Titul: Záchrana plukovníka Sam
Autor:
Překladatel: Alis
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Krátké
Časová osa: 9. série
Stav: Kompletní
Synopse: Sam odejde z armády. Co jí k tomu vedlo?

__________________________________________________________

"Udělala co?" Řekl generál O´Neill nevěřícně od telefonu. "Kdy? A hlavně ... proč?"
Seděl za svým stolem v Pentagonu a poslouchal vysvětlení, celou tu dobu si hrál s perem a něco si čmáral do zápisníku.
"To nedává žádný smysl," řekl tomu na druhé straně.
A zase poslouchal.
"Sakra! Možná bych s ní měl promluvit," nabídl se. "Už jsi to podepsal?"
A zase jen poslouchal.
"Ano? Proč jsi mi předtím nezavolal?" Zeptal se Jack rozmrzele.
Znovu poslouchal a jak se jeho rozčílení zvětšovalo, tím rychleji perem, které stále držel mezi prsty, pohyboval.
Generál Landry se mu to pokoušel vysvětlit, jak nejlépe mohl. Takže podplukovník Samantha Carterová mu před dvěma dny předala svoji rezignaci, nejlépe s okamžitou platností. Hank se jí to snažil rozmluvit, říkal jí, jak moc ji tu stále potřebují a ani když tohle nezabralo, tak se ji snažil přesvědčit, aby tu zůstala aspoň tak dlouho, než dokončí svoje rozdělané projekty.
Landry se snažil Jackovi dovolat. Ale bohužel jako obvykle Jack O´Neill je muž, kterého jen těžko zastihnete. Nakonec mu musel nechat jen zprávu u jeho asistenta a měl štěstí, když se mu ještě v tom týdnu Jack ozval. Pokud by nedodal, že je to urgentní. I když podání rezignace se mezi urgentní nepočítá.
Hank doufal, že se mu Jack ozve dřív a tajně si přál, aby to Jack Samanthe vymluvil. Ale bohužel, Jack mu zavolal pozdě. A teď byl naštvaný a to hodně. Landry mu jen potichu připomněl, že personální záležitosti v SGC už pod něj nespadají.
"To já vím, že už to není moje záležitost. Já jen ....možná bych jí to mohl rozmluvit," snažil se skrýt svoje rozčarování. "Pořád ji potřebujeme. Ty ji potřebuješ ..... tam u vás."
Podplukovník Carterová oznámila svému nadřízenému, že se cítí vyhořelá a neschopná, jako by už sem nepatřila. Už není schopná se tolik soustředit na svoji práci a to, že bude na svých projektech dál pracovat, by mohlo být rizikem pro ostatní. Hank jí nabídl dlouhou dovolenou, což odmítla. Pevně trvala na svém požadavku. Zřejmě měla ještě další osobní důvody pro svou rezignaci, které nebyla ochotná sdělit.
Sam slíbila, že všechny svoje poznámky dá před svým odchodem k dispozici i s novými údaji, když generál její rezignaci příjme, takže to pro toho, kdo to po ní převezme, bude jednodušší. Sice na jejím novém místě chtějí, aby začala hned, ale souhlasili, že si může vzít dva týdny volna, než začne svou novou práci. A je to něco, co ona opravdu chce.
Když se jí to generál Landry pokoušel rozmluvit, Sam mu připomněla, že svůj život tomuhle všemu obětovala, aniž by za to něco žádala. Teď odtud chce pryč a všechno, o co žádá, je, aby ji nechali jít.Jsou tady jiní, stejně tak kvalifikovaní jako ona. Generál se zdráháním souhlasil, že to zváží. A když se Jack neozval a ona se zase objevila v jeho dveřích, tak jí dal to, co chtěla. Tu její rezignaci podepsal. Tohle jí dlužil. A popřál ji jen to nejlepší.

"Harvard?" Zařval Jack do telefonu. "Kdy?"
Poslouchal.
"No a kde je teď?" Zavrčel.
Když slyšel odpověď, zmračil se.
"Sakra!" Bylo všechno, na co se v ten moment zmohl. "Díky Hanku."
Zavěsil a zadíval se na to, co do svého zápisníku načmáral. Aniž si to uvědomil, znovu a znovu psal její jméno.
Zvedl telefon a vyťukal Danielovo číslo domů, ale než došlo ke spojení, objevil se ve dveřích jeho asistent a říkal mu, že ho potřebují v Bílém domě.
Sakra! Pomyslel si. Musí se o tom dozvědět víc tedy později. V duchu přemýšlel o tom, jestli se nevrátila zpátky k Petovi. A že by on stál ze jejím rozhodnutí. A když odcházel ze své kanceláře, jeho nálada ještě víc poklesla.

Zhruba za dva týdny, během kterých proběhlo snad 100 jednání, všechny samozřejmě podle těch hlupáku velice důležitých, se Jack nakonec spojil s Danielem. No vlastně to nebyla úplně jenom chyba těch politiků, Daniel byl v té době dvakrát mimo Zemi. I když.
"Takže co se sakra stalo?" Zeptal se Jack, jen co Daniel zvedl telefon.
"Oh, ahoj Jacku, taky tě rád slyším. Jak se máš?" Zachechtal se Daniel. Byl rád, že konečně i on měl možnost tohle Jackovi vrátit.
