Titul: Zase náctiletá
Autor:
Překladatel: Alis
Žánr: Drama
Páry: -/-
Hodnocení: Mládež
Délka: Dlouhé
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse: Sam strčí hlavu kam neměla a následky na sebe nenechají čekat... Je čas znovu projít částí dětství.

__________________________________________________________

Sam Carterová ležela pod nějakým zařízením v jakémsi šedivém kompexu, který nebyl nijak označený, žádné symboly, nic!
A protože tady nebylo pro Daniela nic, co by mohl překládat, začal se docela nudit, tudíž se s Teal´cem vydali na průzkum, jestli na této planetě mezi stromy nenajdou nějaké znaky civilizace.
Jack se opíral o nedalekou stěnu a hrál si se svým jo-jem.
Sonda jim ukázala, že se jedná o planetu se spoustou zeleně. Trává se tu rozprostírala, kam až oko dohlédne. Stromy tvořily malé skupinky. A v jedné z nich byla zjištěno vyřazování energie, proto byla SG 1 poslána na výzkum. Když sem přišli, našli kruhovité zařízení asi 2 m vysoké a 5 m široké, žádné svoje tajemství nevydalo, dokud Sam nestiskla malý důlek a potom se otevřel malý panel. Po jeho opatrném prozkoumání, jí Jack dovolil, aby si prohlédla vnitřní krystaly, ze kterých bylo zařízení vytvořeno.
"Carterová, už to máte," ozval se znuděný hlas.
Frustrovaně jsem mu odpověděla. Byla jsem tu teprve hodinu a potřebovala jsem mnohem víc času, tohle pro mě bylo něco úplně nového. Pořád jsem nemohla odpustit, po tom co se stalo s Orlinem, že mě nikdo z mých přátel nepodpořil a jediné co si mysleli bylo, že jsem se zbláznila. Ale teď jsem tu měla pracovní povinnosti, takže musely moje pocity stranou.
"Pane, mám tu zcela novou mimozemskou technologii, nikdy jsem s ničím podobným nesetkala. A vy očekáváte, že to budu mít za hodinu, potřebuji víc času a ticha, pane." Zahartusila jsem a uvědomila jsem si, že jsem možná překročila hranici.
"Takže ještě jednu hodinu?" Zeptal se. Ani jsem se neobtěžovala mu odpovědět. Místo toho jsem se soustředila na množství blikajících světýlek, drátů, krystalů a kovu, které byly přede mnou. Všimla jsem si, že jedna část byla víc horká, takže jsem dospěla k závěru, že tam musí být zdroj energie. Zvedla jsem ruku, abych to změřila, když jsem se toho dotkla, zdálo se, že se tím to zařízení spustilo. Všechno začalo bzučet, ostré prudké světlo mě donutilo přimhouřit oči. Slabě jsem slyšela, jak na mě plukovník křičí.
"Pane," odpověděla jsem mu a chtěla jsem vědět, proč zní můj hlas tak tiše a potom mne pohltila tma.
 

Probrala jsem se a viděla jsem tři obličeje,které se na mě dívaly. Ležela jsem na podlaze, na sobě jsem měla vojenskou uniformu, byla mi celkem velká, byla jsem vžycky trochu malá a navíc zelená není zrovna moje oblíberná barva. Byla jsem celkem v nevýhodě a tak jsem se rozhodla, že promluvím.
"Kdo jste?" vykřikla jsem a snažila se od nich odsunout. Ti tři neznámí se na sebe šokovaně podívali, ustoupili zpátky a na svoji obranu zvedli ruce.
"Kdo jste?" zopakovala jsem svoji otázku, postavila jsem se a ustoupila od nich dál. Takže jsem vrazila do stromu, bez možnosti úniku jsem se kolem sebe horečně rozhlížela. Některý z nich by po mě klidně mohl skočit.
"Sam, to je v pořádku," ozval se ten s brýlemi a udělal krok vpřed. Svýma modrýma očima mě žádal o porozumění. Nevěděla jsem proč, ale cítila jsem, že mu můžu věřit.
"Nechceme ti ublížit," snažil se a udělal další krok.
"Jak víte, jak se jmenuju? Kde jsem? Kdo jste?" Křičela jsem na ně svoje otázky, které mi vířily hlavou a doufala, že tenhle sen skončí.
"Sam, já jsem plukovník o´Neill, tohle je doktor Jackson a toto je Teal´c. Momentálně jsme na jiné planetě a známe tvého, um, tátu." řekl ten starší muž, takže jsem okamžitě pojala podezření, co má s tímhle táta společného.
"Jak jsem se sem dostala? Pamatuji se, že jsem byla doma....." A dál už jsem nic neřekla, protože o tom, co jsem doma dělala, by nebylo moc dobré se zmiňovat. Nemyslím, že by s tím souhlasili, zvlášť když je plukovník O´Neill v armádě, takže by to určitě řekl tátovi, který by mě okamžitě zabil.
"Sam, kolik je ti let?" Zeptal se ten Daniel.
"14. Proč?
"Jen tak, tak pojďmě, vrátíme se zpátky na Zem."
"Zem, tím myslíte, že jsme ve vesmíru, to je super," zamumlala jsem, zajímalo mě, proč mě moje iluze zavedla zrovna sem.
"Ano, tak pojďme domů," podal mi Daniel ruku, myslím, že to bylo gesto důvěry. Ignorovala jsem to, neměla jsem žádný důvod těmto lidem věřit. Ten vysoký, černý chlápek šel těsně za mnou, jako můj stín. Když se ke mně přiblížil, cítila jsem takové podivné mrazení v zádech. Prozatím jsem to ignorovala a pokračoval jsem v chůzi, přemýšlela jsem o tom, co se stalo. Nastalo tu podivné ticho.
"Co to je za jméno, Teal´c?" zeptala jsem se, nemohla jsem si pomoct, byla jsem zvědavá, moje podvědomí mi přineslo podivný sen, ale měla jsem pocit, že tohle se mi nezdá. Ale zavrhla jsem to, drogy způsobují vážné halucinace, ale tohle nevypadalo jako jedna z nich, ale člověk nikdy neví.
"Znamená to ´síla´. Dal mi je můj otec." To mě fascinovalo, ale přišli jsme k nějakému kovovému kruhu, na jehož okraji byly symboly.
"Co to je?" Zeptal jsem se.
"Hvězdná brána," odpověděl mi Daniel.
"Což je?" Pokračoval jsem. Viděla jsem, jak plukovník zavrtěl hlavou. Nechtěl, abych to věděla. Cítila jsem, jak ve mě narůstá zlost. Teal´c zadával symboly, které byly na té bráně a ten kruh se pohnul, potom se zablýskla modrá vodní hladina. Když jsem k ní přistoupila, cítila jsem její sílu. Hypnotizovala mě. Dotkla jsem s jí a moje ruka jí prošla.
"Wow, to musí potřebovat spoustu energie." Pomyslela jsem si. Vzpomněla jsem si na svoje hodiny fyziky a neuvědomila jsem si, že jsem to řekla nahlas. Slyšela jsem jejich smích. Daniel prošel skrz, byla jsem zvědavá a následovala jsem ho. Když jsem se ocitla na druhé straně ve vojenském zařízení, překvapilo mě to. Navíc tam stál strejda George, věděla jsem, že za tím musí být táta, nevím jak, ale nějak to s ním musí souviset, ale jak?

"Sam?" zeptal se strejda a popošel směrem ke mně, já jsem ustoupila, nebyla jsem si jistá tím, o co tu jde. Kolem byli ozbrojení strážci a sledovali každý můj pohyb.
"Strejdo Georgi, o co tady jde, kde to jsem?" Zeptala jsem se a rozběhla jsem se ho obejmout, taky mě objal a jako vždycky mi rozcuchal vlasy.
"Plukovníku O´Neille, o co tady jde?"
"Um, Danieli, vezmi Sam na ošetřovnu."
"Ale mě není špatně." Řekla jsem překvapeně, nepotřebuji doktora, je mi fajn a potom jsem si provinile vzpomněla na drogy, možná to vědí, sakra!
"To my víme, ale tohle zařízení je zvláštní a každý, kdo jím projde, potřebuje prohlídnout." Vysvětloval Jack. Okamžitě jsem pocítila úlevu, tohle neznělo, jako by to věděli.
Neochotně jsem následovala Daniela na ošetřovnu. Pohledy ostatních, typu, že jsem nějaký blázen, jsem ignorovala. Byla jsem na to zvyklá ze školy. Ve škole jsem byla rebelující šprt, jehož máma umřela a tady, nevím, čím jsem pro ně byla nebo dokonce, jak jsem se sem dostala.Tohle bylo fakt divný. Daniel se zastavil, to musela být ošetřovna, už podle všech těch doktorských věcí. Přivítala nás malá, rusovlasá doktorka. Byla jen o něco větší než já. Usmívala se na mě.
"Ahoj Sam, já jsem Janet, kdybys šla se mnou a posadila se tady," vedla mě do rohu a já jsem se posadila na postel. Poslouchala mě, zkontrolovala mi zornice. Podezřívavě se na mě podívala a mně se sevřelo srdce. Ona to ví nebo to přinejmenší předpokládá.

"Ok, ještě trochu krve," řekla a brala mě za paži.
"V žádném případě," vykřikla jsem a vyskočila z postele. Pohnula jsem se směrem ke dveřím, pryč od té jehly.
"To nikdy," zopakovala jsem a odtáhla jsem svoji paži z jejího dosahu. V žádném případě mou krev testovat nebude. Vím, že by to prokázalo kokain, museli by to říct tátovi a já by bych byla mrtvá.
"Sam, potřebujeme si být jistí, že jsi v pořádku." Janet se pohnula směrem ke mně. Takže to ví a jen je opatrná.
"To ne," couvla jsem ke dveřím, byla jsem připravená se rozběhnout, ale objevil se tam ten velký černý chlapík, Teal´c a chytil mě a zabránil mi, abych utekla. Zase jsem cítila ten zvláštní pocit jako na té planetě, takže jsem s ním zápasila ještě víc. Věděla jsem, že tady není něco v pořádku.
"Pusťte mě," bez úspěchu jsem s ním bojovala, snažila jsem se utéct. Janet mu pokynula, aby mě položil na postel, což udělal a odstoupil. Věděla jsem, že nemůžu uniknout. Janet stála u nohou postele, ruce měla zkřížené před sebou a vypadala hodně naštvaně. Tohle jsem tolikrát viděla u táty, spolu se zklamáním, ale u ní v tom bylo víc pochopení.
"Takže teď, když nemůžeš utéct, řekneš mi, o co jde?"
"Ne," zamumlala jsem, nefungovalo to, Janet se śtále tvářila vážně, věděla jsem, že neustoupí.
"Taky ti můžu dát sedativa a potom ti vzít krev," hrozila mi. Zvažovala jsem svoje možnosti. vypadá to, že to myslí vážně.
"Fajn, ale ostatní musí pryč a vy mi slíbíte, že to neřeknete tátovi." Řekla jsem pevně a ukázala jsem na strážného a Teal´ca.
"Domluveno." A strážný i Teal´c odešli z místnosti.
"Včera v noci jsem se vykradla z domu a šla jsem na večírek. Potkala jsem tam nějaké lidi a možná jsem si vzala něco, co jsem neměla. " Mumlala jsem potichu a cítila jsem, že se červenám.
"Co," její výraz změkl a její znepokojení vzrostlo.
"Kokain."
"Víš, jak je to nebezpečné. Sam, mohla jsi umřít. Drogy jsou opravdu nebezpečné Sam, vyvolávají závislost. Ježíš, jak jsi mohla být tak hloupá." Protočila jsem panenkami, tyto přednášky už jsem slyšela od učitele.
"A co se staráte? Kdo jste? A co tady sakra dělám?" Křičela jsem na ni slova, ostře jako břitva. Až ucukla.

