Titul: Utajení
Autor: Lina
Překladatel: -/-
Žánr: romance/hc/
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: PG
Délka: Krátké
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse: Moje prvotina. Jack je zraněn a Sam mu přichází na pomoc.

__________________________________________________________

Noční práce nebyla to, co by se dalo zvládat bez dopingu. Doktor Daniel Jackson se zvedl od stolu. Bolelo ho za krkem a oči pálily jako čert. Potřeboval pausu. A kafe. Položil kamennou desku co mu ležela na stole a sundal si brýle.
„Ahoj Danieli.“ Sam Carterová se opřela o futra dveří a čekala, až jak archeolog zareaguje.
„Nazdar Sam.“ Zamžoural jejím směrem. „Uh, jdu zrovna pro kafe. Dáš si taky?“
„Jo, jasně že jo. Počkám tady.“
Daniel odešel. Sam zamířila ke křeslu u knihovny. Jak se jen Daniel mohl v tomhle nepořádku vyznat? Systému by se tu člověk nedohledal. Sam se musela zasmát. Kdyby měl tuhle kancelář někdo převzít, museli by najmout ještě jednoho archeologa, který by to tu utřídil. Zvedla ze stolu fotku. Byl na ní Jack a Daniel na první misi na Abydosu. Chvilku jí trvalo Jacka O’Neilla poznala. Jako by se na fotce dívala na zcela jiného člověka. Ostatně i Daniel Jackson vypadal jinak. Sedla si za Danielův stůl a čekala. Přece nemůže trvat tak dlouho přinést dvě kafe. Když si začínala pohrávat s myšlenkou že mu půjde naproti. Ale ta židle byla tak pohodlná…
Zazvonil telefon. Carterová po něm sáhla docela automaticky. „Major Carterová. Prosím.“
„Sam?“ Slabá odpověď do telefonu ji probudila.
„Kdo je tam?“
„Pomozte. Nikomu … neříkejte!“ Ten hlas.
„Plukovníku?“ Carterová vyskočila na nohy až povalila křeslo za sebou. Vyrazila do dveří. Nejprve chtěla utíkat pro Daniela do kuchyňky, ale plukovníkův hlas tak naléhavě prosil aby nikomu nic neříkala. Rozeběhla se rovnou pro své věci a na parkoviště.

„Sam, já bych už přišel. Měl jsem malý problém s konvicí.“ Ukázal na očouzenou varnou konev v naprosto prázdné kanceláři. „Kam se poděla?“ Musel se zeptat sám sebe.

Major zazvonila na plukovníkův dům ještě jednou a pak zašátrala v kapse. Vytáhla klíče a otevřela si.
„Haló. Plukovníku, tady je major Carterová.“
Nic. Carterová si pomyslela, že je dům prázdný.
„Pane, jste tady?“ Zvýšila hlas a nakoukla do kuchyně.
Nic. Carterová začala přemýšlet nad možností že si z ní Jack vystřelil.
„Hal…“ Major se podívala do obýváku a zděsila se. „Plukovníku!“ Vykřikla a přiklekla k Plukovníku O’Neillovi. Jack ležel v obýváku na zemi v tratolišti krve. Carterová rychle zkontrolovala puls. Našla ho. Dýchal přerývavě. Rychle prohlédla plukovníka celého. Zvedla mu nohy nahoru. Všimla si, že levá je v divné pozici. Podložila mu hlavu. Odkud ale bylo tolik krve? Jemně nadzvedla plukovníkovi rameno. A našla důvod. Střelná rána krvácela a kulka byla nejspíš pořád uvnitř. Samantha chtěla dojít pro telefon. „Hned zavolám pomoc pane.“ Řekla spíše sama sobě, Jack nejevil známky vědomí.
„Ne!“ Lekla se , když jí O’Neill sevřel kotník.
„Pane.“ Znovu k němu přiklekla. „Musím zavolat pomoc, pane, jste zraněný.“
„Ne, nikam nevolejte. Carterová… musíte mi pomoct. Proto… jsem volal,“ lapal po dechu. „Mohu vám… věřit. Musím někam pryč. Řekla jste někomu že sem… jedete?“
„Ne, pane, ale nechte mě alespoň zavolat Danielovi a …“ Chtěla protestovat. O’Neill zasténal a rezolutně to odmítl.
„Netahejte je do toho, stačí že vy jste do toho namočená!“
„Dobrá tedy.“ Špitla a utřela si slzu.

