Titul:Who they are
Autor: Gail R. Delaney
Překladatel: Alis
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Krátké
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse: SG-1 je nucena zanechat Sam na planetě, kde co nevidět vybuchne bomba....

__________________________________________________________

„Carterová. Zvedněte ten svůj zadek a jděte hned k bráně!“

„Časový spínač hlavice je poškozený, pane. Nemůžu odejít, dřív než ho nastavím alespoň ručně.“
„Podplukovníku, tohle není zrovna čas na akci jako v nějakém hloupém filmu. Položte ten časový spínač a pojďte domů, to je rozkaz!“
Jack byl shrbený nad komunikační panelem. Zavřel oči, aby nevnímal ten zmatek kolem sebe. A svoje uši naladil jen na její hlas, který slyšel z druhé strany.V pozadí byl jasně slyšet probíhající boj.
Tlukot jeho srdce byl někde na hranici mezi normálním rytmem a bolestivou zástavou.
Bylo slyšet vzdálenou střelbu z tyčových zbraní a P-90, při níž tuhla krev v žilách.
Jack pevně sevřel pěsti, až mu zbělely klouby a stiskl rty.

„Daniel a Teal´c budou každou chvíli u brány, generále,“ Ozvala se ztěžka Sam. „Až budou v bezpečí, zavřete bránu.“
„Ne!“
„Jacku…“ Když uslyšel svoje jméno, jako by ho něco sevřelo. „Prosím.“
„Sam…“ Jen tohle jediné slovo ho prozradilo.
Horizont událostí se zavlnil a Daniel s Teal´cem prošli skrz. Spíš prolétli, spadli na rampu a kutáleli se po ní dolů. Za nimi proletěla střela a mířila rovnou do okna, za nímž stál Jack.
„Pane!“ zakřičel Harriman, ruku měl nad tlačítkem, kterým může okamžitě zavřít bránu.
Jack se upřeně díval skrz sklo. Ani se nepohnul, když mu výhled zakryly kouř a saze.
Nemohl dýchat, nemohl myslet. Nemohl se ani pohnout.
„Generále!“
„Zavřete iris…“ byl nakonec schopen říct přes stažené hrdlo. Pevně zavřel oči. V hlavě ucítil silnou bolest. „Zavřete bránu.“
„Ano, pane.“
Když se tak stalo, jako by ten poslední zlomek energie vysál z místnosti všechny zvuky a život. Jack se podíval dolů do prostoru brány. Nepřítomným pohledem sledoval, jak Teal´c a jeden ze zdravotníků pomáhají Danielovi na nohy. Na Teal´cově uniformě bylo vidět ožehnutí od tyčové zbraně. A taky krev. Ale Jack nic neviděl….nic z toho neviděl.

Narovnal se, spustil ruce podél těla. Před očima mu tančily červené kruhy, plíce ho pálily z nedostatku kyslíku. Nohy mu zdřevěněly. Otočil se a vyšel po točitých schodech do své kanceláře.
/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/

