Co to mělo kruci znamenat?“ zvedl se Jack ze země o obořil se na Tok´ru, který právě pilotoval loď.

„Tohle je bitva, plukovníku, a já se snažím, abychom z ní vyvázli živí.“

„Příště mě laskavě nejdřív upozorněte, až zase zkusíte nějaký ten váš šílený manévr,“ sjel ho Jack rozzlobeným pohledem a mnul si bolavý zátylek.

„Podívám se, jak jsou na tom Carterová s Jacobem,“ oznámil mu, mrkl po Teal´covi a Danielovi, kteří se tvářili přibližně stejně jako on sám a rychle opustil peltak.

Když Jack procházel chodbou, nadával si, jak jen mohli do takové sebevražedné mise jít. Když přišli Tok´rové a sdělili jim, že nějaká Goaul´dí slečna Nebthet ohrožuje jejich planetu, když přišli a žádali je o pomoc, neviděl v tom Jack nic jiného než jen revanš ze to, co pro ně předtím udělali Tok´rové. Jack je sice nesnášel, ale na druhou stranu musel přiznat, že kdyby jich nebylo, patrně už by teď nemohl nesnášet nikoho. Protože buď by byl mrtvý, nebo co hůř, stal by se hostitelem. Při jakékoli takové myšlence Jackem projela studená vlna strachu. Neměl rád spoustu věcí, ale tuhle myšlenku nenáviděl ze všeho nejvíc.

Tak tedy, když se ti chlápci v béžových kombinézách nasáčkovali do jejich zasedací místnosti a požádali je o pomoc, nemohli dělat nic jiného než jen čistě souhlasit. Tehdy to vypadalo jako obyčejná rutinní záležitost. Celé SGC ani netušila, že existuje nějaké takový Goaul´d, tudíž od něj neočekávali ani potencionální nebezpečí. Poctivě vzato, Tok´rové na tom byli předtím stejně. Teď však neočekávali potencionální nebezpečí, ale nebezpečí opravdové.

„Jak to jde?“ zajímal se Jack, když vešel do strojovny, kde Sam s Jacobem vyměňovali nějaké krystaly.

„Zatím dobře, pane,“ informovala ho Sam. „Myslím, že to nějak zvlád...“ víc nestačila doříct, protože loď se mohutně otřásla, a oni měli co dělat, aby se vůbec udrželi na nohách.

„Já myslím, že ne,“ poznamenal Jack a vyhlédl ven z dveří. „No, tak se tu pokuste přežít, já se zase vrátím na peltak. Rád bych věděl, co bylo tohle,“ obrátil se k nim. Pak jim dal mávnutím ruky sbohem a vypochodoval do chodby. Neušel ani dvacet metrů, když lodí prošel další mohutný otřes. Tentokrát tak silný, že Jack nedokázal udržet rovnováhu. Loď se naklonila a on spadl ke zdi. Cítil, že něco nebylo v pořádku. pak sebou loď hodila na jednu stranu, pak zpátky. Zaslechl výkřiky ze strojovny. Přišlo mu, že loď začala klesat.

Pokusil se postavit. Neúspěšně. Snažil se tedy alespoň nějak dobelhat na řídící můstek. Doufal, že ten pokles se mu jenom zdá. Odhadoval to tak na padesát metrů od peltaku, když ucítil ten náraz. Náraz a nic dalšího. Chvíli ještě viděl světlo, a pak nastala tma.

Když se probudil, zjistil, že se nad ním někdo sklání. Viděl dost rozmazaně, takže ještě nedokázal říct, kdo to byl. Ale jedno viděl jasně... nebe. Takže nebyl v lodi. Takže... bože, museli havarovat... a pak si vzpomněl. Ten náraz, tma a... bolest. Uvědomil si, že ho bolí záda. Ne nijak nesnesitelně, ale dost na to, aby ho to vyděsilo.

Zkusil promluvit. Nešlo to. Místo něj promluvil někdo jiný. (Už jste mysleli, že je hostitelem? Ne, ne, tak krutá nejsem :))

„Plukovníku? Slyšíte mě?“

„Cart...“ dostal ze sebe.

