Titul: Vzpomínky
Autor: Jája
Překladatel: -/-
Žánr: Romance/Akce
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Dlouhé
Časová osa: Navazuje na *Dovolená*
Stav: Kompletní
Synopse: Jack se nám praštil do hlavy a Baa‘l chce dítě s brilantními schopnostmi.

__________________________________________________________

O čtyři měsíce později…

Sam se pomalým krokem šourala po chodbách základny. Teď, když nechodila na mise, stíhala svou laboratorní práci mnohem rychleji a občas se tím pádem taky nudila… Což byla pro člověka jejího typu opravdová tragédie! Když tu byl Jack, ani to tak nepociťovala. Trávili spolu dlouhé hodiny a rozhodně se nezabývali prací… Na základně si na to lidé zvykli a, k Samině údivu, bez jakýchkoli narážek či protestů… V Pentagonu měli určitě výhrad dost, ale to vyřizoval výhradně Jack a generál Hammond, kterému se dařilo vše držet v patřičných mezích… Sam raději nechtěla vědět, jak to provádí, ale každopádně mu za to byla nesmírně vděčná…
Momentálně byl Jack na jedné misi. Měla to být velká akce a bylo velmi pravděpodobné, že dojde ke střetu s Goaldi. Sam o to víc štvalo, že musí sedět doma. Jenže Jackův rozkaz zněl jasně… Na jednu stranu se mu nedivila, že má o ni a miminko strach, ale na druhou… A navíc byl pryč už tři dny. Tři dny a jí to připadalo jako věčnost! Alespoň, že jí prozatím nechal chodit na ty obyčejnější mise. Nebyly sice nijak zajímavé, často spíš skoro nudné, ale lepší než nic…
Zrovna si rozbalila čokoládovou tyčinku (ach, ty chutě…), když se jí nad hlavou rozblikalo červené světlo a rozječela siréna.
„Neplánovaná mimozemská aktivace,“uslyšela vzápětí a srdce jí radostí poskočilo.
To musí být Jack, blesklo jí hlavou. Měl se vrátit dnes nebo zítra… Určitě pospíchal kvůli ní! Doslova jako vítr se rozletěla do řídící místnosti. Generál tam už stál…
„Kód SG-1, pane.“
„Otevřete iris!“
Víc už Sam slyšet nemusela. Otočila se a pelášila přímo k bráně.
Chvilku nikdo nevycházel, ale vzápětí se vyřítil podplukovník Stawoski z SG-13, která byla s SG-1. Byl zraněný na noze a umazaný od hlíny a krve. Najednou za ním z brány vyletěla střela z tyčové zbraně, která ho těsně minula… Za malý okamžik vyběhl zbytek jeho týmu.
Samin úsměv okamžitě pohasl… Očividně utíkali z boje. A Jack ani nikdo jiný z SG-1 nikde! Z brány vylétly další střely… Když už se jí skoro začala zmocňovat hysterie, vynořil se nečekaně Teal’c s Danielem. Jacka vlekli za sebou…
„Zavřete to!“zařval Daniel prakticky z posledních sil…

Sam měla pocit, jakoby ji někdo polil kbelíkem vroucí vody. Rozběhla se po rampě k Jackovi. Vrážela do raněných… Jediné, co chtěla, bylo být u něj! Už z dálky viděla spoustu krve, a že se nehýbe… Klekla si k němu. Byl na tom očividně špatně. Měl střelnou ránu na boku a tržnou na hlavě, od níž měl zakrvácený celý obličej… bála se ho dotknout, aby mu tím ještě víc neublížila.
„Jacku! Jacku…,“šeptala zoufale a do očí se jí draly slzy.
Nic, nehýbal se. Je snad mrtvý? Všude bylo plno šrumu, hluku a krve. Dorazila doktorka a s ní spousta ošetřovatelů a sestřiček…
Náhle jí něčí ruce od Jacka odtáhly. Bránila se, škubala s sebou, chtěla k němu… Dva muži v bílém Jacka zvedli a naložili na vozík.
„Sam! No tak, Sam! Uklidněte se…“ Byl to Daniel. „Musejí ho přeci odnést!“
„Chci k němu!“
„No tak…, takhle mu nepomůžete!“ Stále ji pevně držel, aby mohli Jacka v klidu odnést. I on byl raněný, takže mu tahle rvačka dělala značné potíže…
Jenže Sam to nezajímalo. Danielovi se vytrhla a rozběhla se za Jackem, se kterým se už dostali na chodbu. Z příchozích na tom byl nejhůř, takže se mu věnovala sama doktorka. V příšerném kvaltu mu nasadila dýchací přístroj a dávala pokyny ostatním:
„Připravte operační sál! Musí okamžitě na sál!“
Sam si připadala jako ve špatném snu. Všechno viděla tak nějak zpomaleně. Všechno šlo kolem ní, kromě Jacka, ležícího bezvládně na lehátku. Věděla, že se lékařům jen plete, ale nemohla si pomoc…
Když doběhli k operačnímu sálu, chtěla vejít s nimi dovnitř…
„Vy počkáte tady!“zněl nekompromisní rozkaz od Fraiserové a zabouchla ji dveře těsně před nosem.
Sam cítila, jak se jí pomalu hroutí všechno pod rukama. Co je s ním? Co se stane? Ach, Jacku… ty přece musíš žít!

„Tři hodiny…,“mumlala si Sam pro sebe při pohledu na hodinky. „Už tři hodiny jsou uvnitř a mě pořád nikdo nic neřekl.“
Byla zoufalá. Nehty na rukou měla z nervozity okousané… Hlavou se jí honila spousta nepříjemných myšlenek a tušení. Nedokázala se na nic dívat pozitivně, viděla jen to nejhorší… Co když zemře? Co když ho tentokrát ztratí definitivně a navždy?
„Jacku…, žij, prosím, žij! Lásko moje…“
Dveře se nečekaně otevřely a Janet vyšla ven.
Sam se k ní hned vrhla. Pokoušela se něco vyčíst z její tváře, ale jako vždy se jí to nedařilo…
„Tak co?“vyhrkla.
Doktorka odvrátila pohled a mlčela.
„Co se stalo?“opakovala a v očích měla slzy. „On… zemřel? Je mrtvý?“
„Ne, to ne, Sam…“
Tak proč pořád tak mlčí? Proč uhýbá?
„Co se tedy děje? Bude v pořádku?“
Doktorka opět nedokázala nic říct… Chytla Sam za ruku a zhluboka se nadechla.
„Janet, řekněte mi to! Prosím…“
„On… chci říct, že… je na tom hodně špatně. Pochybuji, že… že přežije dnešní noc.“
Sam zalapala po dechu a z očí se jí vykutálely slzy…

Samantha seděla na zemi před ošetřovnou stočená do klubíčka a apaticky zírala před sebe. Doktorka klečela vedle ní…
„Jak se to stalo?“
„Plukovník má střelnou ránu na boku a tržnou ránu na hlavě… Mluvila jsem s plukovníkem Stawoskim. Říkal, že O’Neilla zasáhl jeden Jaffa do boku a když padal, uhodil se do hlavy o kámen, na který spadl. Od toho je ta rána na hlavě… Měli prý co dělat, aby ho odtáhl pryč z jejich dostřelu. Nedostali čas ani příležitost poskytnout mu ošetření. Bez pomoci byl přes půl hodiny. Ztratil moc krve, Sam…“
„Ale… jak je to možné?“plakala. „Proč mu nikdo nepomohl?“
„Nemůžeme nikomu nic vyčítat… Šlo tam o životy!“
„To je to vážně tak zlé?“
„Ta střelná rána ani snad ne, ale ta na hlavě… Je mi to líto, ale… i kdyby to přežil… je více pravděpodobné, že z tak silného otřesu, může mít nějaké trvalé poško…“
„Ne! Ne, ne…,“vykřikla náhle Sam a dlaněmi si zakryla uši. „Dost!“
Janet jí chápala. Muselo jí být vážně strašně. Nedávno si myslela, že je mrtvý. Už se s tím prakticky smířila a pak se nečekaně objevil… A teď se to všechno má opakovat znovu. Jenže bůhví s jakým koncem…

Sam vcházela na ošetřovnu s tlukoucím srdcem. Potichu přešla doprostřed místnosti a mlčky se rozhlédla. Skoro všechny postele byly obsazené spícími pacienty. Na jedné ležel i Daniel. Doktorka si ho tu nejspíš nechala na pozorování, všimla si, že má ovázané levé rameno… Pak ale její pozornost upoutala zatažená plenta na konci místnosti a žaludek jí udělal kotrmelec. Rozešla se tím směrem a čím byla blíž, tím zřetelněji slyšela pípání různých přístrojů… jakoby oni jediní byly důkazem toho, že Jack ještě žije…
Nahlédla za plentu a všechny vnitřnosti se v ní sevřely. Pohled na něj byl tak bolestivý. Jeho obličej svítil nepřirozenou bělobou, hlavu měl obvázanou… vypadal vážně jako mrtvý.
Se slzami v očích přistoupila k jeho posteli, uchopila ho za ruku a přitiskla na svou rozpálenou tvář.
„Lásko…,“vzlykla, „ty musíš žít! Musíš… My tě tu potřebujeme, slyšíš? Budeš táta… Copak jsi zapomněl?“
V tu chvíli ani netušila, jak blízko je pravdě…

Seděla u jeho postele dlouho do noci a mluvila na něj… Nečekaně se u ní objevila doktorka. Mlčky vyměnila kapačku a chtěla zase odejít…
„Janet?“
Otočila se.
„Ano?“
„Řekněte mi, že bude v pořádku… On musí žít! Budeme mít přece miminko a taky jsme se chtěli vzít…,“pohlédla na doktorku uslzenýma očima. „Nesmí odejít! Ne takhle…“
„Sam, měla byste si jít odpočinout,“vyhýbala se odpovědi.
Pochopila to. Sam pochopila její vykrucování… Přesto toužila po sebemenší naději. Třeba i lživé…
„Když bude dobrá dnešní noc, jeho šance na přežití se podstatně zvětšuje,“zašeptala doktorka po chvíli.
Sam na ni pohlédla s nenadálou jiskrou v očích.
„On to určitě zvládne! Zvládne to…,“opakovala při pohledu na něj. Bylo však znát, že se o tom snaží přesvědčit i sama sebe.
Doktorka raději rychle odešla. Bála se, že by mohla Sam poznat, že právě na tohle je šance nejmenší…
Udělala však sotva pár kroků, když ji doslova přimrazil Samin výkřik a zlověstné ječení přístrojů… Prudce se otočila a rozběhla se zpět…
Vyděšenou Sam odstrčila a vrhla se k Jackovi. To už přibíhaly další tři sestřičky a táhly za sebou stolek s dalšími přístroji a léky. Očividně na takovouto situaci byly přichystané…
„Rychle!“křikla Janet. „Dva miligramy idusinu!“
Sam snad až teprve teď docházelo, co se vlastně děje…
„Nabýt na dvěstě!“
Nic.
„Znovu!“
Jedna ze sestřiček Jackovi cosi vpíchla a pak se ho znovu pokusili oživit…
Jenže znovu nic… NIC! NIC! křičelo Sam v hlavě.
„Je konec…,“zašeptala Janet po téměř čtvrt hodině marného snažení.
„Cože?“zakřičela Sam. „Ne, není konec! Musíte přeci… zkuste to znovu!“ Plakala.
„Sam, udělali jsme, co se dalo…“
„NE!“zařvala a vrhla se k jeho posteli. Zatřásla s ním. „Jacku! Ty nesmíš, nemůžeš umřít. Potřebuju tě! Já i naše dítě. Už jednou jsem tě ztratila. Nechci to zažít znovu…“ Klekla si a pevně svírala jeho ruku. Hlas jí postupně slábl, až nakonec jen šeptala. „Jacku! Jacku… Miluju tě. Miluju! Copak mě neslyšíš?“ Přitiskla jeho ruku na svá ústa a políbila ji… A v tom se stalo něco neuvěřitelného! Dlouhý, ječivý tón ustal a nahradil ho ten klidný, pravidelně pípající…

Janet zalapala po dechu. Mrkla na obrazovku, kde se opět objevovaly opakující se vlnky. Žádná rovná čára… Přistoupila k Jackovi a změřila mu tep. Byl sice trochu nepravidelný, ale BYL!
„Já… myslím, že se stalo něco neuvěřitelného,“zmohla se doktorka konečně na pár slov.
Sam ale její nová zdravotnická zkušenost ani v nejmenším nezajímala. Přes slzy se spokojeně usmívala a hladila Jacka po tváři.
„Věděla jsem, že to zvládneš. Věděla jsem to…,“opakovala.


Následující týdny byly pro Sam více než těžké. Většinu času trávila na ošetřovně, domů nechodila vůbec, spala ve své ubikaci – tam ji Janet musela vždycky doslova dostrkat a i tak ji Sam skoro každou noc proklouzla a pozdě v noci ji pak našla zkroucenou a spící v křesle u Jacka…
Na to, aby jedla dával pozor Daniel. Do jídelny ji pravidelně vlekl a častokrát, div ne, krmil… Sam totiž prakticky odmítala jíst a kdyby se Daniel vždycky neodvolal na miminko, nesnědla by snad vůbec nic…
Jackova zranění se postupně zlepšovala, že Janet svůj, z počátku tak negativní, názor alespoň z části měnila. Rána na boku se hojila dobře, ale zranění na hlavě nedávalo doktorce spát. I když doufala v opak a Sam nic z toho raději ani neříkala, byla si jistá, že tak silná rána bude mít nějaké následky…

Tu noc seděla Sam opět u Jacka. Neztrácela víru, že se v jednu nádhernou chvíli probere. Vždyť stál doslova na prahu smrti, tak teď už to přece musí zvládnout! Vyprávěla mu o tom, jak ji doktorka vyšetřovala. Že miminko je zdravé, krásně roste a jí, že už pěkně kyne bříško. Do starých kalhot se už nevejde, musela si alespoň z části vyměnit šatník… Se slzami v očích věřila, že ji slyší. Musí jí přece slyšet! Netušila, že tu noc ji osud uštědří další tvrdou ránu…
Okolo půlnoci opět únavou a vyčerpáním usnula, pevně držíc Jacka za ruku. Ten s sebou nečekaně pohnul. Nebylo to nějak zvlášť znatelné, takže se Sam nevzbudila. Po pár vteřinách otevřel pomalu oči… Přestože místnost byla jen spoře osvětlená, byla to pro jeho oči rána,¨a tak je zase zavřel… Avšak jen na okamžik. Poté to zkusil znovu. Světlo ho bodalo do očí, ale tentokrát vydržel, než si oči přivykly. V ten okamžik ucítil příšernou bolest hlavy, skoro se nedala vydržet. Malinko se pohnul a zabolel ho bok… Nechápal, co se děje a nevzpomínal si ani na to, co se stalo před tím a proč tu vlastně leží? Náhle si všiml spící Sam a taky toho, že ho drží za ruku… Pokusil se promluvit, ale z úst mu nevyšla ani hláska… Zkusil to znovu.
„Carterová?“zachraptěl potichu a s vypětím sil vyprostil svou ruku z její…
Teprve tohle Sam probralo. Nejprve tak trochu nechápala, co se děje, ale pak se jí na rozespalém a unaveném obličeji objevil úsměv… Nerozuměla sice tomu, proč jí řekl Carterová, ale možná byl jen zmatený…
„Jacku…,“vydechla a chtěla se mu vrhnout kolem krku. Pak ji došlo, že vzhledem k jeho stavu by to nebyl ten nejlepší nápad. „Já… dojdu pro doktorku.“
Na nic nečekala a doslova se rozletěla najít Janet…
Jack se za ní díval dost nechápavě. Řekla mu Jacku? Nebyla to však jediná věc, která mu teď nešla na rozum, takže se rozhodl, že se tím momentálně nebude zabývat… Tímhle ani ničím jiným. S takovouhle bolestí se totiž ztraceně špatně přemýšlí… Hůř než jindy.

„Plukovníku…,“usmívala se přicházející Janet se Sam v patách.
Matně na ni zamrkal. Chtělo se mu už zase spát… a ta hlava tak strašně bolela!
„Co se stalo?“zašeptal.
Janetin úsměv pohasl. Tahle možnost ji nenapadla…
„Sam, mohla byste počkat venku?“
„Ale…,“pokusila se namítnout.
„Sam! Prosím…“
Přikývla a ač nerada odešla. Doktorka se poté opět otočila na Jacka.
„Jak se cítíte?“
„Špatně,“přiznal upřímně. I mluvení mu dělalo potíže, a tak mluvil stále jen polohlasně. „Co to bylo s Carterovou?“
„S Carterovou?“opakovala po něm nevěřícně. Zlé tušení se jí potvrzovalo…
„Jo, s Carterovou…“
„Myslím, že jí není dobře,“zamlouvala to doktorka.
Jen přikývl… Lehce a sotva znatelně.
„Pane,… můžete mi říct, na jakou věc se pamatujete jako poslední?“
Cože? Zapínat mozek? To bude problém… Zamyslel se. Ovšem v hlavě měl podivně prázdno… Čím víc se pokoušel vybavit si nějakou konkrétnější myšlenku, tím víc ho bolela hlava.
„Já… no, snad… jak mě Jonas polil kávou. V kantýně…,“vykoktal po chvíli.
Janet přivřela oči. Panebože…
„Co se děje?“podivil se její reakci.
„Pane, cítíte se dost silný na to, abychom si promluvili?“
Co je to za divnou otázku? blesklo mu hlavou…, ale přikývl.
„Plukovníku, možná vám to bude připadat zvláštní, ale… odpovídejte pouze na mé otázky, na nic se neptejte.“
To mu připadalo ještě divnější, ale nezbylo mu nic jiného než opět kývnout.
„Jak se jmenujete?“
Zamračil se.
„Jack O’Neill.“
„Hodnost?“
„Plukovník.“
„Řekněte mi něco o své práci…“
„Spadla jste z Měsíce?“vyjel na ni. „Připadám si jako u výslechu…“
„Pane, prosím…“
„Fajn, prodávám na ulici párky v rohlíku…“ Ovšem když si všiml jejího výrazu, pochopil, že tentokrát asi vážně není chvíle na žerty. „No, jo… beru zpět. Jsem velitel týmu SG-1. Procházíme Hvězdnou bránou, což je takový obrovský kruh, na cizí planety, hledáme spojence a lepší technologii, bojujeme s Goaldi…“
„Kdo jsou členové vašeho týmu?“
„Teal’c, major Carterová a Jonas… Číslo jejich bot v hlavě nenosím,“dodal kysele.
Doktorka až doteď doufala, že se mýlí a on, že jen zmatený, ale…
„Co mi můžete říct o Danielovi Jacksonovi?“
Teď se Jack zarazil. Najednou jakoby si tím, co chtěl říct, nebyl zas až tak tolik jistý…
„Je… mrtvý. Teda vlastně povznesený,“řekl přeci jen po chvíli. Někde uvnitř ale pochyboval, aniž by věděl proč… najednou mu v hlavě projela zvláštní vzpomínka. Možná to ani vzpomínka nebyla, jen představa… Vybavila se mu jakási nízká místnost. Byla tam tma a… nebyla to místnost! Byl to stan… Daniel tam ležel a…a kašlal. Jenže náhle všechno zase zmizelo a zůstala opět jen ta šílená bolest hlavy…
„Co je? Co se stalo?“ptala se doktorka, která si všimla jeho nečekaného rozpoložení.
Rozhodl se to prozatím přejít…
„Nic… jen mě příšerně bolí hlava.“
„Dám vám něco proti bolesti, ale… poslední otázku: Jaký je rok?“
„2003“

Sam přecházela nervózně po chodbě sem a tam. Co tam tak dlouho dělají? A proč ji Janet poslala pryč? Chtěla k němu, chtěla se mu zase schoulit do náručí, cítit jeho teplo…
Dveře se otevřely a doktorka vyšla ven… Sam se zarazila, když spatřila její výraz. Byl hodně podobný tomu, který u ní viděla před necelým týdnem.
„Tak co? Bude to dobré?“vyhrkla přesto.
Janet opět jen uhnula pohledem a Sam došlo, že nebude…
„Co se děje?“ptala se a do očí se jí už zase tlačily slzy.
Doktorka přemýšlela, jak jí to má říct, co možná nejšetrněji, když si uvědomila, že to snad ani nejde…
„Sam, on… ztratil paměť.“

 Sam na ni jen překvapeně vykulila oči a zalapala po dechu jako ryba na vzduchu…

„Jak… ztratil paměť?“

Janet dostala strach, že by se jí mohlo něco stát, a tak ji chytla za ruku a odvedla k jedné z postelí, na níž ji posadila, prakticky jako loutku…

„Víte…,“pokračovala, „on žije jakoby o rok zpět… Myslí si, že je rok 2003. Neví, že Daniel je na živu. Stále pracuje s Jonasem…“

Sam jen nevěřícně kroutila hlavou.

„To není možné, to není možné…,“šeptala.

„Je mi to líto, Sam… Má selektivní amnézii, což znamená, že si nemůže vzpomenout na určitou část svých vzpomínek, ani si tu ztrátu neuvědomuje… Je to způsobeno tou silnou ránou do hlavy.“

„To znamená, že…,“ najednou ji to došlo a rozplakala se. „To znamená, že si nepamatuje na ten výlet? Neví, že s ním čekám dítě, ani že jsme se chtěli brát? Prostě jsem zase jen major Carterová?“

„Sam,…“ Chytla ji za ruku a chtěla nějak utěšit. Avšak ta se jí vytrhla…

„Nechte mě!“zakřičela a utekla pryč…

Za chvíli ji běh unavil a ona zpomalila… Utřela si oči a snažila se chovat normálně, protože lidé, které potkávala ji zvědavě okukovali.

Bylo to všechno jako zlí sen… Stále tomu nemohla uvěřit. On nic neví, nic si nepamatuje! Už ho zase ztratila, už zase… A tentokrát to bude snad ještě horší. Budou se opět míjet jen jako dva cizí lidé, nepolíbí ji na dobrou noc, neobejme ji… Jak to, proboha, bude dál? Nemůže přece kolem něj jen tak chodit s dítětem pod srdcem, aniž by o tom nevěděl… Ale bude mu to vůbec moci říct? Má poškozený mozek… Kdo ví, co s ním všechny tyhle informace udělají? Věděla, že je tu možnost, že se mu paměť vrátí, ale ta je stejně tak velká jako je mizivá…

Ani netušila jak, ale najednou se ocitla znovu na ošetřovně. Mlčky došla k jeho posteli, kde doktorka zrovna seřizovala ty zázračné přístroje všech druhů a tvarů.

„Kdy se zase probere?“zeptala se do ticha, protože Jack už zase spal.

Janet se skoro leknutím otočila, ale byla ráda, když viděla, že je Sam v pořádku… Byla sice bílá a přepadlá, ale to se dalo čekat.

„Za pár hodin…,“odvětila.

Samantha jen přikývla a usedla na své obvyklé místo…

Doktorka ji chvíli jen pozorovala, než znovu promluvila.

„Je tu možnost, že se mu paměť vrátí, ale…“

„Já vím,“povzdychla si, „nemám tomu moc věřit.“

Janet na to vážně neměla, co říct. Usoudila, že teď bude lepší nechat ji o samotě a odešla…

Následující týdny, během níž vstoupila Sam do čtvrtého měsíce těhotenství, ubíhaly více než rychle. Jack se uzdravoval překvapivě dobře… Tedy spíš jen střelná rána na boku, ta na hlavě dělala starosti všem… Jack měl stále silné bolesti a obvaz si doktorka netroufala zatím sundat natrvalo…

Sam seděla ve své laboratoři, nepřítomně hleděla před sebe a přemýšlela nad uplynulými dny. Vybavil se jí okamžik, kdy řekli Jackovi, že ztratil paměť… Chvilku trvalo než se odhodlali to udělat, ale Jack se postupem času stále víc zajímal o své okolí, že bylo nemožné déle to nějak tajit… a vlastně to ani nemělo smysl.

 „Plukovníku?“upozornila na sebe přicházející doktorka.

Podíval se na ni.

„Hmm,“zabručel.

„Musíme si promluvit.“

„Už zase? Další otázky?“

„Pane, prosím…“

„Jo, jo… dobře.“ Podíval se na Sam, která přišla s Janet. Připadala mu poslední dobou nějaká jiná… Ta však jeho zkoumavému pohledu uhnula. „Poslouchám…,“dodal a opět se zadíval na doktorku.

„Upřímně řečeno, pane, vůbec nevím, jak vám to mám říct, protože… s tím nemám absolutně žádné zkušenosti.“

„Klidně do toho… Už jsem toho zažil dost.“ Znovu mu to nedalo a podíval se na Sam. Vlastně ho ona a její divné chování zajímaly víc než očividně důležitá věc, kterou se mu chystala doktorka sdělit.

„Ztratil jste paměť…“

Jack s sebou škubl. Tak trochu mu unikal význam toho, co právě slyšel.