"Ahoj Danieli, počasí tady stojí zahouby. A u vás? A teď, co se sakra stalo?" Tón jeho hlasu se změnil z příjemného na ,,,,,,,,,,,,,
"Nejsem si jistý. O čem to sakra mluvíš?" Usmíval se Daniel.
"Sam," odpověděl mu Jack úsečně.
"Aha... tohle."
"O tom by sis měl spíš promluvit s ní," odpověděl mu Daniel a jako by se přikrčil a čekal na příval slov.
"No, to bych udělal, kdybych mohl.Vypadá to, že na ni nikdo nemá číslo a já sakra nevím, kde je, kromě toho, že je to někde poblíž Cambridge!" Řekl Jack rozčíleně.
"Um.... no," zadrhával se Daniel." Já její číslo mám. Je neveřejné .... a ona si všechny hovory monitoruje přes záznamník... když je doma."
"O co tady sakra jde?" Zeptal se Jack, teď už mnohem víc tiše, tohle ho pěkně zmátlo.
"Podívej, já ji večer zavolám a zeptám se jí, jestli by se ti ozvala. Řeknu jí, že máš o ni starost," nabídl se Daniel.
"Má to co dělat se Shanahanem?" Zeptal se Jack rozzlobeně.
"Neee," zdráhavě odpověděl Daniel. "Přece se rozešli. To víš, že. Před rokem."
A když na druhé straně bylo stále ticho, pokračoval. "Podívej...Jacku.... Sam je unavená. Tvrdě pracovalo několik let. Prostě chtěla odtam vypadnout. Zkusit něco jiného. Já jí zavolám. Dnes večer. Slibuji. Požádám jí, aby se ti ozvala, ok?"
"Dej mi sakra to její číslo," žádal ho Jack.
"To udělat nemůžu, Jacku. Nechej mi jí zavolat a uvidím, jestli ti je budu moct dát," Daniel se začínal vůči Jackovi cítit špatně, ale nechtěl zradit důvěru Sam.
"Dej. Mi. To. Zatracený. Číslo. Danieli." Zasyčel Jack.
"Je mi líto, Jacku. To nemůžu, nejdřív mě nechej si s ní promluvit." Snažil se ho Daniel uchlácholit, ale pořád si stál za svým. Stát uprostřed mezi nimi se mu vůbec nelíbilo.
"Fajn, požádej ji, aby mi zavolala, co nejrychleji." Řekl mu Jack a zavěsil, aniž by se rozloučil.
Daniel pomalu položil sluchátko. Myslel na Sam, přemýšlel o Jackovi. Jack nebyl jediný důvod, proč Sam odešla, ale určitě byl jednmím z nich. To, co říkal, že je Sam unavená, byla pravda. A taky se necítila, že by do nového týmu patřila. To, jak to bývalo dřív, jí moc chybělo. To, že odešla do oblasti 51, jí nijak nepomohlo Spíš jí to její cestu, aby našla svoje místo, jen zkomplikovalo.
Ale mohla to zvládnout. Jenom kdyby Jack nebyl takový hlupák. Sam doufala, zvlášť po té co se bývalý tým vydal rybařit do jeho srubu, že se něco změní. Že to mezi nimi bude víc osobní.Sice k sobě po tom byli víc přátelští. Pravděpodobně na zakázané hranici. Zvlášť když Pete i Kerry byli mimo. Ale Jack byl stále její velící důstojník a to je drželo od sebe. Alespoň tohle si Daniel myslel, že to bylo to jediné, co jim tehdy bránilo.
Ale potom se něco pokazilo. Sam taky doufala, že to tak bylo. Dokonce požádala Jacka o schůzku, aby si zašli na věčeři, když byla nakrátko ve Washingtonu. Ale on odmítl. Měl moc práce, tohle jí řekl.
Daniela jen zajímalo, jestli to vůbec Jackovi došlo, že ho Sam vlastně pozvala na rande. Kdyby se mezi nimi něco změnilo, byla by Sam šťastnější. A nezáleželo by na tom, kde by byla, ačkoliv jí chybělo to, jak to dřív bývalo, měla by Jacka a jakýsi příslib toho, co by mohlo být. Byla unavená a měla pocit, že už nemá co nabídnout. Hlavně byla unavená tím čekáním na muže, kterého nemohla mít a chtěla se pohnout kupředu. Ale pokud byla stále v armádě, vysvětlovala mu jednou, pořád by jí ho něco připomínalo. Jeho jméno na emailech, oběžnících atd. Musela odtam pryč. A to úplně.
Jack si naopak svoje pocity nechával čistě jen pro sebe. Nikdy o Sam nic v osobním smyslu neřekl, ale Daniel věděl své. Jenom když ho viděl, jak se na ni dívá. To věděl. A teď byla Sam pryč. Jack nevěděl proč a toho úplně stravovalo. I když s ní ani jiným způsobem nezůstal v kontaktu. Ale teď když rezignovala, to vypadalo, že to Jacka naštvalo. Takže dodrží svůj slib a předá jí zprávu. A doufal, že tím to, že stojí přesně mezi nimi, pro něj skončí.

"Ahoj, dovolali jste se k doktorce Carterové. Prosím, po zaznění tónu zanechejte svoje jméno, číslo a důvod, proč voláte.Zavolám vám zpátky, jak nejdřív to půjde."
