Toho rána se Sam probudila dřív než obvykle. Zranění na její ruce bylo staré několik dní, přesto se ještě ozývalo. Hned po tom, co se vrátili na základnu a doktorka Fraiserová je zběžně ošetřila, dostali dovolenou. Sam ani neprotestovala. Byla unavená a chtěla si srovnat pár věcí. O Jackově nabídce se nebavili. Ani neměli kdy. Viděla ho tak deset sekund po tom, co prošli bránou, pak jí někam zmizel a už se neukázal. Byly to přesně tři dny a ještě jí ani nezavolal. Nemohla pochopit, jak mohl tak lehce přejít, co se stalo na lodi... pořád ještě čekala, že zavolá.
Ležela v posteli, zírala do stropu a přemýšlela, jestli si skočí pro snídani a noviny... a nevezme to cestou na základnu. Byla sobota. No a? SGC nerozlišovala víkendy a pracovní dny. A Sam už vůbec ne.
Zazvonil telefon a vytrhl ji z jejích myšlenek.
„Ano?“ ozvala se do sluchátka až přehnaně vesele. Něčí telefonát ale přece očekávala.
„Jste major Carterová?“ okamžitě ji zklamal hlas na druhé straně linky.
„Záleží na tom, kdo se ptá.“
„Jmenuji se Mitchel Lastro, madam. Musím s vámi mluvit.“
„Nevidím důvod proč byste měl, pane Lastro,“ striktně odmítla, aniž věděla, o co kráčí.
Uslyšela povzdech. Pak ten člověk pokračoval. „Řeknu jediné slovo – Iononym.“
„A? Má mi to něco říkat?“ zeptala se zdvořile. ´Kdo ksakru jste?´ dodala si v duchu.
„Možná by mělo. Jestli se se mnou setkáte, pochopíte, proč to nechci probírat po telefonu.“
Sam chvíli přemýšlela. Neměla co ztratit. Setká se s ním na veřejném místě a...
„... váš roztržený ret.“ Bylo jediné co ještě zaslechla.
„Promiňte, co jste to říkal?“ přeptala se.
„Říkal jsem, že Iononym znáte. Důkazem je váš roztržený ret.“
Sam mlčela. ´No, vážený, to mi udělal můj nadřízený, když jsem od něj dostala tu největší facku ve svém životě... on takový jinak není, žádné obavy. Na té lodi... Goaul´di na nás použili jejich novou zbraň a... Bože, vždyť o tom mluví!!!´ přemítala v hlavě.
„Kdy a kde se setkáme?“ vyhrkla.
„Kavárna Idayah. Znáte?“
´Znám jen Cheyenne Mountain... a O´Malleyho,´ řekla si.
„Ne.“
„Kirsten Evest´s street 36.“
„Dobrá, budu tam. V deset večer?“
„Ano. A... přijďte, majore, bude vás to zajímat,“ řekl a zavěsil.
Sam bilo srdce na poplach. Volal jí někdo, kdo ví o tom plynu, který teď používají Goaul´di jako zbraň. Ale jak? Jediný, kdo to věděl jsou Tokr´ové a pár lidí z SGC. Nikdo mu to přeci nemohl říct. Kdo to byl? Kdo byl ten Mitchel Lastro? A mluvil vůbec pravdu? Jistěže mluvil... nemohl by si něco takového vymyslet. Věděl o jejím rtu... no a to jak? Sleduje ji? Zná ji? Stýká se s lidmi, co ji znají? A má pro ten plyn název... Iononym? Ano, Iononym. Tak to říkal... Co všechny ty otázky znamenají a kam směřují? Ptala se Sam sama sebe. Jediné už věděla teď... dalo by se to shrnout jedním slovem – POTÍŽE. A Sam neměla potíže ráda.
