Titul: Už jen pro to vzrušení
Autor: SaMarBe
Překladatel: -/-
Žánr: Akce/Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Krátké
Časová osa: První sezóna (trochu upravená)
Stav: Kompletní
Synopse: Sam na misi oslepne a potřebuje pomoc se s tím vyrovnat...

__________________________________________________________

Plukovník Jack O’Neill dlouhými kroky postupoval stále blíže k cíli, o němž ani nevěděl, jakou má vlastně podobu. Jako každý program, byl i program Hvězdné brány ve svých počátcích ve stavu tápání a tak Jack vlastně ani nevěděl, kam svůj tým vede, znervózňovalo ho to. A co ho v této chvíli znervózňovalo snad ještě víc, byla přítomnost kapitána Carterové. Šla za ním tiše, s dechem i navzdory tempu zcela stabilizovaným, Jack si její přítomnost sotva uvědomoval. Ale byla tam a držela s ním krok jako důkaz svého dřívějšího tvrzení.
Dokázala být neuvěřitelně tichá a klamat tělem. Jacka fascinovala, i když si to odmítal připustit. Fascinovala ho od prvního dne.
Nepřekvapilo ho, že kapitán Carterová po zdůraznění ženského zájmena nakráčela do centra dění s hrdým držením těla, pohledem plně upřeným na něj a bojovně vystrčenou bradou, spíš ho zarazilo, že stejný výraz měla i v očích. Oči dokázaly člověka zradit, ale kapitána Carterovou nezradily. Měla své emoce plně pod kontrolou.
Co se týče Jackovy osoby, on sám o tom v jednom okamžiku tolik přesvědčen nebyl. Vlna vzrušení, která mu projela slabinami, ho na krátkou chvíli zaskočila. Překvapilo ho, jak rychle jeho tělo zareagovalo na tento mladý, ctižádostivý, po čertech chytrý a pořádně vyvinutý problém.
Tenkrát, když pomalu vystoupila ze stínu a světlo dalo konečně tvar siluetě v přítmí, tenkrát předepsanými černými lodičkami pošlapala jeho ješitnost a svým sladkým kolenem zasadila řádnou ránu jeho mužské hrdosti. Pod rouškou úcty k jeho hodnosti s ním jednala jako se sobě rovným se zarputilou snahou mu ukázat, že se mu vyrovná.
A přesně to dělala Carterová i teď.
Naproti tomu, doktor Daniel Jackson se s Jackem nesnažil držet tempo ani náhodou, jednou rukou se pevně držel za rameno obrovitého Jaffy Teal’ca a trmácel se přes drny trávy, až mu brýle na nose poskakovaly v rytmu ‘tápajícího vědce‘. Celou půl hodinu, kdy se svým vlastním tempem držel za Jackem a Sam, byl relativně zticha, až na drobné funění. Teď se ale ozval.  
„Jacku! Jak dlouho tudy ještě budeme bezcílně bloudit?!“ křikl. Jack se zastavil, vydechl a otočil se.
„Nebloudíme, Danieli. My víme přesně, kam jdeme.“
„A když teda od začátku víme, kam jdeme, proč mi nikdo neřekl, jak daleko to je?“ prskal Daniel. Jack se uculil.
„A jak by ti to pomohlo, Danieli? Psychicky by ses připravil nebo by sis vzal koloběžku?“ prohlásil a pomalu se otočil zpět. Koutkem oka zahlédl, jak se Sam usmála. Nemohl si pomoct a taky mu cukl koutek. Líbilo se mu, jak se smála. Posední dobou s hrůzou zjišťoval, že se mu na ní začíná líbit čím dál víc věcí.
A právě v tu chvíli, kdy se Jack otočil čelem, se prudce zablesklo a na pár vteřin vše obalila bílá tma. Všechny čtyři ochromila tupá a silná bolest hlavy a nevědouc o sobě se zhroutili k zemi.  
...
Sam se probrala. Polilo ji horko, když zjistila, že nic nevidí. Na rameni ucítila stisk.
„To je v pořádku, Carterová, vydržte, za chvilku uvidíte.“ ozval se O’Neillův hlas. Sam se ulevilo, vydechla a začala se prohmatávat, jestli někde neucítí nějaké zranění, byla celá otupělá. Slyšela, jak někdo přecházel po cele, plukovníka cítila vedle sebe, poznala to podle toho, že když mluvil, byl blízko a žádný pohyb neslyšela. Kde se nachází Teal’c, netušila.   
„Co se stalo?“
„Teal’c mluvil o nějakém jaffském granátu nebo něco tak něco.“ ozval se Daniel. „Kam myslíš, že ho odtáhli?“ promluvil po chvíli znovu.
„Netuším, Danieli.“ odvětil Jack. Sam se zavrtěla.
„Teal’c tu není?“ otázala se poněkud hloupě.  