„Danieli, běž pryč.“
Ten si toho nevšímal a vešel do Jackova obývacího pokoje. Ruce měl v kapsách, na čele měl hlubokou vrásku. Dělal si o Jacka starosti.
Pomalu přešel až doprostřed místnosti. Jack mohl na sobě doslova cítit Danielův pohled.
„Myslel jsem to vážně. Sakra, vypadni odtud.“
„Ne, Jacku.“
Jack držel láhev piva oběma rukama. Představoval si, že ta láhev je Danielův krk. Proč ho nenechají napokoji, pro krista pána? Všechno, co teď chce, je opít se do němoty a zůstat tak hodně, hodně dlouho.
Daniel přešel podél stolku až ke krbu. Ramenem se opřel o kameny. Jack se na něho nedíval. Dopil zbytek piva. Naštěstí tu měl na stolku ještě další dvě. Naklonil se, položil na něj prázdnou láhev, úmyslně s ní ťukl o stůl a vzal si další pivo.
„Už jsou to dva týdny, Jacku.“
„A vidím, že ty už jsi se uzdravil,“ zavrčel na něho Jack.
„Buď si zlomyslný, pokud ti to takhle vyhovuje. Chápu to. Ale tohle nedělej.“
Jack se na něho konečně podíval, prudce zvedl hlavu. „Dělat co, Danieli? Nechat všechny ve štychu? Dovolit všem získat azyl? Právě teď, nedám….“
„Nepošpiň její památku tím, že sám sebe zničíš,“ řekl Daniel klidně, když ho přerušil.
Jack stál najednou na nohou, navzdory tomu že zkonzumoval poměrně dost alkoholu, chytil Daniela za košili dřív, než ten stačil udělat krok zpět. Prudce jím trhl k sobě, dokud nebyly jejich obličeje jen několik centimetrů od sebe. Zrychleně dýchal, ale Daniel se ani nepohnul. Nebojoval s ním. Neodstrčil ho.
Jack byl znechucen sám sebou – tím, že se s ním Daniel nechtěl prát – a tak ho od sebe odstrčil. Daniel zavrávoral, ale udržel balanc, dál sledoval Jacka. Ten si zajel rukou do vlasů a šel směrem ke schodům, které vedly z jeho obývacího pokoje.
„Jacku, nejsi jediný, kdo truchlí nad její ztrátou,“ řekl Daniel nahlas, aby ho Jack slyšel.
Ten už byl ve vstupní hale, zastavil se a rukou se opřel o stěnu. *Ale ty jsi ji nezabil…* zaznělo mu v hlavě.
Šel chodbou dolů k jídelně, vešel do kuchyně. Čekal, rukama se opíral o kuchyňskou desku, potom uslyšel, jak se potichu otevřely dveře. Znovu ucítil nával vzteku, jako už mnohokrát během těch dvou týdnů. Zcela ho to ovládalo. Rukou smetl všechno, co bylo v jeho blízkosti, přičemž zavyl jako zvíře. Jídlo, co tu měl, najednou leželo na dlaždičkách, kde se smísilo se zbytky teplého piva a sklenice se rozletěla na tisíc kousků.
Teď se rukama opíral o dřez, měl skloněnou hlavu. Úplně ho to dusilo. Ta bolest se nijak nezmenšila. Nechat ji uvolnit, by mu pomohlo. Ale ještě na to nebyl připraven. Ještě si to nezasloužil.


„Nenávidím to, co sám sobě děláš.“
Jack zavřel oči, pocítil bolest i radost současně, když uslyšel její hlas. S vypětím sil zůstal stát, palcem si otřel nos, jako kdyby měl rýmu a teprve potom se k ní otočil.
Stála na druhé straně kuchyně, opírala se o kuchyňskou desku. Byla v civilu. Měla na sobě sukni ke kolenům, dobře padnoucí svetřík, který zdůrazňoval její ženské křivky.
Jack si strčil ruce do kapes a díval se na ni. Když ji teď zase viděl, jako by na něj všechny jeho pocity znovu zaútočily.
„Udělal jsi to, co jsi udělat musel, Jacku.“
Nebyl schopen otevřít pusu, nemohl promluvit. Věděl, že pokud by začal na ten přelud mluvit, mohl by si spakovat věci a rovnou se vydat do blázince.
Sam šla směrem k němu, klapot jejích vysokých podpatků však nebyl slyšet, když přecházela přes kousky skla, které ležely na podlaze. Zastavila se před ním, zvedla bradu, aby se mu mohla podívat do tváře. Nadechl se a mohl by klidně přísahat, že cítil její vůni. Ne parfém, který používala, když chodili v sobotu k O´Malleymu. Ale její přirozená vůně, která na něho působila eroticky jako afrodisiakum. Vůně, která ho vždycky rozpálila. Jemná směs vůní její ho šampónu a mýdla a to všechno vytvářelo *její* vůni, tohle prostě byla *Sam*.
„Nejsi sám. Jsi se mnou. Tady.“ Zvedla ruku a položila si ji tam, kde měla srdce. A Jackův pohled sklouzl z její tváře k jejím prstům.
„Jacku, prosím. Nedělej to.“
Jack zavřel oči a bojoval sám se sebou, aby nezvedl ruku k její paži. „Sam….“
Její jméno mu sklouzlo ze rtů, dřív než je mohl zadržet. Vzduch kolem byl najednou studený, skoro mrazivý jako v Antarktidě. Otevřel oči.
Byla pryč.
/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/

