Titul: Won’t you die tonight for love
Autor: Peggy
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Děti
Délka: Středně dlouhé
Časová osa: 8. série, mezi Death Knell a Heroes
Stav: Kompletní
Synopse: Sam při jedné akci umírá. Jack si poté musí uvědomit, jestli je schopen pro ni i zemřít.

__________________________________________________________

„Drahý Jacku…“ Sam seděla už asi hodinu a půl za stolem ve své laboratoři a právě vztekle roztrhala a vyhodila do koše další pokus o dopis. Už ani nepočítala kolikátý dopis to byl, ale koš jí podobně zmuchlanými papíry doslova přetékal a vlastně bylo s podivem, že ten poslední zmuchlaný kousek zůstal uvnitř a nevypadl na zem stejně jako pěkných pár jeho předchůdců. Sam už sama na sobě začínala cítit jak jí pomalu přetékají nervy, stejně jako koš vedle jejího stolu. Už měla všeho dost. Toho, co se tady v poslední době děje. To, že má práce nad hlavu, ale místo toho tady sedí a snaží se jako malá puberťačka načmárat alespoň pár slov do dopisu pro svojí životní lásku. V polední době mohla sakra hodně cítit to napětí mezi ní a plukovníkem O’Neillem. Všechny ty pohledy a vzájemné letmé doteky. Dohánělo ji to k šílenství. Nedokázala se soustředit na nic natož na práci.
Najednou se jí nade dveřmi rozezněl alarm ohlašující neplánovanou mimozemskou aktivaci brány. Červené světlo rychle problikávalo a střídavě ozařovalo bledě červenou barvou stěny laboratoře i všechny přístroje a Saminy tváře měnily barvu v rytmu jeho problikávání.
Sam si povzdechla a podívala se na hodinky, aby vzápětí zjistila, že se v nejbližších minutách a vlastně ani hodinách, nemá domů vrátit žádný z týmů mimo Zemi. Odstrčila židli na které seděla od stolu a s rukama v kapsách se otráveně vydala směrem k řídící místnosti.

„Tati.“ Vyšlo ze Saminých úst překvapeně hned jak vstoupila do zasedací místnosti. Oči jí spočinuly ještě na dalším neznámém člověku. Tady spíš Tok’rovi. Byl vysoký a měl světlé vlasy. Stejně jako její otec měl na sobě kožený tok’erský úbor, který svou světlou barvou perfektně ladil s jeho vlasy i pletí. Sam si uvědomila, že jí od pohledu přijde docela sympatický. Což se jí u Tok’rů zrovna moc často nestávalo.
Pokývala hlavou na pozdrav a on udělal to samé. Sedla si do svého křesla u stolu a teprve teď si všimla, že už je zde i plukovník s Danielem a Teal’cem. Generál Hammond zrovna vstoupil do místnosti. Sam s Jackem vstali ze svých židlí a zasalutovali mu na pozdrav.
„Pohov.“ Pokynul jim oběma generál a společně s nimi se posadil. „Jacobe, rád tě vidím. Tak co jste nám přinesli tentokrát?“ Otázal se generál a po své pravé ruce zahlédl mírný Jackův úšklebek. Moc dobře věděl, co znamenal. A vlastně i on sám byl zvědavý, co po nich Tok’rové budou chtít tentokrát.
„Taky tě rád vidím, Georgi,“ Oplatil mu Jacob zdvořilost. „Přišli jsme, abychom vám oznámili polohu jedné planety, která má, podle našich skenerů značné zásoby Nakadrie.
„Co? Nakadrie?“
„Ano, Sam, Nakadrie.“
„Ale já myslela, že…“
Jacob pokýval hlavou a nenechal ji domluvit. „Vypadá to na další pokusnou planetu.“
„Jako bylo Kelowna?“
„Domníváme se, že ano.“
Sam se podvědomě zamračila.
„Ale?“ Vstoupil jim do rozhovoru Jack.
„Jacku?“ Podíval se na něj Jacob nechápavě.
„Vždycky, když přijdete s něčím takovým, tak je tu nějaké…ale.“
Jacob se zarazil. Očividně o něčem přemýšlel.
„A je to tu.“ Povzdechl si Jack.
„Není to nic strašného Jacku.“ Uklidňoval ho Jacob. „Jen je ta planeta obydlená.“
Jack zvedl hlavu a vypadal, že chce ještě něco dodat, když však zachytil výhružné pohledy ostatních, to co měl na jazyku zase rychle spolknul. Poníženě se sesunul zpět do křesla a dál poradě nevěnoval přílišnou pozornost. Mělo to být znamení protestu, ale ostatní jeho mlčení a nepozornost celkem uvítali.
„Na té planetě žijí lidé zhruba na technické úrovni Země.“ Pokračoval Jacob.
„A vy nás teď potřebujete, abychom to s nimi dohodli.“ Dodala Sam a Jack zpozorněl, když zaslechl její hlas.
„Sam…“ Konejšil ji otec.
„Ne, tati, nemyslela jsem to ve zlém. Přeci jen bude asi lepší, když se s lidmi tamější planety pokusíme vyjednávat my.“ Na chvíli se zamyslela a ztichla. „Přeci jen, vy máte symbionty a to, upřímně, nedělá nejlepší první dojem a nám o Nakadrii jde hodně a nemůžeme si dovolit chyby.“ Dodala po chvíli.
„Ano Sam, i tak by se to dalo říct.“ Usmál se na ni Jacob a pokrčil rameny.
„Dobrá, zítra v 8:00 vyrážíte SG-1.“ Ukončil generál poradu a na srozuměnou ještě pokýval hlavou s kamenným výrazem ve tváři což byla známka, že nepřipouští žádné protesty ani výjimky a tak se o to ani nikdo nepokoušel. Jediný, kdo by vlastně připadal v úvahu, že by protestoval, byl Jack, ale ten se zdál v tuto chvíli podivně apatický, ale nikdo to raději neřešil. Chvíli byl před misí klid a všichni to uvítali. Jen Sam z toho neměla dobrý pocit, připadal jí unavený a přestože zde nebylo zrovna teplo, měl červené tváře. Za celou poradu si navíc nemohla nevšimnout, že se choulí do sebe a evidentně se snaží zahřát. Tohle vypadalo na teplotu, řekla si sama pro sebe a když opouštěli zasedačku poslala tátu napřed k její laboratoři s tím, že za chvíli přijde a vydala se za Jackem.
„Pane.“ Dohnala ho po chvíli.
Jack zastavil a otočil se k ní. Sam si hned všimla jak se jeho oči leskly. Upíral je na ní a ona najednou nevěděla proč tu je.
„Ano?“ Přerušil po chvíli trapné ticho. Ne, že by mu Samina přítomnost byla nepříjemná, ale už takhle se cítil jakoby mu tváře hořely a pod jejím pohledem už si připadal jakoby ho někdo hodil přímo do pece.
Sam zamrkala, jak se probrala a uvědomila si nastalé trapné ticho a vůbec celou situaci.
„Pane, chtěla jsem se zeptat…jestli jste vpořádku.“ Zavrtala rychle pohled kamsi do země. Nevěděla co s rukama a tak je zastrčila do kapes. A nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou.
Jack se na ni zpytavě podíval. „Carterová? Co by nemělo být vpořádku.“ Odpověděl otázkou a ne zrovna příliš přesvědčivě.
Sam najednou začala litovat, že za ním šla. Nejspíš to vůbec nebyl dobrý nápad.
„Je mi dobře Carterová.“ Ujistil ji a podíval se na hodinky. „A jestli mě teď omluvíte, tak za necelých deset hodin nás čeká mise a já to mám domů ještě pěkný kousek…“
„A…ano pane, jistě, omlouvám se.“ Začala trochu zmatkovat.
„To je dobrý, Carterová.“
„Jistě pane. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Carterová.“ Jack uhnul pohledem směrem k vytouženému východu a vzápětí se onou cestou rozešel. Minul Sam. Ta jen sklonila hlavu a vydala se zpátky do nitra SGC ke své laboratoři, kde na ni už čekal Jacob.

