Titul: Vše má svůj smysl
Autor: Angel
Překladatel: -/-
Žánr: Drama/romance
Páry: Sam/Felix, Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Střední dlouhé
Časová osa: post-Moebius
Stav: Kompletní
Synopse: Šťastně vdaná? To těžko… je všechno, jen ne šťastná… Možná je tu ještě naděje to všechno změnit… možná…

__________________________________________________________

Sam se neklidně přetočila na druhou stranu postele. Ani po třech hodinách se jí nedařilo usnout. Jakmile zavřela oči, opět se jí vybavil obrázek na který by nejraději zapomněla. Jak jí to jen mohl udělat? A ona se přitom tolik snažila. Snažila se, aby jejich manželství bylo šťastné. A pak svého manžela nachytá v posteli se slečnou, která se jim stará o syna…

Přitom ráno začalo jako každé jiné…

Alex vytáhl z pusinky dudlík a mrštil s ním směrem k matce. Samantha, která zrovna telefonovala, sevřela sluchátko mezi tváří a ramenem a zvedla dudlík. Otočila kohoutkem a vykonala rituál s umytím dudlíku jako už mnohokrát předtím. Poté ho podala synkovi. Čtyřměsíční miminko už bylo dost chytré, aby z matčina pohledu pochopilo, že jeden žertík s dudlíkem stačí. Usmálo se na matku velkýma hnědýma očima a Sam se rovněž rozzářila šťastným úsměvem.

„Potřebujeme ještě jednu servírku,“ řekla Sam do telefonu již poněkolikáté. Mluvila s ředitelem firmy, která měla dodat občerstvení na chystaný večírek.

„Ne, jedna servírka opravdu nestačí. Čekáme třicet hostů, to ale musíte vědět, protože nám dodáváte občerstvení.“ Ze sluchátka se linuly tak nemožné výmluvy, že Sam obrátila oči v sloup.

„Podívejte, buď seženete dvě servírky, nebo okamžitě ruším objednávku. Jedna servírka pro třicet lidí – to přece nemyslíte vážně!“

Zavěsila sluchátko a dlouze se zadívala na čtyřměsíčního človíčka, za kterého by i dýchala kdyby musela. Vzala malého Alexe do náruče a šla směrem k dětskému pokoji aby syna oblékla. Po cestě přemýšlela nad tím, jak si něco takového vůbec může – podle jejího manžela – „skvělá firma“ na obstarávání večírků dovolit. Nejenom, že byla neuvěřitelně předražená a tudíž nad jejich poměry, ale navíc od objednávky před týdnem nastal už nejeden problém.

Chystáme první větší večírek, říkala si v duchu. Přáli bychom si, aby se vydařil. A Felix trvá zrovna na téhle nemožné firmě. Jen proto, že mu ji kdosi doporučil. Od očekávaných mořských plodů musela opustit poté, co jí ředitel firmy oznámil, že paní, která u nich zařizuje dodávku plodů moře, má zrovna dovolenou. Nezbývalo jí proto nic jiného, než se smířit se šunkou, sýry, jednohubkami a čerstvým ovocem.

A teď vyvstal problém se servírkou. Nejsem blázen, abych jim platila drahé peníze a pak celý večer poletovala kolem hostů jako druhá servírka. To raději večírek zruším.

Z myšlenek ji vytrhl Alexandr, kterému se očividně příliš nezamlouvalo, že ho matka z pohodlného domácího oblečení převléká do dupaček a svetru na ven.

„Claudie!“ zavolala směrem ke dveřím vedoucím na chodbu slečnu, která se stará o Alexe.

Po chvilce do místnosti vplula ladným krokem mladá, krásná, ale pro praktický život nepoužitelná černovláska. Byla vysoká, štíhlá, měla neuvěřitelně dlouhé nohy a černé vlasy pod zadek kontrastovaly s velkýma zelenýma očima. Když jí Sam s Felixem před čtyřmi měsíci přijímala, myslela si, že by se hodila spíše na modelku než na slečnu k dětem. Ve svém přesvědčení se utvrdila hned po narození Alexe. Jenže z nějakých pro ní zcela nepochopitelných důvodů trval Felix právě na Claudii. Každému se má dát přece šance, tvrdil tehdy.

„Ano?“ vydechla exaltovaně Claudia, jež vstoupila do pokoje.

„Prosím tě, mohla bys vzít malého ven? Jsem od rána na telefonu a Lex se už začíná nudit.“

„Právě jsem si chtěla udělat nehty.“

I já bych si před večírkem ráda udělala nehty, pomyslela si Sam žalostně. Se svou smůlou to ale určitě nestihnu. Musím obstarat všechno potřebné pro večírek, na němž si Felix tolik zakládá. A místo toho, aby tu byl a pomohl mi s tím, zase se někam vytratil. Obstarávat známosti, jak on říkával. V branži herce platí, že čím víc lidí znáš, tím máš větší šanci se uchytit. Tuhle větu Sam bytostně nesnášela. Pokaždé, když jí slyšela to totiž znamenalo, že manžela neuvidí dalších několik dní.

„Claudie, prosím.“

V duchu si uvědomila, že ještě před nedávnem byla součástí nejdůležitějšího týmu nejtajnějšího vojenského programu. Teď divže neklečí před vlastní slečnou k dětem.

Claudie si povzdechla a přistoupila k Sam. „Tak dobře.“

„Ahoj zlatíčko, půjdeš teď s tetou pa.“ Vlípla synovi pusu a vdechla miminkovskou vůni. To je stejnak zvláštní, pomyslela si Sam. Nikdy v životě bych nevěřila, že zrovna já se tak bezhlavě zamiluji do svého dítěte. První měsíce po porodu sedávala u jeho postýlky a fascinovaně sledovala, jak dýchá – už to jí stačilo ke štěstí.

Sam se ještě ujistila, že všechny knoflíky u svetru má Lex zapnuty a poté ho a Claudii vyprovodila.

Věděla, že teď bude mít pár hodin sama pro sebe a přemýšlela, jak nejúsporněji je využít. Zaběhne si do kadeřnictví a pak připraví vše potřebné na oslavu. Od té doby, co se Lex narodil si nestihla ke kadeřnici vůbec zajít. Kvůli tomu měla své blonďaté vlasy jinak nošené nakrátko teď už po ramena. Vysvětlila starší dámě, jež si vzala Sam v salónu na starost sestřih, který by si přála a pak už si vychutnávala vědomí toho, že se zase jednou někdo stará o ní.

Když se Sam spolu s Felixem před deseti měsíci stěhovala do Londýna, sliboval jí tu pohádkový život v rozlehlé vile v prominentní čtvrti. Když se nastěhovali do většího, ale už pár let starého domku na předměstí, nestěžovala si. Naopak – byla ráda, že s Felixem budou společnými silami zvelebovat jejich rodinné sídlo. Jenže zvelebování společnými silami se nekonalo, natož pak rodinný život jaký si Sam představovala.

Vlastně vůbec nic nebylo podle jejích představ. Všechno proběhlo tak rychle a naráz, že než si Sam stačila všechno uvědomit, byla vdaná a stěhovala se daleko od svých nejlepších přátel do Londýna. Nic z toho neplánovala, nikdy před tím než otěhotněla by jí nenapadlo, že všechno tam tak z ničeho nic nechá ležet ladem a že ze dne na den se vdá a odstěhuje za oceán.

Tehdy s Felixem chodila necelé tři měsíce a po celou tuto dobu se snažila potlačit myšlenku, že tento vztah nikam nesměřuje. Už dávno věděla, že to, co by měla cítit k tomuto muži, cítí k jinému. Když tehdy procházela bránou na další planetu a ještě netušila, že to je i její poslední odchod a mise, před průzračným horizontem červí díry si pohrávala s myšlenkou, že Felixovi po svém návratu řekne, že se s ním rozchází. Ale když se z této mise vracela, hlavou jí vířilo tolik nezodpovězených otázek a myšlenek, že netušila na co se zaměřit dřív. Zjistila tam, že je těhotná. Když se Felixovi zmínila o tom, že je v jiném stavu, zachoval se naprosto nečekaně. Požádal jí o ruku. Sam se tehdy rozmýšlela příliš dlouho na to, že „měla být zamilovaná“ a navíc těhotná. Nakonec kývla. Ne kvůli sobě, ale kvůli dítěti. Ona sama vyrůstala bez matky, jak mohla připustit aby její dítě vyrůstalo bez jednoho z rodičů? Když tehdy přikyvovala na nabídku k sňatku, cítila v duši hořkost a zmatek, ale především nejistotu. Zanedlouho se jí podařilo tyto myšlenky a pocity potlačit a zcela se soustředila na to, aby vytvořila krásné rodinné zázemí, kde bude její dítě vyrůstat. Felix koupil dům v Londýně a proto se z ničeho nic sbalila, dala výpověď v práci a stěhovala se tisíce km od své rodiny, svých přátel a jeho.

Svatba na jednom z Karibských ostrůvků také přišla tak rychle, že na poslední chvíli byl problém vůbec sehnat šaty odpovídající velikosti tříměsíčního těhotenství. A jelikož si Felix zaplatil na celý týden kurz potápění a odmítal tyto peníze „jen tak vyhodit z okna“, Sam trávila většinu času v hotelovém pokoji s klimatizací, kde jí bylo nejlépe.