„Tvoje návštěva u O´Neilla byla neúspěšná, Danieli Jacksone.“
Daniel se sesul na pohovku a povzdechl si. Teal´c zastavil video, Hvězdné války, na které se díval, když byl Daniel pryč.
„Pomalu sám sebe zabíjí.“
Teal´c zvedl vysoko obočí. „O´Neill zvolil obřadně ukončit svůj život? Je to zvyk obyvatel Tau´ri, se kterým jsem nebyl obeznámen?“
„On se ve skutečnosti nezabije. Jenom prostě….nežije. To je obvyklé jenom tehdy, když ztratíš někoho, koho jsi měl moc rád, tak jako měl rád Jack Sam.“
„O´Neill jednou prohlásil, že by raději zemřel sám, než by ztratil podplukovníka Carterovou.“
Daniel se na Teal´ca podíval. „A kdy to řekl?“
„Před čtyřmi lety, když byli oba testováni, jestli jsou Za´tarci.“
„Proč mi to někdo neřekl?“
„O´Neill a podplukovník Carterová požádali, aby se nic z toho, co řekli, nedostalo za dveře té místnosti.“
„Oni?“
„Podplukovník Carterová přiznala něco podobného.“
Daniel zavrtěl hlavou. „Vždycky jsem to věděl…ale vidět ho takto….Teal´cu, viděl jsem už Jacka v horších situací, ale nejsem si jistý, že se tentokrát chce vrátit zpátky.“
/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/

Jack seděl za domem, v ruce měl pivo. Slunce se schovávalo za stromy a na obloze bylo vidět oranžovo - růžové paprsky. V žaludku mu kručelo. Ale jako odpověď na jeho upozornění, že už dlouho pořádně nejedl, byla ta, že se jen znovu napil piva, které už bylo teplé a bylo hořké.
„Chystáš se umřít hlady?“
„Trochu jsem poslední dobou přibral.“
„Ale potřebuješ si udržet svou váhu.“
Jack se usmál, navzdory poznání, že je na cestě, aby byl postaven mimo aktivní službu kvůli mentální nezpůsobilosti. Podíval se jejím směrem. Seděla na zábradlí – měla překřížené nohy- a zase na sobě měla tu sukni. **Sakra, má opravdu velice pěkné nohy!**
„Byl jsem zvědavý, kdy se zase ukážeš.“
Sam se pomalu a sexy usmála. Ten úsměv miloval.
„Už jsem tě nudila?“
„To nikdy,“ Jack se taky usmál, potom pootevřel rty a nadechl se. „Co musím udělat, abys tu zůstala?“
„Zůstanu tak dlouho, jak budu moct.“
„Navždy?“
Naklonila hlavu. „Nic není navždy, Jacku.“
„Některé věci ano.“
„Takže filosof a romantik…“
Jack pokrčil rameny a znovu se napil. „Myslel jsem, že mluvit s tebou bude teď jednodušší.“
Sam seskočila dolů a šla k němu. Její kroky nebyly slyšet. Zastavila se před jeho židlí, prsty přejela po jejím opěradle, ale nedotkla se ho.
„Ty jsi se mnou předtím nemohl mluvit?“
„Mohl…jenom jsem ti nemohl říct věci, které jsem chtěl.“
Sam si dřepla, složila si ruce na židli a opřela si o ně bradu. Sukně se jí svezla z kolene a Jack se podíval dolů, aby si ten pohled užil. Komu by to mohlo vadit? Ona tady přece doopravdy není, že?
„Co by jsi mi chtěl říct? Když mi teď můžeš říct cokoliv, co chceš?“
Podíval se jí do tváře, jako by si ukládal do paměti jiskření v jejích očích, tvar jejího nosu. To jak se jí vlní její vlasy kolem obočí a uší. Tohle všechno už dávno znal…a dávno už to měl ve své paměti uloženo. Ale věděl, že časem vzpomínky vyblednou a on si je potřeboval udržet jak nejdéle to půjde.
Nadechl se a lehce zavrtěl hlavou. „Ještě na to nejsem připravený.“
„Máš strach, že když to řekneš, že odejdu?“
„Vždycky tu tahle možnost je.“
Sam zavrtěla hlavou, větřík pohnul jejími vlasy. „Nikam bych neodešla. Ty si myslíš, že by nám to nemuselo vyjít?“
„Nezáleží to jenom na nás.“
„A to co jsi chtěl, přišlo pozdě.“
Jack přikývl.
„A co chceš teď, Jacku?“
Zvedl ruku, aby se dotkl její tváře, ale potom pohyb nedokončil. Kdyby to zkusil a zjistil, že je to jen vzduch, nic víc, měl strach, že by to mohl být okamžik, kdy by se zbláznil.
„Chci tě zpátky.“
/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/

