Titul: Změny
Autor: Gail R. Delaney
Překladatel: Alis
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Dospělí
Délka: Dlouhé
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse: Jack si těžce poraní koleno a už nikdy se nebude moci zúčastnit akce mimo Zemi.... Jak se s tím všichni vyrovnají?
__________________________________________________________
Bylo slyšet hřmění bouřky a blesk ozářil oblohu, jako by byl den. Jack přimhouřil oči a ustoupil od vchodu jeskyně a zadíval se do ohně, který Teal´c zhruba před hodinou rozdělal. Daniel seděl na kameni, při luštění jakéhosi artefaktu pohyboval rty. Světlo plamenů se odráželo od jeho brýlí.
Luštil nějaký pergamen, který předtím našel v ruinách.
Předtím, než na ně obloha seslala proudy vody, slunce náhle zmizelo, jako by někdo otočil vypínačem a přihnaly se černé hrozivé mraky. Vzduch byl nabitý elektřinou.
Naštěstí našli tuhle jeskyni v kopcích nad ruinami, kde předtím byli a rozhodli se, že tu přenocují, než se vydají zpět k bráně.
Jack si projel rukou stále mokré vlasy. Zaslechl, jak se Sam zachvěla a povzdechla si. Seděla otočená obličejem k ohni, ale byla od něj několik stop vzdálená. Ruce měla zkřížené na hrudníku a nakláněla se směrem dopředu. Viditelně se třásla. Jack vstal a přešel k ní blíž.
„Carterová, jste v pořádku?“
„Ano, pane,“ řekla mu Sam a rty se jí přitom chvěly.
Jack tomu samozřejmě nevěřil, vzal ji za loket a pomohl jí vstát.
„No tak, pojďte blíž k ohni. Vypadáte, jako byste zde měla zmrznout.“
„Venku mi byla zima a zdá se, že se toho prochladnutí nemůžu pořád zbavit.“
„Přesuň se Danieli.“ Řekl Jack a udělal Sam místo, aby se mohla posadit.
Daniel něco zamumlal na souhlas a přesunul se. Ani přitom nezvedl hlavu od svého pergamenu, který držel v ruce. Jack vykopl jeden menší kámen, Sam přitom stále držel za loket. Ta se nepřestávala třást.
Když se na ni Jack podíval, dostal strach. V matném světle ohně viděl, že má tmavé kruhy pod očima, její červené rty byly opakem jejích bílých tváří.
„No tak, Carterová, posaďte se.“
Sam nepromluvila, jen se ztěžka posadila a zády se opřela o ztrouchnivělou kládu. Jack se posadil na kládu a pozoroval ji. Naklonila se k ohni a mírně se pohupovala sem a tam, brada se jí stále třásla.
„Je major Carterová nemocná?“ Zeptal se Teal´c, který stál u vchodu jeskyně.
„Je, je m-i dob-ře.“ Zkoušela Sam odpovědět.
Daniel zvedl hlavu od svého překladu a Jack viděl na jeho tváři stejnou obavu, jakou on sám pocítil před chvílí.
„Sam?“
Ta už ale neodpověděla, zavřela oči a zavrtěla hlavou.
Jack se k ní naklonil a sáhl jí na čelo. Měla je zpocené a tak horké, že se málem spálil.
„Pro krista pána, Carterová. Úplně hoříte. Jak dlouho už je vám zle?“
„Jenom chvilku. Když jsme přišli sem.“ Odpověděla mu Sam skrze drkotající zuby.
Jack přimhouřil oči a podíval se směrem ke vchodu do jeskyně. Další blesk ozářil noční oblohu a tak mohl vidět, jak venku stále hustě prší. Sam by se potřebovala co nejdřív dostat k bráně a zpátky na základnu. Ale měl strach, že by pro ni ta cesta znamenala to stejné, jako když ji nechají tady, než ta bouřka přejde.
Sam zakašlala a když to Jack uslyšel, trhl sebou a úplně ho to zabolelo.
„Je mi taková zima,“ řekla Sam chraplavě a úplně se schoulila do sebe.
Jack nemohl jen tak sedět a dívat se, jak je jí zima. Zvedl se a posadil se vedle ní na zem a dal jí ruku kolem ramen.
„Pojďte sem.“ Řekl a přitáhl si ji blíž.
Sam neváhala a okamžitě se k němu přitulila a opřela si hlavu o jeho hrudník.
Jack se podíval na Daniela a potom na Teal´ca a zkoušel odhadnout, zda některý z nich nechce něco dodat. Daniel jen zvedl obočí a vrátil se ke svému překladu. Teal´c vypadal zcela nezúčastněně, otočil se a šel zpět ke vchodu do jeskyně. Jack třel Sam paže, aby ji zahřál a bojoval přitom s tím, aby ji nepolíbil do mokrých vlasů.
Samantha Carterová byla nejsilnější, nejpozoruhodnější žena, kterou kdy potkal. Často vzpomínal na jejich první setkání. A na první misi, kdy neustoupila v boji. Jak se stala majorem letectva USA. Teoretický astro-genius a současně sakra hezká žena. A sexy.
Ale právě teď se Sam cítila tak slabá. Jako malá holka a to ho vylekalo.
Po několika minutách se její dech stabilizoval a také se přestala třást. Napětí v jejím těle povolilo.
Jack se podíval na Daniela. A když zvedl oči, pokynul mu bradou směrem k Sam. Ten se na ni podíval a složil si ruce pod tvář, aby tak vyjádřil, že usnula.
„To je dobře,“ zašeptal Jack. „Možná bude spát než ta bouřka přejde.“
Uplynulo několik hodin, ale bouřka neměla konce. Jack si jednou nebo dvakrát zdřímnul. Ale když zahřmělo, vždycky se s trhnutím vzbudil. Sam se vůbec nepohnula. Kromě toho, když si položila ruku přes Jackovo břicho a její ohnuté nohy se mu částečně sesuly do klína. Spala tvrdě.
A i přes bolest, kterou Jack cítil v zádech, nechtěl se Sam hýbat. Proč kazit něco tak pěkného?
Navzdory situaci, si musel přiznat, že mít její ruku kolem svého pasu a její hlavu položenou na svém hrudníku, bylo tohle nejblíž k jeho fantaziím, které během let měl.
Daniel usnul, stočený do klubíčka zády k ohni, hlavu měl podloženou bundou. Teal´c přistoupil k ohni, jako by se náhle vynořil odnikud, dřepnul si a přiložil víc dřeva do ohně.
„Díky, T,“ řekl Jack a lehce se pohnul.
„Jak je majoru Carterové?“
„Myslím, že to, že spí, je dobré znamení. Ale byl bych radši, kdybychom už byli u doktorky Fraiserové – a sakra.“ Její jméno vyšlo z jeho úst dřív, než si stačil uvědomit, že je vyslovil.
„Já taky někdy zapomenu, že už s námi doktorka Fraiserová není, O´Neille. Její ztráta zanechala v mém srdci bolest.“
Jack jenom přikývl a přejel si rukou přes obličej. Jestli tahle bouřka brzy neskončí, rozhodl se, že půjdou k bráně tak jako tak.
Zvuk, který se ozval za nimi v hloubce jeskyně, náhle probral všechny jeho smysly. Natáhl se po zbrani. Tel´c se náhle zastavila namířil svou tyčovou zbraň do tmy. A aniž se stačili vůbec pohnout, najednou se kolem nich ozval křik a tucet lidí oblečených ve zvířecích kůžích se vynořil z hloubi jeskyně.
Její vlastní kašel probudil Sam z neklidného spánku. Ještě víc se schoulila a snažila se tak zmírnit bolest, která se jí usadila na prsou. Když bolest ustoupila, zamrkala a rozhlédla se kolem sebe.
Zachvátila ji panika, když zjistila, že tu není ani Jack ani Teal´c nebo Daniel.
Pokusila se posadit a okamžitě pocítila prudkou bolest ve spáncích a zatmělo se jí před očima.
Položila se zpět na špinavou zem a dala si ruce přes obličej. Zvedal se jí žaludek.
Zkoušela znovu získat rovnováhu a taky si vzpomenout, co se stalo. Pamatovala si déšť, jak našli jeskyni. Zimu. Byla jí taková zima, že jí pronikala až do morku kostí. Jack se dotýkal jejího obličeje…schoulila se mu do náruče, jeho tělo jí tak nádherně hřálo.
Pevně zavřela oči. Jako by jí někdo zatloukal další hřebík do hlavy.
A objevily se další útržky paměti…hluk, jak byla hozena na podlahu. Ruce, nohy, zvuk Teal´covi zbraně a zakniaktely. Potom všechno pohřbila tma.
Otočila se na bok a slyšela, jak pod ní křupe štěrk. Nedaleko od ní hořel oheň. Ale podle vzhledu jeskyně by řekla, že to není ta, ve které byli předtím.
Kde je Daniel, Teal´c? A Jack? Ach, bože…
Ze tmy se ozval drsný, hrdelní hlas.
Přimhouřila oči a zkoušela něco zahlédnout. Když se ve světle objevilo několik postav, skoro přestala dýchat. Rychle je spočítala. Bylo to osm žen oblečených do zvířecích kůží, které zakrývaly téměř celou jejich postavu. Měly mastné vlasy a byly špinavé. Pomalu se k ní přibližovaly.
Sam se snažila zmobilizovat své poslední síly. Zatnula zuby a zase pocítila, jak jí mrazí až do morku kostí. Zvedla ruce a doufala, že ji nenapadnou.
„Já vám neublížím,“ řekla.
Malá skupinka žen uskočila zpět a vyměnily si mezi sebou pohledy. Jednu z nich postrčily dopředu. Ta si dřepla a přiblížila se k Sam, jednou rukou se opřela o špinavou zem. Začala mluvit, ale Sam jí nerozuměla. Vůbec neměla ponětí, jakým jazykem ta žena mluví. Byl hrubý, hrdelní, primitivní. Spíš to znělo jako chrochtání než jako normální slova.
„Já vám nerozumím,“ řekla jim a zavrtěla hlavou. Položila si ruku na hrudník.
„Já jsem major Carterová. Kde jsou moji přátelé?“
Žena pokývala hlavou a zakřičela něco ve svém jazyce. Sam ucítila pach ženina špinavého těla a znovu se jí rozhoupal žaludek. Ztěžka polkla.
„Moji přátelé? Kde jsou moji přátelé?“ Vytáhla z pod trička své psí známky a ukázala je těm ženám. Doufala, že by mohly pochopit, že potřebuje vidět ostatní, kteří nosí stejné známky.
Z hloubky jeskyně se ozval hluboký mužský hlas a ženy se rozešly. Sam vzhlédla, aby viděla blížící se postavu. Muž byl vysoký asi 6 stop, ale štíhlý a svým vzhledem se podobal ženám. Prostě hubeňour. Špinavý, zpola oblečený. Něco zachrochtal. Což byl zřejmě příkaz pro Sam. Ta na něho jen zírala a zavrtěla hlavou.
„Nerozumím.“
Náhle jako by se před ní všechno rozhoupalo. Tlak, který cítila za očima, se každým okamžikem zvyšoval. Navíc jí byla strašná zima. Tak neuvěřitelná zima, takže jí bylo jasné, že má horečku. Vlastní tělo jí napovídalo, aby si lehla zpět na zem a odpočívala. Ale její mozek jí to nechtěl dovolit. Musí přece najít ostatní – musí najít Jacka.
Muž se k ní vrhl, chytil jí za vlasy a tak jí vytáhl nahoru a postavil na nohy. Chtělo se jí plakat. Zkoušela s ním bojovat. Instinktivně sáhla po své zbrani, ale příliš pozdě si uvědomila, že ji nemá.
Ten muž si ji přitáhl k sobě a Sam ovanul zápach jeho těla. Znovu na ni křičel, táhl ji do tmavé jeskyně a ona se snažila znovu s ním bojovat. Byla už téměř vyčerpaná, nohy jí nechtěly poslouchat, jak byly nuceny bojovat s váhou jejího těla. A než světlo malého ohně zmizelo, Sam znovu obklopila tma.
***********************************************************
„O´Neille!“
Jack otevřel oči a podíval se na Teal´ca, zamrkal a rozhlédl se kolem sebe.
