zhodnotil situaci v prostoru brány. Klekl si na jedno koleno a chtěl posadit svou dceru na druhou nohu. Ta se ho však odmítala pustit.
„Ššš, zlato. Je to dobrý. Už je to za námi.“ Šeptal jí a hladil ji po vlasech.
Sam si klekla vedle něho, jednou rukou hladila Hannah po zádech a druhou položila Jackovi na rameno. Snažila se ji uklidnit. V prostoru brány bylo hrobové ticho. Nakonec Hannah zvedla hlavu a otřela si rukama vlhké tváře. Našpulila dolní ret a rozechvěla se nadechla.
„Bála jsem se, tati,“ řekla vyčítavě.
„To je mi líto, Hannah. Táta to vždycky považoval za zábavu.“ Jack se podíval na Sam a přikývl. Vstal, postavil Hannah na nohy a držel ji za ruku.
Daniel a Teal´c stáli skoro u kraje rampy vedle generála Hamonda. Jeho výraz byl k nezaplacení. A Jack byl zvědavý, koho by musel přemluvit, aby z nahrávek bezpečnostních kamer dostal zrovna tenhle záběr.
„Generále O´Neille, rád bych dostal nějaké vysvětlení. Doktor Jackson mi právě řekl, že jste se ocitli v nějaké časové odchylce. A teď….“
„K tomu se dostaneme, Georgi. Nejdřív tohle. Hannah, zlato, tohle je tvůj děda George.
„Děda George? Jacku, co to….“

Najednou Sam chytila Jacka za rukáv a on koutkem oka viděl, jak se zapotácela. „Sam?“
Ještě než stačila upadnout, ji zachytil a vzal ji do náruče.
Protáhl se kolem generála a Daniel a všichni ostatní mu uhýbali z cesty. Jeho jediným cílem bylo dostat Sam na ošetřovnu. Ještě slyšel, jak za ním generál volá, ale nezastavil se.
„Sam je pět měsíců těhotná,“ bylo poslední, co slyšel Daniela říkat. Potom už se rozběhl chodbou k ošetřovně.
„Co?!“
Sam byla bledá, na čele se jí objevily krůpěje potu, oči měla zavřené. Srdce mu tlouklo, jako kdyby běžel pět kilometrů.
*Nejsou na Zemi ani pět minut a jeho dcera už tady pláče a manželku má na ošetřovně. Pro krista pána!*

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Seděl na posteli, Hannah ležela stočená u něho. Annu pevně držela a po dlouhé době se zase vrátila k tomu, že si cucala palec. Jack ji hladil po vlasech a po tváři.
Sam ležela na vedlejší posteli, aby si odpočinula. Sice se s doktorkou Brightmanovou hádala, že je jí už dobře a že tu nepotřebuje ležet. Jack se usmál. Tak tohle byla jeho Sam.
Jeho Sam.
Po 6 cyklech – ne čtyři a půl letech ---občas Jack nemohl uvěřit, že je nakonec jeho. Přimhouřil oči a rozhlédl se kolem sebe po tlumeně osvětlené ošetřovně. Doktorka postavila Sam mimo aktivní službu, aby si mohla odpočinout.
Šedé stěny. Šedá podlaha. Šedé potrubí. Blikající světla. Klimatizace.
*Velitelství SGC vás vítá.*

„Generále O´Neille.“
Jack se otočil, ve dveřích stál generál Hammond. Vešel dovnitř, zastavil se u postele Sam. V jeho tváři se zračily obavy, tohle se Jack za těch sedm let, co pod ním sloužil, naučil rozeznat.
„Je všechno v pořádku?“
Jack přikývl, otočil se, takže mu teď nohy visely dolů z postele, ruce si složil do klína.
„Ano. Doktorka říkala, že to byl pro její tělo šok, zase po tak dlouhé době cestovat bránou. A s dítětem….“
Generál si odfrkl nebo zasténal nebo něco mezi tím. Jack se zašklebil a vstal. Zvedl u postele Hannah ohrádku, aby nespadla dolů a beze slov vyšel za generálem ven. Když šli chodbou, mlčeli. Když někoho potkali, Jack jim kývnul na pozdrav.
Byl si jistý, že už to ví celá SGC, jenom byl zvědavý, co si kdo ještě přidal.

Bylo pozdě, chodby byly tiché. Zasedačka byla prázdná. Jack jí prošel a pokračoval do své kanceláře, i když byl George starší důstojník. *K čertu, možná už ani nejsem důstojník.*

Aby se posadil za svůj stůl, se mu nezdálo vhodné, ale nechtěl, aby to vypadalo, že už se své uniformy vzdal, když by se posadil jinam. Takže se opřel o stůl a překřížil si nohy. Generál Hammond stál u okna a díval se do zasedačky. Bylo tu naprosté ticho.

Nakonec si Jack odkašlal. „Nehodlám se omlouvat, Georgi.“
Generál Hammond se otočil a upřeně se na něho díval. Jack si nebyl jistý, co má očekávat. Už tolikrát Hammonda rozčílil…ale tentokrát věděl, že je to mnohem vážnější, když porušili pravidla.