„Dokonce ani tady už nebyl týden?“
Daniel se díval z generála Hammonda na Teal´ca a zpátky. Sykl a zavrtěl hlavou. „Ne, generále.“
„Volal mu někdo?“
„Opakovaně,“ ozval se Teal´c. „Neodpověděl nám. A návštěva u něj doma byla bez jakéhokoliv výsledku.“
Daniel se opřelo židli, lokty měl na opěradle a prsty měl spojené na břiše. Měl o Jacka mnohem větší strach, než si byl sám sobě schopen přiznat. Když Jacka potkal, byl na tom hodně špatně. Ale to nebylo nic proti tomu, co v jeho tváři viděl ten den, kdy byl u něj doma. Jack už toho ztratil příliš…a ztráta Sam byla poslední kapka. Daniela to hluboce ranilo, když se dozvěděl, že Sam už tu není. Byla víc než jen přítel, byla pro něj víc jako rodina. Ale to, co cítil on, se nedalo srovnávat s tím, co viděl v Jackových očích.
Generál poklepal prsty na desku stolu. „Zatím to nebudu hlásit, protože takovýto záznam by mu mohl zničit kariéru. Je zodpovědný za Zemi v první linii. Potřebujeme tady někoho.“
„Potřebuje čas, generále.“
„Jsem si toho vědom, synu. A dám mu tolik času, kolik můžu.“ Naklonil se dopředu. „Chci se vás na tohle zeptat ne jako generál a ne jako jeho velící důstojník, ale jako přítel, který má o něj opravdu starost. Doktore Jacksone, tak jak Jacka znáte, myslíte, že je schopný zůstat velitelem tohoto zařízení?“

Daniel stiskl rty a na chvíli se soustředil na kolečko, které na stole zanechal něčí hrnek s kávou. Odfrkl si a přejel si prstem po tváři. „Právě teď – v jeho momentálním psychickém stavu – ne. Generále je to jenom člověk. A právě ztratil…“ na chvíli zmlkl, hledal vhodná slova. Ale viděl, že generál už ta slova dávno zná, dřív než je on sám vysloví. „Právě ztratil ženu, kterou miloval víc než svůj život.“
Generál přikývl a povzdechl si. „Můžu mu dát ještě týden. Ale potom se buď vrátí nebo budeme muset přejít k jinému řešení.“
„Rozumím, generále.“
„Budeme se snažit pomoci O´Neillovi, aby se vrátil ke svým povinnostem, generále.“
Daniel se podíval na Teal´ca. Přinejmenším jedna část jeho mysli akceptovala možnost, že by už Jack nemusel nikdy vkročit do SGC.
/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/

Odpolední sluníčko hřálo a Jack usnul se slunečním brýlemi na očích. Náhle se probudil, jak mu z ruky vyklouzlo napůl snězené jablko a se žuchnutím dopadlo na zem.
Zvedl hlavu a rozhlédl se kolem. Potom si uvědomil, kde je a proč tu je. Pohnul se a zasténal, neboť kolena a kyčle mu začaly tím, jak se nehýbal, tuhnout. Prsty přejel po papíře, který měl položený na opěradle židle. Vzal tu fotografii a zvedl ji, o opěradlo si teď opřel loket.
Našel ji pod jedním ze svých triček v prádelníku, kam ji dal před několika měsíci – doufal, že na ni zapomene. Ale nemohl, nikdy by na ni nemohl zapomenout.
Daniel si pohrával se svým novým digitálním fotoaparátem a chtěl, aby se všichni společně vyfotili. Když ještě byli jeden tým. Bylo to po jeho *rozmražení* a před jeho povýšením. Tehdy ještě byli SG-1. Byli na té fotografii všichni čtyři, ale Jack se soustředil pouze na dvě osoby, na sebe a na Sam. Pořád mohl cítit teplo její ruky na svém rameni a to, že se její noha dotýkala té jeho.
„Vzpomínáš?“
Usmál se.
„A nebyl jsem to vždycky já, kdo se k tobě tiše přikradl, Sam?“
Obešla jeho židli a stoupla si vedle něj. Naklonila se, aby se mohla podívat na tu fotografii, kterou držel mezi prsty.
„Přinutila jsem Daniela, aby mi udělal kopii. Mám ji ve své ložnici. Nebo spíš jsem ji měla ve své ložnici. Má pořád ještě svou ložnici?“
Jack přikývl, sundal si sluneční brýle a díval se na ni.
„Ničeho jsem se nedotkl. Tím, že jsi mě učinila zodpovědným za svůj dům, jsem dost naštval Peta.“
Sam se zašklebila. „To si umím představit.“
„Už jsou to dva dny, co jsi tady byla naposled.“
„Chyběla jsem ti?“
„Ano.“ Proč by lhal? Komu by to posloužilo a koho by to chránilo?
Sam se posadila na židli vedle něho. Natočila tvář ke slunci. Její vlasy zářily ve slunečních paprscích jako zlato.
„Je to ono, co by se ti líbilo?“
„Co má být ono?“ Užíval si každý detail, uvědomil si, že je to okamžik, který by jinak asi nepoznal. Sedět na sluníčku za jeho domem se Samanthou Carterovou.
„Ty a já? Užívat si vzájemné společnosti? Jenom tak ….si povídat.“
„Kromě jiných věcí….“
Sam se usmála, věděla, co má Jack na mysli. „Ano, mimo jiné. Přeji si….“ Její hlas se vytratil, ale Jack nepotřeboval slyšet ten zbytek.
„Já taky.“
Sam se na něho podívala a natáhla k němu ruku. Jako by ho prosila, aby se jí dotkl. Cítil v sobě neznámou sílu, která ho nutila, aby k ní vztáhl ruku. Viděl v jejích očích bolest, kdyžto neudělal. A nenáviděl se za to. Dokonce ani teď – když už tady není – k ní ruku nevztáhl. Nemohl uvěřit tomu, že by tu byla.
„Všechno, co jsi kdy musel udělat, bylo říct to.“
Zavrtěl hlavou. „Nechtěl jsem tě dostat do téhle pozice.“
„Jaké pozice? Co bych odpověděla?“
„Co kdyby…“
„Co kdybych necítila totéž? Ty víš, že ano.“
„Teď už je stejně pozdě.“
Dívala se na něho. Nad něčím usilovně přemýšlela, rty měla stisknuté mezi zuby.
„To je, Jacku.“
Opřel si hlavu, naklonil se tak, aby na ni lépe neviděl.
Sam měla stále ruku ve vzduchu, dlaní vzhůru, její prsty čekaly, až se jich dotkne. Jack polknul, zhluboka se nadechl a natáhl k ní ruku. Držel svou dlaň nad její, kůže ho úplně pálila, jak se jí chtěl dotknout. Zadržel dech a měl pocit, že mu shoří plíce.
„Miluju tě, Sam,“ řekl nakonec a položil svou dlaň na její.
Nic necítil, jen vzduch.
/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/