„Teal´cu, co se sakra stalo?“
„Zaútočili na nás nějací lidé, kteří vypadali jako primitivní obyvatelé této planety. Právě jsem se probudil, stejně jako Daniel Jackson.“
„Carterová?“ Zeptal se Jack a posadil se. Hlava vzadu ho bolela jako čert.
„Kde je, bohužel nevím.“
„A sakra,“ bylo jediné, co byl schopen říct, najednou dostal strach. „Kde je Daniel?“
Teal´c ukázal hlavou směrem do leva. Jack si uvědomil, že jsou v nějaké zadržovací cele. Východ byl blokován velkými kusy dřeva, které navíc držely kameny. Nic, co by s Teal´cem nezvládli během pěti sekund.
„Jsi v pořádku Danny?“
Ten přikývl, vypadal, že je zcela zaujatý posloucháním malé skupiny *lidí*, kteří se shromáždili venku před jejich celou. Jack se postavil, tak jak mu to dovoloval nízký strop a popošel k zátarasu. Asi 20 stop odtud byl oheň a kolem něho bylo shromážděno několik mužů. Mluvili jakýmsi chrochtavým jazykem.
„Co říkají?“ zeptal se Jack.
Daniel pokýval hlavou. „Celý jsem to nestihl. Jejich jazyk připomíná velmi primitivní formu jazyka goal´dů. Nebo si to alespoň myslím. Posledních několik minut jsem je poslouchal a před chvílí, mohl bych na to přísahat, jsem viděl, jak jednomu z nich žhnuly oči.“
„Myslíš, že jsou to hadi?“
Daniel přikývl. „Jo, to si myslím. Nějaká jejich forma. Možná se pokoušeli goal´di tuhle planetu osídlit, ale obyvatelé, kteří tu žijí, jsou tak primitivní, že ani kolektivní vědomí jejich symbiontů nemohlo prolomit tuto intelektuální bariéru. Nebo možná tito obyvatelé nějakým způsobem odolávají, odmítají symbionty.“
Jack mávl jednou rukou. „To stačí. Jsou to hadi, to je všechno, co potřebuji vědět. Slyšel jsi něco o Carterové? Kde ji drží?“
Ve tváři Daniela bylo vidět napětí a taky uhnul pohledem.
„Danieli…“
„Všechno, co jsem pochytil, je, že jejich vůdce si vybral novou ženu.“
„Novou ženu?“
„Se žlutými vlasy.“
Sakra,“ zavrčel Jack a kopl do zátarasu, který je držel uvnitř. „Teal´ cu, dostaneme se odtud.“
Oba současně ustoupili dozadu a kopli společně do zátarasu. Kameny a dřevo se sesypaly dovnitř.
To způsobilo, že muži sedící kolem ohně zuřivě vtrhli do jeskyně a hlasitě křičeli jeden na druhého tím svým chrochtavým jazykem. Vzali si klacky a kameny, aby je mohli napadnout.
Jack, Daniel i Teal´c byli beze zbraní a tak se rozhodli pro boj muže proti muži. Když Jack poslal k zemi už druhého *primitiva* náhlý rozruch upoutal jeho pozornost. Najednou měl srdce až v krku. Největší z těch mužů vstoupil do světla ohně. Malátnou a bledou Sam táhl za sebou.
„Teal´cu!“ Křičel Jack, když se díval skrz dav těch primitivů.
Teal´c odhodil dva muže stranou a Jack se vrhl na toho, který držel Sam. Když už ho skoro měl, ten muž něco zakřičel a stáhl Sam hlavu zpátky. Zvedl velký kámen, který měl v druhé ruce.
„Jacku! Přestaň! On ji zabije!“ Křičel na něho Daniel.
Jack ztuhl, stále bojoval s tím, že správně by měl toho chlapa, co drží Sam, chytnou pod krkem. Pevně sevřel ruce v pěst a zatnul zuby. Primitiv znovu něco zakřičel a mával přitom kamenem kolem své hlavy a díval se dolů na Sam. Ta se na mírně pohnula a Jack měl co dělat, aby bolestně nezasténal.
„Danieli, co to sakra říkal?“ Zeptal se ho Jack přes rameno, ale stále sledoval Sam.
„No, přesně to nevím, ale myslím si, že tě vyzval k souboji.“
„Proč?“ Zeptal se ho Jack a přimhouřil oči.
„Kvůli Sam. On…um…“
„*Co*, Danieli?“
„Myslí si, že Sam je tvoje žena a chce s tebou o ni bojovat.“
Ten muž znovu zakřičel a zamával kamenem. Pohnul s ním směrem k její hlavě a Jack zvedl ruce nahoru.
„Dobře! Dobře!“
„Říká, že ačkoliv je ten tmavý muž mnohem víc silnější, vidí, že ty jsi vůdce a …“ Daniel na chvíli zmlkl a jen si něco mumlal pro sebe.
„Danieli…“
„Zkouším přemýšlet! Vidí, že jsi vůdce a předpokládá, že jsi musel zabít hodně nepřátel, abys měl takovou ženu, jako….. je Sam.“ Potom řekl něco těm *lidem* a snažil se pochytit jejich hrdelní jazyk.
„Co jsi jim řekl, Danieli?“
„Že jsi náš vůdce a že chceme odejít v míru.“
Primitiv znovu pohnul kamenem a zakřičel.
„Nevzal to, co?“
„Ne,“ odpověděl Daniel.
„Toto není první svět, O´Neille, kde byly ženy považovány za cenu při výměnném obchodu a za vlastnictví.“ Řekl Teal´c. „Dokonce i na Chulaku, než tam přišli goal´di, aspoň legendy o tom vypráví, bylo spoustu velkých bitev kvůli nejkrásnějším ženám.“
Jack zvedl obočí. Ne proto, aby nějak argumentoval, Sam byla jedna z nejkrásnějších žen, ale potřeboval se soustředit.
*Muž* znovu zakřičel a něco zachrochtal. Jack se ohlédl přes rameno na Daniela a viděl, že jeho výraz se změnil, jak se soustředil na překlad slov tohoto *muže*.
„Danieli…“
„Řekl, že jsme vstoupili do jeho jeskyně a že je tvou povinností splnit jeho požadavek. Buď s ním budeš o Sam bojovat nebo ji zabije.“
Primitiv zvedl svůj kámen.
„Ah! Dobře!“ Křičel Jack. „Dobře. Cokoliv chce.“
Špína a prach zašimraly Sam v nose, silně se rozkašlala a to ji probralo k vědomí. Zasténala, každý sval a kloub ji bolel, měla horečku. Otočila se na bok.
„Sam?“
Jako by z dálky uslyšela svoje jméno. Zamrkala, zkoušela se soustředit na slova.
„Sam je vzhůru.“
„Jacku?“ Zašeptala, v krku měla strašně sucho, jako kdyby byli na některé pouštní planetě.
Někdo se dotkl jejího ramene. Znovu zamrkala, snažila se soustředit na Danielův obličej.
„To jsem já, Daniel. Jak se cítíte?“
„Jako bych dostala tucet zásahů zakniaktelem.“
Daniel se usmál, ale v jeho výrazu se odráželo napětí.
„Kde je plukovník?“ Zeptala se Sam a pokoušela se posadit.
Daniel jí podepřel záda. Když se zvedala, její závrať se přesunula ze předu hlavy dozadu.
„Oh, páni…“ Znovu se jí zvedl žaludek. Uvědomila si, že jí Daniel neodpověděl a podívala se mu do tváře.
„Danieli, kde je plukovník?“
„Připravuje se na souboj,“ řekl jí Teal´c. Sam se na něho podívala. Teal´c ji chytil za loket a společně s Danielem ji postavili. Okolní svět se kolem ní rozhoupal. Ztěžka se opřela o Teal´ca a chytila Daniela za ruku. Uvědomila si, že už nejsou v hloubi jeskyně, ale blízko jejího vchodu. Venku zase krásně svítilo sluníčko a na obloze nebyl ani mráček. Nakonec se tedy počasí umoudřilo. Sam se zase vrátila myšlenkami k tomu, co jí řekl Teal´c.
„Souboj? S kým? Proč?“ A pohledem přeskakovala z klidného výrazu Teal´ca a Danielova bolestného tam a zpět.
„Řekněte mi, o co tady jde,“ dožadovala se nějakého dalšího vysvětlení.
„Nevím, co si pamatujte. Byli jsme zaskočeni kmenem celkem primitivních lidí, primitivních goaul´dů…“
„Goaul´dů?“ Zeptala se Sam nevěřícně, ale s patřičným odporem.
Daniel přikývl. „Vůdce jejich kmene věří, že Jack je náš….vůdce…“ Podíval se letmo na Teal´ca, aby mu s tím nějak pomohl. Ale ten jen zvedl obočí. Daniel si povzdechl, zavřel oči a máchl rukou.
„Řekl, že Jack je náš vůdce a vyzval ho na souboj…“
„A proč plukovník neřekl ne?“
„O´Neill věří, že nemá jinou možnost, jen ten souboj. Cena je příliš vysoká.“
Sam se podívala na Teal´ca. „No, já vím, že mi to teď zrovna moc nemyslí, ale mohla bych přísahat, že vy dva mi něco tajíte. Co je to, co mi nechcete říct?“
Upřeně se dívala na Daniela, potom na Teal´ca. Ti se podívali jeden na druhého a potom zpět na Sam.
„Budou bojovat o vás.“
Sam se opět upřeně dívala na Daniela. Ten přimhouřil oči, sevřel rty a teprve potom začal vysvětlovat dál.
„Když nás ten kmen napadl, vy jste…spala s Jackem, na Jackovi…vedle…“ Daniel tápal a hledal vhodná slova. A Sam cítila, jak jí hoří tváře.
„Ten vůdce si myslí, že vy jste Jackova…žena…a vyzval ho k souboji. O vás. Vítěz bere vše.“
Než byla Sam schopná všechny tyto informace zpracovat, upoutalo její pozornost to, co se teď dělo před jeskyní. Jack a ten *muž*, kterého si pamatovala, jak ji vlekl z jeskyně, stáli proti sobě. Oba připraveni bojovat. Pohybovali se kolem sebe v malých kruzích, jako dva kohouti. Ale co ji nejvíc vystrašilo, že se jí úplně stáhlo hrdlo, bylo, jak nebezpečně blízko stojí u okraje srázu.
Sam odhadovala, že dolů je to nejmíň tři sta metrů.
Narovnala se, ale neudržela rovnováhu a upadla na kolena. „Pane!Ne!“
Jack se na ni podíval a z výrazu, který viděla v jeho očích, ji zamrazilo. Byl to stejný pohled, kterým se na ni díval tenkrát na goaul´dské lodi, když přestaly fungovat ty návleky od Tok´rů a je od sebe dělilo silové pole. *Teď tě nemůžu ztratit.*
Jeho protivník využil situace a vrhl se na Jacka a okamžitě začal tvrdý boj muže proti muži, boj o přežití. Ostatní *primitivové* křičeli a zvedali zatnuté pěsti. Daniel si klekl vedle Sam a hladil ji po rameni.
„Musíte to zastavit….“ řekla Sam. A i jí samotné zněl její hlas stísněně.
Tady neexistovala žádná pravidla. Vyhraje ten, kdo zůstane naživu. Sam zadržela dech, oči toho *muže* hrozivě svítily. Věděla, že i když vypadal slabší než Jack, že má velkou sílu, protože měl v sobě goaul´da. Dívala se na to všechno horečnatýma očima. Jak muž, kterého miluje, o ni bojuje.
Ten jejich vůdce zvedl velký kus dřeva, dlouhý asi jako Teal´cova tyčová zbraň, ale dvakrát tak silný a hodil ho Jackovi na hlavu. Ten uskočil, ale jak se kryl, dostal ránu ze zadu do kolena a bylo slyšet hlasité prasknutí. Sam sebou úplně trhla. Jack kolenem narazil na kámen a zakřičel bolestí.
„Plukovníku!“ Volala na něho Sam. „Danieli! Teal´cu! Musíme to zastavit, pomoct mu!“
„To není dovoleno, majore Carterová. Boj musí proběhnout jen mezi nimi. Zasahování by bylo potrestáno smrtí.“ Vysvětloval jí Teal´c. Ale v jeho hlase mohla Sam slyšet napětí. Nelíbilo se mu to o nic víc než jí.
