Titul: V lásce a boji
Autor: Lina
Překladatel: -/-
Žánr: romance/akce/hc/chybějící scény
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: PG
Délka: Krátké
Časová osa: 8. řada
Stav: Kompletní
Synopse: Když já se celou osmou řadu těšila na konfrontaci Replicarterové a Jacka. A protože to scenáristé neudělali, napsala jsem si to sama :o).
__________________________________________________________
Chyba
„To je lepší. Nyní máme čas na malý rozhovor. Samozřejmě ve skutečném světě uběhne jen pár sekund.“
„Proč jsi mě sem vzala?“
„Chci ti poděkovat. Dala jsi mi šanci nastudovat váš distributor. Brzo všichni moji bratři budou mít nový program a budou nezastavitelní.“
„A ty budeš jejich vůdce.“
„Správně.“
„Takto to bylo naplánováno. Jen jsi chtěla zničit Pátého.“
„Pátý byl patetický. Myslel jsi, že ho miluji.“
„Pátý byl špatný, musela jsem ho zničit, myslela jsem ale...“
„Ale co? Cítíte lítost k němu? Neříkejte.“
„Nikdy se nehodil na to, aby vedl armádu a ovládal tuto galaxii.“
„Ale ty ano.“
„To co já jsem, jsem kvůli vám.“
„Ty nejsi já. Jsi taková, jakou tě Pátý udělal.“
„Je ve vás nevyužitá část, ale jste skromní, kvůli vlastním obavám.“
„Hrajete podle pravidel a děláte co jste řekli a popíráte vlastní touhy.“ Repli pustila Sam a chvíli pozorovala, jak si tře bolavou ruku. Pak se otočila a přešla k Jacku O‘Neillovi. Byl zvednutý na všech čtyřech a jednou rukou si podpíral hrudník. Dýchal zrychleně a před očima se mu dělali mžitky. Když dopadl na zem, musel si zlomit pár žeber. Každý nádech neskutečně bolel.
„Já své touhy nepopírám.“ Repli se nad ním tyčila se samolibým úsměvem.
„Co?“Vydechl Jack. Ale hlavu nezvedl.
„Repli! Ne!“ Sam se zvedla a udělala krok ke své dvojnici. Velice rychle z jejího výrazu pochopila, na co Repli naráží, když mluví o touhách.
„Já nebudu jako ty. Svoje touhy popírat nebudu a pravidla mě nevážou.“ Ušklíbla se Repli Saminým směrem. Pak se ohnula. Popadla Jacka pod ramenem a vytáhla ho na nohy. Jack zasténal a pokusil se jí vytrhnout. Ale překvapila ho její síla. Držela ho za paži tak silně, že mu ji skoro drtila.
„Ne!“ Sam se ještě víc přiblížila k Repli.
„Nastavili jste nakadahové generátory na přetížení. Snažíte se zničit základnu než odejdu.“ Repli se znovu škodolibě usmála. Levou rukou sáhl na klávesnici a zastavila autodestrukci. Sam se na ní vrhla ale stačil jediný úder Repli a omráčená se svezla na zem.
„Carterová!“ Jack, stále bojující se v sevření perlikátorky se k ní chtěl sklonit, ale Repli ho jediným prudkým škubnutím od Sam oddělila a táhla ho za sebou pryč.
Sam Cartrerová se probudila po pár okamžicích. Zatřepala hlavou, aby si ji pročistila. Repli a Jacka už neviděla. Rychle se vrhla k Teal’covi. Zatřásla s ním.
„Jsi v pořádku?“
„Jo. Ano jsem.“ Teal’c se zvedal z podlahy.
„Jde do místnosti s bránou. Musíme jí zastavit.“Naléhala Sam a běžela tím směrem s Jaffou v závěsu.
V místnosti s Bránou se už třpytila modrá hladina. „Vypněte bránu.“ Volal Jack
„Zamkla ovládání.“ Křikla Sam. Teal’c se dál nerozmýšlel. Skočil po Repli. Ta odolala prvnímu úderu. Odhodila Teal’ca stranou. Jacka O’Neilla však nepustila. I když se jí vzpíral, lehce ho prohodila branou. Teal’c na ni znovu skočil. Ale ona uhnula do horizontu události. Chytil ji za ruku a skoro se mu podařilo ji vytáhnout zpět. Repli se vynořila. Škodolibě se usmála. Najednou Teal’c držel její ruku a Repli byla i s Jackem pryč. Brána se zavřela.