Vyslechl si Daniel nahraný vzkaz.
"Ahoj Sam. Tady Daniel. Zvedni to, jestli jsi doma."
"Ahoj Danieli," odpověděla Sam. "Jak se máš?"
"Dobře. A ty?"
"Ujde to. Pořád vybaluji svoje věci. Ani jsem nevěděla, kolik věcí mám, dokud jsem je nepřestěhovala do tohohle malého bytu." Zasmála se Sam. "Dnes jsem měla svoji první přednášku. Myslím, že to šlo dobře. Neviděla jsem tolik rozzářených tváří." Pokračovala. Podle jejího tónu bylo znát, že se usmívá.
"To je vynikající. Vím, že jsi byla skvělá. Docent planetárních věd na Harvardu," gratuloval jí Daniel. "Ale kvůli tomu nevolám."
"Oh, o co jde?" Zeptala se Sam. A znělo to, jako by něco žvýkala.
Daniel zhluboka vydechl, nebyl si sám sebou jistý. "No..."
"No?" Zopakovala Sam, ta jeho zdrženlivost jí začínala dělat starosti. Něco se stalo.
"Jde .... o Jacka." Přikrčil se Daniel.
Nastalo ticho.
"Sam? Jsi tam?" Zeptal se.
"Je v pořádku? Stalo se něco?" Srdce jí začalo bít rychleji.
"Ne, ne, nic takového." Ujistil ji Daniel. "Jenom, no .... zdá se, že je rozčílený. Chce s tebou mluvit."
"Ne." Bylo všechno, co řekla.
"Sam, je tím jen zmatený...." Obhajoval ho Daniel.
"Řekla jsem ne, Danieli. Prosím."
Daniel slyšel, jak je z toho smutná.
"On asi ani neví, že jsi ho pozvala na schůzku. Asi si myslel, že jde o přátelské setkání dvou spolupracovníků..." zkoušel to Daniel znovu.
"Danieli prosím. Na tom nezáleží. Už je to za mnou. Nechej to být. Nechci s ním mluvit. Řekni mu, že se mám fajn. Že život je skvělý. A totéž že přeji i mu. Prosím," řekla potichu.
Nevypadalo to, že se má fajn.
"Je mi to líto Sam, nechtěl jsem tě rozrušit." Omlouval se.
"To nejsem Danieli, opravdu. Je to ok. Zítra mám další přednášku. Měla bych jít a připravit se na ni."
"Ok, zase se brzy ozvu. Ahoj."
"Ahoj, mám tě ráda."
"Já tebe taky."

Daniel sotva položil telefon a vydal se k ložnici, když telefon začal zvonit znovu. Možná si to Sam rozmyslela.
"Haló." Ozval se.
"No tak co? Mluvil si s ní?" Zahřímal Jack.
"Jacku, to je hezké, že jsi se zase ozval," vtipkoval Daniel.
"No jo, tak mluvil si s ní?" A opravdu to znělo nervózně.
"Je mi líto Jacku. Nechce s letectvem mít nic společného. Už je to za ní." Odpověděl mu Daniel přiškrceně a potom pokračoval. Nechtěl ho ranit. "Řekla mi, abych ti vyřídil, že je všechno skvělé a že ti přeje jen to dobré, ale teď zrovna nechce s nikým z letectva mluvit."
Sice to nebyla úplně pravda, ale lež taky ne. Daniel s obavami očekával Jackovu odpověď.
"Chápu," odpověděl tiše Jack. "Ale ty jsi něco jiného?"
"No já u letectva nejsem. Jsem civilista. Jako ona. A víš ... Sam a já jsme .... přátelé," Daniel nevěděl, co jiného by měl říct.
"Přátelé? A já .... jsem co?" Zeptal se Jack ještě víc potichu.
Daniel zaváhal, snažil se najít správná slova. Vypadalo to, jako by měl Jack každou chvíli vybuchnout a on nechtěl jejich přátelství ohrozit.
Stát takhle uprostřed mezi nimi, to nebylo zrovna příjemné. A on odtam prostě chtěl pryč.
"Její bývalý velitel?" Zkusil to opatrně.
Jack na to nic neřekl.
"Podívej Jacku, je mi to líto. Opravdu jsem ..." začal Daniel, ale Jack ho přerušil.
"To je dobrý. Cením si tvé snahy. Díky. Popovídáme si .... později." Ukončil Jack jejich rozhovor. Ale Daniel si všiml toho, jak chladně jeho hlas zněl.
5. část
Jack položil telefon a přiložil si pivo k ústům. Bylo skoro 23 hodin a ty dva poslední týdny byly bláznivé. Politici a papírování ho přivádějí k Šílenství. S velým š. A tato věc s rezignací Sam mu nijak nepomohla. Myšlenky na ni v těchto dvou týdnech odváděly jeho pozornost.
Když nebylo něco v pořádku, proč mu nezavolala? Neví snad, že tu pro i bude vždycky? Proč jenom rezignovala? Klidně by přenesl hory, aby jí pomohl s tím, co ji trápilo. Ale ona mu nedala ani šanci. Musí to zjistit přes Landryho.