O’Neill se probudil ve chvíli, kdy Carterová vjížděla na vedlejší silnici. „Carterová…Sam…“ zasténal.
„Uch, pane, probudil jste se!“ rychle zastavila. Skoro vypadla z jeepu když běžela k zadním dveřím. „Pane, jak se cítíte?“
„Kam jedeme?“
„K mému bratrovi. Je sám na chatě za městem.“
„Carterová“
„Ano pane?
„Já budu zvracet…“

Sam se položila na postel. Jack ležel vedle ní. Nebyla si jista zda spal, nebo byl v bezvědomí. Každou chvíli však zasténal a rozkašlal se. Byla unavená. Nemohla se ani pohnout. Teď děkovala všem svatým, že si vypěstovala takovou fyzičku. Dostat Jacka do auta byl naprosto nadlidský úkol. Co se teď vlastně stalo? Jack jí zakázal volat pomoc. Musel mít důvod. A kdo mu vůbec takhle ublížil? Otázky se jí točili hlavou. Podívala se na spícího muže po svém boku. Měl bolesti. Třásl se a na čele mu vystoupil pot. Co mohla nyní dělat? Nemohla ho přeci nechat trpět. Nahmatala mobilní telefon a vytočila číslo.
„Fraiserová, prosím?“
„Janet, tady je Sam.“
„Sam, copak potřebuješ… Cassie, drahoušku ztlum to rádio.“
„Janet, potřebuji poradit. Byla jsem za Jackem doma. Našla jsem ho zraněného. Nechce do nemocnice, ale já si myslím, že by to mohlo být vážné.“ Vychrlila Sam rychle.
„Proboha. Sam, uklidni se a prosím, řekni mi kde jsi. Přijedu se na něj podívat.“
„Ne, Janet, to nemůžu, myslím že ho chtěl někdo zabít. On nechce, aby někdo věděl kde je.“
„Sam, ale já...“
„Janet, prosím, musíme to zvládnout takhle.“
„Sam, já ho nemůžu léčit po telefonu… dobrá tedy. Popiš mi vše co vidíš.“
Carterová se nadechla. Obrnila se a odkryla plukovníkovu deku…
„Má teplotu. Vysokou. Zornice reagují. Na hlavě žádné větší zranění. Jen několik oděrek ve tváři a rozbitý ret. Prsty pravé ruky pohmožděné. Levé rameno je postřelené. Kulka je ještě uvnitř…“
„Sam! On musí do nemocnice!“ vykřikla Janet do telefonu.
„Janet, prosím…“ vzlykla Sam do telefonu.
„Dobře, dobře. Pokračuj.“
„Na hrudním koši je otlačenina, zhruba velikosti a tvaru boty. Dýchá ztěžka. V oblasti břicha je modřina. Levá noha je zcela jistě zlomená.“
„Sam, ještě jednou na tebe naléhám. Může mít zlomená žebra,…“ Fraiserová začínala být zoufalá.
„Je mi líto Janet.“
„Sam, řekni mi, kde se můžem setkat. Dám ti nějaké léky a pomůcky. Bude potřebovat antibiotika a ta kulka bude muset ven!“
„Dobrá. Setkáme se tedy. Janet, víš kde je restaurace Jump Street?“