„Teal'cu, co mám dělat?“ Sam si zoufale dala ruku před pusu.
„Nemůžete se cítit odpovědná za akce replikátorů.“ Pokusil se Teal’c bezúspěšně ji přesvědčit. Ale moc dobře si dokázal představit, jak se teď Sam cítí. Repli byla pryč a Jack O’Neill také.
Sam stekla po tváři slza, kterou se vůbec nesnažila zastavit.
„Víš, nejsem toho názoru, že bychom měli mít tu hmotu na základně.“ Daniel se naklonil nad Sam a sledoval jak bere do pinzety zbytky stříbrných destiček.
„Deaktivovala bloky, když se oddělili z její ruky.“ Odpověděla Sam nevzrušeně.
„Můžeme si být jistí, že je znovu neaktivuje?“
„Vědomě přerušila energii mezi nimi, tak je pro mě těžší vyřešit, jak se udělala odolná proti disrubtoru.“
„To víš jak?“
„Protože je to to, co bych udělala já.“
„Sam.“
„Danieli, kdyby jste nic nenamítal, mám ještě hodně práce, kterou je třeba udělat. Ještě nikdy předtím jsme neměly možnost studovat buňky lidského replikátora. Jestliže se od nich můžeme něco naučit, nebude to prohra.“ Podívala se na Daniela a on si v jejích očích přečetl vše co Sam nyní cítila. Viděl bolest, kterou cítila, protože ona byla odpovědná za to, co se stalo. Ale kladla si i vinu za to, že Repli odvedla Jacka?
„To není tvoje chyba.“ Danny věděl, že jí to pramálo pomůže, ale alespoň jí tak naznačil, že stojí při ní.
„Nejsem si, tak jistá. Pátý přišel kvůli mě. Ona ho odmítla, protože byla vytvořena podle mě.
Nyní máme replikátory v naší galaxii a jsou odolní proti jediné technologii, co jsme proti nim měly.“ *A Repli mi vzala to jediné, na čem mi na tomhle světě tolik záleželo, protože to chtěla i ona pro sebe. Já mu nedokázala ani přiznat svoje city a ona si ho prostě odvedla.* Sam sklonila hlavu.
„Nikdo z nás nemohl předpokládat co se stane.“ Bezbarvě řekl Teal’c.
„Myslela jsem, že se ho obává a chtěla se ho jen zbavit, ale ona chtěla vést sama replikátory, zabila ho, protože si myslela, že je slabý.“
„Sam, ona není ty.“
„Daniel Jackson má pravdu. Sdílela tvoje vzpomínky, ale osobnost byla pozměněná.“
„Ale skutečnost je, že se naučila zradit od Pátého a on se to naučil ode mě.“ *A naučila se milovat jako já? Co když její pokřivený smysl pro vnímání citů ohrozí Jacka?* Sam si byla jistá, že ona by Jackovi nikdy neublížila, ale zachovala by se stejně Repli, když by jí odmítl?
Ona je ta kterou miluji
Jack O’Neill otevřel oči. Čekal obvyklé ostré světlo, ale bolest se nedostavila. Pomalu se rozhlédl okolo sebe. Byl sám v místnosti, která byla jeho pokojem na základně. Chtěl se zvednout, ale ostrá bolest v hrudníku mu připomněla jeho zranění. Jednou rukou se chytil hrudníku a bolestně zanaříkal. V ten okamžik se otevřeli dveře jeho pokoje a dovnitř strčila Sam hlavu.
„Generále, jste v pořádku?“
„Carterová?“ O’Neill se trochu posunul na posteli výš. „Co se stalo?“ Byl zmatený z toho, jak to, že je na základně.
„Byl jste zraněn pane.“ Sam vstoupila do pokoje a posadila se k němu na postel. „Ale budete v pořádku.“
„Špatně si vybavuji co se stalo.“ Zasténal Jack a opřel si hlavu o čelo postele.