„Absolutně nevím, jak se s tím mám vyrovnat, Jacku.“
„Kdybych byl na vašem místě, taky bych to nevěděl.“
„Tak to mi moc nepomůže, synu. Pravidla jsou velice jasná. A i kdyby tam byl prostor pro vlastní interpretaci, tak vy jste je jasně hodili za hlavu. Jacku, jste stále velící důstojník podplukovníka Carterové. A vy jste…vy jste…“
„Oženil jsem se s ní. Mám s ní dítě. Georgi, byl jsem u letectva už dost dlouho, abych věděl, že pro strýčka Sama to bude ubohý zločin. Ale chci vám říct, z mého pohledu to tak nevidím.
Hammond si odfrkl a zavrtěl hlavou. „Synu….“
Jack zvedl ruku. „Já vím, na co myslíte, Georgi. Nebyl jsem tak hloupý, abych si myslel, že o tom, co k Sam cítím, nic nevíte. A když jsme byli schopní to vydržet chovat se podle pravidel skoro osm let, tak proč …ah, k čertu, generále. Byli jsme tam dlouho.“
Jako by viděl záblesk úsměvu na jeho rtech. Ale než si mohl být jistý, generál Hammond se otočil.
„Pochybovali jste o tom, že se nakonec vrátíte zpátky na Zem?“
Jack zavrtěl hlavou. „Ne, to ne. Ale je tu jedna věc. Nevěděli jsme o té rozdílnosti času. Mysleli jsme si, že až se vrátíme domů, bude to skoro po pěti letech. A koho by to po takové době zajímalo?“
„Ale tenhle případ to bohužel nebyl. Co si myslíte, že s tím můžu udělat, Jacku? Protože tohle bych chtěl k čertu vědět.“ Jeho hlas byl tichý.
„My jsme se Sam došli k závěru, že by ani jeden z nás nechtěl z SGC odejít. To nemůžeme. Nechceme. Chceme tu zůstat. Po celou tu dobu, co jsme tam byli, Sam všechno studovala a prováděla testy. Takže tím myslím, že má stále co nabídnout. A já možná taky.“

„O tom nepochybuji, že tento program je díky vám tam, kde je,“ řekl Hammond a povzdechl si.
Jack se krátce nadechl a potom dodal.
„Udělejte, co je třeba.“
„To nezáleží jenom na mě.“
„Já vím. Ale vím, že nám chráníte naše záda.“
Hammond přikývl a vydal se ke dveřím. „I když mám určité obavy, můžete všichni tři jít, kam chcete.“
Než došel ke dveřím, Jack na něho zavolal. Generál se zastavil a otočil se.
„Jestli to půjde všechno k čertu…Sam….“
Hammond přikývl a Jack věděl, že mu rozuměl. „Odpočiňte si Jacku.“
Byl už na chodbě, když se ještě jednou otočil. „Vy jste opravdu své dceři řekli , že jsem děda George?“
Jack se usmál a dal si ruce do kapes. „Hned jak se narodila.“
Hammond se usmál a potom se zachechtal. „Jsem poctěn, Jacku.“
Jack jen mávl rukou a usmíval se. Generál rukou poklepal na futra a pak se vydal chodbou dolů.
Jack zůstal sám, spojil si ruce za krkem a zohnul hlavu. No nešlo to zrovna tak, jak si myslel. Ale kdy přijdou dobré věci snadno? Podíval se na hodiny. Bylo skoro 11 večer. Neuplynul ani den a už zase začíná přemýšlet jako voják. Usmál se. Bylo to dobré nebo špatné?
Než se vrátil na ošetřovnu, chtěl udělat ještě jednu věc. Prošel přes spoře osvětlenou zasedačku a pokračoval dolů po schodech do řídící místnosti. Službu měl seržant O´Brien. Když Jack vešel, podíval se na něho.
„Dobrý večer, generále.“
Jack kývl hlavou. „Dobrý, seržante. Vy jste Bernard, že? Bernard O´Brien?“
Seržant přikývl. „Potřeboval bych, abyste poslal jednu zprávu.“
„Ano, pane. Kam?“
„Na poslední známé stanoviště Tok´rů. Potřebuju kontaktovat Jacoba Cartera.
„Ano, pane. A co bych měl vyřídit?“
„Řekněte mu, že podplukovník Carterová ho potřebuje vidět. Ale ujistěte ho, že se nejedná o žádné ohrožení života nebo tak něco.“
„Ano, pane. Postarám se o to.“
Jack přikývl a otočil se k odchodu.
„Generále?“
Jack se zastavil na posledním schodu a podíval se zpátky.
„Hmm?“
„Gratuluji, pane.“
Jack opět přikývl. „Děkuji, seržante. Dobrou noc.“

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Sam zasunula klíč do dveří u svého domu. Tato obyčejná věc se jí zdála skoro cizí Stiskla kliku a vešla dovnitř, Jack s Hannah zatím přišli na verandu.
Když vešla dovnitř tak napůl očekávala, že v rohu budou pavučiny a na nábytku bude silná vrstva prachu. Než se vrátili, předpokládala, že její dům bude asi prodaný, zavřený nebo něco podobného. Jejich nepřítomnost by musela být nějak vysvětlena. Samozřejmě teď, když ví o tom časovém posunu, je jí jasné, že se tu nic nezměnilo. Ale to neznamenalo, že jedna její část nebude mít problém se s tím vyrovnat.

Jack točil s Hannah ve vzduchu, dělal jako by letělo letadlo. Její smích jí připomínal cinkot stříbrných zvonečků. Sam se podívala na svého manžela. Na rtech mu pořád pohrával ten suverénní úsměv, který měl už od okamžiku, kdy opouštěli SGC.