„Cože?“

„Ztratil jste…“

„Ale ne, já vás slyšel, jen… Jak to myslíte? Vím, jak se jmenuju…“

„Ano, ale podle vás je rok 2003, že?“

„Jo, a… ne snad?“

Janet zavrtěla hlavou. „Je rok 2004, pane.“

Jack znovu zabrousil očima k Sam… Snad doufal, že všechny tyhle řeči vyvrátí a řekne, že je to hloupost, ale ona jen mlčky zírala do země…

„A Daniel, pane… Daniel je živý a je zpátky u SG-1,“pokračovala doktorka.

O’Neill se chytil nečekaně za hlavu a zasténal… Příšerně tupá bolest hlavy se najednou znásobila a… /“Pro tebe budou asi vždycky přednější práce a předpisy, co?“/ Hlas v hlavě mu tuhle větu opakoval neustále opakoval dokola, dokud nebylo najednou zase úplné ticho…

„No tak, pane! Co se děje?“

„Ne, to je… dobré,“šeptal, ale stále se držel za spánky.

„Možná bychom toho měli pro dnešek nechat.“

„Ne, to ne!“zarazil doktorku. „Chci vědět všechno.“

„Nic… závažného se v tom roce snad ani nestalo,“při tom se s určitou omluvou v očích podívala na stále zamlklou Sam. „Jonas po návratu Daniela vrátil na svou planetu a vlastně tady Sam… ona… chci říct, že…“

„Ne, Janet, neříkejte to!“ozvala se nečekaně Carterová.

Jack se na ni nechápavě zadíval s typicky pozvednutým obočím…

„Ale, Sam…,“pokoušela se namítnout doktorka.

Sam se mu poprvé zadívala do očí. Ten pohled ji zabolel… Byl úplně jiný, než na jaký byla poslední dobou zvyklá.

„Není to nic, co by se vás nějak důležitě týkalo,…pane.“dodala. „Budu muset jít, generál mě potřebuje…“

Odešla, i když ji Hammond v tuhle chvíli vůbec nepotřeboval. Prostě jen musela pryč, déle už by to nejspíš nevydržela…

Od tohoto rozhovoru uběhl už skoro týden. Jack byl stále pod dohledem doktorky, ale už se volně pohyboval po základně… Sam všechny lidi, co s ním přicházejí do styku nejvíc, uprosila, aby mu zatím o jejich vztahu nic neříkali. Pochopili, že jediný, kdo má právo to udělat, je ona a mlčeli… A tak teď seděla zkroucená na židli v laboratoři a společnost ji dělal pouze plyšový medvídek, kterého ji dal Jack k Vánocům… K těm nejkrásnějším Vánocům v životě! Jenže ty byly pryč a s nimi nejspíš i všechno ostatní… Přece si nemůže o jeho lásku říkat? Přece za ním nemůže přijít a říct: Jacku, já vím, že si to nepamatuješ, ale chtěli jsme se brát a taky spolu budeme mít miminko… Trvalo jim to tolik let, než se odhodlali konečně si své city přiznat a jít s nimi proti proudu… Kdyby za ním teď přišla a řekla mu tohle… nedovedla odhadnout, jak by reagoval. Řekl by, že je to dobrý vtip? Nebo by si snad dokonce myslel, že vlezla do postele bůhví s kým a teď se snaží využít jeho ztráty paměti a hodit to na něj? Bylo to strašné, ale i to byla jedna z možností. Navíc… Co když ji teď nemiluje?? A je tu i to poškození mozku. Co kdyby se mu něco stalo, až by mu toto sdělila? Stačilo, když doktorka řekla, že Daniel žije a hlava ho rozbolela tak, že skoro omdlel… Byla v příšerné situaci, do jaké se snad ještě nikdy nikdo nedostal. A věděla to… Co ale nevěděla, bylo co bude dělat dál? Dřív nebo později si přece všimne, že je těhotná. A co mu potom řekne? Ach, proboha… Z myšlenek ji vytrhlo zaklepání.

„Dále,“zavrčela. Určitě to bude zase nějaký začínající vědec, co neví, kolik je 1+1… Překvapilo, když uviděla ve dveřích Jacka.

„Kontrola podřízených,“usmál se a vešel. Chodilo se mu ještě poměrně špatně, takže se rychle posadil na židli naproti Sam.

Ona ani on najednou nevěděli co říct… Jack začal litovat, že ho vůbec napadlo za ní chodit. Vlastně ho jen zajímalo, co se to s ní poslední dobou děje. Byla zamlklá, ale přesto si všiml, že se snaží trávit s ním co nejvíce času… Byla při tom, když se probudil, když mu Janet říkala, že ztratil paměť… vlastně u něj byla pokaždé, od toho poranění. Nerozuměl ji a co bylo horší, najednou nerozuměl ani sám sobě. S tou ztrátou paměti se vyrovnal poměrně dobře. Nečekal, že se v tom roce stalo něco tak důležitého a když ano, řekli mu to… Přesto se nedovedl zbavit pocitu, že mu něco uniká přímo mezi prsty… A podvědomě cítil, že s tím má co dělat Sam. Kdykoli na ni s někým jiným zavedl řeč, začal se ten někdo chovat divně. Vyhýbal se odpovědím na jeho otázky, najednou měl spoustu jiné práce… A taky ty podivné záblesky vzpomínek. Vlastně si ani nebyl jist, že jsou to vzpomínky… Jednou viděl jezero, podruhé nějakou propast… a u všeho byla ONA!

„Máte pěkného medvídka,“pronesl po chvíli trapného ticha., kdy nevěděl co říct.

„Díky…,“polkla. Chtělo se jí brečet.

„Přijde mi povědomí.“

„Dal jste mi ho k Vánocům…“

„Ach, vážně?“

Znovu se rozhostilo jen tíživé ticho, do něhož Sam najednou zakručelo v žaludku. Uvědomila si, že od rána nic nejedla.

Jack se pousmál.

„Pojďte, zvu vás na oběd.“

„Ne, to ne…“

„Sam, co je to s vámi? Jste nějaká… jiná.“

„Proč si to myslíte?“

„Já nevím, ale… nemluvíte, nepodíváte se mi do očí…“ Na důkaz svých slov natáhl ruku přes stůl, uchopil ji za bradu a jemně ji přinutil zvednout konečně hlavu. Její výraz byl vyplašený, možná zoufalý… Najednou se jí podivně zaleskly oči a Jack pomalu, zděšeně spustil ruku.

„Vy pláčete?“

„Ne, nepláču! Proč bych měla?“vyhrkla až podezřele rychle.

„Proboha, Sam… Myslel jsem, že víte, že mi můžete věřit. Proč se nesvěříte? Přece vidím, že vás něco trápí…“

Řekl ji Sam… Jak je to už dlouho, kdy slyšela právě tohle slovo z jeho úst naposledy? Tohle byla příležitost říct mu pravdu… PRAVDU! Ale nemůže, nejde to…

„Nemám vám co říct, pane.“

Jackův výraz plný očekávání pohasl. Někde uvnitř ho to strašlivě zabolelo… Nevěří mu? Nebo proč nechce nic říct?

„A co když vám to dám rozkazem?“

Saminy zorničky se překvapením rozšířily. Tohle očividně nečekala… Panebože, Jacku! Tohle bys mi ještě před měsícem neřekl…

„Přesto opakuji, že vám nemám co říct,“trvala si na svém a snažila se, aby se jí hlas nechvěl.

O’Neill si povzdychl. Možná, že tuhle poslední větu říkat neměl, ale trápilo ho vidět ji takhle… Dalo by se to nazvat zneužití pravomoci? Ach jo…

„Tak jdeme na ten oběd? A neříkejte, že ne, slyšel jsem to…,“usmál se.

I když Sam věděla, že si jen utahuje smyčku okolo krku, přikývla…

A měla pravdu… Už v půli cestě do kantýny byla v pokušení otočit se na patě a utéct od Jacka co možná nejdál. Nechodilo se mu dobře, a tak postupovali pomalu. Personál, který potkávali, na ně zvědavě koukal a Sam si uvědomila, že by musel být Jack slepý, aby neviděl jejich pohledy, které si mezi sebou vyměňovali a hluchý, aby neslyšel jejich šepot. Každým krokem jí bylo hůř a hůř… Nic neříkal a ona se neubránila pocitu, že jdou jako na pohřeb. Pohřeb jejich lásky…

Když vešli do jídelny, spatřila u jednoho stolu i Daniela. Pocítila, alespoň částečnou úlevu. Nedovedla si totiž představit, že bude sama sedět s Jackem u jednoho stolu… A tak než se kdokoli nadál, přisedla se svým tácem k Danielovi.

„Můžu?“zeptala se spíše ze slušnosti.

Daniel zvedl pohled od jakýchsi papírů…

„Jo, jasně…“ Všiml si při tom toho strhaného výrazu v Samině tváři. Došlo mu, že musí nesmírně trpět. Rád by jí pomohl, ale ona nechtěla… Nechtěla od nikoho nic. S nikým se moc nevybavovala o svých pocitech, všechno dusila v sobě. Zatím… Daniel si byl jistý, že už to dlouho nevydrží. Nabral si na lžíci trochu ovesné kaše a chtěl ji strčit do pusy, když…

„Nepřibrala jste nějak, Carterová?“usmál se Jack lišácky. Zřejmě to nemyslel zle, ale jako vždy byl strašně netaktní…

Danielova lžíce se zastavila někde uprostřed své cesty a očekáváním dokonce zapomněl zavřít ústa. Jen, skoro vyděšeným pohledem, těkal ze Sam na Jacka… Uvědomil si, že lidé okolo najednou nějak zmlkli.

Sam se v krku vzpříčilo sousto, až se zakuckala. Nemohla uvěřit tomu, co slyší…

„Cože?“

„Nemyslím to špatně. Sluší vám to…“ Očividně si neuvědomoval, co právě touhle poznámkou způsobil.

Carterová cítila, jak se v ní hromadí všechen vztek. Co si o sobě myslí? Prudce vstala, až převrhla židli a s řinkotem třískla příborem.

„Tak si to snězte sám, ať nejsem jediná, kdo tloustne!“křikla na něj a vyběhla na chodbu…

Ve ztichlé společnosti to působilo, jako rána z děla. Všichni na ně zírali, jako by spadli z višně.

Jack se díval za Sam s vykulenýma očima a otevřenou pusou, zatímco Daniel tu svoji zavřel a znechuceně položil lžíci zpět do talíře, jen to plesklo…

„Seš pitomec, Jacku,“konstatoval prostě a bylo mu úplně jedno, že tím O’Neiilovi uřízl jen další kus ostudy. Zvedl se a šel hledat Sam…

Běžela pryč, co možná nejdál… Kdyby to šlo, utekla by na konec světa. Co to mělo znamenat? Kde vzal tu odvahu říct ji tohle do očí? Vždyť přeci tloustne kvůli němu! Kvůli jeho dítěti, miminku, na které se oba tolik těšili… V rekordním čase doběhla do své pracovny, kde třísknutím zavřela dveře a bolestně do nich bušila pěsti. Musela to ze sebe nějak dostat…

„Jacku, co mi to děláš?“sténala. Už neměla sílu, a tak se svezla podél dveří na zem, kde se zase rozbrečela. „To od tebe není fér…“

Protože byla opřená o dveře, slyšela, jak se blíží něčí rychlé kroky a vzápětí zaklepání na dveře. Zatajila dech…

„Sam, otevřete!“ozval se Danielův hlas.

Oddychla si. Kdyby to byl Jack… vůbec by nevěděla co říct.

„Danieli, nechte mě být!“zaječela přes dveře.

„Sam, já vám chci přece jen pomoc!“

„Fajn, pomůžete mi, když odejdete.“

„To nemyslíte vážně!“zahřměl. „Já přece vím, jak vám je, ale…“

„No jasně, že víte, jak mi je! Víte, jak se cítím, když každou noc usínám sama jen s nadějí, že snad zítra se mu paměť vrátí? Víte, jaké to je čekat dítě s mužem, který to ví, ale vlastně neví? Víte, jaké to je chodit okolo něj denně, ale nesmět vůbec nic? Jen říkat mu pane… Pane! Nesnáším to oslovení, nesnáším armádu, nesnáším celej tehle projekt, co mi jen ničí život!“

Ticho. Daniel mlčel… Ano, měl pravdu, když si myslel, že už to psychicky dlouho nevydrží. Ale jinak měla ve všem pravdu ona. Vážně ji nemohl rozumět…

„Nechte mě o samotě. Prosím…“

Slyšel, že pláče… Ale jako pokaždé v poslední době, nemohl dělat nic.

„Budu u sebe, kdybyste něco potřebovala,“řekl nakonec a odešel.

Zhruba za hodinu seděl Daniel ve své pracovně a četl jakousi knihu, když zaslechl kroky. Rychlé a rázné…

„Už toho mám dost!“vyštěkl Jack.

„Čeho?“optal se Daniel a s ledovým klidem si posunul brýle na nose…

O’Neilla píchlo v boku, a tak se raději rychle posadil.

„Co se stalo mezi mnou a Carterovou?“

„Pokud máš až tak velkou ztrátu paměti, tak jsi ji na obědě právě dost nechutně urazil.“

Jack se zarazil a najednou nevěděl kam s očima.

„No jo…, máš pravdu. Přehnal jsem to.“

„Takže jistě uznáš, že k tomu, co řekla, měla důvod.“

„Ano,ale… je v tom i něco jiného. Danieli já vím, že ty víš co. Řekni mi to, prosím tě. Něco se muselo stát v tom roce, ze kterého si nic nepamatuju…“

Tentokrát očividně znejistěl Daniel, což Jacka jen ujistilo o správnosti jeho pohledu na věc.

„Prosím, řekni mi to,“naléhal dál.

Daniel si nervózně pohrával s tužkou v ruce.

„Já…,“mumlal. Chtěl všechno zapřít, ale uvědomil si, že natolik už Jackovi lhát nelze, „…nemůžu.“

„Ale ano, můžeš. Danieli, prosím tě o to… Víš, že to obvykle nedělám!“

„Ne, Jacku! Promiň, ale slíbil jsem to…“

„Komu? Carterové?“

„Neptej se…“

„Sakra, Danieli, myslel jsem, že jsme přátelé…“

„Taky, že jsme,ale i Sam je moje přítelkyně.“ Daniel se zarazil, když si uvědomil, že se z části prořekl.

„Aha, takže Sam! Myslel jsem si to…“

„Prosím tě, Jacku, už se mě na nic neptej!“

„Víš, že bych to mohl nahlásit jako zatajování skutečností velícímu důstojníkovi?“

„To bys neudělal… a i kdyby: Nikdo by to nevzal vážně.“

„Jak to?“

Daniel se už nadechoval, že řekne zase něco v tom smyslu, co teď tvrdil pořád, ale Jack ho zarazil ještě dřív, než stačil otevřít pusu…

„Je mi to jasné! Nemůžeš nic říct, že?“ironizoval. „Vypadá to, že všichni kolem mě vědí, o co jde, jen já nic… Všem jsem tu jen pro smích. Když jdu po chodbě, chichotají se mi za zády, ale jakmile se na něco zeptám, mlčí…“

„Jacku, je mi to líto, ale…“

„Líto? Kdyby ti to bylo líto a kdybys, jak ty říkáš, byl můj kamarád, řekl bys mi co se děje! Místo toho jen mlčíš… Víš co? Jdi k čertu!“zasyčel nakonec zlostně a jak nejrychleji to šlo, vykulhal z kanceláře…

Sam vešla k Danielovi do pracovny chvíli po tom, co Jack odešel. Doktor Jackson si listoval poznámkami, ale vypadalo to, že je vůbec nevnímá…

„Danieli?“zeptala se plaše.

„Jo?“ozval se a aniž by zvedl hlavu, listoval dál. Nejspíš pořádně nevnímal ani ji…

„Jste v pořádku?“zeptala se a usedla na židli, na které seděl před tím Jack.

Prudce zaklapl desky, až s sebou Sam polekaně škubla a vrhl po ní zvláštní pohled.

„Ne, nejsem v pořádku! Nikdo a nic tu není v pořádku!“vyjel na ni a konečně zvedl hlavu. Když se jí podíval do tváře, zastyděl se za svůj výpad. Vždyť ona byla ten, kdo tím vším trpí nejvíc…

„Promiňte, ale… byl tu Jack a pohádali jsme se.“

„Pohádali?“zděsila se.

„Chtěl, abych mu řekl, co se s vámi děje a… co se celkově děje.“

„Co jste mu řekl?“

„No, vlastně nic. Nechtěla jste, aby mu o vašem vztahu říkal někdo jiný a já bych to asi nejspíš stejně neudělal a nic vymýšlet jsem si nechtěl, takže… neřekl jsem mu nic. Myslím, že ho to rozzlobilo. Má pocit, že se mu všichni vysmívají. Cítí se sám, Sam a mě je z toho taky mizerně…“

Zakryla si dlaněmi obličej.

„Mrzí mě, že jsem vás do toho takhle zatáhla…,“zahuhlala.

„Ale no tak, Sam!“pousmál se. „Zatáhl jsem se do toho před pár měsíci sám, vzpomínáte?“

„Jo, jasně, že vzpomínám,“přinutila se i ona k úsměvu a ruce zase položila na stůl. „Nevím, co mám dělat, Danieli,“dodala zoufale a oči se jí zaleskly.

„Nejlepší bude říct mu pravdu…“

„To nemůžu… Mluvila jsem s Janet. Říkala, že mu mám dát čas. Prý ani ona sama neví, jak velké to poškození je a ani netuší, jak by na takovou zprávu reagoval…“

„Byl by šťastný jako blecha… Proboha, Sam, vždyť on vás miluje!“

„Ne, nemiluje…,“zašeptala a otřela si vlhké tváře. „Miloval mě. Možná…“

„Ale, Sam! Tak se zkuste vžít do jeho situace. Vždyť co mezi vámi bylo před rokem?“

„To je přeci jedno… Nemohla bych mu nic říct, ani kdyby to jeho zdravotní stav dovoloval. Nechci si říkat o jeho lásku… Ano, možná, že by se mnou byl, ale nejspíš jen proto, že by měl pocit, že to tak má být. Jednal by na základě toho, co bych mu řekla já nebo ostatní… Nešlo by to z něj, z jeho lásky a touhy…“

Daniel si uvědomil, že má pravdu. Sakra, vždyť ona má vždycky pravdu!

„A co Tokrové nebo Asgardi? Napadlo vás, že by mu mohli pomoc, aby se mu vrátila paměť?

Povzdychla si.

„Jistě, že jsem o tom přemýšlela… Nad tímhle a dalšími možnostmi, ale nic nepřipadá v úvahu. Doktorka říkala, že co se týče oblasti hlavy a mozku nám toho moc nabídnout nemůžou. I pro ně je to poměrně neznámá oblast a každý jedinec reaguje na různá léčení jinak. Mohlo by to s ním provést cokoli. Nemusel by to už vůbec být Jack, nemusel by to ani přežít…“ Plakala. „Nemůžu dělat nic, nemůžu tam ani zpátky… Ještě nikdy jsem se necítila tak bezmocná…“

Daniel nevěděl co říct. Jak rád by ji pomohl, ale on nemohl dělat nic…

„Sam, tady jste!“ozvala se nečekaně vcházející doktorka. „Chtěla jsem se jen zeptat, jak se…“ Zmlkla, když pohlédla do Saminy uplakané tváře. Víc už vědět nepotřebovala. „Sam bude lepší, když dnes půjdete domů… Musíte si odpočinout a miminko také.“ Naučili se to maličké používat tak trochu jako vyděračský prostředek v dobrém slova smyslu. Nebýt jeho, Sam by se o sebe vůbec nestarala…

Samantha se skutečně zvedla.

„Ano, máte pravdu.“

Nebyla doma už několik týdnů. Nechtěla tam, děsila se vzpomínek, ale nemohla utíkat pořád a před vším… Bez jakéhokoli dalšího slova odešla.

„Danieli!“vtrhl Jack dnes již podruhé do jeho pracovny.

„Ano?“trhl s sebou Daniel.

„Kde je Carterová?“

„Šla domů…“

Jack už nic dalšího neřekl a zmizel stejně tak rychle a nečekaně jako se objevil.

„Tak domů…,“rázoval po chodbě. Musí za ní! Musí si promluvit! Nemělo cenu chodit za doktorkou, zatrhla by mu tenhle noční výlet… Počkal až v šatně nikdo nebude, rychle se převlékl do civilu a přes obvaz na hlavě napařil kšiltovku. Hlava mu třeštila, tváře měl v jednom ohni, ale to bylo jedno… Musí se dozvědět, co se to tu děje! A taky mu Sam musí vysvětlit ty podivné záblesky vzpomínek… A byly to vzpomínky! Ne představy jak si nejprve myslel…

Jack se plížil po chodbách základny jako špión v nepřátelském ležení… Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát nebyl jeho nepřítel žádný goald ani nic jiného mimozemského původu, ale… ženská, uvědomil se a kysele se ušklíbl. Snaží se tu být neviditelný kvůli ženské, které je ke všemu nadřízený a to kvůli jiné ženské… Proboha, kam se to dostal? Byl už v tolika situacích, ale v… V čem se to vlastně ocitl teď? Neví, nic neví a nikdo mu to neřekne! Zpomalil a opatrně nakoukl za roh. Faktem bylo, že na Fraiserovou mohl narazit prakticky kdekoli a… následky si raději nechtěl představovat. Určitě by jí došlo, že v civilu se do postele rozhodně nechystá, seřvala by ho jako malého kluka a nakonec nejspíš přivázala k posteli…

K jeho štěstí se ale dostal k východu aniž by si ho někdo všiml. Seržant mající službu na něj sice koukal s malinko pozdviženým obočím, ale nic namítat si k Jackově odchodu nedovolil…

O’Neill vyšel na parkoviště a dopadla na něj sprška vody. Pršelo, ba přímo lilo… I přesto hned neběžel do auta, ale chvíli jen tak vychutnával čerství vzduch s tváří nastavenou proti proudům vody. Byl to zvláštní pocit… Kapky mu stékaly po obličeji a… připadalo mu to tak povědomé, i když na dešti nebylo nic zvláštního… Jenže najednou tenhle pocit zmizel a všechno ostatní s ním. Ztratilo se vše, jen…  Šel po okraji jakési strže. Pršelo, létaly hromy, blesky. Šlo se mu špatně, byl celý promáčený a prochladlý, nohy skoro necítil… V tom se ozval výkřik. Ženský výkřik drásající srdce… Otočil se, ale za ním nikdo nebyl. Vrhl se k okraji propasti, kde se z poslední sil držela Sam! Najednou se ocitl v nějaké jeskyni, hořel tam oheň a… a klečel na zemi u NÍ, měla na sobě jeho košili, líbal jí! Líbal Sam! Jenže to už všechno zase najednou zmizelo… Zase stál na parkovišti, v hlavě měl podivně prázdno, jen ta bolest… Uvědomil si, že nemá tváře mokré jen od deště. Bolest byla tak nesnesitelná, až mu vyhrkly slzy. Co to mělo být? Poslední dobou se mu sice stávalo, že mu vybavovali různé obrazy, ale nic tak konkrétního a jasného… Podvědomě cítil, že se to opravdu stalo, že to vážně prožil…

Sam dorazila domů pozdě večer. Rozsvítila, tašku a boty odkopla do kouta a málem se zatajeným dechem vešla do obýváku. Naposledy odsud odcházeli spolu. Tu noc spal Jack tady… Nevěděla jistě jestli se jí to jen nezdá, ale ještě cítila ve vzduchu jeho kolínskou… nebo si to jen přála. Na nábytku už byla slabá vrstva prachu. Nebyla tu skoro měsíc… Po stole byly rozložené různé časopisy a katalogy. Měli tolik plánů a skoro všechny skončily v troskách. Časopisy obsahovaly nabídky domů… Chtěli ty své prodat a koupit si jeden velký, rodinný, kde by časem běhala kupa dětí, štěkal pes… Přistoupila blíž a třesoucí rukou začala časopisy zavírat. Narazila i na katalogy se svatebními šaty a salóny… I ty se slzami na tvářích rychle zavřela a všechno to rovnala pod stůl na jednu hromadu. Nakonec ji přišel do ruky seznam jmen, v němž byly zakroužkované dvě jména – Kate a Mattew. Večer před tím, než Jack odešel na tu proklatou misi vybírali jména pro miminko. Nasmáli se než se, téměř po třech hodinách, dohodli na těchto jménech…

Jack utekl před deštěm do auta. Chvíli jen tak seděl a oddychoval. Snažil se vyčistit si hlavu… Čím míň myšlenek v ní totiž měl, tím snesitelnější byla bolest. Když se uklidnil a zase všechno kolem dostatečně vnímal, že na podlaze auta u spolujezdce leží mobil… Zvědavě ho zvedl a zapnul. Netušil čí ji, ale každopádně někoho, koho vezl před tou osudnou misí. I když se při tom necítil zrovna čestně a poctivě, nedalo mu to a podíval se do zpráv. Byla tam jen jedna doručená. Stálo v ní: „Ahoj Sam! Nejspíš se trochu opozdím, ale do půlnoci budu určitě u Tebe. Miluju Tě. J“ Každým slovem cítil, jak ho polévá horkost. Mobil byl teda Sam… Ona s někým chodí!!!, došlo mu náhle a pocítil nepříjemné bodnutí u srdce. Žárlil… a strašně. Nevěděl na koho, ale žárlil. Mrkl na datum a odesílatele. Přesně před měsícem… a odesílatel byl Láska. Hmm, to se toho dozvěděl… Sakra, s kým chodí? S někým od „J“ Pak ho něco napadlo! Žaludek mu udělal kotrmelec… Může to „J“ znamenat Jack??? Zašmátral po kapsách, aby našel svůj mobil a porovnal čísla, ale… nenašel ho.