„Repli vás zranila, ale budete v pořádku.“ Sam položila svojí ruku na jeho. „Generále, jsem opravdu ráda, že budete v pořádku.“ Zašeptala. „Byla moje chyba, že nás Repli oklamala. Já jí bláhově věřila…“
„Sam, není to vaše chyba.“ Pokusil se jí přesvědčil, ale po její tváři se už koulela slza a za ní druhá. Jack si ji přitáhl k sobě nahoru. Položila si na jeho rameno hlavu a přitulila se k němu.
„Vše bude dobré.“ Zašeptal jí do vlasů. Cítil, že přikývla, ale neřekla nic. Dlouhou chvíli ji pak hladil ve vlasech.
Replicarterová poslouchala tlukot Jackova srdce. Fascinovala ji ta rytmičnost a způsob, jak se frekvence zvýšila, když se k němu přiblížila. Dokázala analyzovat drobné projevy jeho těla na její přítomnost. Uvolnil se a přesto se jemně chvěl. Položila si ruku na místo, kde měl srdce, aby ho tak mohla vnímat intenzivněji. Cítila jeho dech. Opatrný a povrchní. Dokázala by sice vyléčit sebe, ale nedokázala vyléčit jeho zranění, která mu způsobila. Muselo ho to bolet. Ale nedal nic znát. Staral se o ní, hladil ji a utěšoval a ani se nezmínil o sobě. Jakpak to bylo možné? Repli se rozhodla, že zjistí, proč se ten jedinec tak divně chová a že prozkoumá i vlastní ‚city‘ k tomuto člověku. Co ji na něm tak láká? A proč si vyčítala to, že ho zranila? Proč měla podivný pocit uvnitř, když bolestivě vzdechl. Měla snad tolik lidských citů po Carterové? Když jí Pátý stvořil k jejímu obrazu, udělal ji se vším. Bláhově si myslel, že ji ovládne, že se do něho zamiluje, jako opravdový člověk a že ho nezradí, ale pokaždé, když ji Pátý nutil dělat věci, které nechtěla, tak v hloubi svojí ‚duše‘ toužila udělat to co teď. Položit svoji hlavu na rameno právě Jacka O‘Neilla. Nechat se od něj hladit a slyšet uklidňující slova, které jí říkal. A pak ji to vyděsilo. V jednom okamžiku si uvědomila, že tento jedinec, hračka, kterou si přivedla a na které chtěla vyzkoušet hloubku svých citů, ji ovládá. Najednou byla ochotná mu prozradit každé svoje tajemství, udělat co jí řekne. Ne, to se nesmí stát. On je tu jen pro studium. Chce porozumět těm věcem uvnitř jejího srdce, které ji ovládají a ovládnout je. Chce prozkoumat hloubky svého lidství. A až to všechno bude znát. Zničí toho člověka, který ji už nehladí a klidně jí oddechuje do vlasů. Nebude ho potřebovat. Protože to on, je teď její jedinou slabostí.
Že něco není v pořádku, si Jack uvědomil až ve chvíli, kdy se znovu probudil a podíval na hodinky. Ty totiž nestoudně ukazovali dvanáct odpoledne. Jak to, že ho nevzbudili? Nikdo se tu neukázal. Neslyšel obvyklý šramot na chodbě. Sakra, ani ta klimatizace se nehnula.
Pomalu sesunul nohy z postele a postavil se. Zalitoval toho hned, jak se mu před očima objevili rozmazané obrázky ložnice. Pomalu, jednou rukou se opíraje a druhou si držíce bolavá žebra, se vydal ke dveřím. Vzal za kliku a otevřel si do tiché chodby. Nikde ani živáčka. Rozhodl se tedy, že se za pomoci stěny dostane alespoň na ošetřovnu. Nevolnost se ho zmocňovala a tak zadoufal v nějakou pomoc od doktora.
„Generále?“
Jak se otočil za hlasem. „Carterová!“ Pokusil se o úsměv. „Jdu za doktorem. Co se stalo? Je tu děsně pusto.“
„Nejsou tu.“ Odpověděla Sam stroze a doběhla ho. „Pojďte zpět do pokoje, doktor se na vás přijde podívat.“
„Klidně si za ním zajdu.“ Jack se dal znovu do pohybu. Ale zadržel ho její dotek.