"Sam, my jsme přátelé," zakřičela na mne Janet.
"Vždyť vás ani neznám, stejně se o mě nezajímáte, tak jako všichni ostatní, každému jsem ukradená, každému," křičela jsem a po tvářích mi tekly slzy. Její výraz se změnil na soucitný, který jsem byla zvyklá vídat u každého. Divoce jsem si utírala slzy a snažila se zase získat kontrolu nad svými pocity, vzpomněla jsem si na to, co by řekl táta ´Carterovi nebrečí´. Dokonce ani když máma umřela, tak nebrečel. Nebo na jejím pohřbu, nikdy jsem ho neviděla brečet.
"Sam, tvoje máma a táta, Mark, oni tě milují a mají o tebe starost."
"No jasně," odpověděla jsem, bylo jasné, že nepatří mezi blízké přátele rodiny, jinak by o mámě věděla.
"A proč by ne?" Zeptala se zvědavě. Povzdychla jsem si, kde mám asi tak začít.
"Tomu byste nerozuměla."
"Tak to zkus."
Zase jsem si povzdechla, pokoušela jsem se přijít na to, kde nejlépe začít.
"Janet, vzbudila jste se někdy v knihovně, po tom co jste šla spát a nikdo se na vás nepřišel podívat, nikdo si nevšiml, že nejste doma? Odvezli vás někdy do nemocnice a nikdo to nezjistil a nikdo vás nepřišel navštívit, i když jste tam byla týden? Nikoho jste nezajímala? Dostala jste výsledky zkoušek a nadšeně jste běžela domů s tím, že to bude každému jedno, protože tam stejně nikdo není?" Janet mě objala a já jsem udělala totéž. Tohle jsem ještě nikomu neřekla.
"A kde je tvoje máma?"
Cítila jsem, jak v mém srdci narůstá bodavá bolest a slzy byly zpátky.
"Umřela, při dopravní nehodě před 6 měsíci," zašeptala jsem. Na to, abych řekla něco víc, jsem si něvěřila. ´Carterovi nebrečí´ opakovala jsem si jako svoji mantru.
"Tvůj táta."
"Toho jsem neviděla od pohřbu, je na nějaké misi za mořem, v zálivu, opravdu to přesně nevím, nechtěl s námi být," pokrřčila jsem rameny.
"A Mark ......"
"No, ten se měl o mě postarat, ale je teď s um, myslím že je to Claire, tento týden. Moc ho nevídám. Bývá naštvaný, když jsem dlouho v domě a ruším atmosféru," odpověděla jsem a zase jsem pokrčila rameny. Začíná to být můj zvyk.
"A co tedy děláš?" Zeptala se Janet.
"Škola, knihovna, moji přátelé mě vzali ven a řekli mi, že kokain by mi pomohl zapomenout a že by mě mohl trochu zklidnit. Mysleli si, že jsem příliš upjatá, když mi to tak ve škole dobře jde, ale já nemám nic jiného na práci než tohle, takže jsem si trochu vzala, abych jim dokázala, že umím být v pohodě. Než to zapůsobilo, cítila jsem se tak nějak lehčí, lepší, prostě že žiju, tak jsem si vzala víc, o hodně víc. No a potom, myslím, jsem omdlela v koupelně. Pamatuji si, že jsem tam byla šťastná, bylo tam bílé světlo, mohla jsem se připojit ke své mámě. A potom jsem se vzbudila tady." Rozhlédla jsem se kolem, přála jsem si umřít.
"A co se stalo, když jsi skončila v nemocnici předtím?"
"Šla jsem se někam ven, opila jsem se a s někým jsem se porvala. Byl z toho otřes mozku a zlomená paže. Skončila jsem v nemocnici, kde jsem se po dvou dnech probrala. Nikdo se na mě neptal, nikdo o mně nic nevěděl, ani moje jméno, počkala jsem pět dní, až jsem přestala zvracet a potom jsem se propustila a odešla, neměla jsem ani sádru. " Uvědomila jsem si, když jsem natáhla paži, že je to už mnohem lepší.
"Ah bože, kdy se to stalo?" Zeptala se Janet se soucitným výrazem ve tváři.
"Um, asi před čtyřmi týdny."
"Ok Sam, takže teď ti vezmu krev, zkontroluji, jestli máš v sobě stále ty drogy a potom ti zrentgenujeme paži a hlavu."
"Dobře, když mi slíbíte, že se to táta nedozví." Zklamat tátu, tak toho jsem se bála nejvíc.
"Domluveno."
Natáhla jsem paži a Janet mi brala krev do několika zkumavek, potom řekla, abych si odpočinula a že bude brzy zpátky a že mezitím mě vezmou na rentgen. Za chvíli opravdu někdo přišel a odvezl mě pryč. I když mě paže ještě pořád bolela, bylo to mnohem lepší. Když jsem se vrátila zpátky, cítila jsem, jak jsem unavená a za chvíli jsem usnula.
Vzbudila jsem se, když se mnou Janet třásla.
"Co," zavrčela jsem.
"Pořád máš v sobě drogy. Chci, abys tohle vypila, vyzvracíš se po tom a doufejme, že tě to pročistí."
"Aww," zasténal jsem, ale její pohled mě umlčel.
"Dobře, dobře, tak jo," napila jsem se té černé tekutiny, chutnala hnusně a okamžitě jsem začala zvracet, Janet vzala misku a hladila mě po zádech. Zvracela jsem znovu a znovu, vlastně všechno, co jsem vypila, jsem vyzvracela.
"Ok, myslím, že to stačilo." Řekla nakonec, stáhla svoji ruku zpět. Bylo to legrační, ale chybělo mi to. Bylo to už dlouho, co se mě tímto způsobem někdo dotýkal. Položila jsem se zpátky na postel a zavřela jsem oči. Janet se ke mně posadila a pohladila mě po vlasech.
"Tohle je hezké," zašeptala jsem.
"Mám dceru ve tvém věku, tohle mi ale nikdy nedovolí," zašeptala Janet.
"Ani neví, jaké má štěstí," zase jsem zašeptala. Skoro jsem na její dceru žárlila a přála si, abych byla její dcera já. A najednou mě přemohl pocit viny. Věděla jsem, že s tím musím přestat, že takhle zrazuju mámu. Neměla bych na takové věci myslet. Takže jsem se posadila a rychle ji od sebe odstrčila. Vylezla jsem z postele, sedla jsem si do rohu, zvedla jsem kolena k hrudníku a zakryla jsem si oči rukama. Tohle mámě dělat nemůžu, jsem hrozná dcera. Ona je mrtvá a já nemám dovoleno milovat někoho jiného, protože to moc bolí, když ho potom musíte nechat odejít.

Nevšimla jsem si, že ke mně Janet přišla, dokud mi nedala ruku kolem ramen. V tichosti se posadila vedle mě. Bylo to fajn, ale stále jsem se cítila provinile.
"Tak o co jde?" Zeptala se nakonec.
"O nic." Řekla jsem potichu, víc jsem jí říct nechtěla. Zápasila jsem se slzami.
"Sam, něco se děje. To vidím a ty slzy to potvrzují."
Otřela jsem si je.
"Takže? Neznáte mě," řekla jsem jí a odstrčila ji pryč, ale ona se nenechala odradit.
"Já vím, ale učím se," řekla mi s úsměvem.
"Prosím, nechci o tom mluvit." Řekla jsem, vlastně jsem ji prosila a doufala, že to pochopí.
"Ok, ale potřebuješ spát." Pomohla mi vstát a vedla mě k nejbližšší posteli. Tentokrát mi vlasy neodhrnula, zůstala stát u dveří a sledovala mě. Cítila jsem, že usínám a pak jsem zaslechla ode dveří hlasy.
"Jak jí je?" Znělo to jako strejda George. Nejdřív se mi zdálo, že vypadá starší, teď bylo z jeho hlasu znát, že má obavy.
"Emocionálně je z ní troska. V krvi měla vysokou hladinu drog, která spolu s jejími vzpomínkami a naquadahem a tím že je jí 14 nebylo nic jednoduchého. Rentgen ukázal drobnou zlomeninu v zápěstí, která s tou před čtyřmi týdny nesouvisí. A množství drog už není tak nebezpečné."
"Pamatuji si na Sam, když jí bylo 14, pamatuji si na tu noc, kdy se předávkovala. Moje dcera byla zoufalá a volala mi, byla tam s nimi taky. Mylím, že je tam zatáhla Daisy.
Sam ležela na podlaze v koupelně, vůbec nereagovala. Odvezl jsem ji do nemocnice, odnesl jsem ji tam v náruči, byla tak lehoučká. Měl jsem strach, že by se nemusela probrat a nevím, co by Jacob dělal, kdyby ztratil svoji dceru stejně jako svoji ženu. Přežila to a potom jsme spolu měli dlouhý rozhovor a všechno jsme si vyjasnili. Její pocity, to, že byla zanedbávaná. Myslel jsem si, že se o ni Mark bude víc starat. Sakra myslel jsem si, že se Jacob ujistí, že je v pořádku. Jacobovi se tohle moc nelíbilo, ale uznal svoji zodpovědnost k rodině a sehnal si práci v kanceláři od 9 do 5. Hrozil jsem se jen pomyslet, co by stalo, kdyby to Sam nezvládla."
Seděla jsem v tichosti, nic jsem si z toho nepamatovala. Proč, proč jsem tady jediné dítě, proč mě tu všichni znají, ale já je ne. Co je to zvláštní zařízení, proč jsem se ocitla na cizí planetě. Měla jsem v hlavě tolik otázek. Věděla jsem, že by mi na ně neodpověděli. Přesenuli se od dveří a já jsem věděla, že tohle je moje šance. Vstala jsem, měla jsem na sobě tu nemožnou košili, ze které mi lezl zadek. Byl tu nějaký prádelník, vytáhla jsem z něj něco jako pyžamo a převlékla jsem se. Bylo mi stále dost velké, protáhla jsem se ven, žádný strážný tu nebyl, vklouzla jsem do kanceláře a doufala, že tam najdu nějaké odpovědi na svoje otázky. Byly tam noviny s titulkem ´Američtí vojáci zabití v Iráku´. Bylo mi špatně, když jsem procházela seznam. Prosím bože, ať je táta v pořádku. Žádného plukovníka Cartera jsem nenašla. Když jsem si přečetla datum, tak moje úleva zmizela a obklopil mě ledový chlad.
 

23. ledna 2003 bylo hned vedle titulku. To není možné. Sesula jsem se na podlahu a noviny jsem stále tiskla v ruce. Zápasila jsem se slzami. Otevřely se dveře a já vklouzla za stůl.
"Sam, já vím, že jsi tady," podle hlasu jsem poznala, že je to Janet. Narůstal ve mně vztek, nastal čas zjistit pravdu. Vstala jsem a překřížila paže.
"Ano, doktorko."
"Fajn, většina lidí na základně tě hledá."
"A tím mi chcete říct," podívala jsem se jí do očí, byl čas na pravdu.
"Kdo jsem?"
"Samantha Carterová," odpověděla a překvapeně se na mě podívala.
"Já vím, ale ne vaše Samantha Carterová, že?" Zeptala jsem se a bála jsem se její odpovědi. Podívala se na mě a potom si povzdechla.
"Ne, jsi mladší verze naší Samanthy, máš ve své krvi něco zvláštního, co jsi tam ve 14 neměla. Ale stále jsou tam ty drogy, vypadá to, jako by se to zkombinovalo."
"Takže jak to vyřešíte?" Zeptala jsem se klidným hlasem, aniž bych dala najevo strach, který ve mně narůstal.
"Víš, nejsme si jistí. A naše Sam se nezmínila o tom, že by nás navštívila. Což nás vede k tomu, že jde o manipulaci s DNA. Naše Sam se nějak změnila v osobu, která je tvou a její kombinací. Takže pracujeme na tom proč a jak to můžeme vrátit zpět."
"A co se stane, když to nepůjde?"
"To zatím nevíme. Doufáme, že k tomu nedojde." Odpověděla mi Janet.
"Takže co teď?" Zeptala jsem se se strachem.
"Půjdeš do postele, byl to pro tebe dlouhý den." Vzala mě za ruku a já jsem ji nechala, ten pocit zrady se vrátil.
"Tohle bych dělat neměla." Zašeptala jsem a po tváři mi stékala slza.
"Proč?" Zeptala se mě tiše.
"Mám pocit, jako bych ji zrazovala." Hlas se mi zlomil a objevilo se i víc slz.
"Proč?" Zeptala se Janet znovu.
"Protože si to užívám," zašeptala jsem, zavřela jsem oči, abych zabránila přívalu slz.
"Sam, chtěla by tvoje máma, aby jsi se cítila špatně?"
Přemýšlela jsem o tom. Máma strašně moc milovala zábavu, když jsem byla naštvaná, tak mě vždycky rozveselila. Říkala, že být smutná je plýtvání úsměvy. Když jsem na mámu myslela, uvědomila jsem si, že se usmívám. Už jsem necítila tu silnou palčivou bolest, která svírala moje srdce. Moje bolest se zmírnila.
"Ne, myslím, že ne." Přiznala jsem.
"Dobře a teď do postele, tak pojď," vytáhla mne z pod stolu a vedla mě zpět na ošetřovnu. Lehla jsem si na postel a zavřela oči.
"Dobrou Sam." Zašeptala Janet.
"Dobrou Janet." Cítila jsem, jak jsou moje víčka těžká a zavřela jsem je.

Moje sny přerušilo ostré světlo, ospale jsem otevřela oči.
"Hej Sam, jsi unavená?" Ozval se mužský hlas, poznala jsem ho.
"Doktor Jackson, že."
"Ano. Přinesl jsem ti nějaké šaty, myslím, že by mohly být pohodlnější."
"Díky," posadila jsem se a vzala si tašku. Uvnitř byly džíny, černé maskáčové kalhoty několik triček. Jedno olivově zelené, potom modré, červené a růžové. Dále spodní prádlo a ponožky. A taky dvě bundy. Jedna kožená a druhá byla hnědá. Ta kožená se mi okamžitě zalíbila. Boty, to byly bíle tenisky Nike.
"Promiňte, jdu se převléct," podívala jsem se na sebe, měla jsem na sobě stále to nemocniční pyžamo. Daniel se na ně zvědavě podíval, ale nic neřekl a já jsem se usmála.
"Počkám tady a potom půjdeme na snídani, ok." A já jsem si teprve teď uvědomila, jaký mám hlad. Přikývla jsem, vzala si tašku a šla do nejbližší koupelny. Osprchovala jsem se. Oblékla jsem si džíny, kupodivu mi padly, červené tričko a koženou bundu. Podívala jsem se na sebe do zrcadla, vypadalo to dobře. Tenisky mi byly trochu těsné, ale už jsem nosila horší. Daniel čekal venku.
"Ahoj," pozdravila jsem ho.
"Připravená?"
"Jasně, tak jdeme." Rozhostilo se podivné ticho. Ani jeden z nás nic neříkal, šli jsme chodbami a doprovázely nás pohledy a šepot.
"Jste ženatý?" Zeptala jsem se zoufale, abych nějak začala náš rozhovor.
"Ano," tahle jednoslovná odpověď mě přesvědčila o tom, že to bude těžké.
"Super, jak se jmenuje?"
"Sha´re."
"To je hezké, ale neobvyklé jméno."
"Ano, to je." Zasněně se na chvíli usmál.
"Máte nějaké děti?"
"Ne," odpověděl zprudka. Zastavila jsem se, měla jsem strach, že jsem překročila nějakou hranici.
"Promiňte," zašeptala jsem. Bála jsem se, co udělá. Většina tátových přátel mě ignorovala, vyjímkou byl strejda George. Myslím, že to bylo proto, že jsem se přátelila s jeho dcerou. Ostatní otcovi přátelé na mě křičeli, někteří mě i udeřili. Všichni to byli vojáci. Danielův výraz zjihl, přistoupil ke mně blíž a já jsem ustoupila, přemýšlela jsem, jestli se mám rozběhnout.
"Ne, promiň Sam, ale tohle je citlivá záležitost, víš. Moji ženu unesli a já jsem ji nemohl zachránit. Byla tehdy těhotná, ztratil jsem tak svoje dítě. Stále tam někde je." Leskly se mu oči.
"To je tak smutné, pokud to nějak pomůže, byl byste skvělý otec." Řekla jsem mu upřímně a myslím, že si toho cenil.
"Díky." A zase pokračoval dál, jako by se nic nestalo. Šla jsem za ním, měla jsem obavy. Cítila jsem u něj stejný zmatek, jaký jsem pociťovala sama.