„To snad není možný…,“skuhral, „kde jsem ho zas nechal?“

To by přece dávalo smysl! Proto je tak divná… Chodili spolu a… a ona teď, po té ztrátě paměti, nevěděla, jak se má zachovat! Nejspíš má strach, co by řekl… Ale ne! To je blbost! NEMOHLI spolu chodit… Možná jen tajně! Jenže to by si na tajemné nehráli i všichni ostatní… Ne, to není možný! Jak ho to mohlo napadnout? Mužských jmen od „J“ je přece spousta… Nastartoval. Stejně si s ní ale musí promluvit.

Sam rozsvítila a vešla do kuchyně. Seznam jmen položila na stůl. Tenhle plán rozhodně ze stolu smést nechtěla! Tohle bude tak, jak se s Jackem domluvili. Chlapeček bude Mattew, holčička Kate…

Na stole leželi dva hrnky od kávy… Vzpomněla si, že když odsud tenkrát odcházeli, pospíchali, protože zaspali. Automaticky hrnky vzala a dala do dřezu. Snažila se chovat normálně a odvážně, ale ve skutečnosti se jen ztěží držela na nohou… Připadala si tak strašně sama a opuštěná…

Zastavil před jejím domem…, ale zůstal sedět. Najednou si nebyl jistý tím, co chce udělat. Vlastně dostal strach… Byl v pokušení otočit auto a vrátit se, jenže věděl, že tím se nic nevyřeší. A on přece neutíká! I když… co si to tady nalhává? On přece utíká pořád a před vším. Hlavně před sebou a svými city…

Vyšla po schodech do ložnice. I tady jí čekala vůně jeho kolínské… Neustlanou postel pozorovala ode dveří se smutkem v očích. Chtělo se plakat, ale nešlo to… Kolik bezesných nocí jí tohle všechno bude ještě stát? Kolik slz ještě vypláče? Sáhla si na zvětšující se bříško a láskyplně jej pohladila. Tohle bude její sluníčko! Na ostatní bude muset zapomenout, teď tu bude pro to maličké… Netušila sice, jak to všechno bude sama zvládat, ale poradí si! Bude muset…

Už se chytala dveře zase zavřít a opět sejít dolů, jenže… Nakonec neodolala přešla k půlce, na které spával Jack. Lehla si a obličej zabořila do polštáře… Voněl jako on.

Trhla s sebou, když uslyšela zvonek. Kdo to může být? V tomhle počasí a ke všemu tak pozdě v noci? Jen velmi neochotně se zvedla a než sešla schody, rozřinčel se zvonek znovu…

„No jo, vždyť už jdu…,“zasténala a v rychlosti zkontrolovala svůj zevnějšek. Nic moc… Bledá, rozcuchaná, unavená… vlastně normálka. Otevřela dveře.

„Ja… Pane?“opravila se rychle. Nedovedla skrýt překvapení a taky strašně znervózněla. „Co tu děláte?“

I on byl očividně nesvůj…

„No, já… přišel jsem si s vámi promluvit a… Můžu dál?“

„Ach, jistě,“vykoktala a ustoupila, aby mohl vejít. Zavřela dveře a prostor, ve kterém se teď oba nacházeli se nečekaně zmenšil. Cítila jeho blízkost a raději nechtěla vědět, co to s ní udělá…

„Běžte dál,“vybídla ho a nervózně si zajela prsty do vlasů. Netušila, co po ní chce, ani proč přišel…

Vešel do obýváku se Sam v patách…

„Dáte si něco? Kávu, čaj, vodu…“ Byla ráda, že k ní stojí zády…

Chvíli bylo ticho. Jack se rozhlížel po místnosti. Připadalo mu to tu, tak… známé? Jasně, že známé, ty troubo!, okřikl se. Párkrát jsi tu už byl. Ale stejně… bylo takové… Zatřásl hlavou. Jestli bude pořád uvažovat takhle a mít ze všeho pocit, povědomosti, brzo se z toho zblázní. Otočil se a nečekaně hleděl Sam do očí. Stáli od sebe metr, možná dva…

„Ne, díky…,“odpověděl konečně. „vlastně jsem se vám přišel omluvit za ten oběd. Bylo to ode mě hnusný. Občas vypustím z pusy věci a pak toho lituju…“

Uhnula pohledem… jako poslední dobou často.

„To je dobrý,“zahuhlala. „Taky se omlouvám, neměla jsem na vás tak vyjet…“

„Myslím, že jsme si to zasloužil…“

„Ale jste nadřízený.“

„Ale taky člověk a… obyčejný chlap.“

Ty nejsi obyčejný!, chtělo se jí zakřičet. Pro mě vůbec nejsi obyčejný, pro mě jsi jedinečný! Miluju tě, copak to nevidíš? Když jsi to nepamatuješ, tak to přece musíš, alespoň cítit…

Oba mlčeli. Stáli jako dvě sochy v onom pověstném dusnu, které by se dalo krájet…

„Sam, já… taky bych s vámi chtěl mluvit o…“ Panebože, nejradši by odsud utekl. Netušil, že to bude tak těžké, ale v její přítomnosti se cítil tak… zvláštně! „Víte, poslední dobou se mi vybavují jakési záblesky vzpomínek. Alespoň myslím, že jsou to vzpomínky…“

„Vážně?“hrklo v ní. „ A jaké?“

Najednou si uvědomila, že je ráda, že je tady. Znělo to sice možná bláznivě, když tu na sebe koktají jako dva puberťáci, ale vážně byla šťastná, že je tu s ní. Miluje ho a už vždycky bude. Cítila obrovskou chuť ho políbit… Přistihla se, že nevnímá co říká, že jen očarovaně pozoruje jeho ústa.

„Promiňte, pane, nevnímala jsem vás. Zamyslela jsem se…“

„Ptám se, jestli jsme spolu někdy šli kolem nějaké strže nebo propasti?“

Překvapením pootevřela ústa. Vrací se mu paměť??? Jenže co na to říct? Nejspíš pravdu… za poslední týdny mu to dluží.

„Ano, šli…,“připustila váhavě.

„Opravdu?“ Jackovy oči se rozzářily. Takže se mu nejspíš skutečně po částech vrací paměť! „A jen my sami dva? Pršelo tam, že jo? Byla bouřka…“

Sam přikývla, ale cítila při tom, jak se ocitá na tenčím a tenčím ledě. Byly to poměrně velké detaily. Jestli se mu vybavilo tohle, mohl si vzpomenout i na cokoli dalšího.

„Spadla jste, že?“vyptával se dál. „A…“ Nečekaně se zarazil. Jestli je pravda tohle, tak… tak co to líbání? Žaludek se mu sevřel. Ale měl by se na to zeptat… Když ne, bude prakticky tam, kde byl.

Sam divoce tlouklo srdce. Jeho přítomnost na ni působila omamně. Bylo to tolik kruté – chodit kolem něj a předstírat jen toho zatraceného majora. Ach, raději sem neměl chodit…

„Sam,“oslovil ji už podruhé křestním. Samotného ho překvapilo, jak lehce to řekl. Jakoby to používal denně. „Já vím, že to, co teď řeknu, bude znít asi šíleně. Možná… možná se na mě i naštvete, ale… pochopte, že se na to musím zeptat. Občas… tedy jednou se mi vybavilo, jak… jak se…“ Doprčic, jak to říct? Nervózně si přešlápl a rukou zajel do krátkých vlasů. „Jak se líbáme,“vydechl ve chvíli, kdy už měl pocit, že to ze sebe nedostane. Se zatajeným dechem čekal co řekne nebo z které strany přiletí facka…

Ale ona nic neříkala, ani se ho nechystala zmlátit… Mlčela. Zvláštním skleněným pohledem se mu dívala do očí. Stála jako socha a Jacka se zmocnil pocit, že v jejích očích vidí bolest, možná výčitku… Proč mi tohle děláš, Jacku?, plakala uvnitř. Přišel jsi, aby ses mě zeptal na tohle? A co ti mám říct? Nejspíš nic… Týdny sebeovládání byly v trapu. Už nedovedla myslet, jak to dělá pořád. Jen cítit…

„Jste v pořádku?“stihl se ještě zeptat než se mu vrhla kolem krku a vášnivě ho políbila… Chvíli jen tak stál a reagoval přibližně stejně rychle jako figurína ve výkladní skříni. Pak se ale probral… Jeho ruce si najednou dělaly, co chtěly. Chytil ji kolem pasu a přitáhl si ji těsně k tělu. Bylo to jako… jako by právě tohle bylo to, co mu nedávalo spát. Pořád se mu po něčem stýskalo, pořád si připadal tak osamoceně, tak neúplně…Teď se tu s ní líbal a všechny tyhle pocity zmizely… Svlékla mu bundu, která s žuchnutím spadla na zem a její ruce zabloudily pod jeho tričko. Ve chvíli, kdy se dotkla jeho kůže, jako by jím projel elektrický výboj. Nechtěl zůstat pozadu a začal ji rozepínat knoflíčku u halenky. Aniž by přestali v líbání, přesunuli se na gauč, kde ji halenku sundal… A právě v tu chvíli se zase ozvala ta tupá bolest hlavy. Zpočátku se jí snažil nevnímat, jenže nabírala na intenzitě. Bylo to jako by něco v něm nechtělo, aby se tohle stalo… Najednou se mu vybavila ta SMS a všechny ty tajnosti, co lidé kolem něj mají. Zmocnil se ho pocit, že mu Sam lže nebo při nejmenším neříká všechno. To ho probralo. Nemůže se s ní milovat v takovéhle situaci! Možná to znělo šíleně od chlapa, který od té doby co ji poznal po ničem jiném netouží víc, ale… takhle prostě ne! A navíc ta šílená bolest hlavy… Odtáhl se od ní a bleskurychle vstal. Hlava se mu zatočila a on měl co dělat, aby to ustál.

„Promiň, ale… takhle ne,“otočil se na zmatenou Sam, popadl bundu a vyběhl ven. Bylo mu strašně špatně… Zastavil se. Pořád pršelo. Chytil se za hlavu a zasténal. Nedalo se to vydržet. Všechno začínal vidět rozmazaně, na nohou se už neudržel. Podlomily se mu a on upadl na zem… Ztratil vědomí.

„Jacku!“volala za ním Sam a v rychlosti se oblékala. Takhle nesmí odejít! Nesmí si myslet nic špatného, vždyť… Sakra, měla mu říct pravdu! Vyběhla za ním ven a v momentě byla mokrá.

„Jacku!“zavolala do tmy. Jeho auto stálo pořád u chodníku, ale jeho nikde neviděla. Až najednou… ležel tam na zemi. Strašně se vyděsila.

„Jacku!“zakřičela znovu a rozběhla se k němu.

Její křik ho částečně probral. Malinko zvedl z mokrého chodníku hlavu a zamžikal směrem, kde tušil její přítomnost. Rozmazaně viděl, jak sbíhá ze schodů a běží k němu… Jenže nečekaně se pár desítek metrů od něj vynořila z křoví jakási černá postava. Hbitě přiskočila k Sam a zacpala ji pusu, aby nemohla křičet… Jack se snažil za každou cenu zmobilizovat všechny síly, ale nejspíš mu vůbec žádné nezbyly. Chtěl ji pomoc, ale nešlo to. Jeho tělo bylo tak těžké… Ještě viděl, jak postava cpe bránící se Sam do auta, ale pak znovu omdlel.

Jack se pomalu probíral. Stále silně lilo a si neuvědomoval kde je a co se děje… Posadil se a rozhlédl se kolem. Spatřil Samin dům, ležel na chodníku a… Zatraceně zase ta hlava! Promnul si spánky. .. Ale už to byla alespoň zase ta jakž takž snesitelná bolest. V tom se vzpamatoval. Někdo ji unesl! Byl celý promáčený a prochladlý. To mu ale bylo úplně jedno. Musí zjistit, co se stalo se Sam. Ztěží se zvedl a doklopýtal k domu. Cítil se jako po nejhorším flámu v životě. Ne, ještě hůř… Dveře byly otevřené, všude se svítilo, ale Sam nikde! Proč musel, sakra, omdlít?  Proč ji nemohl pomoc? Opět vyšel před dům a rozhlédl se. Všiml si na zemi něčeho lesknoucího se. Zvedl to a v matném světle rozeznal manžetový knoflíček. Sam ho musel tomu parchantovi utrhnout, když se bránila… Kdo by ale koho unášel v obleku? Normální únosce určitě ne! Napadla ho jediná možnost, kde všichni pořád nosí obleky, hrají si na důležité a svaté, ale ve skutečnosti to jsou pěkní hajzlové… NID!

Knoflík strčil do kapsy, kde měl Samin mobil. Zapomněl ji ho vrátit…. Vytočil na něm číslo na Daniela. Doufal, že jako vždy usnul v pracovně.

„Jo?“ozval se ospalý hlas.

„Danieli, tady Jack. Potřebuju informaci…“

„Sakra, Jacku, víš kolik je hodin? A kde vůbec jsi?“

„Stojím před domem Sam…“

„Co tam, proboha, děláš? Víš, jak tě Janet seřve?“

„Do prdele, Danieli!“ruply Jackovi nervy. „Poslouchej mě! Je to důležitý!“

V telefonu bylo hrobové ticho.

„Unesli Sam!“

„Cože?“

„Jo, já… byl jsem u ní a… to není důležitý. Unesli ji a myslím, že vím kdo.“

„A kdo? A proč?“

„Myslím, že to byli lidi od NID a proč… to nevím. Každopádně to teď hned jedu zjistit.“

„Jacku, jsou dvě v noci, nikdo tam nebude.“

„O tom pochybuju… a zítra může být pozdě! Omdlel jsem a vůbec netuším, jak dlouho jsem tam ležel…“

„Ty si omdlel?“zarazil se Daniel.

„Jo, ale to není důležitý… Musím najít Sam!“

„Co mám dělat já?“

„Musíš stůj co stůj sehnat Hammonda a všechno mu říct. Ten už bude vědět co dělat. Ale nepodnikejte nic dřív než za tři hodiny. Měl bych se do té doby vrátit…“

„A když ne?“

V telefonu bylo chvíli ticho.

„Vrátím se,“odpověděl nakonec.

„Ale…“

„Žádný ale! Vrátím se…“

„Dobře! Jdu na to…“

„Jo, a potřebuju vědět, jestli je ještě Ford v NID?“

„Jestli ho nevykopli za ty jeho levárny, jakože určitě nevykopli, tak je…“

„Fajn…“

„Jacku…, nadechoval se ještě Daniel. Chtěl mu říct, ať je opatrný, že Sam je v jiném stavu, ale O’Neill už zavěsil.

Jackovi bylo zle, ale snažil se to nevnímat… Nerozuměl tomu, ale měl pocit, že nemá strach jen o Sam samotnou, ale i o něco jiného… nebo někoho jiného?

Přibližně za dvacet minut zaparkoval před budovou NID. Město bylo v téhle noční hodině skoro prázdné… Vystoupil a pohledem přejel okna. Do očí doslova bilo jediné… V předposledním patře se svítilo! Něco mu říkalo, že přesně tam musí.

Na vrátnici byl jakýsi muž středních let. Vypadal unaveně a Jack se při pohledu na hodinky, ukazující tři hodiny ráno, ani moc nedivil.

„Jsem…“

„Plukovník O’Neill, že?“zarazil ho vrátný. „Agent Ford vás už čeká, pane…“

Jack se nestačil divit. Tak on čeká! Věděl, že přijde… Zahloubán do vlastním myšlenek nastoupil do výtahu a aniž by zmáčkl jakékoli tlačítko, výtah se sám rozjel.

„Sakra, na co si to tu se mnou hrajou?“zaklel, ale nechal se vyvést tam, kam někdo chtěl, aby se dostal.

Vystoupil na potemnělou chodbu a rozhlédl se. Všude bylo ticho… Naproti němu byla kancelář se spoustou stolů, počítačů a telefonů. Vešel dovnitř… Byla to obrovská místnost a jednotlivé stoly od sebe byly odděleny přepážkami. Přistoupil k oknu, aby se trochu zorientoval. Jestli to dovedl správně odhadnout, byl v tom patře, ve kterém se svítilo. Rozhlédl se… Na konci této místnosti byla prosklená stěna a dveře. Žaluzie byly sice zatažené, ale škvírami prosvítaly tenké paprsky světla. Takové kamrlíky mívají šéfové, napadlo Jacka a potichu se rozešel tím směrem… Měl pocit, že mu to trvá snad celou věčnost, než se dostal k něm dveřím. Doufal, že za nimi bude Sam…

Ve chvíli, kdy bral za kliku, si uvědomil, že nemá zbraň. Sakra, jak mohl být tak hloupý a nevzít si pistoli? Přistihl se, že teď, když jde o Sam, vůbec nepostupuje jako voják, ale jako… muž! Vzpomněl si na slova, která mu kdysi vtloukal do hlavy jeden velitel: Když jde o životy, nikdy nemysli srdcem a už vůbec ne tím, co máš v kalhotách… Za celou tu dobu, která uplynula od té doby, kdy tohle slyšel naposledy tomu nerozuměl líp. Ale vrátit se už nemohl. Než by stihl si nějakou zbraň sehnat, mohlo by být pro Sam pozdě… Ani se nenamáhal klepat a vešel.

Sam v kanceláři nebyla. To byl první bolestivý poznatek… Jen agent Ford se rozvaloval v koženém křesle, nohy na stole a Jacka pozoroval s dávkou opovržení a nadsázkou v očích.

„To byla doba, O’Neille! Co vás tak zdrželo?“ Mluvil sladkým, úlisným tónem a Jackovi došlo, že se mu vysmívá.

„Kde je Carterová?“

„Ale plukovníku! Nač ty formality? Klidně jí můžete říkat Sam. Nebo rovnou paní O’Neillová…“

Tuhle poznámku Jack nepochopil… Ale už jen z principu to nemínil dát najevo.

„Tak kde je?“zařval.

Ford si ale nadále uchovával svou chladnost a převahu, kterou si byl tolik jistý.

„Proč si myslíte, že zrovna já vím, kde je?“

Jack si prohlédl jeho oblek a s potěšením zaznamenal, že mu na levém rukávu chybí knoflík…

„Protože jsem před jejím domem našel tohle,“konstatoval a s kapsy vytáhl onen knoflík.

Fordovi sklaplo… Okamžitě se podíval na rukáv, i když už předem věděl, co tam uvidí…

„To není důkaz…,“pokusil se namítnout.

„Možná, že ne na to, aby vás zavřeli za únos, ale některým lidem by to stačilo určitě. Třeba na to, abyste konečně skončil někde na dlažbě mezi krysama, kam patříte už hodně dlouho!“

Přistoupil k Fordovi, popadl ho za límec a přitáhl si ho přes stůl blíž…

„Nemám tu zbraň, diktafon, ani nic jiného, co by vás mohlo nějak ohrozit. Jen ten knoflík… Chci, aby jste mi jen řekl, kde je Sam?!“ Poslední větu mu zařval do tváře a jen tak mimochodem trochu stiskl sevření…

Ford něco zasípal…

„Cože?“vyštěkl Jack a sevření povolil.

„Ona… už není… na Zemi.“

„A kde je?“zařval O’Neill.

„To já nevím, ale… má ji Baa’l.“

„Jak to?“Jack začal skoro šílet. „Ty hajzle! Co ti z toho kápne, že si mu ji vydal?“vzteky s ním třásl.

„Třeba to, že až vy a vás skvělý tým jednou nestihnete zachránit Zemi, tak já tu neumřu…“

To byla zřejmě pro Jacka ona pověstná poslední kapka. Ani nevěděl jak a jeho pěst spočívala na Fordově tváři… a znovu.

„On… slíbil, že… ji nic… neudělá,“hekal agent. „Chce jen to dítě…“

Jack přestal. Forda pustil a zděšeně od něj poodstoupil…

„Jaký dítě?“zeptal se.

Ford se kysele ušklíbl a otřel si krev, která mu vytékala z koutku úst.

„Nedělejte hloupého, O’Neille! Celý Pentagon je z toho, že to pečete s Carterovou, na větvi…“

„Jak: peču s Carterovou?“hlesl Jack.

„No, že spolu chodíte, čekáte dítě a snad i plánujete svtbu…“

Jack jen na prázdno otevíral a zavíral pusu… Tak to bylo to zatracený tajemství! Proboha, proč mu to neřekli? Mohlo být teď všechno jinak… Takže on… bude táta! Se Sam čeká dítě! 

„Tak já budu táta…,“zašeptal a dlaněmi si zakryl obličej.

Ford na něj nechápavě civěl.

„Vy jste to nevěděl?“

„Já nevím… asi věděl.“ Uvědomil si, že by před tímhle hajzlem neměl dávat tolik najevo city.

„Proč chce zrovna naše dítě?“vyštěkl na Forda.

„Myslí si, že bude mít vyjímečné schopnosti, když je vás dvou…,“ušklíbl se Ford.

Jack to už nevydržel a znovu mu jednu vrazil… Kdyby mohl, zabil by ho! On vyměnil život nevinného miminka za svůj kejhák. Ford přelétl přes celý stůl a dopadl na zem, kde zůstal ležet…

O’Neill se přiřítil na parkoviště ke komplexu a během deseti minut byl dole, což by, kdyby na to teď měl myšlenky, určitě považoval za osobní rekord. Mířil ke generálovi, jenže co čert nechtěl, do cesty mu vstoupila doktorka.

„Plukovníku!“zděsila se.

Jack si uvědomil, že musí vypadat strašně. V pět hodin ráno, mokrý, špinavý, v boku ho píchalo a hlava už zase strašně bolela, skoro se neudržel na nohou… Přesto v sobě našel dost sil, aby doktorku poměrně neurvale odstrčil a dál se řítil k Hammondovi.

„Co se to tady děje?“slyšel ještě za sebou, ale už Fraiserové nevěnoval pozornost.

Do zasedačky se přihnal jako tornádo…

„Tak co? Víš kde je?“vyhrkli na něj hned všichni.

„Jo…, vím,“vydechl. Všechno se s ním točilo… Teď ne, teď nemůžeš omdlít, přemlouval sám sebe. „Má… má ji Baa’l. On… chce naše dítě.“ Mluvil nesouvisle a skoro mu nebylo rozumět.

„Plukovníku, je vám dobře?“slyšel jakoby z velké dálky. „Zavolám doktorku, ano?“

„Ne… já… musím najít… Sam a… miminko. Ten hajzl… je… nedostane…“ Ještě chtěl zřejmě něco říct, ale… místo toho se sklátil k zemi…

 Sam se pomalu probírala.

„Pane?“uslyšela nečekaně nad sebou. „Už otevřela oči…“

Blížily se k ní něčí kroky. Přinutila se zvednout hlavu, ale příchozí osobu viděla nějak rozmazaně. Nechápala, kde je…

„Jakpak jste se vyspala, majore?“promluvila ta osoba a Sam byla okamžitě známá její totožnost – goald!

„Kde to jsem?“promnula si oči a zmateně pomrkávala kolem. „A proč tu vůbec jsem? Kdo jste vy?“

Goald se pobaveně uchechtl.

„Jsem Baa’l. Určitě vám to něco říká, ne? Osobně jsem měl sice jen tu čest s plukovníkem O’Neillem, ale o vás jsem toho víc než dost slyšel… Jste vážně moc krásná,“dodal, chytl Sam za bradu a poměrně drsně ji tak přinutil pohlédnout mu do očí.

Ta už by samozřejmě normálně reagovala, jenže… normálně! Měla strach, že když mu bude odporovat, rozčílil by se a udělal něco jí i miminku.

„Copak?“zadíval se jí do očí a Sam při tom cítila, jak jí jezdí mráz po zádech. Měla strašný strach. „Jak to, že se nijak nebráníte?“ Posmíval se jí do očí. Určitě věděl, že ji má v hrsti, že má navrch… Najednou si vůbec nepřipadala jako major, který se v takovéhle situaci ocitl snad tisíckrát. Cítila se jen jako žena. Vyděšená žena, která chce jediné – chránit své dítě. Nezabránila tomu, aby se ji v očích neobjevily slzy.