Šel k ní, v očích měl pohled lovce. A když byl u ní, Sam se mu položila do náruče. „Tohle jsem chtěl udělat od chvíle, co jsme se vrátili.“ Sklonil se, aby ji políbil.
Sam jen potěšeně zasténala. „A já jsem chtěla tebe.“
Jack svá ústa přesunul k jejímu krku. A když jeho ruce našly její nejoblíbenější místa, přestala dýchat. „Ty jsi teď po tom, co ti řekla doktorka, nějaký divoký.“
Jack mírně odstoupil a dal jí ruce kolem pasu. „Hej, to se nestává každý den, aby se tak starý muž jako já, dozvěděl, že má tělo jako pětatřicátník a srdce jako atletický šampión. To potom s mužem dělá….“ Poslední slova už mumlal proti jejím kůži.
¨Hannah zatahala Sam za tričko. Vlastně to bylo Jackovo tričko, protože z toho, co měla v SGC ve své skříňce, jí bylo všechno v pase velice těsné.
„Mami,“ řekla Hannah naléhavě. „Mami!“
Sam neochotně od Jacka odstoupila. Jejich rozhodnutí,nikdy před Hannah svoji lásku neskrývat, byla dvojsečná zbraň. To dobré na tom bylo, že se nikdy nebude cítit tak, aby se zdráhala někoho obejmout nebo políbit. To špatné je, že Jackovi dotyky v ní vždycky zažehnou něco, v čem není možné v přítomnosti jejich dcery pokračovat.
Dřepla si vedle Hannah. „Copak je?“ Zeptala se.
„Potřebuji čurat.“
„Já s ní půjdu,“ řekl Jack. „Ze záchodu je stále ještě nervózní.“
Sam přikývla. A Jack jí pomohl vstát než vzal Hannah za ruku a šli spolu chodbou na záchod.
Sam šla do kuchyně a rozhlížela se kolem sebe. Bylo to jako, když vejdete do domu, kde jste vyrostli a který si už někdo koupil. Neměla moc dobrý pocit. Necítila se příjemně. Jako by byla v cizím domě.

Záznamník na poličce blikal. Sam si vzala z ledničky láhev vody a potom si přehrála zprávy. První byla od ženy, co jí uklízí, že její pick up je mimo provoz. Druhá – její mechanik jí sděloval, že karburátor pro její motorku byl úředně schválen. Když uslyšela třetí hlas, zastavilo se jí srdce.
„Ahoj, zlato. Já vím, že jsi teprve přišla domů a jsi pravděpodobně unavená, takže se zastavím zítra ráno a vezmu tě na snídani. Uvidíme se ráno. Miluju tě.“
*Zpráva byla obdržena včera v 15.30. Nemáte žádné další zprávy.*

Sam se podívala na hodiny. Bylo skoro deset. Co Pete považuje za snídani? Mohl už tady být a potom, když nebyla doma odešel?
„No, skvělé,“ zamumlala, chtěla by říct něco jiného, ale má doma malou dceru.
*Její dcera. Její manžel. Oh,….*

V ten okamžik se otevřely dveře a Sam se nemohla pohnout.
„Hej, Sam? Sam? Jsem tady, abychom šli na tu snídani. Jsi vzhůru?“
„Ano, jsem v kuchyni,“ odpověděla a byla překvapená, jak hlasitě to byla schopná říct. Ale možná, možná by ho mohla přesvědčit, že na žádnou snídani nemá náladu a on odejde a nechá ji na pokoji. Aspoň tak dlouho než se bude cítit na to, aby mu řekla pravdu.
Pete Shannahan vešel do kuchyně, v ruce držel kytku. „Ahoj, lásko,“ řekl. „Moc rád tě zase vidím. Páni, vypadáš skvěle!“
Přešel až k ní, ale Sam se mu vyhnula tím, že si od něho vzala květiny. Stála tak, že před sebou stále měla pracovní desku.
„Děkuji. Ale Pete, víš…jsem opravdu po poslední misi vyčerpaná. Byla to hodně dlouhá mise.“ * Tak to mu určitě nelhala.* „Vadilo by ti, kdybych nikam nešla?“
Pete se usmál a Sam bylo podle jeho pohledu jasné, na co myslí. A to bylo něco, o co ona neměla absolutně zájem.
„Jistě, zlato. Můžeme zůstat celý den v posteli, jestli chceš.“
Cítila, že se červená a taky se jí zvedl žaludek. *Tak tohle nejde moc dobře.*
Opřela se o okraj pracovní desky a pokoušela se zoufale najít slova , kterými by účinně ignorovala tuhle potřebu.
„Sam, je ti dobře?“ Posunul se k ní blíž, aby se dotkl její paže. Stále mezi nimi byl roh pracovní desky.
„Ne, Pete, není. Můžeme ……můžeme si promluvit později? Za den, za dva, je to možné?“
Pete se zamračil. „Den nebo dva? Sam, co se děje? Kdybych tě líp neznal, myslel bych si, že přede mnou něco skrýváš. Co? Chytila jsi nějakého mimozemského brouka, když jsi zachraňovala sv….“
„Sakra, Pete. Můžeš laskavě tohle *ne*říkat, vždycky když mluvíš o tom, co dělám?“ Vyjela na něho.
Pete se držel zpátky. „Promiň, kotě. Nevěděl jsem , že tě to znepokojuje.“
„Ano, vadí mi to.“ Zhluboka se nadechla a napila se studené vody. Dítě se rozhodlo, že teď je ten nejlepší okamžik dát své matce najevo, že se mu takové prudké pohyby nelíbí a koplo ji ostře do močového měchýře. Sam zavřela oči a naklonila se dopředu, opřela si lokty o desku a položila si hlavu do dlaní.
„Sam, já opravdu nechci čekat dva dny, abych tě viděl. Mám nějaké novinky. Chtěl jsem ti to říct během té snídaně, ale myslím, že bych to mohl udělat teď. Byl jsem přeložen. Během dvou týdnů se stěhuji do Colorado Springs.“
Sam se obrátil žaludek, bolely jí oči. *Zatracené hormony!*
Nebylo by to ani z poloviny tak těžké, kdyby se jí nechtělo brečet.
„Oh, Pete,“ byla nakonec schopná říct.
Znovu se dotkl její paže a Sam si nemohla pomoct a ucukla. Cítila, jak vzduch kolem zhoustl, když Pete svou ruku stáhl zpět.
„Co se tu k čertu děje, Sam?“ Když Pete promluvil, přeběhl jí mráz po zádech.

