Sam and Jack

Titul: Změna okolností
Autor: Ruth M.King
Překladatel: Channach
Žánr: akte/romance/humor
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Dospělí
Délka: Dlouhé
Časová osa: po 48 Hours a 5.sérii
Stav: Kompletní
Synopse: SG-1 se vydává zachránit velvyslance Faxtona.

__________________________________________________________

Byl čas jít domů.
George Hammond si povzdechnul při pohledu na tři postavy u stolu. Jako jejich CO, cítil povinnost dát jim vědět, že párty skončila. Pro své chování měli omluvu, ale i přesto......bylo to špatné, zvláště když bylo posezení právě jejich nápadem. Důvod oslavy byl poněkud zmatený. Teal´c si pořád nebyl jistý tím, co se stalo a proč jsou ostatní tak šťastní, že ho vidí. Nezáleželo na tom, muži a ženy pod Hammondovým velením nepotřebovali mnoho důvodů pro divočení........a nakonec nikdo jim to nevyčítal.
Hammond vypil poslední pivo, postavil se a šel směrem k sedícím členům SG-1. Ze tří osob zhroucených před ním byl Daniel Jackson první, kdo odpadl. Časový posun ho zlomil hned ze začátku večera a mladý muž teď ležel tváří dolů v kaluži rozlitého piva. O´Neillovo chování se dalo omluvit nejméně. Bylo mu řečeno, aby šel domů a odpočíval. Rozkaz otevřeně ignoroval......a udělal sakra dobře, protože jinak by tady nebyl Teal´c. Tak si plukovník dal nohy na stůl (proto to rozlité pivo) a zavřel na pár sekund oči......to bylo před dvěma hodinami. Ačkoli když začalo karaoke, jeho chrápání přerušilo patálie jiných zákazníků. Carterová byla poslední, kdo usnul. Kofein, kterým ji plukovník naléval, konečně přestal působit a její tělo to prostě vzdalo. V jednu chvíli si vesele povídala s Dr. Fraiserovou a v příští......byla schoulená s hlavou v O´Neillově klíně. Ten ji automaticky chytil za rameno, aby zastavil její pád na úzkou lavičku.
Tak tady jsou......jeho nejlepší tým......spící spánkem spravedlivých. Hammond je, jako obvykle, musel probudit a vrátit zpět do reality. Začal s Jacksonem, třesouc jeho ramenem. Daniel se nadechnul nosem, vdechnul pivo a začal se dusit.
„Co?“ lapal po dechu.
„Čas odejít, Dr. Jacksone,“ odpověděl Hammond.
„Proč? Co se stalo s večírkem?“
Generál otázku ignoroval a přesunul se k majoru Carterové.
„Ehm...pane...nevím, jestli to chcete udělat...“
Příliš pozdě. Jen co se Hammondova ruka dotkla Saminy nohy, její chodidlo vystřelilo a generál zjistil, že stojí na špatné straně její boty.
„Většinou do ní šťoucháme holí,“ dodal Daniel.
„Chápu proč,“ těžce oddechoval Hammond, otírajíc si slzy z očí.
Pohyb byl pro Sam dostatečně silný podnět k probuzení. Najednou se posadila, když zjistila, kde její hlava spočívá a zpozorovala postiženého generála.
„Můj Bože...Pane...omlouvám se.“
„V pořádku, majore...líbí se mi váš přístup.“
O´Neill se probudil sám. Chvíli před tím, než otevřel oči, ohmatával prostor kolem sebe, jako by něco postrádal. Protáhl se a zamračeně se podíval na skupinu lidí, kteří ho obklopovali.
„To člověk nemůže dostat pět minut?“ dotazoval se.
„Vašich pět minut vypršelo před dvěma hodinami.“ řekl Hammond.
„Vy jste budil Carterovou?“
„Jak to víte?“
„Ten pohled plný bolesti.“
Carterová nevypadala po komentáři jejího CO dvakrát potěšeně. Vypadala, že každou chvíli opět usne. Plukovník zíval a Daniel začínal být velmi zaujatý louží rozlitého piva. Hammond si uvědomil, že je odpovědný za to, aby se dostali v pořádku domů. Buď dostane domů je, nebo obavami o ně sebe předčasně do hrobu.
„Pojďte,“ rozkázal, „vezmu vás všechny domů...kde zůstanete do pondělního rána. Vyjádřil jsem se jasně?“
„Ano, pane,“ zamumlali Jack s Danielem.
„Majore Carterová?“
„Pane, plánovala jsem, že se podívám, zda můžu spravit ruské DHD a ...“
„Majore Carterová?“
„Ano, pane.“
„Potkáme se na parkovišti během pěti minut.“
Pro jednou SG-1 splnila jeho rozkazy. Daniel a Sam si sedli dozadu. Poté, co vyložili Daniela, Sam opět usnula. Hammond se rozhodl vzít ji domů jako další, i když byl Jackův dům blíž.
„Chcete ji probudit?“ zeptal se Hammond, když dojeli před její dům.
„Co kdybych ji odnesl dovnitř?“ navrhl Jack.
Byl to férový kompromis. Hammond se díval, jak Jack zvedá svou 2IC. Zvedl ji snadno, jako by byla dítě. Generálovi neušel Jackův, pro něj tak necharakteristický, výraz tváře, ale ignoroval ho a jednoduše požádal o Saminy klíče. Vstoupili do domu a tiše procházeli tmavými místnostmi.
„Kde má ložnici?“ šeptal Hammond.
„Jak to mám vědět?!“ zasyčel Jack zpátky, „zkuste tyhle.“
Ukázalo se, že natrefili na záchod, ale nakonec dokázali najít její ložnici bez větší chyby. Hammond se otočil, když ji Jack pokládal do postele. Stál vzadu a sledoval, jak Jack sundává Sam bundu a boty. Major se nehýbala, nedbala pozornosti, které se jí dostávalo. Jack přes ni jemně přehodil přikrývku a zachumlal ji do ní. Sam si v teple hověla a ve spánku se usmívala.
Jack vypadal, že by nejraději lehnul vedle ní, ale Hammond duchaplně zakašlal a připomenul mu tak svou přítomnost. Plukovník se pro sebe ušklíbnul.
„Vezměte mě domů, Georgi,“ řekl, „před tím, než udělám něco, čeho budeme všichni litovat.“
Hammond nebyl neznalý situace a sympatizoval s ním tak moc, jak jen mohl.
„Vy ji milujete,“ řekl prostě.
„Jo,“ odpověděl Jack.
Nebyl v tom sarkasmus, žádné řečičky...jen pouhé konstatování faktu.
„Mrzí mě to,“ řekl Hammond.
„To je v pořádku. Myslím tím, proč by se někdo jako Sam zajímal o muže jako jsem já?“
„Znám Sam dlouhou dobu, synu,...a myslím, že z mnoha důvodů. Jacku, jste dobrý člověk.“
„Jo...správně.“
„Chápu, že je tohle těžké pro vás oba.“
„Víte, kdy je to nejhorší? Když jsme na misi. Je mokro a zima...přijde ke mně a usměje se...Bože, voní krásně i když jsme po boky v bahně. Příliš moc informací?“
„Zapomenu na to, co jste právě řekl.“
„Děkuji, pane.“
„A počkám na vás venku...pokuste se nebýt tady moc dlouho.“
Generál se zastavil ve dveřích a pohlédl zpátky. Právě ve chvíli, aby viděl O´Neilla dát nevinný polibek na čelo majora Carterové.
************************************************************************************
Sam se probudila se silnou bolestí hlavy...divila se proč má na sobě stále své včerejší oblečení. Pamatovala si bar, pamatovala si Hammonda, který je vezl domů...převrátila se a chňapla po vedlejším polštáři. Z nějakého důvodu ji překvapilo, když našla druhou stranu postele prázdnou. Vzpomněla si, že plukovník O´Neill ji určitě nesl do domu. Pak si vzpomněla na mlhavé dunění mužských hlasů jako kdyby plukovník a generál mluvili...o ní.
Posadila se a snažila se vyvolat z mysli plukovníkova slova.
Řekl to!!! Řekl to generálu Hammondovi!!! Dobře, možná byl trochu pod vlivem alkoholu, ale to nebyla omluva. Plukovník byl až moc dobře cvičený na to, aby udělal tuhle chybu...ledaže se snažil dostat je před vojenský soud.
Plazíc se z postele, Sam shazovala oblečení a pustila sprchu. Jak se asi sakra má v pondělí postavit Hammondovi tváří v tvář? Nebude schopná se mu podívat do očí. Opřela si hlavu o zeď sprchy. Tohle musí přestat. Musí to s plukovníkem vyřešit teď. Neobtěžovala se se snídaní. Nahodila na sebe nějaké oblečení, skočila do auta a jela k plukovníkovu domu.
I když bylo stále brzy, byla si Sam celkem jistá, že bude Jack vzhůru. Znala jeho zvyky příliš dobře. Na misích byl vždycky vzhůru první. Vždycky byl někde poblíž...dokonce i když nebyl hned vidět. Našla jej vzadu na terase, kde poklidně snídal. Takhle asi vypadá relaxace...káva v jedné ruce, křížovka v druhé a rádio hrálo potichu v pozadí. Nedbajíc na fakt, že se staví na obdiv veřejnosti, nebyl ještě převlečený, pořád měl na sobě věci na spaní. Neočekávala, že spí v boxerkách a tričku. Mohl by spát nahý...Kruci. Proč se jí takové myšlenky plíží do hlavy?
V jistém smyslu mu Sam záviděla. Nikdy nepotkala nikoho, kdo by nacházel tolik potěšení v absolutním nicnedělání. Na druhou stranu, to mohlo být popudlivé. Sam nikdy nebyla šťastná, dokud neměla alespoň deset věcí na práci...všechny samozřejmě důležité. Což byl další důvod, proč byli absolutně neslučitelní. Sam si nemohla pomoct a začala přemýšlet, jaké by to bylo sedět tady s ním, jednu ruku by měl nedbale položenou kolem jejích ramen...zatřepala hlavou, aby dostala takové fantasie z mysli a udělala pár kroků...
„Sakra, co jste si myslel, že děláte?“ zaútočila.
„Dobré ráno Carterová,“ odpověděl, „Kávu?“
„Co?“
„Co?“
„Plukovníku!“
S lítostí položil křížovku a věnoval jí plnou pozornost.
„Slyšela jsem, co jste říkal generálu Hammondovi“ začala.
„A?“
„Co se snažíte udělat?“
„Carterová...on to ví, jasné?“
„Jenom proto, že jste mu to řekl!“
„Musel by být pěkně hloupý, aby nepoznal, že mezi námi něco je.“
„Vážně?“
„Sakra polovina základny si myslí, že to spolu děláme! Vsázejí se!“
„Co?“
„Slyšela jste...Tipnul jsem si 13. říjen!“
„Vy jste si vsadil!“
Sam zbělela zlostí. Ten arogantní, egocentrický...
„V klidu, není to na mé jméno,“ dodal podle něj konejšivým hlasem.
„Nemůžu tomu uvěřit.“
Sam se opírala o zábradlí a snažila se udržet svůj hněv pod kontrolou. Nechtěla detailně rozebírat další, do očí bijící, zločiny týkající se jejího CO.
„Už jste jedla?“ zeptal se plukovník.
„Ne,“ přiznala Sam.
„No tak.“
Nevěděla, co jiného dělat, tak jej následovala do kuchyně. Plukovník opět prodělal proměnu z absolutního idiota ve sladkého, starostlivého muže. Tato stránka jeho osobnosti ji vždy vykolejila. Věděla, že by měla odejít, ale zjistila, že tady stojí a sleduje, jak dělá omeletu a slaninu. Možná že když v sobě bude mít nějaké jídlo, bude moci uvažovat jasně.
Přenesl její snídani přes halu a potom se vrátil pro kávu a džus. Tohle bylo poprvé, co Sam ochutnala plukovníkovu domácí kuchyni a nebylo to zase tak špatné. Nepošítala hrnek kafe. Zvedl křížovku a sednul si na židli naproti té její. Nechal ji sníst její snídani v klidu. Bylo to velmi příjemné...nikdy nevyluštil křížovku bez pomoci.
„Ještě kávu?“ zeptal se, když vyčistila svůj talíř.
„Prosím.“
Vrátil se s konvicí a dolil jejich hrnky. Zavřel křížovku a začal se jí plně věnovat.