Jídlo, které tam měli, bylo nepoživatelné. Procházela jsem kolem těch nudných jídel, až mě zaujalo něco modrého na konci. Takže jsem to všechno ostatní přeskočila a vzala jsem si tři sklenice modrého želé a posadila jsem se. Daniel, Jack a Teal´c se ke mně přidali a usmívali se nad mým výběrem.
"Je na mém jídle něco zábavného?" Zeptala jsem se.
"Ne," odpověděl mi Jack.
"Fajn," nevěřila jsem mu. Ještě se k nám přidala Janet, posadila se proti mně.
"Ahoj Sam, jak se dnes cítíš?" Zeptala se.
"Ok," odpověděla jsem.
"Sam, co to máš na svém tácu?" Zeptala se.
"Že-lé" řekla jsem a byla jsem zvědavá, kam tohle povede.
"Myslíš, že želé je výživná snídaně pro rostoucí 14 dívku?" Zeptala se se složenýma rukama.
Zůstala jsem potichu, zase ve mně narůstal vztek. Od té doby, co máma umřela, mi nikdo neříkal, co nebo kdy mám jíst. Od té doby se o nikdo nestaral, jestli jím nebo ne. To, že vynechávám, některé jídlo během dne, bylo o mně známé. Jídlo bylo tak nudné, raději jsem si četla nebo dělala něco zajímavého. Věděla jsem, že mám podváhu.
"Takže?" Zeptala se zvýšeným hlasem. Každý se na nás se zájmem díval.
"Asi ne, ale tohle bylo jediné k jídlu. A proč se vlastně staráte?"
"Jsem tvoje doktorka," odpověděla klidně a můj vztek dosáhl bodu varu. Vybuchla jsem. Nestávalo se to často, ale když ano, tak to stálo za to.
"Ne, to nejste! Poznala jsem vás včera. Nemám ponětí, kdo vlastně jste, ani jeden z vás. A ani si nejsem jistá, kdo jsem já, tak mi dejte pokoj a vypadněte z mého života."
Křičela jsem na ně a všichni se na mě dívali. Rozběhla jsem se, nikdo se mě nepokoušel zastavit. I když jsem někoho slyšela, jak křičí, ať stojím. Něvěděla jsem, kam jít, dokud jsem nenarazila na výtah. Skočila jsem dovnitř a stiskla patro 14. Byla jsem tady sama a chtěla jsem jít domů. Tohle místo bylo divné a po většinu času mě děsilo. Výtah zastavil a otevřel se. Vyšla jsem klidně ven, jako bych sem patřila. Nikdo se po mně divně nedíval. Potom jsem našla další výtah a bylo jasné, že stojí za to zkusit stisknout 1 a dostat se na povrch. Svítilo slunce, i když mrzlo. Prošla jsem kolem strážného.
"Potřebujeme, abyste se odepsala," řekl mi.
"Ok," vzala jsem ten papír a podepsala se jako Susan Pearsonová. Nijak mě nepodežříval, vzal si jej zpět a já jsem vyšla ven směrem ke stromům, než mohl něco říct. Brána byla otevřená. Nevěděla jsem, jestli můžu odejít nebo ne. Ale předpokládala jsem, že ne. Zastavila jsem se a přemýšlela, co udělat. Věděla jsem, že bych se měla vrátit, protože oni byli jediní, kteří mi mohli dát odpověď. Místo toho jsem šla nejkratší cestou pryč. Nevšimla jsem si muže, který šel za mnou. Nepoznala jsem ho, ale něco mi říkalo, že mu nemám veřit, ale poskytnout mu privilegium pochybnosti.
 

"Ahoj Samantho."
"Já jsem Sam," řekla jsem mu.
"Takže ty řeči kolem byly pravda."
"Záleží na tom jaké." Pokrčila jsem rameny, nechtěla jsem, aby si myslel, že mě to zajímá.
"Co tady děláš."
"Stojím a přemýšlím," řekla jsem.
"Já se jmenuji Maybourne."
"To je hezké," nic to pro mě neznamenalo.
"Potřebuji tvoji pomoc, máme nějakou technologii a potřebujeme, abys nám s ní pomohla."
"A proč já?" Snažila jsem se vypadat nezaujatě, ale měla jsem strach a chtěla jsem utéct, ale moje nohy se nechtěly pohnout.
"Ve tvé krvi je něco, co to zařízení potřebuje, aby fungovalo," usmál se a já jsem z toho měla nepříjemný pocit. Věděla jsem, že nejde o kokain, vlastně to věděli všichni.
"Naquadah?" Zeptala jsem se a ustoupila jsem vzad.
"Ano," přikývl.
"Ne," řekla jsem mu a couvla jsem dál. Výraz jeho obličeje se změnil a oprvadu mě vyděsil.
"To je škoda, doufal jsem, že budeš ochotná. No nevadí, uděláme to složitějším způsobem."
Nohy už mě zase poslouchaly a já se rozběhla. Něco mě zasáhlo do stehna, vytáhla jsem to ven, byla to uspávací střela. Nohy mi ztuhly, ale já jsem byla rozhodnutá běžet a utéct. Ti strážní nebyli tak daleko, asi tak 200 metrů přes parkoviště. Křičela jsem o pomoc a pak mě zasáhla další střela do paže, znovu jsem ji vytáhla, ale byla jsem čím dál víc omámená. Zahlédla jsem Janet, Jacka a Daniela, jak vyběhli z tunelu. Křičela jsem na ně, aby si mě všimli. A to, že jsem brečela, mi bylo jedno.
Daniel si mě všiml, zrovna mě zasáhla další střela do stehna blízko místa toho prvního zásahu. Zastavila u mě dodávka. Daniel se ke mně rozběhl a ostatní ho následovali. Jack dával příkazy a já jsem cítila, že to moje nohy vzdaly a moje paže se nechtěly dál hýbat. Upadla jsem tváří na asfalt, oči se mi zavřely a já jsem přemýšlela o tom, u koho se probudím. A opravdu jsem doufala, že to bude u Janet a SG1.

Slyšela jsem pípání, neustálé pípání. Oči jsem neotevřela, co když se ke mně Maybourne dostal první. Takže jsem došla k závěru, že je lepší zůstat v bězvědomí, než se stát laboratorní krysou.
"Doktorko, myslím, že se probírá," slyšela jsem někoho volat. Poznala jsem Jacka. Díky bohu, otevřela jsem oči.
"Ahoj," zašeptala jsem nakřáplým hlasem a on se na mě usmál.
"Hej, víš, že se z toho začíná stávat zvyk," zavtipkoval.
"Promiňte," omlouvala jsem se. Všimla jsem si Janet, která šla ke mně.
"Ahoj, jak se cítíš?" Zeptala se s úsměnem a měřila mi puls.
"Ospale, co se stalo?" Zeptala jsem se, moje vzpomínky byly rozmazané. Pamatovala jsem si, jak jsem běžela pryč.
"Maybourne tě chtěl unést," řekl mi Jack.
"Je mi to líto," řekla jsem, neměla jsem utíkat. To bylo hloupé.
"Proč, stejně by se tě pokusil dostat, ale neboj se, už jsme to vyřešili," usmíval se Jack a tiskl mi ruku.
"A Janet, promiňte, neměla jsem na vás křičet. Já vím, že jste dělala jen svou práci. Ale tohle je pro mě nové, normálně se nikdo nazajímá co a nebo kdy jím, co máma umřela. Hodně mi ji připomínáte, byla jako vy." Řekla jsem po pravdě.
"Promiň mi, měla jsem tě víc respektovat, ale bála jsem se jako tvoje doktorka a kamarádka, na svůj věk máš totiž podváhu."
"Já vím, můj doktor mi taky říkal, abych přestala vynechávat jídlo. Prostě, když jsem něčím zaujatá, tak zapomenu," vyměnili si chápavé pohledy, což jsem ignorovala.
"To je pravda, potřebuješ o sebe víc dbát," dávala mi Janet lekci.
"Ano mami," odpověděla jsem a potom jsem si uvědomila, co jsem řekla. Posadila jsem se a byla jsem připravená, že uteču. Pořád se mi točila hlava. Janet mě zatlačila zpátky na polštář.
"To je v pořádku Sam, já to chápu," posadila se vedle mě a vzala mě přátelsky za ruku.
"Svou mámu miluješ, já se přece nepokouším zabrat její místo, to bych nikdy nemohla. Ale chci být tvoje kamarádka, jestli ti to nevadí." Zeptala se nervózně.
"Ano," usmála jsem na ni a než vstala, úsměv mi oplatila.
"A teď spi, ty sedativa máš pořád v sobě. Později budeš mít návštěvu. Vzpomínáš si, jak jsem ti říkala o své dceři? Souhlasila, že příjde a že ti bude dělat společnost."
"Jistě," zívla jsem, zavřela jsem oči a okamžitě jsem usnula.
Když jsme se vzbudila, slyšela jsem tiché hlasy. Mysleli si, že spím. A já jsem neměla pocit, že bych to měla změnit.
"Tak, něco nového?" Zněl hlas Janet po ošetřovně.
"Ne, jsou úplně mimo," poznala jsem hlas Jacka O´Neila.
"Takže co teď se Sam bude?" Zeptala se Janet starostlivě.
"No, bude muset do školy a na základně zůstat nemůže, protože je nebezpečím pro ochranu základny a je to tu dost nebezpečné. Je to stejné jako s Jacobem a Tok´ry. Jenom si představte, kdyby to zjistili Goa´uldi. Už máme dost potíží s NID. Její bratr si ji vzít nemůže, protože nemá příslušné povolení. Snažíme se mu je sehnat. Když se to nepodaří, tak bude adoptovaná někým, kdo je má."
To mi zlomilo srdce. Snaží se mě zbavit, strčit mě někomu jinému a já jsem jim věřila.
"A co někdo ze základny. Už mám Cassie, jedna navíc by nevadila." Nabídla se Janet a moje srdce pookřálo, to by bylo super být u Janet.
"Můžu to zjistit, ale jste jako rodič sama, máte dlouhou pracovní dobu a máte už jedno dítě. Pochybuji, že by vám ji dali, po tom všem co jsme dělali pro Cassie a moc to nevycházelo." Mrkla jsem na ně, Jack se na ni přátelsky usmíval.
"Jsou už dost velké, aby se postaraly jedna o druhou." Argumentovala.
"No Carterová není pro Cassie zrovna nejlepší příklad. Chytili jsem ji, že brala kokain. Nechci, aby tomu byla Cassie vystavená, je pro mě skoro jako dcera. A taky má své vlastní potřeby a na ty je zase Sam moc mladá. Navíc dvě holky v pubertě, to je dost, zvlášť s jejich problémy."
Bojovala jsem se slzami a tiše Janet prosila, aby mě bránila.
"Myslím, že v tomhle máte pravdu, ale ona mi říkala, že to bylo jen jednou a já jí věřím."
"A kolik závislých tohle už říkalo?"
"Asi máte pravdu."
"A navíc by to pro vás asi bylo divné, mít doma Carterovou, ne?" Zavtipkoval.
"Huh."
"Pořád byste hledala, co má s naší Carterovou společného."
"Máte pravdu, ale ....."
"Doktorko, neděláte to z pocitu viny, že?" Zeptal se Jack a mně se sevřelo srdce.
"Jak to myslíte?"
"Ta věc s Orlinem. Já vím, jak blízko jste byla k tomu ji separovat a ona nám nikdy zcela neodpustila."
"Když to zmiňujete, mohlo by to tím být."
Jejich kroky utichly a já jsem konečně nechala slzy stékat po tvářích. Něvěděla jsem, co dělat. Nemohla jsem utéct nebo být laboratorní krysou. Táta byl někde mimo. Mark, Mark je Mark. A ani Janet mě nechtěla, bylo by to jen z pocitu viny. Moje jediná možnost byla najít strejdu George. Vyklouzla jsem z postele, naštěstí leželo moje oblečení na stolku hned vedle. Rychle jsem se převlékla do černých maskáčů a olivově zeleného trička. Doufala jsem, že takhle sem víc zapadnu a lidé si mě tak méně všimnou. Pokud si vzpomínám, tak brána je 25. patře, takže je jasné, že strejda bude někde poblíž. Šla jsem stejnou cestou k výtahu, ale tentokrát jsem stiskla tlačítko 25. Když se výtah zastavil, vyběhla jsem ven a prosmýkla se kolem vojáka, aniž by se mě všimnul. Šla jsem přímo ke schodům, bylo od tam slyšet alarm, potichu jsem šla až tam.
"Sedmý zámek zapadl, telemetrii ze sondy budeme mít za 2, 1." Slyšela jsem mužský hlas.
"Žádné známky po místních." Řekl někdo další. Kolem malé obrazovky stáli čtyři muži.
"SG 3 máte zelenou," řekl strejda George, popošla jsem ještě blíž.
"Ahoj strejdo, můžeme si promluvit?" Zeptala jsem se a zcela jsem ignorovala šokované pohledy ostatních.
"Sam, jak ses sem dostala?" Zeptal se a sklonil se ke mně.
"Proklouzla jsem z ošetřovny, můžeš na chvilku?" Snažila jsem se, aby nebylo z mého hlasu poznat, jak úpěnlivě prosím a abych zadržela slzy.
"Jistě, v mé kanceláři. Plukovníku připravte během hodiny vše potřebné." Přikázal a vedl mě za ruku přes zasedačku do jeho kanceláře. Na skle proti jeho stolu byla jakási mapa.
"Počkej chvilku," řekl mi a zvedl telefon.
"Je tady, nemějte obavy, vypadá, že je v pořádku."
"Ano doktorko." Zavěsil a rozpačitě se na mě usmál.
"Takže Sam o čem jsi chtěla mluvit?" Zhluboka jsem se nadechla, byla jsem připravená všechno mu povedět.
"Chci být právně způsobilá. Vím, že mě tady nikdo nechce, takže to dává smysl." Výraz jeho tváře se během sekundy změnil od vážného k překvapenému.
"Kdo říkal, že tě nechce?" Zavřela jsem pusu, nechtěla jsem je dostat do potíží.
"Záleží na tom?" Jeho pohled mě přesvědčil o opaku.
"Podívej, vy tady máte dlouhou pracovní dobu, můj táta tady momentálně není, je s Tok´ry. Mark nemá potřebné povolení, takže když to pro mě zařídíš, potom vám nebudu překážet."
"Kde jsi říkala, že je Jacob?" Zeptal se a zase se tvářil vážně. Uvědomila jsem si svoji chybu.
"S Tok´ry." Řekla jsem, ve tváři se mu objevil vztek, na koho to jsem nevěděla. Jenom jsem doufala, že ne na mě.
"Kdo jsou Tok´rové?" Zeptal se.
"Um, to fakt nevím, ale mají něco společného s Goa´uldy." Řekla jsem, čímž jsem to pokazila podruhé. Věděla jsem to. Doufala jsem, že bude souhlasit a nechají mě jít.
"Sam, nevím, jak jsi mohla tyhle slova zaslechnout, ale tohle tajné. Potřebuji, abys mi slíbila, že je už nebudeš opakovat." Požádal mě vážným hlasem.
"Slibuji."
"Dobře a teď co se týká tvé budoucnosti, je pravda, že vědci u toho zařízení nepřišli na to, jak pracuje. Hlavně taky proto, že nemůžeme riskovat poslat zpátky na tu planetu další tým, když tam není žádné písmo a nikdo přesně neví, co se tam stalo. Vypadá to, že tu zůstaneš. A dál, Jacob je členem vysoce tajné organizace, takže není možné, abys s ním zůstala. Ani s Markem bys nemohla být, on by to prostě nepochopil. Uvažovali jsme o doktorce Fraiserové a protože už má dceru stejně starou jako ty, tak bys k ní mohla." Řekl mi.
"Tak to by nešlo, ona mě nechce," vybuchla jsem, když jse si vzpomněla, že říkala, že mě nechce. Nebo pokud by si mě vzala, že by to bylo kvůli pocitu viny, který cítila vůči mému staršímu já.
"Proč?" Zeptal se zvědavě a laskavě. Oči se mi zaplavily slzami a několik z nich uniklo. Otřela jsem si je a začervenala se. ´Carterovi nebrečí, před ničím neutíkají a poslouchají rozkazy´, to jsou tři pravidla v našem domě.
"Protože bych měla špatný vliv na Cassie." Řekla jsem mu s tím, že další věci mu říkat nebudu. Myslím, že jsem je neměla vědět.
"Proč?"
"Kvůli drogám." Tohle ho znovu překvapilo.
"Myslel jsem, že to bylo jeddnou."
"To taky bylo, ale nikdo mi nevěří. Vzala jsem si jenom 2 dávky, abych zapomněla, fungovalo to, ale nelíbilo se mi to, protože jsem nad sebou ztratila kontrolu, nemohla jsem sama sebe ovládat a to mě vyděsilo." Strejda se na mě usmíval.
"Co," zeptala jsem se ho. Právě jsem mu řekla, že jsem brala drogy a on se klidně usmívá.
"Přesně tohle mi někdo řekl zhruba před dvaceti lety. Já jsem jí věřil a budu jí věřit i teď." Usmál se na mě.
"No tak to jsi jediný, kdo mi věří." Mračila jsem se.
"Jsem si jistý, že Janet ti věří."
"Ona mě nechce, já ji nebudu nutit." Řekla jsem mu a složila jsem si paže na hrudníku.
Povzdechl si, věděl, že tady nevyhraje.
"Myslím, že je na čase vyjasnit si nějaké věci, co přesně říkali?" Zeptal se mě a bylo vidět, že je hodně naštvaný. Odříkala jsem mu celý ten jejich rozhovor. Po celou dobu zůstal klidný.
"Dobře, myslím, že Cassie je zrovna tady a doufám, že vám to spolu půjde dobře. Neměj na ni moc špatný vliv," zavtipkoval.
Protočila jsem panenkami, vstala jsem. Cassie čekala venku.

