Západ slunce nad Nevadskou pouští, kdy skomírající sluneční paprsky ozařují vyschlou zem temně oranžovým světlem a zbarvují nebe do ruda si člověk nejvíc užije dvěma způsoby. První z nich je sehnat nový Harley Davidson, nebo jakoukoli jinou přibližně stejně drahou motorku a projet silnicí s nejvyšší zařazenou rychlostí, nechat těžký teplý vítr, aby se vám opřel do tváře a slunce, aby z vaší postavy na motorce vyloudilo dlouhý stín, oznamující konec dalšího dne. Druhým způsobem je sedět u okénka malého proudového letadla. Nekonečná divoká pláň zračící volnost a svobodu, mocné slunce kradoucí její život. Těžko říct, který z nich je lepší.
SG-týmy, důstojníci NASA a čtyři Američtí piloti neměli zrovna dvakrát na výběr. Soukromé letadlo byla jedna a taky jediná možnost. Devatenáct lidí. Z toho čtyři ženy a patnáct mužů. Všichni ten nádherný západ slunce viděli. Jen sedmnáct z nich dostalo později tu možnost si jej opět prohlédnout.
Když se kola jejich letadla dotkly runwaye Tajné vojenské základny, označované jako Area 51 nebo taky Groom Lake, na zem se už snesla tma a s ní se i ochladilo. Vystoupili z letadla a nechali se dovést dovnitř komplexu jedním z vojáků, kteří je očekávali. Usadil je kolem kulatého stolu, nabídl jim kávu a vodu a oznámil jim, že důstojník, se kterým se mají setkat je hned uvítá. Ale *hned* nebylo tak přesné slovo. Generál major Stavowski za nimi přišel až za patnáct minut.
„Dámy a pánové, dobrý večer, omluvte prosím mé zpoždění. Bylo zapotřebí zkontrolovat Avatar,“ vplul Stavowski do místnost s úsměvem na rtech. Ostatní vstali a zasalutovali mu na pozdrav. I v přítmí, které v místnosti panovalo si všichni do jednoho všimli dlouhé jizvy na jeho holé lebce.
„Vietnam,“ oznámil jim, když si všiml, že na něj zírají. Po chvilce ticha opět promluvil. „Už jsem byl kontaktován a bylo mi samozřejmě vysvětleno všechno kolem vaší mise. Nemíním vás nijak dlouho zdržovat. Naši technici vám ochotně zodpoví všechny vaše dotazy. Máte-li jakýkoli, opakuji, jakýkoli požadavek... stačí říct,“ usmál se Stavowski.
„Dal bych si ančovičkovou pizzu,“ prohodil kdosi. Ostatní se zasmáli.
„Není problém. Jednu vám nechám donést. Opravdu máte zájem?“ otočil se na dotyčného Stavowski.
„Ne, ne, žertoval jsem.“
„To já taky,“ řekl Stavowski ledově. Na chvilku zmlkl, pak pokračoval. „Je nejvyšší čas vám ji ukázat.“ Na Stavowskiho pokyn se všichni zvedli a následovali jeho kroky. Vrátili se zpátky na runway a pak pokračovali dál do zadního křídla budovy. Pak jim Stavowski dal jednoznačný pokyn, aby se zastavili. Vytáhl vysílačku a přikázal dotyčnému na druhém konci, aby nechal zvednout kryt.
Nemohlo to být víc než dvacet metrů před nimi. Beton se začal odsunovat a pod ním se zjevovala černočerná tma. Pak se kryt s rachotem zastavil. Stavowski opět křikl něco do vysílačky. S obrovským hukotem se začalo zvedat dno krytého hangáru. Za dvacet osm vteřin před nimi stála loď jakou si ani v těch nejdivočejších snech nedokázali představit. Byla tmavě šedá s rudým nápisem USAF na zadním křídle. Prometheus byl proti ní jen malou nicotnou lodičkou.
„Zvedněte ji ze země, leťte nad nás a aktivujte kruhy,“ přiložil si Stavowski vysílačku k ústům.
„Kruhy?“ ujistil se Jack, že dobře slyšel.
„Mhm,“ zamumlal Stavowski.
„To jste nám neřekli,“ protestoval Jack.
„No a? K čemu by vám to pomohlo?“
„Já stejně nikdy nepochopím, jak poznáte, kam si máte stoupnout. To máte vyznačený nebo co?“ chtěl vědět Jack.
„Slyšíte to?“ vložila se mezi ně Sam.
„Co?“ snažil se Jack cokoli zachytit.
„No právě! To ticho,“ řekla a pohlédla na Stavowskiho.
Chvíli na sebe společně zírali. Stavowski se neměl ke slovu, a tak promluvila znovu Sam.
„Čím tu loď poháníte, generále?“
Než Stavowski Sam odpověděl, Avatar se tiše dostala na jejich pozici a aktivovala kruhy. V okamžiku se všichni ocitli na její palubě. Stavowski je představil třem důstojníkům, kteří je přišli uvítat.
„Prosím abyste teď šli společně s chlapci na můstek, aby vám mohli vysvětlit princip ovládání,“ vybídl je Stavowski. Všichni se rozešli za pány v uniformách. Všichni kromě Sam.
„Neodpověděl jste na mou otázku, generále,“ zhluboka se nadechla a vydechla Sam.