„Pane, víte, že mám pravdu“ začala Sam, „tohle musí přestat.“
„Tohle?“
Gestikulovala kolem sebe, „Je nám spolu až moc příjemně. Vzpomeňte si na to, co se stalo minulou noc v baru.“
„Vzpomínám si na to, že jste se na mě skácela, když jste usnula. S tím nemám nic společného.“
Sam se zhluboka nadechla a snažila se neztrácet svou sebekontrolu. Opět.
„Na tom nezáleží. Co se snažím říct je...“
„Zvážila jste jinou možnost?“
„Jakou jinou možnost?“
Nešlo to jinak, ať se Sam snažila jakkoli. Plukovník znal předpisy tak dobře jako ona. Vstal ze své židle a skrčil se před ní. Sam se trochu odtáhla, ale on se nepokusil jí dotknout.
„Možná je načase s tím přestat bojovat?“ navrhnul. „Miluji tě, Sam, a moje city se nezmění.“
„Já...“
„Nemusíš nic říkat. Jediné co chci je šance. Měli bychom jít a promluvit si s Hammondem...uvidíme, jestli na něco nepřijde.“
„Můžeme si zničit kariéry.“
„Ne nezbytně. Z mojí perspektivy...můžu získat víc než můžu ztratit.“
Sam po jeho upřímných slovech zčervenala.
„Jestli nám generál nebude umět pomoci, tak to uděláme po tvém.“
„Po mém?“
„Jo. Úplně se stáhnu. Žádné další pozvání na ryby, nebudu se poflakovat kolem, když budeš chtít pracovat a přestanu špehovat tvůj společenský život...“
Znělo to lákavě. Nabízel jí život, kde by nebyl nic víc než její CO. Problém byl v tom, že nevěděla, jestli tohle vážně chce. Něco nedefinovatelně cenného by zmizelo. Plukovník zvedl ruku a dotkl se prsty jejího líčka. Měkce, neobratně ji políbil...a Sam neuměla zastavit svou odpověď.
„Nemůžeš říct, že tohle je špatně“ zašeptal.
„Dobře, v pondělí ráno půjdeme za generálem“ rozhodla.
„Děkuji“
*************************************************************************************
Když přišlo pondělní ráno, Jack si všechno rozmýšlel. Nebylo to tak, že by nechtěl mít se Sam vztah, ale začínal přemýšlet, jestli k ní byl fér. Moc na ni tlačil. Pravděpodobně ho začne nenávidět. Sam si byla jistá jedinou věcí. Musí se vyřešit to, co se mezi nimi děje...a tohle byl jediný způsob, který Jack znal.
Sam se k němu připojila cestou do zasedačky.
„Po poradě?“ zeptal se.
Přikývla a věnovala mu malý úsměv. Nevypadala úplně šťastně. Jack, jako gentleman, věděl, že jí musí nabídnout cestu zpět.
„Nemusíme to udělat,“ ujistil ji.
„Ano, musíme,“ odpověděla, „naše osobní pocity jsou dost silné na to, aby vystavily tým nebezpečí. Nezáleží na tom, jestli se podle nich chováme nebo ne.“
Bylo to poněkud chladné zhodnocení jejich situace, ale ve své podstatě bylo správné. Zjemnila svá slova dalším úsměvem, který ho tentokrát doopravdy zahřál u srdce. Tohle by mohlo fungovat...cítil to.
Jackovi vydržela dobrá nálada celé dvě minuty. Vstoupili do zasedačky a našli tam čekajícího generála Hammonda. Výraz jeho tváře vypovídal o vážnosti situace. Jackovi radostné ´dobré ráno´ zmrzlo na rtech a společně se Sam se posadili. Hammond se nikdy nezdržoval formalitami a ihned začal poradu.
„Bez pochyby jste způsobili události, které vedly k zajetí velvyslance Faxtona Ascheny.“
Jack zaregistroval, že se Sam cítí nepříjemně a roztržitě sebou šije v křesle. Nepřekvapilo ho to, vždyť musela nechat toho muže na nepřátelském území. Bylo to pro ni ožehavé téma.
„Plukovníku?“ dotázal se Hammond, když zjistil, že Jackova pozornost sklouzává jinam.
„Promiňte,“ omluvil se Jack.
„Tok´rové monitorují planety Aschenské konfederace a věří, že velvyslance zaměřili.“
„A po nás chtějí, abychom ho dostali zpátky,“ doplnil Jack. Nebyla to skutečná otázka. Jack věděl, že se trefil.
„Pane, já ho opustila,“ řekla Sam.
„Carterová, neříkám, že bychom to neměli udělat.“
„Vskutku. VelvyslanecFaxton se ukázal být mužem cti,“ dodal Teal´c.
„S bídným vkusem pro oblečení.“
„Jacku...“ napomenul ho Daniel.
„Dobře, dobře...kdy odcházíme?“
„Ihned se dostavíte na P5J 978, Tok´rové tam čekají s lodí,“ pokračoval Hammond.
„Nemůžeme jít prostě branou?“ zeptal se Daniel.
„Ne, když nevíme, co na vás čeká na druhé straně. Maskovací zařízení bude na této misi neocenitelné.“
„Správně.“
„Běžte se převléct, odcházíte za dvacet minut. A nemusím vám připomínat, že president osobně dává této misi nejvyšší prioritu. Dostaňte ho domů.“
„Dostaneme, pane.“ odpověděl Jack, jeho oči však byly upnuty na Saminu sklíčenou tvář.
Jack viděl svou budoucnost černě. Proč by Sam riskovala svou kariéru, když se starý dobrý velvyslanec Joe vrací na scénu? Jack věděl, že by to tak neměl cítit, ale nemohl si pomoct. Už byl tak zatraceně blízko. Jediné co mohl udělat bylo to, že prohodil pár dalších sarkastických poznámek, když pospíchali do šatny. Sam se cítila poněkud odstrčená a on si nakonec vybral, jak si má vyložit její výraz. Nezmínila se o jejich dohodě, stejně jako to neudělal on. Pravděpodobně to bude takhle lepší. Sam mu to mohla perfektně vysvětlit, ale to by nezmírnilo bolest v jeho srdci. Stejně, ztratil se dobrý člověk a Jackovou povinností bylo dostat jej zpět...ať ho to osobně stojí cokoli.
Přišli do místnosti s branou pět minut před tím, než vypršelo Hammondovo ultimatum. I Daniel byl přinucen dostat svůj zadek do pohybu...pravděpodobně proto, že si na tuto misi nebalil polovinu své knihovny. Ačkoli Jack byl osobně přesvědčen, že si Daniela pár knížek někam schoval. Jeho batoh vždycky vypadal těžší než batohy všech ostatních.
„Tak co, myslíte, že uvidíme vašeho tátu?“ zeptal se Jack Sam, během zadávání adresy.
„V to doufám. Je to už dlouho,“ odpověděla.
„Pokud si nemyslí, že má tentokrát velení...“
„SG-1 máte zelenou,“ slyšeli Hammodův hlas z intercomu.
Jack, před tím než nechal svůj tým projít bránou, zamával. Planeta, na kterou přišli, byla jako stovky ostatních...stromy a déšť. Tohle viděli nejčastěji.
Jacob Carter už na ně čekal. Vždy, když ho nejvyšší rada nepověřila misí, na které by mohl trávit čas se svou dcerou, se šířily zlomyslné zvěsti...byl jediný agent Tok´rů, který mohl snést Jacka O´Neilla celou dobu. Jack nevěřil ani jednomu slovu z těchto pomluv. Sam spěchala za otcem a přivítala jej objetím. Bývalý generál si potom potřásl s Jackem rukou.
„Jste připraveni?“ zeptal se.
„Jak jen to jde,“ odpověděl Jack.
Goa´uldská nákladní loď čekala chvíli pochodu od brány. Jackovi se málem zastavilo srdce. Alespoň jednou by mohli cestovat něčím pohodlnějším. Bylo by hezké mít více než dvě křesla...a přál si i pár lehátek. Doufal v krátký let, ale znal výrazy jako ´mezihvězdný kousek´...
„Jak dlouho poletíme?“ zeptala se Sam otce.
„Pět dní,“ odpověděl Jacob, „tohle je nejblíže, jak jen jsme se mohli dostat.“
Jack si vyměnil pohledy s Danielem a Teal´cem.
„JacobeCartere, budete potřebovat mou asistenci coby co-pilota?“ zeptal se Teal´c.
„Pokud chcete,“ odpověděl Jacob.
Jack věděl, že budou manévrovat, tak nic nenamítal. Jen si sundal batoh a schlíple odešel do zadní části lodi.
„Co se mu stalo?“ slyšel Jacoba.
„Řeknu ti to později,“ odpověděla Sam.
Skvělé, takže teď se chystá říct svému otci, jaký hlupák její CO vlastně je. Zavírajíc oči, pokusil se Jack uvelebit se do pohodlnější pozice. Tohle začínala být velmi dlouhá mise.
************************************************************************************
„Tak, chceš mi říct, co se děje?“ zeptal se Jacob.
Sam sebou trhla. Když o tom uvažovala, tohle nebyla věc, kterou by ráda prodiskutovávala se svým otcem. S matkou možná, ale...
„Jack trucuje a ty se nechceš ocitnout v jeho blízkosti. Pohádali jste se nebo tak?“
„Ne, nic takového.“
„Tak teda co?“
Nechtěl to nechat být jen tak a Sam najednou zjistila, že si potřebuje s někým promluvit. Buď si promluví nebo se z téhle situace zblázní.
„Je to komplikované,“ připustila Sam.
„A kdy nebylo? Teď už mi chceš říct, co se děje?“
„Tati!“
„Doporučuji ti, abys na sobě pracovala, protože ať se propadnu, jestli tuhle misi zkazíme jenom proto, že se vy dva chováte jako malé děti.“
„Víš, že se to nestane.“
„Vážně?“
„Ano.“
„Dokaž to...je v předu s Teal´cem.“
Sam byla bez pochyby na otce naštvaná. Jak se odvažuje pochybovat o jejím profesionálním chování? Jakkoliv na ní Jack kašlal, jakkoli nepříjemný ten chlap byl...ona by nikdy, nikdy nenechala své pocity mísit se s povinnostmi důstojníka. Sakra, to byl ten důvod, proč byla v tomhle bordelu. Věděla, co je Jackův problém, ale teď to nemohli nijak vyřešit. Právě teď bylo nejlepším řešením nechat jej trucovat. Když mu dá pár dní, opět s ní bude flirtovat. Její otec nemůže začít rozumět rafinovanosti jejich vztahu.
Nehledě na sebe, Sam věděla, že se musí zapřít a se svým CO mluvit...jenom aby si dostala svého otce dál od těla. Nevěděla, jak dlouho bude čekat než skončí misi, a nechtěla dopustit aby se to stalo. Joeův život závisel na jejich úspěchu. A kdo ví na čem ještě?
Plukovník O´Neill, jak její otec řekl, dělal společnost Teal´covi v přední části lodi. Sam napůl očekávala, že bude spát, ale on procházel plán, který jim Tok´rové předložili. Vzhlédl, když Sam vešla dovnitř. Kývnul na ni a Sam si s úlevou vydechla. Vypadalo to, že budou mít příměří, když se nebudou zabývat promeškanou schůzkou. Věděla, že její otec se stresoval zbytečně.
„Tak, jaký je plán?“ zeptala se.
Zaregistrovala, že Teal´c se hned omluvil. Pravděpodobně se snažil být duchaplný, ale Sam si přála, aby zůstal. Tím by automaticky předešli trapné konverzaci. Jack byl ovšem profesionál a ukázal jí dokumenty.
„Nevím, jak precizní to je, tak chci, aby nás do toho Jacob uvedl hlouběji.“ začal.
Hned poté dal Sam Joeovu fotku.
„Velvyslanec Faxton byl viděn před touhle budovou, můžeme jen hádat, k čemu slouží. Ale jako vězení moc nevypadá...“
„Může to být laboratoř?“
„Jo, to dává smysl. Každopádně, Tok´rové se zdají být jistí tím, že tady ho Aschenové drží.“
Sam studovala Joeovu fotku. Velvyslanec vypadal nezraněn, za což byla vděčná.
„Nezranili ho,“ řekla Sam.
„Je víc způsobů mučení muže,“ odpověděl smutně Jack.
Jeho pohled byl upřený kamsi ve vzpomínkách a Sam zvedla ruku, aby se ho dotkla, ale před tím, než to mohla udělat, promluvil znovu a vrátil je k tomu, co bylo pro tuto chvíli nejdůležitější.