„Pusťte mě, prosím vás…,“zašeptala. To, co dělala bylo nejspíš zbabělé a ukazovala tím jen vlastní slabost a zranitelnost, ale nemohla si pomoc…

Baa’la tím ale samozřejmě nijak neobměkčila. Prudkým trhnutím ji přinutil vstát…

„Ale ano, jistě že vás pustím… Za pět měsíců!“

Sam se zamračila.

„Proč? Co vlastně chcete?“

„Co chci? Ale no tak, majore! Co se stane za pět měsíců?“

Chvíli na něj nechápavě civěla, když… Zděšeně vyvalila oči a pár kroků od něj instinktivně odstoupila.

„Ne!“vykřikla a šáhla si na břicho. „Ne, dítě ne!“

Jen chladně přikývl a na tváři mu pohrával potěšený úsměv.

„Přesně tak, majore! Dítě, je to, co chci…“

Rozplakal se a vrhla se mu k nohám.

Baa’l se očividně zarazil.

„Myslel jsem, že jste odvážnější,“odfrkl opovržlivě a odstrčil ji od sebe.

„Ale tady přece vůbec nejde o nějakou odvahu! Vy netušíte, jaký je vztah matky a dítěte. Copak nechápete, že teď už nejsem major? Teď jsem budoucí máma a…“

„Ticho!“zařval. Ne, vážně to nechápal… A i kdyby, bylo mu to jedno.

„K čemu vám bude?“zeptala se zoufale.

„Je to přeci vaše a O’Neilla dítě, ne? Bude mít úžasné schopnosti…“

„Ale tak to není! Není to jako s vašimi dětmi… Bude to jen malé bezbranné dítě, co bude potřebovat mámu. Nebude umět vůbec nic. Všechno se musí teprve naučit. Nemusí být ani po mě, ani po Jackovi…“

Baa’l ji to ale viditelně nevěřil.

„Odveďte ji,“přikázal.

Jack se probudil, stejně jako tu osudnou noc, po pár hodinách. Okamžitě chtěl vystartovat z postele, ale zabránila mu v tom hadička kapačky. Vyčerpaně padl zpět do postele, čímž probudil Daniela, který podřimoval v křesle.

„Jacku, už ses probudil?“

„Co je se Sam?“vybafl na něj hned O’Neill. Nic jiného ho nezajímalo.

„Už jsme dali vědět Tokrům. O kontakt s Asgardi se zatím marně pokoušíme.“ Mrkl na hodinky. „Zhruba za hodinu by měl přijít Jacob,“dodal poté. „Co ses vlastně dozvěděl od Forda? Když jsi se sem přiřítil, mluvil jsi strašně zmateně…“

„To on unesl Cartero… Sam a nějak ji předal Baa’lovi. Vrtá mi hlavou jak, ale to už je teď jedno…“

„Ale proč ji unesl?“

Jack provrtal Daniela zvláštním pohledem, a tak trochu odbočil…

„Řekni mi, proč jste mi neřekli, že Sam je těhotná? Se mnou…“

Z jeho hlasu zněla jasná výčitka, kterou Daniel dobře zaznamenal. Pohled zavrtal do země a nevěděl co říct…

„Danieli, já tě prosil. Skoro na kolenou… Všechno teď mohlo být jinak!“ Oči ho nepříjemně pálily a on musel stále častěji mrkat, aby zahnal slzy.

„Mrzí mě to, ale… ona nechtěla. Bála se, že by si ji neměl rád opravdově. Že by jsi s ní byl jen proto, že musíš…“

„Jak si mohla něco takového myslet? Vždycky jsem ji miloval a… Já nevím, snad by to byl nejdřív možná trochu šok, ale určitě bych byl rád!“

„Řekl ti to Ford?“zeptal se Daniel. Měl pocit, jakoby se za to všechno, alespoň z určité části, mohl.

„Jo… Mrzí mě, že takovouhle zprávu jsem se musel dozvědět zrovna od něj…“

„Chtěl jsem ti to říct, když jsi mi volal, ale už jsi zavěsil…“

O’Neill schoval obličej do dlaní.

„Mám o ně strach! Strašný strach…“

„Věř mi, že ti rozumím. Opravdu…“ Nečekaně se zarazil. „Neříkej, že… že unesl Sam protože… On chce to dítě?“ Daniel byl v šoku.

Jack na něj pohlédl s očima plnýma slz a přikývl.

Zaslechly kroky a oba se automaticky zahleděli ke dveřím, ve kterých se objevila doktorka. Z jejího výrazu Daniel usoudil, že něco nejspíš není v pořádku. Jack byl myšlenkami až příliš mimo na to, aby si toho všiml…

„Jak se cítíte, plukovníku?“optala se opatrně. Jakoby věděla, že doslova vybuchne…

„Jak asi myslíte, že se cítím?“vyjel na ni.

Normálně by se jí to asi dotklo, ale tentokrát, snad poprvé, měla pro jeho chování omluvu.

„Bolí vás hlava?“

„Jo, bolí…“ Zřejmě si svůj nepříjemný tón hlasu uvědomil a přinutil se mluvit klidněji a hlavně slušněji.

„Pane, vím, že to pro vás bude v téhle situaci asi jen další šok, ale… budeme vás muset operovat.“

„Cože?“zeptali se oba najednou.

„Mám výsledky testů… Nevím, jak se to mohlo stát, ale při prvních testech jsem něco přehlédla. V jedné cévě, která prokrvuje váš mozek, máte krevní sraženinu, způsobenou pravděpodobně tou ránou do hlavy. Ta sraženina vám, jednoduše řečeno, blokuje vzpomínky, ale taky přísun krve do mozku… Proto máte ty bolesti hlavy. Čím déle budeme čekat se zákrokem, tím větší budou ty bolesti. Podle vašich dosavadních reakcí budete zřejmě i stále častěji ztrácet vědomí…“

Jack na ni zíral, jakoby spadla z Marsu. Tohle všechno na něj už začínalo být vážně moc!

„Podepíšete se mi tady, že s tou operací souhlasíte, ano?“pokračovala a z desek, které držela, vytáhla jeden papír a z kapsy pláště tužku, kterou Jackovi podávala…

Ten ji chvíli mlčky pozoroval. Nakonec ale prohlásil:

„Na to zapomeňte! Nic vám nepodepíšu…“

„Ale pane! Já vím, že je to pro vás teď všechno strašně těžké, ale každým týdnem na tom budete jenom hůř.“

„Operace mozku jsou náročně, že?“zeptal se. „Mohou dopadnout jakkoli…“

Janet chvíli váhala, než vše přiznala po pravdě…

„Ano, pane, máte úplnou pravdu. Mohl byste ztratit paměť úplně, možná ochrnout nebo i… zemřít. Každý špatný krok ve vašem mozku, by mohl znamenat cokoli… Ale pokud vás nebudu operovat, budete na tom za pár měsíců stejně.“

„Fajn, v tom případě nechci, abyste mě operovala, dokud nebude Sam v bezpečí zpátky na Zemi.“ Mluvil klidně a vyrovnaně, jakoby se tu nehovořilo o jeho životě, ale někde uvnitř mu bylo strašně. Kdy už, sakra, přestane s tou věčnou přetvářkou? Ale teď nemohl jinak… Jestli chce dostat sem domů, musí být zase, alespoň z části, voják.

„Ale, pane…“

„NECHCI žádnou operaci, dokud nedostanu Sam zpět domů!“zopakoval důrazně. „Pak si se mnou dělejte, co chcete…“

„Ale to je strašně riskantní…,“pokoušela se dále namítat.

„Proboha, Janet! Copak nechápete, že je mi teď úplně jedno, co se stane se mnou? Já chci jen, aby byly Sam a moje dítě v pořádku doma!“

Chvíli bylo jen ticho.

„Dobře,“ustoupila nakonec Janet. Doufala, že to bude on, kdo povolí… Ale vlastně se mu nedivila. Ona by na jeho místě jednala stejně… Jenže to mu pochopitelně jako lékařka říct nemohla. Vstala a chystala se odejít, ale Jack ji zarazil…

„Odpojte mi tu kapačku.“

„Co?“otočila se šokovaně. „Co chcete jít dělat? Musíte odpočívat a…“

„Musím hlavně najít Sam!“skočil ji do řeči.

Vzdala to. Po překvapivě krátkém boji, ale vzdala to… Přistoupila k jeho posteli a jehlu mu vytáhla. Krvácející ranku poté zalepila náplastí a mlčky odešla.

„Jacku, jsi si jistý?“ozval se po dlouhé době znovu Daniel. Po tom, co řekla doktorka by jsi ne…“

„Kdy že má přijít Jacob?“přerušil ho O’Neill, stejně jako před tím Fraiserovou, zatímco se hrabal z postele. Dal tím jasně najevo, že předchozím tématem se už nemíní zabývat. Bylo mu pořád zle, ale nemínil to přiznat ani sám sobě, natož někomu jinému.

Daniel se už dál nepokoušel nějak argumentovat. Škoda dechu… Až teď pochopil doktorčinu tak nečekanou a rychlou rezignaci.

„Jacku, neměl by ses přece jen trochu držet zpátky?“zkusil to ještě jednou Daniel, když spletitými chodbami komplexu mířili do zasedačky.

„Ne!“zněla nekompromisní odpověď. „Slyšel jsi, co jsem před chvílí říkal doktorce?“zastavil se Jack tak nečekaně, až do něj Daniel vrazil.

„Jistěže slyšel, ale…“

„Copak ty jsi seděl se založenýma rukama, když unesli Shari?“ Hned po tom, kdy tohle vyslovil, si uvědomil, že tohle nejspíš říkat neměl. Byla to nemilá vzpomínka a on neměl právo tohle na Daniela vytahovat. „Promiň, nemyslel jsem to zle…“

„Ne, ty promiň,“přerušil ho doktor. „Máš úplnou pravdu… Asi jsem ten poslední, kdo by tě měl od toho, co děláš, zrazovat, ale… Jen na sebe dávej pozor, ano?“

Jack přikývl. V ten okamžik se ozvalo ohlášení mimozemské aktivace brány…

Hammond přivedl Jacoba do zasedací místnosti, kde už všichni čekali. Všichni až na Sam pochopitelně…

„Posaďte se,“vybídl ho v nastávajícím tichu.

„Co se vlastně stalo?“vyhrkl hned Jacob. „Moc přesných údajů jste nám nedali…“

„To hlavní ví plukovník O’Neill. Když jsme vám dávali vědět, byl v bezvědomí na ošetřovně,“objasnil alespoň kousek z celé té záhady generál.

Jacob se s očekáváním v očích zahleděl na Jacka.

„No já… Tu noc, co ji unesli, jsem byl u ní. Chtěl jsem si s ní promluvit.“

Všichni napjatě poslouchali, protože tuhle část příběhu neznal nikdo.

Jack se ale najednou zarazil. Ví Jacob, že on a Sam…? Sakra, na tohle se Daniela zapomněl zeptat! Vyslal k němu zoufalý pohled, ale ten ho nepochopil. „Víte…, to není zas tak důležitý,“pokoušel se z toho vybruslit, avšak marně…

„Je to důležité, plukovníku,“opravil ho Jacob. „Mě by například zajímalo, proč jste jí nepomohl, když jste u ní byl?“

Jack uhnul pohledem. Nevydržel ten jeho vyčítavý. Cítil se tu jako u výslechu a nikdo mu nemínil pomoc. Zmocnil se ho pocit, že si všichni myslí, že Sam unesli kvůli němu. Proč nikdo nechápe, že kdyby to jen trochu šlo, udělal by vše proto, aby tomu zabránil? Má vlastních výčitek dost, nepotřebuje ještě ty ostatních… Proč nikdo nechápe, že on je ten poslední, kdo by chtěl, aby Sam zmizela v tom širém, nekonečném vesmíru?

„Omdlel jsem…“

„Omdlel?“zeptali se překvapeně Jacob s Hammondem najednou.

„Jo, omdlel,“přiznával Jack jen velmi nerad. Vlastně chtěl celou tu záležitost ohledně jeho zdravotního stavu prozatím zatajit. Doufal, že doktorku přemluví alespoň pro pár dní, jenže… „Doktorka mi před chvílí řekla, že mám v mozku krevní sraženinu, která mi blokuje vzpomínky a taky brání prokrvování mozku. Proto jsem omdlel. Nejspíš mě bude muset operovat…“

Všichni chvíli zdrceně mlčeli. Vypadalo to, že to přijali hůř než sám O’Neill.

„Vy jste ztratil paměť?“optal se poté Jacob.

Jack přikývl.

„Částečně. Nepamatuju si události minulého roku… Proto jsem byl u Sam. Chtěl jsem si s ní promluvit o některých věcech…“

Oddechl si. Podařilo se mu nezamotat do toho jejich vztah! Netušil, jestli Jacob něco ví, ale jestli ne a dozvěděl by se to v takovéhle situaci navíc od něj a v nepřítomnosti Sam… Nechtěl si ani představit, co by udělal. Svou neláskou k němu se totiž nikdy příliš netajil… Prostě si od začátku nějak nepadli do oka. Zato Jackovi padla hned od začátku do oka jeho dcera…

„A kdo ji unesl?“ozval se znovu Jacob.

„Agent Ford z NID. Viděl jsem ho než jsem ztratil vědomí úplně… Sice nechápu, jak ji dostal na loď Baa’la, ale naše satelity nejspíš nejsou tak výkonné, jak jsme se vždycky domnívali. Možná, že nějakou menší lodí se mu podařilo proniknout do naší soustavy…“

„Ale proč ji unesli?“

Jackovi sklaplo. Sakra, na tohle zapomněl… Pak si ale uvědomil, jak hloupě se chová! Tak ať ho Jacob třeba zmlátí, jen ať mu pomůže nalézt Sam!

„Protože… protože chce naše dítě,“vydechl a se zatajeným dechem čekal, co přijde teď.

Jacob na něj nevěřícně vyvalil oči.

„Cože?“

„Chce…,“opakoval Jack, ale Jacob mu skočil do řeči.

„Já vás slyšel, ale… Takže moje Sam bude mít miminko?“ Usmál se. „Budu děda?“

„Jo…,“opětoval Jack rozpačitě úsměv a doufal, že nejhorší je zažehnáno, jenže… Jacobovi zřejmě uniklo v té hlavní větě jedno důležité slovo – naše, poněvadž se zeptal:

„A kdo je otcem? Když jsem se Sam mluvil naposledy, nepochlubila se, že má přítele…“

Tentokrát bylo v místnosti ticho opravdu jako v hrobě. Už se neozývalo žádné šustění papírů ani Davisovo nervózní cvakání tužkou… Všechny oči byly upřené v tom největším očekávání na Jacka.

„Jacobe…, řekl jsem NAŠE dítě,“pronesl opatrně Jack.

„No ano, ale…“ Teprve teď mu nejspíš došlo. „Cos to řekl?“zařval a s nějakým zdvořilým vykáním se už ani omylem nemínil zabývat. Vyskočil ze židle a začal se přes stůl sápat na Jacka. Daniel a Teal’c hbitě vyskočili a každý ho chytli z jedné strany, aby zabránili jakémukoli tělesnému kontaktu mezi těma dvěma…

„Jacobe, uklidněte se přece…,“pokoušel se o smír Daniel. Jenže Jacobova veškerá pozornost byla upřená na Jacka, který se mezitím rovněž postavil a pro jistotu ustoupil o pár kroků zpět.

„Já vím, že mě nemáte moc rád, ale…“

„Rád?“škubal s sebou Jacob a pokoušel se vyprostit ze sevření. „Myslím, že tě nenávidím! Zničil jsi mé dceři kariéru…“

„Ale ona to tak nevidí, věřte mi. Milujeme se…“

„Jo, to možná… Ale dítě jste neplánovali, ne?“

„No…, vlastně ne, ale… jinak jsme rádi. Vážně!“

„Jak jste si to vlastně představovali?“ Křičel dál Jacob. „Víte, co s vámi udělá Pentagon?“

Jacka už to namíchlo. Nenechá tady na sebe jen tak řvát, když na ně všichni zírají jako na mimozemšťany a zřejmě se tím taky dobře baví. Ani Hammond nic nedělá, aby Jacoba nějak uklidnil. Asi usoudil, že tohle už jsou rodinné vztahy, do kterých je lepší se neplést…

„Pentagon už to ví a nedělá nic!“zařval Jack, aby přehlušil Jacoba. „Celej tenhle pitomej svět nám dost dluží, tak snad můžeme mít taky trochu osobního štěstí, ne? Nebýt nás není na téhle planetě už šťastný nikdo! My nechceme víc, než co mají ostatní lidé, žijící normálním životem…“

Jacob zůstal opařeně stát. I když se mu to zrovna nelíbilo, musel uznat, že O’Neill má pravdu.

„Prosím vás,“zmírnil hlas Jack. Teď spíš prosil, skoro žebral… „Zapomeňte, alespoň na chvíli na to, že mě nemáte rád. Zapomeňte na to, že já jsem otcem toho miminka, jestli vám to pomůže, ale nezapomeňte, že jde o vaši dceru a vnouče. Jde o někoho, koho milujete… Vykašlete se na mě. Já teď nejsem důležitý. Jen mi je, prosím, pomozte najít…“ prosil úpěnlivě a se slzami v očích.

Všichni hleděli na O’Neilla s pootevřenou pusou. Teprve teď si uvědomili, jak moc se Jack změnil. Tohle už není chlap, kterému je všechno jedno. Tohle je chlap, který začal znovu žít a znovu milovat.

I Jacob stál jako socha. Chvíli na sebe s Jackem mlčky hleděli…

„Proč chce to dítě?“zeptal se nakonec.

O’Neillovi spadl kámen ze srdce… Alespoň částečně. Udělal by teď cokoli, jen aby dostal Sam domů. Klidně by se tu před Jacobem plazil po kolenou, jestli by to bylo nutné…

„Baa’l si myslí, že když je moje a Sam, bude mít zvláštní schopnosti…“

Jacob už mu dál nevěnoval ani pohled. Nedokázal se na něj dívat. Nějak se nedokázal smířit s tím, že tohle je ten muž, kterého si vybrala jeho dcera… Otočil se zpět na generála.

„Půjdu. Musíme zahájit akci. Jen chci říct, že u Baa’la žádného zvěda nemáme. Bude trvat, než tam někoho nasadíme a ten si pak získá dostatečnou důvěru… je to otázka nejspíš i několika měsíců. Pochybuji, že by měl Sam stále na vlastní lodi. Možná ji vysadil na nějaké planetě…“

„Máte naši plnou důvěru,“odpověděl Hammond, přátelsky chytil Jacoba za rameno a chystal se ho doprovodit k bráně.

Několika měsíců!, znělo Jackovi v hlavě. To je možná tolik času, kolik jemu zbývá života…

„Jacobe?“ozval se ještě nečekaně.

Ten se jen mlčky otočil a mrazivým pohledem si O’Neilla přeměřil.

„Díky…,“zašeptal Jack a oči se mu znovu zaleskly.

„Věřte, že kvůli vám to nedělám,“odvětil Jacob mrazivě a odešel.

Jack se za ním smutně díval. Cítil, jak ho jedna událost za druhou postupně lámou… Sam a miminko byly pryč, nejspíš umře a Jacob ho nenávidí! A to nepočítal ztrátu paměti, věčné bolesti a nevolnosti, nechutně soucitné pohledy ostatních… Dalo by se toho takhle vypočítat spousta. Propadal se čím dál hloub, kam až netušil, že to vůbec jde… Najednou si uvědomil, že musí pryč! Otočil se a vyběhl ze zasedačky. Slyšel sice za sebou volání, kam jde a co se děje, ale bylo mu to jedno. Doběhl do pánských šaten. Naštěstí tam nikdo nebyl. S třísknutím zabouchl dveře a sedl si na lavičku. Ještě chvíli se to pokoušel vydržet, ale pak… Rozbrečel se jako snad ještě nikdy před tím…

 Daniel se nemýlil, když si myslel, že najde Jacka v Samině laboratoři. Od jeho úprku ze zasedačky, uběhly už dvě hodiny a Daniel doufal, že se už zvládl trochu uklidnit. Nechtěl ho v téhle situaci nechat samotného, ale zároveň nevěděl co dělat… Podle toho, co se dělo v posledním půlroce, to vypadalo, že tihle dva si prostě nejsou souzeni… Zhruba před třemi měsíci byli v podobné situaci. Jen naopak… On se tu snažil uklidnit Sam, zatímco Jack byl, pro tenkrát, mrtvý. Mrzelo ho to kvůli těm dvěma, ale hlavně kvůli tomu malému. Ještě se ani nenarodilo a už má tolik problémů…

„Jacku?“oslovil ho opatrně.

O’Neill seděl na Samině židli, k Danielovi zády. Ten si i přesto všiml plyšového medvídka, kterého držel Jack v ruce.

„Nech mě na pokoji!“ozvalo se stroze a pravá O‘Neillova ruka hbitě vystřelila k obličeji – utíral si slzy.

„To právě nemůžu,“odvětil Daniel prostě a přisunul si druhou židli naproti němu. Posadil se…

„Proč bys nemohl? Je to úplně jednoduché. Támhle jsou dveře…“

Daniel ignoroval jeho štiplavý tón. Na jednu stranu ho teď vážně obdivoval. I když byl na dně, nechytal se okamžitě každé podávané ruky…

„Protože jsme přátelé, Jacku. Ať už si po tom mém neříkání pravdy, možná i lhaní, myslíš cokoli, tak jsme…“

„Jak můžeš vědět, co si myslím?“zavrčel O’Neill.

Danielovi však stále nemizel lehký úsměv na tváři a přívětivý tón. I když Jack nechtěl a nepřipouštěl si to, tak další hádka byla to poslední, co potřeboval. Teď toužil právě po té pomocné ruce člověka, který ho pochopí a povzbudí ho…

„Nejsem slepý,“povzdychl si. „Možná by teď nebylo od věci promluvit si o věcech, které ti už delší dobu bezpochyby vrtají hlavou… Teď už nemá cenu, hrát si na tajemné. Pokud tě to ovšem ještě zajímá.“

Jack si ho přeměřil zkoumavým pohledem. Daniel byl upřímný… a pravda často bolí. Vlastně chtěl odvětit, že od něj ho to už nezajímá, ale… Daniel byl teď nejspíš jediný, kdo mu to mohl říct. Zvědavost a touha mít Sam alespoň ve vzpomínkách nakonec zvítězila…

„A ty toho víš hodně?“zeptal se, ale přeci jen trochu nedůvěřivě.

„No, normálně bych asi moc nevěděl, ale asi před třemi měsíci se stalo dost věcí a já tu, podobně jako teď tebe, utěšoval Sam… Potřeboval se vypovídat a svěřit se. Zřejmě jsem byl jediný, kdo v tu chvíli přicházel v úvahu. Nikomu jinému to říct nemohla, protože nikdo nic nevěděl…“

„Jak to? A co nikdo nevěděl“vyhrkl Jack a oči se mu rozzářily zájmem…

Daniel se potěšeně pousmál. Alespoň něčím se mu ho podařilo vytrhnout z chmurných myšlenek.

„Řeknu ti jednu pohádku, jo?“

Jenže Jackův úsměv zčista jasna pohasl.

„Pohádky končí dobře, nemyslíš? U nás to tak nevypadá…“

„Najdeme ji!“odpověděl Daniel hlasem, který jakoby nepřipouštěl jinou možnost.

O’Neill se na něj nedůvěřivě podíval. Toužil vidět tu jistotu, co slyšel v jeho hlase, i v jeho tváři. Potřeboval neději! Světlo za kterým jít… Chvilku mlčel. Kdyby alespoň neztratil tu paměť. Chtěl si pamatovat každý okamžik, který se Sam prožili, ale místo toho měl v hlavě pouho pouhé prázdno…

„Tak povídej,“řekl nakonec. 

A tak Daniel povídal. Od začátku… O plánu, který mu vyšel tak zvláštním způsobem jako snad ještě nic v životě, o jeho údajné smrti, ke které patřilo samozřejmě i zmrtvýchvstání. Snažil se vyprávět a vzpomenout si při tom na co největší detaily.

O’Neill poslouchal se zaujetím. Občas skočil Danielovi do řeči a na něco se zeptal, později se dokonce stávalo, že ho i on sám něčím doplnil. Většinou bezvýznamným detailem, ale bylo to dobré znamení… Po celou dobu mu Danielovo vyprávění připadalo známé a povědomé. Měl pocit, jakoby ho znal z doslechu. Ne, že se to stalo přímo jemu, ale jen nějakému známému… Když Daniel domluvil, rozhostilo se ticho…

„To je děsný,“promluvil po chvíli O’Neill. „Stalo se toho tolik a já nevím nic. Nic! Nepamatuju si to…“

„Určitě se to spraví, Jacku. Možná, že kdyby ses nechal operovat, tak…“

„Hele, nezačínej s tím zase, jo?“ohradil se prudce. „Řekl jsem, že až najdu Sam! Musím ji nejdřív najít a říct jí, že mě mrzí, že kvůli nám tak trpěla. Chci jí říct, že ji miluju… Pak si můžu umřít na operačním stole.“ Jak mluvil, jeho hlas postupně slábl až nakonec skoro šeptal…

„Je to všechno moc zamotaný a promiň, že ti to řeknu takhle otevřeně, ale co když se toho dne, kdy přijde Jacob s tím, že našel Sam, nedožiješ? Janet říkala, že zkolabovat můžeš kdykoli…“

„Díky za povzbuzení,“poznamenal Jack smutně a zvedl se k odchodu.