„Měla byste jít za nimi. Bude se vám to hodit,“ přikázal Stavowski přísně.
„Při vší úctě, generále, já na řízení téhle lodi sáhnu až v okamžiku, kdy budou všichni ostatní mrtví nebo neschopní tuhle loď pilotovat. A já doufám, jako ještě nikdy dřív, že k tomu nedojde, a podle toho, o čem se zmiňoval major Morgan si myslím, že k tomu ani dojít nemůže. Mnohem cennější pro mě bude informace o celkové funkci Avatar. Kdyby to nebylo nezbyté vědět, neptala bych se.“
„Dobrá, nejde o nic, co by se mělo skrývat. Ovšem, nebudeme to probírat tady, že ano? Možná byste se ráda podívala na zasedací místnost.“
Stavowski vzal Sam dlouhou chodbou na opačnou stranu než se vydal zbytek Saminých lidí. Po chvilce chůze ji uvedl do prostorné, dřevem obložené místnosti. Sam zůstala překvapeně stát ve dveřích.
„Generále?“ zeptala se jednoslovně co to má znamenat.
„Jak se jednou řeklo v Jurském parku – na ničem jsme nešetřili.“
„Taky na to pak sakra doplatili,“ neodpustila si Sam a stále udiveně civěla na místnost.
„Prosím?“
„Není tohle bojová loď?“ zeptala se jakoby bez zájmu.
„Ano! Co je to za otázku?“
„Tak co tu potom dělá to dřevo?“
„Nevíme, jak dlouho tu budete, chtěli jsme vám to zpříjemnit.“
Sam přešla blíž ke Stawovskimu. Slyšet, jak v ní bublala zlost v tom tichu skoro nebyl problém.
„Tak já vám teď něco povím, pane,“ začala.
„To já vám taky! Jestli okamžitě nezvolníte tón svého hlasu, možná se vám stane, že vás už nikdo nebude oslovovat majore. Takový problém by to nebyl,“ osopil se na ni Stavowski.
Jeho poznámku ignorovala a dál si pokračovala ve svém monologu. „Asi pomalu začínám litovat, že jsme do toho vůbec šli. Prvně nám NID lže, ušije na nás léčku, pak přijde NASA a představí nám tuhle super moderní bojovou loď, chce po nás, abychom do šesti hodin vzlétli a ani pro nás nemá plán. A pak přijdete vy a tvrdíte mi tu, že jste nám chtěli zpříjemnit pobyt dřevěným obložením. Tohle není chatka v horách... budeme tu bojovat za holý život. Na nějaké dřevo vám tu každý kašle,“ křičela. Její hlas přerušilo zaklepání na dveře.
„Co se to tu děje?“ vešel dovnitř Jack s otázkou na rtech. „Majore?“
Mrskla po něm nasupený pohled. Jack přešel k ní a chytil ji za ramena. Pokusila se mu vytrhnout, ale držel ji moc pevně na to aby to dokázala. Otočil ji tváří od Stavowskiho a sám se na něj soucitně podíval. Rty mu naznačil, že Sam jenom není ve své kůži, a aby to nechal být.
„Nechal byste nás prosím o samotě, generále?“ zaprosil Jack. „Musím si s majorem něco vyříkat,“ řekl a hrubě ji stáhl ke svému tělu, když se mu pokoušela vymanit.
„Co je to s ní?“ zeptal se Stavowski Jacka.
„Já nevím. Necháte nás samotné, prosím?“
Stavowski se otočil a odcházel. „Říkám, že ženy by do boje neměly. Vždycky se sesypou,“ zamumlal. Jackovi to ale neuniklo.
„No tak pozor na jazyk, když mluvíte o téhle konkrétní,“ zastal se Sam.
Stavowski se po něm udiveně otočil. „To jste všichni z SGC takoví?“
„Takoví?“
„Ukvapení. Vždycky hned říkáte, co si myslíte? Disciplína vám nic neříká, co?“
„Vzájemná tolerance, možná. Disciplína? Ach, snad v boji.“
„Degradoval bych vás. Vás všechny.“
„To bohužel nebo vlastně bohudík nemůžete,“ usmál se triumfálně Jack.
Generál jen zavrtěl hlavou a nesouhlasně máchnul rukou. Pak zmizel ve dveřích.
Jack pustil pevné sevření okolo Saminých ramen. Okamžitě po tom, co se mu vymanila přešla k dřevěnému obložení a svezla se po něm na zem. Dala si hlavu do dlaní a začala brečet. Jack si tiše povzdychl. Přešel blíž k ní a dřepl si vedle jejího bezmocného těla.
„Co je to s vámi?“ zeptal se tiše.
Zvedla uslzené oči a chvíli se na něj jen tak dívala.
„Nechci tam,“ zavzlykala jako malé dítě.
„Do války s Nebhet?“
Kývla.
„Asi nikdo z nás,“ ujistil ji.
„Asi bych ho zabila, kdybyste nepřišel.“
„Co tak hrozného vám udělal?“
„Nic. Vůbec nic.“
„No, už nevím jestli vás mám konejšit... protože vina je na vaší straně. Z ničeho nic začnete křičet na důstojníka s vyšší šarží, aniž by vás předtím jakkoli vyprovokoval. Co to mělo znamenat? A mimochodem, nebylo to poprvé. Od té doby, co za vámi přišel Lastro se chováte jinak.“
Sam mlčela. Věděl, že hltá každé jeho slovo.