Vsadím se, že jsem jediná žena na světě, která tráví líbánky sama, pomyslela si tehdy. Celý den seděla u okna a sledovala šťastné novomanželské páry.

Ne, takhle si svou svatbu nepředstavovala. Chtěla by toho vzít tolik zpátky… Jenže moje dítě bude mít tátu a to je přece to nejdůležitější. Felix nás miluje a já jeho. Budeme šťastní – vím, že ano.

„Hotovo.“

Sam otevřela oči a zahleděla se do zrcadla. Na tváři se jí vykouzlil úsměv a kadeřnice se nadmula pýchou z očividně dobře provedené práce.

„Díky. Přesně takhle jsem si to představovala. Nosila jsem to takhle posledních několik let, jen jsem teď poslední dobou neměla na sebe čas.“

„Čas na sebe by si měl udělat každý drahoušku,“ zvědavě si kadeřnice prohlédla Sam. „Máte pravdu, takhle vám to sluší mnohem víc.“

Sam jí na to neodpověděla, jen se ještě víc usmála. Věděla, že by si měla udělat i nějaký čas pro sebe, ale když se jí poštěstilo a o Alexe se postarala Claudia, nevěděla co dělat dřív. Nákupy, úklid, renovace domku a péče o - podle ní – přehnaně velkou zahradu. Co jí ale zabíralo nejvíce času kromě starosti o miminko bylo vytváření počítačových programů pro NASA. Tuhle maličkost jí během těhotenství zařídil generál Hammond, když si Sam uvědomila, že se jen tak nedokáže odpoutat od své práce. Sice to nebyl žádný výzkum cizích planet, setkávání s mimozemskými tvory nebo bojové akce při nichž jí hodnota adrenalinu v krvi stoupla do závratných hodnot. Ale aspoň něco.

Večírek už byl v plném proudu. Jako první dorazili sousedé, které Sam upřímně ani moc neznala.

„Věnuj se jim trochu!“ zasyčela dramatickým šepotem Sam na Felixe, který se zrovna zálibně prohlížel v naleštěné stříbrné míse. Pramínky blonďatých vlasů mu padaly do obličeje.

„Nikdo z mých lidí tu ještě není,“ odsekl a upravoval si límec blankytně modré značkové košile, jež byla jen o něco světlejší než jeho modré oči.

„Co tím chceš říct? Že sousedé jsou můj problém? Že ty se budeš věnovat jen celebritám?“ Už před týdnem jí manžel vysvětloval, že večírky jsou pro jeho kariéru herce nesmírně důležité. Cítil se dotčeně, když Sam nechtěla pochopit, proč musí pořádat takhle předražené večírky. Bude tu režisér, který bude rozhodovat, koho obsadí do nového seriálu, kladl jí tenkrát na srdce.

„Nerozčiluj se,“ uklidňoval jí manžel. „Vždyť už jdu.“

Sam si celý večer povídala s návštěvníky, poslušně se smála vyčpělým vtipům a věnovala se hostům. Když jeden z nich vylil sklenici drahého červeného vína na polštářek, ani se nad tím nepozastavila. Vzala polštář do kuchyně a snažila se ho zachránit pomocí soli. Když bílý polštářek myla pod tekoucí vodou, od stolu se ozval výbuch rozpustilého smíchu. Herci a herečky zrovna pomlouvali poslední seriál, v němž žádný z nich nedostal roli.

„Hrozná slátanina,“ prohlásila pohrdavě jedna z hereček.

„Já ty sci-fi filmy vůbec nesnáším,“ přisadil si muž stojící opodál. „Kdo to kdy viděl, mimozemšťané a létání na cizí planety. Nic horšího už vymyslet nemohli!“

„Kdo by tomu mohl uvěřit proboha?“ zasmála se rozverným smíchem další slečna.

Sam si jen povzdechla. Mohu si jít klidně lehnout, pomyslela si. Mě tady nikdo postrádat nebude.

Alexandr byl celý večer neuvěřitelně hodný a usnul brzo. To ale znamená, že taktéž bude i brzo vstávat. Felix s ním určitě nevstane a Claudia bude míz zítra zasloužené volno. Vždyť se o malého starala celý den a ještě teď má přenosnou postýlku u sebe v pokoji.

Ano, půjdu spát, rozhodla se Sam. Po cestě se zastavím u Claudie v pokoji, aby si slečna mohla zítra přispat.

Nikde neviděla Felixe, aby mu řekla, že si jde lehnout. Ale on si to určitě domyslí. A o svoje hosty se dokáže postarat sám.

Potichu našlapovala na dřevěných schodech a děkovala bohu, že si konečně může lehnout. Příprava večírku byla nesmírně náročná a už teď věděla, že celý příští týden bude dávat dům do pořádku.

Přišla ke dveřím Claudiina pokoje a jemně zaklepala. Vždy ctila právo každého na soukromí, ale jelikož byla přesvědčená o tom, že Claudia už určitě spí, nečekala na odpověď a hned po zaklepání vešla do pokoje.

V tu chvíli se s ní zatočil svět. Zůstala stát ve dveřích a hloupě zírala na dvě polonahá těla. Ze šoku jí probral až pláč Claudie.

„Promiňte, nechtěla jsem. Nevím jak se to stalo,“ vzlykala.

Zato Felix nevypadal ani trochu zahanbeně, spíš jen překvapeně.

Alexandr díkybohu spal nic netušícím spánkem v přenosné postýlce a jednou rukou svíral svou nejoblíbenější hračku, bílou ovečku, kterou mu před čtyřmi měsíci poslal Jack, hned potom, co Sam porodila.

„Co mi k tomu řekneš?“ zeptala se s ledovým klidem Felixe.

Felix se zatvářil neurčitě a hrál o čas. Vyčkával, až podvedená manželka zaútočí, aby si mohl zvolit správný způsob obrany.

„Felixi, já čekám. Chci vysvětlení.“

Manžel pochopil, že Samantha není tak hloupá, aby se chovala podle zásady „za všechno může ta druhá“ a zatvářil se zkroušeně.

„Sam, zlato moc mě to mrzí. Byl jsem opilý. Chtěl jsem jen zkontrolovat Lexe a pak se to prostě stalo.“

Sam zavrtěla hlavou, jakoby tím dávala najevo, že mu nevěří. „Kolikrát už?“ zeptala se klidně, nemá zapotřebí vzbudit Lexe a udělat to ještě horší než už to je.

„Tohle bylo poprvé, vážně paní Carterová,“ ještě více zavzlykala Claudia. Sam, která si i po svatbě nechala své příjmení a nesnášela, když jí někdo oslovil ´paní Redmondová´, se na Claudii jen letmo podívala. Věřila jí. Díky Stargate se bezpečně naučila rozeznávat, kdo jí říká pravdu a kdo ne, navíc tušila, že Claudia by dlouho nevydržela něco takového skrývat.

„Felixi?“ zadívala se chladně na manžela a on pochopil, že neměla na mysli jen Claudii.

Felix zarytě mlčel a Sam to pochopila. Claudia nebyla rozhodně první. Zavřela oči a přemýšlela, co dál. Vyřešil to za ní syn, který se kvůli tomu všemu povyku kolem vzbudil a rozbrečel. Claudia vrhla na Sam krátký prosebný pohled, jakoby žádala o dovolení dítě pochovat. Sam jen mlčky zakroutila hlavou a sama zvedla ubrečeného syny do náruče.

„Copak je maličký?“ Přitiskla k sobě malé tělíčko a hladila tmavovlasou hlavičku. V duchu žasla, že i v tak hrozném okamžiku dokáže mluvit se synem klidně a mazlivě.

„Felixi, přenes postýlku k nám do ložnice,“ řekla aniž by se na něj podívala a vyšla z pokoje.

V ložnici si ještě se stále plačícím synem sedla na manželskou postel a snažila se ho utišit.

Felix položil postýlku pod okno a sedl si vedle Sam. Ta prudce vstala. „Na to zapomeň,“ řekla rozhodně, ale tiše, aby nevyděsila malého. „Běž si lehnout jinam. On už se někdo najde.“

Manžel se na Sam díval nejistě, jakoby netušil, zda-li to myslí vážně.

„Vypadni!“ přestala se Samantha ovládat a zvýšila hlas. Alexandr se opět rozbrečel.

Felix se trochu zarazil, protože Sam neměla ve zvyku křičet. Uvědomil si, že je to vlastně poprvé, co na něj zakřičela. Ihned na to se zvednul, pokrčil rameny a odešel z pokoje. Za chvilku se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře.

„Sam, smím dál?“ žadonila Claudia. „Já vám to vysvětlím.“

„Teď ne, až ráno“ odpověděla jí unaveně.

Uložila syna do postýlky a sama se převlékla a lehla si na svou polovinu postele.

Ani po třech hodinách se jí nedařilo usnout. Jakmile zavřela oči, opět se jí vybavil obrázek, na který by nejraději zapomněla. Jak jí to jen mohl udělat? A ona se přitom tolik snažila. Snažila se, aby jejich manželství bylo šťastné. A pak svého manžela nachytá v posteli se slečnou, která se jim stará o syna.

Ze všeho nejvíc by teď potřebovala promluvit si s někým blízkým. S lidmi, které nechala daleko za oceánem. Kdo ví, třeba zrovna teď nejsou ani ve zdejší galaxii.