„Jacku, počkej přece!“zavolal na něj Daniel a O’Neill se zarazil ve dveřích. „Vím, že je to krutý, ale nemůžeš utíkat před pravdou… Protože, bohužel, i tohle je jedna verze pravdy!“

Jack na okamžik zavřel oči… Ano, byla to jedna z možností. Ale pořád věřil tomu, že to zvládne sám a Sam se brzo najde než tomu, že by se nechal operovat teď a doufal, že bude po tom zákroku normální a hlavně živý… Otočil se zpět na Daniela.

„Vím, že to myslíš dobře, ale nepřesvědčíš mě. Nebudu riskovat, že s té operace nevyváznu v pohodě… Radši budu hrát sám se sebou na čas.“

„Fajn…,“povzdychl si Daniel. Mrkl na hodinky. „Je devět… Co takhle jít se někam odreagovat?“

„Jak odreagovat?“podivil se Jack.

„Tak jo, řeknu ti to po lopatě… Jít se ožrat! Víš, že normálně bych ti to nenavrhl, ale… potřebujeme to oba.“

„Ale já…,“pokoušel se vymyslet nějaký argument. Ve skutečnosti tu chtěl být, protože… vlastně to byla hloupost, že by se Jacob ozval po dvou hodinách, ale… Co kdyby?“

„Výmluvy se nepřijímají,“prokoukl ho Daniel a zvedal se ze židle. „Sám dobře víš, že teď se Jacob neozve.“

Jack ještě chvilku váhal. Možná tohle bylo přesně to, co teď potřeboval. I když věděl, že tímhle se věci nevyřeší a nikdy podobné prostředky nepoužíval, ale… Asi to není tak špatný nápad…

„A co doktorka?“

„Odkdy se, prosím tě, zrovna ty zajímáš o to, co řekne doktorka?“

Už dvě hodiny seděli v jednom přímořském baru a popíjeli whisky. Náladičku už měli docela slušnou a ani lehce opilecké žvatlání na sebe nenechalo dlouho čekat.

„Hele, víš co? Naplánujem si život dopředu, jo?“škytl Daniel. Na pití zvyklý nebyl a bylo to dost znát. Určitě byl víc společensky unavený než Jack.

„Jak to myslíš?“

„Počkej, počkej… Začni! Řekni mi, co budeš dělat až najdeš Sam?“

„Až ji najdu?“usmál se Jack zasněně a hlavu si podepřel do dlaní. Byla tak těžká… „Vezmu si ji za ženu a… Hej, slečno!“zavolal na servírku. „Nalijte nám ještě jednu!“

Servírka ani nemrkla a dolila jim.

„Nebo víte co?“škytl Jack. „Nechte nám to tady celý,“prohlásil a láhev ji vzal z ruky. „To je rekord,“zabrblal poté, co servírka odešla. „Jsme opilý za dvě hodiny!“

„Cože?“škubl s sebou Daniel. Zřejmě usínal… „Oni už jsou dvě hodiny?“

„Ale ne… Je jedenáct! Říkal jsem, že jsme opilý a to za necelý dvě hodiny…“

„Kdo je opilý? Já teda ne!“

„No, jasně, to vykládej svojí babičce!“smál se O’Neill.

„Žádnou nemám!“

„No právě…“

„Ty seš trouba!“škytl Daniel a zvedl se, aby si odskočil na záchod… Jenže se mu zatočila hlava, zakopl o nohu stolu a poroučel se k zemi.

Jack se chlámal jako smyslů zbavený.

„Trouba seš ty a opilej k tomu!“

Po chvilce se uklidnil, ale Daniel se nezvedal.

„Tak vylez! Mě se za tebou pod ten stůl nechce…“

Nic.

„No jo, tak budu muset,“povzdychl si Jack a svezl se ze židle za Danielem. Ten spal… „Koukej se zvednout!“zacloumal s ním Jack. „Chtěl si jít na záchod, tak ať se tady nepotento!“

„Co?“zamžoural na něj ospale Daniel. „Co je to záchod?“

O’Neill si povzdychl.

„Tak jo, to by stačilo.“ Vylezl z pod stolu a přešel k baru. „Můžu poprosit o sklenici vody? A budu platit…“

Barman přikývl a sklenici mu podal. Jack zaplatil celou dnešní útratu a vrátil se ke stolu. Ohnul se k Danielovi a celý obsah sklenice mu chrstl do obličeje.

Daniel se okamžitě probral.

„Co blbneš, prosím tě?“vykoktal.

„Snad si nemyslíš, že tě povleču k autu? Koukej se zvedat a jdeme!“

Jenže Danielovi se už zase klížily oči a opět se chystal ustlat si na podlaze…

„Žádný takový, řekl jsem, že jdeme!“znělo to jako rozkaz, což ale stejně nebyl schopen Daniel vnímat. Jack ho popadl za límec a vytáhl ho na nohy. Opilý doktor se na nich však stěží udržel… O’Neill ho musel přidržovat.

„Hele,“škytl, „to není fér! Ty nejsi opilý!“

Ne, Jack vážně nebyl opilý. I když se celý večer usilovně snažil, prostě se neopil. Chtěl alespoň na chvilku na všechno zapomenout, ale nepodařilo se mu to. Pořád si pamatoval, co se stalo v uplynulých hodinách, pořád viděl Sam úsměv, pořád cítil vinu…

„Jak to, že ses neožral?“motal se Daniel, když šli k autu a Jack ho musel každou chvíli chytat, aby nespadl. „Já jsem se tak snažil tě opít a nakonec jsem to schytal sám… To není spravedlivý! Asi budu brečet…“

O’Neill ho celkem surově čapl za bundu a strčil na zadní sedadlo auta.

„Nehraj tady divadlo!“napomenul ho a zabouchl dveře.

Těch pár vteřin, během kterých Jack obešel auto a sedl si na místo řidiče, stačilo Danielovi na to, aby zase usnul…

Jack projížděl podél pláže. Ze všech hotelů, barů a restaurací byla slyšet hlasitá hudba a smích. Po ulicích se procházely zamilované párečky v těsném objetí. Tahle část města žila především v noci. Neónové názvy restaurací Jacka doslova oslepovaly a při pohledu na zamilované páry ho i tak bolely oči. Tady to žilo chutí a radostí ze života. Možná proto se tu teď necítil nejlíp…

Po pár minutách jízdy, kdy vlastně ani nevěděl, kam jede, se dostal do nějaké klidnější a tišší oblasti, což mu umožnilo slyšet Danielovo pravidelné oddechování. Všude okolo bylo najednou ticho… Rodinné domky, stojící podél cesty, působily klidně. Najednou se mu vybavil název téhle čtvrti. Nečekaně, jako blesk z čistého nebe… Říkalo se tady tomu Family district. Byl tu… Nedávno! Se Sam… Hledali dům ke koupi. Chtěli mít vlastní… Cítil, jak se mu stahuje hrdlo i žaludek. Vpravo od něj se nečekaně objevila pláž a on uslyšel šum moře. Spíš instinktivně než z nějakého konkrétního důvodu šlápl na brzdy a zastavil. Zvuk motoru utichl a skoro posvátnému tichu už nic nechybělo… Jack chvilku jen tak seděl a očarovaně pozoroval skalnatou pláž. Pár metrů od ní stál dům. Krásný dům… Byl obrovský, se spoustou oken a zahradou. Na balkoně visela cedule For sale s telefonním číslem. Byla přelepená další s nápisem Reserve. Tenhle dům! Tenhle dům…

Vystoupil z auta. Ani následné zabouchnutí dveří Daniela nevzbudilo… Přešel blíž k tomu domu a zamyšleně pozoroval jeho okna. Najednou mu zase projela bolest a pak… Jakoby z velké dálky uslyšel ženský hlas.

„Jacku, ten dům je nádherný, kouzelný! Mohli bychom tu klidně vychovat našich sedm dětí…“

„Sedm?“

„Jo, sedm… Něco se ti nelíbí?“smála se. „Nemám ráda sudá čísla…“

„Ty že nemáš ráda nějaká čísla? Myslel jsem, že miluješ všechna čísla a vůbec celou matiku a fyziku…“

Její rozpustilý smích mu zněl v uších…

Určitě tu spolu byli a chtěli ho koupit! Určitě… Sedl si na schody vedoucí k domu. Zrychleně a ztěžka dýchal. Cítil, jak na něj jdou zase mdloby. Vytáhl z kapsy tubu jakýchsi prášků, které mu dala Janet a jeden spolkl. Zřejmě to zabírá, napadlo ho,  protože se mu za okamžik skutečně ulevilo… Jenže zároveň se mu vybavil i proslov, který doktorka měla, když mu léky podávala…

„Ty prášky budou působit jen ze začátku. Čím více času uběhne a čím častěji je budete užívat, tím menší budou mít účinek… a nakonec bude nulový. Radši bych vás viděla na sále…“

Ještě chvíli váhal než vytáhl z kapsy mobil a vyťukal na něm číslo, které bylo napsáno na domě. Půlnoc ještě není, říkal si, tak snad je nebudu budit.

„Ano?“ozval se ženský hlas. Byl příjemný a naštěstí pro Jacka nezněl nijak rozespale.

„Dobrý večer, tady O’Neill. Neruším?“

„Jistěže ně, Jacku! Jak se máte? A co Sam?“

Byl tak trochu v šoku a zaskočený. Ta žena je zná zřejmě dost dobře, zatímco on…

„Díky, máme se dobře,“zalhal.

„Voláte kvůli tomu domu, že? Nebojte, držíme vám ho… Takže už nastala ta šťastná událost a chcete ho koupit?“

„Jaká šťastná událost?“vypadlo z něj nešikovně.

„No, vaše svatba, Jacku! Řekli jste přece, že hned po tom co se vezmete, chcete ten dům koupit…“

„Ach tak… Ano, ovšem,“vykoktal.

„Takže už jste se vzali?“

Jack na malý okamžik zaváhal, než se rozhodl.

„No, ještě ne, ale… přesto chci ten dům koupit.“

„Skvělé, Jacku! A kdy?“

„Pokud by to bylo možné, tak ještě tento měsíc.“

Sam se probrala v jakési chatrči. Ležela na ne zrovna pohodlné posteli a bolelo ji za krkem. Rozhlédla se kolem a u stolu uviděla sedět nějakou mladou ženu. Plakala…Samantha se pomalu a jen stěží posadila. Museli ji uspat nějakými sedativy. Pokud se to tak dalo, co se goaldů týče, nazvat.

„Kdo jsi?“zeptala se ženy.

„Ta s sebou polekaně škubla, vstala a zřejmě chtěla utéct…

„Hej, počkej!“zavolala na ni Sam. „Neublížím ti…“

„Já vím, že mi neublížíš, ale přesto mám strach,“vzlykla a přisedla k Sam na postel.

„Proč máš strach?“ Na jednu stranu to byla hloupá otázka. Sama se bála jako snad ještě nikdy v životě.

„Unesli mě z domova a poručili mi být tu s tebou a pomáhat ti.“
“Kdo tě unesl?“

„Já nevím… Nějaký muž se svítícíma očima. Když mě chtěl můj manžel bránit, postřelili ho. Ani nevím, jestli je naživu…“ Dívka se znovu rozplakala.

„No tak, uklidni se,“pokoušela se ji utěšit Sam. „Jak se jmenuješ?“

„Nai… a ty?“

„Já jsem Sam, Nai… a neplač. Mě taky unesli, ale neboj, naši lidé mě už určitě hledají a…“

Nai náhle vyskočila a zakryla Sam dlaní ústa.

„Pššt!“zašeptala a ukázala do druhého rohu, kde ležela na posteli další, žena, které si Sam před tím nevšimla. „Nemluv o tomhle nahlas. Ona… ona je strašně zlá. Má tu na nás dohlížet. Zbila mě, když jsem chtěla utéct.“

„Zbila?“zděsila se Sam.

Nai jen přikývla…

Samantha se na chvíli zamyslela.

„Půjdu na chvilku ven, ano?“

„Ne, nechoď! Zbije tě taky…“

„Ale nezbije,“uklidnila ji Sam. Dobře věděla, že ta žena má určitě nakázáno, že jí ublížit nesmí. „Za chvilku budu zpět…“

Jack doškobrtal přes skalnatý povrch pláže až k samému břehu, kde voda omílala kameny… Posadil se na jeden skalní výběžek a zaposlouchal se do šumění moře. Noc byla jasná a teplá, měsíc svítil… A jemu se po tváři opět rozutekly slzy.

„Sam!“zavolal nečekaně. „SAM!“

Jenže nic. Nikdo mu neodpovídal. Jen ozvěna z dálky vracela jeho vlastní slova… „Sam, najdu tě! Najdu tebe i naše dítě!“

Samantha procházela po lese, po louce a nakonec se oklikou dostala opět k chatrči. Plakala… Všude byly jen lesy, paloučky a nedaleko chaty řeka. Nic víc, nic míň… Žádní jiní obyvatelé, ani Hvězdná brána.

Posadila se na zem a nevěděla, co má dělat. Kolem ní se rozprostírala tma, ale ona z tohohle přesto neměla strach… Sáhla si na břicho a láskyplně ho pohladila. Co asi teď dělá Jack? Hledá ji? Ví už pravdu? A jestli ne Jack, hledá ji vůbec někdo? Musí ji tu nalézt, protože jak to tak vypadá, sama se odsud nedostane! A ona svoje dítě nikomu nedá!

O’Neill se vrátil k autu. Mrkl na zadní sedadlo. Daniel spal, jako když ho do vody hodí… Jakovi došlo, že ho bude muset odvést domů. V tomhle stavu ho nemůže vzít na základnu a nechat ho spát až do rána na zadním sedadle? To by bylo asi až moc kruté… Ráno by byl celý rozlámaný. Což bude i tak… Odveze ho domů a on sám se pak vrátí na základnu…

O čtyři měsíce později…

Jack se unaveně a apaticky ploužil po chodbách SGC. Dělal to tak poslední dobou často. Svým způsobem to už nebyl ten starý, známý plukovník O’Neill… Změnil se. Každým měsícem hubl, každým týdnem se mu na tváři objevila jedna vráska navíc a každým dnem se uzavíral víc a víc do sebe. Už se chodbami neozýval jeho poťouchlý smích, na nikoho a na nic neměl ironické narážky, o chod SGC se pomalu přestával zajímat. SG-1 se, jak se všichni utěšovali, jen dočasně rozpadla. Daniel chodil na mise, kde bylo zapotřebí archeologa nebo vyjednavače, Teal’c zase do akcí… Oba tím, stejně jako Hammond, dost trpěli, ale nevzdávali se naděje, že Sam najdou a vše se jednou vrátí do starých kolejí… Zato Jacka opouštěli naděje den ode dne víc a víc… Dva měsíce se pokoušel najít Sam tím, že chodil s Danielem a Teal’cem na náhodné mise. Pochopitelně bezvýsledně… Po jedné z nich, při které se dostali do ostré šarvátky s místními domorodci, jimiž by Daniel postřelen, Hammond hledání tohoto typu nekompromisně zatrhl… I sám Jack cítil, že na úkor pátrání po Sam, nemůže obětovávat životy kolegů. Přesto, že se ho Daniel skoro na smrtelné posteli snažil přesvědčit, že za nic nemůže, Jackovi tahle událost dost podlomila nohy a ani po tom, co se Daniel úplně uzdravil, se už na ně nedokázal naplno postavit…

Taky Jackův zdravotní stav se horšil. Přesně jak říkala doktorka. Bolesti narůstaly, omdlévání se stalo denní rutinou a často se stávalo, že Jackovi začala zčista jasna téct z nosu krev. I přesto, že se ho všichni pokoušeli nejmíň dvacetkrát přemluvit k operaci, stál si pevně za svým… Prášky, které byly pro O’Neilla ze začátku téměř zázračné, skončily, bez doktorčina vědomí, v koši, protože přestaly zabírat…

Tokrové je pravidelně informovali každý týden. Ze začátku chodili s pořád stejnými informacemi – o Sam nic nevědí a ani se jim nedaří nasadit k Baa’lovi žádného člověka. Teprve před měsícem přišli s tím, že se jim to konečně podařilo, ale že jinak to bude chtít ještě čas… Což bylo přesně to, čeho měla Sam, a vlastně i on, čím dál tím míň… Pokud Jack správně počítal, v čemž ho doktorka ujistila, že ano, tak měla Sam termín porodu už za dva týdny!

Ani s Jacobem se jeho stav nijak zvlášť neměnil. Ano, komunikovali spolu, ale protože museli… O’Neill se ho už dávno chtěl zeptat, co mu vlastně tolik vadí a pokud by to bylo jen trochu možné, pokusil by se to napravit, ale… Jack nikdy nenašel tu správnou chvíli nebo sílu k takovéhle debatě. Za celé ty čtyři měsíce prostě nenašel odvahu… V tomhle směru byl vážně zbabělec! Možná, že kdyby tu byla Sam, stála mu po boku…

Škubl s sebou, když se mu nad hlavou rozječela siréna ohlašující mimozemskou aktivaci. Pokud si to dobře pamatoval, tak na plánu příchozích SG týmů byl jen jeden a to až na večer… Tokrové se hlásí každé úterý a dnes je čtvrtek! Nedalo mu to a rozběhl se k místnosti s bránou… Iris byla stále zavřená.

„Kdo je to, Sylere?“zakřičel na muže za sklem? Hammond ještě očividně nedorazil.

„Tokrové, pane,“odpověděl poručík do mikrofonu.

„Tak na co čekáte? Otevřete!“

„Ano, pane.“

Iris se ve vteřině otevřela a v té následující se vyřítil Jacob. Sotva popadal dech, ale oči mu svítily radostí.

O’Neillovi se rozbušilo srdce…

„Neříkejte, že…“

Jacob ho ale nenechal domluvit.

„Máme jí, Jacku! Máme jí!“

O’Neill zavýsknul jako malé dítě. V návalu radosti se s Jakobem objali… Když si uvědomili, co vlastně dělají, rozpačitě od sebe odstoupili… V tu chvíli se do místnosti přihnal i Daniel s generálem. Teal’c byl momentálně na misi.

„Našli jste Sam?“vyhrkl hned Daniel.

„Ano, víme, kde je!“

„Výborně, Jacobe!“ozval se i Hammond. „Půjdeme do zasedačky?“

„Ne, ne… Půjde o čas, musíme jednat! Ta planeta má sice Hvězdnou bránu, ale je… Jak bych to jen řekl? Prostě… je prakticky na druhé straně planety než je Sam. Od brány se bude muset jít pěšky, což bude i při sebelepší vůli pár dní trvat. Sam má termín porodu za dva týdny… To je tak akorát na to, aby porodila už doma. Až se s ní budeme vracet, bude se muset postupovat s ohledem k jejímu stavu. Je jasné, že nebude moct běžet, postupovat nějak zvlášť rychle nebo prolézat bůhví čím…“

„Generále, žádám o povolení ihned vyrazit!“ozval se Jack.

„Já to tušil…,“povzdychl si Jacob.

„Já taky,“ozvali se Hammond s Danielem jednohlasně.

„Předpokládám, že když vám to povolení nedám, na místě mě uškrtíte… Povolení uděleno!“

„Díky, pane,“vyhrkl O’Neill a rozběhl se k šatnám.

„Ale!“ozvalo se za ním přesně to slovo, které čekal. „Alespoň jeden další člověk půjde s vámi!“

„Generále, ale… když půjdu sám, je tu menší riziko.“

„Riziko čeho, plukovníku? Že skončíte díky svému zdravotnímu někde v bezvědomí v příkopě?“

„Dostanu odtamtud Sam! Nikoho jiného nepotřebuju!“zařval naprosto nečekaně Jack. Jeho nervy dostaly za ty čtyři měsíce opravdu na frak…

„Vyberte si, Jacku. Buďto půjdete ještě s někým nebo se osobně postarám o to, aby jste z téhle základny nevystrčil nos!“ Hammond byl Jackovou reakcí překvapený, ale vykolejit se nenechal.

Chvíli bylo ticho. Všichni hleděli na O’Neilla s očekáváním všeho možného…

Jack dýchal zrychleně. Nechápal, co to s ním je. Proč se tu zabývá takovými hloupostmi, když má poprvé za takovou dobu možnost, běžet za Sam, zase se vidět v jejích očích, cítit její blízkost? Možná proto, že až tohle nastane, chtěl by s ní být sám. Musí jí toho tolik říct! Ale generál má pravdu… Když půjde sám, může tím všechno jen zkomplikovat. Ale s kým by mohl… No, jasně! S kým jiným může jít, než…

„Danieli?“podíval se na doktora. I když si občas lezou na nervy a asi už vždycky polezou, nemá tu lepšího přítele… „Půjdeš se mnou?“

Daniel mlčky přikývl…

Jack byl připraven na cestu rychlostí blesku. Ještě nikdy na sebe všechnu tu výstroj nenaházel tak rychle jako dnes… Ještě oblékajícího se Daniela nechal za sebou v šatně a hnal se do místnosti s bránou… V očích se mu objevily zase ty jiskřičky a bledé tváře chytly správnou bojovnou barvu. Lidé, které potkával na chodbách, a kteří ještě nevěděli, co se momentálně děje, jen nechápavě kroutili nad jeho proměnou hlavou… Doslova jako tajfun se přihnal do místnosti s bránou, aby vzápětí zaskočeně zpomalil a pár metrů od Jacoba dokonce přímo zastavil. Překvapeně se rozhlédl kolem, aby se ujistil o tom, že je tam s Jacobem skutečně sám. Znejistěl… Zastyděl se, potom, co ho napadla i myšlenka na útěk.

„Generál si odskočil něco zařídit,“řekl Jacob na Jackovu nevyslovenou otázku.

O’Neill jen přikývl a mlčel. Nevěděl kam s očima… Stejně tak i Jacob. Jacka poměrně překvapil tón jeho hlasu. Nemluvil naštvaně, ironicky ba ani chladně… spíš nejistě. Napadlo ho, že možná tohle je po těch měsících ta správná chvíle na to, aby si konečně promluvili. Jenže… co říct? Tohle nikdy neuměl…

Jacob ho však zcela nečekaně předběhl.

„Jacku,… chtěl bych s vámi mluvit.“

O’Neill se nezmohl na víc než jen na další přikývnutí. Jacob udělal pár kroků blíž k němu, takže teď mezi nimi nebyly víc než tři metry. Dívali si navzájem do očí ve snaze podívat se tomu druhému až do duše a odhadnout tak jeho myšlenky i reakce. Chvíli bylo ticho než konečně otevřel ústa i Jack.

„Já s vámi taky…“

Opět na okamžik všechno utichlo než…

„Mrzí mě to!“vyhrkli nečekaně oba dva najednou.

Hloupá slovní shoda trochu uvolnila napětí a Jack i Jacob se rozpačitě usmáli.

„Chci se… omluvit,“pronesl pak Samin táta opět s vážnou tváří. „Je mi to líto. Neměl jsem… reagovat tímhle způsobem. Hrozně mě to překvapilo, ale… chci říct, že jestli vy jste ten muž, kterého si Sam zvolila za pana Pravého, jestli vy jste ten, s kým bude moje dcera šťastná, tak… tak já nebudu ten, co by vám stál v cestě. Nevím, jestli teď pochopíte to, co vám chci říct, ale… Samantha neměla nikdy jednoduchý život… život se mnou! Asi nemá cenu rozebírat detaily, znáte je. Po pravdě jsem chtěl pro svou dceru někoho… nemůžu říct lepšího, ale… jiného. Chtěl jsem někoho obyčejného. Někoho, kdo nebude trávit dny pod dohledem armády, plnit tajné úkoly a ona aby se nemusela celý život bát, jestli se muž, se kterým žije pod jednou střechou, večer vrátí domů, jako to zažívala se mnou. Když… když jste mi řekl, že dítě, které Sam čeká, je vaše a všechno to ostatní, uvědomil jsem si, že před tím vším ji už prostě neuchráním a… a automaticky jsem to dával za vinu vám. Až příliš pozdě mi došlo, že na to všechno jste museli být od začátku dva, a že si moje Sam vybrala tuhle cestu sama…“

Jack po celou dobu Jacobova vyprávění mlčel a poslouchal.