„Sam….“ ozval se z chodby Jackův hlas. Bylo slyšet, jak jeho boty klapou na tvrdé dřevěné podlaze. Pete ustoupil dozadu a otočil se ke dveřím, právě když Jack strčil hlavu dovnitř. „Sam, kde máš kufr…“ Zmlkl, když se dívali jeden druhému do obličeje.
„Hej..Paule…“
„Jacku…“ zamumlala Sam.
„Pate?“
„Pete,“ řekl pomalu. „Pete Shannahan. Samin snoubenec. Plukovník O´Neill, že?“
„Teď už generál, ale kdo by se tím zabýval….“
Sam zavřela oči.
Jack si odkašlal a věšel do kuchyně a záměrně tak donutil Peta, aby o krok ustoupil. Opřel si ruce o okraj pracovní desky. Obrátil se k Sam a mrkl. A navzdory tomu všemu, se cítila lépe. Ne o moc, ale lépe.
„Takže, děti. O co jde?“
„Tak to bych taky rád věděl.“ Sam viděla, jak se Petovi hrne krev do obličeje a jak sevřel ruce v pěst.
„Sam, sakra, o co tady jde?“
Sam se zhluboka nadechla. Neexistuje žádný způsob, jak to udělat, aby se Pete necítil ublíženě. Ale rozhodla, že to udělá, co nejlépe, za daných okolností.
„Pete, musím ti něco říct. Je mi to líto. Opravdu je, ale musíš to pochopit….“
„Ne…ne, myslím, že nemusí chápat nic. Myslím, že generál O´Neill musí odejít, abychom si spolu mohli my dva promluvit. Sami.“
„Tak to se nestane, Pete.“
Sam zvedla ruce. „Pete, Jack tu zůstane. Prosím, kdybys mě to nechal…páni!“ Položila si ruku na bok, kam jí dítě právě uštědřilo silný kopanec do ledvin. „Au...“
Jack byl okamžitě u ní, zvedal ji, jednu ruku ji dal na záda a tu druhou položil přes její.
„Co? Děje se něco?“
Sam zavrtěla hlavou. „Nic. Jenom ….páni. Ten má ale sílu.. .Je mi fajn.“ Bez rozmýšlení se dotkla Jackovy tváře, aby tak svého manžela zbavila obav.
Když si vzpomněla na Peta, měla pocit, jako by jí někdo polil ledovou vodou. Pohledy Sam a Jacka se setkaly. Jack od ní kousek ustoupil, aby na Peta viděla.
Ten stál na stejném místě, jako předtím. Díval se na ně s otevřenou pusou, ruce mu visely podél těla. Pohled mu sjel na její břicho a Sam si svoje vzdouvající se břicho pohladila.
„Pete, musíš mě nechat ti to vysvětlit…Pete!“
Pete skočil po Jackovi, nahrbil se, aby ho tak mohl udeřit. Sam ustoupila zpět, Jack Peta snadno chytil za košili a otočil ho, takže teď byl zády k ledničce. Pevně ho držel za košili.
„Tak tohle není způsob, jak to ukončit, Pete,“ řekl mu Jack skrze zatnuté zuby. „Pokoušel jsem se mít pro tebe pochopení. Tohle musel být šok. Ale ty mou ženu nebudeš žádný způsobem znepokojovat. Je to *jasné*?“
Pete přikývl a Jack ho pustil. Sam si stoupla za Jacka a položila mu ruku na záda. Cítila, jak je napjatý.
„Jacku, já to zvládnu. Prosím. Běž s Hannah. Kufr je v šatně na horní polici.“