**********************************

„SG-1, kde je plukovník O’Neill?“ Ozval se skrze reproduktor hlas generála Hammonda. Sam a ostatní se na něho dívali z místnosti s bránou přes okno do řídící místnosti. Všichni jen prostě pokrčili rameny ve výmluvném gestu.
V tom se otevřely dveře a v nich stál Jack. Ale na první pohled s ním nebylo něco vpořádku. Měl kruhy pod očima. Ruce se mu třásly. Zapadlé skelné oči se dívaly jakoby nepřítomně. V obličeji už neměl tu červenou barvu co včera. Teď tam nebyla žádná barva. Na čele se mu tvořily krůpěje potu.
„Plukovníku, můžete mi říct, kde jste byl?“ Spustil na něj generál. Nemohl vidět v jakém je plukovník stavu…Jack byl k němu otočený bokem a prakticky hned jak vešel se otočil k bráně na SG-1, takže k němu stál zády.
Vypadalo to, že generál chce ještě něco říct, ale byl umlčen prudkým pohybem Sam kupředu. Přesně ve chvíli, kdy už si myslela, že se plukovník neudrží na nohou, k němu přiskočila a na poslední chvíli alespoň zmírnila jeho pád. Ve vteřině u něho byli i Daniel s Teal’cem. A Sam tak nějak vzdáleně slyšela, jak generál volá zdravotnický tým do prostru brány. Všechna její pozornost se soustředila jen na Jacka a na to, že měl evidentně hodně zvýšenou teplotu. Horečka by v tomto případě nejspíš byla výstižnější.
Janet se přiřítila se svými pomocníky a lehátkem. Jacka na něj naložili a odvezli pryč. SG-1 zůstala stát před bránou a zaraženě čekali co mají dělat. Nakonec to Sam nevydržela a jakoby jí to teprve teď došlo, rozběhla se za Jackem na ošetřovnu.
Janet jí ale dovnitř nepustila.

********************************

Zhruba o půl hodiny později šramot za dveřmi na ošetřovnu utichl a Sam pomalu nakoukla dveřmi dovnitř. Jedna sestřička zrovna rovnala do skříňky nějaké léky a nikdo jiný zde nebyl. Potichounku tedy ještě trochu otevřela dveře a protáhla se jimi do místnosti tak, aby na sebe příliš neupozorňovala. Přešla na druhou stranu k posteli, kde ležel Jack. Spal. Chvíli pozorovala jeho pravidelně se vzdouvající hrudník, pak se beze slova, bez jediného zbytečného pohybu otočila a odešla. Nikdo netušil, že tam vůbec byla. Ani ona sestřička si jí nevšimla. Jen Jack, který zrovna spal bezesným spánkem něco cítil. Něco…prostě jen něco…

********************************

„Majore, vydáte se se zbytkem SG-1 na tu planetu. Myslím, že tady si bez plukovníka O’Neilla poradíte.“
„Ano, pane.“ Zasalutovala Sam a Daniel s Teal’cem se také rozloučili i když ne zrovna salutováním.
„Hlášení podáte za tři dny.“
Byli vlastně připraveni, takže vyrazili téměř okamžitě.
Brána se za posledním mizejícím členem SG-1 zavřela. Jack stále spal a o ničem nevěděl. Kdyby to ale byl věděl, jistě by se ze spaní neusmíval… Sestřička, která ho přišla zkontrolovat se usmála při pohledu na jeho neklidná víčka. Byl daleko. Daleko od Země. Všude byla tma a zároveň světlo, když chtěl vidět. A cítil, že tam není sám.

„Generále.“ Přišel Jack do řídící místnosti.
„Plukovníku, co tu děláte? Doktorka vám přece nařídila několik dní ležet.“
„Vždyť už je to několik dní, pane.“
„Jsou to necelé dva dny, Jacku. Takže se koukejte vrátit na ošetřovnu.“
Jack na generála vrhl ztrápený a zároveň vzpurný pohled, ale říct už nic nestihl.
„To je rozkaz!“ Vypálil generál když viděl, že se Jack chystá protestovat. Jack poraženě sklonil hlavu a rozešel se směr ošetřovna.
NEPLÁNOVANÁ MIMOZEMSKÁ AKTIVACE! Rozlehlo se chodbami SGC jen co Jack složil hlavu na polštář. Okamžitě chtěl samozřejmě vstávat, ale Janet byla rychlejší a zatlačila ho zpátky na postel.
„Tak prr, plukovníku. Vy tady hezky ještě pár dní zůstanete a žádné procházky.“ Dodala v souvislosti s Jackovým výletem ze kterého se před pár minutami vrátil a která jí samosebou neunikla.
Jack už se na další odpor nezmohl. Točila se s ním celá ošetřovna. Janet si všimla, jak zbledl. Položila mu ruku na čelo.
„Plukovníku, stále máte teplotu, tak buďte tak hodný a odpočívejte, takhle tu stejně nikomu neprospějete.“
Jack neodpověděl. Jen zavřel oči a ve chvíli usnul.

*********************************

„No tak, rychle, položte ho sem!“ Slyšel Jack Janet křičet a dokonale ho to probudilo. Pokusil se otevřít oči, ale jen to udělal, bodlo ho do očí jako jehla prudké světlo a s ním se znovu rozhoupal svět. Rychle je zase zavřel a jen poslouchal, co se děje.
Evidentně na ošetřovnu přivezli nějakého muže. Nejspíš byl těžce raněný. Kolem pobíhala spousta lidí. Janet křičela pokyny a sama se věnovala svému pacientovi.
Jack uvažoval, kdo to adi je a z kterého týmu. Ovšem nepřemýšlel nad tím příliš dlouho. Myšlenky se mu postupně rozutekly a on znovu usnul.

**********************************

„Doktorko.“
„Aaa, plukovníku, už jste vzhůru.“
„Ano doktorko.“ Znovu zamrkal a hřbetem ruky si promnul oči. Zdálo se mu, že v Janetíně tváři vidí smutek a snad i bolest. Pak si vzpomněl, že těsně před tím než usnul, přivezli na ošetřovnu raněného. Že by to s tím mělo něco společného?
„Stalo se něco doktorko?“ Zeptal se.
„Janet neodpověděla a tak pokračoval.
„Ten muž, kterého jste sem včera přivezli…“
„Předevčírem, plukovníku.“ Hlas se jí lehce chvěl, když ho opravovala.
„Předevčírem?“ Zamrkal překvapeně.
„Ano, včerejší den jste celý prospal.“
Jack chvíli zaraženě mlčel, pak ale usoudil, že to není až tak podstatné a nechal to být. Chtěl se dozvědět, co se stalo.
„Kdo to byl?“ Zeptal se přímo.
Janet k němu vzhlédla.
„To byl Daniel.“ Odpověděla a oči se jí zaleskly.
V Jackovi hrklo. Znovu se mu udělalo špatně.
„Daniel?“ Zeptal se, jakoby se ujišťoval, že se nepřeslechl nebo že si Janet nedělá legraci. Z jejího výrazu ale poznal, že na vtipy rozhodně nemá náladu. To nevypadalo dobře. Janetina tvář mluvila za vše.
„Snad není…“ Nedokázal to ani vyslovit. Žaludek se mu při představě toho co chtěl říct sevřel a udělal jistě několik kotrmelců.
„Ne, ne, plukovníku.“ Rychle ho Janet uklidňovala i když věděla, že to co mu bude muset říct, bude možná ještě horší…
„Daniel leží tady.“ Odhrnula závěs ob tři lůžka. „A je stabilizovaný. Bude vpořádku.“
Jack viděl ležet svého přítele na nemocničním lehátku. U jeho hlavy pípaly přístroje a jemu se ulevilo. Hluboce si oddechl.
Janet znovu zatáhla závěs. Přisedla si k Jackovi na postel a hledala vhodná slova.
Jacka se znovu začala zmocňovat nervozita, ne-li dokonce panika. Co se to proboha děje?
„Doktorko?“ Prolomil dusné tíživé ticho.
„Plukovníku…“ Janet nevěděla jak to říct. Byla by snad kdekoliv jinde stokrát radši než teď a tady. Ještě si to vlastně nestihla ani uvědomit a teď to musela přiznat. „…je mi to líto, ale…“ Hlas se jí vytratil.
Jack ji pozoroval a hltal každé její slovo.
„…Sam.“
Jack při vyslovení toho jména úplně zbledl.
„Co? Co je s Carterovou?“ Odmítal Janetina slova pochopit.
„Sam je mrtvá.“ Dořekla Janet a složila si hlavu do dlaní. Jack už nevnímal jak se jí vzlyky otřásala ramena. A ona neviděla, jak se mu z oka vykutálela slza. Jedna jediná slza. Nic víc ven nepustil, ale uvnitř ho ta tři slova roztrhala na kusy. Byla mnohem ničivější než atomová bomba a stejně jako ona po sobě zanechala jen spálenou a vyprahlou pustinu. Bez citu, bez života… Cítil, jakoby se mu zastavilo srdce. Díval se kamsi skrze Janet. Nebyl na ošetřovně…byl kdesi daleko…bloudil a ztrácel se ve vzpomínkách.
Říká se, že když umíráte, proběhne vám před očima celý život, Jack teď ale neumíral a přesto právě poznal jaké to je…
Najednou zalapal po dechu. Uvědomil si, že celou dobu vlastně nedýchal. Rozhlédl se. Janet už tady nebyla. Pochopila, že bude lepší, když to teď nechá o samotě.