„Řekla jsem, že půjdete do postele, pane.“ Ten sebejistý výraz. Jack vytřeštil oči. Tomu nemohl uvěřit.
„Carterová?“ Zkusil potichu a přimhouřil oči. Napjatě očekával reakci.
Repli se usmála. „Nikdy nepochopím, proč mi říkáš Carterová?“
„Cože?“ Vyškubl svůj loket z jejího sevření.
„Proč Carterová?“ Dívala se na něj Saminýma očima. „Proč ne Sam, Sammie?“ Zamrkala. Jack couvl o dva kroky.
„Chci vědět, proč?“Natáhla k němu ruku. „Nevyznám se v tom. Nechováš snad ke mně stejné city? Nebo já špatně pochopila ty své?“ Potřebovala vědět, jak se chovat, jak pokračovat v tomto jejich groteskním vztahu. Napadlo jí, co by asi on od ní očekával. A taky jí napadl jediný možný způsob, jak to zjistit. Udělala dva rychlé kroky a popadla Jacka za ruku dřív, než stihl utéct. Škubl sebou směrem od ní a ucítil Prudkou bolest v rameni. S výkřikem padl na kolena.
„Nechci ti ublížit. Jen to potřebuji vědět.“ Zašeptala Repli. Ohnula se k Jackovi a svojí pravici mu strčila do hlavy. Úmyslně přeslechla další jeho bolestivý výkřik. Zavřela oči. Na rtech jí pohrával úsměv. Začínala chápat. Vstřebávala jeho pocity a touhy a její vnitřní program jí vše přerovnával. Ale program a duše je rozdíl. A Jack O’Neill se o tom měl brzy přesvědčit. Jeho city k Sam, které byli vždy jeho slabostí teď pro něj znamenali opravdovou hrozbu.
Vždy je cesta
Okna. Prostě tu chyběla okna. Daniel si na ten fakt už zvykl, ale přesto, když pracoval a potřeboval přemýšlet, našel to jediné okno tady v tom podzemním komplexu a zíral skrz něj. Byť mu tohle neposkytovalo žádné světlo a místo panoramatického výhledu viděl jen šedou zeď, přemýšlel tu. Seděl za stolem a přemýšlel. A to docela hlasitě. Podplukovník Carterová, která sem za ním přišla se usmála. Sice jí nebylo do smíchu, ale pohled na spícího Daniela jí vždy donutil k úsměvu. Seděl zhroucený v křesle a chrápal. Nechtěla ho budit. Vždyť ani on, ona či Teal‘c se od té události na základně Alfa pořádně nevyspali. A to už to byl skoro třetí den. Nalila dva hrnky kávy, která klokotala v konvici a kterou nejspíš Daniel chtěl udělat a posadila se naproti němu. Jeden hrnek mu přisunula pod nos. A dotkla se jeho ramene.
„Danieli.“ Zašeptala.
Daniel otevřel oči. Chvíli mžoural do prázdna a pak nahmatal brýle, které leželi před ním na stole.
„Dobrý?“ Sam si usrkla kávy.
„Jo, dobrý.“ Zívnul a položil ruku na hrnek. Pozorně se zadíval na Sam. A viděl starosti které měla za poslední dny. Smutně se usmál. „Nějaký novinky?“
„Ne, ty zbytky co jsme přinesli domů, nám moc nepomohli.“ Zhluboka se nadechla. „Ale podařilo se nám získat od Tok’ru jeden peltak. Je nám k dispozici, i když nevěří, že bychom s tím něco zmohli.“
Daniel jí stiskl ruku. „Ale je to začátek. Sam, můžeme za nimi letět.“ Optimistický tón, který Daniel použil, ale Sam moc nepřesvědčil.
„Ani nevíme, kam letěla.“
„A Asgardi?“
„Stále čekáme na jejich odpověď. Ti jsou jediní, kdo ji dokáží lokalizovat.“
„A disruptor?“ Položil Daniel svojí předposlední otázku.
Sam naklonila hlavu a našpulila rty. „Udělala jsem na něm malou úpravu. Ale nemám na čem to testovat.“ Odpovědí jí bylo jen pokývání hlavou. A pak se Daniel zeptal na poslední co ho trápilo.