„A, Sam, nemůžu si dovolit mít v týmu někoho, kdo se při nejbližší příležitosti rozbrečí, chápete?“
„Co to s váma všema je?“ vyjela.
„S námi? Promiňte, ale to vy jste ta, kdo se chová divně.“
„Něco vám řeknu... prvně mi můj velící uštědří takovou facku, že se mi až zatmí před očima. Já vím, já vím... byl to ten plyn,“ řekla, když viděla, že se nadechuje aby namítal. „Pak se dobrovolně nechám využít a následně i zneužít nějakým hňupem z NID, který mě později označí za děvku. A pak, když už toho mám dost, mi ten, od kterého ještě očekávám zastání řekne, že jsem neuvažující hysterka. Mám toho po krk. Je mi skoro čtyřicet, krucinál. Nemám partnera, nemám děti a jediné co momentálně figuruje na prvním místě v mém zájmu je nenechat se zabít. Má matka je mrtvá, s bratrem se nevídám, otec je mimozemšťan. A co mě nejvíc sužuje je, že nemůžu být s vá... tebou... Nechci aby mě kdokoli litoval, nechci abys mě litoval ani ty, Jacku, chci jen, abys to pochopil.“
„Asi je to těžké, Sam, ale i tak, to tě neopravňuje k tomu, abys po komkoli takhle vyjížděla.“
„Máš pravdu. Jsem hrozná. Hrozná. Hrozná,“ opakovala se hlavou už zase v dlaních.
„Ale nejsi. No tak... podívej se na mě,“ vzal její tváře do dlaní a chvilku se jí tiše díval do očí. Pak ji políbil. Projela rukou jeho vlasy a přitáhla si ho víc k sobě.
„Ehm, ehm,“ ozvalo se ode dveří. Oba se okamžitě od sebe odtrhli. Jack se hbitě otočil.
„Danieli?“ vydechl.
„Je vás potřeba na peltaku,“ oznámil jim.
„Ano, ano, přijdeme tam,“ řekl Jack rychle. „A Danieli?“
„Jo, budu mlčet. Ostatně, je to osm let, a já nejsem slepý. Celá SGC není slepá, ani Hammond ne,“ usmál se na ně Daniel a odešel.
„Hned jak se vrátíme, budeme to řešit,“ slíbil Jack Sam.
„Co, když se nevrátíme?“
„O tomhle ani neuvažuj,“ vstal a podal jí ruku. Chytil ji jednou rukou kolem ramen, a pak společně vyšli do chodby.
„Moment, řekl nám někdo, jak se dostaneme na peltak?“ napadlo Jacka. Pak po dlouhé době viděl Sam konečně se upřímně smát.
„Najdeme to,“ řekla a vykročila směrem, kam tři vojáci předtím vedli zbytek jejich týmu.
Trvalo jim to o něco déle, než kdyby šli jak se říká *stright ahead*, ale přece jen se na ten můstek koneckonců dostali.
„Všichni už ví, jak s Avatar nakládat, co všechno dokáže, a jakou výzbrojí disponuje,“ oznámil jim vítězně Stavowski ihned po tom, co dorazili.
„A je to úžasné, plukovníku,“ rozplýval se jeden z důstojníků SG7.
„To rád slyším,“ usmál se Jack.
„Okamžitě po tom, co dokončíme nakládání se budete moci vydat na cestu. Kdybyste ještě cokoli potřebovali, dejte vědět. Vrátím se teď na zem,“ usmál se Stavowski a z pohybu jeho ruky vzešlo něco jako nemotorné zasalutování.
Když vycházel ze dveří, Sam se za ním rozběhla.
„Generále?“ zavolala za ním, když vyběhla na chodbu.
Zastavil se a otočil. „Á, majore, jdete mi zase nadávat?“
„Ne,“ sklopila oči, když se dostala na metrovou vzdálenost. „Chci se omluvit, pane. Nikdy jsem si neměla dovolit na vás křičet. Tohle je velká mise, byla jsem všemi těmi událostmi rozrušená. Ale jak řekl plukovník O´Neill – nic mě neopravňovalo k tomu na vás jakkoli zvyšovat hlas. Je mi to líto a ještě jednou se omlouvám. Už se to nestane.“
„To doufám, majore,“ otočil se k ní zády a zase odcházel.
„Ale pořád bych ráda věděla, jak tahle loď lítá.“
„Kdybyste šla na peltak s nimi... nemusela jste teď litovat svého nevhodného chování a věděla byste jak Avatar lítá. Byla to vaše volba.“
„Generále, prosím! Mrzí mě to.“
Chvíli oba mlčeli.
„Dobrá tedy. Jestli máte zájem, jdu zkontrolovat jak probíhá nakládání. Můžete jít se mnou,“ navrhl.
Do hlavy mu neviděla, ale přišlo jí, že už se na ni moc nezlobí. Vlastně jí přišlo, že se nezlobil ani předtím. Připadalo jí, že je bere jen jako bandu nekňubů, co si hrají na hrdiny.