„Ne, odtáhli ho s takovým tím ‘Hle, sholva!‘, však to znáte.“ odvětil znechuceně Jack.
„Sam, už něco vidíte?“ zeptal se Daniel a Sam ucítila zvířený vzduch, když se s funěním svalil vedle ní.
„Ne, ani špičku svého vlastního nosu.“ odvětila.
„No, já vás nechci děsit, ale my viděli chvilku potom, co se probudili.“ začal opatrně Daniel.
„Jak velkou chvilku?“ znejistěla Sam.
„Klid, Carterová, máte dost času.“ Jack se znovu dotkl jejího ramena a pak slyšela, jak Daniel sykl bolestí. Zvířený vzduch jí napověděl, že tudy putovala plukovníkova noha.
„Jak dlouho nás tu chtějí držet?“ změnila Sam téma.
„Já nevím, kapitáne,“ znovu se ozval Jack. Sam tipovala, že se Daniel bojí cokoliv říct. „Teal’c je pryč už přes dvě hodiny.“ řekl, aby se Sam zorientovala. Ta mezitím propadala stále větší beznaději, věděla, že něco není v pořádku, nic neviděla, strašně ji to znervózňovalo. Jeden z mužů, buď Daniel nebo plukovník, se prudce vyhoupl na nohy. Kroky se rychle vzdalovaly a potom O’Neill zasakroval.
„Táhnou Teal’ca, do háje, ti mu dali.“ vyjekl. Těžké dveře cely zarachotily, když se zvedaly. Sam reflexivně vyskočila na nohy a couvla, narazila na Daniela. Ozval se dutý náraz, jako když na zem spadne boxovací pytel. „Teal’cu, hej, jsi okey?“ zeptal se Jack a přiklekl se zhroucenému tělu.
„Je spíš K.O.“ uteklo Danielovi. Sam sebou trhla a otočila se na něj, její nic nevidící oči hleděly někam kus za jeho ucho. V tu chvíli Daniel věděl, že nastal hodně velký problém.
„Co je okey, O’Neille?“ zachraptěl Teal’c. Jack se pousmál.
„Fajn, jsi v pohodě? Jak ti je?“  zopakoval otázku. Teal’c se vydrápal do sedu.
„Jsem v pořádku, O’Neille, můj symbiont se o mě postará.“ odvětil. Jack ho poplácal po rameni a vzhlédl. Mezi dvěma Jaffy, kteří přivedli Teal’ca, se objevil ten, kterého Jack rozhodně netoužil vidět. Apophis.
„Plukovník O’Neill z Tauri, jaké štěstí, dostat vás do rukou. O tomhle jsem snil od doby, co jste mi odvedl mého prvního muže.“
„Blahopřeju, Apophisi, jsem vážně rád, že jsem ti udělal radost. A nebuď smutný, z nešťastné lásky se dostaneš.“ Jack se uculil a pohlédl do zadu, Daniel stál u zdi a Sam vedle něj, očima těkala po místnosti. Jackovi se sevřelo srdce, když si uvědomil, že teď ji oči zrazují. Nic neviděla a měla strach, velký.
„Váš humor mi imponuje, plukovníku. Zdá se ale, že ostatní členové vašeho týmu vaši statečnost nesdílejí.“ poznamenal. Jack se ohlédl.
„Klamou tělem.“ prohlásil a konečně se postavil. Zahleděl se Apophisovi přímo do očí. „Co od nás chceš?“ zeptal se.
„Maličkost, vlastně jen nějaké informace. Jste ochoten dát mi je bez mučení?“
„Jaké informace?“ zeptal se Jack.  
„Třeba kód k vaší Iris, tak se jmenuje to, co vaši bránu chrání, ne snad?“ navrhl Apophis.
„No, já bych ti ho fakt rád řekl, ale...“ Jack se podrbal na hlavě. „Mám ti nějakou blbou paměť, víš...“ dodal. Apophisovi došla trpělivost, zvedl ozbrojenou ruku a Jack se proletěl na druhou stranu místnosti. Zády narazil do zdi a dopadl obličejem dolů, stačil si však strčit před hrudník ruce. Hekl a zaskuhral něco v tom smyslu, že ‘ten zatracenej had nemá vůbec smysl pro humor‘.  
Daniel položil Sam ruku na rameno, aby ji ujistil, že je všechno v pořádku a potom přešel k Jackovi. Dřepl si a pomohl mu opřít se o zeď.
„Dobrý?“ zeptal se starostlivě.
„Už jsi někdy plnou rychlostí chtěl proběhnout otočnými dveřmi a ony byly zajištěný?“ zachraptěl Jack.
„Chápu.“ kývl Daniel.
„Přiveďte tu ženu.“ přikázal Apophis. Jackův, Danielův i Teal’cův pohled se otočil k Sam. Jack se pokusil dostat na nohy a Daniel rychle pochopil, o co mu jde.