"Ahoj," řekla jsem a nervózně jsem na ni zamávala.
Byla to hnědovláska a bylo vidět, že je o něco starší než jsem já.
"Ahoj Sam."
Usmála jsem se a čekala jsem, že řekne něco víc.
"Musíme zůstat na základně, dala by sis něco k jídlu?" Zeptala se.
"Jasně," nechala jsem ji, aby mě vedla a šla jsem za ní.
"Takže kolik ti momentálně je?" Zeptala se.
"14 a tobě?"
"16."
Když jsem přišly do kantýny, vzala jsem si modré želé a posadila se ke stolu. Cassie přinesla dva talíře přeplněné jídlem.
"Máma mi udělala přednášku, že musíš víc jíst a tohle modré želé se nepočítá."
"No jasně," vzala jsem si od ní talíř a dala si do pusy, aniž jsem si všimla, co to je.
"Eugh," přestala jsem jíst, když jsem viděla ten její znechucený výraz.
"Co?"
"Ty jíš zelené fazole, kari a bramborovou kaši dohromady?" Když jsem se podívala dolů, tak to fakt vypadalo hrozně. Když se to smíchalo, tak to dostalo hnědo šedou barvu spolu s různobarevnými žmolky.
"No a," pokrčila jsem rameny. Seděly jsme tu v tichosti. Jedla jsem už horší věci. Na vaření jsem moc nebyla, takže jsem jedla různé zbytky toho, co jsem si předtím uvařila. Vaření jsem nenáviděla a ono nenávidělo mě.
"Chceš jít k Jackovi do pokoje, má tam play station," nabízela mi Cassie.
"Co je to play station?" Zeptala jsem se.
"Já ti to ukážu," vzala mě za ruku a táhla mě chodbami SGC, dokud jsme se nedostaly k příslušným dveřím. Zaklepala, nikdo se neozval, tak otevřela a vešly jsme dovnitř. Stejně jako ona jsem si sedla na postel. Cassie zapnula televizi a vzala jakási dvě zařízení a jedno dala mně.
"Takhle se skáče, takhle se kryješ a takhle střílíš, používáš šípy a míříš jimi na cíl, chápeš?"
"Jistě," seděly jsme tu asi tři hodiny a hrály hry. Nebylo to zase něco tak moc, ale vypadalo to, že Cassie si to užívá.
"Wow, opravdu se zlepšuješ," řekla mi, když jsem nad ní poprvé vyhrála. Tak nějak jsem na sebe byla hrdá.
"Díky Cass, můžeme si teď dát něco k jídlu?"
"Jistě, jdeme." Táhla mě k výtahu. Na cestě jsme potkaly dva chlápky v oblecích, kterým se rozzářily obličeje, když nás viděli.
"Samantho Carterová, tebe jsme hledali." Couvla jsem a vrazila jsem do Cassie, která taky začala couvat. Byla jsem nejistá, tihle pánové mi optravdu naháněli hrůzu.
"Proč?" Zeptal jsem se.
"Máme pro tebe návrh," popošli ke mně.
"O co jde," snažila jsem, aby to znělo víc statečně než jsem se cítila. Jeden mě chytil za paži a táhl mě dolů chodbou, ten druhý byl s Cassie.
"No."
"Podívej se na svou situaci Sammie, nikdo tě tady nechce. A pokud by to tak bylo, tak jen proto že by jim to Hammond přikázal. Pojď s námi. Slibuji, že ti neublížíme. Od tvého dospělého já víme, jak jsi talentovaná. Takže bychom tě chtěli už teď. Na oplátku se můžeš podívat na nějaký projekt, až budeš starší." Tohle se zdálo fair, ale já jsem mu nevěřila, něco v jeho výrazu jako by na mě křičelo ´nevěř mu´.
"Ne." Couvala jsem, ale on mě stále držel za paži.
"To by byla škoda, kdyby Cassie přišla k úrazu," podíval se dolů chodbou, kde ten jeho kamarád stál vedle Cassie. Dívala se na mě s obavami. Ten chlápek nadzvedl své sako a byla vidět jeho zbraň. Došlo mi, že to Cassie neviděla.
"Tak jo, jenom Cassie neubližujte," dal tedy tomu druhému signál, ten ji uhodil svou pistolí po hlavě a potom ji strčil do skladu a zamkl dveře.
"Nechceme, aby za někým hned běžela a řekla mu to, jdeme," a táhl mě k prázdné bedně.
"Dovnitř."
"Huh," podívala jsem se na něho, myslel to vážně. Ale to přece ne nebo ano?
"Od tvého posledního pokusu o útěk se tu zvýšila ostraha." Vzal mě a hodil mě dovnitř, zatlačil mi hlavu dolů. Začala jsem křičet a bouchat do víka té bedny. Nenáviděla jsem tmu a to, jak mě tu zavřeli. Najednou se mi vybavilo spoustu hororů, bylo mi jasné, že s tímhle zrychleným dýcháním mám kyslík tak na tři hodiny. Pokud jsem to spočítala správně. Zpanikařila jsem ještě víc.
"Zmlkni nebo uděláme něco tvé kamarádce," zakřičel ten chlápek a kopl do bedny. Já jsem ale nepřestala.
"Čím víc budeš křičet, tím rychleji spotřebuješ kyslík," připomněl mi. Uklidnila jsem se, zklidnila svoje dýchání. ´Carterovi nebrečí. Carterovi nebrečí.´