„Ano, ráda půjdu,“ kývla. Pak je kruhy přepravily zpátky na pevnou zem. Ušli několik metrů beze slov. Sam se otočila po Avatar. Nikdy nic tak impozantního neviděla. Přišlo jí to úžasné. Viděla mimozemské lodě velké jako Pentagon a vždycky je brala tak nějak s rezervou. Nikdy jí totiž z hlavy nezmizela myšlenka, že jde v podstatě o mimozemšťany, kdo je vytvořil. Ale teď, když za zrodem Avatar stáli skuteční lidé, lidé jako ona sama, to bylo divné. Ač se to tak nikdy nepociťovala, náhle pocítila velkou úctu vůči tomu šedivému kovovému kolosu několik metrů před ní. Ovšem pořád ji znervózňovalo to ticho. A pak to pochopila.
„Ta loď levituje,“ řekla Sam.
„Výtečně, majore,“ sarkasticky se ušklíbl Stavowski.
„Většina lodí, které se jen tak vznášely nad zemí byly udržovány ve své poloze motory... a musím říct, že to docela hučelo. Proč je...Avatar,“ poprvé vyslovila jméno lodi s lehkostí a bez zápolení s těmi písmenky. „proč je jiná?“
„Na její palubě je supravodič, který ji udržuje v konkrétní poloze vůči magnetickému poli planety.“
„A nepotřebujete na to ani žádné přehnané množství energie,“ vydechla Sam nadšeně.
„Ano, vlastně ji tak i zvedneme do vzduchu.“
„Stačí jenom změnit magnetické pole v cívkách supravodiče,“ konstatovala Sam.
„A na to je potřeba jen velmi malé množství elektrické energie ve srovnání s tím, kolik jí používají ostatní lodě.“
„Asi jsem vás podcenila, generále. Jak je ten supravodič velký?“
„Dva a půl metru. Není to obyčejný supravodič... skloubili jsme nejdokonalejší pozemské technologie s těmi mimozemskými a vzešel z toho tenhle náš pohon. I když... užívá se jen na zvednutí lodě od země... zbytek necháváme na warpovém pohonu nebo hyperprostoru.... na hyperprostor spoléháme, avšak ne na sto procent. Proto jsme také dali do zálohy warp.“
(Pozn. autorky: Pro ty kdo neví co je warp... kdo to víte, nemusíte tuhle závorku číst. Takže pro vás co nevíte – buďte v klidu, já to taky nevím. :o) Odborně je to vysvětleno takto: warp funguje tak, že za lodí je časoprostor expandován a před lodí kompresován - vznikne tak jakýsi pohyblivý ostrůvek časoprostoru, jehož rychlost není omezená, přičemž samotná loď se nepohybuje. Pochopili jste to? Ano? Tak to klobouk dolů, já tohle nepochopím nikdy ;o))
„Jak dlouho vám vůbec trvalo než jste tohle dokázali?“
„Celých šest let.“
„Úctyhodných,“ dodala Sam.
Stavowskiho vysílačka o sobě dala vědět krátkým zvučným tónem.
„Ano?“ ohlásil se.
„Nakládání bylo dokončeno, pane,“ uslyšela Sam z vysílačky.
„Díky, Lutere,“ řekl generál a pak si vrátil vysílačku k opasku.
„Myslím, že můžete vyrazit, majore,“ zvedl k Sam oči. „Nemusíte mít strach. Nebudu vás tu krmit báchorkami o tom, jak je Avatar bezpečná. Sama víte, že v tomhle ohledu není stoprocentní vůbec nic. Možná mi nebudete věřit ani teď když řeknu, že Avatar by neměla selhat,“ ujistil ji.
Ten podmiňovací způsob ovšem Sam nesmazatelně utkvěl v paměti. Stavba Avatar trvala šest let z toho poslední dva roky byly převážně věnovány přísné kontrole každého jejího čtverečního centimetru. Ale může se stát, že u tak velkého kolosu zůstane v jeho dokonalosti malá trhlina, která unikne zraku všech techniků, kteří s lodí pracovali. A lidé na palubě Avatar se o tom měli záhy přesvědčit.
Sam se přepravila transportními kruhy na palubu lodi a než došla na peltak, Avatar se dala do pohybu. Poctivě vzato, jediný způsob, jak to zjistit bylo podívat se ven 2, 82 metru silným, tvrzeným sklem. Bylo to poprvé, co nikdo nezaznamenal turbulence, tlakové vlny či ohlušující randál. Inerciální tlumiče jimiž Avatar disponovala byly bez pochyby těmi nejlepšími, jaké kdy lidstvo vyrobilo. Stejně jako všechno na Avatar.
Sam se opřela svá předloktí o řídící křeslo a se zájmem sledovala, jak se krajina pod ní pomalu zmenšuje. Netrvalo dlouho a na můstku začalo převládat umělé světlo nad denním. Sam se naposledy, teď už bez zájmu, podívala z okna na svou domovskou planetu. Efekt „pohledu z hora“ na ni působil možná tak na první a druhé misi, kdy takto měla možnost Zemi vidět. Teď už to neměnilo její psychický ani fyzický stav, zkrátka jí to bylo jedno.
Otočila se na jednoho ze dvou mužů, kteří pracovali v zóně 51 a které jim Stavowski přidělil.
„Poslyšte,“ řekla, „jak se jmenujete?“
„Seržant Wayne. Boris Wayne,“ odpověděl zdvořile.