Jeho oči už trochu zaostřily a on poznal její blonďaté vlasy a tvář. Po čele jí stékal proužek krve.

„Co se...“ snažil se zeptat.

„Pšš, pane,“ přiložila mu prst na ústa. „Havarovali jsme. Ten náraz vám patrně vyrazil dech. Bude to v pořádku. Co vím, další vážná zranění nemáte.“

„Jo, díky,“ zachraptěl.

„Teal´c s Danielem jsou společně s Nealem u lodi. Snaží se ji opravit.“

„Rozbitá? Zle?“ vyrazil ze sebe.

„Nevím.“

Jack na chvíli zavřel oči. Cítil, že přichází k sobě a že to bude brzo úplně v pořádku.

„Co vaše čelo?“ zvládl se Sam zeptat.

„Pane?“ nechápala.

„Jste zraněná.“

Sam si sáhl na čelo a pak se podívala na své prsty.

„Ne, pane, to není moje krev, to...“ nedokázala to říct. Před očima se jí vybavil ten okamžik, kdy se loď naklonila a její otec spadl na krystaly a ošklivě se zranil.

„To je dobré, majore. Nemyslete teď na to. Kde je Jacob?“ zeptal se a zkusil se posadit.

„V lodi. V jednom z pokojů.“

Jakoukoli jejich další konverzaci přerušily motory několika goauld´ských alkeshů. Těsně po tom na zem dopadly první bomby.

„Nevím, jestli je rozumné tu být,“ řekl Jack Sam. Hlas se mu vrátil, opět mohl volně dýchat, a bolest ze zad pomalu ustupovala. Zvedl se ze země a chytl Sam pod paží. Postavil ji a rozhlédl se kolem. Nikde nic, než jen pustá rovina. Jediné, co jim mohlo poskytnou úkryt byla jejich loď. Rozběhl se k ní, ale zjistil, že ani on ani ona na tom nejsou tak dobře, aby mohli utíkat. Šli tedy pomalu, směr jejich jediná záchrana.

Docela se jim ulevilo, když se dostali dovnitř a našli tam tvrdě pracující, ale živé přátele.

„Danieli? Jak je?“ chtěl vědět Jack.

Daniel místo odpovědi sklopil oči. Místo něj se slova chopil Neal.

„Bude těžké tuhle loď opravit. Je vážně požkozená, ale myslím, že by se nám to podařit mohlo.“

„Kde to jsme?“ zeptal se Jack a pustil Sam. Podívala se na něj, a Jackovi v tu chvíli přišlo, že se ptá, jestli může jít tam, kde je jí potřeba. Kývl a Sam odešla.

„Na Vorashi,“ odpověděl Neal. „Havarovali jsme.“

„Jo, to jsem už slyšel. Jdu za Carterovou.“

Když Jack vešel do jednoho ze skromně zařízených pokojů, Jacob seděl na posteli a Sam vedle něj. Držela ho kolem ramen a Jack si nemohl všimnout, že pláče. Chtěl se obrátit a hned odejít, ale Jacob ho vyzval, aby zůstal.

„Jak je vám?“ staral se Jack.

„Už je mi fajn. To jen Sammie z toho tolik dělá,“ odpověděl Jacob.

„Dělá? Jak dělá? Proboha, tati, málem tě to zabilo!“ rozkřikla se po něm.

„Sam, nic to není,“ pohladil ji po vlasech.

„Málem jsem tě ztratila, nechci to zažít znovu.“ po tvářích jí znovu stékaly slzy. Jack si všiml, že ho naprosto ignoruje.

„Možná bych měl jít,“ nabídl se Jack.

„To ne,“ řekl Jacob.

„Možná ano,“ řekla Sam zároveň se svým tátou.

„Selmak mě dokonale vyléčí. Pokud se odsud dostaneme, budu úplně zdravý. Žádné obavy,“ pokračoval Jacob.

„Ale jednou nebude mít tu možnost,“ řekla Sam ostře. Zvedla se a vypochodovala z místnosti.

„Co je jí?“ chtěl vědět Jack, když s Jacobem osaměli.