Byl to zhruba měsíc, co Sam navždy odešla. Jackovi bylo řečeno, že na té misi, kam je Tok’rové poslali se objevili goauldi - konkrétně Anubis. Nebylo to kvůli nim, ale dozvěděl se o Nakadrii a rozhodl se tu planetu buď obsadit nebo zničit. Nakonec to bohužel dopadlo tak, že ji radši zničil. Jelikož obyvatelé se nehodlali jen tak vzdát.
SG-1 se při útoku pokoušela dostat k brány i s lidmi, kteří se chtěli zachránit. Brána stála uprostřed hlavního města na Velkém náměstí. Nebyl problém se k ní dostat ovšem hrozilo zde stejné riziko jako u každého útoku goauldů. Letouny bombardovaly města, domy, lidi. Daniel byl při útoku těžce raněn a Teal’c ho odnesl k bráně, kde ho evakuovaní dopravili na Zemi. Sam mezitím pomáhala lidem z jednoho domu. Zrovna k ní přiběhla žena. Brečela a křičela, že musí do domu pro dceru. Sam si všimla blížícího se goauldského útočného letounu a rozběhla se tam. Zmizela v útrobách polorozpadlého domu a to bylo naposled, co ji Teal’c viděl. Všiml si mohutného proudu paprsků jak ozářil nejvyšší budovu ve městě a prošel skrz ni kamsi do hlubin planety.
Teal’c obrátil svou pozornost k domu, kde před chvílí zmizela Sam. Zděsil se, když uviděl jen ruiny a spoustu plamenů. Žena, které se tam Sam vydala pro dceru teď propukla v histerii. Chtěla se tam rozběhnout, ale bylo už pozdě…Teal’c ji stačil chytit než mohla cokoli udělat a nevybíravě ji prohodil bránou. Půda pod jeho nohama se začala chvět a budova do níž paprsek mířil se postupně roztříštila na prach. Rychle skočil do brány a už předem věděl, že nebude kam se vrátit.

SG-1 zachránila na té planetě 112 lidí. Nic z toho, kolik jich zemřelo. A zaplatila za to jednu z nejvyšších cen. Daniel se brzy zcela zotaví a to jak fyzicky, tak psychicky, ale prázdné místo po jejich přítelkyni, majoru Samanthě Carterové, zůstane. Už nikdy nebude nic jako dřív. To si Jack poprvé plně uvědomil, když Janet, stejně jako jemu předtím, sdělovala onu smutnou zprávu Danielovi…bylo to zhruba týden poté, co to řekla Jackovi. Podle Janet už byl připravený, čekali až se uzdraví a déle mu to už tajit nechtěli…ani nemohli, dřív nebo později by na to tak jako tak přišel. Mířil tenkrát na ošetřovnu za Danielem. Slyšel odtamtud hlasy a pak tichý vzlykot. Nakoukl otevřenými dveřmi dovnitř. Daniel seděl schoulený na posteli a rukama si objímal pokrčené nohy, hlavu měl zabořenou mezi koleny a ramena se mu třásla. Janet seděla vedle něj a tiše ho v uklidňujícím gestu hladila po zádech. Jack radši potichounku vypochodoval z ošetřovny. Zase měl na krajíčku… Potichu zavřel dveře a nechal tam Daniela, který nalezl útěchu u doktorky, ale co on? Jeho jediná útěcha odešla, už není nikdo, kdo by ho utěšoval, když mu je zle a neví jak dál. Byl prázdný. Do očí se mu hrnuly slzy a přesto nic necítil. Jakoby ani nebyl.
Nevědomky se vrátil do své kanceláře. Sedl si za stůl a jako by mu vedl ruku někdo jiný otevřel šuplík a vytáhl z něho malý, složený a pomuchlaný kousek papíru. Věděl co to je, četl to už snad stokrát. Našel to náhodou v Samině bývalé kanceláři, když ji před týdnem vyklízeli. Byl adresován jemu…

Drahý Jacku,

vím, že si asi pomyslíš proč dopis? Zároveň ale vím, že Ty to pochopíš. Není jednoduché druhému člověku říct takovou spoustu věcí, které má na srdci. Já k tomu nikdy nenašla odvahu. Nechtěla jsem si to přiznat, natož pak něco říct. Poslední dobou cítím, že se mezi námi něco děje. Uvědomuji si, že se situace vyhrocuje čím dál tím víc a mám pocit, že je na čase něco udělat. Cokoli. Hodně sem o nás, ano čteš správně opravdu jsem řekla „o nás“, přemýšlela a už se to nebojím ani říct nahlas. Zakřičím klidně na celý svět, že bych strašně moc chtěla strávit zbytek života s Tebou. Ne se na Tebe jen z povzdálí dívat a nemoci se Tě ani dotknout. Ničí mě to. Nevím jestli Ty ke mně ještě něco cítíš, ale já jsem si svými city už konečně stoprocentně jistá. Tenkrát na tom Anýsině stroji jsem musela říct něco čeho jsem se skutečně bála, ale byla to pravda a když jsi tam seděl Ty a říkal ta slova, cítila jsem, že ani u Tebe to není chvilková záležitost. Ano, mohla jsem se splést, to už se mi v životě naneštěstí stalo víckrát…pokud ano, tak se ti omlouvám…Každopádně mám teď před sebou misi, ale až se z ní vrátím, podám rezignaci. Takhle žít nemůžu, ať už se rozhodneš jakkoli. Ve lži už dál nechci žít. Ty víš, že jsem Tě vždycky milovala a vždycky Tě milovat budu. Na tom nikdo jiný nemůže nic změnit.

Navždy Tvá Sam

Jackovi se po tváři rozkutálela slza a další. Jedna dopadla na list a písmo se v ní pomalu začalo ztrácet. Uvědomil si to a rychle se to snažil rukávem vysušit dřív, než se jí podaří zničit to jediné, co tady JEMU skutečně zanechala.
„Už nikdy nebude nic jako dřív.“ Vzdychl a dopis znovu složil a mechanicky ho uložil zpátky do šuplíku. „Ach Sam.“

**************************************

Uplynul další měsíc a Jack začínal mít čím dál silnější pocit, že už to tady nevydrží. Chodil po SGC jako tělo bez duše. Byl nevrlý, když ho někdo oslovil a tak už si všichni zvykli na něho raději nemluvit. Daniel už se ze zranění úplně vyléčil a zhruba před čtrnácti dny začali znovu chodit na mise. Ty se dřív Jackovi zdály mnohem záživnější, zvláště ty, kde se byli jen podívat po Danielových oblíbených památkách, tak přesně tyhle dříve tak nudné mise, teď byly čirým utrpením.
Zlom přišel až před pár hodinami, kdy se na základně objevil Jacob. Jack ho neviděl od rozlučkového obřadu se Sam. Kde měl mimochodem řeč. Která vůbec nevypadala jakoby se loučil a vzdával hold členovi svého týmu. Ale nikomu to nepřišlo divné. Každý na základně věděl, že mezi nimi je něco víc než jen obyčejný pracovní vztah, ten cit už evidentně překročil i hranice přátelství. Jen oni dva byli jediní, kteří si to nechtěli přiznat.
Jacob jim přišel říct, že objevili planetu, kde se shromažďuje větší část Anubisovy flotily. Tentokrát ale trval na tom, že půjde s nimi. Tok’rové měli plán a Jackovi se kupodivu zdál docela reálný. Byl si skoro jistý, že je spíš Jacobův, než ostatních Tok’rů. Měl při pohledu na Jacoba podivný pocit, že je do všeho hodně zapálený. Napadlo ho, že je to kvůli Sam. Chtěl ji snad pomstít? Ale Jack s jeho plánem souhlasil a cítil na sobě, jak se na onu misi těší.
Že by to bylo z toho samého důvodu, který má Jacob?
Znovu si vzpomněl na Sam. Stáhl se mu žaludek. Její obraz a její smích v něm vyvolávaly reakce, které by se daly přirovnat k síle tlakové vlny po výbuchu atomové bomby, možná rovnou výbuchu Samina tak oblíbeného Naquadahového reaktoru. Usmíval se. Cítil to na sobě. Vždycky, když na ní myslel musel se usmívat. I když mu teď bylo spíš do pláče.
Jacob se na jeho zasněný pohled díval chvíli vyplašeně, pak to ale přešel. Danile s Teal’cem a Hammondem už byli na jeho duševní nepřítomnost na poradách celkem zvyklí. Vždycky se díval na jediné místo. Na Samino prázdné křeslo. Hammondovi ho bylo síto a tak ho nechával, ale v poslední době nevnímal z porad vůbec nic a to bylo v následných misích nebezpečné nejen pro něj, ale i pro další členy jeho týmu. Den předtím než přišel Jacob mluvil s Danielem a oznámil mu, že Jacka pošle na „dovolenou“. Nechtěl ho hned vyhodit, ale zároveň nehodlal čekat než se něco stane. Proto se rozhodl, že Jackovi nařídí dovolenou a budou moci pouze doufat, že si utřídí myšlenky a všechno bude zase dobré. Ovšem Daniel jeho optimismus nesdílel. Pokud Hammond pošle Jacka pryč, byl si téměř jistý, že už se nevrátí.

