Nechal jí pět vzkazů! Pět! Bylo půl jedné a ještě mu nezavolala. Měl o ni starost, ale na druhou stranu ji znal dost dobře na to, aby věděl, že se o sebe dokáže postarat. Po šesté už jí volat nechtěl. Nechtěl na ni ani myslet. Neustále se převaloval na posteli a ani v nejmenším se mu nedařilo usnout.
´Zítra... vlastně už dnes ráno jdu do SGC, musím se vyspat,´ přikazoval si Jack. To samé si přikázal i ve dvě a někdy mezi třetí a půl čtvrtou. Ve čtyři se mu podařilo usnout.
... viděl ji jak vykročila na tu lávku, křičel na ni, že je to nebezpečná, ale ona šla stále dál. Potom zahlédl, jak se její nohy svezla po hladkém povrchu a ona ztratila rovnováhu. Utíkal tím směrem, kde předtím stála, i když věděl, že je to zbytečné. Padl na okraj propasti a křičel a křičel...
A křičel ještě když se prudce posadil na posteli a zjistil, že to byl jenom zlý sen. A ptal se sám sebe, proč se mu zdál. Hloupá otázka. Od doby co od něj odešla Sára a on měl možnost poznat Sam, změnil se jeho pohled na svět. A nikdo a nic mu nemohlo vzít vzpomínky na Samin úsměv, její oči, její hlas, její chování. Miloval on ji a ona jeho. Věděl to on a věděla to ona. Tak proč mu kruci neodpověděla na jeho vzkazy?
Mrkl na hodiny. Půl sedmé. Vstal, šel si uvařit kávu, oblékl se, vrátil se do kuchyně vypít kávu, a pak vyrazil na základnu. Byl div, že se tam Jack dostal živý a zdravý. Jeho myšlenky totiž nepatřily ranní dopravní situaci, ale něčemu úplně jinému. Bylo to jako nemoc. A jediný lék, který mohl pomoci nesl název Láska Samanthy Carterové. Ten lék existoval! Ale Jack už nebyl ten, kterému patřil. Tak pozdě si uvědomili, že by se měli vydat na společnou cestu, a tak brzy se Sam odvrátila.
Když Jack vešel do šatny, našel tam převlékajícího se Daniela.
„Ahoj,“ pozdravil.
„Ahoj,“ opětoval mu Daniel pozdrav. „Jak ses měl?“
„No, neměl jsem nic moc na práci, Danieli.“
„Zato Sam měla. Za půl hodiny v zasedačce se dozvíme o co jde.“
„Dobrá, budu tam.“
„Nezajdeme ještě do kantýny na snídani?“ navrhl Daniel.
„Proč ne,“ souhlasil Jack, zapnul si poslední knoflíček u košile a vyšel za Danielem ze dveří.
Půl hodiny nato se dozvěděl zlomovou informaci.
Po tom, co jim Sam řekla všechno co jí řekl agent Lastro o Iononymu, stála v čele stolu a dívala se do vytřeštěných a vyděšených tváří svého týmu a generála Hammonda.
„Generále, musíme jim pomoct, všichni přece víme, co je v sázce,“ prosila Sam Hammonda, kterému se pomáhat NID zřejmě nelíbilo.
„Na toho Bergera nebo jak, nechtělo by to spíš právníky a psychology,“ přidal se Jack. Sam po něm vrhla nasupený pohled.
„A jak vůbec víte, že ten Berger mluví anglicky, majore?“ nenechal se Jack odbýt. Její odtažité chování ho ale zarazilo.
„Nevím, plukovníku,“ řekla.
„A´t tam ta skvadra pošle svoje lidi,“ podíval se Daniel prosebně na generála.
„To právě nejde, Danieli,“ odvětila Sam klidně.
„A proč ne?“ chtěl vědět Teal´c.
„NID nemá nikoho k uvolnění. Agent Lastro říkal, že je to kvůli válce v Iráku. Říkal, že NID ovládá Halo.“
„Říkal, říkal... vy tomu chlápkovi věříte? Je od NID, Carterová!“
„Se vší úctou, to jsem si všimla, plukovníku.“
Na chvíli se rozhostilo ticho, a pak Sam pokračovala. „Generále, já osobně si myslím, že je naší povinností pomoct. Nemá smysl to přejít a dál hledat spojence pro Zemi, která, když to necháme být, už nebude. No tak, NID pro nás taky něco udělala.“
„A co z toho bylo dobré?“ neodpustil si Jack.