Ne, Sam si byla jistá, že tohle nenávidí víc než Daniel s Teal´cem dohromady.
Vůdce kmene zvedl paži, přikrčil se před Jackem a znovu a znovu útočil pěstí, v níž měl kámen, na Jackovu hlavu a záda. Sam plakala, už nebyla schopná zvládat úzkost, která jako by ji trhala na kousky.
Téměř přestala dýchat, když to vypadalo, že Jack chytil druhý dech. Chytil toho *muže* za ramena a oba upadli na výběžek skály. Hlasy ostatních nabývaly na síle, jak proti tomuto vývoji situace protestovali.
*Muž* se snažil Jacka ještě jednou udeřit kamenem do hlavy. Jack se otočil, zapřel si nohy o břicho svého protivníka a vší silou ho odstrčil.
Na tento Jackův výpad nebyl *muž* schopen nijak zareagovat, proletěl vzduchem a s dlouhým výkřikem přeletěl přes okraj srázu.
Sam se chvíli nebyla schopná pohnout. Prostě se jen na všechno dívala. Plíce už ji úplně pálily z nedostatku kyslíku. Zhluboka se nadechla a potom se pohnula směrem k Jackovi.
Ten ležel na zádech, ruce měl rozhozené od těla, na obličeji měl krev a špínu. Sam si klekla vedle něho a nesměle se dotkla jeho tváře.
Po tvářích jí tekly slzy, které padaly přímo na jeho obličej a zanechávaly mokré skvrny na jeho zaprášené tváři.
„Plukovníku?“ Řekla Sam naléhavě, snažila se zachovat jakési dekorum.
„Plukovníku, prosím.“ Nebyla si jistá, na co by se ho zeptala. Pouze doufala, že on by na ni nějakou otázku měl.
Jack otevřel oči a podíval se na ni. „Vyhrál jsem?“ Zeptal se.
Sam se usmála a všechna panika, kterou ještě před chvíli pociťoval byla najednou pryč. Naklonila se a objala ho, jak to jen bylo v téhle poloze možné. Jack zvedl ruku, aby ji mohl dát Sam kolem pasu a držet ji.
Jediný zvuk, který byl ve dvě hodiny ráno na ošetřovně slyšet, bylo pípání monitoru, na který byl připojen plukovník Jack O´Neill. A také občasné pokašlávání a posmrkávání Sam, která seděla u jeho postele.
Sam se posunula v jediném pohodlném křesle, které se tady na ošetřovně našlo a vysmrkala se. V podstatě až na několik málo okamžiků tuto místnost už 35 hodin neopustila. Zpočátku sama několik hodin spala v posteli na druhé straně místnosti. Dostala kapačku, ve které bylo spoustu antibiotik a taky léků proti horečce. Ale jakmile jí horečka klesla a zůstala jí jenom rýma a kašel, přemístila se k Jackovi.
Celou dobu, co ležela v posteli, o tom přemýšlela. Nejednou si připomněla, jaké to bylo, když se poprvé probrala, a nezáleželo na tom, jaké onemocnění nebo zranění ji dostalo na ošetřovnu, Jack tady vždycky čekal a hlídal ji, aby se přesvědčil, že je v pořádku. Sliboval dort. Ale tentokrát tady nebyl.
„Majore Carterová, opravdu byste si měla odpočinout.“
Sam se podívala na sestru, která měla noční službu. Byla to mladá brunetka, která sem byla převelena po smrti Janet. Když si Sam uvědomila, že Janet už tu není, pocítila hluboký smutek. Podívala se na Jacka. Jeho rysy byly uvolněné, klidné. Když ztratila Janet, bolelo to mnohem víc, než si dovedla představit….a díky těm zábleskům vzpomínek….myslela, že ztratila i Jacka. Kdyby je ztratila oba…kdyby ho teď ztratila….ztěžka polkla, jak se jí stáhlo hrdlo.
„Odpočinu si. Když budu unavená, lehnu si. Slibuju.“
Sestra přikývla a nechala ji samotnou.
Sam si stoupla a přešla k jeho posteli. Vůdce těch lidí na P3X-453 mu způsobil spoustu zranění. Víc než bylo na první pohled vidět. Řezné rány a šrámy na obličeji a krku.
Praskla mu žilka v oku, ale doktorka říkala, že se to spraví. Měl tři zlomená žebra a na několika místech popraskanou chrupavku v levém koleni.
Všechno kvůli ní.
Sam se rozhlédla po ošetřovně, aby se ujistila, že je tu opravdu sama. Tak sama, jak jen člověk může být s bezpečnostními kamerami v rohu každé místnosti. Ale právě teď jí to bylo jedno, jestli ji někdo uvidí nebo ne. Zlehka, tak aby ho nevzbudila, přejela Jackovi prsty po čele. Když spal, jako by všechny jeho vrásky zmizely.
Přiložila si prsty na svoje rty a potom je položila Jackovi na čelo. Místo polibku. To bylo to nejlepší, co mohla udělat. Otřela si z tváří jakoby stále přítomné slzy a vracela se zpět do křesla. Překvapivý dotek jeho prstů na jejím zápěstí ji zastavil a Sam se otočila zpět.
Jack se na ni díval ospalýma očima s lehkým úsměvem na rtech.
„Ahoj,“ řekl drsným, hlubokým hlasem.
„Ahoj.“ Sam si nemohla pomoct a široce se na něho usmála. „Vítejte zpět.“
Jack měl na rtech drzý úsměv. „Nemůžu zůstat v Zemi OZ navždy.“
Sam si povzdechla a usmála se. Pohladila ho po čele a po vlasech. Nevnímala kamery, které je sledovaly a to, že je někde nějaký voják zaujatě sleduje.
„Jak dlouho…“
„Prošli jsme bránou před 36 hodinami…“
Jack přikývl a Sam viděla, jak má těžká víčka. Přetočil obličej do její dlaně, neoholené tváře ji škrábaly. Potom znovu ztěžka otevřel oči.
„A vy jste v pořádku?“
„Je mi dobře. Měl byste odpočívat.“
„A opravdu jste v pořádku?“
„Kdo z nás je v posteli, pane?“
Jack se usmál a Sam cítila, že její obavy postupně mizí.
Zhluboka se nadechl a sykl bolestí. „Au, to bolí.“
„Zlomená žebra.“
„Ten chlap bojoval tvrdě,“ řekl Jack. „Myslím si, že měl něco cennějšího za co bojoval.“
Sam ucítila vlnu tepla, která prostupovala jejím tělem a po zádech jí přeběhl mráz. Přiložila mu palec na rty. „Ššš, pane. Měl byste zase spát.“
Oči se mu opět začaly klížit. Ale než usnul, přitiskl své rty na její palec. Sam začalo prudce bít srdce. Rychle ustoupila o krok zpět.
Byla zpátky v chodbě, která vedla k jejímu pokoji. Přitiskla si palec na své rty.
„Pro krista pána!“ vykřikl Jack. Myslel si, že je v místnosti sám. Když se zkoušel jednoduše opřít o berle, píchlo mu v boku. Vztekle je hodil na podlahu.
„Mohu ti nějak pomoct, O´Neille?“
Jack poslední tři kroky ke stolu dokulhal. Chytil se okraje se stolu, aby udržel rovnováhu. Ta zatracená dlaha, která držela jeho nohu narovnanou, bude brzy příčinou jeho pádu. Podíval se na Teal´ca, který stál kousek od něho u okna, kterým je vidět dolů do prostoru brány.
„Ne, to je dobrý! Děkuji.“ řekl se sarkasmem, ale okamžitě toho litoval. Teal´c si nezasloužil jeho náladu.
„Vskutku.“
Jack trhl jednou židlí u stolu a složil se do ní. Moc se nestaral o eleganci nebo šikovnost. Natáhl si nohu, na které měl ošklivou modrou výztuhu od kotníku až ke kyčli a hodil složku s papíry o misi na stůl.
Dveře se otevřely a vstoupila doktorka Weirová, kterou následoval Daniel a doktor Malcolm. Skvělé. Jeho dva oblíbenci. Vědkyně, která si myslí, že ví, jak vést vojenské zařízení při obraně celé planety a milovník sado-maso jehel. Velkých jehel, že by uvedl do rozpaků i Janet Fraiserovou tím, jak je používal.
Jack zvedl ruku na pozdrav. V koleni pocítil silnou bolest a trhl sebou.
*Sakra!*
„Je dobré, že jste tady zase s námi, plukovníku O´Neille,“ řekla doktorka, když se posadila na své místo v čele stolu.
„Díky.“
Každý se posadil a Jack se díval na doktora Malcolma, který seděl u stolu naproti němu. Malcolm odvrátil pohled a to Jacka rozčílilo. Proč je doktor na hlášení o misi? A proč vypadá jako kdyby snědl citron?
Jeho myšlenky přerušilo otevření dveří. Snažil se zakrýt usměv, který se mu okamžitě objevil na rtech, když uviděl Sam.
Bylo nebezpečné o ní přemýšlet jako o Sam. Měla by být stále major nebo Carterová, dokonce i v jeho hlavě. Jednoho dne by se mohl zapomenout a…
Ale ve skutečnosti byl zvědavý, jaké by to bylo, kdyby jí mohl říkat Sam? Sammie? Ne, jenom její otec jí říká Sammie.
Jejich pohledy se setkaly a všechny jeho myšlenky se mu z hlavy vytratily. Sam se na něho zářivě usmála. Potom se podívala na ostatní členy týmu sedící v místnosti. Posadila se na jediné volné místo, které bylo vedle Jacka.
No není tohle dar?
„Co vaše koleno, pane?“
„Bolí jako čert.“
„Dobrá,“ řekla doktorka Weirová, aby upoutala pozornost všech přítomných.
„Než každý z vás začne, než se dostaneme k detailům o konfliktu s obyvateli na P3X-453, doktore Jacksona, proč nezačnete s archeologickými aspekty této mise.“
„Jistě, doktorko. Ruiny, které jsme našli, vypadaly stejně jako ty na zemi z doby rané Mezopotámie…“
Jack už potom moc neposlouchal. Daniel by mohl mluvit jako učitel v nějakém kresleném seriálu. Mwa ma mwa mwa mwawa. Doktorka Weirová by mu všechno zbaštila. Jako by byli s Danielem ze stejného těsta.
Dobrá my dva nejsme ze stejného těsta.
Koutkem oka pozoroval Sam. Sledoval, jak předstírá, že pozorně poslouchá Danielovo hlášení. Jack ji znal moc dobře, takže věděl, že ani ona neposlouchá. Nudila se. Pravou nohou si pod stolem rytmicky podupávala.
Zkoušel posoudit, jak jí opravdu je. Z P3X-cosi se vrátili před třemi dny. Jack vzpomínal, že byla na ošetřovně, když se probudil. Pamatoval se na tmavé kruhy pod jejíma očima a na to, jak byla bledá. Stejně jako na té planetě. Ale zdá se, že je silná. Do obličeje se jí vrátila obvyklá barva.
„Plukovníku.“
Jack si odkašlal a podíval se na doktorku. „Ano?“
„Můžete mně dát svoje hlášení?“
„Ano, jistě- to si pište.“
Asi za čtvrt hodiny, kdy byly všechny detaily probrány, jim dala doktorka rozchod. Jack pociťoval v koleně ostrou bolest a jediné, co si přál, bylo, aby si mohl nohu někde natáhnout.
„Plukovníku O´Neille, mohl byste tady ještě pár minut zůstat?“ zeptala se ho doktorka, když se Jack chystal zvednout ze své židle.
„Jistě.“
„Schovám vám nějakou želatinu,“ řekla mu Sam, když vstávala.
Když se pohnula, ovanula ho vůně jejího šamponu…nebo něčeho…
Když všichni odešli, Jack si odkašlal a nervózně se na své židli posunul.
„Co se děje, doktorko? Doktoři?“
Dr. Weirová si povzdechla a složila si ruce na stůl.
„Plukovníku, před tímto hlášením jsem dlouho diskutovala s dr. Malcolmem. Je mi to líto, ale mám špatné zprávy.“
Sam se rýpala ve zbytcích svého oběda na talíři, téměř nevnímala, co si Daniel s Teal´cem povídají. Podívala se na porci dortu, který byl stále na okraji jejího podnosu. Bohužel už neměli žádnou želatinu a tak Jackovi vzala jeho oblíbený dort.