Jack se k Petovi otočil zády a vzal její obličej do svých dlaní. Hrudník se mu prudce zdvíhal, jak se snažil v sobě všechny emoce zadržovat.
„Jsi si jistá, Sam?“
Přikývla. „Jsem. Běž. Hannah už pravděpodobně v koupelně otevřela všechny lahvičky.“
Jack jí dal pusu na čelo. „Miluju tě,“ řekl potichu. Když odstoupil, podíval se na Peta. „Kdyby něco, jsem tady a balím.“
A než odešel, ještě jednou se přes rameno podíval na Peta. Ten stál pořád u ledničky, košili měl pomačkanou, jak ho Jack držel. V očích měl zničený pohled.
Sam zavřela oči, rukou si přejela po čele a druhou rukou si pohladila břicho, aby tak uklidnila dítě i sebe.
„Sam…“ Řekl Pete ztěžka. „Já tomu nerozumím. Viděl jsem tě před týdnem a nebyla jsi….nebyla jsi těhotná. Že ne?“
„Ne. Pete, zní to bláznivě, ale akceptoval jsi,co jsem ti říkala o hvězdné bráně. Prostě teď musíš vyslechnout to, co ti můžu říct a uznat, že je pravda to, co ti říct nemůžu.“
Pete polknul, měl zarudlé oči. „Kdo je Hannah?“
Sam se zhluboka nadechla. „Hannah je moje dcera. Naše dcera. Moje a Jackova. Její dva a půl roku.“
„Dva a půl roku? Sam, proč jsi mi o ní nikdy nic neřekla. Jak jsi mi to mohla zatajit?“
„Pete, počkej. To je mnohem složitější, než že jsem ti neřekla o našem vztahu. Mnohem víc složitější.“
„Miluješ ho?“
„Ano,“ řekla bez zaváhání. „ Miluju. Vždycky jsem ho milovala.“
Pete zavřel oči. „Někde hluboko jsem to věděl. Jenom jsem si to nechtěl…..“ Jeho hlas se vytratil.
„Pete, co ti chci říct je přísně tajné. Nikdy to nesmíš nikomu říct. Víš, co by se stalo, kdybys to udělal.“
„Nevyhrožuj mi, Sam. Myslím, že jsem slyšel dost hloupostí. Takže mi to řekni, ať můžu jít a někde se opít.“
Sam přikývla, nebyl schopná ho z jeho reakce nějak obviňovat. Zhluboka se nadechla, udělala to, jak nejlépe mohla, aby mu vysvětlila téměř nevysvětlitelné.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Jsi si jistá, že chceš bydlet tady a ne u tebe?“ Zeptal se Jack a přejížděl krouživými pohyby Sam po břiše.
Sam ležela stočená na boku, svými zády se dotýkala Jackova hrudníku, zadeček měla těsně u jeho boků. Její kůže jako by vyzařovala příjemné teplo. Jack po jejich milování v celém těle cítil příjemnou otupělost a uspokojení. Jednu svoji paži měl pod její hlavou a Sam mu jakoby po ní konečky prstů kreslila vzory.
„Ano, jsem si tím jistá. Necítila jsem se tam dobře. Tady,“ řekla s povzdechem. „Tady se cítím dobře. A kromě toho, tvoje dcera miluje stromy, které tady jsou.“
Jack se zasmál a políbil Sam na nahé rameno. Otočila se na záda a podívala se na něho. Jack si podepřel rukou hlavu. Přikryl je. Měli otevřené okno a večer už začínalo být chladno. Z koupelny sem dopadalo světlo a ozařovalo její rysy. Jack jí přejel prstem podél čelisti až k bradě.
„Jsi nádherná,“ řekl nakonec.
Sam se dotkla jeho tváře, palcem mu přejela po rtech.
„Mluvil jsi už s generálem Hammondem?“ Zeptala se.
Přikývl. „Ano.“
„A co říkal?“
„Zatím neví o nic víc než my, Sam.“
Upřeně se na něho dívala. Zkoumala jeho obličej a Jack jí na očích viděl, že o něčem přemýšlí. „Co je, zlato?“
„Už nechci být u SG 1.“
Jack se mírně nadzvedl, aby jí lépe viděl do obličeje.
„Cože?“
„Jacku, bude to trvat měsíce než budu zase moct mimo zemi. A když budu moct, myslím, že už nebudu chtít.“
„Nebudeš?“
Sam se k němu posunula blíž. „O tomhle jsme mluvili už dávno. Když jsem uvažovala o možnosti mít děti. Nevěděla jsem, co bych dělala.“
Jack si na jejich rozhovor dobře pamatoval. Byl to jeden z nejtěžších rozhovorů, který se Sam kdy měl.
*A co děti?*
*A co s nimi?*
*Vezmu si mateřskou dovolenou a potom se vrátím zpět? Nechám svoje dítě ve školce a potom půjdu na nějakou neprozkoumanou planetu na okraji Krabí mlhoviny?*
*Carterová, tady na základně jsou lidé, kteří mají rodinu.*
*A co vy, pane?*
„Na to se pamatuji.“
„A teď to vím. Vím, a nezáleží na tom, co si zvolím, že ty mě podpoříš. Je to tak?“
„Samozřejmě.“
„Je toho hodně, proč tu chci zůstat. Už nepotřebuji cestovat mimo Zemi. Kolikrát už jsme naši planetu zachránili? Teď to po mně může převzít někdo jiný. Chci být každý večer s Hannah doma a s tebou a s naším dalším dítětem. Už nechci riskovat.“
Jack se jí díval do tváře, zkoumal její oči, hledal pravdu. A tohle všechno v nich viděl.
„Jestli je tohle to, co chceš a je v mých silách, abych ti to umožnil, tak to udělám.“
Sam se znovu dotkla jeho tváře. Jack pootočil hlavu a políbil jí dlaň. Přetočil se na záda, Sam se k němu stulila, břichem se opírala o jeho bok a hlavu si položila na jeho hrudník. Jack je ještě víc přikryl a přesvědčil se, že má Sam přikrytá ramena a prsty jí přejížděl po vlasech.