Takže její city vůči němu nejsou takové jako jeho k ní. Na tom nezáleží. No aspoň že není vdaná. To zasnoubení ho pomalu zabíjelo. Proto si taky začal s Kerry. Ale tohle už taky byla minulost.
Po tom, co ho převeleli do Washingtonu, přemýšlel, že by si se Sam něco začal. Ale pořád tu byl ten pocit, že pro ni není dost dobrý... a tehdy, když byla ve městě, ho přistihla zcela nepřipraveného, když ho pozvala na věčeři. Mohl to zkusit, aby přešli od vztahu přátelé a bývalí spolupracovníci k něčemu víc. Ale tehdy měl hodně práce. Ale stejně to mohl nějak udělat.
A teď když mluvil s Danielem, tak se dozvěděl pravdu. Už pro ni není ani přítel. Jenom bývalý velitel. Který si ani nezaslouží, aby si s ním promluvila. Super! Fajn. Pokud je v pořádku. Znovu se napil piva. Pokud je šťastná. Zase se napil. Nemusí vědět, že mu chybí. Nemusí vědět, jak moc mu chybí listovat jejími hlášeními. Protože tak měl pocit, že je jí blíž. Opět se napil. Má se fajn, je šťastná, to je vše, na čem záleží. Po tváři mu stékala jedna slza, rychle si ji otřel. Nemusí to vědět.

První tři měsíce akademického života byly mnohem víc náročnější, než si docentka Carterová vůbec mohla představit. Vědecká práce a přednášky. Spousta papírů ke čtení a opravám a známkování. Semináře a přednášky a papírování. Spousta a spousta papírů. Zpočátku se to Sam moc líbilo. Ne tak, jak její práce v SGC, ale vypadalo to slibně.
Její studenti byli bezvadní a inteligentní. Všichni se s ní snažili držet krok. Astrofyzika byla jejich vášeň stejně jako její. Vypadalo to, že dny, kdy se snažila něco vysvětlit lidem, kteří to ve skutečnosti nechtěli poslouchat, byly pryč. Ti chtěli slyšet jen tu podstatu. Tihle lidé jí naslouchali, ptali se a učili se od ní.
A pomalu se to začínalo měnit. Víc a víc si uvědomovala, že musí poslouchat a parafovat práce založené na teoriích, které byly chybné, bylo to skoro k smíchu. Ještě horší bylo, že musela učit teorie, které už dávno vyvrátila. Jenom nemohla studentům říct, kde dělají chybu. Její předchozí práce stále spadala pod utajení. A páni profesoři byli extrémně arogantní. Byl tu hluboce zakořeněný šovinismus a Sam byla opět v mužském světě, kde musela dokazovat, že je stejně dobrá jako oni. Být tam, udělat tohle.
Začínala pochybovat. Udělala dobře? Když odešla z letectva? Byl to tak dlouho její svět. Možná by tomuhle měla dát víc času. Sam slyšela zvonit telefon. Monitorování hovorů přes záznamník už nechala před dvěma měsíci a vzala telefon. Už se nebála, že to bude on.
"Haló?" Ozvala se.
"Ahoj Sam." To byl Daniel.
"Danieli, ahoj. Jak se máš?"
"Celkem dobře. A ty?"
"Obávám se, že jsi se zrovna trefil do špatného dne," řekla.
Sam si oddechla, že jí Daniel zavolal a začala se mu svěřovat s problémy a starostmi. Daniel byl skvělý posluchač. Vždy jen řekl ´uh, huh´nebo ´pokračuj´.
"A přemýšlela jsi o tom, že by ses vrátila? Určitě bychom tvou pomoc využili," s nadějí jí navrhoval.
Sam se suše zasmála. "Po mém zamlženém odchodu? Ne Danieli, zpátky nemůžu. Měla bych stejné problémy jako předtím. Možná jsem jen zatím nenašla svoje místo."
"Mohla bys ... s ním.... promluvit," navrhoval jí Daniel váhavě.
"No jasně! To by určitě šlo dobře," odsekla mu se sarkasmem. "A jak se vůbec má, když už jsi se o něm zmínil?" Zeptala se, ale nebyla si jistá, že chce znát odpověď.
"To nevím. Nemluvil jsem s ním od toho dne, kdy jsem mu řekl, že už s níkým z letectva mluvit nechceš. Myslím, že jsem to řekl trochu v jiném smyslu," odpověděl jí Daniel.
"Co jsi řekl?"Zeptala se Sam.
"Nejde o to, co jsem řekl, ale o to, jak jsem odpověděl na jeho otázky..... asi to vyznělo..... že ty .... no .....ho bereš jen jako svého bývalého velitele. To ho ....rozčílilo .... myslím."
"Neměl jsem v umýslu, aby to tak vyznělo," pokračoval Daniel rychle. "Ale nevěděl jsem, jak jinak vysvětlit, že se mnou pořád mluvíš a s ním mluvit nechceš. Dává to smysl?"
"Neměj obavy Danieli," ujistila ho Sam. "Já jsem tě do takové pozice neměla vůbec dostat. Promiň, jestli to nějak ovlivnilo vaše přátelství."
"To nemusíš mít strach. On se přes to dostane. Za rok nebo tak," zavtipkoval Daniel.
Povídali si ještě zhruba tak půl hodiny o všem možném, ale o nějakých utajených informacích řeč nebyla. Nikdy nevíte, kdo vás může poslouchat.