„Použijeme kruhy, půjdeme v noci, drapneme ho a vypadneme co nejrychleji to bude možné. Necháme Jacoba tady, aby udržoval motory teplé.“
„Máte nějaký nápad, kde v budově by ho mohli držet?“
„Ne. Rozdělíme se, abychom pokryli co největší plochu hřiště. Vy a Teal´c, já a Daniel.
„Ano, pane.“
Byla trochu zklamaná, že je ve dvojici s Teal´cem, ale věděla, že Jack byl pravděpodobně jediný člověk, který dokázal přimět Daniela, aby nesahal na věci, na které sahat neměl. Zvláště pak těch pro tuto misi podstatně důležitých.
„Bude to sousto,“ ujistil ji.
Ale úsměv, který jí věnoval se neodrážel v jeho očích.
„Pane,...,“ Začala Sam.
„To je v pořádku, Carterová. Já rozumím.“
„Rozumíte čemu?“
„Není vhodná doba. Nemůžete odsuzovat chlapa, za to, že to zkusil.“
Seskočil ze svého křesla a odešel dozadu. Nechal Sam sedět a divit se tomu, co se právě stalo. Někdy pro ní bylo plukovníkovo chování úplnou záhadou. Přemýšlela, že půjde za ním, ale nedostala příležitost. Dostavil se její otec...
„Poslouchal jsi?“ zeptala se.
„Mám tomu rozumět tak, že je vše v pořádku?“ zeptal se.
„Ano, tati. Všechno je skvělé...absolutně.“
*************************************************************************************
Absolutně skvělé.
Daniel věděl, že Jack není šťastný. Všimnul si slabého zúžení jeho očí, když Sam s Teal´cem zmizeli. Mladší muž nechápal přesně, v čem je problém a přisuzoval to další stránce Jackovy povahy...která vyšla na povrch vždy, když bylo něco špatně se Sam.
S ním a Sha´re to bylo tak jednoduché. Láska na první pohled...a on nenechal nic stát v cestě tomu, aby byli spolu...ani když to znamenalo zůstat v mimozemském světě. Jestli Jack doopravdy Sam miluje, určitě by mezi nimi nenechal stát předpisy. Nebo to možná byla jedna z těch vojenských záležitostí, kterým nerozuměl?
Daniel rozuměl okouzlení svého přítele. Dříve, pokud to nebylo pro Sha´re, zamyslel se...ale zastavil své myšlenky před tím, než se mohly zformovat. Už jen pomyšlení na budoucnost mezi Sam a Jackem byly špatné, hodně špatné zprávy. Kromě toho, bylo pravděpodobné, že se Sam držela dál od O´Neilla ze stejného důvodu. SG-1 bude mít vždy přednost před osobními vztahy.
„Danieli, dávej pozor!“ obořil se na něj Jack.
„Co?...ou...jsem hned za tebou,“ zamumlal Daniel.
Jack se potichu pohyboval dopředu a Daniel ho následoval jak nejlépe uměl. Za ty roky se archeolog naučil o vojenských metodách více než by chtěl. Ačkoli umění plížení mu pořád unikalo. I Teal´c se, s celou svou objemnou hmotností, uměl pohybovat tišeji než on. A jelikož Sam s Jackem byli sehraní, byl on výstřední. A ty ruční signály...navzdory tomu, že uměl mluvit 23 různými jazyky, pořád se ptal na to, co který signál znamená. Přesto uměl střílet z P90 bez toho, aniž by sebou trhal...nebo do něčeho narail. Všechno to trénování nebylo absolutně nevyužité.
Horní patra budovy se topila ve tmě. Daniel a Jack šli svou cestou skrz laboratoře a kanceláře...všechny byly prázdné a tiché. Bylo nepravděpodobné, že by velvyslance drželi tady nahoře, ale museli prověřit všechno. Daniel pociťoval obrovský tlak na to, aby byla mise úspěšná. Generál Hammond usoudil, že Sam potřebovala ochranu když se velvyslanec nevrátil zpátky. Přirozeně ji Hammond ochránil před nejhorším, ale Sam se stále obviňovala z toho, co se stalo.
„Tady nic není, zkusíme další patro“ syknul Jack.
„Počkej chvíli, co kdybychom zkusili jeden z těch počítačů.“
„Proč?“
„Uvidíme, jestli nenajdeme nějakou mapu.“
„Ty umíš číst tyhle věci??“
„Studoval jsem kousky, které jste přinesli zpátky z vašeho prvního setkání s Ascheny.“
„To bylo ano?“
„Ano.“
Jack odstoupil a Daniel zasednul k terminálu. Tím, že zapnuli počítač hodně riskovali, ale bylo to lepší než bloudění a čekání na zajetí. Když se text začal promítat na holografickou obrazovku, začal se Daniel usmívat. Tohle byla jeho parketa.
„Danieli, pospěš si!“ Jack přerušil tok jeho myšlenek. Trpělivost nebyla jeho silnou stránkou.
„Dobře, dobře...tady to je. Vypadá to, že budeme muset jít dolů do sklepení.“
„To jsem ti mohl říct já.“
Daniel už si chystal břitkou odpověď, když Jack kontaktoval jejich společníky, aby jim dal rozkaz směřovat dolů. Pohyb mezi patry se ukázal být problematičtější než čekali. Tak pokročilá rasa, jakou Aschenové beze sporu byli, neoznačovala výtahy...a nebyly tady ani žádné značky pro schodiště. Když Daniel a Jack dosáhli nižšího poschodí, nebyli Sam s Teal´cem nikde vidět. Buď už pátrali, nebo ještě nenašli cestu dolů.

Chodby dole byly jasně osvětlené...téměř bolestivě. Naštěstí se tady nevyskytovaly žádné známky zaměstnanců, ochranky nebo někoho jiného.
„Mám z toho vážně špatný pocit,“ zamumlal Daniel.
„Ty taky?“ zeptal se Jack.
„Neměl by na nás právě teď začít někdo střílet?“
Prošli dvoukřídlými dveřmi do dlouhé úzké místnosti, která byla lemovaná klecemi ze skla. Daniel se cítil špatně. Tohle místo mu připomínalo zařízení pro testování zvířat. Jestli byl tohle ten případ, možná na tom velvyslanec nemusel být tak špatně. Nakonec by mohl být udržován při životě a zdravý. Na chvíli se zastavil, aby se podíval do jedné z klecí...malá, roztomilá, chlupatá tvářička na něj truchlivě civěla přes sklo.
„Ne, Danny, toho si nemůžeš vzít domů,“ napomínal ho Jack.
Všechny klece byly obsazené. Daniel hádal, že ne všichni nájemníci byli původně z tohoto světa.
„Myslím, že tady nahoře je jedna větší,“ zavolal Jack přes rameno.
Jeho hlas se musel rozléhat, protože Daniel záhy slyšel nějaké přidušené bušení.
„Velvyslanče Faxtone?“ zavolal Daniel...odpovědí mu bylo zoufalé bouchání a něco,co znělo jako křik.
Dva muži sledovali zdroj zvuků, až došli před mohutnou klec na vzdáleném konci místnosti. Velvyslanec trochu ztratil na váze...a na svém extravagantním oblečení, ale zdál se na tom být lépe než čekali. Cela měla tvar čtverce o délce strany šest stop. Až na úzkou postel a latrínu byla prázdná...co se vězení týče, Daniel už byl v horším.
„Nejsou tady dveře!“ ušklíbnul se Faxton přes sklo.
„Jak vás dostávají tam a ven?“ dotazoval se Jack.
„Zářením...nebo jakkoli to chcete nazývat. To zařízení je ve vedlejší místnosti.“
Jack kývnul a prošel dalšími dveřmi se dvěmi křídly. Místnost, do které vešli, byla určitě navrhnutá pro testování zvířat. Dokonce i Jack sebou škubnul při pohledu na chirurgické nástroje na monitoru...a instinktivně si přitáhnul svou P90 tak, aby si chránil slabiny.
„To je ono,“ ukázal na kolmé zařízení v rohu.
„Jak to pracuje?“ zeptal se Daniel.
„Viděl jsem to jen dvakrát.“
Tupě se podívali jeden na druhého.
„Dobře...myslím, že tohle je ono,“ řekl Jack, pokládajíc ruku na tlačítko.
„Počkej!“ přerušil ho Daniel.
„Co?“
„Jak poznáme, že vytahujeme správný...ehm...exemplář?“
„Dobře! Udělej to ty!“
Daniel přelétl očima ovládání, ale nebylo tam nic evidentního. Rozhlédl se kolem a uviděl diagram na protější zdi. Byl to plánek zadržovací místnosti. Každá klec byla označena individuální klávesou. Daniel zmáčknul tu, která odpovídala Faxtonově cele a aktivoval zařízení. Když se rozhlédl kolem, velvyslanec stál uprostřed místnosti.
„Dobře, Carterová, máme ho,“ nahlásil Jack do vysílačky. „Jděte zpátky nahoru, potkáme se tam.“
„Major Carterová? Samantha je tady?“ dotazoval se Faxton.
„Ano,“ odpověděl Daniel, „a teď bychom už měli doopravdy vypadnout.“
„Můžu s ní mluvit?“
„Později,“ utrhnul se na něj Jack.
Fíha...Daniel koukal na svého přítele, překvapený žárlivostí v jeho hlase. Jack odkráčel dopředu, což vzal, kvůli velvyslancově slabší kondici, jako menší odškodnění. Daniel se automaticky držel zpátky, připravený pomoct, kdyby to bylo nezbytné. Zpátky šli stejnou cestou jako dolů...Sam a Teal´ca nebylo stále nikde vidět. I když dospěli na místo setkání, po jejich společnících nebylo ani stopy. Jack byl viditelně podrážděný. Čekal, že tahle mise skončí co nejrychleji to bude možné.
„Carterová?“ syčel do vysílačky, „Teal´cu? Carterová? Carterová?
Nepřišla žádná odpověď. Opravdu nemohla odpovědět nebo...
„Ehm...Jacku...“
„Vidím je, Danieli.“
Jack vedle něj odjistil svou P90. Tři muži začali couvat před formující se skupinou Aschenů před nimi. Náhle si Daniel uvědomil, proč Sam neodpovídala. Klidně si mohl vsadit, že ona a Teal´c teď byli velmi blízko.
„Nemáte jak utéct,“ zanotoval jeden z nich.
„Á...Meloune, nepotkal jsi náhodou nedávno nějakou pěknou černou díru?“ odtušil Jack s falešnou lítostí.
„Mowlem,“ opravil ho Aschen.
„Cokoli.“
„Nicméně můžeme projednat kompromis.“
„Poslouchám.“
„Můžete si vzít velvyslance Faxtona. Ukázal se být špatným exemplářem.“
Daniel skoro viděl, jak se Jackova hruď nadmula pýchou.
„A?“ dotazoval se, „v čem je háček?“
„Major Carterová.“
„Nikdy!“
„Její asistence pro nás může být užitečná.“
„Raději zemřeme, než abychom vám dali Samanthu!“ vykřiknul Faxton.
„Zklapni!“ řekl mu Jack. „Jak můžeš vidět, Meloune...“
„Mowlem,“ druhý muž jej opět opravil.
„Není tady.“
„Tomu nevěříme. Naše scannery zaměřili ji a toho, kterého nazýváte Teal´c, ve vaši těsné blízkosti. A rádi bychom vás seznámili s naším cílem vás jednoho po druhém zabíjet dokud nebude souhlasit s tím, aby k nám připojila.
„Zůstaňte, kde jste, Carterová!“ zavelel Jack.
Ačkoli mohl pravděpodobně více doufat v to, že slunce přestane vycházet a zapadat. Daniel měl dostatek zkušeností, na to, aby odhadl situaci správně. Zahlédl pohyb za skupinou Aschenů.
„Sam, nedělej to!“ zavolal Faxton.
„Mám dojem, že jsem vám řekl, aby jste zmlkl!“ řekl Jack.
„V pořádku, pane.“
Ten hlas patřil Sam. Vyšla z místa, kde se schovávala, ruce zvednuté, P90 u sebe neměla. Jack byl nervózní, čekal na podnět k akci. Potřeboval jen chabou záminku...
„Dostaňte velvyslance Faxtona do bezpečí,“ řekla.
Za ní se objevil Teal´c. Před tím, než se připojil k ostatním, se uklonil směrem k Sam.
„Víme, že na vás čeká transport,“ řekl Mowlem. „Váš pokus o maskování lodi byl...“
„Ubohý,“ dodal druhý Aschen.
„Děkuji...Jsem přesvědčen, že tohle bylo slovo, které jsem hledal.“
„Carterová?“ zeptal se Jack.