„Jaká byla koupel?“zeptal se jí.
„Mmmmhmmm,“ zamumlala. „Bylo to úžasné. Hlavně, když jsi přišel za mnou.“
Jack se usmíval a díval se do stropu. „Sam…“
„Ano…“
„Vezmi si mě.“
Sam se nadzvedla a opřela se o loket. Dívala se na něho s takovým zvláštním úsměvem.
Jack ji hladil po vlasech a potom se dotkl její tváře.
„Myslím, že už jsme se vzali.“
„No, to datum, kdy jsme se vzali…teprve na Zemi bude, asi tak za rok. A věřila bys… že stát Colorado Springs odmítá uznat Calla Hills jako skutečné místo. A bez dokladu o sňatku…“
„Chápu,“ řekla Sam. „Takže ty se chceš znovu oženit.“
„Ano. Ale pokud nechceš. Tohle by pro tebe byla šance. A taky bychom měli vyřešit, kdo bude mít v péči děti. Což je další problém, protože Hannah se vlastně ještě ani nenarodila…“
Sam ho umlčela polibkem a Jack vzal její hlavu do dlaní, aby ji měl ještě blíž. Sam ho políbila hluboce a dlouze. A každý nerv v jeho těle odmítal to, aby tento polibek skončil, přestože se musel Jack nadechnout. Položil si hlavu na polštář a díval se Sam do obličeje.
„Jenom abych si to ujasnil. Vezmeme se?“ řekl a usmíval se.
Samin úsměv zářil. „Ano, Jacku. Vezmeme se. Znovu.“

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Daniel čekal, až na něho smírčí soudce kývne a potom zaujal svou pozici. Jack a Sam, dva lidé, kteří pro něho v životě znamenali hodně, víc než by si kdy pomyslel, stáli bok po boku na konci Jackovy – jejich—verandy. Za nimi stál generál Hammond a Jacob Carter, Cassie, Teal´c a několik dalších lidí z SGC. Aniž by detailně vysvětlovali co se stalo, účast na tomto obřadu byla omezená.
Věděl, že tohle o je pro Jacka a Sam pouze obřad. Nic víc. V jejich srdcích byli oddáni už dávno. Pozemské zákony na tohle neberou ohled, stejně tak, jako když on si vzal Sha´re. Spojení dvou srdcí nezná žádné planetární hranice.
Daniel si odkašlal. „Ode dne,kdy jsme my čtyři začali cestovat bránou, a pro mě ještě dřív, jsme objevovali zvláštnosti jiných kultur a civilizací. Některé se od té naší hodně lišily,některé ani ne. Dnes chci přečíst něco, co je součástí naší minulosti. Což na svatbě není nic neobvyklého, ale pro Sam a Jacka to má zvláštní význam.“
Zvedl ohmatanou, místy roztrženou knihu, kterou si přinesl z domu a kterou velice opatrně otevřel tam, kde ji měl založenou. Když ji otevřel, strany zašustily a Daniel rukou pergamen uhladil.
„Je to starohebrejsky, takže to budu při čtení překládat,“ vysvětlil a posunul si brýle až ke kořenu nosu. „Z prvního dopisu Paula Korintským.“
„Jdi stále za vyššími cíli.. A já ti ukážu způsob, který je lepší než jakýkoliv z nich.“
„Když budu mít výmluvnost mužů nebo andělů, ale budu mluvit bez lásky, budu jednoduše jenom zvonícím gongem nebo cinkajícími činely.“
„Když budu mít dar předvídat, rozumět všem záhadám a budu všechno vědět a budu věřit v to, že pohnu horou, bez lásky nebudu nic.“
„ Když všechno, co mám, jedno po druhém daruji a když je nechám, aby moje tělo spálili, jestliže nemiluji, nic dobrého mi to nepřinese.“
„Láska, to je trpělivost a laskavost, znamená nikdy nežárlit, láska není nikdy vychloubačná nebo ješitná, není nikdy hrubá nebo sobecká, neuráží a není zatrpklá.“
„Láska nemá potěšení z hříchu ostatních lidí, ale je osvětlena pravdou, vždycky je připravena omluvit, věřit, doufat a snášet cokoliv, co přijde.“

Na chvíli přestal mluvit, podíval se na Jacka a Sam. Když viděl v jejích tvářích klid, usmál se. Nepřekypovali energií jako mladí novomanželé. Neviděl v jejich tvářích závrať z lásky nově zamilovaných. Ale klid.
„Láska nikdy nekončí,“ řekl nakonec.
Ustoupil dozadu vedle Teal´ca a Cassie, aby mohl být obřad dokončen.
„Berete si, Samantho Carterová, tohoto muže, Jonathana O´Neilla za svého manžela? A slibujete, že ho budete ctít a milovat, budete jeho oporou, nikdy ho neopustíte, ať přinese život cokoliv?
Sam se podívala na Jacka, pevně se drželi za ruce.
„Můj život tvému, dokud budeme oba dýchat. Ano.“
„A vy, Jonathane O´Neille, berete si tuto ženu, Samanthu Carterovou, za svoji manželku? A slibujete, že ji budete ctít a milovat, budete její oporou, nikdy ji neopustíte, ať přinese život cokoliv?“
Jack políbil jejich spojené ruce. „Můj život tvému, dokud oba budeme dýchat. Ano.“