Kývla. „A váš kolega?“
„Walter Stiers. Kapitán.“
„Dobrá, děkuju, seržante.“
Na chvilku nastalo ticho. Sam zrakem přejela přes pár lidí, kteří se na můstku nacházeli.
„Kde je můj tým?“ zeptala se.
„Plukovník O´Neill požádal, abychom ho, doktora Jacksona a... Teal´ca provedli po lodi.“
„Nechtěl na mě třeba počkat?“
Wayne neodpověděl. Domníval se, že když bude mlčet nic nezkazí.
„Majore, počítám, že na místo určení dorazíme tak během dvaceti minut. Zaútočit pak můžeme hned nebo až za několik dní. Musíme doufat ve štěstí,“ řekl jí Wayne.
„Na lodi jako tahle nemůžete ve štěstí doufat. Musíte si ho zařídit,“ jízlivě se usmála a vydala se hledat zbytek svého týmu.
Loď byla velká a Sam věděla, že je hned tak neobjeví. Cestou potkala pár lidí z jiných SG týmů, dva lidi z NASA a dva piloty, které Hammond sehnal.
„Pánové?“ zavolala na ně.
„Ano, majore?“ otočili se na ni.
„Neviděli jste někde zbytek mého týmu? Bloudím tu už věčnost.“
„Majore, při vší úctě, my nevíme, jak vypadá *zbytek vašeho týmu*,“ řekl jeden z mužů.
„Aha, promiňte, to jsem si neuvědomila. Jeden z nich má na čele zlatý znak.“
„Jsou ve strojovně. Právě od tam jdeme. Je s ním nějaký plukovník a brýlatý archeolog.“
„Ano. Díky,“ otočila se, že půjde dál, a pak si uvědomila, že vlastně ani neví, kde strojovna je.
„Ehm...“ ještě na sebe upozornila. „Jak se tam dostanu?“
„Půjdete rovně, pak zatočíte chodbou do leva a zase rovně. Tam už to bude.“
„Nemůžu to minout, že?“ zažertovala.
Oba muži se usmáli a rádoby jí zasalutovali než se otočili a znovu zamířili směrem na peltak. Neuniklo jí, že jí salutoval podplukovník.
Po chvilce chůze Sam skutečně narazila na strojovnu. Našla tam svůj tým a člověka, o kterém Wayne říkal, že se jmenuje Stiers. Walter Stiers, vybavila si.
„Ahoj,“ pozdravila, když vešla dovnitř. Stiers jí zasalutoval. Nebyla zvyklá, aby se *tak* někdo choval, takže jí chvilku trvalo než mu to oplatila.
„Tak, jak se vám líbí?“ obrátila pozornost k SG1, přičemž poklepala dlaní na šedé stěny Avatar.
„Docela dobře lítá,“ usmál se Jack.
„No, to ano,“ souhlasila Sam.
„Přešli jsme na hyperprostor,“ informoval je Stiers.
„Co?“ vyhrkla Sam a vyměnila si se zbytkem SG1 zmatené pohledy.
„Jak to víte?“ zeptala se.
„Tyhle krystaly byly modré a teď jsou červené, to je jediný způsob jak to poznat.“
„No právě. Očekával jsem nějaké cuknutí. Docela mě překvapuje, že jsme tentokrát nemuseli přeletět celou místnost,“ řekl Daniel potěšeně.
Sam vrhla pohled přes Stiersova ramena přes místnost, pak se podívala na Jacka a... zarazila se. Vrátila svůj pohled za Stierse.
„Páni,“ vydechla a obešla ho. Přešla k sklu, které se táhlo přes celý průměr místnosti. A za ním byl nejlepší a nejdokonalejší pohon, jaký si jen uměla představit.
„To je úžasné, kapitáne,“ rozplývala se. Jack přešel ke sklu a stoupl si vedle Sam.
„Kus kovu,“ ušklíbl se.
„Ne, tohle je víc,“ oponovala.
„Co na tom máte?“
„No, možná máte pravdu s tím, že je to kus šrotu, ale co to dokáže!“
„Tohle vás fascinuje?“
„Ano,“ nespouštěla pohled ze zařízení před sebou.
„Ach jo,“ pokrčil rameny a vrátil se k ostatním, kteří byli zaujati krystaly.
´Bože, kam jsem se to dostal?´ obrátil Jack oči v sloup.
Sam civěla na to *cosi* čemu všichni říkali „dokonalý supravodič“, Daniel, Teal´c a pozorně naslouchali Stiersovi, když nesmyslně tlachal o krystalech. Jack stál opodál opřený o stěnu a zrovna přemýšlel, jestli nezaskočí zkontrolovat peltak. Přeci jen by mu možná dali řízení Avatar do jeho rukou...
„Prosíme, aby se všichni ihned dostavili do zasedací místnosti,“ ozval se hlas odkudsi z hora.
´Bůh?´ napadlo Jacka.
„Vy tu máte interkom? Nebo něco jako to?“ odvrátila Sam svůj zrak od supravodiče.
„Na ničem jsme nešetřili,“ pronesl Stiers vysokým hlasem.
„Už jsem slyšela,“ protáhla Sam své štíhlé tělo kolem toho jeho a zmizela ve dveřích. V zápětí všichni mířili do té údajně příjemné zasedací místnosti obložené dřevem.