Ale Jack se tam zatím neukázal.
Něco se stalo. Sam to cítila. Zhluboka se nadechla a znovu se podívala ke dveřím.
„Co si myslíte, Sam?“
Sam strkala zapomenuté zrnko kukuřice vidličkou a kroužila s ním po talíři
„Majore Carterová?“
Sam vzhlédla. „Co? Je mi líto, Teal´cu. Co jste říkal?“
Daniel jí položil ruku na její paži a lehce ji stiskl.
„Jste v pořádku, Sam?“
Sam ho setřásla a odstrčila svůj podnos s jídlem.
„Je mi fajn. Jenom jsem ještě trochu mimo.“
„Cítíte se stále nemocná, majore Carterová?“
Sam se podívala na Teal´ca. Měl starost. Za ty roky, co ho znala, se naučila rozeznávat nepatrné změny v jeho výrazu, které vyjadřovaly pocity, které skrýval pod povrchem. Mnoho lidí by si toho nevšimlo, když se na něho podívali. Ale je to muž, který vše hluboce a intenzívně prožíval. Prostě to jen lépe než ostatní skrýval.
Jako ona. Právě teď.
„To ne Teal´cu. Prostě ještě nejsem sto procentně v pořádku.“
Oba na ni upřeně hleděli v očekávání. Sam se musela usmát. Jen málo lidí ji opravdu dobře znalo. A nikdo ji neznal tak, jak tři muži v jejím týmu.
Je pravda, že schůzky jí moc nevycházely. Znovu a znovu to bolestně prožívala.
*Můžeš lhát jenom tomu, kdo to už nechce víckrát slyšet.* A v poslední době nejvíc lhala Petovi.
Zkoušel akceptovat, že mu Sam nemůže říct všechno. Dokonce i potom, co sám viděl. Část jejího já chtěla, aby to fungovalo. A když řekla pravdu, tak to byla stejně jenom její malá část.
Její otec odešel k Tok´rům. Bratr žil daleko odtud- navíc si moc nerozuměli. Bylo v jejím životě opravdu málo lidí, kteří jí byli tak blízcí jako Daniel a Teal´c.
A Jack byl třetí. Nebo první, to záleželo na tom, jak moc byla ochotná si to přiznat.
„Takže, o čem jste mluvili?“ Zeptala se a tak nějak strnule se usmála.
„O obyvatelích na P3X-453. Daniel Jackson je jimi nadšený.“
„Byli to goal´di, dosud primitivní. Žili v jeskyni, měli nějaký jazyk, hierarchii, kulturní normy,“ začal Daniel.
„Když to říkáte. Neviděla jsem toho tolik, co vy dva.“ Sam se znovu podívala dolů na svůj tác.
„Jack už dostal jednou povolení tam jít, měli bychom se tam vrátit.“
„Cože?“ Sam prudce vzhlédla.
„Sam, přemýšlejte o tom. Jack vyhrál souboj. Technicky je teď považován za jejich vůdce. Oni nám dovolí odejít, protože jsem jim řekl, že by se mohl vrátit, aby potvrdil, kým je.“
„Zbytek těch žen…“ Hlas se jí vytratil.
„Ale nechápete to? Oni nám znovu neublíží. Mohli bychom je studovat. Mohli bychom se dozvědět o goal´dech, co ještě nevíme.“
„Proč si myslíte, že chtěli dr. Weirová a dr. Malcolm vidět plukovníka o samotě?“ Zeptala se Sam. Přerušila Daniela dřív, než se stačila rozhodnout, že by bylo lepší si tohle nechat jenom pro sebe.
„Mě by zajímalo to samé, majore Carterová. Je to dost divné.“
Sam přikývla a podívala se na Teal´ca.
„Ano, tohle mi taky nesedí. Myslím, že se něco děje.“
Hlášení interkomu přerušilo jejich hovor.
„Major Carterová, doktor Jackson a Teal´c ať se laskavě dostaví do kanceláře dr. Weirové.“
Ti tři současně vstali a odnášeli svoje podnosy.
„Zajímalo by mě, proč neřekli SG 1.“ Uvažoval Daniel.
„Protože plukovník je stále tam, takže nemůže být tady.“ Řekla Sam, ale cítila obrovské napětí.
Čím byli blíž ke kanceláři, tím její napětí a představy narůstaly. Nevěděla, co se stalo. Ale tak nějak cítila, že se něco změnilo. Dobře…špatně…to nevěděla. Prostě ….něco je jinak.
Daniel zaklepal na dveře kanceláře, Sam a Teal´c ho následovali dovnitř. Doktorka Weirová stála, za uchem měla pero a pokynula Sam, aby zavřela dveře a aby se posadili. Sam a Daniel si sedli na židle a Tealć se postavil vedle Sam, ruce si složil za záda. Sam upřeně sledovala doktorku. Ta svůj pohled neodvrátila a pohrávala si s rožkem složky na svém stole. Sam tuhle ženu moc neznala- vlastně ji sotva poznala- ale tolik mohla z její tváře vyčíst, aby věděla, že cokoliv to je, co se jim chystá říct, vlastně říkat nechce.
„Zavolala jsem vás tři proto, aby nás nikdo nerušil.“
Sam sevřela ruce v pěst a položila si je podél stehen. Bylo to jak čekání na výbuch bomby.
„Plukovník vám chce vysvětlit spoustu věcí, ale řekla jsem mu, že to nejhorší udělám sama. Nejlépe okamžitě. Zbytek členů SG 1 má dva týdny volno. Až se vrátíte do aktivní služby, budete mít nového člena týmu. Jakou bude mít funkci, nebylo ještě rozhodnuto.“
„Nový člen?“ Zeptal se Daniel.
„Kdo…Jack? Proč?“
Sam nebyla schopná říct vůbec nic. Jenom se upřeně dívala na doktorku. Je to další pokus někoho z vlády je rozdělit a zastavit celý program?
Odvolat Jacka – základní kámen všeho, co jsme vybudovali – oslabit celou strukturu?
Kinsey byl pryč, ale jeho nohsledové mají stále moc.
Dr. Weirová se na ni podívala. Sam měla pocit, že má místo srdce těžký kámen, její srdce na zlomek sekundy přestalo bít.
„Plukovník O´Neill mě požádal, že vám všechno vysvětlí. Čeká na vás v zasedací místnosti.“
Doktorka vstala, stejně jako Daniel. Ale Sam prostě jen hleděla před sebe. Její tělo náhle stávkovalo, nebyla schopná z téhle místnosti odejít. Potom ji Teal´c vzal za paži a jemně ji přinutil vstát.
„Plukovník vám zodpoví vaše otázky.“
„Pojďte majore Carterová. Promluvíme si s O´Neillem.“
Sam přikývla a následovala Daniela ven z místnosti. Teal´c šel za nimi.
Jack stál u okna a díval se dolů do prostoru brány. Všude bylo ticho. Žádný tým až do 16.00 nebude odcházet a SG 13 bude mimo Zemi až do zítřka.
Upřeně se díval na bránu. Kolikrát už jí prošel? Pokaždé spěchali, tak jako když šli poprvé na Abydos.
Už nechtěl nikam spěchat….
Už to nechtěl znovu zažít.
Dokonce, ačkoliv to nikomu nikdy nepřiznal, to že byl před lety povolán zpět do aktivní služby….bylo skvělé. Jakmile vstoupil do prostoru brány…..a mohl cítit elektrický náboj ve vzduchu, který z tohoto zařízení vyzařoval, chtěl znovu bránou projít.
Danielovy řeči, když ho sotva znal….když neměl pro co žít….tehdy ho probral telefon. Stále ho strašně bolela ztráta Charlieho…v srdci mu po něm zůstala obrovská prázdná díra..Ale po té misi, se rozhodl, že dá životu ještě šanci.
Tolik se toho za těch osm let stalo. Kdyby Charlie stále žil, byl by z něj teď muž, mladý muž, ale muž. Sára odešla….znovu se vdala. Miloval svou práci…opravdu ji miloval. Našel důvod a lidi. Je to fajn, zase se o někoho starat a vědět….že se lidé o něho bojí. Nejprve neměl pro Daniela práci, ale *spacey monkey* se stal jeho dobrým přítelem. Teal´c….doteď ho vlastně úplně nepoznal. Ale věřil Teal´ covi až do konce existence Země.
A Sam. Je tady tolik slov….myšlenek týkajících se Sam.
Z myšlenky, že už nikdy neprojde bránou, ho zamrazilo až do morku kostí.
Dveře se otevřely a Jack se ohlédl přes rameno. Opřel se rukou o zeď, aby udržel na zdravé noze rovnováhu.
První vešel Daniel, následovaný Sam, která vypadala, jako by tu raději nebyla, kdyby za ní nešel Teal´c. Dívala se na Jacka těma svýma modrýma široce otevřenýma očima. Hledala odpověď.
Jack se usmál. „Pojďte dál výletníci. Posaďte se.“
Sledoval Sam. Přešla ke stolu, odsunula židli, posadila se….a stále se na něho dívala. Její pohled prozrazoval její úzkost. Nestávalo se, že by často viděl v očích Samanthy Carterové strach. Ale teď ho viděl.
Šel si pro berle. Teal´c mu chtěl pomoct, ale Jack mu pokynul, že to není třeba. Snažil se co nejlépe skrýt, jak ho zraněná noha bolí. Před očima se mu dělaly mžitky. Ale k židli to zvládl sám a posadil se vedle Sam.
Kde začít. Bubnoval prsty do stolu.
Bylo ticho.
„Předpokládám, že vám doktorka řekla, že máte dva týdny volno.“
Nikdo z nich nepromluvil. Jenom na něho upřeně hleděli. Jack si odkašlal.
„No. Dobře. Taky vám řekla, že už nejsem členem SG 1.“
„Ne přesně takto, ale ano.“ Řekl Daniel a naklonil se dopředu.
„Co se přihodilo, že došlo k této změně?“
„To je dobrá otázka, T,“ řekl Jack.
Opřel se zpět o židli a bylo slyšet, jak dlaha zaťukala o zem. Trhnutím si rozepnul jeden pásek na dlaze. Zvuk se místností, kde panovalo hrobové ticho, hlasitě rozlehl.
„Byl jsem uvolněn z aktivní služby. Natrvalo.“
Slyšel, jak se Sam krátce nadechla. Ale neodvážil se na ni podívat. Bál se toho, co by uviděl.
„Neexistuje nic, co by mohli udělat?“ Zeptal se Daniel.
„Nic. Moje koleno je ztracené.“
„Převezme major Carterová velení?“ Zeptal se Teal´c.
Jack cítil víc, než mohl vidět. Sam sedící vedle něho, lehce ztuhla. Byla napnutá jako tětiva luku…možná ještě víc. Prudce se narovnala.
„Dal jsem doktorce Weirové takové doporučení, současně s návrhem na povýšení na podplukovníka. Carterová si to zaslouží. Jen teď potřebují rozhodnout, koho vám dají jako čtvrtého člena.“
„Takže, co…. jsi v důchodu? Vzal jsi práci v kanceláři?“
Jack se podíval na Daniela, který seděl vedle Sam.
„Zatím nevím. Záleží to na mně. Dostal jsem nějaké návrhy.“
„Například co?“ Zeptal se opět Daniel.
„Dobře, důchod….zase. Nebo můžu zůstat v SGC, dělat v kanceláři. A všichni víme, co by to pro mě bylo za pohromu.“ Jack se odmlčel a čekal na úsměšek nebo zachechtání, ale tentokrát se nic takového nestalo.
„Nebo mi nabídli dělat prostředníka mezi Bílým domem a SGC. Takže bych cestoval mezi SGC a DC.“
Jack se nakonec nervózně podíval na Sam. Jejich pohledy se uzamkly.
„Jinak řečeno, už nejsem váš velící důstojník.“
A pokud je to vůbec možné, její oči se ještě víc rozšířily.
Sam se na něho pouze upřeně dívala. Ani nemrkla.
„Dostal jsem čas na rozmyšlenou.“ Řekl se staženým hrdlem.
Sledoval, jak Sam polkla. Nakonec zamrkala, sklonila bradu a dívala se dolů na své ruce.