Najednou se jí vybavil obrázek Jacka. Viděla před sebou jeho upřímné, hluboké, hnědé oči stejné jako má Alex. To by bylo krásné – zabořit mu obličej do ramene a plakat, plakat a plakat, představovala si v duchu. A on by mě objal pevnou paží a konejšil tichým hlasem, stejně jako při smrti táty. Neuměla si představit, že by se Felixovi svěřila s nějakou bolístkou, natož aby se mu vyplakala na rameni. Ne, Felix je z úplně jiného těsta. Ten dokáže ženskou leda rozplakat. A Jack to moc dobře věděl. I když mi tehdy, když jsem mu oznámila, že se budu vdávat ( po tříměsíční známosti ), neřekl nic, poznala jsem na něm, že má o mě starost. Nesouhlasil s tím a já ho tenkrát neposlechla. Kdo mi pomůže teď?

Ráno se pomalu vplížilo do ložnice a bolestné nepříjemnosti včerejšího večera opět ožily. Sam se probudila o něco dřív, než se synek začal vrtět v postýlce a povídat si s ovečkou. Matka spala jen necelé dvě hodiny a každou chvíli se budila, protože jí pronásledovaly zlé sny.

Jemně pohladila Alexe po tvářičce a on otevřel oči a podíval se na Sam. Ta ho zvedla z postýlky a políbila na hnědé vlásky, které zdědil po otci. Miminko bylo sladce rozespalé a hodné, ale když ho začala oblékat, bránilo se a pofňukávalo. Sama si na sebe vzala džíny a delší zelené triko.

Sešla i s dítětem do kuchyně a cestou nahlédla do obývacího pokoje, kde ještě stále vyspával Felix.

Připravila synovi mléko a přelila ho do lahvičky. Nejprve nakrmila Alexe a pak si sama dala kávu a toast. Poklidila kuchyň, která po večírku vypadala jako po výbuchu C-4, a že Sam věděla o čem mluví.

Zrovna když uklízela do myčky poslední talíř, vešla do místnosti váhavě Claudia. Ani pečlivé nalíčení nezakrylo, že za sebou měla rovněž těžkou noc.

„Sam, musím vám to vysvětlit,“ řekla polohlasně a pohled bořila do podlahy.

„Není co vysvětlovat. Myslím, že nejlepší bude, když se vrátíš domů.“

„Mrzí mě to, vážně,“ zase se rozvzlykala. „Neplánovala jsem to. Mám vás ráda. A Alexe.“

„A Felixe,“ dodala hořce Sam.

Claudia se rozbrečela ještě víc, i když Sam nevěřila, že je to ještě vůbec možné. Mělo by to být přesně naopak, pomyslela si Samantha, ale ta cizí slečna toho lituje víc než můj manžel.

„Zavolám tvým rodičům.“

Claudia se na Sam vyděšeně podívala. To jí přece neudělá?

„Aby věděli, že tě mají čekat,“ dodala, když viděla tu hrůzu v jejích očích. „Řeknu jim, že jsme tě museli propustit z rodinných důvodů. Není třeba věci ještě víc komplikovat.“

„Děkuji vám. Za všechno.“

Sam sáhla do skříňky pro telefonní seznam a nalistovala letecké společnosti.

„Pan Redmond ti dá určitě peníze na letenku. Je to to nejmenší, co pro tebe může udělat. My jdeme ven. Sbohem,“ uzavřela a opustila kuchyň s malým synem v náruči.

Když se pozdě dopoledne vrátila do domu, jemuž se po nějakém čase naučila říkat domov, Claudia už byla pryč. Spolu s ní zmizely i všechny její věci a jediné, co jí kromě bolesti v Samanthině srdci připomínalo, byl krátký uslzený dopis na kuchyňské lince, kde se ještě jednou za všechno omlouvala.

Z kuchyně přešla do obývacího pokoje, kde se Felix zrovna díval na fotbalový zápas.

„Ahoj,“ prohodil nezúčastněně a dál zíral na obrazovku a upíjel při tom červené víno, které zbylo po včerejší oslavě.

Sam rozložila skládací ohrádku a dala do ní malého Alexandra. Ten spokojeně ležel na zádech a své malé ručičky natahoval na hračky zavěšené nad ním. Sam se zvedla od synka a zadívala se na manžela. Toho očividně nezajímala ani ona, ani syn, jen ten zpropadený fotbal. Sam cítila, že jí pomalu dochází síla a trpělivost. Slíbila si sice, že nebude dělat žádné scény, ale manželova lhostejnost jí dokázala rozzuřit. Sebeovládání jí pomalu opouštělo. Co je to sakra za člověka? Jak se může dívat na ten pitomý fotbal? Vždyť jsem ho včera nachytala s naší slečnou k dětem! A navíc jsem si jistá, že nebyla první!

„Felixi? Nechceš mi něco říct?“ zeptala se klidným, ale hněvem zastřeným hlasem.

„A o čem?“ pokrčil rameny.

„Co si to dovoluješ?“ rozkřikla se na něj. „Jaks to kruci mohl udělat?“

„Udělat co? No tak Sam, dělají to všichni. Nedělej z toho prosím tě divadlo.“

„Co? Cože?“ Sam žasla. „Dělají to všichni? Proboha, máš manželku a syna!“

„Vždyť jsem ti řekl, že mě to mrzí,“ snažil se to ještě urovnat.

„Ne! Tebe mrzí leda to, že jsem tě přistihla!“

„Chováš se jako hysterická ženská,“ prohodil skoro až pohrdavě.

„A jak se chováš ty Felixi?! Přijde mi, že tě vůbec neznám!“

„Nech toho! Vzali jsme se, jsme svoji, tak co má být? Každej ženatej mužskej si občas odskočí vedle. Svět se nezboří. Život není jako romantický film, neskončí happyendem!“ Felix už začínal přiostřovat. Nenechá na sebe řvát hysterickou manželku.

„Proboha. Já žasnu,“ zašeptala Sam tiše, protože cítila, že ztrácí dech. Čekala, že se bude bránit. Ale Felix se o to ani nepokusil. Jen seděl a znuděně na ni hleděl. Alexandr se hlasitě rozplakal. Samantha ho zvedla z ohrádky, přitiskla k sobě, hladila a konejšila.

„Proč sis mě bral Felixi?“ pronesla velice pomalu, jakoby vážila každé slovo. „Myslela jsem si, že když se dva lidé berou z lásky, mají si být věrní.“

„Ty mlč!“ vyrazil Felix do útoku. „Já si zas myslím, že nebudu daleko od pravdy když řeknu, že celou dobu stejně myslíš na toho plukovníka, toho O´Neilla!“

Tohle se Sam nesmírně dotklo. Stála uprostřed místnosti s brečícím synem v náruči a sama cítila, jak se jí oči plní slzami.

„Felixi, tohle nemyslíš vážně.“

„Ale jo. Obviňuješ mě tu z nevěry, ale sama si nejprve zameť u sebe na dvorku!“

„Nevíš o čem mluvíš,“ spustila se Sam z oka slza. Okamžitě si jí ale utřela. Nebude brečet. Ne teď, ne před ním.

„Ale já myslím, že vím!“

Bylo to tak kruté, že chvíli se nezmohla na jediné slovo.

„Víš, cos mi tu právě řekl?“ zeptala se až nepřirozeně klidně. „Já jsem se kvůli tobě odstěhovala tisíce km daleko od svých nejlepších přátel, absolutně opustila práci, která mě nade vše bavila, jen abych si tě vzala! Vzala chlapa, který si myslí, že jsem jen pitomá ženská, která na tebe bude po všech tvých dobrodružstvích pokorně čekat doma u prostřeného stolu jako hodná ženuška?!“

Felix do sebe hodil zbytek vína a zamířil ke dveřím. „Tyhle řeči nemám zapotřebí. Přijdu, až se uklidníš.“

Sam si jen bezradně sedla na pohovku a sledovala Felixův dramatický odchod. Jakmile za sebou prudce přibouchl dveřmi, Sam se hlasitě rozplakala a Alex se k matce přidal.

Když záchvat pláče pominul, připadala si unavená, jako po týdenní akci, kde nedělala nic jiného, než utíkala před Goa'uldy. Uvařila si čaj a zvažovala co dál. Možná by mohla zavolat Danielovi, slyšet jeho klidný hlas, požádat o radu. Poradil by mi, je moudrý a vyrovnaný, ale především je to přítel. Ne, nemůžu mu zavolat a brečet do telefonu. Nedokázala bych ani souvisle mluvit.

Raději se dala do úklidu domu. Hosté se tu dobře bavili, pomyslela se, ale aby mi kdokoli z nich pomohl s úklidem toho příšerného nepořádku, to ne. Vytírala, leštila, vysávala, čistila a rovnala, až ucítila v těle příjemnou fyzickou námahu. Alexandr ji pozoroval z kočárku, až usnul.

Když Sam po několika hodinách uklízení nenašla už nic, co by se dalo jakkoli vylepšit, lehla si na gauč a potichu zapnula televizi. Po chvíli už vůbec nevěděla co dávají, jen mlčky koukala na zeď za televizorem a přemýšlela co udělat.