„Nechte ji, přejde ji to.“

„To doufám,“ ušklíbl se Jack. „Asi vás teď nechám odpočinout. Půjdu jim trochu pomoct. Ať se odsud dostaneme.“

„Dobrá,“ souhlasil Jacob.

Jack se ani nestačil otočit, když se loď zachvěla... a pořádně. Tentokrát to ale nebylo vinou pilota. Na zadní část lodi dopadl jedna z Goald´ských bomb. Jack se rozběhl k teltaku. Nedbal bolesti, která mu vystřelila do kříže. Musel se tam za každou cenu dostat.

„Musíme zmizet!“ zakřičel Jack hned, jakmile se tam dostal.

„Neříkej,“ usmál se na něj Daniel s ledovým klidem.

„Danieli?“ nedokázal si Jack vysvětlit jeho chování.

„Nemáme se odtud jak dostat. Zadní část lodi je zničená.“

„A proto jsi tak klidný?“

„No, asi tu totiž umřeme.“

„Danieli, správně bychom měli panikařit.“

„Hele, Jacku, umřem tak jako tak. S panikou i bez ní. Vorash byl evakuován. A vy jste nám to neřekli!!!“ otočil se Daniel k Nealovi a poslední větu mu vykřičel do tváře tak hlasitě, až Neal i Jack a Teal´c o kousek poodstoupili.

„Vyřešíme to,“ vložil se do toho Teal´c.

„Taky si myslím,“ přisadil si Jack.

„A jak, ty chytráku?“ vyštěkl Daniel.

„Danieli Jacksone, přestaň,“ napomenul ho Teal´c.

„Zavoláme pomoc,“ navrhl Neal.

„Páni, a víte vy, pane vševědoucí Tok´ro, že tohle by nás, ty ubohé lidi, nenapadlo?“ obořil se na něj Jack.

„Proč se hádáme?“ napadlo Daniela.

Jack se zarazil. Stejně tak i Neal. Teal´ca to nezarazilo vůbec. Už znal Zemi i její obyvatele.

„Možná máme strach,“ uvažoval Teal´c.

„O život,“ dodal Daniel.

„Danieli, bojíme se o něj pořád. Na každičké misi. Proč je to jiné teď? Carterová přede mnou brečela,“ řekl Jack.

„Samantha?“ podivil se Neal.

Jack po něm chtěl už už vyjet, ale nakonec se zarazil. „Měli bychom tu vyřešit otázku života a smrti. Jak se odtud dostat. To jestli major brečela nebo ne je... mimochodem, neviděli jste ji teď někdo? Myslím od té doby, co dopadli ty bomby na naši loď.“

Všichni do jednoho zavrtěli hlavou.

V Jackovi pořádně hrklo. Když ji viděl naposled tak utekla. A nebyla na tom nejlíp. A utíkala do... kruci!... do zadní části lodi. Jack na nic nečekal a rozběhl se tam.

„Carterová!!!“ zakřičel do trosek, které se před ním objevily.

V odpověď se mu vrátilo jenom ticho.

Sklonil se, aby mohl projít pod spadeným rámem, a v tom si všiml, že je ticho. Žádné další bomby. Trochu se mu ulevilo. Ale ne na dlouho. Zahnul za roh a na zemi našel ležet Sam.

Přišel k ní blíž. Byla celá špinavá od zvířeného prachu, a po ruce jí stékala krev. Tentokrát její. Jack si utrhl kousek rukávu a přiložil jí ho na ránu, aby dál nekrvácela. Při tom, když se jí dotkl, trochu zasténala a otevřela oči.

„Plukovníku?“

„Carterová, co jste tu krucinál dělala?“

„Já...“

„Jste pitomá husa, že jste sem lezla!“

Sam měla v očích zmatek, ale po tom co řekl, ho tam měla mnohem mnohem víc.

„Pane, co je to s vámi?“

Nikdy jí nic takového neřekl.

„Se mnou? Jde nám tu o život a vy si klidně s brekotem utečete.“
Sam už ho nechtěla ani vidět. Odklonila od něj hlavu. Surově ji chytil za čelist a obrátil ji zpátky.