Něco nevysloveného mezi nimi proběhlo. Daniel byl přesvědčený více než všichni ostatní, že dva z nich sotva potřebují slova. Ať říkala cokoli, vypadalo to, že to Jacka nějakým způsobem uklidnilo. Dál už nic nenamítal.
„Tati?“ promluvila Sam do vysílačky.
„Slyším tě,“ odpověděl Jacobův hlas.
„Máme velvyslance, vyzvedni nás.“
Poslední, co Daniel viděl než je obklopily kruhy, byly Saminy oči...upřené na Jacka.
***********************************************************************************
„Kde je ksakru moje dcera?“
Jack sebou cuknul, když slyšel tón Jacobova hlasu. Měl na výběr z několika různých možností odpovědí, ale rozhodnul se otázku ignorovat.
„Jacobe, připravte únikový modul k odletu,“ rozkázal.
„Ohluchnul jste, plukovníku?“
„Major Carterová je pořád tam dole,“ řekl Faxton.
„Co?“
„A proto potřebuji únikový modul, abych ji dostal zpátky,“ odsekl Jack.
„Půjdu taky,“ nabídnul se ihned Faxton.
„Nejdete, vracíte se zpátky na Zem. Jako všichni ostatní.“
„Jak se dostaneš se Sam zpátky?“ zeptal se Daniel.
„Branou.“
„Ale oni nemají DHD. Můžeš se dostat maximálně 300 světelných let daleko.“
„Já vím...rovněž vím, že existuje limitovaný počet planet, na které se můžeme dostat...takže nebudete muset hledat moc daleko. Jacobe, vystřelte všechny čtyři moduly, nechci, aby mě objevili příliš brzy. Danieli,...nějaká munice navíc?“
„Ano...“
„Dej mi ji...a taky tvůj Zat...uvidíme se zpátky na základně.“
Nechtěl jim dát čas na přemýšlení, aby nezjistili, jak hloupý jeho plán pravděpodobně byl. Ale slíbil Sam, že ji neopustí a byl by zatracený, kdyby ji tam dole nechal. Splnil rozkazy. Faxton byl v bezpečí a na cestě zpět na Zem. To, jak dalece se to Jacka týkalo, mu dávalo vůli k tomu, aby udělal všechno pro své zatracené potěšení.
To zahrnovalo lezení do únikového modulu a nechání se vystřelit Jacobem do vesmíru. Nesnášel to od prvního okamžiku, co to vyzkoušel a tato zkušenost se časem nelepšila. Nejbližší přirovnání, které mohl Jack najít, bylo vyskočení z letadla bez padáku...když vynechal náraz na zem a lámání kostí...cítil se bezmocný. Třicet minut po tom, co opustil Carterovou, byl Jack zpět na povrchu planety. Pohmožděný, otlučený, ale jinak zraněný nebyl. Vydrápal se z modulu, šťastný, že opouští jeho stísněné prostory. Ostatní moduly dopadly na zem v okruhu jedné míle...Aschenům nezabere dlouho, aby je prohledali. Čas na to, aby Jack zmizel.
Město nebylo jako ty ostatní, které Jack viděl...v žádné části vesmíru. Protože Aschenové využívali transportéry hmoty, nebyly tady žádné cesty, žádné koleje...budovy byly umístěny na obrovském území v dolině. Dobře si vzpomínal na detaily mapy, které jim dodali Tok´rové. Když předpokládal, že Sam nepřemístili, nebyl moc daleko od svého cíle. Naneštěstí zapomněl na prvek spojený s nejoblíbenějším způsobem přepravy Aschenů...jasný nedostatek dveří. Strávil drahocenný čas tím, že obcházel budovu a snažil se dostat dovnitř. Jak očekával, nepřítel zaregistroval jeho přílet. Mohl vidět světla ve tmě, jak prohledávali únikové moduly. Výhodu měl ale pořád na své straně, nikdo ho zaručeně neočekával tam, kde byl.
Nakonec přece jen našel dveře. Nešlo o nic jiného než o neoznačený vchod ukrytý podpěrnými sloupy. Jack se domníval, že pravděpodobně slouží jako únikový východ...nebyla tady žádná skutečná klika. Nakonec dveře násilím otevřel a dostal se dovnitř. Nechal si je otevřené. Zjistil, že se nachází v další bezejmenné chodbě. Dle svého mínění byl jen pár chodeb od sklepení. Doufal, že Sam najde někde tam dole. Neměli moc času na to, aby ji přesunuli moc daleko...ledaže by použili paprsek a dostali ji na druhý konec planety. Ale Jackova intuice mu napovídala, že je Sam stále někde tady. Aschenové měli každopádně nedostatek představivosti...stejně jako smyslu pro humor.
Aniž by ztrácel čas sestupoval do nižších podlaží. Na rozdíl od předchozí návštěvy, nebyly chodby prázdné. Jack vystrčil hlavu z výtahu a zjistil, že si bude muset cestu za Carterovou vydobýt. Nezáleželo na tom, už k nim nebyl mimořádně laskavý. Jestli ji nějak ublížili... Aschenové neměli moc obyčejných zbraní. Myslel tím věci, kterými se dají mohou střílet lidi. Důvěřovali plíživějším způsobům ničení...biologickým zbraním. Jack už mohl vdechovat něco, co ho mohlo zabít. Ale vsadil by se, že Mowlem nebude chtít dobrovolně riskovat život Carterové.
Což ho přivádělo k další otázce...proč tak moc chtějí Carterovou? Kromě faktu, že byla nepřednější pozemský expert na Hvězdnou bránu a dokázala obelstít DHD. Nezmiňujíc se, o tom, že sepsala postup umocňující vyváženost hvězdného pohybu. Ale Jack vážně nechápal proč na to tak pokročilá rasa, jakou byli Aschenové, nepřišla sama...ledaže by tohle byl další příklad potřeby hloupých nápadů.
Jack použil Zat, aby dostal ze hry Ascheny v nejbližším okolí. Osobně proti těm hochům nic neměl a obzvláště mu nedělalo dobře, když zabíjel neozbrojené protivníky. Jeho postup chodbou byl přivítán souborem ječení a výkřiků. Jack rychle opustil myšlenky na tichý pohyb a razil si cestu skrz shromážděné Ascheny. Nedostatek násilí v jejich společnosti poskytlo Jackovi výhodu. Obzvláště v jeho současné náladě. Nebyl si jistý proč...ale už se víc nestaral o to, zda Sam něco k Faxtonovi cítí nebo ne. Prostě ji chtěl zpátky.
„Pane?“
Byla tady, na konci chodby obklíčená půltuctem Aschenů. Když zahlédla Jacka, začala si probojovávat cestu k němu. Jack se na vteřinu zastavil, jen proto, aby se na ni podíval. Pohybovala se nádherně. Jak by se do ní mohl nezamilovat?
„Carterová!“ křiknul a hodil jí svůj Zat.
Sam chytila zbraň a ihned střelila Mowlema...nebylo pochyb o tom, že tahle žena má styl. Jack hájil výtah a čekal, až se Sam probojuje až k němu.
„V pořádku?“ zeptal se, když se k němu celá udýchaná dostala.
„Myslím, že ano. Byl jste rychlý.“
„Všechny služby jsou zahrnuty v ceně.“
Zatáhnul ji do výtahu a nechal zavřít dveře.
„Velvyslanec?“ zeptala se.
„Už je na cestě domů.“
„Ehm...pane...nemáme tedy malý problém?“
„Musíme se branou dostat co nejdál můžeme.“
Výtah zpomalil a zastavil, dveře se otevřely na poschodí, kde Jack prvně nastoupil...tedy, alespoň v to doufal. Bylo složité chodby rozpoznat, všechny vypadaly stejně.
„Pane, mám nápad,“ začala Sam když kráčeli chodbou.
Signalizoval ji, alby šla a sledovala jejich týl, zatímco on kontroloval, zda je čistá oblast před nimi.
„Dobře?“
„Je tady planeta, na kterou jsme poslali sondu. Ta zjistila, že planeta je neobyvatelná.“
„Carterová, v tomhle plánu vidím trhlinu.“
Vynořila se vedle jeho ramena, její oči a zbraň stále prověřovaly jejich týl.
„Pane, má DHD.“
„Což nám nebude moc platné, když budeme mrtví.“
„Povrch planety je silně ozářený, ale můžeme přežít dost dlouho na to, abychom se dostali domů.“
„Radiace, má oblíbená.“
Našli dveře ven a Jack neztrácel čas. Otevřel je kopnutím. Za jiných okolností by to bylo trochu extrémní, ale adrenalin ho vážně nakopával. Sam prošla dveřmi jako první a oba běželi společně přes otevřené prostranství k sousední budově.“
„Kde je brána?“ těžce dýchala Sam.
„Tudy, asi tak pět mil.“
„Nádhera.“
Vzduch kolem jako by vibroval, když nad nimi přeletěla jedna z Aschenských lodí – sklízecí stroj. Sam a Jack se přitiskli blíže k budově, doufajíc, že se skryjí v jejím stínu. Čekali až loď zmizí za horizontem, než se začali znovu pohybovat.
„Hledají nás?“ řekla Sam.„Pravděpodobně,“ odpověděl Jack.
Potom se přesunul k nedaleko stojícímu stromu, naznačujíc, že už se mohou hýbat. S pomocí stínů, které našli, pomalu postupovali k bráně. Lodě se nad nimi pohybovaly pravidelně a často byli nuceni se schovávat. Trvalo jim tři hodiny než proběhli vzdálenost k bráně.
Ležela v malém údolí. V okolí nebyly žádné další budovy. Jack měl velmi špatný pocit. Tohle místo bylo nechráněné a jelikož tady nebylo DHD, museli zadat adresu ručně. Což byl časově trochu namáhavý úkol.
„Kryjte mě,“ rozkázal, když slézal mírný svah.
Doufal, že Aschenové chtějí Carterovou živou a tudíž nebudou žíznit po krvi. Nicméně, i tak měl malou šanci, ale Jack vždy soudil, že je oželitelný. Jak už řekl dříve, mozek Carterové měl větší cenu než ten jeho. Byla rozumem SGC a on byl jenom najatý sval.
„Pane!“ křikla za ním.
Další sklízecí stroj byl na obzoru. Kruci, nestihne zadat adresu včas. A další věc, kterou spatřil, byla Sam běžící k němu.
„Carterová, myslím, že jsem vám řekl...“ začal.
„Blíží se skupina Aschenů,“ přerušila ho, „Napočítala jsem jich třicet.“
„Sakra...tak přidejte ruku k dílu.“
Posouvala druhou stranu brány, tlačíc obrovský kruh ke druhému symbolu. Měli zadán třetí a čtvrtý symbol, když se dostavil první pronásledovatel. Sam přerušila vytáčení a stoupla si před Jacka, připravena ho bránit. Její Zat vypálil jednou, dvakrát, třikrát. Po zadání šestého symbolu, zastavil Jack jen na tak dlouho, aby Sam hodil jeho P90. Automatická zbraň měla větší efekt než Zat. Její zvuk byl tak silný, že si to Aschenové začali rozmýšlet.
Ale sklízecí stroj se přibližoval každou vteřinou. Jen co Jack dostal sedmý symbol na místo, začala se brána pohybovat.
„Carterová, hněte sebou!“ zakřičel.
Jack přeskočil a šplhal po boku kruhu během toho, co se brána otočila do vodorovné polohy a horizont fičel nahoru.
„Carterová!“ křiknul znovu.
Sam se k němu otočila a skočila. I když skočila vysoko, brána se pohnula z jejího dosahu. Jack se předklonil a natáhl k ní ruku, když skočila podruhé. Její prsty uchopily ty jeho, ale sklouzla mu. Nakonec ale její ruku chytil a vytáhl ji k sobě nahoru.
„Třikrát louskněte patami,“ řekl jí.
Stále se drželi za ruce, když propadli branou.
Pád skrz ležící bránu nebyl Jackův oblíbený způsob mezigalaktické dopravy. Vždy to znamenalo bolest na druhé straně. A tento případ nebyl výjimkou. Před tím než se začal kutálet po zemi se dost ošklivě uhodil do ramene. Skončil na zádech s vyraženým dechem. Sam neměla takové štěstí. Snažila se chránit tím, že vystrčila ruku...a kost při dopadu křupla. Její bolestný výkřik vyburcoval Jacka.
Ignoroval nedostatek kyslíku a přesunul se k DHD. Neviditelná radiace je zabíjela každou vteřinou. Kdyby tady zůstali moc dlouho, vstřebali by smrtelnou dávku. Zadal adresu Země a poslal kód pro Iris. Sam si držela zraněnou ruku u těla a utekla z dosahu probouzející se brány. Na nohou stála jen tak tak a proto ji Jack objal kolem pasu a prošli červí dírou...neměl jiný důvod...vůbec žádný.