Zrovna doznívala úvodní melodie odpoledního seriálu, když zazvonil telefon. Nejprve se Sam cítila příliš slabá na to, aby vstala z pohovky a šla na druhý konec místnosti k telefonu. Ale potom si uvědomila, že nechce vzbudit syna a rozeběhla se k aparátu.

Ve sluchátku se ozval bratrův hlas.

„Ahoj Sam“ řekl Mark jako vždy úsečně. Je paradoxní, že od té doby, co Sam bydlí takto daleko, jsou si s bratrem bližší. Možná je to tím, že nepracuji nebo tím, že mám už také dítě. Volali si pravidelně každý týden.

„Ahoj.“

„Tak jak se máš?“ pronesl věcně.

Sam okamžitě propukla v pláč.

„Sam? Co se stalo? Něco s Alexem?“ vyděsil se.

„Ne.“

Mezi jednotlivými vzlyky vyprávěla bratrovi vše, co se stalo minulou noc. Vůbec nepřemýšlela nad tím, že s bratrem si nejsou až tak blízcí, aby mu vyprávěla něco takového. Potřeba vypovídat se byla daleko silnější. Nevynechala ani ty nejbolestnější podrobnosti.

„Sam, vrať se zpátky do států,“ uzavřel bratr, když byl smutný příběh u konce. „Beztak tu jsi doma. Můžeš bydlet tady u nás, dokud budeš potřebovat.“

Sam se během dlouhého hovoru stačila uklidnit natolik, že teď tiše seděla a naslouchala uklidňujícímu hlasu bratra.

„A práci si tu s tvým mozkem najdeš snadno. Dokonce si myslím, že tě jedna dvě vezmou zpátky na výzkum těch tvých satelitů, nebo co to v té hoře děláte.“ Sam úplně cítila tu ironii v jeho hlase a i přes vážnost situace se musela usmát. Tušila, že bratr jí nevěří, že tam zkoumají satelity. Opravdu by si měli vymyslet lepší krycí verzi.

„To není tak jednoduché,“ namítla unaveně.

„Proč by nebylo? Sam odpověz mi, byla jsi do včerejška šťastná?“

Na obou koncích telefonní linky se rozhostilo ticho. Bratr napjatě čekal na odpověď a Sam zarytě mlčela.

„Jednodušší už to být nemůže,“ zhodnotil situaci. „Odejdi od něj, s ním tě žádné štěstí nečeká.“

„Ale co Alex?“ namítla třesoucím se hlasem. Podívala se směrem ke kočárku, kde ještě pořád vyspával tak sladce její syn.

„Právě. Mysli především na kluka Sam. Tohle si nezaslouží.“

„Já nevím,“ opáčila s povzdechem. Hlava jí třeštila a mozek vypovídal poslušnost. Najednou zaslechla, že v televizi opět zní průvodní melodie seriálu, tentokrát na závěr dílu. „Marku, mluvíme už celou hodinu. Budeš platit moc peněz.“

„Zavolám ti zítra a doufám, že to zvedne Felix a oznámí mi, že jsi od něj odešla,“ řekl nakonec povzbudivě.

„Já zavolám tobě,“ slíbila sestra a zavěsila. Najednou zatoužila být sama a vše si v klidu promyslet. Vlézt do horké vany, aby voda ulevila tělu i duši.

Obal od kuliček do koupele hlásal, že obsahují výtažky s vůní vanilky a kakaové máslo pro zjemnění pleti. Otevřela ho a hodila do vany celou hrst kuliček. Okamžitě se začaly v horké vodě rozpouštět a koupelnu zaplnila příjemná vůně. Sam se s požitkem nadechla a těšila se na koupel. Alexandr vyžadoval tolik pozornosti, že poslední dobou si mohla dopřát jen krátké sprchování.

Než vstoupila do vany, šla se ještě jednou podívat na synka. Alex spokojeně spal. Ležel na zádech a jednou malou baculatou ručičkou si napůl překrýval obličej. Tmavá rovné vlásky se prostřely po polštáři a líčka ve spánku zrůžověla. Když spí, vypadá jako anděl, pomyslela si Sam dojatě. Ale jinak umí být i pěkně tvrdohlavý a miluje rozpustilé rošťárny. A jestli bude po jeho otci, ještě si s ním pěkně užiju - kéž by tu teď byl a já se mu mohla vyplakat na rameni.

Vrátila se do koupelny a s blaženým pocitem se uvelebila ve voňavé lázni. Bublinky pomalu praskaly a Sam cítila, jak se jí vhání nová krev do žil. Když už voda vychladla, konečně měla tolik síly, aby objektivně zhodnotila situaci a podívala se pravdě tváří v tvář. Najednou se prudce posadila a otevřela oči. Nad čím tu probůh přemýšlím, pokárala sama sebe v duchu. Když s ním zůstanu, zkazím si život. A Alexovi. Musím odsud pryč. Nechci aby vyrůstal v rodině, kde úcta a věrnost jsou jen prázdné pojmy. Neměla jsem se obětovat kvůli dítěti. Měla jsem vědět, že to nebude fungovat – škoda, že jsem na to přišla tak pozdě.

Vystoupila z vany a přehodila přes sebe fialovo-bílý župan. Slyšela, že Alex se probudil a dožaduje se láskyplné pozornosti. Zvedla ho a zahleděla se do velkých tmavých očí. V tom okamžiku se jí srdce zaplavilo zvláštním klidem. Dá synovi najíst a pak začne hned balit. Odjede na letiště a odsud rovnou do USA.

Nejprve zabalila všechny věci Lexe a pak začala do velkých tašek házet i své věci. Těsně před půlnocí, když synek opět spokojeně spal, měla už všechny věci naložené v autě. Zavolala bratrovi, ať jí čeká na letišti a ten ji s radostí ujistil, že se na oba těší. Vzala spícího Lexe do náruče a naposledy se rozhlédla po domě. Zhasla světlo a v domě se rozhostilo zvláštní ticho a klid. Tady nás žádné štěstí nečeká, pomyslela si a zabouchla domovní dveře.

Opatrně, aby dítě nevzbudila, usadila Lexe do autosedačky, když v tom se na konci ulice objevila světla a taxík pomalu zabrzdil u domu.

„Drobný si nechte,“ zaslechla a okamžitě jí projel mráz po těle. Doufala, že manžela už před svým odjezdem neuvidí. Sam zabouchla dveře u syna a dívala se směrem, kterým se k ní blížila tmavá postava jejího muže.

„Děje se něco?“ řekl Felix zaraženě.

„Ne. Jen odlétám domů Felixi.“

„Cože? To má být nějaký hloupý protest za ten včerejšek? Sam, no tak… vždyť jsem ti řekl, že…“

„Žádný protest Felixi,“ zavrtěla hlavou. „Byla to chyba. Nehodíme se k sobě. Teď už to vím.“

„Tohle nemůžeš,“ řekl po chvilce napjatě.

„Ale ano můžu. Je mi to líto, že to tak skončilo, ale nedals mi jinou možnost.“

„Co to povídáš?!“ rozkřikl se, až Sam měla strach, aby neprobudil Alexandra. To by jí ještě chybělo, aby dítě bylo cestou na letiště vzhůru. „Nemůžeš na to prostě zapomenout? Každý udělá chybu.“

„Je mi to líto,“ zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Už budu muset jet, ať stihneme letadlo. Auto si vyzvedni na letišti,“ obrátila se od manžela a sáhla na kliku od dveří jejich forda.

„Nikam nepojedeš,“ chytl jí Felix za ruku.

Sam se na něj podívala. „Okamžitě mě pusť Felixi,“ pronesla ostře. Felix moc dobře věděl, že kdyby chtěla, okamžitě ho zneškodní. Byla si toho vědoma a dle očekávání jí manžel hned pustil. „Budu se soudit Samantho!“ rozkřikl se, když si sedla za volant.

„To nemusíš. Vzala jsem si jen věci, co patří mně.“ Chtěla být už daleko odsud, ale zbývalo vyřešit ještě poslední věc. Naštěstí Felix jí na to neuvěřitelně nahrál, tím co řekl.

„Opravdu? A co Alex? Ten je stejně můj jako tvůj! Nemůžeš mi jen tak odvézt dítě,“ pronesl skoro až vítězně, jakoby věřil, že narazil na triumf, který zaručuje jeho výhru.

Sam pevně sevřela zpocené ruce na volantu, až jí bolest ze zarytých nehtů do dlaní projela celým tělem. „Felixi,“ začala přiškrceným hlasem „Alexandr není tvůj syn,“ vysoukala nakonec ze sebe a pevně se podívala manželovi do očí. Ten zaraženě stál a zíral na Samanthu.

„Lžeš!“ osočil ji a jeho sebevědomý výraz se mu opět vrátil.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nevěděla jsem to. Vážně. Myslela jsem si, že to je tvoje dítě… jen … tobě nikdy nebylo divné, že má hnědé oči a vlasy? Když my oba máme modré oči a blonďaté vlasy?“

Sebevědomý výraz se Felixovi z tváře pomalu vytrácel a místo toho tam Sam mohla vidět známky křivdy a zmatku.

„Nevěděla jsem to až do porodu. Promiň Felixi,“ pronesla nakonec rezignovaně. Vyslechla si několik nevybíravých poznámek. Raději zvedla okýnko a chystala se odjet, když v tom jí něco napadlo.