„Nikdy bych neudělal nic, co by Sam ublížilo…,“řekl pak potichu. „Já vím, že si asi myslíte, že ji unesli kvůli mně a… možná máte i pravdu, ale já bych vážně nikdy nedovolil, aby Sam ublížili.“

„Já vím, Jacku… Pochopil jsem za ty měsíce, jak moc moji dceru milujete a taky mi došlo, že ve vás našla svoje štěstí… A nezáleželo na tom, že jste její nadřízený v tomhle…“ Rozpřáhl ruce a rozhlédl se kolem, jakoby hledal výraz, který by nejvýstižněji pojmenoval tuhle oblast. „… komplexu.“

„Mrzí mě, že jsem za vámi celé ty měsíce nedokázal přijít,“řekl Jack smutně. Ještě nikdy spolu nemluvili tak upřímně a tak na rovinu jako teď… „Mohli jsme si spolu promluvit dřív a…“

„V tomhle jsme stejní, Jacku,“povzdychl si Jacob a dodal: „Možná právě proto si vás Sam vybrala…“

Poslední věta O’Neilla pobavila. Usmál se…

„Přiveďte ji domů, Jacku. Ji i moje vnouče… Přiveďte je zpět a udělejte je šťastné! Nic jiného po vás nechci…“ Při posledních slovech podal Jackovi ruku…

Ten na jednu setiny vteřiny zaváhal než ji stiskl.

„Udělám pro to všechno!“

Dveře se otevřely a vešel generál s Danielem.

„Vypadá to tu jako na Zemi,“pronesl Jack zničeně poté, co zakopl o kořen stromu.

„Hmm,“dával si za ním Daniel pozor na cestu. „Baa’l chtěl zřejmě vše přizpůsobit Sam. Především životní podmínky…“

„Měl ji nechat na Zemi, tam by ji bylo nejlíp!“

Daniel na to nic neřekl. Na tohle se totiž nedalo nic říct…

Už byli na cestě několik hodin a už dvakrát se hlásili Hammondovi. Všechno bylo dost komplikované… Sam neměla nejmenší tušení, že pro ni jdou a neměli žádnou šanci, dát ji to nějak vědět. Netušili kdo ji hlídá, ani kde je… Jen Jacobovi se pomocí určitých vztyčných bodů, které dostal od svého informátora, podařilo spočítat, kde přibližně by se mohla Sam nacházet. Ale počítal s měřítkem planety, což… což bylo asi jako kdybyste chtěli na globusu zakreslit, kde leží váš dům. Šli a hledali jehlu v kupce sena…

„Máš vůbec nějaký plán?“ozval se po chvíli zase Daniel.

„Ne,“zazněla prostá odpověď.

„Neber to osobně, ale snad nikdy jsem nešel do… takové nejistoty.“

„Nikdo tě nenutil, abys se mnou chodil…“

Jack se nezastavil, ani neotočil, jen si dál razil cestu lesem…

„Jo, to máš pravdu,“zavrčel Daniel. „Ale jestli to chceš vědět, udělal bych to znovu…“

O’Neill se konečně zastavil. Tak nečekaně až do něj Daniel vrazil. Otočil se…

„Vážím si toho… Vážně!“

Jackson se pousmál.

„Jo, já vím…“

„… Dobře, ozveme se přibližně za dalších pět hodin. Končím,“řekl O’Neill do vysílačky. Po jeho posledním slovu zamířilo průzkumné letadélko s tichým vrněním pryč. Byla už  tma a obrys letadla působil proti nebi jako dravý pták… Jen zvuky, které vydávalo, nepůsobily nějak přírodně. Jack se za ním zamyšleně díval, dokud ho definitivně nepohltila tma…

„To hlášení není nejlepší nápad,“pronesl pak. „Můžou to zjistit…“

„Nemyslím si, že by až natolik Sam hlídali. Navíc ten program, co máme v laptopu, v okolí pěti kilometrů nic neodhalil…“

„Jo, ale víš, co se stane za dalších pět kilometrů? Nevíš…“

Daniel na to, jako už poněkolikáté, nic neřekl… Chvíli oba mlčky seděli ve vřesu. Omamně voněl… Tma zahalovala všechny jejich strasti, myšlenky, pocity, strach ba i výrazy ve tváři…

„Budeme rozdělávat oheň?“zeptal se tiše Daniel.

„Ne, nebudeme na sebe zbytečně upozorňovat. Pár hodin se prospíme a pak půjdeme dál…“

Daniel přikývl, i když to Jack nemohl vidět. Položili se do měkké trávy a zavřeli oči. Usnout se jim ale nedařilo…

„Už víte, jak se bude jmenovat?“promluvil Daniel nečekaně do ticha. I když si neviděl ani na špičku nosu, věděl, že Jack nespí… Teprve až když otázku vyslovil, uvědomil si, jak nesmyslné to je. Vždyť on neví… Už chtěl říct promiň, jenže…

„Kluk bude Matthew a holka Kate.“

Vzápětí se rozhostilo zděšené ticho… Daniel slyšel, jak se Jack vedle něj prudce posadil.

„Co jsem to řekl?“zalapal po dechu.

„No,… řekl jsi, že…“

O’Neill ho ale zřejmě vůbec nevnímal.

„Jak… jak to, že to ze mě tak vylítlo? Jak to, že to vím?“opakoval dokola.

„Třeba ti to někdo řekl,“zkusil to opatrně Daniel.

„Blbost! A kdo? Jestli si to nevěděl ty, tak kdo jiný než Sam a já? Možná… možná se mi vrací paměť!“

„A vzpomínáš si ještě na něco dalšího?“

Okamžik bylo ticho než se vedle něj ozvalo zklamané ne.

O’Neill se tak snažil vytlouct si něco dalšího z hlavy, až mu z nastalé bolesti vyhrkly slzy…

„Pojď spát,“ozval se Daniel. „Potřebuješ si odpočinout, abys to zvládl… Co hlava?“

„Dobrý,“zalhal Jack. Kdyby ho Daniel viděl, určitě by poznal, že dobrý to rozhodně není… „Dobrou,“dodal a znovu ulehl.

O pět dní později…

Daniel seděl na zemi, před sebou notebook a čile něco ťukal do klávesnice. Na monitoru byla jakási mapka…

„Ano,generále, dorazili jsme do té oblasti, kterou nám udal Jacob… Danieli, máš něco?“

„Ne,“zakroutil oslovený hlavou. „V okruhu pěti kilometrů není nic, co by se jevilo jako lidský faktor. Budeme muset postupovat a postupně to mapovat…“

„Fajn,“přikývl Jack. „Slyšel jste to, generále? Omrkneme to a za pět hodin nashle.“

Típl vysílačku, zastrčil ji do kapsy a unaveně se posadil do trávy. Promnul si bolavé spánky a na chvilku zavřel oči, zatímco si Daniel balil svoje fidlátka…

„Jak je ti?“

Jack se na něj zadíval… Co měl asi tak říct?

„Špatně,“přiznal po chvilce upřímně. „Ale zvládnu to… Teď už to nevzdám!“

Po sedmé! Daniel už vybaloval notebook po sedmé!

„Sakra!“ulevil si O’Neill. „Jak velké to území, co nám udal Jacob, vlastně je?“

„Upřímně?“

Jack si Daniela nechápavě přeměřil…

„No, jistě, že upřímně…“

„Tak si představ, že stojíš někde v okrajové části New Yorku a tímhle laptopem máš víc než jeho půlku prohledat po pěti kilometrech… My to navíc máme jednoduší v tom, že tady, narozdíl od New Yorku, nikdo není a tím pádem nám nikdo přebytečný neleze do obrazu a neruší frekvence…“

O’Neill na něj hleděl jakoby spadl z višně…

„Prosím tě, mlč už,“zašeptal a mučednicky se chytl za hlavu. „Mlč už, nastartuj ten svůj laptop a prohledej tuhle část New Yorku, protože… já už fakt nemůžu! Už toho všeho mám dost… Chci zpátky Sam a svoje dítě!“ Vztekle při tom kopal do stromu a veškeré jeho sebeovládání mizelo v dálce…

„Klid! Jacku, uklidni se, ano?“pomalu k němu přistupoval jako k nebezpečnému šílenci s rukama zvednutýma, jako kdyby ho O’Neill přepadl se zbraní v ruce. „Klid! Slíbil jsem ti, že je najdeme, takže…je najdeme, ano?“

Nenásilným způsobem při tom natlačil Jacka k zemi, kam ho usadil jako malého kluka…

Jack byl v pokušení, začít se vztekat znova, ať s ním laskavě nejedná jako s blbečkem a svoje metody, ať si zkouší na někom jiném, ale pak… Dlaněmi si zakryl obličej a mlčel.

Daniel ho chvilku zdrceně pozoroval než si dovolil udělat pár kroků zpět k laptopu… Zapnul ho a otevřel program, který byl sice už pár let na světě, ale speciálně pro tuhle akci ho trochu poupravili… Na obrazovce se opět objevila mapka a dvě červené tečky… Ty s ním však nijak zvlášť nepohnuly, i když se začátku v něm vždycky hrklo. Představovaly totiž je… s povzdechnutím přejel očima obrazovku, když…

„Ja… Jacku! Dělej! Pojď sem!“

O’Neill vyskočil jako kdyby ho píchla vosa a během vteřiny byl očima doslova přilepený na obrazovku…

„Podívej,“ukázal Daniel do pravého horního rohu monitoru, kde se sotva znatatelně pohybovaly další dvě červené tečky.

„Máme je!“zavýskl Jack. „Danieli, máme je!“ Kdyby ztratil i poslední špetku sebeovládání, nejspíš by mu dal pusu… Takhle mu jen vrazil přátelskou herdu do zad… Ale pořádnou, až Danielovy spadly brýle.

„Dělej! Sbal ty krámy a jdeme, ať jsme do setmění na místě,“rozdával O’Neill okamžitě rozkazy. Sám se už hnal po cestě k lesu…

Daniel sebral brýle a zkontroloval, jestli nemají nakřivo nožičky. Neměly… Napařil si je na nos, v rychlosti popadl notebook a hnal se za O’Neillem.

„Měli by být asi 500 metrů tímhle směrem,“ukázal Daniel kamsi před sebe.

Jackovi se rozbušilo srdce… Po těch měsících ji má od sebe nějakých 500 metrů? I když si z jejich společně strávených chvil nepamatoval téměř nic, chyběl mu! Tak strašně, strašně moc… Už chtěl jako torpédo vylétnout kupředu, když si uvědomil, že ho něco drží… Nejprve si myslel, že je to zase nějaká větev, ale pak si všiml, že ho za bundu chňapl sám Daniel…

„Co to děláš?“vztekal se.

„Ty se v prvé řadě uklidni!“zazněla nekompromisní odpověď. „Já vím, jak se teď cítíš a věř mi, že já bych se tam taky nejradši hned rozběhl, ale musíme postupovat takticky…“

O’Neill překvapením vyvalil oči. Tohle slyšel od Daniela poprvé… Ale asi měl pravdu. Někdo z nich prostě musel používat mozek a když to tentokrát nebyl on… Tak jo, Jacku, uklidni se!, přikázal si. Používej hlavu!

„Jsem v pohodě,“odvětil Danielovi. „Vážně…“

„Fajn,“řekl Jackson a ho pustil ho. „A teď, prosím tě, přehoď vyhybku, potřebuju mluvit s plukovníkem O’Neillem…“

Jack se kysele ušklíbl. Pokus o vtip ho ale docela pobavil…

„Poslouchám.“

„Ten program v laptopu nám ukáže jen lidskou DNA, maximálně nějaké menší odchylky, což znamená, že jsou tam dva lidé. Sam a ještě někdo…“

„Co když se to už narodilo?“vyhrkl Jack.

„Asi i to je jedna varianta, ale na tvém místě bych v to moc nedoufal, protože jestli to tak je, tak…“ Daniel zmlkl, když po něm Jack vrhl pohled typu /Nestraš! Chci něco povzbudivého…/ „… spíš si ale myslím, že tam Sam má něco jako služebnou. Ženu, která se o ní stará, která ji pomáhá. Nejspíš ji taky odněkud unesli…“

Jack přikývl, jakože bere na vědomí, ale hlavou se mu zřejmě honily trochu jiné věci…

„Pomocí laptopu nemáme šanci zjistit přítomnost goalda a ani jaffy, takže… to budeme muset vyzkoušet na vlastní kůži,“pokračoval Daniel. „Z vlastní zkušenosti ale můžu říct, že goaldi si svým úkrytem bývají jistí, takže hlídkami neplýtvají,“dodal nečekaně chladným tónem.

Jackovi došlo, že Daniel musí trpět. Před pár lety byl na jeho místě on… a nedopadlo to dobře… Vzápětí dostal strach. Co když to nevyjde ani jemu? Co když jeho Sam dopadne stejně jako Danielova Shari? To nikdy nedovolí! Nesmí se to stát…

„Danieli, já vím, že pro tebe teď musí být těžké, být tady se mnou v téhle situaci a já… já si toho opravdu vážím.“

Daniel se na něj zadíval překvapeně a zároveň asi i trochu nevěřícně. Myslí to vážně? Jack přece tyhle věci nikdy nemyslel vážně! Tentokrát asi ano… On se vážně změnil.

„Nevím, jestli to pochopíš, Jacku, ale tím, že jsem tady s tebou a snažím se vám pomoc, si tak trochu nahrazuju to, co jsem sám nedokázal udělat před lety. Ne proto, že bych to neuměl, ale proto, že jsem prostě nedostal příležitost… Tys tu šanci dostal. Bude to zadostiučinění i pro mě, když ji nenecháš proklouznout mezi prsty. Stejně jako ty jsi pomáhal kdysi mě, dnes ti to chci oplatit. Tenkrát to nevyšlo, ale teď to prostě musí klapnout! Nemůžeme udělat tu samou chybu dvakrát…“

Jacka to dojalo víc než čekal. Panebože, nebyl na takovéhle sentimentální situace zvyklý… a už vůbec ne s Danielem! Přesto… přesto mu byl hrozně vděčný.

„Díky,“zašeptal rozpačitě.

„Půjdeme, jo?“vyhrkl Daniel pociťujíc, že zašli dál než měli.

„Jo, půjdeme…“

Ještě chvíli kráčeli lesem, který začal postupně řídnout, až zahlédli okraj jakéhosi palouku. Nikde nikoho nepotkali, ani nezahlédli. Žádné hlídky, nikde nic… Netušili jestli je to dobré znamení či nikoli… Jack šel první. Čím blíže byl ke kraji lesa, tím víc mu bušilo srdce a žaludek se svíral. Přišlo mu to nekonečné… Ten okamžik, kdy konečně dohlédne ven z lesa jakoby ani neměl přijít… Rukou Danielovi naznačil, aby zastavil. Ten ho, k jeho vlastnímu překvapení, poslechl. Trochu nervózně se rozhlédl kolem. Buďto nás čekají a nebo vůbec netuší, že tu jsme, napadlo ho. Něco mezi tím nepřicházelo v úvahu…

Jack udělal posledních pár kroků. Měl při tom pocit, že mu srdce vyskočí s krku… Schoval se za jeden z krajních stromů. Přitiskl se k jeho kmeni, jakoby to byl jediný pevný bod ve vesmíru… Nečekaně ostré slunce, které do hustého lesního porostu nemělo takovou šanci proniknout, ho na kratičký moment oslepilo. Přimhouřil oči… Jen chvilinku trvalo než zaostřil. Na louce byl dům… spíš chaloupka. Připomněla mu jeho vlastní srub u jezera. A v tu chvíli, jakoby to ani nemohlo být lépe načasované, se otevřely domovní dveře a ven vyšla nějaká mladá žena. Otočila se zpět k domu a otevřenými dveřmi zavolala dovnitř.

„Sam, půjdeš na chvilku ven? Je moc krásně…“

Jackovi se při vyslovení jejího jména rozhoupala pod nohama zem… Jako uhranutý pozoroval otevřené dveře, když… když se v nich objevila i ONA! Blonďaté vlasy, trochu delší než obvykle, ale jako vždy rozverně rozcuchané, o její štíhlé a pružné postavě se v tu chvíli nedalo mluvit. Držela se za velké břicho a pohybovala se tak trochu neohrabaně… Ale byla nádherná! Nádherná, nádherná…, znělo Jackovi v hlavě. Těhotenství ji strašně slušelo… Uvědomil si, o co všechno byl za ty měsíce připraven. Nebyl u toho, když Sam vyhodila svoje první džíny, protože jí byly malé, nebyl u toho, když to malé začalo poprvé kopat… Pocítil náhle strašnou směsici bolesti, dojetí, vzteku i lásky…

Sam něco řekla té druhé ženě. Ta přikývla a zmizela v domě, Sam zůstala sama venku… S určitými potížemi se posadila na jakousi provizorní lavičku před domem. Očividně ji bolely záda… Jack viděl, jak si Sam pohladila bříško a promlouvala k němu. Nejprve se usmívala, ale jak mluvila úsměv mizel, až si Jack všiml, že pláče… Rvalo mu to srdce. Najednou si uvědomil, že i on má vlhké tváře… Chtěl vyběhnout se svého úkrytu a běžet sam utěšit, když ho čísi ruka stáhla zpět.

„Danieli, pusť mě!“

Jack se bránil, ale Daniel ho držel pevně. Ztratili rovnováhu a skutáleli se z kopečka zpátky hlouběji do lesa.

„Říkám ti, pusť mě!“

Váleli se v jehličí a mokrém listí…

„Neřvi, sakra, Jacku!“zakryl mu Daniel dlaní ústa. „Ty ses snad zbláznil!“slezl z něj a spustil ruku, když si byl jist, že Jack už nebude vyvádět. „Nemůžeš za ní přece teď jít! Nevíš, kdo další tam s ní je a kdo ji hlídá! Bude to chtít trochu času… Musíme to tady obhlédnout, nejlíp v noci a taky dát vědět Hammondovi. Jacob slíbil, že se taky ještě pokusí něco zjistit. Musíme být opatrní a… Jacku? Posloucháš mě vůbec?“

O’Neill ležel obličejem k zemi, ale tvář schovanou do dlaní.

„Hej, slyšíš mě?“

Daniel se k němu sehnul a trochu s ním zatřásl.

„Jacku? Jsi v pořádku?“

Daniel se vyděsil. Co když si tím pádem něco udělal? Ale vždyť se tady s ním před chvílí docela čile pral… Prudce s Jackem škubl a donutil ho tak, aby se na něj podíval. On… on brečel! Brečel jako malé dítě…

Daniel už neřekl nic, nic mu nevyčítal… a litoval, že to dělal před tím. Jen ho mlčky objal. Pevně, tak, jak to umí jen opravdoví přátelé…

Jack ležel ve voňavé trávě, pod hlavou batoh, zahalen do tmy… Nemohl spát. Věděl, že tuhle noc nezamhouří oka… Nahlásili Hammondovi, že našli Sam, ale rozkaz, který dostali zpětně, byl pro Jacka překvapením. Měli prozatím zůstat v úkrytu… Po setmění se rozhlédnout po okolí, ale to bylo asi tak všechno. Generál řekl, že Jacob se vydal zpět k Tokrům a do zítřejšího rána se měl vrátit s novými informacemi od zvěda u Baa’la. Do té doby neměli nic dělat… Nic horšího nemohlo Jacka potkat. Jen sedět a čekat, když má Sam kousek od sebe… Po setmění se skutečně trochu porozhlédli okolo, ale na nic ani na nikoho nenarazili.

Daniel vedle O’Neilla klidně oddechoval… Jack věděl, že i on se pokoušel nespát a Jacka  hlídat, ale únava posledních dnů ho nakonec přemohla. Usnul… Déle už to Jack nevydržel. Nemohl ležet… Potichu se vyškrábal do menšího kopečka a přikrčil se za stejný strom jako odpoledne. Nic si od toho nesliboval. Sam určitě spí…

Sam ale nespala… Tu noc to šlo hůř než jindy. Na tomhle místě nedokázala nikdy dobře usnout, ale dnes v tom bylo ještě něco jiného. Netušila co… Chvíli si už myslela, že přišla její chvíle, ale to nebylo ono… Přičítala to psychice. Každým dnem na tom byla hůř. Už brzy přijde to malé na svět a… co přijde pak? Ukradnou jí ho! Vezmou jí její dítě! Oči jí pálily a ona si uvědomila, že musí na vzduch. Dělala to často, že se občas takhle v noci vykradla na okamžik ven. Nai i ta „dozorkyně“ už dávno spali. Potichu se zvedla a vyplížila ven. Dveře stejně jako pokaždé vrzly, ale naštěstí to nikoho nevzbudilo… Tahle noc byla jiná než těch plno předešlých. Jakoby jí ven něco táhlo…

Jack stál opřený o strom a smutným pohledem pozoroval oblohu. Jakoby ty hvězdy plakaly, napadlo ho… Měsíc, stejně jako na Zemi, tu nebyl. Noci byly temnější než by si mohl někdo nezasvěcený představit, ale přesto byla dnes podivně jasná…

Náhle uslyšel nějaké zaskřípění či vrznutí. Polekaně s sebou škubl, ale nikde nic neviděl. Ať se snažil sebevíc… Byl tak zmatený a zaskočený, že si v tu chvíli ani nebyl schopen uvědomit, odkud ten zvuk vlastně přišel? Stál ve skrytu stromů, napnutý jako struna a čekal, co přijde teď… Chvilku se nic nedělo a on už si chtěl oddechnout, že to byl jen nějaký výplod jeho fantazie, když… uslyšel kroky! Doslova ho to přimrazilo k zemi a dokonce si po pár vteřinách uvědomil, že ani nedýchá. Tentokrát už stoprocentně věděl, odkud ty zvuky přicházejí – od toho domu! Slyšel, jak dotyčný schází po dřevěných schůdcích… Pak bylo ticho. Nebo ne! Když se zaposlouchal pozorněji, uslyšel dokonce šustění trávy a křupání písku… Byl za tu prakticky neproniknutelnou tmu vděčný, ale zároveň na ni v hloubi duše nadával. Dům od něj byl nějakých 20 metrů a on dobře slyšel, že dotyčný se blíží k němu. Možná byl už na poloviční cestě… Netušil, co má dělat. Když začne utíkat, tak ho ten člověk, pokud to vůbec byl člověk, ho uslyší. Když zůstane stát tam, kde byl, možná ho tu najde… Nakonec to ale uznal jako tu lepší variantu. Stejně měl nohy úplné dřevěné… Možná je to Sam a on by před ní utíkal! Doufal, že se osoba zastaví, ale ono ne… Srdce mu začalo pomalu padat do kalhot, když… mu do nich spadlo úplně! Dotyčný se konečně zastavil a to pro Jacka tak výhodně, že mu matné světlo z hvězd dovolilo pohlédnout mu… vlastně JI do tváře!

Saminy plíce nenasytně vdechovaly chladní noční vzduch. Byla krásná noc. Krásná a trochu zvláštní… Stála pár metrů od lesa. Byl odsud pěkný výhled na celou louku, a protože byla na mírném svahu, tak i okolní lesy. Teda alespoň ve den… Ale i v noci to tu mělo svoji atmosféru.Jedině v noci a tady na tom místě necítila naplno tu tíhu pomyslných železných okovů, které ji tu držely…

Ve chvíli, kdy Jack spatřil její blonďaté vlasy a když se v jejích pomněnkově modrých očích odrazily hvězdy, dobře věděl, že už má srdce zase na svém místě. Bušilo mu totiž jako o závod… V hlavě měl jakousi směsici úvah, myšlenek a nápadů, ale ve skutečnosti vlastně vůbec nebyl schopen přemýšlet. Srdce mu velelo jediné – jít za ní! Má teď přece jedinečnou šanci padnout jí k nohám a být zase s ní! Jenže zároveň mu v hlavě vyvstával opak – nemůžeš! Ne teď! Jde tu o moc, můžeš ztratit víc, než si myslíš, těch pár hodin za to nestojí… Stojí! Nestojí! Stojí! Nestojí! Jeho dvě já rozpoutaly válku… Ještě nikdy necítil takovou psychickou a fyzickou touhu, ale čím silnější byla touha, tím více se ozýval i hlas rozumu…

Viděl, jak si Sam sáhla na břicho a promluvila k němu nahlas.

„Copak asi dělá táta? Hledá nás?“ Dlaní si otřela tváře a zadívala se na nebe. „Je tak daleko… Moc mi chybí, víš, maličký?“

Jackovi se podlamovaly nohy. Panebože, jak tu může jen tak stát, když ona… ona… Nesmí za ní jít! Ne teď! Kdoví, jak jí hlídají… Možná o ní vědí a tohle je jen past… Musí počkat do zítřka! Musí!

„Miluju tvého tátu, i když… i když je to mezi námi teď trochu komplikované,“pokračovala Sam. „Víš, on… asi neví, že se máš už brzy narodit. Nebo možná ví, řekli mu to, ale… i tak. Přála bych si dostat příležitost jednou ti to vysvětlit…“

Jackovi se už zase hrnuly slzy do očí. Teprve teď si více než kdy jindy uvědomoval, jak moc Sam, ač nechtěn, ubližuje. Přivedl ji do jiného stavu a pak ji nechal mezi těmi supy v podobě lidí z Pentagonu samotnou, protože ztratil paměť. V jídelně jí řekl, ať tolik nejí, že tloustne a ona vlastně tloustla jeho „přičiněním“. Šel se jí omluvit a něco si vyjasnit, ale namísto toho to všechno ještě víc zamotal tím, že se s ní málem znovu miloval… Sakra! Věděl, jistěže věděl, že za nic z toho přímo nemohl, ale stejně… stejně ji strašlivě ublížil! A pořád ubližuje. Tím, že stojí tady v tom křoví a snaží se hrát si na neviditelného… Ale zároveň se jí nemůže ukázat. Slíbil to. Danielovi i sobě… Je to přeci i v jejím zájmu! Mohl by všechno jen pokazit. Nervózně přešlápl a… to neměl dělat! Pod pravou nohou mu praskla suchá větvička. Do ticha noci to zaznělo doslova jako rána z pistole… Úplně zkameněl a netušil co dělat.