*************************************************************************************
Sam nadávala. Její komentář byl velmi hlasitý. Bylo skvělé, že jí Janet povolila jít domů...ale jak se měla sakra jednou rukou převléct z oblečení nemocničního do svého vlastního?
Ona a plukovník zůstali na ošetřovně čtyři dny kvůli pozorování. Zaprvé, byli kontrolováni, zda nebyla jejich těla vystavena smrtelné dávce radiace a zadruhé, aby se zjistilo jestli na planetě Aschenů nechytili nějaký geneticky upravený virus. Přirozeně se oba ve velmi krátké době začali nudit. Konečný důsledek jejich dlouhé chvíle byl ten, že po sobě poslední dva dny stříleli otravné lékařské nástroje. Konečně to skončilo. Jen co na sebe dostane tu zatracenou podprsenku, může odsud vypadnout. Proč jen jí Janet nepřinesla svetřík bez rukávů...mohlo to být o dobrou polovinu lehčí. Mnoho mužů bylo schopných odepnout podprsenku jednou rukou, takže neviděla důvod, proč by její oblečení jednou rukou mělo být tak těžké. S rukou a zápěstím v dlaze byla tato činnost zřejmě nemožná.
„Ťuk, ťuk?“ slyšela plukovníkův hlas z druhé strany závěsu.
„Co?“ utrhla se na něj Sam.
„Můžu pro vás něco...ou...“
Plukovník začal ihned couvat, když viděl, že tam Sam stojí svlečená. Sam byla znechucená tak akorát, aby mu odpověděla.
„To je v pořádku, pane. Hádám, že potřebuji ruku...nebo dvě.“
„Jste si jistá?“ zeptal se opět z druhé strany závěsu.
„Prostě tu pitomou věc zapněte!“
S očima stále odvrácenýma si za ní stoupnul. Uchopil zapínání podprsenky do svých rukou a obratně ji sepnul.
„Ještě něco?“ zeptal se.
Stál dost blízko na to, aby Sam cítila jeho horký dech vzadu na krku. Bez rozmýšlení se k němu otočila. Plukovník bezděčně zalapal po dechu, ale tentokrát svůj zrak neodvrátil. Sam jen tak stála, podivně bez ostychu, otevřená jeho hodnocení. Uvědomila si, že chce, aby se na ni díval...aby mu dokázala, že je žena a ne jen další voják...aby mu připomněla, co si slíbili.
„Myslím,...“ nervózně si pročistil hrdlo, „Myslím, že bych měl raději jít.“
„Ano, pane,“ odpověděla.
„Jo...raději...páni, moc vám to sluší.“
Plukovník se při své poznámce skutečně začervenal a Sam se na něj nesměle usmála.
„Můžete mi podat košili?“ zeptala se.
Jack jí pomohl nasoukat poraněnou paži v sádře do rukávu. Potom jí zapnul knoflíčky. Sedla si na postel, když jí pomáhal s botami. Jeho ruce byly tak jisté a něžné jako ruce nejlepšího milence, co kdy měla.
„Připravena jít domů?“ zeptal se, když byla oblečená.
„Janet se nabídla jako řidič...“ řekla.
„Jestli chcete, můžu vás odvézt.“
Sam otevřela pusu, aby přijala jeho nabídku, ale v tom se rozezněl alarm, oznamující, že branou přicházejí lidi. Ihned seskočila z postele a hnala se chodbou k místnosti s branou.
„Možná je to táta,“ křikla přes rameno na plukovníka. Sam se nepohybovala zase tak rychle, aby jí ušla jeho poznámka.
„Táta, Joe...skvěle.“
Bohužel byl její instinkt správný. Doběhla k bráně právě včas, aby viděla otce projít skrz společně s Danielem, Teal´cem a velvyslance Faxtonem. Sam nevěděla, koho obejmout jako prvního, ale rozhodla se pro tátu. Neuniklo jí, jak zašeptal tiché ´děkuji´ směrem k Jackovi, který ji následoval z ošetřovny. Výraz plukovníkovy tváře byl nečitelný. Další osoba, se kterou se vítala, byl velvyslanec Faxton. Držel ji tak pevně jako její otec. Sam byla trochu v rozpacích z jeho vášnivého pozdravu, obzvlášť, když měli obecenstvo. Chtěla se podívat zpátky na plukovníka, ale zjistila, že odešel z místnosti.
„Doufám, že večeře pořád platí,“ řekl velvyslanec.
„Jo, samozřejmě,“ odpověděla Sam trochu nepřítomně. Kam odešel Jack?
To byla otázka, která ji trápila následující týdny. Sam měla díky své ruce omezenou výkonnost a hodně se vídala s Joem, ale jen trochu s plukovníkem. Velvyslanec podstoupil rozsáhlé hlášení a nemenší dávku terapie. Raději setrval v Colorado Springs, než by se ihned vracel do Washingtonu. Vypadalo to, že se Sam mohla stěží otočit bez telefonátu, návštěvy nebo dárku. Během šesti týdnů dostala více kytek než za celý svůj dosavadní život.
A přece, navzdory růžím, její srdce nepociťovalo to podivně krásné trhnutí, jako když přinesli malý pugét nesoucí plukovníkův lístek. Ihned poslala Joeovy kytky do vyhnanství kuchyňské linky a Jackovy lilie zaujaly čestné místo v jejím obýváku. Sam mu zavolala, aby mu poděkovala. Chvíli spolu mluvili, než ji pozval na pokec s lidmi ze základny, nezmiňujíc se o misích, které SG-1 podstoupila během její nepřítomnosti. Už ji nepřipomenul jejich dohodu ohledně hovoru s Hammondem. Což bylo pravděpodobně nejlepší. Absolutně nejlepší...byli oba šťastní ve službě SG-1...proč rozbíjet vítězný tým?
*************************************************************************************
Jacob Carter a Joseph Faxton doopravdy neměli nic společného. Seděli u večeře, bavili se o politice, prodiskutovali počasí...Sam dělala co mohla, aby zaplnila mezery v rozhovoru, ale její námaha nepokryla všechny okamžiky trapného mlčení. Jacob si připustil, že jeho dcera a velvyslanec tvoří pěkný pár, lidé by mohli říct, že se k němu Sam skvěle hodila...ale zdálo se mu, že tomu něco chybí. Něco neurčitého, co neuměl vysvětlit.
Dřívější generál se na Zemi zastavil během své cesty jinam, jen aby zkontroloval, jak se hojí Samina ruka. Poslední, co by čekal, bylo, že jeho dcera bude mít schůzku. Sam moc nerandila, což byl moc všeobecně známý fakt, a Jacob si byl celkem jistý, že zná důvod. Když se zeptal Sam, namítla, že jsou pouze přátelé. Možná, že podle Sam byli, ale Jacob mohl s určitostí říct, že Faxton vidí jejich situaci úplně jinak.
Byl k sobě upřímný a přiznal si, že si vždy představoval budoucnost své dcery po boku muže jako Jack O´Neill. Mezi těmi dvěma to jiskřilo už v první chvíli, kdy je viděl spolu. Kdyby svou dceru dobře neznal, přísahal by, že to spolu táhnou už roky. Nehledě na občasné hádky, týkající se vztahu Tok´ra/člověk, Jakobovi se s O´Neillem jednalo skvěle. Plukovník byl dobrý člověk, který měl velkou starost o Sam. Zdálo se, že nechává jiného muže, aby mu ji vzal. O´Neill o sobě neměl nejlepší mínění ve věcech, týkajících se Sam. Zřejmě si myslel, že s Faxtonem bude šťastnější. Jacob to tak neviděl.
Sam potřebovala někoho, s kým by mohla být sama sebou. Ta osoba byla O´Neill a ne někdo jako velvyslanec, který si myslel, že mu sluší, když ji má zavěšenou na své paži. Možná to byla jen nadsázka, Jacob nevěděl, zda Faxtona odhadl dobře. Ale cítil blížící se nebezpečí. Prostě měl takový nedefinovatelný pocit, jako by velvyslanec přemlouval Sam k něčemu, o co vlastně neměla ani zájem.
Všechny tyhle důvody ho přiměly udělat něco, co by se za normálních okolností neopovážil. Šel navštívit plukovníka O´Neilla, aby ho pořádně nakopnul do zadku. Bylo pozdě, ale světlo stále pronikalo z plukovníkovy kanceláře a přimělo tak Jacoba zaklepat na dveře a čekat na mrzutý hlas, který by ho pozval dál.
„Dobrý večer, Jacobe. Co pro vás můžu udělat“ zeptal se O´Neill se strojeným úsměvem.
Halda hlášení se povalovala na plukovníkově stole, ale Jacob měl takový pocit, že mladší muž ve skutečnosti nečetl ani jedno z nich.
„No, jen jsem myslel, že bych se mohl před tím, než odejdu domů, zastavit,“ odpověděl Jacob.
Přivlastnil si druhou židli.
„Jaká byla večeře?“ začal O´Neill.
„Dobrá, velvyslanec Faxton určitě zná svou restauraci. Vypadá to, že on a Sam postupují dobře.“
„Ano.“
To bylo všechno, nic víc. Jacob důkladně zkoumal O´Neillův výraz, ale nemohl najít nic, co by se dalo označit jako žárlivost. Popravdě měl stále nasazený ten falešný úsměv. Tenhle muž uměl své emoce skrývat příliš dobře.
„Co si myslíte o Faxtonovi?“ dotíral Jacob.
„Vypadá jako milý hoch.“
„Vážně?“
„Proč? Vy ho nemáte rád?“
Jacob si povzdechnul. Tohle začínalo být těžší než předpokládal. Rozhodl se, že důmyslnost nebyla nejlepší volba pro dohodu s Jackem O´Neillem. Obzvláště v jeho nynějším odmítavém postoji.
„Dobře, Jacku, rozseknu to. Nemám rád způsob, jakým blokuje Sam.“
„Co?“
„A chci znát důvod, kvůli kterému ho necháváte tohle dělat.“
„Co?“
O´Neill teď vypadal jako zlatá rybička.
„Já...ehm...já...,“ začal.
„Nehrajte na mě hloupého, Jacku. Vím, že vám na sobě záleží.“
„Anise?“
„Jo, není moc diskrétní.“
„Je to číslo.“
„Ano, to je. Možná jste si všimnul, že má Sam slabost pro citová zranění. Vím, že si myslíte, že je to váš případ, ale věřte mi, nejste ani z poloviny tak špatný jako ti chlápci, co s ním randí.“
„Jednoho z nich jsem potkal.“
„Přesně. Faxton toho moc prožil a já neříkám, že nepotřeboval pomoct, ale spoléhá se na Sam příliš mnoho.“
„Myslíte, že se ji snaží ovládat?“
„Nevím. Vše co můžu říct je, že Sam málo odolává citovému vydírání a vidím, že ten chlap hraje se svými kartami tak, aby dělala to, co chce on.“
O´Neill si pročísnul vlasy rukou, čímž je rozcuchal do větší míry než bylo obvyklé.
„A co čekáte ode mě, že udělám?“ dotázal se.
„Dostaňte se zpátky do jejího života. Starejte se o ni. Vím, že právě teď nechcete jednat podle svých citů, ale měl by jste ji přimět, aby si toho chlápka rozmyslela. A to před tím, než udělá nějakou šílenou hloupost jako třeba, že bude souhlasit s tím, že si ho vezme.
Druhý muž chvíli mlčel a promýšlel si Jacobova slova.
„Víte, před tím, než se tohle stalo, dohodli jsme se, že promluvíme s Hammondem o tom, zda by pro nás mohl něco udělat. To poslední, co bych chtěl udělat je zničit Saminu perspektivní kariéru. Je pro ni moc důležitá.“
„Já vím...což je důvod, proč jste vy lepší než velvyslanec Faxton.“
*************************************************************************************
Jack nějakou dobu přemýšlel o Jacobově návštěvě. Doopravdy neviděl v čem je problém, ale důvěřoval Jacobovým instinktům. Sam by měla raději smést všechny stopy Faxtonovy péče. Kromě telefonátu a jedné týmové večeře ji neviděl týdny od jejího zranění. Byla na základně jen příležitostně a on si přiznal, že ji schválně opomíjel. Nechtěl stát mezi ní a štěstím.