Jacka probral chlad, který se mu otřel o týl. Otřásl se. Uvědomil si, že je ještě pořád na poradě. Zamrkal a potřásl hlavou. Necítil se příliš dobře. Věděl, že to není jeho fyzickou kondicí. Příčina byla spíš v jeho psychice. V jeho duševním rozpoložení. Snažil se s osudem smířit, ale nedařilo se. Byl nešťastný a chtě nechtě se jeho beznaděj začala projevovat i napovrch. Stokrát by se mohl zaříct, že to na sobě nenechá znát. Nešlo to. Jeho vůle jindy tak silná, ho začínala zrazovat. Cítil se sám a slabý. Byl schopný velitel, ale přišel o blízkého člověka a to ho uvnitř doslova stravovalo.

Sam stála přímo za Jackem. Rukou se zlehka dotkla jeho šíje. Ucítila jak pod jejím dotekem ztuhl. Napadlo ji, jestli mohl cítit její přítomnost. Byla si jistá, že něco cítil. Těžko však říct jestli to bylo kvůli ní.
Všimla si, že vůbec nedával pozor. Prohrábla mu rukou vlasy a zamrazilo ji, když jím její ruka doslova prošla. Nebylo jí to příjemné.

Koneckonců to nebylo příjemné ani Jackovi, znovu se otřásl a rozhlédl se okolo sebe. Hledal místo odkud na něho mohlo táhnout. Nic však nenašel. Možná někdo na chvíli otevřel dveře. Tím, že u dveří nezaznamenal žádný pohyb se ale raději nezabýval.

Sam svou ruku odtáhla. Hleděla střídavě na ni a na Jacka. Její pohled připomínal někoho, kdo právě uviděl ducha. Což v jejím případě nebylo zase tak od věci, ale zvláštní to rzhodně bylo, jelikož to znala - od Daniela. I přesto ji to zarazilo. Možná spíš zamrzelo. Chtěla se povznést, když jí to Oma nabídla. Kvůli němu to chtěla. Nechtěla přijít o poslední možnost být s ním. Věděla, že je to šance a nechtěla se o ni navždy připravit smrtí. Na výběr z více možností neměla… Ale tohle bylo hrozné. Utrpení. Nemoci se ho přesto ani dotknout. Proč se mu kruci nemůže ani ukázat? To netušila. Pouze cítila, že nesmí. Měla to zakázané. Porušila by pravidla. Ale ne pravidla ostatních. Tohle nechtěl a Oma. Mělo se něco stát a ona do toho nesměla zasahovat…

Porada skončila. Sam stála u stěny za Jackovými zády, ale nikdo o ní nevěděl. Pro ně zemřela a ji zžíralo, že jim nemůže říct, že tak to není. Daniel s Teal’cem prošli kolem ní. Pak ji minul její otec hluboce zabrán do hovoru s generálem Hammondem. Jack se vydal hned za nimi. Sam zatajila dech. A když kolem ní procházel a stále ji neúmyslně ignoroval, už to nevydržela.
„Jacku!!!“ Zakřičela z plných plic a znělo to tak zoufale, že by to snad pohlo i srdcem z kamene.
K jejímu úžasu se zastavil. Chvíli se nic nedělo, ale pak sevřel cosi v dlani a rozešel se směrem ke dveřím. Sam se z očí začaly kutálet třpytivé slzy. Ale i přes ně viděla, že se ještě ve dveřích zastavil a ohlédl se. Sam přestala vzlykat a podívala se na onu stříbrnou věc, kterou předtím pevně svíral v ruce a nyní mu jen tak ležela na dlani a dolů visel stříbrný řetízek. Stále se na tu věc díval a Sam ji poznala. Byly to známky a ona už tušila čí…Pomalu k němu přišla a znovu pohlédla do jeho, stále ještě rozevřené, dlaně. Měla pravdu. Byly její.
Natáhla ruku a chtěla se jich dotknout, když Jack prudce zvedl hlavu. Polekaně stáhla ruku zpět a zděšeně o krok ustoupila.
„Sam?“ Zeptal se. Výraz v jeho očích byl neurčitý, nedalo se říct, zda ji skutečně vidí nebo má jen vidiny, což by ve stavu v jakém byl posledních pár týdnů nebylo vůbec tak divné.
Chvíli zůstala zaraženě stát.
Než stačila cokoli říct, otočil se a doslova odtamtud utekl.
„Jacku!“ Křičela na něj a snažila se ho dohnat. On ji však nevnímal.
„Jacku!“ Nevzdávala to.
Pak jí napadlo, proč za ním vlastně běhá? Vždyť na něj přece může počkat. Z dosavadní trasy jeho cesty nebylo těžké uhodnout, kam míří - pánské šatny.
Zastavila se. A právě ve chvíli kdy zmizela se Jack otočil. Zklamaně potřásl hlavou a pomyslel si, že blázní. Zvolnil tempo, zvolnil, spíš se teď už ploužil…
Otevřel dveře pánských šaten. Všiml si, že stojí na opačné straně. Zhluboka se nadechl a jal se výplody své fantazie statečně ignorovat.
Sam ho chvíli pozorovala. Pak to zkusila znovu.
„Jacku.“ Oslovila ho, ale on se dál přehraboval svou skříňkou a ji evidentně nevnímal. Nevěděla jakou mu dalo práci, aby ji neviděl, ale snažil se seč mohl, přesvědčit sám sebe, že si s ním jen hraje jeho fantazie.
Sam si všimla, co vyndal ze skříňky…ručník. Půjde do sprchy, věděla to. Ne, že by ji to nelákalo, ale tohle nechtěla. On o ní evidentně nevěděl a snížit se jako nějaký ubohý šmírák ke špehování člověka jenž byl jejím velícím důstojníkem, to nechtěla. Mezitím Jack vlezl do sprchy a zatáhl za sebou závěs. Ani to nepostřehla. Vrátila se v myšlenkách k tomu slůvku „byl“ jejím velícím důstojníkem a ona si chtěla zodpovědět otázku, co jsou vlastně teď. Ano, pro něj je bezpochyby mrtvá, ale on pro ni? Dávno pro ni není velící důstojník…

Když Jack zhruba za půl hodiny ze sprchy vylezl, nikoho v šatně neviděl a evidentně se mu dosti ulevilo-
„No tak vidíš, stačila horká sprcha.“ Uklidnil sám sebe a bosý přešel ke své skříňce. Jeho kroky, ťapkání ještě vlhkých chodidel na chladné podlaze, to byl jediný zvuk, který slyšel.
„Díky bohu.“