Sam celý den nemohla přestat myslet na záhadný ranní telefonát... ať se snažila cokoli dělat a na cokoli myslet, myšlenky se neustále stáčely jedním směrem. Nebylo ani osm hodin, když se začala chystat do kavárny. Zběžně si namalovala oči, trochu si přepudrovala obličej, projela vlasy trochou gelu... neměla důvod se nějak zvlášť upravovat. Hodila na sebe nějaké obyčejné decentní oblečení... o několik dní později si vzpomněla, že to byly kaki kalhoty a černá kožená bunda.
Z domu vyrazila ve čtvrt na deset. Přesto, že věděla že na Evest jí to nebude autem trvat víc jak patnáct minut. Když pak parkovala na podlažním parkovišti, vzdáleného asi tři dobré minuty pěší chůze od kavárny, hodiny jí přesně ukázaly, že tu cestu zvládla za jedenáct minut. Zamknula auto, přehodila si přes rameno kabelku a vydala se do kavárny. Cestou neustále sledovala hodinky. 9:28. Přála si, aby ručička vynechala část ciferníku a skočila na celou. Nicméně do kavárny dorazila něco po půl, objednala si kávu, a pak, následující půl hodiny dělala, že ji strašně zajímají obrazy na stěnách.
10:03. ´Ach, Bože, kde je? Byla to jen záminka, abych odešla z domu? Ne, ježíši, jsem paranoidní,“ nadávala si.
Objevil se v 10:08 s modrou růží a velkou omluvou. Když ho Sam uviděla, zapomněla, proč v kavárně vlastně je. Ten muž na sobě měl černý oblek, černou kravatu a bílou košili. Měl černé vlasy a, kupodivu, modré oči. V obličeji vypadal trochu jako Daniel. Jinak byl o něco starší, vyšší, svalnatější, tmavší a kratší vlasy. Tvář měl hladce oholenou... obočí upravené.
´Pokud to není nějaký narcista, pak je to docela fešák,´ ohodnotila ho Sam. Líbil se jí. Vstala a on jí podal ruku. Jeho stisk byl pevný a upřímný. Podívala se mu do očí. Stejně silné a upřímné jako jeho ruce.
„Berte to jako omluvu za pozdní příchod. Měl jsem ještě nějaká vyřizování,“ řekl, usmál se a předal jí růži. Pak mávl na servírku a ona kývla na zpět. Bylo zjevně vidět, že už ho tu znají.
Sam se opět posadila a on naproti ní.
„Víte, madam,“ začal.
„Nejsem vdaná, pane Lastro,“ přerušila ho.
„Oh, promiňte... tak slečno, majore?“
„Zůstaňme u toho majora.“
„Já nejsem v armádě,“ usmál se. „Ale můžete mi říkat Mitcheli, jestli chcete, nebo Miku, pokud vám to nepřipadá příliš osobní.“
„Dobrá, Miku, já jsem Sam.“
Zase se usmál a pokýval hlavou.
„Tak tedy... Sam... rád bych vám něco řekl. Jsem od NID,“ chvíli ji nechal, aby tu informaci vstřebala, pak pokračoval. „Vím, že je nemáte ráda... no, kdo by měl, ale přiznejme si, že jsme jedinou tajnou organizací, která spolupracuje se všemi vládními odbory a nejen s nimi. Nemusím vám vysvětlovat, že nebudu bláhový, když řeknu, že NID má vládu teoreticky nad celým světem.“
Sam přikývla, upila své kávy, a pak ho očima vybídla, aby pokračoval. Než tak učinil, přišla servírka a postavila před něj hrnek kávy se šlehačkou.
„Jak se máte, pane Darcy?“ zeptala se mile.
Sam neuniklo, jak jej oslovila.
„Však to znáte, Jane, pořád se něco děje. Jak se tak na vás dívám, myslím, že jste na tom teď relativně dobře, mám pravdu?“
„To máte, pane,“ řekla a naklonila se nad něj, „někdy si promluvíme.“
Zase se narovnala a odpochodovala jinam.
„Jak se jmenujete?“ chtěla vědět Sam, když Jane zmizela z doslechu.