Jack se otočil a podíval se na Daniela a Teal´ca.
„Takhle jsem si svůj odchod nepředstavoval…..ale co můžu dělat?“
„Je to politování hodné, O´Neille. Budu tě hluboce postrádat.“
Jack se naklonil a poplácal Teal´ca po rameni.
„Ano, Teal´cu. Já tebe taky.“
Po několika minutách nepříjemného ticha se ozvala slova povzbuzení a lítosti. Potom Daniel a Teal´c vstali, aby odešli. Sam se taky pohnula k odchodu, ale něž se stačila postavit, dal jí Jack pod stolem ruku na koleno. Sice se na ni nedíval, ale lehce ji stiskl. Sam se svými prsty dotkla těch jeho a přisunula si židli zpět ke stolu.
Daniel odešel. A když byl Teal´c u dveří, podíval se na Jacka a Sam. Lehce uklonil hlavu a zavřel za sebou dveře. A to, co Jack viděl, mohl být lehký náznak úsměvu.
Znovu se rozhostilo ticho. Jack měl pod stolem stále svou ruku na jejím koleni tak, aby to nebylo vidět kamerami. A Sam hladila svými prsty ty jeho.
Jack ztěžka polkl, jako by měl v krku knedlík a podíval se na Sam. Tak sakra….co? Sam vypadala, jako by měla každou chvíli vyskočit z kůže.
„Takže,“ řekl Jack tiše.
Sam se na něho podívala.
„Jak je vám?“
Rozesmála se. Byl to ale ironický smích, bez humoru.
„Jak je mi? To bych se spíš měla ptát já vás.“
„Ale já jsem se ptal první.“
*Ale já jsem se ptal první!*
Sam se na něho upřeně dívala – zkoušela všechno vstřebat. Jak to, že je schopná spočítat složité výpočty a překalibrovat třífázový naquadahový regulátor pod těžkou jaffskou palbou, ale když má akceptovat to, že Jack už nebude dál členem SG 1…
Jack zvedl obočí a naklonil hlavu svým typickým způsobem.
„Carterová?“
Sam zvedla ruce a potřásla hlavou. Chtěla něco říct, ale jediné co zvládla, bylo jakési blekotání.
Jack se usmál způsobem, který ji uváděl do rozpaků.
„Carterová ztratila řeč. Tak to je něco nového.“
Navzdory zmatku v srdci se Sam zasmála.
„Všechno je jednou poprvé, pane.“
„Jacku.“
Sam na něho chvíli zírala. „Cože?“
„Už nejsem váš velící důstojník. Říkejte mi Jacku, Sam…“
Jeho hlas byl sladký a drsný zároveň, stejně takový jaký Jack je.
„A-ale jste stále plukovník letectva USA.“
„Tak vám to tedy dávám rozkazem.“
Sam se usmála a sklonila bradu. Cítila horko na svých tvářích, ale příjemné horko. Protože teď s ním může mluvit jako s Jackem, být mu nablízku. Jako by se ty poslední dny ani nepřihodily.
Jack si opřel loket o stůl a podepřel si bradu pěstí.
„O čem přemýšlíte?“
Sam se mu nejprve dívala přímo do očí a cítila, jak její napětí pomalu ustupuje. Jeho výraz byl
………jemný. Ne, to nebyl pro Jacka ten správný výraz. Na něm nebylo nic jemného. Laskavý? Hřejivý? Přesně to nevěděla…nemohla najít to správné slovo. Ale bylo to uklidňující a hezké.
Mnohokrát za těch osm let měla strach z vlastních myšlenek. Ale strávila roky učením se, jak skrýt strach, zlost. Jakékoliv emoce by mohly být v boji použity proti ní. Možná Jack nevěděl, že má strach. Ale stačil jeden jeho pohled, jeden jeho dotyk a vždycky ji to uklidnilo. Zmírnilo její strach. Přesvědčil ji, že všechno dopadne dobře.
„Přemýšlím....že….že je to velká změna,“ řekla, když byla nakonec zase schopná srozumitelně mluvit. Lehce si odkašlala a našla pod stolem znovu jeho ruku.
„Ale myslím si, že to není nic, co byste nemohl zvládnout. A všechno nakonec dopadne tak jako vždycky.“
Jack se na ni podíval. jeho tmavé oči jako by se dívaly skrze ni.
Jack O´Neill možná předstírá, že je hloupý, když jde o teoretickou astrofyziku, o stabilizaci červí díry nebo o domorodé kultury starých civilizací celé galaxie. Ale ji neoklame. Měl mnohem větší porozumění, než dával najevo.
Sam se podívala na dlahu, kterou měl na noze. A úplně sebou trhla při vzpomínce, jak Jackovi praskla chrupavka v koleni, když na něho zaútočil ten vůdce lidí na P3X-453. Jeho obličej zkřivený bolestí. To všechno jí proběhlo hlavou.
„Hej,“ řekl Jack. A Sam si uvědomila, že má zavřené oči. Otevřela je a podívala se na něho.
„Co ještě?“
„Promiňte.“
„Co?“
„Nemůžu stále uvěřit, že je to moje chyba.“
„To ne,“ řekl Jack a na písmeno *N* dával patřičný důraz.
Sam mírně naklonila hlavu. „Ne. To je vaše odpověď?“
„Jo.“
„No, já si myslím, že se mýlíte. Kdybych…“
„Kdybyste co?“
„Kdybyste mě nechal domluvit, pane.“ Řekla Sam naštvaně.
„Jacku.“
„Dobře. Jacku.“
Mávl rukou, aby tedy pokračovala. Sam si uvědomila, že tohle gesto zahnalo všechny její obavy. Usmála se a nechala se unést tímto příjemným pocitem.
„Kdybych nebyla nemocná, tak byste kvůli mně nemusel bojovat.“
„A mohla jste udělat něco proti tomu, abyste nebyla nemocná? A i kdyby jste nemocná nebyla, stejně bych to musel udělat.“
„Proč?“ Zeptala se Sam a znovu zavrtěla hlavou. „Jacku, můžu se o sebe postarat sama. Léta jsem trénovala, abych to zvládla. A taky jsem vám to dokázala víc než jednou, že to zvládnu.“
Jack přikývl. „To ano. Například jako u těch Obladi Oblada lidí…“
„Šavadajů.“
„Jo, u těch. Pěkně jste jim to nandala.“
„Takže…“
Jack se k ní naklonil. Vzdálenost, která mezi nimi do té to chvíle byla, se podstatně zkrátila. Sam zadržela dech, cítila, jak jí pálí kůže.
„To by stejně nešlo. Vyzval mě.“ Jeho oči byly teď ještě tmavší. Na rtech měl zvláštní úsměv.
„Kvůli mé ženě.“
Sam nemohla popadnout dech. Cítila, jak jí hoří tváře a jak rychle jí tluče srdce.
Jack ji rukou, kterou měl celou tu dobu položenou na jejím koleni, lehce stiskl.
*Dobrý bože!*
Sam zadržela dech a podívala se mu do očí.
„Co budete dělat?“
„Vy jste tady ten chytřejší. Poraďte mi.“
„Molson, že Jacku?“
Jack přikývl a Daniel šel pro jejich pití k baru. Když si Sam a Tealć sedali do boxu, Jack se opřel o berlu.
Okamžik pravdy. Sedne si vedla Teal´ca? Takhle by Sam mohl vidět do tváře. Nebo se posadí vedle Sam? Jenom…jenom. aby byl vedle ní. Nakonec Sam vyhrála. Kromě toho by vždycky našel výmluvu, proč sedí vedle ní. To mu totiž umožňuje pohodlně vytáhnout jeho zraněnou nohu zpod stolu.
Sam se na něho podívala a i v tlumeném světle viděl, že se lehce červená. A Jack by se klidně vsadil, že její kůže je horká. A kdykoliv se na něho podívala, byly její oči doširoka otevřené. A Jack v nich viděl zmatek.
Byl zvědavý, jestli je to jenom jeho domněnka. Za těch osm let, co byli CO a 2IC, spolu často flirtovali. Několik společných okamžiků…připouštím, že některé byly nějak zkreslené. Časová smyčka. Ztráta paměti. Regrese. Ale kdyby tu nic neexistovalo, nikdy by k těm polibkům nedošlo.
Horké, skvělé polibky. Jako tenkrát v šatně, když ji zatlačil proti zdi….
„Tady jste,“ řekl Daniel, když se vrátil s jejich pitím.
Jack si vzal jednu z lahví Molsonu a druhou posunul k Sam. Když si ji brala, jejich prsty se dotkly. Ale on se na ni nepodíval, dělal, jako by se nic nestalo.
Pro krista pána….cítil se jako puberťák. Možná by se měl přesvědčit, jestli ho někdo zase nevyměnil s jeho *mini já*.
Teal´c si vzal svou Shirley Temple a vyndal si ze sklenice malý deštníček a stáhl dolů velkou třešni. Jack se usmál, když si vzpomněl na Teal´covu sbírku papírových deštníčků. Pro Teal´ca to byl dárek, který si má schovat. A ta hezká mladá žena se na něho vždycky, když sem přijdou, usměje.
„Takže…“ řekl Daniel a posadil se.
„Takže….“ napodobil ho Jack.
Sam se pohnula a bokem zavadila o Jacka. Rychle se podívala jeho směrem, ale stejně tak rychle zase svůj pohled odvrátila.
„Už jsi udělal nějaké rozhodnutí ohledně toho, jakou cestou se budeš dál ubírat, O´Neille?“
Zeptal se Tealć a prolomil tak ticho, které u jejich stolu panovalo.
Jack zvedl obočí a naklonil hlavu. „Ne. Nemusím to udělat než skončí mé dva týdny volna. Mezitím si budu užívat volna. A potom buď půjdu do důchodu…nebo se zblázním a budu se muset vrátit zpět do práce.“
„Opravdu jsi se rozhodl vzít tu práci v DC?“ Zeptal se Daniel. „Abych pravdu řekl, dost mě překvapilo, že ti president udělal takovou nabídku… když je Kinsey pryč..“
„Možná náš president vidí důležitost programu a chce, aby ho O´Neill navedl na víc logickou cestu.“
Jack se usmál. „Přemýšlel jsem o tom. To bych naštval hodně lidí.“
Sam byla potichu, otáčela se svou sklenicí piva, která na stole zanechával mokrou stopu. Jack viděl, jak Danielův pohled přeskakuje mezi ním a Sam. A potom se zase soustředí na něho.
Přimhouřil oči a vypadalo to, jako by přemýšlel o tom, co říct.
„Opravdu chceš tak moc pryč z Colorada?“
Jack se zhluboka napil svého piva. Bylo studené a cítil, jak mu stéká do žaludku. Byl zvědavý, kolik by jich musel vypít, aby necítil bolest v koleni. A taky zmatek ve své hlavě. Protože, když je člověk opilý, vše se zdá jasnější než další den, kdy vystřízliví.
„No bez mých výletů mimo Zemi, co by mě tady drželo?“ Řekl a svá slova opatrně zvažoval.
Daniel se letmo podíval na Sam. Jack nic. Prostě tomuhle tlaku nepodlehl. Nechal to dojít až sem….ale další krok nechá na ní. Čekal až se na něho Daniel znovu podívá a potom zakroutil hlavou. Letmý pohyb, který viděl jenom Daniel a možná Teal´c. Daniel sklonil hlavu a díval se na stůl…..to byla jeho tichá odpověď. A Teal´c jenom zvedl obočí.
Ještě několikrát si objednali pití. Tak, aby se uvolnila nálada, ale aby neudělali žádnou hloupost.
Kolem 11 večer hodil Jack na stůl šek a zvedal se k odchodu.
„Kdo mě zavezete domů?“
Doufal, že mu to Sam nabídne. Budou mít trochu času, aby si mohli promluvit bez kamer a přátel. Když bylo ticho už dost dlouhé, Daniel si odkašlal.
„Um, já povezu Teal´ca, takže bych tě mohl vzít taky.“
„Díky.“
Vyšli z baru a Jack šel pomalu na parkoviště. A děkoval Danielovi, že parkuje blízko vchodu.
Daniel odemkl auto a Teal´c si nastoupil. Jack stál u zadních dveří. Sam měla auto hned vedle.