Každý sval v jejím těle jako by se náhle ozval. Sam se prudce nadechla. A poprvé po třech týdnech, kdy ležela téměř bez pohnutí, otevřela oči. Ačkoliv ležela na zádech, snažila se zase nabýt svou rovnováhu, detailně si prohlížela stan, ve kterém byla.
„Už se probrala. Podplukovníku Carterová, slyšíte mě?“
Sam zamrkala, byla zmatená a dezorientovaná, uviděla tvář Malachiho, jednoho ze vzbouřených jaffů, se kterým bojovali na jejich poslední misi.
**Jejich poslední mise…bomba…**

„Kde to jsem?“ řekla přiškrceně, v krku měla strašně sucho.
„Jsme na Talcetti, blízko zdecimované planety v síti bran. Goa´uldi o tohle místo nemají zájem, takže jsme tu prozatím v bezpečí.“
„Co se stalo?“
„Odpálila jste výbušné zařízení, skoro jste zničila všechno, co patřilo Ba´alovi. Našli jsme vás v troskách a přinesli jsme vás sem, aby jste se zotavila.“
„Země…“
„Nikoho jsme se nepokoušeli kontaktovat, báli jsme se, že by se tak mohl Ba´al dozvědět, kde teď jsme. A vy jste byla příliš slabá na to, abyste mohla cestovat. Když jsme vás sem přinesli, měla jste vysokou horečku a blouznila jste.“
„Byla jsem tady?“
V mysli jí vířily představy a okamžiky a Sam jim nerozuměla a nemohla je od sebe oddělit. Kousek po kouskách se jí vše začalo vracet.
Vzpomněla si na tu bombu – že žádala Jacka, aby ji nechal jít a zavřel bránu. Na to, že zprovoznila ten časovač a měla tak několik sekund, než dojde k výbuchu, na to aby odtud co nejrychleji běžela pryč.
Potom ten výbuch.
Vzpomněla si na Jacka. A slunce. A na to, že si spolu povídali, jako kdyby už se nemuseli ničeho obávat.
**Miluju tě, Sam.**

Zamrkala, najednou jí v očích pálily horké slzy. To muselo být tou horečkou – sny, kterých měla plnou hlavu.
„Musím jít domů.“
/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/