„Ne, ona toho ví mnohem míň, než já, nic vám neřekne.“ vyrazil na obranu Sam a postavil se před ni. Jeden z Jaffů se ohlédl na svého pána, ale Apophis se jen pousmál a kývnutím potvrdil svůj dřívější rozkaz. Oba dva Jaffové napochodovali do cely a před Danielem se zastavili.
„Ustup, Tauri.“ zahřměl Apophis.
„Říkám, vezměte si mě, ona nic neví.“ zopakoval Daniel s mnohem větší odvahou v hlase, než jaké by byl, kdyby na to přišlo, schopen.
„Je zraněná, mučení nevydrží.“ připojil se Jack.
„To je dobré, pane.“ vložila se do toho Sam, zašátrala Danielovi po zádech a když narazila na jeho rameno, odsunula ho stranou.
„Sam, sakra, co to děláte?“ sykl Daniel.
„Nepotřebuju, aby se místo mně kdokoliv obětoval.“ odsekla Sam. Jaffové ji chytili každý za jednu paži a Sam se nechala vést.
„Do háje!“ ulevil si Jack. „Co si tím sakra chce dokázat?!“ pokračoval.
„No co, chce ti dokázat, že to mučení vydrží.“ pokrčil rameny Daniel a posadil se vedle Jacka.
„Že já nebyl zticha.“ povzdechl si Jack.
„A víš, že s tebou souhlasím?“ utrousil Daniel a když zachytil Jackův pohled, posunul se dál.
„Kdybych neměl zlomený žebro, jednu ti natáhnu, Jacksone.“ poznamenal Jack. Daniela napadlo ještě pár dalších poznámek, ale mlčel. Myšlenkami byl úplně někde jinde, než u naštvaného Jacka, zraněného Teal’ca a slepé Sam, myslel na nádhernou ženu a hnědými vlasy a snědou pletí, na svou ženu. Věděl, že tu je. Věděl, že Sha’ree tu někde je.
...
Donutili ji kleknout na kolena, Sam se podřídila, nic jiného jí nezbylo, vůbec netušila, kde je.
„Chováte se zvláštně, kapitáne. Čím to je?“ Apophis kroužil kolem ní, cítila jeho přítomnost. Zastavil se a sehnul se k ní, dotkl se jejího nosu svým, Sam ucukla. Byla čím dál zmatenější. „Zdá se, že na vás měla naše zbraň mnohem větší účinek, než jsme předpokládali... Čím to je?“ Sam se dělalo špatně z jeho výsměšného tónu, chtělo se jí brečet. Oslepla, její velící důstojník ji – možná nevědomky – ponížil, donutili ji kleknout před ubohým parazitem a teď se jí ten parazit vysmívá. „Nic nevidíte, viďte? Jaké to je?“ vysmíval se dál.
„Podej mi nůž a já ti to ukážu.“ procedila Sam skrz zuby.
„Ta vaše odvaha... je ta tam, když skutečně o něco jde, není to tak?“ Sam ucítila na šíji chladný kov, cukla sebou, rychle si to místo prohmatala. Vycítila, že nikdo v její přítomnosti není a vyškrábala se na nohy, hmatala kolem sebe ve snaze najít něco, čeho by se mohla chytit, nenašla ale nic, zakopla a spadla. „Je to roztomilé, pachtit se od něčeho k něčemu a nevědět, kde jste, cítit, že vám každou chvíli někdo může vrazit nůž do zad, že?“ Apophis si ji dál dobíral. Sam se znovu vyškrábala na nohy, tentokrát už tolik nepanikařila, rukou šátrala kolem. Kolikrát bude ještě dneska ponížená?
Ucítila něčí dotyk na tváři. Uhnula, ale on ji chytil, tentokrát hruběji, za bradu. Ruce jí vylétly instinktivně vylétly nahoru, aby se bránila, ale v půlce pohybu zmrzla, ucítila dost nepříjemný dotyk na zádech. „Nebraňte se, vždyť vám neubližuji, kapitáne. Jste statečná a hrdá... S takovými bývá největší zábava.“ rozesmál se a v Sam byla takhle malá dušička. Znovu ucítila prudkou bolest, která ji donutila kleknout na kolena, stačila jen vykřiknout a svět kolem ní se rozplynul. Bolest i vědomí byly pryč.
...
„Slyšel jsi to?“ Jack se namáhavě postavil na nohy a rozhlížel se.
„Slyšel.“ přikývl Daniel, který správně odhadl, že je ta otázka na něj. Teal’c se totiž potom, co jej symbiont jakž takž uzdravil, věnoval i v těchto ztížených podmínkách kel’no’rem. Jack tohle obdivoval, nevěděl, zda by dokázal žít v takové symbióze s tvorem, který dokáže spáchat tolik zla.
„Myslíš, že to byla Sam?“ pokračoval Daniel.
„Nevím, ale pokud jo, asi to nejspíš bude zlý.“ prohlásil Jack a chytil se za hrudník. „Musíme se odsud nějak dostat...“ vydechl.