Posadili se do polstrovaných židlí.Daniel rychle zrakem spočítal všechny přítomné. 21. Takže při nejhorším 21 mrtvých, projela mu hlavou zlá a ostrá myšlenka. Mávnutím ruky ji zahnal a zaposlouchal se do řeči seržanta Waynea.
„Podle plánu dorazíme na místo určení za...“ podíval se na hodinky, „12 minut 34 vteřin. Avatar je už od okamžiku odletu neviditelná, a tak to taky zůstane, než se opět vrátíme na zemi.“
„Moment, je neviditelná i teď v hyperprostoru?“ chtěl vědět major Sparkis z SG7.
„Ano,“ kývl Wayne.
Sparkis uznale pohodil hlavou.
Wayne pokračoval. „Jak už jistě bylo řečeno, na palubě Avatar je dvanáct bojových stíhaček. Tudíž potřebujeme dvanáct pilotů... z nichž čtyři se pokusí o klamný manévr a zaútočí na Nebhetinu loď. Vše ve viditelném stavu. Ostatních osm neviditelných letounů obletí mateřkou loď Nebhet a pak zaútočí. Stav je takový: jedna plně vyzbrojená a silnými štíty opatřená mateřská loď, 6 obraných letounů a 10 bojových. Nebudeme si nic nalhávat, ti lidé ve čtyřech viditelných letounech to budou mít zatraceně těžké, chce to jen ty nejlepší.“
„Nechci říkat, že jsem nejlepší, ale půjdu,“ řekl jeden z pilotů. Jmenoval se Owen Sulivan. Hodnost poručík. Nalétáno měl 8266 hodin. Z toho 1345 v boji.
„Půjdu s ním,“ nabídla se jeho kolegyně poručík Claris O´Dossenová. O´Dossenová na tom byla podobně jako Sulivan. 7906 hodin, 2006 v boji.
„Já a tady major budeme pilotovat ten třetí a čtvrtý letoun,“ řekl podplukovník Masson. Tentýž, co předtím zasalutoval Sam.
„To je zbytečná diskuze. Nebylo předem dohodnuto, že vybereme ty nejlepší čtyři z celé planety, aby mohli pilotovat tyhle čtyři letouny?“ řekl kdosi.
„No, myslím, že bych možná mohl místo někoho z vás jít já,“ řekl major Sparkis.
„Proč myslíte?“ obrátil se k němu Masson.
„Nejste sehraná letka, že ne?“
„Ne, to ne. Ani se neznáme.“
„Dobrá tedy. Všichni jste ale dobří piloti. Možná by dva z vás měli sednout do těch útočných.“
„To je fakt,“ řekl jeden důstojník z NASA, co ho neznali.
„Tohle celé o čem se tu bavíme není hra na policajty a zloděje. Velení Avatar bylo svěřeno mě, už na Zemi se vypracoval plán, který se tady má jen dokrášlit a vychytat. Berete to? Ano? Všichni chytáte, co říkám? Fajn. Sulivan, O´Dossenová, Sparkis, Richter. Vy čtyři poletíte útočit. Byly jste zhodnoceni jako nejlepší z nejlepších. Máte nějaké námitky? Protože jestli ano, tak než je vyslovíte, dovolte mi vás upozornit, že tu všichni jste proto, že jste chtěli, takže doufám, že nemáte nic proti tomu se nechat poslat do nebezpečí. Nebudu nikoho přemlouvat. Půjde o život. Ale jestli namítnete, že do toho boje nechcete, pak si můžete sednout do kouta a čekat. Místo vás mohl ovšem být vybrán někdo jiný, kdo by celou misi ovlivnil pozitivně. Takže?“
Nikdo si netroufal se jen hlasitěji nadechnout natož promluvit. I když spousta lidí měla vyšší hodnost a nemusela si nechat líbit Stiersův ostrý tón.
„Dobře. Díky za spolupráci. Teď přečtu jména osmi lidí, kteří obletí Nebhetinu loď a zaútočí ze zadu: Masson, Clark, McQuire, Sintiová, Daniels, Rogger, Vigová, Colins. Námitky?“
V odpověď se vrátilo ticho. Stiers tedy pokračoval. „Pro objasnění, Masson a Clark jsou další dva ze čtyř pilotů, kteří se nabídli pro tuto misi,“ ukázal na ně dlaní Stiers. „McQuire a Sintiová jsou nejlepší piloti NASA, pan Richter je od NASA taktéž. Daniels, Rogger, Vigová a Colins jsou z programu Hvězdné brány, kde opět tvoří nejváženější piloty. Nutno dodat, že kromě kapitána Sintiové se už všichni s bojem jako tento předtím setkali. To byl také rozhodující faktor ve výběru. Major Sintiová se do výběru díky neuvěřitelným 11654 nalétaných hodin, z nichž 6574 je z boje. Mimochodem, patříte mezi čtyři nejlepší ve spojených státech, majore. Ti další dva ale odmítli účast, třetí se momentálně zotavuje z vážného zranění v nemocnici,“ Stiers se na moment odmlčel. „Vy, co jste nebyli jmenováni se po dobu celé operace budete zdržovat na peltaku a všemi možnými způsobu se pokusíte o úspěšnost mise. Teď máte rozchod. Vy jmenovaní zůstaňte. Probereme podrobný plán.“
Z místnosti vypochodovala celá SG1, celá SG5 (kterou tvoří tři členové, jak tady tak na zemi) a neúplná SG7 (členové dva) a dva lidé z NASA. V ten okamžik nevěděli ti, co uměli létat jestli bylo to, že je nevybrali výhrou nebo prohrou.