„Ale víš co? Jsem vlastně ráda, že to není tvoje dítě.“

Cesta na letiště byla dlouhá. Během odbavení byl Alexandr netrpělivý a když spatřil muže v uniformách, rozplakal se nadobro. Sam měla v úmyslu ho po odbavení nakrmit, aby v letadle spokojeně spal. Ale dobře vymyšlený plán ztroskotal, protože miminko odmítlo cokoli pozřít. Hlasitý pláč se rozléhal letištní halou. Samantha se chopila kočárku, zvedla tašku i batoh a pomalu přešla k určenému východu. Tam už se shromáždil hlouček spolucestujících a nikoho z nich ječící miminko nepotěšilo. Dítě profňukalo skoro i celou cestu letadlem, která trvala bezmála osm hodin. Sam jen taktak stačila vypít skleničku vody, než jí malý převrhl. „Prosím tě, miláčku, nech toho,“ prosila vyčerpaně.

Čekání na zavazadla jí připadalo nekonečné, i když trvalo jen patnáct minut. Na druhou stranu, jakmile se letadlo opět dotklo země, Alex přestal plakat. Poskládala věci, jednou rukou tlačila před sebou kočárek a druhou táhla vozík. V přeplněné letištní hale vyhlížela svého bratra. „Konečně jsme doma zlato,“ pronesla s úsměvem směrem k synkovi, když před sebou spatřila šťastně mávajícího bratra.

Sam se zastavila před jedním z cihlových domů vyskytujících se v ulici.

„Tak tady tvá maminka bydlela,“ podotkla bodře směrem k dítěti, které sedělo v kočárku a žužlalo svou ovečku. Matka se po deseti dnech strávených u bratra rozhodla, že se zajede podívat do svého bývalého města a ukáže synkovi dům, který považovala za domov.

Noví majitelé si dům předělali k obrazu svému. Klasickou bílou omítku změnili na módní žlutou a zahradu, kde měla Sam trávu a maximálně plevel, si přizdobili květinami, keři a nízkými stromky.

Vyndala syna z kočárku a začala mu ukazovat, kde měla ložnici, kde obývák a kuchyň. Už u bratra se rozhodla, že si pronajme nějaký dům přesně v tomhle městě. Na koupi zatím neměla peníze. Ale to se změní, až začne chodit do práce. Přes svou špatnou zkušenost se slečnou na hlídání se rozhodla, že si chůvu stejně pořídí. Sice nerada bude syna opouštět v tak útlém věku, ale nemá na výběr. A pokud by se jí poštěstilo a vzali by ji zpět do Stargate, měla by zpět svou milovanou práci a domů by se těšila na milované dítě. Při této myšlence se usmála.

U Marka si neuvěřitelně oddechla a odpočinula. Spadlo z ní najednou napětí posledních měsíců a konečně se cítila uvolněně. Karen, bratrova manželka se jí snažila všemožně pomoci. Snažila se starat o synovce, aby Sam měla čas sama pro sebe. Ta ale právě naopak se od rána do večera věnovala synovi; nebyla to pro ni starost, ale potěšení, často si říkala.

Prvních pár dní pro ni bylo složitých, ale pak tyto pocity zapudila a uvědomila si, že udělala dobře když odešla. Bylo od ní naivní čekat, že se v průběhu těhotenství a manželství zamiluje do člověka, k němuž skutečně nic necítila.

Vešla do místního parku a posadila se na dřevěnou lavičku. Vzpomněla si na další z nesčetných historek, co zažila na jiných planetách a začala synkovi vyprávět o Asgardech. Často mu místo pohádek vyprávěla své zážitky. Samozřejmě nemálo pozměněné, aby vždy dobro zvítězilo nad zlem a zároveň nikdo nepřišel k újmě. Alex poslouchal uklidňujícímu hlasu matky a žužlal při tom palec u nohy. Když byla skoro u konce, zazvonil jí mobilní telefon. Na displeji se rozblikalo Markovo jméno.

„Sam, ahoj. Prosím tě, mohla bys skočit do obchodu pro mléko? Gracie zase dělala nějaký svůj pokus ke kterému ´nutně´ potřebovala celé dvě krabice mléka,“ vychrlil na ni.

Musela se usmát té představě, že její malá neteř zkoušela opět další z jejích experimentů. Většinou všechny končily tak, že Karen musela další půl hodinu uklízet.

„Jistě. Žádný problém,“ prohlásila zvesela do sluchátka. „Beztak jsem chtěla skočit do obchodu pro Sunar.“

„Dobře. Čekáme vás na večeři.“

„Ahoj.“ Za těch deset dnů se s bratrem sblížili ještě víc. Vlastně jsou si teď asi nejblíže od smrti matky. Všechno zlé je k něčemu dobré, pomyslela si. Vstala a zamířila směrem ke zdejšímu obchodu, kde kdysi občas nakupovala.

Dopoledne v obchodě převažovali úplně jiní lidé, než které byla zvyklá vídat odpoledne nebo k večeru v Londýně. Claudia odmítala vstávat příliš brzy, takže malého měla většinou na starost právě odpoledne, čehož Sam většinou využila právě k menšímu nákupu. Odpoledne vídala upravené, ale unavené a uspěchané ženy v přísných kostýmcích. Pánové i při nakupování vyřizovali telefonické hovory a roztržitě vkládali do košíků zmrazená jídla do mikrovlnek. Teď ve větší míře naopak potkávala uštvané maminy, které se snažily vyrvat z ruky staršího dítěte čokoládovou tyčinku, zatímco mladší dítě uplakaně trůnilo ve vozíku.

Akorát se blížila k regálu mléčných potravin…

„Carterová?“ Sam se zastavila uprostřed kroku a okamžitě pocítila, jak jí tělem prostupuje vlna horka. I po takové době ten hlas pozná mezi tisíci. Pomalu se otočila a zůstala v němém úžasu zaraženě stát. Měl na sobě tmavší džíny a dobře padnoucí žlutou košili. Jack se jen mlčky usmíval a tvářil se trochu nejistě, jako kdyby pochyboval, zda ho vidí ráda. Kdyby jen věděl…

„Plukovníku,“ vydala ze sebe nakonec jakýmsi hrdelním zvukem, když jí došlo, že to musí vypadat nad míru trapně.

Jack se zatvářil ještě nejistěji. Proto okamžitě dodala: „Ráda vás vidím pane.“

„I já vás Carterová,“ odvětil jí okamžitě, asi aby zažehnal trapnou chvíli ticha. Zadíval se na dítě v Samině náručí, které si ho zvědavě prohlíželo velkýma čokoládovýma očima.

„To je…“ pronesl po chvilce.

„Ah,“ probrala se Sam „To je Alexandr. Alexandr Carter ve vší kráse, pane,“ řekla rozpačitě.

„Carter?“ zvedl Jack obočí a upřeně se podíval do blankytně modrých očí.

„A-ano. Chtěla jsem, aby se jmenoval po mně.“

„Ah,“ vyjádřil Jack údiv nad tím, že se dítě jmenuje po matce. Vlastně se divil i tomu, že si Sam nechala po svatbě své příjmení. Přišlo mu to přinejmenším zvláštní.

Nastala opět trapná chvíle ticha. Sam se už už chtěla zeptat na nějakou běžnou věc, třeba jak se mu teď vede, co Stargate, Daniel nebo Teal'c, když Jack zamyšleně pronesl.

„Není vám moc podobný.“

„Ne,“ usmála se Sam a bezděčně se podívala na syna.

„Ani otci.“

„Ale ano. Je celý po otci,“ odvětila bez přemýšlení. Okamžitě se ale zarazila.

„Není váš manžel blonďák?“ pronesl překvapeně, když se ještě jednou pohledem ujistil, že dítě má hnědé vlasy.

„Ne,“ vyhrkla „Tedy ano.“

Jack se na ní překvapeně podíval „A nemá snad modré oči?“ Pamatoval si moc dobře, jak její manžel vypadá. Na svatební fotku, kterou jim Sam poslala, se sice podíval jen jednou a pak ji hned vyhodil, ale ten pohled mu přesto ulpěl v mysli. Nemohl se ho zbavit, i když moc chtěl.

„Ano. Ano to má.“

Plukovník zvedl obočí na znamení toho, že tomu tedy opravdu nerozumí. Myslel si, že Sam mu to nějak vysvětlí, ale ona zarytě mlčela a očima pozorovala obsah nákupního vozíku.

„Jste tu na návštěvě?“ zeptal se po chvíli, když zpozoroval, že se očividně nemá k tomu, cokoli mu vysvětlovat.

Sam by jinak byla vděčná za změnu tématu, ale tohle jí moc nepomohlo. „Ne. Jsem tu už natrvalo. Přiletěla jsem asi před týdnem.“

„Budete se s manželem stěhovat zpátky?“ očividně ho to překvapilo a zajímalo. „Copak? Tam už se vám nelíbilo?“

„Ve skutečnosti,“ pronesla rezignovaně a pevněji stiskla synka, jakoby u něj hledala podporu „nelíbilo se tam mně. Stěhuji se sem jen s Alexem,“ pevně stiskla rty a čekala na jeho reakci.

„Ah…aha…“ dnes, když po ránu zjistil, že mu kdosi ukradl schránku na poštu si myslel, že ho už nic nemůže překvapit. Zmýlil se a to sakra hodně.