Pár dní po tom přednášela Sam čtyřiceti zvědavým adeptům astrofyziky. Bohužel jejich informace budou značně zkreslené. Sam se podívala do svých poznámek a náhle přestala mluvit. Ve dveřích stáli dva důstojníci z letectva: poručík a kapitán.
"A co můžu udělat pro vás pánové?" Zeptala se jich.
"Promiňte, že vyrušujeme plukovníku Carterová, ale máme rozkaz přivést vás do Washingtonu," řekl kapitán, jako by podávala hlášení.
"Ano? Já už nejsem plukovník, kapitáne. Generál Landry moji rezignaci přijal před několika měsíci. A teď, pokud dovolíte, mám tu hodinu," odpověděla Sam a mávla rukou směrem ke dveřím a posílala je pryč.
"Ah ... to není rozkaz od generála Landryho, madam." Řekl nervózně poručík.
"Ať vám jej dal kdokoli, budete ho muset informovat o tom, že už nejsem u letectva a proto žádné rozkazy nepřijímám. Nashledanou pánové." Odpověděla jim Sam trochu víc rozčíleně a zase začala číst ze svých poznámek.
"Ten rozkaz nám dal generál major O´Neill, madam. Máme se vrátit do Washingtonu s vámi," infomoval ji kapitán.
Sam prudce zvedla hlavu a upřeně a nevěřícně se na ty dva důstojníky letectva dívala. No, aspoň si pamatuje, že existuji. Co? Nemohl na nic přijít, tak se rozhodl, že jí zkazí její novou kariéru? Sam věděla, jen když si tohle pomyslela, že tyhle myšlenky nejsou fér, ale to, že si pořád myslím, že jí může dávat rozkazy ji bolelo.
"Ano? Můžete generál majoru O´ Neillovi ode mě vzkázat, že pokud se mnou potřebuje o něčem mluvit, aby zvedl ten svůj tlustý zadek a přišel za mnou sám," bez rozmyšlení odpověděla. "Na mě už jeho rozkazy neplatí."
Sam nemohla uvěřit, co právě řekla. Nejen že to bylo neuctivé, ale i opovážlivé. Kde se to v ní sakra vzalo, proč je tak rozzlobená? Otočila se do třídy. Každý její student se na ni upřeně a šokovaně díval. I ji samotnou to šokovalo. Sebrala se a zase začala číst ze svých poznámek. Všimla si, že vojáci odešli.
Dokončila přednášku. Snažila se na ten výstup s důstojníky letectva zapomenout. Zeptala se své třídy. "Nějaké otázky?"
Okamžitě se zvedlo 40 rukou. Sam si vybrala slečnu, co seděla vepředu.
"Vy jste byla plukovníkem letectva?" Zeptala se.
"Ano. Další otázka." Zrovna na tenhle typ otázek se necítila. Tentokrát si vybrala mladíka, který seděl vzadu.
"Generál O´Neill, je to ten stejný, který pomáhal předejít pokusu o vraždu senátora Kinseyho, myslím, že tehdy byl plukovník?" Zeptal se.
"Ano. Možná jsem to měla upřesnit, nějaké otázky týkající se přednášky?" Zeptala se Sam podrážděně.
Všichni studenti dali ruce dolů.
´Pání,´pomyslela si Sam. "Fajn, můžete jít. A jen připomínám, že potřebuji mít vaše práce týkající se soustav monitorujících hluboký vesmír zítra na svém stole."
Dokonce i tady, na Harvardu, se toho nemůže zbavit. Pořád ji to pronásleduje. On ji pronásleduje.

"Tak co se stalo?" Zeptal se Daniel. Zrovna se vrátil z průzkumné mise mimo Zemi. Oriaové víc a víc pronikají do galaxie a teď by se jim opravdu hodila pomoc Sam.
"Poslal jsem pro ni. Odmítla to. Zřejmě ne zrovna slušně." Odpověděl mu Jack úsečně.
Daniel mu volal před dvěma dny domů. Jack neměl náladu si povídat. Vlastně to tak bylo během posledních několika měsíců. Ale když mu Daniel řekl, že má o Sam obavy ... tak .... si Jack uvědomil, že mu to, co se týká jistého blonďatého plukovníka, není úplně tak jedno, teda ex, ex plukovníka.
Když mu Daniel vysvětloval, že Sam asi zase tak moc šťastná na Harvardu není a možná i lituje, že odešla z letectva, Jack jen poslouchal. Může s tím něco udělat? Přemýšlel o tom a nakonec navrhl, že pro ni pošle. Aby nemusela přijít s prosíkem, řekl, že něco vymyslí, pošle pro ni a znovu ji příjme.
Daniel si myslel, že je to dobrý nápad. A i když se Jack pořád ...... cítil ublíženě .... když s ním Sam nechtěla nic mít a on zaboha nemohl přijít na to, co udělal, že si tohle zasloužil. Tohle Danielovi povídat nechtěl, ale by to fajn mít Sam tam, kde by na ni mohl dohlídnout.´Skvělé, takže teď za ní budu slídit?´Zamračil se sám nad sebou.