Tentokrát se i přes to, že už bylo značně pozdě rozhodl odjet domů. Nechtěl tu zůstávat. Bál se. Bál se toho, co ho zde čekalo. Teď nemyslel přeludy a výplody jeho fantazie, ale vzpomínky. Místa, chodby, věci a dokonce i lidi. Už si myslel, že se z toho konečně dostal, ale najednou ho jeho vlastní mysl zradí. Ocitl se zase na začátku.
Na ztemnělé ulici zastavilo auto. Světla zhasla a motor už také slyšet nebylo. Pak se ozvalo bouchnutí dveří a jedno jediné písknutí. Při kterém světla oranžově zablikala. Pak vše ztichlo. Dotyčný přemísťující se od auta směrem k nejbližšímu domu, byl tak tichý, tže by ho mohla postřehnout jen ostražitá noční zvířata. Člověk by si ho sotva všiml.
Zacvakal klíč v zámku. Roky lehce oprýskané dveře se se zavrzáním v pantech otevřely a se zacvaknutím se zase zavřely.
Jack za sebou zavřel dveře. Jejich hnědá barva na okamžik ztmavla, ale hned zase přešla v původní odstín. Pověsil si bundu na věšák kousek vpravo za dveřmi. Měl podivný pocit. Nebyl sám. Někdo ho sledoval. Pozoroval ho právě teď. Jack zamrkal a nadechl se. Pak vstoupil do obýváku a sáhl po vypínači. Cítil, jak mu zacvakal pod prsty, ale nic se nestalo. Překvapeně to zkusil ještě jednou. Stále nic. Pak vedle sebe ucítil pohyb. Čekal.
„Kruci!“ Zaklel, když se mu do očí opřelo prudké světlo. Rukama si chránil obličej a škvírkami mezi prsty se snažil zachytit něco, co by mu napomohlo v odhalení neznámého „hosta“. Instinktivně začal ustupovat, když se po pár krocích o něco zarazil. O něco, co si nepamatoval, že by na onom místě někdy bylo. Prudce se zarazil. Někdo ho pevně chytl za paže. Ten, co mu svítil do tváře se přiblížil na minimální vzdálenost. Jack ucítil na holé kůži krku chladnou ocel. Strnul a snažil se rychle přemýšlet. Co od něj chtějí? Přišli ho zabít? Spoustě lidí jistě ležel v žaludku, tak by snad ani nebylo divu.
„Co chcete?“ Zeptal se rázně a nedával najevo žádný strach. Nemohl. Žádný necítil.
„My nic.“ Odpověděl ten s baterkou a Jack z jeho hlasu poznal, že se tím vším moc dobře baví.
Jack po něm hodil vražedný pohled a než se stihl zeptat…druhý z mužů ho předběhl.
„V tomhle jsou vyšší zájmy, plukovníku O’Neille. My…jen plníme příkazy.“
Jack už nehodlal čekat, co se bude dít, nehodlal se nechat zabít. Ne takhle. Jistě, ne že by o tom po Samině smrti častokrát nepřemýšlel. Přemýšlel, ale nikdy se necítil jako takový zbabělec, aby to udělal, aby před vším tady utekl. Měl tu povinnosti…Ne, on nebyl zbabělec. Sice se mu poslední dva měsíce hroutil život pod rukama a každým dnem cítil, jak ho opouštějí síly s tím vším bojovat.
Vlastně měl podobný pocit i teď. Proč to prostě nenechat být? Ono to přece nějak dopadne. Myšlenky mu v této chvíli bloudily úplně jinde, než by v takové situaci měly. Myslel na ni, na její úsměv a k vlastnímu překvapení zjistil, že ho to uklidňuje. Najednou si připadal neobvykle klidný a vyrovnaný. Vlastně se tak necítil už celé týdny. A pak v něm konečně zvítězil pud sebezáchovy…po celém těle se mu rozlila horká krev. Proudila do každičkého kousíčku jeho těla. Měl pocit, že je tu s ním…že nikdy neodešla. Nepřemýšlel o tom, že je to pouze pocit a ty pomíjí… Pro teď mu to mělo zachránit život, a tak to bylo správné…Sam ho přece nemůže nechat zemřít…

***********************************

Ano, to opravdu nemohla… Byla rozhodnutá stát při něm za každou cenu a za každou cenu mu hodlala chránit život. Co na tom, že dělala něco, s čím ani Oma nesouhlasila, měla z toho všeho zvláštní pocit. Nikdy by si bývala nepomyslela, že se povznese a přesto bude mít takový pocit prázdnoty a bezmoci…

***********************************

Muži Jackův náhlý výpad absolutně nečekali. Jack osvobodil svůj krk od ostří nože a ten vzápětí skončil na zemi. Ten, který mu stál za zády, přišel na řadu jako první. Jack se prudce otočil a hbitě vystřelil svou pravou ruku k jeho levé části obličeje. Přestože zde byla celkem tma, protože muž s baterkou zareagoval celkem rychle, nikoli však chytře… Odhodil jediný zdroj světla, který mohl být v boji velkou výhodou…, tak Jack mířil překvapivě přesně a zaťatá pěst si brzy našla svůj cíl. Muž zaúpěl a pomalu se svezl k zemi. Jack ucítil, jak mu druhý skočil na záda a nažil se ho ranou do hlavy zneškodnit. Jack se však ještě víc naklonil dopředu a muž ztratil rovnováhu - jednou rukou se ho pustil a to byla chvíle na kterou Jack čekal. Jednou rukou ho popadl za tu jeho a druhou hmátl na záda a nahmatal jeho límec. Čapl ho za něj a než se muž stačil vzpamatovat, Jack si ho přehodil přes hlavu a on dopadl na tvrdou podlahu. Slyšet byla rána a křupání kostí až v Jackovi skoro hrklo. Mezitím se začal probírat již před chvílí zneškodněný návštěvník a naštěstí pro Jacka to dával hlasitě najevo, takže nebyl takový problém ho ve tmě najít a opět ho poslat do říše snů.
Ještě než se vůbec sám stačil probrat z toho šoku, rozhodl se, že by se měl postarat o to, aby má už ani jeden z nich nedělal problémy. Poslepu se tedy vydal hledat někam něco, čím by je svázal než zavolá pomoc. Měl celkem štěstí, hned za dveřmi našel pásek od kabátu a vzpomněl si i, že v šuplíku v předsíni má klubko provázku. Jako zázrakem v onom šuplíku nahmatal nejdříve baterku, takže jeho další činnost už nebyla ztížena tím, že nic neviděl.
Jen co byli oba muži bezpečně svázáni a „uklizeni“ pustil se Jack do spravování osvětlení. Oddechl si, když došel k pojistkám a zjistil, že jsou vyhozené. Pak už se jen modlil, aby proud opět naskočil.
„Tak to bychom měli.“ Ulevil si, když se v celém domě rozsvítila světla. Díkybohu, že pouze vyhodili pojistky.
Vrátil se do vstupní haly a zaštrachal v kapse bundy, kterou si předtím pověsil na věšák. Po chvíli se spokojeně usmál a vytáhl mobil.

„Crrrrrrr.“
„Um.“ Natáhl Jack ruku k budíku a nevybíravě ho zacvakl.
„Strašný zvuk.“ Dodal, když se soukal ven z podpeřiny.
Ručičky na hodinách ukazovaly teprve třičtvrtě na šest, ale venku už byl den v plném proudu. Na stromě před domem se honili mezi větvemi různobarevní drobní ptáčci a hlasitě se při tom projevovali.
Jack přešel k otevřenému oknu a protáhl se. Pusu si málem roztrhl zívnutím. Z plných plic vdechoval svěží letní vzduch. Byl příjemný a osvěžil. Tady v Coloradu byla i léta celkem chladná, ale přesně taková Jack miloval nejvíc. Neměl rád příliš velká horka. Za sluníčkem na rozpálené pláže u moří sice občas zajel, ale žít by tam rozhodně nechtěl. Ale zato zimy, zimy tady byly nádherné. Na Vánoce obyčejně napadla spousta sněhu a na oknech se z mrazu vytvářely drobounké stříbrné ledové kvítky.
Jack si uvědomil, že nemá tolik času a spěšně zavřel okno. Naházel na sebe pár věcí a než si to vůbec mohl stihnout uvědomit, seděl v autě a rázoval si to, po ještě vlhkých silnicích od ranní rosy, do práce…tedy do SGC.
„Plukovníku, posaďte se.“
„Ano pane, děkuji.“ Usadil se Jack do svého křesla po boku generála Hammonda a hlavu si opřel o měkké opěradlo. Kupodivu vnímal a dokonce se cítil být i trošku nervózní. Prví mise na které půjde do tuhého. Už skoro zapomněl jaké to je. Ale je pravda, že na tohle si člověk nikdy nezvykne. I když už ztratil jedinou věc pro kterou žil…pořád je tu pud sebezáchovy a ten z nás dělá normální lidi…Snažíme se raději o ničem příliš nepřemýšlet…v takovýchto situacích je to stejně většinou akorát na škodu. Jack teď cítil akorát jakousi povinnost…jestli se tomu tak dá říct a to jediné mu udržovalo zdravý rozum…snažil se na ni nemyslet, zbavit se myšlenky na ni alespoň před touto misí, ale nešlo to, nikdy by si nemyslel, že to bude tak těžké… Nedokázal se zbavit jakéhosi pocitu…možná tušení, že se na oné misi musí něco stát a to mu na klidu zrovna nepřidávalo. Ale byl rozhodnut jít do toho naplno a dát do toho všechno.

Netušil, jak blízko je tomu VŠECHNO. Čas, kdy se bude muset rozhodnout se nezadržitelně blížil a nikdo ho není schopen zastavit. Ani Oma ani nikdo jiný…tohle bude jen a jen na Jackovi. To ho teď ale prozatím netížilo. Soustředil se jako dosud snad nikdy na úkol, který má před sebou…věděl to, věděli to všichni…bude to spíš sebevražedná mise ze které se už nemusí vrátit, ale stálo to za ten risk. Zničit Anúbisovu hlavní základnu, kde se nachází největší skladiště Nakadahu a zároveň doslova továrna na zbraně…to za to opravdu stojí. A oni jsou bezpochyby jediní, kdo má šanci, aby tato mise byla úspěšná.