A když se chystala otevřít dveře, Jack se dotkl její paže.
„Hej,“ řekl tiše.
Sam se na něho podívala. Její oči ve světle měsíce úplně zářily.
„Jestli je vám moje přítomnost nepříjemná…“
„Ne,“ řekla. „Ne, to ne. Jenom…je to změna.“
“Někdy mohou být změny k dobru.“
Sam se zlehka usmála a podívala se na jeho ruku, kterou stále držel její paži.
„Někdy mohou být skvělé. Ale vždycky jsou děsivé.“
Potom otevřela dveře a Jack to pochopil jako narážku. Nastoupil si k Danielovi a během pár minut byl doma a dával si další pivo.
Svezl se na pohovku a povzdechl si. Zdálo se mu, jako by tu nebyl týdny. Naposledy byl doma to ráno před misí na P3X-453. Stále ho udivovalo, jak se věci mohou rychle změnit.
Zkoušel se posunout, ale jeho zraněná noha se dlahou zahákla o stolek. Zaklel a tak tak chytil pivo, než spadlo ze stolu dolů. Pocítil nával vzteku. Poprvé od toho okamžiku dnes ráno, kdy mu doktor Malcolm řekl konečný verdikt. Byl sám, rozepnul si dlahu a hodil s ní přes celou místnost. Přistála na zemi u krbu.
„Sakra!“ zakřičel, aby se uvolnil.
Natáhl se na pohovku a zakryl si dlaněmi obličej. Někdy se cítí strašně starý.
„Jsi blázen, Jacku,“ řekl sám sobě. Blázen, když si myslíš, že když je tu konečně příležitost, by si Sam s tebou chtěla něco začít.
Vzpomněl si, když ta druhá Sam prošla zrcadlem a on zjistil, že v jejich realitě jsou manželé. Zeptal se jí, jak si mohla vzít někoho jako je on. Ale nikdy mu neodpověděla.
Je mladá. Chytrá. Zatraceně chytrá. Nádherná. Co by dělala s tak starým chlapem jako je on. A kdyby chtěla to co on, neřekla by to? Nepřišla za ním? Neřekla by mu, co od něj čeká?
Dal si ruku přes obličej.
„Zatracený blázne,“ řekl si znovu.
Sam si nepamatovala na to, kdy se rozhodla vrátit zpátky do SGC nebo, že vystoupila z auta a vešla dovnitř. Sotva si všimla udivených pohledů vojáka, který stál u vchodu a bylo jí to jedno.
Stála na rampě a dívala se na bránu. Vzpomněla si na ten nepříjemný a současně okouzlující pocit, když měla poprvé projít bránou. Když slyšela, jak zapadly jednotlivé zámky. Cítila sílu a hlasitý zvuk otevírající se červí díry. Předtím než prošla, dokonce než poprvé před těmi osmi roky vešla do zasedací místnosti, věděla, kdo plukovník O´Neill je. Byl…hrdina. Opravdový hrdina.
Teď tu stála na stejném místě jako tehdy a znovu o něm přemýšlela. Stále ho považovala za hrdinu, okouzlujícího muže. Ale teď tu bylo ještě něco víc.
Otočila se a podívala se na stěnu vedle té, kde bylo okno z kontrolní místnosti. Ta díra už byla opravená a zatřená, ale ona stejně ví, že tam stále je. Místo, kde mimozemské zařízení plukovníka doslova přišpendlilo ke stěně. To bylo poprvé, kdy si uvědomila, že by ho mohla ztratit. A jak děsivá pro ni ta myšlenka byla.
A ztratit ho mohla víc než jednou.
Ale teď by ho mohla mít. Navždy.
Tak proč je tady? A proč není s ním?
Možná si to potřebuje všechno srovnat. Možná ten dnešní rozhovor v zasedací místnosti byl přece jenom…obyčejný rozhovor. Jejich obvyklé flirtování. Nic víc.
Ne. Dneska to bylo něco víc. Dotýkal se jí. Držel ji za ruku. Díval se na ni těma jeho neuvěřitelně hnědýma očima.
Přešla po rampě a stoupla si až přímo do brány. Při vzpomínce na jejich první společnou misi na Abydos, aby přivedli zpátky Daniela, se usmála. Stála těsně u vlnící se hladiny a byla tím úplně fascinovaná.
Všechny ty možnosti, které teď mají, ji nesmírně vzrušovaly, téměř ji ovládaly, takže nebyla schopná udělat krok vpřed.
A co Jack udělal?
Strčil ji skrz.
Sam dala ruce kolem svého těla a usmála se.
„Už je mi to jasné, Jacku,“ řekla do prázdné místnosti.
Všechen strach a rozčílení, které pociťovala, byly najednou pryč. Jako, když projdete bránou a celý okolní svět, všechny pocity náhle zmizí.
Otočila se seběhla po rampě dolů.
Když Sam přijela k jeho domu, nikde se nesvítilo, pouze v obývacím pokoji bylo vidět tlumené světlo. Srdce jí začalo bít tak prudce a rychle, že měla pocit, že to její žebra nevydrží. Ale nebyl to strach, který jí zvedl hladinu adrenalinu. Teď už ne.
Už nikdy. Ne, když bude s Jackem.
Vystoupila z auta a šla ke dveřím. Nejprve se koukla skrze okno, jestli něco uvnitř uvidí. Než stačila zaklepat, viděla, jak mu nohy visí dolů z pohovky. Dlahu na té zraněné neměl. Sam se usmála. Byla ochotná se vsadit, že dlaha leží někde na druhém konci místnosti…když ji tam ze vzteku hodil.
Tak, aby ho nevzbudila, vyndala si klíče a našla ten od jeho domu, který jí Jack kdysi dal. Tak jak řekl, jen pro případ.
A dnes to byl opravdu ten *zvláštní* případ.
Zasunula klíč do zámku a opatrně odemkla. Když za sebou zavřela dveře, na chvíli zadržela dech.
Sledovala ho, aby se ujistila, že ho nevzbudila. Zatím!
Sundala si sako a i s kabelkou je nechala na věšáku v chodbě. Zpoza rohu nakoukla do pokoje.
Jack napůl ležel a napůl seděl na pohovce. Ruce měl přes obličej. Dopadalo na něho tlumené světlo, které jasně ozařovalo kontury jeho těla.
Sam cítila, jak jí začíná pálit kůže a jak jí rychleji bije srdce.
Udělala dva kroky a stála u pohovky. Klekla si a pozorovala ho. Cítila se teď jako nějaký uličník – dívala se mu do tváře a svou ruku mu položila na hrudník, tam kde mohla cítit jeho srdce. Na své dlani cítila jeho pravidelný a silný tlukot. Zavřela oči a vzpomněla si, kolikrát ji držel takto blízko. A ona slyšela tlukot jeho srdce. Jak moc ji to uklidňovalo, posilovalo a zároveň vzrušovalo.
Usmála se, naklonila se k němu a pomalu mu sundala ruce z obličeje. Povzdechl si a otočil se k ní obličejem. Položila mu jeho ruce na břicho.
Znovu se mu podívala do tváře. Jeho rysy byly uvolněné, měl pootevřené rty a klidně spal. Přejela mu konečky prstů přes obočí a přitom se dotkla jeho krátkých prošedivělých vlasů. Byly jemné, až překvapivě jemné. Myslela si, že jeho krátké vlasy budou drsné a ne jako hedvábí. Přesunula svoje prsty ke kořenu nosu, dotkla se jeho rtů a cítila jeho dech. Zhluboka se nadechl. Pozorovala, jak se mu zvedá hrudník.
Naklonila se blíž, jejich tváře se dotkly a její rty se téměř dotýkaly jeho ucha. Dýchala rychle.Na chvíli zavřela oči, aby své emoce dostala pod kontrolu. Cítila, jak se jí chvěje žaludek. Ruce si položila na jeho břicho a pomalu své dlaně posouvala k jeho hrudníku.
„Jacku,“ řekla potichu.“Vzbuď se.“
Cítila, jak se pohnul a že se změnil rytmus jeho dechu a věděla, že je vzhůru. Měla nutkání se zahihňat, ale místo toho se raději soustředila na svůj dech. Znovu své rty přitiskla na jeho kůži a tentokrát ho dlouze a zlehka políbila.
Jack ji okamžitě objal a pevně ji k sobě přitiskl. Sam se pohnula, obkročmo se na něho posadila
a dívala se mu do obličeje. Jack tiše zasténal. Ale Sam si nebyla jistá, jestli to bylo bolestí nebo ne.
Vzala jeho obličej do dlaní, sklonila se, aby se mu mohla podívat přímo do očí.
Teď už byl určitě úplně vzhůru. Podíval se na ni. Pohledem jí přejel přes obličej a Sam měla pocit, jako by ji pohladil. Palcem mu přejela po rtech a Jack se pomalu, sexy usmál.
„Carterová…“
„Sam,“ řekla mu a ještě víc se sklonila. Najednou měla své rty na těch jeho.
A přestože už se spolu líbali, tenhle polibek byl jiný. Měla pocit, že z ní vysává všechen vzduch, její kůže hořela a její oblečení v ní ten oheň dusilo.
Jack jí rukama přejel po zádech a chytil ji za boky. Jeho dotyk ji povzbudil a nabil energií. A když jí rukou zajel pod tričko, měla co dělat, aby byla schopná svou touhu ovládat.
„Sam,“ řekl tiše proti jejím ústům. „Nechceš trochu zpomalit?“
Zavrtěla hlavou a kousek se od něho odtáhla. Tak, aby mu viděla do očí.
„Myslím, že osm let bylo dostatečně dlouho. Nebo ne?“
Jack se usmál, jeho oči byly úplně černé, když se na ni podíval. Přikývl a pomalu se pohledem přesunul k jejím rtům.
„Jo, to je opravdu dost pomalu.“
Držel její hlavu ve svých dlaních a znovu ji políbil.
„Rád bych si tě odnesl do ložnice, ale…“
Sam se začala smát.
„Žádné hihňání.“
„Dobře, žádné hihňání,“ řekla Sam a sklouzla z jeho klínu dolů.
Natáhla k němu ruce, upřeně se na něho dívala. Jack to přijal a postavil se. Jednou rukou ji objal a druhou se dotkl její tváře. Ten dotyk byl tak jemný, něžný. A Sam měla najednou v očích slzy.
„Miluju tě.“ Jeho hlas byl drsný, ale přitom jemný jako samet. „Tohle už jsem dlouho nikomu neřekl.“
„Já vím. Já tě taky miluju.“
Jenom když pomyslíš….
Jack měl hlavu opřenou o zábradlí verandy a užíval si hřejivého odpoledního sluníčka. Byl nádherný den. Slunce zářilo. Žádné mraky. Všude kolem zelené stromy. Ptáci zpívali…
A Saminu ruku měl pod svým tričkem.
Zhluboka se nadechl a dokonale si tento okamžik užíval. A tentokrát věděl, že až se vzbudí, nepocítí bolest jako už mnohokrát, protože to byl jenom sen. Za ty poslední dva dny se Sam, takové žádné sny neměl.
„Proč se usmíváš?“
„Usmívám se? Ani jsem si to neuvědomil.“
Sam se posunula ještě blíž a opřela si loket o zábradlí a dívala se na něho. Prsty mu přejela po rtech a Jack zvedl ruku a dal jí pramen vlasů za ucho. Teď je má zase delší, skoro tak jako když se potkali poprvé. Líbí se mu to. Ne moc dlouhé….dlouhé tak akorát.
„Ale opravdu se usmíváš.“
Jack jí zajel prsty do vlasů a přitáhl si ji k sobě blíž, aby ji políbil. Za ty dva dny, co je Sam tady, se líbali mnohokrát. Byly to polibky spalující a vášnivé, ale i něžné - ale pokaždé se v něm obrátilo všechno vzhůru nohama. A v jeho věku… pokaždé se mu z toho zatočí hlava, jako by byl nějaký puberťák. Tak si to představte.
Sam si zase stoupla proti němu a přejížděla mu v malých kruzích konečky prstů po tričku.
„Takže, co chceš dělat druhý den své úplné svobody?“ Zeptala se ho.