Samantha Carterová zastavila na parkovišti. Vystoupila a rozhlídla se okolo sebe. Janet nebyla nikde a čas ubíhal
„Hej, Sam.“ Janet přicházela od parku a nesla sportovní tašku.
„Janet. Tady, dej to do auta.“ Sam byla nervózní.
„Kdo je teď s Jackem?“
„Bratr.“
„Sam, neměla bys do toho zatahovat nikoho cizího, pokud si myslíš, že chtěl Jacka někdo zabít, bylo by to pro něj také nebezpečné.“
„Byl jediný kdo mě napadl. Neznám žádné Jackovi přátele jež by nebyli spojeni s SGC a mohli mu pomoci. Nechci aby se tohle dozvěděl nikdo jiný z SGC nebo od armády. Co když po něm šel někdo z vlády nebo N.I.D.“
„Jack nemá přátele mimo SGC.“ Podotkla Janet. „Ale Daniel, Hamond a Teal’c budou mít o Jacka starosti.“
„Něco si vymyslím.“
„I ty se musíš vrátit na základnu.“
„Vzala jsem si volno.“
„Nemůžeš ho ukrývat. Budou ho hledat!“ Janet se na ni pevně podívala. „Musím ho vidět. On potřebuje odbornou lékařskou pomoc. A bez poznámek!“
Sam se nadechla a chtěla odporovat, když jí zazvonil telefon. Zvedla ho.
„Sam, tady Mark. Volám, protože tomu tvýmu veliteli se přitížilo. Začal blouznit a teplota mu ještě stoupla…“
„Hned přijedu Marku, i s pomocí.“ Sam se podívala na Janet.

 

Mark otevřel dveře domku, který stál naprosto sám uprostřed rozsáhlého lesa. Sam a Janet vstoupili dovnitř.
„Jeho pokoj je tam vzadu.“ Vedla Carterová doktorku do domku. Jen co Janet překročila práh, rozlehl se domem výkřik. Obě se rozběhly. Vpadly do pokoje. Jack měl otevřené oči a vyděšený výraz.

„Jen klid plukovníku. Jsem tady, vše bude v pořádku.“
„Janet.“ Zasténal O’Neill a zavřel oči.
„Plukovníku! Jacku zůstaňte se mnou!“ naléhavá prosba Sam ho znovu probudila.
„Sam, vyndejte mi z té tašky malou červenou krabičku. Jsou v ní ampulky s léky, jehly a stříkačky. Potřebuji aby jsi natáhla ampuli anestetika. Marku… jste Mark že?“ muž u dveří přikývl. „ Fajn. Potřebuji teplou vodu a nějaké ručníky.“ Píchla Jackovi anestetikum. „Pane, je to jen lokální, ale uleví vám to. Nemůžu vás uspat, musíte zůstat při vědomí, abych mohla kontrolovat vaše životní funkce. Musím vytáhnout tu kulku a pak se postaráme o zbytek.“ O’Neill přikývl. Neměl moc na výběr. Chtěl mít už vše za sebou. Proč ho nezabili? Tohle bylo horší než smrt. Někdo ho otočil na bok. Vnímal jen hlasy. Snažil se nevykřiknout bolestí, když mu Janet vpravila do ramene injekci.
„Sam, podej mi pinzetu prosím. Tak plukovníku, teď to vyndáme…“ A začala vnořovat nástroj do těla. Jack sebou škubl, ale kupodivu očekávaná bolest nepřišla. Jen slabost. Ještě větší než předtím. Zrak se mu zamlžil. Tělo Carterové, která stála před ním se rozpilo. Slyšel jak Janet říká: „Mám ji.“ A něco kovového cinklo o podlahu. „Podejte mi ty ručníky. Hodně krvácí.“ Sam, připrav infuzi. Musíme nahradit ztráty…alespoň takhle, prozatím. Pane…pane! Omdlel.“
Janet udělala co mohla. Do infuze dala nějaké léky na stavění krvácení a antibiotika. Bála se, že tohle bude na Jacka moc. A nemohla se smířit s faktem, že ho nemůže vzít na ošetřovnu.

Něco po půlnoci Janet usoudila že, že nyní udělala co bylo v jejích silách. „Janet, teď už nic neuděláš. Měla bych tě odvézt domů. Cassie už bude mít strach a není moc moudré se tu dlouho zdržovat.“ Sam si promnula oči a podložila Jackovi nohu, kterou mu Janet k plukovníkovi velké nevoli před chvílí srovnávala. Jack spal. Blouznil a volal ze spánku Charlieho. Sam usoudila, že to je dost zlé, protože ať byl O’Neill v jakékoli situaci, nikdy nevolal svého mrtvého syna.
„Ne, Janet odvezu já. Bude to méně nápadné.“ Řekl rezolutně Mark „Jsi moc unavená Sam a neměla bys teď řídit.“ Sam jen přikývla. Nechtěla se hádat.
Janet naposledy překontrolovala, je-li vše v pořádku a spolu s Markem odešla. Ve dveřích na rozloučenou objala Sam a pošeptala jí. „Hodně štěstí.“
„Děkuji.“