„Super, plukovníku Blesku, ale jak?“ ozvalo se z vedlejší cely.
„Ferretti?“ zareagoval Jack. „Co tu sakra děláte?“
„Když jste se dva dny nevraceli a neozývali, tak...“ Jack nový hlas přerušil.
„Dva dny, Kowalski?“ vyprskl.
„No ano, dva dny, proč?“ podivil se major.
„Myslel jsem, že tu spíme nanejvýš dvě hodiny.“ Daniel zmateně pohlédl na Jacka, ten jen pokrčil rameny.
„Jste všichni v pořádku, pane?“ ozval se znovu Ferretti.
„Bojím se, že ne.“ odvětil Jack.
„Kdo to křičel?“ otázal se Kowalski.
„Teď jsme o tom mluvili, nejspíš Carterová, někam ji odtáhli.“ zavrčel Jack.
„Omlouvám se, pane, ale vzbudil nás výkřik a než začneme vnímat, taky to trvá.“ prohlásil Kowalski na svou obhajobu.
„Říkáte, že jste se teď vzbudili?“ chytil se toho Daniel. „Jacku, pokud se teď vzbudili, bůh ví, jak dlouho tu vlastně jsme.“ pokračoval. Jack stiskl rty do tenké linky.
„Máte nějaký plán, hoši?“ houkl do vedlejší cely. Tam bylo chvíli ticho.
„Ani ne, pane. Kde to vlastně jsme a jaká je situace?“
„Jsme ve vězení toho hada,...“ Jack se podrbal na hlavě.
„Apophise.“ doplnil jej Daniel se značnou hořkostí v hlase. Jack luskl prsty.
„Jo.“ usmál se a chtěl pokračovat, ale Daniel jej předběhl.
„Nejspíš nás omámili tím svým granátem, po probuzení jsme chvíli nic neviděli, ale nakonec se rozkoukali, Teal’ca chvíli po tom odvedli. A před chvilkou odtáhli i Sam.“
„A je tu ještě jeden problém - Carterová se nerozkoukala, probudila se později než my a je slepá, nic nevidí.“ dodal Jack.
„Nebo aspoň nic neviděla, když ji odtáhli.“ 
„Ženský...“ utrousil Kowalski.
„Je to divné, už je pryč nějakou dobu a pořád ji nevedou. Mě propustili.“ ozval se Teal’c, který zjevně ukončil svoje kel’no’rem. Jack sykl.
„Tohle bude problém.“ prohlásil. A nebyl to jediný problém. Světem kolem nich otřásl výbuch a rozezněly se poplašné sirény.
...
Sam probudila ve své cele mocným otřesem. Zamrkala a naděje, že něco uvidí se rozplynula. Znovu se jí zmocnil pocit beznaděje. Zvedla se na lokty a ztuhla. Slyšela kroky, těžké kroky jaffských vojenských bot, zastavili se u ní. Chystala se vykřiknout, ale ucpali jí ústa a potom ji za paže zvedli na nohy. Tentokrát se bránila, věděla, že to jsou Jaffové, před tím něco vybouchlo a ona nic neviděla. Prudce se otočila a zasáhla jednoho muže nejspíš ho brady, což ji udivilo, žádné helmy? Muž sykl bolestí a uvolnil ruku na jejich ústech.
„Sakra, Carterová, přestaňte se tak ohánět.“ uslyšela vedle ucha hlas plukovníka.
„Pane?“ šeptla. „Co to...“ nedopověděla, Jack ji zasyčením naznačil, že má být zticha.
„Utíkáme, hlavně mlčte, rozhodně nestojíme o společnost.“ dodal potichu.
„Kdyby jste mi řekli, kdo jste, nemusela jsem vás praštit. Už tak jste zraněný.“ Tu poslední větu si prostě odpustit nedokázala. Rychle ale pokračovala. „Kdyby jste mi hned necpal ruku na pusu...“ Sam se odmlčela, stěží mohla vědět, že Kowalski, který ji drží za druhou paži, se dusí smíchem. Jack jej poctil zničujícím pohledem a Charles toho nechal.
„Museli jsme, kapitáne, nejspíš byste ječela jak zaříznutý prase.“ pomohl trochu Jackovi. Sam stáhla rty pevně k sobě a dupla Kowalskimu na nohu. Ferretti, stojíc za ním rychle přiskočil k majorovi a přitiskl mu ruku na ústa.
„Ať vás ani nenapadne ječet jako zaříznutý prase.“ dodal pobaveně Jack. Sam chvíli koketovala s myšlenkou, že dupne na nohu i jemu, ale potom si to rozmyslela. Nejen, že plukovník na to by moc vysoká šarže a úctu k páskům a hvězdičkám ona měla, šlo i o to, že k tomu chlapovi měla nějakým způsobem respekt... a měla z něj trochu strach. Věřila, že by ji klidně přehnul přes koleno a naplácal na holou, což by nerada riskovala.