„Generále, myslím, že sonda se na druhé straně nedostala přes štít, který chrání většinu Anúbisových bran.“
Začal Daniel a Jackovi začalo svítat. Poslali na tu planetu sondu a nejspíš „nedorazila“.
„Měli jsme to vědět.“ Zvedl Daniel hlavu od papírů, které měl rozložené po celém stole.
„Co tedy budeme dělat?“ Otázal se generál a střídavě pohlížel z Daniela na Jacoba. Jakoby čekal, že bude všechno vědět.
„Pane, mohl bych…“ Ozval se zcela nečekaně Jack.
Generál přesunul svou pozornost k němu.
„Prosím plukovníku.“ Popravdě čekal něco jako: Pane já se omlouvám, ale dnes na misi jít nemůžu…
Jenže Jack ho překvapil.
„Opravte mě jestli se mýlím, ale něco podobného už jsme tu jednou přece měli. Tenkrát tam šel sám Jacob a fungovalo to.“
„Ano! Jistě! Máte pravdu, plukovníku.“ Zavřel Hammond pusu v úžasu.
„Georgi, máte nějaké obleky těch vojáků?“ Zeptal se Jacob.
„Dva.“ Odpověděl Daniel dřív než to generál stihl. „To je skvělý nápad, takto bychom mohli mít šanci.“ Vykřikl a očička mu jen zářily.
„Dobře, dojděte tam Silere a připravte to.“
„Rozumím, pane.“ Zvedl se oslovený a odešel.

Za pár minut už stáli připravení u brány. Jacob měl na sobě oblek jednoho z vojáků a Teal’c druhý. Stačilo už jen nasadit přilby.
„Tak Jacobe, Teal’cu, buďte opatrní.“ Popřál jim Hammond.
Daniel nic neřekl, nemusel, zatnul dlaně v pěst a povzbudil oba pohledem. Teď už to bylo jen na nich. Právě chystali projít bránou s vlastně to ani nemuselo vyjít, byli jediní, na ně teď všichni spoléhali. Bylo logické, když se ti dva přihlásili jako dobrovolníci. Oni byli jediní, kdo si mohli nasadit obleky celkem bez rizika.
„Zlomte vaz.“ Pokynul jim Jack rukou.
Technici jim nasadili a připevnili přilby. Oba se jako na povel otočili a těsně u brány jakoby se nadechli a snad se i modlili, aby na druhé straně nedopadli stejně jako sonda.

Teal’c se z brány vynořil jako první. Kupodivu na sobě cítil obrovskou úlevu, když prošel silovým polem. Rychle vyhodnotil situaci…byli zde dva strážci…tomu se říká štěstí. Jacob byl připravený…to zjistil okamžitě jak se na něj podíval. Ruku měl ve střehu u opasku, kde stejně jako on skrýval nově vyvinutou zbraň, která Anubisovy vojáky docela účinně likviduje.
Jacob sešel z podstavce. Opravdu neměli strážci ani ponětí, že se něco děje. Dál tam stáli a když je míjeli, nehnuli ani brvou. Oba se prudce otočili, každý na svou stranu a oba zasáhli přesně svůj cíl. Zbraně fungovaly přesně tak jak měly a oba vojáci se během vteřiny zhroutili k zemi.
Teal’c pohotově našel zdroj pru ochranný štít kolem brány a zasadil mu „smrtelnou“ ránu svým zatem. Poté otevřeli červí díru na Zemi a kontaktovali ostatní o úspěšnosti mise.

Když Daniel dorazil do místnosti s bránou, Jack už na něho čekal zcela připravený vyrazit. Neklidně přešlapoval na místě a zrovna se díval na hodinky. Daniel měl zvláštní tušení, že to rozhodně nebylo poprvé.
Prošli bránou. Ten pocit se snad nikdy nezmění. Pomyslel si Daniel, když se vynořil na druhé straně a opět cítil ten známý mráz v každém kousíčku svého těla. Ano, ten pocit tu bude vždycky a vy nemůžete udělat nic jiného, ne si na něj zvyknout. A je pravda, že časem už se vám to nebude zdát tak hrozné. Nebude taková zima a fialové rty se po několika průchodech už také neobjeví.
Pohlédl na dva vojáky stojící před ním. I když to byli jeho přátelé, tak ho to stejně moc neuklidnilo. Dokud si nesundali přilby.
„OK, to už je o moc lepší.“ Ulevil si a ve skutečnosti ho to opravdu docela uklidnilo.
„Jdeme.“ Zavelel Jack a rozdělil mezi Jacoba a Teal’ca náklad, který mu v SGC nabalili…respektive pořádný balík výbušnin.
Jack si svůj batoh nadhodil na zádech. Na nic nečekal a vydal se prašnou cestou lemovanou tmavými kameny směrem, kterým tušil nedalekou Anubisovu základnu. Že to byla správný cesta se jim potvrdilo hned za několik minut chůze. Sice se celkem divili, že cestou nikoho nepotkali, ale rozhodně jim to nijak nevadilo. Anůbis má stejně jako ostatní goauldi jednu slabinu…je si vším co udělá a co si myslí až moc jistý. Je stejně jako oni přesvědčen, že jeho nemohou nějací slabí pozemšťané porazit a proto rovněž předpokládal, že štít u brány bude dostatečnou obranou základny. Jack se pro sebe usmál, když si vzpomněl na dva vojáky ležící Teal’covi u nohou. Nejspíš je tam jejich pán postavil pro ozdobu. Ani oni jim v přístupu na planetu nemohli zabránit. Jack nevědomky přidal do kroku a také na ostražitosti. Podezřelé zvuky se blížily a oni už tušili, co je co nevidět čeká.

Dorazili na okraj skal a před nimi se v rozlehlé planině mezi strmými skalami asi tak míli od sebe, tyčily stěny jedné vysoké budovy a tří menších, ale zato plošně rozlehlých budov. Jacob se zastavil a pokynul ostatním, aby udělali to samé.
„Musím to ze sebe sundat. Vůbec se v tom nedá hejbat.“ Zanaříkal si Jacob spíš jen tak pro sebe a schoval se mezi vyčnívající skály. Ostatní ho následovali, nemusejí být přeci jen tak na ráně. Teal’c ze sebe také sundal hrůzný kostým. Oba jo pečlivě uschovali do skal a zamaskovali je šedým štiplavým prachem z okolí.

„O’Neille, myslím, že to co hledáme je támhle.“ Ukázal Teal’c před sebe na předmět svých slov. Jack a ostatní se okamžitě zaměřili na rozlehlé nízké budovy.
„A kterou z nich máš na mysli?“ Zeptal se Jack nevinně.
„Všechny.“ Odpověděl Teal’s stručně.
„Fajn. To potěší.“ Odfrkl si Jack a v duchu si začal přepočítávat, kolik výbušnin na tohle bude asi potřeba. „Dobře, myslím, že nejspíš počkáme až se setmí.“ Ušklíbl se na ostatní, kteří na něm doslova viseli pohledem. Shodil ze zad batoh a položil ho na zem do úkrytu mezi skalami.

Celé odpoledne prozkoumávali okolí a připravovali krok po kroku celou noční akci. Po několika hodinách se na celou planetu konečně snesl očekávaný soumrak. Všem to na jednu stranu rozhodně na klidu nepřidalo, ale na stranu druhou si oddechli, že už nebudou muset jen nečinně sedět a čekat. Připravili si své zbraně a batohy s výbušninami hodili na záda. Rozhodli se jít po dvojicích ze dvou stran. Každá dvojice…Jack - Jacob a Teal’c - Daniel…si vzali krajní budovy a měli se setkat u prostřední budovy.