 

Major Carterová se vrátila do místnosti. Seděla vedle plukovníka a otřela mu čelo mokrým ručníkem. Zakašlal a zhluboka se nadechl. To bylo snad poprvé od doby, kdy ho našla v domě. Pohladila ho po vlasech a uchopila za ruku. Držela ji pevně a cítila jak z O’Neilla sálá teplo. Byla unavená. Příliš unavená. Položila se vedle něho a jen se dívala. Přála si, aby jí dal nějak najevo, že je stále tady v této místnosti. Aby se ráno probudila a Jack stál u okna a pronesl nějaký ze svých žertíků. Velice jí zahřálo u srdce, když ucítila že i Jack stiskl její ruku. Tolikrát si přála aby ho měla na blízku jako teď. Teď jako by neexistovala ta hloupá pravidla a nařízení. Jen vedle něho ležela. Jednou rukou tiskla tu jeho a druhou ho pohladila po tváři.
Mark se vrátil pozdě v noci. Sam v jejím pokoji nenašel a tak se šel podívat k Jackovi. Když vstoupil, nalezl svou sestřičku spící a přitulenou u plukovníka. Usmál se. Pojal podezření že ona ho nebere jen jako nadřízeného, ale ani ne jako přítele. Znal Sam moc dlouho na to, aby se ujistil, že když se podívá na toho muže, její pohled je jiný. Usmál se. Rád by O’Neilla poznal trochu lépe. Snad bude mít příležitost.

 

„Majore“ to bylo snad to nejkrásnější, co mohla major Samantha Carterová slyšet hned po ránu. Zdvihla hlavu a podívala s jeho hnědých očí které na ní unaveně mžouraly.
„Ahoj.“ Pozdravila s úsměvem.“
„Ahoj.“ Tichá odpověď byla pohlazením po duši. Posadila se a ujistila, že se jí to nezdá.
„Jak se cítíte pane?“
„Mizerně.“
„Máte bolesti?“ odpovědí jí byl pokřivený obličej. „jistě že. Dám vám na to něco.“ Vstala a odklusala do kuchyně připravit si injekci.
Jack se rozhlédl okolo sebe. Oknem pronikal do pokoje čerstvý vzduch a jemně pohyboval záclonou. Celá místnost budila útulný dojem klidného venkova. Idylka. Nebýt nesnesitelných bolestí v žebrech a rameni. Vůbec celý jeho člověk odmítal poslouchat.
„Konečně jste se probudil.“ Zaslechl ve dveřích. Ztuhl. Mužský hlas nečekal. Ale jeden z jeho vrahů by asi nemluvil tak zvesela.
„Jak dlouho jsem spal?“
„Dlouho. Sam si dělala starosti a ta doktorka sem pořád volá a ptá se, jestli jste se už probudil.“
„Kdo jste?“ Jack zjistil že i řeč mu dělá potíže. Měl strašně suché rty.
„Jsem Mark. Bratr Samanthy. A vy musíte být Jack O’Neill. Sam mi o vás hodně vyprávěla.“
„Nevěřte všemu co vám říká.“ Vykašlal ze sebe Jack.
„Hmmm…ale dost legrace. Povězte mi; moje sestra si myslí, že vás chtěl někdo zabít a pokusí se o to znovu. Proč jste volal zrovna ji aby vám pomohla? Nemáte také jiné přátele? Vy chcete po vědci, co zkoumá teleskopy vesmír, aby se zapletla do nějakých machinací?“
„Nevolal jsem přímo ji….“ Jack si olízl suché rty. „Volal jsem do kanceláře svého kolegy, Daniela Jacksona, ale zvedla to Carterová. Neměl jsem čas vysvětlovat jí že potřebuji pomoci od muže.“
„Proč od muže?“ Carterové, která vcházela do místnosti, se to poněkud dotklo. Sedm let a on ještě nevěří, že žena dokáže to co muž?
„Tak jsem to nemyslel Carterová.“ Pokusil se trochu víc se nadýchat. „ale věděl jsem, že mě z toho domu musí někdo dostat. Jak by se vám to samotné povedlo…vážím asi o 50 kilo víc než vy.“
„No, evidentně se mi to povedlo.“ Usmála se Sam a odpustila mu tu nedůvěru. „Dám vám injekci pane, a pak napojíme další infuzi.“ Rychle aplikovala lék a připravila vak s roztokem. Mark zatím kontroloval stav obvazů.
„Kdo vás takhle zřídil?“ položil otázku.
Jack zavřel oči, nechtělo se mu hned odpovídat a už vůbec ne před civilistou. Pokusil se pohnout prsty u nohy. Ulevilo se mu když poslechly. Usmyslel si, že jakmile ho nechají o samotě, odzkouší i ostatní části svého těla. Teď ale musel odpovídat. I když ho to vysilovalo. „víte, jde o ty naše radary…“
„teleskopy pane.“ Opravila ho Sam.
„Jo, jo o teleskopy. Našli jsme asteroid, který se řítí k zemi. Chtěl jsem uvědomit vládu a lidi, ale nejspíš se to někomu nelíbilo.“
„Jste si jist že to tak je?“ Mark byl podezřívavý. Po pravdě si O’Neill tu historku moc dobře nevymyslel.
„Jo,je to tak.“ potvrdila Sam Jackovu verzi a doufala, že se v tom bratr nebude moc hrabat.
„Sam. Otočil se O’Neill na Carterovou.
„Ano pane?“
„Jsem unavený.“ A usnul. Sam ho pohladila. Stále měl teplotu a tohle byl příliš dlouhý rozhovor na první ráno.