Ležela jsem uvnitř bedny podivně stočená. Když jsme se pohybovali, střídaly se tma – světlo, tma – světlo, tma – světlo. Tohle se mi opravdu nelíbilo. Ale tady jsem moc na výběr neměla. Nemohla jsem dopustit, aby někoho kvůli mně zraněli. Takto se Carterovi nechovají. Bedna se trhavě houpala. Slyšela jsem kroky a dva muži si stěžovali na to, že nějaký generál v oblasti 51 požádal o tyhle artefakty. Byla jsem zticha. Voják je žádal, aby se odepsali a potom pokračovali dál chodbou.
„Potřebujeme, abyste tu bednu z bezpečnostních důvodů otevřeli,“ řekl jeden voják. Zabolelo mě u srdce, oni mě najdou.
„To nemůžeme, jde o citlivé věci, major Carterová by nás zabila, kdyby se to rozbilo,“ strážnému ironie dané situace nedošla. Zamračila jsem se, když jsem si uvědomila, že mě nikdo nevidí.
„Stejně to potřebujeme zkontrolovat,“ řekl strážný. Bedna sebou lehce trhla, slyšela jsem výstřel a potom několik dalších jako odpověď. Nemohla bych říct, kdo vítězil. Jedna kulka vlétla do bedny, zranila mě na paži. Vykřikla jsem. Cítila jsem, jak mi teče krev, zůstala jsem zticha doufala, že to nikdo neslyšel. Nechci, aby někdo ublížil Cassie. Nakonec se mi dostalo i odpovědí, když jsem uslyšela hlas plukovníka O´Neilla.
„Co se stalo?“ Zeptal se.
„Pokoušeli jsme se zkontrolovat obsah té bedny.“
„No tak ji otevřete,“ řekl a z tónu jeho hlasu bylo jasné, že není možné smlouvat.
„Pane, potřebuji tyhle muže vzít na ošetřovnu,“ to byla Janet, jí můžu přece věřit.
„Janet,“ řekla jsem, v místnosti to ztichlo a potom
„Sakra, hned to otevřete,“ křičel plukovník O´Neill. V otvoru po kulce se objevilo oko, které se na mě dívalo.
„Sam, dostaneme tě odtam.“ Uvědomila jsem si, že to byla Janet, kdo se na mě díval. Slyšela jsem bouchání a někoho, kdo křičel, že potřebuje páčidlo.
„Sam, jsi v pořádku, nezasáhli tě, že ne?“ Zeptala se mě a já jsem byla ráda, že nemůže vidět, jak se červenám.
„Umm, jenom jednou,“ okamžitě se její pozornost zase vrátila ke mně.
„Kam?“ Zeptala se a pokoušela se mě prohlédnout.
„Do paže, není to tak hrozné. Bože, Cassie,“ připomněla jsem sama sobě to, jak její bezvládné tělo zavřeli do toho skladu. To bylo něco, na co jsem zapomenout nemohla ani při tomto ruchu.
„Kde je?“ Janetin vážný hlas byl zpět a taky byla vystrašená.
„Sam, kde je Cassie?“
„Zavřeli ji dole ve skladu, vedle pokoje plukovníka O´Neilla. Myslím, že je vážně zraněná.“
Janet se podívala na mě a potom na plukovníka.
„Běžte,“ přikázal jí plukovník, váhala.
„Je to vaše dcera, běžte.“ Dál už neváhala a rozběhla se chodbou dolů.
„Ustupte,“ rozkázal. Já jsem se ještě víc schoulila a přimhouřila oči před svěrlem. Usmál se na mě a já mu to oplatila. Podíval se na moji paži.
„Sakra Sam, vezměte ji na ošetřovnu,“ rozkázal. Vytáhli mě ven, překvapilo mě, kolik je tu lidí. Položili mě na nosítka a spěchali chodbami. Koukla jsem se na svou paži. Bylo tak spoustu krve.
„Whoa,“ usmála jsem se. Nebyla jsem si jistá proč, ale ta ztráta krve mě šokovala.
„To je dobrý Sam,“ ujišťoval mě Jack. Vzal mě za ruku, ale já jsem se mu vysmekla. Výraz v jeho tváři se změnil, jako by žádal vysvětlení. O jeho soucit jsem nestála. Ne když si o mně myslí, že jsem narkoman a zůstává tu se mnou jen z pocitu viny a ze soucitu.
Janet a Cassie na ošetřovně zatím nebyly. Místo ní tu byl jiný doktor, který se mi představil jako doktor Warner. Usmála jsem se na něho a on se podíval na mou paži.
„Vypadá to jako poranění svalu.“ Zkoumal moje zranění.
„Udělám ti rentgen a tak se ujistíme, že tam nejsou žádné zbytky po kulce a potom to spraví pár stehů a bude to jako předtím.“
„Super.“ Řekla jsem jednoduše, položila jsem se zpátky na postel a čekala, až mě někdo odveze na rentgen a potom zpět na ošetřovnu.
Teď už tu byla Janet i Cassie. Cassie ležela na posteli na konci a byla v bezvědomí. Hlavu měla ovázanou. Janet stála vedle postele a mluvila s Jackem, Danielem a Teal´cem. Jack seděl na židli a držel ji za ruku. Nikdo si nevšiml, že mě přivezli zpátky. Trochu jsem žárlila, byla jsem zklamaná, že se nikdo nepřišel podívat, jak mi je. Ale byla jsem zvyklá své zklamání skrývat po té, co mě táta tolikrát zklamal. Ležela jsem a usmívala jsem se na sestru, která mi přišla vyčistit zranění. Vrátil se doktor Warner a sešil mi ránu, potom ji ovázal, takže jsem na paži měla silnou vrstvu obvazu. Ruku mi zavěsil na pásku a píchnul mi antibiotika.
„Můžu teď jít?“ Zeptala jsem se a byla to moje první slova po dost dlouhé době.
„Jistě, strážný tě zavede do tvého pokoje, samozřejmě že je to jen kvůli tvé bezpečnosti.“
„Jasně.“ Pokrčila jsem rameny, bylo mi to jedno. Byla jsem docela ráda, že budu sama.
Přišel sem Teal´c.
„Mohu tě odvést, Samantho Carterová?“ Zlehka uklonil hlavu, když použil obávané jméno.
„Jistě. A za prvé jsem Sam, ne Sammy nebo Samantha, prostě Sam.“ Usmál se a vedl mě a já jsem klusala vedle něho.
„Mohu se na něco zeptat?“
„Myslím, že už jsi to udělala.“
„No tak ještě jednu otázku.“
„Ano.“
„Proč mám ve vaší přítomnosti takový zvláštní pocit, je to jako mrazení.“
„Máš ve své krvi naquadah a to je reakce na mého symbionta.“
„Symbionta, co to je?“
Šel dál.
„Je to parazitující bytost, která žije uvnitř mého těla a díky ní jsem v perfektním zdravotním stavu a mám dlouhý život.“
„Wow, to zní hodně dobře.“
„No tak to není. Jsem na něm zcela závislý, co se týká mého zdraví. Až dosáhne dospělosti, vezme si tělo člověka jako hostitele. Jsou to buď zlí Goa´uldi nebo dobří Tok´rové.“
Možná to tak super není, pomyslela jsem si.
„Táta je Tok´ra.“ Vypadal překvapeně.
„Zajisté, tvoje starší já bylo také hostitelem Tok´ry.“
„Co se stalo?“ Musím to vědět.
„Ta Tok´ra se jmenovala Jolinar, dostala se do tvého těla bez tvého svolení.“
„Proč?“
“Její hostitel umíral.“
„Proč se nejprve nezeptala?“ Zeptala jsem se zmateně.
„To nevím.“¨
Zbytek cesty jsme byli potichu, když jsme došli k mému pokoji, otevřel mi dveře.
„Osobně se ujistím., že jsi v bezpečí.“ Řekl mi.
„Proč? Nevypadá to, že by to někoho zajímalo.“
„To se pleteš, všichni máme velkou starost o tvoje zdraví a bezpečnost.“ Opravil mě.
Pokrčila jsem rameny, nechtěla jsem to dál řešit.
"Jasně." Vešla jsem dovnitř a záměrně jsem zavřela dveře, aby za mnou nemohl jít. A ta pitomá páska skončila v rohu místnosti. Šla jsem ke knihovně a vzala si knížku, která pojednávala o cestování hvězdnou bránou. Asi tady zůstala omylem. Posadila jsem se na postel a začala číst a nasupeně jsem se dívala do bezpečnostní kamery.
Docela jsem se začetla. Když jsem uviděla autora, kterým byla Samantha Carterová, tedy já, byla jsem tak chytrá, chápala jsem, proč mě chtějí zpět. Zaklepání na dveře odvedlo moji pozornost od knížky.
"Co," zakřičela jsem.
"Sam, to jsem já, Janet, můžu dovnitř?" Zeptala se.
"No jo," zavolala jsem, dveře se otevřely.
"Co paže?"
"Fajn, co Cassie?" Nechtěla jsem o tom moc mluvit.
"Lehký otřes mozku, ptala se na tebe, chtěla si být jistá, že jsi ok."
"Řekněte jí, že je mi fajn."
"A proč nejdeš se mnou a neřekneš jí to sama?" Navrhla mi, podívala jsem se na ni a zvažovala svoje možnosti. Když řeknu ne, tak by to nevyhnutelně vedlo k mnohem těžším otázkám.
"Ok," vstala jsem, ale Janet ne. Dívala jsem, kam směřuje její pohled, na moji pásku, cítila jsem, že se červenám.
"Sam."
"Ano."
"Proč nenosíš tu pásku?"
"Nepotřebuji ji."
"Promiň, jestli se mylím, ale nepostřelili tě právě?"
"Jo, ale bylo to přes dřevenou bednu."
"A nebylo to do té stejné ruky, co jsi si nedávno zlomila?"
"No, technicky vzato, jsem si ji zlomila před dvaceti lety," když jsem viděla, jak se Janet mračí, přestala jsem.
"Sam," tón jejího hlasu znamenal potíže.
"Ok, budu ji nosit," zamumlala jsem, zvedla jsem tu hloupou věc a dala si ji kolem krku.
"Fajn, není to lepší?" Usmála se na mě Janet. Já jsem se zamračila a vyšla ze dveří směrem na ošetřovnu, Janet šla za mnou.
"Hej, Cassie," otevřela oči a podívala se na mě s úlevou. Cítila jsem se divně, když se tak na mě dívala.
"Sam, díky bohu, že jsi v pořádku." Podívala se na mě a připomínala mi Janet.
"Co se stalo s rukou?"
"Střelili mě, ale je to jenom sval, nic vážného, jak je ti?" Zeptala jsem se.
"Máma říkala, že mám otřes mozku, jak tě postřelili?"
Všimla jsm si, že se na mě všichni dívají a červenala jsem se, nebyla jsem zvyklá na takovou pozornost. Byl tu i strejda George a tak jsem začala vyprávět.
"Šly jsme s Cassie do kantýny na čaj, když se výtah otevřel, vyšli ti dva muži a řekli, že mě hledaljí, chytilil mne a odtáhli od Cassie a řekli, že pokud nechci, aby ji postřelili, že bych s nimi měla jít. Takže jsem s nimi šla. Stejně by mě tady nikdo nepostrádal a já jsem nechtěla, aby se Cassie kvůli mně něco stalo. Tak jsem souhlasila. Strčili mě do dřevěné bedny, Cassie uhodili do hlavy a zavřeli ji do toho skladu. Vzali si kladivo a zatloukli víko. To mě vyděsilo. Říkali, že pokud budu dál křičet, tak spotřebuji víc kyslíku. Přišla jsem na to, že by mi kyslík normálně mohl vydržet 3 hodiny. Slyšela jsem nějaké muže, že potřebují, aby tu bednu otevřeli. Potom střelbu a jedna kulka mě zasáhla a to je všechno." Řekla jsem jim a kolem se rozhostilo ticho.
Přešlápla jsem, cítila jsem se nepříjemně, když přemýšleli o mém vyprávění. To ticho prolomila Janet.
"Sam, proč máš pocit, že by tě tady nikdo nepostrádal?"
"Slyšela jsem vás s plukovníkem O´Neillem, jak jste mluvili, co by se stalo, kdybyste mě nedokázali zase změnit nazpátek, řikali jste, že mě nikdo nechce," nedívala jsem se jim do očí, byla jsem rozhodnutá, že nebudu brečet, místo toho jsem šla ke dveřím.
"Sam, my jsme tím nemysleli...." začala Janet, ale přestala.
"Jasně, že ne. To je dobrý, nevadí mi to, jenom mi to příště řekněte přímo do očí," řekla jsem zcela vážně. Po tom co se mnou nechce mít nic společného moje vlastní rodina, proč by chtěli tihle cizí lidé.
"Sam, my jsme to tak nemysleli," zkusila to Janet znovu.
"Ale ano, jen to nechcete přiznat," řekla jsem jí.
"Carterová, co se pokoušíme říct je, že je nám to líto, neměli jsme ani pomyslet na to probírat bez tebe tvou budoucnost. Neměli jsme pochybovat o tom, že jsi čistá a neměli jsme říkat, že by jsi měla na Cassie špatný vliv." Řekl mi Jack.
"Jistě pane," odcházela jsem, už jsme to nemohla víc snášet, jenom to vedlo k ublížení a zradě.
"Sakra Carterová, tohle není akceptování mé omluvy," řekl mi.
"Ano pane."
"A říkej mi Jacku, nejsi v armádě."
"Ano Jacku, pane." Znovu jsem se pokusila odejít, zablokoval mi cestu.
"Sam, neuzavírej se před náma."
"To nedělám."
"Ale ano, děláš. Cítíš se opuštěná, protože tvoje máma umřela a tvůj táta tě opustil. Takže jsi přišla na to, že nejlepší způsob, jak si nenechat ublížit, je nikoho si k sobě nepřipustit. Tohle ale není život, Sam."
"No jasně," zakřičela jsem, protáhla jsem se kolem něho a běžela jsem chodbou dolů. Běžela jsem do bezpečí svého pokoje, zavřela jsem za sebou dveře. Bojovala jsem se slzami, které jsem měla na krajíčku. ´Carterovi nebrečí´ opakovala jsem si znovu a znovu.
 