„Mitchel Lastro.“
„Ona vás oslovila jinak.“
„Sam, nikdy nemůžete vědět, kdo jsou lidé okolo vás. Nikdy jim nemůžete věřit. Tohle děvče vypadá nevinně, ale co když to tak není? Co když první věc, kterou udělá, až přijde domů bude pokus o nabourání se do centrálního tajného systému vlády? Nikdy nevíte, jak by jí posloužilo mé jméno. Když jsem s vámi, není nutné skrývat, kdo jsem.“
„Budu vám věřit,“ řekla. ´Nebudu, ale co na tom?´
Jako by četl její myšlenky dodal: „Má matka byla Italka – Lucía Lastro. A protože táta byl Američan, dala mi to nejhloupější jméno na světě – Mitchel. Někdy se vyplatí si vymýšlet... zvlášť s takovým jménem.“
„Myslím, že je dobré, Miku. Ale něco jste mi přece chtěl říct, ne?“
„Ano, promiňte. To všechno, co jsem řekl, už znáte. Nevím však jestli víte, že vaše základna je s námi v úzkém spojení... řekli nám o...“ rozhlédl se kolem, naklonil se k ní a ztlumil hlas. „O té nové zbrani, řekli nám, co se stalo, když ji Goaul´di použili. Začali jsme trochu pátrat a něco jsme zjistili. A není to moc hezké, Sam.“
„Co je to?“
„Je to pozemská zbraň.“
Sam na něj zírala, jako by jí právě řekl, že se stala prezidentkou Spojených států. Srdce jí bilo ještě rychleji, než ráno, když jí zavolal. A teď taky věděla, že když si říkala, že z toho budou jen potíže, netušila vůbec jaké.
„Ten, ten Iono...cosi?“ vykoktala.
„Iononym,“ zašeptal, i když nebyl důvod k obavám. Bylo pozdě, kavárna byla téměř prázdná a navíc tam hrála docela hlasitá hudba.
„To my jsme ji vynalezli? Myslím nás lidi.“
Kývl. „Spojili jsme se s NASou... protože jsme věděli, že právě oni mají v tomhle směru ty správné pravomoce. Proběhlo nějaké to další vyšetřování a celé nás dovedlo do Německa. Známe i jméno – Hans Berger. K vývoji Iononymu došlo v německé firmě Engine Development, která se stará o vývoj motorů a jejich dodávání na trh. Berger je právě jejím ředitelem.
K objevu Iononymu došlo zcela náhodou, a vlastně i omylem. Záhy potom, co Berger zjistil jak plyn pracuje... což mělo za následek 15 mrtvých... ho nabídl Americe. Naše vláda ho ale neschválila a označila ho jako potencionální chemickou zbraň a poručila Bergerovi se ho zbavit. Přesně osm dní nato se na Bergerově účtu objevilo půl milionu euro a za další tři dny dalších 200 tisíc. Po kontaktování německých úřadů jsme se dozvěděli, že Berger někomu prodal recept na vývoj Iononymu. Nezjistili jsme komu. Proslýchalo se, že Berger bude mít v nejbližších dnech smrtelnou nehodu, nevím odkud tohle přišlo. Přesto, Berger žije a my z něj musíme dostat informaci komu ty recepty prodal.“
Sam ještě chvíli seděla, se šálkem kávy v rukou a přemítala o tom, co jí Lastro řekl.
„Jedno víme jistě, mezi Bergerem a Goaul´dy je jeden nebo více prostředníků,“ řekla Sam.
Lastro se na ni tázavě podíval.
„Viděl jste někdy nějakého Goaul´da platit americkými dolary?“ zeptala se.