„Mluvím s vámi,“ vyštěkl.

„Ale já s vámi ne,“ vysmekla se mu a pokusila se vstát.

Strhl ji zpátky a pak... udeřil ji do tváře. Tak hrubě, až spadla zpátky na zem a vykřikla. Dívala se na něj vystrašeně. Jako malé kotě, které vyhodili z domu a ono neví, co se s ním stane.

Jack si uvědomil, co udělal. A... rozhodně si nemohl vzpomenout, co ho k tomu vedlo. V tu chvíli, kdy to udělal se cítil jako omámený... jakoby na něj něco působilo.

„Ježíši, Sam, omlouvám se,“ nabídl jí pomocnou ruku.

„Běžte! Běžte pryč,“ zavrtěla hlavou.

„Nevím co to do mě vjelo. Nemůžu vás tu nechat,“ omlouval se.

„Vypadněte!“ zaječela.

Jack se tedy beze slova otočil a vrátil se na peltak.

„Co je ti? Vypadáš hrozně,“ řekl mu Daniel, jakmile tam dorazil.

„Dal jsem Carterový facku,“ vysvětlil Jack.

„Co že jsi udělal?“

„Dal jsem jí facku. Vůbec nevím proč.“

„Navázal jsem spojení,“ zavolal na ně Neal. „Tok´rové pro nás přiletí během několika minut.“

„Paráda!“ zaradoval se Jack.

„Kde ta Sam teda je?“ chtěl vědět Daniel.

„Vzadu,“ kývl Jack k zadní části lodi.

„Tys ji tam nechal? Je zraněná? Vždyť to tam celé spadlo!“

„Má roztrhlou ruku!“

„Jacku, ty... jsi idiot, víš o tom?“

„Jo,“ řekl Jack prostě.

„Musíme se pro ni vrátit, než přiletí pomoc. A taky vzít Jacoba, aby byl transfér co nejrychlejší,“ řekl Neal.

„Jacku, pojď, půjdeme pro ni, ano?“ nabídl se Daniel.

„Běž sám, Danieli.“

„Jacku, myslím, že bys...“

„Ne, běž sám.“

Daniel se ještě jednou na Jacka podíval a pak zašel do chodby.

„Jdu pro Jacoba,“ nabídl se Neal.

Jack s Teal´cem jen kývli hlavou.

Po tom, co Daniel dovedl Sam a Neal Jacoba, nikdo nepromluvil. Čekali, než přiletí pomoc, věděli, že se z toho dostanou a přesto nikdo nepromluvil. Jack na chvilku vrhl pohled na Sam. Všiml si, že předstírá, že ji zajímá něco na druhé straně, než seděl on.

Na hodinky se nikdo nedíval, takže nemohli říct s jistotou, jak dlouho to trvalo, než přiletěli Tok´rové.

Po tom, co se jim je podařilo kontaktovat, věděli, že šance na přežití se značně zvýšili. Pořád si ale nemohli být jistí, jestli každou vteřinou nedopadnou další bomby.

Teď, když byli na funkční Toker´ské lodi, která právě vzlétávala k nebi, si značně oddechli.

„Za několik minut přistaneme na naší nové planetě. Pak budete moci projít bránou na Zem,“ usmál se na ně Tokr´a.

„Jo, jo vy toho nakecáte,“ rýpl si Jack.

„Co jste to říkal?“ otočil se k němu ten Tok´ra.

„Říkal jsem, že jste moc velcí kecalové na to, co pak vážně dokážete.“

„Aha, takže se na nás zlobíte?“ ujistil se Tok´ra klidně.

„Zlobím? To se teda sakra zlobím. Vždycky zatáhnete mý lidi do problémů,“ vyhrkl Jack a šel k němu blíž. Tok´ra zvedl ruku se zatniaktelem a nečekaně po Jackovi vypálil. Ostatní se mu v tom snažili zabránit, ale dopadli stejně jako Jack.

„Musíme je zavřít,“ obrátil se ten Tok´ra na svého druha. „Každého zvlášť.“

Když se Jack probral a zjistil, že je za mřížemi, docela ho to udivilo. Rozhlédl se kolem sebe, a zjistil, že je, stejně jako ostatní, zavřený v malé kleci.