Jack s Jacobem se připlížili k budově zprava. Byli zde jen tři stráže po dvou. Jack i Jacob mířili přesně a ani jeden ze strážců nemohl nic dělat ani nikoho varovat.
Opatrně odstranili vojáky, aby nebyli vidět a vběhli hlavními dveřmi do budovy. Chodby osvětlovalo tlumené žlutavé světlo. Jacob Jacka vedl jistě. K Jackově překvapení zde nebyly žádné dveře. Vypadalo to tu jako obrovský labyrint. Jacob šel ale stále stejně sebevědomě a tak Jack přestal pochybovat o jeho znalostech.
Najednou se Jacob zastavil. Rychle vběhl do vedlejší chodby a schval se za rohem. Samozřejmě s Jackem v patách.
Rachot kroků obrněných vojáků se nebezpečně přibližoval. Jack s Jacobem byli přilepení na zdi a ani nedýchali. Nakonec se kroky začaly vzdalovat. Jack se odvážil vystrčit hlavu zpoza rohu a když nikde neviděl žádné nebezpečí, pokynul Jacobovi, že mohou ve své cestě pokračovat. Jacob přikývl na srozuměnou a rozběhl se dál do hloubi chodeb.
Zrovna, když už Jack začínal přemýšlet o tom, jak dlouho to ještě asi bude trvat, než najdou vchod do místnosti s Nakadahem, Jacob se znovu zastavil, teď už ale nehledal úkryt, šel pomalu dál. Vešli do rozlehlé haly. Vysoká mohla být tak 4 metry a od shora až dolů byla vyplněna bednami s Nakadahem. Jackovi to připomínalo obrovské skladiště, což to také nepochybně bylo. Neváhali a rychle začali rozmisťovat C4. Bylo jasné, že v okamžiku exploze budou muset být nejlépe na druhé straně brány, pokud chtějí přežít. Nakadah výbuch umocní a je celkem reálné, že by mohl zničit velkou část planety. Naštěstí to nebylo daleko od brány a mohli to odpálit dálkovým ovládáním až těsně před tím než projdou.
Když vyběhli ven, Daniel s Teal’cem právě zneškodnili poslední hlídku u prostřední budovy. Jack s Jacobem vyhodnotili situaci a rozběhli se k nim. Ani ve třetí budově se nedělo nic závažného a rozmístění náloží bylo celkem rychlé. Na zpáteční cestě ale narazili na šestičlennou hlídku a bohužel se jim je nepodařilo zneškodnit všechny. Dva z nich utekli a dalo se očekávat, že půjdou pro posily. Museli se odtud co nejrychleji dostat a doufali, že nálože skryli dostatečně, aby je vojáci neobjevili.
„Rychle, musíme odtud!“ Křikl na ostatní Daniel. Na nic nečekal a rozběhl se k východu. Ostatní ho následovali. Dostali se ven a pak už se vše odehrávalo jako ve špatném snu. Všude byla spousta zmatku. Vojáci pobíhali sem a tam, jak jich většina byla, určitě dost nešetrně, vytržena ze spánku. Teal’c je vedl podél budov, kde byli schováni ve stínu. Klopýtali v nerovném terénu a častokrát i jeden o druhého. Kolem byla tma a oni se neodvažovali rozsvítit baterku, jelikož by to byla celkem jasná sebevražda.
Bylo nad slunce jasné, že brána bude hlídaná. Budou si muset prostřílet cestu.
K jejich překvapení stáli u brány jen čtyři strážci a ještě k tomu si jich ani nevšimli. Zůstávali skrytí za tmavým nízkým houštím a hodnotili situaci. Měli v tomto okamžiku celkem výhodu, to bezpochyby. Jack se pohledem dohodl s Teal’cem a pak se otočil dozadu na Daniela a Jacoba. Ti už ale stejně jako on a Teal‘c věděli, co mají dělat. Každý si vzal jednoho z vojáků a během několika vteřin byla cesta k bráně volná. Rozběhli se k ní, přesto ale ostražitě pozorovali své okolí.
Najednou se jim za zády vynořilo několik postav. Nemuseli dlouho přemýšlet, kdo to je. Zvuk tvrdých a dutých dopadů jejich obuvi je vždycky celkem jasně prozradilo. Ocitli se pod palbou. Neměli se kam schovat. Mohli tak akorát opětovat palbu a doufat, že je při ústupu žádná ze střel nezasáhne. Museli se dostat k bráně. To byla jediná možnost.

„Jacobe!“ Rozřízl Jackův výkřik kouřem zasmrádlý těžký vzduch.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*

„Tati!“

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*

Jacob se neobratně skácel k zemi. Jednu nohu si křečovitě svíral rukama. Nikde nebyla žádná krev. Jack se otočil a vrátil se k němu.

„To nic, nic mi není.“ Škrábal se už Jacob zase na nohy. „Myslím, že jsem si jen vyvrkl kotník.“
Jack ho chytil a podepřel ze strany. Utíkal jak nejrychleji mohl, ale s Jacobovou zátěží to šlo jen velice ztěžka a hlavně pomalu na to, v jaké situaci se nacházeli.
Daniel zrovna zadal poslední symbol a brána se aktivovala. Pak vyťukal kód a vyběhl nahoru na podstavec k bráně. Teal’c na ně čekal dole pod ním a kryl je. Najednou se ale zpoza brány vyřítila celá horda jaffů. Ano, opravdu to byli jaffové. Všechny je to docela zaskočilo…co tady dělají jaffové? Na dlouhé úvahy ovšem nebylo dost času. Teal’c jich pohotově několik skolil a Daniel se okamžitě přidal.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*

„Jacku!!! NE!!!“

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*

Pak se jim do srdce zařízl tlumený, přesto ale bolestivý výkřik. Jacob klesl k zemi pod tíhou Jackova těla. Daniel s Teal’cem se k nim okamžitě vrhli hned potě, co zneškodnili i zbývající jaffy. Jack ležel na zemi a Jacob se ho snažil vytáhnout na nohy. Pomalu ztrácel vědomí. Daniel pomohl Jacobovi k bráně a Teal’c zvedl Jacka, podepřel ho z jedné strany a vběhl do červí díry hned za Danielem.


~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*

„Proč jsi mě zastavila.“ Zeptala se a v očích se jí zračila výčitka. Celá se třásla a znát to bylo především na jejím hlase.
„Ještě není čas?“
„Jak ještě není čas? A kdy bude? Až zemře?!“ Vypískla ublíženě.
Na to jí Oma neodpověděla.
„Pojď se mnou.“ Řekla místo toho.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*

„Zdravotnický tým!“ Křičel Daniel okamžitě jak prošel bránou.
Za ním se vynořil Teal’c s Jackem. Ten ihned po průchodu bránou zkolaboval. Teal’c už ho neudržel a tak ho pomalu položil na kovovou rampu.
Brána se deaktivovala.
Během necelé minuty se přiřítila doktorka s lehátkem a pár pomocnými zdravotníky. Naložili Jacka a pokynula Jacobovi, že ho chce také vidět.
Daniel ho podpíral cestou na ošetřovnu.
„Máte tady ještě pořád to goauldské léčící zařízení?“ Zeptal se náhle v půli cesty Jacob.
Daniel ztuhl.
„Jistě!“ Zakřičel. Pustil Jacoba a rozběhl se chodbou k laboratořím.
Jacob se došoural k ošetřovně a zůstal stát za zavřenými dveřmi.
Lekl se, když se dveře otevřely. Stála v nich Janet, ve tváři neurčitý výraz.
Jacob se na ni díval a očekával zprávy.
Janet mu pokynula ať jde dál. Posadila ho na jednu volnou postel a začala mu kontrolovat nohu. Jacob se jí ale vyškubla a znovu se postavil.
„Tak co je, doktorko.“ Začal a hlas se mu mírně zvyšoval.
„Nemůžu nic dělat.“ Do očí jí vhrkly slzy. „Zranění je příliš rozsáhlé.“ Vytáhla kapesník a otřela si jím mokré oči.
„Danieli!“ Nadskočil Jacob úlekem.
„Mám to!“ Zakřičel Daniel triumfálně. Podal Jacobovi ono zařízení.
„Výborně.“ Pochválil ho Jacob a dokulhal k Jackově posteli. Janet odtáhla závěs a Jacob se postavil nad Jacka. Natáhl nad ránu ruku se zařízením a zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit. Ránu ozářilo nažloutlé světlo.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*