„Uvážím to, majore,“ pokusil se Hammond ukonejšit její zoufalství.
„Nezbývá moc času, pane,“ zašeptala.
„Udělám pro to, co se dá. Zatím dělejte svou práci. Teď prosím dovolte, abych vám dal rozchod,“ zvedl se Hammond. Všichni ostatní udělali totéž a zasalutovali mu. Pak generál opustil zasedačku.
Sam přešla ke svému místu a začala si sklízet svoje věci.
„Nemyslíte, že kdyby to bylo skutečně vážné, byly by o tom uvědomeny všechny úřady a NID by nežádala a pomoc nás?“ promluvil na ni Daniel.
„Danieli, úřady o tom ví, žádný strach. Nesnažím se tu prosadit vlastní názor. Jen mi, Danieli, prosím zodpovězte jednu otázku, proč existuje program Hvězdné Brány?“
Nikdo nepromluvil.
„Danieli?“ vybídla ho.
Snažíme se chránit Zemi před Goaul´dy,“ odpověděl konečně.
A vy plukovníku, a vy Teal´cu, máte stejný názor?“
„Ano,“ řekli jednohlasně.
„A není náhodou naše povinnost zabránit jakémukoli útoku, byť i neověřenému? Není to náhodou jedna z podmínek v přísaze, co jsme podepsali?“ pokračovala.
„Jacku, já souhlasím se Sam,“ řekl Daniel.
„Já také O´Neille,“ přidal se Teal´c.
Jack se na ně tiše chvíli díval.
„Nemám rád ty pitomé všeználky z NID, ale zato mám rád Zemi a pomůžu jí. Chci jí pomoct. Půjdu teď za Hammondem a pokusím se ho přesvědčit, aby našel nějaké letadlo na Vasthope,“ řekl Jack nakonec.
Daniel a Teal´c odešli za svou prací. Sam zůstala ještě chvíli v zasedačce. Pak vstala, všechny svoje věci nechala na stole a odešla do své laboratoře. Když jí počítač potvrdil, co potřebovala vědět, prudce se zvedla a utíkala do Hammondovy kanceláře. Ani nezaklepala a prudce vtrhla dovnitř.
„Pane, zrušte ten let!“ zakřičela.
Hammond se prudce postavil a přešel k ní.
„Majore, co je s vámi? Ani jsem ho neobjednal, jenom klid. Jste v pořádku?“
„Jo, jsem dobrá, díky. Omlouvám se za to, jak jsem sem vtrhla.“
„To nic. Co se stalo?“ chtěl vědět Hammond.
„plukovníku s NID jste měl pravdu. Byla to léčka... a my se chytili,“ otočila se k Jackovi.
„Říkal jsem, že od nich nejde čekat nic dobrého.“
„Ušili to na nás, to ano, ale... ani nemohli jinak.“
„Nerozumím. Vysvětlete nám to, majore,“ přikázal jí Hammond.
„No... začnu úplně od začátku...“
„To by bylo fajn,“ ušklíbl se Jack.
„Nechápu jak to, že jsem na to nepřišla hned. Od začátku mi bylo divné, proč do toho NID nepošle vlastní lidi.“
„To nám taky, majore,“ ujistil ji Hammond.
„Ale asi jsem na to přišla, generále. Jsou jen tři způsoby, jak dostat ten recept na Iononym ze Země. První způsob: někdo odletěl i s receptem vesmírnou lodí. Druhý způsob: nějaká vesmírná loď si pro něj přiletěla. Ale! Tyhle dva můžeme spolehlivě zamítnout. Před chvílí jsem si ověřila, že žádné, ani Americké ani jiné, úřady nezaznamenaly vstup cizího tělesa do atmosféry ani žádné těleso, které by ji opustilo. Pak tedy zbývá ještě jeden, poslední způsob, jak ho dostat ven...“
„Hvězdná Brána,“ přerušil ji Jack.
Sam přikývla.
„Panebože, majore, snad nechcete říct, že...“ nechtěl uvěřit Hammond.
„Jiná možnost není, pane. NID to věděla. A taky věděla, že na to přijdeme. Letět na Vasthope by bylo zbytečné. Tím, že to řekli mě a věděli, že to řeknu vám si zajistili, že na tom budeme pracovat. NID věděla, že se budeme snažit najít trhlinu v lodi. Pokud by se o to pokusili oni sami setkali by se jen s neúspěchem. Tomu, kdo pronesl ten recept bránou by to brzy došlo a měl by dostatek času se skrýt. Myslím, že to měli celkem chytře promyšlené.“
„Víte kolik je to lidí, Carterová?“ stěžoval jí to Jack.