„Sam, zlato, otevři ty dveře,“ žádala Janet, ale já jsem ji nebrala v úvahu. Soustředila jsem se na to, abych dveře udržela. Janet na ně znovu zatlačila a já jsem ucítila bodavou bolest v rameni, když jsem se je snažila i nadále udržet. Ale ta bolest nade mnou zvítězila. Upadla jsem na podlahu a tiskla si rameno.
„Do prdele,“ vykřikla jsem. Janet v klidu otevřela dveře.
„Teď jste šťastná?“ Podařilo se mi na ni vyhrknout mezi jednotlivými návaly bolesti.
„Jsem nadšená, miluju to, když si moji pacienti potrhají stehy, takže mám aspoň víc práce,“ klekla si vedle mě, zvedla mi paži a sundala obvaz prosáklý krví.
„Potřebujeme na ošetřovnu.“
Zasténala jsem. „Nemůžete mi prostě dát pokoj?“ Zeptala jsem se a položila si ruku zpět na podlahu.
„Jistě Sam, odežeň od sebe všechny, kteří jsou ti nejbližší, ale nejprve mi odpověz na jednu otázku. Všechno to dobré, co jsi se svou mámou prožila, překryje ta bolest z její ztráty to, že bys ji vůbec nikdy nepoznala?“ Řekla Janet a odešla.
Ztuhle jsem seděla na posteli a vzpomínala na to dobré, co jsem s mámou zažila. Ta bolest, která přišla po té, co jsem ji ztratila, stojí to za to?
Vím, že jsem nechtěla, aby to tak skončilo a na konci tohoto dne jsem byla vděčná za každý den, který jsem s mámou zažila a nevyměnila bych je za nic, ať by se stalo cokoliv. Nemůžu lidi kolem sebe ignorovat proto, aby mi nemohli ublížit. Musím se Janet omluvit a nechat ji, aby se mi podívala na paži. Opravdu to bolí. Vyšla jsem z pokoje a viděla ji, jak se opírá o zeď a čeká.
„Promiňte.“ Řekla jsem jí.
„Neměla jsem vás od sebe odhánět.“
„I ty mi promiň. Já jsem neměla říkat, že tě nechci jako svoji dceru.“
„To je dobrý, já to chápu,“ řekla jsem jí. Rozzlobeně se na mě podívala, takže jsem raději změnila téma.
„Můžete se podívat na mou paži, opravdu to bolí.“ Zeptala jsem se, podívala se na to, paži jsem měla zakrvácenou a zranění krvácelo i nadále. Stále jsem v ní viděla úlomky dřeva a zřejmě i Janet.
„Ježíš, kdo tohle čistil,“ zeptala se. Pokrčila jsem rameny, nevěděla jsem to a taky jsem nechtěla dostat někoho do potíží.
„Tak pojďme,“ vedla mě chodbou na ošetřovnu. Posadila mě na postel naproti Cassie. Zamávala jsem na ni.
„Jseš zpátky.“
„Praskly mi stehy, tvoje máma mi to spraví,“ řekla jsem jí. Podívala se na mě.
„Já vím, čím teď procházíš.“
„Huh.“
„Ztratit mámu, rodinu, taky se mi to stalo.“
“Takže,“ zeptala jsem se, abych se vyhnula tématu.
„Nemůžeš od sebe všechny odehnat.“ Řekla mi.
„Ty jsi ztratila celou rodinu najednou?“ Zeptala jsem se a bylo mi jí opravdu líto.
„Ano, byli vymazáni goa´uldy.“
„To je strašné, co jsi dělala?“ Chtěla jsem vědět, jestli byla tak nešťastná jako já.
„Zůstala jsem sama na jedné planetě, u mámima těla. Sam mi pomohla, oslovila mě. Potom mě odmítla opustit, když si ostatní mysleli, umřu. Janet mě adoptovala a strávili jsme spolu spoustu času. Když jsem se vzbudila díky zlým snům, byla u mě. A Daniel, ten ztratil svoje rodiče, když byl malý a skvěle si s ním můžu popovídat. A co ty?“¨
„Když máma umřela, všechen čas jsem věnovala škole. Chovala jsem se jako máma a snažila se nás udržet jako rodinu pohromadě. Ale Mark obviňoval tátu a ten zase sebe. A potom od nás táta hned po pohřbu odešel. Je někde v zálivu a já ani nevím kde nebo jestli je naživu. Mám takový strach, že udělá něco hloupého a nechá se zabít. Mark mě ignoruje, zajímá ho jen to, se kterou holkou půjde ba rande. O tátovi se vůbec ani nezmiňuje. Nenávidí mě i tátu a já nevím proč.“
Začala jsem brečet, ale pokračovala jsem dál.
„Soustředila jsem na školu, abych nemusela přemýšlet. Každý večer jsem chodila do knihovny, abych se vyhnula tomu, být doma. Abych tu bolest umlčela, tak jsem se i něčeho napila. A potom jsem potkala nějaké přátele, kteří mě přesvědčili, že pokud chci opravdu zapomenout, tak drogy jsou na tohle ještě lepší. Zkusila jsem kokain a fungovalo to, všechno kolem odumřelo, tak jsem si vzala víc. Jedna moje část doufala, že se nevzbudím, chtěla jsem být s mámou,“ začala jsem pod tíhou svého přiznání vzlykat. Byla to úleva.
Přišla ke mně Janet a objala mě.
„Říkáš, že jsi chtěla umřít?“ Zeptala se klidným hlasem. Nijak mě neodsuzovala. Zamyslela jsem se, nebyla jsem si docela jistá.
„Nevím,“ přiznala jsem. Rozhostilo se ticho a Cassie čekala na to, co řeknu dál.
„Ano, ale teď jsi nejsem jistá,“ podívala jsem se na ně a čekala jsem zlost a zklamání. Carterovi nikdy svou slabost nepřiznávají. Nemáme žádné pocity, nesvěřujeme se. Místo toho jsem viděla pochopení a soucit. Janet mě zase objala.
„Tak se podíváme na tu tvou paži,“ navrhla. Přinesla pinzetu, aby mi z rány vytáhla ty úlomky, které tam předtím nechali.
„Takže, já ti to teď vytáhnu,“ řekla mi Janet. Pocítila jsem ostrou bolest, ale nic jsem neříkala, místo toho jsem se soustředila na rovnice o bráně, které byly v knize mého druhého já a přemýšlela o tom, kolik energie se musí použít, byla to astronomická hodnota.
„Sam, bolí to?“ Zeptala se Janet a z jejího hlasu bylo vidět, že je překvapená.
„Huh,“ zamyslela jsem se na vteřinu, snažila jsem si zapamatovat číslo 5321195556.
„Ano,“ 5321195556 x 450.
„A tady?“
„Um, tady ne,“ řekla jsem roztržitě, pokoušela jsem si pamatovat ta čísla, která se stále zvětšovala.
239488000200.
„Sam, já vím, že mi lžeš.“ Řekla mi, přestala jsem se soustředit a ta čísla jsem ztratila.
„Zatraceně.“
„Promiň, bolelo to?“
“Huh, ne.“¨
„Sam, jsi tu pořád s námi?“¨
„Promiňte, snažila jsem sama sebe rozptýlit, aby mě to nebolelo a přemýšlela jsem o tom, jak moc energie musí brána využít, protože v knize mého druhého já se říká, že potřebná energie je úměrná délce whoosh.“
„Whoosh.“
„No, moje druhé já to nazývá trochu jinak, ale já dávám přednost whoosh. To vystihuje líp. Takže to znamená, že když se dodá 25 ampérů, tak whoosh bude 25 cm, ale když je to víc jak 4 a půl metru, tak vypočítat množství dodané energie, jen můžu odhadnout, kolik jí je potřeba, je to obrovské množství. Ráda bych změřila whoosh víc přesně na druhé straně u různých adres, abych viděla, jestli se liší. Tím myslím,že množství energie závisí i na tom, jak daleko cestujeme.“
„Sam, vydechni si, už to skoro je.“
„Promiňte, prostě je to tak vzrušující vědět o tom, že něco takového existuje.“
„Já vím, je to docela neuvěřitelné.“¨Usmála se Janet. Podívala jsem se na ni, jestli si ze mě dělá legraci nebo ne, ale nedalo se nic říct.
„Necháme si tě tady přes noc, abychom se ujistili, že tam není žádná infekce z těch úlomků.“
„Co, to není fér,“ protestovala jsem, nehezky se na mě podívala.
„Tak mi aspoň dejte knížku nebo nějaký papír, abych si mohla zapsat to, na co jsem přišla.“
„Potřebuješ si odpočinout.“
„Když mi to nedáte, tak si to budu řešit ve své hlavě,“ řekla jsem a pokrčila jsem rameny. Janet klidně odcházela, tak jsem odříkávala prvky periodické soustavy a všechno to, co jsem si pamatovala o každém atomu, jako měrná hmotnost, jeho vzácnost a kde se nachází. Otočila se na mě.
„Sam, co to děláš.“
„Odříkávám si v duchu periodickou soustavu prvků a všechno, na co si o každém z nich pamatuji.“
„Dám ti sedativa.“
„Ne, nedáte.“ Odpověděla jsem drze. Složila si ruce na hrudníku a zvedla obočí.
„A proč ne?“
„Protože je nemůžete dát někomu, kdo má zranění hlavy. Když vám řeknu, že jsem se udeřila do hlavy, nemůžete vědět, jestli vám lžu nebo jsem vám to předtím jen neřekla, protože zrovna nejsem ten typ, co by se svěřoval. Můžete mi udělat vyšetření mozku, ale to to obvykle neprokáže, takže žádná sedativa nedostanu.“ Usmála jsem se s vědomím, že jsem tohle kolo vyhrála.
„A udeřila ses do hlavy?“
„Ne, nic takového.“ Odpověděla jsem jí a ona hned pokynula sestře, aby to sedativum připravila.
„Ale ti chlápci mě předtím udeřili do hlavy,“ lhala jsem. Sedativa to je to nejhorší, když se vzbudíte, jste zmatení, tělo funguje jako zpomalený film a nemáte ponětí, kde jste nebo co lidé kolem vás dělali, když jste spali. Ztratit nad sebou kontrolu, to jsem nenáviděla.
„Sam, potřebuji to vědět.“ Varovala mě.
„Proč, abyste mě uspala? Sedativa nenávidím, prostě žádné dostat nechci, to nikdy. Když říkám, že mě bolí hlava a že mě někdo uhodil, tak mi žádné dát nemůžete,“ řekla jsem, odmítala jsem to přiznat.
Povzdechla si, bylo vidět, že ji ta hra unavuje.
„Tak jo. Cass, zbal si věci, jdeme domů, můžu si tě ohlídat sama.“
Cassie vyskočila z postele a rychle se převlékla.
„Ahoj Sam.“
„Ahoj,“ odpověděla jsem, trochu jsem žárlila, že Cassie může s Janet odejít a já tu musím zůstata sama.
„Sam, řeknu sestře, aby tě každé dvě hodiny vzbudila a zkontrolovala tě kvůli otřesu mozku,“ řekla mi Janet.
Usmála jsem se, věděla jsem, že jsem vyhrála. Položila jsem se a pomalu jsem usínala. Každé dvě hodiny mě vzbudili.
 

Vzbudila jsem se asi v půl páté, ale už se mi nechtělo spát. Vykradla jsem se z postele, převlékla se a šla ke kanceláři, kde jsme byli předtím. Ten playstation mi stále vrtal hlavou. Když tu mají tak super věci, aby se mohli bavit, jaké věci tu potom mají, které jsou jim k nějakému užitku. Ta myšlenka mě vzrušovala a byla jsem naštvaná, že jsem o tom neuvažovala už dřív. V té kanceláři byla podivná bednička, pomalu jsem přešla k ní. A potom tu byla ještě jiná věc, na níž byly písmena. Předpokládala jsem, že tohle slouží k psaní a taky jsem tu neviděla žádné tlačítko ke spouštění. Prohlédla jsem tu bedničku, bylo tam jen jedno tlačítko. Stiskla jsem je a voila, fungovalo to. Rozsvítila se obrazovka. Vyčkávala jsem, potom jsem našla další věc, která pohybovala kurzorem po obrazovce. Klikla jsem na start a objevil se tu celý seznam nabídek.
Byly tam moje obrázky, ovládací panely, word - který asi slouží k psaní a další. Jedna z nich mě zaujala, byl to internet. Klikla jsem na ni a ona se otevřela. Říkalo se tam, že tu lze něco vyhledávat, tak jsem napsala Eisteinova teorie relativity a jen jsem žasla. Strana jedna z 234 348.
Tolik super stránek. Začala jsem okamžitě číst, možnosti toho internetu mě zcela fascinovaly. Mluvilo se tam o satelitech, o nichž jsem neslyšela. Bylo to vzrušující, tolik věcí se stalo. Zadala jsem další vyhledávání.
Objevy fyziky a zase jsem jen žasla. Narodila jsem se 29. 12. 1969 a za těch dvacet let, na které se nepamatuji, se toho tolik stalo.Vyrušilo mě zakašlání ode dveří. Stála tam Janet a vypadala hodně naštvaně.
"Jak to, že nejsi v posteli?"
"Nemohla jsem spát a chtěla jsem vidět, jaké další věci tady jsou, tak jsem se sem šla podívat a objevila jsem internet." Řekla jsem.
"A kde máš být?"
"V posteli, spát." Vypadala fakt hodně naštvaně.
"Sam, říkala jsi, že máš otřes mozku. Nevěřila jsem ti, ale když jsi zmizela, noční sestra byla strachy bez sebe, že tě NID uneslo, polovina základny tě hledá."
Cítila jsem se opravdu provinile.
"Je mi to opravdu líto. Prostě jsem nepřemýšlela. Doma si můžu dělat co chci a kdy chci a nejsem zvyklá ptát se, zda něco můžu dělat." Vyhýbala jsem se jejímu pohledu a dívala se na podlahu. Zas jsem to pokazila. Jsem packal, nula a oni mě na základně nechtějí. A Janet mě teď nikdy nebude chtít adoptovat. Přišla ke mně a dala mi ruku kolem ramen, to mě probralo.
"No, tak už to znovu nedělej, ano." Usmála jsem se, ale stejně bylo vidět, že se na mě hodně zlobí.
"OK."
"A teď pojď na snídani," vzala mě za ruku a vedla mě do kantýny. Šla jsem přímo pro želé, ale potom jsem viděla, jak se Janet mračí a vzala jsem si slaninu, fazole a míchaná vejce a šla jsem ke stolu, kde seděla a zabořila jsme lžičku do želé. Přidali se k nám Daniel s Jackem.
"Ahoj Carterová."
"Pane," odpověděla jsem s respektem.
"Říkej mi Jacku."
"Ano pane." Nejistě jsem mu odpověděla. V naší rodině jsme vždycky někoho oslovovali hodností, kromě táty a strejdy George.
"Ne JACK, tak se jmenuji."
"Ano pane," podívala jsem na něho překvapeně, ale vnitřně jsem se bavila a nic nedávala najevo.
"Je to tak těžké, říkat mi Jacku?" Zeptal se.
"Ano pane, víte to ´pane´ vyjadřuje respekt k vašemu postavení plukovníka a to, že jste starší. A protože jsme na vojenské základně, měla bych vám říkat pane nebo plukovníku O´Neille." Odpověděla jsem mu a Daniel a Janet se začali smát. Zamračila jsem se a nažila se přijít na to, proč.
"A taky vy mi říkáte Carterová, což je moje příjmení. A protože je můj táta v armádě, tak by ho oslovovali plukovníku Cartere nebo Cartere by ho oslovovali jeho nadřízení. A protože já jsem civilista, tak byste mě měl oslovovat Sam."
"Dobře," řekl Jack a podíval se na ostatní, aby mu pomohli.
"Na mě se nedívej, mně říká doktore Jacksone."
"Člověk má oslovovat jiného jeho titulem, když ten musel tvrdě pracovat, aby ho získal." Odpověděla jsem a Jack vyprskl smíchy. Zmateně jsem se na něho podívala a cítila jsem se ublíženě. Janet a Daniel se na něho taky podívali.
"Promiň Sam, ale něco podobného jsi mi řekla, když jsme se poprvé setkali a no, nic."
Cítila jsem se ještě víc zmatená.
"Jo jasně," pokrčila jsem rameny a tehdy se ozval klakson.
 

"Zdravotnický tým do prostoru brány," Janet vstala a rozběhla se pryč, Jack s Danielem běželi za ní. Seděla jsem zde a odnesla jsem to nechutné jídlo pryč a vzala si další tři sklenice želé.
Snědla jsem je a čekala, ale nikdo se nevrátil. Nudila jsem se a tak jsem je šla hledat, ale to jak mě Janet ráno upozornila, mě přinutilo přemýšlet a tak jsem šla k nejbližšímu vojákovi.
"Promiňte, vy tu máte službu?" Přikývl.
"Kdyby mě doktorka Fraiserová, plukovník O´Neill nebo doktor Jackson hledali, řekněte jim, že jsem se šla projít a kdyby mě potřebovali, ať mě vyvolají a já sem hned příjdu."
Přikývl, takže když jsem tohle vyřešila, vydala jsem se na průzkum. Vstoupila jsem do výtahu a náhodně jsm stiskla tlačítko 18, vystoupila jsem a pomalu jsem jím procházela, byla to nuda, pořád stejné šedé zdi a potom jsme slyšela nějakou hádku.
"Ne to ne, uděláš tohle," šla jsem blíž, abych to slyšela.
"Vlastně se mýlíte oba," řekla jsem, byla jsem si sakra jistá, četla jsem o tom včera večer.
"Když změníte náboj na A a přidáte do vyrovnávací paměi, tak by to mělo eliminovat problém."
"A vy jste kdo," zeptal se jeden z těch mužů a vypadal rozzlobeně, ale já jsem se nezalekla.
"Sam Carterová a vy?"
"Doktor Felger," zdůraznil slovo doktor a já jsem jen protočila panenkami.
"Jasně, ale zkuste to, mám pravdu." Přišel ke mně ten druhý.
"A jako to víš?"
"Četla jsem to, včera v noci, bylo v knize, kterou jsem napsala, tedy moje druhé já."
"No, my to probereme. Zatím se můžeš porozhlédnout po laboratoři." Nabídl mi. To by mohla být zábava. Otevřel dveře a pustil mě dovnitř. Rozhlédla jsem se kolem, byla tu spopusta papírů a různých zařízení. V rohu byl sejf, k mému překvapení byl zamčený, zkusila jsem různá čísla. Nic nefungovalo, tak jsem zkusila datum, kdy jsem se předávkovala. Dvířka se otevřela. Uvnitř byly podivné věci patřící na ruku. Jednu jsem si vzala, soustředila jsem se a objevil se proud světla.
"Wow," zamířila jsem jím na rostlinu, která stála v rohu a ta explodovala. Sundala jsem si tu věc dolů a vzala jsem si jinou. Rozsvítila se a když jsem ji namířila na různé věci, nic se nestalo. Dokud jsem nenamířila na svou paži. Viděla jsem pod kůží svoje kosti. Soustředila jsem se na tu zlomenou a sledovala, jak se sama spravila. Potom jsem se přesunula k ráně od kulky, trvalo to o něco déle, cítila jsem se zesláble, sundala jsem si tu věc dolů a dala ji zpět do sejfu a potom jsem omdlela.
 