Jack se probouzel skoro každou hodinu a zase usínal. Na večer se zase začal třást a občas ze snu prohodil pár slov. Sam ho často přistihla jak volal její jméno. Alespoň že už ne Charlieho. „Sam,“ vyrušil Mark sestru když byla Jackovi vyměnit propocenou deku.
„Ano?“
„Myslím, že bychom měli odsud odjet. Po silnici za domem už třikrát projelo jedno a to samé černé auto a ve vesnici v obchodě jsem slyšel, jak se nějaký chlápek ptal doktora Shankse, jestli tu v posledních dvou dnech neošetřoval zraněného muže.“
Carterová se podívala na Jacka.Vypadal klidně. Nechtělo se jí ho budit, ale nemohla nic dělat.
„Pane, myslím že nás našli. Musíme pryč.“ Odpovědí jí bylo zasténání. Rány se hojily pomalu a to jí trápilo, protože převoz v tomto stavu by nemusel dopadnout dobře. Rychle pobalili všechny věci a dostali O’Neilla do auta. Stalo se přesně to co očekávala. Znovu omdlel. Sedla si k němu dozadu a položila si jeho hlavu do klína. Vyrazili uprostřed noci a na cestě potkali černou limuzínu. Byli moc rádi když se za nimi nikdo nepustil.
Celou cestu Sam zvažovala kam mají jet. Nemohli do motelu, tam by je nejspíše objevili , nemohli k ní domů ani k Janet. Jack do toho nechtěl zatahovat ani nikoho jiného, takže Daniel i Teal’c byli vyloučeni. Kam se tedy podít? Pak si vzpomněla na citát, který jí jednou řekl Daniel: „pod svícnem je největší tma“. Ano, to bylo ono.