Měl plán. Sice nebyl ten nejlepší, ale byl to plán. Poslal dva mladší důstojníky na důležitou misi do Cambridge v Massachusetts, aby od tam přivedli podplukovníka Carterovou. Jenže ti se vrátili s prázdnou zpět a s několika ostrými slovy. Když ten kapitán opakoval Samina slova, skoro se roztřásl, když viděl na Jackově obličeji jen nečitelnou masku.
"Podívej Danieli, mám moc práce. Zkusil jsem to a ona odmítla, víc už udělat nemůžu," vysvětloval mu Jack. "Musím jít, v pět mám schůzku."
"Počkej .. počkej...co ... co přesně řekla?" Zadrhával se Daniel.
Než mu Jack odpověděl, chvíli váhal.
"Řekla, že jestli ji chce generál O´Neill, tím myslela mě, vidět, tak má zvednout ten svůj tlustý zadek a přijít sám." Zavrčel. "Nebo něco takového."
"No ... tak za ní jeď," s nadějí navrhoval Daniel.
"Ty jsi se zbláznil!" Křičel na něho Jack. "Na to zapomeň, Danieli. Už musím jít."
"Jacku, počkej, prosím"
"Co!?" Vyštěkl Jack.
"To ty jsi ten hlavní důvod." Řekl Daniel potichu.
"Hlavní důvod pro co?" Jack začínal být víc a víc rozčílený a ani to neskrýval.
"Hlavní důvosd proč odešla z letectva."
Na druhé straně telefonu bylo asi minutu ticho.
"Co?" Zašeptal zmateně Jack. "A co jsem sakra udělal?"
Daniel mu to začal vysvětlovat. "To není pro to, co jsi udělala, ale pro to co jsi neudělal.¨
"Po tom, co se Sam a Pete rozešli a všichni jsme odjeli k tobě do srubu, vypadalo to že je mezi vámi něco víc. Sam si myslela, že k ní pořád něco cítíš, i když veděla, že k ničemu dojít nemůže... no .... pořád doufala. Potom vás oba převeleli. Pozvala tě na rande. Ty jsi ji odmítl ......" Jack Daniela přerušil.
"Ona mě nikdy na rande nepozvala," odmítal to Jack. "A proč by kvůli tomu odcházela z letectva?"
Jack si to, co slyšel, stále nějak nemohl srovnat v hlavě.
"Ano, pozvala. A nebylo to jen kvůli tomu, to byla jen část," pokračoval Daniel. "Měla pocit, že už sem nepatří. Chybělo jí to, jak to bývalo dřív. Když jsi tady byl ty. Myslím, že chtěla zůstat s tebou v kontaktu ... ale ...prostě to asi bylo moc změn naráz. V jeden okamžik přišla o hodně."
Jack si zase něco čmáral na papír. Bylo mu jasné, o čem Daniel mluví. Ztratila otce, potom se změnila její práce, rozpadlo se přátelství. Uvědomil si, že si zase čmárá její jméno. Jako idiot.
Daniel pokračoval. "Když se vrátila z oblasti 51, byl velitelem jejího bývalého týmu Cameron. Přestože měli stejnou hodnost a ona už měla zkušenosti s velením, už to pro ni nebylo jako dřív. Jako by tam už nepatřila a ty jsi jí chyběl. Hodně. Ani jsi se nepokoušel zůstat v kontaktu. A maily, oběžníky a porady jí tebe stále připomínaly."
"To mi nedošlo ...." pokusil se o něco Jack, ale větu nedokončil, sevřelo se mu hrdlo.
"Kdy mě pozvala na schůzku?" Vrátil se k předechozímu.
"Pamatuješ si na její krátkou návštěvu ve Washingtonu, když ještě byla v oblasti 51?"
"Jo, navrhla, že bychom mohli zajít na večeři...." vzpomínal Jack.
"Ne, žádala tě o schůzku, ty pitomče," informoval ho Daniel, ne zrovna hezky.
"Sakra!"
"Takže teď zvedneš ten svůj zadek? Potřebujeme ji tady."

Bylo to ten stejný týden v pátek, dva dny po tom, co Daniel telefonoval Jackovi. Doktorka Carterová se soustředila na osm rovnic, které psala na tabuli a které byly součástí její teorie jak vypočítat pohyb hvězd. Neviděla, že se otevřely dveře do posluchárny a že se prošedivělý muž posadil vzadu do lavice. Ale skoro všichni studenti se otočili a všimli si, že má visačku ´návštěvník´. Několik mladých žen se na něho stále otáčelo, byly zvědavé, jestli je to on. Měl na sobě černé tričko a béžové kalhoty. Sice už byl starší, ale byl hezký.
"Ok, záměrně jsem v těch rovnicích udělala tři chyby. Vaším úkolem je, ty chyby najít, opravit je a podrobně mi vysvětlit, proč jste je tak opravili. Uvidíme se v pondělí." konstatovala Sam a sledovala svoji třídu, jak si rovnice opisuje. Potom si začala sklízet svoje věci a chystala se k odchodu.
"Doktorko Carterová?" Zeptala se jedna z jejích studentek. "Můžu vám položit jednu otázku?"
"To jste právě udělala," usmála se Sam.
"Um...," začala ta studenka znovu. "Já vím, že nechcete mluvit o vaší dřívější práci... ale, Julie a já," ukázala na studentku, které seděla vedle ní. " Jsme se podívaly na webové stránky letectva...a .... no .... je i osobně tak pěkný?."