Jeho mysl přelétla zpátky do doby, kdy šli všichni na večeři. Přirozeně že šel Faxton taky. Byl dost přízemní na to, aby nezaregistroval, že do jejich úzkého kruhu nezapadnul. Což pochopitelně semklo SG-1 ještě blíž k sobě. Jack skutečně nedával pozor na to, jak velvyslanec zachází se Sam. Byl příliš zaměstnán předstíráním, že je vše v pořádku. Když nad tím přemýšlel, byl ten muž poněkud ochranářský...a přemluvil Sam, aby odešli brzy.
Tak co s tím mohl Jack udělat? Bylo dobře, že mu Jacob řekl, aby něco udělal, ale momentálně trpěl nedostatkem nápadů.
Nakonec se mu naskytla příležitost během odpoledne. Jack už šel domů, když narazil na Sam, která vycházela z ošetřovny. Právě jí sundali sádru. Jack ji obdařil šibalským úsměvem...
„Carterová? Málem jsem vás nepoznal bez toho slušivého módního doplňku.“
Sam se na něj usmála a pokrčila paži.
„Jo, už bylo na čase.“
„Hm?“
Zoufale se nažil, aby nezněl zvláštně, ale nemohl si pomoct a byl zvědavý, zda plánovala nějaké žhavé rande s Faxtonem. Pravděpodobně čekali, dokud nebude její ruka opět zdravá...ale Jack na tohle nechtěl myslet...ne v nejhlubším a nejtemnějším koutě ve své mysli.
„Joe mě pozval tento víkend do Washingtonu na státní recepci. Bylo těžké najít nějaké šaty, které by šly k sádře,“ vykládala.
„To mi povídejte.“
„Což mi dává akorát dvě hodiny na to, abych našla nějaké šaty. Janet mi chtěla pomoct s vybráním, ale dneska neví kam dřív skočit.“
„Já nemám nic na práci takže...takže kdyby jste vzala za vděk názorem chlapa.“
Jack se měl chuť nakopnout ihned po tom, co svou nehoráznou nabídku vyslovil. Bylo to až příliš zřejmé. Sam musela určitě prokouknout ten chabý pokus o to, aby skryl, že s ní chce strávit nějaký čas. Stejně...nic proti tomu neměla.
„Jestli vážně chcete strávit hodiny couráním po nákupním středisku...?“ řekla Sam.
„Snesu to.“
Souhlasila? Jack byl ihned podezřívavý. Pokud vážně potřebovala módní poradenství, on byl pravděpodobně posední, kdo by jí měl radit. Podíval se na sebe dolů...plandavé jeany, staré hokejové tričko...oblečení, které by si dobře-oblékaný-muž na sebe jen těžko vzal.
„Pane, Janet měla být vlastně můj řidič,“ povídala. „Moje auto je pořád doma.“
„Aha...dobře...váš šofér čeká, madam,“ zašklebil se.
Jack si nikdy nemyslel, že by si mohl tolik užívat nakupování, dokonce i s někým jako Sam. Nakonec se z výletu stala zábava. Sam se před ním natřásala v mnoha šatech. Některé byly dobré, jiné až tak dobré nebyly...a některé byly tak ošklivé, že je donutily plakat smíchy. Asistentky byly k neutahání a Jack měl pocit, že zkusili všechno kromě happy mealu. Například zvláštní výtvor z červeného sametu, který ji stáhnul a nadzvedl tak, že se Jack bál, aby někomu nevypadly oči. I ty nejkrásnější šaty postrádaly něco neurčitého...neviděl žádné, které by z ní dělaly Sam.
Už se přiblížil čas, kdy vstoupili do posledního možného obchodu. Sam to chtěla vzdát a vzít si svou formální uniformu, když Jack uviděl perfektní šaty. Už nebyla ochotná zkoušet si cokoli dalšího, ale přesvědčil ji, že tyhle jsou ty pravé. Jeho instinkty se ukázaly být správné. Šaty byly jednoduché. Byly vyrobeny z lehkého přiléhavého materiálu s tenkými ramínky, padaly až na zem a podtrhovaly její křivky. Jejich modrá barva nebyla úplně stejná jako barva jejích očí, ale díky téhle modré její oči vystoupily a zdálo se, že jsou tím nejdůležitějším v té krásné tváři. Pohled na ni vzal Jackovi dech.
„To jsou ony,“ ujistil ji. „Naprosto je oslníte.“
„Tím si nejsem tak jistá,“ řekla Sam hledíc na sebe do zrcadla.
„Věřte mi.“
Podívala se na cenovku a trochu zbledla, když uviděla požadovanou sumu.
„Nemyslím, že si je můžu dovolit,“ povzdechla si.
Jack vytáhl svoji kreditku a podal ji asistentce.
„Tyhle šaty musíte mít,“ řekl Sam.
„Pane, to nemůžete,“ protestovala.
„Už se stalo.“
„Je to příliš mnoho.“
„Hele, svoje peníze utrácím jenom za návnadu na ryby. Dovolte mi tuhle marnotratnost.“
„Děkuji.“
Byl trochu překvapený, že se podřídila tak snadno. Otočila se a šla se převléct zpátky do svého oblečení.
„Jsou to krásné šaty,“ usmála se.
To určitě byly. Jack litoval pouze toho, že ji v nich neuvidí. Asistentka mu podala účet a on jej podepsal.
„Bude vaše žena potřebovat doplňky?“ zeptala se.
„Doplňky?“ otázal se.
Nemluvila cizím jazykem? Jack dočista přehlédl fakt, že nazvala Sam jeho ženou.
„Boty? A máme taky velmi pěknou kolekci večerních kabelek.“
„Sam, chcete boty?“ houknul do zkušební kabinky.
„Ne, mám jedny, které k nim půjdou.“
„Ne,“ řekl asistentce.
Vypadala trochu podrážděně, ale Jack ji nemohl vinit z toho, že to zkoušela. Mimoto mají šaty, co jiného by chtěla? Krev?
Když vyšli z obchodu, Sam měla skutečně v očích slzy. Když se jí zeptal, co se stalo, tak jen potřásla hlavou, nechtěla nic říkat. Netlačil na ni. Zdálo se mu, že den utekl strašně rychle. Sam na něj bude myslet, až je bude mít na sobě...což bylo jediné, na čem záleželo.
Jack měl výčitky svědomí, když hodnotil své jednání. Možná manipuloval se Sam stejně jako to Jacob vyčítal Faxtonovi? Děsilo ho pomyšlení na to, co by se stalo, kdyby usoudila, že se snažil ji a velvyslance rozeštvat. Ale on jí koupil šaty s nefalšovanou touhou, aby vypadala co nejlépe. Na tom přece nebylo nic špatného...nebo ano? Pořád ještě zápasil s tímto problémem, když dorazili k jejímu domu.
„Tak, uvidíme se v pondělí,“ usmál se, když vystupovala z jeho dodávky.
„Jo...ještě jednou děkuji, pane. Jsou...úžasné.“
„Jestli mi budete chtít dát vědět, jak to šlo, můžete mi zavolat.“
„To bych mohla udělat.“
Pohnula se dopředu a jemně ho políbila na líčko.
*************************************************************************************
Telefon vyzváněl na druhé straně linky. Sam věděla, že je pozdě, ale doufala, že má alespoň malou šanci a plukovník bude ještě vzhůru.
Právě strávila celý večer tím, že ji k smrti nudili politici a vážně si chtěla promluvit s normálním člověkem...pokud ovšem mohl být Jack O´Neill považován za normálního. Neuměla se zastavit a představovala si, jaké by to bylo, kdyby tady byl Jack. Potměšilé komentáře, jeho pokusy ji rozesmát...tancovat s ním. Aby řekla pravdu, celý večer se cítila nepříjemně. A nebylo to jen kvůli šatům, které si nakonec vzala. Vypadalo to, že Jack nebyl jediný, kdo ji opatřil oblečení. Joe ji obdaroval těsně před tím, než opustili Colorado Springs. Tak jako byly Jackovy šaty jednoduché a pohodlné, ty od Joea byly podobné červené sametové obludnosti. Sam strávila skoro celou recepci v obavách, že ji něco vypadne. A málem se dopustila fatální chyby, když se při prvním pohledu na tento oděv téměř rozesmála. Ocenila jeho gesto, ale nebyla to ona.
Teď se cítila mnohem pohodlněji. Byla oblečena do svého pyžama, pila horkou čokoládu a čekala, až Jack zvedne telefon. Pravděpodobně už spal, ale Sam potřebovala slyšet jeho přátelský hlas a proto nechala telefon vyzvánět.
Druhá nejhorší část večera se udála dříve...Joe ji představil svým rodičům, kteří je rovněž provázeli na oslavu. Což bylo trapné. Tvořili velmi příjemný pár a přivítali ji jako dlouho ztracenou dceru. Joe o ní patrně mluvil...hodně. Doopravdy nevěděla, proč jí to bylo tak nepříjemné. Nebylo to tak, že by Joe dělal něco špatně. Byl sladký a pozorný...tak co s ní bylo špatně? Kromě faktu, že ji vážně přitahoval její CO. To nebylo správné. Možná by ji měla Janet prohlédnou, až se vrátí.
A co se týká nejhorší části recepce...Sam nevěděla, že se jedná o uvítací večírek pro Joea. Přivítání hrdiny. Oficiální verze byla, že byl rukojmím na středním východě...a o Sam se předpokládalo, že byla součástí elitní speciální jednotky, která ho zachránila. Joe ji představoval jako ženu, která mu zachránila život. Bylo to trapné. Sam se mu snažila odporovat, ale bezvýsledně. Jen prezident znal pravdu. Byl velmi potěšený, chválil ji za provedenou práci a požádal ji, aby předala jeho komplimenty plukovníku O´Neillovi a zbytku týmu...poté co přišla s poněkud neohrabaným vysvětlením, proč tady ostatní vlastně nejsou.
Sam byla na Joea celkem naštvaná. Jeho pozvání se mělo vztahovat i na zbytek SG-1. Ptala se ho, proč je nepozval, ale nebyl schopný dát jí dostatečné vysvětlení. Ou, vlastně přišel s politicky regulérním důvodem...ale Sam mu to skutečně nezbaštila.
„O´Neill.“ ospalý hlas se konečně ozval do telefonu.
„Pane, to jsem já,“ řekla.
„Carterová? Víte vůbec kolik je hodin?“
Bezva, byl rozmrzelý. Za těchto okolností to bylo pochopitelné.
„Já jen...“ začala. A potom se zastavila. Jak by mohla říct, že prostě chtěla slyšet jeho hlas? To by znělo značně uboze.
„To nic,“ řekl. „Jak to šlo?“
„Fajn...fajn...prezident posílá srdečný pozdrav.“
„Doufám, že jste mu za mě projevila úctu, Carterová. Jaké byly šaty?“
„Nemohla jsem si je vzít. Joe mi něco přinesl.“
„Ou...byly tak pěkné jako ty moje?“
„Vypadaly jako první baletní obleček od Barbie.“
Jack se pochechtával a Sam se připojila k jeho smíchu. Pohodlně se položila zpátky na polštář a prostě si užívala fakt, že s ním mluví.
„A zaběhla jsem za plukovníkem Sammuelsem,“ vyprávěla.
„Jaký byl Sparky?“
„Mrzutý jako vždycky. A pak mě Joe představil své matce a otci.“
Pár vteřin bylo ticho, než Jack vstřebal nové informace.
„Nebylo na to trochu moc brzy?“ řekl nakonec.
„Taky si myslím.“
Všechna pozdější slova byla přerušena zaklepáním na dveře. Pořád držela přenosný telefon, když šla zjisti, zda je to pokojová služba s její objednávkou...
„Překvapení,“ řekl Joe.
Stál na chodbě svírajíc dvě skleničky a láhev šampusu. Sam měla hodně špatný pocit ohledně důvodu pro jeho pozdní návštěvu. Byl pravděpodobně stejný jako ten, kvůli kterému se ji celý večer snažil zásobovat alkoholem.
„Mám telefon,“ vyhrkla na něj. Věděla, že Jack slyší každé její slovo.
„Zavěs,“ řekl Joe potichu.
Natáhnul se a vzal jí telefon...
„Sam je zaneprázdněná,“ řekl a přerušil spojení.
A to byl okamžik, kdy Sam skutečně viděla rudě. Fakt, že mluvila s Jackem ji tolik nerozzlobil...na druhém konci linky mohl být kdokoli...kdokoli...což zahrnovalo i urgentní telefonát ze základny.
„Vypadni,“ řekla mu tiše.
„Co?“ neměl ani ponětí, že udělal něco špatně.