Vzbudila jsem se na studené podlaze a potom jsem si vzpomněla, co se stalo. Podívala jsem se na hodinky, uplynuly asi tři hodiny a nikdo si toho nevšiml. Vstala jsem, zavřela jsem sejf a ujistila se, že obě zařízení jsou uvnitř a potom jsem se vydala do řídící místnosti. Byl tu i strejda George, který zjišťoval, co se děje. Bylo vidět, jak všichni přemýšlí.
"Ahoj," pozdravila jsem je. Janet se ke mně rozběhla.
"Bože Sam, promiň, úplně jsme na tebe zapomněli. Ty jsi na nás celou tu dobu čekala?"
Už už jsem chtěla říct ne, byla jsem v bězvědomí na podlaze, ale potom jsem došla k závěru, že jsem si s těmi věcmi asi hrát neměla.
"No, jasně," Janet se na mě podezřívavě podívala, ale potom se obrátila zpět k obrazovce.
"O co jde?"
"To je tajné, odpověděl Jack.
"No jo." Odpověděla jsem.
"Samantho, chtěla by ses podívat do tělocvičny, možná si i torchu zatrénovat?" Nabízel mi strejda George.
"Jasně." A vydala jsem se spolu s nějakým vojínem na cestu. V tom Janet vykřikla.
"Stůjte, ne s jejím ramenem a paží, to by si mohla ještě víc ublížit."
Když se na mě a na mou paži všichni podívali, začervenala jsem se. Ani jsem ji neměla na pásce, žádný obvaz a byla v perfektním stavu.
"Sam, co se stalo s tvou paží?" Zeptala se Janet a všichni se na mě dívali.
"No, byla to ta nejpodivnější věc. Seděla jsem v jídelně, když mne obklopilo světlo a mimozemťané mě přenesli na jejich loď." Lhala jsem jako když tiskne. Ale tam, kde mají takový zářící kruh, kde se změní dospělý v náctiletého a můj táta má hada v hlavě, je možné cokoliv.
"Jakou měli barvu?" Zeptal se Jack.
Zoufale jsem přemýšlela, ale nic mě nenapadalo. Takže jsem si pro svou odpověď vybrala toho, který byl v Roswellu.
"Měli takovou hnědo šedou barvu." Byla jsem překvapená, když mi tohle všichni věřili.
"Asgardi." Zamumlal Jack. Byla jsem zticha, nechtěla jsem, aby na to přišli.
"Co říkali?" Zeptal se strejda George.
"Um, řekli mi ahoj a že mě rádi vidí a že pracují na tom, abych byla zase dospělá." Řekla jsem a doufala, že by tohle řekli.
"Super." Ozval se Jack.
"Kdo si dá dort?"
"Počkejte, chci udělat Sam nějaké krevní testy a zjistit, jestli už se zbavila toho kokainu a ujistit se, že je všechno v pořádku." Řekla jim Janet.
Zpanikařila jsem. Ona to ví!
"To je dobrý," ujišťovala jsem ji, ale ona to nevzala.
"Přijdeme tam za vámi," rozhodla a táhla mě pryč. Když jsme byly dost daleko, otočila se ke mně.
"Tak Sam, přestaň s těmi hloupostmi, co se stalo?" Zeptala se.
"Bylo to tak, jak jsem říkala," ještě jednou jsem to zoufale zkusila. Ale neskočila mi na to. Tak jsem toho nechala.
"Nudila jsem se a tak jsem se tady šla trochu porozhlédnout a někdo mi ukázal laboratoř mého druhého já. Viděla jsem tam sejf, odhadla jsem kód a uvnitř byly dvě takové věci, které se daly navléknout na ruku. Jednu z nich jsem zkusila a namířila s ní na rostlinu a ta prostě vybuchla. Sundala jsem si ji a vzala si tu druhou, ta se rozzářila, ale vypadalo to, že nefunguje, dokud jsem ji neobrátila na sebe. Viděla jsem svoje kosti a potom jsem viděla, jak se moje zranění vyléčilo." Vysvětlila jsem a doufala, že se na mě nebude zlobit.
"A potom..."
"Sundala jsem ji."
"A..."
Sakra, ona všechno ví, jak to že ví, že se ještě něco stalo potom.
"Probrala jsem se na podlaze," přiznala jsem ostýchavě.
"Jak dlouho?" Tvářila se klidně, poznala bych, kdyby se zlobila.
"No, asi tři hopdiny." Přiznala jsem.
"Ježiš Sam," objala mě. Tahle její reakce mě překvapila a tak jsem se odtáhla. Když viděla, jak se tvářím, vysvětlila mi to.
"Byla jsi tři hodiny v bezvědomí a nikdo si toho nevšiml, myslela jsem, že se budeš zlobit."
"Huh, já jsem na to docela zvyklá, tím myslím, že si mě nikdo nevšímá, takže je to úplně jiné být tady a mít kolem sebe lidi, kteří se o vás zajímají."
Janet mě znovu objala.
"A mi tě máme rádi," odpověděla mi, aby se ujistila, že to vím. Přikývla jsem jí a opakovala si svoji mantru ´Carterovi nebrečí´.
"Sam, jsi v pořádku?"
"Je mi fajn," zamrkala jsem, ´Carterovi nebrečí´.
"Sam?" Zeptala se znovu.
"Já nebrečím," zamumlala jsem.
"Když člověk brečí, tak je to v pořádku," lhala mi.
"Ne, to není. Brečí jenom ti slabí."
"Kdo ti tohle řekl?" Zeptala se Janet rozčíleně.
"Můj táta, je to jedno z pravidel."
"Pravidel?"
"Jo, tři pravidla v našem domě. Carterovi nebrečí, neutíkají a poslouchají příkazy."
"To se zdá nefér."
"Když chcete žít v domě Carterových, tak ta pravidla musíte respektovat." Řekla jsem jí.
"Sam, s úctou, je to směšné. Je to zcela normální brečet. Může to být pro tebe dokonce dobré."
"Ne, nemůžete dopustit, aby někdo vaši slabost viděl."
Podívala se na mě a byla ještě víc rozzlobená.
"Emoce nejsou slabost."
"Jsou." Hádala jsem se.
"Co bychom byli bez emocí, nemilovali bychom, nenáviděli, byli bychom jako roboti."
Přemýšlela jsem o tom, ale nemohla jsem jen tak přejít 14 let tréninku od mého táty.
"Jo jasně, teď upíre, chtěla jste nějakou krev."
"Upíre?"
"Jo."
"Jo jasně," odpověděla mi, vzala mi krev a šly jsme do kantýny. Dostaly jsme velký kousek koláče a želé, samozřejmě modré.

Daniel začal rozhovor.
"Tak Sam, trochu jsem se podívali na to zařízení, dali jsme vědět Tok´rům a oni je znovu prozkoumají, i naši další spojenci a zítra tu bude tvůj táta."
"Ok," řekla jsem, bylo mi to celkem jedno. Táta mě opustil.
"No nezníš moc nadšeně."
"To taky nejsem."
"Táta přijde, udělá některé nepříjemné otcovské záležitosti, dostane se mi patetických pohádek a potom ho odvolají a tak odejde."
"To neudělá, Sam."
"Nezůstane zde, že ne?" Vyměnili si pohledy, připustili si moji připomínku.
"Tak Sam, chceš si zahrát s mým playstationem?" Nabídl mi Jack.
"Jistě," odpověděla jsem, vstala a šla za ním do jeho pokoje. Když jsme byli uvnitř, posadili jsme se na postel a začali hrát.
"Takže Sam, jaký tvůj táta vlastně je?"
"Voják, voják každým coulem. Svoje ponožky si skládá tak, jak žije svůj žívot, tyhle dvě věci od sebe nedokáže oddělit." Řekla jsem mu.
"Sam, ty přece víš, že tě miluje."
"Ne, nemiluje, stejně jako Mark jsem jen potíž, proto odešel, on nás nemiluje, miloval jen mámu."
"To není pravda, ale někdy to, co člověk cítí, ho ovládne natolik a je vystrašený, že prostě musí pryč."
"Táta není vystrašený."
"Každý se bojí. A on si asi myslel, že vás zklamal a nechtěl vám ještě víc zkazit život."
"No, tak to udělal, ztratila jsem mámu a potom všechny ostatní, i když jsou stále naživu, je to stejné, jako by byli mrtví." Řekla jsem.
"Přála sis někdy, abys byla mrtvá?"
"Někdy." Zašeptala jsem a bojovala jsem se slzami.
"A co s tím uděláš?"
"Nevím, nechci umřít, ale někdy mě zajímá, jestli by si toho někdo vůbec všiml nebo se zajímal."
"Sam, lidé tě mají rádi."
"A jako kdo? Můj táta, kterého jsem neviděla už půl roku. Mark, který mi jenom stále říkal, abych byla zticha a vypadla. Moji přátelé, kteří mě předávkovali kokainem, tak to je opravdu obrovský zájem."
"A co my?"
"Vy mě tady ve skutečnosti nechcete. Jenom mě hlídáte, abych se nedostala do ještě větších potíží, strejda George to dělá z povinnosti kvůli tátovi."
"A Janet ...." Trhla jsem sebou, nebyla jsem si jistá, začínalo nám být spolu hodně dobře, ale pořád jsem ještě žárlila na Cassie.
"Je hodná," zamumlala jsem.
"A..." pobídl mě.
"Nic."
"Jsi si jistá."
"Jenom, že, ale nic." Zmlkla jsem.
"No tak, do toho," věděla jsem, že mi nedá pokoj.
"Jenom, trochu na Cassie žárlím. Ona má vás a Janet."
"To ty taky."
"Ne, když mě postřelili, tak šla za Cassie. Když jsem se probrala, všichni jste byli s Cassie. Šla jsem do svého pokoje a vy jste tu všichni zůstali s ní. Měla jsem pocit, jako bych mohla mít rodinu, ale nějak jste mě vynechali." Soustředila jsem se na playstation.
"Sam, my jsme rodina. Je to pro nás těžké, známe tě jako tvoje druhé já a musíme si na tebe zvyknout."
"Rozumím."
"Pojďme se najíst."
"Ano pane."
"Sam, prosím, říkej mi Jacku." Usmíval se.
"Jacku," zopakovala jsem. A když poskakoval po místnosti, hihňala jsem se.
"Jacku, co to děláte?" Zeptala jsem se.
"Oslavuji, právě jsi mi pomohla vyhrát na Danielovi 50 dolarů."
To, že jsem byla natolik důležitá, že na mě uzavírali sázky, mě pobavilo.
"Pane."
"Neříkej to zase," zavrčel.
"Co, pane."
"Tak jo, dostaněš 20 dolarů, co říkáš?"
"To je skvělé Jacku." Usmívala jsem se.
"Pojďme najít Daniela a vyzvednout si svou výhru." Vzal mě za ruku a šli jsme do Danielovy laboratoře.
"Danny."
"Co."
"Jsem tady pro svoji výhru."
"Jacku."
"Danieli."
"Řekni mu to Sam."
"Říct mu co, Jacku." Zeptala jsem se nevinně.
"Vidíš, říkal jsem ti to," křičel Jack.
"Ok, tady." Podal mu Daniel svazek bankovek.
"Um, Jacku."
"Tady to máš, Sam."
"Ty jsi ji uplatil," protestoval Daniel.
"Ona mi vyhrožovala."
"Nevyhrožovala."
"Ale ano."
"Nuh uh."
"Huh uh."
"Děti," přerušil nás strejda George. Já i Jack jsme se začervenali.
"Pane, potřebujete nás?" Zeptal se Jack.
"No vlastně jsem přišel Sam připomenout, že je čas, jít spát.:
Podívala jse se na hodinky, bylo 23.00.
"Aww, ale."
"Ne, jdi spát." Přikázal mi. Jern jsem zavrčela a šla.
"Dobrou Sam." Zavolali na mě, zamávala jsem jim a šla si lehnout.