„Nedala byste si oběd Sam? Tady přes ulici vaří výborně,“ a ukázal hlavou směrem k menší zahradní restauraci nacházející se za vyleštěnými okny obchodního domu.

Tak tohle nečekala. „Já nevím pane,“ řekla nejistě i když cítila, že její žaludek by porci jídla přinejmenším přivítal. „Víte, Alex…on…“

„Bude se mu tam určitě líbit. Mají tam koutek a spoustu hraček pro tyhle mrňata,“ usmál se na ní.

„Dobře,“ oplatila mu úsměv „Oběd si dám jenom ráda.“

Sedli si na venkovní zahradu do stínu mohutného smrku. U vedlejšího stolu seděla spokojená rodinka se třemi dětmi, které více než jídlo zajímaly zdejší houpačky a klouzačky. Sam uložila synka do kočárku a vyndala mu z tašky jeho ovečku. Jack se na ní překvapeně podíval, ale neřekl nic. Sam si toho pohledu všimla.

„Jeho nejoblíbenější,“ pronesla trochu v rozpacích.

„Oh,“ zadíval se na hnědovlasé děťátko, jež pevně sevřelo plyšovou hračku a začalo jí něco mumlat. Trochu mu připomínal Charlieho. I on měl stejné oči a vlasy… dokonce by řekl, že i nos a pusinku. Ne, hloupost! Jen ho to ještě bolí, když si na něj vzpomene a pak ho vidí úplně všude.

Objednali si jídlo a další hodinu strávili příjemnou konverzací.

„Dlužíte mi skoro rok přednášek o reaktorech a těch vašich nanověcičkách,“ prohlásil hned zezačátku.

„Možná se budete divit pane,“ usmála se „Ale teď vám dám spíš přednášky o tom, jak nakrmit a přebalit dítě, než o stavbě reaktorů a nanotechnologii.“

„Ha,“ zvedl prst a vítězně se usmál „Tak to jsme na tom stejně Carterová.“

Sam přímo lačně naslouchala, když jí Jack vyprávěl co se během posledního roku odehrálo. Teprve až teď si uvědomila, jak jí ta práce neuvěřitelně scházela. Jak jí scházel on. Když jí vyprávěl, jak strávil měsíc a půl ve smradlavém Goa'uldském vězení, bolelo jí, že tam nebyla a nemohla mu nijak pomoci. Zároveň ji dost překvapilo, že ona o tom neměla ani tušení. Byli přece domluvení, že kdyby se někomu z nich něco stalo, dají jí vědět. Vysvětlil jí, že to bylo v průběhu jejího osmého a devátého měsíce těhotenství a proto jí nikdo nechtěl stresovat a děsit – a tudíž o tom nedostala žádné zprávy. Sam pochopila, že nikdo z nich už jí nebere jako dřív. Těhotenstvím ale především svatbou a stěhováním se jim odcizila. Mrzelo jí to. Už jí nevidí jako Samantha Carterovou – silného a zdatného vojáka a vědce, ale jako Samanthu Carterovou – manželku a matku dítěte. Přitom si sama o sobě nemyslela, že se změnila. Jen se změnily okolnosti. Ano; je teď matka a v téhle oblasti našla něco nového a úžasného, ale zároveň byla přesvědčená, že se nezměnila, že jen k tomu co byla dřív se přidalo něco dalšího.

„Kde teď vůbec bydlíte Carterová?“ zeptal se, když mu došlo, že celou hodinu mluví převážně on, ale o Sam se nedozvěděl skoro nic.

„Jsem teď u bratra,“ odvětila a napila se svého pomerančového džusu. „Chci si co nejdřív pronajmout alespoň nějaký byt. Nemůžeme věčně bydlet u Marka. Navíc má docela malý byt. Spím i s Lexem na gauči v obýváku.“ Nevadili jí to. Byla vděčná, že má alespoň kde přebývat, ale Jack se zatvářil skoro až mučednicky.

„Spíte i s tímhle mrňousem na gauči?“

Sam přitakala a urovnala spícímu synovi slabou peřinku.

„To je nesmysl.“

Překvapeně se na něj podívala.

„Mám volný pokoj pro hosty. A beztak jsem pořád v Cheyenne Mountain. Budete mít i s prckem celý barák pro sebe.“

Sam zaraženě zamrkala a vydala jen pár nesrozumitelných slabik.

„Carterová ztratila řeč,“ usmál se „Tak to je poprvé.“

Na malou chvilinku se zamyslela. Samozřejmě, může zůstat u bratra a mačkat se na gauči, nebo může přijmout plukovníkovu nabídku a po deseti dnech se konečně vyspat na posteli.

„Já… nerada bych vás obtěžovala pane,“ mimoděk se vzpomněla na svou nečekanou návštěvu v plukovníkově srubu před čtrnácti měsíci. Tehdy, když mu přišla říct, že se rozešla s Petem a byla připravená kvůli nim opustit svou kariéru. A pak se tam objevila Kerry. V srdci jí i teď bodl osten žárlivosti. Jsou spolu pořád? To by mě přece nezval k sobě? Nebo ano?

„Já myslím, že to není moc dobrý nápad,“ vykoktala. Tehdy, když viděla, jak se ve dveřích objevila dlouhovlasá blondýnka, věděla, že už nemá šanci. Hned potom si začala s Felixem. A vzápětí na to otěhotněla – tehdy ještě přesvědčená že s ním – a to byl konec.

„Proč ne Carterová? Chcete se mačkat s tímhle škvrnětem na gauči? Přísahám, že ten pokoj je čistota sama,“ zvedl prst a vykonal gesto přísahy „Ne jako zbytek baráku. Občas v tom pokoji spí Daniel a znáte ho, jak on je pořádný.“

Sam se při zmínce o Danielovi usmála. „S výjimkou jeho laboratoře,“ vzpomněla si na jeho psací stůl, kde se nevyznal často ani on sám.

„Takže? Přijímáte?“ vrátil se zpět k tématu.

On vždycky věděl, jak mě uvést do rozpaků, pomyslela si.

„Pane… plukovníku…“

„Žádné výmluvy,“ varoval ji se vztyčeným prstem a zvednutým obočím.

„Nechci vám přidělávat… přidělávat starosti, obtěžovat vás a…“

„Carterová,“ skočil jí horlivě do řeči. „Jestli je to jediný důvod, pak to hoďte za hlavu,“ zaváhal. „Pokud ovšem máte jakýkoli jiný důvod proč…“

„Ne,“ vyhrkla horlivě, až se sama zastyděla.

Jack se usmál „Pak jedem k vašemu bratrovi pro věci.“

„Víte,“ dlouze protáhl, když otevřel vchodové dveře a rozhlédl se po předsíni „nečekal jsem návštěvu Carterová, takže…“

„Pane, prosím… jsem vám za to co děláte vděčná a když mi dáte k dispozici postel a občas koupelnu,“ usmívala se a v jedné ruce se synem a v druhé s taškou vešla přes práh. Jako blesk z čistého nebe se jí v mysli vybavily živé vzpomínky na ty chvíle co tu společně strávili. S Danielem, s Teal'cem ale i s Hammondem. Na grilování, na pizze a pivu, při sledování fotbalového zápasu, což Sam upřímně ani nemusela. A teď by za sledování fotbalu společně s nimi dala cokoli. Vše to mohlo dopadnout úplně jinak, hořce si pomyslela.

Jack odkopl z prostředku předsíně pár párů bot tak, aby se dalo lehce projít.

„Do pokoje pro hosty trefíte,“ ukázal rukou směrem do obýváku. „Donesu vám tam hned věci.“

„Děkuji plukovníku, nevím jak…“

„Díky si nechte na potom,“ mávl rukou a vydal se zpět k autu pro zbytek věcí.

Sam vešla do místnosti pro hosty a jedním pohledem zhodnotila celkové vzezření pokoje. Nic se tu nezměnilo, napadlo ji. Párkrát tu už spala. Když se jejich „pizza a pivo“ protáhlo dlouho do noci a změnilo se to jen na to „pivo“. Sedla se na postel a pohladila Alexe po vlasech. Už si nebyla tak jistá, že udělala dobře, když plukovníkovu nabídku přijala. Přišlo to tak náhle, že neměla ani čas si to v klidu probrat. Ale čemu se vlastně diví, usmála se v duchu sarkasticky, všechno v jejím životě přišlo poslední dobou rychle a nečekaně.

Věděla, co chce ve svém životě dál udělat. Vrátit se ke své práci, najít si dům, dobře si ho zařídit, být výbornou matkou, začít se opět stýkat s přáteli. Jen nevěděla, kde začít. Nebyla tak klidná a vyrovnaná, jak napovrch působila – nebo se o to snažila. Naopak si připadala roztěkaná a nesoustředěná.