„Z moci mně svěřené státem Colorado Springs, vás nyní prohlašuji za manžele. Jacku, můžete políbit nevěstu.“
Když si Jack k sobě Sam přitiskl, Daniel začal tleskat a ostatní se k němu s radostí přidali. Najednou všichni ztichli. Jack se i se Sam pomalu narovnal a otočil se ke dveřím do domu. Všichni se otočili, včetně Daniela.
Jack si odkašlal. „Jsem moc rád, že jste to stihl…..pane presidente.“

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Sam šla společně s Jackem do domu a nechali tu svoje hosty, kteří s nimi přišli oslavovat. Jídlo bylo připravené venku. Rozhlížela se kolem, až uviděla, že Hannnah sedí Jacobovi na klíně a Teal´c sedí vedle nich. Když se na ně dívala, zrovna k nim přišel děda George a nesl pro Hannah misku plnou ovoce.
Když vešli za presidentem do domu, zmizeli jí z očí. Posadili se k jídelnímu stolu.
President pokynul svému tajemníkovi, aby je nechal o samotě a posadil se ke stolu. Otevřely se velké prosklené dveře a dovnitř vešel generál Hammond.
„Promiňte, že jsem vás nechal čekat, pane presidente.“
„Nic se neděje, Georgi. Podívejte, je mi líto, že jsem vaši oslavu přerušil, ale myslel jsem , že bych měl osobně vidět, že všechno, co jste napsali do hlášení, je pravda.“
Podíval se na Sam a Jacka. Jack ji vzal za ruku. „Myslím, že je.“
„Nečekal jsem, že to od vás uslyším tak brzy, pane,“ řekl generál Hammond. „Je to jenom pár dní.“
„Abych řekl pravdu, nechci, aby velení SGC bylo nějak moc dlouho nejasné.Vy jste naše první linie. Chtěl jsem to vyřešit.“
Jack lehce Sam stiskl ruku a Sam jen tiše seděla. Čekala.
„Takže už jste se rozhodl, pane?“
President se naklonil nad stůl. „Ano. A přestože jsem vrchní velitel, některé věci nemám pod kontrolou. Politika letectva Spojených států amerických přísně trvá na tom, že vztah , včetně manželského, není dovolen, pokud se jedná o přímé velení. A čestně, myslím, že tohle jsme porušili.“
Sam se presidentově otevřenosti usmála. „Promiňte pane. Mám pocit, že už máte řešení.“
„Mám, jistě. Na základě informací od Georgie, které mi před několika dny poslal, na vás bere ohled, podplukovníku Carterová. Oh, promiňte, podplukovníku O´Neillová. Je to tak správně? Nebo budete používat obě jména s pomlčkou?“
„Ano, jsem teď O´Neillová, pane.“
„Dobře. Nikdy jsem nebyl pro * jeho jméno-její jméno*. Jak se sakra potom jmenují děti? No…moje myšlenka je taková. Podplukovníku O´Neillová, vy jste informovala generála Hammonda, že toužíte po tom, abyste už necestovala mimo Zemi. Je to tak?“
Sam přikývla.
„Rozumím. Takže, když zůstanete v SGC a nebudete velet SG1, ráda byste – předpokládám – pracovala na věcech týkajících se vědy?“
„Ano, pane.“
„Ona bez těch svých hraček dlouho nevydrží, pane. Věřte mi. Já tohle vím,“ řekl Jack.
„Dobře, takže vám to řeknu přímo. Jacku, před několika měsíci jsem vám řekl, že jste ten nejlepší muž, který může velet SGC, když se George přesunul k větším a lepším věcem. A na tom trvám. A i když vám musím do vašich dokumentů nechat zapsat svoje oficiální neschválení nynější situace, chci, abyste i nadále zůstal velitelem SGC. A pokud jsme všichni souhlasili s polehčujícími okolnostmi, k žádnému vojenskému soudu nedojde. Ale přehlédnout bych to nemohl.“
„Rozumím, pane. Děkuji.“
„Můžete se hlásit zpět do služby tak brzy, jak budete chtít. I když předpokládám, že budete chtít trochu času…“
„Ano, pane.“
„A stejně tak i vy, podplukovníku. Stále je tu ještě ten problém s vaším nadřízeným.“
Sam se nadechla a narovnala se. „Ano, pane.“
„Podal jsem formální požadavek, abyste byla postavena mimo velení generála O´Neilla. Teď už budete pod přímým velením generála Hammnoda, jako vedoucí vědeckého výzkumu.“
„Gratuluji, podplukovníku,“ řekl Jack a naklonil se, aby ji políbil na tvář.
Sam se začervenala a usmála se.
„Doufám, že tohle všechno je pro vás přijatelné?“
„Ano,pane,“ řekli Jack, Sam a generál Hammond jako jeden muž.
„Dobře, protože jídlo tady vypadá skvěle a jsem moc zvědavý, abych se mohl seznámit s vaší holčičkou, Jacku. Jmenuje se Hannah, že?“
„Ano, pane.“
Všichni vstali a šli směrem ke dveřím. Hannah se na ně podívala a zamávala. A president jí taky zamával.
„Měl jsem skvělou tetu, která se taky jmenovala Hannah. Voněla vždycky peprmintovými bonbóny. A uměla ty nejlepší borůvkové koláčky v celém státě. Vyhrála modrou stuhu dva roky po sobě…“

Jack se naklonil a políbil Sam na tvář a dal ji ruku kolem ramen.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

*SGC, o dva měsíce později.*

Poručík Haleyová seděla u stolu v rohu jídelny v SGC, tam kde obvykle sedává. Sledovala to, co se tu většinou děje každé ráno. Všimla si toho už před mnoha týdny. Ještě před tím legendárním výletem SG1 na P9X-4EV.
Ale od jejich návratu si to, jak se vždycky k sobě chovají, opravdu užívá.