„Mohl to být důležitý hovor, Joe. Víš, kde pracuji. Víš, že musím být na příjmu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.“
„Sam...omlouvám se, nemyslel jsem.“
„Přesně...a teď jsem ti řekla, abys odešel. Pokud ovšem nechceš, abych tě osobně vyhodila.“
Nechala ho rozmyslet si, zda má Sam udělat to, čím hrozila. Byla schopná ho zneškodnit, i kdyby ho měla vyhodit skrz dveře. Vypadal mimořádně smutně, když odcházel, ale Sam byla příliš naštvaná, než aby ho nechala chovat se k ní takhle. Věděla, že na něj byla naštvaná i z jiných důvodů. Nejen proto, že ukončil její hovor...
Podle Sam se všechno dělo trochu moc rychle.
Opět zvedla telefon a opět vytočila Jackovo číslo. Sestavujíc si vysvětlení, které mu dlužila.
„To jsem já,“ řekla, když zvednul telefon. „Zbavila jsem se Joea.“
„Nemusela jste to dělat,“ odpověděl Jack.
„Ano, musela. Absolutně to přehnal. Stejně jako to dělal celý večer.“
„Což je důvod, proč mi voláte ve dvě v noci?“
„Mrzí mě, že jsem si nemohla vzít ty šaty.“
„Na tom nezáleží. Vždycky je můžu odnést zpátky do obchodu...i přes to, že se budu stydět.“
„Proč?“
„Protože jste v nich vypadala neskutečně sexy.“
Sam cítila jak se červená. Bylo nějak jednodušší přijmout kompliment, když si nestáli tváří v tvář. A tak mohla odpovědět vážně koketní poznámkou.
„Když budete hodný chlapec, možná si je na obleču ještě jednou,“ nabídla.
Ticho. Sam už si myslela, že překročila hranice jejich přátelství.
„Co když jsem zlý?“ zeptal se.
Zasmála se, šťastná, že vzal její poznámku tak, jak byla myšlena.
„Podívejte, pane. Zítra se vracím zpátky, ale auto mám doma...“ začala.
„Potřebujete vyzvednout na letišti?“ zeptal se aniž by ji nechal dokončit větu.
„Prosím.“
„Řekněte mi číslo letu a já tam budu.“
Poté, co mu dala potřebné údaje, Sam zavěsila, lehla si do postele a zachumlala se pod přikrývku. Na zítřejší noc nepotřebovala nic jiného než poklidný večer doma s blízkými přáteli. Doufala, že přemluví Jacka, aby se chvíli poflakoval kolem. Joe bude ve Washingtonu ještě několik dní. Což bylo dobře. Opravdu ho nějakou dobu nechtěla vidět.
************************************************************************************
Jack se trochu opozdil. Přes noc se zhoršilo počasí a musel řídit na letiště v prudkém dešti. Přirozeně, že špatné počasí zacpalo dálnici spoustou blbců...kteří byli neschopní sloučit řízení a déšť. A tudíž měl špatnou náladu, když se konečně dostal na letiště. Tam ale neuměl najít místo k parkování pro svou dodávku. Kdyby nejel pro Sam, mohlo to být hodně špatné. Fakt, že na něj pravděpodobně čeká, ho rozladil ještě víc...pokud to bylo ještě možné. Doufal, že to nevzdala a nevzala si taxi.
Když konečně zaparkoval...dobré tři míle od příletové haly, kus k terminálu musel vzít tryskem. Fakt, že Sam zřejmě odkopla Joea, ho přiváděl ještě více do úzkých. Nevěděl, co se přesně stalo, ale chápal, že tohle byla jeho příležitost, aby si pomohl k významným bodům za snaživost. Ale to se nestane, pokud přijde moc pozdě. Musel projít bezpečnostní kontrolou a Jack pípnul, když procházel detektorem kovu. Zapomněl odevzdat klíče...odletová hala, kde se měl se Sam setkat byla na druhém konci letiště, takže Jack musel běžet znovu. Následkem čehož se mu nedostávalo dechu, když konečně s úlevou dorazil k odletové hale.
Sam tam byla, klidně si četla knihu s vozíkem na tašku u svých nohou.
„Ahoj, omlouvám se,“ řekl zvedajíc její brašnu. „Máte zavazadla?“
„Ne,“odpověděla a usmála se na něj.
S ohledem na to, že na něj čekala dobrou hodinu, vypadala velmi uvolněně. A mimořádně jí to slušelo v jeanách a světle modrém svetru. Přál si, aby ji mohl vzít za ruku, když procházeli letištěm, ale nebyl jsi jistý, zda by toto gesto přijala.
„Můžeme koupit nějakou večeři?“ zeptala se Sam, když vyrazili.
„Jistě. Nebyl Bílý dům plný jídla?“
„Upřímně...v kantýně podávají lepší.“
„Tak špatné?“
„Nevěřil by jste.“
Opřela se, zavřela oči a Jack se pro sebe neuměl přestat usmívat. Před několika týdny si stěžovala, že jim spolu bylo až moc příjemně a teď to vypadalo, jako by si přála, aby se jejich vztah stal důvěrnějším.
I přes stále se zhoršující počasí, proběhla cesta domů beze stresu. Přijeli k jejímu domu chvilku po sedmé...v pravý čas pro schoulení se u krbu s pivem, Čínou a kýčovitým filmem. Byl překvapený, když ho pozvala dál, ale nešlo o pozvání, které vždy odmítal.
„Tohle je příjemné,“ povzdechla si, když film končil.
„Jo,“ souhlasil Jack. Až moc příjemné.
K jeho překvapení jí klesla hlava na jeho rameno.
„Carterová?“ zeptal se s jistou obezřetností v hlase.
„Vždycky se to vrátí k tomuhle,“ řekla.
„Co?“
„Vy a já.“
„Jo, to vrátí.“
Rozuměl. Navzdory všemu...mohlo přijít cokoliv...nějak to vždycky končilo tímhle způsobem. Oni dva, čekali na to, aby mohli být spolu. Bylo to zatraceně nefér. Nedávno byli na dně a ona se odtahovala. Navzdory jeho přesvědčení to bylo dnes v noci jiné. Když se mezi nimi rozhostilo ticho, Jack zjistil, že se Samin dech zklidnil a ona zřejmě usnula. Využil šanci a políbil ji na temeno hlavy a potom se posunul do poněkud příjemnější polohy. Rozhodl se, že by od něj bylo hanebné, kdyby ji probudil. Jedna jeho část ovšem cítila, jako by ji využíval...ale rychle pochopil, že kdyby to Sam takhle nechtěla, nebyl by právě teď tady.
Jejich pohoda byla zničena ani ne za hodinu. Jack už téměř usínal, když je vyrušilo hlasité bouchání na dveře. Sam ihned vstala a Jack si byl jistý, že ji slyšel nadávat, když utíkala zjistit, kdo to byl. Byla skoro půlnoc. Jack se podíval z okna. Pořád pršelo, ale toho, kdo je vyrušil neviděl. Když se Sam vrátila, stačil mu jeden pohled, aby pochopil, že to bylo vážné.
„Joe,“ řekla.
„Co?“
„Pane, nevím, co tady dělá.“
„Vyrazím zpátky.“
„Ne...zkusím ho vystrnadit.“
Strkala ho směrem k ložnici. Jack udělal, co mu řekla. Nechala pootevřené dveře, takže mohl slyšet co se dělo...jen pro případ, že by to s Joem šlo obtížně.
„Joe...,“ řekla, když otevřele dveře.
„Můžu jít dál?“ zeptal se. „Venku je mokro.“
„To věřím.“
Jack slyšel zvuk zavírající se dveří a potom kapek dopadajících na podlahu, když stál Joe v hale.
„Proč jsi tady?“ dotazovala se.
„Sam, musel jsem tě vidět. Omlouvám se za to, co se stalo ve Washingtonu...“
„Dobře...a teď prosím odejdi.“
Jack otevřel dveře tak, aby mohl vidět, co se dělo. Sam a Joe stáli na chodbě. Velvyslanec byl promočený. Musel ujít dobrou vzdálenost, aby se sem dostal. Sam se na něj podívala a zkřížila ruce na hrudi.
„Sam, prosím, je pozdě. Nemám kam jinam jít.“ Žádal Joe.
Samin postoj postupně slábnul. Jack zadržel dech. Jestli ho nechá jít do ložnice, budou všichni v maléru.
„Můžeš si lehnout na pohovku,“ řekla mu.
„Sam...“
„Pohovka. Přinesu ti nějaké ručníky.“
Zamířila do ložnice, ale Jack stačil vidět, že ji Joe následuje. Věděl, že to bylo klišé, ale neměl se kam jinam schovat a proto zalezl pod postel. Bylo to těsně, ale stihnul se tam nacpat celý, než vstoupil Joe. Sam velvyslance ignorovala, když brala ručníky z koupelny. Hodila mu je a ukázala zpátky k obýváku.
„Musím ti něco říct,“ začal. „Je to pro mě těžké...ale nikdy jsem nic takového k nikomu necítil. Sam, miluji tě.“
„Joe...“
„Celou dobu u Aschenů jsem myslel jen na tebe. Myšlenka, že tě znovu uvidím, mě držela při životě.“
Joe se přiblížil k Sam. Jack viděl, že se Sam zachvěla, tak se rozhodl k bezprostřední akci. Stála u postele, tak se natáhnul a chytil ji za kotník. Když Sam ucítila jeho ruku, mírně nadskočila, ale nedala Joeovi znát své překvapení.
„Joe, prosím odejdi z mojí ložnice. Jestli máš hlad, jídlo je v ledničce. Uvidíme se ráno.“
Joe udělal, co po něm žádala ovšem, obrazně řečeno, s ocasem staženým mezi nohama. Hned, když odešel, Sam zavřela a zamkla dveře. Sedla si na postel s hlavou v dlaních. Jack to vzal jako signál, že může vylézt z úkrytu. Trochu váhavě se posadil vedle ní.
„Jste v pořádku?“ zeptal se.
„Jistě,“ odpověděla. „Tohle jsem už jednou zažila.“
„Co?“
„Jonas tuhle taktiku používal taky.“
„Ou.“
„Souhlasila jsem, že si ho vezmu, protože jsme se pohádali a on se potom celý od sněhu objevil u mých dveří, aby se omluvil. Dokázal, že jsem se cítila provinile. Kdyby jste tady nebyl...“
Padla dozadu a ležela napříč postele.
„Všechny služby jsou zahrnuty v ceně,“ odpověděl Jack.
„Díky.“
„Žádný problém...ehm...myslím, že už bych měl jít.“
Což ho přivedlo k problému. Jediná cesta ven byla přes obývák...kde byl Joe.
„Můžu vylézt oknem?“ zeptal se.
„Je zamčené,“ řekla Sam, „klíč je v kuchyni.“
„Ou.“
Podívali se na sebe.
„Máte chuť spát na podlaze?“ zeptala se Sam.
„To mým zádům svědčí,“ vtipkoval.
Sam ho obdařila lehkým úsměvem. Vzala jeden polštář ze své postele a podala mu deku.
************************************************************************************
Hammond strnule zíral na velvyslance, instinktivně věděl, že za jeho jednáním musely být postranní úmysly.
„Plukovník O´Neill bude protestovat,“ řekl.
„President tento postup doporučil,“ odporoval Faxton.
„Major Carterová je jeden z mých nejlepších důstojníků...“
„Mělo jí být svěřeno velení už delší dobu. Generále, četl jsem hlášení.“
V tomhle měl velvyslanec pravdu. Ale Hammond měl vždycky svoje důvody pro to, aby udržoval SG-1 pohromadě. I když vyšlo najevo, že dva důstojníci letectva z tohoto týmu k sobě chovají více než pracovní city.
„Zřízení týmu s čistě velvyslaneckou funkcí potřebuje ty nejlepší. A tím je, dle mého názoru, major Carterová.“ dořekl Faxton.
„Chcete jí to říct vy nebo to mám udělat já?“ zeptal se Hammond.
„Udělejme to raději dříve než později.“
„Budiž.“
Hammond zvednul telefon. Dobře věděl, kde bývá o tomto čase major Carterová. A domníval se správně, byla ve své laboratoři...a jak znal plukovníka O´Neilla, byl tam taky. Nařídil oběma důstojníkům, aby se dostavili do zasedací místnosti. Dorazili za necelé dvě minuty stojíc před ním v pozoru.
„Pohov, sedněte si,“ řekl jim.
Sedli si naproti němu a velvyslanci. Společně...vždycky společně. V jistém smyslu, byly zprávy, které pro ně měl, dobré...i když jí vezmou možnost pracovat společně. Hammond věděl, že z osobního hlediska získávají více, než ztrácejí. Jako vždy, přešel přímo k věci.