Sam s sebou polekaně trhla a vyděšeně se zadívala do míst, kde stál Jack. Prasknutí suché větve poznala bezpečně… Život vojáka takovéhle věci naučí. A suchá větev přece často praskne jen tak. Je přece suchá, ale… často taky pod něčí vahou! Měla strach, ale přesto udělala pár kroků blíž k lesu.

Jack pro jistotu ani nedýchal… Srdce mu bušilo natolik, až měl v nastalém tichu pocit, že ho slyší. Přemýšlel co dělat. Viděl to na tři možnosti. Za prvé otočit se na podpatku a utíkat hlouběji do lesa bez ohledu na hluk, za druhé dál stát a čekat, což vždycky nesnášel, a za třetí vylézt a ukázat se. Ani jedna možnost se mu nezdála jako ta pravá…

„Je tu někdo?“zeptala se Sam se srdcem až v krku. I když se snažila sebevíc, tomu, aby se jí netřásl hlas, stejně nezabránila… To poznal i Jack

Udělala ještě pár kroků k místu, kde intuitivně cítila něčí přítomnost. Mozek jí sice říkal, že je to hloupost, aby tam někdo stál a tím míň… Přesto se na tu myšlenku, na tu možnost nečekaně upnula – co když je to její Jack?

Oči jí začaly pálit a slzy ještě víc zhoršovaly možnost jejího vidění. Byla to hloupost! On tam přeci není… Přesto to ale musela vyslovit. Musela to říct.

„Ja… Jacku?“

Oslovenému se v ten okamžik podlomily nohy a zatočila hlava.

„Ach, proboha!“zašeptal úpěnlivě a zároveň tak potichu, že to vlastně ani neslyšel on sám. „Ne, Sam, nedělej to. Prosím!“mumlal si pro sebe.

„Jacku, jsi to ty?“uslyšel vzápětí znovu. Podle tónu hlasu poznal, že Sam pláče. Cítil, že už to déle nevydrží… Byl připravený otočit se a zmizet, když… když ho doslova bodly do očí otevřené dveře od domu, v nichž stála další osoba. V ruce držela svítilnu, ale to nebylo to, co Jacka vyděsilo… Více než svítilna totiž tmu ostře protínaly dvě zářivě svítící oči – goald. Jackovi se zvedl žaludek. Sam je tu takovou dobu pod jednou střechou s goaldem? Už přemýšlel o tom, že stáhne Sam k sobě do křoví a pokusí se s ní utéct, když… si náhle vzpomněl na to, co mu nedávno řekl Daniel. Dokud byla Sam těhotná, ona i dítě byli v bezpečí!

Goald se začal přibližovat. Tichými, ale ráznými kroky… Jack si všiml, že je to žena. Teda pokud se to tak dalo říct. Sam si jí prozatím nevšimla. O’Neill si uvědomil, že by měl Sam nějak upozornit, jinak by se mohlo stát něco zlého… Ještě chvilku váhal, než mu došlo, že mu nic jiného vlastně nezbývá.

„Pozor!“řekl nahlas.

Riskoval tím víc než dost, ale zároveň věděl, že ho Sam neprozradí. Tím spíš, když ji pomůže… Netušil, jestli ho podle toho jediného slova poznala.

Vteřinu na to, kdy promluvil, se Sam otočila zpět k domu. Hrklo v ní, když uviděla blížící se Sachmet. Tohle se jí ještě nikdy nestalo. Že by ji dnes probudila? V rychlosti znovu pohlédla k lesu… Věděla, že jí zbývá jen posledních pár vteřin kontaktu s tím člověkem. Nebála se, naopak. Po dlouhé době se zase cítila v bezpečí… Navíc věděla, že Sachmet ji neublíží. Nesmí… A ten člověk v roští už vůbec ne. I když podle toho jediného slova nepoznala, kdo to je, pochopila, že je na její straně! A ten hlas ji tak příjemně pohladil po duši…

„Kdo jste?“zašeptala naléhavě.

Jack ale neodpovídal… I to jedno slovo bylo moc. Přesto se ale náhle cítil lépe, klidněji. Zase začal pevně věřit, že to dobře dopadne.

I Saminu duši náhle zaplavila vlna naděje. Zbývala jí už jen chvilinka…

„Díky,“zašeptala. „Ať už jste kdokoli…“

„Majore Carterová!“ozval se jasný za ní. „Co tu děláte? Okamžitě se vraťte do domu!“ Poměrně surově uchopila Sam za ruku Jack se v ten okamžik musel hodně ovládat.

„Je tu někdo s vámi?“zeptala se Sachmet podezíravě.

„A kdo by tu jako měl být?“oponovala Sam. „Nebylo mi dobře, tak jsem šla na chvíli na čerství vzduch…“

Sachmet už nic neřekla, ale oči ji zlostně svítily. Táhla Sam zpět do domu… Ta se po cestě ještě několikrát opatrně otočila a pozorovala místo, kde ještě stále stál Jack…

O’Neill ještě chvíli nehybně postával a to i po tom, co se dveře od domu s definitivní platností zavřely… Poté se otočil a poslepu dotápal k Danielovi, který stále v klidu spal. Jack už neusnul. Stejně jako Sam…

Časně z rána, brzy po rozbřesku už Jack Daniela netrpělivě budil. Celou noc přemýšlel a vše do detailů plánoval. Snažil se počítat s každou změnou i komplikací. Byl rozhodnutý, že dnes odsud Sam dostane. Ať se děje, co se děje…

Daniel asi nebyl buzením zrovna nadšený, ale neremcal jako jindy. Když se po chvilce rozkoukal a byl schopen vnímat věci kolem sebe, všiml si těch zvláštních ohníčků či jiskřiček v Jackových očích…

„Spal jsi dobře?“zeptal se, ačkoli tolik naivní nebyl.

„Jo, jo…,“přikývl O’Neill, ale myšlenkami byl mimo.

Daniel ho chvíli jen pozoroval, ale když se sám Jack k ničemu neměl…

„Nečekáš, že ti to zbaštím, že ne?“zadíval se na něj pronikavým pohledem. „Nespal jsi vůbec! Máš kruhy pod očima, ale přesto si nějaký… veselý,“dodal trochu nejistě. Nebyl si jistý, jestli pojem veselý vystihne správně tenhle stav.

Jack se na něj překvapeně podíval. Prokoukl ho rychleji a lépe než čekal…

„Tak jo, zkrátíme to,“založil si Daniel ruce na prsou a snažil se vypadat přísně. Přesto mu koutky úst škubal potěšený úsměv. „Mluvil jsi se Sam?“

„Ne tak úplně,“připustil Jack.

„To znamená co?“

Jack mlčel a tajuplně se při tom usmíval. Daniel už to nevydržel…

„No tak, povídej!“vyhrkl nedočkavě.

V tu chvíli zaslechl Jack vrnění motoru. Okamžitě chňapl po vysílačce… Doufal, že nikdo z domu letadlo neuslyší. Bylo přeci jen ještě brzy…

„Tady O’Neill,“hlásil se okamžitě.

„Jacku, tady Jacob,“ozvalo se.

Jacka maličko překvapilo, že neslyší Hammonda, ale když se nad tím zamyslel trochu hlouběji, byl vlastně rád…

„Co jste zjistil?“vyhrkl okamžitě.

„Nejdřív mi řekněte: viděl jste moji dceru? Mluvil jste s ní?“ Jacobův hlas zněl stejně nedočkavě jako ten Jackův…

„Ano, viděl jsem jí, ale nemluvil jsem s ní… Je moc krásná, Jacobe! Těhotenství jí strašně sluší…“

Ve vysílačce bylo chvíli ticho. Jacob byl zřejmě dojatý…

„Zjistil jsem pár podrobností, Jacku… Goald, který Sam hlídá se jmenuje Sachmet. Je něco jako Baa’lova družka. Musí o to dítě opravdu hodně stát, když tu nechal přímo ji… Má za úkol být s ní dokud to maličké nepřijde na svět a pak… pak ji zabít. Stejně tak i ženu, která je tam s nimi jako služebná a vrátit se už jen s miminkem. Poblíž té planety má zřejmě Baa’l stále nějakou loď a to pro případ ochrany. Sachmet by tedy měla mít někde schovaný nějaký vysílač a hlavně i ovládací panel pro kruhy, protože přišli bránou a Sachmet má zase i bránou odejít… Když ten ovladač najdete, můžete se transportovat k bráně a netrmácet se tak spoustu dní zpět… Jinak by na té planetě žádné hlídky být neměli.“

Jack si pečlivě až do morku kostí zaznamenával vše, co Jacob říkal.

„Skvělé, to nám hodně pomůže!“

„To jsem rád… Jacku? Hodně štěstí…“

„Děkuju… Přivedu ji domů, Jacobe! O’Neill končí.“

Letadélko zamířilo pryč.

„Kdo je vlastně ta Sachmet?“zadíval se Jack na Daniela.

„Sachmet byla ve starověkém Egyptě bohyní války a taky vláhy. A později i lékařství… Ale stejně tak uměla i nemoc přivodit.“

„Ach jo…“

Jack s Danielem se opatrně kradli okrajem lesa, co nejblíže k domu. Zastavili se, až když byli jen pár metrů od metrů od jeho boční části. Zatímco je neviděl nikdo, oni měli téměř perfektní přehled o všem…

Slunce se už dávno vyhouplo na obzor a ptáci vesele štěbetali. Každou chvíli se mohly otevřít dveře…

„Dojdi pro dříví!“obrátila se Sachmet na Nai. Nekompromisní pohled a břitký tón přinutily dívku jen mlčky přikývnou, vzít koš na dřevo a jít ven.

„Vy jděte s ní!“pronesla Sachmet pak i k Sam. Ta rovněž jen zamyšleně kývla. Celý zbytek noci a i teď musela stále myslet na to podivné noční setkání… Normálně by se už bránila a nenechala si poroučet, jenže dnes se už nemohla dočkat, až se dostane ven. Vyšla před dům a bedlivě se rozhlédla kolem sebe. Jakoby doufala, že uvidí nějaké podezřelé pohnutí se větví stromů či něco podobného. Zklamaně sklopila pohled a vydala se po lesní pěšině za Nai.

Jack i Daniel měli tuhle scénu jako na dlani a O’Neill se hned rozhodl využít situace. Musí si co nejdříve promluvit se Sam a naplánovat útěk…

„Obě dvě je poslala ven, což by mohlo znamenat, že potřebuje být sama,“pronesl Jack k Danielovi, ale oči měl upřené na Sam mizející v lese. „Ty tu zůstaň, pokus se nějak třeba přiblížit k oknům a něco zjistit. Možná budeme mít štěstí a dovede tě rovnou k tomu ovládači kruhů. Já jdu za Sam… Musím si s ní promluvit.“ Konečně!, dodal pro sebe v duchu.

Daniel nic nenamítal a jen souhlasně kývl.

„Ale buď opatrný!“dodal, když se Jack zvedal ze země. „Nezapomeň, že vyhráno ještě nemáme…“

„Já vím,“řekl souhlasně O’Neill a natěšeně se rozběhl hlouběji do lesa…

„Sam, posaď se tu. Nemůžeš přeci pár dní před porodem takhle courat po lese,“usmála se Nai na těhotnou blondýnku, kterou očividně zase bolely záda. „Sedni si tady, já něco nasbírám a za chvíli jsem zpátky.“

Samantha nebyla z těch, co by se nechaly obskakovat, ale tentokrát vděčně přikývla.

„Děkuju, Nai… Jsem fakt vyřízená. Bolí mě záda a taky jsem moc nespala.“

„Ta hrozná Sachmet je vážně nesoudná. Posílat tě v tomhle stavu do lesa… Vlastně bys tu neměla vůbec! Pořád věříš, že pro tebe… Jack se jmenuje, viď? Že pro tebe přijde?“

V ten okamžik se k nim jmenovaný tiše blížil. Přikrčil se za jeden z keřů nedaleko od nich a s napětím poslouchal, co Sam odpoví. Posledních pár vět totiž slyšel…

„I když se ta naděje každým dnem zmenšuje, tak věřím… Protože když někoho miluješ, opravdu miluješ, tak mu věříš. Ve všem a bezmezně…“

Nai si přehodila koš z ruky do ruky a vydala se ještě dál do lesa.

„To je dobře, Sam,“otočila se ještě s úsměvem. „Protože naděje a víra umírají poslední!“

Sam se s povzdechem rozhlédla kolem sebe. Ještě včera touhle dobou by Nai na tu samou otázku odpověděla, že už ji všechny naděje vlastně opustily, ale po dnešní noci… Snažila se něco zahlédnout, tolik doufala, že se mezi stromy někdo objeví, ale ono nic. Ani větvička se nepohnula… Skoro si začínala myslet, že všechno co se stalo v noci byl jen výplod její fantazie, ale… Náhle uslyšela kroky a než se stačila otočit, něčí ruka se dotkla jejího ramene… Úplně ztuhla. Bylo to neuvěřitelné, ale měla pocit, že tenhle dotek zná. Důvěrně zná… Někdo stál přímo za ní, cítila na krku jeho dech a pak ji doslova omámila vůně. Směsice kolínské, potu a ještě něčeho, co vyzařovalo pouze z jediné osoby z celého vesmíru. Ta vůně, kterou znala z dřívějška, a kterou tolik milovala.

„Sam…,“řekl Jack tiše. Tak tiše, že to znělo skoro jako pouhé vydechnutí…

Tohle jediné slovo ji mazlivě polechtalo na krku. Ne, to snad ani není možné. To přece nemůže být on… Skoro se bála otočit, ale nakonec to udělala! Vzápětí hleděla do těch nejčokoládovějších očí na světě. Do těch očí, které si přála, aby mělo i její dítě… Nemohla tomu uvěřit. Oči se jí zalily slzami, ale tentokrát to byly slzy štěstí a taky dojetí.

„Jacku,“zašeptala a ruce i nohy se jí rozklepaly. Stál tam! Přímo před ní, živý a hmatatelný… Vrhla se mu do náruče. Ruce obtočila kolem jeho ruku a obličej zabořila do jeho mužného hrudníku. Teď už se rozvzlykala naplno…

Podobnou reakci Jack čekal. Stejně jako Sam, i on najednou viděl rozmazaně. Přitáhl si ji k sobě, jak jen to šlo, ale tak, aby neublížil miminku.

„Ššš,“šeptal roztřeseným hlasem a hladil ji po vlasech. „Neplač, už bude všechno v pořádku… Neplakej, Sam.“

Netušil, jak dlouho tam takhle stáli, pro ně se čas zastavil… Vychutnávali si přítomnost toho druhého a možná, že až teprve teď jim skutečně docházelo, jak moc si vlastně chyběli.

„Sam,“promluvil pak znovu Jack a i když to dělal ze srdce nerad, jemně ji od sebe odtáhl, aby ji viděl do očí. „Musíme… musíme si promluvit.“

Uslzenýma očima se na něj zadívala. O čem s ní chce mluvit? Teď? O tom že mu lhala? O miminku? Nebo o plánu útěku? Ne, v téhle minutě, v téhle vteřině chtěla jediné… Vzala jeho tvář do dlaní a políbila ho. Jemně, téměř lačně…

Jack se pokoušel odolat jejím rtům… Snažil se přesvědčit sám sebe, že na tohle teď není čas, ale… marně. Sam zajela prsty do jeho vlasů a přitáhla si ho ještě blíž. Zpočátku, kdy volání jeho rozumu bylo ještě silné, jí polibky neopětoval, ale… mozek najednou utichl. Už nic nekřičel. A jestli ano, tak Jack to neslyšel… Pohladil ji po tváři a začal ji polibky vášnivě opětovat.

Nečekaně se však vedle nich ozvala rána a vzápětí výkřik. Kousek od nich stála Nai. Zřejmě se Jacka lekla a všechno dříví upustila na zem…

O’Neill k ní hbitě přiskočil a dlaní ji zakryl ústa.

„Pššt, nekřičte!“

„Nai,“ozvala se i Sam. „Prosím, buď tiše. To je… to je Jack.“

Nai si muže, který měl svou ruku stále na jejích ústech, trochu nedůvěřivě přeměřila pohledem. Byla pravda, že si Samina snoubence představovala trochu jinak, ale… měl upřímné oči a vůbec jí byl sympatický.

Jack si byl jist, že už křičet nebude, a tak spustil ruku dolů. Na okamžik se rozhostilo ticho…

Sam se chtěla zeptat na tolik věcí, ale nevěděla odkud začít. Proud jejích myšlenek přerušil Jack, když k ní opět přistoupil, ale tentokrát už s jinou tváří. Tváří profesionála… Dávalo mu to ale větší práci, než by si mohl kdokoli myslet. Vlastně ji chtěl k sobě zase strhnout a znovu ochutnat její ústa…

Panebože, napadlo Sam, ví že je to dítě jeho? Co když mu nic neřekli?

„Jacku, já…“

„Sam, já vím, že bychom si měli o jistých věcech promluvit,“přerušil ji, „ale teď není čas. Musíme vás odsud dostat.“

„My?“zeptala se Sam trochu překvapeně. Vlastně měla čekat, že tu Jack nebude sám.

„Ano, my… Jsem tu s Danielem.“

Sam jen přikývla. Už zase se jí do očí hrnuly slzy. A opět ty smutku a bolesti. Co když si myslí něco špatného? Vzpomíná si na něco?

„Takže, máme to naplánované asi takhle…“

„Už se ti vrátila paměť?“skočila mu nečekaně do řeči a úplně tím tak odbočila od tématu, kterým se chtěl ubírat Jack.

Smutně a možná i trochu provinile se na ni zadíval…

„Ne,“zakroutil hlavou.

„Ale řekli ti všechno?“

Neodpověděl. Mlčky se k ní rozešel a zastavil se až těsně u ní… Uvědomil si, že nepřinutí Sam ani sebe soustředit se na jiné věci, dokud si alespoň z části nepromluví o nich.

„Ehm, ehm…,“ozvala se Nai. Došlo jí, že by se ještě měla na chvíli vypařit. „Skočím dosbírat to dříví, ano?“

Jack se na ni ohlédl a přikývl.

„Ale buďte zpátky brzy. Budeme muset jít…“

Nai jen kývla a zmizela v houští.

Jack se otočil zpět na Sam a zadíval se jí do očí…

„A co všechno mi měli říct?“dělal nechápavého, ale nádherně se při tom usmíval.

Sam spadl kámen ze srdce. Ví to! Ulehčeně se na něj usmála, ale neřekla nic. Namísto toho uchopila Jackovu ruku a položila si ji na bříško… Malý zrovna trochu kopal. Jackův výraz se úplně změnil. Zjihl… Klekl si a bříško pohladil. Pak dokonce políbil… Žena, kterou miloval stála tady a s ní i jeho dítě. Všechno, co chtěl, měl teď před sebou… Opět se postavil. Jednu slzu štěstí nechal stéct po tváři.

Sam ho pohladila po tváři a slzu mu tak setřela. Jemně, dotykem víly…

„O tolik jsem přišel…,“zašeptal s bolestí v hlase.

„Pššt,“usmála se na něj. „Všechno si vynahradíme. Slibuji!“

Vzal její dlaň a políbil ji…

„Jak jsi na tom ty? Hlava je v pořádku?“

Nemohl jí to říct… To bylo totiž právě ono! Hlava není v pořádku a nic si nejspíš ani nevynahradí… Ale nemohl jí to říct! Nemohl jí říct, že nejspíš umře. Alespoň ne teď. Jen přikývl. Nebyl schopen dostat ze sebe ani slovo…

„Nevzpomněl sis vůbec na nic?“

„Ano, vybavují se mi nějaké letmé útržky, ale nic moc konkrétního…“

„Ale jednu věc musíš vědět.“

„Jakou?“

„Tu, kterou si nemusíš pamatovat. Stačí jí jen cítit…“ Opět vzala jeho ruku, ale tentokrát ji položila na svou hruď. Do míst, kde ji divoce tlouklo srdce…

„Cítíš to?“zašeptala.

Zorničky se mu zúžily a oči skoro zčernaly.

„Já tě taky miluju,“vydechl. Už se nad ní nakláněl, chtěl jí políbit, když se zčista jasna vedle něj vynořil Daniel.

„Seš vážně ve střehu, co?“neodpustil si rýpnutí na Jackovu adresu. „Klidně by ses nechal střelit do zad...“

„Ahoj, Danieli!““usmála se Sam a objala ho.

„Jsem moc rád, že vás vidím, Sam! Moc vám to sluší…,“pousmál se a ukázal na její břicho.

„Jo, já vím… Jsem jako sud.“

„Ale moc krásný soudeček… Dovolíš?“ušklíbl se dobrácky na Daniela a jemně Sam vyprostil z jeho obětí. „Přišel jsi totiž v dost nevhodnou chvíli,“dodal přitáhl si Sam k sobě a konečně ji políbil.

„Ó, tak to pardon!“

Vzápětí přišla z druhé strany než Daniel i Nai. Ten byl hned ve střehu s pistolí. I Nai byla poměrně překvapená, že je tu další muž…

„Klid, Danieli,“ozval se Jack. „To je… Nai, že? Je tu se Sam jako její…“ Uvědomil si, že výraz služebná by se mohl té ženy dotknout. „… společnice.“

„Těší mě,“usmál se Daniel a sklopil zbraň.

Nai jen kývla hlavou a Danielovi přišla v tu chvíli maličko nafoukaná.

„Tak co? Zjistil si něco?“přerušil jeho úvahy Jack.

„Jo! Kvůli tomu jsem vlastně tady! Jestli se odsud chceme dostat, myslím, že máme jedinečnou příležitost, ale musíme pohnout…“

„Ježiš, a to říkáš až teď?“zaúpěl Jack. „Tak co si zjistil?“

„Takže, kruhy jsou v domě. Viděl jsem, jak se přenesla k bráně…“

„Kruhy jsou v domě?“zeptala se udiveně Sam. Nikdy si ničeho nevšimla…

„Moment!“ozval se Jack. „To znamená, že kočka není doma?“

Daniel souhlasně přikývl na oba dva dotazy.

„Fajn! Myši budou mít pré… Jdeme!“

Daniel s Nai šli jako předvoj. Jack se Sam se držel víc pozadu. Jednak proto, že to Sam nešlo tak rychle a jednak taky proto, že kdyby se něco semlelo, aby od toho byla co možná nejdál… Pokud bylo něco takového možno zařídit.

K okraji lesa dorazili během pár minut. Na louce a, pokud mohli něco takového posoudit, tak i v domě byl klid.

„Počkejte tady!“přikázal Jack a chystal si zbraň.

„Dávej na sebe pozor,“vyhrkla Sam, zatímco Jack si razil cestu křovím.

Otočil se a tak trochu potěšeně se usmál, že o něj má strach.

„Neboj se…“

O’Neill byl ve střehu. Přeběhl louku. Bedlivě se kolem sebe rozhlížel, ale nic podezřelého neviděl… Dostal se k domu a nahlédl oknem dovnitř. Ani tam nic a nikoho nezahlédl… Otočil se zpět a Danielovi naznačil, že to vypadá dobře, ale že mají ještě chvíli počkat. Od okna přešel ke dveřím. Se zbraní v ruce otevřel… Vešel dovnitř. Nebylo to tam nikterak úžasné a o to víc ho mrzelo, že tu Sam musela tak dlouho být… Zároveň mu vrtalo hlavou, jak by zrovna tady mohly být kruhy. No budiž… V domě tedy nikdo nebyl. Vyšel zpět na zápraží a pokynul jim, aby taky přišli.

Daniel se snažil pomáhat Sam, ale byl víc neohrabaný než ona sama. Samantha se tomu musela smát… Když například šel před ní a pokoušel se odhrnovat ji větve z cesty, podjela mu noha, spadl a větev, které se pokoušel zachytit, mu navíc uštědřila pěknou facku… Nakonec se ale zdárně dostali z lesa a pak i přes louku k domu. Daniel se s poškrábanou tváří rozhlížel kolem sebe, ale stejně jako před tím Jack, nic neviděl… To samé se ale bohužel nedalo říct o Sachmet, která vše pozorovala zpoza stromu, stojícího na okraji lesa na opačné straně než byli před tím oni. Viděla, jak Daniel, Sam i Nai běží do domu a krev se v ní jen vařila…

Jack se rozhlížel po domě, když ti tři vešli dovnitř.