Před několika měsíci tady seděla a jedla smažená vejce s kečupem a toasty a sledovala generála O´Neilla, který jedl lupínky a podplukovníka Carterovou. Ti dva si spolu povídali a on si vyndával si ze svého hrnku kávy neviditelná smítka. Ale nikdy se na sebe moc dlouho nedívali a nikdy se nedotýkali jeden druhého. Dokonce si dávali pozor, aby se pod stolem jejich nohy nedotkly. Nakonec se k nim přidali doktor Jackson a Teal´c. Doktor Jacksona má rád vafle a hodně sirupu. Obvykle býval něčím tak zaujatý, že když mluvil, pořád gestikuloval rukama. Teal´c si většinou přinesl tác plný ovoce. Spoustu ovoce.
Některé věci se od té doby změnily, některé ne. Generál a podplukovník přichází vždycky první, tak jako předtím. A většinou sedí u stejného stolu. Ale on už nesedává naproti, ale vedle ní. A ona si už nenosí snídani. Protože je ve vysokém stupni těhotenství, pomalu si sedne na židli a generál jí snídani přinese.
A taky už není podplukovník Carterová, ale teď je podplukovník Samantha O´Neillová. A taky už nevelí vlajkovému SG týmu. Je vedoucí vědeckého výzkumu, který se zabývá studiem mimozemských zařízení.

A generál se teď obvykle usmívá. Když jim přinese snídani, nakloní se a políbí ji – a vždycky pořádně a hluboce, nikdy to není jenom obyčejná pusa. A teprve potom položí tác s jídlem na stůl. Sedí těsně u sebe. Už se nemusí obávat, že by se jeho koleno dotklo toho jejího. Většinou má ruku položenou na opěradle její židle
a konečky prstů jí přejíždí po krku. Vždycky se usmívají a když si sděluji nějaká tajemství, mají hlavy těsně u sebe.
Nakonec přijde doktor Jackson, na podnose má vafle. Vždycky se posadí a potom se nakloní na protější stranu stolu a dá Sam pusu na tvář a obvykle ji pohladí po břiše. Nakonec se k nim přidá Teal´c, tác má přeplněný jahodami, melounem a banány. Usmívá se. A jeho oči sjedou na Samino břicho, jako by zkoušel posoudit, o kolik se zvětšilo.
Dny se od sebe liší pouze maličkostmi. Ale poručík Haleyová si to vždycky stejně užívá.
Když poprvé přišla do SGC, viděla jejich tým – ten bývalý tým SG1—jako soudržnou skupinu lidí. Každý do jejich kolektivu přinesl sílu své osobnosti. Potom byl generál O´Neill několik týdnů zmrazený a ona viděla, jak se ti tři semkli ještě víc, aby ho mohli vrátit zpět.
A tehdy se na ně začala dívat jinak než na pouhý tým. Byli rodina, jeden ve druhém hledali sílu a přátelství, které by žádný z nich jinde nenašel.
A i teď je to něco víc. A častokrát si sama sobě říkala, jak moc šťastná žena je podplukovník Samantha O´Neillová.
Dnes se Teal´c opozdil, ti tři už byli skoro po snídani, když přišel. Jako vždycky si nesl tác, který vypadal jako roh hojnosti. Generál O´Neill se na to množství jídla podíval a potom se podíval na Teal´ca.
„Teal´cu, ty bys měl jíst opravdu víc ovoce,“ řekl se suverénním úsměvem. „Všechno, co tu mají, není pro tebe dobré.“
Teal´c nadzvedl obočí a doktor Jackson se snažil svůj úsměv schovat tak, že se napil své kávy. Sam se usmívala. Teď už ve tváři neměla žádné obavy. Generál O´Neill se k ní naklonil a políbil ji na tvář a ruku si položil na její břicho.
Počkali až Teal´c dojí. Dali podnosy na sebe a doktor Jackson je odnesl. Teal´c nabídl ruku Samanthě, aby jí pomohl vstát. Něco jí řekl, ona se usmála a přikývla. A tento velký jaffa, který byl vždycky zcela klidný a jeho výraz byl bez emocí, jí položil svou velkou ruku na břicho.
Všichni čtyři šli ke dveřím, kde potkali seržanta Harrimana. Když s ním mluvili, dal generál O´Neill své ženě ruku kolem pasu, víc si ji k sobě přitiskl a dal jí pusu na tvář. O chviličku později prošli dveřmi a poručík Haleyová vstala a šla odnést svůj prázdný tác.
Pokud jde o ni – mohli Sam a Jack uvíznout na té planetě už před léty…

KONEC!!!