„Pořád lepší než letět na Vasthope a snažit se dostat to z toho Němce. Uvědomte si, že bychom hledali jednoho ze šesti miliard. Takhle to je snazší. Máme sedmnáct amerických SG týmů a třináct ruských. V databázích jsem si ověřila, že ruská brána byla aktivována pouze dvakrát od doby, kdy Berger ohlásil vynalezení Iononymu americké vládě... a třikrát od doby, kdy ho skutečně vynalezl, chceme-li být přesní. Americké týmy prošly bránou šestkrát od oznámení a jedenáctkrát od vynalezení. Mám k dispozici výpis všech členů, kteří tedy v uvedené době prošli na jinou planetu. Je jich 63. A to je mnohem mnohem lepší než hledat v šesti miliardách. Musíme je prověřit všechny. A pak ještě Bergera a všechny, co s ním přišli do styku. Počet lidí se nám zvedá, ale i tak... za Zemi se to musí risknout. Prověříme jestli někdo z uvedených za posledních devět dní neopustil svou vlast... a to se modleme, aby necestoval na falešný pas. Pokud budeme mít štěstí, s pomocí FBI bychom měli do 24 hodin znát toho, kdo předal recept na Iononym Goaul´dům.“
„Dobrá práce, majore,“ pochválil ji Hammond.
„Díky, pane.“
Sergejevič Bodor. V 9:15 tohle jméno neznali. Ve 12:41 vtrhlo do jejich životů a způsobilo spoustu změn. FBI pracovala rychle. SGC jim poslala 99 jmen – 52 Amerických, 11 Ruských a 36 Německých – a otázku, jestli někdo ze všech těch lidí v posledních 23 dnech nevycestoval ze své země. To jestli použil nebo nepoužil falešný pas bylo ve hvězdách. Nezbývalo než doufat. Po pár hodinách jim přišel výpis. 98 z prověřovaných osob pilně pracovalo ve svých zemích, jeden si udělal třídenní dovolenou.
27. 3. Sergej Bodor využil služeb národních Ruských aerolinií a letěl z Moskvy do Frankfurtu. Co pak dělal do 31. 3. v Berlíně se můžeme pouze dohadovat, každopádně alespoň několik hodin si vyšetřil, aby je strávil ve společnosti Hanse Bergera a převzal od něj recept na Iononym. Během té doby už docházelo k převodu 200 000 euro z Bodorova účtu na Bergerův. Tahle částka byla přidána k už původnímu půl milionu, které Bodor nechal poslat již před svým odletem z Ruska. Všichni do jednoho se shodli, že 700 000 euro je příliš přehnaná částka za recept na zabijácký plyn. To ovšem netušili, že pro Bodora je cena za osvobození nevyčíslitelná. Dozvědět se to měli až později...
V letadle na trase Frankfurt/Moskva letícím 31.3. už zase seděl Sergej Bodor. O 700 tisíc chudší, o recept na Iononym bohatší. Čtyři dny poté byl na jedné z misí zajat Goaul´dy. Tehdy ještě nikdo netušil, že šlo o úmysl. Vlastně to nikdo netušil ani teď.
„Cože? Je nezvěstný?“ nevěřil Jack vlastním očím a zíral na obrazovku počítače.
„Už skoro týden,“ hlesl Daniel.
Sam cosi vyťukala do klávesnice a podle všeho to vypadalo, že se dostala do databází ruské Hvězdné Brány.
„Byl unesen Goaul´dy,“ oznámila jim s ledovým klidem. Měla k Bodorovy tichý odpor. Moct to udělat, vystřelila by mu mozek z hlavy za to, co způsobil. Utrpení u Goaul´dů mu přála.
„Záminka?“ napadlo Jacka.
„Možná,“ odvětila Sam.
„Ježíši, kdo se zdravým rozumem, by se dal dobrovolně zajmout těmi hady?“
Sam po Jackovi vrhla svůj pohled a on by přísahal, že mu tím chtěla říct: Třeba my. Ne, nezapomněl, že šli kolikrát do Goaul´dí léčky dobrovolně.
„Na Zemi už nic nezmůžeme, musíme zničit Nebhet,“ řekl Teal´c do nastalého ticha.