„To je pravda.“
„Proč mi to všechno říkáte? Proč jste si to nevyřešili sami? Sám jste řekl, že NID vládne světu a že jste s SGC v kontaktu. Tak proč jste nás do toho tahali, a když už, proč jste to řekl mě?“
„Sam, chápete, že tu mluvíme o ohrožení celosvětové bezpečnosti?“
„Ano, to chápu.“
„A že zoufale potřebujeme vaši pomoc?“
„Mocná NID potřebuje pomoc nicotné SGC?“
„Až zjistíme, který Goaul´d má Iononym ve svých rukou, budeme se ho muset zbavit. K tomu budeme potřebovat vás, vaši bránu a všechny aliance, které země má. Do tohohle byste měli být zainteresovaní od začátku, nemyslíte, Sam?“
„Možná ano. Ale tohle nebude lehké, Miku, a vy to víte.“
„Chci abyste vy a pár vybraných lidí letěli na letadlovou loď USS Vasthope. Momentálně se nachází v bezcelním pásmu mezi Amerikou a Evropou a brzy vpluje do Německých výsostných vod. Berger bude také přepraven na její palubu. Německo nám totiž nechce dovolit u nich kotvit. Momentálně jsme na tom tak, že žádné naše vojenské letadlo nesmí vstoupit do jejich vzdušného prostoru. Mohli byste tam letět jako turisti, ale pro obě strany bude pohodlnější Vasthope.“
„Já jen pořád nechápu, proč tam nepošlete svoje lidi.“
„Nemáme teď dost lidí, které bychom mohli uvolnit.“
„A my snad ano?“
„Sam, NID ovládá 79% všech amerických satelitů nad zemí. To, že NSA pořád tvrdí, že jí patří 93% všech těch šrotů na orbitě je lež. NID i NSA dostává informace od 38 satelitů... podotýkám, že od stejných, jenomže NID má mocnější dekódovací zařízení, přijímáme tedy signály, které pro NSA zůstávají tabu. NID i NSA mají pak ještě svoje vlastní satelity. Halo ovládá momentálně NID. A Halo se momentálně nachází nad Irákem. Je potřeba 236 lidí, abychom správně zpracovali informace, které nám dodává. A sama víte, že kvůli válce musí být pořád komplet všichni ostražití. Pro ten váš *výlet* bude potřeba převést na vaši pozici nejméně čtyři další satelity a to nemluvím o těch, podle kterých se řídí loď, a to je sakra hodně lidí, Sam.“
„Díky za vysvětlení,“ řekla Sam sarkasticky.
„Přijímáte to, majore?“ zeptal se. Postřehla změnu hlasu i to, že ji oslovil jako majora.
„Nemůžu vám to takhle říct, Miku.“
„Ale řeknete jim o tom, že ano?“
„Jak to, že už to dávno neví?“
„Vedení NID prvně chtělo jednoho člověka z SGC. Rozumíte? Když jim to podáte vy, tak budou souhlasit spíš, než kdybych to byl já, kdo jim o tom poví. Jste jedna z nich, na vás dají.“
„Tak proto jste vybrali mě?“
„Vlastně ano.“
„Takže záleží jen na tom jak se rozhodnu já?“
„Myslím, že ano.“
„Jak si můžete být tak jistí, že budu souhlasit?“
„Celou dobu existence SGC neděláte nic jiného, než že se snažíte chránit Zemi před Goual´dy. Teď by to nemělo být jinak. Pomlčte o tom, a zítra můžeme být všichni mrtví.“
„Dobrá, alespoň se o tom zmíním.“
„Budou souhlasit, uvidíte.“
K jejich stolu přišla Jane a vzala si od Sam prázdný šálek.
„Ještě něco?“ zeptala se.
„Ne, děkuju, zaplatíme,“ usmála se na ni Sam. Jane odpochodovala k pultu a Sam vytáhla z kabelky peněženku. Mike ji ale zarazil. „To je dobrý, zaplatím to.“
„Ne, Miku, ani vás pořádně neznám.“
Místo odpovědi se Mike zvedl a šel směrem k Jane. Sam jen viděla, jak vytáhl peněženku a podal jí bankovku. Pak se vrátil zpátky za Sam.