„Viděls, kde je ten ovladač na kruhy?“

„Jo, viděl… Počkej moment,“odvětil Daniel a poodstoupil od stěny a pečlivě si ji prohlížel. Zřejmě i něco počítal…

„Co jsou to ty kruhy?“zeptala se Nai tiše, zřejmě proto, aby Daniela nějak nerušila.

„Je to takové zařízení, které tě může přenést na jiné místo. Nás konkrétně přenese k Hvězdné bráně, kterou projdeme k nám domů,“odpověděla Sam.

Jack se na ni zadíval a překvapeně povytáhl obočí. Cože? Ona to nebude dál astrofyzicky rozebírat? Všimla si jeho pohledu a pousmála se… Přešla od dveří až k němu a svoji hlavu opřela o jeho rameno. Byla unavená, ale zároveň šťastná. Jack ji objal kolem ramen a povzbudivě se na ni usmál.

„Už jsem ti řekl, jak moc ti to bříško sluší?“zašeptal ji do ucha.

Usmála se.

„Ne, neřekl…“

„Tak to bych to měl napravit….“ Zadíval se jí do očí. „Jsi moc krásná, miláčku. A ještě krásnější budeš až budeš vozit kočárek…“

Chtěla něco říct, ale přerušil ji Danielův vítězný pokřik.

„Mám to! Tohle prkno!“zavýskl a prstem ukázal na jedno z prken, z nichž byla chata postavena. „Nějak ho odkryla a pod ním nebo vlastně za ním byl ten ovládací panel.“

O’Neill si toho trochu nedůvěřivě přeměřil, ale musel jednat… Nic jiného mu nezbývalo. Pustil Sam a přešel ke stěně. Poklepal na prkno… Nezdálo se mu, že by vydávalo jiný zvuk než by mělo. Věděl, že kdyby měl jinou možnost, nestál by tu teď… Možná na to měl jít jinak. Jediná jejich šance bylo tohle prkno… Vytáhl nůž a jeho špičku zabodl do škvíry mezi prkny. Začal páčit… Šlo to líp než čekal. Po chvilce dokonce samo vypadlo a za ním… byl skutečně ovládací panel a ještě nějaká další zařízení!

„Skvělý, Danieli! Navrhnu tě na povýšení…“

„Dobrej fór,“zašklebil se Daniel.

Jack ho však už nevnímal… Chytil Sam za ruku a přitáhl si ji k sobě.

„Jdeme domů, lásko,“usmál se a políbil ji…

V ten okamžik se ale rozrazily dveře a dovnitř vpadla Sachmet. Chytla, Nai, která stála nejblíže ke dveřím a přitiskla si ji k tělu jako živý štít. V ruce držela nůž a oči ji jen žhnuly…

Jack i Daniel automaticky tasili zbraně a O’Neill si navíc stoupl před Sam, aby ji chránil vlastním tělem…

„Pusťte ji!“přikázal Daniel… To, jak moc si ale dovolil, pocítil hned vzápětí na vlastní kůži. Sachmet napřáhla ruku a v tu ránu odletěl na zeď. S bolestivým zaúpěním se sesunul na zem… Zřejmě měl vykloubené rameno.

Sachmet se ohlédla na Jacka a chtěla udělat to samé, když si uvědomila, že by to smetlo i Sam. To nemohla dopustit. Její pán ji přikázal…

„Chci jen to dítě…“

„Na to zapomeň!“zaburácel Jack. „Žádné dítě, žádná Sam, ani žádná Nai, takže ji pusťte a nechte nás jít… Nic vám tu nepatří!“ Cítil, jak mu Sam zpoza opasku vytahuje zak’nak’tel. Zděsil se… Co chce zrovna ona dělat? V tom mu to došlo… Ještě, že on držel zbraň s ostrými náboji.

Než stačila Sachmet něco odpovědět, stála Sam vedle Jacka se zak’nak’telem v ruce…

„Promiň, Nai!“řekla ještě než vystřelila. Ta se vzápětí sesunula podél Sachmet na zem. Její bezvládné tělo nebyla schopna udržet… V ten okamžik už jednal Jack. Po širém okolí se ozvaly výstřely, až ptáci ve větvích stromů zděšeně vzlétli… A k zemi vzápětí padla i Sachmet. Děravá jako cedník…

Jack se obrátil na Sam. Starostlivě si ji prohlížel.

„Není… není ti nic? Jsi v pořádku? Nebolí tě… nic?“koktal.

„Ne…,“zašeptala a vrhla se mu kolem krku. „Ale už chci odsud. Jsem už unavená, chci domů… Prosím!“

„Jistě, lásko moje…“ Hladil ji po vlasech. „Danieli? Jsi v pohodě?“

„Asi… asi mám zlomený rameno.“

„Prosím tě, naťukej něco na tom panelu a ať už jsme odtud.“

„Jo, jasně…,“zasténal Daniel a zvedal se ze země. Ruku měl opravdu nepřirozeně zkroucenou. K panelu se ale poměrně zdárně dostal a začal mačkat tlačítka.

Jack mezitím stále hladil a objímal rozrušenou Sam, a tak si nikdo z nich nevšiml jistého procesu dějícího se jim u nohou… Jako blesk se po podlaze prosmýkl jakýsi had… A jak rychle se objevil z jedné ženy, tak rychle zmizel ve druhé.

„Tak fajn, můžeme jít,“pronesl unaveně Daniel. Rameno bolelo jako čert…

O’Neill přikývl, pustil Sam a rozešel se pro Nai. Chtěl ji zvednout a vzít s sebou… Sotva k ní ale udělal pár kroků, ona sama se postavila a otevřela oči. Oči žhnoucí jako dva plameny…

„A sakra!“ulevil si Jack a okamžitě na ní zamířil zbraní.

„Ne, Jacku! Nestřílej…,“vykřikla Sam. Panebože, to nemůže být pravda. Nai… Její přítelkyně, opora v těch děsivých dnech tady. „Nai! Nai, slyšíš mě? No tak, Nai…“

„Sam, tohle už přeci známe,“zkusil to Jack.

V ten samý okamžik udělala Nai, nebo teď už vlastně Sachmet, krok k nim…

„Stůj!“zařval Jack. „Ještě krok a nechtěj vědět, co s tebou udělám!“

„Chci to dítě!“řekla Sachmet a rozešla se z děsivým výrazem ve tváři směrem k Sam. Ta si jen zděšeně zakryla rukou ústa. Nemohla uvěřit tomu, že by ji teď Nai chtěla ublížit…

Jediný, kdo v tu chvíli asi opravdu neztratil duchapřítomnost byl Daniel. Na panelu zmáčkl poslední knoflík, který byl třeba, popadl Sam za ruku a stáhl ji k místu, odkud se měli během vteřiny transportovat. Jack si jeho činů všiml a v poslední chvíli se k nim bleskově přidal. Za okamžik už stáli pár metrů od brány… Kousek od domova.

Všichni chvíli stáli jako omráčení a snažili se urovnat si myšlenky… Sam se Jackovi znovu vrhla do náruče. Jedině tam si připadala v bezpečí.

„Nemůžeme ji tu nechat,“zavzlykala.

„Sam, oba přece víme, že tohle už není ona,“pronesl konejšivě.

„Ano, ale…“

„Pššt,“zakryl ji ukazováčkem ústa. „Jdeme domů…“

Vzápětí jim ale nad hlavami zakroužil goaldský bojový letoun…

„Sakra!“zařval Daniel. „Úplně jsme na to zapomněli! Jacob přece říkal, že tu pro jistotu mají nějakou obranu. Musela je přivolat!“

Další jeho slova zanikla v první salvě výstřelů. První se zaryl do země poměrně daleko od nich, ale druhý už znatelně blíž…

„Nemůžeme zpátky do lesa!“vykřikl Jack. „Danieli, dělej! Adresu…“

Daniel přikývl a v tu ránu se vyřítil z úkrytu lesa. Riskoval hodně, ale… pokolikáté už?

Letoun byl v tu chvíli poměrně daleko. Otáčel se a chystal se k dalšímu útoku… Daniel začal zadávat symboly, jak jen nejrychleji to šlo.

Jack a Sam netrpělivě čekali… Jack si ji nečekaně přitáhl těsněji k tělu.

„Ať už tohle dopadne jakkoli, miluju tě! Miluju, pamatuj si tohle a nic jiného…“

Sam se zmocnil pocit, že se s ní loučí… Ale než stačila něco říct nebo se nad tím byť jen zamyslet, popadl ji za ruku a vyběhl s ní ven…

Daniel v ten okamžik aktivoval bránu. Jenže letoun už byl opět nebezpečně blízko…

Jack se Sam běželi přes volné prostranství, kde nebyli nijak krytí. Připadalo jim to nekonečné… O’Neill se pokoušel chránit Sam vlastním tělem.

Daniel přiběhl až k bráně, ale neprošel. Čekal na ně…

Letoun zahájil další útok… Několik střel dopadlo jen kousek od utíkající dvojice.

„Dělejte!“křičel Daniel, ale jeho hlas v tom hluku zanikal.

Když už byli jen pár metrů od brány, dopadla jedna střela obzvláště blízko Sam a Jacka. Přesto, že je nezasáhla, bylo to ohlušující… Jackovi se ta rána zaryla až do morku kostí. V uších mu začalo pískat a před očima dělat kruhy. Bolest! Zase ta nesnesitelná bolest! Stejně šílená jako vždycky před tím, ale přesto jiná. Jack poznal, že tohle je konec… Janet přeci říkala, že dřív nebo později to přijde. Zastavil se a pustil Sam. Už nemohl dál… Chytil se za hlavu a zaúpěl. Na tvářích cítil mokro a pak i na svých rukou. Z nosu mu opět tekla krev…

Sam se na něj zděšeně dívala…

„Jacku! Jacku, co je ti?“ Byla zmatená. Věděla, že ho žádná střela nezasáhla, tak proč má najednou celý obličej od krve?

„Jdi…,“zasýpal. „Zachraň se…“

Sam se objevily v očích slzy.

„Jacku…“ Opustit ho očividně nemínila.

O’Neill se snažil přimět ji, aby šla, ale síly mu docházely. Sklátil se na zem…

Daniel si všiml, že něco není v pořádku. Podíval se k nebi… Letoun se opět otáčel a chystal, tentokrát zřejmě smrtící, úder. Rozběhl se k nim. Na rozdíl od Sam pochopil, co se pravděpodobně děje… Nedbal zraněnému ramenu, zvedl Jacka ze země a podepřel ho o sebe. Sam udělala bezmyšlenkovitě to samé. S vypětím sil ho dovlekli k bráně… Než stihl letoun znovu zaútočit, prošli. Prošli domů…

Hammond tušil, že je zle a proto nechal zavolat k bráně i zdravotnický tým… Ten se taky hned, v čele s doktorkou Fraiserovou, sesypal na trojici příchozích.

Všichni byli určitě rádi, že je Sam zpět, ale na tohle teď prostě nebyl čas…

„Co je mu?“zeptala se Sam v pláči. Tahle situace ji nepříjemně připomínala jinou, podobně prožitou…

Nikdo ale jejích dotazů nedbal. Janet se podívala na Daniela a ten jen mlčky přikývl.

„Tak co mu je?“opakovala už téměř hystericky. Náhle se ale zarazila a pak dokonce vykulila oči a zalapala po dechu…

„Co se děje?“vyhrkl Daniel. Byl zřejmě jediný, kdo si toho všiml. Ostatní pomáhali Janet s Jackem. Naložili ho na nosítka…

„Já… já… rodím!“

O pár hodin později to už měla Sam za sebou… To samé se ale nedalo říct o Jackovi. Janet a tým specialistů s ním byli už sedm hodin na operačním sále. Ať se Sam vyptávala sebevíc, nikdo ji nechtěl nic říct… Cítila ale, že je to zlé, moc zlé… Jediné, co ji dovedlo vyvézt z chmurných myšlenek byl její syn… Ano, syn! Porodila krásného a zdravého syna. Jackova syna! Chlapce jménem Matthew. Matthew O’Neill.

Myšlenky jí utíkaly několika směry, když k ní přicházela samotná Janet s dítětem v náručí…

„Je nádherný, Sam! Gratuluji…,“usmála se a uzlíček jí opatrně podala.

Sam ho přijala s tlukoucím srdcem. Ano, byl krásný! Tohle maličké děťátko nosila celých devět měsíců v sobě… Nasazovala pro něj život, stejně jako Jack… Okamžitě se jí vybavilo, co se stalo v minulých hodinách. Spokojený úsměv, který zdobil její obličej, když hladila chlapečka po tvářičce, vystřídal znepokojený a zdrcený výraz.

„Co je s Jackem, Janet?“

I doktorčin úsměv náhle pohasl.

„Tak co je s ním? Žádná střela ho nezasáhla, jen… najednou měl celý obličej od krve a taky… hrozné bolesti.“

Doktorka mlčela.

„No tak, Janet!“zaprosila Sam, oči už zase plné slz. „Má to něco společného s tím, jak omdlel, když mě unesli?“

„Nic vám neřekl?“promluvila konečně doktorka.

„Ne…“

Janet jí všechno vypověděla. Když skončila, Sam se rozplakala naplno. A jakoby něco tušil i ten malý, jeho křik se vzápětí rozléhal po chodbách SGC…

První kroky, které Sam udělala po porodu, vedly k Jackovi. Od té doby se toho příliš nezměnilo… Utekly tři dlouhé dny a dnes s sebou poprvé Sam vzala i jejich syna. Chodila za ním několikrát denně, ale teprve dnes přišla i s Mattem…

Jack upadl do komatu. Umíral… Sam si tolikrát za den uvědomovala, jak kruté to slovo je. Umíral a jediné co ho mohlo zachránit, bylo to, že by se probral. Bylo to na něm…

Sam byla na pokraji sil. Nemohla uvěřit tomu, že když už se zdálo, že to nejhorší mají za sebou, najednou jsou zase až na úplném dně… Jediné, co ji dávalo sílu vytrvat, byl její syn. To kvůli němu musela mít síly.

„Ahoj Jacku,“zašeptala roztřeseným hlasem. S Matthewem v náručí se posadila na okraj postele. „Přinesla jsem ti někoho ukázat. Někoho představit, víš…“ Držela se ze všech sil, aby se nerozplakala. Pohladila Jacka po bledé tváři.

Chlapec se nečekaně rozplakal. Jakoby chtěl svým křikem tátu probudit…

Sam se snažila Matta uklidnit, a tak si ani nevšimla, že se mu to skutečně podařilo! Ve chvíli, kdy se na Jacka znovu podívala, pozoroval ji unavenýma, lehce přivřenýma očima…

„Ahoj Sam,“zašeptal s vypětím sil.

„Ja… Jacku!“vykřikla radostí a oči plné slz se jí rozzářily. Objala ho… „Panebože, ty jsi to dokázal! Zvládl jsi to! Jsi v pořádku…“

Pohladil ji po vlasech.

„Vrátila se mi paměť, Sam. Na všechno si vzpomínám…“

„Opravdu?“zadívala se mu do očí. „To je skvělé, Jacku. Miluju tě, miluju…“ Políbila ho.

I když byl Jack unavený, líbat se nechal. A rád! Všiml si, že Sam něco drží v náručí…

„To je…,“zašeptal a nedokázal potlačit dojetí.

„To je tvůj syn, Jacku.“ Kouzelně se při tom usmála a podržela miminko tak, aby jej Jack viděl. „Jacku, to je Matthew. Matthew, to je tvůj táta.“

Chlapec se lehce zachrul a drobounkou ručičkou sevřel lem přikrývky. Jackovi se leskly oči…

„Ahoj Matthew,“řekl tiše a natáhl ruku. Prstem pohladil Mattovu pěstičku. Ten, aniž by otevřel očka, pustil přikrývku a ochotně sevřel tátův prst.

„Smím si ho pochovat?“

„Jistě!“přikývla Sam a miminko mu opatrně vložila do náruče. Jack se na něj s úsměvem díval a hladil ho po tvářičce.

„Děkuji Sam,“zašeptal.

„Za co?“

„Za to, že jsi mi dala tak krásného syna, za to že jsi… Miluji tě, oba vás miluju a už vždycky budu!“

Naklonila se nad něj a políbila ho.

„Taky vás oba moc miluju. Jste teď pro mě v životě to nejdůležitější…“

Kousek se od Jacka odtáhla a pozorovala ho v roli otce. Moc mu to slušelo…

EPILOG

O rok později…

V domě O’Neillových byla dnes velká sláva. Paní O’Neillová se totiž měla oficiálně stát paní O’Neillovou…

Jack kráčel po chodbě jejich domu směrem k ložnici, kde se chystala Sam. Pomáhala ji Janet a vrchního asistenta dělal Matthew… Jacka trochu škrtil motýlek u krku, ale co mohl dělat? Když už si Sam u samotného prezidenta vymohla, že jako voják nemusí být na vlastní svatbě v uniformě, bude to muset vydržet. Zaklepal.

„Ano?“ozval se Samin hlas.

„Miláčku, to jsem já, můžu dovnitř?“

„Ne!“ozvalo se dvojhlasně a vzápětí se trochu opožděně přidal Matthew. „Ně!“

„Ale proč ne?“podivil se Jack.

„Plukovníku, copak nevíte, že to přináší neštěstí? Nevěstu můžete vidět až v kostele!“ozvala se Janet.

„Ale no tak, Sam!“škemral Jack. „Chci vidět svoji nádhernou nevěstu…“

„Třeba nejsem nádherná…“

„Dobrý pokus,“zhodnotil to Jack. „No tak… Jen vteřinu! Chci dát pusu…“ Jack prosil jako malý kluk. Kdyby Sam viděla jeho žadonící pohled, nejspíš by povolila, ale takhle…

„Dáš mi ji v kostele, manžílku,“rozesmála se Sam.

„Ó, jak jsi krutá má budoucí choti!“zapěl Jack a z pokoje se ozvalo dvojité vyprsknutí smíchu… Opět trochu opožděně se přidal Matthew. Byl zrovna ve věku, kdy všechno papouškoval.

„Ani když si kleknu a poprosím?“zkusil to Jack naposledy.

„Ne-e, miláčku! Ty víš, že tě miluju, a že bych pro tebe udělala cokoli, ale tohle ne… Uvidíme se v kostele, lásko!“

„Ach jo…,“povzdychl si Jack a snažil se udělat ze sebe mučedníka.. „A dáte mi teda alespoň Matta? Vezmu ho s sebou do kostela…“

„A kdo ho bude hlídat?“zeptala se Sam. „Nebo na mě budete čekat před oltářem společně?“

„To by šlo… Ale myslel jsem, že Daniel.“

„Ano!“zavýskla Sam pobaveně. „Zase mu bude vykládat o pyramidách…“

„No jo, když náš Matthew je jediný, kdo ho vydrží poslouchat. Musíme mu tu radost dopřát…“

„Dobře,“slyšel Jack odpověď. „Janet, podala bys Matta Jackovi? Ahoj, zlatíčko…“

Vzápětí se otevřely dveře a Janet podávala ročního chlapce jeho otci.

Jakmile uviděl Matthew svého tátu, nadšeně se usmál a natáhl k němu ručičky.

„Tata!“zavýskl.

„Ahoj, ty můj kluku!“usmál se i Jack a vzal chlapce do náruče. Ještě se pokusil proniknout ostřížím zrakem do pokoje a spatřit tak svoji milovanou, ale Janet mu už přibouchla dveře před nosem.

„Tak, a jsme tu sami…,“usmál se na svého synka. „Nechytil jsi od mámy to fintění?“

„Mama!“opakoval chlapec.

„Jacku, já všechno slyším!“ozvala se nečekaně Sam.

„Máma všechno slyší, Matte,“škádlil Jack Sam a zároveň dělal obličeje na malého chlapce, který se jim smál.

Když už se Jackovi nedostalo žádné odpovědi, sešel s Matthewem dolů ze schodů. Všude bylo dost lidí. Po obřadu se bude tady na zahradě konat oslava a její přípravy byly v plném proudu. Číšníci i servírky čile pendlovali z kuchyně na zahradu a zase naopak… Svatebčané už byli na cestě do kostela. Jen Daniel s Teal’cem trpělivě čekali na svého přítele ženicha a čas si krátili uždibováním různých lahůdek.

„Tak co, je to dobrý?“houkl jim Jack nečekaně do ucha.

Oba se škubnutím otočili, ale nijak provinile či přistiženě se netvářili.

„Myslíš to jídlo nebo sebe?“usmál se na něj lišácky Daniel, ale veškerou svou pozornost už věnoval malému.

Ano, všichni si toho chlapce zamilovali. Stal se jakýmsi talismanem, sluníčkem a miláčkem celé SGC. Pro všechny se stal buď vnoučkem nebo synovcem.

„Ahoj Matte!“

„Dáda,“odpověděl chlapec. Danielovo jméno pro něj bylo prozatím oříškem, tak se mu naučil říkat prostě Dáda.

„Ahoj Matthewe,“pozdravil ho i Teal’c.

Všichni tři, pardon čtyři, byli vyfiknutí. Gentelmani v oblecích…

„Můžu?“zeptal se Daniel a natáhl k Mattovi ruce.

„Půjdeš ke strejdovi, Matthewe?“zeptal se ho Jack.

Klučina přikývl a v tu ránu byl u Daniela.

„Vlastně jsem tě chtěl poprosit, jestli bys ho mohl během obřadu pohlídat?“

Daniel nadšeně přikývl.

„Zvládneme to spolu, viď Matte?“

Jack netrpělivě přešlapoval na místě určeném speciálně pro něj a jeho vyvolenou – před oltářem. Uvědomil si, že je nervózní… Ale krásně nervózní. Tuhle „nervozitu“ si přál zažít už tak dlouho! Skoro ani nemohl uvěřit tomu, že Sam bude už za krátký okamžik jeho. JEHO! Byla to ta nejúžasnější žena, jakou kdy poznal… A tahle žena mu dala syna a za několik málo minut se chystá vzít si ho. Už na pořád… Spokojeně se podíval na Matthewa, sedícího na Danielově klíně. Bylo to jeho štěstí. Ona a Sam. Víc už od života nechtěl…

Ozvaly se varhany. Nevěsta je tady! Podíval se ke dveřím. Stála tam! Srdce se mu rozbušilo, jako kdyby ji viděl poprvé v životě. Moc ji to slušelo. Dlouhé bílé šaty jí splývaly na zem, ale svá jemná, lehce opálená ramena měla odhalené. Závoj neměla a Jack byl vlastně rád. Nic z její krásné tváře tak nebylo skryto jeho očím. Jen ve vlasech měla zapletené jakési drobné kvítečky a v ruce držela kytici bílých růží. Jackově srdci doslova narostly křídla. Poslal ji přes celý kostel úsměv… Tím, že mu ho oplatila, dokázala, že stejně jako on si se zájmem prohlížel ji, i ona pozorovala jeho…

To už se jí ale po boku postavil Jacob, nabízející jí rámě, připravený předat svou dceru do rukou muže, kterého si vybrala pro svou cestu životem… Celým kostelem se ozval svatební pochod a šum svatebčanů utichl.

Sam procházela uličkou, zavěšena do svého otce. Každým krokem byla Jackovi blíž a blíž. Blíž k životu s ním… Nemohla být šťastnější a čím blíže k Jackovi byla, tím víc si to uvědomovala. Pozoroval ji a po celou cestu, kdy šla z té nekonečné dálky k němu, z ní nespouštěl oči. Díval se jí do očí a jemně se při tom usmíval… Najednou stála u něj. Jacob mu podal její ruku. Jemně a zároveň pevně ji uchopil.

„Děkuji Jacobe,“zašeptal Jack.

„Hodně štěstí!“odpověděl Jacob a tiše se posadil do první řady lavic.

„Sešli jsme se tu dnes, abychom…“

Zvony se rozezněly po celém okolí a všem lidem ohlašovaly, že další šťastný pár uzavřel sňatek. Tohle ale nebyl obyčejný pár. Byli to Sam a Jack…

Vyšli společně z kostela zavěšeni jeden do druhého. Na tvářích ty nejšťastnější úsměvy a rozzářené oči všem okolo říkaly, že lepší už to být nemůže… Na hlavu jim dopadly kvítky květin a taky rýže. Ozvala se potlesk a jásot.

„Sam?“

„Ano, Jacku?“

„Slib mi, že už budeš vždycky se mnou. Že ode mě už nikdy nebudeš tak daleko…“

Přistoupila k němu a jemně ho pohladila po tváři.

„Slibuji…,“zašeptala. „Miluju tě.“

„A já tebe…“

Zadívali se do očí toho druhého. Nebyly v nich žádné stíny a překážky, jen láska a štěstí… Pomaličku k sobě přibližovaly obličeje a vychutnávali si každičkou vteřinu. Ve chvíli, kdy se jejich rty spojily již do druhého manželského polibku, potlesk a jásot ještě zesílil. Na chvilinku se od sebe ještě odtrhli a rozhlédli se kolem sebe. Jakoby zapomněli, že tam nejsou sami… Pak se na sebe ale jen pousmáli a znovu se políbili.

KONEC