„Majore, plukovníku, prezident nařídil vybudování nového SG týmu. Velvyslanec Faxton bude sloužit jako náš diplomatický zástupce, ačkoli spoluúčast letectva bude taky nutná. A proto...vám, majore Carterová, bylo svěřeno velení. Graguluji.“
Hammond se opřel a čekal na O´Neillův výbuch. A nebyl zklamaný.
„Volovina!“
„Pane!“ napomenula ho Sam.
„Pane, pokud jste si nevšiml, Carterová tvoří podstatnou část SG-1. Je velmi důležitý člen týmu.“
„Chcete zpochybňovat prezidentovy rozkazy?“ zaútočil Hammond.
„Ano, pane.“
„Jacku, tohle jde mimo mě. Odteď už major Carterová není člen SG-1. Je mi líto.“
Jack vypadal absolutně zničeně. Samozřejmě nadřazoval Samino povýšení nad jeho osobní pocity. A nepomyslel na to, že president jim tak uvolnil cestu. Sam to musela pochopit, protože byla podezřele zticha.
„Odchod,“ rozkázal.
„Pane“ řekli společně.
„Sam,“ vykřiknul Faxton, když major opouštěla místnost.
„Ano, pane velvyslanče?“ zeptala se.
Byl trochu vykolejený tím formální oslovením, ale pokračoval, jako by se nic nestalo. Hammond se zastavil ve dveřích své kanceláře a sledoval scénu, která se před ním odehrávala. Jackovi to zřejmě konečně docvaklo, protože jeho rty se zvlnily do podezřívavého úsměvu.
„Chtěl bych ti pogratulovat jako první,“ pokračoval Faxton.
„Děkuji vám.“
„Možná bychom to mohli oslavit. Můžu tě pozvat na večeři?“
„Omlouvám se, pane, ale nemyslím, že by to bylo vhodné.“
„Co?“
„Jste pod mým velením. Jakýkoli vztah mezi námi by mohl ohrozit tým.“
Byla v pohodě a nandala mu to. Hammond měl chuť jí zatleskat. Zdálo se, že Faxton přelstil sám sebe.
„Ale já nejsem voják!“ protestoval.
„Myslím, že toto nařízení platí stále...pane. A teď, pokud mě omluvíte, mám práci.“
S tímhle Sam vyšla z místnosti.
„Oslovila mě pane,“ zamumlal Joe dost hlasitě na to, aby ho Jack slyšel. Hammond potěšeně sledoval, jak Jack kráčel k velvyslanci a přátelsky ho poplácal po zádech.
„Naučíte se to slovo vážně nenávidět,“ usmál se něj. „A teď, pokud mě omluvíte...musím pozvat jednoho rozkošného majora na rande.“
„Co?“
„Ou...a díky, Joe.“
************************************************************************************
„Cítím se divně,“ zašeptala Sam, když šli do baru.
„Bude to fajn,“ odpověděl Jack. „Nikdo si toho nevšimne.“
Povzbudivě ji zmáčknul ruku. Sam se snažila uklidnit, ale bezvýsledně. Tohle bylo poprvé, co někam dorazili jako pár a to ji znervózňovalo. Věděla, že jsou tací, kteří je neprávem odsoudí...kteří si budou myslet, že dostala velení, protože spala se svým CO. Ale tihle lidé budou v menšině. Oba dva, ona i Jack, měli v SGC skutečně blízké přátele, kteří věděli, kolik toho pro SG-1 obětovali. Tohle byla jejich chvíle...jenom kdyby uměla utišit ty motýlky ve svém břiše.
Ráno se dozvěděli tu novinu a Sam ji sotva vstřebala než se to dostalo mezi jiné lidi. Očekávalo se, že se ona a Jack objeví na téhle improvizované párty, tak tam šli společně. Měla dojem, že se jí chce Jack pochlubit. Ne protože by ji viděl jako druh ceny, ale aby ukázal, že všechno čekání stálo za to.
Nejdříve myslela, že si jich nikdo nevšimne. Co byl jeden pár v početném davu? Ale Jack byl víc demonstrativní než si původně myslela. Jakékoliv myšlenky na nenápadné proklouznutí davem a přidání se ke zbytku SG-1, vzaly za své, když vzal Jack Sam okolo pasu. Jak míjeli lidi, hovory pomalu utichaly, a Sam zčervenala, když posádka základny začala rozebírat tento nový úkaz.
„Vy dva neztrácíte čas, co?“ okomentoval je Daniel, když se přidali k němu a Teal´covi.
„Jen tak pět let,“ odpověděl Jack. „Sam, co chceš k pití?“
„Pivo, prosím,“ odpověděla.
Sedla si a sledovala, jak se Jack prodírá davem k baru.
„Gratuluji, MajoreCarterová,“ zanotoval Teal´c. „Budete impozantní velitel.“
„Díky, Teal´cu,“ usmála se Sam.
„Těšíš se na první misi?“
„Tak trochu, akorát si nejsem jistá jak dobrý diplomat budu.“
„Jsem si jistý, že ses od Jacka hodně naučila,“ podotknul Daniel.
Sam se zasmála a začala se uklidňovat. Jackův nedostatek diplomacie byl legendární. Jak jen dokázal nezačínat meziplanetární konflikt? Urážel lidi a byl hašteřivý, ale většina ras ho měla ráda. Thor na něj jasně pěl chvalozpěvy...tak moc, jak jen to Asgardi umí.
„Hej, co to byl za vtip?“ zeptal se Jack, když se vrátil s pivem.
„Sam si s tebou chtěla promluvit o taktu a diplomacii,“ řekl Daniel.
„To není nic, o čem bychom chtěli diskutovat dnes v noci.“
„Jacku!“ okřikla ho Sam.
Sednul si, objal ji oběma rukama a políbil ji na šíji.
„Prosím o vaši pozornost!“ Hammondův hlas proťal skrumáž hlasů. „Teď, když náš čestný host konečně dorazil, pozvedněte prosím sklenice...na nového CO SG-16...Samanthu Carterovou.“
Sam zjistila, že se červená.
„A na šťastného bastarda, který tipnul 13. říjen!“ dodal Ferretti.
Jack se posadil...teď už věděla, proč tak naléhal, aby šli spolu. Ačkoli jak si chce činit nárok na peníze, aniž by někdo myslel, že to nahráli...
„Hej, myslím, že potřebujeme důkaz!“ křiknul major Griff.
Nápad se ujal i u zbytku skupiny, která začala skandovat. Jack se postavil a podal Sam ruku, která ji přijala a připojila se k němu. Podíval se jí do očí, tiše požádal o povolení. Sam přikývla. Přitáhl si její obličej blíž a něžně ji políbil na rty. Lidi kolem je povzbuzovali, ale pár na ně nedbal, byli úplně ztraceni v sobě navzájem.
„Bylo to dostatečně průkazné?“ zeptal se Jack, když se konečně nadechl.
„Teal´cu,“ řekl Ferretti, „peníze jsou tvoje.“
„Rozdělíme si je 50/50,“ pošeptali jí Jack do ucha.
„A za co je plánuješ utratit?“ zamumlala Sam zpátky.
„Samozřejmě, že za tebe.“
„Dobrá odpověď.“
Zakřenil se, spokojený sám se sebou. Když se znovu posadili, padl Samin zrak na Joea. Velvyslanec stál u dveří a sledoval celou scénu. Jeho výraz se zkroutil do posměšného úsměvu. Vážně zranila Joea tam moc, jak tomu věřil on? On byl jediný, který se snažil zmanipulovat situaci, ale byl také jediný, kdo se choval jako raněné zvíře. Sam se dotkla Jackovy paže a odvedla tak jeho pozornost od muže u dveří. Poněkud ho znehybnila, připravená přejít do ochranné pózy. Ale Jack ji nezastavil, když se zvedla, aby si s Joem promluvila. Jack věděl, stejně jako ona, že tohle se musí vyřešit před tím, než spolu začnou pracovat.
Joe ji viděl přicházet, otočil se k odchodu, ale Sam byla rychlejší než on.
„Pane velvyslanče, děkuji, že jste přišel,“ usmála se.
„Říkala jsi mi Joe,“ konstatoval.
Sam zjistila, že tohle nebude tak snadné.
„Další věc, která patří ke změně okolností.“
„Sam, myslím jsem, co jsem ti řekl. Miluji tě a myslel jsem, že tohle může být způsob, abychom spolu trávili více času. Nechtěl jsem tě odehnat.“
„Jsem vám velmi vděčná za příležitost, kterou jste mi poskytnul.“
„Zachránila jsi mi život.“
„Udělala bych to pro každého. Pro Jacka, Teal´ca, Daniela...každého.
„Ty ke mně necítíš, co já k tobě, že?“
Bylo těžké to přiznat, ale i tak zavrtěla odmítavě hlavou. Měla Joea ráda a kdyby byly okolnosti jiné, potom by se do něj možná časem i zamilovala, ale ne tady a teď. Potřeboval ji a Sam cítila potřebu mu pomáhat, ale bylo to jen z čistého přátelství.
„Promiňte,“ řekla.
„Přežiji to...mám z vás a plukovníka O´Neilla radost...skutečně mám...skutečně.“
„Skutečně?“
„Dobře, právě teď se cítím jako bych žvýkal vlastní játra.“
„Joe, myslím, že můžeme být přátelé.“
„Ano, majore, můžeme...a bude se nám spolu dobře pracovat.“
To se teprve uvidí, ale Sam byla svolná uklidnit jeho pochyby.
„O to se postarám,“ odpověděla. „Chcete se k nám přidat?“
„Ou...to si nemyslím. Musím chytit letadlo zpátky do Washingtonu, ale uvidíme se během několika dní.“
„Ano, pane.“
„Můžete mi říct jednu věc...musím nosit pracovní uniformu?“
„Ušetříte na účtech za čistírnu.“
Joe odcházel a Sam si úlevou vydechla. To nejhorší bylo pravděpodobně za ní, ale nebyla tak naivní, aby si myslela, že už nebude mít žádné další problémy, ale tohle byl začátek.
*************************************************************************************
„Chceš jít dál?“ zeptala se Sam Jacka, když dorazili před její dům.
Zeptala se trochu ostýchavě a on si nebyl jistý, jestli to tak vážně myslela. Nechtěl na ni tlačit.
„Jsi si jistá?“ zeptal se.
„Ano, Jacku, jsem,“ usmála se na něj.
Neztrácel čas a následoval ji dovnitř. Dům tonul ve tmě, ale Sam rozsvítila jen minimum světel.
„Počkej tady,“ řekla mu, když vešli do obýváku. „Budu zpátky za vteřinu.“
Usmála se na něj a zmizela v ložnici. Jack stál sám uprostřed pokoje s přihlouplým úsměvem na tváři. Zjistil, že musí vypadat jako idiot, tak si sednul a snažil se uklidnit. Místo toho přemítal, zda by bylo moc opovážlivé, kdyby si sundal boty. A nakonec je odkopnul.
Kde jen Sam byla? Zřejmě věřila, že muž si rád počká. Začal být trochu nervózní. Vážně hloupé. Oba to chtěli...ale fakt, že konečně mohli jednat podle svých citů, mu trochu naháněl strach. Cítil, že měl velkou šanci na to, aby splnil svou část dohody a to už nebyl tak mladý jako kdysi. Bezmyšlenkovitě začal krokovat po pokoji. Snažil se získat nad sebou kontrolu, tak začal prohlížet knihy na policích...polovina jejich názvů nedávala žádný smysl, ale objevil i pár odložených románů, jejichž stránkami se chvíli probíral. Pak se přesunul ke sbírce CD a zjistil, že mají podobný vkus...ačkoli žasnul nad albem od skupiny NSYNC. Prohlížel si i fotky okolo. Na několika z nich byla Sam jako dítě se svým bratrem a otcem.
„Jacku?“
Hlas za ním ho přiměl upustit fotku, kterou držel. Naštěstí přistála na židli a nepoškodila se. Jack se otočil, podíval se na Sam a spadla mu čelist. Pochopil, proč to Sam trvalo tak dlouho. Oblékla si šaty, které jí koupil.
„Tak?“ zeptala se, „Co si myslíš?“
„Musel jsem být moc hodný chlapec,“ vydechl
Sam se usmála, ani si neuvědomila, jak dobře vypadala.
„Tohle je většinou ten okamžik, kdy se probudím“ podotkl.
„Tohle není sen.“
Došla k němu.
„Vítej v realitě, Jacku.“

konec