Avatar by neměla selhat. Tak přesně tahle slova si Sam vybavila 36 minut 12 vteřin po startu. Stavowski jí je na Zemi jen tak ledabyle bezděky předhodil a nechal ji tápat v bezbřehé fantazii. 36 minut 12 vteřin po startu našli to, co špinilo prozatím nezhyzděnou dokonalost Avatar. Bylo to malé. Tak malé aby se to dalo přehlédnout, ale zase ne tak malé, aby se to mohlo zanedbat.
Když už byli všichni piloti na svých místech a chystali se vzlétnout, nechal kapitán Stiers zvednout bránu hangáru. Nikdo neočekával, že by se nepohnula. A ona to přece udělala. Znovu a znovu se pokusili vyťukat do klávesnice přímý kód a otevřít ji. Prostě smůla. Detektory ukázaly, že v místech, kde se brána dala otevřít zvenčí vypadl jeden malý drátek ze své zdířky. Ani Wayne ani Stiers to nechtěli přiznat, ale bylo jasné, že k tomu došlo už na zemi. Nicméně, teď nebyl čas tohle řešit. Byla jediná možnost, jak pokračovat. Poslat někoho do venkovního prostoru, aby otevřel kryt a drát nasadil. Pro důstojníka od NASA, který zbýval byla tahle práce rutinou. Nabídl se, že to opraví. Fajn. Dobrovolníka by měli. A ještě takového, který se v tom sakra vyzná. Tak v čem je problém? Bude nutné Avatar zviditelnit. Byli tak světelnou vteřinu od Nebhetiny lodi. A stačilo zviditelnit Avatar na normální vteřinu a byli všichni po smrti. Museli se vrátit. Alespoň na takovou vzdálenost, aby je Nebhet nemohla svými senzory zaznamenat. Vytvořit hyperprostor? No, ano jistě, snad. Problém je však v tom, že takovouhle časoprostorovou anomálii by Nebhet okamžitě zachytila. Vytvořit hyperprostorové okno tisíce světelných let jinde a pak se nechat vyplivnout těsně u Nebhetiny lodi a neprozradit se není žádný kumšt, ovšem opačně už to nefunguje. Warp také použít nemohli, protože i v tom případě šlo o deformaci časoprostoru. Jediné co mohli, bylo použít normální motory. Navzdory tomu, že Avatar letěla několikanásobně rychleji než nejrychlejší lodě, vypočítali, že než se dostanou do bezpečné vzdálenosti bez rizika prozrazení, potrvá to 15 hodin.
Bylo to tedy nějakých těch 15 hodin tam, pak Lovette, technik NASA, opravil drátky. Sam ani Jack a ani šest dalších lidí o tom nevědělo, protože spali. Pak pár minut v hyperprostoru a byli zase u Nebhet. Nic se od té doby, co místo opustili nezměnilo.
Znovu Wayne zadal kód na otevření vrat. Všichni si oddechli, když se začala vysouvat nahoru. Tou dobou už byly všechny letouny neviditelné, včetně těch, které se měly později zviditelnit.
Devět lidí, kteří zůstali na Avatar netrpělivě čekalo, co se bude dít. Čtyři lidé seděli za ovladači řízení pro případ rychlé obranné akce, pomoci či útěku. Ostatní bedlivě sledovali přístroje, aby nedošlo k jakémukoli poškození.
Piloti v bombardérech jednali rychle. Čtyři letouny se zviditelnily několik set metrů před Nebhetinou lodí. Chvilku to trvalo, ale brzy je zaregistrovala a poslala k nim pět svých bojových alkeshů. Šest letadel obranářů se postavilo do obranné pozice. Tak, jak předpokládali. Záď Nebhetiny lodi zůstala nekrytá. Alkeshe začali po Avatařiných letounech střílet. Nikdo si nevšiml osmi dalších letadel, které se přesunuly k zadní části lodi. Čtyři viditelné bombardéry mezitím letěly k Nebhetině lodi, takže střely z alkeshů dopadaly na mateřskou loď.
A pak začalo pálit osm letounů své nejmocnější střely do pláště Nebhetiny lodě. Protože zbraně byly uloženy nejen v zásobnících, ale i pod křídly, zásoba byla vysoká. Piloti ve viditelných lodích také začali pálit. Nebhet sice neviditelná letadla zaregistrovala, ale nemohla proti nim nic dělat. Její loď byla bombardována ze všech stran. Začala utíkat. Na radarech Avatar posádka zaznamenala přiblížení Nebhetiny lodi.
„A krucinál, letí k nám,“ vykřikl Wayne a pokusil se strhnout loď na stranu. Ale strhnout na stranu něco o takové velikosti, jakou měla Avatar nebylo jenom tak. Nakonec se o sebe obě lodi trochu otřely. Senzory zaznamenaly, že Avatařin plášť je slabě poškozen, ale nic, co by je ohrozilo na životě. Nebhetina loď nabírala na rychlosti, ale když kolem nich prolétala, všimli si, že je vážně poškozená a do hyperprostoru tudíž nemůže.