„Myslíš, že je Jack naživu?“
„Ano.“ Tak přesvědčivé ‚Ano‘ snad Daniel ještě neslyšel. Když Sam viděla jeho překvapený výraz, rychle vysvětlila. „Nikdy bych generála nezabila.“
„Sam, a jsi si jistá, že se v jistých ohledech od Repli nelišíš?“ Zkusil potichu Daniel a hrál si přitom s hrnkem kafe v rukou.
„Nevím, jak moc se lišíme. Ale její podstata, vychází z mojí.“A víc nevysvětlila. V očích jí vyvstal obraz Jacka O’Neilla, když jí říká ne. A jak by potom ona sama reagovala? Byla by naštvaná? Zraněná a ublížená? A jak je tento její pocit projeví, když ho bude mít Repli?
„Podplukovníku!“ Křičící Walter se vřítil do místnosti. „Podplukovníku Carterová! Našli je! Asgardi detekovali loď replikátorů!“ Vykřikoval důstojník a rozhazoval okolo sebe rukama jak byl rozčílený.
Sam se podívala na Daniela. Čekala jeho reakci.
„Jo!“ Výsknul archeolog, sepjaté pěsti zdvihl nad hlavu. „Jo!“ Rychle se Sam běželi za Waltrem. A jejich kávy zůstali stát tam, kde stály. Nikdo si jich už nevšímal.
Kde je pomoc?
Jack seděl v rohu podivné místnosti. Byl sám. Okolo jen stříbře-šedý lesk těl replikátorů. Zhluboka se nadechl, ale vzápětí toho zalitoval. Složil si hlavu do dlaní a zavřel oči. Cítil neskutečnou únavu a odevzdanost. Přestal počítat čas. Ani to nebylo prakticky možné. Snad nikdy ve svém životě se necítil tak podvedený. Jeho vlastní pocity a vnímání se proti němu obrátili a zraňovali ho. Vše, v co kdy doufal, v co kdy toužil, teď bylo jako ostrý nůž na jeho srdci. Chtěl tomu podlehnout. Už snad tisíckrát, si chtěl nechat namluvit, že to co se děje, je skutečná realita. Pokaždé, viděl jen ji, a jak mohl té vizi nepodlehnout? Sny, které míval se mu plnili před očima a on si pokaždé řekl, že to není ona, že je to ten pochodující touster. Svět okolo nich nebyl skutečný a její rty, které ho líbali, ruce, které ho hladili, nebyli její. Nebyla to Sam Carterová. Neustále se musel upínat na tento jediný fakt, který zůstal v té sněti představ a iluzí. Repli se všemožně snažila ho přesvědčit. Útočila na jeho city. Chtěla v něm vyvolat odpovídající reakce, které ona požadovala. Nerozuměla pojmu Láska a Jack jí toho měl naučit. On se však bránil. Neuvěřil jí. Vždy poznal, že to není Samantha Carterová. Ale sakra jak? Jak to dokázal? Copak ten člověk má něco, co ona nikdy nedokáže napodobit? V čem se liší ona od Sam z masa a kostí? A co kdyby ta jeho Sam nežila?
Pomoc na poslední chvíli
Místnost ozářilo světlo. Jack se neobtěžoval zvednout hlavu. Nechtěl vědět co se děje. Nepohnul se až do okamžiku, kdy se někdo k němu přiblížil.
„Generále?“ Hlas ženy k němu proniknul. Pomalu zvedl svůj obličej, ale Sam Carterová se dočkala pouze utrápeného výrazu. Natáhla k němu ruku.
„Generále, bude to v pořádku.“ A chtěla se dotknout jeho ramene. Jack O’Neill ucukl jejímu dotyku, jako by se měl spálit. Stáhnul se hlouběji do kouta a kdyby mohl, snad by splynul se stěnou. Uhnul pohledem.
„Pane?“ Sam stáhla svoji ruku. „Co se stalo?“ Nechápavě na něj upřela své modré oči. „Přišli jsme pro vás. Asgardi nás sem dovezli a přenesli mě sem. Musíme rychle pryč!“
Jack zvedl hlavu. Opatrně si ji prohlédl. „Jak?“ Zašeptal skoro neslyšně.