"Kdo?" zeptala se Sam trošku víc úsečně, než mínila. Nelíbilo se jí, když ji někdo nachytal nepřipravenou. A o letectvu mluvit nechtěla.
"Generál major O´Neill," řekla ta studentka. "On je opravdu tak ... no ... sexy ... na strašího muže... a nemá tlustý zadek. Co dělá? To tam nepíší."
Sam se na tu studentku chvíli upřeně dívala, nejdřív byla rozzlobená, ale potom ustoupila. Od toho dne, kdy tu byli ti dva důstojníci, bylo tohle popáté, kdy se jí ve třídě ptali na letectvo. A popáté, kdy se o něm zmiňovali.
"Práce generála O´Neilla spadá pod utajení. Podívejte, já o tom opravdu nechci mluvit. Hlavně proto, že nemohu. Řeknu vám to jednou a víc už o tom mluvit nebudeme. Souhlasíte?" Nabídla jim Sam. Z toho, co její studenty zajímalo, už byla unavená.
"Souhlasíme," ozvaly se téměř všechny studentky. Kluci se zasmáli, ale neodešli.
"Pracovala jsem na sledování hlubokého vesmíru. Moc vzrušující. Osm let byl generál O´Neill můj velící důstojník. Před rokem byl převelený do Washingtonu. Proč sem poslal ty vojáky, aby mě odvedli, to nevím. A je mi to jedno. Odešla jsem. Nic víc, nic míň. Ok?" Skoro je Sam prosila.
"Chodila jste s ním?" Zeptala se další studentka.
Sam to šokovalo. Ale potom se krátce zasmála.
"Ne, nechodila jsem s ním." Odpověděla. Pamatovala si, jaké to je, být mladá. Všechno pro vás vypadá tak romantické. "Pravidla letectva zakazují vztah mezi podřízeným a přímým nadřízeným. Vy jste se domluvili?"
"Ale teď už nejste u letectva, takže co teď?" Zeptal se usmívající student ze zadní řady.
"No to je opravdu legrace, Chucku," odpověděla mu Sam. "To je všechno, co vám řeknu. A teď běžte domů, než vám přidám ještě několik kapitol k prostudování."
Celá třída zanaříkala. Když si studenti sklízeli svoje věci, ozval se zezadu hlas. Nezněl mladě, zato povědomě.
"Vlastně.... docela rád bych slyšel tu odpověď ...uh ... na Chuckovu?... otázku."
Sam prudce zvedla hlavu a rozhlížela se po místnosti. Jack vstal, aby si byl jistý, že ho nepřehlédne. Když ho uviděla, začervenala se. A přestože odešla z letectva, postavila se do pozoru a jen překvapeně řekla. "Pane!"
"Ahoj .... doktorko .. Carterová," usmíval se šibalsky. To, jak na ni stále působí, mu neušlo.
A jak se Sam snažila získat zpátky svoji sebejistotu, úplně zapomněla na svoje studenty, kteří čekali, jak bude na tohoto návštěvníka reagovat."Co tady děláte?" Zeptala se. V jejím tónu nebyl ani náznak pobavení. Jejich pohledy se setkaly.
"Bylo mi řečeno, že když s vámi chci mluvit, že mám .... jak jste to říkala? ..aha....takhle to bylo ....zvednout svůj tlustý zadek a přijít sem osobně. Tak jsem tady, i se svým tlustým zadkem." Odpověděl jí Jack zostra, ale stále se usmíval.
"Promiňte pane, jen že to ...." snažila se Sam něco vymyslet, aby to vysvětlila, ale on ji přerušil.
"Máte tu někde pracovnu, kde bychom to mohli vyřešit? Znáte mě, já a mýdlová opera... stejně jako já a sci-fi." Zeptal se jí příjemným hlasem.
"Tudy," ukázala mu Sam ke dveřím, které byly za tabulí a dívala se, jak jde k ní.
"Tenhle ten zadek určitě není tlustý ... wow," slyšel Jack od jedné studentky, stejně jako zahvízdání. Takže se mu na tváři objevil rošťácký úsměv.

Sam zavedla Jacka do své malé pracovny a on za nimi zavřel dveře.
Posadil se na židli, která stála vedle jejího přeplněného stolu, pomalu se rozhlédl kolem sebe a potom se na ni pozorně zadíval. Sam se pomalu posadila za svůj stůl.
"Takže ... moc se toho nezměnilo," poznamenal Jack a ukázal na papíry na jejím stole.
"Moc ne," odpověděla. Přišel sem, pravděpodobně aby ji požádal, aby se vrátila zpátky. Nebyla si jistá, co optavdu chce a to, že je od ní ani ne půl metru, ji rozptylovalo.
"Co nového?" Zeptal se opatrně.
"Moje práce," odpověděla mu se sarkasmem. "Můžeme s tím přestat, co chcete?"
"Vás," odpověděl jí jednoduše.
Srdce ji zběsile tlouklo. Byla ztracená. K;dyby to jen myslel tak, jak ona by to chtěla. Ale věděla své.
"Odešla jsem od letectva, pane. Mám s Harvardem podepsanou smlouvu na půl roku." Nakonec odpověděla.
"Hmmm ..Landry vás může vzít zpátky, otázka národní obrany. Postarat se o tuhle smlouvu." Nabídl jí.