S Jaffy a vybuchující Aphopisovou základnou za zadkem, s alkeshy nad hlavami a tak trochu pomlácení spěchali všichni pozemšťané (a všimněte si, že ve světě Hvězdné brány toto slovo dostává zcela nový význam) k Bráně. Sam slyšela otevírání, postupně (a potupně) se skryla za ovládací panel, když jí to Jack přikazoval a čekala, až se se svým nezaměnitelným zvukem vyvalí z horizontu vlna. Když ten zvuk konečně uslyšela, bylo jí o trochu lépe a zároveň o trochu hůř. Jak byla pro nevidícího Aphopisova základna jakkoliv hnusná, přece jen skýtala jakousi naději, že uvidí... Ale bála se toho, co jí řekne doktorka Fraiserová na Zemi.
„Můžeme.“ houkl Kowalski a Sam ucítila stisk na paži. Už jen podle toho poznala, že to není plukovník, plukovníků stisk většinou říkal ‘pojďme‘ či ‘rychle‘, ale tenhle povídal ‘můžeme‘ nebo ‘je čas‘. Sam se na kraťoučkou vteřinu zamyslela. Daniel?
„Sam, pojďme.“ Takže se trefila, je to Daniel. Nechala se jím vést a za chvíli ucítila slabou gravitaci horizontu. Zvedla ruku, aby se ujistila a potom spolu s Danielem prošla.
...
„Takže vy nevíte, jak ji vyléčit?“ zeptal se Jack. Ten chtíč jí pomoct, ale přitom nevědět jak... Těžko říct, kde se ten cit k tomu drzému stvoření vzal, ale byl tu. Spolu s náklonností.
Janet ztrápeně zakroutila hlavou. „Ne, skutečně nevím, pane. Udělala jsem všechny možné testy, ale nevím si rady. Požádala jsem generála, aby pozval specialistu, kterého jsem mu doporučila, je opravdu dobrý, pane, nejlepší.“ vysvětlovala Janet. „Generál pro něj poslal vrtulník, dorazit by měl zítra. Pane... je potřeba, aby se Sam pořádně vyspala, mě neposlechne, ale vás ano. Ten doktor bude zřejmě dělat ty samé testy co já, bude jich víc a budou vyčerpávající. I když to nevypadá, je na tom psychicky špatně. Bude lepší, když ji vezmete k ní domů...“ naléhavě na něj hleděla.
„Dobře, udělám, co budu moct... Když už nemám zlomený to žebro.“ dodal spíš pro sebe.
„Jako by vás to mrzelo, pane.“ Janet se pousmála.
„To ani ne, ona i ta naraženina bolí, spíš bych tohle mohl sobecky hodit na Daniela. Vůbec nevím, jak se utěšuje voják a vědec, co přišel o nejdůležitější část svého vybavení.“ vyslovil svou obavu. Janet neodpověděla, jen se povzbudivě pousmála.
„Nashledanou zítra.“ povzdechl si Jack a stylem raněného hrdiny vypochodoval z ošetřovny. Mručel si pod vousy cosi o kuplířce a zatracené práci, když na konci chodby zahlédl Daniela Jacksona, který mířil k němu. Jack se rozhlédl po chodbě jako lovená zvěř, hledající útočiště, ale zrak mu padl jen na dveře na záchod. Ne, tohle by byla vhodná schovávačka před Carterovou, ale Jack si tak nějak matně uvědomoval, že Daniel je vlastně taky chlap, i když to po těch Kowalskiho a Ferrettiho kecech šlo dost těžko.
Zhluboka se nadechl a pokračoval přímo do oka hurikánu, tedy blíž k Danielovi.
„Á, Jacku, hledal jsem tě... Už ti to Janet řekla?“ zajímal se a připojil se k němu.
„Jo, řekla.“ odvětil stroze Jack.
„Tak hodně štěstí, Sam tě teď potřebuje... Ale žádný zvrhlosti, je zoufalá, jasný?“ zvedl ukazováček. Jack se zastavil a zahleděl se Danielovi zpříma do tváře. Nebylo mu vůbec do smíchu, měl se sám postavit zoufalé slepé ženě, chytřejší než deset čertů dohromady a nastavit jí rameno, i když by ji nejradši za tu chrabrou akci nasekal na zadek a Daniel mu tu vykládá... Co mu to sakra vykládá?  
„Co to sakra meleš, Jacksone?“ odvětil podrážděně.
„Hele, já moc dobře vím, že se vykládá, že Sha’ree to se mnou jen hrála, že jsem ve skutečnosti spal se Skaarou.“ začal Daniel. Jack se nadechl, ale Daniel jej přerušil.