„Asgardi pane. Našli jsme Repli. Teď je někde v lese na této planetě. Daniel a Teal’c ji hledají, aby ji zničili. Musíme od suď, než zjistí, že jsme se dokázali transportovat na její loď.“ Sam se k němu naléhavě předklonila. „Generále, prosím!“
„Už nikam nejdu.“Svěsil hlavu a rychlými, ale mělkými doušky nabíral vzduch do plic. „Nemůžu! Nejsi to ty Sam. Nevěřím.“ Tiše zasténal. Sam chtěla otevřít pusu k odpovědi. Pak to ale vzdala. Nevěděla co odpovědět. Jen stála a nevěděla jak ho přesvědčit.
„Sam, no tak, jak jsi na tom?“ Zazněl z její vysílačky hlas Daniela. Neodpověděla. Vypnula příjem. A znovu tiše promluvila ke Generálovi.
„Pane, ztrácíme čas. Daniel a Teal’c na nás čekají.“ Její hlas byl naléhavý. „Musíme najít Repli na planetě. Pak už bude vše v pořádku, vrátíme se domů. Slibuji.“
Jack O’Neill k ní vzhlédl. Kolikrát si byl jistý, že ty modré oči jsou její a její slova pravdivá. A pokaždé v nich našel Repli. A vždy to bolelo víc a víc. Pocit, že nemůže věřit ženě, na kterou vždy spoléhal. Ale člověk je od přírody důvěřivý tvor a Jack teď měl pramálo síly na to, odolávat tomuto instinktu. Vztáhl k ní ruku. Pomohla mu postavit se na nohy a jemně ho podepřela za loket. Pak stiskla asgardský kámen a záblesk světla je přenesl na povrch planety. Jack se pokusil o hluboký nádech. Zase to nedokázal. Sam mu stiskla loket. Podíval se na ní. Vlasy jí povívaly ve vánku okolo očí. Usmála se na něj.
„Půjdeme. Najdeme ji.“ A dali se pomalu směrem do lesa.
„Sam, zaznamenali jsme ji jak jde směrem k mýtině na okraji skály.“ Daniel se znovu ozval. A následoval Teal‘c s potvrzením informace. Jack šel za Sam. Pokaždé, když se Danny nebo T ozvali, čím dál tím víc, že je to ona. A ač se cítil unavený a bojoval se závratí. Šel za ní. Sam přidala do kroku a za chvíli stáli na okraji mýtiny. Byli skryti ve stínu a na paseku před nimi dopadalo slunce. A osvětlovalo obrovskou monstrózně vypadající budovu. Celá se leskla. Kovově.
Skryli se ve tmě kapradí. Sam podala Jackovi zbraň. Vyčkávali. A jejich trpělivost přinesla ovoce. Na paseku vstoupila blond žena. Stála před nimi ve stejnokroji SGC. P90 v ruce a dívala se na budovu před ní.
Jack se otočil na Sam vedle něj s otázkou v očích. Ona se zdála být naprosto nevzrušená. Pokrčila rameny a připravila si svojí zbraň. Zamířila. Pečlivě a tiše zacílila. Přivřela jedno oko a prst pohnula ke spoušti.
Jack měl divný pocit. Znovu se otočil na mýtinu, kde ta druhá stála a držela v ruce vysílačku. Nikdy v životě si nepřipadal tak, jako teď. Mohl to nazvat pouhým instinktem nebo jen pocitem, ale něco ho nutilo dívat se na ní. A i v tom kratičkém okamžiku který měl si všiml toho rozdílu. Toho gesta v jejím chování. U Repli to postrádal. A teď to viděl před sebou. Následující zlomek vteřiny mohl znamenat konec všeho. Spatřil Daniela a Teal’ca, Sam která se k nim otočila a Repli, která vedle něj držela prst na spoušti znamenající život jeho Sam. Vymrštil se ze svého místa a skočil na Repli s takovou silou, jaké jen byl teď schopen. Srazil jí k zemi, ale zazněl výstřel. Hlasitá rána se rozezněla po okolí a letící střela si razila cestu vřed ranní mlhou. Následovali dva výkřiky. Dannyho a Teal’ca. Nic víc už neslyšel. Nemohl. Repli okamžitě zaútočila. Jen co na ni Jack dopadl a vyrazil jí zbraň z rukou, dostala se nad něj. Vzteklá a rozlícená, že jí zničil plány a postavil se proti ní. Udeřila jednou a podruhé. Jack vykřikl. Zůstal by ležet na mokrém jehličí, kdyby ho Sama Repli nezvedla. Podíval se jí do tváře. Zuřila. Nikdy neviděl Samin obličej, takhle se tvářit. Bolest mu nedovolila postavit se na vlastní nohy. A ona držela pevně.