Jack bloumal bez zjevného cíle po domě. Na chvíli se zastavil v obývacím pokoji, upřeně se díval na černou obrazovku své televize. Přemýšlel, jestli se má posadit a nesmyslně procházet stovku televizních kanálů. Nakonec došel k závěru, že za tu námahu mu to nestojí.
Šel do ložnice, díval se na svou neustlanou postel a prádlo poházené po podlaze.
Vešel do kuchyně a otevřel ledničku. Zjistil, že tam má půl balíku piv a velkou pizzu, ze které snědl asi polovinu jednoho kousku.
Nakonec se ocitl vzadu za domem, díval se na rozsáhlou zatravněnou plochu, která se táhla od jižní strany domu až ke stromům. Když je hezky, může odtud vidět i vrcholek Cheyenne Moutain. Ale dnes ne. Na obloze, dost nízko, je mrak a vzduch je vlhký a chladný.
Sešel po schodech dolů. Každý jeho krok byl v tom tichu doprovázen hlasitým plesknutím.
Kam vlastně jde, nevěděl. Ale přesto pokračoval dál.
Byl asi sto stop od domu, když se zastavil. Ruce měl v kapsách džínsů. Vzduch byl těžký a voněl. Vnímal ho všemi svými smysly.
Zavřel oči a zvedl hlavu k obloze.
Jako by mu na hrudníku ležela celá tíha Země a dusila ho.
Jeho srdce pomalu pohlcovala černá díra, která se mu vytvořila uvnitř jeho hrudníku.
Každým úderem svého srdce, každým okamžikem, umíral. Možná ne fyzicky….ale tohle byla horší smrt.
Smrt za živa. Rád by přivítal ten klid věčného spánku, ale věděl, že si ho nezaslouží. Klid. Únik.
Dvě horké slzy, první, které si dovolil, mu stékaly po tvářích.
„Jacku?“
Otočil se a viděl ji, jak stojí kousek od něho. Ruce měla zkřížené před tělem, hlavu mírně nakloněnou a dívala se na něj – vypadalo to, jako by si ho pozorně prohlížela.
„Myslel jsem si, že už nepřijdeš,“ řekl . Musí být zbaven svéprávnosti – díky bohu, že ho ta jeho představa stále pronásleduje. Modlil se, aby nikdy nepřestala.
Sam udělala další krok směrem k němu, na rtech měla chabý a opatrný úsměv.
„Vždycky se vrátím.“
Jack se zachechtal, ale nebyl v tom žádný humor a podíval se dolů na vlhkou trávu. Zajel rukama do zadních kapes a prsty zabořil do měkké půdy.
„Ne vždycky, Sam.“

Když se na ni znovu podíval, rty sevřela mezi zuby a v očích se jí třpytily slzy.
Musel se podívat jinam. Jo, určitě se zbláznil. Je cvok. Magor.

„Tři dny,“ řekl, spíš zamumlal jen pro sebe.
„Cože?“
„Tři dny,“ řekl víc nahlas. „Jsou to tři dny, co jsi tady naposledy byla. Myslel jsem, že už nepřijdeš.“
Sam zatajila dech. Jack se přinutil se na ni znovu podívat. Měla doširoka otevřené oči, pootevřená ústa, jako kdyby právě vyřešila nějakou obrovskou záhadu – složila nějakou složitou skládačku.
„Přišla jsem za tebou…“
/*/*/*/**//*/*/*/*/*/*/*/**//*/*/*/*/*/*/

Sam se pokoušela vstřebat to, co jí pomalu začínalo dávat smysl a co jí částečně i děsilo, až z toho měla husí kůži.
Ty *sny* se jí začaly vracet, kousek po kousku, když se vydala zpátky na cestu k bráně, aby se dostala domů, na Zem. V mysli se jí vybavil okamžik, ten podivný okamžik – když ji Daniel objímal a Teal´c jí říkal, jak je rád, že ji zase vidí. Když se osprchovala a Daniel ji zavezl domů. Když stála ve vlastním obývacím pokoji, který teď byla vrstva prachu.
To nebyly sny. To byla skutečnost.
V horečce a ve stavu blízkému komatu byla s Jackem. Překonala tisíce světelných let přes celý vesmír.
Její mysl a zraněná a vystrašená duše ho našla.
A on si myslel, že je duch, pouhá jeho představa.
Jack zavrtěl hlavou. „Perfektní. Nevěřil jsem dokonce ani sobě.“

Jeho nepřirozený hlas ji vytrhl z jejích myšlenek a chvilku jí trvalo, než ho opravdu vnímala. Vypadal unaveně, vyčerpaně. Za poslední dva dny se mu na tvářích objevilo strniště, vlasy mu trčely na všechny strany. Jeho džínsy na něm doslova visely a jeho černé tričko mu nepadlo tak dobře jako obvykle. Nebyl vychrtlý, ale byl…zesláblý.
Sam ztěžka polkla, aby všechny ty emoce, které jí dusily, zahnala.
„Ano, přišla jsem za tebou. Přišla jsem za tebou ten den, kdy odtud Daniel odešel. Žádala jsem tě, aby ses neobviňoval. A přišla jsem, abych se s tebou mohla posadit za dům.“
„Ano.“ Přikývl, pozorně sledoval její tvář. Sam si všimla, jak napnul dlaně.