„Tak tady to je Carterová,“ vešel Jack do místnosti s taškami a kufrem. Dřív než ji pustil vůbec ke slovu pokračoval. „Zajedu do obchodu pro něco k jídlu. Není tu nic než týden stará pizza a pivo.“

„To opravdu nemusíte plu…“

„Jako doma Carterová,“ přerušil jí a odešel z místnosti. Dal tím najevo, že o tomhle nehodlá diskutovat. Nikdy se nebavil o něčem, o čem by se bavit nechtěl. Sam zaslechla bouchnutí domovních dveří a pak zvuk startujícího auta. Pak už jen ticho. Zahnala opět pocity nejistoty a vrhla se ke kufrům. Ze všeho nejdřív musí rozložit postýlku pro Lexe. Její syn si nedůvěřivě prohlížel neznámé okolí a křečovitě svíral svou ovečkou. Sam ta zmatenost v Alexandrových očích znervózněla ještě víc. Kdyby byla jen ona sama, vypořádala by se s tím vším dobře, ale je tu její dítě zcela závislé na ní. To je vlastně to jediné, co jí trápí, uvědomila si. Její syn. Jen aby byl šťastný její syn.

Sam se s trhnutím probudila. Chvíli zmateně mžourala po místnosti, než jí došlo, kde je. Vybalováním byla tak unavená, že i oblečená hned usnula i s Lexem. Zaraženě se podívala vedle sebe na postel a pak do dětské postýlky. Nebyl nikde. Chvíli zkoumala prázdný obsah modré postýlky a pak jednoduše vyběhla z pokoje. Proběhla předsíní směrem k obýváku, kde slyšela nějaký zvuk. Zapnutou televizi došlo jí posléze, když zůstala zaraženě stát na prahu obývacího pokoje. Znaveně se opřela o futra a sledovala Jacka sedícího na pohovce a v náruči svírajícího jejího syna. Všude teď bylo naklizeno, všimla si a sama sebe překvapila, že dokáže vnímat takové detaily, když ještě před chvílí nevěděla kde je její dítě.

Jack instinktivně vytušil, že v místnosti není sám a otočil se na Sam. Ta, stojíc mezi dveřmi a hledící přímo na ně, se cítila trochu přistižena. I když nebyl důvod.

„Á, Carterová, už jste vzhůru.“

„Pane?“

„Ano?“

„Co to…? Proč…?“

„Spala jste Carterová,“ oznámil stručně. „Alex ne. Nechtěl jsem aby vás vzbudil.“

„Oh… to… to bylo od vás milé.“

Na to Jack neodpověděl. Vždycky když člověk ukázal na jeho hrdinství nebo ochotu pomoci druhým, odvedl řeč jinam. Či jednoduše - jako teď – o tom nechtěl mluvit.

„Kafe?“

„No… ráda.“

„Fajn,“ zvedl se s Alexandrem z gauče a přešel do kuchyně. Sam překvapilo, jak se její syn k naprosto neznámému člověku chová. I její bratr měl problém získat si synovcovu důvěru. Ale teď Alex naprosto klidně nechá Jacka, aby ho choval, bavil se s ním a to vše bez přítomnosti matky.

„Jak dlouho jste doma?“ zeptala se po chvilce, když usedla ke stolu.

„Pár hodin,“ odvětil a dál dělal kafe, aniž by se vůbec otočil.

Sam se nad tím podivila. „Pár hodin?“

„Asi jste se potřebovala vyspat,“ řekl klidně a hledal v kuchyňské lince cukr. Sam chvíli sledovala jeho záda a zvědavě čekala, co je objektem jeho hledání. Musela se usmát, že pomalu neví, co kde má ve vlastní kuchyni. Ale ona na tom byla dřív stejně. Než se odstěhovala. Těžce polkla když si vzpomněla na Londýn a dívala se, jak Jack do jejího kafe přidává dvě lžičky cukru.

„Páni,“ zarazila se, protože ji překvapilo zjištění toho, že si pamatuje, jakou si dělávala kávu. Že to řekla vlastně nahlas pochopila až potom, co se na ní Jack poprvé od doby co je v kuchyni otočil.

„Jen… jsem si na něco vzpomněla,“ vysvětlila rozpačitě.

„Jo,“ pokrčil Jack rameny a vzal do volné ruky kávu. „Tak tady to je,“ postavil před ní šálek horkého vonícího kafe.

„Děkuji,“ řekla zdvořile a plaše se na něj podívala. Najednou jí napadlo, že by si od něj měla vzít Alexe. Nechce mu přidělávat starosti a ještě aby se jí staral o syna.

„Asi bych měla,“ natáhla ruce směrem k dítěti.

„E-e,“ ustoupil o krok dozadu „jen si vypijte kafe a my se o sebe zatím postaráme, viď prcku?“ usmál se na kluka a jí napadlo, jak přirozeně Jack vypadá, když svírá dítě v náručí. Bylo vidět, že byl dobrým tátou, když žil Charlie. Bože, neuměla si ani představit, co by dělala, kdyby jí Alex… odešel… on to zvládl. Zvládl vždycky všechno.

Odešel s Alexem zpět do obýváku. Sam si přičichla k šálku kávy a usmála se, když z vedlejšího pokoje uslyšela hlasitý smích Alexe a poté Jacka. Dopila kávu a poté se šla osprchovat, zatímco Jack slíbil, že se zatím postará o dítě.

Když opět vstoupila do obývacího pokoje, teď už krásně svěží a odpočinutá, málem se jí z očí vyprostily slzy, když před sebou uviděla Daniela a Teal'ca.

„Tolik jste mi chyběli,“ mumlala mezi vzlyky, když je oba objímala. Teď už bude všechno úžasné, problesklo jí v mysli a ona věděla, že to je pravda.

„Sam, jste doma?“ uslyšela z předsíně Jackův hlas.

„Jsme v kuchyni,“ houkla na něj a ještě jednou rychle pohledem překontrolovala prostřený stůl. Navařila vše, co měl Jack rád. Podívala se na synka sedícího v dětské židličce, kterou mu Jack tak prozřetelně koupil minulý týden. Akorát se vrátil z třídenní mise. Jack vešel do kuchyně a Sam se na něj šťastně usmála. Těšila se, až se vrátí. Nechtěla si to sice přiznat, ale za ten měsíc, co tu s ním bydlela, si na jeho společnost až neuvěřitelně nevykla.

„Páni,“ zhodnotil Jack stůl.

„Překvapení?“ usmála se plaše.

„Tak to teda jo.“ Jack vyndal ze židličky Alexe a objal ho. „Tak co prcku?“ vyhodil dítě nad hlavu a to se rozesmálo zvonivým smíchem. „Nezlobil jsi tady mámu, co?“

Sam se na vteřinu podívala do země. Už delší dobou si pohrávala s myšlenkou, že mu to musí říct. Ale bála se. Bála se a to moc.

„To je hovězí?“ ukázal na obsah jednoho z hrnců.

Sam akorát odkládala příbor, když Jack přerušil dosavadní téma a odkašlal si. „Sam,“ hned ze začátku přešli na oslovování se jmény „generál vám vzkazuje, že vás velice rád vezme zpět.“

Sam se na něj překvapeně podívala, ale hned vzápětí se jí v očích objevily jiskřičky radosti. „Opravdu?“ zapochybovala nadšeně. Jack mohl doslova cítit jak vyzařuje téměř hmatatelné a silně nakažlivé nadšení. Najednou si uvědomil, že i on má na tváři klidný výraz.

„Jste si jistá, že…?“ odvětil otázkou.

„Ano,“ vyhrkla přímočaře. „Nemůžu se dočkat…“

„… těch vašich věciček a reaktorů…“ vpadl jí do řeči pro změnu on.

„Ano Jacku,“ oslovit ho jménem jí dělalo stále ještě trochu problémy. „Po těch jedenácti měsících se nemůžu dočkat.“

Jack už dřív instinktivně vycítil, jak jí ta práce chyběla. V Londýně nebyla šťastná.

„Zatím budu pracovat jen v laboratoři. Nevím, jestli se do terénu vůbec někdy vrátím. Bude mi to chybět. To ano. Ale teď myslím především na dítě.“

Jen chápavě přikývl. Teď už by přemýšlel stejně. Jenže teď už je pozdě, pomyslel si pohrdajíc sám nad sebou. Takto měl přemýšlet před lety. Když měl syna. Kdyby tehdy přemýšlel tak jako teď, jeho dítě by tu ještě bylo. Nenašlo by jeho pistoli a …

„Jste v pořádku?“ všimla si jeho zamyšleného pohledu.

„Jo,“ odvětil po chvíli. „Takže, co budeme dělat večer?“

Sam seděla na pohovce a zhluboka dýchala. Snažila se zmírnit třas rukou a svou nervozitu a strach dostat pod únosnou míru. Už je to měsíc a půl co bydlí u Jacka a za tu dobu si uvědomila, že musí s pravdou ven. Věděla to už nějaký čas, ale skutečně se rozhodla až dneska. On si zaslouží znát pravdu a ona nemá právo mu ji upírat. Za chvíli přijde z Cheyenne Mountain a pak mu všechno řekne. Nebude od něj nic žádat. Neřekne to kvůli sobě, ale kvůli němu. Za tu dobu, co tu je si hodně povídali. Sam se rozpovídala o tom, že všechno co se stalo s Felixem byla chyba. Že všeho lituje a nikdy s ním nebyla šťastná. Jack zase začal mluvit o Charliem. O té neuvěřitelné bolesti a prázdnotě. Ale i když s ní mluvil otevřeně, vždycky si skutečně hlídal, co říct. Věděla to. On nebyl člověk, který se druhým snadno otevřel. A ona to od něj nežádala. Ani před tím ani teď. Chápala ho.