Sam se zvedla ze Země. Daniel a Teal’c se rozhlíželi kus od ní a zvedali hlavy z trávy. Pokynula jim, že je v pořádku a přikrčená za stromem se zvedla. Disruptor připravený v ruce. Bylo ticho. Dlouhou chvíli tiše čekali. A Jediné, čeho se dočkali byl tichý výkřik na druhé straně. Nemuseli dlouho analyzovat hlas. Sam to už slyšela. Jednou na ledové Arktidě a jednou v hrobkách Neytu. Dala rozkaz. Obcházeli mýtinu tiše. Věděli co uvidí, ale přesto první pohled zamrazil. Nikdo z nich by si nedokázal ani v těch nejdivočejších snech představit obraz, který se jim naskytl.
Samantha Carterová/ Repli, stála na Jackem O’Neillem, který se už zbytky svých posledních sil držel na kolenou. Repli křičela. Byla rozběsněná. Nezasvěcený pozorovatel by přísahal, že je to zhrzená milenka, žena, která nemá co ztratit a pro co žít, ale v tomto případě to bylo zcela jinak. Byl to stroj, kterému program řekl, aby byl žárlivý. Následoval příkaz k nepředloženému jednání a zkratem se dostal až k agresivitě. Nebyla v tom však žádná hysterie a nářky. Repli se nad Jackem tyčila s naprosto ledovým výrazem. Mluvila chladně a každým slovem zraňovala víc, než si sama byla vědoma. A kdo by se na ní podíval zblízka, viděl by slzu, která si razila cestičku po její líci, avšak neznamenala nic víc, než zbytek čehosi lidského co v sobě mívala.
„Co je na mě jiné?“ Řekla Repli a její hlas neměl žádnou barvu ani tón. „Jak se od ní liším?… Stejné vlasy, oči a hlas. Nic na mě není jiné. Můžu ti dát to co ona. Můžu ti ublížit jako ona. Tak proč se ke mě chováš jinak?“ Sehnula se a zvedla Jackovi hlavu, aby ho přinutila se na něj podívat. „Dala jsem ti vše.“ Posadil se na paty. Nemohl dýchat. Ona ho obešla. Zaměřila pohled na Sam a ostatní. Jako by se dívala přímo na ně, jako by je mohla vidět. Jako by tam před nimi nebyli ty kameny a houštiny. Byli od ní sotva 50 metrů. Dobře ukryti a potichu a přesto o nich věděla. Přešla za Jackova záda. Natáhla ruku a ta se pomalu z měnila v ostrý hrot. Tiše si klekla na jedno koleno za Jacka a hrot přiložila k jeho krku.
„Splnila jsem každé tvoje touhy. Sny o tom, jaký s ní povedeš život. Chtěla jsem být jí v tvém světě. Tvým ideálem.“ Mluvila k Jackovi tiše, ale přesto si byla jistá, že ji slyší i ostatní. „Pamatuješ na tu noc, kdy ses vrátil ze ztraceného ráje (paradise lost). Zraněný. Byl si sám na ošetřovně. A sám si šel domů. Toužil jsi po tom, aby za tebou přišla, aby sis s ní mohl popovídat, mít někoho a obzvláště ji nablízku, ale ona to neudělala. Byl jsi tam sám. Ale já přišla. Když jsi tam ležel, přišla jsem za tebou. Starala se o tebe.“ Naznačila úsměv. A tentokráte mluvila k Samanthe. „Nemáš ani představu jak ho milovat. Chtěla jsem mu připravit život, jaký chce. Dům, děti, psa a dovolené na horách. Vánoce s rodinou. Já mu to vše mohla dát a chtěla jsem jediné! Jeho lásku. Náznak, že mi miluje. Vím, že miluje tebe, ale chtěla jsem ho naučit milovat mě.“ Sam se zvedla ze svého úkrytu s disruptorem v ruce.
„Pusť ho!“ Přikázala prostě.