Ani teď nevěděl, že je to ona. Zabolelo jí u srdce, hrudník jako by ji sevřela neviditelná pěst.
Uvědomila si, že si myslela, že ty láskyplné okamžiky, nebyly skutečné, ale ony se opravdu staly. I když tu nestála tak jako teď, z masa a kostí, tak jí to zlomilo srdce a byla štěstím bez sebe.

„A ve tvé posteli. Spala jsem vedle tebe.“
„Ano?“ Zvedl obočí a naklonil hlavu.
Sam přikývla, líbil se jí ten záblesk v jeho očích. Ten jemný náznak domýšlivého úsměvu.
„Ano,“ řekla tiše. „Ale ty jsi nevěděl, že tam jsem.“
Sam udělala další krok jeho směrem, potřeba se ho dotknout ji zcela ovládala. Nerozuměla tomu, co se stalo a věděla, že pro to nemá žádné vědecké vysvětlení. Bylo to prostě …bylo to jimi. Tím kým jsou, tím kým vždycky byli. Jack dělal občas vtipy, že si někdy myslí, jako by měli společný mozek, tím jak dokáží odhadnout reakci a slova toho druhého. Ale oni sdíleli víc než jen to….a nikdy tomu nevěřila víc než právě teď.

„Jacku, ty nejsi blázen.“
Jen se zachechtal a povytáhl obočí. „Tohle představy mrtvých říkají.“
„Já nejsem mrtvá.“
„Přestaň,“ obořil se na ni. A když popošla blíž, ustoupil dozadu. Sam zůstala stát. „Jenom….si pohráváš s mou hlavou víc než obvykle.“
Sam si překřížila ruce před tělem a podívala se na oblohu. Skousla si dolní ret. „Ty mi nerozumíš, Jacku.“
„Rozumím,“ zakřičel a Sam úplně poskočila.
„Jsi mrtvá. Už nejsi…“ Hlas se mu chvěl a Sam sklonila hlavu, aby se na něho podívala.
Zatajila dech a srdce se jí na okamžik zastavilo, když viděla, jak se mu lesknou oči a jak se mu chvěje brada.
„Ah, sakra….“
Otočil se pryč, ruce si dal v bok a sklonil hlavu. Sam slyšela, jak si odkašlal a tiše posmrkl.
„Jacku,“ obešla ho, třásly se jí přitom nohy, podívala se mu znovu do tváře. „Jacku, podívej se na mě.“
To, co v jeho tváři uviděla, tolik emocí, jí vehnalo slzy do očí. „Věříš mi?“
„Ano.“
„Dotkni se mě, Jacku.“ Věděla, o co ho žádá. Jasně si vzpomínala, když to udělal naposledy,. kdy byli spolu a on k ní vztáhl ruku. Pamatovala si, jaký smutek tenkrát sama cítila, když on odmítl a na jeho spěšně vyřčená slova . **Miluju tě, Sam.**
Zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Dotkni se mě, Jacku,“ řekla pevněji.
„Ne!“
Pokusil se couvnout a Sam pochopila, že je tak moc pohlcen svou bolestí, že ji nevidí.
Sam ho chytila za paži, to ho zastavilo. A než mohl ucuknout, zvedla jeho dlaň ke své tváři.
„Cítíš mě, Jacku!“
Jeho hnědé oči na ni šokovaně hleděly, prudce dýchal. Sam zadržela dech, čekala, dokud to nepochopí. Zajel jí prsty do vlasů, pomalu jimi kroužil. Viděla, že se jeho oči pohnuly a že pootevřel rty.
„Ano, Jacku,“ řekla a přikývla. Druhou ruku pomalu posouvala po jeho paži dolů, až se jejich prsty setkaly. A potom ji zvedla ke své tváři. „Ano.“
Silná potřeba ho políbit, jeho rty pevně přitisknuté na ty její, to ji bralo veškerou její sílu a tiše zavrněla jako kočka.
Když jeho jazyk přejel po jejích rtech, Sam je pro něj otevřela. Nebyla schopná a ani ochotná udělat nic jiného, než se tomu polibku oddat. Jack zasténal, obě jejich těla v souznění vibrovala. Sam ho objala a když se k ní sklonil, aby polibek prohloubil, vychutnávala si to, jak se mu svaly na zádech napínají.
Když se jí zatočila hlava a hrozilo, že se jí podlomí kolena, Jack polibek přerušil opřel si hlavu o její krk. Sam se nadechla a skrz slzy, které jí nepřestávaly téct po tvářích, se usmívala.
„Bože, Sam,“ zašeptal chraptivě a křečovitě. „Nevím jak …ale je mi to jedno….“
Sam trošku ustoupila, zvedla ruce, aby se dotkla jeho vlhkých tváří. „Já ti to povím, ale ne teď.“
Jack se usmíval, přikývl a znovu ji políbil – ten dotyk jako by ji pálil a mrazil zároveň. Každičký kousek její těla ožil. Potom Jackova ruka našla tu její a jejich prsty se spojily a on ji vedl do domu.
/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/