„Ale Jacku, nech toho, já vím, že se to říká a je mi to srdečně jedno.“
„Ale já ti to nechtěl vymlouvat, Danny, já se chtěl jen zeptat, jestli to má mít nějakou spojitost s tím, cos tu blábolil před tím.“ odpověděl Jack. Daniel značně zvadl.
„Ach tak... Co jsem to chtěl...?“ Daniel se podrbal na hlavně.
„Panebože,“ zavyl Jack. „Na tohle já nemám čas.“ dodal a pokračoval.
„Ne, Jacku, počkej, utahuji si z tebe.“ zarazil jej Daniel.
„Danieli, jsem utahanej a čeká na mě těžká práce, máš nejlepší předpoklady k tomu, aby dostal na budku.“ prohlásil Jack.
„Okey, o mně se říká tohle a všichni se myslíte, jak jste děsně nenápadní, ale měl by sis občas poslechnout, co se šíří o tobě a Sam. Takže ti jen říkám, žádný zvrhlosti.“ Daniel jej poplácal po rameni a potom rychle odcházel. Jack si povzdechl a zamířil k výtahům.

Jack se zastavil přede dveřmi do laboratoře Carterové, kam se Sam hned po vyšetřeních schovala. Seděla na židli a trhala papír z poznámkového bloku na co nejmenší kousíčky. Jack tam chviličku stál a pozoroval ji, pak zvedl ruku a chystal se zaklepat.
„Můžete klidně dál, plukovníku.“ Sam jej překvapila.
„Někdo mě předem ohlásil?“ Jack pozvedl obočí a vešel.
„Ano, styl vaší chůze, váš dech a teď i vaše kolínská.“ odpověděla Sam, když ucítila Jackovu přítomnost za sebou.
„Skvěle, doktore Watsone.“ Jack se usmál. „Co to bude, až to bude, abstraktní umění?“ prohlásil.
„Přišel jste mě povzbudit, pane?“ odpověděla Sam a položila blok.
„Jo, to je to tak poznat?“ podivil se Jack.
„Pane, já to nepotřebuju, zítra přijede ten doktor a budu zase vidět, nepotřebuju povzbuzovat.“
„Ne, ale potřebujete se naučit akceptovat myšlenku, že možná už vidět nebudete.“ odpověděl. Možná, že to přehnal, napadlo ho, ale byl si jistý, že je to tak správné. Snad.
Sam se kousla do rtu a dlouho přemýšlela.
„Jestli jste se mě snažil rozveselit, tak se vám to nepovedlo.“ řekla potom tiše. „Předpokládám, že mě máte odvézt domů a donutit, abych si zdřímla.“ pokračovala.
„Dokonce ne zdřímla, ale prospala celou noc.“ opravil ji Jack.
„Aha... nebudu vám odporovat.“ řekla s postavila se. Přidržovala se hrany stolu.
„Páni, to kdyby mi řekla každá ženská...“ utrousil Jack. Sam cukl koutek, ale ovládla se.
„Tohle nebylo vtipné, pane.“ setřela jej, došla na konec stolu a chytila ho za paži. Jackem znovu projela vlna vzrušení, kousl se do rtu, aby se potrestal. „Zavedete mě prosím do šatny, pokusím se převléct.“ řekla.  
„Zavedu a nebudu se ptát, jestli nechcete pomoct, slibuji.“ dodal a Sam se tentokrát zasmála.
„Díky za oboje, pane.“ dodala a vyšli.
...
Jack zastavil před domem Sam a vypnul motor. Sam otevřela dveře a chystala se vystoupit, ale Jack ji zastavil.
„Jak víte, že už jsme u vás?“ podivil se.
„No, čas tak zhruba odpovídá a když si pro něco třeba jen odskočíte na pumpu, většinou nevypínáte motor, ne?“ vysvětlila.
„Jste na mě moc chytrá.“ zakroutil Jack hlavou a nechal Sam, ať vystoupí a zabouchne dveře. Zamkl auto, přešel a chytil ji za loket.
„Pojďme.“ vyzval ji a Sam se opatrně vyšla.
Když došli ke dveřím, Jack zvedl její tašku a otevřel ústa k otázce, Sam ho však předběhla.
„Klíče jsou v té nejmenší kapse na boku.“ řekla.
„Když mě budete neustále předbíhat, budu si připadat méněcenný.“ prohlásil Jack. Sam se smutně pousmála a chytila jej za paži.
„Můžu to zkusit?“ zeptala se. Jack jí podal klíče a Sam poděkovala. Položila dlaň na dveře a hledala kliku a zámek. Nahmatala studený kov a hledala klíč, chvíli jí trvalo, než se trefila, vyzkoušela postupně všechny klíče, až našla podle ní ten pravý, podařilo se jí trefit, ale pořád to nějak nešlo dovnitř.
„Carterová, když dovolíte, myslím, že máte špatný klíč.“ namítl Jack opatrně a chytil za ruku s klíči.
„Já to zvládnu, pane.“ odsekla Sam.