„Myslím, že bychom měli jít, už budou stejně zavírat,“ vzal Saminu bundu z věšáku a pomohl jí se obléct. V kavárně už kromě nich nikdo nebyl.
Mike vyšel ze dveří a podržel je, dokud Sam nevyšla. Sam zaznamenala každé jeho gentlemanské gesto.
„Smím vás doprovodit k autu? Kde parkujete?“
„Támhle,“ ukázala Sam směr stupňovité parkoviště. „A ano, smíte.“
„Myslím, že by vám nikdo neměl šanci ublížit, ale přece, jistota je jistota.“
Sam se usmála a pak chvíli pokračovali mlčky.
„Víte, Sam, myslím, že jste výjimečná žena. Toužil jsem po tom se s vámi setkat. Opravdu. Byl jsem první, kdo se přihlásil, že vám půjde všechno sdělit.“
„Aha, to mě těší.“
„Viděl jsem vás s tím slizounem Kinsym při volbách. Modrá uniforma vám sluší, ale kam se hrabe na tohle.“
„Rozhodl jste se mi lichotit, Miku?“
„Jestli nám nepomůžete, možná budu poslední, kdo se o to pokusil.“
Sam se zastavila. Mike ušel ještě několik kroků, pak se zastavil a otočil se za ní. Taky se mu líbila. Točila v rukou modrou růží, kterou jí daroval a přesto, že už vypadala unavená... obdivoval její krásu.
„Udělám všechno, abychom zachránili tuhle maličkou planetu, Miku, ale nic vám nemůžu slíbit.“
„Já vím. Děkuju.“
Věnovala mu úsměv a znovu se dala do kroku. Dál už nikdo z nich nepromluvil. Za několik minut došli k jejímu vozu. Sam se opřela o kapotu a chvíli Mika pozorovala.
„Nádherný auto,“ poznamenal. „Chevrolet, že mám pravdu?“
„Máte.“
„Je krásný jako jeho majitelka.“
„Miku!“ napomenula ho. Pak se odstrčila od kapotu a vytáhla si klíčky. Vzal jí je z ruky, odemknul dveře a otevřel je pro ni. Jak dlouho už pro ni nikdo nic neudělal.
„Prosím, můžete nastoupit,“ podal jí klíčky.
„Mějte se, Sam a pamatujte si, co je třeba udělat,“ zasalutoval jí a otočil se aby odešel.
„Miku?“ zavolala za ním, když ušel několik metrů.
Obrátil se.
„To je všechno?“ zeptala se.
„Čekala jste něco víc?“
Nadechla se a sklopila oči k zemi. Chvíli tak stála a pak se na něj znovu podívala.
„Mám doma láhev vína, která by možná potřebovala otevřít,“ řekla. Pro Mika to znělo sladce.
„Vždycky se najde příležitost,“ otočil se a zase odcházel.
„Myslím, že ta příležitost je právě teď.“
Mike se opět zastavil. Tentokrát se neotočil.
„Nemusíme spolu přece hned spát. Můžeme si jenom povídat,“ zaprosila. Tak moc chtěla pozornost, chtěla mít někoho s kým stráví večer... a pár kroků od ní stál muž, který se jí líbil, který ji přitahoval. Nechtěla si ho zase nechat proklouznout mezi prsty.
„Musím se vrátit do Washingtonu,“ řekl pomalu. Zarazila ho její upřímnost.
„No, přemlouvat vás nebudu,“ pokrčila rameny, nastoupila do auta a nastartovala motor. Ale nerozjela se. Podvědomě čekala, že se Mike vrátí. A vrátil se. Když ho viděla sedět vedle ní, v jejím autě, na cestě k ní domů... srdce jí poskočilo radostí. V ten okamžik ji ani nenapadlo, že existuje někdo, komu před třemi dny řekla, že ho miluje a jehož vzkazů byl teď její záznamník plný.
Sam zaparkovala před svým domem a vypnula motor. Chvíli seděli a naslouchali tichu.
„Nepůjdeme dovnitř?“ nabídla.