Ranní sluníčko opět uvítalo Jacka ve světě bdělých. Zamžoural do okna a zatoužil po možnosti dojít zatáhnout rolety. Zjistil však, že udělá velkou potíž pohnout rukou, natož se trochu nadzvednout. Nechal tedy okno oknem a začal studovat místnost okolo sebe. Byla mu povědomá. Do modra laděný nábytek a jemné květiny na zdech. To znal, to přeci vymyslela jeho bývalá žena Sára.
„Sam!“ zděšeně vykřikl. Tohle byl asi sen.
„Tiše, nekřič. Šla se rozloučit s bratrem. Musí odjet.“ Promluvila na něj Sára a vkráčela do dveří s podnosem v rukou.
„proč jsem tady?“
„neměli jste kam jít.“
„proč mi pomáháš, nezasloužím si to,…“
„Když jste přijeli, byla zoufalá. Vysvětlila mi o co jde. Záleží jí na tobě. A já taky neumím být vůči tobě lhostejná.“ Posadila se vedle něj na postel a položila na noční stolek podnos. Jacku, ať jsme si udělali, nebo řekli cokoli, nemohu ignorovat, když potřebuješ pomoci.“
„Děkuji. Sáro, já si ale nezasloužím…“
„mlč. Přinesla jsem teplý čaj. Sam říkala že už tři dny tě krmí infuzemi,musíš být hladový.“
„Nemám hlad.“ Uvědomil si Jack. Neměl ani pomyšlení na jídlo. Předtím v autě, musel vyzvrátit všechen svůj žaludeční obsah. Bolel ho žaludek. A věděl proč. Objevil se mu před očima obraz vysokého muže v černém. Bylo to u něj doma, zatím co jeden ho držel, ten v černém ho udeřil do břicha a znovu a znovu… „nemám hlad“
„nenutím tě jíst. Ta vaše doktorka Fraiserová říkala, že máme začít čajem po lžičkách. Zítra už bude kaše.“ Oznámila mu hrdě. Věděla, že Jack miloval krupicovou kaši. Vždy jí jedl s Charliem k snídani…bože, Jackovi oči byli tak podobné Charliemu. Zadržela slzu a podala Jackovi hrnek čaje. Pokusil se ho uchopit do pravé ruky. Vypadl mu však na zem a rozbil se.
„Sáro, promiň“
„To nic. Musíme na to jinak.“ Usmála se a posbírala střepy. Jack ji sledoval. Teprve nyní si uvědomil svou bezmocnost. Nemohl se sám ani napít a byl odkázán na pomoc žen, které obě miloval. Ano, přiznal i to. Sam i Sára pro něj znamenaly příliš. Vždy se snažil být jim oporou ať už byli časy jakékoli a teď si připadal trapně, jako přítěž, jako by je měl zklamat. Nic z toho co se celý den dělo mu nedělalo dobře. Nesnášel když byl závislý na jiných. Když ho přišly večer omýt, bylo to pro něj snad to nejhorší. Zavřel se do sebe a celou tu dobu neřekl ani slovo.
Ráno bylo podobné. Sam přišla a přinesla krupicovou kaši. Konzistenci to mělo velice řídkou. Nechtěl jíst. Sam ho musela nakrmit a to pro něj bylo utrpení. Ještě horší však bylo, když jeho žaludek odmítl spolupracovat. Stravu, co běžně pořádají mimina neudržel. A tak to pokračovalo zase další den. Protože nemohl nic jíst, přivezla večer doktorka Fraiserová Nutra drinky a žilní výživu. Nesnášel pohled na vak houpající se nad postelí. Večer přišla do jeho pokoje Sam. Posadila se k němu a usmála se.
„Tak jak to jde?“ Nasadila nepřekonatelný usměv
„Je mi fajn“ Jack sledoval peřinu a neodvážil se jí podívat do očí. Za posledních pár dní byla jeho pýcha zhrzena tolikrát, že nenašel odvahu.
„Opravdu?“
„Ne.“ Přiznal O’Neill
„bolí vás něco pane?“
„Přežiju to. Sam, prosím. V soukromí… nechte si to pane. Jsem Jack. Nemyslím, že poté, co jste se účastnila všech těch dnešních aktivit týkajících se mého těla, se dá ještě držet se na stupni kolegiálnosti.“
„To vskutku asi těžko pane…Jacku.“
„Sam, chtěl jsem se zeptat, pamatujete se na ten incident s detektorem zejtárků? Jak nás označil za vrahy a my skrývali své podvědomé myšlenky?“
„Ano Jacku.“
„Uvažoval jsem.“ Nadechl se vlastně ani nevěděl co říci. Tedy věděl že ji miluje, ale nebyl si jistý co ona na to a technicky by to kvůli práci v SGC nebylo ani možné „a došel k závěru že pro mě nejste jen důstojník, ba ani kamarádka, jste víc.“ Nechtěl už nic říkat začínal se do toho zamotávat.
„Pamatujete na to jak jsme našli arktickou bránu?“ Chytila ho za ruku.
„No to se ani nedá říci že: Našli…“ Ne ne, sarkasmus se sem nehodí… raději zmlknul a poslouchal.
„Bála jsem se o tebe. Nepřenesla bych přes srdce, kdybych o tebe přišla. Tolikrát se mi chtělo brečet když někdo oznámil, že jsi nezvěstný, nebo zraněný. A teď, když jsem o tebe málem přišla…neunesla bych to.“ Sam se rozbrečela. Dala volný průchod svým emocím. On nemohl nic dělat. Přitáhl ji k sobě a pohladil její utrápenou blonďatou hlavičku. Jemně ji políbil na temeno a nechal usnout.