„Hej,“ zakřičel. „Co to má být?“

Chvilku po jeho slovech se odsunuly dveře a dovnitř vešel Tok´ra, který předtím řídil loď.

„Bylo to rázné opatření, plukovníku. Museli jsme to udělat,“ řekl Jackovi.

„Pustíte mě?“

„Jak se cítíte?“ vyzvídal Tok´ra.

„Jako někdo, koho vězní jeho spojenci.“

„Pusť ho!“ přikázal Tok´ra druhému Tok´rovi. Ten odemčel zámek a nechal Jacka vylézt vem.

„Vysvětlete mi to,“ požádal je Jack ostrým hlasem. „Prosím,“ dodal o něco smířlivěji.

„Pojďte,“ vybídl ho Tok´ra a vzal ho na peltak.

„Posaďte se,“ poručil mu a Jack se usadil do jednoho z křesel.

Pak Tok´ra začal vysvětlovat.

„Goaul´di mají novou zbraň. Je jím plyn, na jehož složení jsme ještě nestačili přijít. Jediné, co víme je, že plyn účinkuje tak, že vyvolává agresi.“

Něco jako protiklad rajského plynu, napadlo Jacka.

„Jeho cílem je donutit napadené se navzájem zabít. Proto jsme vás museli izolovat.“

Z místnosti, odkud Jacka před chvílí vyvedli se ozvaly nějaké rány, signalizující, že ostatní se už také probudili.

Tok´ra kývl na druhého, aby je šel osvobodit.

„Počkejte,“ zarazil je Jack. „Můžu o něco požádat?“  

„To záleží na tom, co to bude,“ obrátil se k němu Tok´ra.

„Víte, tam dole... když jsme ztroskotali, ten plyn opravdu splnil svůj úkol a já jsem udělal něco, co bych jinak nikdy v životě neudělal. I když teď vím, že to nebyla moje vina... musím se za to někomu omluvit.“ Protože nejsem jako vy, dodal si v duchu.

„Co přesně po mě žádáte?“ nechápal Tok´ra.

„Nechte Carterovou zavřenou... pak odejděte, dejte mi tady klíč a o zbytek se postarám. Chtěl bych jí to vysvětlit.“

„Dobrá,“ řekl Tok´ra k Jackově údivu a hned nato se otevřely dveře místnosti. Ten druhý Tok´ra vysvobodil rozčilujícího se Daniela, Teal´ca, Neala a Jacoba. Pak všichni vyšli z místnosti. Když Tok´ra míjel Jacka, hodil mu do klína své klíče. Jack se zvedl a odkráčel k Sam. Prošel dveřmi a kývl na Tok´ru aby je zavřel.

„388659. To až budete odcházet,“ řekl Tok´ra.

„Jo, dík,“ usmál se Jack. Dveře se za ním zavřely.

Podíval se na Sam. Vypadala jako obvykle, ale způsob, jakým ho pozorovala. Nikdo jím nemohl nikdy pohrdat víc, než právě teď ona. A to byl poslední člověk, od kterého by to čekal. Stál tam a zíral na ni. A potom si všiml, že... Proboha, praštil ji tak, že se jí tím nárazem roztrhl ret. Nechtěl, aby byl omluven nějakým jedem, který na něj působil... pro tohle neměl omluvu.

Klekl si ke kleci a otevřel ji. Sam zůstala, kde byla... ani se nepohnula a rukama si objímala kolena. Jack si opět všiml jejího šrámu na ruce... kus jeho rukávu si patrně strhla dolů.

„No tak, přece se tam nechcete krčit,“ řekl vlídně.

Obrátila hlavu stranou, jako by ho ani nechtěla vidět... no, ona vlastně vážně nechtěla.

„Sam, musím s vámi mluvit. Pojďte ven,“ stále se snažil mluvit vlídně.

Nehnula ani brvou.

„Tak dobrá, zůstaňte, alespoň mi neutečete v polovině,“ postavil se a popošel ke zdi, kde se posadil... přesně naproti ní.