„Jen vám pomůžu najít klíč.“ nabídl se Jack, ale Sam se ohnala loktem a zasáhla Jacka do hrudníku. Jack zafuněl a couvl dolů ze schodů. Sam si uvědomila, co udělala.
„Omlouvám se pane, já jsem nechtěla, já...“ Sam se chystala sejít ze schodů, aby se ujistila, že je v pořádku.
„Carterová, zůstaňte tam, kde jste.“ okřikl ji, vzápětí si uvědomil, že asi udělal chybu. Rychle vystoupil za ní, položil její tašku a dotkl se její ruky.
„Najdu vám ten klíč, ano?“ nabídl.
„Ne, udělejte to vy, já jsem neschopná.“ bránila se Sam a dala klíče tam, kde čekala dlaň, ta dlaň tam ale nebyla a klíče spadly na podlahu. To cinknutí Sam ohlásilo další neúspěch, sehnula se zároveň s Jackem a srazila se s ním. Jack sykl bolestí a Sam se zády opřela o dveře, aby mu nechala prostor. Jack se rozesmál. Vážně to bylo zvláštní, za dvě minuty ho zvládla zmlátit víc, než všichni ti Jaffové kolem na minulé misi.
„Hej, Carterová, nevzdávejte se. Vstaňte, no tak.“ chytil ji za loket a postavil ji na nohy. Záměrně se vyhnul pohledu do jejích uslzených očí a vložil jí klíč, o kterém si byl stoprocentně jistý, do ruky. „Je to tenhle, kapitáne. Přece vám nebudu odemykat dveře.“ dodala a Sam se pousmála, znovu vyhledala zámek a strčila do něj klíč. Skoro zavýskla, když zámek cvakl a dveře se otevřely.
„Děkuji, pane.“ špitla a vešla. Automaticky položila ruce na stolek vedle dveří a odložila klíče. Ustoupila ode dveří a když ucítila, že je Jack uvnitř, zavřela dveře. „Dejte mi tu tašku, prosím. Zanesu si to do ložnice a vy si prosím udělejte pohodlí. Myslím, že v lednici je ještě pivo.“ řekla s lehkým úsměvem.
„A nechcete pomoct?“ zeptal se Jack, Sam záporně zakroutila hlavou.
„Zvládnu to, jsem tu doma. Když budu vrážet do dveří, tak se prostě nedívejte.“ zasmála se. Jack souhlasil a vydal se hledat kuchyni.
Zakrátko ji našel, vždycky obdivoval čisté kuchyně, on ji od toho, co se rozvedl, čistou neměl. Sáhl do lednice, vytáhl pivo a potom se jal hledat skleničku. Dolehl k němu Samin výkřik.
„Sklenice jsou úplně napravo, ale jestli chcete, můžete pít z láhve, já to neprásknu!“ Jack se sám pro sebe usmál, otevřel si pivo a napil se z lahve. Rozhlédl se po místnosti, napadlo ho, že z větší části je tak uklizená, protože tu Carterová většinu času není. Podle toho, co se na ni na ni dozvěděl, je workholik, láska jí nic moc neříká, většina lidí v Pentagonu o ní tvrdila dokonce něco v to smyslu, že má kus šutru místo srdce a pás cudnosti. Jackův přítel na ni ale dokázal vyčmuchat románek s kantorem na vojenské škole a taky ráda rozbíjela spolužákům ciferník.
Po tom, co mu ukázala na první poradě, tak se křižoval. Když mu pověděl tohle všechno jeho přítel, měl chuť začít si vázat smyčku. Po těch pár akcích, ve kterých spolu byli, musel uznat, že je skvělý voják a vědec a že ho rajcuje. Ale nikdy, nikdy by neřekl, že ta křehká blondýnka, která teď stěží zadržuje slzy, které kanou z nádherných nevidomých očí, že tohle je kapitán Carterová, kterou poznal on.
Pohlédl na hodinky. Už tam byla půl hodiny, možná by měl... ne, to je hloupost, přece jí nepoleze do ložnice... I když, mohlo se jí něco stát... Váhavě vyšel a zamířil směrem, kterým šla ona, nakoukl dveřmi do ložnice a sevřelo se mu srdce. Seděla na posteli, shrbená, tolik nepodobná ženě, která ho tehdy perfektně utřela před jeho podřízenými. Chvíli váhal, bylo mu jasné, že o jeho přítomnosti ví, ale potom se přece jen osmělil a  přitáhl si židli, která stála u stolku, na kterém měla kosmetiku. Ta židle byla nižší, ale to nevadilo, sedl si naproti ní a jemně jí zvedl bradu. Ucukla a začala si kvapně utírat slzy.
„Carterová, věda – a věřte mi, že mě vážně bolí, když to říkám – dokáže zázraky a když ne, nějaká ta hračka těch hadů to dokáže, zase uvidíte, proboha hlavně neplačte.“ Dřív, než si to uvědomil, pohladil ji po tváři.