Sára stála u plotny a vařila další kaši. Museli se pokusit Jacka naučit jíst. Nemohl zůstat jen na infuzích. Sam se přiloudala po schodech dolů a utrhla si banán.
„dobré ráno pozdravila.“
„dobré. Nějaké novinky s Jackem?“ Sára moc dobře věděla, že Sam spala u Jacka celou noc.
„Jack ještě spí.“
„Jack? Už né pane?“
„Jak to myslíš?“
„No, promiň, ale vyslechla jsem nechtěně váš rozhovor.“ Sára vlila kaši do misky. „Sam, když Jack O’Neill řekne to co včera, tak to už něco znamená.“
„Jak to myslíš? On pořád ještě…“
„Miluje mě? Ano, ale už jen jako vzpomínku a kamarádku. Myslím že s tebou prožil možná víc než se mnou a jsem si jista, že mám pravdu když říkám, že si našel novou ženu pro kterou stojí za to zůstat naživu.“ Mrkla na ní a šla odnést kaši nahoru.

Jack si zapsal dnešek do seznamu prvního dobrého dne. Nejen že snídani, podávanou po lžičkách snědl celou, ale dokonce ani nepozvracel peřiny. Sam snížila dávkování analgetik a k večeru dokázal udržet sklenici vody a napít se z ní. Den by byl opravdu krásný, kdyby ty dvě netrvaly na hygieně a neponížily jeho mužské ego dalším mytím. Na druhou stranu musel uznat, že Sam uměla výborně masírovat.
Carterová, která z počátku velice nejistě pečovala o svého velícího důstojníka teď zjistila, že ji to baví. Dělalo jí velikou radost když viděla, že její práce nese ovoce. Jack se jí lepšil před očima. Začali spolu cvičit. Dopracovali se tak daleko, že za dva dny Jack jedl zcela bez pomoci, za tři se posadil na posteli a čtvrtý den se pokoušeli postavit. Sam i Sára musely vynaložit hodně energie a síly aby udržely Jacka na nohou. Na chůzi byl ještě moc slabý, ale dva kroky do křesla se přeci jen podařily.

Doktorka Fraiserová nastoupila do služby. Šla podat hlášení Hammondovi. Když vcházela do jeho kanceláře, zjistila že není sama. Hammond se tvářil popudlivě a Kinsley se před ním naparoval.
„Co se děje pane?“ zeptala se Janet.
„Máme zlé zprávy doktorko.“ Ušklíbl se Kinsley.
Janet se podívala do rohu kde seděl Daniel na židli. Vypadal hrozně. Teal’c stál vedle něho. Ve tváři výraz: momentálně mi nic nezajímá.
„Senátor Kinsley nám přišel oznámit, že pátrání po plukovníku O’Neillovi přineslo špatné výsledky.“ Oznámil jí stručně.
„abych byl přesnější doktorko.“ Nejraději by ho praštila mezi oči za to jak se podíval. „Plukovník je mrtev. Našli jsme v jeho bytě krev a on je již dlouho nezvěstný. Včera naši agenti objevili tělo muže odpovídající jeho popisu.“ Skoro se usmíval. „je mi to velice líto.“
„Jak tohle povíme Sam!?“ Daniel si schoval tváře do dlaní
„Bože, to je hrozné. A jste si jisti že je to plukovník?“ Janet musela hrát zaskočenou. Přitom se však v duchu smála. Jen kdyby tak věděl.
„Je to jisté.“ Kinsey se podíval zpět na Hammond. „Teď, když dovolíte pane, bych rád jmenoval nového velitele SG1. zítra se s ním setkáte.“
„Na to nemáte právo!“ Zvýšil Hammond hlad.
„Ale jistě že mám. Uchechtl se Kinsley. „Zeptejte se prezidenta.“

Janet jen co opustila pracovnu jela k Sáře.