"Jen tak? Tak snadno? Proč?" Zeptala se Sam.
"Jo, ano a protože .... vás potřebují. Ale to jsem na mysli neměl." V očích měl vážný pohled,.
Začal si pohrávat s papíry na jejím stole. Zhluboka se nadechl. A začal se zase rozhlížet kolem.
"Co tím myslíte?" Zeptala se Sam zmateně. Vůbec mu nerozuměla.
Ruce měla položené na stole, Jack zvedl jednu ruku a začal svými prsty přejíždět po jejích sepnutých rukou. Do očí se jí ale zatím nepodíval.
"Proč jste se mnou nemluvila?" Zeptal se jí šeptem.
"A řekla bych co?" Vytáhla svoje ruce z pod jeho. Co to dělá?
"Nevím.. byla jste vždycky dobrá v ..nevím ... povídání?" Začal. "Podívejte, já ... nevím, co říct ... já jen..... pozvala jste mě na rande?"
"Ano," odpověděla stručně. Nic víc.
Jack se zhluboka nadechl a podíval se jí do očí. "To jsem zkazil, co?"
Sam se jen suše zasmála.
"A kvůli tomu jste odešla od letectva? Trochu hloupé, ne?" Zeptal se nevěřícně.
"Ne, odešla jsem z několika důvodů. Moje city k vám byly jedním z nich," odpověděla mu monotóním hlasem. "A pokud jste mě přišel urážet, můžete odejít."
"Ne .. nepřišel jsem vás urazit! Daniel mi říkal, že jste možná změnila názor na učení. Přišel jsem, abych vám usnadnil odchod. Oni vás opravdu potřebují. Nechceme na vás tlačit, jen vás žádáme," uthl se na ni.
"Já nemůžu," odpověděla Sam a dívala se přitom na stůl.
"Sakra proč .. oh ...kvůli mně," zase se rozhlížel po její pracovně. "Mohla jste mi říct.... jak se ..... cítíte."
"Já jsem to zkusila. Zvala jsem vás na večeři. Doufala, že bychom si mohli promluvit. Měl jste moc práce. Vzpomínáte si? Tak co jsem měla říct? Promiňte pane, mám k vám jisté city, vím, že jste ke mně taky něco cítil, tak teď to můžeme mít," odpověděla mu zprudka, tváře měla červené.
"Já jsem nevěděl ... že jste to myslela ... jako rande," byla jeho chabá odpověď. "Myslel jsem, že jde jen o .... obyčejnou večeři. A měl jsem hodně práce."
"Tak za tím udělejme prostě čáru a můžeme začít znovu," zasmál se Jack, ale přestal, když viděl, jak se na něj Sam škaredě podívala. "Ahem."
"Jsem ráda, že to berete jako legraci," řekla Sam posměšně.
Jack se na ni chvíli upřeně díval, než se odvážil znovu promluvit.
"No a vy si to nemyslíte? No tak Sam, co na mě sakra vidíte? Už za hodinu vás budu nudit. Jsem star ..ší. Moje IQ se vašemu ani neblíží. Co bych vám asi tak mohl nabídnout?" Ptal se. Jeho hlas i výraz byly vážné.Nemá ani ponětí, jak moc ji miluje a on si zrovna nemyslí, že by jí tohle někdy mohl povědět.
Sam se na něj pozorně dívala. Bylo by to možné, že by měl zájem, ale nemyslel si, že je ... co?.. pro ni dost dobrý? Snažila se vymyslet, co řekne, ale nic ze sebe nedostala.
"Podívejte," řekl nakonec Jack. "Jsem unavený. Byl to dlouhý týden. Tohle je hloupé .. i na mě. Chcete se vrátit? Dobře. Zavolám Hankovi. Může to udělat a jste z té smlouvy venku. A co se týká mě, přemýšlejte o tom, zajděte za mnou a řekněte mi, co chcete."
Vstal, ale Sam ho zastavila. Chytila ho za paži. Podíval se na ni, v očích měla slzy. Tohle nenáviděl.
"Odpovězte mi na jednu otázku," podívala se na něho.
"Jakou?" Zeptal se.
"Cítíte vůči mně něco, kromě přátelství..., že spolu pracujeme?" Zeptala se zdráhavě.
"Já ... ano."
"Tak potom vím, co chci. Chci tebe." Zašeptala Sam.
"Ale ty mě máš ode dne, kdy jsme se poznali," pokusil se Jack o vtip, ale byla to pravda a hloubku svých citů nemohl skrývat.
Sam vstala a přešla k němu. Stáli tváří v tvář. Přítáhla si ho k sobě a zlehka ho políbila. Jack ji objal a něžně si k sobě přitiskl. Cítila, jak rychle mu bije srdce.
"Takže, chceš zajít na věčeři?" Zeptala se s úsměvem.
"Jistě, co máš na mysli?"
"Pizzu, pivo, u mě." Usmála se.
"Tak tohle je rande podle mého gusta," zasmál se Jack.
Sam si vzala kabelku a vycházela ze dveří, Jack jí byl v patách.
"Je fajn jít odmů. Díky, že jsi mě zachránil přede mnou samotnou," řekla Sam a vzala ho za ruku.
"Vždycky," byla jeho krátká, ale upřímná odpověď.