Jack se podívala přes sluneční brýle na oblohu. „Kolik je? Skoro půl třetí? Mohli bychom si najít něco k jídlu. Já bych si něco dal:“
Sam se zasmála. „Ty můžeš jíst pořád.“
„To je fakt.“
„Ale myslím si, že u mě v kuchyni toho moc nenajdeme. Kromě piva a nějaké zapomenuté číny. A protože ta je tady dýl než jsem tu já, moc bych jí nevěřil.“
Jack pohladil Sam po vlasech a dal jí pusu na čelo. „Máme celý den. Nemusíme spěchat, takže bychom si mohli zajít na oběd někam ven a cestou domů něco nakoupit.“
*Domů.* Jak pěkně to zní.
Sam přikývla. „Dobře. Jenom bychom se ještě zastavili u mě a vzala bych si nějaké věci.“
Podívala se na Jacka a on v jejím pohledu viděl záblesk nejistoty. „Jestli…jestli chceš, abych tu zůstala. Nechci předstírat…“
Jack ji umlčel polibkem. Usmála se na něho a jemu bylo jasné, že mu rozuměla. Slova nebyla třeba.
„Jenom se zajdu dát do pořádku.“ Řekla a vstala.
„Jistě. Počkám na tebe uvnitř.“ Zaklepal si na nohu. „Bude mi to chvíli trvat.“
Sam se k němu naklonila a políbila ho. Když se za ní dveře zavřely, s bolestivým zasténáním vstal a ztěžka se opřel o hůlku, kterou si včera udělal z borového dřeva. Na dlahu se vykašlal. bylo to nepříjemné… a úsměvem si přiznal, že to nebylo vůbec sexy. A když se potřeboval pohnout, byl těžkopádný… no, když se potřeboval hodně rychle svléknout!
Jack vešel do domu přes kuchyň. Svůj hrnek si položil vedle Samina. Je to skoro už deset let, co s ním v jeho domě byla žena. Být v kuchyni a slyšet někoho dalšího, jak se pohybuje po domě…to je úžasný pocit.
Zrovna, když uvažoval o tom, že by zašel za Sam do ložnice a přesvědčil ji, že oběd klidně ještě hodinu počká, někdo zaklepal na dveře a jeho plány mu překazil. Jestli je to zase ten vychrtlý kluk, co roznáší noviny….
„Už jsem ti řekl, že ti zaplatím v pátek…“ Ale když přede dveřmi uviděl čtyři lidi, na chvíli se zastavil.
„Danieli, Teal´cu. Doktorko Weirová. Generále Hammonde. Rád vás vidím.“
„Co vaše koleno, Jacku?“ zeptal se ho Hammond.
Jack se opřel o hůlku a přesunul tak svou váhu. „Už to bylo lepší.“
„Můžeme dál, plukovníku?“ Zeptala se doktorka.
Jack se díval, jak vchází do jeho domu a jde přímo do obývacího pokoje.
„Jistě…proč ne. Co že jsem si zasloužil…..takovou návštěvu?“
„Spousta věcí se změnila, Jacku.“ Řekl Daniel a následoval generála do domu a Teal´c šel za ním.
„Změnilo? Za dva dny?“
Generál nechal Daniela a Teal´ca, aby šli dál a čekal na Jacka.
„Ano. Mluvil jsem s presidentem o současné situaci a dostal jsem určitá doporučení. Nevím, jak se rozhodnete, ale potřebuji, abyste se si předtím ještě něco vyslechl.“
„Dooobře.“
„Proč se neposadíte,“ řekla doktorka. Jack se snažil vyčíst něco z jejího výrazu, ale protože ji tak dobře neznal, nepodařilo se mu to.
„No, zrovna jsem byl….“
„Tohle je něco velkého, Jacku.“ Přerušil ho Daniel. „A mimochodem. Mluvil jsi se Sam? Volali jsme jí a zkoušeli to u ní doma. Nevím, jestli jsi s ní mluvil a něco víš o….“ Najednou zmlkl a díval se směrem za Jacka.
Že tu Sam je, poznal Jack hned, jakmile vyšla z ložnice. A jeho pocit sílil s tím, jak šla přímo k němu. Stoupla si za něho a Jack cítil, že se ho zlehka dotkla, tak aby to nikdo jiný nevěděl.
„Generále Hammonde. Ráda vás vidím, pane.“
„Zdá se, že jsi měl pravdu Danieli Jacksone, když jsi se chtěl vsadit, že bude O´Neill vědět, kde je major Carterová.“ Řekl Teal´c a zlehka se přitom usmál.
Jack se na ni podíval. Viděl, že se červená, jen pokrčil rameny a potichu jí řekl, že ví tolik, co ona.
„Taky vás rád vidím majore Carterová,“ řekl generál a tak zase upoutal Jackovu pozornost.
„Jacku, poslal mě sem president. Ta nabídka jít do důchodu byla smetena ze stolu. Byl jsem pověřen nabídnout vám něco víc.“
„Já nevím, Georgi. Ta nabídka jít do důchodu mi připadala sakra lákavá.“
„Jenom mě vyslechněte,“ řekl generál. „Posaďte se.“
Jack přimhouřil oči a podíval se na všechny čtyři. Přátelé, a vědci, kterým moc nevěřil….kromě jeho lásky. Podíval se na Sam, opatrně ho sledovala. Své pocity a reakce si hlídala, tak jak už to viděl mnohokrát předtím. Nemohl ji zato obviňovat. To, že se tady objeví taková horda lidí, to zrovna nebyl jejích plán na dnešní odpoledne. Pokrčil ramenem a zvedl obočí. Sam se usmála, aby mu dala najevo, že je v pořádku. Podal jí ruku a Sam mu pomohla dolů po schodech. Nebylo to úplně nutné, ale no a co!
Když stoupnul na první schod, jeho pohled se setkal s Danielovým. Ten se marně pokoušel skrýt svůj úsměv. Ramena se mu otřásala potlačovaným smíchem.
Jack se podíval na Teal´ca, který jako obvykle zvedl vysoko obočí a zlehka se usmál. Doktorka vypadala, jako by tu nejraději nebyla, nevydržela se na Jacka dívat, pohledem nejistě těkala po místnosti.
Generál seděl proti Teal´covi. Když se Jack posadil, Sam si sedla vedle něho, ale ujistila se, že mezi nimi zůstalo trochu místa. Některé staré zvyky je těžké tak rychle změnit. Takže to nebral nijak osobně.
Hůlku si opřel o podlahu a přehazoval si ji z jedné ruky do druhé.
„Dobrá, Poslouchám.“
„Jacku, jste pro SGC natolik důležitý, že ztratit vás kvůli vašemu zranění je zbytečné.“ Začal Hammond. „Já to vím. A president to ví taky….“
„A já také,“ řekla doktorka.
„Všichni to dobře víme, Jacku.“
„Souhlasím s Danielem Jacksonem a generálem Hammondem.“ Přidal se Teal´c.
„Tolik lásky najednou,“ řekl Jack. Položil si ruku na srdce a usmíval se.
„Mluvil jsem s presidentem.“
„Myslel jsem, že jste odešel do důchodu, generále. Užívat si s vnoučaty a tak, když teď není Země v přímém ohrožení.“ Snažil se Jack získat trochu času.
„President se mnou stále některé věci konzultuje. Váš odchod z SGC byla jedna z nejdůležitějších.“
„Cože? Moje maličkost?“
Generál se začínal zlobit. „Mohl byste na chvíli zmlknout?“
Této nezvyklé reakci generála se musel usmát. Celých osm let se snažil být čestný, hodný muž. Ten důchod musel jeho ostražitost oslabit.
„Jistě.“
„President vás chce povýšit do hodnosti generála, Jacku. A nabídnout vám místo vojenského velitele SGC. Že byste společně dohlíželi na další výzkum a ochranu Země. President věří, že jak armáda tak věda mohou jít ruku v ruce a chce abyste byl znovu obsazen do funkce.“
„Společné velení?“ Zeptal se Jack.
Doktorka Weirová se zhluboka nadechla, podívala se nejprve na svoje ruce a potom teprve na Jacka.
„Dočasně, SGC je vojenské zařízení.“
Jack zakroutil hlavou. „A co to znamená? Přesně?“
„To znamená, že nejvyšší pravomoce budete mít vy. Ale president i já věříme, že vy dva budete schopni spolupracovat.“ Řekl mu Hammond.
Jack se snažil všechny své reakce skrýt, aby ho výraz jeho obličeje neprozradil. Znovu se na ty čtyři podíval. Nakonec se přes rameno podíval na Sam. Seděla vedle něho, byla zticha, ruce měla položené v klíně.
„A co SG 1?“ zeptal se a stále se na ni díval.
Její oči se doširoka otevřely, pootevřela ústa. Věděl, že by mu chtěla říct, aby mlčel, kdyby by to nebylo víc nápadné než její mlčení.
„Majore Carterová, jsem rád, že vám mohu sdělit, že budete povýšena do hodnosti podplukovníka a budete velet SG 1. Kapitán Brady z SG 6 bude vašim 2IC.“
Její pohled se přesunul od Jacka ke generálovi a potom zpátky k Jackovi. Ten se na ni usmál.
„Gratuluji.“
„Děkuji,“ řekla a bylo to sotva slyšet, spíš to zašeptala. Potom se obrátila ke generálovi, odkašlala si a pevně řekla. „Děkuji, pane.“
„Vlastní velení jste si už zasloužila, majore. Tahle situace jen se vším rychleji pohnula kupředu.“
Generál se zasmál. „Váš otec bude bez sebe radostí, tím jsem si jistý.“
„Ano, pane. O tom nepochybuji.“
Sam se lehce červenala a její oči úplně zářily.
V armádě není moc žen, které mají tuhle hodnost a v bojových jednotkách už vůbec ne. Tak tohle je něco. Opravdu něco velkého. Ohromného. Jack je na ni patřičně hrdý. Je hrdý, že ji může milovat. Je hrdý na to, že ona miluje ho.
Samozřejmě, stát se generálem a velet programu hvězdné brány není nic jednoduchého.
Jack se naklonil dopředu a opřel si lokty o kolena. Přede dvěma dny by to byla docela příležitost. Přede dvěma dny by to povýšení vzal s úsměvem na rtech. Ale to by bylo přede dvěma dny.
Dvěma kouzelnýma dny.
Dva dny, které by se nikdy nepřihodily, kdyby byl povýšen okamžitě.
Sam naklonila hlavu a rty naznačila *co?*
„Ovlivní moje přijetí tohoto místa nějak povýšení Carterové?“ Zeptal se a stále se na ni díval.
„Ne. SG1 potřebuje nového velitele a major Carterová je nejlepší volba.“
Poslouchal generála a cítil v jeho hlase zmatek. Zřejmě nechápal, proč po takové nabídce hned neskočil.
Jeho pohled přeskočil ze Sam za ni, kde na poličce nad krbem byla Charlieho fotografie. Všechno se v něm sevřelo. Většinou byl schopný si to nepřipouštět. Na chvíli si uvědomil, co to znamená mít rodinu. Ne bolest ze ztráty…..ale k někomu patřit a vědět, že někdo patří k tobě.
„Jacku?“
Danielův hlas ho vytrhl z jeho vlastních myšlenek. Sam se na něho upřeně dívala široce otevřenýma očima. Znovu se usmál.
„Děkuji za optání, generále Hammonde, ale budu to muset odmítnout.“
Sam se na Jacka upřeně dívala. V hlavě jí vířilo tisíce myšlenek, ale říct něco schopná nebyla.
Jack se na ni díval a mrkl na ni.
„Mohl byste mi říct proč, plukovníku?“ zeptal se Hammond.
Jack zvedl obočí, stále se díval na Sam, jako by čekal, že ona odpoví. V kratičkém okamžiku, který byl jako závrať, si uvědomila, že se toho všeho kvůli ní vzdává. Kvůli nim. Pocítila obrovskou sílu lásky, kterou k němu cítila. Ale okamžitě měla pocit viny. Vzdal by se největší příležitosti ve své kariéře, kvůli ní.
„Dostal jsem lepší nabídku.“
Sam nemohla dýchat, celé její tělo pulsovalo a na čele cítila studený pot. Očekávání něčeho dalšího se mísilo se zmatkem a úžasem. Zamrkala a odvrátila od něho svůj pohled. Jinak by nebyla schopná přemýšlet.