Ležel na boku, hlavu si opíral o ruku a polštář měl zmáčknutý pod paží. Poslední sluneční paprsky pronikaly oknem jeho ložnice a zanechávaly na zmačkaných přikrývkách a její spícím těle zlatou záplavu.
Byla otočená obličejem k němu, ramena a paže měla nahé, přikrývka stěží zahalovala její prsa. Vypadala klidně a uvolněně.
Teď, po prvotním šoku, kdy se víc přiblížil k možnosti – že by akceptoval to, že je skutečná, viděl pozůstatky toho, co se jí v posledních týdnech stalo. Tváře měla pohublé, její pleť byla bledší - skoro průsvitná. Pod očima měla tmavé kruhy a pozůstatky hluboké rány, kterou měla podél vlasů, když jí vlasy odhrnul, byly stále vidět.
Ale viděl ji už i v horším stavu a stejně je i tak nádherná. Je to pořád Sam. **Jeho** Sam.
Jack se zhluboka nadechl, užíval si její vůni, která naplnila vzduch v jeho ložnici.
Jestli je tohle šílenství, tak nechce být nikdy vyléčen.
A jestli je to pravda – a *bože* ať je to pravda – bude v neděli v nejbližším kostele. Klečet a děkovat bohu.
Sklonil se k ní a políbil ji na tvář. Sam tiše zasténala, ještě víc se v jeho posteli schoulila a ve spánku se usmívala. Opatrně, aby ji nevzbudil, vyklouzl zpod pokrývky, vstal a natáhl si džínsy. S tím, aby si zapnul pásek, se nezdržoval. Potichu vyšel z ložnice a vydal se chodbou do obývacího pokoje.
Ohlédl se přes rameno a ujistil se, že Sam opravdu nevzbudil a že tu není s ním. Zvedl telefon. a vyťukal číslo.
Po několika zazvoněních se ozvalo. „Daniel Jackson.“
„Ahoj, Danieli,“ řekl Jack a potom si odkašlal. **Jak by s tím měl jenom začít…*

„Jacku, nazdar! Rád tě slyším. Tak trochu jsem doufal, že mi zavoláš.“
„Ano, jenom – myslel jsem, že tě trochu zkontroluji.“ Přimhouřil oči. Podíval se do chodby, ale Sam tam nebyla. **Samozřejmě, to je asi proto, že jsi si ji představoval – představoval jsi si i ten sex, nejlepší, jaký jsi kdy zažil – představoval jsi si, že spí ve tvé posteli. Ty idiote!**

„Oh. Ano. Ještě jsi to neslyšel?“
„Co?“
„Wow, myslel, že se za tebou zastaví. Nebo třeba zavolá. Jacku, Sam je…“
Jack už nic víc neslyšel, zavěsil uprostřed Danielovy věty.
**Sakra!**
Rychle vyběhl těch několik schodů z pokoje do chodby a pokračoval dál do ložnice. Celou dobu se usmíval.
Když vešel do dveří, Sam seděla na posteli. Prsa si zakrývala přikrývkou. Usmívala se a jen zavrtěla hlavou.
„Volal jsi Danielovi, aby ses ujistil, že nejsi….“
Jack si klekl na postel a opřel se o ruce, umlčel ji polibkem. Sam mu dala ruce kolem krku a oba se svezli zpátky na postel. Jack svými ústy zkoumal její krk a ramena, dnes už podruhé. Sam tiše vzdychala a svým jemným dotykem ho přiměla, aby se na ni podíval.
„Co?“ zeptal se.
„Já tě taky miluji, Jacku.“
Jack se usmál, do paměti si vryl, jak Sam v tento okamžik září oči i tváře a chtěl si tento okamžik uchovat navždy. A potom překryl její ústa svými a plně využil svou druhou šanci.

KONEC!!!