„No jo, poprosíme Asgardy o pomoc, ti se vyznají v celé galaxii i mimo ni. Ať je ta Goaul´dí dáma kdekoli, věřím, že ji najdou. Je to správná a ostrá rasa,“ souhlasil Jack.
„Uvědomím o tom generála,“ zvedla se Sam od počítače a šla ke dveřím.
„Carterová!“ zavolal za ní Jack. „Co je s vámi?“ dodal, když se otočila.
„Nic mi není,“ pokusila se o úsměv.
„Od tý doby, co jste nám řekla, na co jste přišla mi připadáte nějaká divná.“
Zavrtěla hlavou a odešla. Jack by ale vsadil svůj život, že než to udělala, její oči zaplavily slzy.
Všechno se pak seběhlo hrozně rychle. Rozhovor Sam a generála, řídící místnost, kontaktování Asgardů . slíbili, že jim Nebhet najdou. Ten den už nic nemohli udělat. I když den není to správné slovo... bylo už půl deváté večer, když je Hammond uvolnil.
Sam nasedla do svého auta na parkovišti základny. Chvíli seděla tiše a snažila se nic nevnímat. Pak sáhla po svém telefonu a vytočila Mikeovo číslo. Vzal to na páté zazvonění.
„Miku, musíme si promluvit,“ vyhrkla hned po tom, co se ozval.
„Co je s tebou, Sammie?“ všiml si jejího třesoucího se hlasu, i když se to snažila ze všech sil zastřít. Jeho hlas v ní ale opět vyvolal ten pocit.
„Jenom bych s tebou chtěla mluvit, ano?“ požádala. Na jeho otázku jinak nereagovala.
„Za půl hodiny jsem u tebe,“ souhlasil.
„Jsem teď na základně, ale do půl hodiny bych to měla zvládnout. Uvidíme se,“ zavěsila a nastartovala motor. V tom okamžiku někdo zaklepal na okénko jejího auta. Byl to Jack a sotva se rozhodla, že okno stáhne, začalo pršet. Ať chtěla nebo ne, musela ho nechat, aby se posadil na sedadlo spolujezdce. Kdyby byla pověrčivá, nikdy by neuvěřila, že začalo pršet náhodou.
„Plukovníku? Co jste potřeboval?“ zeptala se bez zájmu, ale se zdvořilým tónem. Vypnula motor.
„Potřeboval jsem vědět, co to s vámi je.“
„Tohle si musím vyřešit sama. Ale nedělejte si starosti, nejde o nic vážného.“
„Vypadá to ale jako by šlo skoro o život.“
„Ne, to opravdu nejde,“ usmála se.
„Můžu nějak pomoct?“
„Ne, myslím, že ne.“
„Pořád platí to pozvání, co jsem vám dal. Nechcete to zrealizovat právě teď?“
„Je mi líto, pane, ale už něco mám. Navíc, musím sebou hodit, abych to stihla... takže...“
„Mě nechcete vyhazovat, ale měl bych vypadnout.“
„Měl byste už jít.“
Jack otevřel dveře a vystoupil, pak se ještě sehnul a popřál jí pěkný večer. Poděkovala, znovu nastartovala a vydala se na cestu. Když ve zpětném zrcátku viděla jeho vzdalující se siluetu, poprvé zalitovala, že si Mike k tomu špinavému plánu NID vybral právě ji. Než vyjela z parkoviště prudce zabrzdila a začala křičet. Křičet jako nikdy dřív. Pak přestala, nastartovala a znovu vyjela. Cítila se líp.
Když parkovala u svého domu, Mike už na ni čekal přede dveřmi.
„Ahoj,“ pozdravil ji.
„Ahoj,“ opětovala mu to, ale nijak upřímně. Pustila ho do domu a rychle za nimi zabouchla, protože vítr venku sílil a metal do domu ledové kapky. Mlčky prošla chodbou, rozsvítila a odložila své věci na protilinku v kuchyni. Pak se otočila, opřela se o ni a zkřížila ruce na prsou.
Mike přešel k ní a chytil ji za ramena. Setřásla ho.
„Co se děje, Sam?“ polekal se.