Ráno jsem se vzbudila do dne, kdy se mám setkat s tátou. Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobře nebo ne. Oblékla jsem se a podívala se na hodinky, 8.00. Nikdo mi neřekl, v kolik hodin by měl táta přijít, ale byl čas snídaně, tak jsem si šla něco dát. Vzala jsem si modré želé a dva toasty. Nikoho známého jsem tu neviděla, takže jsem si šla sednout ke stolu v rohu. Když jsem dojedla, rozhodla jsem se, že zajdu za strejdou Georgem, doufala jsem, že mi řekne, kdy se sem táta dostane, šla jsem do řídící místnosti. Když jsem sem přišla, bylo tu jen několik techniků, tak jsem šla do jeho pracovny. Slyšela jsem tátův hlas a otevřela jsem dveře.
"Tati," řekla jsem nervózně, když strejda George odešel.
"Sammie," rozběhl se ke mně a pevně mě objal, což mě překvapilo. Vypadal starší, ale mnohem víc v pohodě.
"Tati," řekla jsem znovu a zoufale jsem se snažila, abych nebrečela.
"Ano Sammie."
"Proč jsi nás opustil?" Zeptala jsem se. Pustil mě a zvedl mi bradu, takže se naše oči setkaly.
"Sam," zmlkl, tak jsem pokračovala.
"Proč tati, bylo to proto, že nás nemiluješ, bylo to kvůli mě?" Zeptala jsem se, musela jsem to vědět, i kdyby mi to mělo zlomit srdce.
"Ne Sam, to nikdy. Mám tě i Marka strašně moc rád. " Viděla jsem, že ho to zmátlo, pro něj to byla stará vzpomínka, ale pro mě to bylo právě teď.
"Tvou mámu jsem miloval, když zemřela, obviňoval jsem se, cítil jsem beznaděj, jako kdyby všechno, co jsem udělal, šlo v niveč. Nechtěl jsem vám zkazit život, tak jsem utekl. Tento způsob byl jednoduší, vím, že jsem tě a tvého bratra nechal na holičkách. Ale teď jsem tady a už tě nikdy takto neopustím," sliboval.
"Opravdu?" Zeptala jsem se. Tak úplně jsem mu nevěřila.
"Slibuji Sammie."
Rozbrečela jsem se a vzlykala mu na rameni. Potom jsem se od něho odtáhla, cítila jsem to jako slabost, dokud jsem si nevšimla, že brečel i on.
"I Carterovi mohou občas brečet," pozměnil jedno z pravidel, usmíval se. A já jsem se začala hihňat.
"Co bys Sam řekla tomu, kdybychom ty, já, Daniel, Jack, Janet, George, Teal´c a Cassie zašli k Jackovi na grilování?" Nabídl mi a já jsem přikývla.
"Skvělé," vzal mě za ruku a vydali jsme se na povrch, kde na nás čekal strejda George, aby nás zavezl k Jackovi. Když jsme tam dorazili, vzala mě za ruku Cassie a táhla mě k televizi, abych se podívala na Simpsonovi. Což byl pořad o jakýchsi žlutých postavičkách, který považovala za zábavný. Mně se zalíbila Lisa, génius v ne moc fungující rodině s otcem, který mi připadal povědomý, ale brzy byl čas se vrátit na základnu. Takže mě, tátu a Teal´ca strejda odvezl zpět.
S tátou jsme šli do mého pokoje, kam zatím dali další postel.
"Myslel jsem, že bych tu dnes v noci mohl přenocovat s tebou," řekl a já jsem nadšeně přikývla. Šla jsem do koupelny, dát si sprchu a převléknout se. Když jsem se vrátila zpátky, táta tu pořád stál, jako by vedl nějakou vnitřní debatu.
"Tati, strejda George říká, že máš v sobě symbionta, jako já jednou, proto ve tvé a Teal´cově přítomnosti cítím chvění."
"Ano, jmenuje se Selmak, chtěla by sis s ní promluvit?" Nabídl mi, přemýšlela jsem o tom, chtěla jsem s tátou být co nejvíc, ale moje zvědavost mi nedala.
"Můžu?" Zeptala jsem se, přikývl a v očich se mu zablesklo.
"Samantho, já jsem Selmak, ráda tě poznávám."
"Děkuji, vy žijete v těle mého táty?"
"Ano."
"Wow, je fakt nepříjemný?"
"Někdy je pěkně tvrdohlavý, ale dovol mi ti říct, že je mu to strašně líto, že tě opustil a že je to jedna z věcí, které ve svém životě nejvíc lituje."
Neřekla jsem na to nic, zatím jsem nebyla připravená na to, mu odpustit.
"Takže jste žena nebo muž?"
"Nemám pohlaví, ale posledních zhruba tisíc let, jsem měla většinou ženské hostitele, takže mám hlavně jejich rysy."
"Takže jste ženská stránka mého táty." Hihňala jsem se a táta se usmál, což vypadalo divně.
"Myslím, že ano. Tvůj otec si s tebou chce teď promluvit, má obavy, co bychom si mohly říct." Znovu jsem se zahihňala.
"Tohle je něco, co mi chybělo," usmál se.
"No, moc jsi tu nebýval." zamumlala jsem.
"Já vím a je mi to líto."
"A teď mladá dámo do postele," přikázal mi. Vlezla jsem si do postele, dal mi pusu a já jsem velice rychle usnula.

Tu noc se mi zdály podivné sny, o zářícím chlapíkovi jménem Orlin, který mi pověděl o tom, že mám hledat v blízkosti toho zařízení, viděla jsem strom a hranatý kámen u jeskyně, uvnitř byl klíč k tomu, abych se stala zase dospělou.
Vzbudila jsem se a pamatovala si každý detail toho snu. Ale byla tu jedna velká otázka, na kterou jsem si musela odpovědět sama. Chci být zase velká? Nepamatovala jsem si na to, jaké to je, být velká a být zase malá se mi moc líbilo. Seděla jsem na posteli a sledovala jsem tátu, jak spí. Rozhodovala jsem se, zda mu to říct nebo ne.
Když se vzbudil, pořád jsem na to myslela.
"Hej, jsi vzhůru dlouho?"
"Jen chvilku."
"Dáme si dobrou snídani."
"Jasně." Šla jsem se umýt a převléknout, potom jsme šli na snídani, vzpomínali jsme na věci z minulosti, jako když se Mark ztratil na trhu.
"Potřebuji zajít za Georgem, chceš jít se mnou?"
"Vlastně, chtěla jsem se zeptal, jestli bych mohla zajít za Teal´cem?" Mohla bych mu o tom říct a on by mi jistě poradil. Nevěděla jsem, jestli by tohle mohl udělat nkdo jiný.
Hlavně Jack a Daniel, kteří zoufale chtějí velkou Sam zpátky.
"Jistě, vyzvednu si tě tam."
Usmála jsem se a šli jsme chodbou dolů.
"Takže tě tady nechám," řekl táta, když jsme došli ke dveřím Teal´cova pokoje.
"Jasně tati," najednou jsem byla nervózní, zaklepala jsem.
"Vstupte."
"Ahoj Teal´cu."
"Samantho, můžu pro tebe něco udělat?"
"Um, ano. Potřebuji nezaujatý názor a myslím, že vy mi ho můžete dát."
"Nebudu pravdu tajit."
"Správně, takže měla jsem v noci podivný sen, byl tam chlapík jménem Orlin," rozšířily se mu oči. Takže jsem měla pocit, že to nebyla jen moje představa.
"Řekl mi, jak se zase můžu stát velkou."
"Tak kde je potom problém."
"Nevím, jestli chci být zase velká, tím myslím, jaká vlastně je?"
Problém byl jasný, nepamatovala jsem si, jaká jsem byla, takže jsem nevěděla, jestli jí zase chci být.
"Samantha Carterová byla statečná bojovnice a dobrý přítel. Byla statečná, inteligentní a velmi respektovaná."
"Wow, I sound pretty cool." Povzdechla jsem si.
"You were body temperature." Odpověděl mi. Podívala jsem se na něho a zahihňalala jsem se.(Protože překladem by se podstata tohohle vtipu ztratila, nechala jsem to takhle.)
"Jsi zvláštní."
"Jsem, jaffa."
"Ne, tím myslím, že nejsi normální."
"Jestli být normální ve vašem světě znamená, dospět na vaší planetě a přizpůsobit se společenským pravidlům, tak potom ano, jsem zvláštní."
Chechtala jsem se ještě víc a nemohla jsem přestat. Měla jsem podezření, že to dělá schválně a jistá jsem si nebyla. Potom jsem se uklidnila, když jsem si vzpomněla, proč jsem sem přišla.
"Tak co bych měla dělat, když to řeknu, tak mě možná přesvědčí, abych to udělala. A já nevím, jestli chci být dospělá."
"To je rozhodnutí, které můžeš udělat jenom ty, ale kdybych ti mohl ukázat, jaká jsi byla, když jsi byla dospělá."
Přemýšlela jsem o tom, to nemůže být na škodu.
"Ok, ale nechi, aby o tom někdo jiný věděl."
"Potom to bude naše tajemství." Řekl Teal´c a vstal.
"Zústań tady," a odešel. Seděla jsem tam a byla zvědavá, co má za lubem. Za chvíli se vrátil s něčím jako televize.
"Daniel Jackson má ve zvyku všechny mise natáčet na video."
Stiskl tlačítko a objevili se na obrazovce.
"Tohle byla mise, kdy jsme navštívili obyvatele na PY6 THG."
Uviděla jsem sama sebe, jak dělám vtipy a jak sbírám vzorky. Vypadala jsem jako máma. Teal´c měl pravdu, působila jsem sebejistě a vypadalo to, že jsem chytrá, ale chci tohle?"
"Pořád ještě nevím. Nepamatuji se na to, jestli jsem byla šťastná a tak. Ale myslím, že bych to měla udělat. Teda bylo by divný být teď dítětem, protože by všechno bylo jinak. A kdybych dospěla, bylo by to tak, jak to má být." Přikývla jsem, že jsem se rozhodla.
"Tak potom bychom neměli meškat." Ukázal Teal´c na dveře. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, byla jsem nervózní.
"Tak jdeme na to," vyšli jsme směrem k zasedačce, nemluvili jsme. Když jsme tam přišli, všichni už tam byli a probírali moji záležitost. Pocítila jsem vztek, ale ignorovala jsem to.
"Vím, jak se můžu zase změnit zpátky." Překvapeně se na mě podívali.
"Ale musíme zpátky na tu planetu." Strejda George se na mě podíval.
"Jak to víš?"
"Včera v noci jsem měla sen a jeden chlapík mi řekl, že se jmenuje Orlin," vyměnili si pohledy. Takže jsem zase měla pocit, že jméno Orlin něco znamemá.
"Ok, takže SG 1, doktorko Fraisrová, Jacobe a Selmak, buďte připraveni za 30 minut." Strejda vstal a odešel.
Janet přišla ke mně.
"Pojď, pomůžu ti se obléknout."
"Sam, jsi si tím jistá?" Zeptal se táta.
"Ano." Odpověděla jsem a znělo to víc statečně, než jsem se cítila.
Během dvaceti minut jsme byly s Janet připravené. Měla jsem na sobě uniformu, která mi byla velká, takže jsem vypadala směšně, ale když zase budu velká, tak to bude dobrý.
Brána se aktivovala a my jsem prošli skrz. Zavřela jsem oči, abych si připomenula cestu, kterou mi Orlin ukázal. Všichni byli potichu a cítila jsem na sobě jejich nejisté pohledy. Ale uviděla jsem ten strom a rozběhla jsem se k němu, na křik plukovníka O´Neilla jsem nebrala ohled.
"To je ono, je to blízko toho kamene."
"Danny, hledáme nějaký kámen, to je tvoje specialita." Zavtipkoval Jack a Daniel se na něho zamračil.
"Sam je to tenhle?" Řekla Janet a rozhrnula křoví.
"Ano," rozběhla jsem se k jeskyni. Byla menší, než jsem si pamatovala. Jen já a Janet jsme se do ní mohly protáhnout.
"My počkáme tady." Řekl Jack.
"Hodně štěstí," objal mě táta.
"Hodně štěstí Samantho, rozhodla jsi se správně," řekl Teal´c a taky mě objal.
"Ahoj Sam."
"Carterová." Ještě mne objal Daniel a Jack, potom jsem vlezla dovnitř.
Když jsem byla uvnitř, bylo jasné, co mám udělat. Byly tu na stěně obtisky dvou rukou.
"Hodně štěstí Sam," Janet ustoupila a já se zhluboka nadechla a šla k nim. Zavřela jsem oči a přitiskla svoje ruce na stěnu. A bylo to.

Všechno bylo jako v mlze, slyšela jsem hlasy, které mě volaly.
"Sam, Sam, slyšíš mě, vzbuď se?" Ten hlas jsem poznala. Otevřela jsem oči.
"Janet, co se stalo?" Potom se mi vrátily vzpomínky. Bylo mi 14, podívala jsem se na svoje ruce a s úlevou jsem zjistila, že jsou to moje 30 leté ruce.
"Sam, pamatuješ si, co se stalo?"
"Myslím, že to byl zlý sen, ve kterém mi bylo zase 14." Když jsem viděla, jak se tváří, zašklebila jsem se. Sakra, nebyl to sen.
"Um, to nebyl sen."
"Sakra a já jsem doufala, že ano." Janet se na mě usmívala.
"Puls je normální, dýchání taky, cítíš se na to, abychom odtud odešly?"
"Jistě," Janet mi pomohla na nohy a prolézaly jsme jeskyní. Na několika místech jsem se zasekla.
"Když mi bylo 14, bylo tohle jednodušší." Poznamenala jsem.
"Sam." Dostalo se mi 5 objetí.
"Ahoj hoši, tati."
"Carterová, zase dospělá." Řekl Jack.
"Zmlkněte, pane." Protočila jsem panenkami. Byla jsem zpátky.
"To je insubordinace tati, slyšel jste to." Protestoval Jack.
"Co jsem měl slyšet, Jacku?" zeptal se Jacob nevinně.
"Respekt, nemám tu žádný respekt." Stěžoval si Jack.
"Ano pane." Souhlasila jsem.
"No Jacobe, jak jste se vyrovnál se 14 letou Sam?"
"Věřte mi, v porovnání s tím, když jí byly 4 a s neustálým ´ale proč´, bylo tohle legrace." Otřásl se Jacob, když si na to vzpomněl.
"Ti si dovedu představit."
"Veřte mi, bylo to horší než tohle. I pošťák před jejími otázkami utíkal."
Červenala jsem se, když jsem si na některé ty historky, které mi táta vypravěl, vzpomněla. Jako například když jsem rozebrala toustovač, troubu nebo auto.
Byli jsme zpět u brány, Daniel zadal adresu Země. Já jsem se zhluboka nadechla, abych zklidnila svoje myšlenky.
"Majore, jsem rád, že jste zase normální."
"Ano pane." Odolávala jsem tomu, nazvat ho strejdou Georgem, což bylo pro mě teď normální.
"Hlaste se na ošetřovně majore."
"Ano pane." A tak jsem unikla pohledům všech ostatních. Následovala jsem Janet dolů chodbou.
"Tak Sam, všechno je v pořádku?" Zeptala se Janet trochu s obavami.
"Jo," odpověděla jsem.
"Jenom se stydím."
"Proč?"
"Když mi bylo 14, tak se mnou pěkně cloumaly hormony. Ale chci ti poděkovat, vím, že jsem byla hrozná."
"Sam, to je dobrý. Všechno je fajn."
Věřila jsem jí, takže jsem se uvolnila. I když posledních několik dní bylo jiných, jedna věc zůstala pořád stejná. Moji přátele zůstali se mnou.
KONEC