V Jackově pokoji se ujistila, že je Sara nemůže slyšet a hned předala novinky plukovníkovi a Sam. „Kinsley má povolení od samotného presidenta. Chce dodat velitele SG1 sám, nejspíš aby mohl kontrolovat co se děje v SGC.“
Jack O’Neill se ušklíbl. „Ten Kinsley je horší než ty hadí zmetci!“
„Ano pane, nejspíš se vás chtěl zbavit, aby to mohl udělat. Proto poslal ty muže.“
„A jak do toho zapadá ten nalezený mrtvý muž?“
„Řekl bych že se Kinsleyho muži báli. Zabili nějakého bezdomovce a řekli že jsem to byl já.“
„Budeme muset něco udělat, abychom zabránili tomu jmenování.“ Sam se podívala na Jacka. Nedokázala odhadnout jak se teď cítí. Výraz měl pevný a chvíli mlčel. Pak se podíval na Janet. „Je načase abych se stavil u vás na ošetřovně doktorko.“
„To je načase pane“ Usmála se Janet.

V prostoru brány byla nastoupená celá SG1. Generál Hammond se tvářil navztekaně. Daniel a Teal’c se ani nepohnuli a Carterová se dívala Kinsleymu přímo do obličeje. Bože, jak ho nesnášela.
„SG1. představuji vám vašeho nového velitele,. Plukovníka Wooda.“ Vysoký svalnatý chlap zasalutoval a zůstal stát v naprosto předpisovém pozoru.
„No potěš.“ Postesknul si Daniel. Teal’c se ani nehnul. Zato Carterová se rozesmála.
„Co je tu k smíchu majore?“ Kinsley málem vybuchl vzteky.
„Nic pane, já jen, že tento muž se asi nebude líbit plukovníku O’Neillovi, pane.“
„Plukovník O’Neill je mrtev majore!“ Zavrčel Kinsley.
„Já si tak nepřipadám Kinsley.“ O’Neill byl sice do místnosti přivezen, ale vypadal naprosto zdravě. S pomocí Janet se postavil. Až teď na něm bylo vidět, že je ještě trochu zesláblý. „myslím, že jsem docela živý. V rámci možností.“ A zeširoka se usmál
„Ale…ale oni říkali že mají vaše tělo.“ Koktal senátor.
„Tak to asi lhali.“ Teal’c naklonil hlavu. „Vítej zpět O’Neille.“ Daniel dostal málem infarkt.

Janet Fraiserová mohla konečně plukovníka vyšetřit tak jak si přála. Když skončila, on už netrpělivě poklepával prsty na jeden z monitorů.
„Tak co?“
„Bude to v pořádku.“
„Musím tu zůstat?“
„Ano“
„Ale doktorko, proč?“
„Stále potřebujete pomoci plukovníku.“
„Ale já nechci.“
„Tady máme spoustu ošetřovatelek co vám rády pomohou se vším.“
„Ale…“
„Máje tu i jednu naprosto speciální.“
„Co? Já nechci žádnou ošetřovatelku! Doteď jsem se měl fajn. Jak mi pomůže nějaká kdovíjaká nádhera s tlustou zadnicí a injekční stříkačkou!“ teď byl flustrovaný a naštvaný na celý svět. Byl vytrhnut ze Saminy péče a nechán na pospas nemocničnímu personálu.
„Dobrá, tak já ji pošlu pryč.“ Udělala Janet smutný obličej a zavolala za roh. „Sam, tak on prý zůstane tady a pomoci od tebe nechce!“
O’Neill pochopil o co se právě připravil. „Sam? Můžeš mě vzít domů? Pryč odsud? Sam! Sam! Odpusť! Prosím, nenechávej mě tady.“
Carterová se k němu přiblížila zezadu. „Tak Jacku. A jedem domů.“ Pošeptala mu do ucha. Teď byl v sedmém nebi. Bude se Sam a sám. Teď si byl na sto procent jistý, že ten rozhovor co začali tehdy v jeho pokoji dotáhnou do konce. Už si jistý svými city se připravoval na to nejhezčí vyznání lásky co znal.

Konec