„Ano, myslím, že bychom měli ochutnat to víno.“
„Mám jen pivo.“
„Ale říkala...“
„Já vím.“
„To nevadí, pivo je taky fajn.“
Otočila se k němu. Nevěděl jestli se mu to zdá nebo se v jejích očích opravdu objevily slzy.
„Víš kolik mi je?“ zeptala se plačtivě.
Kývl.
„Jak to, kruci?“ zarazila se.
„Četl jsem tvoji zprávu.“
„Je to fér?“
„Oproti tomu, co jinak NID dělá si myslím, že je.“
„Neměla bych touhle dobou být vdaná a mít nejmíň dvě děti?“
„Taky nemám ženu a děti.“
„To mě má uklidnit?“
„Ne, jen... nejsi v tom sama.“
„Už dva a půl roku jsem neměla rande. Víš co to znamená?“
„Že jsi rozumná.“
„Rozumná?“
„S láskou je jen trápení.“
„Ty si to myslíš?“
„Proč sedíme tady v autě? Dal bych si to pivo.“
„Tak myslíš si to?“
„Ne, nemyslím.“
„Tak proč jsi mi to řekl?“ plakala. Mikovi to nebylo zrovna dvakrát příjemné. Byl se ženou, kterou znal asi dvě hodiny a ona už před ním plakala. Na druhou stranu chápal, že je jí smutno. Jemu taky bylo. U žen jde pláč prostě snadněji ven, no.
„Chtěl jsem tě utěšit.“
„Nebyl by z tebe dobrý psycholog,“ podívala se na něj a pokusila se usmát. „Omlouvám se,“ otřela si slzy. „Brečím tu jako malá holka. Ale všechno mě moc mrzí. Bože, znám tě asi dvě hodiny... řekl jsi mi tu nejdůležitější věc, kterou vůbec vláda může mít, a já tu brečím, protože jsem už dva a půl roku neměla sex... A ještě jsem tak otevřená k člověku, co ho neznám. Není to absurdní?“
„Má smysl něco říkat? Nejsem přece dobrý psycholog.“
„Ale no tak.“
„Tak tedy... sdělil jsem úřední informaci majoru Carterové a vím, že se na ni mohu spolehnout. Rozloučil jsem se s ní v kavárně a pak jsem šel doprovodit k autu milou dámu Sam Carterovou, kterou jsem dnes večer poznal. Jsou to asi dvě hodiny, ale normálně se spolu bavíme, nic na tom není. Zítra bych se vedle ní chtěl probudit, protože pak se vrátí práce a já budu zase muset jednat s majorem Carterovou.“
„To bylo dobré,“ pochválila ho. „Půjdeme konečně?“
Vystoupili z vozu do chladné noci. Když se za nimi zabouchly dveře domu, Sam rozsvítila malou lampičku. Prošla do kuchyně a ihned se otočila k ledničce. Otevřela ji a chvilku civěla dovnitř.
„Mám Heineken a...“ naklonila se a zašátrala v ledničce. „A Heineken,“ zavolala na Mika.
„Rozmyslel jsem si to. Mám chuť na něco jiného.“
„A to?“
„Říkala jsi, že to nebudeme dělat, ale s tím vínem jsi taky lhala.“
Sam se na něj divoce usmála.
„Co přerušit tvůj dvou a půl letý půst?“ navrhl jí.
Chytila se ho kolem krku a místo Saminy odpovědi jejich rty splynuly ve vášnivém polibku. Pak ji Mike vzal do náruče a odnesl do chodby.
„Kde je ložnice?“ zeptal se.
„Nahoru po schodech.“
Když stoupal na první schod, opřela si hlavu o jeho rameno a šťastně si oddechla. Světýlko na záznamníku v kuchyni zběsile blikalo a oznamovalo jeho majitelce, že má pět nových vzkazů. Všechny od jednoho čísla. A všechny od člověka, po kterém toužila, aby jí zavolal.
Pokračování příště...