„Já se stydím, byla jsem tvrdohlavá a drzá a nenechala jsem si poradit a prostě jsem potřebovala dokázat, že se vám vyrovnám.“ Jack chvíli mlčel.
„Dobře, možná to byla chyba, ale já si zase měl uvědomit, že je to pravda a neměl vás podceňovat, okey? A teď dost sebeobviňování...“
„Jen je to prostě strašná změna, spoléhala jsem se na zrak skoro... vlastně celý život a teď je najednou pryč a jsem odkázaná na ostatní a vypadá strašně komicky, určitě, když se tak pachtím od něčeho k ničemu...“
„Bože, Carterová, já vím, že je to těžký, ale nejste sama, víte kolika lidem se to stalo?“
„Vy víte, jak je to těžký?!“ Samanthiny oči zaplály vztekem. „Jak sakra víte, jak to je těžký? Kus mě je pryč a je možné, že se nevrátí!“ křičela.
„Já vím, jaký to je, když je váš kus pryč, mně už taky ten kus nikdy a nic nevrátí, tak se kruci přestaňte litovat, ano?!“ zakřičel na ni. Sam prudce dýchala.  
„Omlouvám se, pane, prostě si připadám na dně, já...“ Jack se natáhl a objal ji. Pevně ji přitiskl k sobě. Jeho tělo mu téměř okamžitě oznámilo, co ono na to, ale Jack ho odmítl respektovat.
Sam se v jeho náručí rozplakala, pevně svírala jeho košili a Jack ji hladil po vlasech, tiše něco šeptal, vlastně ani nevěděl co, ale jeho šepot Sam uklidňoval. Melodie jeho hlasu a tlukot srdce ji, když už nemohla plakat, uspala. Jack ji opatrně položil do postele a klekl si k ní. Opatrně ji pohladil po spánku.
„I když mi lezete na nervy a i když bych vás nejradši... Jste skvělej voják a já věřím, že i férový člověk a já tu budu pro vás.“ zašeptal Jack a sám se musel usmát. Opatrně se pokusil vysunout svou ruku z jejího sevření, ale to se mu moc nepovedlo, Sam se neklidně zavrtěla a on ji nechtěl budit, rychle skopl boty a lehl si vedle ni. Rukou, kterou mu držela, ji objal a Sam se k němu přitiskla. Za chvíli spal i Jack.
...
Specialista, kterého povolala Janet, prohlásil, že Sam pomůže operace. Pokud se ale nezdaří, nejspíš už jí nepomůže nic. Šance jsou 50:50. Co má přesně Sam poškozeno jim taky řekl, ale Jackův mozek si ten vysoce odborný termín odmítl pamatovat. Janet Sam vedla směrem k ošetřovně, kde ji měla připravit na operaci. U dveří stál Jack, Daniel, Teal’c, Hammond, Kowalski i Ferretti, aby Sam popřáli hodně štěstí. Ještě než se za nimi zavřeli dveře ošetřovny, Sam se otočila.  
„Plukovníku, když to nevyjde, pozvete mě na večeři?“ houkla na Jacka. Jak se sám pro sebe potutelně usmál.
„Samozřejmě, kapitáne.“ Sam se usmála a potom za nimi Janet zavřela dveře. Všechny pohledy se upřely na Jacka. Hammond pocítil povinnost zasáhnout.
„Plukovníku?“ vyžádal si vysvětlení.
„Přátelská pomoc, generále.“ zaculil se Jack, poplácal ho po rameni a pomalu odcházel. „Jo a pánové?“ otočil se na Kowalskiho a Ferrettiho. „Doktor Jackson je zcela jistě heterosexuál.“ dodal. Daniel vzedmul hruď.
„Jak si tím můžete být tak jistý, pane?“ zareagoval Ferretti a Kowalski vehementně přikyvoval. Jack s rukama zaraženýma v kapsách pokrčil rameny.
„Nevím, ale když seržant Austinová opouštěla dnes častě z rána Dannyho ubikaci, rozhodně nevypadala, že hráli golf.“ pokrčil Jack rameny. Daniel zrudnul a Kowalski s Ferrettim vybuchli smíchem. Hammondovi cukl koutek.
„Myslím, že máte skvělý vkus, doktore Jacksone.“ utrousil.
„Jacku, slíbil jsi, že nic neřekneš.“ zavrčel Daniel na plukovníka. Jack pokrčil rameny.
„No tak, Danny, musel jsem ti přece napravit pověst.“
„Jacku, už jsi dostal od rozzuřeného egyptologa pěstí po hlavě?“ štěkl Daniel a vystřelil jako šíp za Jackem, který na nic nečekal a vzal do zaječích.
Když tak Jack uháněl chodbou, věděl, že u téhle práce zůstane. Nejen kvůli těm nádherně modrým očím, ale už jen pro to vzrušení...
Konec