„Tak já ti něco povím, frajere. Víš moc dobře, co se děje. Nebo ti ještě nedošlo, že po tom, co se stalo bych se mohla cítit zraněná?“
„Zraněná? O co jde?“
„Není ti ani trochu hanba, že jsi se mnou spal a držel jsi v sobě tu velkou lež?“
„Aha, tohle... Sam, já jsem ti to nemohl říct. Bylo to tajemství. Vyhodili by mě.“
„Na něco se zeptám... proč jsi se mnou vlastně spal?“
Mike nevěděl, co odpovědět. Sam se ze všech sil snažila potlačit slzy.
„Sam... podívej, mrzí mě, jestli jsi v tom hledala něco víc... znali jsme se dvě hodiny...“
„Takže stejně jako se mnou jsi mohl spát s kdejakou štětkou, co? ´No, když mě poslali do Colorada za nějakou blonďatou astrofyzičkou, podle mě to musí bejt kočka, tak proč bych si s ní neužil? Lepší než si platit...´,“ snažila se sarkasticky parodovat jeho mysl, ale on ji zarazil.
„Nech toho, Samantho, tohle nemá smysl. O co ti jde? Taky jsi to chtěla a nenapadlo mě, že bys v tom po dvou blbejch hodinách hledala lásku.“
Sam už nedokázala slzy udržet, ale alespoň se pokoušela si jich nevšímat.
„Nehledala jsem lásku, ale myslela jsem, že jsme to udělali, protože jsme vzájemně přitahovali jeden druhého, a ne jenom kvůli ukojení... ale patrně jsem se spletla.“
„Nespletla.“
„Nezlobím se za to, co NID udělala, že jste nám sprostě lhali. Znám vás, vím že to děláte, a bylo by absurdní se s tím zabývat... ale zlobím se proto, že jsi šel raději po cestě s nimi než se mnou... něco jako: podívej, Sam, něco se mezi námi stalo a měla bys tudíž vědět... to by možná stačilo. Přijala bych to, Miku. V SGC bych jim řekla tu tvoji historku, a pak bych dělala, že jsem na to přišla sama.“
„Takže v tomhle je problém?“
„Ano, to je.“
„Tak teď zas já povím něco tobě. Jsi na mě naštvaná, protože i po tom, co jsem s tebou spal, jsem v tebe neměl důvěru, abych ti řekl, co NID plánovala?“
Sam neodpověděla.
„Tak ano?“ dorážel Mike.
„Ano!“
„Nezlob se, ale právě proto jsem ti to neřekl. S někým, kdo jde s chlapem do postele po dvou hodinách se o vzájemné důvěře nedá vůbec diskutovat. Po dvou hodinách jsi mi dala, co jsem chtěl... za jak dlouho bys jim to vyklopila na základně?“
„Ty seš takovej hajzl, Miku. Vypadni z mýho domu! Hned!“ zakřičela na něj.
Naposledy se na ni podíval a pak beze slova odešel. Poslední co uslyšela než se s pláčem svezla po stěně linky na zem, bylo bouchnutí vchodových dveří, když nadobro odešel z jejího života.
Do ticha zazvonil telefon. Podívala se na něj a rozhodovala se jestli ho vzít. Pak z něj odhrnula spoustu odhozených papírových kapesníčků a vzala to.
„A..ano?“ zavzlykala. Její pláč ještě docela neustal.
„Sam? Vy pláčete?“ Na druhé straně byl Jack. Připadalo jí to, jakoby šíp probodl její srdce, když uslyšela jeho hlas. Podnítilo to v ní novou vlnu pláče.
„Co se... co se děje?“ nebyla schopná ani pořádně mluvit.
„Sakra, Carterová, mám toho dost. Dělám si o vás starosti. Vím, že s vámi něco je a bojím se.“
„Máte důvod, že mi voláte?“ bojovala se slzami.
„Chtěl jsem jenom říct, že Asgardi právě kontaktovali SGC. Ještě Nebhet nemají.“
Při těch slovech se Sam vybavil Mike a docela silně se znovu rozplakala. Už nebyla schopná cokoli říct... zavěsila. V pokládajícím sluchátku ještě zaslechla strastiplné „Sam!“.
Ležela na pohovce v obýváku a zírala do stropu. Místnost byla temná a jen občas ji osvětlil blesk z bouře, která zuřila venku.
Po tom, co Mike odešel, seděla dobrých dvacet minut na zemi, s hlavou v dlaních a usedavým pláčem. Ještě nikdo ji nikdy takhle moc neurazil. Pak se zvedla, zhasla světla a lehla si na sedačku. Jen tak tiše vnímala déšť dopadající na okna. Pak ale potřebovala nějaké kapesníky a deku, protože jí byla zima. Došla si pro ně, a od té doby, co se znovu položila na pohovku se nezvedla. Byly to dvě hodiny a celou dobu nedělala nic jiného, než jen zírala do stropu a plakala.