„Chtěl bych vám říct, co se mi stalo... a chtěl bych abyste mě poslouchala.“

Sam se stále dívala jinam.

„Tak tedy... naše loď ztroskotala. Byl jsem tam já, můj tým a tři Tok´rové. Bylo to zlé... bombardovali nás. Mysleli jsme, že jsou to bomby jako obvykle, nenapadlo nás pochybovat... ale i tak... všimli jsme si, že se k sobě chováme hrubě. Jedna členka mého týmu od nás utekla po neschodě se svým otcem... vidíte? Taky se hádali.“

Sam k něm pomalu otočila hlavu a dívala se mu do tváře. Jack pokračoval.

„Pak jedna z bomb spadla na záď lodi. A ona byla tam! I když jsem v tu chvíli nenáviděl všechny včetně sebe, věděl jsem, že jí musím pomoct stůj co stůj. Běžel jsem tam, se strachem, že je mrtvá... a když jsem se tam dostal a našel ji živou... místo, abych byl šťastný udělal jsem něco hrozného. Nařkl jsem ji z toho, že je hloupá... přesněji, řekl jsem, že je to pitomá husa... pamatuju si to přesně a do konce života na tyhle slova nezapomenu.

Nezapomenu proto, že jsem takhle ublížil někomu, kdo si tahle slova nikdy nezaslouží. Víte, je to ten nejchytřejší člověk, kterého znám, nikdy neudělala nic hloupého... sprostě jsem lhal, když jsem ji urazil... a potom, právem se ode mě odvrátila... ale, v tu chvíli jsem ji nenáviděl tolik, že jsem s ní jednal hrozně... uhodil jsem ji. Rozumíte tomu? Vsadím se, že ne. Uhodil jsem ženu! Bezbrannou, vystrašenou, ohroženou, raněnou... Nechápal jsem, jak jsem to mohl udělat... a i když vím, co přesně se stalo, pořád to nechápu.

Goaul´di na nás použili jednu ze svých nových zbraní. Je to plyn, který vyvolává agresi. Kdyby působil víc, zabil bych ji. Zabil bych svou podřízenou. Pak by ostatní zabili mě a pak sebe navzájem. Goaul´di by zase pro jednou vyhráli. Ale to se nestalo. Pomoc přišla dřív, než k tomu mohlo dojít. Ale přesto... té ženě, mé kolegyni a přítelkyni... Sam Carterové... bylo ublíženo... někým, kdo se o to nikdy ani neměl pokusit.

Tomu dotyčnému je to líto, jako nic jiného na světě... moc a moc ublížil někomu, kdo pro něj mnoho znamená.“

Jack skončil a kolem se rozhostilo ticho.

„Nebyla to vaše vina,“ zašeptala Sam.

„Ale ano, byla.“

Sam vylezla ze svého vězení, přešla k Jackovi, sedla se před něj a objala ho. Vděčně to přijal.

„Omlouvám se... strašně se omlouvám,“ zavzlykal. Sam ho k sobě tiskla. Nechtěla vidět, jak brečí a nechtěla, aby ani on viděl, jak začala brečet taky.

„Není se za co omlouvat,“ řekla konejšivě, ale její hlas se třásl.

„Je mi jedno, jestli jsem to způsobil sám nebo pod vlivem čehosi, ale zranil jsem vás... vás, na které mi tolik záleží, kterou mám tolik rád... kterou... miluju!“

Sam se od něj odtáhla, ale ne proto, že by se jí v jeho náruči nelíbilo, ale proto, že chtěla vidět jeho výraz při tom slastném slově.

„Taky tě miluju,“ zašeptala. Pak chvíli seděli v tichu. Nakonec to byla Sam, kdo první promluvil. „Už na to zapomeňme. Rány se zahojí a... všechno zlé k něčemu dobré... konečně jsme řekli, co jsme chtěli.“

„Mohli bychom to probrat třeba u mě doma, co říkáš?“

„To mohli, ale... ještě než se vrátíme k ostatním...“

Pokračovat nemusela. Jack ji hluboce políbil. Jako by četl její myšlenky.