Přesto, že poslední čas mluvili mezi sebou upřímně, nikdo z nich ani nenastínil téma jich dvou. Sam dokonce zaregistrovala, že Jack si dává dobrý pozor, aby se jí nikdy moc nedotkl. Stejně jako všech těch osm let v práci. A stejně, jako to tehdy dělala ona. Jenže právě ona to tehdy dovedla až k dokonalosti tím, že si dávala moc dobrý pozor, aby mezi nimi nikdy nevznikl delší oční kontakt. Bála se, že její oči vyzradí to, co ústa nemohla říct a mozek přijmout. Hráli spolu tuhle zatracenou hru celých osm let. Nenáviděla to, ale skutečně si to uvědomila až po svém odchodu. Byla tehdy tak přesvědčená, že to je Felixův syn, až jí to samotnou ubíjelo. Zatraceně, kdyby už tehdy věděla, že to tak není, mohlo to být všechno jinak.

Jack se do Alexe zamiloval. Nejprve si myslela, že si tak sugestivně nahrazuje Charlieho, ale poznala, že to tak není. Krmil ho, koupal hrál si s ním. Samanthě se z té ironie chtělo až brečet.

„Hej! Je tu někdo?“

„Jsem tady,“ další slova jí uvízla v krku a třas rukou se objevil zas. Dlaně měla studené a zpocené.

„Á, ahoj Carterová,“ vešel do místnosti. „Kde máte prcka?“

„Je s Danielem… venku…“ Chtěla vstát, ale nohy jí neposlouchaly.

„Oh… myslel jsem, že ho vezmu do zoo a pak možná…“

„Pane!“přerušila ho a zavřela oči. Musí se uklidnit.

Jack se na ní zmateně podíval. Až teď si povšiml, jak je bledá a nervózní. Takhle ji viděl asi poprvé a popravdě znervózněl i on. Zůstal stát a tiše na ní hleděl.

No jistě, neulehčí mi to, napadlo jí, když tam jen tak stál a čekal, co z ní vypadne.

„Pane…“

„Jacku,“ vpadl jí nešikovně do řeči „už jsme o tom mluvili. Nejste u letectva.“

Rozhostilo se nervózní ticho. Jack si pomalu projel vlasy.

„Děje se něco?“ prolomil ledy.

„Ano pane,“ ignorovala poznámku o tom, aby mu říkala Jack „děje.“

„Takže…?“

Ticho.

„Carterová?“

„Je tu… něco…“ polkla „něco…“ hlas se jí vytrácel. Nervózně si stoupla sotva se držíc na nohou „… co byste měl vědět…“ poprvé se mu zadívala přímo do očí. Hned uhnula. Přešlápla. „Bože… já nevím… jak…“

„Prostě to řekněte Carterová,“ vybalil na ní. Slyšela tu nervozitu v jeho hlase i když se jí snažil ukrýt. Měl z toho špatný pocit. Hodně špatný.

„Víte…“ černočerná tma se Sam brutálně vpila do očí a přinutila jí přidržet se zdi. Ten chladný a neosobní kus ztvrdlé malty byl teď Sam vnímán jako jediná opravdová jistota, jako spása od té nepřestávající agónie zachvacující celé její dosavadní vědomí. Vnímala svůj zrychlený dech a strohé záblesky výčitek utvrzující jí v tom, že tohle měla udělat už dávno.

„Carterová?“ začal vyrovnaným hlasem, který byl ale pouhou nevydařenou snahou zakrýt skutečný zájem o znovunalezení jistoty, která ho tak zbaběle opustila.

„Alexandr… on…“

„Stalo se mu něco?!“

Zakroutila hlavou a kousla se do rtu.

Zase to ticho. Někde na pokraji své mysli vnímala to drsné ticho zarývající se jí hluboko do těla jako tisíce drobných jehliček napuštěných a vpravujících do ní zákeřný jed.

„Sam prosím,“ přistoupil k ní blíž „chci vám pomoci… vždycky jsem chtěl… jen to nešlo, víte to… vy a já…“

„Jacku ne,“ unikl jí vzlyk.

„Je to pravda! Víte to. Vždycky tu bylo něco víc…!“

Dělal jí to ještě těžší. Nadechla se a sevřela dlaně v pěst.

„Sam, vy a já… tohle všechno…“

„Je to váš syn!“ vzlykla a trhla sebou při těch slovech.

„Co?“ usmál se na ní jako na duševně chorého člověka.

„Alexandr… on… on je váš syn!“

Jack se zarazil, hledíc na ní jako na blázna a po oku vyhlížejíc jestli na něj právě teď od někuď nevyskočí Daniel s hlasitým smíchem a zapnutou videokamerou. Ale nic takového se nestalo. A ten strach tak očividně usazený v Samině očích, který tam nikdy před tím neviděl a to ani když byl k tomu pádný důvod, ho nutil přemýšlet, že tohle žádný žert vymyšlený Danielem není.

„Uh… počkat… děláte se ze mě srandu!? To… nejde… nemůže… my dva jsme spolu nikdy nic…“

„To Asgardé pane,“ skočila mu do jeho nesrozumitelné řeči. Bože, je to ještě těžší než si myslela.

„Asgardi?“ řekl s nadsázkou v hlase značící, že jí nevěří a věřit nechce.

„Ano,“ řekla třesoucím se hlasem. „Přísahám, že jsem to nevěděla…“

„Ne!“ rozlítil se najednou. Tímhle překračovala tu pomyslnou hranici mezi nimi. „To… to nemůžete, nejde a…“

„Je to váš syn!“ oponovala mu jako malému dítěti, kterému vysvětlujete, že ač mu to nemůžete nijak dokázat, Země není ve skutečnosti placatá, jak si doposud myslelo.

„Kruci, nechte toho Carterová!“

„Plukovníku! Vážně jsem si myslela, že je Felixe… sice nevycházel datum početí, ale myslela jsem si… že to je jen způsobeno… způsobeno tím, že jsem chodila tak často bránou…“ hlas se jí opět vytratil. Cítila, že na ní jdou mdloby.

„Jak to víte?“ vyrazil s otázkou. Nevěřil tomu.

„Testy DNA. Mluvila jsem s Asgardy. Je to jisté,“ řekla bolestně, ten rozhovor jí vyčerpával. Zavřela oči a snažila se zastavit tu bolest v podobě slz deroucích se z jejího nitra napovrch.

„Jak to udělali?“

„Je to… složité na vysvětlení a…“

„Jak to ksakru udělali!?“ zakřičel. Všimla si té běloskvoucí barvy jeho obličeje.

„Pane,“ zaprosila tiše. Cítila, že už se na nohou dlouho neudrží.

„Tak jak to pro Krista pána udělali!?“ zakřičel zas.

„Je to přístroj,“ utírala si slzy „víte přece… měli problém s rozmnožováním… tohle byl… byl to nový způsob jak…“ viděla, že tohle slyšet nechce „Udělali to nevědomě…“

„Proč?“ dodal po delší odmlce.

Zmateně se na něj podívala.

„Proč jste mi nic neřekla?“

Že by jí začínal věřit?

„Přišla jsem na to až po porodu,“ oponovala „nebyl podobný ani mně ani Felixovi… vám ano a…“

„… a další čtyři měsíce jste byla s ním!?“ začal na ní křičet. Ale tohle čekala. Myslela si, že jí bude vyčítat, že se to dozvídá až teď. „Kdybyste ho nikdy nenachytala s tou ženskou, nikdy by jste mi to ani neřekla! Jak jste to mohla udělat!?“

„Měla jsem strach dobře!?“ rozkřikla se i ona. „Víte to.“

Zůstal mlčky stát a díval se do jejích uslzených očí. Třásla se a snažila se potlačit vzlyk. Dokonce i v takovéhle situaci byl patrný její výcvik u armády neukázat nikomu svůj strach a obavy, který možná nevědomě používala i v běžných životních situacích. Jen Jack měl pocit, že i kdyby prošel veškerým výcvikem světa, na takovouhle situaci ho to stejně nepřipraví.

Jen ten neodbytný hukot v hlavě ho ujišťoval, že nesní bláznivý a těžko uvěřitelný sen. Stál uprostřed tichého obývajícího pokoje s rychle bušícím srdcem jako svým společníkem a nemohl se zbavit vzrůstajícího pocitu, že se nenávratně všechno změní.

Nikdo z místních obyvatel si ani nepovšiml, že v jednom ze zdejších domů se právě odehrálo drama, jako vystřižené z divadelního představení. A kdyby tito sousedé navíc věděli, že se to týká právě domu Jacka O´Neilla, zajímali by se o co se jedná o to míň. Jack O´Neill byl vždy soused, který se nikdy nedružil, nikdy nechodil na akce pořádané městem, nechodil společně s ostatními sázet do parku keře nebo nepekl pro zdejší domov důchodců žádné koláče, jako všichni ostatní.

A přece si jednoho letního večera všimli sousedé změny, která nastala v jejich městečku. Ze stále tichého a velmi často opuštěného domu se najednou stále častěji ozýval dětský smích doprovázený smíchem ženy či, světe div se, šťastným smíchem Jacka O´Neilla.

Lidé, kteří prošli okolo tohoto domu překypujícího harmonií a štěstím už na dálku, věděli, že z nespolečenského souseda se pomalu stává úplně jiný člověk.