Ze všeho už musela být tolik vysílená, že usnula. Probudilo ji rytmické zaklepání na dveře. Prvně se lekla, že je to Mike. Domem projelo ostré světlo blesku a vzápětí se ozval hrom.
„Carterová!!! Vím, že jste doma. Pusťte mě dovnitř nebo zavolám pro policii nebo do nemocnice s tím, že se vám něco stalo,“ křičel na ni Jack přes dveře.
„Běžte pryč, plukovníku!“ zavolala zpět.
„To teda nepůjdu. Chci být s vámi. Sam... prosím. prosím, pusťte mě k vám,“ snížil se k žadonění.
Ještě chvíli ležela a nevypadalo to, že by se chtěla zvednout. Jack znovu zaklepal.
„Sam, já volám policii,“ oznámil jí. Věděla, že to neudělá. Ale vstala a šla mu otevřít. Vzala za kliku a otevřela na škvíru dveře, pak se otočila a vrátila se do pokoje a znovu si lehla. Jack prošel dveřmi, zabouchl je a šel za ní. Ignorovala ho. Posadil se do křesla vedle její hlavy a mlčel. Za chvíli si sedl na zem, tak aby jejich obličeje byly ve stejné výšce. Podívala se na něj. Ještě nikdy neviděl v jejích očích tolik smutku a bolesti. Pohladil ji po vlasech a vzal ji za ruku.
„Ať se stalo cokoli, já teď budu s vámi. Ale jen jestli chcete... můžu odejít... potřeboval jsem jen vidět, že... no, že jste naživu,“ řekl tiše tak konejšivým hlasem, až Sam zmizela trocha toho smutku a bolesti z očí. A co víc! Dokázal, že přestala plakat. Jemně se na ni usmál.
„Zůstaň tady,“ položila svou ruku na jeho.
„To víš, že ano. Zase to bude dobré.“
Pak chvíli seděli mlčky a místnost vyplňoval zvuk bušících kapek.
„Je pozdě. Vypadáš vysíleně? Nechceš spát?“ zeptal se na konec.
„Nemyslím, že to dokážu.“
„Chceš o tom mluvit?“
Zavrtěla hlavou.
„Pojď, Sam, vezmu tě do ložnice. Povím ti pohádku.“
„To ne,“ zakňourala tiše.
„Nemáš ráda pohádky?“ usmál se.
„Nemohla bych to poslouchat.“
„Tedy, madam, teď jste mě urazila.“
Sam se pomalu usmála. Poctiv vzato v to Jack doufal.
„Ne, jen... nemyslela jsem to tak. Nemohla bych se soustředit.“
„Jo, já chápu. Můžu pro tebe ještě něco udělat?“
Kývla. „Můžeš. Vezmi mě tedy do ložnice. Chtěla bych se alespoň pokusit spát.“
Vstal ze země, odkryl z ní deku a vzal ji do náruče. Vzpomněla si na Mika, jak ji nesl nahoru a pak... zachvěla se při té vzpomínce.
„Dobrý?“ všiml si toho Jack.
„Jo,“ šeptla a chytila se ho kolem krku.
Došel nahoru a pomalu ji položil na postel. Přikryl ji a chystal se odejít. Otočila se a sáhla po jeho ruce. „Mohl bys zůstat prosím?“ požádala.
Usmál se na ni a svlékl si hbitě kaloty a tričko. Lehl si k ní jen v boxerkách. A i když její srdce krvácelo, i když její myšlenky bloudili jinde, nemohla si nevšimnout jehp vypracované opálené postavy. Přitulil se k ní a jemně ji objal kolem pasu.
Cítila jeho přítomnost a věděla, že se to spraví. Říkala si, že to ani možná není tak zlé, jak to vypadá. Možná je jen v šoku. Tak i tak, on byl s ní, když ho potřebovala a to jí dodávalo odvahy se vzpamatovat a jít dál. Chtěla jít do války s Nebhet, chtěla ji zničit stejně jako toho hajzla z Ruska. Ale teď už to nedělala jenom pro Zemi, nebrala to jako rutinu. Brala to jako pomstu. Chtěla Mikovi ukázat, že ji neporazil.
pokračování příště...