„Vím, že miluje tebe! Přečetla jsem si to v jeho hlavě. Ale já jsem ty…“
„…A tebe nenávidí.“ Dokončila Sam. „Nikdy to nepochopíš Repli, nikdy, city si nepřečteš v něčí hlavě. Tvůj program to neumí. Pusť ho a odstup od něj.“
„Slyším v tvém hlase strach Sam. Bojíš se o jeho život a v ruce máš zbraň, která mě připraví o ten můj. Ale já ho nenechám odejít. Už jen tahle moje slaboduchá reakce dokazuje, že to, čemu říkáš program, dokáže víc. I milovat. A milovat tolik, že nedopustím, aby mi mojí lásku kdo vzal.“
„Nemiluješ Repli. Ty se chováš podle mích naprogramovaných reakcí.“ Sam udělala krok dopředu a Repli zdůraznila svůj stisk na Jackovo hrdlo. Její hlas zněl stále stejně ledově, ale v očích se jí třpytily slzy. Tekli jí po tváři.
„Ty sama, Samantho víš, že bez něj nemůžu žít a on nechce žít bez-“ Ozvala se rána. Vzduch prořízla kulka z Teal’covi zbraně. Repli zavrávorala. Udělala krok dozadu. Jackovi vytryskla krev. Sam zamířila a neváhala. Repli zasáhla další rána, ale z disruptoru. Nestihla ani vykřiknout. Její tělo se rozložilo na spousty drobných částeček a ty se snesli na bezvládné Jackovo tělo. Sam se hnula dopředu. Teal’c a Danny za ní. Sehnula se nad Jackem. Rychle vyhledala v kapsách obinadlo a přitiskla mu ho na ránu na jeho krku. Změřila puls a našla ho. Kývnutím naznačila přátelům, aby jí pomohli. Společnými silami pak dostali Jacka do pelatku.
Když má nepřítel pravdu
Ticho na ošetřovně Jacka O’Neilla ubíjelo. Ležel na zádech. Cítil v sobě tracheální rourku. Doktorka mu už vysvětlila, že je tam proto, že poškození jeho plíce je vážné a takhle se jí ulehčí. Ale ta bezmoc. Levou rukou nemohl hýbat, protože měl zpevněné rameno dlahou a co nejhůř, byl tu sám. Sestřičky nejspíš vyznávali teorii o klidu pacientů, ale on nechtěl být sám a zírat na hrazdu zavěšenou nad ním ho nebavilo. Snad až teď si uvědomil slova Repli. Ona ho nenechala o samotě. Tak proč Sam ano?
Ale kdyby Jack mohl otočit hlavu, což nemohl díky obvazům na krku, viděl by Sam Carterovou, jak stojí u dveří a tiše ho pozoruje. Pak se pohnula dopředu a postavila se do jeho zorného pole. Kdyby Jack mohl, usmál by se. Sam se posadila vedle něj a dotkal se jeho ruky. Nic neřekla. Uměli spolu již dlouho mluvit bez slov. Fungovalo to pouze pohledy a občas slabým dotykem a kdyby někdo nevěděl co si řekli, jejich rozhovor by zněl asi tak:
„Jak se daří.“
„Nebaví mě to tu.“
„Pořád mi nevěříte, že jsem to já?“
„Ale ano, už ano. Jen mi nestrkejte nic do hlavy.“
„To nebylo vtipné, pane.“
„Promiňte. Díky, že jste tady.“
„Vždy tu budu.“ S stiskla mu víc ruku.
„Hej, něco neseme.“ Daniel Jackson se ozval od dveří. Spolu s Teal’cem vnesli dovnitř televizi s videm.
Jack se podíval na Sam a ona tlumočila.
„Jsou to Simpsonovi?“
„Vskutku. Simpsonovi O‘Neille.“ Oznámil Teal’c.
„Jacku, má ti to vydržet na tak dlouho, než ti vyndají tu věc.“ Ukázal Daniel na dýchací přístroj. A zapnul video.
Jack otočil oči k Sam.
„Věřím ti.“
„Já vím.“
Nikdo jiný nic neslyšel. Nemohl. Ale kdyby si Daniel těch pohledů všiml, nejspíše by si to taky dokázal přeložit.
Konec