A pak se to stalo. Jeden viditelný letoun podlehl střelám z alkeshe. Došlo k mohutnému výbuchu, který rychle ustal a nezbylo po něm nic, než trocha prachu. Všichni na Avatar sklopily oči a projela jimi vlna zármutku. Ještě nevěděli, kdo v letadle zemřel.
Trvalo to dlouho, už nevěřili, že to dokážou a Wayne se už rozhodoval, že letouny odvolá. Střely dopadaly na Nebhetinu loď. Pořád, znova a znova. Odpadly tři alkeshe a všechny obranné letouny. Taky byl zničen další pozemský letoun a s ní i jeho pilot. Nebhetina loď ale stále odolávala. Nebhet utíkala. Její zbraně sice chrlily bomby jako o život, ale stejně jí to nebylo nic platné. Piloti v našich letounech byli lepší.
Trvalo to déle, než čekali. Někteří byli skeptičtí a už od začátku nevěřili, že by mohli zničit Nebhet při jedné bitvě. Jiní věděli, že zas tak těžké to nebylo, a že už se to i podařilo.
Nakonec už Nebhetiny štíty nemohli bombardování vydržet. Avatar se dala do pohybu a snažila se co nejrychleji uniknout z oblasti tlakové vlny, kterou měla Nebhetina mateřská loď po výbuchu vyvolat. Wayne přikázal několika nejvíce poškozeným letounům, aby se vzdálily a nechaly dílo dokonat těm, kteří mohli tlakovou vlnu ustát.
Nikdo nebyl tak daleko, aby se jich vlna nedotkla. Zasáhla je, ale k vážnému poškození nedošlo. Zato alkeshe v těsné blízkosti Nebhetiny lodi skončili v *odpadlišti dějin* stejně jako Nebhet. Všichni na peltaku radostně zavýskli a někteří se dokonce objali. Deset letounů se vrátilo do hangáru. A s nimi deset životů. Dva byly navždy ztraceny.
Hustone, mise byla úspěšná, vracíme se domů... dalo by se říct.
KONEC
Flotila Nebhetiných lodí byla kompletně zničena. Už nikdy nebude Zemi hrozit nebezpečí z její strany. V boji proti zlu, které Nebhet skrývala zahynuli tři lidé.
Sergejevič Bodor, muž který za celým incidentem stál, zahynul na palubě Nebhetiny mateřské lodi. Další vyšetřování ukázala, že Bodor s největší pravděpodobností trpěl maniodepresivní psychózou, patologickým egocentrismem a lékaři ho také shledali schizofrenním. Bodor byl obrovským nebezpečím pro Zemi, ale ještě větším sám pro sebe. U Goaul´dů hledal spásu, kterou mu modrá planeta nemohla nabídnout. Neustálá obava z jejich útoku ho dovedla až k zoufalému řešení, a to aby se přidal na jejich stranu. Hans Berger mu nabídl volnou cestu a Bodor ji přijal stejně rychle jako Nebhet přijala Iononym za svou novou zbraň a Bodora za nového společníka.
Další z obětí byl kapitán Thomas Sparkis. Zanechal po sobě ženu, dvě děti a vůbec obrovské krátery v srdcích těch, kteří ho znali. Totéž platí o poručíku Claris O´Dossenové jen s tím rozdílem, že po ní zbyl manžel a dvouletý syn. Nebýt jejich neocenitelné statečnosti, nikdy by se nepodařilo Nebhet zabít. Proto je jim třeba teď vzdát největší hold. Doufejme, že oba tito lidé jsou teď někde mezi anděly, volní jako ptáci.
Skladiště Hanse Bergera za nešťastných okolností vyhořelo a s ním zmizel ze světa i recept na Iononym. Jediný člověk, který v sobě nosil tajemství Iononymu zemřel při onom tragickém požáru ve svém skladišti. Veškeré úřady se ke smrti Hanse Bergera nevyjádřily.
Nebezpečí, které Zemi hrozilo bylo pro tentokrát odvráceno. Jména hrdinů, kteří se o to zasloužili nebude nikdo nikdy znát. Případ je nadále z důvodů národní bezpečnosti utajen.
„Carterová!“ zavolal za ní Jack, když nastupovala do svého auta. Rozběhl se k ní. „Nemůžeš mi utéct. Platí ta večere, ne? Zarezervoval jsem stůl. Nemůžeš couvnout,“ vychrlil, když k ní doběhl.
„Ale, Jacku, já...“
„Co? Nechal jsem ti tři dlouhé dny. Všichni jsme se potřebovali odreagovat, vyspat se, urovnat si pocity. Poručíka O´Dossenovou jsme moc neznali, ale Sparkis pro nás něco znamenal. Nestačí ani sto dní, abychom se s jeho smrtí vyrovnali. A nevím jak vy, ale i když jsem O´Dossenovou neznal je mi jí líto. Moc líto. A vážím si toho, co udělala. A nezapomenu na to. Ale chci taky myslet na něco jiného. Na tebe, tvé rty, tvůj úsměv, tvé tělo... nabídl jí svou dlaň. Chytla se jí a vystoupila z auta.
„A do které restaurace mě vezmeš?“ zeptala se.