„Plukovníku, nemusím vám připomínat, že všechno je tajné….“
„Omluvil byste mě na chviličku, generále?“ Řekl Jack přes rameno a přerušil Hammonda. Zvedl obočí a díval se na Sam a palcem jí naznačoval, že se přesunou do vedlejší místnosti.
„Můžeme si promluvit?“
Sam přikývla.
Jack se zasténáním vstal a ztěžka se opřel o hůlku. Sam šla za ním a bojovala přitom s tím, aby ho nechytila za paži. Cítila, jak jí hoří tváře. A když odcházeli z místnosti, jasně cítila ty zvědavé pohledy těch čtyř, co zůstali v pokoji. Letmo se otočila a její pohled se setkal s Danielovým. Daniel se široce usmíval. Přikývl a mrkl na ni.
Pomalu Jack zvládl dva schody, které je dělily od chodby, kudy se vydali směrem k jeho ložnici.Tiše ho následovala a snažila se zvládat ten chaos, který ji ovládal.
Když vešli do ložnice, pohled jí okamžitě sklouzl k posteli. Postel byla po tom, co se ráno milovali, stále rozestlaná. Ta vzpomínka ji hřála u srdce.
Jack se posadil na kraj postele a rukou ji naznačil, aby si sedla vedle něho.
„Jacku, myslíš si, že je tohle dobrý nápad?“ Zeptala se ho, když si sedala.
„Proč? Protože si můžou myslet, že se mezi náma něco stalo?“
„No….ano.“
„Něco se *přece* stalo.“
„Já vím, ale…..“ Svou větu doříct už nestihla, protože ji Jack políbil. Náhle byla úplně ztracená. Stačí jeden jeho dotyk.
Když Jack polibek přerušil, tiše zasténal a palcem jí přejel přes dolní ret.
„Vzpomínáš si, když jsem se tě ptal, jestli nechceš trochu zpomalit?“
I když byl jeho hlas trochu chraplavý, Sam měla pocit, jako by ji pohladil. Když se jí dotýkal, její oční víčka se začala chvět, ale snažila se mu stále dívat do tváře.
„Ano.“
„A ty jsi řekla, že osm let je dostatečně pomalu.“
Sam přikývla. Jack jí konečky prstů přejížděl po tváři, po čele, ze spánků jí odhrnul vlasy. Bylo to nesmírně vzrušující.
„Sam, miluju tě.“
Sam přeběhl mráz po zádech. Nakonec to vzdala, zavřela oči a oddala se tomu prostému pocitu, že se jí Jack dotýká.
„Nehraješ fér,“ zašeptala a slyšela, jak se zachechtal.
„Já vím, Sam. Podívej se na mě.“
S námahou otevřela oči. Jeho čokoládové oči upřeně hleděli do jejích.
„Chceš, abych to vzal?“ Zeptal se.
„Chci, abys udělal to, co chceš ty.“
„Já chci tebe.“
Sam ho chytila za košili. Hledala něco, čeho by se mohla pevně držet.
„Jacku, tohle by mohla být ta největší příležitost ve tvém životě. Byl bys blázen, kdyby sis ji nechal proklouznout mezi prsty.“
„To máš pravdu. Proto bych to vzal.“
Navzdory tomu, že si myslela, že by byla snad schopná akceptovat jeho rozhodnutí, tu nabídku přijmout, tak jí jeho slova úplně dusila.
V očích jí začaly pálit slzy, snažila se je potlačit a odvrátit se od něho dřív, než jí začnou stékat po tvářích.
„Zasloužíš si to, Jacku.“
„Ne, nezasloužím. Stále jsi nepřišla na to, proč tu jsi?“
Sam prudce zvedla hlavu a snažila se pochopit význam jeho slov. Jack se usmíval, tím svým způsobem, kterým ji vždycky odzbrojil. A pak si uvědomila, že tu každý z nich mluví o něčem jiném.
„Nevím, jestli sis toho někdy všimla, ale já nemám rád moc zbytečných řečí. Víš…takové ty věci kolem.“
Sam se usmála. „Ne, toho jsem si nikdy nevšimla.“
„Vezmi si mě.“
Jenom se na něho upřeně dívala. Nic víc.
„Nenechávej mě tak dlouho čekat. Už teď mám pocit, že jsem se zbláznil, když se ptám.“
Sam mu dala ruce kolem krku a přitáhla si ho k sobě blíž. Položil ji na postel a tím, jak ji líbal, ji přiváděl k šílenství. Zrychleně dýchala a srdce jí neuvěřitelně rychle tlouklo. Když polibek přerušil, opřel si čelo o její.
Vstal. Jednou rukou se opíral o hůlku a druhou jí podával. Sam se usmála a nabízenou ruku přijala. Její dlaň vklouzla do jeho. Přesně tak, jak to dva milující se lidé na celém světě dělají.
Po těch osmi letech, co se vědomě zříkala toho, aby se ho dotkla….co odmítala, aby se on dotýkal jí…..dokonce i při těch nejnevinnějších příležitostech…..si to teď plně užívala.
„Myslím,že bychom měli říct starému dobrému Georgovi, že nehodlám pracovat v nějaké tajné organizaci a nechystám se tak vyzradit tajemství hvězdné brány.“
Sam přikývla. „Měli bychom ho zbavit tohohle podezření. A ostatní taky.“
„No, myslím si, že pro Daniela a Teal´ca to nebude žádné překvapení.“
Sam tiše přiznala, že má asi pravdu. Zvlášť po tom, co na ni Daniel tak významně mrkl.
A najednou ztuhla, v hlavě se jí vyrojily další myšlenky. Jack trochu odstoupil a starostlivě se na ni zadíval.
„Sam?“
„Jacku, ale nemluvili jsme o spoustě věcí….“
„Jakých věcech?“
Na prsou cítila strašný tlak. Nemohla se na něho ani podívat. Jack jí dal ruce kolem pasu a přitiskl si ji k sobě.
„Sam, o jakých věcech?“
Nakonec se donutila podívat se mu do očí. „O dětech.“
Jeho výraz se nijak nezměnil. Byl stále starostlivý a tak něžný. „O dětech?“
„Jacku, já nevím, jestli chceš děti. Možná je nechceš. Možná je nebudu moct mít…před 48 hodinami, bych ani nepomyslela na to, že máme nějakou šanci, že bychom byli spolu….“
Jack ji znovu umlčel polibkem. „To vyřešíme později.“ Řekl jí.
Sam přikývla, věřila mu, že to tak bude. Vzal ji za ruku a jejich prsty se propletly. Mrkl na ni a pohnul se ke dveřím.
A když vešli zpět do obývacího pokoje a čtyři páry očí k nim vzhlédly, Sam tentokrát cítila jenom hrdost.
Jack vzal do ruky jednu z mnoha věciček, které ležely Sam na stole v její laboratoři a zvedl ji ke světlu. Otočil ji, podíval se na ni zblízka….pak pokrčil rameny a položil ji zpět. Sam a ty její hračičky…to nikdy nepochopil.
„Hej, Jacku, slyšel jsem, že jsi tady,“ řekl Daniel, když vcházel dovnitř.
Podali si ruce a potom se objali. Poplácali se po zádech.
„Rád tě vidím Danieli.“
„Co tě k nám přivádí? Nudíš se v důchodu?“
Jack se usmál a zakroutil hlavou. „To ne. Miluju to každým dnem víc a víc. Jsem tu kvůli…však víš…“
„Oh, to je pravda. To je dneska. Byl jsem tak zaujatý studiem jednoho artefaktu, který minulý týden donesli Tok´rové, že jsem na to úplně zapomněl. Ta věc je úžasná, Jacku. Jsem si skoro jistý, že to písmo je jakási forma, která byla ovlivněna latinkou.“
„A vydržel jsi u toho celou noc, že?“
Daniel se usmál a posunul si brýle. „No, ne každý si může užívat tak pohodlný život jako ty, Jacku. Musíme si najít nějakou práci.“
Jack se zachechtal. „Danny, já jsem tak zaměstnaný, že si to neumíš ani představit.“
„Když o tom tak mluvíš, kde ji máš?“
Jack ukázal na dveře. „Právě je s Teal´cem. Chtěla vidět generála Hammonda, však víš, jaká je.“
Koutkem oka zachytil nějaký pohyb ve dveřích a okamžitě se otočil. Stála tam Sam, teď už tři roky jeho žena. Když se usmála, jako by se v místnosti rozzářilo sluníčko. A když k němu přišla a on se naklonil a políbil ji, jeho srdce úplně roztávalo.
„Myslela jsem, že přijdeš až za hodinu,“ řekla mu a její ruce vklouzly pod jeho koženou bundu.
„Máš všechno?“
Jack zasalutoval. „Ano, madam.“
Sam ho zlehka plácla a zeptala se: „A kde ji máš?“
Jack se na ni mile podíval. „Vždyť víš, že když přijdu do SGC, jak to vždycky je.“
„Snad nás neobviňuješ, Jacku?“ Zeptal se Daniel a podíval se na něho a Sam přes okraj svých brýlí.
„Ne. Tak bych to neřekl.“
Když se chodbou rozlehlo radostné zavýsknutí, Sam i Jack se oba otočili směrem ke dveřím……oba reagovali instinktivně. A potom slyšeli hihňání, které se podobalo zvonění vánočních zvonků.
Ve dveřích se objevil generál Hammond a za ním stál Teal´c, který zlehka ve své náruči držel toho, kdo upoutal pozornost všech přítomných.
Devíti měsíční Dorothy O´Neillová seděla Teal´covi na rameni, smála se a tleskala ručičkami, když jí Teal´c škádlil dárkem, který ji přivezl ze své poslední návštěvy na Chulaku. Když tu hračku promnul mezi prsty, začala se točit a zvonit. Dorothy z ní byla u vytržení. A jinak zcela vážný Teal´c se usmíval. To bylo něco, co člověk nevidí často.
„Moc se jí cap´tche líbí. Věděl jsem, že to tak bude.Když byl Ryak v jejím věku, měl je moc rád a v našem domě se ozýval jeho radostný smích, když jsem já nebo jeho matka hračku roztočili.“
Dorothy se mu v náruči otáčela tak dlouho, dokud její modré oči nenašly toho, koho hledala.
„Da! Da!“ zakřičela a natáhla k Jackovi ruce.
Za těch devět měsíců, od okamžiku, kdy mu doktor poprvé dal do rukou tento nádherný DAR, měl vždycky takový nepopsatelný pocit, který ho celý zaplavil, když držel svou dceru v náruči.
„Pojď sem,“ řekl a vzal si ji od Teal´ca. Dal jí pusu, kterou ji zašimral a Dorothy se zase začala smát a výskat.
Sam se rukou opřela o Jackovi záda a dívala se na jejich dceru, jejíž obličej úplně zářil.
„Kdopak tě teď má? Je to táta?“ zeptala se a Dorothy se zase smála.
„Takže, když jste všichni tři tady, Jacku. Můžete odejít kdykoliv budete chtít,“ řekl generál.
„Díky, Georgi.“
„Moc si toho vážíme, generále,“ řekla Sam a vzala si od Jacka Dorothy. „Bude to fajn, někam si vyrazit.“
„A P3x-998 je to někam, kde si můžete užívat volna,“ řekl jim Daniel s úsměvem a pohladil Dorothy po jejích světle hnědých vláskách.
Všichni vyšli z laboratoře a směřovali k prostoru brány. Když tam vešli, právě zapadl poslední zámek a vytvořila se červí díra. Dorothy si přestala žvatlat a v očích měla strach.
Jack se usmál. „Tak a teď víc něco, co by mohla říct dětem v parku.“
Sam ji držela v náruči, Jack vzal jejich dvě velké tašky, přehodil si je přes rameno a položil Sam ruku na záda.
„Takže se uvidíme za dva týdny, Jacku a Sam.“
„Díky Georgi.“
A když přešli až k samotné bráně, měl Jack ten známý pocit, ten který už celé tři roky nepoznal. A když vstupoval do brány, myslel na to, že to, že ho červí díra přenese na tisíce světelných let vzdálené planet, je ten nejzvláštnější pocit, který kdy poznal.
Ale tentokrát, když tu stál se svou ženou a dcerou, věděl, že to je jiné.
Život, který teď má, je to nejlepší.
„Vítej v Zemi OZ, Dorothy.“