„Jacku.“ Oslovil ho někdo. Prudce se otočil a uviděl ženu s hnědými vlasy a stejně hnědýma očima. Byla oblečena ve světlém kostýmku s páskem převázaným kolem štíhlého pasu. Usmívala se. Pak si teprve všiml, kde stojí. Poznával to tady. Jistě, jakby ne, když to byla místnost s bránou. Ale on ji znal i takto. Ne jako skutečnost, ale jako sen. Byla to „Danielova místnost s bránou“. To tady se s ním tenkrát loučil, to sem ho vzal, když umíral.
Dopadla na něj úzkost.
„Oma. Nemýlím-li se.“ Rozhodl se nějak začít.
„Nemýlíš.“ Přitakala a úsměv z tváře se jí vytratil.
„Jsem mrtvý?“ Zeptal se.
„Ne, nejsi. Ještě ne.“ Dodala.
„Ještě ne?“
„Nadchází čas, aby ses rozhodl.“
„Jak rozhodl?“
„To bude záležet na tobě.“
„Moment, co se tedy děje…nebo má stát?“
„Umíráš.“
Jack zalapal po dechu.
„A musíš se rozhodnout, co uděláš se svým životem. Já ti dávám možnost ho změnit. Možnost změnit sebe. Nemusíš zemřít, můžeš žít jinak, možná dokonce šťastněji, když budeš chtít…“
Jack ji beze slova pozoroval. Díval se jí přímo do očí. Jedno už teď věděl jistě…život bez Sam byl už posledních pár týdnů nekonečný, nemá dost sil, aby žil věčný život SÁM.
„Já…nemůžu.“ Odpověděl po chvíli.
Oma nic neřekla, jen se na něj dívala a Jackovi bylo jasné, že čeká vysvětlení.
„Nemůžu bez ní. Dýl už nevydržím na ni jen vzpomínat. Věčnost bez ní by mě stejně zabila. Radši zemřu než bych navěky bloudil vesmírem sám…“ Při myšlence na ni mu do očí vhrkly slzy.
Oma se usmála… „Toto je tvá cesta.“
Jack se na ni zmateně a skoro ustrašeně díval.
Z tmavého kouta po své pravé ruce ucítil pohyb. Otočil se tím směrem a uviděl ženu v džínách a světlemodrém přiléhavém tričku, které jí dokonale ladilo s modrýma očima a světlými vlasy. Poznal ji okamžitě.
„Sam…“ Vydechl.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*

„Danieli Jacksone, zajatci promluvili.“
Daniel vzhlédl.
„Výborně Teal’cu.“
„Generál Hammond ti vzkazuje, že s tebou chce mluvit.“
„Za chvíli Teal’cu.“
Teal’c chápavě pokývl hlavou.
Pak u dveří opět něco zašramotilo. Daniel, Teal’c a doktorka se zvědavě ohlédli.
„Pane.“ Pozdravila Janet.
„Generále.“
„Doktorko, co je nového?“
„Pane, plukovník na tom není dobře. Selmak se snaží pomoci.“
„Dobře.“ Otočil se. „Doktore Jacksone, zajatci promluvili… Najal si je někdo, kdo posílala Anubisovi adresy světů, kde se nachází naleziště Nakadahu. Špatné je, že jim je poskytoval a následně Anubisovi předával někdo z SGC a tak také věděli, že se onu základnu chystáme zničit a tak poslali ty dva, aby tomu zabránili tím, že zneškodní plukovníka O’Neilla.“
„Rozumím, pane. Budeme muset najít toho špicla.“
„To jistě.“
A pak už všichni stáli a sledovali Jacoba/Selmak v jejich práci.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*

Když se otočil zpátky, Oma tam nebyla.
Sam došla až k němu. „Jacku.“ Usmála se na něj i když jí do smíchu moc nebylo a jemu se při tom pohledu zatetelilo srdce blahem.
„Takže to nebyly jen výplody mé fantazie. Byla si to ty, celou dobu…“
„Ano Jacku.“
„Tak proč?“
„Nemohla jsem, Oma mě zastavila.“ Její oči dostaly skelný lesk, jak se jí zaplnily slzami.
„Sam…“ Vydechl znovu a udělal krok blíž k ní. Díval se jí teď přímo do očí a najednou přesně věděl, co chce. Toužil být s ní…ať už to bude kdekoli. Zlehka ji sevřel v náručí. Cítil ji a mohl ji obejmout, byl to skvělý pocit. Už nikdy o něj nechtěl přijít. Nechtěl ji znovu ztratit. Vybral si.
„Co mám udělat?“ Zašeptal jí do vlasů.
„Jsi si opravdu jistý, že tohle je cesta, kterou chceš jít?“ Odtáhla se od něj pomalu.
„Jako nikdy v životě.“ Srdce mu začalo divoce tlouct.
Sam od něho odstoupila. Najednou se ocitl na ošetřovně. Díval se na záda Daniela, Teal’ca, generála Hammonda a doktorky Fraiserové. Udělal pár kroků blíž a uviděl i Jacoba jak stojí nad jeho nehybným tělem. Zatajil dech. Nejevilo vůbec žádné známky života. Bylo mu jasné, že Jacob by byl cesta zpátky do tohoto světa, ale on se rozhodl jinak…
Chytil Daniela za loket…on byl jediný, kdo ho v tuto chvíli mohl pochopit. Koneckonců, bylo to téměř stejné, jako před pár lety jen s tím rozdílem, že tenkrát to byl Daniel, kdo na té nemocniční posteli ležel.
Znovu se ocitl v místnosti s bránou. Sam tam na něj stále čekala. Uvědomil si, že drží Daniela za paži a pustil ho.
„Jacku?“
„Ano Danieli, jsem to já.“
„Sam?“ Zeptal se ještě nechápavěji než před chvílí.
„Jsme tu oba, Danieli.“ Ujistila ho Sam.
„Co…co se děje?“
„Danieli, něco bych od tebe potřeboval.“
Daniel z něj nespouštěl tázavý pohled. Začínal si vybavovat události, jež se staly, když on sám umíral. Začínala mu docházet spousta věcí.
„Rozhodl jsem se něco se svým životem udělat.“ Pokračoval Jack. „Rozhodl jsem se ho změnit. Trvalo to, ale už vím, kde je mé místo. Je to u Sam, ať už to bude kdekoli.“ Jack přešel k Sam a chytil ji kolem pasu.
Teprve teď si Daniel uvědomil, že Sam se nejspíš také povznesla. A teď…teď si pro něj přišla. Připadalo mu to zvláštní…
„A co chceš po mě, Jacku?“
„Zastav Jacoba.“
Daniel zaváhal a Jack si toho všiml.
„Prosím, Danieli. Dlužíš mi to.“
Daniel k němu zvedl oči a Jack mohl jasně vidět, jak se mu v nich třpytí slzy.
Nakonec přikývl. Věděl, že tak to bude nejlepší…
„Danieli, prosím, vyřiď tátovi, že ho miluju.“
Jack k němu přistoupil a srdečně ho objal. „Děkuju.“ Zašeptal.

Najednou se Daniel ocitl znovu na ošetřovně. Zadíval se na Jackovo bezvládné tělo. Zhluboka se nadechl. To co se teď chystal udělat mu trhalo srdce na kusy. Už věděl jak muselo Jackovi tenkrát být, když ho žádal o to samé…
„Jacobe…“
Jacob se nechápavě otočil.
„Přestaňte, prosím.“
Všichni po něm vrhli nevěřícný pohled.
„Jack si to tak přeje.“ Dodal na vysvětlenou a mohl vidět, jak se výrazy v jejich tvářích změnily na zamyšlené…historie se opakuje…
Jacob pohlédl směrem k Hammondovi, ten dívajíce se předtím na Daniela, jen lehce přikývl. Jacob tedy sklonil pohled k Jackovi a nechal svou ruku volně klesnout k tělu.
„Jacobe, mám vám od Sam vyřídit, že vás miluje.“
Jacob se na něj s chápavým pohledem usmál. Nic neřekl, jen to jemu i všem ostatním po Danielových slovech došlo. Snad to bylo právě to, díky čemu alespoň částečně pocítili v tento neslavný okamžik úlevu.
Potom místnost ozářilo bílé světlo a Jackovo tělo zmizelo.

Je ironií osudu, že tihle dva museli zemřít, aby mohli být spolu. Opravdu myslel slovo zemřít. Teď už neřekl „povznést“, ale se vším všudy myslel „zemřít“. Teprve teď pochopil jaké to je. Proč Jack nikdy nebyl schopen smýšlet o jeho povznesení jinak než jako o smrti. Pro něj to tehdy sice byl začátek, šance na nový život, ale pro ně…zemřel. Na jednu stranu ho uklidňovalo, že dostali oba šanci, možnost začít znovu. Mohli být i po povznesení spolu. Dostali ten největší dar… Na stranu druhou ale odešli…a on nevěděl, zda je ještě někdy uvidí.
„Danieli.“
Oslovený se prudce otočil. Přeběhl mu mráz po zádech až se otřásl.
„Jacku, Sam…“ Pozdravil ji a najednou si byl jistý, že pokud kdy šlo o balancování na hraně, tak u nich to bude spíš jako přechod na laně nad propastí… Zároveň byl ale přesvědčen, že se i oni budou držet v určitých mezích. Oma jim dala šanci a on věděl, že si vybrala to nejlepší co mohla. Pokud tihle dva nepřinutí ostatní Antiky k zájmu o okolní vesmír, tak už nikdo… V jeho duši svitla jiskřička naděje.
„Díky, Danieli.“ Usmál se Jack.
Sam zvedla ruku na rozloučenou a vzápětí Daniela ovál onen chladný vítr a oba jeho přátelé zmizeli.

KONEC